7 Ohrada pro kozy

Obloha nad Ghealdanem byla bez mráčku, do zalesněných kopců pražilo ostré dopolední slunce. Ještě nebylo poledne, avšak země se již pekla. Borovice a kaliny ze sucha zežloutly, i další stromy, o nichž Perrin usoudil, že jsou normálně stále zelené. Vzduch byl úplně nehybný. Perrinovi se po tvářích řinul pot a stékal mu do krátkého vousu. Kudrnaté vlasy se mu lepily na čelo. Měl dojem, že někde na západě zaslechl hrom, ale už pomalu přestával věřit, že ještě někdy zaprší. Člověk raději kul železo, které mu leželo na kovadlině, než aby snil o tom, že bude pracovat se stříbrem.

Z výšky na řídce zalesněném hřebeni studoval mosazným dalekohledem opevněné město Bethal. Dokonce i jeho oči potřebovaly na takovou dálku pomoc. Městečko bylo docela velké, domy měly břidlicové střechy a stálo tu půl tuctu vysokých kamenných staveb, což mohly být paláce menších šlechticů či domy úspěšných kupců. Šarlatový prapor, zplihle visící na nejvyšší věži největšího paláce, jediný prapor v dohledu, nepoznal, ale věděl, komu patří. Alliandře Maritze Kigarin, královně Ghealdanu, která byla hezky daleko od svého hlavního města Jehannahu.

Městské brány byly otevřené, v každé stálo dobře dvacet strážných, ale žádný nevyšel ven, a silnice, kam až Perrin dohlédl, byly prázdné, jen od severu se k Bethalu hnal osamělý jezdec. Vojáci byli nervózní, někteří si při pohledu na jezdce posouvali píky či luky, jako kdyby mával zkrvaveným mečem. Další vojáci na stráži se tlačili na hradebních věžích nebo se přesouvali mezi nimi. Dost jich mělo šípy nasazené a zdvižené kuše. Bylo tu hodně strachu.

Nad touto částí Ghealdanu se přehnala bouře. Ještě zuřila. Prorokovy tlupy vytvářely zmatek, čehož využívali loupežníci, a bělokabátníci z Amadicie podnikali výpady přes hranici i takhle daleko. O kus dál na jih k obloze stoupaly sloupy dýmu, označující hořící statky. Práce bělokabátníků či prorokových lidí. Bandité se málokdy namáhali s pálením a ostatní jim toho stejně moc nenechali. Navíc k tomu zmatku se poslední dobou v každé vesnici, jíž prošel, povídalo, že Amador padl, buď do rukou proroka nebo Taraboňanů nebo Aes Sedai, vždy podle toho, kdo příběh vyprávěl. Někteří lidé tvrdili, že Pedron Niall sám je mrtev, padl při obraně města. Bráno kol a kolem dokola tu bylo dost důvodů, proč by se měla královna obávat o své bezpečí. Nebo tady ti vojáci mohli být kvůli němu. Přes veškerou námahu jeho cesta na jih těžko prošla bez povšimnutí.

Perrin se zamyšleně škrábal na bradě. Škoda že mu vlci z okolních kopců nemohli nic říci, ale oni lidské činnosti věnovali pozornost jen natolik, aby se od lidí mohli držet co nejdál. A od Dumajských studní neměl podle svého názoru právo od nich žádat víc, než bylo naprosto nezbytně nutné. Nejlepší ze všeho by nejspíš bylo, kdyby jel dál sám jen s pár Dvouříčskými.

Často měl pocit, že mu Faile umí číst myšlenky, obvykle když to chtěl nejméně, a nyní to prokázala znovu, když svou vranou klisnu Vlaštovku přivedla blíž k jeho šedákovi. Jezdecké šaty s úzkou sukní byly skoro tak tmavé jako její klisna, ale horko zřejmě snášela lépe než on. Byla slabě cítit bylinkovým mýdlem a čistým potem. A odhodláním. V zešikmených očích měla velmi odhodlaný výraz a se svým výrazným nosem se velmi podobala své jmenovkyni sokolici.

„Nerada bych viděla díry v tom pěkném modrém kabátě, manželi,“ řekla tiše, jen pro něj, „a ti chlápci tam vypadají, že by skupinu cizinců klidně nejdřív provrtali šípy, než by se jich zeptali, co jsou zač. Kromě toho, jak se k Alliandře dostaneš, aniž bys ohlásil své jméno světu? Nezapomínej, že tohle se musí udělat potichu.“ Neřekla, že by měla jet sama, že strážní u brány by samotnou ženu považovali za uprchlici, že by se ke královně dostala, kdyby použila matčino jméno, aniž by vyvolala rozruch, ale nemusela. Tohle od ní slyšel každou noc od chvíle, kdy dorazili do Ghealdanu. Byl tu částečně kvůli opatrnému dopisu, který Alliandra poslala Randovi, v němž mu nabízela... Podporu? Spojenectví? V každém případě převažovala její snaha o utajení.

Perrin pochyboval, že dokonce i Aram, sedící na svém nohatém šimlovi o pár kroků za nimi, slyšel, co Faile říkala, ale než domluvila, přivedla k němu z druhé strany svou bílou klisnu Berelain. Obličej se jí leskl potem. Oblakem voňavky, alespoň pro jeho nos to byl oblak, z ní bylo také cítit odhodlání. Kupodivu z jejích zelených jezdeckých šatů nevyčnívalo víc holé kůže, než bylo nutné.

Berelain nechala svoje dva společníky stát opodál, třebaže Annoura, její aessedaiovská rádkyně, si ho zpod čapky tenkých, po ramena dlouhých copánků propletených korálky prohlížela s nečitelným výrazem. Ne jej a obě ženy po jeho boku, ale jenom jeho. A nepotila se. Perrin by byl rád dost blízko, aby si mohl šedou sestru s orlím nosem očichat. Na rozdíl od ostatních Aes Sedai ona nikomu nic neslíbila. Ať už jejich sliby stály za cokoliv. Urozený pán Gallenne, velitel Berelaininy okřídlené gardy, se zřejmě cele věnoval prohlídce Bethalu dalekohledem a pohrával si s otěžemi způsobem, který již Perrin poznal a který znamenal, že je ponořený do výpočtů. Nejspíš uvažoval o tom, jak Bethal dobýt silou. Gallenne vždycky uviděl nejhorší možnost jako první.

„Pořád si myslím, že bych za Alliandrou měla jít raději já,“ řekla Berelain. Tohle taky Perrin slýchal den co den. „Annoura mě okamžitě přijme a navíc se kromě ní nikdo nic nedozví.“ Další div. V jejím hlase se neozval ani náznak koketerie. Zřejmě svým červeným koženým rukavičkám věnovala stejnou pozornost jako jemu.

Tak která? Potíž byla v tom, že nechtěl vybrat ani jednu z nich.

Seonid, druhá Aes Sedai, jež přijela na hřeben, stála opodál vedle svého hnědáka u vysoké uschlé kapinice, ale nedívala se na Bethal, nýbrž na oblohu. Dvě světlooké moudré, který byly s ní, se od ní ostře lišily. Tváře měly vedle její bledé pleti osmahlé sluncem, světlé vlasy vedle jejích tmavých, byly vysoké, ona malá, nemluvě o jejich tmavých sukních a bílých jupkách, v protikladu s jejím jemným modrým suknem. Edarra a Nevarin byly ověšené náramky a náhrdelníky ze zlata, stříbra a slonoviny, kdežto Seonid nosila jen svůj prsten s Velkým hadem. A byly mladé vedle její bezvěkosti. Moudré se však zelené sestře vyrovnaly svým sebevědomím a také sledovaly oblohu.

„Vidíte něco?“ zeptal se Perrin, a tak odložil rozhodnutí.

„Vidíme oblohu, Perrine Aybaro,“ pravila Edarra klidně a její šperky tiše zachřestily, když si upravila tmavou loktuši, kterou měla přes lokty. Horko se Aielů dotýkalo stejně málo jako Aes Sedai. „Jestli uvidíme víc, řekneme ti.“ Doufal, že řeknou. Myslel si, že řeknou. Aspoň pokud to bude něco, o čemž si budou myslet, že to Grady a Neald uvidí taky. Asha’mani by si to pro sebe nenechali. Perrin si přál, aby byli tady, místo v táboře.

Před půl týdnem proletěla oblohou krajka jediné síly a mezi Aes Sedai a moudrými vyvolala slušný rozruch. A rovněž u Gradyho a Nealda. Což vyvolalo ještě větší rozruch, téměř paniku, tedy na Aes Sedai. Asha’mani, Aes Sedai i moudré, všichni tvrdili, že ve vzduchu stále ještě slabě cítí jedinou sílu, i dlouho poté, kdy kus krajky zmizel, nikdo však nevěděl, co to znamená. Neald tvrdil, že mu to připomnělo vítr, ačkoliv nevěděl proč. Nikdo nechtěl říci víc než osobní názor, nicméně jestli byla vidět mužská i ženská polovice jediné síly, musela to být práce Zaprodanců, a to práce velkého rozsahu. Od té doby Perrin většinu nocí trávil přemýšlením, co mohou mít Zaprodanci za lubem.

Proti své vůli vzhlédl k nebi. A samozřejmě nic neuviděl, jen párek holubů. Náhle odkudsi přiletěl jestřáb a jeden z holubů zmizel v oblaku peří. Druhý zoufale zamířil k Bethalu.

„Už ses rozhodl, Perrine Aybaro?“ zeptala se Nevarin trochu příliš ostře. Zelenooká moudrá vypadala ještě mladší než Edarra, možná nebyla starší než on, a neměla vyrovnanost modrooké ženy. Loktuše jí sklouzla dolů, když si dala ruce v bok, a Perrin zpola čekal, že mu začne šermovat prstem pod nosem. Nebo pěstí. Připomněla mu Nyneivu, ačkoli ty dvě neměly nic společného. Vedle Nevarin by Nyneiva vypadala baculatá. „K čemu jsou naše rady, když neposloucháš?“ chtěla vědět. „K čemu?“

Faile a Berelain seděly v sedlech, vzpřímené, pyšné, že to víc nešlo, a obě byly cítit očekáváním a zároveň nejistotou. A podrážděním z toho, že jsou nejisté. A žádné se to ani trošku nelíbilo. Seonid byla příliš daleko, takže ji necítil, ale stisknuté rty její náladu prozrazovaly dostatečně. Edařin rozkaz nemluvit, není-li tázána, ji rozzuřil. Přesto určitě chtěla, aby se řídil radou moudrých. Upřeně na něj zírala, jako by ho očima mohla dotlačit k tomu, co po něm chtěly. Vlastně ji chtěl skutečně vybrat, přesto váhal. Jak daleko skutečně sahá její přísaha věrnosti Randovi? Dál, než by věřil, aspoň podle důkazů, které doposud viděl, nicméně jak dalece lze věřit Aes Sedai? Příjezd Seonidiných dvou strážců ho na pár minut zachránil.

Přijeli spolu, ačkoliv odjeli každý sám, a koně cestou podél hřebene drželi v lese, aby je z města nezahlédli. Furen byl Tairen, skoro stejně tmavý jako černozem, a kudrnaté černé vlasy měl prošedivělé, Teryl pak byl Muranďan a o dvacet roků mladší, s tmavě rusými vlasy, zakroucenými kníry a očima modřejšíma než Edarra, přesto byli oba odliti ze stejného kadlubu, vysocí, štíhlí a tvrdí. Plavně sesedli a jejich pláště měnily barvu a mizely, až se z toho divákovi obracel žaludek. Hlášení podali Seonid a moudrých si schválně nevšímali. Perrina také.

„Je to horší než na severu,“ prohlásil Furen znechuceně. Na čele se mu perlilo pár kapek potu, ale ani na jednoho nemělo vedro větší vliv. „Místní šlechtici jsou zavření na zámcích nebo ve městech a královnini vojáci se taky drží za hradbami. Venkov nechali prorokovým lidem. A banditům, i když těch tu zřejmě moc není. Prorokovi lidé jsou všude. Myslím, že Alliandra tě ráda uvidí.“

„Chamraď,“ odfrkl si Teryl a plácl si otěžemi do dlaně. „Nikdy jsem jich neviděl víc než patnáct dvacet naráz, vyzbrojení jsou převážně vidlemi a kančími oštěpy. Byli rozedraní jako žebráci. Sedláky určitě vyděsí, ale myslel by sis, že urození pánové je pochytají a pověsí. Královna ti políbí ruku, když uvidí sestru.“

Seonid otevřela ústa a pak se podívala na Edarru, jež kývla. Pokud něco, tak zelená sestra stiskla rty ještě víc, že svolení získala. Mluvila ale mírně jako ovečka. „Už tu nejsou žádné důvody, proč bys měl odkládat rozhodnutí, urozený pane Aybaro.“ Titul trochu zdůraznila, přesně věděla, jaký na něj má nárok. „Tvá žena se může hlásit k velkému rodu a Berelain je vládkyně, nicméně tady saldejské rody mnoho neznamenají a Mayene je nejmenší ze všech států. Aes Sedai jako vyslankyně ti v Alliandřiných očích opatří podporu celé Bílé věže.“ Nejspíš si vzpomněla, že by to mohla zvládnout i Annoura, a tak honem mluvila dál. „Kromě toho jsem již v Ghealdanu byla dřív a znají mne tu. Alliandra mě nejen okamžitě přijme, ale také poslechne, co jí řeknu.“

„My s Nevarin půjdeme s ní,“ prohlásila Edarra a Nevarin dodala: „Zařídíme, aby neřekla, co by neměla.“ Seonid hlasitě zaskřípala zuby a rychle si se sklopenýma očima uhlazovala sukně. Annoura zavrčela a odvrátila hlavu. Ona sama se od moudrých držela dál a nerada v jejich blízkosti viděla ostatní sestry.

Perrin by nejradši zaúpěl. Kdyby poslal zelenou, sundalo by ho to z kůlu, ale moudré Aes Sedai věřily ještě méně než on a Seonid a Masuri držely hezky zkrátka. Po vsích se navíc poslední dobou také povídalo o Aielech. Nikdo z místních nikdy žádného Aiela neviděl, ale kolovaly tu řeči o tom, že za Drakem Znovuzrozeným jdou Aielové, a půlka Ghealdanu si byla jistá, že Aielové jsou jenom den dva daleko. Každý příběh byl divnější a hroznější než ten předchozí. Alliandra by se mohla bát natolik, že by ho k sobě vůbec nepustila, jakmile by viděla, že párek Aielanek říká Aes Sedai, kdy má skočit. A Seonid skákala, třebaže skřípala zuby! No, nehodlal dostat Faile do nebezpečí pouze s tak chabým ujištěním o jejím bezpečí, jako byl nejasně formulovaný dopis. Ten kůl se mu zabodl hlouběji, přímo mezi lopatky, a on již neměl na vybranou.

„Menší oddíl se bránou dostane snáz než větší,“ řekl nakonec a vrátil dalekohled do sedlové brašny. A také si bude pusu na špacír pouštět míň lidí. „To znamená jenom ty a Annoura, Berelain. A možná urozený pán Gallenne. Nejspíš ho budou považovat za Annouřina strážce.“

Berelain se zalykala radostí a oběma rukama ho popadla za paži. Samozřejmě nezůstala při tom. Prsty ho něžně stiskla a vrhla po něm hřejivý úsměv příslibu. Narovnala se dřív, než se stačil pohnout, a náhle se tvářila nevinně jako nemluvně. Faile si bezvýrazně uhlazovala šedé jezdecké rukavičky. Podle jejího pachu si Berelainina úsměvu nevšimla. Své zklamání skrývala dobře.

„Mrzí mě to, Faile,“ řekl Perrin, „ale -“

V jejím pachu vyletělo rozhořčení jako trny. „Jsem si jistá, že s první musíš probrat nějaký věci, než odjede, manželi,“ pronesla klidně. Její zešikmené oči byly čirá vyrovnanost, její pach jako rašple. „Nejlepší bude, když to vyřídíš hned.“ Otočila Vlaštovku a odvedla ji k soptící Seonid a přísně se tvářícím moudrým, ale nesesedla ani nepromluvila. Místo toho se mračila na Bethal, sokolice hledící ze svého hnízda.

Perrin si uvědomil, že si sahá na nos, a okamžitě dal ruku dolů. Krev mu samozřejmě netekla, jenom měl takový pocit.

Berelain žádné příkazy na poslední chvíli nepotřebovala - první z Mayene a její šedá rádkyně se nemohly dočkat, až vyjedou, přesvědčené, že vědí, co říkat a dělat - a přesto jim Perrin zdůraznil, jak je nutná opatrnost, a že s Alliandrou má mluvit Berelain a pouze Berelain. Annoura po něm vrhla jeden z těch chladných aessedaiovských pohledů a kývla. Což mohlo znamenat, že souhlasí, ale taky ne. Perrin pochyboval, že by z ní dostal víc i s páčidlem. Berelain měla rty pobaveně zkřivené, třebaže souhlasila se vším, co řekl. Nebo to aspoň tvrdila. Perrin měl podezření, že by řekla cokoliv, aby dostala, co chce, a její úsměvy na všech těch špatných místech ho rozčilovaly. Gallenne jen odložil svůj dalekohled, ale stále si pohrával s otěžemi, nepochybně počítal, jak dvěma ženám vysekat cestu ven z Bethalu. Perrin chtěl vrčet.

Ustaraně se díval, jak odjíždějí po silnici. Zpráva, již Berelain nesla, byla prostá. Rand chápe Alliandřinu opatrnost, ale jestli chce jeho ochranu, musí být ochotná vyjádřit mu podporu otevřeně. Ta ochrana přijde, vojáci a asha’mani ji dají každému jasně najevo, v případě nutnosti i sám Rand, jakmile bude královna souhlasit, že vydá to prohlášení. Berelain neměla důvod tu zprávu v nejmenším měnit, i přes své úsměvy - myslel si, že to je další způsob koketování - ale Annoura... Aes Sedai si dělaly, co chtěly, a v polovině případů jen Světlo samo vědělo proč. Perrin by byl rád znal nějaký způsob, jak se k Alliandře dostat bez prostřednictví sestry či bez toho, aby vyvolal rozruch. Jinak riskoval, že se něco stane Faile.

Trojice jezdců dorazila k bráně, Annoura jela v čele. Strážní rychle zvedli píky a sklonili luky a kuše, nepochybně vzápětí poté, co se ohlásila jako Aes Sedai. Jen málokdo měl odvahu ji vyzvat. Annoura odvedla trojici téměř bez zastavení přímo do města. Vlastně se vojáci zřejmě nemohli dočkat, aby už byli uvnitř, z dohledu každého, kdo by je pozoroval z kopců. Někteří se zadívali na vzdálené vršky a Perrin je nepotřeboval očichat, aby vycítil jejich nervozitu z toho, kdo všechno by se tady mohl schovávat, kdo by mohl, byť to nebylo moc pravděpodobné, poznat sestru.

Perrin se obrátil k severu k jejich táboru a jel v čele podél hřebene, dokud nezmizeli z dohledu bethalských věží. Teprve potom zamířil šikmo dolů na udusanou silnici. Silnici lemovaly roztroušené statky, domy s doškovými střechami a dlouhé úzké stodoly, seschlé pastviny, strniště polí a kozí chlívky s vysokými kamennými zdmi, avšak k vidění zde bylo jenom pár zvířat a ještě méně lidí. Těch pár si jezdce ostražitě prohlíželo, husy pozorující lišky, a ustávali v práci, dokud je koně neminuli. Aram je na oplátku taky pozorně sledoval a občas pohladil jílec meče, který se mu zvedal nad ramenem. Možná si přál najít víc než jen sedláky. Přes kabát se zelenými pruhy v něm z Cikána zůstalo jen málo.

Edarra a Nevarin kráčely vedle Tanečníka, vypadaly, jako kdyby si vyšly na procházku, a přesto s ním snadno udržely krok i přes bachraté sukně. Následovala je Seonid s Furenem a Terylem v patách. Bledolící zelená předstírala, že prostě chce jet dva kroky za moudrými, ale muži se otevřeně mračili. Strážcům na důstojnosti jejich Aes Sedai často záleželo víc než sestře samotné, a že jí Aes Sedai měly dost i na královny.

Faile držela Vlaštovku na druhé straně Aielanek a jela naprosto mlčky, navenek si prohlížela vyprahlou krajinu. Byla štíhlá a půvabná a Perrin se vedle ní cítil přinejlepším neohrabaně. Byla jako rtuť a on to na ní miloval, obvykle, jenže... Zvedl se lehký závan větru, dost na to, aby se její pach smísil s pachy ostatních. Věděl, že by měl přemýšlet o Alliandře a o tom, jaká bude její odpověď, nebo třeba o prorokovi a jak ho najít, jakmile jednou Alliandra odpoví, ať už odpoví jakkoliv, ale v hlavě na to prostě neměl místo.

Čekal, že se Faile rozzlobí, když vybere Berelain, třebaže ji sem Rand právě kvůli tomu poslal. Faile věděla, že ji nechce poslat do nebezpečí, do jakéhokoliv nebezpečí, což se jí líbilo ještě méně než Berelain. A přesto byl její pach hebký jako letní ráno - dokud se nesnažil omluvit! No, omluvy její hněv obvykle udusily, pokud se již zlobila - ukonejšily její vztek - avšak ona se nezlobila! Bez Berelain mezi nimi vše plynulo hladce jako hedvábný satén. Většinou. Když jí ale vysvětloval, že neudělal nic, co by tu ženu povzbudilo - právě naopak! - vysloužil si jen strohé: „Ovšemže jsi neudělal!“ tónem, kterým mu nadávala do hlupáků, že o tom vůbec mluví. Přesto se ale rozzlobila - na něj! - pokaždé, když se na něj Berelain usmála nebo si našla důvod se ho dotknout, bez ohledu na to, jak stroze ji odehnal, a Světlo ví, že to dělal. Pokud by ji rovnou nesvázal, nevěděl, co ještě by mohl udělat, aby ji odehnal. Nesmělými pokusy zjistit od Faile, co dělá špatně, si vysloužil jen „Proč si myslíš, že něco děláš?“ nebo ne tak bezstarostné „Co si myslíš, že jsi udělal?“ či bezvýrazné „Nechci se o tom bavit". Něco dělal špatně, ale nemohl přijít na to co! Ale musel na to přijít. Nic na světě nebylo důležitější než Faile. Nic!

„Urozený pane Perrine?“

Jeho zachmuřené hloubání přerušil Aramův vzrušený hlas. „Neříkej mi tak,“ zamumlal Perrin a podíval se, kam drahý muž ukazoval, na další opuštěný statek v dálce, kde střechy domu a stodoly shořely. Zůstaly stát jen hrubé kamenné stěny. Opuštěný statek, ale ne prázdný. Ozývaly se odtamtud rozčilené hlasy.

Asi desítka chlapíků v hadrech s oštěpy a vidlemi se snažila vynutit si cestu přes po prsa vysokou kamennou zídku ohrady pro kozy, zatímco hrstka mužů uvnitř se je snažila udržet venku. Uvnitř volně pobíhalo několik koní, které polekal hluk, a v sedlech seděly tři ženy. Nečekaly však, aby viděly, jak se to všechno vyvrbí. Jedna z nich zřejmě házela kamení a další se přihnala ke zdi a rozháněla se palicí. Třetí postavila koně na zadní a jeden dlouhán přepadl přes zídku, aby se vyhnul kopytům. Útočníků však bylo příliš mnoho a bylo třeba chránit příliš dlouhou zeď.

„Radím, abychom to objeli,“ řekla Seonid. Edarra a Nevarin se na ni podívaly, ale ona pokračovala, spěch překonával věcný tón. „To jsou určitě prorokovi muži, a zabít jeho lidi není dobrý začátek. Desítky tisíc, stovky tisíc by mohly zemřít, jestli ho nezvládneš. Stojí za to riskovat tohle kvůli záchraně hrstky?“

Perrin nechtěl nikoho zabít, pokud se tomu bude dát vyhnout, ale nehodlal se ani dívat na druhou stranu. Nicméně neplýtval časem na vysvětlování. „Dokážete je vyděsit?“ zeptal se Edarry. „Jenom vyděsit?“ Až příliš dobře si vzpomínal, co moudré provedly u Dumajských studní. A asha’mani. Možná bylo dobře, že tu Grady a Neald nejsou.

„Možná,“ odpověděla Edarra a prohlížela si dav kolem zdi. Potřásla hlavou a pokrčila rameny. „Možná.“ To bude muset stačit.

„Arame, Furene, Teryle,“ štěkl Perrin, „za mnou!“ Pobodl Tanečníka a ten vyrazil. Perrinovi se ulevilo, když ho oba strážci okamžitě následovali. Čtyři útočící muži byli lepší než dva. Držel však ruce na otěžích, ne na sekeře.

Nicméně ho nepotěšilo, že se k němu přidala Faile na Vlaštovce. Otevřel ústa a ona zvedla obočí. Měla nádherné černé vlasy, které jí vlály ve větra. Byla krásná. Jen zvedla obočí, nic víc. Změnil to, co chtěl říci, na: „Hlídej mi záda.“ Usmála se a odněkud vytáhla dýku. S tím, kolik měla po těle poschovávaných čepelí, si občas říkal, jak se mu daří, že se nepopíchá, když ji jen obejme.

Jakmile se zase podívala dopředu, zuřivě zamával na Arama a zároveň se snažil, aby ho neviděla. Aram kývl, ale předkláněl se, s obnaženým mečem, připravený propíchnout prvního z prorokových mužů, k němuž se dostane. Perrin doufal, že Aram pochopil, že má hlídat Faile, kdyby skutečně došlo na půtku s těmito lidmi.

Žádný z darebáků si jich zatím ještě nevšiml. Perrin vykřikl, ale nikdo ho zřejmě přes vlastní jek neslyšel. Jakýsi chlap v kabátě, který mu byl příliš velký, se vyškrábal na zídku, a dvěma dalším k tomu moc nechybělo. Jestli hodlají moudré něco udělat, tak už bylo –

Zahřmění hromu přímo nad nimi Perrina málem ohlušilo. Z toho prásknutí Tanečník klopýtl, než opět nabral krok. Toho si útočníci rozhodně všimli, zaváhali a zmateně se rozhlíželi kolem sebe, někteří se navíc drželi za uši. Muž na zdi přepadl ven. Okamžitě ale vyskočil a rozzlobeně ukazoval na ohradu. Někteří z jeho společníků ihned zase přiskočili. Ostatní si všimli Perrina a ukazovali, hýbali pusou, ale žádný neutekl. Několik jich potěžkávalo zbraně.

Znenadání se nad ohradou objevilo vodorovné ohnivé kolo velké jako muž a plivalo plameny, jak se otáčelo se sílícím a slábnoucím sténáním, pronikavé kvílení zesláblo v truchlivé úpění a zase zpátky.

Muži v hadrech se rozprchli na všechny strany jako zajíci. Vzápětí muž v příliš velkém kabátě zamával rukama a řval na ně, ale pak se podíval na kolo a taky zmizel.

Perrin se málem rozesmál. Nebude muset nikoho zabíjet. A nebude si muset dělat starosti, že Faile skončí s vidlemi mezi žebry.

Lidé v kozí ohradě byli očividně stejně vyděšení jako ti venku, alespoň jeden z nich. Žena na vzpínajícím se koni otevřela vrátka a pobídla koně do neohrabaného cvalu. Po silnici pryč od Perrina a ostatních.

„Počkej!“ křičel za ní Perrin. „Neublížíme ti!“ Ať už ho slyšela nebo ne, plácala dál koně otěžemi. Ranec, který měla přivázaný za sedlem, divoce nadskakoval. Ti muži zatím utíkali ze všech sil, ale jestli uprchne sama, již dva tři by jí mohli ublížit. Perrin se položil Tanečníkovi na krk a pobodl ho do slabin. Sedák se řítil jako vystřelený z luku.

Byl velký chlap, ale Tanečník si své jméno vysloužil nejen přešlapováním na místě. Kromě toho, podle houpavého kroku se ženin kůň pod sedlo moc nehodil. Tanečník ji každým krokem dotahoval, až se Perrin mohl natáhnout a popadnout druhého koně za otěž. Takhle zblízka byl její klabonosý hnědák o málo lepší než žrádlo pro psy, celý zpěněný a zedřený víc, než by odpovídalo krátkému běhu. Perrin pomalu oba koně zastavil.

„Odpusť, jestli jsem tě polekal, paní,“ pravil. „Vážně ti nechci ublížit.“

Podruhé za den omluva nevyvolala reakci, jakou by očekával. Z tváře rámované dlouhými rudozlatými kudrnami na něho zíraly rozzlobené modré oči. Z tváře vznešené jako tvář královny, i přes pot a prach. Šaty měla z prosté vlny, špinavé a zaprášené stejně jako obličej, ale byla rozzuřená stejně jako vznešená. „Nepotřebuji,“ začala mrazivým hlasem a snažila se osvobodit svého koně, ale odmlčela se, když k nim docválala další žena, bělovlasá a vyzáblá, na hnědé kobyle s propadlými boky v ještě horším stavu než valach. Tihle lidé už koně dřeli nějakou dobu. Starší žena byla stejně rozedraná a zaprášená jako mladší.

Střídavě se usmívala na Perrina a mračila na ženu, jejíhož koně stále držel. „Děkuji ti, můj pane.“ Hlas měla slabý, ale rázný, a když si všimla jeho očí, škytla, nicméně muž se zlatýma očima ji vůbec nezarazil. Tuhle ženu jen tak něco nevyvede z míry. Stále držela silnou hůl, kterou se předtím rozháněla. „Velmi včasná záchrana. Maighdin, co sis to myslela? Mohla ses nechat zabít! A nás taky! Je to umíněná holka, můj pane, vždycky skočí dřív, než se rozhlídne. Pamatuj, dítě, hlupák opustí přátele a vymění stříbro za lesklou mosaz. Děkujeme ti, můj pane, Maighdin taky, až se vzpamatuje.“

Maighdin, o dobrých deset roků starší než Perrin, mohl nazvat holkou jen někdo tak starý jako bába na druhém koni, ale přes unavené škleby, které odpovídaly jejímu pachu, zoufalství promísené s hněvem, tu tirádu snášela, jen se znovu pokusila osvobodit svého koně, ale pak to vzdala. Položila ruce na vysokou sedlovou hrušku, protivně se na Perrina zamračila a pak zamrkala. Zase ty zlaté oči. Přesto z ní stále nebyl cítit strach. Ze starší ženy ano, ale Perrin si nemyslel, že by se bála jeho.

Dojel k nim další z Maighdininých společníků, neoholený muž na dalším zuboženém koni, šimlovi se špánky, mezitímco stařena mluvila, ale držel se zpátky. Byl vysoký jako Perrin, byť neměl tak široká ramena, měl rozedraný tmavý kabát a byl opásaný mečem. Jako ženy, i on měl za sedlem přivázaný ranec. Poté lehounký vánek donesl jeho pach k Perrinovi. Ten muž se nebál, byl ostražitý. A pokud se dalo soudit podle toho, jak se díval na Maighdin, tak si dával pozor na ni. Možná tohle nakonec nebyla jen prostá záchrana poutníků před tlupou zbojníků.

„Asi byste měli všichni jet se mnou do mého tábora,“ navrhl Perrin a konečně pustil uzdu. „Tam budete v bezpečí před... bandity...“ Zpola čekal, že Maighdin vyrazí k nejbližšímu lesu, ale ona otočila koně zpátky k ohradě. Byla cítit... odevzdaně.

Přesto řekla: „Děkuji ti za nabídku, ale musím... musíme pokračovat v cestě. Pojedeme dál, Lini,“ dodala rázně a stařena se na ni zamračila tak přísně, až Perrina napadlo, zda se nejedná o matku a dceru, i když bábu oslovila jménem. Rozhodně si nebyly podobné. Lini měla hubený obličej s kůží vyschlou jako pergamen, samá šlacha, kdežto Maighdin by pod prachem mohla být hezká. Pokud se muži líbily světlé vlasy.

Perrin se ohlédl přes rameno na cizího muže. Vypadal dost tvrdě a potřeboval oholit. Jemu se možná plavé vlasy líbily. Možná až moc. Muži kvůli nim už dřív nadělali spoustu potíží sobě i jiným.

Faile seděla na Vlaštovce a dívala se přes zeď na lidi v ohradě. Možná byl někdo z nich zraněný. Seonid a moudré nebyly nikde v dohledu. Aram ho očividně pochopil a držel se u Faile, i když se netrpělivě ohlížel po Perrinovi. Nebezpečí zřejmě pominulo.

Než byl Perrin v polovině cesty k ohradě, objevil se Teryl a vedle jeho grošáka klopýtal chlapík s úzkýma očima a strništěm na tvářích. Strážce v pěsti svíral jeho límec. „Napadlo mě, že bychom mohli jednoho chytit,“ řekl Teryl s úsměvem. „Můj táta říkával, že je vždycky lepší vyslechnout obě strany, ať už si člověk myslí, že viděl cokoliv.“ Perrina to překvapilo. Myslel si, že Teryl nedokáže myslet dál než na špičku svého meče.

Zarostlému muži byl jeho kabát, i když celý zablácený, očividně příliš velký. Perrin pochyboval, že by na takovou vzdálenost někdo viděl stejně dobře jako on, ale poznal i jeho velký nos. Tento muž utekl jako poslední a nebyl ani zastrašený. Ohrnoval nos nade všemi. „Kvůli tomu jste v pěkným průšvihu,“ chrčel. „Dělali jsme, co chtěl prorok, to jsme dělali. Prorok říká, že když nějakej chlap obtěžuje ženu, co ho nechce, umře. Tahle banda ji honila,“ - ukázal bradou na Maighdin - „a ona zdrhala jako o život. Prorok za to dostane vaše uši!“ Na zdůraznění plivl.

„To je směšné,“ prohlásila Maighdin jasným hlasem. „Tito lidé jsou mí přátelé. Tenhle člověk naprosto nepochopil, co vidí.“

Perrin kývl, a jestli si myslela, že s ní souhlasí, budiž. Ale když si dal to, co říkal zarostlý chlapík, dohromady s tím, co Lini... Vůbec to nebylo jednoduché.

Připojili se k nim Faile a ostatní a také zbývající Maighdinini společníci, další tři muži a žena. Všichni vedli unavené koně, kteří toho měli hodně za sebou. Ne že by to již pár let byli skvělí koně, pokud vůbec někdy. Na lepší sbírku naběhlých kloubů, oteklých šlach, špánků a prohnutých beder si Perrin nevzpomínal. Jako vždycky se podíval nejdřív na Faile - snažil se ji zvětřit - ale jeho pozornost upoutala Seonid. Zhroucená v sedle, rudá jako rak, mrzutě se mračící, s prapodivným výrazem. Měla nafouknuté tváře a ne úplně zavřenou pusu. Bylo tu něco, červenomodrý kus... Perrin zamrkal. Pokud si něco nepředstavoval, tak měla v puse nacpaný šátek! Očividně když moudré řeknou učednici, že má mlčet, dokonce i učednici Aes Sedai, tak to myslí vážně.

Nebyl jediný s bystrým zrakem. Maighdin spadla brada, když Seonid uviděla, a pak si Perrina pozorně prohlédla, jako by za ten šátek byl zodpovědný on. Takže Aes Sedai poznala od vidění. Na venkovanku, na niž vypadala, to bylo neobvyklé. Neřekla však nic.

Furen, jedoucí za Seonid, měl tvář jako bouřkový mrak. Všechno ještě víc zamotal Teryl, když cosi hodil na zem. „Tohle jsem za ním našel,“ řekl, „možná to upustil, když utíkal.“

Zprvu Perrin nevěděl, na co se dívá. Vypadalo to jako smyčka z nevydělané kůže, na níž bylo natažené cosi jako kousky svraštělé kůže. Pak mu to došlo a vycenil zuby. „Prorok dostane vaše uši, říkal jsi.“

Zarostlý muž přestal civět na Seonid a olízl si rty. „To... to je Hariho práce!“ namítal. „Hari je ten zlý. Rád si hlídá počty, bere trofeje, on... ehm...“ V ukradeném kabátě se ještě víc srazil, stáhl se jako pes zahnaný do kouta. „Tohle mi nemůžete přišít! Prorok vás pověsí, jestli na mě šáhnete! Už pár šlechticů pověsil, vznešený pány i paničky. Já kráčím ve Světle požehnaného pána Draka!“

Perrin se s Tanečníkem přitočil blíž a dával pozor, aby se sedák ani kopytem nedotkl toho... té věci... na zemi. Nic nechtěl méně než cítit chlapíkův pach, přesto se k němu sklonil. Kyselý pot se svářel se strachem, panikou, nádechem hněvu. Škoda že nedokáže vyčenichat vinu. „Možná to upustil“ nebylo totéž jako „upustil to". Muž vytřeštil oči a přitiskl se zády k Terylovu valachovi. Žluté oči měly jisté výhody.

„Kdybych ti to mohl přišít, tak bys visel na nejbližším stromě,“ zavrčel. Chlapík zamrkal a začal se vzpamatovávat, když mu došlo, co to znamená, jenže Perrin mu nedal čas, aby se začal zase nafukovat. „Jsem Perrin Aybara a poslal mě sem tvůj skvělý pán Drak. Roznes tu zprávu. Poslal mě, a jestli najdu člověka s... trofejemi... bude viset! Jestli najdu člověka, jak vypaluje statek, bude viset! Jestli se na mě někdo z vás jen škaredě podívá, bude viset! A taky můžeš Masemovi vyřídit, že jsem to řekl!“ Znechuceně se narovnal. „Pusť ho, Teryle. Jestli mi nezmizí z očí za dvě...!“

Teryl otevřel ruku a chlapík vyrazil k nejbližším stromům, aniž se ohlédl. Částečně byl Perrin znechucený sám sebou. Vyhrožovat! Jestli se na něj někdo škaredě podívá? Ale jestli ten bezejmenný muž neřezal uši sám, tak se na to díval a nic neudělal.

Faile se usmívala a potem na tváři prosvítala pýcha. Její pohled spláchl část Perrinova odporu. Kvůli tomu by prošel bos ohněm.

Ne všichni to však schvalovali. Seonid měla zavřené oči a ruce na otěžích, zaťaté v pěst, se jí třásly, jako by si chtěla vyrvat šátek ze chřtánu a povědět mu, co si myslí. Nicméně mohl to snadno uhodnout. Edarra a Nevarin si upravovaly loktuše a temně si ho prohlížely. Ach ano, mohl to uhodnout.

„Myslel jsem si, že to má být tajné,“ podotkl Teryl nedbale a díval se, jak zarostlý muž prchá. „Myslel jsem, že Masema se nemá dozvědět, že jsi tady, dokud mu nepromluvíš do ouška.“

Takový byl plán. Rand ho navrhl z opatrnosti, Seonid a Masuri na něm trvaly, kdykoliv k tomu měly příležitost. Nakonec prorok pána Draka nebo ne, Masema se možná nebude chtít ocitnout tváří v tvář s někým, koho poslal Rand, vzhledem k věcem, jež údajně dovoloval. Ty uši nebyly nejhorší, pokud se dalo věřit aspoň desetině toho, co se povídalo. Edarra a ostatní moudré v Masemovi viděly možného nepřítele, jehož je zapotřebí přepadnout ze zálohy dřív, než nastraží vlastní past.

„Mám zarazit... tohle,“ řekl Perrin a rozzlobeně ukázal na kůži na zemi. Slyšel řeči a nic neudělal. Teď to i viděl. „Klidně můžu začít hned.“ A jestli se Masema rozhodne, že on je nepřítel? Kolik tisíc lidí šlo za prorokem, ze strachu, či z přesvědčení? Na tom nezáleželo. „Tohle přestane, Teryle. Přestane to!“

Muranďan pomalu kývl a díval se na Perrina, jako by ho viděl poprvé v životě.

„Můj pane Perrine?“ ozvala se Maighdin. Na ni a na její přátele úplně zapomněl. Ostatní se k ní přiblížili, většina byla opěšalá. Kromě chlapíka, který ji prve sledoval, tu byli ještě tři muži, a dva z nich se schovávali za své koně. Lini působila nejostražitěji, ustaraně si ho prohlížela. Držela se blízko Maighdin a zřejmě byla připravená popadnout jejího koně sama. Ne aby mladé ženě zabránila vyrazit, ale aby vyrazila sama a mladou ženu vzala s sebou. Maighdin sama vypadala úplně klidná, ale na Perrina se také dívala pozorně. Nebylo divu, po všech těch řečech o prorokovi a Draku Znovuzrozeném, navrch k jeho očím. Nemluvě o Aes Sedai s roubíkem. Čekal, že řekne, že chtějí okamžitě jet dál, jenže ona řekla: „Přijímáme tvou laskavou nabídku. Den dva odpočinku ve tvém táboře by mohla být ta správná věc.“

„Jak říkáš, paní Maighdin,“ odpověděl pomalu. Zakrýt překvapení bylo těžké. Zvlášť když právě poznal oba muže, kteří se snažili držet mezi ním a sebou své koně. Práce ta’veren, že jsou tady? Rozhodně zvláštní zvrat. „Mohla by to být ta správná věc.“

Загрузка...