Zahrada Rámova

1

V nejhlubším místě jezera Shakespeare se nacházel otevřený vstup do dlouhého podzemního kanálu, který vedl pod čtvrtí Beauvois a pod zdí habitatu. Při návrhu Nového Edenu zdůrazňoval Richard, který měl značné praktické zkušenosti s konstrukčními postupy pro nepředvídané události, důležitost nouzového východu z kolonie.

„Ale k čemu ho budete potřebovat?“ ptal se Orel.

„Nevím,“ odpověděl mu tehdy Richard. „V životě však nastávají neočekávané situace. Solidní konstrukční návrh s nimi musí počítat.“

Richard opatrně plaval tunelem, každých několik minut zpomalil a kontroloval zásobu vzduchu. Když dorazil ke konci, prošel řadou zdymadlových komor, z nichž nakonec vystoupil do suchého podzemního průchodu. Šel asi sto metrů, než si sňal potápěčský přístroj a uložil ho po straně tunelu. Když dorazil k východu, jenž se nalézal na východní hraně obehnané oblasti, která zahrnovala dva habitaty v severním poloválci Rámy, vytáhl z vodotěsného batohu teplý kabát.

I když si uvědomoval, že nikdo nemůže vědět, kde je, otvíral Richard kulaté dveře ve stropě průchodu velice opatrně. Pak se vysoukal na Hlavní rovinu. Zatím je to dobré, pomyslel si a s ulehčením si oddechl. Nyní plán B.

Richard zůstal čtyři dny na východní straně pláně. Pomocí výtečného malého dalekohledu viděl světla naznačující činnost kolem řídícího střediska, oblasti Avalon a kolem místa sondy do druhého habitatu. Jak předvídal, po dva dny se vyskytovaly v oblasti mezi oběma habitaty pátrací skupiny, ale jen jedna se vydala směrem k němu a nebylo obtížné se jí vyhnout.

Jeho oči si postupně zvykly na to, co považoval na Hlavní rovině za úplnou tmu. Ve skutečnosti tam bylo pozadí malého množství světla odraženého od povrchů Rámy. Richard se dohadoval, že zdroj nebo zdroje světla se musí nacházet v Jižním poloválci, na druhé straně vzdálené zdi druhého habitatu.

Litoval, že nemůže létat, takže není schopen přenést se přes stěny a pohybovat se volně v rozlehlosti válcového světa. Přítomnost velmi nízkých úrovní odraženého světla probudila jeho zájem o zbytek Rámy. Je ještě na jižní straně za přepažující stěnou Válcové moře? Existuje ještě v tom moři na ostrově New York? A co, pokud vůbec něco, je v Jižním poloválci, oblasti dokonce větší než tato, která obsahuje dva severní habitaty?

Do pátého dne po útěku se Richard probudil ze zvláště znepokojivého snu o svém otci a vydal se ve směru, jak tomu teď říkal, k habitatu létavců. Změnil svůj režim spánku, aby byl přesně opačný než denní cyklus v Novém Edenu, takže v kolonii bylo asi sedm večer. Všichni lidé, kteří pracovali na místě sondy, už určitě toho dne skončili.

Ve vzdálenosti asi půl kilometru od otvoru do stěny habitatu létavců se Richard zastavil, aby se dalekohledem přesvědčil, že tam nejsou žádní lidé. Pak vyslal Falstaffa, aby odlákal biota, který místo hlídal.

Richard si nebyl jist, jak stejnoměrný je průchod do druhého habitatu. Na podlahu své pracovny si narýsoval osmdesáticentimetrový čtverec a přesvědčil se, že jím dokáže prolézt. Co však v případě, kdyby byla velikost průchodu nerovnoměrná? To velice brzy zjistím, řekl si, když se k němu blížil.

V průchodu byla jen jedna sada kabelů a přístrojů, takže nebylo těžké je vytáhnout. Falstaff byl také úspěšný — Richard biota hlídače neslyšel ani neviděl. Hodil do otvoru svůj batoh a pak se snažil vlézt tam sám. Bylo to nemožné. Nejdříve si svlékl kabát, potom košili, kalhoty a boty. Pouze ve spodním prádle a v ponožkách se do otvoru jen taktak vešel. Svázal šaty do uzlu, připojil ho k batohu a vtěsnal se do otvoru.

Šlo to velice pomalu. Richard se kousek po kousku plazil po břiše a loktech, batoh strkal před sebou. Při každém pohybu se tělem dotýkal stěn a stropu. Po patnácti metrech se zastavil, začal cítit únavu. Druhá strana byla ještě téměř čtyřicet metrů daleko.

Když odpočíval, uvědomil si, že má škrábance na loktech, na kolenou, dokonce i na temenu plešatějící hlavy a že z nich krvácí. Vyjmout obvazy z batohu nepřipadalo v úvahu — jen překulit se na záda a podívat se zpět vyžadovalo ve stísněném prostoru obrovské úsilí.

Uvědomil si také, že je mu zima. Pokud se plazil, zahřívala ho energie potřebná k postupu vpřed. Jakmile se však zastavil, jeho odhalené tělo rychle vychládalo. Bylo to také tím, že velká část těla spočívala na chladném kovovém povrchu. Začaly mu drkotat zuby.

Richard se pomalu a bolestně protlačoval dalších patnáct minut. Potom dostal křeč do pravého boku a v nekontrolovatelné reakci těla se udeřil hlavou do stropu průchodu. Po úrazu cítil slabou závrať a vystrašilo ho, když zjistil, jak mu po straně hlavy teče krev.

Před ním nebylo žádné světlo. Slabé osvětlení, které mu umožnilo sledovat postup prince Jindry, se ztratilo. S obtížemi se překulil a podíval se za sebe. Všude byla tma a zase mu začínalo být chladno. Sáhl si na hlavu a snažil se určit, jak vážně se poranil. Když si uvědomil, že ještě krvácí, začala se ho zmocňovat panika.

Až do tohoto okamžiku necítil žádnou klaustrofobii. Nyní z ničeho nic, zaklíněný do tmavého průchodu, který se na něj tlačil ze všech stran, měl Richard pocit, že nemůže dýchat. Zdálo se mu, že ho stěny drtí. Nedokázal se ovládnout. Vykřikl.

V necelé půlminutě se zezadu objevilo jakési světlo. Slyšel legrační anglický přízvuk biotky Garcii, ale neporozuměl tomu, co říká. Téměř určitě vyhlašuje poplach, myslel si. Měl bych sebou raději hodit.

Začal se zase plazit. Ignoroval svou únavu, krvácející hlavu a sedřená kolena i lokty. Richard odhadoval, že už mu zbývá jenom deset, nanejvýš patnáct metrů, když se zdálo, že se průchod srazil. Nedokázal se protáhnout! Napínal všechny síly, ale bylo to k ničemu. Byl definitivně uvězněn. Zatímco se snažil najít jinou polohu k plazení, která by mohla být geometricky výhodnější, uslyšel ze směru druhého habitatu lehký šelest.

Okamžik nato je měl po celém těle. Richard vytrpěl pět sekund úplné hrůzy, než ho jeho mysl informovala, že pocity svědění po celé pokožce jsou způsobeny nohatci. Vzpomněl si, jak je viděl v televizi — malé kulové tvory o průměru asi dva centimetry připojené k šesti radiálně symetrickým mnohokloubovým nohám téměř deset centimetrů dlouhým, když jsou plně natažené.

Jeden se mu zastavil přímo na obličeji, s nohama rozkročenýma přes nos a ústa. Snažil se ho sejmout, avšak zase si narazil hlavu. Richard se vrtěl, aby nohatce setřásl, a nějak se mu podařilo dostat se dál, dopředu. S nohatci po celém těle se plazil poslední metry k východu.

Dostal se právě k vnějšímu prstenci létavců, když za sebou uslyšel lidský hlas. „Haló, je tam někdo?“ volal ten hlas. „Kdokoli v jste, prosím, ozvěte se. Přišli jsme vám na pomoc.“ Průchod osvětloval silný reflektor.

Richard nyní zjistil, že má další problém. Východ se nacházel metr nad podlahou prstence. Měl jsem se plazit pozadu, přemýšlel, a táhnout batoh a šaty za sebou. Bylo by to mnohem snazší.

Pozdě bycha honit. S batohem a šaty na podlaze pod sebou a druhým lidským hlasem kladoucím otázky zezadu se Richard dál plazil dopředu, dokud neměl tělo z průlezu napůl venku. Když cítil, že padá, dal si ruce za hlavu, přitáhl bradu na prsa a snažil se stočit do klubíčka. Pak se odrazil a překulil se do prstence létavců. Když padal, nohatci seskočili a zmizeli v temnotě.

Světla, kterými lidé svítili do průlezu, se odrážela od vnitřní stěny prstence. Když se ujistil, že se nezranil a že mu hlava už vážně nekrvácí, sebral Richard své věci a odkulhal dvě stě metrů doleva. Zastavil se přesně pod otvorem na stěně, v němž prince Jindru polapil létavec.

Přestože byl unaven, neztrácel Richard čas. Jakmile si ošetřil rány a oblékl se, začal šplhat po stěně. Byl si jist, že se v prstenci brzy objeví kamera a bude po něm pátrat.

Před otvorem byla naštěstí malá římsa, která byla dost velká, aby se na ni vešel. Sedl si na ni a stříhal kovovou síť. Očekával, že se brzy objeví nohatci, zůstával však sám. Uvnitř druhého habitatu nic neslyšel ani neviděl. Ačkoliv se dvakrát snažil přivolat vysílačkou prince Jindru, nedočkal se žádné odezvy.

Richard zíral do úplné temnoty habitatu létavců. Co tam je? uvažoval. Atmosféra uvnitř musí být stejná jako v prstenci, usuzoval, protože vzduch volně cirkuluje sem a tam. Richard se právě rozhodl vytáhnout svítilnu, aby nahlédl dovnitř, když uslyšel zvuky pod a za sebou. Několik sekund poté spatřil kužel světla zářící na dně prstence směrem k němu.

Natlačil se k habitatu létavců, jak se nejdále odvážil, aby unikl světlu, a potmě naslouchal. Je to pohyblivá kamera, uvažoval. Má však omezený dosah. Nemůže pracovat bez kabelů.

Richard seděl nehybně. Co mám teď udělat, přemýšlel, když bylo zřejmé, že světlo připojené ke kameře neustále přejíždí stejnou oblast pod otvorem. Museli něco zpozoroval. Když rozsvítím svítilnu, může se světlo odrazit a zjistí, kde jsem.

Hodil do habitatu malý předmět, aby si ověřil, že jeho podlaha je na stejné úrovni jako v prstenci. Nic nezaslechl. Richard to zkusil s druhým, trochu větším předmětem, ale pořád se neozval jeho dopad na podlahu.

Rozbušilo se mu srdce, když si domyslel, že podlaha v habitatu je mnohem níž než v prstenci. Vzpomněl si na základní strukturu Rámy s jeho tlustou vnější skořápkou a uvědomil si, že dno habitatu by mohlo být několik set metrů pod místem, kde sedí. Naklonil se dovnitř a opět zíral do prázdnoty.

Kamera náhle přestala švenkovat a její světlo se zaměřilo na pevné místo v prstenci. Richard vytušil, že mu muselo něco vypadnout z batohu, když ve spěchu kulhal od průchodu k okennímu otvoru. Věděl, že se brzy objeví další světla a kamery. Představil si, že jim padne do rukou a bude odveden zpět do Nového Edenu. Nevěděl přesně, které zákony kolonie porušil, ale věděl, že se dopustil mnoha přestupků. Naplnil ho pocit hlubokého odporu, když uvažoval, že stráví ve vězení měsíce, nebo dokonce roky. To za žádných okolností nepřipustím, řekl si.

Sáhl dolů na vnitřní stěnu habitatu, aby zjistil, zda jsou na ní nějaké nerovnoměrnosti, kam by mohl dát při sestupu ruce a nohy. Když zjistil, že sestup je možný, šátral v batohu po horolezeckém laně a přivázal jeden jeho konec k závěsům síťových dveří. Jen pro případ, kdybych uklouzl, řekl si.

V prstenci se ukázalo druhé světlo. Richard se opatrně vsunul do habitatu, lano měl bezpečně uvázané kolem pasu. Neslaňoval, ale ob-čas se zavěsil, když ve tmě hledal stupy. Sestup nebyl technicky obtížný, ve stěně bylo mnoho malých říms, na něž se mohl postavit.

Sestupoval pořád níž. Když odhadl, že sestoupil asi šedesát metrů, rozhodl se zastavit a vyjmout z batohu svítilnu. Neuklidnilo ho, když si posvítil dolů. Pořád ještě neviděl dno. Asi padesát metrů pod sebou zahlédl něco rozmazaného, jakoby mrak nebo mlhu. Ohromné, pomyslel si ironicky, to je prostě ohromné.

Po dalších třiceti metrech se dostal na konec lana. Už cítil vlhkost z mlhy. Byl hrozně unaven. Protože se nechtěl vzdát bezpečí lana, vrátil se několik metrů nahoru, několikrát kolem sebe lano obtočil a s tělem přitisknutým ke stěně usnul.

2

Měl velice divné sny. Často padal střemhlav hluboko dolů, a nikdy nedopadl na dno. Než se probudil, zdálo se mu, že ho v malé místnosti s bílými stěnami vyslýchají Tošio Nakamura a dva svalnatí Japonci.

Když Richard procitl, chvilku nevěděl, kde je. První, co udělal, že odtáhl tvář od kovového povrchu stěny. Když si uvědomil, že usnul vestoje na vnitřní stěně habitatu létavců, rozsvítil svítilnu a podíval se dolů. Srdce se mu sevřelo, když zjistil, že mlha zmizela. Místo ní viděl, že stěna pokračuje hodně hluboko a končí v něčem, co vypadá jako voda.

Zaklonil se a díval se nad sebe. Protože věděl, že je asi devadesát metrů pod otvorem (lano měřilo sto metrů), odhadoval, že vzdálenost dolů k vodě je ještě asi dvě stě padesát metrů. Začala se mu podlamovat kolena, když si postupně uvědomoval svou nepříjemnou situaci. Když se začal uvolňovat z dalších smyček lana, které udělal, než usnul, všiml si, že se mu třesou ruce.

Pocítil ohromnou touhu utéci, vyšplhat zpět k otvoru, a pak zcela opustit tento cizí svět. Ne, řekl si Richard a bránil se své instinktivní reakci, ještě ne. Jedině tehdy, až nezůstane žádná jiná přijatelná alternativa.

Rozhodl se, že by měl nejdříve něco sníst. Velice opatrně se vymotal z části lana a vytáhl z batohu nějaké jídlo a vodu. Pak se pootočil a posvítil si do habitatu. Zdálo se mu, že v dálce se rýsují nějaké tvary, ale nebyl si tím jist. Možná se mi to jen zdá, pomyslel si Richard.

Když se posilnil, překontroloval své zásoby jídla a vody a pak si v mysli sestavil výčet svých možností. Je to velice jednoduché, řekl si Richard s nervózním smíchem. Můžu se vrátit do Nového Edenu a nechat se uvěznit. Nebo se můžu vzdát bezpečí lana a pokračovat po stěně dolů. Na chvilku se zarazil a mrkl nahoru a dolů. Nebo můžu zůstat na tomto místě a doufat v zázrak.

Richard si vzpomněl, že když princ Jindra zakřičel, objevil se brzy létavec; začal tedy křičet. Za dvě či tři minuty přestal hulákat a začal zpívat. Zpíval bez ustání téměř hodinu. Začal s písněmi ze studentských let na univerzitě v Cambridge a potom přešel na melodie, které byly populární v jeho osamoceném dospívání. Žasl, jak dobře si pamatuje slova. Paměť je úžasné zařízení, uvažoval. Čím se dá vysvětlil její výběrová spolehlivost? Proč si dokážu pamatovat skoro všechna slova těch hloupých písní z doby svého dospívání a v podstatě nic ze své odysey v Rámovi?

Richard sahal do batohu pro vodu. aby se opět napil, když se v habitatu znenadání objevilo světlo. Tak ho to vylekalo, že mu nohy sklouzly ze stěny a několik sekund spočíval celou váhou na laně. Světlo ho neoslepilo, tak jako tehdy, když ho zastihl úsvit v Rámovi II při jízdě na sedačkové lanovce, ale přesto to bylo svítání. Jakmile se Richard opět postavil, začal si prohlížet svět, který se před ním odhalil.

Zdrojem světla byl velký stíněný míč, který visel ze stropu habitatu. Richard odhadoval, že míč je od něj asi čtyři kilometry daleko a přibližně kilometr přímo nad vrcholem nejvýraznější stavby, kterou viděl, velkým hnědým válcem v geometrickém středu habitatu. Mléčné stínidlo pokrývalo horní tři čtvrtiny zářícího míče, takže většina jeho světla směřovala dolů.

Vnitřní prostor habitatu byl navržen podle základního principu radiální symetrie. V jeho středu se nacházel kolmý hnědý válec, vypadal, jako by byl udělaný z hlíny, který měřil seshora dolů asi patnáct set metrů. Richard mohl samozřejmě vidět pouze jednu stranu stavby, ale z jejího zakřivení odhadoval, že má průměr dva až tři kilometry.

Na plášti válce nebyla žádná okna ani dveře. Z vnitřku válce nikde neunikalo žádné světlo. Jediným vzorem na stěně stavby byla řada zakřivených čar se širokými rozestupy, z nichž každá začínala nahoře, obcházela celý válec a končila dole, přímo pod bodem svého vzniku. Dno válce bylo přibližně ve stejné výšce jako otvor, kterým Richard vešel.

Kolem válce, uvnitř dvou kruhů vzdálených od sebe asi tři sta metrů, stála řada malých bílých staveb. Dva severní kvadranty (Richard vstoupil do habitatu létavců severním otvorem) těchto kruhů byly shodné; každý kvadrant obsahoval padesát až šedesát staveb umístěných stejným způsobem. Ze symetrie Richard předpokládal, že další dva kvadranty budou vypadat stejně.

Budovy obklopoval úzký kruhový kanál, možná sedmdesát až osmdesát metrů široký. Kanál i kruhy bílých budov se nacházely na plošině, jejíž výška byla stejná jako spodní základna hnědého válce. Vně kanálu zabírala většinu zbytku habitatu velká oblast něčeho s převládající zelenou barvou, co vypadalo jako rostliny. Terén v zelené oblasti stejnoměrně klesal od kanálu ke břehům čtyři sta metrů širokého vodního příkopu v těsné blízkosti stěny. Všechny čtyři identické kvadranty v zelené oblasti byly dále rozděleny do čtyř částí, jež Richard na základě analogie se Zemí nazval džungle, les, pastvina a poušť.

Po dobu asi deseti minut tiše zíral na ohromné panorama. Protože hladina osvětlení klesala přímo úměrně se vzdáleností od válce, neviděl bližší oblasti o nic jasněji než vzdálenější. Podrobnosti však byly pořád působivé. Čím víc se díval, tím většího množství nových věcí si všímal. V zelené oblasti objevil jezírka a říčky, ve vodním příkopu ostrůvek a mezi bílými budovami něco, co vypadalo jako cesty. Ovšem, pomyslel si, co jsem mohl čekat jiného? My jsme si v Novém Edenu vytvořili malou Zemi. Toto musí představovat domovskou planetu létavců.

Poslední myšlenka mu připomněla, že on i Nicole byli od počátku přesvědčeni, že létavci už nejsou (pokud vůbec kdy byli) druhem života s vysokou technologií a schopností vydat se do vesmíru. Richard si vzal dalekohled a studoval vzdálený hnědý válec. Jaká tajemství ukrýváš? dumal, vzrušen představou dobrodružství a objevů.

Potom propátral oblohu po nějakých známkách létavců. Byl zklamán. Jednou či dvakrát mu připadalo, že vidí létající tvory nad hnědým válcem, ale skvrny se objevily v zorném poli dalekohledu tak krátce, že si nemohl být úplně jist. Nikde jinde, kam se díval — ve všech částech zelené oblasti, v blízkosti bílých budov, dokonce ani ve vodním příkopu — neviděl žádné známky pohybu. Nezjistil žádný náznak, že v habitatu létavců je něco živého.

Po čtyřech hodinách světlo zmizelo a Richard opět zůstal uprostřed kolmé stěny v temnotě. Zkontroloval teploměr včetně časového záznamu. Od doby, kdy vstoupil do habitatu, se teplota od počáteční hodnoty 26 °C neodchýlila o více než půl stupně. Perfektní řízení teploty, řekl si. Proč je však tak přesné? Proč se užívá tolik energie, aby se udržela stálá teplota?

Když tma trvala řadu hodin, stal se Richard netrpělivým. I když postupně nechal odpočinout všechny svaly tím, že se občas různě podporoval lanem, jeho tělo se pomalu znavovalo. Byl čas uvážit, co podniknout. Zdráhavě se rozhodl, že by bylo šíleně odvážné opustit lano a sestoupit do příkopu. Co bych vlastně dělal, kdybych se tam dostal? přemýšlel. Přeplaval ho? A co potom? Pořád bych se musel vrátit, kdybych ihned nenašel potravu.

Začal pomalu šplhat k otvoru ve stěně. Zatímco asi v polovině cesty odpočíval, zdálo se mu, že slyší něco velmi slabého po své pravici. Sáhl tiše do batohu pro přijímač. S minimem pohybu ho zesílil na maximum a nasadil si sluchátka. Z počátku neslyšel nic. Po několika minutách však pod sebou zachytil zvuk přicházející z vodního příkopu. Bylo nemožné určit přesně, co slyší — mohlo to být několik člunů pohybujících se ve vodě — dole však nepochybně probíhal nějaký druh činnosti.

Slyšel rovněž slabé plácání křídel, opět někde daleko vpravo? Bez jakéhokoliv varování Richard znenadání vykřikl z plných plic a potom náhle výkřik ukončil. Závan zvuků křídel rychle umlkl, ale asi po sekundu byl nepochybný.

Richard jásal. „Vím, že tam jste,“ zakřičel vesele. „Vím, že mne pozorujete.“

Měl plán. Měl určitě jen malou šanci, ale byl jistě lepší než nic. Richard zkontroloval jídlo a vodu, ujistil se, že zásoby jsou jakžtakž vyhovující, a zhluboka se nadechl. Teď, anebo nikdy, řekl si.

Zkoušel sestup bez spoléhání na lano. Postup se stal obtížnějším, ale dokázal to. Když se dostal na konec lana, odvázal si ho a posvítil si dolů na stěnu. Alespoň do úrovně mlhy spatřil spoustu říms. Pokračoval velice opatrně dolů a přiznal si, že se bojí. Několikrát se mu zdálo, že ve sluchátkách slyší tlukot vlastního srdce.

Pokud mám správný odhad, myslel si Richard, když sestupoval do mlhy, čeká mě tam dole společnost. Vlhkost zdvojnásobila obtížnost sestupu. Jednou uklouzl a téměř spadl, ale podařilo se mu zachytil se. Zastavil se na místě, kde mohl neobvykle dobře stát a držet se. Počkám, dokud něco neuslyším. V mlze se budou musel dostat blíž.

V krátké chvilce opět zaslechl křídla. Tentokrát to vypadalo, jako by tam byli létavci dva. Stál tam přes hodinu, až mlha začala řídnout. Křídla pozorovatelů slyšel ještě několikrát.

Měl v úmyslu počkat, až bude opět světlo, než sestoupí až k vodě. Když se však mlha rozptýlila a světlo se pořád nerozsvěcovalo, začal si Richard dělat starost o čas. Pustil se ve tmě po stěně dolů. Asi deset metrů nad příkopem slyšel, jak jeho pozorovatelé odlétají pryč. Dvě minuty na to se vnitřek habitatu létavců opět osvětlil.

Richard neztrácel čas. Měl jednoduchý plán. Na základě šelestů člunu, které slyšel ve tmě, předpokládal, že se v příkopu děje něco, co je pro létavce, nebo kohokoliv, kdo žije v hnědém válci, kritické. Pokud ne, uvažoval, proč pokračují v činnosti, když vědí, že je slyším? Kdyby ji o několik hodin odložili, téměř určitě bych z habitatu odešel.

Richard měl v úmyslu vstoupit do přikopu. Budou-li se létavci cítit nějak ohroženi, uvažoval, něco podniknou. Pokud ne, začnu okamžitě s výstupem a vrátím se do Nového Edenu.

Těsně předtím, než se spustil do vody, si Richard zul boty a s jistými obtížemi je nacpal do vodotěsného batohu. Aspoň nebudou mokré, kdyby musel šplhat zpět. O chviličku později, když se jeho noha dotkla vody, přiletěli k němu, ze zelené oblasti přímo za příkopem, kde se schovali, dva létavci.

Byli hrozně vzrušeni. Brebentili, křičeli a chovali se, jako by chtěli svými drápy Richarda roztrhat. Byl tak nadšen, že mu jeho plán vyšel, že jejich chování v podstatě ignoroval. Létavci ho obletovali a snažili se ho zatlačit zpět na stěnu. On šlapal vodu a pečlivě si je prohlížel.

Tito dva byli trošku odlišní od těch, s nimiž se on a Nicole setkali v Rámovi II. Tito létavci měli sametový povrch těla, právě tak jako ti předchozí, ale samet byl purpurový. Kolem krku měli jediný černý kroužek. Byli také menší (snad jsou mladší, myslel si Richard) než původní létavci a rovněž divočejší. Jeden z tvorů se svým drápem skutečně dotkl Richardovy tváře, když dostatečně rychle neuhnul ke stěně.

Richard nakonec vyšplhal na stěnu, těsně nad vodu, ale to létavce neuklidnilo. Téměř okamžitě začali střídavě létat vzhůru kolem stěny a ukazovali Richardovi, že chtějí, aby šplhal nahoru. Když se nehýbal, chovali se stále divočeji a divočeji.

„Chci jít s vámi,“ řekl Richard a ukázal na hnědý válec v dálce. Pokaždé, když opakoval signál rukou, obrovská stvoření křičela, brebentila a vzlétala směrem k otvoru ve stěně.

Létavci byli viditelně frustrováni a Richard si začal dělat starosti, že by ho mohli napadnout. Náhle dostal výtečný nápad. Budu si však pamatoval vstupní kód? položil sám sobě vzrušeně dotaz. Je to tolik roků.

Když sáhl do batohu, létavci okamžitě odlétli. „To dokazuje,“ řekl Richard nahlas, když zapínal svůj milovaný kapesní počítač, „že nohatci jsou vaši elektroničtí pozorovatelé. Jak jinak byste mohli vědět, že lidské bytosti můžou mít v takových batozích zbraně?“

Stiskl pět písmen na klávesnici a široce se usmál, když se aktivovala obrazovka. „Pojďte sem,“ volal Richard a mával na dva obří ptáky, kteří se vzdálili téměř na druhou stranu příkopu. „Pojďte sem,“ opakoval, „něco vám ukážu.“

Zvedl monitor a ukázal složitou počítačovou grafiku, kterou použil před mnoha roky v Rámovi II k přesvědčení létavců, aby přenesli jeho i Nicole přes Válcové moře. Byl to elegantní obrázek ukazující tři létavce, jak nesou v postroji dvě lidské postavy přes vodu. Dvě stvoření se opatrně blížila. To je ono, řekl si Richard vzrušeně. Pojďte sem a dobře se podívejte.

3

Richard nevěděl přesně, jak dlouho žil v šeré místnosti. Ztratil přehled o čase brzy poté, co mu odebrali batoh. Den za dnem probíhal ve stejné rutině. Spal v koutě místnosti. Kdykoliv se probudil, ať ze zdřímnutí, nebo z dlouhého spánku, do místnosti vešli dva létavci a podali mu k jídlu manový meloun. Věděl, že přicházejí zamčenými dveřmi na konci chodby, když se však snažil spát blízko dveří, nedali mu jednoduše potravu. Snadno to pochopil.

Zpravidla každý druhý den vstoupil do vězení jiný pár létavců a vyčistil mu celu. Šaty mu páchly a uvědomoval si, že je nesnesitelně špinavý, neměl však možnost sdělit svým věznitelům, že chce koupel.

Zpočátku jásal. Když se dva mladí létavci nakonec přiblížili dostatečně blízko, aby pozorovali vyobrazení, a potom, po několika minutách, udělali první pokus vzít mu počítač, rozhodl se Richard naprogramovat, aby se zobrazení neustále opakovalo.

Za necelou hodinu se dva mladí vrátili s největším létavcem, kterého kdy Richard viděl. Měl velké šedě sametové tělo a kolem krku tři nádherné třešňové kroužky. Všichni tři vzali Richarda do drápů, přenesli ho přes příkop a postavili na plochu pouště. Po delším brebentění mezi sebou, které muselo být dohadováním o nejvhodnějším způsobu, jak ho nést, ho zvedli vysoko do vzduchu.

Byl to let, při němž se tajil dech. Pohled na krajinu v habitatu, jenž se Richardovi naskytl, mu připomněl cestu v horkovzdušném balonu, kterou jednou vykonal v jižní Francii. Ve spárech létavců letěl až na vrchol hnědého válce, přímo pod jasný stíněný míč. Tam na ně čekalo šest dalších létavců, jeden z nich držel Richardův počítač, který pořád opakoval vyobrazení, a ti je eskortovali širokou vertikální chodbou dovnitř válce.

Prvních asi patnáct hodin putoval Richard od jedné velké skupiny létavců k další. Myslel si, že ho jeho hostitelé představují všem příslušníkům říše létavců. Za předpokladu, že se krátkých setkání plných brebentění a výkřiků neúčastnilo hodně létavců vícekrát, odhadl Richard celkový počet ptáků na přibližně sedm set.

Po tomto pochodu konferenčními místnostmi říše létavců vzali Richarda do malé místnosti, kde ho asi týden ve dne i v noci hlídali tříkroužkový létavec a dva z jeho společníků, rovněž velká stvoření se třemi rudými kroužky na krku. Během této doby povolili Richardovi přístup k počítači a všem předmětům v jeho batohu. Na konci období pozorování mu však všechny jeho věci vzali a přesunuli ho do tohoto vězení.

Muselo to být před třemi měsíci, plus minus týden, řekl si Richard jednoho dne, když začal se svou procházkou, kterou provozoval dvakrát denně jako hlavní pravidelné cvičení. Chodba vedle jeho místnosti byla asi dvě stě metrů dlouhá. Dělal obvykle osm úplných kol, tam a zpět, od kamenné stěny vedle jeho pokoje, ke dveřím na konci chodby.

A během celého tohoto období nedošlo ani k jediné návštěvě z vedení. Doba pozorování musela být soud… Alespoň jeho létavčí ekvivalent… Rozhodli, že jsem se něčím provinil? Proto mě zavřeli do této špinavé kobky?

Boty měl už ošlapané a šaty nadranc. Protože teplota byla příjemná (dohadoval se, že všude v habitatu létavců musí být 26 °C), nedělal si starosti, že by mu bylo chladno. Z mnoha důvodů se však netěšil na to, že bude pořád nahý, až se mu šaty zcela rozpadnou. Zasmál se pro sebe, když si vzpomněl na svou stydlivost během období pozorování. Vydělat se, když tři obrovští ptáci pozorují tvůj každý pohyb, není jistě snadný úkol.

Měl toho už plné zuby, jíst pořád jen manový meloun, ale byl alespoň výživný. Tekutina ve středu plodu osvěžovala a vlhká dužnina příjemně chutnala. Richard však toužil po něčem jiném k jídlu. Dokonce ty syntetické věci z Bílého pokoje by byly vítanou změnou, řekl si několikrát.

Ve své samotě považoval Richard za největší výzvu zachovat si mentální svěžest. Začal tím, že řešil zpaměti matematické problémy. Později, ze strachu, že mu už věkem znatelně zeslábla ostrost paměti, začal trávit čas rekonstrukcí událostí, a dokonce celých hlavních časových úseků svého života.

V těchto procvičováních paměti se zajímal zejména o velké mezery spojené s jeho odyseou v Rámovi II během cesty ze Země k Uzlu. I když bylo pro Richarda obtížné vzpomenout si na více specifických událostí z odysey, při jídle manového melounu se mu vždy vybavily útržky z dlouhého pobytu s létavci během té cesty.

Jednou si po jídle znenadání vzpomněl na velkou slavnost s mnoha létavci. Pamatoval si požár ve stavbě podobné dómu, a jak všichni létavci po požáru jednohlasně lkali. Richard byl zmaten. Nedokázal si vzpomenout na nic, čeho se tento útržek týká. Kde se to stalo? Bylo to těsně předtím, než mě zajali oktopavouci? přemítal. Ale jako obvykle, když se snažil vzpomenout si na něco, co zažil s oktopavouky, skončil s ohromnou bolestí hlavy.

Richard opět přemýšlel o své odysee, když prošel při posledním úseku své denní procházky pod jediným světlem v chodbě. Podíval se před sebe a spatřil, že dveře jeho vězení jsou otevřené. Už je to tady, řekl si, tak jsem se zbláznil. Už začínám vidět divné věci.

Dveře však zůstaly otevřené, když se k nim přiblížil. Prošel jimi a sáhl si na ně, aby si ověřil, že neztratil soudnost. Minul dvě další světla, než přišel k malé otevřené místnosti skladu na pravé straně. Na poličkách tam leželo asi osm manových melounů. Aha, pomyslel si Richard. Už to mám. Rozšířili mi vězení. Teď už si můžu brát jídlo sám. Kdyby tady tak byla někde koupelna…

Kousek dál, v malé místnosti na levé straně, byla vskutku tekoucí voda. Richard se pořádně napil, omyl si tvář a byl v ohromném pokušení vykoupat se. Jeho zvědavost však byla příliš silná. Chtěl zjistit rozsah svého nového panství.

Chodba od jeho cely končila na křižovatce tvaru T. Richard mohl jít na obě strany. Pomyslel si, že by se mohl dostat do nějakého bludiště, kde chtějí vyzkoušet jeho myšlenkové schopnosti, položil tedy na křižovatku košili a pokračoval doprava. Tímto směrem bylo určitě víc světel.

Když ušel asi dvacet metrů, spatřil v dálce dva létavce blížící se k němu. Ve skutečnosti je nejdřív uslyšel, protože byli zabráni do živé debaty. Když došli do vzdálenosti pěti metrů, Richard se zastavil. Dva létavci na něj pohlédli, vzali ho na vědomí krátkým výkřikem jiné výšky a pokračovali v cestě chodbou.

Potom potkal tři létavce, kteří reagovali přibližně stejně. Co se to tady děje? přemýšlel Richard a pokračoval v chůzi. To už nejsem ve vězení?

V první velké místnosti, kterou míjel, seděli v kruhu čtyři létavci, předávali si sem a tam řadu vyleštěných tyček a neustále brebentili. O kus dál, než se chodba rozšířila do velké společenské místnosti, stál Richard ve vchodu do další komnaty a fascinovaně pozoroval dva nohatce, jak dělají na čtvercovém stole něco, co vypadalo jako kliky. Šest tichých létavců je upřené pozorovalo.

Ve společenské místnosti bylo dvacet stvoření podobných ptákům. Všichni se shromáždili kolem stolu a pozorovali nějaký dokument rozložený na stole před nimi. Jeden z létavců držel v drápech ukazovátko a ukazoval jím na určité oblasti dokumentu. Na papíru byly podivné, zcela nesrozumitelné škrábance, Richard se však utvrdil, že se létavci dívají na mapu.

Když se Richard snažil dostat se blíže ke stolu, aby lépe viděl, létavci před ním uctivě ustoupili stranou. Během probíhajícího hovoru si dokonce z pohybů těl kolem stolu myslel, že jeden dotaz směřuje k němu. Opravdu přicházím o rozum, řekl si a vrtěl hlavou.

Pořád však nevím, proč mi dali tuto naprostou volnost, myslel si Richard, když seděl ve své místnosti a pojídal manový meloun. Ode dne, kdy našel dveře svého vězení otevřené, uplynulo šest týdnů. V jeho cele došlo k mnoha změnám. Na stěny umístili dvě světla připomínající lucerny a spal nyní na hromadě materiálu, který mu připomínal seno. V koutě místnosti měl dokonce neustále doplňovanou nádobu s čerstvou vodou.

Když byla jeho původní omezení zrušena, cítil Richard jistotu, že je jen otázkou hodin, nebo nanejvýš dne či dvou, než se stane něco skutečně významného. V jistém smyslu měl pravdu, protože příštího rána ho dva mladí létavci probudili ze spánku a začali ho učit jazyku létavců. Začali s jednoduchými předměty, jako manovým melounem, vodou a Richardem samotným, na něž nejdříve ukázali a potom pomalu opakovali zvuk, brebenštinu označující ukázaný předmět. S jistým úsilím se Richard naučil mnoho slovíček, i když jeho schopnost rozlišovat mezi hodně podobnými výkřiky a brebty nebyla nijak vynikající. Když měl vytvářet zvuky, bylo to zcela beznadějné. Neměl prostě fyzické vybavení, aby dokázal jazykem létavců mluvit.

Richard však očekával, že se mu nějak vyjasní širší souvislosti, a to se nestalo. Létavci se ho určitě snažili vzdělávat, dali mu volnost pohybu kdekoliv v jejich válci, kam se mu zachtělo — příležitostně s nimi dokonce jedl, když byl mezi nimi a objevil se manový meloun — ale k čemu to všechno směřuje? Způsob, kterým na něj hleděli, obzvláště vůdci, mu naznačoval, že od něj očekávají nějaký druh odezvy. Ale jakou odezvu? Ptal se Richard sám sebe po sté, když dojedl manový meloun.

Pokud mohl říci, neměli létavci psaný jazyk. Neviděl žádné knihy a žádný tvor nikdy nic nepsal. Měli jen ty podivné dokumenty podobné mapám, které příležitostně studovali, tak si alespoň Richard vysvětloval jejich činnost, ale nikdy žádné nevytvořili… Ani na ně nedělali žádné značky… byla to záhada.

A co nohatci? Richard potkával tato stvoření dvakrát či třikrát týdně a jednou měl dva z nich několik hodin ve svém pokoji, nikdy však klidně neposeděli a nenechali se prozkoumat. Jednou, když se pokoušel chytit nohatce do ruky, dostal Richard prudkou ránu, téměř určitě od elektrického proudu, po níž nohatce okamžitě pustil. Mysl mu skákala z obrazu na obraz, jak se snažil najít ve svém přebývání v říši létavců nějaký rozumný řád. Byl extrémně frustrován. Přesto si ani na chvilku nepřipustil, že za jeho zajetím a následnou zvýšenou volností není žádný záměr. Pokračoval v hledání odpovědi tím, že přezkoumával všechny své zkušenosti v jejich říši.

V bydlišti létavců byla Richardovi nepřístupná pouze jedna velká oblast, které by pravděpodobně stejně nedosáhl, protože nedokázal létat. Občas viděl jednoho nebo dva létavce sestupovat velkou svislou chodbou a jít pod úrovně, které on normálně navštěvoval. Jednou dokonce zahlédl dva právě vylíhnuté, ne větší než lidská dlaň, které nesli z tmavých dolních prostor. Při jiné příležitosti ukázal Richard dolů do temnoty, ale jeho průvodce zavrtěl hlavou. Většina tvorů se naučila jednoduchým pohybům hlavy označujícím v Richardově mluvě ano a ne.

Někde však musí být dodatečná informace, myslel si Richard. Určitě přehlížím nějaké stopy. Slíbil si, že provede zevrubnou prohlídku celého bydliště létavců, nejen místností na druhé straně, kde se obvykle cítil nevítaným hostem, nýbrž i velkých skladů manových melounů o patro níž. Udělám si podrobnou mapu, řekl si, abych měl jistotu, že jsem něco důležitého nezanedbal.

Jakmile Richard zavedl bydliště létavců do trojrozměrné grafické podoby, poznal, co přehlížel. Nikdy předtím nedokázal sjednotit často chaotické průchody včetně horizontálních a vertikálních chodeb, sloužících jak k chůzi, tak k létání, do souvislého obrazu. Samozřejmě, řekl si, když si promítal různé pohledy své komplexní mapy na monitor počítače. Jak jsem mohl být tak pitomý? Více než sedmdesát procent válce zůstává skryto.

Richard se rozhodl jít se svými počítačovými obrázky za jedním z vůdců a nějak požádat o prohlídku zbytku válce. Nebyl to snadný úkol. Toho dne létavce rušila nějaká krize, protože chodby byly plné brebentění, pokřiků a létavců pobíhajících sem a tam. Ve velké vertikální chodbě pozoroval Richard třicet až čtyřicet největších tvorů, jak vzlétají a vylétají z válce v jakémsi uspořádaném šiku.

Nakonec se Richardovi podařilo upoutat pozornost jednoho z tříkroužkových obrů. Ten byl fascinován podrobnostmi, které viděl na monitoru počítače, a všemi různými geometrickými zobrazeními svého domova. Ale Richard nedokázal sdělit svůj hlavní vzkaz — že chce vidět zbytek válce.

Vůdce zavolal několik společníků, aby se podívali na předvádění, a Richardovi se dostalo uznalého ptačího brebentění. Dali mu však pokyn, aby odešel, když schůzku přerušil další pták s něčím, co musela být důležitá zpráva o probíhající krizi.

Richard se vrátil do své cely. Byl zdrcen. Ležel na své rohoži ze sena a myslel na rodinu, kterou nechal v Novém Edenu. Možná je na čase, abych odešel, dumal a přemýšlel, jaký je v ptačí říši předepsaný postup, aby získal povolení opustit ji. Jak tak ležel, přišel do jeho místnosti návštěvník.

Richard nikdy předtím tohoto létavce nespatřil. Měl kolem krku čtyři kobaltově modré kroužky a sametový povrch jeho těla byl uhlově černý s občasnými bílými chomáči. Oči měl obdivuhodně jasné a (to se Richard dohadoval) plné smutku. Létavec počkal, až Richard vstane, a potom začal hovořit, velice pomalu. Richard porozuměl několika slovům, především často opakovanému „pojď za mnou“.

Před jeho celou čekali uctivě další tři létavci. Šli za Richardem a jeho důležitým návštěvníkem. Skupina opustila oblast, v níž se nacházela Richardova cela, přešla přes jediný most klenoucí se v obrovské vertikální chodbě a vešla do části válce, kde byly uskladněny manové melouny.

Na zadní stěně jednoho skladu melounů byly zářezy, kterých si Richard při svých výzkumech nepovšiml. Když se Richard a létavci přiblížili k těmto zářezům na pár metrů, stěna se odsunula a objevilo se něco, co vypadalo jako ohromný výtah. Nejvyšší ptačí vůdce mu pokynul, aby vstoupil.

Jakmile byl uvnitř, všichni čtyři létavci zabrebentili „sbohem“ a vytvořili kruh, aby své rozloučení zdůraznili otočením a úklonou. Richard se snažil napodobit jejich brebentění pro sbohem, potom se také uklonil a zacouval do výtahu. Několik sekund poté se stěna zavřela.

4

Výtah jel trýznivě pomalu. Ohromná kabina měla podlahu asi dvacet metrů čtverečných a strop asi osm až deset metrů nad Richardovou hlavou. Podlaha byla všude rovná, kromě dvou párů rovnoběžných drážek, jeden pár po obou stranách, které vedly od dveří k zadní stěně výtahu. V tomhle lze převážet doopravdy obrovské náklady, pomyslel si Richard, když hleděl do stropu vysoko nad sebou.

Snažil se odhadnout rychlost, jakou výtah klesá, bylo to však nemožné. Neměl žádnou vztažnou soustavu. Podle Richardovy mapy válce měly být skladovací prostory manových melounů asi jedenáct set metrů nad základnou. Jedeme-li tedy až dolů rychlostí, která by byla rovna normální rychlosti výtahu na Zemi, může cesta trvat několik minut.

Byly to nejdelší tři minuty v jeho životě. Richard neměl vůbec žádnou představu, co najde, až se dveře výtahu otevřou. Možná budu venku, pomyslel si znenadání, možná budu na hranici té oblasti s bílými stavbami… Je možné, že mne posílají domů?

Začal právě přemýšlet o tom, jak se asi změnil život v Novém Edenu, když se výtah zastavil. Velké dveře se otevřely a po několik sekund si byl Richard jist, že mu srdce vyskočí z těla. Přímo před ním stála a zřejmě na něj všema svýma očima zírala dvě nejpodivnější stvoření, jaká si kdy vůbec mohl představit.

Richard se nemohl pohnout. Co viděl, bylo tak neuvěřitelné, že byl fyzicky paralyzován, zatímco jeho mysl zápasila s bizarními vstupy, které dostávala z jeho smyslů. Obě stvoření před ním měla na své „hlavě“ po čtyřech očích. Kromě dvou velkých mléčných oválů na obou stranách neviditelné přímky symetrie půlící hlavu měl každý tvor dvě další oči připojené ke stopkám vystupujícím deset až dvanáct centimetrů nad vršek jeho čela. Za velkou hlavou měla jejich těla další dva segmenty, se dvěma přívěsky u každé části, takže měla celkem šest noh. Neznámí stáli vzpřímeně na dvou zadních nohách a čtyři přední měli přitisknuty ke svým hladkým krémově zbarveným podbřiškům.

Pohnuli se směrem k němu do výtahu a Richard vystrašeně couvl. Dvě stvoření se otočila k sobě a komunikovala mezi sebou vysokofrekvenčním šumem, který vycházel z malého kruhového otvoru pod oválnýma očima. Richard zamrkal, pocítil slabost a klekl si najedno koleno, aby neupadl. Srdce mu stále zuřivě pumpovalo.

Neznámí rovněž změnili polohu, dali své střední nohy na podlahu. V tomto postoji připomínali obrovské mravence se dvěma předníma nohama nad zemí a vysoko zvednutými hlavami. Po celou dobu se černé koule na konci očních stopek stále otáčely, propátrávaly celých tři sta šedesát stupňů a mléčný materiál v tmavě hnědých oválech se pohyboval ze strany na stranu.

Několik minut seděli víceméně nehybně, jako by povzbuzovali Richarda, aby si je prohlédl. Bojoval se strachem, snažil se je objektivně, vědecky studovat. Tvorové měli velikost asi středně velkých psů, ale zcela určitě vážili mnohem méně. Jejich těla byla tenká a docela ladná. Přední a zadní segmenty byly větší než střední a nahoře na všech třech částech bylo vidět vyleštěný krunýř z nějakého tvrdého materiálu.

Richard by je zařadil mezi velký hmyz, kdyby neměli tak mimořádné přívěsky, které byly tlusté, snad dokonce svalnaté, a pokryté krátkými velice hustými černě a bíle pruhovanými „vlasy“, takže to vypadalo, jako by tvorové měli oblečené spodky. Jejich ruce, pokud to bylo správné označení, byly bez vlasové pokrývky a měly každá čtyři prsty, přední pár ještě navíc palec.

Richard právě sebral dost odvahy, aby se opět podíval na jejich neuvěřitelné hlavy, když se za nimi ozval vysoký zvuk podobný siréně. Neznámí se otočili. Richard vstal a uviděl třetího tvora blížícího se rychlým tempem. Bylo úžasné pozorovat jeho pohyb. Utíkal jako kočka s šesti nohama, natahoval je rovnoběžně s podlahou a odrážel se v každém okamžiku běhu různým párem nohou.

Tři z nich se rychle domlouvali, potom nově příchozí zvedl hlavu a přední nohy a srozumitelně pokynul Richardovi, aby opustil výtah. Richard šel za trojicí a vstoupil do rozlehlého prostoru.

Tato místnost byla též skladištěm manových melounů, ale v tom byla její jediná podobnost se skladem v ptačí části válce. Všude se nacházelo automatizované zařízení špičkové technologie. Na stropě deset metrů nad nimi popojížděl na kolejnicích mechanický sběrač. Uchopil jednotlivé melouny a rovnal je na nákladní vozy umístěné v drážkách na jednom konci místnosti. Zatímco Richard a jeho průvodci pozorovali práci sběrače, nákladní vůz sjel v drážkách a zastavil se ve výtahu.

Tvorové vyrazili do jedné z uliček v místnosti a Richard si pospíšil za nimi. U dveří na něj počkali, potom utíkali doleva a ohlíželi se, aby měli jistotu, že je pořád v dohledu. Richard za nimi běžel téměř dvě minuty, dokud nedorazili do širokého otevřeného atria, velmi vysokého, v jehož středu bylo dopravní zařízení.

Zařízení bylo vzdáleným bratrancem pohyblivého schodiště. Vlastně tam byla dvě, jedno běželo nahoru a druhé dolů, která spirálovitě obtáčela dva silné sloupy ve středu atria. Eskalátory se pohybovaly velice rychle a dosti strmě. Každých asi pět metrů dosáhly další úrovně, nebo patra a cestující potom šli metr ke spirálovitému schodišti kolem druhého sloupu. Za zábradlí po straně eskalátoru sloužila jen stěna vysoká třicet centimetrů. Mimozemští tvorové jeli v horizontální poloze, se všemi šesti nohami na pohyblivé rampě. Richard, který původně stál, se kvapně spustil na všechny čtyři, aby nevypadl.

Během jízdy minulo Richarda asi deset mimozemců jedoucích směrem dolů a zíralo na něj svými úžasnými obličeji. Jak vůbec jedí? uvažoval Richard, když si všiml, že kruhový otvor, který používali ke komunikaci, není určitě dost velký na přijímání potravy. Na hlavě neměli žádné jiné otvory, i když tam byly nějaké výstupky a vrásky, jejichž účel neznal.

Richarda vezli na osmé či deváté patro. Všichni tři tvorové na něj čekali, až tam dojel. Richard je následoval do šestiúhelníkové stavby s jasně rudým označením na přední straně. To je legrační, pomyslel si. když se díval na podivnou škrábanici. Takové nápisy jsem už viděl… Samozřejmě, na mapě, nebo co to bylo za dokument, který četli létavci.

Zavedli Richarda do místnosti, která byla dobře osvětlená a vkusně dekorovaná černě a bíle geometrickými vzory. Kolem něj se nacházely předměty různých tvarů a velikostí, ale neměl ani potuchy, co jsou zač. Cizinci ho informovali pomocí posunků, aby tam zůstal. Potom odešli. Unavený Richard studoval nábytek, snažil se odhadnout, co by mohla být postel, a pak se natáhl ke spánku na podlahu.

Myrmikoti. Tak jim budu říkat. Richard se za čtyři hodiny probudil a nemohl přestat přemýšlet o cizích tvorech. Chtěl jim dát vhodné jméno. Když zavrhl jak kočkomravence, tak mravencohmyz, vzpomněl si, že člověk, který studuje mravence, se nazývá myrmekolog. Vybral si myrmikoty, protože se mu zdálo, že to zní lépe než myrmekoti.

Jeho místnost byla dobře osvětlena. Ve skutečnosti všechna místa v habitatu myrmikotů měla dobré osvětlení, což značně kontrastovalo s temnými chodbami v horních částech hnědého válce, které se podobaly katakombám. Od jízdy výtahem jsem neviděl žádného létavce, uvažoval Richard. Takže tyto dva druhy zjevně nežijí společně. Alespoň ne úplně. Oba však používají manové melouny… Jaký je přesně jejich vztah?

Dva myrmikoti přicupitali přes vchod, položili před něj pěkně naporcovaný meloun a šálek vody a pak zmizeli. Richard měl hlad i žízeň. Několik sekund poté, co dosnídal, se párek tvorů vrátil. Pomocí rukou na svých předních končetinách mu naznačili, aby vstal. Richard na ně zíral. Jsou to tatáž stvoření jako včera? přemýšlel. A je to tentýž pár, který mi přinesl meloun a vodu? Prošel si v duchu všechny myrmikoty, které viděl, včetně těch, kteří ho minuli, když jeli dolů po eskalátorech. Nedokázal si vybavit jedinou odlišnou nebo identifikační charakteristiku na žádném jedinci. Vypadají tedy všichni úplně stejně? přemítal. Tak jak se potom rozeznají?

Myrmikoti ho vyvedli do chodby a pak odkvačili doprava. To je velkolepé, řekl si Richard a rozběhl se za nimi, když strávil několik sekund obdivováním krásy jejich běhu. Musí si myslet, že všichni lidé jsou atleti. Jeden z myrmikotů se asi čtyřicet metrů před nim zastavil. Neotočil se. Richard však věděl, že ho pozoruje, protože měl obě stopkové oči nakloněny k němu. „Už běžím,“ zakřičel Richard. „Ale nedokážu utíkat tak rychle.“

Netrvalo dlouho a Richard pochopil, že dva mimozemci ho provádějí svým habitatem. Prohlídka byla velmi logicky připravena. První zastávku, velice krátkou, udělali ve skladišti manových melounů. Richard pozoroval dva nákladní vozy plné melounů, jak sjíždějí v drážkách do výtahu podobnému tomu (nebo totožného s tím), kterým den předtím jel.

Po dalším pětiminutovém běhu se Richard dostal do zcela odlišné části myrmikotího doupěte. Zatímco stěny v předchozí části byly většinou kovově šedé nebo bílé, kromě jeho pokoje, zde byly místnosti i chodby bohatě zdobené, buď barvami, nebo geometrickými vzory, anebo obojím. Jedna ohromná místnost, velká přibližně jako divadelní sál, měla ve své podlaze tři bazény plné kapaliny. V této místnosti bylo kolem sta myrmikotů, polovina zřejmě plavala v bazénech (nad vodní hladinou bylo vidět jen stopkové oči a horní část krunýře) a druhá polovina buď seděla na předělech oddělujících bazény od sebe, nebo se procházela v tajuplné stavbě na vzdálené straně místnosti.

Ale plavali doopravdy? Při bližší prohlídce si Richard všiml, že stvoření se v bazénu nepohybují — jen se na daném místě ponořila a zůstala několik minut pod vodou. Kapalina ve dvou bazénech byla dost hustá, připomínala krémovou polévku na Zemi, a třetí, průhledný bazén, obsahoval téměř určitě vodu. Richard sledoval jednoho myrmikota, jak přešel z jednoho bazénu s hustou tekutinou do vody, a potom do druhého bazénu s hustou tekutinou. Co to dělají? divil se Richard. A proč mě sem přivedli?

Skoro jako na zavolanou mu poklepal jeden myrmikot na záda. Tvor ukázal na Richarda, potom na bazény a pak k Richardovým ústům. Ten neměl ani potuchy, co mu říká. Průvodce potom sešel po svahu k bazénům a ponořil se do jednoho s hustou tekutinou. Když se vrátil, postavil se na zadní nohy a ukázal na drážky mezi segmenty svého měkkého krémově zbarveného břicha.

Myrmikoti zřejmě považovali za důležité, aby Richard pochopil, co se v bazénech děje. Při příští zastávce pozoroval, jak tvorové za pomoci zařízení špičkové technologie drtí nějaký vláknitý materiál a potom ho míchají s vodou a dalšími tekutinami, aby vytvořili řídkou kaši, která vypadala jako náplň jednoho z bazénů. Nakonec jeden z mimozemců dal prst do kaše a dotkl se hmotou Richardových úst. Určitě mi říkají, že bazény jsou určeny k výživě, myslel si Richard. Takže oni vůbec nejedí manové melouny? Nebo aspoň mají pestřejší stravu? Je to všechno fascinující.

Brzy nato odběhli do dalšího vzdáleného kouta doupěte. Zde Richard viděl třicet či čtyřicet menších tvorů, zjevně mladých myrmikotů, věnujících se různým činnostem pod dohledem dospělých. Fyzicky ti malí připomínali své starší druhy, kromě jedné velké odlišnosti — neměli žádný krunýř. Richard dospěl k závěru, že tvrdý horní příkrov si tvorové vypotí, až ukončí růst. Ačkoliv si Richard představoval, že to, co se děje s mládeží, je asi podobné škole, nebo snad jeslím, nevěděl to samozřejmě jistě. Ale v jednom okamžiku si byl jist, že slyšel, jak nedospělí myrmikoti opakují jednohlasně řadu zvuků vyslaných jejich vychovatelem.

Potom jel Richard se svými dvěmi průvodci na eskalátoru. Asi na dvacátém patře opustili tvorové pohyblivé schody a otevřené atrium a běželi rychle chodbou, která končila v ohromné továrně plné myrmikotů a strojů zabývajících se působivou směsicí činností. Jeho průvodci pořád vypadali, že mají naspěch, takže pro Richarda bylo obtížné, aby studoval nějaký specifický postup. Továrna připomínala mechanickou dílnu na Zemi. Byla plná nejrůznějšího hluku, pachu chemikálií a kovů a vrnění myrmikotů dorozumívajících se v místnosti. V jednom místě Richard pozoroval, jak tvorové opravují nakladač podobný stroji, který viděl den předtím při práci ve skladě melounů.

V jednom koutě továrny se nacházela zvláštní plocha, která byla oddělená od pracovního ruchu. Ta probudila jeho zvědavost. I když ho průvodci tím směrem nevedli, vydal se k ní. Nikdo ho nezastavil, když překročil její práh. Uvnitř velké kóje řídil operátor automatický výrobní proces.

Na dopravním pásu přicházely do místnosti dlouhé, tenké klouby spojené kousky lehkého kovu nebo umělé hmoty. Ze sousední kóje vstupovaly dovnitř na druhém pásu malé koule o průměru asi dvou centimetrů. V místě, kde se oba pásy setkávaly, klesal na součásti s podivným mlaskavým zvukem velký pravoúhlý stroj zabudovaný v pouzdře, které bylo zavěšeno na vysokém stropě. Po třiceti sekundách dal operátor signál, aby se stroj zvedl, z pásu seskočili dva nohatci, přitáhli své dlouhé nohy pod sebe a vskočili na místa v krabici, která vypadala jako obrovská přepravka na vejce.

Richard několikrát pozoroval, jak se proces opakuje. Fascinovalo ho to a také trochu mátlo. Takže myrmikoti vyrábějí nohatce. A mapy. A pravděpodobně rovněž kosmickou loď, někde, odkud oni i létavci pocházejí. Co tohle tedy je? Nějaký pokročilý druh symbiózy?

Zavrtěl hlavou nad procesem výroby nohatců. který před jeho zrakem pokračoval. Chvilečku nato uslyšel za sebou zvuk myrmikota. Otočil se. Jeden z jeho průvodců mu podával kousek manového melounu.

Richard začínal pociťovat únavu. Neměl představu, jak dlouho prohlídka trvá, cítil se však, jako by to bylo mnoho hodin.

Neexistoval žádný postup, který by mu umožnil poskládat vše, co viděl. Po jízdě malým výtahem do horních částí oblasti myrmikotů, kde nejen navštívil nemocnici pro létavce, v níž pracovali a kterou řídili myrmikoti, nýbrž i pozoroval, jak se z hnědých kožovitých vajec pod pozornýma očima lékařů líhnou létavci, věděl Richard jistě, že mezi oběma biologickými druhy dochází opravdu ke složitému symbiotickému vztahu. Ale proč? dumal, když mu průvodci u výtahu popřáli chvilku odpočinku. Létavci mají z myrmikotů zjevně užitek. Co však dostávají tyto obrovité mravenčí kočky od létavců?

Jeho průvodci ho vedli širokou chodbou k velkým dveřím vzdáleným několik set metrů. Tentokrát neutíkali. Když se blížili ke dveřím, vešli do vstupní haly z menších bočních chodeb tři další myrmikoti a tvorové začali hovořit svým vysokofrekvenčním jazykem. V jedné chvíli se všichni zastavili a Richard si představoval, že se dohadují. Zatímco mluvili, pečlivě je pozoroval, obzvláště jejich obličeje. Dokonce i vrásky a záhyby kolem otvoru, z něhož vycházel zvuk, byly u všech stvoření totožné. Neexistoval vůbec žádný způsob, jak rozeznat jednoho myrmikota od druhého.

Nakonec se celá skupina vydala ke dveřím. Z dálky Richard podcenil jejich velikost. Když se přibližoval, spatřil, že jsou dvanáct až patnáct metrů vysoké a víc než tři metry široké. Měly složitě a nádherně vyřezávaný povrch, umělecká práce se soustředila na čtvercovou, ze čtyř panelů složenou dekoraci s letícím létavcem v horním levém kvadrantu, manovým melounem v horním pravém, běžícím myrmikotem v dolní levé části a něčím, co vypadalo jako hrubé hedvábí poseté hustými chomáči, vpravo dole.

Richard se zastavil a obdivoval uměleckou práci. Nejdříve měl nejasný pocit, že už tyto dveře, nebo aspoň výzdobu, viděl, řekl si však, že to není možné. Ale když přejížděl prsty po vyřezané postavě myrmikota, znenadání si vzpomněl. Ano, samozřejmě, řekl si vzrušeně. V zadní části doupěte létavců v Rámovi II. Tam, kde došlo k požáru.

Za chvilečku se dveře otevřely a Richarda uvedli do prostoru, který připomínal velkou podzemní katedrálu. Místnost, v níž se nacházel, byla přes padesát metrů vysoká. Podlaha měla tvar kruhu o průměru asi třiceti metrů a kolem kruhu bylo umístěno šest oddělených bočních lodí. Stěny stavby oslňovaly. V podstatě každý čtverečný centimetr obsahoval plastiky nebo podpůrné fresky vytvořené s puntičkářskou pozorností vůči každému detailu. Bylo to ohromující a nádherné.

Uprostřed katedrály na vyvýšeném pódiu stál myrmikot a řečnil. Pod ním na čtyřech zadních nohách seděl tucet dalších a s napjatou pozorností sledoval řečníka.

Když Richard obcházel místnost, uvědomil si, že výzdoba na stěnách, v metr širokém pruhu asi osmdesát centimetrů nad podlahou, vypráví souvislý příběh. Tiše sledoval umělecký výtvor, až došel, podle svého názoru, k začátku příběhu. Prvním obrazem byla plastika manového melounu. V dalších třech panelech bylo vidět, že v melounu něco roste. Na druhém panelu to bylo maličké, na čtvrtém to zabíralo téměř celý vnitřek melounu.

Na pátém panelu bylo vidět maličkou hlavu se dvěma oválnýma mléčnýma očima, stopkovými bouličkami a malým kulatým otvorem pod očima, jak se klube z melounu. Šestá plastika, která ukazovala malé myrmikoty, velice podobné těm, které Richard viděl při začátku prohlídky, potvrzovala to, co předpokládal, když sledoval vyobrazení. „Do hajzlu!“ vyhrkl překvapeně Richard. Manový meloun je tedy myrmikotí vejce! V hlavě se mu honily myšlenky. Ale to nedává smysl. Létavci jedí melouny… Ve skutečnosti jimi myrmikoti dokonce krmí i mne… Co se to tady vlastně děje?

Richard byl tak ohromen tím, co objevil (a tak unaven z neustálého poklusu během prohlídky), že si sedl na podlahu před plastikou s malými myrmikoty. Snažil se přijít na spojení mezi nimi a létavci. Nedokázal uvést žádnou obdobnou symbiózu na Zemi, i když si byl dobře vědom, že různé druhy často spolupracují, aby zlepšily své šance na přežití. Jak však může být jeden druh přátelský vůči druhému, když jeho vejce jsou jedinou potravou pro druhý druh? Richard dospěl k závěru, že to, co považoval za základní biologickou zásadu, v případě myrmikotů a létavců neplatí.

Zatímco Richard hloubal nad podivnými novými fakty, které zjistil, obklopila ho skupina myrmikotů. Všichni ho pokynem vyzvali, aby vstal. Za chvíli je sledoval dolů po točitém schodišti na druhé straně místnosti do speciální krypty pod jejich katedrálou.

Poprvé od vstupu do habitatu bylo osvětlení tlumené. Myrmikoti vedle něj se pohybovali pomalu, téměř zbožně, když procházeli širokým průchodem s klenutým stropem. Na konci průchodu se nacházely dvoukřídlé dveře, které vedly do velké místnosti vyplněné měkkým bílým materiálem. Ačkoliv hmota, která z dálky vypadala jako bavlna, byla hustá, její jednotlivá vlákna byla většinou velice tenká, kromě míst, kde se spojovala do chuchvalců, nebo uzlů, které se zcela nahodile nacházely v celém velkém bílém objemu.

Richard a myrmikoti se zastavili ve vchodu, asi metr od místa, kde materiál začínal. Bavlněná síť se rozprostírala ve všech směrech tak daleko, kam Richard dohlédl. Zatímco studoval její složitou mřížovou konstrukci, prvky materiálu se začaly velice pomalu pohybovat, rozestupovaly se a vytvářely uličku ve směru z průchodu do sítě. Síť je živá, myslel si Richard a tep se mu zrychloval, jak fascinovaně pozoroval probíhající děj.

Po pěti minutách se vytvořila ulička, která byla právě dost velká, aby se Richard dostal deset metrů do materiálu. Myrmikoti kolem mu všichni ukazovali k bavlněné pavučině. Richard začal vrtět hlavou. Lituji, kamarádi, chtěl jim sdělit, ale na této situaci je něco, co se mi nelíbí. Nemáte-li námitky, já raději tuto část prohlídky vynechám.

Myrmikoti stále ukazovali. Richard neměl na vybranou a uvědomoval si to. Co mi to udělá? ptal se sám sebe, když udělal první krok vpřed. Sní mne to? To všechno bylo kvůli tomuhle? To by vůbec nedávalo smysl.

Otočil se. Myrmikoti se nehnuli. Richard se zhluboka nadechl a vešel celých deset metrů do uličky, až k místu, kde se mohl dotknout jedné z podivných uzlin v živé síti. Když uzlinu pozorně zkoumal, materiál kolem něj se začal opět pohybovat. Richard se prudce otočil a spatřil, že ulička za ním se zavírá. Šílený strachem snažil se běžet zpět k chodbě, ale byla to ztráta energie. Síť ho obklopila kolem dokola, a tak se smířil s myšlenkou, že musí přijmout, co se stane.

Richard stál úplně klidně, když ho pavučina obklopila. Maličké prvky jako nitky byly asi milimetr široké. Zvolna, nepřetržitě mu začaly pokrývat tělo. Počkej, myslel si Richard, počkej. Udusíš mě. Ale ke svému překvapení, i když mu stovky vláken obalovaly hlavu a tvář, neměl s dýcháním žádné potíže.

Než ztratil možnost hýbat rukama, snažil se odtáhnout jedno z vláken z paže. Bylo to téměř nemožné. Jak se kolem něj obalovaly, nitky se mu rovněž zabodávaly do pokožky. Po mnoha škubnutích nakonec uspěl a bílá vlákénka z malé části paže vytáhl, začal však z té plošky krvácet. Richard přehlédl své tělo a odhadl, že pod vnější vrstvou kůže má pravděpodobně milion částeček živé sítě. Otřásl se.

Richard stále žasl, že se nedusí. Když začal přemýšlet, jak se k němu skrze pavučinu dostává vzduch, uslyšel v mysli druhý hlas. Přestaň se snažit všechno analyzovat, říkal ten hlas, stejně to nikdy nepochopíš. Aspoň jednou v životě pouze zažívej neuvěřitelné dobrodružství.

5

Richard opět ztratil pojem o čase. Někdy během dnů (nebo to byly týdny?), kdy žil uvnitř sítě, změnil polohu. Během jednoho z prvních spánků mu pavučina rovněž odstranila šaty. Richard nyní ležel na zádech na ohromně husté části jemné síťoviny, která mu obalovala tělo.

Jeho mysl se už netázala, jak se mu daří přežít. Kdykoliv pocítil hlad nebo žízeň, byly jeho potřeby nějakým způsobem rychle ukojeny. Jeho výměšky vždy během několika minut zmizely. I když byl zcela obklopen živou pavučinou, dýchalo se mu snadno.

Richard strávil mnoho hodin, kdy byl při vědomí, studiem výtvoru kolem sebe. Když se pečlivě díval, viděl malá vlákénka v neustálém pohybu. Vzory v síti kolem něj se měnily velice pomalu, avšak určitě se měnily. Richard si v mysli vynášel dráhy uzlin, které viděl. Jednou se do jeho blízkosti dostaly tři různé uzly a utvořily mu před hlavou trojúhelník.

Síť si vyvinula pravidelný cyklus interakce s Richardem. Patnáct až dvacet hodin k němu měla neustále připojeno tisíce vláken a potom ho na několik hodin zcela uvolnila. Richard spal hluboce beze snů, kdykoliv nebyl k pavučině připojen. Když se v této situaci náhodou probudil, byl vysílený a neklidný. Avšak pokaždé, když se kolem něj začaly nitky opět vinout, pocítil obnovený příval energie.

Když usnul připojený k síti, měl velice aktivní a živé sny. Nikdy předtím tolik nesnil a často se smál Nicolině zaujetí jejími sny. Když se však jeho obrazy ve snu stávaly složitějšími a v některých případech docela bizarními, začal si plně uvědomovat, proč jim Nicole věnovala takovou pozornost. Jedné noci se mu zdálo, že je zase dospívající chlapec a sleduje divadelní představení Jak se vám líbí ve svém rodném městě Stratfordu nad Avonou. Rozkošná blondýnka, která hrála Rosalindu, sestoupila z jeviště a zašeptala mu do ucha.

„Jsi Richard Wakefield?“ tázala se ve snu.

„Ano,“ odvětil.

Herečka začala Richarda líbat, nejdříve pomalu, potom vášnivěji, s hbitým lahodným jazykem kmitajícím uvnitř jeho úst. Pocítil vzestup naléhavé touhy a pak se náhle probudil, podivně v rozpacích ze své nahoty i erekce. Co to všechno mělo znamenat? přemítal Richard a v duchu si opakoval tuto větu, kterou často slýchal od Nicole.

V jisté fázi jeho zajetí se staly vzpomínky na Nicole mnohem ostřejšími, jasnějšími. Ke svému překvapení Richard zjistil, že při absenci jiných vjemů je schopen, pokud se soustředí, vybavit si celé rozhovory s Nicole včetně takových detailů, jako výrazy tváře, které užívala ke zdůraznění svých vět. V příliš dlouhé samotě trávené v pavučině bylo Richardovi často velice smutno a živé vzpomínky působily, že mu jeho milovaná žena chyběla ještě více.

Stejně ostře se mu vybavovaly i děti. Chyběly mu také všechny, obzvláště Katie. Vzpomínal na poslední rozhovor se svou nejoblíbenější dcerou, několik dnů před svatbou Ellie, kdy si přišla domů pro nějaké šaty. Byla v depresi a potřebovala povzbuzení. Richard jí však nedokázal pomoci. Nenavázali jsme prostě spojení, uvažoval Richard. Nedávný obraz Katie jako přitažlivé mladé ženy vystřídal obrázek bezstarostné desetileté dívenky skotačící na náměstích New Yorku. Srovnání těchto dvou představ v něm vyvolalo hluboký pocit ztráty. Nikdy jsem se s ní necítil dobře potom, co se probudila, uvědomil si s povzdechem. Pořád jsem ji chtěl jako malou holčičku.

Jasnost jeho vzpomínek na Nicole a Katie přesvědčila Richarda, že s jeho pamětí se děje něco mimořádného. Zjistil, že si dokáže rovněž vyvolat přesné výsledky všech čtvrtfinálových, semifinálových a finálových fotbalových zápasů mistrovství světa v letech 2174 až 2190. Jako mladík znal všechny tyto neužitečné informace, protože byl vášnivým fotbalovým fanouškem. V průběhu let před vysláním Newtona, kdy se mu v mozku nahromadila taková spousta nových věcí, si však nebyl často schopen vzpomenout ani na účastníky finále mistrovství světa, dokonce ani v rozhovorech o fotbalu se svými přáteli.

Jak se obrazy z jeho vzpomínek neustále zaostřovaly, Richard zjistil, že si rovněž vyvolává emoce, které s nimi byly spojené. Bylo to téměř tak, jako by své zážitky prožíval úplně znovu. V jedné dlouhé vzpomínce si pamatoval nejen neodolatelný pocit lásky a zbožňování, které pocítil k Sarah, když ji poprvé uviděl na jevišti, nýbrž i napětí a vzrušení jejich námluv, včetně nespoutané vášně jejich prvního milování. Zůstal po něm tehdy bez dechu a nyní, o mnoho let později, obalený cizím stvořením připomínajícím síť neuronů, nebyla Richardova odezva o nic slabší.

Zanedlouho se zdálo, že Richard už nemá žádnou kontrolu nad tím, jaké vzpomínky se v jeho mozku vybavují. Z počátku, tomu aspoň věřil, záměrně myslel na Nicole nebo na děti nebo dokonce na své dvoření Sarah, jen proto, aby se cítil šťastným. A teď se zdá, řekl jednoho dne v pomyslném rozhovoru přisáté síti, když jsi mi oživila paměť — Bůh ví, k jakému účelu — že ji čteš celou.

Dlouhé hodiny Richard nucené čtení paměti vychutnával, obzvláště části týkající se jeho života v Cambridge a na Vesmírné akademii, kdy jeho dny byly oživovány neustálou radostí z nových poznatků. Kvantová fyzika, kambrijská exploze, pravděpodobnost a statistika, dokonce dlouho zapomenutá slovíčka z hodin němčiny, to vše mu připomínalo, za kolik štěstí v životě vděčí vzrušení z poznání. V další velmi uspokojivé vzpomínce přeskakovala jeho mysl svižně z jedné hry na druhou a obsáhla všechna divadelní představení Shakespeara, která ve věku mezi deseti až sedmnácti viděl v divadle. Každý potřebuje hrdinu, přemítal Richard po montáži scén, jako hybný moment k tomu. aby ze sebe dostal to nejlepší. Mým hrdinou byl dozajista William Shakespeare.

Některé vzpomínky byly bolestné, obzvláště ty z dětství. V jedné z nich mu bylo zase osm, seděl na lavici u malého stolu, doma v jídelně. Ovzduší u stolu bylo napjaté. Otec, opilý a rozezlený na celý svět, se na všechny kabonil. když mlčky jedli. Richard neúmyslně rozlil trošku polévky a za několik sekund ho otec tvrdě udeřil hřbetem ruky do tváře, srazil ho z lavice do kouta místnosti, kde se třásl strachem a šokem. Na tento okamžik nemyslel dlouhé roky. Richard nedokázal potlačit slzy, když si vzpomněl, jak byl před svým neurotickým a násilnickým otcem bezmocný a vyděšený.

Jednoho dne si Richard náhle začal vzpomínat na podrobnosti ze své dlouhé odysey v Rámovi II a silná bolest hlavy ho téměř oslepila. Viděl se v divné místnosti, jak leží na podlaze obklopen třemi nebo čtyřmi oktopavouky. Měl v sobě implantovány tucty sond a dalších přístrojů a podstupoval právě nějaký test.

„Přestaňte, přestaňte,“ vykřikl Richard a zničil svým silným vzrušením obraz v paměti. „Rozskočí se mi hlava.“

Bolest začala zázračně slábnout a Richard se opět dostal v paměti mezi oktopavouky. Vybavil si dlouhé dny testů, kterým byl podroben, a maličké živé tvory, které mu vsunuli do těla. Vzpomněl si rovněž na zvláštní řadu sexuálních pokusů, při nichž byl vystaven různým druhům vnější stimulace a když u něj došlo k ejakulaci, byl za to odměněn.

Tyto nové vzpomínky, k nimž nikdy předtím neměl přístup, nikdy po probuzení z komatu, v němž ho jeho rodina v New Yorku našla, Richarda vyděsily. Teď si pamatuji také další věci o oktopavoucích, přemítal vzrušeně. Mluvili mezi sebou barvami, které jim obalovaly hlavy. Byli v podstatě přátelští, ale rozhodnutí zjistit o mně vše, co mohli. Snažili…

Myšlenkový obraz zmizel a bolest hlavy se Richardovi vrátila. Nitky sítě se právě odpojily. Richard byl vyčerpaný a vmžiku usnul.

Po dlouhých dnech, kdy jedna vzpomínka sledovala druhou, čtení paměti náhle skončilo. Richardova mysl už nebyla hnána vnější silovou funkcí. Nitky sítě zůstávaly po dlouhá období nepřipojeny.

Týden prošel bez událostí. V druhém týdnu se však asi dvacet centimetrů od jeho hlavy začala tvořit neobvyklá kulovitá uzlina, daleko větší a hustěji zabalená než normální chundele v živoucí pavučině. Uzlina rostla, až dosáhla asi velikosti míče na košíkovou. Brzy potom vyslala sta vláken, která se zabodla do kůže po obvodu Richardovy lebky. Konečně, pomyslel si Richard a ignoroval bolest způsobenou vpádem nitek do jeho mozku. Teď uvidíme, co to všechno znamená.

Okamžitě spatřil nějaké obrázky, i když byly tak rozmazané, že v nich nedokázal nic určit. Kvalita Richardových představ se však velmi rychle zlepšovala, protože chytře vymyslel hrubý způsob komunikace s pavučinou. Jakmile se mu v mysli objevil první obraz, došel Richard k závěru, že síť, která dlouhou řadu dnů četla výstup jeho paměti, se nyní snaží do jeho mozku psát. Pavučina však zjevně nedokázala měřit kvalitu vjemů, které pociťoval. Když si vzpomněl na návštěvy u očního lékaře jako chlapec a na způsob komunikačního schématu, které vedlo ke konečnému určení skel pro brýle, začal prsty naznačovat síti, zda prováděná změna v procesu přenosu vede ke zlepšení, nebo zhoršení obrazu. Tímto způsobem byl Richard brzy schopen „vidět“, co mu cizí stvoření chtělo ukázat.

Prvními obrázky byly snímky planety pořízené z kosmické lodi. Mraky pokrytý svět se dvěma malinkatými měsíci a vzdálenou, osamocenou, žlutou hvězdou jako svým tepelným a světelným zdrojem byl téměř jistě domovskou planetou přisedlých pavučin. Řada dalších snímků ukazovala různé části této planety.

Mlha byla na domovské planetě přisedlin všudypřítomná. Pod mlhou se nacházel ve většině záběrů hnědý neúrodný povrch beze skal. Pouze na pobřeží, kde se neúrodný podklad stýkal s vlnami jezer a moří, v nichž byla zelená tekutina, se objevovaly jisté náznaky života. V jedné z těchto oáz spatřil Richard nejen několik létavců, nýbrž i fascinující směsici dalších živočichů. Richard by dokázal strávit studiem jen jednoho nebo dvou těchto obrázků celé dny, nekontroloval však sled snímků. Byl si jist, že síť s ním komunikuje s určitým cílem, a první řada obrazů byla pouze úvodem.

Všechny zbývající snímky představovaly buď létavce, manový meloun, myrmikota, přisedlou pavučinu, nebo nějakou kombinaci z této čtveřice. Scény zobrazovaly, jak Richard předpokládal, „normální život“ na jejich domovské planetě a dokumentovaly obecné téma symbiózy mezi druhy. V několika obrazech bylo vidět létavce, jak brání podpovrchové kolonie myrmikotů a přisedlin před útoky něčeho, co vypadalo jako malí živočichové a rostliny. Další snímky ilustrovaly myrmikoty pečující o vylíhnuté létavce nebo transportující velká množství manových melounů na kopec létavců.

Richard byl zmaten, když viděl několik obrázků, na nichž byly maličké manové melouny obklopené přisedlinovými stvořeními. Proč by tam myrmikoti kladli svá vejce? přemítal. Pro ochranu? Nebo jsou tyto podivné pavučiny nějakou myslící placentou?

Celý sled obrazů vyvolal v Richardovi jednoznačný dojem, že přisedliny zaujímají v hierarchickém smyslu z těchto tří druhů nejvyšší postavení. Všechny snímky naznačovaly, že myrmikoti i létavci pavučinové tvory uctívají. Nerozhodují nějak tyto sítě v nejdůležitějších věcech za létavce a myrmikoty? ptal se Richard sám sebe. Jaká neuvěřitelná symbióza… Jak se pro všechno na světě mohla vůbec vyvinout?

Ve sledu bylo několik tisíc snímků. Po jejich dvojnásobném zopakování se vlákna od Richarda odpojila a vrátila se k obří uzlině. V dalších dnech byl Richard v podstatě ponechán sám, připojení k hostiteli se omezovala jen na to, aby přežil.

Když se v pavučině vytvořila ulička a Richard mohl spatřit dveře, kterými před mnoha týdny vešel, pomyslel si, že bude propuštěn. Jeho okamžité vzrušení však rychle opadlo. Při prvním pokusu o pohyb přisedlá síť zesílila své sevření všech částí jeho těla.

Co je tedy účelem té uličky? Před Richardovým zrakem do ní vešli z haly tři myrmikoti. Tvor uprostřed měl dvě zlomené nohy a roztříštěnou zadní část, jako kdyby ho přejel náklaďák. Jeho společníci ho odnesli do pavučiny a pak odešli. Během několika sekund se začala kolem nově příchozího přisedlina obalovat.

Richard byl od zmrzačeného myrmikota asi dva metry. Oblast mezi ním a poraněným tvorem se vyprázdnila od všech vláken a uzlin. Nikdy předtím Richard takovou mezeru uvnitř přisedliny nespatřil. Mé vzdělávání pokračuje, uvažoval. Co se mám nyní naučit? Že přisedliny pečují o zdraví myrmikotů právě tak, jako myrmikoti ošetřují létavce?

Pavučina neomezila svou pozornost na poraněná místa myrmikota. Během jednoho dlouhého úseku bdění Richard fakticky pozoroval, jak síť tvora úplně obalila do těsného zámotku. Současně se k němu přesunula velká uzlina z Richardovy bezprostřední blízkosti.

Později, po kratším spánku, si Richard všiml, že uzlina se k němu vrátila. Zámotek za mezerou právě dokončoval rozbalení. Richardovi se zdvojnásobil pulz, když zámotek úplně zmizel a po myrmikotu nezůstala ani stopa. Richard neměl moc času přemýšlet, co se s myrmikotem stalo. Během několika minut se opět vlákna z velké uzliny připojila k jeho lebce a v mozku se mu přehrávalo jiné obrázkové představení. V úplně prvním obrazu tábořilo pět lidských vojáků na břehu příkopu uvnitř habitatu létavců. Vojáci právě jedli. Vedle sebe měli kupu nebezpečně vyhlížejících zbraní včetně dvou kulometů.

V následujících snímcích lidé v celém druhém habitatu útočili. Obzvláště příšerné byly dvě z počátečních scén. V první padal dolů nedorostlý létavec, jemuž ustřelili hlavu. V dolní levé části snímku si blahopřáli dva spokojení lidští vojáci. Druhý snímek zachycoval velkou čtvercovou díru v jednom travnatém sektoru v zelené oblasti. V díře byly pozůstatky několika mrtvých létavců. Zleva se k díře blížil člověk s kolečkem, v němž měl další dva mrtvé létavce.

Richard se z toho, co spatřil, zapotácel. Co je to vůbec za obrázky? přemýšlel. A proč je vidím teď? Rychle si shrnul všechny nedávné události ve svém pavučinovém světě a dospěl se značným otřesem k závěru, že zmrzačený myrmikot musel viděl všechno, co Richardovi ukazují, a že živoucí pavučina obrazy z mysli myrmikota nějak vzala a přenesla je do mozku Richardovi.

Jakmile pochopil, co vidí, věnoval více pozornosti obrazům samotným. Úplně ho rozzuřily invaze a jatka, které spatřil. Na jednom z dalších snímků byl zachycen útok tří lidských vojáků do obytných prostor létavců v hnědém válci. Útok nikdo nepřežil.

Tato ubohá stvoření jsou odsouzena k záhubě, řekl si Richard, a určitě to vědí…

Oči se mu náhle zalily slzami a zaplavil ho hluboký smutek, větší než kdy poznal, když si uvědomil, že příslušníci jeho vlastního druhu systematicky vyvražďují létavce. Ne, ne! zakřičel v duchu. Přestaňte, prosím přestaňte! Copak nevidíte, co děláte? Tito létavci jsou rovněž důkazem zázraku, v němž se chemikálie pozvedávají na vědomí. Jsou jako my. Jsou naši bratři.

V dalších několika sekundách zaplavily Richardovi paměť mnohé interakce s tvory podobnými ptákům a vytlačily implantované obrazy. Zachránili mi život, přemýšlel a jeho mysl se soustředila na let přes Válcové moře před dlouhou dobou. A neměli z toho vůbec žádný užitek. Kteří lidé, řekl si hořce, by udělali takový dobrý skutek pro létavce?

Richard málokdy v životě vzlykal. Lítost nad létavci ho však přemohla. Jak plakal, prolétly mu myslí všechny zážitky od vstupu do habitatu létavců. Obzvláště si vzpomínal na náhlou změnu v jejich chování k němu a následný přesun do říše myrmikotů. Potom následovala prohlídka s průvodci a nakonec mne umístili sem… Je zjevné, že se snažili se mnou komunikovat… Ale proč?

V tom okamžiku měl Richard tak mocné zjevení, že se mu slzy opět vlily do očí. Protože jsou zoufalí, odpověděl si. Prosí mne, abych jim pomohl.

6

Uvnitř přisedliny se opět vytvořila velká dutina. Richard pozorně pozoroval, jak se třicet malých uzlin na protější straně mezery spojilo do koule o průměru kolem padesáti centimetrů. Neobvykle silné vlákno spojilo každou uzlinu se středem koule. Richard zpočátku uvnitř koule nic nezjistil. Když se však uzliny hnuly do jiné polohy, spatřil na místě, kde původně byla koule, maličký zelený předmět připojený sty nepatrných niteček k okolní pavučině.

Předmět rostl velice pomalu. Uzliny už dokončily migraci do tří nových poloh, pokaždé zopakovaly stejnou kulovou konfiguraci, než Richard poznal, že v přisedlině roste manový meloun. Ohromilo ho to. Nedokázal si představit, jak by toulající se myrmikot mohl zanechat za sebou vejce, kterým by trvalo tak dlouho, než by začala růst. A muselo to být jen několik buněk. Malinkatá, malinkatá embrya nějak zde vyživovaná…

Jeho vlastní myšlenky se přerušily, když si uvědomil, že tyto nové manové melouny se vyvíjejí v oblasti přisedliny vzdálené téměř dvacet metrů od místa, kde se nacházel myrmikotí zámotek. Takže tato pavučina přenáší vejce z jednoho místa na druhé? A potom je celé týdny uchovává?

Richardova logická mysl začala zavrhovat předpoklad, že zmizelý myrmikot vůbec nějaká vejce nakladl. Pomalu ale jistě přišel na jiné vysvětlení, protože co pozoroval, naznačovalo daleko složitější biologický proces než kterýkoliv, s nímž se kdy setkal na Zemi. Co když jsou, ptal se sám sebe, manové melouny, myrmikoti a tato přisedlá pavučina všechno projevy toho, co bychom nazvali stejným druhem?

Ohromen důsledky této prosté myšlenky strávil Richard dvě období bdělého stavu tím, že opět v mysli procházel vším, co uvnitř druhého habitatu spatřil. Jak pozoroval čtyři manové melouny rostoucí za mezerou, představil si cyklus přeměny, v němž se z manových melounů rodí myrmikoti, kteří přicházejí zemřít a přidat novou hmotu do přisedlé sítě, jež potom klade vajíčka manových melounů, která začínají opětný proces. Nezjistil nic, co by tomuto vysvětlení odporovalo. V Richardově mozku se rodilo tisíce otázek, nejen jak k těmto složitým přeměnám dochází, nýbrž i proč se vůbec tyto druhy vyvinuly do takové složité bytosti.

Většina Richardova univerzitního studia probíhala v oblastech, které vždy hrdě nazýval „exaktní vědy“. Základními prvky jeho vzdělání byla matematika a fyzika. Jak zápasil s pochopením možného životního cyklu tvora, v němž po mnoho týdnů žil, byl zmaten svou nevědomostí. Rád by měl daleko větší znalosti z biologie. Jak jim mohu pomoci? vrtalo mu hlavou. Nemám ani tušení, kde bych měl začít.

Mnohem později bude Richard uvažovat, zda se v tomto okamžiku jeho pobytu v přisedlině toto stvoření naučilo nejen číst jeho paměť, nýbrž i interpretovat jeho myšlenky. Za několik dní dorazili návštěvníci. Mezi Richardem a původním vchodem se v přisedlině opět vytvořila ulička. Tou přišli čtyři úplně stejní myrmikoti a pokynuli Richardovi, aby se k nim připojil. Nesli jeho šaty. Když se Richard pokusil hnout, jeho mimozemský hostitel mu nebránil. Nohy se mu podlamovaly, ale oblékl se a dokázal sledovat myrmikoty do chodby v hloubi hnědého válce.

Velká místnost byla zjevně nedávno upravena. Ohromná nástěnná malba na jejích stěnách byla ještě nedokončena. Ve skutečnosti ve stejné době, kdy Richardův myrmikotí učitel ukazoval na jednotlivosti v ukončené části obrazu, pracovali myrmikotí umělci na zbytku nástěnné malby. Během počátečních lekcí v místnosti se až tucet tvorů zabývalo kreslením nebo malbou dalších částí.

Richardovi stačila jedna návštěva této místnosti, aby pochopil její účel. Celá komnata byla vytvořena proto, aby získal informace, jak může pomoci cizímu druhu přežít. Bylo jasné, že tito mimozemšťané vědí, že budou lidmi dobyti a zničeni. Malby v této místnosti byly jejich pokusem opatřit Richardovi údaje, které může potřebovat, aby je zachránil. Dokáže se však dost naučit pouze z obrazů?

Umělecká díla byla brilantní. Čas od času potlačil Richard činnost v levém mozku, který se snažil vyložit poselství obsažená v malbách, aby pravý mozek mohl ocenit talent myrmikotích umělců. Tvorové pracovali vztyčeni na dvou zadních nohách a své čtyři přední nohy využívali ke kreslení nebo malování. Mluvili mezi sebou, zřejmě se na něco ptali, ale nedělali tak velký hluk, aby Richarda na druhé straně místnosti rušili.

Celá první polovina nástěnné malby byla učebnicí biologie cizích tvorů. Dokazovala, že Richard v základních rysech chápal divné stvoření správně. V hlavní řadě bylo více než sto jednotlivých maleb, z nichž dva tucty ukazovaly různá stádia ve vývoji myrmikotího zárodku a rozšiřovaly tak značně znalosti, které Richard získal z řezeb uvnitř katedrály myrmikotů. Základní panely, které vysvětlovaly vývin embrya, sledovaly přímku kolem stěn místnosti. Nad nimi i pod nimi se nacházely dodatečné nebo podpůrné obrazy, z nichž většina byla nad Richardovo chápání.

Například kolem manového melounu, který byl vyňat z přisedlé pavučiny a v němž ještě nedošlo k žádnému vývoji myrmikota, byly seskupeny čtyři vysvětlující malby. Richard si byl jist, že tyto čtyři obrázky se mu snaží sdělit jisté informace o okolních podmínkách potřebných k tomu, aby začal proces zrodu. Myrmikotí umělci však použili ke sdělení údajů scény ze své domácí planety, které ilustrovaly nutné podmínky pomocí obrazů mlh, jezer a tamní flóry a fauny. Když myrmikot-učitel ukázal na tyto malby, Richard jen zavrtěl hlavou.

Nákres nad hlavní řadou používal sluncí a měsíců, aby určil časová měřítka. Z uspořádání Richard pochopil, že doba života myrmikotího projevu tohoto biologického druhu je velmi krátká ve srovnání s dobou života přisedliny. Nebyl však schopen vymyslet nic jiného, co se nákres snažil sdělit.

Richard byl rovněž poněkud zmaten z číselných vztahů mezi různými projevy tohoto druhu. Bylo jasné, že z každého manového melounu se vyvinul jeden myrmikot (neobjevil se ani jeden příklad dvojčat) a že přisedlina může vytvořit mnoho manových melounů. Jaký je však poměr přisedlin vůči myrmikotům? V jednom záběru se ukázala velká přisedlina, v níž byl tucet různých myrmikotů, každý v jiném stadiu zámotku. Co to mělo naznačovat?

Richard spal v malém pokoji blízko místnosti s nástěnnou malbou. Jeho výuka trvala vždy tři až čtyři hodiny, potom ho nakrmili, nebo mu dovolili spát. Někdy, když vešel do obrazárny, přehlédl malby, některé ještě nedokončené, v druhé polovině místnosti. Pokud to udělal, v místnosti okamžitě zhasla všechna světla. Myrmikoti chtěli mít jistotu, že se nejdříve naučí biologii.

Po asi deseti dnech byla dokončena druhá polovina nástěnné malby. Richarda omráčilo, když mu ji konečně dovolili studovat. Vyobrazení mnoha lidských bytostí a létavců bylo neobyčejně přesné. Richard se nacházel v těchto malbách šestkrát. S dlouhými vlasy a plnovousem, už značně prošedivělými, se skoro ani nepoznal. Mohl bych být na těchto obrazech považován za Krista, zažertoval si, když procházel kolem místnosti.

Část zbývající nástěnné malby představovala historický záznam vpádu lidí do cizího habitatu. Bylo v ní více podrobností, než Richard viděl ve svém představení myšlenkových obrazů, když se nacházel uvnitř přisedliny, ale nedozvěděl se nic podstatně nového. Byl však opět citově pohnut hroznými detaily pokračujícího masakru.

Obrázky také vyvolaly v jeho mysli zajímavou otázku. Proč mu přisedlina nepřenesla obsah této nástěnné malby přímo a neušetřila tím myrmikotí umělce celého úsilí? Možná, dumal Richard, je přisedlina schopna pouze zaznamenávat a nemá schopnost představivosti. Možná mi může ukázat jen to, co někdo z myrmikotů už viděl.

Zbytek nástěnné malby zřetelně vyjadřoval, co po Richardovi složené stvoření myrmikot-přisedlina chce. Na každém svém portrétu měl na ramenou velký modrý batoh. Batoh měl dvě velké kapsy vpředu, dvě další vzadu a v každé byl manový meloun. Po stranách batohu se nacházely dvě další menší kapsy. V jedné byla stříbrná válcová trubice dlouhá asi patnáct centimetrů, v druhé dvě malá kožovitá vejce létavců.

Nástěnná malba ukazovala předpokládanou Richardovu činnost v uspořádaném sledu. Opustí hnědý válec východem pod úrovní okolí a vyjde v zelené oblasti za kruhem bílých budov a úzkým kanálem. Tam za doprovodu dvou létavců sestoupí na břeh příkopu, kde ho naloží malá ponorka. Ponorka podplave stěnu modulu, dostane se do velkého objemu vody a pak se vynoří na břehu ostrova s mnoha mrakodrapy.

Richard se při studiu nástěnné malby usmíval. Takže Válcové moře a New York tam ještě jsou, pomyslel si. Vzpomněl si, co říkal Orel, že se nedělají změny, které nejsou nutné. To znamená, že tam může být i bílý pokoj.

Kolem sledu zobrazujícího Richardův únik bylo mnoho dodatečných obrázků, některé uváděly podrobnosti o cizích rostlinách a zvířatech v zelené oblasti, další udávaly výslovné pokyny, jak ovládat ponorku. Když se Richard snažil zapsat nejdůležitější informace do svého přenosného počítače z Newtona, zdálo se, že myrmikot učitel je náhle netrpělivý. Richard přemýšlel, zda se krizový stav nezhoršil.

Dalšího dne, po dlouhém spánku, vybavili hostitelé Richarda batohem a zavedli ho do místnosti s přisedlinou. Zde vzali myrmikoti z pavučiny čtyři manové melouny, které Richard před dvěma týdny pozoroval při růstu, a dali mu je do batohu. Byly docela těžké. Richard odhadoval, že dohromady váží dvacet kilogramů. Další myrmikot potom použil nástroj podobný velkým nůžkám a odstranil z přisedliny válcový objem obsahující čtyři uzliny a k nim připojená vlákna. Tento materiál přisedliny umístil do stříbrné trubice a vsunul do jedné z menších bočních kapes. Jako poslední byla přibalena vejce létavců.

Richard se zhluboka nadechl. To musí být sbohem, pomyslel si, když myrmikoti ukázali do chodby. Z nějakého důvodu si vzpomněl, jak Nai Watanabe trvala na tom, že thajský pozdrav nazývaný wai, malá úklona s rukama sepnutýma k sobě před horní částí hrudníku, je univerzálním znakem úcty. Richard se sice v duchu sám sobě smál, ale předvedl wai šesti myrmikotům, kteří ho obklopovali. K jeho úžasu dali všichni své čtyři přední nohy v párech k sobě před své podbřišky a lehce se směrem k němu uklonili.

Hluboký suterén hnědého válce byl zjevně neobydlený. Když opustili místnost přisedliny, Richard a jeho průvodce nejdřív potkávali další myrmikoty, obzvlášť v blízkosti atria. Jakmile však vstoupili na rampu, která vedla do suterénu, nepotkali už nikoho.

Richardův průvodce poslal dopředu nohatce. Ten před nimi běžel koncovým úzkým tunelem a nouzovým východem, podobným hrobce, do zelené oblasti. Když se nohatec vrátil, stál několik sekund na zadní části hlavy myrmikota a pak seskočil na podlahu. Průvodce pokynul Richardovi, aby šel do tunelu.

Venku v zelené oblasti na Richarda čekali dva velcí létavci, kteří okamžitě vzlétli. Jeden z nich měl na křídle ošklivou jizvu, jak byl zasažen sprškou kulek. Richard se nacházel v nepříliš hustém lese vysokém tři až čtyři metry. I když bylo přítmí, nedělalo mu potíže najít stezku ani sledovat létavce nad sebou. Občas zaslechl v dálce sporadickou střelbu.

Prvních patnáct minut prošlo bez nehody. Les začal řídnout. Richard právě odhadoval, že by měl být za deset minut u kanálu ke schůzce s ponorkou, když ve vzdálenosti necelých sto metrů začal bez jakéhokoliv varování střílet kulomet. Jeden z průvodců-létavců spadl dolů. Druhý zmizel. Richard slyšel přicházet vojáky jeho směrem a skryl se v husté houštině.

„Určitě dva kroužky,“ řekl jeden z vojáků. „Možná dokonce tři. Tím budu mít jenom v tomto týdnu dvacet kroužků.“

„Do prdele, chlape, to nebyl žádný zápas. To by se nemělo počítat. Ten zatracený pták ani nevěděl, žes tam byl.“

„To je jeho problém, ne můj. Stejně musím spočítat jeho kroužky. Aha, tady je… Sakra, má jenom dva.“

Muži byli jenom asi patnáct metrů od Richarda. Ten stál úplně potichu, neodvažoval se ani hnout, více než pět minut. Vojáci stáli u mrtvoly létavce, kouřili a hovořili o válce.

Richarda začala bolet pravá noha. Přenesl trochu váhu, myslel si, že uvolní namáhanému svalu, bolest však zesílila. Nakonec se podíval dolů a ke své hrůze zjistil, že stvoření podobné hlodavci, které viděl na nástěnné malbě, snědlo, co mu zbylo z levé boty, a hryže mu nyní nohu. Richard se snažil zatřást nohou — silně, ale nehlučně. Nebyl úplně úspěšný. Ačkoliv hlodavec nohu pustil, vojáci uslyšeli šramot a vydali se směrem k němu.

Richard nemohl utíkat. I kdyby existovala úniková cesta, zátěž, kterou nesl, by z něj udělala snadnou kořist. V necelé minutě jeden z mužů zavolal: „Tady, Bruce, myslím, že je něco v houští.“

Muž mířil svou zbraní na Richarda.

„Nestřílej,“ řekl Richard. „Já jsem člověk.“

Druhý voják se právě přidal ke svému druhovi. „Co tady, krucinál, sám děláš?“

„Procházím se tady.“ odvětil Richard.

„Zbláznil ses?“ ptal se první voják. „Vylez ven, ať si tě omrknem.“

Richard pomalu vyšel z podrostu. I v kalném světle musel se svými dlouhými vlasy, plnovousem a vydouvajícím se modrým pláštěm skýtat úžasný pohled.

„Sakra… Kdo k čertu jsi?… Kde je tvá jednotka?“

„Tohle není kruci voják.“ prohlásil druhý muž a zíral na Richarda. „To je nějakej blázen… Musel zdrhnout z ústavu v Avalonu a omylem se sem zatoulat… Kruci, pitomče, nevíš, že tady je to nebezpečný? Mohl bys přijít o život…“

„Podívej se na jeho kapsy.“ přerušil ho první voják. „Nese čtyři obrovské melouny…“

Náhle zaútočili z oblohy. Muselo to být dohromady alespoň tucet létavců zběsilých vztekem a křikem, když útočili. Dva vojáky srazili k zemi. Richard začal utíkat. Jeden z létavců přistál prvnímu vojáku na obličeji a začal mu ho svými spáry trhat. Ozvala se střelba, jak další vojáci z okolí, když uslyšeli lomoz, přispěchali hlídce na pomoc.

Richard nevěděl, jak najde ponorku. Utíkal dolů tak rychle, jak mu nohy a náklad dovolily. Střelba za ním sílila. Slyšel výkřiky bolesti vojáků a pištění umírajících létavců.

Našel příkop, ale po ponorce nebylo ani vidu. Na svahu za sebou slyšel Richard lidské hlasy. Když už skoro začínal panikařit, zaslechl z velkého křoví vpravo krátké zapištění. Nad hlavou mu přelétl vůdce létavců držící se nízko nad zemí a pokračoval na břeh příkopu doleva.

Během tří minut našli ponorku. Když se jejich pronásledovatelé dostali z lesa už se s nimi ponořila. Richard si uvnitř sňal batoh a dal ho do malé řídící kabiny za sebe. Podíval se na svého společníka a pokusil se o pár jednoduchých brebentských výrazů. Vůdce létavců odvětil velice pomalu a velmi zřetelně brebentěním, které bylo ekvivalentem lidského „Všichni ti velice děkujeme“.

Cesta trvala něco přes hodinu. Richard a létavec toho moc nenamluvili. Během počáteční fáze plavby Richard pečlivě pozoroval vůdce létavců, jak ovládá ponorku. Dělal si poznámky do počítače a během druhé poloviny cesty se dokonce na chvilku sám ujal řízení. Když nebyl příliš zaměstnán, kladl si v mysli otázky o všem, co v druhém habitatu zažil. Především chtěl vědět, proč je to on, kdo je v ponorce s melouny a odřezkem přisedliny, a ne jeden z myrmikotů. Něco mi muselo ujít, přemítal.

Brzy potom se ponorka vynořila a Richard se ocitl ve známém prostředí. Tyčily se nad ním mrakodrapy New Yorku. „Haleluja,“ řekl hlasitě a nesl plný batoh na ostrov.

Vůdce létavců zakotvil ponorku poblíž pobřeží a připravoval se rychle odletět. Otočil se v kruhu, lehce se Richardovi uklonil a potom odletěl na sever. Jak Richard pozoroval stvoření podobné ptáku odlétat, uvědomil si, že stojí přesně na stejném místě, kde on a Nicole před mnoha a mnoha roky, v Rámovi II, čekali na tři létavce, kteří je potom přenesli přes Válcové moře na svobodu.

7

Během první sekundy, kdy Richard stál na povrchu v New Yorku, shromáždily miniaturní rámanské senzory umístěné v obrovské válcové kosmické lodi stovky trilionů bitů údajů. Tyto údaje byly v reálném čase přeneseny do lokálních středisek, pořád ještě mikroskopické velikosti, kde byly uloženy, aby byly v určeném čase předány centrálnímu telekomunikačnímu procesoru uloženému pod Jižním poloválcem.

Každou sekundu každé hodiny každého dne získávaly rámanské senzory tyto stovky trilionů bitů údajů. V telekomunikačním procesoru jsou tylo údaje označeny, prosety, analyzovány, komprimovány a uloženy v záznamových zařízeních, jejichž jednotlivé komponenty jsou menší než atom. Po uložení mají k těmto údajům přístup tucty oddělených procesorů, každý se zabývající odlišnou funkcí, které společně řídí kosmickou loď Ráma. Tisíce algoritmů rozložených mezi procesory pak data zpracovávají, extrahují z nich informace o trendech a syntetické informace jako přípravu pro pravidelně plánované třesky, které předávají stav mise Inteligenci Uzlu.

Tyto třesky údajů obsahují směs surových, komprimovaných a syntetizovaných údajů v závislosti na přesných formátech vybraných různými procesory. Nejdůležitější částí každého třesku je slovní zpráva, v níž sjednocená, ale rozptýlená Inteligence Rámy podává svůj předběžný souhrn o průběhu mise. Zbytek třesku jsou v podstatě podpůrné informace, obrazy, měření nebo výstupy senzorů, které buď obsahují dodatečné údaje, nebo přímo podporují závěry obsažené v souhrnu.

Jazyk použitý ke slovnímu souhrnu má matematickou strukturu, je přesně definovaný a vysoce kódovaný. Je rovněž bohatý na poznámky, každá ekvivalentní vazba nebo věta obsahuje jako část své přenosové struktury odvolávky na skutečné údaje podpírající tvrzení, které provází. Zprávu nelze v nejpravdivějším smyslu přeložit do žádného jazyka tak primitivního, jako jsou ty používané lidmi. Nicméně, nyní následuje hrubá aproximace souhrnné zprávy, kterou dostala Inteligence Uzlu z Rámy brzy po Richardově příjezdu do New Yorku.

Zpráva číslo 298

Čas přenosu: 156 307 872 491,5116

Čas od poplachu prvního stupně: 29,2873

Odkazy: Uzel 23-419

Kosmická loď — 947

Kosmoplavci — 47 249 (A & B)

32 806

2 666

Během posledního intervalu lidé (číslo kosmoplavců 32 806) pokračují ve vedení úspěšné války proti symbiotickému páru létavci-přisedliny (číslo 47 249 — A & B). Lidé nyní kontrolují téměř celou vnitřní část habitatu létavci-přisedliny, včetně horní části hnědého válce, kde původně žili létavci. Létavci bojovali odvážně, ale marně proti lidské invazi. Byli bez milosti zabíjeni a už jich zbývá méně než sto.

Lidé zatím nenarušili celistvost oblasti přisedliny. Našli však šachtu výtahu vedoucí k dolním částem hnědého válce. Lidé teď připravují plány k útoku na doupě přisedliny.

Přisedliny jsou druhem, který je bezbranný. Nemají ve své říši žádné zbraně. I jejich pohyblivá forma, která má fyzické schopnosti používat zbraně, je v podstatě nenásilná. Aby se chránily před nevyhnutelnou lidskou invazí, přisedliny daly pohyblivým myrmikotům příkaz vybudovat kolem čtyř nejstarších a nejvyvinutějších z jejich druhu pevnosti. Mezitím nedochází k žádnému dalšímu klíčení manových melounů a myrmikoti, kteří se nezabývají stavbou, vytvářejí předčasně zámotky. Pokud lidé opozdí svůj útok ještě o několik intervalů, jak se zdá pravděpodobné, je možné, že se při své invazi setkají jen s několika myrmikoty.

Lidský habitat je neustále ovládán jednotlivci s charakteristickými rysy rozhodně odlišnými od vzorků lidí pozorovaných uvnitř Rámy II a v Uzlu. Nynější lidští vůdci jsou zaměřeni na uchování osobní moci, bez vážného ohledu na prospěch kolonie. Navzdory jak poselství z videozáznamu, tak přítomnosti lidských poslů v jejich skupině tito vůdci určitě nevěří, že jsou skutečně pozorováni, protože jejich chování nijak neodráží možnou existenci soustavy hodnot nebo etických zákonů, které přesahují jejich vlastní panství.

Lidé pokračují ve válce proti létavcům-přisedlinám především proto, že odvádí pozornost od jiných problémů v jejich kolonii, včetně lidmi vyvolaného zhoršování životního prostředí a nedávného závratného poklesu životní úrovně. Lidští vůdci a vlastně většina osadníků s nimi neprojevili vůbec žádné výčitky svědomí nad zničením a možným vyhubením létavců.

Lidská rodina, která strávila více než rok v Uzlu, už nemá na události v kolonii žádný významný vliv. Žena, která byla hlavním poslem, je stále uvězněna, v podstatě proto, že oponuje činům nynějších vůdců, a hrozí jí poprava. Její manžel žil s létavci a přisedlinami a je nyní klíčovým prvkem v jejich pokusu přežít lidský útok. Děti nejsou ještě dost dospělé, aby byly v lidské kolonii hlavním faktorem.

Zcela nedávno unikl manžel z říše přisedlin na ostrov ve středu kosmické lodi. Odnesl s sebou embrya létavců i přisedlin. Nachází se nyní ve známém prostředí a měl by tudíž být schopen přežít i postarat se o mláďata jiných druhů. Jeho úspěšný únik mohl být alespoň částečně způsoben neinvazivní přímluvou, která začala v prvním stadiu poplachu. V rozhodnutí přisedlin svěřit svá embrya lidské bytosti hrály téměř určitě roli signály přímluvy.

Neexistuje však žádný důkaz, že přenosy přímluvy ovlivnily chování někoho z lidí. Pro přisedliny je základní činností zpracovávání informací a není tudíž překvapující, že jsou vůči náznakům zprostředkování přístupné. Avšak lidé, obzvláště jejich vůdci, mají životy tak zaplněné činností, že jim zůstává k zamyšlení velice málo času, pokud vůbec nějaký.

S lidmi a neinvazivním zprostředkováním je další problém. Jako druh jsou jednotlivec od jednotlivce tak rozdílní, že přenosový balíček nelze navrhnout tak, aby měl širokou platnost. Řada signálů, která může mít za následek kladnou změnu u jednoho člověka, nebude téměř jistě působit na někoho jiného. Nyní se dělají pokusy s rozdílnými typy zprostředkovacích procesů, je však možné, že lidé patří k malé skupině kosmoplavců, kteří jsou vůči neinvazivnímu zprostředkování imunní.

Na jihu kosmické lodi se nadále daří oktopavoukům (číslo 2 666) v kolonii téměř nerozlišitelné od ostatních jejich izolovaných kolonií v kosmu. Plný rozsah možných biologických projevů zůstává latentní, především kvůli omezeným zdrojům území a proto, že nemají opravdové soupeře. Nesou si však s sebou významný potenciál k expanzi, který charakterizoval jejich několik úspěšných přechodů z jedné hvězdné soustavy do druhé.

Dokud lidé neudělali sondu stěnou svého vlastního habitatu a neporušili pečeť na jejich obálce, věnovali oktopavouci jiným dvěma druhům v kosmické lodi velmi malou pozornost. Avšak od té doby, co lidé začali s výboji, pozorují oktopavouci události na severu s rostoucím zájmem. Lidem je jejich existence pořád neznámá, ale oktopavouci už začali připravovat nouzový plán pro případ možné interakce s agresivními sousedy.

Potenciální ztráta celé komunity létavci-přisedliny značně snižuje hodnotu mise. Je možné, že z létavců a přisedlin přežijí cestu pouze ti v malé oktopavoučí zoologické zahradě a snad ti, které vypěstují lidé na ostrově. Dokonce ani nezvratná ztráta jednoho druhu nevyžaduje pohotovost druhého stupně; nicméně neustálé nepředvídatelné a k životu negativní chování nynějších lidských vůdců vyvolává neklesající obavu, že mise může utrpět další vážné ztráty. Zprostředkovací činnost bude v blízké budoucnosti zaměřena na ty lidi, kteří jsou v opozici vůči současným vůdcům a současně svým chováním naznačili překonávání teritoriálních a agresivních úmyslů.

8

„Moje země se nazývala Thajsko. Měla krále, který se také jmenoval Ráma jako naše kosmická loď. Vaše babička a dědeček — má matka a otec — tam pravděpodobně ještě žijí, ve městě jménem Lamphun… Tady to je.“

Nai ukázala na místo na vybledlé mapě. Pozornost chlapců začala ochabovat. Jsou ještě příliš mladí, pomyslela si. I u bystrých dětí se nedá ve čtyřech letech víc očekávat.

„Dobrá,“ řekla a složila mapu. „teď si můžete jít ven hrát.“ Galileo a Kepler si oblékli teplé kabáty, vzali míč a vyběhli ze dveří na ulici. Během několika sekund se věnovali fotbalovému zápasu dvou hráčů. Ach, Kendži, pomyslela si Nai pozorující chlapce z chodby. Moc jim chybíš. Jeden rodič nikdy nedokáže být současně matkou i otcem.

Na začátku hodiny zeměpisu připomněla chlapcům, jak to dělala vždy, že všichni osadníci Nového Edenu přišli původně z planety nazývané Země. Polom chlapcům ukázala mapu světa jejich domovské planety, nejdřív vysvětlila základní pojmy pevnin a oceánů a potom ukázala Japonsko, rodnou zemi jejich otce. Tato činnost vyvolala v Nai pocit stesku po domově a současně pocit osamělosti.

Možná tyto hodiny nejsou vůbec pro vás, myslela si, když pořád sledovala, jak chlapci hrají fotbal pod kalnými pouličními světly Avalonu. Galileo prokličkoval kolem Keplera a vypálil do imaginární branky. Možná jsou ve skutečnosti pro mne.

Po ulici směrem k nim přicházela Eponine. Zvedla míč a hodila ho chlapcům. Nai se na svou přítelkyni usmála. „Mám velkou radost, že tě vidím.“ prohlásila. „Dnes se potřebuji dívat do tváře šťastného člověka.“

„Co se děje, Nai?“ zeptala se Eponine. „Život v Avalonu tě skličuje? Alespoň je neděle. Dnes nepracuješ v továrně na zbraně a chlapci nejsou ve školce.“

Obě ženy vešly dovnitř. „A tvé životní podmínky určitě nemohou být příčinou zoufalství.“ Eponine ukázala rukou na pokoj. „Konec konců, máte pro sebe velkou místnost, záchod a koupelnu sdílíte společně s pěti dalšími rodinami. Co bys chtěla víc?“

Nai se zasmála, objala Eponine a řekla: „Ty mi hodně pomáháš.“

„Mami, mami.“ Kepler stál ve dveřích. „Pojď rychle, přišel zas… A mluví ke Galileovi.“

Nai i Eponine se vrátily ke dveřím. V prachu vedle Galilea klečel muž s hodně znetvořeným obličejem. V ruce, na níž měl rukavici, držel list papíru. Na něm byla pečlivě nakreslena velká lidská tvář s dlouhými vlasy a plnovousem.

„Ty tu tvář znáš, že jo?“ řekl muž naléhavě. „To je pan Richard Wakefield, že?“

Nai a Eponine se k muži opatrně přiblížily. „Řekla jsem vám už minule,“ začala Nai rozhodně, „abyste chlapce neobtěžoval. Teď se vraťte do nemocnice, nebo zavoláme policii.“

Muž měl v očích divoký pohled. „V noci jsem ho zase viděl,“ prohlásil. „Vypadal jako Ježíš, ale byl to fakticky Richard Wakefield. Začal jsem po něm střílet a oni mě napadli. Bylo jich pět. Rozdrásali mi tvář…“ Muž začal plakat.

Ulicí přiběhl nemocniční zřízenec. Chytil muže za ruku. „Viděl jsem ho,“ vykřikoval rozrušený muž, když ho odváděli. „Vím to. Věřte mi, prosím.“

Galileo plakal. Nai se k němu sklonila a začala ho utěšovat. „Mami.“ ptal se chlapec, „myslíš, že ten muž skutečně viděl pana Wakefielda?“

„Nevím,“ odvětila a pohlédla na Eponine. „Ale někteří z nás by tomu rádi uvěřili.“

Chlapci v postelích v koutě místnosti konečně usnuli. Nai a Eponine seděly na židlích vedle sebe. „Povídá se, že je hodně nemocná,“ řekla Eponine potichu. „Nedávají jí skoro nic jíst. Snaží se, aby všemi možnými způsoby trpěla.“

„Nicole se nikdy nepoddá,“ prohlásila Nai hrdě. „Ráda bych měla takovou sílu a odvahu jako ona.“

„Ani Ellie ani Robert nedostali už přes šest měsíců povolení navštívit ji… Nicole dokonce ani neví, že má vnučku.“

„Ellie mi minulý týden řekla, že podala Nakamurovi další žádost o návštěvu matky,“ pokračovala Nai. „Dělám si o Ellie starost. Pořád se velice snaží bojovat o matku.“

Eponine se usmála. „Ellie je obdivuhodná, i když je neuvěřitelně naivní. Tvrdí, že když vyhoví zákonům kolonie, Nakamura ji nechá na pokoji.“

„To mě nepřekvapuje… obzvláště když uvážíš, že Ellie si pořád myslí, že její otec žije,“ pravila Nai. „Mluvila úplně s každým z těch lidí, kteří tvrdí, že viděli Richarda potom, co zmizel.“

„Všechny ty příběhy o Richardovi jí dávají naději,“ řekla Eponine. „Čas od času bychom všichni potřebovali dávku naděje…“

V rozhovoru došlo na chvilku k odmlce. Pak se Nai zeptala: „A co ty, Eponine? Dovolíš si…“

„Ne,“ přerušila ji Eponine. „Jsem vůči sobě vždy čestná… Umřu brzy, jenom nevím kdy… Kromě toho, proč bych měla bojovat o udržení života? Podmínky zde, v Avalonu, jsou daleko horší, než byly dokonce v internačním táboře v Bourges. Kdyby mi nezáleželo na několika dětech ve škole…“

Obě současně zaslechly šramot za dveřmi. Nai i Eponine seděly úplně tiše. Pokud byl jejich rozhovor nahrán jedním z Nakamurových toulavých biotů, pak…

Dveře se náhle rozletěly. Obě ženy skoro vyskočily z kůže. Dovnitř vklopýtl křenící se Max Puckett. „Jste zatčeny,“ pravil, „za vedení buřičského rozhovoru.“

Max nesl velkou dřevěnou bednu opatřenou železnou závorou. Ženy mu s ní pomohly do kouta. Max si svlékl těžký kabát. „Je mi líto, že jdu tak pozdě, ale nešlo to jinak.“

„Další přísun jídla pro vojsko?“ zeptala se Nai potichu a ukázala na spící dvojčata.

Max přikývl. „Král Japík mi pořád připomíná, že armáda se musí krmit,“ řekl polohlasně.

„To byla jedna z Napoleonových zásad.“ Eponine pohlédla na Maxe se sarkastickým úsměvem. „Předpokládám, že jsi o něm tam v Arkansasu nikdy neslyšel.“

„Ach-ouvej,“ zasténal Max. „Rozkošná učitelka má dnes rýpavou náladu.“ Z kapsy u košile vytáhl neotevřenou krabičku cigaret. „Možná bych si dárek pro ni měl nechat sám.“

Eponine se zasmála a vyskočila, aby mu vytrhla cigarety. Po krátkém předstíraném boji se jich Max vzdal. „Díky, Maxi,“ poděkovala Eponine opravdově. „Už není moc potěšení, které mají povoleno ti z nás…“

„Podívej se,“ přerušil ji Max a pořád se zubil, „nevážil jsem tak dlouhou cestu, abych poslouchal, jak se lituješ. Zastavil jsem se v Avalonu, abych se nechal inspirovat tvou krásnou tváří… Pokud budeš mrzutá, tak prostě vezmu kukuřici a brambory…“

„Kukuřice a brambory!“ vykřikly Nai a Eponine současně. Běžely k bedně. „Děti neměly žádné čerstvé potraviny celé měsíce,“ řekla Nai vzrušeně, když Max otevřel bednu se železnou závorou.

„Buďte s tím velice, velice opatrné,“ řekl Max vážně. „Víte, že co dělám, je naprosto nezákonné. Čerstvé jídlo taktak stačí pro armádu a členy vlády. Já jsem však rozhodl, že si zasloužíte něco lepšího, než je rýže, která zbývá.“

Eponine Maxe objala. „Děkuji ti,“ řekla.

„Chlapci a já jsme ti velice vděční, Maxi,“ pravila Nai. „Nevím, jak ti to kdy splatíme.“

„Já nějaký způsob najdu,“ prohlásil Max.

Ženy se opět posadily na židle a Max si sedl na podlahu mezi ně. „Mimochodem.“ řekl, „potkal jsem v druhém habitatu Patricka… Požádal mne, abych vám oběma vyřídil pozdrav.“

„Jak se mu vede?“ zeptala se Eponine.

„Řekl bych, že má potíže.“ odvětil Max. „Poté, co se nechal od Katie přemluvit, aby se přihlásil do armády — což by určitě neudělal, kdyby s ním aspoň jednou mohl promluvit Richard nebo Nicole — a já si myslím, že si teď uvědomuje, jakou udělal chybu. Neřekl nic, ale dokázal jsem vycítit jeho úzkost. Nakamura ho kvůli Nicole drží v první linii.“

„Skončí tato válka brzy?“ chtěla vědět Eponine.

„Myslím si, že ano.“ odpověděl Max. „Ale není jasné, jestli Král Japík chce, aby skončila… Podle toho, co mi řekli vojáci, už skoro nenarážejí na odpor. Většinou pročesávají vnitřek hnědého válce.“

Nai se naklonila dopředu. „Slyšely jsme povídat, že ve válci žil ještě další inteligentní druh — něco úplně odlišného od létavců.“

Max se zasmál. „Kdo ví, čemu věřit? Televize a noviny říkají, co jim Nakamura poručí, a všichni to vědí. Toho, co se povídá, jsou vždycky mraky… Já sám jsem se v tom habitatu setkal s bizarními mimozemskými rostlinami a zvířaty, takže by mě nic nepřekvapilo.“

Nai potlačila zívnutí. „Měl bych raději už jít,“ prohlásil Max a vstal, „a nechat naši hostitelku jít do postele.“ Pohlédl na Eponine. „Chtěla bys, aby tě někdo doprovodil domů?“

„Záleží na tom, kdo by to byl,“ odpověděla s úsměvem.

O několik minut později došli Max a Eponine k její malé chatce v jedné z bočních ulic Avalonu. Max upustil cigaretu, o niž se dělili, a zašlapal ji do hlíny. „Chtěla bys, aby někdo…“ začal.

„Ano, Maxi, samozřejmě chtěla.“ odpověděla Eponine s povzdechem. „A kdyby ten někdo byl kdokoliv, byl bys to určitě ty.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Kdybys však šel se mnou do postele, třeba jen jednou, pak bych chtěla víc. A kdybys měl potom, nějakou hroznou náhodou, bez ohledu na to, jak bychom byli opatrní, někdy, někdy pozitivní test na RV-41, nikdy bych si to neodpustila.“

Eponine se k němu přitiskla, aby ukryla své slzy. „Děkuji ti za všechno. Jsi dobrý muž, Maxi Puckette, možná jediný, který v tomto bláznivém světě zůstal.“

Eponine byla v muzeu v Paříži, obklopena stovkami uměleckých děl. Muzeem procházela velká skupina turistů. Strávili celkově pětačtyřicet sekund prohlídkou pěti nádherných obrazů Renoira a Moneta. „Zastavte se,“ křičela Eponine ve snu, „vždyť jste je nemohli vůbec viděl.“

Klepání na dveře sen zahnalo. „To jsme my,“ slyšela Ellie. „Pokud je příliš brzy, můžeme zkusit přijít později, než půjdeš do školy. Robert se obával, že bychom se mohli zdržet na psychiatrickém oddělení.“

Eponine se natáhla a popadla župan, který ležel na jediné židli v místnosti. „Jenom minutku, už jdu.“

Otevřela svým přátelům dveře. Ellie měla na sobě uniformu zdravotní sestry a na zádech v nosiči malou Nicole. Spící děťátko bylo pečlivě zabaleno v bavlně, aby mu nebyla zima.

„Můžeme dál?“

„Samozřejmě,“ odvětila Eponine. „Je mi líto, asi jsem vás neslyšela…“

Je to naprosto nevhodná doba na návštěvu,“ řekla Ellie. „Ale při vší naší práci v nemocnici, kdybychom nešli brzy ráno, nedostali bychom se sem.“

„Jak se cítíš?“ ptal se doktor Turner několik sekund poté. Držel před Eponine diagnostický přístroj, jehož údaje se už začaly zobrazoval na monitoru přenosného počítače.

„Jsem trochu unavená,“ odvětila Eponine. „Ale to by mohlo být jen z deprese. Od té doby, co jsi mi před dvěma měsíci řekl, že mám na srdci jisté známky degradace, jsem si představovala aspoň jednou denně, že mám infarkt.“

Během vyšetření pracovala Ellie na klávesnici připojené k monitoru. Chtěla mít jistotu, že se nejdůležitější informace z kontrolního vyšetření zaznamenají do počítače. Eponine se snažila zahlédnout obrazovku. „Jak ten nový systém pracuje, Roberte?“

„Několikrát nám selhaly sondy,“ odpověděl. „Ed Stafford říká, že se to dalo čekat, protože jsme je nedostatečně otestovali… A ještě nemáme dobrý program zpracování údajů, ale celkově jsme velice spokojeni.“

„Je to záchrana, Eponine,“ řekla Ellie, aniž odtrhla oči od klávesnice. „S omezením v rozpočtu a všemi zraněnými z války bychom bez této automatizace nikdy nedokázali obnovovat záznamy o RV-41.“

„Mrzí mě jenom, že jsme při původním návrhu nemohli víc využít Nicoliny pomoci,“ dodal Robert Turner. „Neuvědomil jsem si, že byla takovým expertem na vnitřní monitorovací systémy.“ Doktor spatřil v grafu, který se objevil na obrazovce, něco neobvyklého. „Vytiskni to, prosím, drahá. Chci to ukázat Edovi.“

„Slyšelas něco nového o matce?“ zeptala se Eponine Ellie, když se vyšetření chýlilo k závěru.

„Před dvěma dny jsme viděli Katie,“ odpověděla velice pomalu Ellie. „Byl to obtížný večer. Přišla s dalším,obchodem‘ od Nakamury a Macmillana, který chtěla dojednat…“ Odmlčela se. „O to nejde. Katie řekla, že před Dnem Osídlení dojde určitě k soudu.“

„Viděla Nicole?“

„Ne.“ odvětila Ellie. „Pokud vím, neviděl ji nikdo. Jídlo jí nosí biotka Garcia a měsíční prohlídky dělá biotka Tiasso.“

Malá Nicole na matčiných zádech se zavrtěla a zakňourala. Eponine se dotkla odhalených částí tvářičky. „Jsou tak neuvěřitelně měkké,“ pravila. V tom okamžiku děvčátko otevřelo oči a začalo plakat.

„Je dost času, abych ji nakrmila, Roberte?“ zeptala se Ellie.

Doktor Turner mrkl na hodinky. „V pořádku,“ souhlasil. „Už jsme tady v podstatě skončili… Protože Wilma Margolinová a Bill Tucker jsou oba v dalším bloku, proč bych tam nezašel sám a pak se sem nevrátil?“

„Poradíš si s nimi beze mne?“

„Těžko,“ řekl mrzutě. „Obzvláště s ubožákem Tuckerem.“

„Bill Tucker umírá velmi pomalu.“ řekla Ellie Eponine na vysvětlenou. „Je sám a má velké bolesti. Protože však vláda prohlásila eutanazii za nezákonnou, nemůžeme nic dělat.“

„Vyšetření neukazuje žádné zhoršení,“ řekl doktor Turner chvilku nato Eponine. „Myslím, že bychom měli být rádi.“

Neslyšela ho. V duchu si představovala svou vlastní pomalou a bolestivou smrt. Nepřipustím, aby k tomu tímto způsobem došlo, řekla si. Nikdy. Jakmile nebudu užitečná… Max mi přinese zbraň.

„Lituji, Roberte,“ pravila. „Jsem asi ospalejší, než jsem si myslela. Co jsi říkal?“

„Nezhoršuje se to.“ Robert políbil Eponine na tvář a vydal se ke dveřím. „Vrátím se asi za dvacet minut,“ řekl Ellie.

„Robert vypadá velice unaveně,“ prohlásila Eponine, když odešel.

„Je unavený,“ souhlasila Ellie. „Pořád jen pracuje… A když nepracuje, tak si dělá starosti.“ Ellie seděla na hliněné podlaze, zády se opírala o stěnu chatky. Nicole si hověla v její náruči, sála jí z prsu a občas spokojeně vrněla.

„Vypadáš šťastně,“ řekla Eponine.

„Nic z toho, co jsem kdy zažila, tomu není ani zdaleka podobné, Štěstí se nedá popsat.“

To není pro mne, ozval Eponinin vnitřní hlas. Teď ne. Nikdy ne.

Prchavém okamžiku si Eponine připomněla vášnivou noc, kdy téměř Maxi Puckettovi neřekla „ne“. Vyplnil ji hluboký pocit hořkosti. Snažila se ho přemoci.

„Včera jsem zažila hezkou procházku s Benjym,“ řekla, aby změnila téma.

„Určitě mi o tom dnes ráno všechno řekne,“ prohlásila Ellie. „Miluje nedělní procházky s tebou. To je všechno, co mu zbylo, kromě mých občasných návštěv… Víš, že jsem ti velice vděčná.“

„Zapomeň na to. Mám Benjyho ráda. A také potřebuji mít pocit, že mě někdo potřebuje, pokud mi rozumíš… Benjy se fakticky přizpůsobil překvapivě dobře. Nestěžuje si tolik jako nositelé RV-41 a určitě ne tolik, jako lidé určení na práci při výrobě zbraní.“

„Skrývá svou bolest,“ odvětila Ellie. „Benjy je mnohem chytřejší, než si všichni myslí… Ve skutečnosti se mu v oddělení nelíbí, ale ví, že se o sebe nedokáže postarat. A nechce být pro nikoho zátěží…“

Náhle se jí oči zalily slzami a začala se lehce, chvět. Malá Nicole přestala pít a hleděla na matku. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Eponine.

Ellie přikývla a otřela si oči kouskem bavlněné látky, který si držela u prsu, aby zachytila stékající mléko. Nicole začala sát. „Je dost těžké pozorovat, když někdo trpí,“ pravila Ellie. „Když trpí zbytečně, drásá ti to srdce.“

Hlídač si pečlivě prohlédl jejich dokumenty a předal je dalšímu muži v uniformě, který seděl za ním u počítačového panelu. Druhý muž zapsal něco do počítače a vrátil papíry hlídači.

„Proč ten muž každý den zírá na naše fotografie?“ ptala se Ellie, když se dostali z doslechu. „Musel nás na tomhle stanovišti osobně propouštět v uplynulém měsíci aspoň desetkrát.“

Šli po cestě, která vedla od východu z habitatu do Positana. „Je to jeho práce,“ odvětil Robert, „a rád si připadá důležitý. Kdyby z toho pokaždé neudělal obřad, mohli bychom zapomenout, jakou má nad námi moc.“

„Prohlídka probíhala daleko jednodušeji, když byli u vstupu bioti.“

„Ti, kteří ještě fungují, jsou důležití pro válečné potřeby… Kromě toho, Nakamura se bojí, že se objeví duch Richarda Wakefielda a že nějak bioty zmate.“

Několik sekund kráčeli mlčky. „Ty si myslíš, že otec už nežije, je to tak?“

„Ano, drahá,“ odvětil Robert po krátkém zaváhání. „Ale i když si myslím, že nežije, pořád doufám, že žije.“

Robert a Ellie nakonec došli na periferii Positana. Ulici, která mírně klesala do středu čtvrti, lemovalo několik nových domů evropského stylu. „Mimochodem, Ellie,“ pravil Robert, „povídání o tvém otci mi připomnělo něco, o čem jsem si chtěl s tebou promluvit… Pamatuješ si na ten projekt, o němž jsem ti říkal, ten, který dělá Ed Stafford?“

Ellie zavrtěla hlavou.

„Snaží se klasifikovat a kategorizovat celou kolonii pomocí obecných genetických skupin. Myslí si, že takové rozdělení, i když je úplně libovolné, může obsahovat náznaky, kteří jednotlivci mohou dostat nějaké nemoci. Já s jeho přístupem úplně nesouhlasím — zdá se mi příliš nucený a numerický, ne tak lékařský — ale podobné studie se prováděly na Zemi a ukázaly, že lidé s podobnými geny skutečně mají sklon k podobným nemocem.“

Ellie se zastavila a tázavě se na svého muže podívala. „Proč jsi o tom chtěl mluvit se mnou?“

Robert se zasmál. „Ano, ano, dostanu se k tomu… No, Ed si definoval diferenční metriku — numerickou metodu stanovení, jak moc se od sebe dva jedinci liší, pomocí způsobu, kterým jsou vázány čtyři základní aminokyseliny v genomu — a pak, aby ji otestoval, rozdělil všechny občany Nového Edenu do skupin. Ta metrika ve skutečnosti nic neznamenala…“

„Roberte Turnere,“ přerušila ho Ellie. Smála se. „Dostaneš se, prosím, k jádru věci? Co se mi snažíš říct?“

„No, je to podivné. Nevíme vlastně, co z toho máme vyvodit. Když Ed udělal první klasifikační strukturu, dva z testovaných nepatřili do žádné skupiny. Když si pohrál s definicí skupin, byl nakonec schopen jednoho zařadit. Ale struktura řetězení aminokyselin poslední osoby je tak odlišná od všech ostatních osob v Novém Edenu, že ji nemohl zařadit do žádné skupiny…“

Ellie na Roberta zírala, jako by přišel o rozum.

„Ti dva jedinci byli tvůj bratr Benjy a ty,“ řekl Robert rozpačitě. „Ty jsi zůstala mimo všechny skupiny.“

„Měla bych si kvůli tomu dělal starosti?“ zeptala se Ellie, když mlčky ušli dalších třicet metrů.

„Myslím, že ne,“ řekl Robert nedbale. „Je to asi jenom trik té speciální metriky, kterou si Ed vybral. Nebo jde možná o omyl… Ale bylo by fascinující, kdyby kosmické záření během vývoje embrya mohlo nějak změnit tvou genetickou strukturu.“

To už došli na hlavní náměstí Positana. Ellie se naklonila a políbila svého muže. „Bylo to velice zajímavé, drahý,“ prohlásila trochu škádlivě, „ale musím přiznat, že si ještě pořád nejsem jista, čeho se to vlastně týkalo.“

Většinu náměstí zabíral velký stojan na kola. Dva tucty řad a stejné množství sloupců stálo na ploše před budovou, která bývala nádražím. Všichni osadníci, s výjimkou členů vlády, kteří měli elektrická auta, používali k dopravě jízdní kola.

Vlaky přestaly v Novém Edenu jezdit brzy po začátku války. Mimozemšťané je původně vyrobili z velice lehkého a výjimečně pevného materiálu, který lidské továrny v kolonii nedokázaly vyrobit. Tyto slitiny byly nesmírně cenné pro různé vojenské systémy. Proto v dalším stadiu války ministerstvo obrany všechny vagóny rekvírovalo.

Ellie a Robert jeli na kolech vedle sebe podél břehu jezera Shakespeare. Malá Nicole se probudila a tiše pozorovala krajinu kolem. Minuli park, kde se vždy konal piknik na oslavu Dne Osídlení, a zatočili k severu. „Roberte,“ řekla Ellie velice vážně, „přemýšlel jsi ještě o našem včerejším dlouhém rozhovoru?“

„O Nakamurovi a politice?“

„Ano,“ odvětila. „Pořád si myslím, že bychom se měli oba postavit proti jeho výnosu o odložení voleb do konce války… Máš v kolonii velkou váhu. Většina ze zaměstnanců zdravotnictví tě bude následovat… Nai si dokonce myslí, že dělníci v Avalonu by mohli stávkovat.“

„Nemůžu to udělat,“ řekl po dlouhém mlčení Robert.

„Proč ne, drahý?“ zeptala se Ellie.

„Protože si myslím, že to bude k ničemu… V tvém idealistickém pohledu na svět, Ellie, jednají lidé z věrnosti principům nebo hodnotám. Ve skutečnosti se tak vůbec nechovají. Kdybychom se postavili proti Nakamurovi, nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo, že by nás oba uvěznili. Co by se pak stalo s naší dcerou? Navíc by ustala veškerá podpora výzkumu RV-41, ti ubozí lidé by na tom byli ještě hůř, než jsou. V nemocnici by byl ještě větší nedostatek personálu… Kvůli našemu idealizmu by trpělo mnoho lidí. Jako lékař považuji tyto možné důsledky za nepřijatelné.“

Ellie zabočila ze stezky pro cyklisty do parčíku, asi pět set metrů před prvními budovami City. „Proč tady zastavujeme?“ ptal se Robert. „Čekají nás v nemocnici.“

„Chci si dopřát pět minut, abych mohla vidět stromy, cítit květiny a obejmout Nicole.“

Když Ellie sesedla, Robert jí pomohl sejmout ze zad dětský nosič. Ellie pak seděla na trávě s Nicole na klíně. Pozorovali, jak si Nicole prohlíží tři stébla trávy, která chytila buclatýma ručkama, a ani jeden z nich nepromluvil.

Ellie nakonec rozložila deku a jemně na ni dceru položila. Přistoupila ke svému muži a objala ho kolem krku. „Miluji tě, Roberte, hrozně, hrozně moc,“ pravila. „Ale musím prohlásit, že někdy s tebou vůbec nesouhlasím.“

9

Světlo z jediného okna v cele dělalo na špinavé stěně proti Nicolině posteli vzor. Mříže v okně vytvářely odražený čtverec rozdělený na čtverečky, téměř perfektní matici tři-krát-tři. Světlo v cele signalizovalo Nicole, že je čas vstávat. Přešla místnost od dřevěného kavalce, na němž spala, a omyla si v umyvadle tvář. Pak se zhluboka nadechla a snažila se sebrat sílu na další den.

Nicole si byla téměř jista, že poslední vězení, v němž byla asi pět měsíců, je někde v zemědělském pruhu Nového Edenu mezi Hakone a San Miguelem. Když ji naposled převáželi, měla zavázané oči. Brzy však dospěla k závěru, že je na venkově. Čtvercovým oknem, o straně čtyřicet centimetrů těsně pod stropem občas do cely pronikl zápach zvířat. Navíc, když byla v Novém Edenu tma, neviděla Nicole za oknem vůbec žádné odražené světlo.

Tyto poslední měsíce byly nejhorší, myslela si Nicole, když stála na špičkách, aby vyhodila pár gramů ochucené rýže oknem. Žádný hovor, žádná četba, žádné cvičení. Dvakrát denně rýže a voda. Venku se objevila malá červená veverka, která ji každé ráno navštěvovala. Nicole ji slyšela. Couvla přes celu, aby ji spatřila, jak pojídá rýži.

„Jsi mou jedinou společnicí, má hezká přítelkyně,“ řekla nahlas. Veverka přestala jíst a poslouchala, vždy ve střehu před možným nebezpečím. „A nikdy jsi neporozuměla jedinému slovu.“

Veverka se dlouho nezdržela. Když dojedla svou porci rýže, odběhla a nechala Nicole samotnou. Ta hleděla několik minut z okna na místo, kde předtím byla veverka, a přemýšlela, co se děje s její rodinou.

Až do doby před šesti měsíci, kdy byl její proces pro pobuřování v poslední chvíli „odložen na neurčito“, měla Nicole povoleno každý týden jednoho návštěvníka na hodinu. I když u rozhovoru byla přítomna stráž a jakýkoliv rozhovor o politických nebo současných událostech byl přísně zakázán, dychtivě čekala na ta týdenní setkání s Ellie nebo Patrickem. Obvykle přicházela Ellie. Z jistých opatrně formulovaných sdělení obou dětí si Nicole domyslela, že Patrick se věnuje nějaké práci pro vládu a má tedy jen zřídka čas.

Nicole se nejdříve zlobila a potom si zoufala, když zjistila, že Benjyho dali do ústavu a nedovolí mu, aby ji navštívil. Ellie se snažila matku ujistit, že vzhledem ke všeobecným poměrům je Benjy v pořádku. O Katie se moc nemluvilo. Ani Patrick ani Ellie nevěděli, jak jí vysvětlit, že jejich starší sestra skutečně neprojevila žádný zájem matku navštívit.

Během těch počátečních návštěv bylo vždy bezpečným tématem hovoru dceřino těhotenství. Nicole byla vždy uchvácena, když se dotkla jejího břicha, nebo hovořila o zvláštních pocitech nastávající matky. Když se Ellie zmínila, jak se dítě projevuje, Nicole se s ní podělila o vlastní zážitky („Když jsem byla těhotná s Patrickem,“ řekla jí jednou, „nebyla jsem nikdy unavená. Ale ty jsi byla matčina noční můra — vždycky jsi kopala uprostřed noci, kdy jsem chtěla spát.“); když se Ellie necítila dobře. Nicole jí doporučila jídlo nebo tělesnou činnost, které jí pomáhaly při stejných problémech.

Ellie přišla naposled dva měsíce před očekávaným porodem. Další týden převezli Nicole do nové cely a od té doby s lidskou bytostí nepromluvila. Němí bioti, kteří se o Nicole starali, nedali nikdy ani najevo, že slyšeli její otázku. Jednou v záchvatu zoufalství křičela na biotku Tiasso, která jí asistovala při týdenní koupeli. „Nerozumíš? Někdy v minulém týdnu měla mít dcera dítě, mé vnouče. Potřebuji vědět, jsou-li všichni v pořádku.''

V předchozích celách měla Nicole vždy povoleno číst. Kdykoliv požádala, přinesli jí z knihovny nové knižní disky, takže dny mezi návštěvami ubíhaly docela rychle. Přečetla si opět téměř všechny otcovy historické romány, rovněž nějakou poezii, historii a některé ze zajímavějších lékařských knih. Nicole obzvláště fascinovaly paralely mezi vlastním životem a životy dvou hrdinek jejího dětství. Jany z Arcu a Eleonory Aquitánské. Nicole čerpala dodatečnou sílu z poznání, že žádná z obou žen nedovolila, aby se změnily její základní názory, navzdory dlouhým a obtížným obdobím ve vězení.

Hned po posledním převozu, když se biotka Garcia, která se o ni v nové cele starala, nevrátila s jejími osobními věcmi a elektronickou čtečku, si Nicole myslela, že jednoduše došlo k omylu. Když však o ni několikrát žádala a čtečka se neobjevila, uvědomila si, že jí odpírají výsadu číst.

V nové cele se Nicole čas vlekl. Každý den několik hodin záměrně přecházela, snažila se udržovat své tělo i mysl aktivní. Pokusila se tato období přecházení organizovat, směřovala je od myšlenek o rodině, které nevyhnutelně zesilovaly její pocity osamění a deprese, k obecnějším filozofickým pojmům a myšlenkám. Často se před koncem těchto cvičení zaměřila na nějakou minulou událost ze svého života a snažila se z ní vyvodit nějaký nový nebo významný závěr.

Jednou si takhle ostře připomněla sled událostí, k nimž došlo, když jí bylo patnáct. Tehdy byli s otcem už pohodlně usazeni v Beauavois a Nicole si vedla výtečně ve škole. Rozhodla se zúčastnit se celostátní soutěže, která měla vybrat tři dívky pro roli Jany z Arcu v představeních divadla v přírodě pořádaných u příležitosti 750. výročí Janina mučednictví v Rouenu. Nicole se vrhla do soutěže s nadšením a cílevědomou zarputilostí, které jejího otce současně nadchly i naplnily starostí. Když Nicole zvítězila v oblastním kole v Tours, přestal Pierre dokonce na šest týdnů pracovat na svých románech, aby pomohl své milované dceři připravit se na národní finále v Rouenu.

Nicole se umístila na prvním místě jak v atletické, tak v intelektuální složce soutěže. Měla též velmi vysoké hodnocení jako herečka. Ona i otec si byli jisti, že bude vybrána. Když však vyhlašovali vítězku, umístila se Nicole jako třetí.

Celé roky, myslela si Nicole, když přecházela kolem cely v Novém Edenu, jsem si myslela, že jsem neuspěla. Nevěřila jsem otci, že Francie není připravena na Janu z Arcu s tmavou pletí. Ve své mysli jsem propadla. Zničilo mne to. Sebeúcta se mi skutečně nevrátila až do olympiády a pak trvala jen několik dnů, než mne Henry opět srazil k zemi.

Cena byla hrozná, pokračovala Nicole v přemítání. Celé roky jsem se cele zabírala sama sebou kvůli nedostatku sebeúcty. Až mnohem později jsem byla konečně sama se sebou šťastná. A pouze pak jsem byla schopna dávat jiným. Na okamžik se v myšlenkách zastavila. Čím to je, že nás tolik prožívá stejné zážitky? Proč je mládí tak sobecké a proč musíme nejdřív najít sami sebe, abychom si uvědomili, že v životě jde o mnohem více?

Když biotka Garcia, která jí vždy nosila jídlo, přidala k obědu kousek čerstvého chleba a několik syrových mrkví, Nicole pojala podezření, že v jejím režimu dojde ke změně. Dva dny nato přišla do cely biotka Tiasso s hřebenem, mejkapem, zrcadlem a dokonce s nějakým parfémem. Nicole se mohla dlouho, rozkošnicky koupat a poprvé za dlouhé měsíce upravit. Když biotka vzala dřevěnou vanu a připravovala se k odchodu, podala jí vzkaz. Na papíru stálo: „Zítra ráno budete mít návštěvu.“

Nicole nemohla usnout. Ráno žvatlala jako malá na svou přítelkyni veverku, mluvila o svých nadějích i obavách z nadcházející návštěvy. Několikrát si upravovala obličej a vlasy, než je prohlásila za zoufalé. Čas se jí vlekl.

Konečně, těsně před obědem, přece jen zaslechla v chodbě ke své cele kroky. Nicole běžela s očekáváním ke dveřím. „Katie,“ vykřikla, když spatřila vycházet svou dceru zpoza rohu.

„Nazdar, mami,“ pozdravila dcera, odemkla dveře a vešla do cely. Obě ženy se dlouze objímaly. Nicole se nesnažila zadržet slzy, které jí kanuly z očí.

Sedly si na postel, jediný kus nábytku v cele, a několik minut si roztomile povídaly o rodině. Katie informovala Nicole, že má čerstvou vnučku („Nicole des Jardins-Turnerová,“ řekla, „měla bys být velice pyšná.“), a pak vytáhla asi dvacet fotografií. Mezi obrázky byly nejnovější fotografie miminka s rodiči, Ellie a Benjy spolu někde v parku, Patrick v uniformě, a dokonce dvě Katie ve večerních šatech. Nicole je jednu po druhé studovala a do očí jí opakovaně vhrkly slzy. Párkrát zvolala: „Ach, Katie!“

Když skončila, několikrát dceři děkovala, že přinesla fotografie. „Můžeš si je nechat, mami,“ prohlásila Katie, vstala a přešla k oknu. Otevřela kabelku a vzala z ní cigarety a zapalovač.

„Drahoušku,“ řekla Nicole váhavě, „buď tak hodná a nekuř tady, prosím. Větrání je hrozné. Cítila bych to celé týdny.“

Katie na matku několik sekund upřeně hleděla a pak vrátila cigarety a zapalovač do kabelky. V tom okamžiku přišli před celu dvě biotky se stolem a dvěma židlemi.

„Co je to?“ zeptala se Nicole.

Katie se usmála. „Poobědváme spolu. Nechala jsem pro tuto příležitost připravit něco speciálního — kuře na žampionech a na víně.“

Brzy nato přinesla třetí biotka jídlo, které božsky vonělo, a položila ho na prostřený stůl vedle krásných čínských talířů a stříbrných příborů. Na stole stála i láhev vína a dvě křišťálové sklenice.

Pro Nicole bylo těžké, aby zachovávala dekorum. Kuře bylo tak lahodné, houby tak měkké, že jedla beze slov. Vždy, když si dala doušek vína, zamumlala: „Hmm,“ nebo, „to je fantastické,“ ale jinak neřekla nic, dokud neměla úplně prázdný talíř.

Katie, která si navykla velmi málo jíst, se v jídle jen nimrala a pozorovala matku. Když Nicole dojedla, Katie zavolala biotku, aby odnesla nádobí a přinesla kávu. Nicole neměla šálek kávy už téměř dva roky.

„Tak, Katie,“ řekla Nicole s teplým úsměvem, když jí nejdříve poděkovala za jídlo, „a co ty? Co ty děláš?“

Katie se drsně zasmála. „Pořád stejný hovadiny,“ odvětila. „Jsem teď,vedoucí Zábavy‘ pro celou oblast Vegas… Objednávám do klubů všechna vystoupení… Obchodu se daří, i když…“ Katie se včas vzpamatovala, když si vzpomněla, že její matka neví nic o válce v druhém habitatu.

„Našla jsi muže, který dokáže ocenit všechny tvé přednosti?“ zeptala se taktně Nicole.

„Ne takového, který by se u mě držel,“ Katie si uvědomila, co řekla, a znenadání se vzrušila. Naklonila se přes stůl a pravila: „Podívej, mami. Nepřišla jsem sem probírat svůj milostný život… Mám pro tebe návrh, nebo spíše, rodina má pro tebe návrh, který všichni podporujeme.“

Nicole pohlédla na svou dceru se svraštělým čelem a nechápavým výrazem. Poprvé si povšimla, že Katie za ty dva roky, co ji neviděla, značně zestárla. „Nerozumím. Jaký návrh?“

„No, jak asi víš, vláda už nějakou dobu připravuje tvou obžalobu. Teď už jsou připraveni na proces. Obviňují tě samozřejmě z pobuřování, za což je nevyhnutelně trest smrti. Žalobce nám řekl, že důkazy jsou nezvratné a že budeš určitě odsouzena. Avšak vzhledem k tvé předcházející službě kolonii, kdybys přiznala mírnější přestupek,nechtěné pobuřování‘, nebude…“

„Já však nejsem vinna ničím,“ řekla Nicole rozhodně.

„To já vím, mami,“ odvětila Katie s nádechem netrpělivosti v hlase. „Ale my — Ellie, Patrick a já — jsme se všichni shodli, že velmi pravděpodobně budeš odsouzena. Žalobce nám slíbil, že když jednoduše přiznáš vinu k mírnějšímu obvinění, převezou tě okamžitě do hezčího prostředí a povolí ti návštěvy rodiny, včetně nové vnučky… Dokonce naznačil, že by mohl zasáhnout ve prospěch Benjyho, aby mu povolili žít s Robertem a Ellie…“

Nicole se rozrušila. „A vy si všichni myslíte, že bych tento obchod měla přijmout a uznat svou vinu. i když jsem od okamžiku svého zatčení neustále prohlašovala svou nevinu?“

Katie přikývla. „Nechceme, abys zemřela,“ prohlásila. „Obzvláště bez důvodu.“

„Bez důvodu?“ Nicole náhle zajiskřilo v očích. „Ty si myslíš, že zemřu bez důvodu?'' Odstrčila židli od stolu, vstala a začala přecházet kolem cely. „Zemřela bych pro spravedlnost,“ řekla více sobě než Katie, „aspoň ve své mysli, i kdyby v celém vesmíru nebylo jediné duše, která by to pochopila.“

„Ale matko,“ skočila jí Katie do řeči, „k čemu by to bylo? Tvé děti a vnučka by přišly navždy o tvou společnost, Benjy by zůstal v tom špinavém ústavu…“

„Takže nyní jde o obchod,“ přerušila ji silnějším hlasem Nicole, „zákeřnější verze Faustovy smlouvy s ďáblem… Vzdej se svých principů, Nicole, a přiznej vinu, i když jsi vůbec nezhřešila. A neprodávej svou duši za pouhou osobní přízemní odměnu. Ne, to by se dalo příliš snadno odmítnout… Udělej to pro blaho své rodiny… Může vůbec existovat nějaká žádost, která by mohla matku více zviklat?“

Nicole plál v očích oheň. Katie sáhla do kabelky, vytáhla cigaretu a třesoucí se rukou si zapálila. „A kdo ke mě přijde s takovým návrhem?“ pokračovala Nicole. Nyní už křičela. „Kdo mi přinese lahodné jídlo, víno a fotografie rodiny, abych změkla a sama na sebe použila nůž, který mne jistě zabije s daleko větší bolestí než jakékoliv elektrické křeslo? Vždyť je to má vlastní dcera, milovaný plod mého lůna!“

Nicole se náhle sehnula a popadla Katie. „Nedělej jim Jidáše, Katie,“ vykřikla a třásla vystrašenou dcerou. „Jsi přece mnohem lepší. Jednou, až mě za tato zdánlivě mírná obvinění odsoudí a popraví, oceníš, co dělám.“

Katie se matce vytrhla a zapotácela se dozadu. Zatáhla z cigarety a řekla: „To jsou kecy, matko. Samý kecy… Jsi jenom, jako obvykle, farizejská… Podívej, přišla jsem ti pomoct, nabídnout ti možnost žít dál. Proč nemůžeš, sakra, aspoň jednou v životě poslechnout někoho jiného?“

Nicole na Katie několik sekund upřeně hleděla. Když opět promluvila, zněl její hlas měkčeji. „Poslouchala jsem tě, Katie, a nelíbí se mi, co jsem slyšela. Také jsem tě pozorovala… Nemyslím si ani na okamžik, že jsi sem dnes přišla, abys pomohla mně. To by se vůbec neshodovalo s tím, co jsem během několika posledních let viděla z tvého charakteru. Musíš z toho mít nějaký prospěch…

Nevěřím ani, že nějak zastupuješ Ellie a Patricka. Kdyby tomu tak bylo, přišli by s tebou. Musím se přiznat, že jsem byla na chvilku zmatena a měla pocit, že snad působím všem svým dětem příliš velkou bolest… Ale v těchto posledních několika minutách jsem spatřila velice zřetelně, o co tu jde… Katie, má drahá Katie…“

„Už se mě nedotýkej!“ vykřikla Katie, když se k ní Nicole blížila. Oči měla zalité slzami. „A ušetři mne své farizejské lítosti…“

V cele se na okamžik rozhostilo ticho. Katie dokouřila a snažila se uklidnit. „Podívej,“ řekla nakonec, „seru na to, co cítíš ke mně, to není důležité, ale proč, matko, proč nedokážeš myslet na Patricka, Ellie a na malou Nicole? Je pro tebe tak důležité být svatou, když by kvůli tomu museli trpět?“

„Časem pochopíš,“ odvětila Nicole.

„Časem,“ řekla Katie zlostně, „budeš mrtvá. Velice brzy… Neuvědomuješ si, že v okamžiku, kdy odsud odejdu a řeknu Nakamurovi, že se s tebou nedá dohodnout, bude určen termín procesu? A že nemáš vůbec žádnou šanci? Absolutně žádnou, sakra?“

„Nemůžeš mě vystrašit, Katie.“

„Nemůžu tě vystrašit, nemůžu se tě dotknout, nemůžu se ani dovolat tvé soudnosti. Jako všichni správní svatí nasloucháš jenom svým vlastním hlasům.“

Katie se zhluboka nadechla. „Tak to je asi všechno, zdá se… Sbohem, matko.“

I když se tomu bránila, oči se jí opět zalily slzami.

Nicole plakala neskrývaně. „Sbohem, Katie.“ řekla. „Miluji tě.“

10

„Obhajoba může nyní přednést závěrečné prohlášení.“ Nicole povstala a obešla stůl. Překvapilo ji, že je tak unavená. Dva roky ve vězení určitě ubraly z jejího legendárního životního elánu. Pomalu došla k porotě složené ze čtyř mužů a dvou žen. Žena v první řadě, Karen Stolzová, pocházela původně ze Švýcarska. Nicole ji znala docela dobře, když paní Stolzová a její muž vlastnili a provozovali pekárnu za rohem Wakefieldova domu v Beauvois.

„Nazdar, Karen,“ řekla Nicole a zastavila se přímo před porotci. Ti seděli ve dvou řadách po třech. „Jak se vede Johnovi a Marii?… Musí jim už být přes deset.“

Paní Stolzová se na sedadle zavrtěla. „Vede se jim dobře, Nicole,“ odpověděla velice tiše.

Nicole se usmála. „Děláte ještě každou neděli ráno ty senzační skořicové rolády?“

Soudní síní se rozlehl úder soudcova kladívka. „Paní Wakefieldová,“ řekl soudce Nakamura, „tohle není doba na tlachání. Čas vašeho závěrečného prohlášení je omezen na pět minut a stopky už běží.“

Nicole soudce ignorovala. Naklonila se přes zábradlí mezi ní a porotou a zahleděla se na nádherný náhrdelník Karen Stolzové. „Ty drahokamy jsou nádherné,“ zašeptala. „Ale byli by dali mnohem, mnohem víc.“

Opět se ozval úder kladívka. Dva strážci přispěchali k Nicole, ale ta už od pani Stolzové ustoupila. „Dámy a pánové,“ řekla, „celý týden jste slyšeli, jak obžaloba opakovaně trvala na tom, že jsem podněcovala odpor vůči zákonné vládě Nového Edenu. Za svou údajnou činnost jsem byla obviněna z pobuřování. Na základě důkazů předložených v tomto procesu musíte nyní rozhodnout, jsem-li vinna. Pamatujte, prosím, při svém zvažování, že pobuřování je hrdelní zločin — rozsudek vinna, nese s sebou trest smrti.

Ve svém závěrečném prohlášení bych chtěla pečlivě prozkoumat výstavbu případu ze strany obžaloby. Svědectví pronesená první den, která neměla k mému obvinění vůbec žádný vztah a která, jak se domnívám, soudce Nakamura připustil při zřejmém porušení dodatků k ústavě kolonie týkajících se svědectví při procesech hrdelních zločinů…“

Soudce Nakamura ji zlostně přerušil: „Paní Wakefieldová, jak už jsem vám tento týden řekl, nemohu v soudní síni tolerovat takové neuctivé poznámky. Ještě jedna podobná poznámka a já vás nejen napomenu za pohrdání soudem, nýbrž i ukončím vaše závěrečné prohlášení.“

„Celý ten den se obžaloba snažila ukázat, že mám pochybnou morálku a že jsem tudíž pravděpodobným kandidátem pro účast v politické konspiraci. Dámy a pánové, velice ráda bych s vámi soukromě pohovořila o neobvyklých okolnostech spojených s početím každého z mých šesti dětí. Avšak můj sexuální život, minulý, nynější, nebo dokonce i budoucí, nemá k tomuto procesu vůbec žádný vztah. Kromě toho, že mohla mít jistou hodnotu jako zábava, byla svědectví prvního dne zcela bezvýznamná.“

V přecpané galerii bylo slyšet několik zachichotání, ale stráže dav rychle utišily a Nicole pokračovala: „Další řada svědků strávila spoustu hodin naznačováním činnosti pobuřování ze strany mého muže. Sama přiznávám, že jsem za Richarda Wakefielda provdána. Avšak jeho vina nebo nevina v této věci rovněž není v tomto procesu důležitá. K vašemu rozsudku se přímo vztahují pouze ty důkazy, které vyznívají v mou vinu pobuřováním.

Obžaloba naznačila, že mé pobuřování začalo vlastně už tím, že jsem vystoupila ve videozáznamu, jehož důsledkem byl nakonec vznik této kolonie. Uznávám, že jsem pomáhala připravit záznam, který byl vysílán z Rámy na Zemi, ale kategoricky popírám, že jsem buď,od počátku konspirovala s mimozemci‘, anebo že jsem se jakkoliv spolčila s mimozemšťany, kteří vybudovali tuto loď, proti svým bližním, lidem.

Zúčastnila jsem se nahrávání videa, jak jsem ukázala včera, když jsem žalobci dovolila, aby provedl můj křížový výslech, protože jsem měla pocit, že mi nedali na vybranou. Má rodina i já jsme byly vydány na milost inteligenci a moci, kterou si nikdo z vás nedovede ani představit. Měla jsem velké obavy, že kdybych nevyhověla jejich žádosti o pomoc, mělo by to za následek represálie vůči nám.“'

Nicole se vrátila na okamžik ke stolu obhajoby a napila se vody. Potom se zase obrátila tváří k porotě. „Takže zbývají pouze dva možné zdroje skutečných důkazů, které by mohly vést k mému odsouzení pro pobuřování — svědectví mé dcery Katie a ten podivný zvukový záznam, nesouvislá sbírka výroků pronesených ve vězení k rodinným příslušníkům, které jste slyšeli včera ráno.

Jste si všichni dobře vědomi, jak snadno lze takový záznam překroutit a zmanipulovat. Dva nejdůležitější zvukoví technici včera jako svědci připustili, že vyslechli stovky hodin rozhovorů mezi mnou a mými dětmi, než získali těch třicet minut,závažných důkazů‘, z nichž na jednotlivý rozhovor nepřipadá více než osmnáct sekund. Prohlásit, že mé poznámky v tomto záznamu jsou vytržené ze souvislosti, by bylo velice nedostatečné vyjádření situace.

Ke svědectví své dcery, Katie Wakefieldové, mohu s velkou lítostí prohlásit pouze to, že v původní výpovědi opakovaně lhala. Nikdy jsem nevěděla nic o předpokládané nezákonné činnosti svého muže a určitě jsem ho nikdy nepodporovala.

Vzpomeňte si, že při křížovém výslechu, kterému jsem ji podrobila, měla Katie ve faktech zmatek a nakonec, předtím než se na místě svědkyně zhroutila, své původní svědectví odvolala. Soudce vám sdělil, že na tom nebyla v poslední době psychicky dobře a že máte ignorovat výroky, které pronesla pod emocionálním nátlakem během křížového výslechu. Snažně vás prosím, abyste si pamatovali každé slovo, které Katie řekla, nejen když jí kladl otázky žalobce, nýbrž i tehdy, když jsem od ní chtěla získat přesná místa a data aktů pobuřování, které mi připsala.“

Nicole se naposled přiblížila k porotcům a pečlivě s nimi navázala kontakt očima. „Nakonec musíte rozhodnout sami, kde se v tomto případě nachází pravda. Nyní před vámi stojím s těžkým srdcem, a i když zde stojím, nevěřím událostem, které vedly k mému obvinění z těchto závažných zločinů. Sloužila jsem dobře jak kolonii, tak lidskému druhu. Nejsem vinna v žádném obvinění. Ať už v tomto úžasném vesmíru existuje jakákoliv moc či inteligence, určitě tento fakt pozná, nezávisle na výsledku tohoto procesu.“

Venku se rychle stmívalo. Rozjímající Nicole se opřela v cele o stěnu a kladla si otázku, zda to bude poslední noc jejího života. Bezděčně se otřásla. Od té doby, co vyhlásili rozsudek, šla každou noc spát s očekáváním, že příští den zemře.

Brzy po setmění jí biotka Garcia přinesla večeři. Posledních pár dnů bylo jídlo mnohem lepší. Když pomalu pojídala grilovanou rybu, vzpomínala na pět let, od doby, kdy se ona i rodina setkaly s první pátrací skupinou z Pinty. Co se zde pokazilo? ptala se v duchu. Jaké jsme udělali základní chyby?

Slyšela v hlavě Richardův hlas. Vždy cynický a nedůvěřivý vůči chování lidí, poznamenal ke konci prvního roku, že Nový Eden je pro lidské pokolení příliš dobrý. „Nakonec ho zničíme, jak jsme to udělali na Zemi,“ řekl. „Naše genetická zátěž — to všechno, však víš, snaha držet území, agresivita a baziliščí chování — je příliš silná, aby se dala překonat vzděláním a osvětou. Podívej se na hrdiny Michaela O'Toola, na oba z nich, Ježíše a toho mladého Itala, Svatého Michaela ze Sieny. Lidstvo je zničilo, protože žádali, aby se lidé snažili být něčím víc, než chytrými šimpanzy.“

Avšak zde, v Novém Edenu, přemýšlela Nicole, zde bylo tolik možností pro lepší svět. O základní životní potřeby bylo postaráno. Byli jsme obklopeni nezvratnými důkazy, že ve vesmíru existuje daleko vyšší inteligence než naše. To mělo vytvořit prostředí, v němž…

Dojedla rybu a dala si před sebe malý čokoládový pudink. Usmála se, když si vzpomněla, jak měl Richard rád čokoládu. Hodně mi chybí, myslela si. Obzvláště jeho povídáni a to, jak viděl do věcí.

Vylekaly ji kroky směřující k její cele. Tělem jí proběhlo hluboké mrazení strachu. Přišli za ní dva mladí muži s lucernami. Oba byli v uniformě Nakamurovy speciální policie.

Vešli do cely, nepředstavili se a hned přešli k věci. Starší z nich, kolem pětatřiceti, vytáhl kvapně dokument a začal číst: „Nicole des Jardins-Wakefieldová, byla jste odsouzena za zločin pobuřování a zítra ráno v nula osm nula nula budete popravena. Snídani dostanete v šest třicet, deset minut po rozednění, my pro vás přijdeme v sedm třicet a odvedeme vás na místo popravy. Do elektrického křesla budete upoutána v sedm padesát osm a proud se zapne přesně za dvě minuty… Máte nějaké dotazy?“

Nicole bušilo srdce tak rychle, že stěží dýchala. Snažila se uklidnit. „Máte nějaké dotazy?“ opakoval policista.

„Jak se jmenujete, mladý muži?“ zeptala se Nicole a hlas jí přeskakoval.

„Franz,“ odvětil muž po zmateném váhání.

„Franz a jak dál?“

„Franz Bauer,“ odpověděl.

„No, Franzi Bauere,“ řekla Nicole a snažila se usmívat, „můžete mi, prosím, sdělit, jak dlouho bude trvat, než zemřu? Po tom, až zapnete proud, samozřejmě.“

„Já vlastně nevím,“ řekl poněkud rozrušeně. „Vědomí ztratíte skoro okamžitě, asi za dvě sekundy, ale nevím, jak dlouho…“

„Děkuji vám,“ řekla Nicole, o níž se začaly pokoušet mdloby. „Můžete teď odejít, prosím? Ráda bych zůstala sama.“ Muži otevřeli dveře cely, když Nicole dodala: „A mimochodem, mohli byste mi nechat lucernu? A snad pero a papír, nebo dokonce elektronický zápisník?“

Franz Bauer zavrtěl hlavou a řekl: „Lituji, nemůžeme…“

Nicole mu pokynula, aby šel, a přešla k druhé straně cely. Dva dopisy, řekla si a dýchala pomalu, aby sebrala síly. Chtěla jsem napsat jen dva dopisy. Jeden pro Katie a jeden Richardovi. Se všemi ostatními jsem už zcela smířena.

Když policisté odešli, vzpomněla si Nicole na dlouhé hodiny, které strávila před mnoha léty v jámě v Rámovi II, kdy očekávala, že zemře hladem. Strávila tu dobu, kterou tehdy považovala za své poslední dny, znovuprožíváním šťastných okamžiků svého života. To nyní není nutné, myslela si. Už neexistuje žádná událost z mé minulosti, kterou bych podrobně nepromýšlela. To je užitek ze dvou let vězení.

Nicole překvapilo, když zjistila, že se vzteká, protože nemůže napsat poslední dva dopisy. Zmíním se o tom opět ráno. Když udělám dost hluku, nechají mne dopisy napsat. Mimovolně se usmála. „Nepostupuj jemně…“ citovala si nahlas.

Znenadání zase ucítila zrychlení pulzu. Okem mysli spatřila v tmavé místnosti elektrické křeslo. Seděla v něm; kolem hlavy měla podivnou přilbu. Přilba začala žhnout a Nicole viděla, jak se sama hroutí dopředu.

Drahý Bože, myslela si, kdekoliv a kdokoliv jsi, prosím, dej mi teď trochu odvahy. Jsem velice vystrašená.

Nicole si ve tmě cely sedla na postel. Během několika minut se cítila lépe, téměř klidná. Zjistila, že přemýšlí, jaký bude okamžik smrti. Je to jako usínání a potom už není nic? Nebo se v tom posledním okamžiku stane něco mimořádného, něco, co žádná žijící osoba nemůže nikdy vědět?

Z velké dálky ji volal hlas. Nicole se zavrtěla, ale neprobudila se úplně. „Paní Wakefieldová.“ volal hlas opět.

Nicole se v posteli rychle posadila, myslela si, že je ráno. Pocítila vzedmutí strachu, když jí mysl řekla, zejí zbývají už jen dvě hodiny života. „Paní Wakefieldová.“ řekl hlas, „tady, venku u vaší cely… jsem Amadou Diaba.“

Nicole si protřela oči a napínala zrak, aby zahlédla ve tmě postavu u dveří. „Kdo?“ zeptala se a šla pomalu přes místnost.

„Amadou Diaba. Před dvěma roky jste pomáhala doktoru Turnérovi při transplantaci mého srdce.“

„Co zde děláte, Amadou? A jak jste se dostal dovnitř?“

„Něco jsem vám přinesl. Podplatil jsem všechny, koho bylo nutné. Musel jsem vás vidět.“

I když muž stál jen pět metrů od ní, Nicole neviděla v temnotě víc než jeho nezřetelné obrysy. Její unavené oči ji rovněž šálily. Jednou, když se urputně snažila zaostřit, si na okamžik myslela, že jejím návštěvníkem je pradědeček Omen. Tělem jí prolétlo ostré zamrazení.

„V pořádku, Amadou,“ řekla Nicole po chvilce. „Co jsi mi přinesl?“

„Musím vám to nejdříve vysvětlit,“ řekl. „A ani potom to nemusí dávat smysl… Sám tomu úplně nerozumím. Jenom prostě vím, že jsem vám to musel přinést dnes.“

Na okamžik se odmlčel. Když Nicole nic neříkala, vyprávěl chvatně svůj příběh. „Den poté, kdy mě vybrali do Lowellovy kolonie, když jsem byl ještě v Lagosu, dostal jsem podivný vzkaz od své babičky z rodu Senoufo, že je velice nutné, abych ji navštívil. Šel jsem při první příležitosti, což bylo po dvou týdnech, až jsem od ní dostal ještě jeden vzkaz, v němž tvrdila, že má návštěva je otázkou,života a smrti‘.

Když jsem se dostal do její vesnice na Pobřeží slonoviny, bylo to uprostřed noci. Babička se vzbudila a okamžitě se oblékla. Doprovázeni šamanem naší vesnice šli jsme té noci dlouhou cestu savanou. Byl jsem zcela vyčerpán, když jsme dosáhli svého cíle, vesničky jménem Nidougou.“

„Nidougou?“ přerušila ho Nicole.

„Správně,“ přisvědčil Amadou. „Tam byl ten podivný, scvrklý muž, musel to být nějaký velešaman. Babička a náš kouzelník zůstali v Nidougou, zatímco ten muž a já jsme podstoupili obtížný výstup na nedalekou pustou horu ke břehu malého jezera. Došli jsme právě před východem slunce.,Dívej se,‘ řekl stařec, když se první paprsky slunce dotkly jezera,dívej se do Jezera Moudrosti. Co vidíš?‘

Řekl jsem mu, že vidím čtyřicet předmětů podobných melounu na dně jedné strany jezera.,Dobrá,‘ řekl s úsměvem,jsi opravdu ten.‘

,Jsem ten kdo?‘ zeptal jsem se.

Neodpověděl mi. Šli jsme kolem jezera, blíž místu, kde byly ponořeny melouny — už jsme je nemohli viděl, když slunce vystoupilo výš na oblohu — a velešaman vytáhl malou lahvičku. Ponořil ji do vody, zazátkoval a dal mi ji. Dal mi také kamínek, který vypadal jako melounovité předměty na dně jezera.

,Tohle jsou nejdůležitější dárky, které jsi kdy dostal,‘ řekl mi.

,Proč?‘ zeptal jsem se.

O několik sekund později mu oči úplně zbělely, on upadl do tranzu a rytmicky prozpěvoval jazykem Senoufo. Několik minut tancoval a potom znenadání skočil do studeného jezera, aby si zaplaval.

,Počkejte chvilku,‘ zakřičel jsem na něj,co mám s vašimi dárky dělat?‘

,Vezmi je všude s sebou. Poznáš, až nastane čas, kdy je máš použít,‘ odpověděl.“

Nicole si myslela, že jí srdce bije tak hlasitě, že ho může slyšet i Amadou. Prostrčila ruku mřížemi cely, dotkla se jeho ramene a řekla:,A včerejší noci ti hlas ve snu, nebo to možná nakonec ani nebyl sen. Řekl, abys mi dnes v noci lahvičku a kamínek přinesl.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Amadou. Udělal přestávku. „Jak to víte?“

Nicole neodpověděla. Nemohla mluvit. Celá se roztřásla. O chviličku později, když ucítila dva předměty v ruce, pocítila takovou slabost v kolenou, až měla strach, že upadne. Dvakrát Amadou poděkovala a pobídla ho, aby odešel, než ho někdo objeví.

Šla pomalu přes celu k posteli. Může to být? Jak to může být? Je to všechno od začátku naplánováno? Manové melouny na Zemi? Nicole byla na konci se silami. Ztratila jsem kontrolu, myslela si, a ještě jsem se dokonce ani z lahvičky nenapila.

Jenom to, že držela lahvičku a kamínek, připomnělo Nicole živě neuvěřitelné vize, které zakusila na dně jámy v Rámovi II. Nicole otevřela lahvičku. Dvakrát se zhluboka nadechla a ve spěchu vypila její obsah.

Z počátku si myslela, že se nic neděje. Zdálo se jí, že temnota všude kolem se nemění. Pak se znenadání uprostřed cely vytvořil velký oranžový míč. Vybuchl a rozlil barvu všude po tmě. Následoval červený míč, potom purpurový. Zatímco se Nicole vzpamatovávala z nádhery purpurového výbuchu, uslyšela za oknem cely hlasitý smích. Pohlédla tím směrem. Cela zmizela. Nicole byla venku na poli.

Byla tma, ale mohla vidět obrysy předmětů. V dálce opět uslyšela smích. Amadou, zavolala v duchu. Oslepující rychlostí běžela přes pole. Začala muže dohánět. Když se k němu přiblížila, jeho tvář se změnila. Nebyl to Amadou, byl to Omeh.

Opět se zasmál a Nicole se zastavila. Ronato, zavolal na ni. Jeho obličej se zvětšoval. Větší, pořád větší, byl velký jako auto, potom velký jako dům. Jeho smích ji ohlušoval. Omehův obličej byl velký balon stoupající výš, neustále výš do černé noci. Ještě jednou se zasmál a jeho balonový obličej vybuchl a polil Nicole vodou.

Nicole byla promočená. Byla potopená, plavala pod vodou. Když se vynořila, byla v tůni v oáze na Pobřeží slonoviny, kde se jako sedmiletá setkala při obřadu Poro s lvicí. Stejná lvice obcházela obvod tůně. Nicole byla opět holčičkou. Byla velice vystrašená.

Chci svou matku, myslela si Nicole. Dobrou noc, spi jen, spi, anděl strážný tu bdí, zpívala. Nicole začala vylézat z vody. Lvice ji neobtěžovala. Pohlédla na lvici ještě jednou a obličej lvice se změnil v obličej matky. Nicole běžela matku obejmout. Změnila se však sama ve lvici a toulala se po břehu v oáze uprostřed africké savany.

V tůni teď bylo celkem šest plavců, všechno děti. Když Nicole pokračovala ve zpěvu Brahmsovy ukolébavky, děti začaly jedno po druhém vystupoval z vody. První byla Genevieve, pak Simone, Katie, Benjy, Patrick a Ellie. Každé z nich šlo kolem ní, směřovalo do savany. Nicole se hnala za nimi.

Teď šla k dráze v přeplněném stadionu. Nicole byla opět žena, mladá a atletka. Byl ohlášen její poslední skok. Když zamířila ke konci dráhy, přiblížil se k ní japonský soudce. Byl to Tošio Nakamura. Uděláš přešlap, řekl jí s úšklebkem.

Nicole si myslela, že letí, když zrychlovala při rozběhu. Ideálně se strefila do odrazu, vznesla se do vzduchu, provedla optimální poskok a posledním skokem dopadla daleko do doskočiště. Věděla, že se jí povedl. Vydala se k místu, kde nechala tepláky. Přišli ji tam obejmout její otec a Henry. Dobrý skok, řekli současně. Velmi dobrý skok.

Na stupně vítězů přinesla zlatou medaili Jana z Arcu a pověsila ji Nicole kolem krku. Eleonora Aquitánská jí dala tucet růží. Vedle ní stáli Kendži Watanabe a soudce Myškin, kteří jí blahopřáli. Hlasatel oznámil, že její skok je novým světovým rekordem. Dav povstal a zahrnul ji ovacemi. Nicole pohlédla do moře tváří a všimla si, že v davu nejsou jenom lidské. Byl tam Orel, ve zvláštní lóži, seděl vedle celé skupiny oktopavouků. Všichni jí salutovali, dokonce i létavci, kulovití tvorové s chapadly připomínajícími pavouky a tucet úhořů s kápí natlačených u okénka v obrovské uzavřené míse. Nicole jim všem pokynula.

Paže se jí změnily v křídla a letěla. Stala se sokolem a vzlétla vysoko nad zemědělský pás v Novém Edenu. Shlédla dolů na budovu, kde ji věznili. Nicole zamířila na západ a našla farmu Maxe Pucketta.

I když to bylo uprostřed noci, Max byl venku, pracoval na něčem, co vypadalo jako přístavek ke stodole.

Nicole pokračovala v letu na západ, mířila k jasným světlům městečka Vegas. Když tam doletěla, slétla níž a oblétávala jeden po druhém velké noční kluby. Katie seděla venku na zadním schodišti, úplně sama. Obličej měla skrytý v dlaních a celé tělo se jí třáslo. Nicole se ji snažila utěšit, dokázala však vydat pouze křik sokola v noci. Katie udiveně vzhlédla k oblakům.

Nicole letěla ke čtvrti Positano, poblíž východu z habitatu, a čekala, až se otevřou vnější dveře. Vyděsila stráž a odletěla z Nového Edenu. Za necelou minutu byla v Avalonu. Robert, Ellie, malá Nicole a dokonce i zřízenec byli všichni v hale a hlídali Benjyho. Nicole neměla tušení, proč jsou uprostřed noci všichni vzhůru. Zakřičela na ně. Benjy přišel k oknu a vyhlédl do tmy.

Nicole uslyšela hlas, který ji volal. Byl nezřetelný, daleko na jihu. Letěla rychle k druhému habitatu. Vlétla do otevřeného otvoru, který lidé vyřízli ve vnější stěně. Když prolétla prstencem a našla okno, vznesla se dovnitř nad zelenou oblast. Už ten hlas neslyšela. Ale spatřila svého syna Patricka utábořeného s dalšími vojáky poblíž základny hnědého válce.

Ve vzduchu se s ní setkal létavec se čtyřmi kobaltovými kroužky. On tady už není, řekl jí. Zkuste New York. Nicole rychle opustila druhý modul a vrátila se na Hlavní rovinu. Opět uslyšela hlas. Vznášela se výš a výš. Nicole jako sokol stěží dýchala.

Letěla na jih přes obvodovou zeď uzavírající Severní poloválec. Pod ní se nacházelo Válcové moře. Hlas byl teď zřetelnější. Byl to Richard. Její sokolí srdce zuřivě bušilo.

Stál na břehu před mrakodrapy a mával na ni. Pojď ke mně, Nicole, říkal jeho hlas. I ve tmě mohla vidět jeho oči. Nicole slétla dolů a přistála Richardovi na rameni.

Kolem ní se rozhostila temnota. Nicole byla zpět ve své cele. Byl to pták, co slyšela letěl hned za oknem? Srdce se jí stále chvělo.

Přešla přes malou místnost. Děkuji ti, Amadou, řekla. Nebo Omehu. Usmála se. Nebo Bože.

Nicole se natáhla na postel. Za několik sekund usnula.

Ke vzniku tohoto románu významně přispělo mnoho lidí. Prvenství si v celkovém součtu vydobyl náš editor Lou Aronica. Jeho počáteční připomínky měly vliv na strukturu celého románu a jeho pečlivé redigování významně umocnilo spád knihy.

Opět nám ohromně pomohl náš dobrý přítel a matematik Gerry Snyder, který se šlechetně zabýval jakýmkoliv problémem, ať byl velký či malý. Jsou-li lékařské pasáže příběhu přesné a působí-li věrohodně, obdiv si zaslouží doktor Jim Willerson. Za jakékoliv chyby v těchto pasážích nesou zodpovědnost autoři.

Na začátku psaní se překonával Džihei Akita, aby nám pomohl nalézt správná místa pro japonské scény. Velmi ochotně nám také obsáhle objasnil jak zvyky, tak historii svého národa. V Thajsku nám byla výbornou průvodkyní kouzly této země paní Walcharee Monviboonová.

Román se poměrně značně zabývá ženskou psychikou. Jak Bebe Bardenová, tak Stacey Leeová byly vždy k dispozici při hovorech o duši ženy. Paní Bardenová nám také hodně pomohla nápady o životě a poezii Benity Garcii.

Stacey Kiddoo Leeová nám mnohokrát při psaní Zahrady Rámovy pomohla, její podpora byla zcela nesobecká. Během psaní románu se jí narodil čtvrtý syn, Travis Clarke Lee. Za všechno ti, Stacey, velmi děkujeme.

V knize byly použity překlady Břetislava Hodka (Shakespeare: Othello, Dilia 1971), Jarmila Krejcara (Alexander Pope: Uloupená kadeř, KDA 1917), Adolfa Weniga (Brahms: Ukolébavka op. 49, č.4) a Jiřího Koláře (Samuel Beckett: Konec hry, Světová literatura 3/1963)