9 Zmatky

Perrin se jako obvykle probudil před svítáním a jako obvykle už byla Faile vzhůru a vstala. Když chtěla, vypadala vedle ní i myš hlučná, a on tušil, že kdyby se probudil hodinu poté, co si šel lehnout, stejně by se jí podařilo vstát první. Stanové chlopně byly přivázané, boční panely nazdvižené a větracím otvorem nahoře proudil vzduch, dost na to, aby to vytvořilo iluzi chládku. Perrin se skutečně třásl, když hledal košili a spodky. No, měla být zima, ale to nevědělo dokonce ani počasí.

Oblékl se potmě, solí si vyčistil zuby, aniž by potřeboval lampu, a když vycházel ze stanu, natáhl si holínky. Faile už v šeru před svítáním sehnala své sluhy, někteří drželi zapálené lucerny. Dcera urozeného pána potřebovala sluhy. Měl to zařídit už dávno. V Caemlynu byli Dvouříčtí, které Faile sama vycvičila, ale kvůli nutnosti utajení nebyl čas je sehnat. Pantáta Gill bude chtít co nejdřív domů a Lamželezo a Breana s ním, ale Maighdin a Lini třeba zůstanou.

Aram, sedící se zkříženýma nohama vedle stanu a mlčky čekající na Perrina, vstal. Kdyby ho Perrin nezarazil, byl by spal ve vchodu. Dnes ráno měl kabát s červenými a bílými pruhy, i když bílá byla trochu zašlá, a dokonce i tady mu nad ramenem vyčníval jílec meče s hlavicí ve tvaru vlčí hlavy. Perrin svou sekeru nechal ležet ve stanu a byl rád, že se jí zbavil. Tallanvor měl kabát přepásaný opaskem s mečem, ale pantáta Gill i druzí dva muži byli beze zbraní.

Faile musela hlídat, protože Perrin teprve vylezl a ona už ukázala na stan, očividně vydávala rozkazy. Maighdin a Breana se kolem něj a Arama protlačily s lucernami v rukou a zaťatými zuby. Z nějakého důvodu z nich bylo cítit odhodlání. Žádná neudělala pukrle, což bylo velmi příjemné překvapení. Lini ho udělala, rychle ohnula koleno, než se vrhla za druhými dvěma mumlajíc „znát své místo". Perrin měl podezření, že Lini je jednou z těch žen, které své „místo“ vidí tam, kde se velí ostatním. Když na to tak myslel, většina žen to viděla stejně. Tak to zřejmě na světě chodilo, ne jenom ve Dvouříčí.

Tallanvor a Lamželezo šli hned za ženami a Lamželezo se klaněl stejně vážně jako Tallanvor, jenž byl téměř zachmuřený. Perrin si povzdechl a taky se uklonil, načež oba muži nadskočili a vytřeštěně se za ním dívali. Lini zaječela a oba zašli do stanu.

Faile po něm jen bleskla úsměvem a zamířila k vozům. Střídavě mluvila k Baselu Gillovi po jedné straně a Sebbanu Balwerovi po druhé. Oba muži drželi lucerny a svítili jí. Samozřejmě že ta banda idiotů s ní držela krok tak, aby ji slyšeli, kdyby zvýšila hlas, nafukovali se, hladili jílce a rozhlíželi se do šera, jako by čekali útok, nebo v něj doufali. Perrin se zatahal za bradku. Vždycky si našla spoustu práce a nikdo jí ji nebral. Nikdo by se neodvážil.

Na obzoru se ještě neukázaly ani první paprsky svítání, ale Cairhieňané se již motali kolem vozů, a čím blíž byla Faile, tím rychleji se pohybovali. Než k nim došla, všichni poklusávali a lucerny se v šeru houpaly. Dvouříčtí muži, zvyklí na rolnický život, připravovali snídani, někteří se smáli a šuškali kolem ohňů na vaření, někteří remcali, avšak většina pracovala. Pár se jich snažilo zůstat v pokrývkách, ale ty zcela neobřadně vykopali. Grady a Neald byli také vzhůru, jako vždycky stranou od ostatních, stíny v černých kabátech mezi stromy. Perrin si nevzpomínal, že by je viděl bez těch kabátů, vždy zapnutých až ke krku, čistých a ráno nezmačkaných, ať už večer vypadali jakkoliv. Společně procvičovali figury šermu, jako každé ráno. Bylo to lepší než jejich večerní cvičení, kdy seděli se zkříženýma nohama, rukama na kolenou a dívali se do prázdna. Nikdy neudělali něco, co by ostatní viděli, ale v táboře nebylo člověka, který by nevěděl, co provádějí, a nedržel se, co nejdál to bylo možné. Dokonce ani Děvy by jim nevstoupily do zorného pole.

Perrin si překvapeně uvědomil, že něco schází. Faile mu vždycky nejdřív poslala muže s miskou husté kaše, kterou snídávali, ale dnes ráno asi měla moc práce. Perrin se rozzářil a spěchal k ohňům v naději, že si pro jednou bude moci svou kaši nabrat sám. Byla to malá naděje.

Flann Barstere, vyzáblý chlapík s rýhou v bradě, mu vyšel vstříc a strčil mu do rukou vyřezávanou misku. Flann byl z hlídeckého konce vesnice a Perrin ho moc dobře neznal, ale několikrát spolu byli na lovu a jednou mu Perrin pomáhal vytáhnout tátovu krávu z bažiny v Luhu. „Urozená paní Faile mi řekla, abych ti to přinesl, Perrine,“ vyhrkl Flann. „Neřekneš jí, že jsem zapomněl, viď? Neřekneš jí to? Našel jsem trochu medu, tak jsem ti ho tam přidal.“ Perrin se snažil nevzdychat. Aspoň si Flann pamatoval jeho jméno.

No, možná nemůže dělat ty nejjednodušší práce sám, ale stále byl zodpovědný za muže, kteří jedli pod stromy. Bez něj by byli se svými rodinami, připravovali se ke každodenním pracím na statku, dojení krav a štípání dříví, místo aby uvažovali, jestli budou muset před západem slunce někoho zabít nebo zda někdo zabije je. Perrin rychle spolykal kaši a řekl Aramovi, ať se v klidu nasnídá, ale muž se zatvářil tak sklíčeně, že povolil, a tak ho Aram následoval cestou po táboře. Ta cesta ho nijak netěšila.

Když se přiblížil, muži odkládali misky a dokonce vstávali, dokud neprošel. Skřípal zuby pokaždé, když mu někdo, s kým vyrostl, nebo hůř, muž, který si ho jako kluka posílal pro věci, řekl urozený pane Perrine. Nedělali to všichni, ale i tak jich bylo příliš mnoho. Příliš mnoho. Po čase jim přestal říkat, ať toho nechají, z čiré únavy. Příliš často odpověď zněla: „Ach! Cokoliv řekneš, urozený pane Perrine.“ Stačilo to, aby začal výt!

Přesto se u každého zastavil a prohodil s ním pár slov. Ale hlavně měl oči otevřené. A nos. Všichni věděli, že mají udržovat luky v dobrém stavu a starat se o opeření a hlavice šípů, ale někteří měli prošlapané podrážky nebo prodřené pudlo, aniž by si toho všimli, nebo nechali zhnisat puchýře, protože zatím neměli čas s nimi něco udělat. Pár jich mělo ve zvyku přihnout si, kdykoliv to šlo, a dvěma třem to vůbec nesvědčilo. Den předtím, než dorazili do Bethalu, byli v malé vesničce, kde měli jen tři hospody.

Bylo to zvláštní. Když mu panímáma Luhhanová nebo jeho máma říkaly, že potřebuje nové boty nebo spravit spodky, vždycky ho to uvedlo do rozpaků, a on si byl jistý, že by ho totéž od někoho jiného podráždilo, ale od prošedivělého dědka Jondyna Barrana po nejmladšího kluka dvouříčtí muži prostě řekli: „No máš pravdu, urozený pane Perrine, hned na to dohlídnu,“ nebo něco podobného. Několik jich přichytil, jak se na sebe zubí, když se vydal dál. A byli cítit potěšením! Když ze sedlových brašen Joriho Congara - hubeňoura, který jedl dvakrát víc než ostatní a vždycky vypadal, že už týden nevzal do huby, třebaže to uměl s lukem, a při sebemenší příležitosti se zpíjel pod obraz a kromě toho měl nenechavé prsty - vyhrabal džbánek hruškovice, Jori na něj vykulil oči a rozhodil rukama, jako by netušil, odkud se ten džbánek vzal. Když ale Perrin vylil hruškovici na zem, Jori se zasmál: „Na urozenýho pana Perrina nikdo nevyzraje!“ Mluvil pyšně! Občas měl Perrin dojem, že je tu jediná duševně zdravá osoba.

A všiml si ještě jedné věci. Všechny do jednoho zajímalo, co neříká. Jeden po druhém vrhali pohledy na prapory, které občas na žerdích zapleskaly v závanu větru, Rudá vlčí hlava a Rudý orel. Dívali se na prapory a dívali se na něj a čekali na rozkaz, který od chvíle, kdy dorazili do Ghealdanu, vydal pokaždé, když je vytáhli. A dost často i předtím. Až na to, že včera nic neřekl a dneska taky ne a viděl, jak se tváří zadumaně. Nechával za sebou hloučky mužů, kteří se dívali na prapory a na něho a vzrušeně si mumlali. Nenamáhal se je poslouchat. Co řeknou, jestli se zmýlil, jestli se bělokabátníci nebo král Ailron rozhodnou tak, že nechají proroka a Seanchany na pokoji dost dlouho, aby rozdupali údajnou vzpouru? Měl za ně zodpovědnost a už nechal zabít dost z nich.

Než skončil, slunce se vyhouplo nad obzor, světem se šířilo ostré ranní světlo, a Tallanvor s Lamželezem ve stanu pod Liniiným dohledem vytahovali truhly. Maighdin a Breana na plácku suché trávy probíraly jejich obsah, hlavně pokrývky a povlečení a dlouhý jasný pruh hedvábného saténu, který měl zakrývat postel, již zašantročil. Faile musela být uvnitř, protože hejno idiotů dřepělo opodál. Oni nic nenosili a netahali. Byli užiteční jako krysy ve stodole.

Perrina napadlo, že se podívá na Loudu a Tanečníka, ale když se mezi stromy podíval na koně, všimli si ho. Tři podkováři ho dokonce začali znepokojeně sledovat. Byli to hranatí muži v kožených zástěrách, podobní si jako vejce vejci, i když Falton měl pouze věneček bílých vlasů kolem holé lebky, Aemin byl prošedivělý a Jerasid ještě nebyl ani ve středních letech. Perrin při pohledu na ně zavrčel. Kdyby na některého koně vložil ruku, stáli by mu za zády, kdyby zvedl nohu, valili by oči. Jedinkrát, když se pokusil Loudovi vyměnit starou podkovu, všech šest podkovářů přiběhlo a bralo mu nástroje zpod rukou a málem koně porazili, jak se hnali do práce.

„Bojí se, že jim nevěříš,“ řekl náhle Aram. Perrin se na něj překvapeně podíval a Aram se ošil. „S několika jsem mluvil. Myslí si, že když se pán stará o své koně, tak to musí být proto, že jim nedůvěřuje. Mohl bys je poslat pryč a oni by se neměli jak vrátit.“ Z jeho tónu bylo jasné, že podle něj jsou pěkní pitomci, když si myslí něco takového, ale po Perrinovi šlehl pohledem a znovu znepokojeně pokrčil rameny. „Myslím, že jsou v rozpacích. Jestli se nebudeš chovat tak, jak by se podle nich měl urozený pán chovat, tak se to podle jejich názoru odrazí na nich.“

„Světlo!“ zamumlal Perrin. Faile říkala totéž - tedy o tom, že jsou rozpačití - ale on věřil, že to jenom plácá dceruška urozeného pána. Faile vyrostla obklopená služebnictvem, tak jak by mohla dáma vědět, co si myslí člověk, který si na chleba vydělává prací? Zamračil se na koně. Už ho pozorovalo pět ze šesti podkovářů. V rozpacích, že se chce postarat o vlastní koně, a rozčilení, že se nechce nechat obalamutit, málem se před ním plazili. „Ty si taky myslíš, že bych se měl chovat jako hlupák v hedvábných spodcích?“ zeptal se. Aram zamrkal a zadíval se na své boty. „Světlo!“ vybuchl Perrin.

Všiml si, že od vozů spěchá Basel Gill, a vyšel mu vstříc. Myslel si, že se mu včera nepodařilo Gilla moc uklidnit. Bachratý muž mluvil sám se sebou, otíral si šátkem hlavu a tmavošedý kabát měl propocený. Již se začínalo oteplovat. Perrina si všiml, teprve když do něj málem vrazil, a potom nadskočil, nacpal si šátek do kapsy a uklonil se. Byl vymydlený a vykartáčovaný jako na slavnost.

„Ach. Můj pane Perrine. Tvá paní mi řekla, abych vzal vůz do Bethalu. Prý ti mám najít nějaký dvouříčský tabák, jestli to půjde, jenže já myslím, že ne. Dvouříčský listí bylo vždycky drahý a obchod není, co býval.“

„Ona tě posílá pro tabák?“ zeptal se Perrin zamračeně. Zatím se docela dařilo zůstat v utajení, ale stejně. „Dvě vesnice odtud jsem koupil tři soudky. To je dost pro každýho."

Gill důrazně zavrtěl hlavou. „Ale není to dvouříčský listí, a tvá paní říkala, že ho máš nade všecko rád. Ghealdanský listí bude stačit tvým mužům. Mám být tvůj šambajan, jak to nazvala, a zásobovat vás dva vším, co budete potřebovat. To je skoro stejný, jako když jsem vedl Požehnání, vážně.“ Podobnost ho zřejmě pobavila, až se mu smíchem třásl břich. „Mám slušný seznam, i když nevím, kolik toho najdu. Dobrý víno, bylinky, ovoce, svíčky a olej do lamp, knoty a vosk, papír a inkoust, jehly, špendlíky, ach, různý věci. Jedem s Tallanvorem a Lamželezem ještě s dalšíma dvořanama tvý paní.“

Další dvořané jeho paní. Tallanvor a Lamželezo vynášeli další truhlu, aby ji mohly ženy probrat. Museli projít mezi dřepícími trubci, kteří nikdy nepřiložili ruku k dílu. Vlastně si jich ti povaleči nevšímali.

„Dohlídni na tu bandu,“ varoval Perrin Gilla. „Jestliže některej z nich začne dělat potíže - jestli se vůbec bude tvářit, že by s tím mohl začít - ať mu Lamželezo nakřápne hlavu.“ A pokud to bude některá z žen? Těm by se to nejspíš podobalo. Perrin zabručel. Z Faileiných „dvořanů“ ještě dostane žaludeční vředy. Škoda že se nemohla spokojit s takovými, jako byli pantáta Gill a Maighdin. „Nezmínil ses o Balwerovi. On se rozhodl jet dál sám?“ V té chvíli k němu vítr donesl Balwerův pach, muž se měl na pozoru, což bylo ve značném rozporu s jeho vyschlým vzezřením.

I na muže tak podobného třtině nadělal Balwer, v hnědém kabátě, na suchém listí překvapivě málo hluku. Rychle se poklonil a díky nakloněné hlavě připomínal ptáka. „Já tady zůstávám, můj pane,“ řekl opatrně. Nebo to prostě bylo jeho obvyklé chování. „Jako tajemník tvé velkorysé paní. A tvůj, zlíbí-li se ti.“ Popošel blíž, vlastně spíš poskakoval. „Jsem zběhlý, můj pane. Mám dobrou paměť a pěkný rukopis, a můj pán si může být jistý, že cokoliv mi svěří, nikdy neprozradím před cizími. Schopnost uchovávat tajemství je základní schopností tajemníka. Nemáš nějakou naléhavou práci pro naši novou paní, pantáto Gille?“

Gill se na Balwera zamračil, otevřel pusu a zase ji prudce zavřel. Otočil se na patě a odklusal ke stanu.

Balwer se za ním chvíli díval, s hlavou na stranu a zamyšleně stisknutými rty. „Můžu své služby nabídnout i tobě, můj pane,“ řekl nakonec. „Informace. Vyslechl jsem, jak spolu mluví muži mého pána, a pochopil jsem, že můj pán má možná jisté... potíže... s dětmi Světla. Tajemník dokáže zjistit hodně věcí. Vím toho o dětech hodně.“

„S trochou štěstí se mi podaří bělokabátníkům vyhnout,“ sdělil mu Perrin. „Lepší by bylo, kdybys věděl, kde je prorok. Nebo Seanchané.“ Samozřejmě nečekal, že to bude Balwer vědět, ale on ho překvapil.

„Nejsem si jistý, ale myslím si, že Seanchané zatím nevyšli za Amador. Je těžké oddělit fakta od řečí, můj pane, mám však uši otevřené. Zřejmě se pohybují překvapivě rychle. Jsou to nebezpeční lidé a je s nimi spousta tarabonských vojáků. Od pantáty Gilla vím, že je můj pán zná, ale v Amadoru jsem je pozoroval zblízka, a to, čeho jsem si všiml, je mému pánu k dispozici. Ohledně proroka koluje mnoho řečí stejně jako o Seanchanech, ale podle mě se dá spolehlivě říct, že byl nedávno v Abile, to je větší město asi čtyřicet leguí na jih odsud.“ Balwer se pousmál, krátce a spokojeně.

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se Perrin pomalu.

„Jak jsem říkal, můj pane, mám uši otevřené. Prorok prý zavřel hodně hostinců a taveren a ty, které považoval za domy se špatnou pověstí, nechal zbourat. O několika se lidé zmiňovali, a já náhodou vím, že v Abile jsou hostince toho jména.“ Zase se pousmál. Podle pachu byl rozhodně sám se sebou spokojený.

Perrin se zamyšleně poškrábal ve vousech. Ten muž si náhodou vzpomněl, kde jsou hostince, které dal Masema údajně zbourat. A jestli tam Masema nakonec nebude, no, v poslední době se řeči množily jako houby po dešti. Balwer mluvil jako člověk, který se snaží dodat si na důležitosti. „Děkuju ti, pantáto Balwere. Budu to mít na paměti. Jestliže uslyšíš něco dalšího, určitě mi dej vědět.“ Když se obrátil k odchodu, Balwer ho kostnatými prsty chytil za rukáv.

Okamžitě ho zase pustil, jako by se spálil, kýval hlavou jako ptáček a mnul si ruce. „Odpusť, můj pane. Nechci naléhat, ale neber bělokabátníky na lehkou váhu. Vyhýbat se jim je moudré, jenže by to nemuselo být možné. Jsou mnohem blíž než Seanchané. Eamon Valda, nový pan velící kapitán, jich hodně odvedl do severní Amadicie, než Amador padl. On taky honí proroka, můj pane. Valda je nebezpečný, ale vedle veleinkvizitora Rhadama Asunawy vypadá mile. A já se obávám, že ani jeden nemá tvého pána zrovna v lásce. Odpusť.“ Znovu se uklonil, zaváhal a poté pokračoval. „Jestli to tak smím říct, můj pane, tak ukázat vlajku Manetherenu bylo chytré. Můj pán se Valdovi a Asunawovi bohatě vyrovná, bude-li opatrný.“

Perrin se za ním díval, když s klaněním odcházel, a myslel si, že zná část Balwerova příběhu. Asi se taky dostal do sporu s bělokabátníky. Na to stačilo, když se s nimi člověk ocitl na jedné straně ulice a zamračil se v nevhodnou chvíli, ale Balwer k nim zřejmě choval zášť. Taky byl bystrý, okamžitě pochopil, co a jak s Rudým orlem. A taky byl pěkně nabroušený na pantátu Gilla.

Gill klečel vedle Maighdin a rychle mluvil, třebaže se ho Lini snažila umlčet. Maighdin se otočila za Balwerem, který spěchal k vozům, ale pak se podívala na Perrina. Ostatní se tlačili kolem ní a dívali se střídavě na Balwera a na Perrina. Jestli někdy viděl skupinu lidí, kteří si dělali starosti kvůli tomu, co někdo řekl, tak to byli oni. Ale co by mu asi mohl Balwer říci tak strašného? Nejspíš pomluvy. Něco o zášti, špatném zacházení, ať skutečném, či údajném. Lidé, kteří museli být pospolu, po sobě začali vyjíždět. Jestli tomu tak bylo, možná by to mohl zarazit dřív, než někdo proleje krev. Tallanvor už zase hladil svůj meč! Co s ním vůbec hodlá udělat Faile?

„Arame, chci, aby sis promluvil s Tallanvorem a tou tlupou. Řekni jim, co mi Balwer vykládal. Prostě jen tak mezi řečí, ale pověz jim všechno.“ To by mělo uklidnit obavy z pomlouvám. Faile říkala, že sloužící by se měli cítit jako doma. „Spřátel se s nimi, jestli to půjde, Arame. Ale jestli začneš bláznit kvůli některé z těch ženských, tak ať je to Lini. Druhý dvě jsou zadaný.“

Aram si sice dělal chutě na každou hezčí ženu, ale v tomto okamžiku se mu podařilo vypadat zároveň překvapeně i uraženě. „Jak si přeješ, urozený pane Perrine,“ zamumlal trochu mrzutě. „Hned jsem zpátky.“

„Budu u Aielů.“

Aram zamrkal. „Aha. Ano. No, možná to bude nějakou chvilku trvat, jestli se s nimi mám spřátelit. Mně připadají, že se do přátelství zrovna nehrnou.“ A tohle říkal muž, který se podezíravě díval na každého, kdo se k Perrinovi přiblížil, kromě Faile, a nikdy se neusmál na nikoho, kdo nenosil sukni.

Nicméně odešel a dřepl si na paty tam, kde si mohl popovídat s Gillem a ostatními. I na tuto vzdálenost byla velice patrná jejich nerozhodnost. Pokračovali v práci a jenom tu a tam prohodili slovo s Aramem, a spíš se dívali po sobě než na něho. Bázliví jako zelené křepelky v létě, když lišky učí liščata lovit. Ale aspoň mluvili.

Perrin si říkal, do jakého maléru se Aram dostal s Aiely - vždyť na to snad ani nemohl mít čas! - ale nepřemýšlel o tom dlouho. Každé vážné potíže s Aiely obvykle znamenaly něčí smrt, byť ne Aielů. Vlastně se na setkání s moudrými sám zrovna dvakrát netěšil. Obešel kopec, ale místo aby vylezl nahoru, nohy ho zanesly až k Mayenerům. Od jejich tábora se držel co nejdál, a nejen kvůli Berelain. Mít dobrý čich bylo občas nevýhodou.

Naštěstí svěží větřík odnášel větší část zápachu pryč, třebaže s horkem toho moc nenadělal. Po tvářích hlídek v červené zbroji na koních se řinul pot. Když ho jezdci spatřili, ještě se v sedlech narovnali, což něco prozrazovalo. Dvouříčtí jezdili jako muži mířící na pole, ale Mayenerové byli jako sochy v sedlech. Bojovat však uměli. Světlo dej, aby to nebylo třeba.

Než Perrin prošel mezi hlídkami, přiběhl k němu Havien Nurelle a cestou si dopínal kabát. Za ním se hnala asi desítka důstojníků, všichni v kabátech, někteří si ještě připínali červené kyrysy. Dva tři měli pod rukou strčenou přilbu s tenkým červeným chocholem. Většina byla o dost starší než Nurelle, někteří i dvakrát, prošedivělí muži se zjizvenou tváří, ale Nurelle se za odměnu, že pomáhal při záchraně Randa, stal Gallenneho zástupcem, jeho prvním poručíkem, jak tomu říkali.

„První se ještě nevrátila, urozený pane Perrine,“ vyhrkl Nurelle a uklonil se, což napodobili ostatní. Nurelle byl vysoký a štíhlý a nevypadal tak mladě jako před Dumajskými studnami. V očích měl stín, prozrazující, že viděl víc krve než veteráni z dvaceti bitev. Ale i když se tvářil vážněji, z jeho pachu byla stále cítit touha zalíbit se. Pro Haviena Nurelleho byl Perrin Aybara muž, který dokázal létat či chodit po vodě, kdyby se mu zachtělo. „Ranní hlídky nic neviděly, tedy ty, které se již vrátily. Jinak bych byl podal hlášení.“

„Samozřejmě,“ řekl mu Perrin. „Jenom... jsem se tu chtěl trochu porozhlídnout."

Chtěl se jen procházet táborem, dokud nesebere odvahu, aby se postavil moudrým, ale mladý Mayener ho následoval i s ostatními důstojníky a znepokojeně hlídali, jestli snad urozený pán Perrin neshledá na okřídlené gardě nějakou chybu. Vždy když narazili na muže s obnaženou hrudí hrající v kostky nebo na vojáka pochrupujícího, i když již dávno vyšlo slunce, Nurelle sebou trhl. Nemusel, podle Perrina byl tábor jako ze škatulky. Každý voják měl své pokrývky a sedlo místo polštáře jen dva kroky od místa, kde byl na dlouhém provaze napjatém mezi po prsa vysokými kůly uvázán jeho kůň. Ohně na vaření hořely dvacet kroků od sebe a mezi nimi byla nastavěná kopí s ocelovými špicemi do kuželů. Celý tábor vypadal jako krabice kolem pěti špičatých stanů, z nichž jeden byl zlatomodře pruhovaný a větší než ostatní čtyři dohromady. Vůbec se to tu nepodobalo náhodnému rozložení tábora Dvouříčských.

Perrin šel rychle dál a snažil se nevypadat jako úplný trouba. Nebyl si jistý, jak velký má úspěch. Rád by se zastavil a podíval se na koně - jen aby mohl zdvihnout nohu, aniž by někdo omdlel - ale měl na paměti, co mu řekl Aram, a neudělal to. Každého jeho pochůzka zřejmě lekala stejně jako Nurelleho. Korouhevníci s tvrdým pohledem zvedali muže na nohy, ačkoliv Perrin s kývnutím prošel kolem dřív, než všichni stáli. Za ním se neslo zmatené mumlání, zachytil také pár poznámek o důstojnících, zvlášť urozených pánech, a byl docela rád, že to Nurellemu a ostatním uniklo. Konečně se ocitl na kraji tábora a díval se do kopce ke stanům moudrých. Mezi roztroušenými stromy bylo vidět jen několik Děv a pár gai’šainů.

„Urozený pane Perrine,“ ozval se dost váhavě Nurelle. „Aes Sedai...“ Popošel blíž a drsně zašeptal: „Vím, že přísahaly pánu Drakovi a... něco jsem viděl, urozený pane Perrine. Ony vykonávají táborové práce! Aes Sedai! Dnes ráno přišly Masuri a Seonid pro vodu! A včera, když ses vrátil... Včera jsem měl dojem, že odtamtud slyším... pláč. Nemohla to být jedna ze sester, samo sebou,“ dodal honem a zasmál se, aby ukázal, jak směšná je to představa, i když to byl dost roztřesený smích. „Přesvědčíš se, že je s nimi... všechno v pořádku?“ Vjel mezi čtyřicet tisíc Shaidů veda dvě stě kopiníků, avšak když mluvil o tomhle, hrbil se a ošíval. Pravdou ovšem bylo, že mezi čtyřicet tisíc Shaidů vjel, poněvadž to po něm chtěly Aes Sedai.

„Udělám, co půjde,“ zamumlal Perrin. Možná to bylo horší, než si myslel. Teď bude muset zabránit tomu, aby se věci ještě zhoršily. Pokud to půjde. Raději by se znovu postavil Shaidům.

Nurelle kývl, jako by mu Perrin slíbil vše, oč žádal, i víc. „Tak to je dobře,“ řekl a očividně se mu ulevilo. Úkosem se podíval na Perrina a sbíral odvahu mu říci ještě něco jiného, ale zřejmě to nebylo tak choulostivé jako Aes Sedai. „Slyšel jsem, že jsi nechal Rudého orla viset.“

Perrin málem nadskočil. I kolem kopce putovaly zprávy rychle. „Vypadá to správně,“ pronesl pomalu. Berelain bude muset zvědět pravdu, ale kdyby ji znalo příliš mnoho lidí, rozšířila by se z nejbližší vesnice, jíž by projeli, z nejbližšího statku. „Tohle bývala součást Manetherenu,“ dodal, jako by to Nurelle moc dobře nevěděl. Pravda! Už se dostal tak daleko, že ohýbal pravdu jako Aes Sedai, a navíc před lidmi, kteří stáli za ním. „Nikoliv poprvé tady tuhle vlajku vztyčili, to se vsadím, ale nikdo z těch chlapíků za sebou určitě neměl Draka Znovuzrozeného.“ A jestli už tohle nezaseje potřebná semínka, tak neumí vyorat jedinou brázdu.

Najednou si uvědomil, že ho spolu s důstojníky pozoruje i celá okřídlená garda. Nepochybně by vojáci rádi věděli, co asi říká, když táborem málem proběhl. Dokonce i hubený plešatějící starý voják Gallenne si zavolal svého osobního sluhu, aby se šel podívat, i Berelaininy komorné vyšly, dvojice baculatých žen s prostými rysy, oblečená do barev panina stanu. Perrin si skoro ničeho nevšiml, ale věděl, že musí vzdát chválu.

Zesílil hlas a řekl: „Kdybychom někdy museli čelit dalším Dumajským studnám, na okřídlenou gardu by bylo Mayene pyšné.“ To bylo první, co ho napadlo, ale když ta slova vypustil z úst, trhl sebou.

K jeho zděšení začali vojáci jásat a volat: „Perrin Zlatooký!“ a „Mayene za Zlatookého!“ a „Zlatooký a Manetheren!“ Muži tančili a křepčili a někteří popadli kopí z kuželů a mávali jimi, až ve vzduchu vlály červené fáborky. Prošedivělí korouhevníci to sledovali s rukama zkříženýma na prsou a pochvalně kývali. Nurelle zářil, a nebyl sám. Důstojníci s bílými vlasy a jizvami na tvářích se křenili jako kluci, kteří dostali pochvalu za to, co se naučili. Světlo, on je jediný duševně zdravý člověk, který zde zbyl! Modlil se, aby už nikdy neviděl další bitvu!

Napadlo ho, zda to způsobí potíže s Berelain. Rozloučil se s Nurellem a ostatními a vyrazil do svahu mezi suchými a usychajícími keři, z nichž žádný mu nesahal výš než k pasu. Pod nohama mu praskalo zhnědlé býlí. V táboře Mayenerů se ještě ozýval křik. I když první zjistí pravdu, nebude možná potěšená, že ho její vojáci takhle zdraví. Samozřejmě v tom mohlo být i něco dobrého. Možná se rozčílí natolik, že ho přestane otravovat.

Pod hřebenem se zastavil a poslouchal, jak jásot konečně utichá. Tady kvůli němu nikdo jásat nebude. Nízké hnědošedé stany moudrých měly stažené chlopně, všechny ženy byly uvnitř. V dohledu bylo jenom několik Děv. Dřepěly na patách pod kalinami, na nichž ještě bylo pár zelených lístků, a zvědavě si ho prohlížely. Rychle kmitaly prsty ve své znakové řeči. Po chvíli vstala Sulin, posunula si těžký nůž u pasu a zamířila k němu, vysoká šlachovitá žena s růžovou jizvou na snědé tváři. Podívala se směrem, odkud přišel, a zřejmě se jí ulevilo, že je sám, i když u Aielů se to často těžko poznávalo.

„To je dobře, Perrine Aybaro,“ pravila tiše. „Moudré nejsou rády, když je nutíš chodit k sobě. Jenom hlupák uráží moudré a já tě za hlupáka nepovažovala.“

Perrin si zamnul bradu. Držel se pryč od moudrých - a Aes Sedai - jak to jen šlo, ale nehodlal je nutit, aby chodily za ním. Jenom se v jejich přítomnosti necítil dobře. Mírně řečeno. „No, teď potřebuju mluvit s Edarrou,“ sdělil jí. „O Aes Sedai.“

„Nakonec jsem se možná zmýlila,“ řekla suše Sulin. „Ale vyřídím jí to.“ Obrátila se, ale ještě se zarazila. „Pověz mi něco. Teryl Wynter a Furen Alharra jsou blízcí Seonid Traighan - jako první bratři s první sestrou, ona nemá ráda muže jako muže - a přesto se nabídli, že za ni převezmou její trest. Jak ji mohli tak zahanbit?“

Perrin otevřel ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Zpoza kopce vyšli dva gai’šainové, vedoucí po dvou aielských nákladních mulách. Bíle odění muži prošli jenom pár kroků od nich, míříce dolů k potoku. Nebyl si jistý, ale myslel si, že oba jsou Shaidové. Oba pokorně klopili oči a vzhlédli jen natolik, aby viděli, kam šlapou. Měli spoustu příležitostí uprchnout, když vykonávali podobné práce, při nichž je nikdo nehlídal. Zvláštní lidé.

„Vidím, že jsi taky zděšený,“ řekla Sulin. „Doufala jsem, že bys mi to mohl vysvětlit. Vyřídím to Edaře.“ Když vyrazila ke stanům, ještě prohodila přes rameno: „Vy mokřiňané jste tuze divní, Perrine Aybaro.“

Perrin se za ní mračil, a když zmizela v jednom stanu, obrátil se a mračil se za oběma gai’šainy, odvádějícími koně k vodě. Mokřiňané že jsou divní? Světlo! Takže Nurelle slyšel dobře. Nastal čas strčit nos do toho, co se dělo mezi moudrými a Aes Sedai. Měl to udělat už dřív. Moc rád by si byl myslel, že to není totéž jako strkat nos do sršního hnízda.

Měl dojem, že Sulin vyřizování trvá nějak dlouho, a když byla konečně zpátky, náladu mu to nijak nezlepšilo. Přidržela mu otevřenou stanovou chlopeň a opovržlivě pohladila nůž u pasu, když se sehnul a vstoupil. „Na tenhle tanec by ses měl raději ozbrojit, Perrine Aybaro,“ podotkla.

Uvnitř ke svému úžasu našel šest moudrých. Seděly se zkříženýma nohama na barevných poduškách se střapci, s loktušemí zavázanými v pase a suknicemi pečlivě rozloženými kolem sebe na vrstvách koberců. Doufal, že tu bude jen Edarra. Všechny vypadaly nejvýš o čtyři pět let starší než on, některé dokonce v jeho věku, ale nějak z nich měl vždycky pocit, že čelí nejstarším členkám ženského kroužku, těm, které strávily léta tím, že se učily vyčenichat všechno, co chtěl člověk zatajit. Oddělit pach jedné ženy od druhé bylo téměř nemožné, ale ani to nepotřeboval. Upřelo se na něj šest párů očí, od Janininých blankytně modrých po Marlininy připomínající purpurový soumrak, nemluvě o Nevarininých jasně zelených. Každé oko mohlo být jehlou na špíz.

Edarra mu rázně ukázala, kam si má sednout. Vděčně poslechl, i když tak seděl před půlkruhem moudrých. Možná si moudré stany navrhly tak, aby muži museli ohýbat krky, když chtěli zůstat stát. Zvláštní, ale uvnitř byl větší chládek než venku, nicméně on se stále potil. Možná nerozeznal jednu od druhé, nicméně všechny byly cítit jako vlci pozorující uvázanou kozu. Gai’šain s hranatým obličejem, o polovinu větší než on, si klekl a na tepaném stříbrném tácu mu nabídl zlatý pohár s tmavým vinným punčem. Moudré už měly každá nějaký stříbrný pohár nebo číši. Perrin si nebyl jistý, co znamená, že mu nabídly zlato - možná nic, ale kdo to u Aielů pozná? - nicméně opatrně si ho vzal. Voněly z něj švestky. Když Edarra tleskla, chlapík se pokorně uklonil a vycouval ze stanu, ale zpola zahojenou ránu musel utržit u Dumajských studní.

„Když už jsi tady,“ řekla Edarra, jakmile se za gai’šainem spustila stanová chlopeň, „vysvětlím ti, proč musíš zabít muže jménem Masema Dagar.“

„Neměly bychom mu to vysvětlovat znovu,“ vyjela Delora. Vlasy a oči měla téměř stejného odstínu jako Maighdin, ale ji by nikdo krasavicí nenazval. A chovala se jako ledovec. „Tenhle Masema Dagar ohrožuje Car’a’carna. Musí zemřít.“

„Chodící ve snu nám to pověděly, Perrine Aybaro.“ Carelle tedy byla hezká, a ačkoliv díky ohnivým vlasům a pronikavým očím působila vztekle, vždycky se chovala mírně. Tedy na moudrou. A rozhodně nebyla měkká. „Přečetly to ve snu. Ten muž musí zemřít.“

Perrin se napil švestkového punče, aby získal trochu času. Punč byl kupodivu studený. U nich to bylo pořád stejné. Rand se o žádném varování od chodících ve snu nezmínil. Poprvé to okomentoval. Jenom jednou. Ony si myslely, že pochybuje o jejich slovu, a dokonce i Carelle se rozpálila. Ne že by si Perrin myslel, že by lhaly. Ne úplně. Aspoň je při lhaní zatím nepřistihl. Ale co chtěly pro budoucnost ony a co chtěl Rand - a vlastně i co chtěl Perrin sám - mohly být velmi odlišné věci. Možná si tajemství nechával Rand. „Kdybyste mi mohly aspoň naznačit, jaké to je nebezpečí,“ řekl nakonec. „Světlo ví, že Masema je šílený, ale Randa podporuje. Vážně je skvělé chodit kolem a zabíjet lidi, co jsou na naší straně. To by rozhodně všechny přesvědčilo, že mají následovat Randa.“

Jízlivost pro ně nic neznamenala. Bez mrkání se na něj dívaly. „Ten muž musí zemřít,“ prohlásila Edarra nakonec. „Stačí, že to řekly tři chodící ve snu, a tobě to říká šest moudrých.“ Totéž co vždy. Možná nevěděly víc než tohle. A možná by měl přejít k tomu, proč sem přišel.

„Chci mluvit o Seonid a Masuri,“ řekl a šest tváří doslova zamrzlo. Světlo, tyhle ženy by dokázaly zíráním vyděsit i kámen! Perrin odložil punč a umíněně se předklonil. „Mám lidem ukázat, že Aes Sedai přísahaly věrnost Randovi.“ Měl to hlavně ukázat Masemovi, ale teď zřejmě nebyla vhodná chvíle se o tom zmiňovat. „Nebudou moc spolupracovat, jestli je vy tlučete! Světlo! Jsou to Aes Sedai! Místo abyste je nutily tahat vodu, proč se od nich neučíte? Musejí umět spoustu věcí, který neznáte.“ Příliš pozdě se kousl do jazyka. Aielanky se samozřejmě neurazily, tedy aspoň to nedaly najevo.

„Umí pár věcí, které neznáme,“ sdělila mu ostře Delora, „a my umíme věci, které neznají ony.“ Ostře jako oštěp mezi žebra.

„Učíme se, co je třeba se učit, Perrine Aybaro,“ prohlásila klidně Marline a téměř černé vlasy si prohrabovala prsty. Byla jednou z prvních Aielů s tak tmavými vlasy, co viděl, a často si s nimi hrávala. „A my je učíme, čemu je třeba je učit.“

„V každém případě,“ dodala Janina, „tobě do toho nic není. Muži se nepletou mezi moudré a jejich učednice.“ Potřásla nad takovým nesmyslem hlavou.

„Můžeš přestat poslouchat venku a jít dál, Seonid Traighan,“ řekla náhle Edarra. Perrin překvapeně zamrkal, ale žádná z žen nehnula brvou.

Chvíli bylo ticho, potom se odhrnula stanová chlopeň a dovnitř vklouzla Seonid a klekla si na koberce. Ta vychvalovaná aessedaiovská vyrovnanost už ji přešla. Rty měla stisknuté do tenké čárky, oči přimhouřené a tvář rudou. Byla cítit hněvem, vztekem a tuctem dalších pocitů, jež se měnily tak rychle, že je Perrin skoro nedokázal odlišit od sebe. „Smím s ním promluvit?“ zeptala se škrobeně.

„Jestli si dáš pozor na to, co říkáš,“ sdělila jí Edarra, napila se vína a pozorovala ji přes okraj poháru. Učitelka pozorující žačku? Jestřáb pozorující myš? Perrin si nebyl jistý. Až na to, že Edarra si byla velice jistá svým postavením. Stejně tak Seonid. Avšak to se k němu nedoneslo.

Otočila se k němu na kolenou, narovnala se a do očí jí pronikl žár. Podle pachu byla vzteky bez sebe. „Ať už víš cokoliv,“ řekla rozzlobeně, „ať už si myslíš, že víš cokoliv, zapomeneš na to!“ Ne, nezůstal v ní ani ždibec vyrovnanosti. „To, co je mezi námi a moudrými, zůstane jen mezi námi! Ty budeš stát stranou, dívat se jinam a držet pusu zavřenou!“

Perrin si užasle prohrábl vlasy. „Světlo, ty se vztekáš, že vím, že tě vyplatily proutkem?“ zeptal se nevěřícně. No, nevěřil by tomu, kdyby nebylo toho ostatního. „Copak nevíš, že by ti tyhle ženský klidně podřízly krk, jako se na tebe podívaly? Podřízly by ti krk a nechaly by tě u cesty! No, já slíbil, že nedovolím, aby se to stalo! Nemám vás rád, ale slíbil jsem, že vás ochráním před moudrými nebo asha’many či před Randem samotným, tak slez na zem!“ Uvědomil si, že huláká, a zhluboka, rozpačitě se nadechl a zase si sedl, popadl pohár a pořádně si přihnul.

Seonid rozčilením ztuhla a ohrnula pysk, ještě než domluvil. „Tys to slíbil?“ ošklíbla se. „Myslíš si, že Aes Sedai potřebují tvou ochranu? Ty -?“

„Dost,“ řekla Edarra tiše a Seonid zavřela pusu, jen ruce zatínala do sukní, až jí zbělely klouby.

„Proč si myslíš, že bychom ji zabily, Perrine Aybaro?“ zeptala se zvědavě Janina. Aielové málokdy něco prozrazovali, ale ostatní moudré se na něj mračily nebo na něj hleděly s neskrývanou zvědavostí.

„Vím, jak se cítíte,“ odvětil pomalu. „Vím to od chvíle, kdy jsem vás viděl se sestrami u Dumajských studní.“ Nehodlal jim vysvětlovat, že tam pokaždé, když se moudrá podívala na Aes Sedai, zvětřil její nenávist a opovržení. Teď ho necítil, ale nikdo nemohl udržet takový vztek moc dlouho, aniž by vybuchl. Což ovšem neznamenalo, že je pryč, jenom že je hlouběji ponořený, možná až v kostech.

Delora frkla, jako když se trhá plátno. „Nejdřív říkáš, že je třeba je rozmazlovat, protože je potřebuješ, a teď proto, že jsou Aes Sedai a ty jsi slíbil, že je budeš chránit. Co z toho je pravda, Perrine Aybaro?“

„Obojí.“ Perrin se Deloře díval dlouho do očí a pak i ostatním. „Obojí je pravda a obojí myslím vážně.“

Moudré si vyměnily pohledy, takové ty pohledy, kde každé mrknutí znamenalo sto slov a žádný muž nepoznal jediné. Nakonec si upravily náhrdelníky a uvázané loktuše a zřejmě se dohodly.

„My učednice nezabíjíme, Perrine Aybaro,“ řekla Nevarin. Už samotná představa ji zřejmě šokovala. „Když nás Rand al’Thor požádal, abychom je vzaly do učení, možná si myslel, že jen proto, abychom je naučily nás poslouchat, ale my nemluvíme prázdná slova. Teď z nich jsou učednice.“

„A zůstanou jimi, dokud se pět moudrých nedohodne, že jsou připravené být víc,“ dodala Marline a přehodila si dlouhé vlasy přes rameno. „A nezacházíme s nimi jinak než s ostatními.“

Edarra kývla. „Pověz mu, jakou radu bys mu dala ohledně Masemy Dagara, Seonid Traighan,“ řekla.

Klečící žena se při krátkém proslovu Nevarin a Marline vrtěla a mačkala si sukně, až se Perrin lekl, že si je roztrhá, ale Edařin rozkaz poslechla okamžitě. „Moudré mají pravdu, ať už mají jakékoliv důvody. Neříkám to proto, že by to chtěly.“ Narovnala se a s viditelnou námahou se uklidnila. V hlase se jí ale stále ozýval vztek. „Viděla jsem práci těch takzvaných Dračích spřísahanců, ještě než jsem se setkala s Randem al’Thorem. Smrt a zkáza, naprosto bezúčelné. Musíš zabít i věrného psa, jakmile se mu u huby objeví pěna.“

„Krev a popel!“ zavrčel Perrin. „Jak tě k tomu muži vůbec můžu vzít na dohled? Přísahala jsi věrnost Randovi. Víš, že tohle on nechce! A co to ‚tisíce zemřou, jestli zklameš‘?“ Světlo, jestli měla Masuri stejný názor, tak musí Aes Sedai a moudré snášet zbytečně! Ne, horší. Bude před nimi muset Masemu hlídat!

„Masuri ví, že Masema je vzteklý, stejně jako já,“ opáčila Seonid, když jí tu otázku nanesl. Vyrovnanost se vrátila. Dívala se na něj s chladným, nečitelným výrazem. Páchla z ní ostražitost. Napětí. Jako by potřeboval svůj nos, když na něj upírala velké, tmavé a bezedné oči. „Přísahala jsem, že budu sloužit Draku Znovuzrozenému, a nejlepší rada, jakou teď můžu dát, je držet to zvíře od něho co nejdál. Zlé je už to, že vládcové vědí, že ho Masema podporuje. Horší by bylo, kdyby viděli, jak ho objímá. A tisíce zemřou, jestli zklameš - aby se k Masemovi dostaly dost blízko a mohly ho zabít."

Perrinovi se točila hlava. Aes Sedai zase obrátila slova vzhůru nohama, až to vypadalo, že říká černé, když mínila bílé. Pak se ještě přidaly moudré.

„Masuri Sokawa,“ řekla Nevarin klidně, „věří, že vzteklého psa lze uvázat na vodítko a svázat, aby ho bylo možné bezpečně využít.“ Seonid se zatvářila stejně překvapeně, jako se Perrin cítil, ale rychle se vzpamatovala. Navenek. Náhle byla cítit opatrností, jako by vycítila past tam, kde žádnou nečekala.

„Také si přeje, abys byl připravený pro ohlávku, Perrine Aybaro,“ dodala Carelle lhostejně. „Myslí si, že musíš být taky svázaný, abys byl v bezpečí.“ Nic na jejím pihovatém obličeji neprozrazovalo, zda souhlasí.

Edarra zvedla ruku k Seonid. „Smíš odejít. Nebudeš dál poslouchat, ale smíš znovu požádat Gharadina, aby ti dovolil vyléčit mu ránu na obličeji. Pamatuj, jestli znovu odmítne, musíš přijmout. Je to gai’šain, ne jeden z vašich mokřinských sluhů.“ Do posledního slova vložila notnou dávku opovržení.

Seonid vrhla na Perrina ledový pohled a potom se podívala na moudré, jako by chtěla promluvit. Ale nakonec mohla jen odejít s co největší důstojností, na jakou se vzmohla. Navenek, na čemž taky záleželo, být Aes Sedai znamenalo, že zahanbí i královnu. Ale podle pachu byla vzteky bez sebe.

Jakmile odešla, šest moudrých se zase podívalo na Perrina.

„A nyní,“ pravila Edarra, „nám můžeš vysvětlit, proč chceš dát vzteklé zvíře vedle Car’a’carna.“

„Jenom hlupák poslechne rozkaz jiného, který ho shodí z útesu,“ přidala se Nevarin.

„Nás neposlechneš,“ řekla Janina, „tak my si poslechneme tebe. Mluv, Perrine Aybaro.“

Perrina napadlo, že vyrazí pryč. Ale kdyby to udělal, nechal by za sebou jednu Aes Sedai, která by možná mohla pomoci, a druhou spolu se šesti moudrými, které byly všechny odhodlané zničit, co sem přišel udělat. Znovu odložil pohár a položil ruce na kolena. Potřeboval čistou hlavu, jestli měl těm ženám dokázat, že není uvázaná koza.

Загрузка...