Cesta nožů

27 Dohoda

Min seděla se zkříženýma nohama v silně zlaceném křesle s vysokým opěradlem a snažila se ponořit do kopie Rozumu a nerozumu od Herida Fela vázané v kůži, kterou měla položenou v klíně. Nebylo to snadné. Ach, kniha sama byla fascinující, spisy mistra Fela ji vždycky vtáhly do světa myšlenek, o kterých se jí ani nesnilo, když ještě vyklízela stáje. Smrti toho roztomilého staříka nesmírně želela. Doufala, že v jeho knihách najde klíč k tomu, proč ho zabili. Tmavé lokny se jí zhouply, když potřásla hlavou a snažila se soustředit.

Kniha byla úžasně zajímavá, ale místnost působila skličujícím dojmem. Byl to Randův malý trůnní sál ve Slunečním paláci, samé zlato, od širokých vlysů po vysoká zrcadla na stěnách, která nahradila ty, co Rand rozbil, a dvě řady křesel, jako to, v němž seděla, stupínek a na něm Dračí trůn. Byla to obludnost v tairenském stylu, jak si ho představovali cairhienští řemeslníci, křeslo spočívající na zádech dvou draků s dalšími dvěma draky jako opěrkami a dalšími na opěradle, s velkými slunečními kameny místo očí, a celý trůn se třpytil zlatem a rudým smaltem. Obrovské zlaté vycházející slunce na leštěné kamenné podlaze na tísnivé atmosféře ještě přidávalo. Aspoň ve dvou velkých krbech, ve kterých by se mohla klidně procházet, hořel oheň a vydával příjemné teplo, zvlášť když nyní venku sněžilo. A byly to Randovy pokoje. Už ta útěcha samotná vyvážila sebevětší sklíčenost. To ji rozčílilo. Být zamilovaná do muže zřejmě znamenalo připustit si spoustu rozčilujících věcí!

Poposedla si v marné snaze objevit v křesle pohodlnou polohu a snažila se číst, jenže očima každou chvíli zalétla ke dveřím, pokrytým řadami zlacených vycházejících sluncí. Doufala, že uvidí vcházet Randa. Bála se, že uvidí Sorileu nebo Cadsuane. Mimoděk si upravila světle modrý kabát a prstem pohladila maličké kvítky vyšité na klopách. Další měla na rukávech a na spodcích tak těsných, že se do nich málem nevešla. Nebyla to velká změna proti tomu, co nosívala vždycky. Zatím se vyhýbala šatům, i když nosila spoustu výšivek, ale vážně se bála, že ji Sorilea hodlá nacpat do šatů, i kdyby ji z toho, co měla na sobě, měla svléknout vlastníma rukama.

Ta ženská věděla všechno o ní a o Randovi. Všechno. Min zahořely tváře. Sorilea se zřejmě snažila rozhodnout, jestli Min Farshawová je pro Randa al’Thora vhodná... milenka. Z toho slova se rozhihňala. Není přece žádná pitomá holka! Z toho slova se vždy chtěla provinile ohlédnout přes rameno na tety, které ji vychovaly. Ne, pomyslela si trpce, nejsi pitomá. Pitomost má ve srovnání s tebou důvtip!

Nebo možná Sorilea chtěla zjistit, jestli je Rand vhodný pro ni. Občas to tak vypadalo. Moudré Min přijímaly jako jednu z nich, skoro, ale v posledních týdnech ji Sorilea vymačkala jako pradlena cíchu. Bělovlasá moudrá s obličejem jako z vydělané kůže chtěla o Min a o Randovi vědět úplně všechno. Chtěla i prach z jeho kapes! Min se při oněch neustálých výsleších pokusila dvakrát vzepřít a Sorilea dvakrát vytáhla proutek! Ta strašná baba ji prostě přehodila přes nejbližší stůl a pak jí řekla, že jí tohle možná něco připomene. Žádná jiná moudrá ji taky neutěšila! Světlo, co všechno musí holka kvůli muži snášet! A nemohla si ho ani nechat jenom pro sebe!

Cadsuane byla zase něco jiného. Nesmírně důstojné, prošedivělé Aes Sedai zřejmě na Min ani na Randovi za mák nezáleželo, ale trávila ve Slunečním paláci hodně času. Úplně se jí vyhnout nebylo možné, zřejmě si chodila, kam se jí zlíbilo. A když se podívala na Min, ta viděla ženu, která dokáže naučit býky tancovat a medvědy zpívat. Pořád čekala, že na ni ta žena ukáže a sdělí jí, že už je čas, aby se Min Farshawová naučila balancovat s míčkem na nose. Dřív nebo později se bude Rand muset Cadsuane znovu postavit, a z té představy se Min stahoval žaludek.

Sklonila se nad knihou. Otevřely se dveře a vstoupil Rand s Dračím žezlem položeným v ohbí lokte. Na hlavě měl zlatou korunu, věnec vavřínových listů - to musela být ta Mečová koruna, o které všichni mluvili - jeho nohy krásně vynikaly v těsných spodcích, a na sobě měl zlatem vyšívaný kabát ze zeleného hedvábí. Byl skutečně velmi pohledný.

Založila si knihu poznámkou mistra Fela, kde napsal, že je „moc hezká", knihu zavřela a položila na podlahu vedle křesla, zkřížila ruce a čekala. Kdyby stála, byla by podupávala, ale nesměla dovolit, aby si ten muž myslel, že vyskočí jenom proto, že se konečně objevil.

Zastavil se a usmál se na ni a z nějakého důvodu se tahal za ucho - zřejmě si pobrukoval! - pak se náhle otočil a zamračil se na dveře. „Děvy mi neřekly, že tu jsi. Skoro nepromluví. Světlo, vypadají, jako by se při pohledu na mě chtěly zahalit.“

„Možná jsou rozčilené,“ podotkla klidně. „Možná si říkají, kde jsi byl. Jako já. Možná se bály, že tě zraní, že jsi nemocný anebo mrzneš.“ Jako já, pomyslela si trpce. On se zatvářil poněkud zmateně!

„Napsal jsem ti,“ namítl a ona frkla.

„Dvakrát! Když máš asha’many, aby ti doručovali dopisy, jsi mi napsal dvakrát, Rande al’Thore. Jestli tomu teda říkáš psaní!“

Zapotácel se, jako by ho udeřila - ne, jako by ho kopla do břicha! - a zamrkal. Min se vzpamatovala a opřela se v křesle. Stačilo dát muži pocítit sympatie ve špatnou chvíli, a ztracenou půdu by už nikdy nezískala. Nejradši by se mu vrhla kolem krku, utěšila ho, zbavila bolesti. Odmítal si přiznat, že ho něco bolí. Ale nehodlala vyskočit a běžet k němu, zjišťovat, co se stalo, nebo... Světlo, musel být v pořádku.

Něco ji jemně uchopilo pod lokty a zvedlo z křesla. Visela nad zemí a plula k němu. Dračí žezlo odletělo stranou. Tak on si myslel, že se bude usmívat, co? Myslel si, že ji hezký úsměv obměkčí? Otevřela pusu, aby mu řekla, co si myslí. A ostře! On ji objal a políbil.

Když znovu popadla dech, podívala se na něj. „Poprvé...“ Polkla a odkašlala si. „Poprvé sem Jahar Narishma vrazil a snažil se každýmu podívat do hlavy, jak to dělává, pak mi strčil do ruky kus pergamenu a zmizel. Podívám se. Stojí na něm: ‚Získal jsem korunu Illianu. Nikomu nevěř, dokud se nevrátím. Rand.‘ To podle mě není zrovna milostný psaníčko.“

Znovu ji políbil.

Tentokrát přestala dýchat na delší dobu. Vůbec to nešlo podle jejího očekávání. Na druhou stranu to zase nebylo tak hrozné. „Podruhé mi Jonan Adley vrazil kus papíru, co na něm stálo: ‚Vrátím se, až tu skončím. Nikomu nevěř. Rand.‘ Adley za mnou vlezl do koupelny,“ dodala, „a klidně se koukal.“ Rand se vždycky snažil předstírat, že nežárlí - ale všimla si, jak se mračí na muže, kteří si ji prohlíželi. A potom z něj byl taky mnohem ohnivější milenec. Napadlo ji, jaký bude třetí polibek. Třeba by měla navrhnout, že se odeberou do ložnice. Ne, nebude tak otevřená, bez ohledu na –

Rand ji postavil na zem a náhle se zatvářil sklíčeně. „Adley je mrtvý,“ oznámil jí. Náhle mu koruna sletěla z hlavy a kutálela se po místnosti, jako kdyby ji odmrštil. Právě když čekala, že narazí do Dračího trůnu a možná se o něj rozbije, široký zlatý kruh se zastavil a složil na sedadlo trůnu.

Když Min pohlédla na Randa, zadrhl se jí dech v hrdle. V tmavě rudých kudrnách nad levým uchem se mu leskla krev. Vytáhla si z rukávu krajkový kapesníček a zvedla ruku, ale on ji chytil za ruku.

„Já ho zabil,“ dodal tiše.

Při zvuku jeho hlasu se zachvěla. Mluvil tiše, hrobově tiše. Ložnice nakonec nebyl tak špatný nápad. Ať už by to bylo sebeotevřenější. Usmála se - a zapýřila, když si uvědomila, jak snadno se usmívá, když pomyslí na tu velkou postel - popadla ho za košili a připravila se strhnout ji z něj i s kabátem, právě teď a tady.

Někdo zaklepal.

Min ucukla a odskočila. Kdo to může být? říkala si podrážděně. Když tu byl Rand, Děvy buď návštěvníky ohlásily, nebo je prostě poslaly dál.

„Dále,“ zavolal a lítostivě se na ni usmál. A ona se zase začervenala.

Do dveří strčil hlavu Dobraine, pak vstoupil, a když je tam viděl stát, zase je zavřel. Cairhienský pán byl malý, čelo měl vyholené a zbytek prošedivělých vlasů mu spadal na ramena. Předek téměř černého kabátu mu zdobily modré a bílé pruhy až kus pod opasek. Ještě než získal Randovu přízeň, byl ve zdejší zemi mocným pánem, a teď tu vládl, přinejmenším dokud Sluneční trůn nezíská Elain. „Můj pane Draku,“ řekl s úklonou. „Má paní Ta’veren.“

„Vtip,“ zamumlala Min, když Rand zvedl tázavě obočí.

„Možná,“ prohodil Dobraine a pokrčil rameny, „avšak polovina šlechtičen ve městě teď nosí jasné barvy podle paní Min. A spodky, takže ukazují nohy, a hodně kabátů jim nezakrývá ani...“ Diskrétně si odkašlal, když si uvědomil, že Min kabát boky rozhodně nezakrývá.

Napadlo ji říci mu, že on má moc pěkné nohy, i když měl hodně vystouplá kolena, ale pak si to rozmyslela. Randova žárlivost byla skvělým plamenem, když byli sami, ale nechtěla, aby vyjel po Dobrainovi. Bála se, že by toho byl schopný. Kromě toho usoudila, že to bylo opravdu jen uklouznutí. Urozený pán Dobraine Taborwin nebyl typ na obhroublé žerty.

„Takže ty taky měníš svět, Min.“ Rand ji s úsměvem cvrnkl do nosu. Poklepal jí na nos! Jako dítěti, které ho pobavilo! Horší, ona se na něj taky culila jako husa. „A zřejmě k lepšímu, na rozdíl ode mě,“ pokračoval a chlapecký úsměv zmizel jako mlha.

„V Tearu a Illianu je všechno v pořádku, můj pane Draku?“ vyptával se Dobraine.

„V Tearu a Illianu je všechno v pořádku,“ odpověděl Rand zachmuřeně. „Co pro mě máš, Dobraine? Sedni si, člověče. Sedni si.“ Ukázal na křesla a sám se posadil.

„Jednal jsem podle všech tvých dopisů,“ řekl Dobraine a sedl si naproti Randovi, „ale naneštěstí moc dobrého k hlášení nemám.“

„Donesu nám něco k pití,“ vyhrkla Min. Dopisů? V botách na podpatcích se nedalo moc důstojně kráčet - zvykla si na ně, ale stejně se pořád kymácela - nebylo to snadné, ale když byla naštvaná, dokázala cokoliv. Dokráčela ke zlacenému stolku pod zrcadlem, na němž stál stříbrný džbán a poháry. Věnovala se nalévání svařeného vína a zuřivě cákala. Sloužící přinesli poháry navíc pro případ, že by měla návštěvu, i když kromě Soriley nebo hloupých šlechtičen za ní nikdo nechodil. Víno už chladlo, ale pro ty dva stačilo. Ona dostala dva dopisy, ale vsadila by se, že Dobraine aspoň deset. Dvacet! Třískala se džbánem i poháry a přitom pozorně poslouchala. Co to pekli za jejími zády se svými tucty dopisů?

„Toram Riatin zřejmě zmizel,“ hlásil Dobraine, „i když se povídá, že je pořád naživu, smůla. Taky se povídá, že Daved Hanlon a Jeraal Mordeth - Padan Fain, jak mu říkáš - od něj zběhli. Mimochodem, Toramovu sestru, urozenou paní Ailil, jsem usadil ve skvělých komnatách se sluhy, kteří jsou... důvěryhodní.“ Z jeho tónu to znamenalo, že jim důvěřuje on. Ta žena se ani nepřevleče, aby se o tom nedozvěděl. „Chápu, proč jsi sem přivedl ji a urozeného pána Bertoma a ostatní, ale proč vznešeného pána Weiramona a vznešenou paní Anaiyellu? Je bez řečí, že jejich sloužící jsou taky důvěryhodní.“

„Jak poznáš, když tě chce žena zabít?“ uvažoval Rand.

„Když zná tvoje jméno?“ Dobraine to nemínil jako vtip. Rand zamyšleně naklonil hlavu a kývl. Kývl! Min doufala, že zase neslyší nějaké hlasy.

Rand mávl rukou, jako by zaháněl ženy, které ho chtěly zabít. Když tu byla, nebylo to nejbezpečnější. Nechtěla ho zabít, ale rozhodně by jí nevadilo, kdyby Sorilea šla s tím proutkem po něm! Spodky moc nechránily.

„Weiramon je hlupák, který dělá moc chyb,“ vysvětloval Rand a Dobraine kývl na souhlas. „Mou chybou bylo, že jsem si myslel, že ho dokážu využít. Zřejmě je docela spokojený, když může být v blízkosti Draka Znovuzrozeného. Co dál?“ Min mu podala pohár a on se na ni usmál, i když mu na ruku vyšplíchlo víno. Možná to považoval za nehodu.

„Nic moc a zase hodně,“ začal Dobraine a potom ucukl, aby ho Min nepolila, když mu vrazila druhý pohár do ruky. Nerada dělala šenkýřku. „Děkuji, má paní Min,“ zamumlal vznešeně, ale když si pohár bral, díval se na ni úkosem. Ona si klidně došla pro své víno. Klidně.

„Bojím se, že urozená paní Caraline a vznešený pán Darlin jsou v paláci urozené paní Arilyn tady ve městě,“ pokračoval cairhienský pán, „pod ochranou Cadsuane Sedai. Ochrana asi není správné slovo. Byla mi odmítnuta návštěva u nich, ale slyšel jsem, že se pokusili opustit město a přivezli je zpět jako pytle. Podle jedněch dokonce v pytli. S Cadsuane jsem se setkal, tak tomu skoro věřím.“

„Cadsuane,“ zamumlal Rand a Min zamrazilo. Nemluvil tak docela ustrašeně, avšak rozhodně neklidně. „Co myslíš, že bych měl s Caraline a Darlinem udělat, Min?“

Min se posadila o kus dál a najednou sebou trhla, že ji zahrnuli do hovoru. Lítostivě se zadívala na svou nejlepší smetanově bílou hedvábnou blůzu politou vínem, a spodky rovněž. „Caraline bude podporovat Elain na Slunečním trůně,“ řekla chmurně. Na teplé víno to dost studilo a pochybovala, že skvrnu z blůzy někdy vypere. „Není to vidění, ale věřím jí.“ Na Dobraina se nedívala, on však přikyvoval. Všichni už o jejích viděních věděli. Jediným důsledkem byl proud šlechtičen, které chtěly znát svou budoucnost, a pak se rozčilovaly, když řekla, že jim ji nemůže prozradit. Většinu stejně nepotěšilo to málo, co zahlédla. Nebylo to nic zlého, ale ne jako ty úžasné divy vykladačů budoucnosti. „A Darlin, kromě toho, že se ožení s Caraline, až ho ona vycucá a nechá vyschnout na slunci, bude jednou králem, víc říct nemůžu. Viděla jsem, jak má na hlavě korunu s mečem vepředu, akorát nevím, které zemi patří. A ano, umře v posteli a ona ho přežije.“

Dobraine se začal dávit vínem a prostým lněným kapesníkem si otíral rty. Většina z těch, kteří to věděli, nevěřila. Min, docela spokojená, se napila. A potom se začala dávit i ona. Vytrhla kapesník z rukávu a otřela si pusu. Světlo, musela si určitě nalít usazeninu ze dna!

Rand jen kývl a civěl do svého vína. „Takže budou žít a otravovat život mně,“ zamumlal. Tiše na to, že slova zněla jako kámen. Byl tvrdý jako čepel, její ovčák. „A co uděláš s -“

Náhle se otočil a zadíval se ke dveřím. Otevíraly se. Měl velice bystrý sluch. Min nic neslyšela.

Vstoupily dvě Aes Sedai, ale Cadsuane mezi nimi nebyla, takže se Min uvolnila a kapesník schovala. Když Rafela zavřela dveře, Merana předvedla hluboké pukrle Randovi a oříškovýma očima sjela i Min a Dobraina. Pak své tmavě modré sukně rozestřela doširoka i Rafela. Dopluly k němu, chladně vyrovnané, stejně jako jejich šaty. Až na to, že baculatá modrá sestra si pohladila šál, jako by si chtěla připomenout, že ho má. Min to už viděla i u jiných sester, které Randovi přísahaly věrnost. Nebylo to pro ně snadné. Aes Sedai velela pouze Bílá věž, ale Rand kývl prstem a ony přišly, ukázal a ony odešly. Aes Sedai hovořily s vladaři jako se sobě rovnými, možná jako s někým, kdo je pod nimi, ale moudré je nazývaly učednicemi a očekávaly, že je poslechnou dvakrát rychleji než Randa.

Nic z toho se na Meraně neprojevovalo. „Můj pane Draku,“ řekla uctivě. „Právě jsme zjistily, že ses vrátil, a napadlo nás, že by ses chtěl dozvědět, jak se věci mají s Atha’an Miere.“ Jen se na Dobraina podívala, ale on okamžitě vstal. Cairhieňané byli zvyklí, že si lidé chtějí promluvit v soukromí.

„Dobraine může zůstat,“ prohlásil Rand stroze. Nezaváhal? Nevstal. Oči měl jako modrý led, byl Drakem Znovuzrozeným až do konečků prstů. Min mu řekla, že tyto ženy mu doopravdy patří, že všech pět, které ho doprovázely na lodě Mořského národa, je mu věrných, věrných svým přísahám, a tudíž uposlechnou jeho vůle, on však měl očividně s důvěrou k Aes Sedai potíže. Chápala to, ale on se to bude muset naučit.

„Jak si přeješ,“ odpověděla Merana a sklonila hlavu. „S Rafelou jsme dosáhly dohody s Mořským národem. Oni tomu říkají Dohoda.“ Rozdíl byl jasně slyšet. S rukama na šedě prostřihávaných zelených sukních se zhluboka nadechla. Potřebovala to. „Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein, mluvící za Nestu din Reas Dva měsíce, paní lodí Atha’an Miere, a tudíž zavazující všechny Atha’an Miere, přislíbila všechny lodě, které Drak Znovuzrozený potřebuje, aby vypluly kdy a odkud bude potřebovat, k čemukoliv je bude potřebovat.“ Když u toho nebyly žádné moudré, Merana byla trochu moc důstojná. Moudré to nedovolovaly. „Na oplátku jsme s Rafelou mluvily za tebe a slíbily, že Drak Znovuzrozený nezmění žádné zákony Atha’an Miere, jako to udělal u...“ Zaváhala. „Odpusť, jsem zvyklá dohody citovat. Slovo, jež použili, znělo ‚suchozemci‘, ale měli tím na mysli Tear a Cairhien.“ V očích se jí objevil tázavý výraz a zase zmizel. Asi si říkala, jestli totéž provedl v Illianu. Vyjádřila úlevu, že totéž nespáchal v jejím rodném Andoru.

„S tím zřejmě dokážu žít bez jakýchkoliv problémů,“ zamumlal Rand.

„Za druhé,“ převzala slovo Rafela a sepjala ruce v pase, „musíš dát Atha’an Miere pozemek, čtverec o straně jedné míle, u každého města se splavnou vodou, které ovládáš teď nebo ovládneš v budoucnu.“ Nemluvila tak nabubřele jako její společnice a zřejmě ji ani moc netěšilo, co říká. Nakonec byla Tairenka, a jen málokterý přístav přísněji ovládal svůj obchod než Tear. „V té oblasti budou platit zákony Atha’an Miere nad ostatními. Tuto dohodu také musí schválit vládcové příslušných přístavů, takže...“ Teď zaváhala ona a trochu zbledla.

„Takže mě ta dohoda přežije?“ procedil Rand mezi zuby a zachechtal se. „S tím taky dokážu žít.“

„Každé město na vodě?“ vyjekl Dobraine. „To myslí také Cairhien?“ Vyskočil a začal přecházet sem a tam, zřejmě si nevšiml, že rozlil víc vína než Min. „Čtverečnou míli? Pod Světlo ví jakými podivnými zákony? Plul jsem na lodi Mořského národa a oni jsou divní! A nejde jen o bosé nohy! A jaké mají celní zvyky, přístavní poplatky a...“ Prudce se otočil na Randa. „Do roka Cairhien zničí, můj pane Draku. Zničí každý přístav, kde jim tohle dovolíš.“

Min v duchu souhlasila, ale Rand mávl rukou a zasmál se. „Ať si to myslí, ale já o tom něco vím, Dobraine. Neřekli, kdo ten pozemek vybere, takže vůbec nemusí být u vody. Budou od vás muset kupovat jídlo a žít podle vašich zákonů, když to místo opustí, takže nebudou zas tak nafoukaní. Přinejhorším můžete vybírat své clo, když zboží opustí jejich... útočiště. A ten zbytek... Když to můžu přijmout já, přijmeš to i ty.“ Teď se nesmál a Dobraine sklonil hlavu.

Min napadlo, kde se to asi naučil. Mluvil jako král, který ví, co dělá. Možná ho to naučila Elain.

„‚Za druhé‘ ukazuje na víc,“ obrátil se Rand k Aes Sedai.

Merana a Rafela si vyměnily pohledy a mimoděk si sáhly na šátky. Pak promluvila Merana a nikoliv nabubřele. Vlastně až příliš zlehka. „Za třetí Drak Znovuzrozený souhlasí, že s sebou bude mít neustále vyslance vybraného Atha’an Miere. A Harine din Togara jmenovala sebe. Bude ji doprovázet její hledačka větru, její mistr meče a družina.“

„Cože?“ zařval Rand a vyskočil.

Rafela vyhrkla, jako by se bála, že ji umlčí. „A za čtvrté Drak Znovuzrozený souhlasí, že okamžitě přijde, jakmile ho paní lodí zavolá, ale ne víc než dvakrát ve třech po sobě jdoucích letech.“ Funěla, jak to ze sebe sypala.

Z podlahy za Randem se zvedlo Dračí žezlo a on ho bez dívání sebral rovnou ze vzduchu. Oči už neměl jako led, byly jako modrý oheň. „Bude se na mě lepit vyslanec Mořského národa?“ hulákal. „Poslouchat povolání?“ Zuřivě mával vyřezávaným kusem kopí, až zelenobílé střapce zavlály. „Jsou tu lidé, kteří si nás chtějí všechny podrobit, a může se jim to povést! Jsou tu Zaprodanci! Temný čeká! Proč jste nesouhlasily, že jim budu dehtovat trupy, když už jste byly v tom!“

Min se ho obvykle snažila uklidnit, ale tentokrát se na Aes Sedai zlobně zamračila. Plně s ním souhlasila. Vzdaly se stodoly, aby prodaly koně!

Rafela se kymácela, ale Merana se narovnala a podařilo se jí dostat do hnědých očí se zlatými skvrnkami taky oheň. „Ty káráš nás?“ vyštěkla hlasem tak mrazivým, jako měla žhavý pohled. Byla Aes Sedai, jak je Min znala jako malá, královská nad královny, mocná nad mocné. „Na začátku jsi tam byl, ta’veren, a donutil jsi je dělat, co jsi chtěl. Mohl jsi je donutit, aby před tebou všichni poklekli! Ale ty jsi odešel! Nelíbilo se jim, že mají tancovat pro ta’veren. Ty ženy se někde naučily splétat štíty, a než jsi opustil jejich loď, byly jsme s Rafelou odstíněné. Abychom podle nich nemohly získat výhody s pomocí jediné síly. Harine nám nejednou vyhrožovala, že nás pověsí na ráhno, dokud nepřijdeme k rozumu, a já věřila, že to myslí vážně! Buď rád, že máš ty lodě, co jsi chtěl, Rande al’Thore. Harine by ti byla dala jen hrstku! Buď rád, že nechtěla tvoje nové boty a taky ten tvůj příšerný trůn! A postupně tě uznala jako Coramoora, kéž z toho dostaneš bolení břicha!“

Min na ni zírala. Rand a Dobraine na ni zírali a Cairhieňan s otevřenou pusou. Rafela zírala a pohybovala pusou. Meranu vztek přešel a pomalu kulila oči, jak jí došlo, co právě řekla.

Randovi se Dračí žezlo třáslo v pěsti. Min viděla, jak málem vyletěl vzteky pro míň. Modlila se, aby bylo možné se výbuchu vyhnout.

„Zdá se,“ řekl nakonec, „že slova, jež ta’veren vytáhne, nejsou vždy ta, která chce slyšet.“ Mluvil... klidně. „Vedla sis dobře, Merano. Předal jsem vám psí večeři, ale vedly jste si s Rafelou dobře.“

Aes Sedai se zakymácely, jako by se měly každou chvíli čirou úlevou zhroutit na podlahu.

„Alespoň se nám podařilo zatajit podrobnosti před Cadsuane,“ řekla Rafela a uhladila si sukně. „Ale nedalo se zabránit tomu, aby se všichni nedozvěděli, že nějakou dohodu jsme uzavřely, ale zbytek jsme před ní utajily.“

„Ovšem,“ zasupěla Merana. „Dokonce si na nás počíhala cestou zpátky sem. Je těžké před ní něco utajit, ale my to dokázaly. Myslely jsme si, že nebudeš chtít, aby...“ Při pohledu na Randův kamenný výraz se odmlčela.

„Zase ta Cadsuane,“ zavrčel. Zamračil se na kus vyřezávaného kopí ve své ruce a pak ho hodil na křeslo, jako by si nedůvěřoval. „Je ve Slunečním paláci, že? Min, řekni Děvám venku, ať Cadsuane doručí zprávu. Ať se okamžitě dostaví k Draku Znovuzrozenému.“

„Rande, nemyslím,“ začala Min, ale Rand ji uťal, ne drsně, ale rázně.

„Udělej to, Min, prosím. Ta ženská je jako vlk hlídající ovce. Chci zjistit, po čem jde.“

Min si dala načas, než vstala, a pak se loudala. Nebyla jediná, kdo to nepovažoval za dobrý nápad. A chtěla být někde jinde, až se Drak Znovuzrozený postaví Cadsuane Melaidhrin. Dobraine ji cestou ke dveřím předešel a chvatně se poklonil, a Merana s Rafelou byly venku před ní, i když se tvářily, že nikam nespěchají. Aspoň v komnatě. Když Min strčila hlavu do chodby, obě sestry dohonily Dobraina a klusaly pryč.

Zvláštní, když Min přišla, bylo venku půl tuctu Děv, ale teď jejich počet vzrostl a chodba na obě strany jich byla plná. Byly to vysoké tvrdé ženy v šedých a hnědých cadin’sorech, se šufami ovinutými kolem hlav a s dlouhými černými závoji. Hodně jich mělo oštěpy a puklíře, jako by čekaly bitvu. Některé hrály „kámen, nůžky, papír“ a zbytek dával pozor.

Když jim Min předala Randovu zprávu, začaly pohybovat rukama ve své znakové řeči a pak dvě vyzáblé Děvy odběhly pryč. Ostatní se okamžitě vrátily k tomu, co dělaly předtím.

Min se udiveně poškrábala na hlavě a vrátila se do místnosti. Děvy ji vyváděly z míry, ale vždycky s ní promluvily, občas i uctivě, jako k moudré, a občas dělaly ty své divné vtipy. Ale nikdy ji takhle neignorovaly.

Rand byl v ložnici. Z toho se jí rozbušilo srdce. Měl sundaný kabát, sněhobílou košili u krku rozšněrovanou a podolek vytažený ze spodků. Min si sedla na postel, opřela se o tlustý sloupek a komíhala nohama zkříženýma v kotnících. Už dlouho neměla příležitost dívat se, jak se Rand svléká, a hodlala si to užít.

On tam ale zůstal stát a podíval se na ni. „Čemu mě může Cadsuane naučit?“ zeptal se znenadání.

„Tebe a všechny asha’many,“ odpověděla. Takové bylo její vidění. „Já nevím, Rande. Vím jenom, že se to musíš naučit. Vy všichni musíte.“ Zřejmě nehodlal pokračovat ve svlékání. Min si povzdechla a pokračovala. „Potřebuješ ji, Rande. Nemůžeš si dovolit ji naštvat. Nemůžeš si dovolit ji vyhodit.“ Vlastně ji by nedokázalo vyhodit ani padesát myrddraalů a tisíc trolloků, ale to nebylo podstatné.

Rand měl v očích nepřítomný výraz a po chvíli potřásl hlavou. „Proč bych měl poslouchat nějakého šílence?“ zamručel. Světlo, on opravdu věřil, že Luis Therin mluví v jeho hlavě? „Jak se někdo dozví, že ho potřebuješ, Min, tak na tebe má páku. Vodítko, na kterém tě utáhne, kam se mu zlíbí. Já si nenasadím ohlávku kvůli žádné Aes Sedai. Kvůli nikomu!“ Pomalu rozevřel pěsti. „Tebe potřebuju, Min,“ řekl prostě. „Ne tvá vidění. Prostě tebe.“

Světlo ji spal, ale že jí dokázal pár slovy podrazit nohy!

Se stejně dychtivým úsměvem popadl košili a začal si ji přetahovat přes hlavu. Min sepjala prsty na břiše a dívala se.

Tři Děvy, které vrazily do ložnice, už neměly šufy, které by jim zakrývaly krátké vlasy, a neměly ani zbraně, ani ty velké nože. Víc si Min nestačila všimnout.

Rand měl hlavu a ruce pořád v košili a Somara ji chytila a zakroutila ho do ní. Zároveň mu podrazila nohy. Ohnul se a zakolísal.

Nesair, s ohnivými vlasy a krásná i s jizvami na tvářích, ho praštila pěstí do boku, až klopýtl.

Min s výkřikem skočila z postele. Nevěděla, co se to tu děje, ale vytáhla z rukávu nůž a vrhla se na Děvy. Ječela: „Pomoc! Ach, Rande! Pomozte mu někdo!“ Tedy aspoň se o to snažila.

Třetí Děva, Nandera, se k ní otočila jako had a kopla Min do břicha, až jí vyrazila dech. Nože jí vypadly z ochromených rukou a udělala salto přímo přes Nandeřinu nohu. S nárazem přistála na zádech. Pokusila se pohnout, dýchat - pochopit! - ale mohla pouze ležet a dívat se.

Tři ženy docela stačily. Nesair a Nandera Randa mlátily a Somara ho držela ohnutého v jeho vlastní košili. Bily ho do břicha a do pravého boku. Min by se byla hystericky smála, kdyby mohla dýchat. Snažily se ho umlátit k smrti, ale dávaly pozor, aby ho nezasáhly do jizev na levé straně.

Velmi dobře věděla, jak má Rand tvrdé a silné tělo, ale tohle nemohl nikdo vydržet. Pomalu se mu podlomila kolena, a když se zhroutil na zem, Nandera s Nesair couvly. Kývly a Somara ho konečně pustila. Přepadl na břicho. Slyšela, jak supí a snaží se potlačit úpění. Somara si k němu klekla a téměř něžně mu stáhla košili. Ležel tam s tváří na dlažbě, vyvaloval oči a lapal po dechu.

Nesair ho popadla za vlasy a trhla mu hlavou nahoru. „My vyhrály právo,“ zavrčela, „ale každá Děva tě chtěla dostat do rukou. Kvůli tobě jsem opustila svůj klan, Rande al’Thore. Nedovolím, abys na mě plival!“

Somara natáhla ruku, aby mu uhladila vlasy, a pak ucukla. „Takhle zacházíme s prvním bratrem, který nás zneuctí, Rande al’Thore,“ řekla. „Poprvé. Příště použijeme řemeny.“

Nandera tam stála s rukama v bok. „Neseš čest Far Dareis Mai, synu Děvy,“ vyjela. „Slíbil jsi, že nás zavoláš k tanci oštěpů, a pak si utečeš do bitvy a nás necháš tady. To nám už neuděláš.“

Odešla a ostatní ji následovaly, jen Somara se ohlédla a řekla: „Nenuť nás k tomu znova, synu Děvy.“

Rand se zvedl na všechny čtyři a Min se k němu doplazila. „Musely se zbláznit,“ sípěla. Světlo, jak ji nesnesitelně bolelo břicho! „Rhuark je -!“ Nevěděla, co by Rhuark udělal. Ale stejně by to nebylo dost. „Sorilea.“ Sorilea je natáhne na slunce! Pro začátek! „Až jí řekneme -“

„Nikomu to nepovím,“ prohlásil. Pořád kulil oči, ale mohl mluvit. Jen stěží. „Mají na to právo. Vysloužily si ho.“

Min ten tón moc dobře poznala. Když se muž rozhodne být umíněný, bude sedět nahý v kopřivách a tvrdit vám do očí, že ho z toho zadek nepálí! Skoro ji potěšilo, když zasténal, jak mu pomáhala na nohy. No, pomohli si navzájem. Jestli se chtěl chovat jako idiot, tak si pár modřin zasloužil!

Lehl si na postel na hromadu polštářů a ona se k němu přitulila. Sice doufala ve víc, jenomže on toho teď víc nezvládne, tím si byla jistá.

„Doufal jsem, že postel využijeme jinak,“ zamumlal. Nebyla si jistá, jestli to bylo určeno pro ni.

Zasmála se. „Stejně jsem ráda, že mě držíš, jako při tom... ostatním.“ Kupodivu se usmál, jako by věděl, že lže. Teta Miren tvrdila, že to je jedna ze tří lží, které každý muž ženě uvěří.

„Jestli ruším,“ ozval se ode dveří chladný hlas, „tak se asi můžu vrátit, až se to bude víc hodit.“

Min od Randa odskočila, jako kdyby pálil, ale když si ji přitáhl zpátky, zase se k němu přitulila. Poznala Aes Sedai ve dveřích, obtloustlou mrňavou Cairhieňanku se čtyřmi tenkým pruhy na poprsí a bíle prostřihávanou sukní. Daigian Moseneillin byla jednou ze sester, které přišly s Cadsuane. A podle Min se nafukovala víc než sama Cadsuane.

„Kdo asi jsi, když jsi doma?“ zeptal se Rand líně. „Ať jsi kdokoliv, to tě nikdo nenaučil klepat?“ Min si uvědomila, že zatíná svaly na ruce, kterou ji drží.

Měsíční kámen, jenž Daigian visel na čele na stříbrném řetízku, se zakýval, když potřásla hlavou. Nebyla nadšená. „Cadsuane Sedai obdržela tvou žádost,“ řekla chladněji než předtím, „a požádala mě, abych ti vyřídila, že lituje. Velmi touží dokončit výšivku, na které pracuje. Asi by tě mohla navštívit jindy. Pokud si najde čas.“

„Tohle řekla?“ zeptal se Rand nebezpečným tónem.

Daigian opovržlivě frkla. „Nechám tě pokračovat v... tom, co děláš.“ Min napadlo, jestli by jí prošlo, kdyby vrazila pár facek Aes Sedai. Daigian si ji mrazivě prohlédla, jako by slyšela, co si myslí, a obrátila se k odchodu.

Rand se s tlumenou kletbou posadil. „Řekni Cadsuane, že může jít do Jámy smrti!“ zařval za odcházející sestrou. „Řekni jí, ať shnije!!“

„To nepůjde, Rande,“ povzdechla si Min. Bude to těžší, než si myslela. „Ty Cadsuane potřebuješ, ale ona tebe ne.“

„Opravdu?“ zeptal se tiše a Min se zachvěla. Prve si jenom myslela, že má nebezpečný hlas.

Rand se pečlivě připravil, znovu si vzal zelený kabát a poslal po Min zprávy, které měly dál vyřídit Děvy. Aspoň tohle ještě dělaly. Žebra ho bolela skoro tolik co rána v boku a měl pocit, že ho do břicha praštily prknem. Slíbil jim to. Uchopil saidín tady, když byl sám, protože nechtěl, aby ho ani Min viděla zakolísat. Alespoň ji dokáže udržet v bezpečí, ale jak by se mohla cítit v bezpečí, kdyby ho viděla upadnout? Musel být silný, kvůli ní. Musel být silný kvůli světu. Ten uzlíček Alanniných emocí v koutku mysli mu připomněl, kolik stojí neopatrnost. Teď právě Alanna trucovala. Musela nějakou moudrou rozčílit, poněvadž když si sedala, sedala si opatrně.

„Pořád si myslím, že je to šílenství,“ ozvala se Min, když si vkládal Mečovou korunu na hlavu. Musel dávat pozor, aby ho ty maličké čepele nepoškrábaly. „Copak mě neposloucháš? No, jestli do toho chceš jít, tak já jdu s tebou. Přiznal jsi, že mě potřebuješ, a k tomuhle mě budeš potřebovat ještě víc!“ Byla pěkně rozohněná, pěsti v bok, podupávala a oči jí svítily.

„Ty zůstaneš tady,“ sdělil jí pevně. Stále si nebyl jistý, co hodlá udělat, ale nechtěl, aby ho viděla, jak klopýtne. Moc se bál, že by mohl klopýtnout. Ale čekal hádku.

Min se na něj zamračila a přestala podupávat. Rozzlobené světlo v očích jí pohaslo. „No, asi jsi dost starý, abys dokázal přejít dvůr bez toho, že by tě někdo musel držet za ruku, ovčáku. Kromě toho jsem vážně pozadu ve čtení.“

Spustila se do vysokého zlaceného křesla, složila pod sebe nohy a zvedla knížku, kterou četla, když přišel. Ve chvilce vypadala ponořená do čtení.

Rand kývl. Právě tohle chtěl. Aby zůstala tady a v bezpečí. Přesto na něj úplně nezapomněla.

Na chodbě za dveřmi dřepělo šest Děv. Jen na něho tupě zíraly. Nandera nejtupěji, pak Somara a Nesair. Měl dojem, že Nesair je Shaido. Bude na ni muset dávat dobrý pozor.

Asha’mani také čekali - Luis Therin zase vykládal o zabíjení - všichni kromě Narishmy s draky na límcích. Rand rozkázal Narishmovi, aby zůstal v jeho komnatách, a ten mu ostře zasalutoval a v těch velkých tmavých očích, které viděly příliš, měl obvinění. Rand si nemyslel, že by si Děvy vylily zlost na Min, ale nehodlal to riskovat. Světlo, řekl Narishmovi všechno o pastech spletených v Kameni, když ho posílal vyzvednout Callandor. Ten člověk si pořád něco představoval. Světlo ho spal, bylo to šílené riziko.

Jen šílenci nikdy nedůvěřují. Luis Therin zněl pobaveně. A docela šíleně. Rány v boku Randa pobolívaly, jako by spolu vzdáleně rezonovaly.

„Ukažte mi, kde naleznu Cadsuane,“ rozkázal. Nandera hladce vstala a bez ohlížení vyrazila. Rand šel za ní a ostatní se zařadili za něj. Šli s ním Dashiva, Flinn, Hopwil a Morr. Cestou jim chvatně vydával příkazy. Flinn, právě on, chtěl něco namítat, jenomže Rand ho sjel. Teď nebyl čas na hádky. Prošedivělý bývalý gardista byl poslední, od koho to Rand čekal. Od Morra nebo Hopwila snad. I když už jim neteklo mlíko po bradě, pořád byli dost mladí, aby se holili jenom obden. Flinn ale ne. Nandeřiny měkké boty nedělaly sebemenší hluk. Jejich kroky se odrážely od vysoké hranaté klenby a zaháněly všechny do stínu. Jeho rány pulsovaly.

Všichni ve Slunečním paláci už Draka Znovuzrozeného znali od vidění a věděli, kdo jsou muži v černých kabátech. Sloužící v černé livreji se hluboko klaněli a snažili se zmizet z dohledu. Většina šlechticů se taky snažila dostat od pěti mužů, kteří dokázali usměrňovat, a mířila někam s cílevědomými výrazy, co nejdál. Ailil se dívala, jak procházejí kolem, s nečitelným výrazem. Anaiyella se samozřejmě uculila, ale když se Rand ohlédl, civěla za ním se stejným výrazem jako Nandera. Bertome se usmál, když ohýbal koleno, temně se usmál, a nebyla v tom radost, ani potěšení.

Nandera nepromluvila, ani když dorazili k cíli, jenom oštěpem ukázala na zavřené dveře, otočila se na patě a odkráčela směrem, kterým přišla. Car’a’carn zůstal bez jediné Děvy na stráži. Myslely si, že mu čtyři asha’mani zajistí bezpečí? Nebo to, že odešla, bylo další známkou rozhořčení?

„Udělejte, co jsem vám říkal,“ řekl Rand.

Dashiva sebou trhl, jako kdyby chtěl couvnout, a potom uchopil pravý zdroj. Široké dveře s vyřezávanými vodorovnými čárami se s nárazem pramene vzduchu rozlétly. Ostatní tři asha’mani uchopili saidín a zachmuřeně Dashivu následovali.

„Drak Znovuzrozený.“ Dashivův hlas se hlasitě rozléhal, mírně zesílený jedinou silou. „Král Illianu, Jitřní pán přichází za ženou Cadsuane Melaidhrin.“

Rand vstoupil a narovnal se. Nepoznal to druhé tkanivo, které Dashiva vytvořil, ale vzduch jako by bzučel nebezpečím, bylo cítit, že se blíží něco nevyhnutelného a už je to dost blízko.

„Poslal jsem pro tebe, Cadsuane,“ pronesl Rand. Nepoužil tkaniva, hlas měl dost tvrdý i bez nich.

Zelená sestra, již si pamatoval, seděla u stolku s vyšívacím kruhem v rukou, vedle sebe měla položený otevřený košík, z něhož se sypaly cívky nití jasných barev. Byla přesně taková, jak si ji pamatoval. Na temeni měla ocelově šedý drdol ozdobený zlatými přívěsky v podobě ryb, ptáků, hvězd a měsíců. Oči měla tak tmavé, až byly skoro černé. Chladné, přemýšlivé oči. Luis Therin při pohledu na ni zakvílel a prchl.

„No,“ utrousila a odložila kruh na stůl, „musím říct, že jsem už zadarmo viděla lepší. S tím, co všechno jsem o tobě slyšela, chlapče, bych čekala nejmíň dunění hromu, nebeské trouby, blesky na nebi.“ Klidně si prohlédla pět mužů s kamennými tvářemi, kteří mohli usměrňovat, což by mělo stačit, aby sebou každá Aes Sedai trhla. Ona se klidně dívala na Draka Znovuzrozeného. „Doufám, že aspoň začneš žonglovat,“ dodala. „Nebo polykat oheň? Mívala jsem hrozně ráda kejklíře, co polykali oheň.“

Flinn vyprskl smíchy, než se ovládl, a i pak si prohrábl věneček vlasů a zřejmě se snažil potlačit pobavení. Morr a Hopwil si vyměnili zmatené a nemálo rozhořčené pohledy. Dashiva se nepříjemně usmál a tkanivo, jež držel, zesílilo, až se chtěl Rand ohlédnout přes rameno, aby zjistil, co se na něj žene.

„Stačí, že víš, kdo jsem,“ sdělil Cadsuane. „Dashivo, vy všichni, počkejte venku.“

Dashiva otevřel ústa, aby něco namítl. To nebylo součástí Randových příkazů, ale na tuhle ženskou zřejmě velký dojem neudělali. Muži tedy odešli, pouze cestou reptali. Hopwil a Morr vlastně vyšli ochotně, jen po Cadsuane loupli okem. Flinn byl jediný, kdo odešel důstojně, třebaže kulhal. A pořád se tvářil pobaveně!

Rand usměrnil a těžké křeslo s vyřezávanými levharty se přesunulo od stěny, udělalo kotrmelec a zlehka jako pírko se postavilo před Cadsuane. Zároveň se z dlouhého stolu s ubrusem vznesl těžký stříbrný džbán a s hlasitým lupnutím se prudce ohřál. Z vršku vyletěla pára a džbán se naklonil a stříbrný pohár obratně zachytil tmavou tekutinu.

„Myslím, že je to příliš horké,“ usoudil Rand a z vysokých úzkých oken vypadly skleněné tabulky a ledový vítr dovnitř přinesl sněhové vločky. Pohár vyletěl ven a pak se mu vrátil do ruky, když si sedal. Ať vidí, jak klidná dokáže zůstat, když na ni hledí šílenec. Tmavá tekutina byl čaj, příliš silný poté, co ho ohřál, a dost hořký, aby mu z něj zatrnuly zuby. Ale teplota byla správná. V místnosti foukalo, až nástěnné koberce na stěně zavlály, ale v prázdnotě to bylo vzdálené, studilo to někoho jiného.

„Vavřínová koruna je jistě hezčí než jiné,“ prohodila Cadsuane s úsměvem. Ozdoby ve vlasech se ve větru houpaly a z drdolu se jí uvolnilo pár pramínků, ale ona jen zachytila výšivku, než ji to sfouklo ze stolu. „To jméno se mi líbí víc. Ale nemůžeš čekat, že na mě koruny udělají dojem. Naplácala jsem na zadek dvěma vládnoucím králům a třem královnám. Když jsem s nimi skončila, tak se pár dní neposadili, ale získala jsem jejich pozornost. Už ale jistě chápeš, proč na mě koruny nedělají dojem.“

Rand povolil zaťaté čelisti. Skřípání zuby by mu neprospělo. Vykulil oči a doufal, že vypadá šíleně místo vztekle. „Většina Aes Sedai se Slunečnímu paláci vyhýbá,“ sdělil jí. „Kromě těch, které mi složily přísahu věrnosti. A ty držím v zajetí.“ Světlo, co s nimi jenom provede? Dokud jim moudré bránily, aby mu nevletěly do vlasů, tak bylo všechno v pořádku.

„Aielové si zřejmě myslí, že si můžu chodit, kam se mi zlíbí,“ prohodila nepřítomně a dívala se na výšivku, jako by uvažovala, že bude pokračovat. „Jde o nějakou nepatrnou pomoc, kterou jsem poskytla jednomu chlapci. I když proč by si kdokoliv kromě jeho mámy měl myslet, že za to stojí, to tedy netuším.“

Rand se znovu snažil neskřípat zuby. Ta žena mu zachránila život. Ona a Damer Flinn a pár dalších, mezi jinými Min. Ale Cadsuane dlužil ještě něco navíc. Světlo ji spal. „Chci, abys byla mou rádkyní. Jsem teď králem Illianu, a králové mají rádkyně Aes Sedai.“

Opovržlivě se podívala na jeho korunu. „To určitě ne. Rádkyně musí u svého svěřence stát a dívat se, jak dělá hlouposti, na můj vkus až příliš často. Taky musí přijímat rozkazy, což já teda moc neumím. Nezvládl by to někdo jiný? Třeba Alanna?“

Rand se proti své vůli narovnal. Věděla o tom poutu? Merana říkala, že se před ní dá těžko něco utajit. Ne, s tím, kolik toho jeho „věrné“ Aes Sedai Cadsuane povídají, si bude lámat hlavu později. Světlo, kéž by se Min pro jednou zmýlila. Ale to by spíš uvěřil, že dokáže dýchat ve vodě. „Já...“ Nedokázal se přimět povědět jí, že ji potřebuje. Žádná ohlávka! „Co kdybys nemusela skládat žádné přísahy?“

„To by asi šlo,“ připustila pochybovačně a dívala se na tu svou prokletou výšivku. Znovu vzhlédla. Přemýšlivě. „Mluvíš... neklidně. Nerada říkám muži, že se bojí, i když k tomu má důvod. Jsi neklidný kvůli sestře, kterou se ti nepovedlo změnit v ochočeného psíčka a která nějak ulovila tebe? Podívám se. Můžu ti slíbit jen pár věcí. Třeba tě to uklidní. Pochopitelně očekávám, že budeš poslouchat - jestli kvůli tobě budu plýtvat dechem, tak kvůli tomu budeš brečet - to je další věc, která ti rozhodně vadí - ale nečekám zase, že mi povíš, po čem v hloubi srdce toužíš. Ach ano. Ať udělám cokoliv, bude to pro tvé dobro, ne moje, ne pro dobro Bílé věže, ale tvoje. Uklidnilo to tvůj strach? Promiň, tvůj neklid.“

Randa napadlo, jestli se snad má začít smát, když na ni tak zíral. „To vás učí, jak na to?“ chtěl vědět. „Aby slib zněl jako hrozba?“

„Ach, chápu. Chceš pravidla. To chce většina chlapců, ať říkají cokoliv. No dobře. Podíváme se. Nezdvořilost mi vadí. Takže se ke mně a k mým přátelům a hostům budeš chovat slušně. Včetně toho, že na ně nebudeš usměrňovat, pokud jsi to už neuhádl, a budeš se ovládat, protože, jak jsem slyšela, umíš se pěkně vztekat. A totéž se týká i tvých... společníků v těch černých kabátech. Škoda, kdybych ti musela naplácat za něco, co udělal některý z nich. Stačí ti to? Můžu vymyslet další, jestli chceš.“

Rand postavil pohár vedle křesla. Čaj byl nejen hořký, ale i studený. Pod okny se začínaly objevovat závěje. „Já mám sice zešílet, Aes Sedai, ale ty už jsi šílená.“ Vstal a zamířil ke dveřím.

„Doufám, že ses nepokoušel použít Callandor,“ řekla za ním mile. „Slyšela jsem, že zmizel z Kamene. Jednou se ti podařilo uniknout, ale dvakrát se ti to nepovede.“

Rand se zastavil a ohlédl se přes rameno. Ta žena už zase píchala jehlou do té své zatracené výšivky! Zavál vítr a sníh kolem ní zavířil, ale ona ani nezvedla hlavu. „Co myslíš tím uniknout?“

„Cože?“ Nevzhlédla. „Ach. Jenom málokdo ve Věži věděl, co je Callandor, než jsi ho vytáhl, ale v zaprášených koutech věžové knihovny jsou schované zajímavé věci. Před pár lety jsem ji prohrabala, když jsem začala mít podezření, že piješ mateřské mlíko. Těsně před tím, než jsem se rozhodla stáhnout do ústraní. Děti jsou špinavé a já netušila, jak tě najít, než přestaneš kapat na jednom nebo na druhém konci.“

„Co tím myslíš?“ vyptával se drsně.

Teď Cadsuane vzhlédla a s rozevlátými vlasy a sněhem na klíně vypadala jako královna. „Říkala jsem ti, že nesnáším nezdvořilost. Jestliže mě ještě někdy požádáš o pomoc, tak čekám, že to uděláš zdvořile. A budu čekat omluvu za tvé dnešní chování!“

„Co jsi myslela s tím Callandorem!“

„Má kaz,“ odvětila stroze, „nemá nárazník, díky němuž je možné bezpečně používat ostatní sa’angrialy. A zřejmě zesiluje špínu a vyvolává šílenství. Alespoň dokud ho muž používá. Jediný bezpečný způsob, jak bys mohl Meč, který není mečem, použít, aniž bys riskoval, že se zabiješ, nebo se pokoušel udělat Světlo ví jakou pitomost, je propojit se se dvěma ženami, kdy jedna povede prameny.“

Rand odešel a snažil se nehrbit. Takže to, co zabilo Adleyho, nebyla jen ohavnost saidínu kolem Ebú Daru. On toho muže zavraždil ve chvíli, kdy Narishmu pro Callandor poslal.

Za ním se nesl Cadsuanin hlas. „Pamatuj, chlapče. Musíš moc hezky poprosit a omluvit se. Potom budu možná souhlasit, jestli ta omluva bude znít opravdově.“

Rand ji skoro neslyšel. Doufal, že Callandor opět použije, doufal, že bude dost silný. Teď mu zůstala jediná naděje a ta ho děsila. Měl dojem, že slyší hlas jiné ženy, mrtvé ženy. Mohl bys vyzvat Stvořitele.