Zahrada Rámova

1

Nicole tančila. Partnerem ve waltzu jí byl Henry. Byli mladí a velice zamilovaní. Krásná hudba vyplňovala velký taneční sál, kde se po parketu pohybovalo kolem dvaceti párů. Nicole vypadala ve svých dlouhých bílých šatech skvostně. Henry jí upřeně hleděl do očí. Držel ji pevně v pase, ona se však cítila, jako by se vznášela.

Její otec stál mezi přihlížejícími kolem parketu. Opíral se o mohutný sloup, který se zvedal téměř šest metrů ke kupolovitému stropu. Mával a usmíval se, když kolem Nicole tančila v náručí svého prince.

Zdálo se, že valčík trvá věčně. Když nakonec skončil, Henry nepustil její ruce a řekl, že se jí musí na něco velice důležitého zeptat. Právě v tom okamžiku se jí otce dotkl zad. „Nicole,“ zašeptal, „musíme jít. Je moc pozdě.“

Nicole se princovi uklonila. Henry se zdráhal pustit jí ruce. „Zítra,“ řekl. „Promluvíme si zítra.“ Když odcházela z parketu, poslal jí polibek.

Když Nicole vyšla ven, slunce už téměř zapadlo. Čekal na ni otcův sedan. Chviličku později, když uháněli po dálnici podél Loiry, měla na sobě blůzu a džíny. Nicole byla teď mladší, snad čtrnáctiletá, a její otce jel mnohem rychleji než obvykle. „Nesmíme se opozdit,“ řekl. „Historické divadlo v přírodě začíná v osm.“

Před nimi se tyčil Château d'Ussé. Se svými mnoha věžemi a špičatými věžičkami byl inspirací pro původní příběh Spící krasavice. Nacházel se jen několik kilometrů po řece dál od Beauvois a patřil vždy mezi otcova oblíbená místa.

Byl to večer výroční slavnosti, která vrcholila představením Spící krasavice inscenovaným přímo na zámku. Pierre a Nicole se jí zúčastňovali každý rok. Nicole si pokaždé zoufale přála, aby se Aurora vyhnula vražednému točícímu se kolu, které ji uvrhne do komatu. A každý rok přelévala nedospělé slzy, když polibek hezkého prince probudil krásku ze spánku podobného smrti.

Představení skončilo, obecenstvo odešlo. Nicole stoupala po točitých schodech vedoucích do věže, kde skutečná Spící krasavice upadla do komatu. Čtrnáctiletá běžela po schodech, smála se, otce nechala daleko za sebou.

Otevřela dveře a pohlédla do Aurořina pokoje. Nicole zatajila dech a zírala na nádherné zařízení, na postel s nebesy, bohatě malované truhly. Všechno v tom pokoji bylo bílé. Bylo to nádherné. Nicole se ohlédla po spící dívce a zalapala po dechu. Na posteli v bílých šatech ležela ona, Nicole!

Srdce jí zuřivě bušilo, když zaslechla zvuk otvíraných dveří a kroky blížící se pokojem k ní. Její oči zůstaly zavřené, když jí do nosu vnikla vůně jeho mátového dechu. To je on, řekla si vzrušeně. Něžně ji políbil na rty. Nicole měla pocit, že letí na nejměkčím obláčku. Kolem sebe slyšela hudbu. Otevřela oči a spatřila ve vzdálenosti jen několika centimetrů Henryho usmívající se tvář. Vztáhla k němu ruce a on ji políbil opět, tentokrát vášnivě, jak líbá muž ženu.

Nicole mu polibek oplatila, nic si nešetřila, dovolila polibku říci mu, že je jeho. Ale on se odtáhl. Její speciální princ se mračil. Ukázal na její tvář. Pak pomalu couval a odešel z pokoje.

Začínala právě plakat, když sejí do snu vetřel vzdálený zvuk. Otvíraly se dveře, do místnosti vnikalo světlo. Nicole zamrkala, potom opět zavřela oči, aby si je chránila před světlem. Komplikovaná sada ultratenkých drátků z materiálu podobného umělé hmotě, které měla připojené k tělu, se automaticky svinula do schránek po obou stranách plachtové rohože, na níž spala.

Nicole se probouzela velmi pomalu. Sen byl ohromně živý. Pocit zoufalství nezmizel tak rychle jako sen. Snažila se odehnat jej připomenutím si, že nic z toho, co sejí zdálo, nebylo doopravdy.

„Budeš tady ležet věčně?“ Dcera Katie, která spala vlevo vedle ní, byla už vzhůru a skláněla se nad ní.

Nicole se usmála. „Ne,“ řekla. „ale připouštím, že jsem pořádně grogy. Byla jsem uprostřed snu… Jak dlouho jsme tentokrát spaly?“

„Bez jednoho dne pět týdnů,“ odpověděla z druhé strany Simone. Její starší dcera seděla, bezděky si urovnávala své dlouhé vlasy, které se jí během testu rozcuchaly.

Nicole mrkla na hodinky, ověřila si, že Simone má pravdu, a sedla si. Zívla. „Tak co, jak se cítíte?“ zeptala se obou děvčat.

„Plná energie,“ zubila se jedenáctiletá Katie. „Chci běhat, skákal, zápasit s Patrickem… Doufám, že toto byl náš poslední dlouhý spánek.“

„Orel říkal, že by měl být,“ odpověděla Nicole. „Doufají, že už budou mít dost údajů.“ Zasmála se. „Orel říká, že ženy je obtížnější pochopit — vzhledem k divokým periodickým změnám v našich hormonech.“

Nicole vstala, protáhla se a políbila Katie. Pak se sklonila a objala Simone. Ačkoliv jí nebylo ještě čtrnáct, byla Simone téměř tak velká jako Nicole. Byla to pozoruhodná mladá žena s tmavě hnědým obličejem a měkkýma, citlivýma očima. Simone vždy vypadala klidná a vyrovnaná, což kontrastovalo s neposedností a netrpělivostí Katie.

„Proč s námi nedělala ten lest i Ellie?“ ptala se Katie trochu hádavě. „Je také děvče, ale zdá se, že nikdy nemusí nic dělat.“

Nicole objala Katie kolem ramen a všechny tři šly ke dveřím a světlu. „Jsou jí teprve čtyři a podle Orla je moc malá, aby jim dala nějaké kritické údaje, které ještě potřebují.“

V malé osvětlené hale hned vedle pokoje, kde pět týdnů spaly, si oblékly své přiléhavé kombinézy, průhledné přilby a galoše, které jim kotvily nohy k podlaze. Nicole pečlivě překontrolovala obě děvčata, než aktivovala vnější dveře oddělení. Nemusela si dělat starosti. Dveře by se neotevřely, kdyby některá z nich nebyla připravena na změny okolního prostředí.

Kdyby Nicole a její dcery neviděly velkou místnost vedle jejich oddělení už několikrát předtím, zastavily by se v úžasu a několik minut by zíraly. Před nimi se rozkládal rozlehlý prostor, aspoň sto metrů dlouhý a padesát metrů široký. Strop nad nimi, vyplněný řadami světel, se nacházel ve výšce kolem pěti metrů. Místnost vypadala jako kombinace nemocničního operačního sálu a výrobny polovodičů na Zemi. Nebyly v ní žádné přepážky ani kóje, které by ji dělily na oddělení, přešlo byly jasně různým částem přiděleny odlišné úkoly. V místnosti panoval čilý ruch — roboti buď analyzovali data z jedné sady testů. nebo připravovali další novou sadu. Do místnosti ústila jednotlivá oddělení, jako to, v němž pět týdnů spaly Nicole, Simone a Katie, v nichž se prováděly „pokusy“.

Katie šla k nejbližšímu oddělení vlevo. Bylo umístěno za rohem a zavěšeno na stěně a stropu podél dvou kolmých os. Displej zabudovaný vedle kovových dveří ukazoval velkou matici údajů (jak se dalo předpokládat) zapsanou v nějakém bizarním klínovitě vyhlížejícím písmu.

„Nebyly jsme naposled v tomhle?“ ptala se Katie a ukazovala na oddělení. „Není to tohle místo, kde jsme spaly na té podivné bílé pěně a cítily takový tlak?“

Její otázka byla vyslána do přilby matky a sestry. Nicole i Simone přikývly, polom se připojily ke Katie a hleděly na nesrozumitelnou obrazovku.

„Tvůj otec si myslí, že se snaží najít způsob, jak bychom mohly prospat celý urychlovací režim trvající několik měsíců.“ řekla Nicole. „Orel tuto domněnku ani nepotvrdil, ani nepopřel.“

I když tři ženy podstoupily v léto laboratoři společně čtyři samostatné testy, žádná z nich nikdy neviděla žádné formy života ani inteligence, kromě asi tuctu mechanických mimozemců, kteří zřejmě vše řídili. Lidé těmto tvorům říkali „špalíčkoví roboti“, protože tato stvoření byla kromě válcových „nohou“ umožňujícím jim koulet se po podlaze udělána z pravoúhlých pevných kusů, které vypadaly jako špalíčky, s nimiž si hrají děti na Zemi.

„Co myslíš, proč jsme nikdy neviděly nikoho z Jiných?“ zeptala se nyní Katie. „Myslím tady. Vidíme je na sekundu nebo dvě v Trubici a to je všechno. Víme, že tu jsou — nejsme jediní, koho testují.“

„Tato místnost má pečlivě připravený rozvrh,“ odvětila Nicole. „Je zřejmé, že jsme neměly Jiné vidět, jedině při míjení.“

„Ale proč? Orel by měl…“ trvala Katie na svém.

„Promiň,“ přerušila ji Simone. „Ale myslím, že Velký Špalík jde za námi.“

Největší ze špalíčkových robotů obvykle zůstával ve čtvercové řídící části ve středu místnosti a sledoval všechny probíhající pokusy. V tomto okamžiku se k nim blížil po jednom z pruhů vytvářejících v místnosti mříž.

Katie šla k dalšímu oddělení vzdálenému asi dvacet metrů. Podle pracujícího monitoru bylo zřejmé, že uvnitř probíhá experiment. Znenadání zabušila rukou v rukavici silné na kov.

„Katie!“ vykřikla Nicole.

„Přestaň s tím,“ vyšlo téměř současně z Velkého Špalíku. Byl od nich asi padesát metrů a rychle se blížil. „To nesmíš dělat,“ řekl perfektní angličtinou.

„A co mi za to uděláš?“ ptala se Katie vzdorovitě, když Velký Špalík v celé své velikosti pěti metrů čtverečných, ignoroval Nicole a Simone a mířil k mladé dívce. Nicole běžela chránit svou dceru.

„Nyní musíte odejít,“ prohlásil Velký Špalík tyčící se nad Nicole a Katie ze vzdálenosti dvou metrů. „Váš test skončil. Východ je tam, kde blikají světla.“

Nicole chytila Katie pevně za paži a ta ji zdráhavě doprovázela k východu. „Ale co by udělali.“ pokračovala vzdorovitě, „kdybychom se rozhodly zůstat tu, dokud neskončí další experiment? Kdo ví? Možná je tam právě teď jeden z našich oktopavouků. Proč nám nikdy nedovolí setkat se s někým jiným?“

„Orel několikrát vysvětlil,“ odpověděla Nicole se stopou hněvu v hlase, „že během,této fáze‘ budeme mít dovoleno,zahlédnout‘ další tvory, ale nedojde k žádnému jinému kontaktu. Tvůj otec se opakovaně ptal proč a Orel vždy odvětil, že to časem zjistíme… Přeji si, aby ses pokusila nedělat takové potíže mladá dámo.“

„Moc se to neliší od pobytu ve vězení,“ bručela Katie. „Máme tu jen omezenou svobodu. A nikdy nedostaneme odpověď na skutečně důležité otázky.“

Došly k dlouhé pasáži, která spojovala dopravní středisko s laboratoří. U okraje pohyblivého chodníku na ně čekalo malé vozidlo. Když se usadily, kapota se nad nimi uzavřela a rozsvítila se vnitřní světla. „Než se zeptáš,“ řekla Nicole Katie a sundala si přilbu, když se dávaly do pohybu, „nemáme dovoleno dívat se během této části přepravy ven, protože projíždíme sekcemi Inženýrského modulu, které jsou pro nás zakázány. Tvůj otec a strýček Michael se na to ptali po svém prvním testu.“

„Souhlasíš s tátou,“ vyzvídala Simone po několika minutách mlčenlivé jízdy, „že všechny tyhle testy jsou přípravou na nějakou kosmickou cestu?“

„Zdá se to pravděpodobné,“ odvětila Nicole. „Ale samozřejmě to nevíme jistě.“

„A kam nás pošlou?“ zeptala se Katie.

„Nemám tušení,“ přiznala Nicole. „Orel na všechny otázky o naší budoucnosti odpovídal vyhýbavě.“

Vozidlo jelo rychlostí asi dvacet kilometrů za hodinu. Po patnáctiminutové jízdě se zastavilo. Příklop se otevřel, jakmile si zase správně nasadily přilby. Ženy vystoupily do hlavního dopravního střediska Inženýrského modulu. Mělo kruhový tvar a bylo dvacet metrů vysoké. Kromě šesti pohyblivých chodníků vedoucích na různá místa uvnitř modulu obsahovalo středisko dvě velké mnohaúrovňové stavby, z nichž odjížděly hladké trubice. Tyto trubice dopravovaly zařízení, roboty a živé tvory mezi Obytným, Inženýrským a Administrativním modulem, třemi mohutnými kulovými komplexy, které tvořily hlavní složky Uzlu.

Jakmile se doslaly dovnitř sekce, uslyšely Nicole a její dcery v přijímačích svých přileb hlas: „Vaše trubice bude na druhé úrovni. Použijte pohyblivé schody vpravo. Odjíždíte za čtyři minuty.“

Katie otáčela hlavou ze strany na síranu a obhlížela dopravní středisko. Mohla viděl řady různých přístrojů, vozidla čekající na cestující do různých míst uvnitř Inženýrského modulu, světla, pohyblivé schody a nástupiště. Ale nic, co by se pohybovalo. Žádní roboti a žádní živí tvorové.

„Co by se stalo.“ řekla sestře a matce, „kdybychom odmítly jít tam nahoru?“ Zastavila se ve středu stanice. „Měli byste po rozvrhu,“ vykřikla do vysokého stropu.

„Pojď, Katie,“ pobízela ji Nicole netrpělivě, „právě jsme tím prošly v laboratoři s Velkým Špalíkem.“

Katie opět vykročila. „Ale já opravdu chci vidět něco odlišného,“ stěžovala si. „Vím, že tohle místo není vždy tak pusté. Proč nás pořád izolují? Jako bychom byly nečisté nebo co.“

„Vaše trubice odjede za dvě minuty,“ řekl odosobněný hlas. „Druhá úroveň vpravo.“

„Není to úžasné, že roboti a dohlížecí dokáží komunikovat se všemi druhy v jejich vlastních jazycích?“ poznamenala Simone, když došly k eskalátoru.

„Řekla bych, že je to zrůdné,“ odvětila Katie. „Aspoň jednou bych ráda viděla, jak kdokoliv, nebo cokoliv, kdo řídí toto místo, udělá chybu. Všechno jde příliš hladce. Ráda bych je slyšela, jak k nám mluví jazykem létavců. Nebo aspoň jak mluví jazykem létavců k létavcům.“

Na druhé úrovni se šouraly asi čtyřicet metrů, až došly k průhlednému vozidlu tvarovanému jako střela velikosti ohromně velkého automobilu na Zemi. Bylo zaparkováno, jako vždy, na levé straně těžnice. Na nástupišti byly celkem čtyři rovnoběžné koleje, dvě na každé straně těžnice. Ostatní byly právě prázdné.

Nicole se obrátila a pohlédla přes dopravní středisko. Šedesát stupňů od jejich byla úplně stejná stanice. Trubice z ní vedly do Administrativního modulu. Simone pozorovala matku. „Bylas tam někdy?“' zeptala se.

„Ne,“ odpověděla Nicole. „Vsadím se však, že by to bylo zajímavé. Tvůj otec říká. že to zblízka vypadá nádherně podivné.“

Richard to prostě musel zkoumat, přemýšlela Nicole. Vzpomínala na noc skoro před rokem, kdy se její manžel vypravil „stopem“ na cestu do Administrativního modulu. Otřásla se tou strašnou vzpomínkou. Šla tehdy s Richardem do atria jejich bytu a snažila se rozmluvit mu to, když si oblékal kosmický oblek. Přišel na to, jak oklamat dveřní monitor (příští den tam byl nový dokonalý systém) a nemohl se dočkat, až se,bez dozoru“ rozhlédne kolem.

Nicole té noci skoro nespala. Brzy ráno ukázal jejich světelný panel, že někdo, nebo něco je v atriu. Když se podívala na monitor, stál tam podivný ptačí muž a v náručí držel jejího omdlelého manžela. To byl jejich první kontakt s Orlem…

Tah trubice je na chvilku zatlačil do opěradel a vrátil Nicole do přítomnosti. Vzdalovaly se od Inženýrského modulu. V necelé minutě fičely plnou rychlostí dlouhým extrémně úzkým válcem, který spojoval dva moduly.

Těžnice a čtyři koleje trubice byly umístěny ve středu válce. Po jejich pravici, hodně daleko, zářila na modrém pozadí vesmíru světla kulového Administrativního modulu. Katie vytáhla svůj malý dalekohled. „Chci být připravená.“ prohlásila. „Projedou vždycky tak rychle.“

Po několika minutách oznámila: „Přijíždí!“ a tři ženy se přitiskly k pravé straně vozidla. Z velké vzdálenosti se k nim blížila po druhé koleji druhá trubice. V okamžiku byla u nich a neměly více než sekundu na to, aby zahlédly cestující ve vozidle směřujícím k Inženýrskému modulu.

„Jú!“ řekla Katie, když se trubice přehnala kolem.

„Byly tam dva různé typy,“ prohlásila Simone.

„Celkem osm, nebo deset tvorů.“

„Jedni růžoví, druzí zlatí. Oba druhy skoro kulové.“

„A ta dlouhá spirálovitá chapadla — jako pavouci. Jak odhaduješ, že byli velcí, mami?“

„V průměru pět, možná šest metrů,“ řekla Nicole. „Mnohem větší než my.“

„Jú!“ opakovala Katie. „To bylo opravdu něco.“ V očích měla vzrušení. Milovala ty chvíle, kdy jí stoupala hladina adrenalinu.

Já jsem také nikdy nepřestala žasnout, myslela si Nicole. Ani jednou za třináct měsíců. Ale je to vše, co nás zde ještě čeká? Byli jsme sem dopraveni takovou dálku ze Země jen proto, aby nás testovali? A dráždili nás existencí tvorů z jiných světů? Nebo je zde nějaký jiný, hlubší záměr?

V uhánějícím vozidle se na okamžik rozhostilo mlčení. Nicole. která seděla uprostřed, si přitáhla dcery blíž k sobě. „Víte, že vás mám ráda, že ano?“' zeptala se.

„Ano, mami,“ odvětila Simone. „My tě taky milujeme.“

2

Oslava znovushledání byla úspěšná. Benjy objal svou milovanou Simone už ve dveřích. Katie přitiskla Patricka k podlaze ani ne minutu později.

„Vidíš, ještě tě přemůžu,“ řekla mu.

„Ale jen taktak,“ odpověděl Patrick. „Už jsem silnější. Měla by sis dávat pozor.“

Nicole objala Richarda i Michaela, než přiběhla malá Ellie a skočila jí do náruče. Byl večer, dvě hodiny po večeři podle čtyřiadvacetihodinového dne používaného rodinou, a Ellie byla už skoro připravená jít do postele, když se matka a sestry vrátily. Děvčátko pyšně Nicole ukázalo, že už umí číst „kočka“, „pes“ a „kluk“, a pak odešlo do svého pokoje. Dospělí nechali Patricka vzhůru, až se unavil. Michael ho odnesl do postele a Nicole mu zastrčila přikrývku. „Jsem rád, že ses vrátila, mami,“ řekl jí. „Moc jsi mi chyběla.“

„Tys mi také chyběl,“ odvětila Nicole. „Myslím, že už neodejdu na tak dlouho pryč.“

„Doufám, že ne,“ řekl šestiletý. „Líbí se mi, když jsi tady.“

Všichni kromě Nicole byli v jednu v noci ospalí. Nicole nebyla unavená. Vždyť právě absolvovala pětitýdenní spánek. Když neklidně ležela třicet minut v posteli vedle Richarda, rozhodla se jít na procházku.

I když jejich byt byl bez oken, malé atrium hned vedle vstupní haly mělo okno ven, které nabízelo pohled na dva další vrcholy Uzlu. Nicole šla do atria, oblékla si kosmickou kombinézu a stála před vnějšími dveřmi. Ty se neotevřely. Zasmála se pro sebe. Katie má možná pravdu. Třeba jsme zde jen uvězněni. Hned od začátku pobytu jim bylo jasné, že vnější dveře jsou s přestávkami zamčeny. Orel jim vysvětlil, že je nutné zabránit jim vidět věci, které nemohou pochopit.

Nicole hleděla oknem ven. V tom okamžiku se blížil k dopravnímu středisku Obytného modulu raketoplán podobného tvaru jako ten, který je přivezl před třinácti měsíci do Uzlu. Jaká krásná stvoření obsahuješ? myslela si Nicole. Jsou také tak ohromena, jako jsme byli my?

Nicole nikdy nezapomene na první pohledy na Uzel. Když opustili Mezistanici, celá rodina si myslela, že místo svého určení dosáhne v několika hodinách. Mýlili se. Jejich vzdálenost od osvětleného Rámy pomalu vzrůstala, až po šesti hodinách už vlevo Rámu vůbec neviděli. Světla Mezistanice za nimi slábla. Byli velmi unaveni. Nakonec celá rodina usnula.

Byla to Katie, která je probudila. „Vidím, kam letíme,“ vykřikla vítězně s nepotlačovaným vzrušením. Ukázala na přední okno raketoplánu, trochu vpravo, kde se jedno silné a zvětšující se světlo začalo dělil do tří. Další čtyři hodiny se obraz Uzlu zvětšoval a zvětšoval. Z té vzdálenosti to byl děsivý pohled, před nimi se rýsoval rovnostranný trojúhelník se třemi zářícími průhlednými koulemi ve vrcholech. A jaké měřítko! Dokonce ani zkušenost s Rámou je nepřipravila na majestát tohoto neuvěřitelného inženýrského výtvoru. Každá ze tří stran, vlastně dlouhých dopravních chodeb, spojujících tři kulové moduly, měla délku větší než sto padesát kilometrů. Koule ve vrcholech měly průměr pětadvacet kilometrů. I z velké vzdálenosti bylo možné postřehnout činnost na mnoha oddělených úrovních uvnitř modulů.

„Co se stane teď?“ ptal se Patrick úzkostlivě Nicole, když raketoplán změnil svou dráhu a zamířil k jednomu z vrcholů trojúhelníku.

Nicole zvedla Patricka a držela ho v náručí, „Já nevím, drahoušku.“ pošeptala mu. „Musíme počkat a uvidíme.“

Benjy byl úplně jat posvátnou hrůzou. Celé hodiny zíral na velký osvětlený trojúhelník v prostoru. Simone často stála vedle něj a držela ho za ruku. Když se raketoplán blížil k jedné z koulí, cílila v jeho svalech napěli. „Nedělej si starosti. Benjy,“ řekla mu uklidňujícím hlasem, „všechno bude v pořádku.“

Jejich raketoplán vletěl do úzké chodby vyříznuté do koule a pak přistál na stanovišti na okraji dopravního střediska. Rodina opatrně opustila plavidlo a vzala si s sebou své vaky a Richardův počítač. Raketoplán pak okamžitě odletěl, zmizel tak rychle, že to znervóznilo i dospělé. V necelé minutě zaslechli poprvé ten odosobněný hlas.

„Vítejte,“ pronesl monotónně, „Přijeli jste do Obytného modulu. Pokračujte přímo vpřed a zastavte se před šedou stěnou.“

„Odkud ten hlas přichází?“ ptala se Katie. V hlase jí bylo slyšet zděšení, které cítili všichni.

„Ze všech stran,“ odvětil Richard. „Je nad námi, kolem nás, a dokonce pod námi.“ Všichni si prohlíželi stěny a strop.

„Ale jak to, že mluví anglicky?“ zajímalo Simone. „Jsou tu jiní lidé?“

Richard se nervózně zasmál. „Těžko,“ odpověděl. „Tohle místo bylo pravděpodobně nějak ve styku s Rámou a má univerzální jazykový algoritmus. Zajímalo by mě…“

„Pohybujte se dopředu, prosím,“ přerušil ho hlas. „Jste v dopravním komplexu. Vozidlo, které vás dopraví do vaší sekce modulu, čeká na nižší úrovni.“

Trvalo jim několik minut, než došli k šedé stěně. Děti nikdy předtím nebyly ve stavu neomezené beztíže. Katie a Patrick skočili z nástupiště, dělali ve vzduchu kotrmelce a točili se. Benjy je pozoroval, jak dovádějí, potom se je snažil napodobit. Naneštěstí nebyl schopen přijít na to, jak použít strop a stěny, aby se dostal zpět na nástupiště. Než ho Simone vysvobodila, ztratil úplně orientaci.

Když byla celá rodina a její zavazadla správné umístěna před stěnou, otevřely se široké dveře a oni vstoupili do malé místnosti. Speciální přiléhavé kombinézy, přilby a galoše byly pěkně složeny na lavici. „Dopravní středisko a většina společných prostor zde v Uzlu,“ recitoval absolutně monotónně hlas, „nemají atmosféru vhodnou pro váš druh. Pokud nebudete uvnitř svého bytu, budete muset nosit tyto obleky.“

Když se všichni oblékli, otevřely se dveře na protější straně místnosti a oni vešli do hlavní haly dopravního střediska Obytného modulu. Stanice byla totožná s tou, s níž se později setkali v Inženýrském modulu. Sestoupili tedy o dvě úrovně, jak jim diktoval Hlas, a pak šli kolem kruhového obvodu, kde čekal jejich „autobus“. Uzavřené vozidlo bylo pohodlné a dobře osvětlené, ale během hodiny a půl, kterou trvala cesia bludištěm chodeb, z něj nebylo vidět ven. Nakonec autobus zastavil a jeho střecha se zvedla.

„Dejte se halou po své levici,“ nařizoval jim další podobný hlas, jakmile stáli na kovové podlaze. „Hala se po čtyřech stech metrech rozvětvuje do dvou průchodů. Jděte tím pravým a zastavte se před třetí čtvercovou značkou vlevo. To jsou dveře do vašeho bytu.“

Patrick se rozběhl do jedné z hal. „To je nesprávná hala,“ oznámil hlas bez intonace. „Vraťte se ke kotvišti a dejte se další halou vlevo.“

Při chůzi z kotviště do bytu nic neviděli. V příštích měsících tudy projdou mnohokrát, buď cestou do tělocvičny, nebo někdy na testy v Inženýrském modulu, ale nikdy neuvidí nic, jenom stěny, strop a čtvercové značky, v nichž poznají dveře. Místo bylo zjevně pečlivě sledováno. Nicole a Richard si byli od začátku oba jisti, že některé, možná mnohé z bytů v jejich oblasti jsou někým, nebo něčím, obydleny, ale vůbec nikdy v chodbách nikoho z Jiných neviděli.

Když našli určené dveře do jejich bytu a vstoupili dovnitř, svlékli v atriu své speciální oděvy a uschovali je ve skřínkách pro ně určených. Než se otevřely vnitřní dveře, děti se střídaly u okna a dívaly se na dva další kulové moduly. Po několika minutách poprvé spatřili vnitřek svého nového bytu.

Byli ohromeni. Ve srovnání s poměrně primitivními podmínkami, v nichž žili na Rámovi, byl jejich byt na Uzlu ráj. Každé dítě mělo svůj pokoj. Michael měl pro sebe apartmá na jednom konci jednotky: Richardova a Nicolina hlavní ložnice, dokonce s postelí královské velikosti, byla na opačném konci, hned vedle vstupní haly. V bytě byly celkem čtyři koupelny plus kuchyně, jídelna, a dokonce herna pro děti. Nábytek ve všech pokojích byl navržen překvapivě prakticky a vkusně. Byt měl více než čtyři sta metrů čtverečných obytné plochy.

I dospělí byli vyvedeni z míry. „Jak to pro všechno na světě dokázali?“ zeptala se Nicole Richarda první večer, když byli mimo doslech rozradostněných dětí.

Richard se zmateně rozhlédl kolem. „Mohu pouze předpokládat, že všechny naše činnosti na Rámovi nějak sledovali a vysílali sem, do Uzlu. Museli mít také přístup do naší databáze a asi z ní vytáhli, jak žijeme.“ Richard se zašklebil. „A ovšem, mají-li citlivé přijímače, mohli by dokonce tak daleko zachytit televizní signály ze Země. Nepřivádí tě do rozpaků, když si pomyslíš, že jsme reprezentováni takovým…“

„Vítejte,“ přerušil Richardovu myšlenku další hlas. Opět se zdálo, že přichází ze všech směrů. „Doufáme, že všechno ve vašem bytě je vyhovující. Pokud ne, řekněte nám to, prosím. Není možné, abychom reagovali na vše, co kdokoliv z vás kdykoliv řekne. Ustavili jsme tudíž jednoduchý způsob komunikace. Na pultě v kuchyni je bílé tlačítko. Budeme předpokládat, že vše, co řekne jednotlivec po stisknutí bílého tlačítka, je určeno nám. Až skončíte se sdělením, stiskněte opět tlačítko. Tímto způsobem…“

„Mám jen jednu otázku,“ přerušila ho Katie. Utíkala do kuchyně stisknout tlačítko. „Kdo vlastně jste?“

Odpovědi předcházela maličká, snad sekundová, odmlka. „Jsme kolektivní Inteligence, která řídí Uzel. Jsme zde, abychom vám sloužili, připravili vám co největší pohodlí a dodali vám podstatné věci pro život. Čas od času vás také požádáme o vykonání jistých úkolů, které nám pomohou, abychom vám lépe porozuměli…“

Nicole už neviděla raketoplán, který pozorovala z okna. Byla tak hluboce ponořena do vzpomínek, že na chvíli zapomněla na nové obyvatele, kteří byli zřejmě právě přiváženi. Nyní, když se vrátila do přítomnosti, si v duchu představila houf podivných stvoření vystupujících na nástupiště a vylekaných zvukem hlasu mluvícím k nim v jejich rodném jazyce. Údiv musí být univerzální, přemýšlela, musí patřit všem organizmům, které jsou obdařeny vědomím.

Pozvedla oči a zadívala se na vzdálený Administrativní modul. Co se tam děje? My uvězněné bytosti se pohybujeme sem a tam mezi Obytným a Inženýrským modulem. Zdá se, že všechny naše činnosti jsou logicky sladěny. Ale kým? A proč? Proč někdo přivezl všechny tyto tvory do tohoto umělého světa?

Nicole neměla na tyto otázky bez konce žádnou odpověď. Jako obvykle v ní vyvolaly mocný pocit vlastní bezvýznamnosti. Chtěla jít okamžitě dovnitř a obejmout děti. Zasmála se sama sobě. Oba ty pocity odrážejí naše postavení v kosmu, pomyslela si. Jsme zoufale důležití pro své děli a současně absolutně ničím v obrovském řádu věcí. Je třeba ohromné moudrosti k uvědomění si, že v těchto dvou pohledech není nic nekonzistentního.

3

Snídaně byla slavnostní. Objednali si hostinu od výjimečných kuchařů, kteří pro ně připravovali jídlo. Ohleduplní architekti, kteří navrhli jejich byt, jim dodali různé trouby a ledničku, pro případ, že by si chtěli připravoval jídlo sami z dodaných surovin. Cizí kuchaři (nebo roboti) byli však tak dobří a tak rychle se učili, že Nicole a členové její rodiny si téměř nikdy nepřipravovali jídlo sami — jen stlačili bílé tlačítko a objednali si.

„Dnes ráno chci palačinky,“ oznámila Katie v kuchyni.

„Já taky, já taky,“ přidal se její stín Patrick.

„Jaké palačinky?“ ozval se hlas. „Máme v paměti čtyři různé druhy. Pohankové, z podmáslí…“

„Z podmáslí,“ přerušila jej Katie. „Celkem tři.“ Mrkla na svého mladšího bratra. „Raději udělejte čtyři.“

„S máslem a javorovým sirupem.“ křikl Patrick.

„Čtyři palačinky s máslem a javorovým sirupem,“ zopakoval hlas. „Bude to všechno?“

„Ještě jeden jablečný a jeden pomerančový džus,“ dodala Katie po krátké poradě s Patrickem.

„Za šest minut a osmnáct sekund,“ oznámil hlas.

Když bylo jídlo připraveno, shromáždila se rodina u kulatého stolu v kuchyni. Nejmladší děti vyprávěly Nicole, co během její nepřítomnosti dělaly. Patrick byl obzvlášť pyšný na svůj osobní rekord v běhu na padesát metrů v tělocvičně. Benjy pracně napočítal do deseti a všichni zatleskali. Právě skončili snídani a sklízeli se stolu, když u dveří zazněl zvonek.

Dospělí se po sobě podívali a Richard přešel k řídícímu pultu, kde zapnul videomonitor. Za dveřmi stál Orel.

„Doufám, že to nebude další test,“ vyhrkl Patrick.

„Ne… ne, pochybuji,“ pravila Nicole a šla ke dveřím. „Přišel nás pravděpodobně seznámit s výsledky posledního pokusu.“

Než otevřela dveře, Nicole se zhluboka nadechla. Bez ohledu na to, kolikrát se s Orlem setkala, v jeho přítomnosti se jí vždy zvedla hladina adrenalinu. Proč se tak dělo? Lekaly ji jeho úděsné vědomosti? Nebo jeho moc nad nimi? Nebo jen matoucí fakt jeho existence?

Orel ji pozdravil s výrazem, který rozpoznala jako úsměv. „Mohu jít dovnitř?“ zeptal se mile. „Rád bych mluvil s vámi, vaším mužem a panem O'Toolem.“

Nicole na něj (nebo na to, problesklo jí okamžitě myslí) zírala jako vždy. Byl vysoký, možná dva a čtvrt metru, a od krku dolů měl tvar člověka. Jeho paže a trup však byly pokryty malými hustými tmavě šedými pírky — kromě čtyř prstů na každé ruce, které byly smetanově bílé a bez peří. Povrch Orlova těla pod pasem měl barvu pleti, z lesku vrchní vrstvy bylo však zřejmé, že nebyl udělán pokus udělat skutečnou lidskou kůži. Pod pasem neměl žádné ochlupení ani viditelné klouby, ani genitálie. Na nohou neměl žádné prsty. Když šel, bylo vidět v oblasti kolena vrásky, ale když klidně stál, zmizely.

Výraz Orlovy tváře byl velmi sugestivní. Na hlavě měl po stranách vystupujícího našedlého zobáku velké světle modré oči. Když mluvil, zobák se otevřel a jeho perfektní angličtina vycházela z nějaké krabičky s elektronickým hlasem vzadu v krku. Pírka na temenu hlavy byla bílá a ostře kontrastovala s tmavou šedí jeho obličeje, krku a zad. Peříčka na obličeji měl velmi řídká.

„Mohu jít dovnitř?“ zopakoval Orel uctivě, když se Nicole několik sekund nepohnula.

„Ovšem… ovšem.“ odpověděla a odstoupila od dveří. „Promiňte… Jenom jsem vás tak dlouho neviděla.“

„Dobrý den, pane Wakefielde, pane O'Toole. Nazdar, děti.“ pozdravil Orel, když vešel do obývacího pokoje.

Patrick a Benjy před ním couvali. Zdálo se, že ze všech dětí se ho nebojí jen Katie a malá Ellie.

„Dobrý den,“ odpověděl Richard. „Co pro vás můžeme udělat?“ tázal se. Orel nikdy nepřišel na návštěvu jen tak. Vždy měl nějaký důvod.

„Jak jsem už řekl vaší ženě u dveří,“ odvětil Orel, „potřebuji si promluvit se všemi třemi dospělými. Může se Simone postarat o ostatní, zatímco my si budeme asi hodinu povídat?“

Nicole už posílala děti do pokoje na hraní, když ji Orel zarazil. „To není nutné,“ řekl. „Mohou užívat celý byt. My čtyři půjdeme do konferenční místnosti, která je na druhé straně haly.“

Ó jé, pomyslela si Nicole. To je něco velkého… Nikdy předtím jsme nenechali děti samy.

Začala se náhle bát o jejich bezpečí. „Promiňte, pane Orle,“ začala. „Budou zde děti v pořádku? Chci říci, nepřijde za nimi nějaká speciální návštěva, nebo něco podobného…?“

„Ne, paní Wakefieldová,“ odpověděl Orel věcně. „Dávám vám své slovo, že vaše děti nebude nic rušit.“

Když si začali v atriu oblékat kosmické kombinézy, Orel je zastavil. „To není nutné,“ řekl. „Včera v noci jsme změnili konfiguraci této části sektoru. Těsně před spojením jsme halu uzavřeli a tuto celou oblast jsme přeměnili na habitat s pozemskými podmínkami. Konferenční místnost můžete použít bez speciálního oděvu.“

Jakmile se usadili ve velké konferenční místnosti na druhé straně haly, Orel začal mluvit: „Od našeho prvního setkání jste se mne opakovaně dotazovali, co zde děláte, a já jsem vám nedal přímou odpověď. Nyní, když skončila konečná sada testů spaní — úspěšně, mohu dodat — byl jsem zplnomocněn informovat vás o další fázi vaší mise.

Dostal jsem rovněž svolení, abych vám řekl něco o sobě. Jak jste se všichni domnívali, nejsem živý tvor — alespoň podle vaší definice.“ Orel se zasmál. „Byl jsem vytvořen Inteligencí, která řídí Uzel, abych s vámi zprostředkovával styk v choulostivých otázkách. Naše počáteční pozorování vašeho chování ukázalo vaši neochotu interagovat s odosobněnými hlasy. Bylo už rozhodnuto vytvořit mne, nebo něco podobného, jako vyslance pro vaši rodinu, když jste vy, pane Wakefielde, téměř způsobil v tomto sektoru vážný chaos svou snahou navštívil neplánovaně a bez schválení Administrativní modul. Mé tehdejší vystoupení mělo za cíl předejít dalšímu nepatřičnému chování.

Nyní jsme vstoupili,“ pokračoval Orel po krátkém zaváhání, „do nejdůležitějšího období vašeho zdejšího pobytu. Kosmická loď, které říkáte Ráma, je v Hangáru, kde podstupuje generální renovaci a jisté konstrukční změny. Vy, lidské bytosti, se zúčastníte procesu konstrukčních změn, protože někteří z vás se vrátí s Rámou do sluneční soustavy, z níž pocházíte.“

Richard a Nicole ho chtěli přerušit. „Nechte mne nejdříve dokončit,“ zarazil je Orel. „Mé poznámky jsme připravili pečlivě, abychom zodpověděli vaše předpokládané dotazy.“

Mimozemský ptačí muž letmo pohlédl na tři lidi kolem stolu a pak pomaleji pokračoval: „Všimněte si, že jsem neřekl, že se vrátíte na Zemi. Pokud navržený plán vyjde, budou ti z vás, kteří se vrátí, interagovat s dalšími lidskými bytostmi ve vaší sluneční soustavě, ale ne na vaší domovské planetě. Pouze tehdy, dojde-li k nějaké změně základního plánu, se skutečně vrátíte na Zemi.

Všimněte si rovněž, že jen někteří z vás se vrátí. Paní Wakefieldová,“ řekl Orel přímo Nicole, „vy budete určitě opět cestovat v Rámovi. To je jedna z podmínek, které na misi klademe. Necháme vás a zbytek vaší rodiny rozhodnout, kdo vás na cestě doprovodí. Můžete letět sama, budete-li si přát, a nechat všechny ostatní zde v Uzlu, nebo si můžete vzít někoho dalšího. Nemůžete však cestovat s Rámou všichni. Alespoň jeden reproduktivní pár musí zůstat zde, na Uzlu — k zajištění jistých údajů do encyklopedie v nepravděpodobném případě, že zpětná mise bude neúspěšná.

Prvořadým cílem Uzlu je katalogizovat formy života v této části galaxie. Nejvyšší prioritu mají formy života schopné cestovat v kosmu a naše zadání vyžaduje shromáždění obrovského množství údajů o úplně každém kosmoplavci, s nímž se setkáme. Abychom splnili tento úkol, vypracovali jsme si v trvání tisíců roků vašeho času metodu shromažďování údajů, která minimalizuje pravděpodobnost katastrofického zásahu do přirozeného vývoje těchto kosmoplavců a současně maximalizuje pravděpodobnost, že získáme životně důležitá fakta.

Náš základní postup spočívá ve vyslání pozorovatelské kosmické lodi na průzkumnou misi s nadějí, že k nám přilákáme kosmoplavce, aby mohli být identifikováni a zařazeni do fenotypu. Později je ke stejnému místu vyslána opět stejná kosmická loď s cílem především prohloubit stupeň interakce a nakonec polapit reprezentativní vzorek druhu kosmoplavců, abychom ho mohli dlouhodobě a podrobně pozorovat v prostředí, které si sami vybereme.“

Orel se odmlčel. Nicolina mysl i srdce uháněly jako splašené koně. Měla tolik otázek. Proč vybrali k návratu speciálně ji? Bude mít možnost uvidět Genevievu? A co přesně Orel mínil slovem „polapit“ — věděl, že slovo bylo obvykle užíváno v nepřátelském duchu? Proč…

„Myslím, že jsem porozuměl většině z toho, co jste řekl,“ promluvil nejdřív Richard, „vypustil jste však některé podstatné informace. Proč shromažďujete všechny tyto údaje o druzích kosmoplavců?“

Orel se usmál. „Ve své informační hierarchii máme tři základní úrovně. Přístup ke každé hladině, jak pro jednotlivce, tak pro druh, je povolen, nebo odmítnut, na základě řady stanovených kritérií. Ve svém předchozím výkladu jsem vám dal poprvé, jako představitelům vašeho druhu, informaci Druhé úrovně. Vzdávám hold vaší inteligenci, že vaše první otázka žádá odpověď, která je klasifikována na Třetí úrovni.“

„Znamená to, že nám neodpovíte?“ zeptal se Richard s nervózním smíchem.

Orel přikývl.

„Odpovíte nám, proč požadujete, abych se explicitně já vydala na zpáteční cestu?“ tázala se nyní Nicole.

„Je pro to mnoho důvodů.“ odpověděl Orel. „Za prvé, myslíme si, že jste k cestě nejlépe fyzicky vybavena. Naše údaje rovněž ukazují, že po ukončení fáze polapení bude neocenitelná vaše vysoká schopnost komunikace. Existují ještě další zřetele, tyto dva jsou však nejdůležitější.“

„Kdy odletíme?“ zeptal se Richard.

„To není jisté. Část rozvrhu závisí na vás. Až bude určen přesný termín odletu, oznámíme vám to. Řeknu vám však, že to bude téměř určitě dříve, než za vaše čtyři měsíce.“

Velice brzy odletíme, pomyslela si Nicole. Alespoň dva z nás zde musí zůstat. Ale kdo…

„Může zde na Uzlu zůstat jakýkoliv reproduktivní pár?“ dotazoval se nyní Michael sledující stejný myšlenkový postup jako Nicole.

„Téměř, pane O'Toole,“ odvětil Orel. „Nejmladší děvče Ellie by nebyla přijatelná jako vaše partnerka — nemuselo by se nám podařit udržet vás naživu a plodného, než dosáhne sexuální dospělosti — avšak jakákoliv jiná kombinace bude vyhovovat. Musíme mít vysokou pravděpodobnost úspěšné produkce zdravých potomků.“

„Proč?“ zeptala se Nicole.

„Existuje velice malá, avšak konečná, pravděpodobnost, že vaše mise nebude úspěšná a pak pár ponechaný zde v Uzlu bude představovat jediné lidi, které budeme moci pozorovat. Jako kosmická nemluvňata, která dosáhla tohoto stadia bez obvyklé pomoci, jste pro nás obzvláště zajímaví.“

Rádi by se ho zeptali ještě na spoustu věcí, ale po několika dalších otázkách se Orel náhle zvedl a oznámil, že svou účast na poradě končí. Povzbuzoval je, aby rychle vyřešili otázku „rozmístění“, jak to nazýval, protože měl v úmyslu začít téměř ihned pracovat s těmi členy rodiny, kteří se budou vracet směrem k Zemi. Budou mít za úkol pomoci mu v návrhu „Zemského modulu uvnitř Rámy“. Bez dalšího vysvětlování opustil místnost.

Tři dospělí se dohodli, že aspoň den neřeknou dětem nejdůležitější podrobnosti setkání s Orlem, aby měli možnost si to promyslet a prohovořit mezi sebou. Té noci, když děti odešly do postele, Nicole, Richard a Michael v obývacím pokoji jejich bytu tiše rozmlouvali.

Nicole zahájila přiznáním, že se cítí naštvaná a bezmocná. Navzdory skutečnosti, že Orel byl velice milý, prohlásila, v podstatě jim nařídil zúčastnit se zpětné mise. A jak by mohli odmítnout? Aby celá rodina přežila, byla absolutně závislá na Orlovi — nebo aspoň na Inteligenci, kterou zastupoval. Nebyly vysloveny žádné výhrůžky, ale nebylo jich třeba. Neměli na výběr, museli se instrukcím Orla podrobit.

„Ale kdo z rodiny by měl zůstat na Uzlu?“ uvažovala Nicole nahlas. Michael řekl, že je absolutně nutné, aby tam zůstal aspoň jeden dospělý. Jeho důvod byl přesvědčivý. Libovolné dvě děti, i Simone a Patrick, budou mít prospěch ze zkušeností a moudrosti dospělého, aby měly za těchto okolností naději na šťastný život. Michael se potom dobrovolně nabídl, že zůstane na Uzlu a prohlásil, že je nepravděpodobné, že by tak jako tak přežil cestu zpět.

Všichni tři byli zajedno, že je jasně záměrem Inteligence Uzlu, aby lidé většinu cesty ke sluneční soustavě prospali. Co by bylo jinak účelem všech těch spacích testů? Nicole se nelíbila myšlenka, že nebude s dětmi v kritickém vývojovém období jejich života. Navrhla, že se vrátí sama a nechá všechny ostatní v Uzlu. Konec konců, zdůvodňovala, děti stejně po takové cestě nepovedou na Zemi „normální“ život.

„Interpretujeme-li Orla správně,“ řekla, „všichni, kdo se vrátí, skončí nakonec jako pasažéři na Rámovi směřujícím k jiným místům galaxie.“

„To nevíme jistě,“ odporoval Richard. „Na druhé straně, kdokoliv zde zůstane, je téměř jistě odsouzen k tomu, že nikdy neuvidí jiné lidské bytosti než svou rodinu.“

Richard dodal, že zamýšlí zúčastnil se zpáteční cesty za všech okolností, nejen jako Nicolin partner, nýbrž i proto, že chce zažít dobrodružství.

Během té první večerní diskuse nedokázalo trio dosáhnout konečného souhlasu o rozdělení dětí. Vyřešili však s konečnou platností otázku, co udělají dospělí. Michael O'Toole zůstane na Uzlu. Nicole a Richard se zúčastní cesty zpět do sluneční soustavy.

Nicole nemohla po schůzce spát. Pořád si v mysli probírala všechny možnosti. Byla si jistá, že Simone bude lepší matkou než Katie. Kromě toho, Simone a strýček Michael se mezi sebou velice dobře shodli a Katie bude protestovat proti odloučení od otce. Ale kdo by měl zůstat v páru se Simone? Měl by to být Benjy, který svou sestru šíleně miluje, nebude však nikdy schopen zúčastnit se inteligentního rozhovoru?

Nicole se vrtěla a převalovala celé hodiny. Po pravdě řečeno, nelíbila se jí žádná z možností. Dobře chápala zdroj svého neklidu. Ať se otázka vyřeší jakkoliv, bude opět přinucena opustit, pravděpodobně navždy, několik členů rodiny, které miluje. Jak ležela uprostřed noci v posteli, vrátily se stíny a bolest dřívějších odloučení a pronásledovaly ji. Nicole bolelo srdce, když si představovala loučení, k němuž za několik měsíců dojde. Obrazy její matky, otce a Genevievy ji dojímaly. Možná, že život není nic jiného, pomyslela si ve své chvilkové depresi, než nekonečná řada bolestných rozchodů.

4

„Mami, tati, vzbuďte se. Chci s vámi mluvit.“

Nicole se zdál sen. Procházela se v lese za rodinnou vilou v Beauvois. Bylo jaro a všechno nádherně kvetlo. Trvaleji několik sekund, než si uvědomila, že na jejich posteli sedí Simone.

Richard se naklonil a políbil svou dceru na čelo. „Co se děje. drahoušku?“ zeptal se.

„Strýček Michael a já jsme se spolu ráno modlili. Poznala jsem. že je nešťastný.“ Simoniiny klidné oči pomalu přejížděly z jednoho rodiče na druhého a zpět. „Řekl mi všechno o vašem včerejším rozhovoru s Orlem.“

Nicole se vmžiku posadila, když Simone pokračovala: „Měla jsem přes hodinu čas, abych si všechno pečlivě promyslela. Vím, že je mi teprve třináct, ale věřím, že jsem přišla na řešení tohoto, eh, problému rozmístění, které bude vyhovovat všem členům rodiny.“

„Má drahá Simone.“ odvětila Nicole a natáhla se k dceři, „není tvou povinností řešit…“

„Ne, mami.“ přerušila ji jemně Simone. „Vyslechněte mne, prosím. Mé řešení obsahuje něco, co by nikdo z vás dospělých nikdy ani nevzal v úvahu. Může to přijít jen ode mne. A je to zřejmě nejlepší plán pro všechny.“

Richard se zamračil. „O čem to mluvíš?“ tázal se.

Simone se zhluboka nadechla. „Chci zůstal na Uzlu se strýčkem Michaelem. Stanu se jeho ženou a bude z nás Orlův reproduktivní pár. Nikdo jiný nemusí zůstat, ale Michael i já budeme šťastní, když s námi zůstane i Benjy.“

„Cožeee?“ vykřikl Richard. Byl ohromen. „Strýčkovi Michaelovi je dvaasedmdesát! Tobě ještě není ani čtrnáct. To je absurdní, směšné…“ náhle se odmlčel.

Dospělá mladá žena, která byla jeho dcerou, se usmála. „Absurdnější než Orel?“ odvětila. „Absurdnější než skutečnost, že jsme urazili ze Země vzdálenost osmi světelných let na schůzku s ohromným inteligentním trojúhelníkem, který teď pošle některé z nás zpět v opačném směru?“

Nicole hleděla na Simone s posvátnou úctou a obdivem. Neřekla nic, ale pevně dceru objala. Oči měla zalité slzami.

„To je v pořádku, mami,“ řekla Simone, když se přestaly objímat. „Až se vzpamatujete z počátečního šoku, uvědomíte si, že můj návrh je nejlepším řešením. Jestliže ty a otec poletíte zpět spolu — já si myslím, že byste měli — potom tu musí zůstat buď Katie, nebo Ellie, nebo já s Patrickem, nebo Benjym, nebo se strýčkem Michaelem. Jediná kombinace, která je geneticky dobrá, je buď Katie nebo já se strýčkem Michaelem. Promyslela jsem všechny možnosti. Michael a já jsme si velmi blízcí. Vyznáváme stejnou víru. Zůstaneme-li a vezmeme se, potom si každé z ostatních dětí může vybrat. Můžou buď zůstat tady s námi, nebo se s tebou a tátou vrátit do sluneční soustavy.“

Simone položila ruku na otcovo předloktí. „Taťko, vím, že v mnoha směrech to bude pro tebe těžší než pro matku. Ještě jsem se strýčkovi Michaelovi o svém nápadu nezmínila. On by to určitě nenavrhl. Pokud mne ty a matka nepodpoříte, pak to nemůže vyjít. Přijmout tento sňatek bude pro Michaela dost těžké, i když nebudete mít námitky.“

Richard zavrtěl hlavou. „Jsi úžasná. Simone.“ Objal ji. „Přemýšlejme o tom chvíli, prosím. Slib mi, že o tom neřekneš ani slovo, dokud nebudeme mít s matkou možnost si o tom promluvit.“

„Slibuji.“ řekla Simone. „Děkuji vám oběma strašně moc. Mám vás ráda,“ dodala ve dveřích do ložnice.

Otočila se a šla osvětlenou halou. Dlouhé černé vlasy jí sahaly skoro do pasu. Stala se z tebe žena, myslela si Nicole, když pozorovala Simoniin půvabný krok. A ne jenom tělesně. Jsi daleko dospělejší, než odpovídá tvému věku. Nicole si představila Michaela a Simone jako muže a ženu a byla překvapena, že jí to nepřipadá nepatřičné. Uváží-li se všechno, řekla si Nicole sama pro sebe a uvědomila si, že po počátečních protestech bude Michael O'Toole velice šťastný, tvůj nápad může byl v naší obtížné situaci nejméně neuspokojivou volbou.

Simone neustoupila od svého záměru, i když Michael horlivě protestoval proti jejímu „navrhovanému mučednictví“, jak to nazýval. Trpělivě mu vysvětlovala, že její manželství s ním je jediná možná varianta, protože Katie a on jsou, podle mínění všech ostatních, neslučitelné osobnosti a Katie je stejně pořád ještě děvče, do sexuální dospělosti jí chybí rok až rok a půl. Dal by přednost tomu, aby si vzala jednoho ze svých nevlastních bratrů a dopustila se incestu? Ne, ne, odpověděl.

Když Michael viděl, že nejsou žádné jiné schůdné volby, a když ani Richard ani Nicole neměli důrazné námitky proti jejich manželství, souhlasil. Richard ovšem vyjádřil svůj názor frází „za těchto neobvyklých okolností“, ale Michael poznal, že Simoniin otec alespoň částečně přijal myšlenku, že jeho třináctiletá dcera si bere muže dost starého, aby mohl být jejím dědečkem.

Během týdne bylo s přispěním dětí rozhodnuto, že Katie, Patrick a malá Ellie se vrátí s Richardem a Nicole na Rámu. Patrick se zdráhal opustit svého otce, ale Michael O'Toole velkomyslně souhlasil, že jeho šestiletý syn bude mít asi „zajímavější a plnější“ život, když zůstane se zbytkem rodiny. Tak zbýval jen Benjy. Rozkošný chlapec, podle věku osmiletý, ale mentálně na úrovni asi tříletého dítěte, by byl vítán jak v Rámovi, tak na Uzlu. Mohl sotva pochopit, co se stane s rodinou, a určitě nebyl připraven provést sám okamžitou volbu. Rozhodování ho vyděsilo a zmátlo: stal se velice neklidným a upadl do hluboké deprese. Rodina proto odložila diskuzi o jeho osudu na neurčito.

„Budeme pryč den a půl, možná dva,“ řekl Orel Michaelovi a dětem. „Ráma se upravuje v zařízení vzdáleném odsud asi deset tisíc kilometrů.“

„Ale já chci jet taky,“ řekla Katie nedůtklivě. „Mám nějaké dobré nápady pro zemský modul.“

„Přibereme tě v dalších fázích procesu,“ ujistil ji Richard. „Budeme mít návrhářské středisko hned vedle, v konferenční místnosti.“

Konečně Richard a Nicole ukončili loučení a připojili se v hale k Orlovi. Oblékli si speciální obleky a přešli do obyčejných prostor sektoru. Nicole viděla, že Richard je vzrušený. „Ty miluješ dobrodružství, že ano, miláčku?“ pravila.

Přikývl. „Myslím, že to byl Goethe, kdo řekl, že všechno, co lidská bytost chce, se skládá ze čtyř částí — lásky, dobrodružství, moci a slávy. Naše osobnosti jsou utvářeny tím, jak moc toužíme po těch jednotlivých prožitcích. Pro mne bylo dobrodružství vždy numero uno.“

Nicole rozjímala, když s Orlem vstupovali do čekajícího vozidla. Příklop se nad nimi uzavřel a během jízdy do dopravního střediska opět nemohli nic vidět. I pro mne je dobrodružství velmi důležité, myslela si Nicole, a když jsem byla mladá dívka, byla mým nejvyšším cílem sláva. Usmála se pro sebe. Ale teď je to rozhodně láska… Byli bychom nudní, kdybychom se neměnili.

Cestovali v raketoplánu shodném s tím, který je přivezl do Uzlu. Orel seděl vpředu, Richard a Nicole vzadu. Výhled na kulové moduly za nimi, dopravní koridory a celý osvětlený trojúhelník byl úchvatný.

Směr, kterým se pohybovali, vedl k Siriu, dominujícímu bodu v prostoru okolo Uzlu. V dáli zářila velká mladá hvězda, asi tak velká, jak by vypadalo jejich domovské Slunce z pásu asteroidů.

„Jak jste vybrali toto umístění pro Uzel?“ zeptal se Richard Orla, když jeli asi hodinu.

„Co tím míníte?“ přišla reakce.

„Proč zde, v soustavě Siria, proč ne na nějakém jiném místě?“

Orel se zasmál. „Toto umístění je pouze dočasné,“ řekl. „Jakmile Ráma odjede, opět se přesuneme.“

Richard byl zmaten. „Chcete říct, že celý Uzel se pohybuje!“ Otočil se a pohlédl zpět na trojúhelník zářící slabě v dálce. „Kde má pohonný systém?“

„Malé pohonné jednotky jsou umístěny v každém modulu, ale ty se používají jen v případě nouze. Transport mezi jednotlivými polohami se provádí pomocí zařízení, které byste vy nazvali vlečné lodě — připojí se k otvorům po stranách koulí a dodají téměř celou rychlost potřebnou ke změně dráhy.“

Nicole myslela na Michaela a Simone a začala si dělat starosti. „Kam se Uzel přesune?“ zeptala se.

„To ještě pravděpodobně není přesně specifikováno,“ odpověděl Orel neurčitě. „Je to tak jako tak vždy stochastická funkce závisející na tom, jak pokračují různé činnosti.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Když dokončíme svou práci v daném místě, celá konfigurace — Uzel, Hangár a Mezistanice — se přesune do další zájmové oblasti.“

Richard a Nicole na sebe na zadním sedadle mlčky zírali. Měli potíže pochopit rozměr toho, co jim Orel říkal. Celý Uzel se pohybuje. To bylo k nevíře. Richard se rozhodl změnil téma.

„Jaká je vaše definice druhu kosmoplavců?“ tázal se Orla.

„Druh, který se odvážil, buď sám od sebe, nebo prostřednictvím svých zástupců — robotů, opustit vhodnou atmosféru své domácí planety. Pokud jeho vlastní planeta nemá atmosféru, nebo když druh nemá vůbec žádnou planetu, potom je definice komplikovanější.“

„Myslíte to tak, že existují inteligentní tvorové, kteří se vyvinuli ve vakuu? Jak to může být možné?“

„Vy jste atmosféričtí šovinisté,“ odvětil Orel. „Jako všichni tvorové omezujete způsoby, kterými se může projevovat život, na prostředí podobná vašemu.“

„Kolik druhů kosmoplavců je v naší galaxii?“ zeptal se Richard o chvilku později.

„To je jeden z cílů našeho projektu — odpovědět přesně na tuto otázku. Víte přece, že v Mléčné dráze je více než sto miliard hvězd. O málo více než čtvrtina z nich má planetární soustavy, které je obklopují. Kdyby pouze jedna z každého milionu hvězd s planetami byla domovem jednoho druhu kosmoplavců, pak by ještě existovalo dvacet pět tisíc kosmoplavců jen ve vaší galaxii.“

Orel se otočil a díval se na Richarda a Nicole. „Přesnější odhad počtu kosmoplavců v galaxii a rovněž jejich hustota v kterékoliv specifikované zóně jsou informace Třetí úrovně. Ale mohu vám říci jednu věc. V galaxii existují zóny vysoké hustoty života, kde je střední počet kosmoplavců na tisíc hvězd vyšší než jedna.“

Richard si hvízdl. „To je ohromující věc,“ řekl vzrušeně Nicole. „To znamená, že lokální vývojový zázrak, kterým jsme vznikli, je ve vesmíru běžným schématem. My jsme jedineční, to jistě, protože nikde jinde by proces, kterým jsme byli vytvořeni, neprobíhal přesně stejně. Ale charakteristika, která náš druh opravdu určuje, jmenovitě naše schopnost modelovat si svůj svět, rozumět mu a současně chápat, jak zapadáme do jeho celkového schématu, tato schopnost musí být vlastní tisícům tvorů! Protože bez této schopnosti by se nikdy nestali kosmoplavci.“

Nicole byla ohromená. Vzpomněla si na podobný okamžik, kdy byla před lety s Richardem ve fotolaboratoři doupěte oktopavouků v Rámovi, když se snažila pochopit nezměrnost vesmíru pomocí celkového informačního obsahu. Teď si opět uvědomila, že celá soustava znalostí v doméně lidstva, vše, co se kdy kterýkoliv člen lidského rodu naučil nebo zažil, není nic víc než jediné zrnko písku na velké pláži představující vše, co kdy bylo známo všem rozumným tvorům ve vesmíru.

5

Jejich raketoplán přistál několik set kilometrů od Hangáru. Toto zařízení mělo podivný tvar, bylo úplně rovné dole, ale strany a vrchní část byly zaobleny. Tři továrny v Hangáru — jedna po každé straně a další uprostřed — vypadaly z vnějšku jako geodetické dómy. Zvedaly se do šedesáti či sedmdesáti kilometrů nad základnou stavby. Mezi těmito továrnami byla mnohem nižší střecha, jen osm až deset kilometrů nad rovinou základny, takže horní část budila celkový dojem, jaký by se dal čekat u zad tříhrbého velblouda, pokud takové stvoření kdy existovalo.

Orel, Nicole a Richard se zastavili a pozorovali hvězdicový stroj, který byl podle Orla renovován a byl nyní připraven k další cestě. Hvězdice vyjela z levého hrbu a vozidlo, malé ve srovnání s Hangárem nebo Rámou, ale pořád alespoň deset kilometrů od středu ke konci paprsku, se začalo točit, jakmile se dostalo mimo Hangár. Protože raketoplán zůstal „zaparkován“ nějakých patnáct kilometrů dál, hvězdice zvýšila svou vířivou rychlost na deset otáček za minutu. Když se rychlost víření ustálila, hvězdice odletěla doleva.

„Teď už z této řady zůstává jen Ráma,“ řekl Orel. „Obrovité koleso, které bylo ve vaší frontě u Mezistanice první, odletělo před čtyřmi měsíci. Vyžadovalo jen minimální povrchovou úpravu.“

Richard se chtěl na něco zeptat, ale ovládl se. Už během letu z Uzlu zjistil, že jim Orel sám od sebe dával téměř všechny informace, o něž měl dovoleno se podělit. „Ráma byl docela problém,“ pokračoval Orel. „A ještě přesně nevíme, kdy skončíme.“

Raketoplán se přiblížil k pravému dómu Hangáru a na jeho čelní straně se rozsvítila světla v poloze pět hodin. Při bližší prohlídce si Richard a Nicole všimli, že se otevřely nějaké malé dveře. „Budete potřebovat své speciální obleky.“ upozornil je Orel. „Byl by to velký inženýrský úspěch, kdyby mělo toto obrovské místo proměnné prostředí.“

Zatímco raketoplán přistál u kotviště velice podobného tomu v dopravním středisku. Nicole a Richard se oblékli. „Slyšíte mne dobře?“ zeptal se Orel. který zkoušel komunikační systém.

„Rozumím,“ odpověděl Richard ze své přilby. Mrkli na sebe s Nicole a zasmáli se, když si vzpomněli na svou službu Newtonových kosmonautů.

Orel je vedl dlouhou širokou chodbou. Na konci prošli dveřmi vpravo a dostali se na široký balkon deset kilometrů nad podlahou továrny, větší, než by si kdokoliv dokázal představit. Když se Nicole dívala do hluboké propasti, pocítila slabost v kolenou. Vzdor beztíži jimi oběma proběhly vlny závrati. Oba se odvrátili současně. Zadívali se navzájem do očí, zatímco se snažili pochopit, co právě uviděli.

„Je to jedinečný pohled,“ prohlásil Orel.

Jaké kolosální podcenění skutečnosti, pomyslela si Nicole. Velice pomalu se opět vrátila k děsivé podívané. Tentokrát se chytila oběma rukama zábradlí, aby udržela rovnováhu.

Továrna pod nimi obsahovala celý severní poloválec Rámy, od přístavního čela, kde zakotvili Newtona a vešli dovnitř, až ke konci Hlavní roviny na březích Válcového moře. Nebylo tam žádné moře a žádné rámanské město New York, ale v této jedné uzavřené továrně bylo téměř tolik nemovitostí jako v celém americkém státu Rhode Island.

Mísa a pól severního konce Rámy včetně vnější slupky byly ještě úplně nedotčené. Tyto segmenty Rámy byly umístěny po pravé straně Richarda, Nicole a Orla, téměř za nimi. když stáli na plošině. Na zábradlí před nimi bylo upevněno tucet dalekohledů, každý s jiným rozlišením, jejichž pomocí mohli všichni tři vidět známé žebříky a schodiště připomínající tři žebra deštníků, která obnášela třicet tisíc kroků k sestupu (nebo výstupu) na Hlavní rovinu Rámy.

Zbytek severního poloválce byl rozřezán a ležel pod nimi v částech, ne přímo spojených s mísou, ani připojených k sobě, ale přesto ležících ve správném seřazení se sousedními sektory. Každá část měřila přibližně šest až osm kilometrů čtverečných a její hrany se vzhledem k zakřivení zvedaly značně z podlahy.

„Počáteční práce se snadněji provádějí v této konfiguraci,“ vysvětloval Orel. „Když válec uzavřeme, je obtížnější dostat se se vším zařízením dovnitř a ven.“

Dalekohledy mohli Richard a Nicole vidět, že ve dvou různých částech Hlavní roviny se to jen hemží. Roboty přecházející na podlaze továrny pod nimi sem a tam se ani nepokusili spočítat. V mnoha případech nemohli ani přesně určit, co se tam děje. Byla to technika v měřítku, o němž se lidem nikdy ani nesnilo.

„Přivedl jsem vás nejdříve sem, abych vám umožnil celkový pohled,“ pravil Orel. „Později sejdeme dolů na podlahu, abyste viděli více podrobností.“

Richard a Nicole na něj ohromeně zírali. Orel se zasmál a pokračoval. „Když se budete dívat pečlivě a složíte si v mysli jednotlivé kousky dohromady, uvidíte, že dvě velké oblasti Hlavní roviny, jedna blízko Válcového moře a druhá zabírající plochu téměř ke konci schodiště, byly úplně vyčištěny. Tam probíhá veškerá nová výstavba. Mezi těmito oblastmi vypadá Ráma přesně tak, jak vypadal, když jste z něj odešli. Dodržujeme obecnou konstrukční zásadu — měníme pouze ty oblasti, které budou použity při další misi.“

Richard ožil. „Říkáte nám, že tato kosmická loď je užívána stále znovu? A že pro každou misi se provádějí pouze požadované změny?“

Orel přikývl.

„Potom ta konglomerace mrakodrapů, kterou nazýváme New York, mohla být vybudována pro nějakou mnohem dřívější misi a jednoduše tam ponechána, protože nebylo potřeba žádných změn?“

Orel na Richardovu řečnickou otázku vůbec nereagoval. Ukazoval na severní oblast Hlavní roviny. „To bude váš domov, tam. Právě jsme dokončili infrastrukturu, čemu vy byste řekli,užitečné věci‘, včetně vody, elektřiny, kanalizace a nejvyšší úrovně řízení životního prostředí. Ve zbytku procesu je prostor pro volnost návrhu. Proto jsem vás sem přivedl.“

„Co je ta maličká kupolovitá budova jižně od vyčištěné plochy?“ zeptal se Richard. Byl ještě vyveden z míry myšlenkou, že New York mohl být zbytek, pozůstatek z dřívější Rámovy cesty.

„To je řídící středisko,“ odvětil Orel. „Bude tam uskladněno zařízení, které bude ovládat váš habitat. Obvykle je řídící středisko pod obývanou oblastí, ve slupce Rámy, ale ve vašem případě návrháři rozhodli dát je na pláň.“

„Co je tamta velká oblast?“ tázala se Nicole a ukazovala na vyčištěnou plochu severně u místa, kde by bylo umístěno Válcové moře, kdyby byl Ráma úplně složen.

„Nemám dovoleno říci vám, k čemu je,“ odpověděl Orel. „Ve skutečnosti jsem překvapen, že mi dovolili ukázat vám, že to existuje. Obvykle naši cestující zpět nevědí nic o obsahu jejich plavidla mimo jejich vlastní habitat. Základní plán samozřejmě požaduje, aby každý druh zůstal ve svém vlastním modulu.“

„Podívej se na ten kopec, nebo věž, uprostřed,“ upozornila Nicole Richarda a zaměřila jeho pozornost na druhou oblast. „Musí být aspoň dva kilometry vysoký.“

„A má tvar jako kobliha. Myslím tím, že střed je dutý.“

Mohli viděl, že stavba vnějších stěn něčeho, co byl možná druhý habitat, už značně pokročila. Z podlahy továrny neuvidí nic z jeho vnitřku.

„Můžete nám naznačit, kdo, nebo co tam bude žít?“ vyzvídala Nicole.

„Pojďte,“ řekl Orel rozhodně a vrtěl hlavou. „Je čas sestoupit dolů.“

Richard a Nicole se odloučili od dalekohledů, rychle přehlédli očima celkovou situaci svého budoucího habitatu (který ještě zdaleka nepokročil ve výstavbě jako ten druhý) a šli za Orlem do chodby. Po pěti minutách chůze došli k něčemu, o čemž Orel prohlásil, že je to výtah.

„Musíte se velice pečlivě připoutat pásy k sedadlům.“ upozornil je jejich průvodce. „Bude to dost divoká jízda.“

Zrychlení v jejich podivné oválné schránce bylo silné a náhlé. Po necelých dvou minutách nastalo stejně náhlé zpomalení. Doslali se na podlahu továrny. „Tato věc jede rychlostí tři sta kilometrů za hodinu?“ plál se Richard, když si zpaměti něco rychle spočetl.

„Pokud není žádný spěch.“ odpověděl Orel.

Richard a Nicole ho následovali do továrny. Byla nezměrná. V mnoha směrech byla úžasnější než samotný Ráma, protože téměř polovina gigantické kosmické lodi ležela na podlaze vedle nich. Oba si pamatovali mocné pocity, které měli při jízdě sedačkovou lanovkou v Rámovi a při pohledu přes Válcové moře na záhadné rohy na Jižním pólu. Tylo pocity úcty a posvátné bázně se vrátily, a to dokonce silněji, když Richard a Nicole zírali na čilý ruch kolem sebe a nad sebou.

Výtah je vyložil v přízemí hned vedle jedné části jejich habitatu. Před nimi byla slupka Rámy. Když kolem ní procházeli cestou z výtahu, kontrolovali její tloušťku. „Asi dva metry,“ poznamenal Richard a odpověděl tak na otázku, kterou si kladli od prvních dnů na Rámovi.

„Co bude pod naším bydlištěm, ve slupce?“ tázala se Nicole.

Orel zvedl tři ze svých čtyř prstů a naznačil tak, že žádají informace Třetí úrovně. Oba lidé se zasmáli.

„Pojedete s námi?“ zeptala se Nicole o několik okamžiků později.

„Zpět do vaší sluneční soustavy?… Ne, já nemohu,“ odpověděl. „Ale připouštím, že by to bylo zajímavé.“

Orel je vedl k oblasti intenzivní aktivity. Několik tuctů robotů pracovalo na velké válcové nádrži vysoké asi šedesát metrů. „To je hlavní zařízení na recyklaci tekutin,“ vysvětloval Orel. „Všechny tekutiny, které půjdou do odpadů nebo stok ve vašem habitatu, budou nakonec poslány sem. Vyčištěná voda je vedena trubkami zpět do kolonie a zbytek chemikálií se uschová pro další možná použití. Ten-to závod bude zapečetěný a nedobytný. Používá technologii daleko přesahující váš stupeň vývoje.“

Potom je Orel vedl k žebříku a do habitatu samotného. Provedl s nimi vyčerpávající prohlídku. V každém sektoru jim ukázal hlavní rysy dané oblasti a potom, bez přerušení, nařídil robotu, aby je přenesl do dalšího přilehlého sektoru.

„Co přesně chcete, abychom zde dělali?“ vyzvídala Nicole po několika hodinách, když se Orel připravoval vzít je ještě do další části jejich budoucího domova.

„Nic určitého,“ odvětil Orel. „Toto je vaše jediná návštěva samotného Rámy. Chtěli jsme vám dát možnost, abyste pocítili velikost vašeho habitatu, aby se vám dobře pracovalo na dělání návrhu. V Ubytovacím modulu máme model v měřítku jedna ku dvěma tisícům — zbytek naší práce se bude provádět tam.“ Podíval se na Richarda a Nicole. „Můžeme odejít, kdykoliv budete chtít.“

Nicole si sedla na šedou kovovou bednu a rozhlížela se kolem. Množství jednotlivých druhů robotů a jejich celkový počet stačil sám o sobě k tomu, aby ji jímala závrať. Byla ohromena od okamžiku, kdy vyšla na balkon v továrně, a nyní byla absolutně otupělá. Vztáhla ruku k Richardovi.

„Vím, že bych měla studovat, co vidím, miláčku, ale už nejsem schopna vnímat. Jsem přesycena dojmy.“

„Já taky,“ přiznal Richard. „Nikdy bych si nepomyslel, že existuje něco úžasnějšího a děsivějšího než Ráma, ale tahle továrna tím určitě je.“

„Za celou tu dobu, co jsme zde, nepoložil sis otázku,“ pokračovala Nicole, „jak musí vypadat továrna, v níž vyrobili tento podnik? Nebo si představ výrobní linku pro Uzel.“

Richard se zasmál. „Tak bychom mohli pokračoval do nekonečna. Jestli je Uzel skutečně stroj, jak se jeví, je určitě strojem vyššího řádu než Ráma. Ráma byl pravděpodobně navržen tady a je řízen Uzlem. Ale co vytvořilo a řídí Uzel? Byla to stvoření jako my, výsledek biologického vývoje? A existují vůbec ještě, v jakémkoliv smyslu, který dokážeme pochopit, nebo se z nich stal nějaký jiný druh entity spokojený s tím, že se projevuje existencí těchto úžasných strojů, které vytvořil?“

Richard si sedl vedle své ženy. „I pro mne je toho moc. Myslím, že toho mám taky dost… Vraťme se zpět k dětem.“

Nicole se k němu naklonila a dotkla se ho. „Jsi velmi chytrý muž, Richarde Wakefielde. Víš, to je jeden z důvodů, proč tě miluji.“

Velký robot připomínající zvedák, který nesl nějaké stočené kusy plechu, se převalil těsně kolem nich. Richard opět v úžasu zavrtěl hlavou. „Děkuji ti, miláčku,“ řekl po chvilce mlčení. „Ty přece víš, že tě také miluju.“

Vstali a naznačili Orlovi, že jsou připraveni k odchodu.

Příští noci ve svém bytě v Obytném modulu byli Richard a Nicole čilí ještě třicet minut poté, co se pomilovali. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Nicole. „Je něco v nepořádku?“

„Měl jsem dnes další záchvat mlhy,“ přiznal Richard. „Trval téměř tři hodiny.“

„Nebesa,“ vyjekla Nicole. Posadila se na posteli. „A teď jsi už v pořádku? Mám přinést přístroj a podívat se, nezjistím-li něco z tvé biometrie?“

„Ne,“ bránil se Richard a vrtěl hlavou. „Mé mlhy jsi na svém přístroji nikdy nezjistila. Ale tahle mě opravdu znepokojila. Uvědomil jsem si, jak jsem během nich neschopný. Nemohu skoro vůbec fungovat, natož ti pomoct v sebemenším problému s dětmi. Děsí mě to.“

„Pamatuješ si, co ji vyvolalo?“

„Jistě. Jako vždycky. Přemýšlel jsem o naší cestě do Hangáru, hlavně o druhém habitatu. Mimoděk jsem si začal uvědomovat několik nesouvislých zážitků ze své odysey a pak jsem byl náhle v mlze. V naprosté mlze. Nejsem si jistý, zda bych tě v prvních pěti minutách jejího trvání poznal.“

„Je mi to líto, miláčku.“

„Vypadá to skoro, jako by něco sledovalo mé myšlenky. A když se dostanu do jisté části své paměti, potom bác, dostávám jakési varování.“

Oba téměř minutu mlčeli.

„Když zavřu oči,“ řekla Nicole, „pořád vidím všechny ty roboty pobíhající uvnitř Rámy.“

„Já taky.“

„A přece mi pořád dělá problémy uvěřit, že to byla skutečná scéna a ne něco, co jsem si vysnila, nebo viděla v kině.“ Nicole se usmála. „Žili jsme těch posledních čtrnáct let v neuvěřitelném světě, viď?“

„Určitě,“ přitakal Richard a stočil se, jako vždycky před spaním, na pravý bok. „Ale kdo ví? To nejzajímavější může být ještě před námi.“

6

Holografický model Nového Edenu v měřítku l:2000 byl promítnut do středu velké konferenční místnosti. Uvnitř Rámy bude skutečný Zemský habitat zabírat plochu sto šedesáti čtverečných kilometrů na Středové pláni a bude začínat právě naproti dolnímu konci dlouhého severního schodiště. Jeho uzavřený objem bude dvacet kilometrů dlouhý ve směru kolem válce, osm kilometrů široký ve směru rovnoběžném s válcovou osou rotace a osm kilometrů vysoký od podlahy kolonie ke stropu.

Avšak model Nového Edenu v Obytném modulu, který Orel, Richard a Nicole používali při tvorbě návrhů, měl vhodnější velikost. Vešel se snadno do jediného velkého pokoje a holografické průměty umožňovaly, aby návrháři procházeli různými navrženými strukturami i mezi nimi. Změny se prováděly prostřednictvím počítačových návrhářských podprogramů, které reagovaly na Orlovy slovní příkazy.

„Opět jsme změnili svůj názor,“ řekla Nicole a začala jejich třetí maratónskou návrhovou diskuzi tím, že obkroužila svou černou,svítilnou‘ soustředění budov ve středu kolonie. „Teď si myslíme, že to byl špatný nápad mít všechno na jednom místě, kde by lidé po sobě šlapali. Myslíme si, že by bylo smysluplnější, kdyby obytné plochy a malé obchody byly ve čtyřech oddělených sídlištích v rozích pravoúhelníku. Pouze budovy užívané všemi z kolonie budou ve středu komplexu.“

„Naše nové pojetí ovšem úplně změní dopravní tok, který jsme spolu včera navrhli.“ dodal Richard, „a rovněž návrh souřadnic pro parky, Sherwoodský les, jezero Shakespeare a horu Olymp. Ale všechny původní prvky lze ještě zahrnout do našeho nynějšího návrhu Nového Edenu — zde, podívejte se na tento náčrt a uvidíte, kam jsme všechno přesunuli.“

Zdálo se, že Orel udělal grimasu, když shlížel na své lidské pomocníky. Po sekundě se podíval na mapu v Richardově elektronickém zápisníku. „Doufám, že tohle bude poslední velká změna,“ poznamenal. „Neuděláme velký pokrok, když při každém setkání v podstatě začneme všechno odznova.“

„Je nám líto,“ omlouvala se Nicole. „Ale chvíli nám trvalo, než jsme rozsah našeho úkolu pochopili. Teď už chápeme, že navrhujeme dlouhodobé životní podmínky až pro dva tisíce lidských bytostí — je-li k tomu třeba několika iterací, abychom to udělali správně, musíme tomu věnovat čas.“

„Vidím, že jste opět zvětšili počet velkých budov v centrálním komplexu,“ řekl Orel. „Jaký je účel této budovy za knihovnou a přednáškovou síní?“

„Je to budova určená pro sport a rekreaci,“ vysvětlovala Nicole. „Bude mít běžeckou dráhu, hřiště na baseball, fotbalové hřiště, tenisové kurty, tělocvičnu a plavecký bazén — a navíc dost sedadel v každé ploše, aby pojala téměř všechny občany. Richard a já si představujeme, že atletika bude v Novém Edenu velice důležitá, obzvláště když většinu rutinních úkolů budou provádět bioti.“

„Zvětšili jste také velikosti nemocnice a škol…“

„Byli jsme v našem původním přidělování místa příliš konzervativní,“ přerušil ho Richard. „Nenechali jsme dostatek plochy pro činnosti, které ještě nedokážeme specificky definovat.“

První dvě návrhářská setkání trvala pokaždé deset hodin. Richard i Nicole se zpočátku divili, jak rychle byl Orel schopen zapracovat jejich poznámky do specifických doporučení návrhů. Při třetím setkání je už rychlost a přesnost jeho syntézy v úžas neuváděla. Ale mimozemský biot je vždy znova překvapil hlubokým zájmem o některé podrobnosti z kultury. Dlouze se například dotazoval na jména, která lidé dali své nové kolonii. Když mu Nicole vysvětlila, že bydliště musí mít nějaké určité jméno. Orel se ptal na význam a obsah názvu „Nový Eden“.

„Celá rodina diskutovala o jménu bydliště skoro celý večer.“ vysvětloval Richard, „a vyskytla se řada dobrých návrhů odvozených většinou z historie a literatury našeho druhu. Na prvním místě byla Utopie. Vážně jsme zvažovali názvy Arkadie, Elysium, Ráj, Concordia a Beauvois. Ale nakonec jsme si mysleli, že nejlepší je Nový Eden.“

„Chápejte,“ dodala Nicole. „mytologický Eden byl začátek, start toho, co bychom mohli nazvat naší moderní západní kulturou. Byla to svěží, zelenající se rajská zahrada, domněle navržená obzvláště pro lidi všemocným Bohem, který také stvořil vše ostatní ve vesmíru. Ten první Eden byl bohatý na formy života, ale postrádal technologii.

Nový Eden je také začátek. Ale v téměř všech ostatních ohledech je opakem starobylé zahrady. Nový Eden je technologický zázrak bez jakýchkoliv živých forem, alespoň zpočátku, kromě několika lidských tvorů.“

Když bylo hotovo celkové rozložení kolonie, zůstaly ještě stovky podrobností, které bylo třeba rozhodnout. Katie a Patrick dostali za úkol navrhnout parky v okolí všech čtyř sídlišť. I když nikdo z nich nikdy neviděl skutečné stéblo trávy, opravdovou květinu, nebo vysoký strom, viděli hodně filmů a mnoho, mnoho fotografií. Skončili se čtyřmi různými vkusnými návrhy na dvou hektarech otevřeného prostranství, společných zahrad a klidných chodníků v každé čtvrti.

„Ale kde seženeme trávu? A květiny?“ ptala se Katie Orla.

„Přivezou je lidé ze Země,“ odpověděl.

„Jak se dozvědí, že je mají přivézt?“

„Řekneme jim to.“

Byla to také Katie, která poukázala na to, že v návrhu Nového Edenu chybí klíčový prvek, který hrál, když byla malá, hlavní roli v příbězích vyprávěných jí matkou před spaním. „Nikdy jsem neviděla zoologickou zahradu,“ prohlásila. „Můžeme ji v Novém Edenu mít?“

Orel při další pracovní schůzce umístil na okraji Sherwoodského lesa malou zoologickou zahradu.

Na většině technologických detailů Nového Edenu pracoval Richard s Orlem. Nicole se věnovala životnímu prostředí. Orel původně navrhl pro celou kolonii jeden typ domu s jedním standardním nábytkem. Nicole se tomu hlasitě zasmála. „Určitě jste se toho o nás jako o druhu moc nenaučil,“ vytkla mu. „Lidské bytosti potřebují změnu. Jinak se začnou nudil. Uděláme-li všechny domy stejné, lidé je začnou okamžitě měnit.“

Protože měla málo času (Orlovy požadavky informací zaměstnávaly Richarda a Nicole dvanáct hodin denně — naštěstí Michael a Simone se rádi starali o děti), rozhodla se Nicole pro osm základních plánů domů a čtyři druhy sektorového nábytku. Tím dosáhla dvaatřiceti různých konfigurací bydlení. Změnou vnějšího návrhu budov v každé ze čtyř čtvrtí (podrobnosti vypracovala Nicole s Richardem po získání jistých užitečných informačních vstupů od historika umění Michaela O'Toolea), dosáhla Nicole nakonec svého cíle vytvořit návrh každodenního bydlení, které nebylo ani uniformní, ani sterilní.

Richard a Orel se dohodli na dopravním a komunikačním systému, jak vnějším, tak vnitřním, během několika hodin. Více potíží měli s celkovým řízením životního prostředí a návrhem biotů. Orlův původní koncept, na němž byla založena infrastruktura podporující Nový Eden, předpokládal každý den dvanáct hodin světla a dvanáct hodin tmy. Období slunečního svitu, oblačnosti a deště měla být pravidelná a předpověditelná. V podstatě nemělo docházet k žádným změnám v teplotě jako funkci místa a času.

Když Richard vyžadoval změny v délce dne a větší proměnlivost parametrů počasí v závislosti na ročním období, Orel zdůraznil, že připustit tyto „významné změny“ v ohromném objemu vzduchu v habitatu by mělo za následek daleko větší požadavky na „kritické výpočetní zdroje“, než původně při návrhu infrastruktury vyžadovali. Orel také naznačil, že by musely být restrukturovány a přezkoušeny hlavní řídící algoritmy a že by se tak zpozdilo datum odjezdu. V otázce počasí a ročních období Nicole Richarda podpořila. Vysvětlila Orlovi, že opravdové lidské chování („které vy a Inteligence Uzlu chcete zjevně pozorovat“) je významně závislé na obou těchto faktorech.

Nakonec dosáhli kompromisu. Délka dne a noci se bude v průběhu roku shodovat s místem na třicátém stupni šířky na Zemi. Počasí v Novém Edenu bude ponecháno přirozenému vývoji uvnitř specifikovaných mezí, hlavní ovladač bude zasahovat jen tehdy, když podmínky dosáhnou mezí „navržených limitů“. Tak budou moci teplota, vítr a déšť fluktuovat uvnitř tolerancí. Orel byl však tvrdý jako kámen ve dvou otázkách. Nebudou žádné blesky a žádný led. Kdyby hrozila kterákoliv z těchto okolností (které obě zaváděly „nové složitosti“ do výpočetního modelu), i kdyby zbytek parametrů byl ještě v mezích navržených limitů, kontrolní systém by automaticky zasáhl a počasí upravil.

Původním Orlovým záměrem bylo ponechat stejné druhy biotů. kteří byli v prvních dvou lodích Ráma. Richard a Nicole mu však oba zdůraznili, že rámanští bioti, obzvláště ti jako stonožky, kudlanky, krabi a pavouci, nejsou vůbec vhodní.

„Kosmonauty, kteří vstoupili na palubu dvou lodí Ráma.“ vysvětlovala Nicole. „nelze považovat za průměrné lidi. Ve skutečnosti se od nich hodně liší. Byli jsme speciálně vycvičeni v zacházení s velmi složitými stroji — a přesto někteří z nás byli některými z vašich biotů vyděšeni. Obyčejnější lidé, kteří budou pravděpodobně tvořit většinu obyvatel Nového Edenu, se nebudou vůbec cítit dobře s těmi bizarními mechanickými udělátky cupitajícími všude po jejich království.“

Po několikahodinové diskuzi Orel souhlasil s novým návrhem biotů-údržbářů. Například odpadky budou shromažďovat roboti, kteří budou vypadat jako typické popelářské vozy na Zemi — budou pouze chybět řidiči. Stavební práce, bude-li jich třeba, budou provádět roboti, jejichž tvary budou stejné jako u vozidel, která vykonávají podobné funkce na Zemi. Tak tyto divné stroje budou svým zjevem osadníkům povědomé a zmírní se tím jejich strach z neznámého.

„Co udělat s vykonáváním každodenních rutinních činností?“ tázal se Orel ke konci druhého setkání. „Mysleli jsme si. že použijeme velkého množství lidských biotů reagujících na hlas, abychom osvobodili všechny osadníky od veškeré rutinní práce. Od doby, co jste přijeli, jsme strávili na vylepšování návrhu značný čas.“

Richardovi se myšlenka pomocníků robotů líbila, Nicole však byla opatrná. „Je nutné,“ prohlásila, „aby se tito lidští bioti dali jednoznačně odlišit. Nesmí existovat možnost, že by si je kdokoliv, zejména malé děti, mohl splést se skutečnými lidskými bytostmi.“

Richard se zachichotal a poznamenal: „Přečetlas příliš mnoho vědeckofantastické literatury.“

„Ale to může být opravdový problém,“ protestovala Nicole, „dovedu si dobře představit kvalitu lidských biotů, které vyrobí zde v Uzlu. Nehovoříme o těch ubohých imitacích, které jsme viděli v Rámovi. Lidi by vyděsilo, kdyby nedokázali rozlišit příslušníky svého druhu od strojů.“

„Tak omezíme počet jejich typů,“ reagoval Michael. „A dají se snadno roztřídit podle své hlavní funkce. Rozptýlí to tvé obavy? Byla by hanba nevyužít takové neuvěřitelné technologie.“

„To by mohlo vyhovovat,“ souhlasila Nicole, „za předpokladu, že k seznámení s různými typy bude každému stačit jedna krátká instruktáž. Musíme zajistit, aby nedošlo k absolutně žádným problémům v důsledku nesprávné identifikace.“

Po několika týdnech intenzivního úsilí provedli většinu kritických rozhodnutí týkajících se návrhu a nával práce Richardovi a Nicole poklesl. Mohli se vrátit k víceméně normálnímu životu s dětmi a Michaelem. Jednoho večera se u nich zastavil Orel a informoval rodinu, že Nový Eden prochází obdobím závěrečných zkoušek, hlavně ověřením činnosti nových algoritmů na sledování a řízení prostředí v širokém rozmezí možných podmínek.

„Mimochodem.“ pokračoval Orel. „zavedli jsme na všechna místa, kde posléze porostou rostliny dovezené ze Země — do Sherwoodského lesa, parků, podél břehů jezera a na úbočí hory — zařízení pro výměnu plynů, zkráceně ZVP. ZVP pracují jako rostliny, absorbují oxid uhličitý a vyrábějí kyslík, a jsou rovněž kvantitativně ekvivalentní. Brání nárůstu oxidu uhličitého v atmosféře, který by v dlouhém časovém úseku narušil účinnost algoritmů počasí. Činnost ZVP vyžaduje jistý příkon, proto jsme poněkud snížili příkon dosažitelný během počátečního období kolonie pro lidskou spotřebu. Jakmile se však začne dařit rostlinám, lze ZVP odstranit a pro jakýkoliv rozumný účel bude energie dostatek.“

„V pořádku, pane Orle,“ řekla Katie, když skončil. „Teď bychom všichni rádi věděli, kdy odjedeme.“

„Chtěl jsem vám to oznámit na Vánoce,“ odvětil Orel s malou vráskou tvořící se mu v koutku úst, která představovala úsměv, „a do těch chybí ještě dva dny.“

„Řekněte nám to teď, moc prosím, pane Orle,“ žadonil Patrick.

„No… dobrá,“ souhlasil jejich mimozemský společník. „Náš cílový termín pro ukončení prací v Hangáru na Rámovi je 11. ledna. Naložit vás do raketoplánu a odletět z Uzlu plánujeme o dva dny později, 13. ledna ráno.“

To jsou pouze tři týdny, pomyslela si Nicole a srdce jí vynechalo úder, když si uvědomila skutečnost jejich odjezdu. Ještě toho zbývá tolik udělat. Pohlédla přes pokoj, kde vedle sebe na pohovce seděli Simone a Michael. Kromě jiných věcí, má krásná dcero, tě musím připravit na svatbu.

„Tak se vezmeme v den tvých narozenin, maminko,“ řekla Simone. „Vždy jsme říkali, že obřad bude týden před odjezdem zbytku rodiny.“

Slzy se nechtěně vloudily Nicole do očí. Svěsila hlavu, aby je děti nespatřily. Nejsem připravena říci sbohem, blesklo jí myslí. Nedokáži snést pomyšlení, že Simone už nikdy neuvidím.

Nicole se rozhodla opustit rodinnou hru, která probíhala v obývaní pokoji. Jako záminku uvedla, že musí Orlovi dodat ještě nějaké poslední údaje k návrhu, ale ve skutečnosti zoufale potřebovala několik okamžiků samoty, aby připravila program posledních tří týdnů Uzlu. Po celou večeři přemýšlela o všech věcech, které je třeba dělat. Měla blízko k panice. Bála se, že nemá dost času, nebo že na něco důležitého úplně zapomene. Když si však připravila podrobný seznam zbývajících úkolů s časovým rozvrhem, kdy je splní, trochu se uvolnila. Nebylo nemožné ho splnit.

Jeden z úkolů, které si poznamenala do svého elektronického zápisníku, zapsaný velkými písmeny, byl BENJY?? Když seděla na kraji postele, přemýšlela o svém retardovaném nejstarším synovi a vyčítala si, že se léto otázce nevěnovala dřív, uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Byla to úžasná koincidence.

„Ma-mi,“ řekl Benjy velice pomalu se svým širokým nevinným úsměvem, „můžu s tebou mluvit?“ Chvilku přemýšlel. „Teď?“

„Samozřejmě, drahoušku,“ odpověděla Nicole. „Pojď dál a posaď se vedle mne na postel.“

Benjy přišel k matce a silně ji objal. Díval se dolů do svého klína a mluvil přerývaně. Bylo zjevné, že zápasí s city. „Ty a Ri-chard a ostatní dě-ti od-jedete brzy na dlou-ho pryč,“ řekl.

„Je to tak,“ odvětila Nicole a snažila se, aby to znělo vesele.

„Tá-ta a Si-mone zde zů-stanou a vezmou se?“

Byla to spíš otázka. Benjy zvedl hlavu a čekal, až Nicole potvrdí jeho výrok. Když přikývla, slzy mu okamžitě vhrkly do očí a tvář se mu zkřivila. „A co Ben-jy? Co se stane s Ben-jym?“

Nicole si přivinula jeho hlavu k rameni a plakala se svým synem. Jeho celé tělo se otřásalo vzlykotem. Nicole teď na sebe zuřila, že tak dlouho otálela. Ví to celou dobu, myslela si. Hned od prvního rozhovoru. Čeká. Myslí si, že ho nikdo nechce.

„Můžeš si vybrat, drahoušku,“ dokázala ze sebe vypravit Nicole, když se jí podařilo ovládnout své emoce. „Byli bychom rádi, kdybys jel s námi. A tvůj otec a Simone by byli nadšeni, kdybys tady zůstal s nimi.“

Benjy zíral na matku, jako by jí nevěřil. Nicole velice pomalu zopakovala své tvrzení. „Ří-káš mi prav-du?“ zeptal se.

Nicole důrazně přikývla.

Benjy se na sekundu usmál a pak se díval jinam. Dlouhou dobu mlčel. „Ne-bu-de tady ni-kdo, s kým bych si hrál,“ řekl nakonec s pohledem ještě upřeným na stěnu. „A Si-mone bude muset být s tátou.“

Nicole udivilo, jak stručně Benjy shrnul své úvahy. Zdálo se, že čeká. „Tak pojď s námi,“ řekla mu tiše. „Strýček Richard, Katie, Patrick, Ellie a já tě máme všichni moc rádi a chceme tě mít s sebou.“

Benjy se otočil a podíval se na matku. Po lících se mu koulely čerstvé slzy. „Půjdu s tebou, ma-mi,“ řekl a položil jí hlavu na rameno.

Už se rozhodl, pomyslela si Nicole a tiskla Benjyho k sobě. Je chytřejší, než si myslíme. Přišel sem jen proto, aby se přesvědčil, že ho chceme.

7

„…. a drahý Bože, dovol mi chovat v lásce tuto nádhernou mladou dívku, s níž se ožením. Dovol nám sdílet Tvůj dar lásky a nechej nás společně růst v našem poznání Tebe… Žádám o to ve jménu Tvého syna, kterého jsi seslal na Zem na znamení Tvé lásky, aby nás vykoupil z našich hříchů. Amen.“

Michael Ryan O'Toole, dvaasedmdesátiletý, rozepjal své ruce a otevřel oči. Seděl za stolem ve své ložnici. Podíval se na hodinky. Už jenom dvě hodiny, přemýšlel, než se ožením se Simone. Michael krátce pohlédl na obraz Ježíše a malou bystu Svatého Michaela ze Sieny stojící před ním na psacím stole. A potom později večer, po jídle, které je současně oslavou našeho sňatku a slavnostní večeří k narozeninám Nicole, budu držel toho anděla ve svých rukou. Nemohl se ubránil další myšlence. Drahý Bože, nedopusť, abych ji zklamal.

O'Toole sáhl do stolu a vytáhl z něj malou bibli. Byla to jediná skutečná kniha, kterou vlastnil. Celý zbytek jeho písemností byly datakostky, které zasouval do svého elektronického zápisníku. Jeho bible byla zcela výjimečnou upomínkou na život prožitý kdysi na velice vzdálené planetě.

Během dětství a dospívání ho tato bible provázela všude. Když Michael obracel malou černou knihu v rukou, zaplavily ho vzpomínky. V první z nich byl malý chlapec, šesti či sedmiletý. Do ložnice za ním přišel otec. Michael hrál na svém osobním počítači baseball a byl poněkud na rozpacích — cítil se vždy nesvůj, když ho jeho seriózní otec přistihl při hře.

„Michaeli,“ řekl mu otec, „chci ti dát dárek. Tvou osobní bibli. Je to opravdová kniha, kterou čteš obracením stránek. Napsali jsme na ni tvé jméno.“

Otcova ruka mu podala knihu a Michael ji přijal s tichým „děkuji“. Měla kožené desky a byla příjemná na dotek. „Uvnitř tohoto svazku,“ pokračoval otec, „je jedno z nejlepších učení, které lidské bytosti kdy poznali. Čti ho pečlivě. Čti ho často. A řiď se v životě jeho moudrostí.“

Té noci jsem si dal bibli pod polštář, vzpomněl si Michael. A zůstala tam. Po celé dětství. I během střední školy. Vzpomněl si na machinace, když baseballové mužstvo jeho školy vyhrálo městský přebor a odjíždělo do Springfieldu na celostátní turnaj. Michael si vzal bibli s sebou, ale nechtěl, aby ji jeho spolužáci viděli. Bible nebyla pro středoškolského sportovce „přesná“ a mladý Michael O'Toole ještě neměl dostatek sebeúcty, aby překonal strach z výsměchu sobě rovných. Tak si navrhl pro bibli speciální přihrádku po straně svého vaku na toaletní potřeby a uložil knihu v ochranném obalu do ní. V hotelovém pokoji ve Springfieldu počkal, až se šel jeho spolubydlící vykoupat. Potom vyndal bibli z úkrytu a dal si ji pod polštář.

Vzal jsem si ji dokonce i na svatební cestu. Kathleen pro ni měla pochopení. Jako vždy pro všechno. Po krátké vzpomínce na jasné slunce a bílý písek u jejich apartmá na Kajmanských ostrovech se vzápětí dostavil mocný pocit ztráty. Jak se ti vede, Kathleen? řekl Michael nahlas. Kam tě život zavál? Viděl ji ve vzpomínkách, jak se lopotí kolem jejich domu z hnědého kamene na Commonwealth Avenue v Bostonu. Náš vnuk Matt už musí být na střední škole, říkal si v duchu. Máme ještě další vnoučata? Kolik je jich dohromady?

Bolest u srdce sílila, když si představoval svou rodinu — Kathleen, dceru Colleen, syna Stephena a všechna vnoučata — shromážděné na Vánoce kolem dlouhého stolu bez něj. V jeho vzpomínce venku na ulici slabě sněžilo. Myslím, že Stephen se nyní za rodinu pomodlí, dumal. Byl vždy nejzbožnější z dětí.

O'Toole zavrtěl hlavou, vrátil se k přítomnosti a otevřel bibli na první straně. V jejím záhlaví bylo krasopisně napsáno „Milníky“. Zápisů bylo jen několik, celkem osm, představovaly kroniku jeho života.

13/7/67 Sňatek — Kathleen Murphy. Boston, Massachusetts

30/1/69 Syn — Thomas Murphy O'Toole, Boston

13/4/70 Dcera — Colleen Gavin O'Toole. Boston

27/12/71 Syn — Stephen Molloy O'Toole, Boston

14/2/92 Zemřel — Thomas Murphy O'Toole, Pasadena, Kalifornie

Zde, u smrti prvorozeného syna, se Michaelovy oči zastavily a v mžiku se zalily slzami. Vzpomněl si živě na ten hrozný den svatého Valentina před mnoha roky. Vzal Kathleen na večeři do půvabné restaurace s mořskými specialitami v bostonském přístavu. Čekali jen na moučník, když zaslechli zprávy. „Lituji, že vám nesu pozdě zákusek,“ omlouval se mladý číšník. „Díval jsem se v baru na zprávy. V jižní Kalifornii právě došlo k ničivému zemětřesení.“

Okamžitě dostali strach. Tommy, jejich pýcha a radost, získal po absolvování střední školy v Holly Cross stipendium ke studiu fyziky na vysoké škole Cal Tech. Manželé zanechali jídla a běželi do baru. Tam zjistili, že k zemětřesení došlo v 5.45 odpoledne pacifického času. Obrovský tektonický zlom nazvaný San Andreas se poblíž Cajon Pass rozestoupil a lidi, auta a budovy v okruhu sto mil od epicentra to smetlo jako figurky na šachovnici.

Michael a Kathleen poslouchali zprávy celou noc, střídavě si zoufali a zase doufali, když se dozvídali o celkovém rozsahu nejhoršího neštěstí ve státě ve dvacátém druhém století. Zemětřesení dosáhlo hrozných 8,2 stupňů Richterovy stupnice. Dvacet milionů lidí zůstalo bez vody, elektřiny, dopravy a bez spojení. Patnáct metrů hluboké trhliny pohltily celá nákupní střediska. Téměř všechny silnice se staly neprůjezdnými. Poškození bylo horší a rozsáhlejší, než kdyby metropolitní oblast Los Angeles zasáhlo několik jaderných bomb.

Brzy ráno, ještě před rozedněním, oznámil Federální výbor pro stav nouze telefonní číslo, na němž se podávaly informace. Udali do telefonního záznamníku všechny údaje, které znali — adresu a telefonní číslo Tommyho bytu, jméno a adresu Mexické restaurace, kde pracoval, aby si vydělal na kapesné, a adresu s číslem telefonu jeho přítelkyně.

Čekali jsme celý den a dlouho do noci, vzpomněl si Michael. Potom zavolala Cherryl. Nějak se jí podařilo dojít ke svým rodičům v Poway.

„Restaurace se zřítila, pane O'Toole,“ dostala ze sebe Cherryl za neustálého vzlykání. „Pak začala hořet. Mluvila jsem s jedním z číšníků, který přežil, protože když došlo k zemětřesení, byl venku na dvoře. Tommy obsluhoval hned u kuchyně…“

Michael O'Toole se zhluboka nadechl. To je špatné, řekl si a bojoval, aby vytlačil z mysli bolestné vzpomínky na smrt svého syna. To je špatné, opakoval si. Teď je čas radosti, ne lítosti. Kvůli Simone teď nesmím myslet na Tommyho.

Zavřel bibli a utřel si oči. Vstal od stolu a šel do koupelny. Nejdříve se pomalu a s rozmyslem oholil, potom si dal horkou sprchu.

O patnáct minut později, když opět otevřel svou bibli, tentokrát s perem v ruce, Michael O'Toole se už zbavil démonů smrti svého syna. Ozdobně zapsal na stránku Milníky další údaj, potom si přečetl poslední čtyři řádky.

31/10/97Vnuk — Matthew Arnold Rinaldi, Toledo, Ohio

27/8/06Syn — Benjamin Ryan O'Toole, Ráma

7/3/08Syn — Patrick Erin O'Toole, Ráma

6/1/15Sňatek — Simone Tiasso Wakefieldová

Jsi starý muž, O'Toole, řekl si pro sebe, když se díval na své prořídlé šedivé vlasy v zrcadle. Před několika minutami zavřel svou bibli a vrátil se do koupelny naposled se učesat. Příliš starý na to, aby ses opět ženil. Vzpomněl si na svou první svatbu před čtyřiceti šesti roky. Vlasy jsem měl tehdy husté a blond, upamatoval se. Kathleen byla krásná. Obřad byl velkolepý. Rozbrečel jsem se v okamžiku, kdy jsem ji uviděl na konci chrámové lodi.

Obraz Kathleen ve svatebních šatech zavěšené do svého otce na druhém konci katedrály vystřídala další vzpomínka na ni, rovněž zahalená v slzách. V druhém obrázku patřily slzy jeho ženě. Seděla vedle něj v pokoji pro ženaté na Mysu Kennedy, když nadešel čas hlásit se k letu na NOD-3 (Nízká orbitální dráha), aby se připojil k ostatním v posádce Newtona. „Buď opatrný,“ řekla mu při loučení nezvykle překypujícím city. Objali se. „Jsem na tebe tak hrdá, drahý,“ pošeptala mu do ucha. „A velice tě miluji.“

„Protože tě velice miluji.“ řekla také Simone, když se jí Michael ptal, chce-li si ho doopravdy, doopravdy vzít. a pokud ano, tedy proč. Když pomalu vymizela vzpomínka na konečné rozloučení s Kathleen, vstoupil mu do mysli měkký obraz Simone. Jsi tak nevinná a důvěřivá, Simone, uvažoval Michael přemýšlející o své mladičké nastávající. Na Zemi by sis ještě ani nedávala schůzky. Ještě pořád by tě považovali za děvčátko.

V okamžiku mu problesklo myslí třináct let na Rámovi. Vzpomněl si nejdříve na zápas, v němž se Simone rodila, včetně nádherného okamžiku, když konečně vykřikla a on ji něžně položil matce na břicho. Dalším obrazem byla mladičká Simone, šestiletá, vážná, horlivě studující pod jeho vedením katechizmus. V dalším snímku Simone přeskakovala s Katie švihadlo a radostně si prozpěvovala. Poslední letmý obraz ukazoval rodinný piknik v Rámovi u Válcového moře. Simone zde hrdě stála vedle Benjyho, jako by byla jeho strážný anděl.

Když jsme přijeli na Uzel, byla už mladou ženou, pomyslel si generál O'Toole a přenesl se v mysli k novému sledu obrazů. Nesmírně zbožná. Trpělivá s mladšími dětmi a nesobecká. A nikdo nikdy nerozesmál Benjyho jako ona.

Všechny obrazy Simone měly něco společného. V Michaelově mysli z nich vyzařovala neobvyklá láska, kterou cítil ke své dětské nevěstě. Nebyl to ten druh lásky, kterou normálně muž cítí k ženě, kterou si bude brát — připomínala spíše zbožňování. Byla to však nicméně láska a tato láska ukovala mezi tímto nepravděpodobným párem mocné pouto.

Jsem velmi šťastný muž, pomyslel si Michael, když dokončoval úpravu svého zevnějšku. Bohu se zlíbilo ukázat mi své divy mnoha způsoby.

Ve velkém pokoji na druhé straně bytu pomáhala Nicole nevěstě s jejími šaty. Nebyly to svatební šaty v klasickém smyslu, ale byly bílé a dlouhé s úzkými ramínky. Určitě to nebyl obyčejný oděv, který všichni obvykle každodenně nosili.

Nicole pečlivě umístila hřebeny do dlouhých černých vlasů své dcery a prohlížela si ji v zrcadle. „Vypadáš krásně,“ řekla jí.

Mrkla na hodinky. Měly ještě deset minut. A Simone byla úplně připravena, chyběly jen boty. Dobrá. Teď si můžeme promluvit, problesklo Nicole myslí. „Drahoušku,“ začala a hlas se jí nečekaně zadrhl v hrdle.

„Copak je, mami?“ zeptala se Simone příjemně. Seděla vedle matky na posteli a pečlivě si obouvala černé boty.

„Když jsme minulý týden hovořily o sexu,“ začala Nicole opět. „vynechaly jsme několik věcí.“ Simone vzhlédla k matce. Dívala se na ni tak pozorně, že Nicole zapomněla, co chtěla říci. „Přečetla sis ty knihy, které jsem ti dala…?“ vykoktala nakonec.

Simonino svraštělé čelo naznačovalo její rozpaky. „Ano, samozřejmě, mluvily jsme o tom včera.“

Nicole vzala dceru za ruce. „Michael je obdivuhodný muž,“ řekla. „Laskavý, ohleduplný, milující — ale je starší. A když jsou muži starší…“

„Nejsem si jista, že ti rozumím, mami,“ přerušila ji Simone nenásilně. „Myslela jsem, že mi chceš říct něco o sexu.“

„Co se snažím říci,“ vypravila ze sebe Nicole po hlubokém nadechnutí, „je to, že budeš možná muset být s Michaelem v posteli velice trpělivá a něžná. Všechno se nemusí okamžitě zdařit.“

Simone na matku dlouho zírala. „Něco takového jsem tušila.“ řekla tiše, „cítila jsem to jak z tvé nervozity na toto téma, tak z jisté nevyřčené úzkosti, kterou jsem vyčetla v Michaelově obličeji. Nedělej si starosti, mami, nemám nerozumné naděje. Za prvé, nebereme se z touhy po sexuálním ukojení. A protože nemám vůbec žádné zkušenosti, kromě občasného držení se za ruce během tohoto týdne, jakoukoliv rozkoš pocítím, bude pro mne nová a tudíž nádherná.“

Nicole se na svou obdivuhodně dospělou třináctiletou dceru usmála. „Jsi klenot,“ řekla s očima naplněnýma po okraj slzami.

„Děkuji ti,“ odvětila Simone a objala matku. „Pamatuj si,“ dodala, „můj sňatek s Michaelem je požehnán od Boha. Setkáme-li se s nějakým problémem, poprosíme Boha, aby nám s ním pomohl. Bude nám dobře.“

Nicole náhle začalo bolet hrozně srdce. Ještě týden, řekl jí vnitřní hlas, a už nikdy víc tuto milovanou dceru neuvidíš. Objímala ji, dokud Richard nezaklepal na dveře a neřekl jim, že všichni jsou připraveni k obřadu.

8

„Dobrý den,“ řekla Simone s mírným pousmáním. Zbytek rodiny seděl u stolu, když ruku v ruce s Michaelem vešla.

„Do-brý den,“ odpověděl Benjy. Ústa měl plná toastu s máslem a džemem. Vstal ze židle, obešel pomalu stůl a objal svou nejoblíbenější sestru.

Patrick ho hned následoval. „Pomůžeš mi dnes s matematikou?“ zeptal se Simone. „Matka říká, že teď, když se vracíme, musím své studium brát vážně.“

Když se chlapci vrátili na svá místa, Michael a Simone si sedli ke stolu. Simone sáhla po konvici s kávou. V jednom ohledu byla jako matka. Dokud ráno nevypila kávu, nedokázala dobře fungoval.

„No, jsou už líbánky konečně u konce?“ zeptala se Katie svým obvyklým neuctivým způsobem. „Konce konců, už to byly tři noci a dva dny. Museli jste vyslechnout všechny záznamy klasické hudby, které v databázi jsou.“

Michael se nenuceně zasmál. „Ano, Katie,“ přitakal a usmíval se vřele na Simone. „Už jsme ze dveří sundali nápis,Nerušit‘. Chceme vám všem pomoci zabalit na cestu.“

„Jsme na tom vlastně docela dobře,“ poznamenala Nicole potěšená tím, že se Michael a její dcera po dlouhém pobytu v soukromí spolu tak dobře cítí. Nemusela jsem si dělal starosti, pomyslela si ihned. V některých ohledech je Simone dospělejší než já.

„Byl bych rád, kdyby nám Orel sdělil víc podrobností o naší zpáteční cestě,“ stěžoval si Richard. „Neřekne nám, jak dlouho cesta potrvá, ani zda celou cestu prospíme, nebo ne, prostě nic určitého.“

„Říká, že to neví jistě,“ připomněla mu Nicole. „Existují,nekontrolovatelné‘ proměnné, které mohou vést k různým scénářům.“

„Ty mu vždycky tak věříš,“ čelil jí Richard. „Jsi nejdůvěřivější…“

Jejich rozhovor přerušil zvonek u dveří. Katie se šla podívat a za chvilku se vrátila s Orlem. „Doufám, že vás nevyrušuji při snídani,“ omlouval se ptačí muž. „ale dnes toho musíme hodně stihnout. Potřebuji, aby paní Wakefieldová šla se mnou.“

Nicole si dala poslední doušek kávy a tázavě na Orla pohlédla. „Sama?“ zeptala se. Uvědomovala si nejasné obavy. Během šestnáctiměsíčního pobytu v Uzlu nikdy neopustila byt s Orlem sama.

„Ano,“ přisvědčil Orel. „Půjdete se mnou sama. Vyskytl se speciální úkol, který můžete splnit jedině vy.“

„Dáte mi deset minut na přípravu?“

„Jistě,“ souhlasil Orel.

Zatímco Nicole odešla z pokoje, zasypal Richard Orla otázkami. „Dobrá,“ řekl v jedné chvíli, „chápu, že jste si v důsledku všech těch testů jisti, že můžeme bezpečně prospat období zrychlování i zpomalování. Ale co se bude dít během normálního letu? Budeme spát, nebo budeme vzhůru?“

„Většinou spát,“ odvětil Orel, „protože tak můžeme zpomalit proces stárnutí i zajistit vám zdraví. Ale v časovém rozvrhu je mnoho neurčitostí. Možná bude nutné několikrát vás během cesty probudit.“

„Proč jste nám to neřekl dřív?“

„Protože o tom nebylo ještě rozhodnuto. Scénář vaší mise je dost komplikovaný a základní plán byl definován teprve nedávno,“

„Nechci, aby bylo mé stárnutí,zpomaleno‘,“ prohlásila Katie. „Chci být dospělá žena, až se setkáme s dalšími lidmi ze Země.“

„Jak jsem řekl včera tvé matce a otci,“ odpověděl jí Orel, „je důležité, abychom měli možnost zpomalit stárnutí, když budete všichni spát. Nevíme přesně, kdy se do sluneční soustavy dostanete. Kdybyste například spali padesát let…“

„Cožeee?“ přerušil ho Richard, konsternován. „Kdo říkal něco o padesáti letech? Sem jsme se dostali za dvanáct až třináct. Proč bychom…“

„Budu starší než máma,“ prohlásila Katie s ustaraným výrazem na tváři.

Z vedlejší místnosti vešla Nicole. „Co jsem to zaslechla o padesáti letech? Proč to bude trvat tak dlouho? Poletíme nejdřív někam jinam?“

„Zjevně,“ řekl Richard. Byl velmi rozzloben. „Proč jste nám to vše neřekli, než jsme rozhodli o,rozmístění‘? Mohli jsme něco udělat jinak… Můj Bože, bude-li to trval padesát lei, bude Nicole a mně sto let.“

„Ne, nebude,“ odpověděl Orel bez emocí. „Odhadujeme, že vy a paní Wakefieldová zestárnete o rok za pět, nebo šest let, pokud budete,zavěšeni‘. U dětí bude poměr blízký jedna ku dvěma, alespoň dokud nepřestanou růst. Obáváme se zasahovat moc do růstových hormonů. A kromě toho, padesát let je horní mez, co by lidský inženýr nazval číslem tři sigma.“

„Teď jsem úplně zmatená.“ řekla Katie, přešla místnost a postavila se Orlu tváří v tvář. „Jak budu stará, až se setkám s lidskými bytostmi, které nepatří k mé rodině?“

„Tuto otázku nemohu zodpovědět přesně, protože se zde uplatní statistické nejistoty,“ odpovídal jejich mimozemský kolega. „Ale tvé tělo by mělo být na vývojové úrovni odpovídající dvaceti až dvaceti pěti rokům. To je alespoň nejpravděpodobnější odpověď.“ Orel pokynul Nicole. „Pro teď je to vše, co řeknu. Mám práci s tvou matkou. Měli bychom se vrátit před večeří.“

„Jako obvykle,“ bručel Richard, „jsme se nedozvěděli skoro nic. Někdy mě mrzí, že jsme tak spolupracovali.“

„Mohli jste dělat větší potíže,“ poznamenal Orel, když s Nicole odcházeli, „a ve skutečnosti naše předpovědi založené na údajích z pozorování počítaly s menší spoluprací, než se nám dostalo. Nakonec by však výsledek byl stejný. Tímto způsobem to bylo pro vás příjemnější.“

„Sbohem,“ řekla Nicole.

„Sbo-hem,“ odpověděl Benjy a mával matce, než se dveře zavřely.

Byl to dlouhý dokument. Nicole spočítala, že by jí trvalo deset, možná dvacet minut přečíst ho celý nahlas.

„Končíte už se svým studiem?“ zeptal se opět Orel. „Rádi bychom začali s natáčením co nejdříve.“

„Vysvětlete mi ještě jednou, co se stane s tímto videozáznamem, když ho udělám,“ žádala Nicole.

„Budeme ho vysílat k Zemi několik let předtím, než přiletíte do sluneční soustavy. To dá vašim společníkům, lidským bytostem, dost času na přípravu a vyslání odpovědi.“

„Jak zjistíte, že ho opravdu zachytili?“

„Žádáme o prostý zpětný signál potvrzující příjem.“

„A co když tento zpětný signál nikdy nepřijde?“

„Na to jsou plány pro nepředvídané události.“

Nicole měla vážné pochybnosti o čtení poselství. Zeptala se, zda by mohla dostat nějaký čas, aby dokument prodiskutovala s Richardem a Michaelem.

„Kvůli čemu si děláte starosti?“ dotazoval se Orel.

„Kvůli všemu,“ odpověděla. „Prostě se mi to nezdá správné. Mám pocit, že mne využíváte k prosazování svých cílů — a protože přesně nevím, jaké ty cíle jsou, obávám se, že jsem zrádcem lidského druhu.“

Orel přinesl Nicole sklenici vody a sedl si v mimozemském studiu vedle ní. „Podívejme se na to logicky,“ začal. „Řekli jsme vám velmi jasně, že naším hlavním úkolem je získat podrobné informace o druzích kosmoplavců v galaxii. Je to tak?“

Nicole přikývla.

„Vytvořili jsme také uvnitř Rámy habitat pro dva tisíce obyvatel Země a posíláme vás a vaši rodinu zpět shromáždit tyto lidi na cestu za účelem pozorování. Vše, co tímto videozáznamem děláte, je informace pro Zemi, že jsme na cestě a že dva tisíce příslušníků vašeho druhu společně s podpůrnými předměty vaší kultury by se s námi mělo setkat na orbitě Marsu. Co na tom může být špatného?“

„Text tohoto dokumentu je ohromně neurčitý,“ protestovala Nicole a ukazovala na elektronický zápisník, který jí Orel dal. „Nikde například neříká, jaký bude konečný osud všech těch lidí — jen to, že o ně,bude postaráno‘ a že během nějaké cesty,budou pozorováni‘. Není tam žádná zmínka, proč jsou lidské bytosti studovány, ani žádná zmínka o Uzlu a jeho řídící Inteligenci. Navíc, tón je jednoznačně výhružný. Říkám lidem na Zemi, kteří přijmou toto vysílání, že nepřijede-li toto předepsané množství lidí na setkání s Rámou na orbitu Marsu, pak se kosmická loď přiblíží k Zemi a,získá své vzorky méně organizovaným způsobem‘. To je jasně nepřátelské konstatování.“

„Chcete-li, můžete poznámky upravit, pokud nezměníte jejich smysl,“ odpověděl Orel. „Měl bych vám však říci, že máme s tímto typem sdělení značné zkušenosti. S druhy podobnými vašemu jsme byli vždy úspěšnější, když poselství nebylo příliš specifické.“

„Ale proč mne nenecháte vzít dokument do bytu? Mohla bych ho projednat s Richardem a Michaelem a mohli bychom ho společně upravit, abychom změkčili jeho tón.“

„Protože musíte ten záznam natočit dnes,“ odvětil Orel tvrdošíjně. „Jsme ochotni připustit některé úpravy obsahu a budeme s vámi pracovat tak dlouho, jak bude třeba. Záznam však musí být dokončen, než se vrátíte k rodině.“

Hlas zněl přátelsky, avšak význam byl zcela jasný. Nemám na vybranou, pomyslela si Nicole. Nařizují mi, abych ten záznam udělala. Upřeně hleděla několik sekund na divného tvora sedícího vedle ní. Tento Orel je pouze stroj, řekla si pro sebe a cítila, jak v ní narůstá vztek. Provádí své naprogramované instrukce… Nehádám se s ním.

„Ne,“ řekla náhle a překvapila tím i sebe. Zavrtěla hlavou. „Neudělám to.“

Orel nebyl na její odpověď připraven. Následovala dlouhá odmlka. Vzdor svému citovému vzrušení byla Nicole svým společníkem fascinována. Co se v něm nyní děje? přemýšlela. Procvičují se nové logické smyčky v té jeho části, která je ekvivalentní mozku? Nebo snad odněkud přijímá signály?

Nakonec se Orel zvedl. „No,“ řekl, „to je docela překvapení… Nikdy jsme nečekali, že odmítnete natočit záznam.“

„Potom jste nevěnoval pozornost tomu, co jsem říkala… Mám pocit, že vy, nebo kdokoliv vám velí, mne využíváte… a záměrně mi říkáte co nejméně… Pokud chcete, abych pro vás něco udělala, potom byste mi měli zodpovědět alespoň nějaké z mých otázek.“

„Co přesně chcete vědět?“

„Už jsem vám to řekla,“ odpověděla Nicole s neskrývaným podrážděním. „Co se tady k čertu doopravdy děje? Kdo, nebo co jste vy? Proč nás chcete pozorovat…? Co kdybyste mi nejdříve pořádně vysvětlil, proč jste potřebovali, abychom zde nechali,reproduktivní pár‘? Nikdy se mi nelíbila ta myšlenka na roztržení své rodiny — měla jsem od začátku důrazněji protestovat. Když máte tak kvalitní technologii, že dokážete vytvořit něco tak neuvěřitelného jako Uzel, proč nemůžete prostě vzít lidské vajíčko a nějakou spermii…“

„Uklidněte se, paní Wakefieldová,“ chlácholil ji Orel. „Nikdy předtím jsem vás neviděl tak vzrušenou. Měl jsem vás klasifikovánu jako nejstabilnějšího jedince ve vaší skupině.“

A také nejpoddajnějšího, vsadila bych se, pomyslela si Nicole. Počkala, až v ní vztek opadne. Někde v tom bizarním mozku je nepochybně kvantitativní ocenění pravděpodobnosti, že budu pokorně plnit příkazy… No, tentokrát jsem vás převezla…

„Podívejte se, pane Orle,“ řekla Nicole po několika sekundách, „nejsem hloupá. Vím, kdo tady poroučí. Myslím si jen, že my lidé si zasloužíme, aby se s námi zacházelo s většími ohledy. Naše otázky jsou zcela oprávněné.“

„A když je zodpovíme k vaší spokojenosti?“

„Pozorujete mne pečlivě už více než rok,“ řekla Nicole. Usmála se. „Byla jsem snad někdy nerozumná?“

„Kam jedeme?“ tázala se Nicole.

„Na krátkou projížďku.“ odvětil Orel…To bude asi nejlepší způsob, jak se rozptýlit vaše nejistoty.“

Podivné vozidlo bylo malé a kulaté, právě dost velké pro Orla a Nicole. Celá přední polokoule byla průhledná. Za oknem, na straně, kde seděl mimozemský ptačí muž, se nacházel malý řídící panel. Během letu se ho Orel občas dotknul, ale většinou se zdálo, že vozidlo pracuje samo.

Sekundy poté, co se usadili, uháněla koule dlouhou chodbou a mnohonásobnou sadou dvojitých dveří do úplné temnoty. Nicole zalapala po dechu. Měla pocit, že se vznáší v prostoru.

„Každý ze tří kulových modulů Uzlu,“ řekl Orel, když se Nicole pokoušela vůbec něco uvidět, „má ve středu dutinu. Nyní se nacházíme v průchodu, který vede k jádru Obytného modulu.“

Po necelé minutě se před jejich malým vozidlem objevila nějaká vzdálená světla. Brzy nato se vozidlo vynořilo z temného průchodu a vjelo do obrovského dutého jádra. Koule se překlápěla a otáčela, dezorientovala Nicole, jak směřovala k temnotě, pryč od mnoha světel na ploše, která musela být vnitřkem hlavního tělesa Obytného modulu.

„Pozorujeme vše, co se stane se všemi druhy, které jsou našimi hosty, jak dočasnými, tak stálými,“ vysvětloval Orel. „Už jste se dovtípila, že máme stovky monitorovacích zařízení ve vašem bytě. Ale všechny vaše stěny jsou také z jedné strany průhledné — z této oblasti jádra můžeme pozorovat vaše činnosti ze širší perspektivy.“

Nicole si už na divy Uzlu zvykla, ale nové výjevy kolem ji zase ohromily. V ohromné temnotě jádra se pohybovaly tucty, možná stovky maličkých blikajících světélek. Vypadaly jako skupina rozptýlených svatojánských mušek v temné letní noci. Některá světélka se vznášela blízko stěn, jiná se pomalu pohybovala dutinou. Některá byla tak daleko, že se zdálo, jako by stála.

„Máme zde rovněž hlavní středisko údržby,“ pravil Orel a ukázal před ně na hustý oblak světel v dálce. „V případě, že dojde k nějakým problémům, lze se ke každému prvku modulu z jádra velice rychle dostat.“

„Co se děje tam?“ zeptala se Nicole a poklepala na okno. Několik set kilometrů vpravo bylo vidět u velké osvětlené části Obytného modulu skupinu vozidel.

„Tam právě probíhá speciální pozorování pomocí našich nejdokonalejších dálkových monitorů.“ odpověděl Orel. „Právě v těch bytech je neobvyklý druh, jehož charakteristiky nebyly ještě nikdy v tomto sektoru galaxie zaznamenány. Mnoho z jeho jedinců umírá, a my nechápeme proč. Snažíme se přijít na to, jak je zachránit.“

„Takže všechno vždy nevyjde, jak jste si naplánovali?“

„Ne,“ odvětil Orel. V odraženém světle se zdálo, že se stvoření usmívá. „Proto máme tolik variant plánů pro nepředvídatelné události.“

„Co byste udělali, kdyby nikdy žádní lidé nepřišli na Rámu?“ zeptala se Nicole náhle.

„Máme alternativní metody k dosažení stejného cíle,“ odpověděl Orel neurčitě.

Vozidlo podél své dráhy po tětivě v temnotě zrychlilo. Brzy se k nim zleva přiblížila podobná koule, trošku větší než jejich. „Chtěla byste se setkat s příslušníkem druhu, jehož vývojový stupeň je přibližně stejný jako váš?“ zeptal se Orel. Dotkl se řídícího panelu a uvnitř jejich vozidla se rozsvítila tlumená světla.

Než mohla Nicole odpovědět, bylo druhé vozidlo vedle nich. Mělo také průhlednou přední polokouli. Tato koule byla naplněna bezbarvou tekutinou, v níž plavala dvě stvoření. Vypadala jako velcí úhoři s ploutví ve tvaru kápě a pohybovala se v tekutině vlněním. Nicole odhadovala, že tvorové jsou asi tři metry dlouzí a dvacet centimetrů tlustí. Černá kápě, která se během pohybu roztáhla jako křídlo, byla asi metr široká, když se úplně rozvinula.

„Ten po vaší pravici, bez barevných skvrn,“ vysvětloval Orel, „je umělý inteligenční systém. Druhá bytost je kosmoplavec z jiného světa.“

Nicole zírala na mimozemce. Ten složil svou kápi kolem nazelenalého těla a seděl v tekutině téměř nehybně. Stvoření se zformovalo do tvaru podkovy a směřovalo oběma konci k Nicole. Z jednoho konce vyšel výbuch bublin.

„Říká:,Nazdar a jú, jste zajímavá‘,“ prohlásil Orel.

„Jak to víte?“ zeptala se Nicole neschopná odtrhnout oči z bizarního stvoření. Jeho dva konce, jeden jasně červený a druhý šedý, se nyní ovinuly kolem sebe. Oba se přitiskly k oknu vozidla.

„Můj kolega v druhém vozidle překládá a sděluje mi to… Přejete si odpovědět?“

Nicole měla v mysli prázdno. Co mám říct? přemýšlela, oči stále zaostřeny na neobvyklé záhyby a výčnělky na koncích mimozemského tvora. Na každém konci zjistila asi šest oddělených rysů včetně dvou bílých štěrbin na červeném,obličeji‘. Žádný ze znaků nebyl podoben ničemu, co kdy Nicole viděla na Zemi. Mlčky zírala a vzpomínala na mnoho rozhovorů s Richardem a Michaelem o otázkách, které by položili, kdyby byli někdy schopni přímo komunikovat s inteligentním mimozemcem. Ale nikdy jsme si nepředstavili takovou situaci, uvažovala Nicole.

Okno proti ní zaplavily další bublinky. „Naše domovská planeta vznikla před pěti miliardami let,“ překládal Orel. „Naše binární hvězdy dosáhly stability o miliardu let později. Naše soustava má čtrnáct hlavních planet, na dvou z nich se vyvinul jistý způsob života. Naše oceánská planeta má tři druhy bytostí s inteligencí, ale my jediní jsme kosmoplavci. Svůj výzkum kosmu jsme začali před více než dvěma tisíci let.“

Nicole byla nyní ze svého mlčení v rozpacích. „Nazdar… nazdar,“ začala váhavě. „Je mi potěšením setkat se s vámi… Náš druh je mezi kosmoplavci pouze tři sta roků. Jsme jediným vysoce inteligentním organizmem na planetě pokryté ze dvou třetin vodou. Naše světlo a teplo přichází z osamocené stabilní žluté hvězdy. Náš vývoj začal ve vodě před třemi až čtyřmi miliardami let, ale nyní žijeme na souši…“

Nicole přestala. Druhý tvor s propletenými konci přitiskl zbytek svého těla k oknu, takže bylo možno vidět jasněji podrobnosti jeho tělesné struktury. Nicole pochopila. Stoupla si k oknu a pomalu se otočila. Pak zvedla ruce a hýbala prsty. Následovaly další bublinky.

„Máte alternativní projevy?“' přeložil po několika sekundách Orel.

„Nerozumím,“ odpověděla Nicole. Hostitel z Uzlu v druhé kouli sdělil její vzkaz jak pomocí pohybů těla, tak bublinek.

„My máme dva projevy,“ vysvětloval mimozemec. „Můj potomek bude mít přívěsky ne nepodobné vašim a bude sídlit především na dně oceánu, budovat naše domovy, továrny a kosmické lodi. Jeho potomci budou pak vypadat jako já.“

„Ne, ne,“ odpověděla Nicole. „Máme jen jeden projev. Naše děti vždy připomínají své rodiče.“

Rozhovor trval ještě dalších pět minut. Oba kosmoplavci mluvili hlavně o biologii. Na mimozemce obzvláště zapůsobil široký teplotní interval, v němž jsou lidé schopni úspěšně fungovat. Sdělil Nicole, že příslušníci jeho druhu by nepřežili, kdyby se teplota okolní kapaliny neudržovala v úzkém intervalu.

Nicole fascinovaně naslouchala tvorovu popisu vodní planety, jejíž povrch byl téměř zcela pokryt obrovskými koberci fotosyntetických organizmů. Úhoři s kápěmi, nebo cokoliv vlastně byli, žili v mělčinách těsně pod sty různých organizmů a používali fotosyntetizátory prakticky ke všemu — jako potravu, stavební materiál, dokonce jako pomůcku k reprodukci.

Nakonec Orel prohlásil, že je čas odjet. Nicole zamávala mimo-zemci, který byl stále přitisknut k oknu. Ten odpověděl konečným výbuchem bublinek a rozbalil své konce. O několik sekund později byla mezi koulemi už vzdálenost několik set metrů.

Uvnitř pohybující se koule byla opět tma. Orel mlčel. Nicole byla na výsost vzrušena. Mysl jí neustále bouřila, pořád formulovala dotazy pro mimozemské stvoření, s nímž se tak krátce setkala. Máte rodiny? Pokud ano, jak spolu nepodobní tvorové žijí? Můžete komunikovat se svými dětmi, které žijí na dně?

Do proudu myšlenek se vkradla otázka jiného typu a náhle pocítila zklamání. Byla jsem příliš klinická, příliš vědecká, uvažovala. Měla jsem se zeptat na Boha, život po smrti, dokonce na etiku.

„Bylo by v podstatě nemožné vést, jak byste to nazvala, filozofický rozhovor,“ řekl Orel o chvilku později, když Nicole vyjádřila nespokojenost s otázkami, které kladla. „Pro takovou výměnu neexistoval vůbec společný základ. Dokud každý z vás neznal několik základních faktů o druhém, neexistovaly žádné reference pro diskuzi o hodnotách nebo jiných významných problémech.“

Přesto jsem to měla zkusit, přemítala Nicole. Kdo ví? Ten podkovovitý mimozemec mohl znát nějaké odpovědi…

Nicole vytrhl z jejího rozjímání zvuk lidských hlasů. Když se tázavě podívala na Orla, koule se otočila a Nicole viděla, že se vznášejí jen několik metrů od jejich bytu.

V ložnici, kterou sdíleli Michael a Simone, se rozsvítilo. „Je to Benjy?“ slyšela Nicole, jak se její dcera šeptem ptá svého manžela.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Michael.

Nicole tiše pozorovala, jak Simone vstala z postele, oblékla si župan a vyšla do chodby. Když rozsvítila v obývacím pokoji, našla svého mladšího retardovaného bratra stočeného do klubíčka na pohovce.

„Co tady děláš, Benjy?“ zeptala se ho Simone laskavě. „Měl bys být v posteli — už je moc, moc pozdě.“ Pohladila ho po čele.

„Nemohl jsem spát,“ odpověděl Benjy s úsilím. „Bál jsem se o mámu.“

„Brzy bude doma.“ řekla Simone konejšivě. „Brzy bude doma.“

Nicole ucítila knedlík v krku a do očí jí vklouzlo trošku slzí. Podívala se na Orla, potom na osvětlený byt před sebou a konečně na vozidla připomínající svatojánské mušky nad sebou. Zhluboka se nadechla. „V pořádku,“ pravila, „jsem připravena udělat tu nahrávku.“

„Žárlím,“ řekl Richard, „doopravdy žárlím. Za rozhovor s tím stvořením bych byl ochoten dát obě ruce.“

„Bylo to úžasné.“ pravila Nicole. „Ještě teď mám potíže uvěřit, že se to skutečně stalo… Také je úžasné, že Orel nějak věděl, jak na to všechno budu reagovat.“

„Jen to odhadoval. Nemohl opravdu předpokládat, že vyřeší svůj problém s tebou tak snadno. Dokonce jsi ho ani nepřinutila, aby ti odpověděl na otázku, proč potřebují reproduktivní pár…“

„Ale ano, přinutila,'''' odvětila Nicole poněkud defenzivně. „Vysvětlil mi, že lidská embryologie je tak úžasný proces, že ani oni nemohou znát přesnou roli, kterou hraje lidská matka, když nikdy neviděli zárodek zrát a vyvíjet se.“

„Promiň, miláčku,“ řekl Richard rychle. „Nechtěl jsem naznačit, že jsi měla doopravdy na vybranou…“

„Měla jsem pocit, že se alespoň snažili vyvrátit mé námitky.“ Nicole si vzdychla. „Možná si to jenom namlouvám. Ostatně nakonec jsem tu nahrávku udělala, přesně tak, jak si naplánovali.“

Richard ji objal. „Jak jsem řekl, neměla jsi opravdu na vybranou, miláčku. Nebuď na sebe příliš tvrdá.“

Nicole Richarda políbila a posadila se v posteli. „Ale co když shromažďují ty údaje proto, aby mohli připravit účinné přepadení, nebo něco podobného?“

„Tohle všechno jsme už mnohokrát probrali,“ odvětil Richard. „Mají takovou technologickou převahu, že by mohli převzít vládu nad Zemí v průběhu několika minut, kdyby to bylo jejich cílem. Orel sám zdůraznil, že kdyby chtěli provést invazi a zmocnit se vlády, dokázali by to daleko jednodušeji.“

„Tak kdo je teď tím důvěřivým?“ ptala se Nicole a dokázala se usmát.

„Ne důvěřivým, jen realistickým. Jsem si jistý, že blaho lidského rodu není v řadě priorit Inteligence Uzlu významným faktorem. Ale myslím, že by sis měla přestat dělat starosti, že jsi se svou nahrávkou stala jejich společníkem ve zločinu. Orel má pravdu. S největší pravděpodobností jsi obyvatelům Země usnadnila proces získávání.“

Několik minut mlčeli. Nakonec se Nicole zeptala: „Miláčku, co myslíš, proč nesměřujeme přímo k Zemi?“

„Odhadoval bych, že se musíme nejdříve někde zastavit. Asi proto, abychom vyzvedli jiný druh pro stejnou fázi projektu, v níž jsme my.

„A ti budou žít v tom druhém modulu uvnitř Rámy?“

„To předpokládám,“ odtušil Richard.

9

Dnem odjezdu byl 13. leden 2215, podle kalendáře, který byl s velkou pečlivostí veden Richardem nebo Nicole od doby, kdy Ráma unikl z roje jaderných střel. Toto datum ve skutečnosti neznamenalo nic — mělo význam jen pro ně. Jejich dlouhá cesta k Siriu rychlostí o málo vyšší, než je polovina rychlosti světla, zpomalila čas uvnitř Rámy, aspoň relativně vůči Zemi, takže datum, které užívali, bylo zcela vykonstruované. Richard odhadoval, že skutečné datum na Zemi, v době jejich odletu z Uzlu, je o tři až čtyři roky dál, tedy 2218, nebo 2219. Nemohl spočítat datum na Zemi přesněji, protože neznal časový průběh rychlosti z let, kdy cestovali v Rámovi. Richard tedy mohl pouze aproximovat relativistickou korekci nutnou k transformaci jejich časové základny na tu, která se používá na Zemi.

„Nynější datum na Zemi pro nás stejně nemá žádný význam,“ vysvětloval Richard Nicole krátce poté, když se probudili do svého posledního dne na Uzlu. „Kromě toho,“ pokračoval, „je téměř jisté, že se budeme k naší sluneční soustavě vracet extrémními relativistickými rychlostmi, což znamená, že před setkáním na orbitě Marsu dojde k další časové dilataci.“

Nicole nikdy skutečně relativitu nepochopila — zcela odporovala její intuici — a určitě nebude plýtvat energii na to, aby se jí zabývala v poslední den před odloučením od Simone a Michaela. Věděla, že konečné rozloučení bude pro všechny ohromně těžké, a chtěla koncentroval všechny své síly na tyto poslední silně emotivní okamžiky.

„Orel řekl, že pro nás přijde v jedenáct,“ sdělila Nicole Richardovi, když se oblékali. „Doufala jsem, že po snídani bychom se všichni mohli posadit v obývacím pokoji. Chci povzbudit děti, aby vyjádřily své pocity.“

Snídaně byla nenucená, dokonce veselá, ale když se osm členů rodiny shromáždilo v obývacím pokoji, každý s myšlenkou, že jim už zůstávají necelé dvě hodiny, než přijede Orel, aby odvezl všechny kromě Simone a Michaela pryč, hovor začal zadrhávat.

Novomanželé seděli spolu na pohovce, tváří k Richardovi, Nicole a ostatním čtyřem dětem. Katie byla jako obvykle úplně zblázněná. Neustále mluvila. Přeskakovala z jednoho tématu na druhé a bezpečně se vyhýbala jakékoliv zmínce o nastávajícím odjezdu. Byla právě uprostřed dlouhého monologu o divokém snu, který měla noc předtím, když její příběh přerušil zvuk dvou hlasů přicházejících od vchodu do hlavní části bytu.

„Proklatě, sire Johne,“ řekl první pozměněným Richardovým hlasem, „to je naše poslední příležitost. Já tam půjdu říci sbohem, ať vy jdete nebo ne.“

„Tato sbohem, můj princi, mi drásají duši. Ještě jsem nevypil dost, abych umrtvil bolest. Sám jste řekl, že děvucha je věrným zobrazením anděla. Jak bych já mohl…“

„Dobrá, potom tam půjdu bez vás,“ řekl princ Jindra. Oči celé rodiny sledovaly Richardova maličkého robota, který přicházel halou do obývacího pokoje. Za ním se potácel Falstaff, po každých čtyřech či pěti krocích se zastavoval, aby se napil ze své čutory.

Jindra došel před Simone. „Nejdražší dámo,“ řekl a poklekl najedno koleno, „nemohu nalézti slova, abych patřičně vyjádřil, jak moc mi bude chybět pohled na vaši usměvavou tvář. V celém mém království se nenajde jediná příslušnice něžného pohlaví, která by se vám vyrovnala v kráse…“

„Klatě,“ přerušil ho Falstaff a vrhl se na obě kolena vedle svého prince. „Sir John možná udělal chybu. Proč odcházím s touto šaškovskou posádkou,“ (Ukázal rukou na Richarda, Nicole a další děti — které se všechny široce usmívaly.) „když jsem mohl zůstat zde, v blízkosti takové velkolepé vznešenosti, a mít za soupeře pouze tohoto starého muže? Vzpomínám si, jak Doll Tearsheet…“

Zatímco pár dvaceticentimetrových robotů bavil rodinu, vstal Benjy se své židle a přišel k Michaelovi a Simone. „Si-mone,“ řekl a snažil se potlačit slzy, „bu-deš mi chybět. Miluji tě.“ Na chvilku se odmlčel, podíval se nejdříve na ni a potom na svého otce. „Doufám, že ty a tá-ta budete vel-mi šťast-ni.“

Simone vstala a objala svého roztřeseného bratříčka. „Ach, Benjy, děkuji ti. Budeš mi také chybět. Každý den na tebe budu myslet.“

Její objetí bylo pro chlapce příliš. Benjyho tělo se otřásalo vzlyky a jeho tiché, lítostivé steny rozplakaly všechny ostatní. V okamžiku se vyhrabal otci na klín Patrick. Zabořil své napuchlé oči Michaelovi do prsou. „Tati… tati,“ opakoval opět a opět.

Žádný režisér by nedokázal navrhnout krásnější scénu na rozloučenou. Půvabná Simone, vzdor slzám pořád stále zářící, přecházela po pokoji a přála každému členu rodiny šťastnou cestu. Michael O'Toole zůstal sedět na pohovce s Patrickem na klíně a s Benjym vedle sebe. Oči se mu opakovaně plnily slzami, když za ním odjíždějící členové rodiny po jednom přicházeli pro závěrečné objetí.

Chci si pamatoval tento okamžik navždy. Je v něm tolik lásky, řekla si Nicole, když se rozhlédla po pokoji. Michael držel v náruči malou Ellie; Simone říkala Katie, jak moc jí budou chybět jejich rozmluvy. Pro jednou zmítaly emoce i Katie — byla překvapivě potichu, když si šla Simone přes pokoj sednout ke svému muži.

Michael něžně sesunul Patricka ze svého klína a vzal Simone za nataženou ruku. Oba se otočili k ostatním, klesli na kolena a sepjali ruce k modlitbě. „Náš nebeský Otče,“ řekl Michael hlasitě. Odmlčel se na několik sekund, zatímco celá rodina, dokonce i Richard, poklekli na podlahu.

„Děkujeme Ti za to, že jsi nám dopřál radostnou lásku téhle obdivuhodné rodiny. Děkujeme Ti také za to, že jsi nám ukázal své zázračné dílo v celém vesmíru. V tomto okamžiku Tě prosíme, je-li to Tvůj záměr, opatruj každého z nás na našich rozdílných cestách. Nevíme, je-li Tvým plánem, abychom ještě jednou sdíleli přátelství a lásku, která nás všechny povznesla. Zůstaň s námi, kamkoliv nás naše cesty povedou v Tvém úžasném díle, a nech nás, ó Pane, abychom se někdy opět sešli — v tomto světě, nebo v příštím. Amen.“

Po několika sekundách zazněl u dveří zvonek. Přišel Orel.

Nicole vyšla ze dveří domu, záměrně navrženého jako menší vydání vily její rodiny v Beauvois ve Francii, a šla úzkou ulicí směrem ke stanici. Míjela další domy, všechny tmavé a prázdné, a snažila se představit si, jaké to bude, až budou plné lidí. Můj život je jako sen, řekla si. Určitě nikdy neměl žádný člověk proměnlivější zážitky.

Na prchavý okamžik myslela Nicole na ten modrý, oceánský svět vzdálený devět světelných let. V obrazu, který jí vytanul v mysli, stála před patnácti roky vedle Janoše Taboriho, když kosmická loď Newton odrazila z NOD-3. „To je Budapešť,“ řekl Janoš a obkroužil prsty místo na osvětleném glóbu tetelivě se třpytícím v pozorovacím okně.

Nicole pak našla Beauvois, nebo alespoň oblast kolem něj a sledovala zrakem řeku Loiru od místa, kde se vlévala do Atlantiku. „Můj domov je někde tam.“ řekla Janošovi. „Možná se můj otec a dcera právě teď dívají směrem k nám.“

Genevieve, přemýšlela Nicole, když krátká vzpomínka zmizela. Má Genevieve. Teď z tebe bude mladá žena. Téměř třicetiletá. Pokračovala v pomalé chůzi po ulici blízko svého nového domu v zemském habitatu uvnitř Rámy. Myšlenky na dceru jí připomněly krátký rozhovor, který vedla s Orlem během přestávky při nahrávání videozáznamu v Uzlu.

„Budu moci spatřit svou dceru Genevievu, když budeme blízko Země?“ zeptala se ho.

„Nevíme,“ odpověděl Orel po krátkém zaváhání. „To zcela závisí na tom, jak vaši lidští společníci odpoví na vaše poselství. Vy sama zůstanete v Rámovi, i kdyby se uplatnily plány pro nepředvídané události, ale je možné, že vaše dcera bude jednou ze dvou tisíc lidí, kteří přijdou ze Země žít v Novém Edenu. Už se to stalo, s jinými kosmoplavci…“

„A co Simone?“ tázala se Nicole, když Orel skončil.

„To je obtížnější zodpovědět,“ odvětil Orel. „Uplatňují se zde mnohé, různorodé faktory.“ Cizí tvor zíral na svou zoufalou společnici. „Je mi líto, paní Wakefieldová,“ dodal.

Jedna dcera zanechaná na Zemi. Druhá v cizím kosmickém světě vzdáleném téměř sto tisíc miliard kilometrů. A já budu někde jinde. Kdo ví kde. Nicole se cítila strašně opuštěná. Zastavila se a zahleděla se na scénu kolem sebe. Stála vedle kruhové plochy parku sídliště. Uvnitř kamenného obvodu se nacházela skluzavka, pískoviště, prolézačka a kolotoč — perfektní dětské hřiště pro děti ze Země. Celé části parku, které budou nakonec obsahovat rostliny přivezené ze Země, byly vespod protkány sítí ZVP.

Nicole se sehnula, aby si mohla prohlédnout jednotlivé ZVP. Byly to kompaktní okrouhlé předměty o průměru pouze dva centimetry. Bylo jich tam několik tisíc uspořádaných v řadách a sloupcích, které procházely křížem krážem parkem. Elektronické rostliny, pomyslela si Nicole. Měnící oxid uhličitý na kyslík. Umožňující, abychom my, živočichové, přežili.

Okem své mysli viděla Nicole park s trávou, stromy a lekníny v malých rybníčcích, přesně jak vypadal v holografickém obrazu v konferenční místnosti na Uzlu.

I když věděla, že Ráma se vrací do sluneční soustavy „získat“ lidské bytosti, které zaplní technologickou rajskou zahradu, bylo pro ni pořád obtížné představit si tento park hemžící se dětmi. Neviděla jsem jinou lidskou bytost, s výjimkou své rodiny, téměř patnáct let.

Nicole opustila park a pokračovala v chůzi ke stanici. Obytné domy, které lemovaly úzké ulice, vystřídaly nyní řadové budovy, v nichž mají být nakonec malé obchody. Všechny byly samozřejmě prázdné, stejně jako velká pravoúhlá budova určená pro nákupní středisko, která stála hned naproti stanici.

Prošla bránou a nastoupila do čekajícího vlaku, na plošinu dopředu, hned za řídící kabinu, v níž seděla robotka Benita Garcia. „Už je skoro tma,“ řekla Nicole hlasitě.

„Za osmnáct minut,“ odvětila robotka.

„Jak je to daleko k somnariu?“ zeptala se.

„Cesta na Hlavní centrální stanici trvá deset minut,“ odpověděla Benita, když vlak opustil Jihovýchodní stanici. „Potom dvě minuty chůze.“

Nicole odpověď na svou otázku znala. Chtěla jen slyšet jiný hlas. Byla už druhý den sama a hovor s robotem byl lepší než samomluva.

Cesta vlakem ji přivedla z jihovýchodního rohu kolonie do jejího zeměpisného středu. Během jízdy viděla Nicole vlevo od vlaku jezero Shakespeare a vpravo svahy hory Olymp pokryté dalšími ZVP. Elektronické monitory uvnitř vlaku ukazovaly informace o tom, kolem čeho vlak projíždí, čas a ujetou vzdálenost.

Ty a Orel jste na tomto vlakovém systému odvedli dobrou práci, řekla si Nicole a myslela na svého manžela Richarda, nyní spícího se všemi ostatními členy rodiny. Brzy se k vám ve velkém okrouhlém pokoji připojím.

Somnarium bylo ve skutečnosti pouze přístavbou hlavní nemocnice umístěné asi dvě stě metrů od centrální vlakové stanice. Po vystoupení z vlaku minula knihovnu, vstoupila do nemocnice, prošla jí a potom se dlouhým tunelem dostala do somnaria. Ostatní členové její rodiny už spali ve velkém kruhovém pokoji na druhém podlaží. Každý byl ve svém lodním lůžku u zdi, v dlouhém hermeticky uzavřeném zařízení, připomínajícím rakev. Malými okénky poblíž hlav byly vidět pouze jejich obličeje. Jak ji vycvičil Orel, Nicole prohlédla monitory s údaji o fyzickém stavu manžela, dvou dcer a dvou synů. Všichni byli v pořádku. Nikde ani náznak nepravidelnosti.

Nicole se zastavila a dlouze se s láskou dívala na každého ze svých milovaných. Toto má být její poslední inspekce. Protože kritické parametry všech se nacházely uvnitř tolerancí, nastal podle procedury čas, aby i Nicole šla spát. Může to být mnoho let, než zase někoho z rodiny uvidí.

Drahý, drahý Benjy, vzdechla si Nicole, když si prohlížela svého retardovaného syna, jak odpočívá, z nás všech se tě toto přerušení života dotkne nejvíc. Katie, Patrick a Ellie to doženou rychle. Mají bystrou a svižnou mysl. Ale tobě budou chybět roky, které by tě mohly udělal nezávislým.

Lodní lůžka byla upevněna v kruhové stěně něčím, co vypadalo jako konstrukce z tepaného železa. Vzdálenost od hlavy jednoho lůžka k nohám druhého činila asi jen metr a půl. Nicolino prázdné lůžko se nacházelo uprostřed — Richard a Katie byli za její hlavou; Patrick, Benjy a Ellie u nohou.

Několik minut se zdržela u Richardova lůžka. Před dvěma dny byl posledním, kdo šel spát. Jak žádal, princ Jindra a Falstaff mu leželi na prsou uvnitř uzavřené schránky. Ty poslední tři dny byly nádherné, má lásko, řekla si Nicole, když přes okénko hleděla na klidnou tvář svého muže. Nemohla bych si přát víc.

Plavali a dokonce jezdili na vodních lyžích v jezeru Shakespeare, šplhali na horu Olymp a milovali se, kdykoliv po tom některý z nich zatoužil. Celou jednu noc se k sobě tulili ve velké posteli ve svém novém domě. Richard a Nicole kontrolovali spící děti jednou denně, ale většinou využívali čas k podrobnému prozkoumání svého nového království.

Bylo to vzrušující období, plné emocí. Richardova poslední slova, než Nicole aktivovala systém, který ho uspí, byla: „Jsi skvělá žena a moc tě miluji.“

Nyní byla na řadě Nicole. Už to nemohla déle odkládat. Vyšplhala se do svého lůžka, jak si mnohokrát během prvního týdne pobytu v Novém Edenu nacvičila, a překlopila všechny přepínače kromě jednoho. Pěna kolem ní byla neuvěřitelně pohodlná. Víko lůžka se jí uzavřelo nad hlavou. Zbývalo pouze stisknout poslední přepínač, aby si do své schránky pustila spací plyn.

Hluboce si povzdechla. Když ležela na zádech, připomněla si sen o Spící krasavici, který měla během svého posledního testu v Uzlu. Její mysl se pak ponořila zpět do dětství, k těm nádherným víkendům, které strávila s otcem při sledování Spící krasavice v Château d'Ussé.

To je krásné usínání, řekla si, když cítila ospalost, jak do jejího lůžka vnikal plyn. Myslet si, že mne probudí nějaký krásný princ.