Studie v šarlatové

I Na Velké solné pláni

Ve střední části severoamerické pevniny leží vyprahlá, odpuzující poušť, která po mnoho let byla hradbou proti postupu civilizace. Od Sierry Nevady k Nebrasce a od řeky Yellowstone na severu k řece Colorado na jihu se rozprostírá země smutku a ticha. Příroda ovšem nedala celému tomuto kraji jednotvárný vzhled. Vytvořila zde i vysoké, sněhem pokryté hory a temná, ponurá údolí. Jsou tu rychle tekoucí řeky, které se řítí rozeklanými kaňony. Jsou tu obrovské pláně, které se v zimě bělají sněhem a v létě jsou pokryty šedým solným prachem. Všechno je tu jakoby bez života, nehostinné, chudé.

Tato země zoufalství není obydlena. Někdy tudy přejde tlupa Indiánů z kmene Pániů nebo z kmene Černonožců, která putuje k novým lovištím, ale i ti nejstatečnější ze statečných jsou rádi, když mají tu hrůznou pláň za zády a když se znovu octnou na svých prériích. Křovím se plíží kojot, ve vzduchu těžce mává křídly luňák a temnými roklemi se kolébá neohrabaný medvěd grizzly a hledá si mezi skalami potravu. To jsou jediní obyvatelé této pustiny.

Na celém světě není nic smutnějšího než pohled, který se před vámi otevře, když stanete na severním úbočí Sierry Blanky. Kam oko dohlédne, leží velká, plochá rovina, pokrytá solným prachem a skupinami zakrslých, věčně zelených dubů. Po nejzazším okraji obzoru se táhne dlouhý řetěz horských vrcholů, pokrytých sněhem. Na tomto obrovském kusu země není ani známky života, ani stopy po něčem, co by život připomínalo. Po ocelově modrém nebi nepřeletí pták, na mrtvé, šedé zemi se nic nepohne. A hlavně: je tu absolutní ticho. Naslouchej, jak chceš, v celé té obrovské pustině nezachytíš ani stín zvuku. Nic než ticho — úplné, zdrcující ticho.

Řekli jsme, že na té velké pláni není ani stopy po něčem, co připomíná život. Není to tak docela pravda. Když se díváte ze Sierry Blanky dolů, vidíte, jak se přes poušť vine stezka a jak se ztrácí v dálce. Je vyježděná koly vozů a vyšlapaná nohama mnoha odvážlivců. Jsou po ní roztroušeny bílé předměty, které se v slunci lesknou a odrážejí se od šedé vrstvy soli. Pojďte blíž a prohlédněte si je! Jsou to kosti. Některé jsou velké a hrubé, jiné menší a jemnější. Ty první patřily zvířatům, ty druhé lidem. Patnáct set mil je dlouhá ta příšerná karavanní cesta. Můžete ji sledovat podle pozůstatků těch, kteří na ní padli.

4. května 1847 tu na malém pahorku stál a rozhlížel se po kraji jediný pocestný. Podle vzhledu to mohl být sám tvůrce nebo démon těch končin. Těžko povědět, zda byl blíž čtyřicítce nebo šedesátce. Jeho tváře byly propadlé a vyzáblé, vyvstávající kosti obličeje byly potaženy napjatou, hnědou, pergamenu podobnou kůží. Jeho dlouhé hnědé vlasy a brada byly bíle prokvetlé. V zapadlých očích toho člověka byl nepřirozený lesk a na jeho ruce, která svírala ručnici, bylo sotva víc masa než na ruce kostry. Aby se udržel na nohou, opíral se o svou zbraň, a přece jeho vysoká, mohutná postava svědčila o jeho houževnaté, silné tělesné soustavě. Avšak vyzáblá tvář a oděv, který na něm volně visel, prozrazovaly, proč má ten stařecký, zchátralý vzhled. Ten člověk umíral — umíral hladem a žízní.

S největší námahou prošel roklí a pak vystoupil na malý pahorek doufaje, že někde uvidí vodu. Před ním ležela Velká solná pláň a v dálce pásmo pustých hor. Nikde nebylo ani stopy po rostlině nebo po stromu, které by byly znamením, že je tu vláha. Na velké široširé pláni nebylo ani jiskřičky naděje. Neklidnýma, pátravýma očima pohlédl k severu, k východu, k západu — a uvědomil si, že jeho putování skončilo a že tady, na tom holém skalisku, zemře.

Co na tom, jestli umřu teď tady nebo za dvacet let v posteli, řekl si pro sebe, když si sedal do stínu balvanu.

Než se usadil, položil na zem ručnici, která mu teď nebyla nic platná, a z ramen složil velký ranec, ovinutý šedou šálou. Ranec byl pro toho vysíleného člověka asi příliš těžký, protože když ho chtěl položit, neudržel ho, a ranec dopadl prudce na zem. Hned nato se ozval naříkavý výkřik a z rance se vynořila poděšená tvářička se zářícíma hnědýma očima a dvě umazané pěstičky.

„Udělal jsi mi bolest,“ řekl vyčítavě dětský hlas.

„Opravdu? To jsem nechtěl,“ odpověděl kajícně muž.

Rozvinul šedou šálu a vyprostil z ní hezké, asi pětileté děvčátko. Hezounké botičky a pěkné růžové šaty s malou plátěnou zástěrkou svědčily o tom, že dítě mělo pečlivou matku. Děvčátko bylo bledé a vyčerpané, ale oblé paže a nohy byly důkazem, že netrpělo tolik hladem jako jeho společník.

„Ještě to bolí?“ zeptal se starostlivě, protože děvčátko si pořád ještě mnulo týl, pokrytý rozcuchanými zlatými kadeřemi.

..Dej mi semhle pusu a přestane to bolet,“ řeklo dítě velice vážně a ukázalo, kam se uhodilo. „Maminka to vždycky tak dělala. Kde je maminka?“

„Maminka odešla. Myslím, že ji brzo uvidíš.“

„Odešla!“ řeklo děvčátko. „To je divné, že mi nedala sbohem. Dávala mi skoro vždycky sbohem, když šla třeba jenom k tetě na čaj, a teď už je pryč tři dny. Je tu hrozně sucho, viď? Není tu někde voda nebo něco k jídlu?“

„Ne, nic tu není, miláčku. Musíš být ještě chvíli trpělivá a potom bude všechno v pořádku. Opři si o mě hlavičku, tak, a hned ti bude líp. Těžko se mluví, když jsou rty okoralé, myslím ale, že bude nejlíp, když ti povím, jak to s námi je. Co to máš?“

„Něco hezkého, něco hezkého!“ křičelo nadšeně děvčátko a ukázalo dva třpytivé kousky slídy. „Až se vrátíme domů, dám je bratříčkovi Bobovi.“

„Brzo uvidíš ještě hezčí věci,“ řekl muž. „Jenom chvíli počkej. Chtěl jsem ti ale říci — pamatuješ se, jak jsme odešli od řeky?“

„Ó ano.“

„Víš, počítali jsme, že brzo přijdeme k jiné řece. Ale buď jsme měli špatné kompasy, nebo mapa nebyla dobrá, zkrátka řeka se neobjevila. Došla nám voda. Zbyla nám jí jen kapka pro takové, jako jsi ty a — a —“

„A ty ses nemohl umýt.“ přerušilo ho děvčátko velice vážně a zadívalo se na jeho ušpiněný obličej.

„Ne, ani napít. A pan Bender, ten odešel první, potom Indián Pete a potom paní McGregorová a Johny Hones a potom, miláčku, tvá maminka.“

„Tak maminka taky umřela!“ vykřiklo děvčátko, zakrylo si obličej zástěrkou a rozplakalo se.

„Ano, všichni odešli kromě tebe a mne. Napadlo mě, že bychom tady snad mohli najít vodu, tak jsem si tě hodil na rameno a šli jsme. Vodu jsme ale nenašli. Myslím, že teď už nemáme vůbec žádnou naději.“

„Chceš tím říci, že taky umřeme?“ zeptalo se dítě, přestalo plakat a zvedlo uslzenou tvář.

„Něco takového.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ zasmála se radostně. „Zbytečně jsi mě polekal. Přece až umřeme, budeme zase s maminkou.“

„Ano, ty ano, miláčku.“

„A ty taky. Řeknu jí, jak strašně hodný jsi byl ke mně. Určitě na nás bude čekat u nebeské brány s velkým džbánem vody a s hromadou horkých pohankových placek. Na obou stranách budou pomazány máslem, my to tak máme s Bobem rádi. Kdy už to bude?“

„Nevím — dost brzo.“

Muž se upřeně zadíval k severu. Na modré klenbě nebes se objevily tři malé tečky. Co chvíli se zvětšovaly, tak rychle se blížily. Brzo se ukázalo, že to jsou tři velcí hnědí ptáci. Zakroužili nad hlavami obou poutníků a potom si sedli na skálu nad nimi. Byli to luňáci, supi Západu. Jejich příchod byl poslem smrti.

„Kohouti a slepice,“ křičelo radostně děvčátko, ukazovalo na zlověstné ptáky a tleskáním se snažilo je přinutit, aby vzlétli. „Řekni, stvořil Pánbůh tenhle kraj?“

„Ovšem že ho stvořil,“ odpověděl muž, poněkud udiven neočekávanou otázkou.

„Pánbůh stvořil Illinois a Missouri,“ pokračovalo děvčátko. „Tenhle kraj musel určitě stvořit někdo jiný. Moc dobře to ale neudělal. Zapomněl na vodu a na stromy.“

„Co kdyby ses pomodlila? Co tomu říkáš?“ zeptal se nesměle muž.

„Ještě není večer,“ odpověděla.

„Na tom nezáleží. Není to sice docela podle předpisu, ale Jemu to určitě nebude vadit. Říkej některou z těch modliteb, které jsi odříkávala každý večer ve voze, když jsme jeli přes pláně.“

„A proč ty sám nějakou neříkáš?“ zeptalo se dítě a upřelo na muže udivený pohled.

„Všechny jsem zapomněl,“ odpověděl. „Nemodlil jsem se od té doby, co jsem sahal tak do poloviny téhle ručnice. Myslím, že nikdy není příliš pozdě. Ty se budeš modlit a já to budu říkat po tobě.“

„To si ale musíš kleknout a já taky,“ řeklo děvčátko a rozprostřelo na zem šálu, aby si neotlačili kolena. „Musíš sepnout ruce — takhle.“

Před očima luňáků se tu teď odehrál zvláštní výjev. Na úzké šále klečeli vedle sebe dva pocestní, malá, žvatlavá holčička a tvrdý, otrlý muž. Buclatá tvářička dítěte a mužův vyzáblý, hranatý obličej byly obráceny k bezoblačnému nebi s vroucí prosbou k té mocné bytosti, jíž se oba poutníci octli tváří v tvář, a dva hlasy, jeden vysoký a jasný, druhý hluboký a drsný, se spojily k prosbě o milost a odpuštění. Když se pomodlili, sedli si zase do stínu balvanu. Dítě brzo usnulo, opřeno o širokou hruď svého ochránce. Muž chvíli bděl nad spící holčičkou, ale potom i jeho přemohl spánek. Tři dni a tři noci si nedovolil ani usnout, ani odpočinout. Unavená víčka se mu pomalu zavírala a hlava klesala níž a níž na prsa, až se mužovy šedé vousy na bradě smísily se zlatými kučerami dítěte. Oba usnuli hlubokým, bezesným spánkem.

Kdyby pocestný byl zůstal vzhůru ještě půl hodiny, byl by se mu naskytl zvláštní pohled. Daleko, na samém konci Solné pláně se zvedl obláček prachu, zprvu lehounký a sotva rozeznatelný od mlhy na obzoru. Postupně se stával stále vyšším a širším, až utvořil hutný, zřetelný mrak. Mrak rostl a nakonec bylo zřejmé, že byl způsoben pohybujícími se tvory. V úrodnější krajině by si člověk mohl myslet, že se blíží jedno z velkých stád buvolů, která se pasou na prériích. Když se vír prachu blížil k osamělému skalisku, na němž odpočívali naši ztroskotanci, začaly se v mlze rýsovat plachtou kryté vozy a postavy ozbrojených jezdců. Byla to velká karavana, táhnoucí na Západ. Když čelo karavany dorazilo k úpatí hor, její konec se ještě ani neobjevil na obzoru. Přímo přes obrovskou pláň se ubíral neuspořádaný průvod — vozy a káry, muži na koních i pěší, nesčetné množství žen klopýtajících pod břemenem a děti cupitající vedle vozů nebo vykukující zpod bílých plachet. Zřejmě to nebyla skupina obyčejných přistěhovalců, byl to spíš kočovný lid, přinucený tlakem okolností vyhledat si novou vlast. Z této lidské masy stoupal do čistého vzduchu zmatený halas a hukot, smíšený se skřípěním kol a rzaním koní. Ale všechen ten hluk přece jenom nebyl dost silný, aby probudil dva unavené pocestné.

V čele zástupu jelo dvacet, nebo snad ještě víc vážných, přísně se tvářících jezdců v tmavých oblecích z doma tkané látky a ozbrojených ručnicemi. Když dojeli k úpatí skaliska, zastavili se ke krátké poradě.

„Prameny jsou vpravo, bratři,“ řekl jeden z nich. Měl tvrdý výraz kolem úst, byl hladce oholen a vlasy měl prošedivělé.

„Držme se vpravo od Sierry Blanky — tak dorazíme k Rio Grande,“ řekl druhý.

„Nebojte se, že nebudete mít vodu,“ ozval se třetí. „Ten, který dal vyprýštit vodě ze skály, neopustí svůj vyvolený lid.“

„Amen! Amen!“ odpověděli ostatní.

Už se chtěli dát znovu na cestu, když nejmladší z nich, který měl nejbystřejší zrak, vykřikl a ukázal na rozeklané skalisko nad jejich hlavami. Na vrcholu skaliska se pohnulo něco malého, růžového — byl to jen úzký proužek růžové barvy, ale na pozadí šeré skály ho bylo jasně a zřetelně vidět. Všichni ihned seskočili z koní a strhli z ramen ručnice. Další jezdci přiklusali na pomoc předsunuté hlídce. Všichni měli na rtech slovo „Indiáni“.

„Tady nemohou být Indiáni,“ řekl starší muž, který, jak se zdálo, byl velitelem. „Území Pániů jsme už minuli a jiné indiánské kmeny tu nejsou, ty potkáme, až překročíme velké hory.“

„Mám se na to jít podívat, bratře Stangersone?“ zeptal se jeden z jezdců.

„Já bych šel taky, já taky,“ ozvalo se deset dalších hlasů.

„Koně nechtě dole, my tu na vás počkáme,“ odpověděl velitel. Mladíci rychle seskákali z koní, přivázali je a už šplhali po příkré skále k předmětu, který vzbudil jejich zvědavost. Stoupali rychle a bez hlesu, s jistotou a obratností zkušených zvědů. Ti, kteří je pozorovali zdola, viděli, jak přeskakují lehce ze skály na skálu, a za chvíli se už obrysy jejich postav objevily na pozadí nebe. Vedl je mladý muž, který prve strhl poplach. Najednou ti, kteří šli za ním, viděli, jak zvedl ruce jakoby v nesmírném úžasu. Když ho dohonili, i oni užasli nad tím, co spatřili.

Na plochém vrcholu holé skály se tyčil obrovský balvan a opřen o tento balvan tu ležel vysoký, na kost vyhublý muž s dlouhou bradou a drsnou tváří. Jeho klidný výraz a pravidelné oddychování ukazovalo, že tvrdě spí. Vedle něho ležela malá holčička. Oblými bílými pažemi objímala mužův hnědý, žilnatý krk a její zlatovlasá hlava mu spočívala na prsou v záhybech manšestrového kabátu. Za růžovými pootevřenými rty bylo vidět pravidelnou řadu sněhobílých zoubků a na dětské tvářičce děvčátka pohrával líbezný úsměv. Její buclaté nožky v bílých punčoškách a v hezkých střevíčkách s lesklými sponami byly v podivném kontrastu s dlouhými, hubenými končetinami jejího společníka. Na okraji skály nad hlavami této podivné dvojice nehybně stáli tři luňáci. Když uviděli, že přicházejí lidé, vyrazili pronikavý skřek zklamání a mrzutě odletěli.

Křik těch odporných ptáků probudil oba spáče. Udiveně se rozhlíželi kolem. Muž se namáhavě postavil na nohy a zadíval se na pláň, která, než ho přemohl spánek, byla tak pustá a přes kterou teď táhlo obrovské množství lidí a zvířat. Díval se užasle, jako by nevěřil vlastním očím, potom si přejel kostnatou rukou čelo.

„Tomu se říká delirium,“ zamručel. Dítě stálo vedle něho, drželo se šosu jeho kabátu a neříkalo nic, jen se rozhlíželo udivenýma, tázavýma dětskýma očima.

Zachránci brzo přesvědčili oba ztroskotance, že nejsou přeludem. Jeden z nich si posadil holčičku na ramena a dva vedli jejího vyzáblého společníka k vozům.

„Jmenuju se John Ferrier,“ vysvětloval muž, „ze skupiny jedenadvaceti lidí jsme jediní zůstali naživu. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam dole na jihu.“

„To je vaše dítě?“ zeptal se někdo.

„Teď je moje,“ vykřikl vzdorně muž, „je moje, protože jsem ji zachránil. Nikdo mi ji nesmí vzít. Ode dneška se jmenuje Lucie Ferrierová. A kdo jste vy?“ Muž se zvědavě zadíval na své urostlé, osmahlé zachránce. „Vidím, že vás je strašně moc.“

„Je nás na deset tisíc,“ odpověděl jeden z mladých mužů. „Jsme pronásledované dítky boží, které si vyvolil anděl Merona.“

„Jakživ jsem o něm neslyšel,“ řekl pocestný. „Zdá se, že si vás vyvolil hodně.“

„Nevtipkujte o tom, co je posvátné,“ řekl přísně mladý muž. „Patříme k těm, kteří věří ve svatá přikázání, napsaná egyptským písmem na deskách z tepaného zlata, jež byly vloženy do rukou svatého Josepha Smithe v Palmyře. Přišli jsme z Nauvoo ve státě Illinois, kde jsme založili svůj chrám. Hledáme útočiště před násilníky a neznabohy, i kdyby bylo uprostřed pouště.“

Jméno Nauvoo byle zřejmě Johnu Ferrierovi povědomé.

„Ach tak,“ řekl, „vy jste mormoni.“

„Jsme,“ odpověděli jakoby jedním hlasem.

„A kam jdete?“

„Nevíme. Ruka boží nás vede v osobě našeho proroka. Musíte před něho předstoupit. On rozhodne, co se s vámi má stát.“

Za tohoto rozhovoru sestoupili k úpatí pahorku. Zde je obklopil dav poutníků — bledé, pokorně vyhlížející ženy, zdravé, smějící se děti a starostlivě, vážně se tvářící muži. Ozvaly se výkřiky údivu a soucitu, když tito lidé zjistili, že jedním ze zachráněných je dítě a druhým hladem klesající muž. Ti, kteří zachráněné vedli, se však nezastavili. Šli dál, provázeni velkým davem mormonů, až k vozu, který byl nápadný svou velikostí, okázalostí a vybavením. Bylo do něho zapraženo šest koní, kdežto ostatní vozy táhli dva, nejvýš čtyři koně. Vedle vozky seděl muž, kterému jistě nebylo víc než třicet, ale, na první pohled bylo vidět, že ten energický člověk je vůdce. Četl knihu v hnědé vazbě, ale když se dav přiblížil, odložil ji a pozorně naslouchal hlášení těch, kteří přivedli muže s dítětem. Potom se obrátil k oběma ztroskotancům.

„Nemůžeme vás vzít s sebou, ledaže byste přistoupili k naší víre,“ řekl kazatelsky. „Nebudeme trpět, vlky ve svém ovčinci. Raději ať vaše kosti zbělejí v této pustině, než abyste se stali zárodkem hniloby, který časem zkazí celý plod. Jste ochotni přijmout naše podmínky?“

„Myslím, že půjdu s vámi za jakýchkoliv podmínek,“ řekl Ferrier s nadšením, nad nímž se vážní starší církve nemohli zdržet úsměvu. Jedině vůdce si zachoval přísný, důstojný výraz.

„Postarej se o něho, bratře Stangersone,“ nařizoval. „Dej mu najíst a napít a dítěti také. Budeš ho též učit naší svaté víre. Už jsme se zdrželi dost dlouho. Kupředu! Vzhůru, vzhůru na Sión!“

„Vzhůru, vzhůru na Sión!“ vykřikl hlouček mormonů a ta slova se šířila jako vlna po celé karavaně, nesla se od úst k ústům a zanikla v dálce jako temné mručení. Zapráskaly biče, zaskřípala kola, velký vůz se rozjel a za chvíli už za ním byla zase v pohybu celá karavana. Starší církve, jehož péči byli svěřeni ti dva ubožáci bez domova, je odvedl ke svému vozu, kde už na ně čekalo jídlo.

„Zůstanete tady,“ řekl. „Za několik dní se vzpamatujete z únavy. Nesmíte ale zapomenout, že od nynějška jste navždy členy naší církve. Řekl to Brigham Young a ten promluvil hlasem Josepha Smithe, to jest hlasem božím.“

II Květ Utahu

Nebudeme zde líčit útrapy a strádání, jaké museli snášet mormonští přistěhovalci, než došli k cíli. Od břehů Mississippi k západním svahům Skalistých hor si razili cestu s vytrvalostí, jaká nemá v dějinách obdoby. Divochy i dravá zvířata, hlad, žízeň, únavu, nemoc, všechny překážky, které jim příroda postavila do cesty — to všechno překonali s anglosaskou houževnatostí. A přece dlouhá cesta a prožité hrůzy otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Mezi mormony nebylo jediného, kdo by nepadl na kolena, aby se vroucně pomodlil, když uviděli široké údolí Utahu, zalité slunečním světlem, a když se dozvěděli z úst svého vůdce, že toto je zaslíbená země a že tato panenská půda je navždy jejich.

Brzo se ukázalo, že Young není jenom energický vůdce, ale že je také obratným administrátorem. Byly zhotoveny mapy a plány, na nichž bylo zakresleno budoucí město. Kolem dokola byly vyměřeny pozemky, kde měly stát farmy, a přiděleny členům sekty podle jejich společenského postavení. Obchodník se věnoval obchodu, řemeslník řemeslu. V městě vznikaly ulice a náměstí jakoby kouzlem. Lidé začali se zavodňovacími pracemi, stavěli ploty, mýtili lesy a seli, a tak příští léto celý kraj zezlátl úrodou pšenice. V této podivné osadě se všechno dařilo. Veliký chrám uprostřed města rostl jako z vody. Od prvního rozbřesku do pozdního soumraku neumlkalo zde bušení kladiv a skřípění pil.

Oba ztroskotanci, John Ferrier a děvčátko, které přijal za vlastní, doprovázeli mormony až na konec jejich dlouhého putování. Malá Lucie Ferrierová se vezla docela pohodlně ve voze staršího církve Stangersona. Ve voze byly ještě tři mormonovy ženy a jeho syn, paličatý dvanáctiletý chlapec. Mládí pomohlo děvčátku vzpamatovat se ze zármutku nad matčinou smrtí a dítě se brzo stalo miláčkem žen. Smířilo se s novým životem ve svém pohyblivém, plachtou krytém domově. Když se Ferrier zotavil, uplatnil se jako dobrý průvodce a neúnavný lovec. Tak rychle si získal úctu svých nových druhů, že když putování skončilo, mormoni se jednomyslně usnesli, aby mu byl přidělen stejně velký a stejně úrodný kus půdy jako ostatním osadníkům. Jenom Young a čtyři starší církve, Stangerson, Kimball, Johnston a Drebber, zabrali větší a úrodnější pozemky.

Na takto získané půdě si John Ferrier postavil důkladný srub, který v příštích letech četnými přístavky vyrostl v prostorný dům. Ferrier byl člověk praktický, v podnikání odvážný a měl dovedné ruce. Jeho železná tělesná soustava mu dovolila, aby na zúrodňování své půdy pracoval od rána do večera. Proto mu jeho farma a všechno, co mu patřilo, přinášelo neobyčejný užitek. Za tři roky byl na tom líp než jeho sousedé, za šest let se mu dobře dařilo, za devět let byl bohatý a za dvanáct let se mu v celém Salt Lake City nevyrovnalo ani šest lidí. Od velkého vnitrozemského jezera k dalekým Wahsačským horám

nebylo ničí jméno tak dobře známo jako jméno Johna Ferriera.

Jen v jednom s ním jeho souvěrci nebyli spokojeni. Žádné domluvy ani přesvědčování ho nedovedly přimět k tomu. aby si po vzoru ostatních mormonů přivedl do domu jednu nebo několik žen. Nikdy neudal důvod svého odmítavého stanoviska, trval jenom energicky a neoblomně na svém rozhodnutí. Někteří ho obviňovali z vlažnosti v přijaté víře, jiní to přičítali lakomství a strachu z větších výdajů. Jiní zase mluvili o nějaké milostné záležitosti v mládí a o světlovlasé dívce, kterou zanechal na atlantském pobřeží. Ať to bylo tak nebo tak, Ferrier nepovolil. V každém jiném ohledu se řídil náboženskými předpisy nové osady a získal si pověst pravověrného a čestného muže.

Lucie Ferrierová vyrůstala ve srubu a ve všem pomáhala svému adoptivnímu otci. Jak rok míjel za rokem, byla čím dál tím urostlejší a silnější, její tváře byly červenější a chůze pružnější. Nejednomu pocestnému, který šel silnicí, jež vedla podél Ferrierovy farmy, ožily v hlavě dávno zapomenuté myšlenky, když pozoroval její pružnou dívčí postavu, kráčející pšeničnými poli, jako by se ani země nedotýkala, nebo když ji viděl, jak jede na otcově mustangu a jak ho ovládá se vší lehkostí a půvabem pravého dítěte Západu. A tak se poupě rozvilo v květ a toho roku, kdy se její otec stal nejbohatším farmářem, Lucie byla jednou z nejkrásnějších dívek daleko široko.

Nebyl to však otec, kdo první objevil, že dítě dospělo v ženu. To se ostatně stává málokdy. Tajemná proměna dítěte v ženu je příliš jemná, přichází pozvolna a nelze ji měřit kalendářem. Nejméně o ní ví sama dívka, dokud zvuk něčího hlasu nebo dotek něčí ruky jí nezpůsobí silnější bušení srdce a dokud si s pýchou i se strachem neuvědomí, že se v ní probudilo cosi nového, bohatšího. Je málo žen, které se nepamatují na ten den a které nevzpomínají na nějakou drobnou příhodu, která zvěstovala úsvit nového života. V případě Lucie Ferrierové to byla příhoda velmi vážná a navíc ovlivnila osud její i osud mnoha jiných.

Bylo teplé červnové ráno a Svatí posledního dne pracovali pilně jako včely, jejichž úl si zvolili za svůj znak. V polích i na ulicích zněl stejný šum lidské práce. Po prašných silnicích táhly dlouhé řady mezků, jejichž hřbety byly obtíženy těžkým nákladem. Všichni směřovali k západu, neboť v Kalifornii propukla zlatá horečka, a kdo chtěl do Kalifornie po pevnině, musel přes Město vyvolených. Byla tu i stáda ovcí a hovězího dobytka, vracející se ze vzdálených pastvin, a dlouhé řady vozů unavených přistěhovalců. Lidé i koně byli nekonečnou cestou vyčerpáni. Touto zmatenou tlačenicí klusala Lucie Ferrierová a hledala si cestu s obratností zkušené jezdkyně. Její krásná tvář byla zardělá jízdou a za ní vlály její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy. Otec ji poslal do města, aby tam cosi zařídila, a ona tam teď pospíchala jako už častokrát. Nemyslela na nic než na svůj úkol a na to, jak jej provést. Zaprášení pocestní, kteří spěchali za dobrodružstvím, se za ní dívali s úžasem, a i neteční Indiáni, kteří šli do města prodat kožešiny, zapomněli na svůj obvyklý klid a obdivovali krásu té bělošské dívky.

Když dojela na okraj města, zjistila, že cesta je zablokována velkým stádem dobytka, poháněným šesti divoce vyhlížejícími pastevci z prérií. Netrpělivě se snažila překonat překážku tím, že vehnala koně do mezery, která se objevila uprostřed stáda. Sotva se tam ale octla, zvířata za ní mezeru zaplnila a dívka zjistila, že je úplně sevřena pohybujícím se proudem hovězího dobytka s dlouhými rohy a s vytřeštěnýma očima. Dovedla zacházet s dobytkem, proto se nepolekala a snažila se využít každé příležitosti, aby se dostala s koněm kupředu. Doufala, že si stádem prorazí cestu. Naneštěstí jedno ze zvířat bud náhodou, nebo úmyslně prudce udeřilo rohy mustanga do slabiny a to koně vydráždilo k šílenství. Okamžitě se vzepjal na zadní nohy, zaržál bolestí a skákal a zmítal sebou, že by shodil každého, kdo by nebyl dost zkušeným jezdcem. Situace se stala nebezpečnou. Pokaždé když kůň spustil přední nohy, znovu se dostal do styku s rohy dobytka a to v něm vyvolalo nový záchvat zběsilosti. Dívka nemohla dělat nic jiného než snažit se udržet v sedle. Kdyby z něho sklouzla, znamenalo by to strašlivou smrt pod kopyty neovladatelných, zděšených zvířat. Poněvadž nebyla na tak nebezpečnou situaci zvyklá, hlava se jí začala točit a uzda jí v ruce povolila. Dusil ji zvířený prach a pach zmítajícího se stáda. V zoufalství by se už byla vzdala všech pokusů o záchranu, kdyby se nebyl vedle ní ozval vlídný, povzbudivý hlas. Svalnatá snědá ruka uchopila polekaného koně pevně za uzdu a tak pomohla prorazit stádem cestu a vyvést dívku na kraj silnice.

„Doufám, že se vám nic nestalo, slečno,“ řekl zdvořile muž, který Lucii zachránil.

Pohlédla do jeho snědé, vzrušené tváře a usmála se.

„Vyděsilo mě to,“ řekla prostě. „Nikdy bych neřekla, že Poncho se poleká, když uvidí několik krav.“

„Díky Bohu, že jste se udržela v sedle,“ odpověděl vážným hlasem vysoký, trochu divoce vyhlížející mladík. Seděl na mohutném hnědém koni. Měl na sobě hrubý lovecký oblek a na rameni dlouhou ručnici. „Nemýlím-li se, jste dcera Johna Ferriera. Viděl jsem vás vyjíždět z domu. Až ho uvidíte, zeptejte se ho, jestli se pamatuje na Jeffersona Hopa ze St. Louis. Je-li to Ferrier, kterého mám na mysli, byl to nejlepší přítel mého otce.“

„Nechtěl byste přijít k nám a zeptat se ho sám?“

Zdálo se, že mladíka tento návrh potěšil, jeho černé oči zazářily radostí.

„Přijdu,“ řekl. „Byli jsme dva měsíce v horách, a nejsme oblečeni na návštěvu. Musí nás vzít tak, jak jsme.“

„Má vám být za co vděčný a já taky,“ odpověděla. „Má mě strašně rád. Kdyby ty krávy byly na mě skočily, nepřežil by to.“

„Ani já bych to nepřežil,“ řekl mladý muž.

„Vy? Nevím, proč by vám na tom tolik záleželo. Vždyť nás ani neznáte.“

Snědá tvář mladého lovce po této poznámce tak zesmutněla, že se Lucie Ferrierová hlasitě rozesmála.

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ řekla. „Musíte k nám přijít. Teď si ale musím pospíšit, nebo mi otec už žádnou práci nesvěří. Sbohem.“

„Sbohem,“ odpověděl mladík, nadzvedl široké sombrero a sklonil se nad její ručkou. Otočila mustanga a šlehla ho bičíkem. Kůň vyrazil jako šipka a zmizel v oblaku prachu.

Mladý Jefferson Hope jel dál se svými druhy zasmušile a mlčky. Hledal s nimi v horách Nevady stříbro a teď se vracel do Salt Lake City. Doufal, že tu sežene dost peněz, aby mohl začít těžit z žil, které objevili. Byl do toho podniku stejně žhavý jako všichni ostatní, dokud tato nenadálá příhoda neobrátila jeho myšlenky jiným směrem. Obraz mladé, prosté a tak krásné dívky hluboce vzrušil jeho výbušné, nezkrocené srdce. Když mu zmizela z očí, uvědomil si, že v jeho životě nastal obrat a že ani spekulace se stříbrnými doly, ani nic jiného není tak důležité jako to, aby si získal lásku tohoto děvčete. Láska, která se probudila v jeho srdci, nebyla náhlý, proměnlivý rozmar chlapce, byla to spíš prudká, nezkrotná vášeň muže silné vůle a panovačné povahy. Byl zvyklý mít úspěch ve všem, co podnikal. Rozhodl se, že vynaloží všechno úsilí a všechnu svou houževnatost, aby měl úspěch i v této věci.

Ještě téhož dne večer navštívil Johna Ferriera a od té chvíle byl na farmě častým hostem. John, odkázaný na pobyt v údolí a cele zaujatý svou prácí, neměl za posledních dvanáct let příležitost dozvědět se, co se děje ve světě. To všechno mu teď pověděl Jefferson Hope, a to takovým způsobem, že jeho vyprávění upoutalo nejen otce, ale i Lucii. Byl v Kalifornii průkopníkem a dovedl vyprávět mnoho podivných historek o lidech, kteří v těch divokých, šťastných dobách nabyli jmění, a zase jej pozbyli. Byl také zvědem, lovcem kožešin, zlatokopem a pastevcem. Jefferson Hope byl všude, kde bylo možno zažít nějaké dobrodružství. Starý farmář si Jeffersona brzo oblíbil a nepřestával vychvalovat jeho dobré vlastnosti. Lucie na to nikdy nic neřekla, ale její zardělé tváře a štěstím zářící oči jasně prozrazovaly, že se do Jeffersona zamilovala. Její otce si toho možná nevšiml, ale mladému muži to neušlo.

Jednoho letního večera přiklusal po silnici a zastavil u branky. Lucie přišla ke dveřím, aby ho přivítala. Přehodil uzdu přes plot a šel k dívce po stezce, která vedla od branky k domu.

„Odjíždím, Lucie,“ řekl. Vzal ji za obě ruce a něžně se jí zadíval do očí. „Nepřišel jsem vás požádat, abyste teď šla se mnou. Budete k tomu ochotna, až se vrátím?“

„A kdy to bude?“ zeptala se. Zasmála se a tváře jí zčervenaly.

„Nejpozději za dva měsíce. Přijdu si pro tebe, miláčku. Nikdo nám v tom nemůže bránit.“

„A co otec?“

„Dal souhlas s výhradou, že ty doly budou vynášet. Nebojím se, že by nevynášely.“

„Jestli jste se vy dva s otcem dohodli, pak já už do toho nemám co mluvit,“ zašeptala a přitiskla tvář k jeho široké hrudi.

„Díky bohu!“ mladík se sehnul a políbil ji. „To je tedy vyřízeno.

Čím déle zůstanu, tím těžší mi bude odejít. Čekají na mě v kaňonu. Sbohem, miláčku, sbohem. Za dva měsíce mě zase uvidíš.“

Odtrhl se od ní, vyskočil na koně a pobídl ho k prudkému cvalu. Ani jednou se neohlédl, jako by se bál, že by zakolísal ve svém rozhodnutí, kdyby jediným pohledem zavadil o to, co opouští. Stála u branky a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí. Potom se vrátila do domu — nejšťastnější dívka v celém Utahu.

III John Ferrier hovoří s prorokem

Od odjezdu Jeffersona Hopa a jeho kamarádů ze Salt Lake City uplynuly tři týdny. Johna Ferriera zabolelo srdce pokaždé, když pomyslel na to, že mladý muž se brzo vrátí a on že ztratí svou adoptovanou dceru. Ale její štěstím rozzářená tvář ho smířila s osudem líp, než by to dokázalo jakékoliv přesvědčování. Už dávno se pevně rozhodl, že nikdy nedovolí, aby se jeho dcera provdala za mormona. Takové manželství v jeho očích nebylo manželstvím, ale hanbou a zneuctěním, Ať si myslel cokoliv o mormonském učení, v tomto bodu byl neústupný. Nesměl se však o tom zmínit ani slovem, protože vyslovit takový kacířský názor bylo v Zemi svatých v té době nebezpečné.

Ano, nebezpečné — tak nebezpečné, že i ti nejsvětější se odvažovali vyslovovat své náboženské názory jenom šeptem a se zatajeným dechem, protože se báli, že by některé jejich slovo mohlo být chybně vyloženo a že by na ně okamžitě dopadl trest. Oběti pronásledování se teď změnily v pronásledovatele, a to v pronásledovatele nejhoršího druhu. Ani sevillská inkvizice, ani německý fémový soud, ani tajné italské společnosti nedovedly uvést do pohybu strašlivější mašinérii, než byla ta, která vrhala stín na území celého Utahu.

Neviditelnost této organizace a tajemství, v něž byla zahalena, zdvojnásobovaly hrůzu, kterou kolem sebe šířila. Zdálo se, že je vševědoucí a všemohoucí, a přece ji nikdo ani neviděl, ani neslyšel. Člověk. který se vyslovil proti církvi, zmizel a nikdo nevěděl, kam odešel nebo co se s ním stalo. Jeho žena a děti čekaly doma, ale otec se nikdy nevrátil, aby jim vyprávěl, jak s ním zacházeli jeho tajní soudci. Neprozřetelně pronesené slovo nebo neuvážený čin měly za následek smrt, a přece nikdo nevěděl, jakého druhu je ta strašlivá moc, která jim vládla. Není divu, že lidé se třásli strachem a že ani uprostřed pustiny se neodvažovali vyslovit třeba jen šeptem pochybnosti, které je tížily.

Zpočátku postihovala tato neurčitá a strašlivá moc jenom ty vzpurné, kteří se sice stali členy mormonské církve, ale později v ní bud chtěli provést nějaké změny, nebo z ní chtěli vystoupit. Brzo však její chapadla začala sahat mnohem dál. Byl nedostatek dospělých žen a polygamie bez ženského obyvatelstva by se stala planou doktrínou. Začaly se šířit podivné pověsti — mluvily o zavražděných přistěhovalcích a o vypleněných táborech v místech, kde se Indiáni nikdy ani neukázali. V harémech starších církve se objevovaly nové ženy — ženy, které chřadly a plakaly a na jejichž tvářích navždy utkvěl výraz hrůzy. Pocestní, které v horách zastihla noc, vyprávěli o tlupách ozbrojených, maskovaných mužů, které se kradmo a bezhlesně mihly kolem nich tmou. Tyto řeči a pověsti se ukázaly být pravdivé. Čím dál tím častěji se mluvilo o „Tlupě Danitů“ nebo o „Andělech pomsty“. Lidé na osamělých farmách Západu se začínali bát.

Znalost názvu této organizace, jejíž činnost byla tak děsivá, nijak nezmenšila hrůzu z ní, naopak ještě ji zvětšila. Nikdo nevěděl, kdo je členem této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelů těch krvavých a násilných činů, spáchaných jménem náboženství, byla přísně udržována v tajnosti. Přítel, kterému jste se svěřili se svými pochybnostmi o prorokovi a o jeho poslání, byl možná jedním z těch, kteří přijdou v noci, aby vymáhali strašlivé zadostiučinění. Proto každý se bál svého souseda a nikdo nemluvil o věcech, které mu nejvíce ležely na srdci.

Když se jednoho krásného rána John Ferrier právě chtěl vydat na obhlídku svých pšeničných polí, zaslechl cvaknutí petlice, a když vyhlédl oknem, uviděl, že po stezce vedoucí k domu přichází mohutný, ryšavý muž prostředního věku. Srdce se mu leknutím zastavilo. Nebyl to nikdo jiný než sám veliký Brigham Young. Ferrier celý rozechvělý — věděl, že taková návštěva neznamená nic dobrého — běžel ke dveřím, aby přivítal hlavu mormonů. Ten však odpověděl na pozdrav chladně a s přísnou tváří šel za Ferrierem do obývacího pokoje.

Když si sedl, zadíval se pronikavě na farmáře zpod světlého obočí a řekl: „Bratře Ferriere, pravověrní ti byli dobrými přáteli. Ujali jsme se tě, když jsi na poušti umíral hladem, dělili jsme se s tebou o své zásoby potravin, dovedli jsme tě šťastně do Údolí vyvolených, dali jsme ti slušný kus půdy a dovolili jsme ti bohatnout pod naší ochranou. Není to tak?“

„Je to tak,“ odpověděl John Ferrier.

„Za to za všechno jsme chtěli jen jedno: abys přijal pravou víru a aby ses v každém ohledu přizpůsobil jejím zvyklostem. To jsi slíbil. Jestliže však veřejně mínění má pravdu, svůj slib jsi nikdy nedodržel.“

„A v čem jsem ho nedodržel?“ bránil se Ferrier. „Copak jsem nepřispíval na společný fond? Copak jsem nechodil do chrámu? Copak jsem —“

„Kde jsou tvé ženy?“ zeptal se Young a rozhlédl se. „Zavolej je, abych je mohl pozdravit.“

„Je pravda, že jsem se neoženil,“ odpověděl Ferrier. „Ale žen bylo málo a bylo tu mnoho mužů, kteří na ně měli jistě větší nárok než já. Nejsem osamělý, mám dceru, která se o mne ve všem všudy stará.“

„Právě o této dceři jsem s tebou chtěl mluvit,“ řekl Brigham Young. „Dospěla a stala se nejkrásnějším květem Utahu a mnoho těch, kteří mají bohatství a vysoké postavení v této zemi, v ní našlo zalíbení.“

John Ferrier v duchu zaúpěl.

„Šíří se pověsti, kterým se mi ani věřit nechce — zasnoubila se prý s nějakým pohanem. To jsou jistě jen klepy. Jak zní třinácté nařízení v zákoníku svatého Josepha Smithe?Ať každá dívka pravé víry se provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem s pohanem by se dopustila těžkého hříchu.’ Proto je nemožné, abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby porušila jeho přikázání.“

John Ferrier neodpověděl, jen si neklidně pohrával s jezdeckým bičíkem.

„Na tomto jediném bodu bude vyzkoušena celá tvá víra — tak rozhodla Svatá rada čtyř. Děvče je mladé a my nechceme, aby se vdala, až zešediví, a také jí nechceme odepřít možnost vybrat si. My starší církve máme mnoho jalovic[3], ale musíme se postarat, aby je měli také naši synové. Stangerson má syna a Drebber má syna, a oba by rádi uvedli tvou dceru do svého domu. Ať si mezi nimi vybere. Jsou mladí a bohatí a pravé víry. Co tomu říkáš?“

Ferrier svraštil čelo a chvíli mlčel.

„Dopřejte nám čas,“ řekl konečně. „Má dcera je na vdavky ještě příliš mladá.“

„Má měsíc na rozmyšlenou,“ řekl Young a vstal. „Na konci této lhůty musí dát odpověď.“

Když procházel dveřmi, otočil se. V obličeji byl rudý a oči mu planuly.

„Bylo by pro tebe lépe, Johne Ferriere,“ řekl přísně, „kdybyste ty i ona teď leželi v horách Sierry Blanky jako vybělené kostry, než kdybyste se svou slabou vůlí vzepřeli rozkazům Svaté rady čtyř.“

Ještě zahrozil rukou a odešel. Ferrier slyšel, jak pod jeho těžkými kroky skřípe štěrk na stezce.

Zůstal sedět s lokty opřenými o kolena a přemýšlel, jak to má říci své dceři. Vtom se jeho ruky dotkla jemná ručka. Vzhlédl — vedle něho stála Lucie. Jediný pohled na její bledou, zděšenou tvář mu vyzradil, že slyšela všechno.

„Nemohu za to,“ odpověděla na jeho tázavý pohled. „Jeho hlas se rozléhal po celém domě. Ach tatínku, tatínku, co budeme dělat?“

„Netrap se,“ odpověděl, přitáhl ji k sobě a širokou, drsnou rukou jí hladil kaštanové vlasy. „Nějak to už zařídíme. Nepřešla tě náhodou láska k tomu tvému chlapci?“

Její jedinou odpovědí bylo vzlyknutí a stisk ruky.

„Ne. Samozřejmě že ne. Ani bych nebyl rád, kdybys mi řekla, že ano. Je to hezký chlapec a je křesťan, což se tady o těch lidech nedá říci, třebaže se pořád modlí a kážou. Zítra odjíždí jedna parta do Nevady, pošlu mu vzkaz, aby věděl, co se stalo. Jak ho znám, bude tady rychleji než telegram.“

Lucie se musela zasmát tomuto otcovu přirovnání.

„Až tady bude, poradí nám, co máme dělat. Ale bojím se o tebe, tatínku. Člověk slyší — člověk slyší takové strašné historky o těch, kteří odepřeli prorokovi poslušnost. Vždycky se jim stane něco hrozného.“

„Ještě jsme mu neodepřeli poslušnost,“ odpověděl otec. „Teprve až jim ji vypovíme, bude čas čekat bouřku. Prozatím máme před sebou měsíc klidu, a až se ten měsíc bude chýlit ke konci, myslím, že bude nejlíp, když z Utahu zmizíme.“

„Ty bys chtěl odejít z Utahu?“

„Něco takového.“

„A co farma?“

„Zpeněžím, co budu moci, a ostatní tu nechám. Abych pravdu řekl, Lucie, nejednou jsem na to už myslel. Nerad se před někým krčím, ať je to kdokoliv, jako se tihle lidé krčí před tím svým zatraceným prorokem. Narodil jsem se jako svobodný Američan a na tohle nejsem zvyklý. Asi jsem už moc starý, abych si na něco zvykal. Jestli se ten chlap bude potloukat kolem naší farmy, může se stát, že dostane do těla pár broků, ani nebude vědět jak.“

„Ale oni nás nenechají odejít,“ namítla dcera.

„Až se vrátí Jefferson, hladce to vyřídíme. A ty se, miláčku, netrap, ať nemáš opuchlé oči, to bych si to pěkně odnesl, kdyby tě Jefferson viděl uplakanou. Nemáš se čeho bát, žádné nebezpečí nám nehrozí.“

Tato uklidňující slova pronesl John Ferrier velmi přesvědčivě, přesto však si Lucie všimla, že večer zajistil dveře neobyčejně důkladně a že pečlivě vyčistil a nabil zrezivělou starou ručnici, která visela na stěně v jeho ložnici.

IV Útěk

Ráno po rozhovoru a mormonským prorokem šel John Ferrier do Salt Lake City, vyhledal svého známého, který odjížděl do nevadských hor, a dal mu dopis pro Jeffersona Hopa. V něm vylíčil mladému muži, jaké nebezpečí jim hrozí, a naléhal na něj, aby se co nejdříve vrátil. Po odeslání dopisu se uklidnil a vracel se domů s lehčím srdcem.

Když se blížil k farmě, překvapilo ho, že u jednoho i druhého sloupu branky je přivázán kůň. A ještě víc ho překvapilo, že v jeho obývacím pokoji sedí dva mladí muži. Jeden, s dlouhým bledým obličejem, si hověl v houpací židli a nohama se opíral o kamna. Druhý, mladík s býčí šíjí a s hrubými, naduřelými rysy, stál u okna a hvízdal si nějakou nábožnou píseň. Když Ferrier vešel, oba kývli na pozdrav a ten v houpací židli začal.

„Možná že nás neznáte,“ řekl. „Tohle je syn staršího církve Drebbera a já jsem Joseph Stangerson, který s vámi táhl pouští, když Bůh rozhodl, že vás přivede do svého ovčince.“

„Kam přivede všechny národy, až přijde čas,“ dodal ten druhý huhňavě. „Jeho mlýny melou pomalu, ale jistě.“

John Ferrier se chladně uklonil. Domyslel si, kdo jsou jeho návštěvníci.

„Přišli jsme na radu svých otců,“ pokračoval Stangerson, „abychom se ucházeli o ruku vaší dcery pro toho z nás dvou, který bude vyhovovat vám i jí. Poněvadž já mám jenom čtyři ženy a bratr Drebber jich má sedm, myslím, že mám na ni větší právo než on.“

„Ne, ne, bratře Stangersone,“ protestoval druhý nápadník. „Není důležité, kolik máme žen, ale kolik jich můžeme uživit. Můj otec mi teď postoupil své mlýny, jsem tedy bohatší než ty.“

„Ale já mám lepší vyhlídky,“ rozhorlil se Stangerson. „Až Bůh odvolá mého otce, dostanu jeho barvírnu a koželužnu. Kromě toho jsem starší než ty a mám vyšší hodnost v církvi.“

„Rozhodne o tom to děvče,“ odpověděl mladý Drebber a samolibě se usmál na svůj vlastní obraz v okenním skle. „Necháme o všem rozhodnout ji.“

Během této rozmluvy John Ferrier stál ve dveřích a dusil se hněvem. Sotva se udržel, aby nezmrskal své návštěvníky jezdeckým bičíkem.

„Poslyšte,“ řekl konečně a postoupil blíž k nim, „až vás má dcera pozve, můžete přijít, ale do tě doby vás tu nechci vidět.“

Oba mladí mormoni se na něho nechápavě zahleděli. Byli přesvědčeni, že když se někdo uchází o ruku dívky, je to největší čest pro dívku i pro jejího otce.

„Z tohoto pokoje vedou dvě cesty,“ křičel Ferrier. „Jedna dveřmi, druhá oknem. Kterou si vyberete?“

Jeho snědý obličej vypadal tak divoce a jeho hubené ruce tak hrozivě, že oba návštěvníci vyskočili a dali se rychle na ústup. Starý farmář šel za nimi až ke dveřím.

„Dejte mi vědět, až se rozhodnete, který z vás to má být,“ řekl ironicky.

„Tohle vám přijde draho,“ vykřikl Stangerson bledý vztekem. „Vzepřel jste se rozkazu proroka a Rady čtyř. Do konce života toho budete litovat.“

„Ruka boží na vás těžce dopadne,“ křičel mladý Drebber. „Bůh povstane a ztrestá vás.“

„Tak já s tím trestáním začnu hned,“ vykřikl zuřivě Ferrier a byl by běžel nahoru pro ručnici, kdyby ho Lucie nebyla chytila za ruku a nezadržela ho. Než se mu podařilo vymknout se jí, uslyšel klapot koňských podkov. Oba nápadníci odjeli.

„Ti pobožnůstkáři! Ti lumpové!“ křičel. „Raději bych té viděl v hrobě, děvče, než jako ženu některého z nich.“

„I já bych raději zemřela, tatínku,“ odpověděla dívka. „Ale Jefferson tu bude co nevidět.“

„Ano. Čím dřív tu bude, tím líp. Člověk neví, co tamti teď provedou.“

Byl opravdu nejvyšší čas, aby přišel někdo, kdo by dovedl poradit a pomoci statečnému starému farmáři a jeho adoptované dceři. Od založení osady se ještě nikdy nestalo, aby prostý věřící odepřel poslušnost starším církve. Jestliže menší provinění byla trestána tak přísně, jaký bude osud tohoto arcivzbouřence? Ferrier věděl, že jeho bohatství a postavení mu nic nepomohou. Bylo dost těch, kteří byli stejně význační a stejně bohatí jako on, a přesto beze stopy zmizeli a jejich jmění dostala církev. Byl statečný člověk, ale chvěl se před neurčitými stíny hrůz, které se nad ním vznášely. Každému viditelnému nebezpečí by se směle postavil tváří v tvář, ale tato nejistota ho vyčerpávala. Před dcerou však tajil své obavy a tvářil se, že celou věc bere na lehkou váhu, ona však viděla jasně, jak je stísněn.

Čekal, že od Younga dostane vzkaz nebo výtku za své chování. Nemýlil se. Stalo se to však způsobem, jakého se nenadál. Když se druhého dne ráno probudil, ke svému překvapení zjistil, že na jeho ložní pokrývce je připíchnut kus papíru. Na něm bylo napsáno tiskacími, daleko od sebe postavenými písmeny:

„Dáváme ti dvacet devět dní. jestli se za tu dobu nepolepšíš, pak —“

Ta pomlčka byla děsivější než jakákoliv hrozba. John Ferrier si marně lámal hlavu, jak se tato výstraha dostala do ložnice. Služebnictvo spalo v přístavku a dveře i okna byla dobře zajištěna. Papír zmačkal a dceři nic neřekl, ale v srdci ho zamrazilo. Těch dvacet devět dní byl zřejmě zbytek měsíce, který mu Young dal na rozmyšlenou. Jakou by musel mít sílu a odvahu, aby něco zmohl proti nepříteli ozbrojenému takovou tajemnou mocí? Ruka, která připíchla papír k pokrývce, mu mohla probodnout srdce a nikdo by se nedověděl, kdo ho zabil.

Příští den byl ještě víc rozčilující. Když si sedli k snídani, Lucie ukázala s výkřikem překvapení vzhůru. Uprostřed stropu byla napsána, pravděpodobně ohořelým dřevem, číslice 28. Dcera tomu nerozuměla a on jí to nevysvětlil. Tu noc probděl s puškou v ruce a hlídal. Neviděl a neslyšel nic, a přece ráno byla na vnější straně dveří napsána veliká sedmadvacítka.

A tak to bylo den co den. Každé ráno zjistil, že jeho nepřátelé nezapomněli odpočítávat dny a že na nějakém nápadném místě poznamenali, kolik dní mu ještě zbývá z měsíce, který mu milostivě povolili. Někdy se osudové číslo objevilo na stěně, někdy na podlaze a někdy bylo napsáno na malé cedulce, přilepené na zahradní branku nebo na plot. Přes všechnu ostražitost nemohl John Ferrier zjistit, odkud tyto každodenní výstrahy přicházejí. Při pohledu na ně padala na něho hrůza skoro pověrčivá. Stal se nervózním a neklidným a jeho oči těkaly sem a tam jako oči pronásledovaného tvora. Už doufal jen v jedno — že se z Nevady vrátí mladý lovec.

Dvacítka se změnila v patnáctku, patnáctka v desítku, a od Jeffersona stále ještě nic. Číslice byly pořád nižší a nižší, a po lovci ani vidu ani slechu. Kdykoliv starý farmář zaslechl ze silnice klapot podkov jezdeckého koně nebo křik vozky, pobízejícího své spřežení, běžel k brance doufaje, že konečně přichází pomoc. Když se pětka změnila v čtyřku a čtyřka v trojku, ztratil odvahu a vzdal se vší naděje na vysvobození. Věděl, že je odkázán sám na sebe a že se svou nepatrnou znalostí hor kolem osady je bezmocný. Rušnější cesty byly přísně hlídány a bez povolení Rady se jich nesmělo používat. Zdálo se, že není východiska, že se nevyhne ráně, která každou chvíli mohla dopadnout. Přesto stařec nezměnil své rozhodnutí, že raději zemře, než by svolil k tomu, co pokládal za zneuctění své dcery.

Jednou večer seděl sám, přemýšlel o svých nesnázích a marně se snažil najít východisko. Dnes ráno se na zdi jeho domu objevila číslice 2 a zítra uplyne povolená lhůta. Co se stane pak? V duchu si nejasně představoval všechny možné hrůzy. A co se stane s jeho dcerou, až on nebude? Což není možno uniknout z té neviditelné sítě, která se kolem nich zatáhla? Položil hlavu na stůl a rozplakal se nad vlastní nemohoucností.

Co to bylo? V nočním tichu zaslechl jemné zaškrábání — tiché, ale slyšitelné. Přicházelo od domovních dveří. Ferrier vešel po špičkách do předsíně a napjatě naslouchal. Chvíli se neozvalo nic, a potom zase to tiché, opatrné zaškrábání. Zřejmě někdo velice jemně klepal na výplň dveří. Je to vrah, který přichází o půlnoci, aby provedl vražedný rozkaz tajného tribunálu? Nebo je to někdo, kdo přišel napsat na dveře znamení, že nastal poslední den lhůty? John Ferrier měl pocit, že okamžitá smrt by byla lepší než toto napětí, které mu drásalo nervy a mrazilo v srdci. Skočil, odtáhl závoru a otevřel dveře dokořán.

Venku bylo ticho. Byla krásná noc, na nebi jasně svítily hvězdy. Před farmářem ležela malá zahrádka, obehnaná plotem, v němž byla branka. Ale ani zde, ani na cestě nebylo vidět živé duše. Ferrier se podíval vpravo i vlevo a úlevou si oddychl. Když však pohlédl dolů, ke svému úžasu uviděl, že na zemi leží na břiše jakýsi muž s roztaženýma rukama i nohama.

Byl to děsivý pohled. Ferrier se opřel o zeď a rukou si stiskl hrdlo, aby nevykřikl. Jeho první myšlenka byla, že ta ležící postava je nějaký raněný nebo umírající, když se však podíval lépe, uviděl, že ten člověk se plazí po zemi do předsíně rychle a bezhlesně jako had. Jakmile byl v domě, vzpřímil se a zavřel dveře. Užaslý farmář spatřil vzrušenou, energickou tvář Jeffersona Hopa.

„Panebože!“ vyjekl John Ferrier. „Tys mě ale polekal! Proč ses tak plazil?“

„Dejte mi jíst,“ řekl chraptivě Jefferson. „Celých osmačtyřicet hodin jsem neměl čas na jídlo.“ Vrhl se na studené maso a chléb — zbytky farmářovy večeře, které stále ještě byly na stole. „Lucii se daří dobře?“ zeptal se, když ukojil hlad.

„Ano. Neví, jaké nám hrozí nebezpečí,“ odpověděl Ferrier.

„To je dobře. Hlídají dům ze všech stran. Proto jsem se tak plazil. Ať jsou sebechytřejší, nejsou dost chytří, aby chytili zkušeného lovce.“

Teď, když John Ferrier věděl, že má věrného spojence, měl pocit, že se z něho stal jiný člověk. Uchopil muže za ruku a srdečně mu ji tiskl.

„Na tebe může být člověk hrdý,“ řekl. „Není mnoho takových, kteří by přišli, aby s námi sdíleli nebezpečí a starosti.“

„To jste uhádl,“ odpověděl mladý lovec. „Vážím si vás, ale když jste tu byl tak sám s touhle záležitostí na krku, měl jste se dvakrát rozmyslet, než jste strčil hlavu do vosího hnízda. Přišel jsem kvůli Lucii, a dřív by mě museli zabít, než by jí mohli udělat něco zlého.“

„Co budeme dělat?“

„Zítra je váš poslední den, a jestli nepodniknete něco ještě dnes v noci, bude s vámi zle. V Orlí rokli mám mezka a dva koně. Kolik máte peněz?“

„Dva tisíce dolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách.“

„To stačí. Já mám taky asi tolik. Musíme se dostat přes hory do Cyrson City. Raději vzbuďte Lucii. Je dobře, že služebnictvo nespí v domě.“

Když Ferrier odešel, aby připravil Lucii na to, že ještě dnes v noci se vydají na cestu, Jefferson Hope udělal malý raneček ze všech potravin, které našel, a naplnil vodou kamenný džbán, poněvadž ze zkušenosti věděl, že v horách, je málo pramenů a od jednoho k druhému že je daleko. Sotva skončil tyto přípravy, farmář se vrátil s dcerou. Byla už oblečena a připravena na cestu. Milenci se přivítali vřele, ale stručně, poněvadž minuty byly drahé a bylo ještě mnoho co dělat.

„Musíme okamžitě vyrazit,“ řekl Jefferson Hope tichým, energickým hlasem jako někdo, kdo si uvědomuje velikost nebezpečí, ale je odhodlán statečně mu čelit. „Přední i zadní vchod hlídají, ale budeme-li dost opatrní, mohlo by se nám podařit utéci postranním oknem a přes pole. Jakmile budeme na silnici, budeme mít jenom dvě míle k rokli, kde čekají koně. Do svítání bychom už mohli mít polovičku cesty přes hory za sebou.“

„Co když nás zastaví?“ zeptal se Ferrier.

Jefferson položil ruku na pažbu pistole, která mu vykukovala z kabátu.

„Jestli jich bude na nás příliš moc, vezmeme dva nebo tři s sebou,“ řekl a zlověstně se usmál.

Zhasili všechna světla v domě a Ferrier se rozhlédl z temného okna po polích, která bývala jeho a která teď opouštěl navždy. Dlouho si dodával odvahy k této oběti, avšak pomyšlení na čest a štěstí dcery převážilo lítost nad ztraceným majetkem. Všechno vypadalo tak klidně a spokojeně — stromy, v jejichž korunách jemně ševelilo, i ta širá, tichá pole. Bylo těžké představit si, že nad vším se vznáší přízrak vraždy. Ale bledá tvář a odhodlaný výraz mladého lovce i způsob, jakým se přiblížil k domu, stačily, aby ho o tom přesvědčily.

Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami, Jefferson Hope chudé zásoby a vodu a Lucie uzlíček se svým nejdrahocennějším majetkem. Velmi pomalu a opatrně otevřeli okno, počkali, dokud temný mrak nezastřel noční oblohu, a potom jeden po druhém vylezli oknem na zahrádku. Se zatajeným dechem a přikrčeni ji přeběhli a skryli se u živého plotu, podél kterého pak šli až k mezeře, kterou se vcházelo na pole. Právě když došli k tomuto místu, mladý muž zadržel Ferriera i dívku a strhl je k zemi, do stínu. Tam zůstali tiše ležet, chvějíce se strachem.

Naštěstí měl Jefferson díky dlouhému pobytu v prérii sluch jako rys. Sotva se on a jeho přátelé přikrčili k zemi, ozvalo se několik kroků od nich smutné zahoukání horské sovy. Z malé vzdálenosti ihned odpovědělo jiné zahoukání. V téže chvíli se z mezery v plotu, kterou prve uprchlíci chtěli projít, vynořila jako stín jakási postava a znovu zahoukala to naříkavě znějící znamení. Ihned nato vystoupil ze tmy druhý muž.

„Zítra o půlnoci,“ řekl ten první, který byl zřejmě velitelem. „Až lelek třikrát zavolá.“

„Dobrá,“ odpověděl druhý. „Mám to říci bratru Drebberovi?“

„Vyřiď mu to a ostatním taky. Devět ku sedmi!

„Sedm ku pěti,“ odpověděl druhý muž a obé postavy zmizely, každá jiným směrem. Jejich poslední slova byla zřejmě jakýmsi heslem. Když zvuk jejich kroků zanikl v dálce, Jefferson Hope vyskočil, pomohl svým společníkům projít mezerou v plotu a utíkal s nimi přes pole. Dívku napolo podpíral, napolo nesl, když jí nestačily síly.

„Rychle, rychle,“ šeptal. „Procházíme řetězem hlídek. Všechno závisí na rychlosti. Pospěšte si!“

Jakmile byli na silnici, cesta rychle ubíhala. Jenom jednou někoho potkali, ale podařilo se jim uhnout do pole, aby je ten člověk nepoznal. Než došli k městu, lovec odbočil ze silnice na kamenitou úzkou stezku, která vedla do hor. Nad hlavami se jim vynořily dva temné, rozeklané horské vrcholy. Hluboký úvoz mezi kopci byla Orlí rokle. Tam čekali koně. Jefferson Hope, veden neklamným instinktem, hledal si cestu mezi největšími balvany a korytem vyschlého potoka až k odlehlému místu, skrytému za skalami, kde byla přivázána věrná zvířata. Dívku posadili na mezka a starý Ferrier se vyhoupl se svým vakem s penězi na jednoho z koní. Jefferson Hope vedl po srázných a nebezpečných stezkách druhého koně za uzdu.

Pro toho, kdo nebyl zvyklý vídat přírodu v její nejdivočejší podobě, to byla vzrušující cesta. Na jedné straně se tyčily jedna nad druhou do výšky tisíce a více stop černé, ponuré, hrozivé skály s dlouhými čedičovými pruhy na rozeklaném povrchu. Vypadaly jako žebra zkamenělé nestvůry. Na druhé straně tvořila divoká změť balvanů a kamení nepřekročitelnou hradbu. Prostředkem vedla hrbolatá stezka, místy tak úzká, že museli jet jeden za druhým, a tak neschůdná, že ji mohli zdolat jen nejzkušenější jezdci. A přece navzdory všemu nebezpečí a všem obtížím uprchlíci měli srdce lehké, neboť každý krok zvětšoval vzdálenost mezi nimi a strašlivým despotismem, před nímž prchali.

Brzo se však přesvědčili, že jsou stále ještě na území, nad nímž vykonává pravomoc Svatá rada čtyř. Když dojeli na nejdivočejší a nejpustší místo soutěsky, dívka poděšeně vykřikla a ukázala vzhůru. Na skále nad stezkou se proti nebi zřetelně rýsovala temná postava osamělé hlídky. Muž je spatřil v téže chvíli, kdy oni uviděli jeho, a roklí se rozlehlo: „Kdo tam?“

„Pocestní do Nevady,“ odpověděl Jefferson Hope. Ruku položil na ručnici, zavěšenou u sedla.

Viděli, jak osamělá hlídka si připravuje ručnici a jak se napjatě dívá dolů, jako by nebyla s jejich odpovědí spokojena.

„Kdo vám dal povolení?“

„Svatá rada čtyř,“ odpověděl Ferrier. Věděl ze zkušenosti, že u mormonů je to nejvyšší autorita, na kterou se člověk může odvolat.

„Devět ku sedmi,“ vykřikla hlídka.

„Sedm ku pěti,“ odpověděl pohotově Jefferson Hope. Vzpomněl si na heslo, které slyšel v zahradě.

„Jděte a Bůh vás provázej,“ řekl hlas shora.

Dál už byla stezka širší a koně se mohli dát do klusu. Když se uprchlíci ohlédli, uviděli osamělou stráž, jak se opírá o ručnici. Věděli, že minuli poslední vysunutou hlídku Vyvolených a že před nimi je svoboda.

V Andělé pomsty

Celou noc jeli spletí roklí a po křivolakých, kamenitých stezkách. Několikrát zabloudili, ale díky tomu, že se Hope dobře vyznal v horách, znovu našli cestu. Když se rozednilo, spatřili před sebou obraz podivuhodné, divoké krásy. Ze všech stran byli obklopeni vysokými, sněhem pokrytými horskými vrcholy, které se dívaly jeden druhému přes rameno a táhly se až k dalekému obzoru. Horské svahy po obou stranách byly tak strmé, že se našim uprchlíkům zdálo, že jim modříny a jedle visí nad hlavou a že stačí jediný závan větru, aby se na ně skácely. Tato obava nebyla tak docela bezpodstatná — pusté údolí bylo hustě poseto stromy a balvany, které shodil z horských úbočí vítr. Dokonce právě teď, když tudy projížděli, zřítil se do údolí obrovský balvan. Dutý rachot jeho pádu probudil v tichých roklích ozvěnu a tak poděsil unavené koně, že se dali do klusu.

Když se slunce pomalu zvedalo nad východní obzor, vrcholky hor se jeden po druhém rozžíhaly jako lampy při slavnosti a nakonec všechny rudé a zářivě vzplanuly. Toto nádherné divadlo potěšilo srdce našich tří uprchlíků a dodalo jim nové síly. U divoké bystřiny, která se řítila z rokle, zastavili, napojili koně a spěšně posnídali. Lucie a její otec by tu rádi byli zůstali déle, ale Jefferson Hope byl neúprosný.

„Teď už nás pronásledují,“ řekl. „Všechno závisí na naší rychlosti. Jakmile budeme šťastně v Carsonu, budeme moci odpočívat do konce života.“

Po celý den se prodírali soutěskami a večer si vypočítali, že mají před svými nepřáteli náskok víc než třicet mil. K nočnímu odpočinku si vybrali úpatí převislé skály, kde byli trochu chráněni před studeným větrem a kde, přituleni k sobě, aby jim bylo tepleji, si dopřáli několik hodin spánku. Před úsvitem však už zase byli na cestě. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy a Jefferson Hope si začínal myslet, že jsou už mimo dosah té strašlivé organizace, kterou proti sobě popudili. Málo věděl o tom, jak daleko dosáhne její železná pěst a jak brzo udeří a rozdrtí je.

Byli na útěku už druhý den, když jim asi v poledne začala docházet skrovná zásoba potravin. Lovce to nijak neznepokojilo, vždyť v horách bylo dost zvěře a on sám se už často vydal na cestu bez zásob, spoléhaje na svou ručnici. Vyhledal chráněné místo, nakupil suché větve a rozdělal oheň, u kterého se jeho společníci měli zahřát — byli teď už skoro pět tisíc stop nad hladinou moře a vzduch byl studený a ostrý. Když přivázal koně a rozloučil se s Lucií, hodil si ručnici na rameno a vydal se na cestu, aby ulovil, co mu náhoda do cesty přinese. Viděl, jak stařec i dívka se krčí u planoucího ohně a jak v pozadí nehybně stojí zvířata. Potom mu je zakryla vyčnělá skála.

Ušel asi dvě míle, prohledávaje jednu rokli po druhé, avšak bez úspěchu, třebaže podle odloupané stromové kůry a podle jiných známek se dalo soudit, že je v těchto končinách hodně medvědů. Konečně po dvou nebo třech hodinách marného hledání začal celý zoufalý pomýšlet na návrat. Vtom pohlédl vzhůru a nad tím, co viděl, poskočilo mu srdce radostí. Asi tři nebo čtyři sta stop nad ním stálo na kraji skalního výčnělku zvíře, které se trochu podobalo ovci, bylo však ozbrojeno dvěma obrovskými rohy. Čtyrnožec patrně hlídal stádo, které lovec nemohl vidět. Naštěstí se však díval opačným směrem a lovce nezpozoroval. Jefferson si lehl na záda, ručnici opřel o skálu a dlouho, klidně mířil, než stiskl spoušť. Zvíře vyskočilo, chvíli se kymácelo na okraji srázu a potom se zřítilo do údolí.

Poněvadž bylo příliš těžké, aby je mohl odnést, celé, spokojil se tím, že odřízl jednu kýtu a vyřízl část hřbetu. S touto kořistí na rameni pospíchal zpátky, protože se už začínalo šeřit. Sotva však udělal několik kroků, uvědomil si, že zabloudil. Ve snaze, aby něco ulovil, vzdálil se příliš od roklí, které dobře znal, a teď nebylo lehké najít cestu, kterou sem přišel. Údolí, v němž se octl, bylo křížem krážem zbrázděno roklemi, které byly všechny stejné, a tak bylo nemožné rozeznat jednu od druhé. Šel jakousi roklí míli nebo víc a narazil na horskou bystřinu, kterou, jak určitě věděl, viděl teď poprvé. Uvědomil si, že zabloudil, proto šel jinou roklí, ale výsledek byl stejný. Noc se rychle blížila. Bylo už skoro tma, když se konečně octl v rokli, kterou znal. Ani pak nebylo lehké nesejít ze správné cesty, protože měsíc dosud nevyšel a vysoké skály z obou stran činily tmu ještě hustší. Klopýtal ohnut pod břemenem a unaven dlouhou, namáhavou chůzí. Posilovala ho jedině myšlenka, že každý krok ho přibližuje k Lucii a že přináší dost potravy, aby vystačila po celou cestu.

Konečně přišel k začátku úvalu, kde nechal oba uprchlíky. I potmě poznával obrysy skal, které úval ohraničovaly. Pomyslel si, že na něho úzkostlivě čekají, vždyť byl pryč skoro pět hodin. Ze samé radosti přiložil ruce k ústům a rozezvučel celý úval ozvěnou hlasitého zavolání, které pro ně mělo být znamením, že už jde. Zastavil se a čekal na odpověď. Žádná se neozvala kromě vlastního zavolání, které se rozléhalo smutnými, tichými roklemi a vracelo se k němu nesčetněkrát opakované ozvěnou. Znovu zavolal, ještě hlasitěji než prve, ale přátelé, které opustil před tak krátkou dobou, neodpovídali. Zmocnil se ho neurčily, nepojmenovatelný strach. V rozčilení upustil drahocennou potravu a ze všech sil se rozběhl k druhému konci úvalu.

Když zahnul za vyčnívající skálu, objevilo se před ním místo, kde rozdělal oheň. Dosuď tam byla žhavá hromádka dřevěného popela, avšak oheň zřejmě nebyl od jeho odchodu udržován. Kolem dokola panovalo mrtvé ticho. Jeho obavy se teď proměnily v jistotu. Běžel dál. U zbytků ohniště nebylo živé duše. Zvířata, stařec, děvče — všichni zmizeli. Bylo až příliš zřejmé, že za jeho nepřítomnosti došlo k náhlé a strašlivé pohromě — k pohromě, která dopadla na všechny, a přece nezanechala po sobě nejmenší stopy.

Jefferson Hope, zmatený a omráčený touto ranou, cítil, jak se mu točí hlava, a musel se opřít o ručnici, aby neupadl. Byl to však člověk neobyčejně rázný, a tak se ze své chvilkové nemohoucnosti rychle vzpamatoval. Vytáhl z doutnajícího popela kus napolo spáleného dřeva, na jeho ohořelém konci rozdmýchal plamen a s pomocí této pochodně začal prohlížet okolí. Zem kolem dokola byla zdupána koňskými kopyty; z toho bylo vidět, že uprchlíky přepadla velká tlupa jezdců, která, jak ukazovaly stopy, se potom vrátila do Salt Lake City. Odvezli s sebou starce i dívku? Jefferson Hope skoro přesvědčil sám sebe, že to museli udělat, vtom však jeho zrak padl na něco, nad čím mu strnul v těle každý nerv. Malý kousek od ohniště byla nízká hromada načervenalé země, která tam rozhodně prve nebyla. Nebylo možné mýlit se — byl to čerstvě zaházený hrob. Když se lovec k němu přiblížil, uviděl, že je do něho zabodnut kus větve. V rozeklaném konci větve vězel kus papíru. Nápis na něm byl krátký, ale výmluvný:

John Ferrier,

kdysi obyvatel Salt Lake City.

Zemřel 4. srpna 1860

Ten statečný stařec, kterého opustil před tak krátkou dobou, je tedy mrtev a toto je jeho hrob. Jefferson Hope se pln hrůzy rozhlédl kolem, není-li tu někde druhý hrob. Po tom však nebylo ani stopy. Lucii odvezli její strašliví pronásledovatelé, aby ji přinutili podrobit se osudu, který jí byl určen od počátku — aby se stala jednou z těch, jež přivedl do svého harému syn staršího církve. Když si mladý muž uvědomil, co se s ní stane a jak on sám je bezmocný tomu zabránit, zatoužil, aby i on ležel se starým farmářem v tichém hrobě.

Avšak jeho energický duch znovu setřásl letargii, kterou vyvolává zoufalství. Jestliže přišel o všechno, může alespoň zasvětit svůj život pomstě. Jefferson Hope měl nejen nezdolnou trpělivost a vytrvalost, ale byl schopen i nesmiřitelné pomstychtivosti, vlastnosti, kterou snad získal, když žil mezi Indiány. Když tu tak stál nad vyhaslým ohněm, cítil, že jenom trest, který by vlastní rukou vykonal na svých nepřátelích, mohl by zmírnit jeho bolest. Rozhodl se, že svou silnou vůli a neúnavnou energii zasvětí tomuto jedinému cíli. Na jeho bledé tváři byl tvrdý, přísný výraz, když se vracel tam, kde prve zanechal potravu. Prohrábl doutnající oheň a upekl si tolik masa, kolik mu mělo postačit na několik dní. Zabalil je do uzlíčku, a třebaže byl unaven, vydal se ihned na zpáteční cestu přes hory po stopách Andělů pomsty.

Pět dní se plahočil na rozbolavělých nohách a unavený roklemi, kterými už projel na koni. V noci ulehl mezi balvany a dopřál si několik hodin spánku. Před svítáním byl už zase na cestě, šestého dne dorazil do Orlí rokle, odkud započal ten neblahý útěk. Odtud viděl dolů na domov Svatých. Opřel se, zemdlený a vyčerpaný, o ručnici a vyzáblou rukou zuřivě zahrozil tichému, rozlehlému městu, které leželo pod ním. Všiml si, že v některých hlavních ulicích jsou vlajky a jiná slavnostní výzdoba. Ještě nepřestal uvažovat, co to asi znamená, když zaslechl dusot koňských podkov a uviděl jezdce, který se k němu blížil. Poznal v něm mormona, který se jmenoval Cowper a jemuž nejednou prokázal službu. Když jezdec dojel až k němu, oslovil ho, protože se chtěl dozvědět, co se stalo s Lucií Ferrierovou.

„Jsem Jefferson Hope,“ řekl. „Pamatujete se na mě?“

Mormon na něho zíral s neskrývaným úžasem. Bylo opravdu těžké poznat v tomto rozedraném, zanedbaném vandrákovi s příšerně bledým obličejem a s divokýma, nepříčetnýma očima někdejšího mladého lovce. Když se mormon konečně přesvědčil o jeho totožnosti, překvapení se změnilo v úlek.

„Zbláznil jste se, že jste sem přišel?“ zvolal. „Kdyby mě někdo viděl, že tu s vámi mluvím, stálo by mě to život. Svatá rada čtyř na vás vydala zatykač, protože jste Ferrierovým pomáhal k útěku.“

„Nebojím se ani Svaté rady čtyř, ani jejího zatykače,“ řekl vážně Hope. „Vy jistě o té věci něco víte, Cowpere. Zapřísahám vás při všem, co je vám drahé, abyste mi odpověděl na několik otázek. Byli jsme vždycky přáteli. Proboha, neodpírejte mi odpověď.“

„Co chcete vědět?“ zeptal se stísněně mormon. „Rychle. Tady mají skály uši a stromy oči.“

„Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“

„Včera měla svatbu. Bral si ji mladý Drebber. Vzpamatujte se, člověče, vzpamatujte se, vždyť vypadáte, jako byste měl smrt na jazyku.“

„Nevšímejte si mne,“ řekl mdle Hope. I rty mu zbledly. Klesl na balvan, o který se prve opíral. „Je vdaná, říkáte?“

„Včera měla svatbu — proto jsou ještě na modlitebně vlajky. Mladý Drebber a mladý Stangerson se pohádali, kdo z nich ji má dostat. Oba byli v té tlupě, která je pronásledovala. Stangerson zastřelil jejího otce a to mu jaksi dávalo na ni větší nárok. Ale když to projednávali v Radě, většina byla pro Drebbera, a tak ji prorok dal jemu. Ale nikdo ji nebude mít moc dlouho, viděl jsem jí včera na obličeji, že ji už poznamenala smrt. Vypadá spíš jako duch než jako ženská. Vy odcházíte?“

„Ano, odcházím,“ řekl Jefferson Hope, který už zase vstal.

Jeho tvář byla jakoby vytesaná z mramoru, tvrdá a nehybná, jenom oči mu zlověstně planuly.

„Kam půjdete?“

„Na tom nezáleží,“ odpověděl. Zavěsil si ručnici na rameno a odcházel roklí. Šel pořád dál a dál, hluboko do hor, mezi dravá zvířata. Žádné z nich ale nebylo tak zuřivé a nebezpečné jako on.

Mormonova předpověď se splnila. Ať už to způsobila strašná smrt jejího otce nebo důsledky ohavného manželství, ke kterému byla přinucena, ubohá Lucie se už nikdy nevzpamatovala, chřadla a do měsíce zemřela. Její manžel opilec, který si ji vzal hlavně kvůli majetku Johna Ferriera, neprojevoval nad svou ztrátou velký zármutek. Ale jeho ostatní ženy pro Lucii truchlily a noc před pohřbem u ní proseděly, jak je u mormonů zvykem. Druhého dne řasně ráno se seskupily kolem már. Nevýslovně se ulekly a užasly, když se náhle rozletěly dveře a do pokoje vešel divoce vyhlížející, zchátralý člověk v roztrhaných šatech. Aniž pohlédl nebo promluvil na poděšené ženy, šel k bílé, tiché postavě, která bývala schránkou čisté duše Lucie Ferrierové. Sklonil se nad ní a přitiskl rty k jejímu chladnému čelu. Potom ji vzal za ruku a stáhl jí z prstu snubní prsten.

„Nevezme si ho do hrobu,“ vykřikl chraptivě, a než mohl někdo strhnout poplach, seběhl ze schodů a zmizel. Tato epizoda byla tak podivná a tak krátká, že těm, před nimiž se odehrála, by bylo zatěžko v ni uvěřit nebo přesvědčit jiné, že se skutečně udala, nebýt nepopiratelné skutečnosti, že zlatý kroužek, který byl znamením, že Lucie byla vdaná, zmizel.

Jefferson Hope se potloukal několik měsíců v horách, vedl podivný, divoký život a v srdci živil zuřivou touhu po pomstě, kterou byl posedlý. V městě si lidé vykládali o tajemné postavě, která se plíží předměstími a objevuje se v pustých horských roklích. Jednou prolétla Stangersonovým oknem kulka a rozplácla se o zeď stopu od Stangersona. Jindy, když Drebber šel právě pod skálou, zřítil se na něho velký balvan. Unikl strašlivé smrti jenom tím, že se vrhl na zem. Oběma mladým mormonům netrvalo dlouho, aby zjistili příčinu útoků na svůj život. Podnikali výpravy do hor doufajíce, že buď polapí, nebo zabijí svého nepřítele, ale vždycky se vraceli s nepořízenou. Dalším bezpečnostním opatřením bylo, že nikdy nevycházeli ven sami nebo po soumraku a u svého domu postavili hlídky. Po nějakém čase mohli od těchto opatření upustit, poněvadž po jejich nepříteli nebylo ani vidu ani slechu, a oni se utěšovali, že jeho pomstychtivost časem ochladla.

Nejen že neochladla, ale ještě se zvětšila. Lovec měl tvrdou, neústupnou povahu a touha po pomstě tak ovládla celou jeho mysl, že v ní nebylo na nic jiného místa. Byl však nanejvýš praktický. Uvědomil si, že ani jeho železná tělesná soustava nemůže vydržet ustavičnou námahu. Život v přírodě a nedostatek pořádné stravy mu podlamovaly zdraví. Kdyby zašel v horách jako pes, co by bylo s jeho pomstou? A přece ho nic jiného nečeká, jestli tu zůstane. Cítil, že by tím hrál do ruky svému nepříteli, a proto se rozhodl, že se vrátí k dolům v Nevadě, zotaví se tam a nastřádá dost peněz, aby si mohl dovolit jít za svým cílem, aniž by přitom trpěl nouzí.

Chtěl zůstat v Nevadě nanejvýš rok, ale nepředvídaný zběh okolností způsobil, že nemohl opustit doly dřív než skoro za pět let. Avšak po uplynutí této doby byly jeho vzpomínky na přestálé utrpení i jeho touha po pomstě stejně živé jako tenkrát v noci, kdy stál nad hrobem Johna Ferriera. Vrátil se do Salt Lake City v převlečení a pod jiným jménem. Nezáleželo mu na tom, co se s ním stane, až viníky stihne spravedlivý trest. V Salt Lake City ho čekaly zlé zprávy. Před několika měsíci došlo mezi Vyvolenými k rozkolu. Někteří mladší členové církve se vzbouřili proti vedení a důsledek toho byl, že nespokojenci odpadli od mormonské církve a stali se „pohany“. Mezi nimi byli Drebber a Stangerson a nikdo nevěděl, kam se poděli. Říkalo se, že Drebberovi se podařilo zpeněžit velkou část majetku, a že tedy odešel jako boháč, kdežto jeho společník Stangerson byl poměrně chudý. Ale kde teď jsou, nikdo nevěděl.

Kdyby se takové obtíže postavily do cesty jinému, sebemstivějšímu člověku, jistě by myšlenku na pomstu pustil z hlavy, ale Jefferson Hope nezaváhal ani na okamžik. Jeho malé jmění, které doplňoval výdělky z příležitostného zaměstnám, jaké se mu podařilo sehnat, umožnilo mu cestovat z města do města po celých Spojených státech a hledat své nepřátele. Uplynula léta. Jeho černé vlasy prošedivěly, ale on nepřestával putovat. Stále šel po stopě jako stavěči pes v lidské podobě. Celou svou mysl soustředil na jediný cíl, kterému zasvětil svůj život. Jeho vytrvalost byla konečně odměněna. V jednom okně zahlédl tvář — a to stačilo. Teď věděl, že ti dva, které pronásleduje, jsou v Clevelandu ve státě Ohio. Když se vrátil do své ubohé komůrky, měl už celý plán pomsty připravený. Stalo se však, že Drebber vyhlédnuv z okna poznal tuláka, který stál dole na ulici, a na očích mu viděl, že přišel vraždit. Se Stangersonem, který mu dělal osobního tajemníka, běžel k smírčímu soudci a oznámil mu, že starý sok ohrožuje ze žárlivosti a z nenávisti jejich život.

Téhož dne večer byl Jefferson Hope zatčen, a poněvadž neměl nikoho, kdo by se za něho zaručil, zůstal ve vazbě několik týdnů. Když ho propustili, zjistil, že Drebberův dům je prázdný a že Drebber se svým tajemníkem odjel do Evropy.

Ani tentokrát se mstitel nevzdal, jeho nenávist ho znovu přinutila, aby pokračoval v pronásledování. Neměl však peníze, musel si tedy na nějaký čas najít práci a šetřit, aby si opatřil částku potřebnou na cestu. Když konečně měl dost, aby se udržel naživu, odjel do Evropy, stopoval své nepřátele z města do města, vydělávaje si na cestu, jak jen dovedl, ale prchající nikdy nedohonil. Když dojel do Petrohradu, zjistil, že odjeli do Paříže. V Paříži, kam jel za nimi, se dověděl, že právě odjeli do Kodaně. V dánském hlavním městě je také nezastihl, protože mezitím odjeli do Londýna. A tam je konečně dohonil. S tím, co se stalo zde, seznámíme čtenáře nejlépe, když budeme citovat vlastní vyprávění bývalého lovce, věrné zaznamenané ve Watsonově deníku, kterému jsme už tolik zavázáni za své informace.

VI Pokračování vzpomínek dr. Johna H. Watsona

Zuřivý odpor našeho zatčeného zřejmě nebyl projevem nenávisti k nám. Když poznal, že mu odpor nepomůže, usmál se a prohlásil, že doufá, že při té rvačce nebyl nikdo z nás raněn.

„Teď mě asi odvedete na policii,“ řekl Holmesovi. „Má drožka stojí před domem. Kdybyste mi rozvázali nohy, sešel bych k ní sám. Už nejsem tak lehký jako kdysi, abyste mě mohli dolů snést.“

Gregson a Lestrade se na sebe podívali, jako by chtěli říci, že ten návrh je trochu drzý. Ale Holmes hned projevil důvěru k zatčenému tím, že uvolnil ručník, kterým měl muž svázané nohy. Jefferson Hope vstal a natáhl nohy, jako by se chtěl ujistit, že jsou zase volné. Pamatuji se, že když jsem se na něho díval, napadlo mne, že se zřídkakdy najde člověk tak mohutné postavy. Z jeho snědé, osmahlé tváře vyzařovala rozhodnost a energie, která byla stejně hrozivá jako jeho fyzická síla.

„Jestli je místo velitele policie volné, měl byste je dostat vy,“ řekl a pohlédl s neskrývaným obdivem na mého spolubydlícího. „Stopoval jste mě neobyčejně chytře.“

„Pojďte raději se mnou,“ řekl Holmes oběma detektivům.

„Já si sednu na kozlík a odvezu vás,“ řekl Lestrade.

„Dobrá. Gregson nastoupí do drožky se mnou. Vy taky, doktore. Zajímal jste se o ten případ, tak nás snad neopustíte.“

Souhlasil jsem s radostí. Na ulici jsme všichni sešli společně. Jefferson Hope se nepokusil o útěk, klidně nastoupil do drožky a my za ním. Lestrade vylezl na kozlík, švihl koně a za chvíli jsme byli na místě. Uvedli nás do malé místnosti, kde si policejní inspektor zapsal jméno zatčeného a jména mužů, z jejichž vraždy byl obviněn. Inspektor byl bledý člověk, nic ho nevzrušilo a své povinnosti vykonával tupě, mechanicky. „Do týdne bude zatčený postaven před soud,“ řekl. „Chtěl byste, pane Jeffersone Hope, předtím ještě něco říci? Musím vás ale upozornit, že všechno, co řeknete, bude zaznamenáno a může toho být použito proti vám.“

„Mám toho mnoho co říci,“ odpověděl pomalu zatřený. „Chci vám říci všechno, pánové.“

„Nebylo by líp, kdybyste s tím počkal, až budete stát před soudem?“ zeptal se inspektor.

„Možná že nikdy nebudu stát před soudem,“ odpověděl. „Nelekejte se. Nemyslím na sebevraždu. Vy jste lékař?“

Jefferson Hope se obrátil na mne. Jeho černé oči se podivně leskly.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Položte sem ruku,“ usmál se a ukázal spoutanýma rukama na prsa.

Vyhověl jsem mu.

Ucítil jsem neobyčejné bušení, jako kdyby se stěny hrudníku chvěly jako křehká budova, v níž pracuje silný motor. V tichém pokoji jsem. slyšel temný, bzučivý a šelestivý zvuk, ozývající se v jeho prsou.

„Vždyť vy máte výduť aorty,“ řekl jsem překvapeně.

„Mám,“ odpověděl klidně. „Před týdnem jsem s tím byl u doktora a ten mi řekl, že stěna tepny musí za několik dnů prasknout. Jsem nemocen už několik let, je to čím dál tím horší. Příliš jsem přepínal své síly a také nedostatek stravy, když jsem žil v horách u Solného jezera, byl příčinou mého onemocnění. To, co jsem chtěl udělat, jsem udělal a teď už mi nezáleží na tom, kdy odejdu. Rád bych ale po sobě zanechal vylíčení celé té záležitosti. Nechci, aby si někdo o mně myslel, že jsem obyčejný vrah.“

Inspektor a oba detektivové se hned začali radit, je-li vhodné, aby zatčenému dovolili vyprávět, jak to bylo.

„Myslíte, doktore, že by mohl náhle zemřít?“ zeptal se inspektor.

„Určitě,“ odpověděl jsem.

„V tom případě je naší povinností nechat ho v zájmu spravedlnosti mluvit,“ řekl inspektor. „Můžete tedy, pane Hope, učinit výpověď, jestliže chcete, ale znovu vás upozorňuji, že všechno bude zaznamenáno.“

„Sednu si, jestli dovolíte,“ řekl zatčený a hned se posadil. „Při té své nemoci se rychle unavím a ta tahanice před půl hodinou mi neudělala dobře. Člověk, který čeká každou chvíli smrt, obyčejně nelže. Můžete mi věřit. Budu mluvit pravdu. Jak mé výpovědi použijete, to je vaše věc.“

Po těchto slovech se Jefferson Hope pohodlně usadil a začal svou pozoruhodnou výpověď, kterou zde zaznamenávám. Mluvil klidně a plynně, jako by vyprávěl nejvšednější příběh. Ručím za přesnost uvedené výpovědi, protože mi bylo dovoleno nahlédnout do Lestradova deníku, v němž je doslova zapsáno všechno, co Jefferson Hope řekl.

„Nezáleží mnoho na tom, proč jsem ty muže nenáviděl,“ řekl. „Stačí, když řeknu, že jejich vinou zemřeli dva lidé — otec a dcera. Od chvíle, co spáchali svůj zločin, uplynula dlouhá doba. Proto bylo těžké postavit je před soud. Věděl jsem však o jejich vině a rozhodl jsem se, že já sám budu jejich soudcem, porotou i katem. Vy byste na mém místě udělali totéž.

Dívku, o které jsem se zmínil, měl jsem si před dvaceti lety vzít. Přinutili ji, aby se provdala za Drebbera, a ona se utrápila. Když zemřela, stáhl jsem jí z prstu snubní prsten a přísahal jsem, že až bude Drebber umírat, bude se muset dívat právě na tento prsten a jeho poslední myšlenkou že musí být vzpomínka na zločin, kterého se dopustil a za který ho teď stihl trest. Nosil jsem prsten stále u sebe. Drebbera a jeho spoluviníka jsem pronásledoval přes dva světadíly, až konečně jsem je chytil. Mysleli, že mě unaví, to se jim ale nepodařilo. Jestli zítra zemřu — a to je pravděpodobné — zemřu s vědomím, že svůj úkol na tomto světě jsem splnil, a dobře splnil. Oba zahynuli — mou rukou. Už nemám v co doufat a také už nemám žádné přání.

Byli bohatí, já jsem byl chudý, nebylo tedy snadné pronásledovat je. Když jsem přijel do Londýna, měl jsem kapsu skoro prázdnou. Musel jsem si najít práci, abych se uživil. Jezdit s koňmi nebo na koni umím tak dobře jako chodit. Přihlásil jsem se tedy u jednoho majitele drožek a ten mě hned zaměstnal. Musel jsem mu každý týden odvést určitý obnos, a co bylo navíc, mohl jsem si nechat. Moc toho pro mě nikdy nezbylo, ale podařilo se mi udržet se jakžtakž nad vodou. Ze všeho nejhorší bylo vyznat se v londýnských ulicích, protože ze všech bludišť, která kdy lidi postavili, žádné není tak zašmodrchané jako tohle město. Měl jsem vedle sebe plán města, a když jsem si na něm označil hlavní hotely a nádraží, šlo mi to už docela dobře.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistil, kde ti dva bydlí. Vyptával jsem se kdekoho a nakonec jsem je našel. Bydleli v penziónu v Camberwellu, na druhém břehu řeky. Jakmile jsem je našel, věděl jsem, že mi neuniknou. Nechal jsem si narůst bradu, nemusel jsem se tedy bát, že mě poznají. Chtěl jsem je stopovat a sledovat, dokud se mi nenaskytne vhodná příležitost. Byl jsem rozhodnut, že tentokrát už je nenechám uniknout.

Přesto ale chybělo málo, aby se jim to podařilo. Ať šli v Londýně kamkoliv, byl jsem jim neustále v patách. Někdy jsem je stopoval drožkou, jindy pěšky, ale drožkou to bylo lepší, protože mi nemohli utéci. Teď už jsem mohl něco vydělat jenom časně ráno nebo pozdě v noci a začínal jsem být svému zaměstnavateli dlužen. Ale nic jsem si z toho nedělal, jen když jsem měl možnost ty dva chytit.

Byli velice mazaní. Asi je napadlo, že by je někdo mohl stopovat, protože vždycky chodili společně a nikdy nevycházeli po soumraku. Celé dva týdny jsem za nimi jezdil den co den a nikdy jsem je neviděl jednoho bez druhého. Drebber byl většinou opilý, ale Stangerson byl velmi ostražitý. Číhal jsem na ně večer i ráno. ale nikdy se mi nenaskytla nejmenší příležitost. To mě ale neodradilo, protože něco mi říkalo, že se brzo dočkám. Bál jsem se jenom, že to, co mám tady v prsou, praskne příliš brzo a já své dílo nedokončím.

Konečně jednou večer, když jsem jezdil sem tam po Torquay Terrace — tak se totiž jmenuje ulice, kde bydleli — uviděl jsem, že u jejich dveří zastavila drožka. Služka vynesla z domu nějaká zavazadla, za chvíli vyšel Drebber se Stangersonem, nasedli do drožky a odjeli. Švihl jsem koně a jel za nimi. Ani na chvíli jsem je neztratil z očí. Dobře mi při tom nebylo, protože jsem se bál. že odjíždějí z Londýna. Na eustonském nádraží vystoupili z drožky, já jsem požádal nějakého chlapce, aby mi podržel koně, a šel jsem za nimi na nástupiště. Slyšel jsem, jak se ptají na vlak do Liverpoolu. Vrátný jim řekl, že vlak právě odjel a další že jede za několik hodin. Zdálo se, že Stangersona to mrzí, ale Drebber byl spíš rád. V tlačenici jsem se k nim přiblížil tak těsně, že jsem slyšel každé jejich slovo. Drebber řekl, že si chce vyřídit nějakou soukromou záležitost, aby Stangerson na něho počkal — vrátí se prý brzo. Stangerson mu to vymlouval a připomínal mu, že se rozhodli, že budou pořád spolu. Drebber odpověděl, že jde o velice delikátní záležitost a že musí jít sám. Nerozuměl jsem, co na to řekl Stangerson, ale Drebber začal nadávat, a aby prý Stangerson nezapomínal, že je jenom placený sluha, aby se neopovažoval jemu, Drebberovi, předpisovat, co má dělat. Když tajemník viděl, že s ním nic nepořídí, přestal se svými námitkami. Řekl ještě jenom, aby Drebber za ním přišel do Hallidayova hotelu, kdyby zmeškal poslední vlak. Na to Drebber odpověděl, že se vrátí na nástupiště ještě před jedenáctou, a vyšel z nádraží.

Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, konečně přišla. Měl jsem své nepřátele v moci. Když byli spolu, chránil jeden druhého, ale teď, když se rozešli, byli mi vydáni na milost a nemilost. Nejednal jsem však ukvapené, to by nebylo správné. Měl jsem všechno promyšleno napřed. Pomsta přináší uspokojení jenom tenkrát, když viník má čas uvědomit si, kdo ho napadl a za co bude pykat. Podle svého plánu jsem si musel najít příležitost, abych člověku, který mi tolik ublížil, dal na srozuměnou, že jeho starý hřích se mu teď vymstí. Náhodou se stalo, že před několika dny člověk, který si prohlížel některé domy na Brixton Road, ztratil v mé drožce od jednoho z nich klíč. Přišel si pro něj téhož dne večer a já mu klíč vrátil. Otiskl jsem si ho ale a dal jsem si udělat klíč nový. Měl jsem teď přístup alespoň na jedno místo v tomto velkém městě, kde jsem si mohl být jist, že mě nikdo nevyruší. Zbývalo vyřešit obtížný problém, jak do toho domu dostat Drebbera.

Drebber šel z nádraží pěšky a cestou se zastavil v několika hospodách. V poslední zůstal skoro půl hodiny. Když vyšel, vrávoral — zřejmě měl pořádně v hlavě. Přede mnou jela drožka — taková, co má dvě kola a kozlík vzadu. Drebber na ni zavolal. Jel jsem za drožkou, do které nasedl Drebber, tak těsně, že hlava mého koně byla po celou cestu na yard od kočího Drebberovy drožky. Jeli jsme přes most Waterloo, potom jsme ujeli několik mil ulicemi a nakonec jsme se k mému úžasu octli před domem, ve kterém Drebber dodneška bydlel. Nedovedl jsem si představit, proč se sem vrací. Jel jsem ale dál a zastavil sto yardů od domu. Drebber vešel dovnitř a jeho drožka odjela. — Dejte mi, prosím, sklenici vody. Vysychá mi při řeči v ústech.“

Podal jsem mu sklenici a on ji vypil do dna.

„Teď je to lepší,“ řekl. „Čekal jsem čtvrt hodiny, možná trochu déle, když se ozval hluk, jako by se lidé v domě prali. Vzápětí se rozletěly dveře a v nich se objevili dva muži. Jeden z nich byl Drebber a druhý byl mladý člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Držel Drebbera za límec, a když přišli ke schodům, strčil do něj a tak ho nakopl, že Drebber odletěl doprostřed ulice.,Ty pse!’ křičel a hrozil Drebberovi holí.,Já tě naučím urážet slušné děvče!’ Byl tak rozzuřený, že jsem si myslel, že Drebbera tím svým klackem zmlátí, ale ten darebák odvrávoral tak rychle, jak jen mohl. Běžel až na roh ulice, zde uviděl mou drožku, zavolal na mě a skočil do ní.,Odvezte mě k Hallidayovu hotelu,’ řekl.

Když jsem ho viděl ve své drožce, srdce mi začalo samou radostí tak prudce bušit, že jsem se bál, že mi pukne. Jel jsem pomalu a uvažoval, co by bylo nejlíp udělat. Mohl jsem Drebbera zavézt rovnou za město a tam si to s ním někde na opuštěné cestě vyřídit. Už jsem se skoro rozhodl, že to tak udělám, vtom však on rozřešil ten problém za mne. Znovu dostal chuť na pití a nařídil mi, abych zastavil před jednou hospodou. Než vešel dovnitř, řekl mi, abych na něho počkal. Čekal jsem až do zavírací hodiny, a když Drebber vyšel, byl pořádně zřízený. Věděl jsem, že si s ním teď mohu dělat, co chci.

Nemyslete si, že jsem ho chtěl chladnokrevné zabít. Kdybych to udělal, byl by to sice spravedlivý trest, ale já jsem se k tomu nemohl odhodlat. Už dávno jsem se rozhodl, že mu dám příležitost zachránit si život. V době, kdy jsem se toulal po Americe, měl jsem mnoho zaměstnání. Jednou jsem taky dělal vrátného a sluhu v laboratoři na jedné universitě. Jednoho dne přednášel profesor o jedech a ukázal studentům nějaký alkaloid, jak tomu říkal, který byl výtažkem jakéhosi amerického jedu, jímž se napouštěly šípy. Ten jed je tak prudký, že nepatrná špetka způsobuje okamžitou smrt. Označil jsem lahvičku, ve které byl tento preparát, a když všichni odešli, trochu jsem si ho vzal. Uměl jsem docela dobře dělat podle předpisů léky, a tak jsem zpracoval tento alkaloid do malých, rozpustných pilulek a každou pilulku jsem dal do zvláštní krabičky s jinou stejně vyhlížející pilulkou, ve které ale nebyl jed. V té době jsem se rozhodl, že až nadejde má chvíle, každý z těch dvou mužů si z jedné z těchto krabiček vybere jednu pilulku, a pilulku, která v krabičce zbude, spolknu já. Bude to stejně smrtonosné a méně hlučné než střílení skrz kapesník. Od toho dne jsem měl ty krabičky stále u sebe a teď přišel čas, abych jich použil.

Byla už skoro jedna hodina po půlnoci. Noc byla bouřlivá, tmavá, vítr fičel a pršelo jen se lilo. Tak jak venku bylo ohavně, v mém nitru bylo krásně, tak krásné, že bych byl nejraději jásal radostí. Kdyby se někdo z vás, pánové, trápil pro něco a toužil po tom dvacet dlouhých let a najednou zjistil, že to má na dosah, pochopil by. co se ve mne dělo. Zapálil jsem si doutník, abych si uklidnil nervy, ale ruce se mi třásly a ve spáncích mi bušilo. Tak jsem byl rozčilen. Když jsem tak jel, viděl jsem starého Johna Ferriera a krásnou Lucii, jak se na mne dívají ze tmy, jak se usmívají, viděl jsem je tak jasně jako teď vás všechny v tomto pokoji. Celou cestu šli přede mnou, po jedné straně koně Ferrier, po druhé Lucie, dokud jsem nezastavil u toho domu v Brixton Road.

Nikde živá duše a kromě šumění deště nebylo slyšet ani nejslabší zvuk. Když jsem se podíval do drožky oknem, zjistil jsem, že Drebber celý schoulený spí. Tak byl opilý. Zatřásl jsem jím a křikl na něho:,Vystupovat!’

Řekl:,Dobře, drožkáři.’

Pravděpodobně si myslel, že jsme přijeli k hotelu, do kterého se chtěl dál zavézt, protože už nic neřekl, vystoupil a šel za mnou zahradou. Musel jsem jít vedle něho, abych ho podpíral, protože pořád měl ještě v hlavě. Když jsme přišli ke dveřím, otevřel jsem je a zavedl jsem ho do předního pokoje. Čestné slovo, otec s dcerou šli celou cestu před námi.

,Je tu hrozná tma,’ řekl tápaje.

,Hned rozsvítím,’ odpověděl jsem, rozškrtl jsem sirku a zapálil voskovou svíčku, kterou jsem přinesl s sebou.,A teď, Enochu Drebbere,’ pokračoval jsem, otočil se k němu a přidržel si světlo u obličeje,řekněte, jestli mě poznáváte.’

Chvíli se na mě díval kalnýma očima opilce a pak jsem viděl, jak se mu po celé tváři rozlévá výraz hrůzy. Věděl jsem, že mě poznal. Couval, celý zsinalý, a já jsem viděl, jak mu na čele vyrazil pot. Zuby mu cvakaly. To byl pohled! Opřel jsem se zády o dveře a hlasitě jsem se rozesmál. Smál jsem se dlouho. Věděl jsem, že pomsta bude sladká, ale nikdy jsem nedoufal, že pocítím v duši takovou radost, jakou jsem cítil teď.

,Pse!’ křikl jsem na něho.,Pronásledoval jsem vás ze Salt Lake City do Petrohradu, a vždycky jste mi uklouzl. Teď ale už vaše putování skončilo, protože jeden z nás zítra neuvidí východ slunce.’ On přitom couval ode mne pořád dál a já mu viděl na obličeji, že si myslí, že jsem šílený. V té chvíli jsem opravdu byl šílený. Tepny ve spáncích mi bušily jako kladivo, myslím, že bych byl dostal záchvat, kdyby se mi nebyla spustila krev z nosu. To mi ulehčilo.

,Co si teď myslíte o Lucii Ferrierové?’ křičel jsem. Zamkl jsem dveře a zatřepal jsem mu klíčem u samého obličeje.,Trest dal na sebe dlouho čekat, ale teď mu konečně neujdete.’ Viděl jsem, jak se mu při těch slovech rty zbaběle chvějí. Byl by mě prosil, abych mu daroval život, ale věděl, že by to bylo marné.

,Zavraždíte mě?’ vykoktal.

‚Jakápak vražda?’ odpověděl jsem.,Když někdo zabije vzteklého psa, je to vražda? Jaké smilování jste měl vy s mou Lucií, když jste ji odvlekl od jejího ubitého otce do svého prokletého, hanebného harému?’

,Já jsem nezabil jejího otce,’ vykřikl.

,Ale zlomil jste její nevinné srdce,’ zařval jsem a strčil jsem mu pod nos krabičku.,Ať nás rozsoudí Bůh. Vyberte si jednu pilulku a spolkněte ji. V jedné je smrt, v druhé život. Já spolknu tu, která zbude. Ať vidíme, jestli je na světě spravedlnost, nebo jestli nám vládne náhoda.’

Couval ode mne, pronikavě křičel, prosil o smilování, ale já jsem vytáhl nůž a držel jsem mu ho na krku, dokud mě neposlechl. Potom jsem spolkl druhou pilulku. Asi minutu jsme stáli mlčky proti sobě a čekali, kdo z nás bude žít a kdo zemře. Nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje, když ho první bolesti upozornily, že spolkl jed. Smál jsem se, když jsem to viděl, a Luciin snubní prsten jsem mu držel před očima. Byl to jen okamžik, protože ten jed působí rychle. Obličej mu zkroutila bolestná křeč. Natáhl ruku, zapotácel se a s chraptivým výkřikem dopadl těžce na zem. Nohou jsem ho obrátil a položil mu ruku na srdce. Netlouklo. Drebber byl mrtev.

Z nosu mi stále tekla krev, ale nevšímal jsem si toho. Nevím, co mě to napadlo, že jsem začal krví psát na zeď. Možná že jsem tím chtěl svést policii na falešnou stopu. Vzpomněl jsem si, že nad jedním Němcem, kterého našli v New Yorku, byl nápis Rache a noviny tenkrát psaly, že to musely udělat tajné spolky. Řekl jsem si, že co zmátlo New York, zmate i Londýn, omočil jsem prst ve vlastní krvi a napsal to německé slovo na zeď na takovém místě, aby je bylo vidět. Potom jsem šel dolů k drožce a zjistil, že nikde není živá duše a že pořád ještě leje. Když jsem ujel kousek cesty, strčil jsem ruku do kapsy, ve které jsem obvykle nosil Luciin prsten, ale prsten tam nebyl. Zdrtilo mě to, protože to byla jediná památka na ni. Napadlo mě, že jsem prsten asi ztratil, když jsem se sehnul nad Drebberovou mrtvolou, jel jsem zpátky, drožku jsem nechal stát v postranní ulici a šel jsem odvážně k tomu domu — byl jsem rozhodnut raději všechno riskovat než ztratit ten prsten. Když jsem došel k domovním dveřím, srazil jsem se se strážníkem, který právě vycházel z domu. Podařilo se mi rozptýlit jeho podezření jedině tím, že jsem předstíral, že jsem opilý.

Tak tedy skončil Enoch Drebber. Teď už mi zbývalo jenom udělat totéž Stangersonovi a tak splatit dluh Johna Ferriera. Věděl jsem, že Stangerson bydlí v Hallidayově hotelu. Celý den jsem se potloukal kolem, ale Stangerson vůbec nevyšel ven. Myslím si, že měl asi podezření, když se Drebber neobjevil. Chytrý byl ten Stangerson a velice ostražitý. Jestli si ale myslel, že se mne zbaví, když zůstane doma, moc se mýlil. Brzo jsem vypátral, kde je okno jeho ložnice, a druhý den časně ráno jsem po jednom z žebříků, které ležely v uličce za hotelem, vlezl do jeho pokoje. Právě začínalo svítat. Probudil jsem ho a řekl jsem mu, že nadešla chvíle, kdy se bude musit odpovídat za lidský život, který zmařil před tak dlouhou dobou. Vylíčil jsem mu Drebberovu smrt a vyzval ho, aby si vybral jednu z pilulek. Místo aby se chopil příležitosti zachránit si život, kterou jsem mu nabízel, vyskočil z postele a popadl mě za krk. V sebeobraně jsem mu probodl srdce. Bylo by to s ním stejně dopadlo špatně, protože Prozřetelnost by nikdy nedovolila, aby si jeho provinilá ruka vybrala něco jiného než jed.

Už toho mnoho nezbývá, co bych vám ještě řekl, a to je dobře, protože už nemám sílu. Ještě jsem asi dva dny jezdil s drožkou — chtěl jsem v tom zaměstnání zůstat, dokud bych si nenašetřil na cestu do Ameriky. Stál jsem na stanovišti, když přišel nějaký otrhaný výrostek a ptal se, jestli tu není drožkář Jefferson Hope, prý jeden pán z Baker Street číslo 221B potřebuje, aby ho někam dovezl. Jel jsem, neměl jsem nejmenší podezření, a než jsem se nadál, tenhle mladý muž mi dal želízka na ruce a spoutal mě. To je celá má historie, pánové. Možná že mě pokládáte za vraha, ale já jsem přesvědčen, že jsem zrovna tak vykonavatelem spravedlnosti jako vy.“

Vyprávění Jeffersona Hopa bylo tak napínavé a jeho chování na nás udělalo tak silný dojem, že jsme seděli všichni mlčky a napjatě jsme poslouchali. Zdálo se, že i u detektivů z povolání, které žádný zločin nedovede vzrušit, vzbudil příběh Jeffersona Hopa hluboký zájem. Když skončil, bylo několik minut hluboké ticho, rušilo je jenom skřípění Lestradovy tužky po papíře — detektiv doplňoval svůj těsnopisný záznam.

„Jenom o jednom bodu bych chtěl mít podrobnější informaci,“ řekl konečně Sherlock Holmes. „Kdo byl váš spoluviník, který si na můj inzerát přišel pro prsten?“

Zatčený pohlédl na mého přítele a usmál se.

„Mohu prozradit svá vlastní tajemství,“ řekl, „ale jiné lidi nepřivádím do nesnází. Četl jsem váš inzerát a pomyslel jsem si, že to může být léčka, ale že také může jít o prsten, který jsem chtěl dostat zpátky. Můj přítel se nabídl, že to zjistí. Myslím, že to udělal šikovně.“

„O tom není pochyby,“ řekl upřímně Holmes.

„Pánové, musíme jednat podle předpisů,“ prohlásil důstojně inspektor. „Zatčený bude ve čtvrtek postaven před soud a vy budete požádáni, abyste se dostavili. Do té doby za něho odpovídám já.“

Ještě než domluvil, zazvonil a Jeffersona Hopa odvedli dva dozorci. Můj přítel a já jsme odešli z policejního úřadu a vrátili se drožkou do Baker Street.

VII Závěr

Všichni jsme dostali na čtvrtek předvolání k soudu. Ale když ten čtvrtek přišel, nebylo už svědeckých výpovědí třeba. Věc vzal do rukou Nejvyšší soudce a Jefferson Hope byl předvolán před tribunál, kde měl být spravedlivě souzen. V noci po jeho zatčení výduť praskla a ráno našli Jeffersona Hopa na podlaze cely už studeného. Na tváři měl klidný úsměv, jako by se byl ve svých posledních okamžicích zadíval zpět na úspěšný život a na dobře vykonané dílo.

„Gregson a Lestrade budou zuřit, že umřel,“ poznamenal Holmes, když jsme příštího dne večer mluvili o Hopově smrti. „Těšili se, jakou jim ten případ udělá slávu.“

„Nezdá se mi, že měli s jeho zatčením moc co dělat,“ odpověděl jsem.

„Co na tomto světě člověk udělá, to není důležité,“ řekl trpce můj společník. „Hlavní je, jak si dovede zařídit, aby lidé věřili, že něco udělal. Ale na tom nezáleží,“ pokračoval za chvilku veseleji, „to vyšetřování bych si nebyl dal ujít za nic na světě. Nevzpomínám si na krásnější případ, než byl tenhle. Třebaže byl tak jednoduchý, bylo v něm mnoho poučného.“

„Jednoduchý!“ divil jsem se.

„Nu, opravdu byl jednoduchý,“ řekl Sherlock Holmes. Mé překvapení vyvolalo na jeho tváři úsměv. „Důkazem toho, že byl jednoduchý, je, že bez jakékoliv pomoci, kromě několika velice prostých dedukcí, se mi podařilo dopadnout pachatele během tří dnů.“

„To je pravda,“ souhlasil jsem.

„Už jsem vám vysvětloval, že to, co vybočuje z obvyklého, bývá spíš ukazatelem než překážkou. Při řešení problému tohoto druhu pomáhá, když člověk dovede případ rozvíjet zpětně. Je to velice užitečné a snadné, jenže lidé se tím mnoho nezabývají. V každodenním životě je užitečnější uvažovat, co bude, a tak uvažování o tom, co bylo, se zanedbává. Na padesát lidí, kteří dovedou uvažovat synteticky, připadá jeden člověk, který dovede uvažovat analyticky.“

„Přiznávám se, že vám dobře nerozumím,“ řekl jsem.

„To jsem skoro čekal. Pokusím se vysvětlit vám to srozumitelněji. Většina lidi, když jim vylíčíte sled událostí, uhodne výsledek. Dovedou si tyto události v mysli srovnat a z nich vyvodit, že to a to se stane. Je však velice málo lidí, kteří, když jim řeknete výsledek, dovedou na základě svého vlastního uvažování odvodit, jaké události k tomuto výsledku vedly. Tuto schopnost jsem měl na mysli, když jsem mluvil o rozvíjení případu zpětně neboli o uvažování analytickém.“

„Rozumím,“ řekl jsem.

„Toto byl tedy případ, kdy jste znal výsledek, a všechno ostatní jste musel najít sám. Teď se vám pokusím vyložit, jak jsem při svém uvažování postupoval. Začneme od začátku. Jak víte, přišel jsem k tomu domu pěšky a s myslí zcela prostou všech dojmů. Přirozeně že jsem začal tím, že jsem si prohlédl jízdní dráhu, a zde, jak jsem vám vyložil už dřív, jsem uviděl jasné stopy kol drožky, která — a to později potvrdilo vyšetřování — zde musela být během noci. Že to byla drožka, a ne soukromý kočár, to jsem zjistil podle úzkého rozchodu kol. Obyčejná londýnská drožka není zdaleka tak široká jako panský kočár.

To byl první získaný bod. Potom jsem šel pomalu po zahradní pěšince, která byla náhodou pokryta vrstvou jílovité půdy, a v té je neobyčejně dobře vidět otisky. Pro vás ta pěšina jistě nebyla nic jiného než pruh zdupaného bláta, ale pro mé cvičené oko měl každý otisk význam. Žádný obor detektivní vědy není tak důležitý a tak zanedbáván jako umění sledovat otisky šlépějí. Já jsem na toto umění naštěstí vždycky kladl velkou váhu a praxí jsem si je osvojil tak, jako by mi bylo vrozené. Viděl jsem hluboké šlépěje strážníků, ale také stopy dvou mužů, kteří prošli zahradou první. Bylo lehké poznat, že tam byli dřív než strážníci, protože místy jejich šlépěje úplně mizely pod jinými, pozdějšími. To byl druhý článek řetězu, který mi řekl, že noční návštěvníci byli dva, jeden z nich měl neobyčejně vysokou postavu (jak jsem poznal podle délky kroků) a druhý, soudě podle malého, elegantního otisku jeho bot, byl módně oblečen.

Když jsem vešel do domu, mé úvahy se potvrdily. Ten můj dobře obutý muž ležel přede mnou. Ten vysoký je tedy vrah, jestli je to vražda. Na mrtvém se nenašlo žádné zranění, ale vzrušený výraz jeho tváře mě přesvědčil, že viděl, jak se k němu blíží smrt. Lidé. kteří umřou na srdeční chorobu nebo z nějaké jiné přirozené příčiny, která má za následek náhlou smrt, nemají nikdy vzrušený výraz. Když jsem přičichl ke rtům mrtvého, ucítil jsem nakyslý zápach. Došel jsem k názoru, že musel požít jed. Že mu byl jed vnucen, to jsem zase vyvodil z toho, že obličej mrtvého vyjadřoval nenávist a strach. K tomuto výsledku jsem došel vylučovací metodou — jiná hypotéza by nebyla v souladu se skutečnostmi. Nepředstavujte si, že to byl nějaký neslýchaný způsob vraždy. Nucené požití jedu není v dějinách zločinu žádná novinka. Každý toxikolog si ihned vzpomene na Dolského případ v Oděse a na Leturierův případ v Montpellieru.

A teď jsem stál před velkou otázkou: proč? Loupež nebyla důvodem vraždy, protože nebylo nic ukradeno. Byly to tedy politické důvody, nebo to bylo kvůli nějaké ženě? Na tuto otázku jsem si teď musel najít odpověď. Od první chvíle jsem myslel, že je to spíš to druhé. Politický vrah provede své dílo rychle a uteče. Tato vražda byla naopak provedena s největší rozvahou a vrah zanechal stopy po celém pokoji. To ukazovalo, že tam byl dlouho. Po tak metodické pomstě volá osobní křivda, ne politická. Když byl objeven nápis na stěně, byl jsem ještě pevněji přesvědčen, že můj názor je správný. Ten nápis tam byl zřejmě jenom proto, aby zmátl policii. Když se však našel prsten, nebylo už pochyby. Vrah jej zřejmě použil, aby připomněl své oběti nějaký čin nebo nějakou ženu. která je někde daleko. Hned potom, co se našel prsten, zeptal jsem se Gregsona, jestli ve svém telegramu odeslaném do Clevelandu žádal o informaci, zda před lety nedošlo v Drebberově životě k nějaké zvláštní události. Snad se pamatujete, že odpověděl záporně.

Důkladná prohlídka pokoje, kterou jsem potom provedl, potvrdila můj názor, pokud šlo o vrahovu výšku, a zjistil jsem při ní další podrobnosti, totiž že vrah kouřil trichinopolský doutník, a délku jeho nehtů. Poněvadž nikde nebylo stopy po zápase, došel jsem k závěru, že krev na podlaze je vrahova krev — vrah z rozčilení začal krvácet z nosu. Všiml jsem si, že stopy krve se shodovaly se stopami jeho šlépějí. Zřídkakdy se stává, aby pohyb vyvolal u člověka takové krvácení z nosu, leda by ten člověk byl hodně krevnatý, proto jsem se odvážil vyslovit názor, že vrah byl silný a v obličeji červený. Události mi daly za pravdu.

Když jsem odešel z domu na Brixton Road, udělal jsem to, co opominul udělat Gregson. Požádal jsem telegraficky policii v Clevelandu, aby mi sdělila, co je jí známo o manželství Enocha Drebbera. Odpověď byla jednoznačná. Clevelandská policie mi oznámila, že Drebber už dřív požádal o ochranu proti starému soku v lásce, který se jmenuje Jefferson Hope, a že tento Hope je právě v Evropě. Teď jsem věděl, že klíč k záhadě mám v ruce a že už zbývá jenom zmocnit se vraha.

Byl jsem v duchu přesvědčen, že muž, který vešel do toho domu s Drebberem, nebyl nikdo jiný než drožkář, který ho přivezl. Stopy na ulici mi prozradily, že kůň popojížděl s drožkou sem tam, což by bylo nemožné, kdyby někdo na něj dával pozor. A kde jinde mohl být kočí než v domě? Za druhé je absurdní domnívat se, že by člověk se zdravým rozumem spáchal promyšlený zločin takřka před očima třetí osoby, která by to jistě prozradila. A za třetí, kdyby někdo chtěl stopovat někoho jiného po celém Londýně, co lepšího by mohl udělat než stát se drožkářem? Všechny tyto úvahy mě musely vést k přesvědčení, že Jeffersona Hopa je třeba hledat mezi londýnskými drožkáři.

Jestliže byl v den vraždy drožkářem, nebylo důvodu domnívat se, že jím přestal být. Naopak, jistě si pomyslel, že každá náhlá změna by patrně vzbudila pozornost. Chtěl pravděpodobně, alespoň po nějaký čas, zůstat při svém zaměstnání. Nebylo také důvodu předpokládat, že přijal jiné jméno. Proč by měl měnit jméno v zemi, kde nikdo jeho pravé jméno nezná? Proto jsem zorganizoval své příležitostné malé detektivy a systematicky jsem je posílal ke každému majiteli drožek v Londýně, až vyslídili člověka, kterého jsem hledal. Jak skvěle se jim to podařilo a jak rychle jsem toho využil, toho jste byl sám svědkem. Že Stangerson byl zavražděn dýkou, byla náhoda zcela neočekávaná, ale v žádném případě nebylo možno jí zabránit. Díky této náhodě, jak víte, padly mi do ruky pilulky. Moje domněnka, že takové pilulky existují, byla potvrzena. Vidíte, že to celé je nepřetržitý řetěz logických úvah bez jediného kazu.“

„To je úžasné!“ nemohl jsem skrýt svůj obdiv. „Vašim zásluhám by se mělo dostat veřejného uznání. Měl byste uveřejnit vylíčení celého toho případu. Jestli to nechcete udělat sám, udělám to za vás já.“

„Dělejte si, co chcete, doktore,“ odpověděl. „Tu máte,“ pokračoval a podal mi noviny, „přečtěte si tohle.“

Bylo to ranní Echo a článek, na který mi ukázal, se zabýval Hopovým případem.

„Náhlou smrtí Jeffersona Hopa, který byl podezříván z vraždy Enocha Drebbera a Josepha Stangersona, přišla veřejnost o neobyčejně senzační proces,“ stálo v článku. „Podrobnosti se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale dostali jsme věrohodnou informaci, ze zločin byl výsledkem jakéhosi dávného, romantického sváru, v němž hrála úlohu láska a mormonství. Zdá se, že oba zavraždění patřili v mládí k Svatým posledního dne, zesnulý vrah pochází také ze Salt Lake City. I když případ skončil tak, jak skončil, je dalším dokladem zdatnosti naší policie a měl by poučit všechny cizince, že udělají dobře, když si své hádky vyřídí doma a nebudou je přenášet na britskou půdu. Je veřejným tajemstvím, že na tomto chytře provedeném zatčení mají zásluhu jedině známí členové Scotland Yardu pánové Lestrade a Gregson. Zdá se, že Hope byl zatčen v bytě jistého pana Sherlocka Holmese, který jako amatér projevil jistý detektivní talent a který může doufat, že s takovými učiteli, jako jsou pánové Lestrade a Gregson, dosáhne časem určitého stupně jejich dovednosti. Očekává se, že oběma detektivům bude věnován čestný dar jako uznání jejich zásluh.“

„Neřekl jsem vám to hned na začátku?“ rozesmál se Sherlock Holmes. „To je výsledek naší studie v šarlatové: dostanou čestný dar!“

„Co na tom?“ odpověděl jsem. „Mám všechna fakta ve svém zápisníku a veřejnost se o nich dozví. Zatím vám musí stačit vědomí úspěchu a můžete si říci s tím římským lakomcem: