Malevil

10

Fulbert po snídani zpovídá ve „svém“ pokoji kajícníky a já se zatím vydám k Porodnici za Goliášem, abych s ním pokračoval v jezdeckém výcviku. Přes všecko mé úsilí ještě chvilku potrvá, než se z těžkého tahouna stane slušný jezdecký kůň. Nemá dost citlivou tlamu, pobídkám rozumí, jen když se mu chce, a zastavit ho není snadné. Taky mi vadí, že musím na jeho širokém hřbetě sedět nezvykle rozkročený a sevření pak nemívá patřičný účinek. Připadám si na tak těžkém hřebci jak středověký rytíř. Chybí mi jen brnění. On sám by je ani nepocítil. Tenhle mohutný hřebec by rozhodně unesl dvojnásobek, i trojnásobek mé váhy. Vládne neuvěřitelnou zásobou síly, a když se pustí do cvalu, mám vždycky dojem, jako bych se řítil do útoku. Hřbet mě, pravda, svou šíří až překvapuje, ale zato je pohodlný. Sedí se na něm ohromně dobře, pro dlouhou výpravu, při níž by nezáleželo na rychlosti, bych doporučil citlivým zadnicím jedině Goliáše.

Jacquet s Momem právě čistí boxy, a jak se chystám osedlat Goliáše, všimnu si, že Momo už zase naložil Miláčkovi dvakrát tolik slámy než druhým dvěma koním. Ne že by ti dva přišli zkrátka, ale Miláček jí má zbytečně mnoho. Obořím se na Moma, není-li mu hanba takhle nadržovat jednomu koni a zároveň plýtvat slámou; na můj příkaz musí polovinu steliva odklidit. Pohrozím mu, že přistihnu-li ho ještě jednou, nakopu ho do zadku.

Je to hrozba čistě mechanická. Zdědil jsem ji po strýci, ale v praxi ji, stejně jako on, nikdy neuplatnil. Člověk by myslel, že proměnou v čirou teorii musela ztratit všechnu účinnost. Ale na Moma, který ji dodnes chápe jako krajní výraz rodičovské nespokojenosti, pořád ještě do určité míry platí. Jsem sice o několik let mladší než on, v jeho očích jsem však spolu se strýčkovým majetkem zdědil i strýčkovu otcovskou moc nad ním.

Čtu mu levity a při tom jako každé ráno procházím všemi boxy, abych se ujistil, že automatické napáječky v pořádku běží. Ještě štěstí, že je na Malevilu rozvod vody zajišťován samospádem, protože být odkázáni na čerpadlo, zůstali jsme úderem osudného dne nejen navždy bez elektřiny, ale tím i bez vody.

Jen vstoupím do boxu k Amarantě, klisna se mnou začne jako obvykle laškovat, šťouchá mě hlavou do zad, klade mi vlhké nozdry na šíji, kouše mě do rukávů. Jen ruce jí chybějí, aby mě mohla lechtat. Koutkem oka přitom číhá po slepici, jež se k ní do boxu zatoulala, jak jsem nechal za sebou otevřená dvířka. Naštěstí jsem slípku zmerčil první, důkladným plácnutím po zadku zatrhnu Amarantě úmysl vyrazit z ní kopytem duši a zvrtačelou opeřenou nešťastnici postrčím nohou k východu.

Skočím se mrknout i na Fulbertova velkého šedivého osla, nebo spíš na jeho vědro s vodou; je totiž ustájen v boxu, který jediný nemá napáječku. Protože u něho obchůzka končí, naberu potom do dlaně – z obavy před špičatým zobanem vlastně do staré rukavice – pár zrnek ječmene, a kde se vzal tu se vzal, rázem mi sedí u nohou náš havran. Ví bůh, jak dokázal vystihnout tu pravou chvíli. Chvilku mě ve své oblíbené póze starého lakomého hrbáče s rukama složenýma na zádech podezíravě obchází, pak zamává křídly, usadí se mi na levém rameni a začne mi zobat z dlaně; koutkem čilého oka mě přitom bez ustání pozoruje. Sezobe snídani, ale hned neodletí, sedí mi na rameni, ještě když vcházím do boxu ke Goliášovi, abych ho osedlal. Ke Goliášovi, ano, neříkám k Amarantě, protože do jejího boxu mě náš Kra dosud nikdy nedoprovodil. Taky jedna věc, nad kterou žasnu: jak mohl poznat, že je Amaranta sice hodná k lidem, ale nebezpečná pernatcům?

Ve chvíli, kdy navlékám Goliášovi udidlo (Kra se mu zatím prochází po širokém hřbetě), přijde Menou podojit Černou, a aniž na mne vidí, začne si mi z vedlejšího boxu stěžovat, jak je na všecko sama. Upozorním ji, že dost dobře nejde, aby Falvinka s Miette myly a utíraly v hradní síni včerejší nádobí a zároveň dojily v chlévě krávu, a že jedna a táž ruka je ostatně pro krávu lepší. Mou poznámku vystřídá nejprve ticho, načež se v Menouině boxu rozbrblá proud nesrozumitelného žehrání, v němž rozeznávám slova jako „slabost“, „pěkná děvka“ a „stehna“. Není těžké dobrat se podle nich celkového smyslu.

Když pořád mlčím, Menou zvýší hlas a přejde k dalším stížnostem. Přede mnou se Falvinka tváří, jako by z jídla sotva uzobla, a potají se zatím láduje (rád bych věděl, jak to dokáže, když má Menou všechny klíče u sebe). Už teď je jak bečka, a jestli se nepřestane pořád takhle cpát, těžko se dočká nějakého stáří. Tady Menou na okamžik odbočí, aby mi připomněla, že nám hnedle dojde mýdlo a cukr, takže až povedeme krávu do La Roque, musíme si tam o ně říci. A hned se zas vrátí k svému oblíbenému tématu, totiž představě Falvinčina brzkého konce, jehož podobu mi líčí už předem: hrůzná smrt zadušením následkem přežranosti.

Goliáš už je osedlaný, vyvedu ho ven a přitom poznamenám, že už je Falvinka tady. Jen tak, abych té nekrománii učinil konec, protože v sousedním boxu je Jacquet, který všechno slyší, i když jak vím, babičce nic neřekne. Falvinka však doopravdy přichází a hrne si to plnou parou přímo ke mně; chce mi předvést svou pracovní horlivost, a než nasednu na koně, taky si se mnou maličko popovídat. Jen se pozdravíme, hned začne sténat a naříkat nad počasím a já naříkám spolu s ní. Ode dne výbuchu je nebe neustále šedivé a zimavé, bez deště, bez jediného slunečního paprsku. Jestli to tak bude pokračovat, všechno všudy zajde, říká Falvinka. Může si to odpustit, myšlenka na zmizelé slunce a na déšť, který stále nepřichází, projde každému z nás hlavou stokrát za den. Neseme v sobě tuhle úzkost ode dne pohromy.

Z Porodnice vyjde Menou a stroze Falvince přikáže, aby pokračovala v dojení. „S Černou jsem hotová,“ sdělí jí suše, „čeká ještě Princezna. Ale nezapomeň, že je tady Princ, nesmíš jí vzít víc jak dva tri litry. Já jdu za Fulbertem.“ A zamíří pryč. Hubená a pohrdavá. Hledím za tím drobným, droboučkým ranečkem kostí, jak se vzdaluje, jak si to na svých velikých šlapkách energicky cupitá k donjonu, a v duchu se ptám, z jakých hříchů se taková Menou může asi zpovídat, pominu-li sem tam nějakou tu sprosťárničku vůči Falvince.

Falvinka, ještě zadýchaná spěchem, sleduje můj pohled.

„Když se nad tou Menou zamyslíš,“ prohlásí, „učiněná pápěrka. Nějakých čtyřicet kilo, a to jí ještě přidávám. Prostě kde nic, tu nic. Když si člověk představí, že by na ni padla nemoc a doktor“ (kde by se vzal?) „jí nařídil dietu, z čeho by zažívala? Taky už není nejmladší. Proti mně má šest let navíc, a v našem věku není šest let žádná legrace. Nechtěla jsem ti to ani říkat, Emanueli, ale připadá mi, že sešla už jen za tu dobu, co jsem na Malevilu. Někdy bývá duchem nepřítomná. Pamatuj si, co ti povídám, ta jednou skončí pomatená. Třeba tuhle: něco jí tak trošku povídám, a ona mi ani neodpoví. Hned jsem poznala, že se jí myšlenky rozutíkaly.“

Pod záminkou, že chci trochu provést Goliáše, aby se rozhýbal, než na něj nasednu, odvedu rozkládající Falvinku od Porodnice, protože Momo na rozdíl od Jacqueta nepoví, co neví. Dokonce se v tom s chutí vyžívá. Nesmlčí nic a ještě věc vylepší, nebo spíš přibarví na černo, a jeho lesklé tmavé oči jenom číhají, jak se ten druhý otráví. Já ovšem pomatený neskončím: poslouchám Falvinku a na znamení pozornosti občas něco zamručím. Není to poprvé, kdy mi ta či ona z našich dvou staruch věští brzký skon své kolegyně. Zpočátku mě to bavilo. Ale teď, abych řekl pravdu, si spíš smutně říkám, jaký je člověk podivný živočich, když může s tak lehkým srdcem přát bližnímu smrt.

Vedu Goliáše za uzdu, a když se s ním a s udýchanou Falvinkou, která se po mé levici snaží udržet se mnou krok, vracím od vstupní věže k druhým hradbám, spatřím na padacím mostě Miette. Jde ke mně. Leží mezi námi ještě čtyřicet metrů, a jak se k sobě blížíme, je to velice pěkná chvilka. Miette má na sobě opranou modrou halenku, spravovanou a zmačkanou, ale čisťounkou a vzdutou, až radost pohledět, a modrou vlněnou sukénku, taky už notné zašívanou, která jí sahá nad kolena a odhaluje nohy bez punčoch, obuté jen do gumových botek. Nohy i paže má nahé, statné a červené. Není vůbec zimomřivá, kdežto já si ke starým jezdeckým kalhotám navlékl svetr s rolákem, a i v něm se málem klepu zimou. Vlny bohatých vlasů, velice podobných babiččiným, jenže černých jako uhel, se jí rozlévají po ramenou; přistoupí ke mně, s láskyplnou něhou na mne upře sladké oči zářící živočišnou nevinností a políbí mě na obě tváře. Přitiskne se ke mně v tu chvíli celým tělem, ale ne pro vlastní potěšení: čistě proto, aby je způsobila mně. Jsem jí za tu velkodušnost vděčný, protože vím stejně dobře jako všichni na Malevilu, že jí samotné rozkoš nic neříká. Kdyby někdo otevřel její prostinké srdce, vsadím se, že by tam dokonce našel jakýsi úžas nad tím, proč jsou muži tak posedlí ohmatávat osoby jejího pohlaví.

Falvinka se s těžkopádnou ohleduplností vytratí a pak si Miettiných mazlivých rukou a rtů musí užít ještě Goliáš. S lehkým zákmitem žárlivosti si mimochodem všimnu, že ho hubičkuje na tlamu, ačkoli nikoho z mužů na ústa nikdy nepolíbí. Když se s ním dost namazlí, postaví se přede mne a spustí svou mimickou řeč. Především mi sdělí, že se s ní (palec obrácený k srdci) ten (oči šejdrem a sepjaté ruce) doopravdy miloval (gesto, jež nelze popsat), tak jak si to myslela (ukazováček namířený k čelu). Velice se jí to nelíbilo (znechucená grimasa), obzvlášť s někým takovým (sepjaté ruce), ale ještě víc ji pobouřilo (rozzlobená tvář), že jí ten (oči šejdrem, sepjaté ruce) nabídl (dlaně vztažených rukou obrácené vzhůru jako podnos), aby s ním odešla (nohama napodobí chůzi, pravicí sevře čísi neviditelnou ruku) do La Roque (rozmáchne se paží do dálky) a tam mu sloužila (pohyby, jako když cídí a pere). Taková lumpárna! (zatne pěsti na kyčlích, svraští obočí, ohrne rty a dupe nohama, jako by zašlapávala hada.) Odmítla to (divoce vrtí hlavou) a odešla pryč (obrat o sto osmdesát stupňů, nepřátelská záda, rozhořčení vyjadřuje dokonce i zadeček). Udělala dobře?

Protože v ohromení nad Fulbertovou troufalostí neodpovídám, zopakuje poslední gesta ještě jednou.

„Ale ovšem, Miette, nemohlas udělat nic lepšího,“ řeknu a levou rukou ji pod záplavou krásných těžkých vlasů pohladím po šíji. Pravicí zároveň pobídnu Goliáše, který už nemůže vydržet na místě. Miette mě v chůzi okamžité zhubičkuje na tvář, jen tak v letu, kam se zrovna trefí, už to v jednu chvíli skoro vypadá na podobný polibek, jaký dopřála Goliášovi. Ale ne, už běží, aby pomohla v Porodnici. Právě odtud vyšla Falvinka, kymácí se v těžkých bocích jako mořský koráb a valí se k donjonu.

Tak se mi zdá, že tentokrát Fulbert přestřelil a věci se začínají obracet proti němu. Ale zapudím myšlenky na něho z hlavy a soustředím se na svůj úkol. Vyskočím do sedla a procvičuji s Goliášem kolem dvora trojí způsob kroku. Otěží ho pobízím jen při otáčkách a hlavně se snažím, aby klusal. Ostruhy mám bez koleček, užívám jich však jen velmi zřídka a bičíku skoro nikdy, ani když si hřebec začne stavět hlavu. Ne že by ho švihnutí snad bolelo, určitě je ani necítí, ale vypadá to, že je považuje za urážku. Zvládnout mohutného hřebce vyžaduje tolik síly, že jsem po půlhodině zbrocený potem.

Při jedné objížďce kolem dvora jsem koutkem oka zahlédl Jacqueta. Svěšené paže, dlaně pootevřené, těžká ramena vysunutá kupředu, mířil k donjonu. Jsem utahaný a Goliáš taky. Seskočím a vedu hřebce k Porodnici. Objeví se Colin; zatíná zuby. Vejde do boxu zároveň se mnou, a než odstrojím koně a položím sedlo s udidlem na pažení, beze slova si udělá z kusu podestýlky slaměný věchet a začne hřebci zuřivě třít boky, jež se lesknou potem. Vezmu si z velkého lučištníka příklad a začnu z druhé strany; s tím rozdílem, že já nezuřím. Chvílemi přes koňskou šíji po Colinovi mrknu a čekám, kdy vybuchne. A už to ze sebe sype. Viděl se s Meyssonnierem a Tomášem. Ukládali zrovna do skladu kořist z Rybníka a Meyssonnier mu pověděl o dnešní Miettině noci. Poslouchám ho. Naslouchat druhým je na Malevilu můj přednostní úkol. Když se vysoptí, nabádám ho, ať se hledí krotit. Přepadají mě obavy. Fulbertovo postavení se začíná naklánět až povážlivě. Napadá mě, že mi možná nezbude, než jeho porážku nějak zmírnit, abychom se nerozešli příliš ve zlém.

„Viděl ses už s Peyssouem?“ řeknu nakonec.

„Ne.“

„Tak až ho uvidíš, nic mu neříkej. Rozumíš, nic mu neříkej.“

Neochotně přikývne. Jdu zavěsit udidlo a sedlo do sedlovny a Fulbertův veliký šedý osel začne v tu chvíli hýkat, div nám neprasknou bubínky. Malý Colin vystoupí na špičky a nakoukne k němu do boxu. „No no,“ řekne pohrdavě, „copak se tak naparuješ, skrčku nafoukaný, myslíš, že jsi hřebec? Že jsou naše kobyly pro tebe, ty osle jeden? Co tě takhle popadnout a hodit i s tvým pánem do příkopu, co? Aby vám ledová voda zchladila zadky!“

Dám se do smíchu, jak krásné spojil dohromady pána s oslem, a směji se naschvál hodně dlouho, abych dal najevo, že ten záměr nelze samozřejmé brát vážně. „Ale to si piš,“ řekne Colin, vlastním žertem trochu uklidněný, „že mě u zpovědi neuvidí.“ Lehce ho třepnu po zádech a vykročím k donjonu, že se převléknu.

Před padacím mostem potkám Menou. Vypadá nějak ustaraně. Jen se u ní zastavím, zvedne ke mně svou umrlčí hlavičku s živé jiskřícíma očima a spustí: „Zrovna ti chci, Emanueli, povědět, co mi Fulbert po zpovědi řekl. Dělá prý mu hlavu, jak budeme plnit naše náboženské povinnosti, když nemůžeme chodit každou neděli celou tu dálku do La Roque, a tak prý uvažuje, že by jmenoval nějakého vikáře a poslal ho nastálo na Malevil.“

Zírám na ni s otevřenou pusou. „Hned mě napadlo,“ dodá Menou, „že ti to neudělá žádnou radost.“

Neudělá radost! Hodně mírně řečeno! Je mi až moc jasné, co se za Fulbertovou starostlivostí skrývá. Šplhám do točitých schodů v donjonu a skřípu zuby jako prve Colin, jenže z jiných důvodů. Když dorazím do prvního patra, otevřou se jedny z dvojích dveří a v nich se zjeví Fulbert; vyprovází zrovna Peyssoua. Jacquet stojí na chodbě a čeká, až na něho dojde.

„Dobrý den, Emanueli,“ pozdraví mě Fulbert poněkud chladně. (Ví už, že se nehodlám dostavit ke zpovědi.) „Mohl bych s tebou před bohoslužbou několik minut hovořit ve svém pokoji?“

„Počkám na tebe u sebe,“ řeknu. „Druhé patro napravo.“

„Tak dobrá,“ odvětí.

Srazil jsem mu trošku hřebínek, ale na důstojnosti mu to neubralo ani v nejmenším. Nesmírně vznešeným gestem pokyne Jacquetovi dovnitř.

Otočím se okamžitě k Peyssouovi:

„Udělal bys pro mne něco, Peyssou?“

„Ale s radostí.“

„Chci tě poprosit, aby ses usadil vedle v pokoji a vycídil tam pušky. Ale vyblejskat jak na vojně! Ať se to jen svítí!“

Vojenská řeč Peyssouovi sedí, ochotné přisvědčí a mně spadne kámen ze srdce. Ne kvůli puškám, ty jsou čisté i tak, ale že jsem Peyssoua až do mše stáhl z oběhu. Situace už je zkomplikovaná až dost, nepotřebuji mít na krku ještě problém s Peyssouem.

V pokoji stáhnu pulovr i nátělník a do půl těla nahý se dávám do pucu. Už dávno jsem nebyl tak ustaraný a nervózní. Musím pořád myslet na setkání jež mě čeká, a jako prve Colina, nabádám teď k umírněnosti sama sebe. Abych přišel na jiné myšlenky a dopřál si trochu potěšení, otvírám zásuvky a dlouho vybírám košili. Košile jsou můj přepych. Mám jich dobře dva tucty, vlněné, bavlněné, popelínové. Pečuje o ně Menou. Ani pomyšlení že by nechala „bůhvíkoho jiného“, aby je zapral nebo spálil žehličkou.

Jen dopnu poslední knoflíček, někdo klepe. Fulbert. Jacqueta zřejmě rychle vyprovodil. Vstoupí, oči mu padnou na otevřené zásuvky a právě v tu chvíli se odehraje výše zmíněná epizoda, kdy mě „bratrsky“ požádá o košili.

Nadšený zrovna nejsem, ale vyhovím mu. Každý máme nějakou tu slabost: já si potrpím na košile. Je ale pravda, že z té jeho, nemá-li jinou, opravdu už lezou nitě a člověk mu přímo čte ve tváři, jak je šťastný, že ji může hned na místě vyměnit za jednu z mých. Jak už jsem říkal, pohled na jeho svlečené tělo mě přivede v úžas. Trup má na rozdíl od vychrtlé tváře doslova vypasený. Ale svaly mu nechybějí, jsou jen skryté jako u černošských boxerů. Falešný skrz naskrz, klame dokonce i vzhledem.

Zdvořile mu přenechám křeslo u psacího stolu. Zdvořile, ale hlavně vypočítavě, protože na pohovce mám světlo v zádech a Fulbert mi nevidí tak dobře do tváře.

„Díky za košili, Emanueli,“ pronese důstojně.

Dopíná si límeček, váže pletenou šedivou kravatu a přitom na mne upírá vážný pohled, jehož vážnost současně zmírňuje medovým úsměvem. Fulbert je člověk velice inteligentní. Dokonce rafinovaný. Určitě vycítil, že něco neklape, že jsou jeho plány ohroženy, že pro něj znamenám jisté nebezpečí: jeho pohled se podobá dlouhému tykadlu, jímž obezřetně přejíždí po mé osobě.

„Dovolíš, abych ti položil několik otázek?“ řekne posléze.

„Prosím.“

„V La Roque mi říkali, že prý jsi v otázce víry dost vlažný.“

„Ano, býval jsem vlažný.“

,A že prý vedeš ne zrovna příkladný život.“

Zbaví větu ostří lehkým úsměvem, já však mu na úsměv neodpovím.

„,Ne zrovna příkladný život, co se tím v La Roque rozumí?“

„Ne zrovna příkladný, pokud jde o ženy.“

Rozvažuji. Nerad bych bodnutí jen tak přešel. Ale taky bych nerad, aby došlo k výbuchu či roztržce. Hledám nejpřijatelnější odpověď.

„Sám dobře víš, Fulberte,“ řeknu nakonec, „jak je pro muže v plné síle jako ty nebo já těžké obejít se bez ženy.“

Zvednu při těch slovech oči a pohlédnu na něj. Ani nemrkne. Zůstane úplně nepohnutý. Dokonce až moc. Ve jménu své „neúprosné choroby“ a „jedné nohy v hrobě“ by se měl proti životní síle, kterou mu přičítám, ohradit. Znamená to, že ho v mé větě upoutalo něco jiného než pravě tenhle aspekt.

Zničehonic se usměje.

„Není ti, Emanueli, proti mysli odpovídat na mé otázky? Nerad bych, aby to vypadalo, že tě zpovídám proti tvé vůli.“

Ani teď mu úsměv neoplatím. Řeknu s poněkud chladnou vážností:

„Nevadí mi to.“

„Kdy jsi byl naposled u svatého přijímání?“

„V patnácti letech.“

„Měl prý na tebe značný vliv tvůj strýc, protestant.“

Na tohle mu neskočím! Podezření z kacířství energicky odvrhnu:

„Strýček byl protestant. Já jsem katolík.“

„Ale stal ses dost vlažným.“

„Ano, býval jsem.“

„Už nejsi?“

„Měl bys to vědět.“

V mé odpovědi není ani stopa přívětivosti a krásné šilhavé oči trochu zamžikají.

„Pokud tím narážíš na svou každodenní večerní četbu Starého zákona,“ pronese nejhlubším hlasem, jakého je schopný, „musím ti, Emanueli, říci, že sice uznávám čistotu tvých úmyslů, ale nepovažuji takovou četbu pro tvé společníky za příliš vhodnou.“

„Vyžádali si ji oni sami.“

„Je mi známo,“ odvětí podrážděně.

Nic na to neřeknu, nežádám na něm ani vysvětlení. Ostatně je znám.

„Mám v úmyslu,“ pokračuje, „vysvětit někoho z La Roque na vikáře a s tvým svolením ho jmenovat na Malevil.“

Pohlédnu na něj s předstíraným úžasem.

„Ale počkej, Fulberte, jak bys mohl vysvětit někoho na kněze, když nejsi biskup?“

Pokorně sklopí oči.

„V normální době samo sebou nemohu. Ocitli jsme se však v mimořádných podmínkách. A církev musí pokračovat dál. Co by se stalo, kdybych zítra zemřel? Bez následovníka?“

To už je taková nestoudnost, že mu ji nedaruji. Nasadím úsměv.

„No ovšem,“ řeknu a pořád se usmívám. „Ovšem. Chápu, že na seminář v Cahorsu není momentálně ani pomyšlení, ať už by tam chodil Serrurier nebo ne.“

V tu chvíli se prozradí Tvář zůstane sice nepohnutá, ale v očích se mu na nepatrnou půlvteřinu zableskne. Pohled sice kratičký, ale dost děsivý. Začišela z něho na mne divoká vznětlivost a stěží zadržovaná nenávist. Vycítil jsem také, že před sebou nemám zbabělce. Jakýkoli otevřenější výpad by neváhal vrátit.

„Jistě víš,“ pokračuje naprosto klidně, „že v prvotní církvi volilo biskupy shromáždění věřících. Mohl bych se docela dobře odvolat k tomuto precedentu a nechat si svého kandidáta schválit věřícími v La Roque.“

„Na Malevilu,“ přeruším ho suše. „Věřícími na Malevilu, protože by sloužil bohoslužby tady.“

Přejde mou námitku mlčením. Vrátí se raději na pevnější půdu.

„Všiml jsem si,“ pokračuje s vážnou tváří, „že ses nepřišel vyzpovídat. Znamená to, že se stavíš zásadně proti zpovědi?“

Už zas ta snaha chytit mě do pasti kacířství!

„Ale vůbec ne,“ odvětím rázně. „Jde spíš o to, že mně osobně zpověď nepomáhá.“

„Že ti nepomáhá?“ vykřikne s obdivuhodně zahraným výrazem pohoršení.

„Ne.“

A protože mlčím, dodá o něco mírnějším tónem:

„Vyjádři se, prosím tě, přesněji.“

„No, i když jsou mi hříchy odpuštěny, prostě si je vyčítám dál.“

Je to ostatně pravda. Mé svědomí je skutečné utvářeno tak nešťastně, že se nedá vyprat. Už v patnácti letech jsem se konkrétně přesvědčil, nakolik je pro mne zpověď k ničemu, a dodnes jsem na to nezapomněl. Můj tehdejší čin byl sice dětinský, ale velmi krutý, a výčitky svědomí nijak příliš neutichly ani po dvaceti letech.

Myšlenky se mi trochu zatoulaly, nicméně slyším Fulberta, jak odříkává řemeslné kněžské fráze. Připadá mi, že do nich vkládá značný zápal. Když si začne laik hrát na kněze, je papežštější než papež.

Fulbertovi zřejmé neušlo, že ho poslouchám jen jedním uchem, protože najednou ztichne, jako by uťal, a jen dodá:

„Zkrátka a dobře, zpověď tedy odmítáš.“

„Ano.“

„Pak ale nevím, budu-li tě moci připustit k přijímání, jak sis přál.“

„Proč?“

„Není ti jistě neznámo,“ řekne s krátkým šlehnutím v medovém hlase, „že k přijímání může jen člověk ve stavu milosti.“

„No, podle mne trochu přeháníš,“ namítnu. „Ještě než došlo k té věci, bylo ve Francii dost kněží, kteří už přijímání na zpověď nevázali.“

„Nečinili správně!“ prohlásil Fulbert úsečně.

Sevřel rty, oči se mu rozjiskřily. To mě podržte! Tenhle podvodník je navíc taky fanatik. Podivuhodné. Integrista fascinujícího stylu.

Vyloží si mé mlčení špatně a honem mě pospíchá zaskočit:

„Nežádej na mně nemožné, Emanueli. Jak bych ti mohl podat hostii, když nejsi ve stavu milosti?“

„No dobrá,“ řeknu a pohlédnu mu do očí, „tak se tedy spolu pomodlíme k Bohu, aby nám ji ráčil seslat. Mně po všech těch letech, kdy jsem žil stranou svátosti, a tobě po tvé dnešní noci na Malevilu.“

Je to nejtvrdší rána, jakou mu mohu zasadit, aniž tím vyvolám otevřenou roztržku. Fulbertovo sebevědomí však musí být přímo neuvěřitelné, protože ani nemrkne a neřekne jediné slovo. Tváří se dokonce, jako by nic neslyšel. V jistém smyslu ho usvědčuje právě to, že mlčí, protože kdyby chtěl vypadat nevinný, musel by po mně chtít vysvětlení, co jeho „nocí na Malevilu“ vlastně myslím.

„Pomodlíme se, Emanueli,“ prohlásí po chvíli hlubokým hlasem. „Modlitby je člověku vždycky zapotřebí. A já budu prosit Boha především za to, aby ses nebránil přijmout na Malevil mého abbého, až ti ho pošlu.“

„To vůbec nezáleží na mně,“ opáčím živé, „ale na nás všech. O všem rozhoduje většina, a když mě přehlasují, podvolím se.“

„Já vím, já vím,“ řekne a zvedne se. Pohlédne na hodinky a dodá: „Je načase myslit na bohoslužbu.“

Vstanu také a sdělím mu, za jakých podmínek jsme ochotni darovat městečku krávu. Při mé zmínce o puškách mrkne po stojanu, který mi Meyssonnier instaloval v ložnici, zřejmě ho překvapí, že ho vidí prázdný, ale nic neřekne. Zato jakmile promluvím o koních, začne se škubat.

„Dva!“ zvolá rozhořčené. „Dva! To se mi zdá příliš! Nesmíš si myslet, Emanueli, že nemám o koně zájem. Naopak, požádal jsem Armanda, aby mě učil jezdit.“

Armanda dobře znám. Býval na zámku jakousi děvečkou pro všecko. Ale víc než po práci natahoval vždycky ruce po spropitném. Jinak to je potměšilý neurvalec. A jak jezdí, je mi známo. Na zámku mají tři valachy a dvě kobyly, ale Lormiauxovi (a když tam nebyli, tak Armand) jezdili zásadně jen na valaších. Kobyly jim naháněly strach, a vím taky proč.

„Mám na mysli ty dvě kobyly,“ řeknu. Jezdit na nich nikdy nikdo nedokázal. Taky jsem Lormiauxovým radil, aby je nekupovali. Armand ti to jistě říkal. Ale chceš-li si je nechat, prosím, je to tvá věc.“

„Ale dát je hned obě?“ řekne Fulbert! „Za jedinou krávu? A ještě k tomu pušky? Tvé podmínky se mi zdají hodně tvrdé.“

„Ty podmínky nekladu já,“ řeknu poněkud suše, „ale Malevil. Včera večer jsme se na nich jednohlasně dohodli a já v tom nemohu nic měnit. Jestli ti nevyhovují, nechme všechno plavat.“

Starý handlířský trik předstírat nezájem na dalším jednání na něj zapůsobí a otřese jeho sebedůvěrou. Už mu čtu z tváře, že ustoupí. Nechce se vrátit do La Roque s prázdnýma rukama. Pohlédne však jen na hodinky, omluví se a vyjde z pokoje.

Když osamím, napadne mě, že bych se měl na mši „vyšňořit“, jak říkávala matka. (Ach, toho ondulování, aby měly sestry pěkné kudrlinky!) Stáhnu jezdecké boty a rajtky a navleču svůj – řečeno s Menou – „pohřební oblek“. Pravda je, že v posledních dobách bývalo u nás na venkově pět pohřbů na jednu svatbu. Kraj se vylidňoval už předtím, než spadla bomba.

Jsem spokojený, i když ne docela. Ale bilance je každopádně velmi radostná. Zmařil jsem Fulbertovy machinace i jeho pokus o nátlak, k zpovědi jsem nešel, a přesto mě od přijímání určitě nevyhodí a ostatní také ne. Zabránil jsem tím, aby se na Malevilu přijímání vázalo na výslech inkvizitorského typu, jaký zřejmé zavedl v La Roque. Narušil jsem něco, z čeho by se v tak bezohledných rukách rychle stala nebezpečná síla, a povedlo se mi to, aniž jsem mu poskytl možnost vylíčit mě v La Roque jako bezbožníka nebo kacíře.

Jeden z nejdůležitějších bodů, jež si mohu připsat k dobru, je výměna krávy. Ani ne tak kvůli puškám, jako kvůli koním. Protože Fulbert mi kobyly dá, o tom nepochybuji. Je to sice člověk inteligentní, ale přece jen z města, chybí mu pud venkovana. Nechápe, že když od něho dostanu obě klisny a sám mám hřebce, získám tím současně i jediný hřebčinec v kraji. Nechápe, že až mu jeho tři valaši jednoho krásného dne pojdou, bude si muset pro nové koně přijít leda za mnou a že mi ke všemu přenechal monopol na chov koní v době, kdy kůň představuje velice významnou pracovní sílu a také sílu vojenskou. Čili se oslabil. A já svou sílu zvětšil. Z toho hlediska se tedy, myslím, nemám čeho bát. Jedině zrady. Když se uváží, s kým máme tu čest, nelze ji rozhodně předem vyloučit. Ještě teď vidím, jak se mu nenávistně zablesklo v očích při mé narážce na jeho falešné chování a noc strávenou s Miette. Nedalo se nic dělat, musel jsem odhalit karty, jít s nimi ven, na vydírání odpovědět vydíráním. Ale znám tenhle typ lidí: neodpustí mi to.

Vážu si kravatu a jsem už skoro hotov, když se do pokoje vřítí Tomáš. Obvyklý poklid je z jeho tváře tentam. Obličej má červený a rozechvělý. Beze slova projde za mnou ke své skříni, vytáhne odtud nepromokavý plášť, motoristickou přilbu, ochranné brýle, rukavice a Geigerův počítač.

„Kam se to ženeš?“

„Barometr klesá. Myslím, že bude pršet.“

„To není možné!“ vykřiknu a pohlédnu k oknu. Přistoupím blíž a otevřu je dokořán. Nebe, od rána šedivé, velice ztemnělo, a co hlavního, ve vzduchu je ona známá nehybnost a jakési čekání, jež vždycky předcházejí dešti. Ode dne, kdy spadla bomba, jsme ho toužebně přivolávali už tolikrát, že teď v jeho příchod nedokážu uvěřit. Otočím se a pohlédnu na Tomáše.

,A, k čemu ta výstroj?“

„Abych se přesvědčil, nebude-li déšť radioaktivní.“

Zírám na něj, a když jsem konečně s to promluvit, hlas mám tak bezbarvý, že ho nepoznávám:

„Bylo by to možné? Tak dlouho po té věci?“

„Ale jistě. Pokud je ve stratosféře radioaktivní prach, déšť ho strhne s sebou. Byla by to katastrofa, to si můžeš myslet. Chytila by to voda v naší vodárně, tvé zaseté obilí, a kdybychom se vystavili dešti, tak i my. Znamenalo by to konec, několik měsíců nebo let pozvolného umírání.“

Hledím na něj s vyprahlými rty. Tohle jsem si neuvědomil. Toužil jsem po dešti jako každý na Malevilu, aby pomohl zemi k novému životu. Nenapadlo mě, že by naopak mohl dva měsíce po bombě dovršit její dílo.

Pomalá, dodatečné načasovaná smrt. Hrůzná představa. Jsem v tu chvíli strachy málem bez sebe. Nevěřím v ďábla, ale kdybych věřil, jak se ubránit myšlence, že je člověk ďábelský tvor?

„Musíme se všichni shromáždit,“ pokračuje Tomáš horečně. „A hlavně lidi upozornit, aby nevycházeli ven, až začne pršet.“

„Ale shromážděni vlastně už jsou!“ řeknu. „V hradní síni, kvůli bohoslužbě.“

„Tak honem,“ opáčí Tomáš, „pojďme tam, než to začne padat!“

Takže se Tomáš přece jen zúčastní mše, napadne mě. Ale jen velice letmo, v takovou chvíli není člověku do ironie. Vyjdu za Tomášem ze dveří a na schodech v prvním patře mi teprve dojde, že jsem v pokoji vedle své ložnice nechal Peyssoua s puškami. Vrátím se pro něj sám, pár slovy mu vyložím situaci, a už se přes čtyři schody řítíme dolů. V přízemí cestou přes sklad zavolám na Meyssonniera, není ho však nikde vidět, Tomáš už ho zřejmě upozornil a vzal s sebou. Pádíme přes dvůr k hradní síni, dveře jsou otevřené, vběhneme dovnitř a Peyssou je za mnou zabouchne.

Okamžitě vidím, že jsou tu všichni, ale jak jsem vyjevený, počítám znovu a znovu, a pořád je nás jedenáct, o jednoho víc! Teprve když všechny přepočítám ještě jednou, dojde mi, že jedenáctý je Fulbert.

Tomáš už jim všechno řekl. Bledí a beze slova na mne upírají oči. Fulbert stojí sice zády k dílovým oknům, ale pokud rozeznávám jeho tvář, je bílá jak stěna. My sedíme z druhé strany klášterního stolu ve dvou řadách proti němu. Nevím, kdo měl ten nápad, že po stranách přenosného oltáříku postavil dvě mohutné svíce ze sklepa, ale myšlenka to je docela dobrá, protože obloha venku temní minutu od minuty, propouští už jen jakési sinalé světlo, jako by nastával konec světa.

V první řadě vedle Miette je volná židle, už si na ni málem sedám, ale vzápětí si všimnu, že bych měl po levici Moma, a jakkoli jsem rozčilený, obvyklý reflex neselže ani teď. Zamířím do druhé řady a posadím se vedle Meyssonniera. Místo mnou opominuté zaujme Peyssou, který vešel dovnitř za mnou.

V životě se snad žádná mše nesetkala s tak malou pozorností. Nepomáhá ani Fulbertův krásný hlas, nikdo ho nevnímá, nikdo neposlouchá ani repliky ministranta Jacqueta. Všechny oči se místo na kněze u oltáře upírají s nadějí a úzkostí na okna za ním. A náhle mi bleskne hlavou myšlenka, až mi na zádech vyrazí pot: co dobytek? Nám zbude přinejhorším vždycky víno. Ale dobytek? Čeho se napije, bude-li vodárna zamořená? A co půda? Kdyby ji pokryl radioaktivní prach a dostal se s deštěm do hlubin, kdo může vědět, kdy se koloběh jedu v úrodě zastaví? Žasnu, že se mi Tomáš se svými obavami nesvěřil. V jakém klamném bezpečí jsme žili od onoho osudného dne zásluhou jeho mlčení! Jedinou možnost přírodní katastrofy jsem viděl v nekonečném suchu, jež by vysušilo vodní toky a obrátilo půdu v prach. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že nositelem smrti by se mohl stát déšť, déšť, na který jsme čekali den za dnem od rána do večera.

Meyssonnier ke mně otočí hlavu, pohlédnu na něj a v očích mu nečtu ani tak úzkost jako nesmírný úžas. Ach, jak mu rozumím! My venkované sice taky někdy bručíme na špatné počasí, třeba když nám vinou mizerného června shnijí sena, ale dobře víme, že déšť je náš přítel, náš životodárce, bez něho že by nebylo úrody z polí ani ze stromů, nebyly by louky ani vodní prameny. A teď máme pochopit nepochopitelné: že déšť může ty, jež živí, také zabít.

Meyssonnierův pohled zaletí zpátky k oknu. Můj také. člověk by to považoval skoro za nemožné, ale temno venku ještě zhoustlo. Holý, zčernalý kopec na protější straně Rhunes, na jehož temeni se tyčí tři pahýly stromů, vypadá jako Golgota pod příkrovem tmy. Jeho obrysy, ozářené zezadu sinavým přízemním světlem, vykresluje proti černé obloze bělavá linka. Kopec sám je temně šedý, ale nad ním se kupí mraky černé jako inkoust, protkané jen tu a tam trochu světlejší šmouhou. Hrozivý obraz se mění každým okamžikem. Hledím na něj jako zhypnotizovaný. Je to zvláštní, nemodlím se, neposlouchám Fulberta, ale mezi zpěvem jeho slov a tím, co vidím, vzniká v mé mysli jakési pouto. Zapomínám v tu chvíli, kdo je Fulbert, vypadla mi z hlavy jeho lstivá faleš, zůstal pouze jeho hlas. Třebaže mši nesleduji, uvědomuji si, že ji ten falešný kněz slouží velmi dobře, s vážností a pohnutě. Neposlouchám ji, ale vím, o čem vypráví. O úzkosti staré dva tisíce let, stejné, jakou právě teď s očima upřenýma na okna prožíváme my.

Podle toho, jak jsou mraky černé a jak nízko visí, teď už nepochybuji, že se déšť opravdu spustí. Ale minuty, jež mu předcházejí, jsou nekonečné. Dává si pořádné načas! A čekání je tak mučivé, že si skoro přeji, aby už přišel, aby s námi skoncoval a Tomášův počítač aby nám oznámil rozsudek smrti. Mrknu po Meyssonnierovi, který sedí vedle mne, a zahlédnu, jak mu ohryzek na hubeném krku stoupá nahoru. Polyká slinu. A protože jeho židle stojí trochu víc vzadu než má, rozeznám i Tomášovu tvář. Vidím ho z profilu, právě s námahou pootevřel slepené rty a přejel po nich jazykem. Určitě nejsem sám, komu se bedra a dlaně zrosily potem. Jsme na tom všichni stejně. Mít jemnější čich, určitě bych ten pach úzkosti a potu, linoucí se z jedenácti nehybných těl, musel cítit.

Do uší mi pořád zaléhá Fulbertova mše, ale ne slovy, ta se ani nepokouším zachytit, jen zvukem. Teď mi však krásný, vážný hlas našeho hosta připadá jaksi naprasklý, roztřesený. No vida, přece máme, Fulbert a já, něco společného. Rád bych mu to řekl. Že všechno napětí a nenávist mezi námi ztratily smysl, protože přichází déšť, déšť, který nás usmíří. Jakým způsobem, všichni dobře víme.

Ale když propukne, je to jako elektrický šok. Ačkoli jsme ho čekali, všichni nadskočíme a pak se rozhostí ještě hlubší mlčení než předtím. Fulbertův hlas už ztratil skoro všechnu líbeznost, je chraptivý a nakřáplý, ale neutichl. Kurážný chlap, ten Fulbert, a zdá se, že mu nechybí ani víra. Později mě letmo napadne, nepramení-li jeho přetvářka nakonec z faktu, že se minul povoláním. Momentálně však mám v hlavě prázdno, jenom poslouchám. Déšť divoce bije do oken, tluče do nich s takovou zuřivostí a silou, že se v něm Fulbertův hlas chvílemi ztrácí, ale ne docela; i když mi připadá úplné slaboučký, slyším ho pořád, upínám se k němu, držím se ho jako nitě, jež mne vede tmou. Třebaže totiž obě okna pod náporem deště zbělela, setmělo se ještě víc, je černo jak nikdy. Hradní síň teď už osvětlují pouze dvě mohutné svíce, ale plamen mají komíhavý, protože vítr proniká okenními škvírami a pode dveřmi i sem. Fulbertův stín na zdi se zdá obrovský, chabé se tam blyskotá jen ostří zavěšených mečů a halaparten, všechno ostatní je ponuré, až mám dojem, jako by se všech nás jedenáct uteklo před smrtí, řádící nad námi a kolem nás, někam do katakomb.

Déšť na chvíli poleví, pak se obě okna rozsvětlí prvním bleskem a na východě za protějším kopcem zahřmí. Bouře u nás v kraji bývají děsivé, dobře je znám. Bojím se jich od dětství. Jak jsem rostl, naučil jsem se tu úzkost sice skrývat, ale přemoci ji nedokážu dodnes. A teď se ještě spojila s oním druhým strachem a celého mě tak roztřásla, že zatímco pozoruji klikatiny blesků osvětlujících tři pahýly na temeni kopce a čekám, kdy zahřmí, mám co dělat, aby se mi nechvěly ruce. A náhle se rozřádí vítr jako utržený ze řetězu. Duje od východu. Poznávám ho, jak se kvílivé hrouží pod polorozpadlou klenbu, kde jsem si chtěl kdysi udělat pracovnu, jak znovu a znovu otřásá dveřmi a okny a hvízdá v dutinách skály. Strhne se nový liják, vítr ho vrhá proti oknům jako tisíce oštěpů. Člověk má dojem, že skla musí každým okamžikem prasknout. Týž pocit má zřejmě Fulbert, který stojí zády k nim, protože vtáhl krk mezi ramena a nastavuje záda, jako by už už čekal nápor uragánu. Ale mezi dvojím nelidským zaburácením hromu vždycky ještě slyším jeho hlas.

Schovám ruce do kapes a napřímím šíji. Blýská se neúprosně a soustavně blíž a blíž. Hrom už neburácí, ale práská. Blesky ostřelují Malevil se zlomyslnou přesností dělových ran, jako kdyby se hrad proměnil v terč, k jehož zničení už chybí jen poslední zásah. Už nekřižují černou oblohu v podobě bílých klikyháků a zlomených šípů, rozsvěcují teď co chvíli okna ledovým, oslepujícím třpytem, po němž to vždycky mohutně a suše třeskne, jako když vybuchne granát. Je to zvuk takové síly, že ho uši sotva snesou. Člověk by se nejraději rozběhl, někam utekl, skryl se. Jediné, čeho se držím, je Fulbertův hlas, sice tenoučký a chvějivý jako rozkomíhané plameny svící, ale v krátkých okamžicích zklidnění mezi dvojím úderem hromu přece jen zřetelný. Slyším i něčí tiché úpění, ale když se nakloním kupředu, chvíli mi trvá, než pochopím, že to naříká Momo, velikou ježatou hlavu přitisknutou k Menouině křehké hrudi a chráněnou matčinými vychrtlými pažemi.

A náhle je bouře pryč. Někde v dálce ještě pohřmívá, ale ve srovnání s tím, co jsme právě zažili, je to zvuk málem uklidňující. Burácení slábne, ozývá se ve stále delších intervalech, vichřice však zato dostoupila vrcholu. Vynaložil jsem takové úsilí, abych přemohl třes, až mě z toho bolí krční svaly, paže i ramena. Snažím se je uvolnit. Neprší po kapkách, leje teď jako z konve. Okenní tabulky jsou pod jednou záplavou jak přední skla v autě nebo lodní okénka, do nichž bijí vlny. Hluk deště se změnil, už to není nepřátelské bubnování, ale řada temných úderů, jež přerušují Fulbertův vzdálený hlas a Momovo úpění jako rány sekyrou. Někdo mě šťouchne do lokte. Meyssonnier. Otočím se k němu. Něco mi říká, ale neslyším ani slovo, fascinovaně jen hledím, jak mu ohryzek na krku s bolestnou námahou stoupá vzhůru. Teprve když se nahnu, až mu přilepím ucho skoro na ústa, slyším: „Tomáš ti chce něco říct.“ Protože v tu chvíli zrovna stojím – mechanicky jsme napodobovali první řadu a vstávali a usedali podle nich, zpředu ho obejdu a přistoupím k Tomášovi; tak blízko, až se ho dotýkám. S obtíží rozlepí rty, přičemž mu mezi nimi zůstane viset vlákno husté, málem ztuhlé sliny, a řekne: „Půjdu se podívat, jen co přestane pršet.“ Přikývnu a vrátím se na své místo, udivený, proč si myslel, že mi něco tak samozřejmého musí oznamovat. Nečekám přece, že se vystaví dešti nabitému smrtonosným prachem. Že tomu tak je, o tom už teď vůbec nepochybuji. Vybičovaná úzkost ve mně zabila všechnu naději.

Obě okna jsou nepřetržitě zaplavována vodou, ale zvláštní je, že se zdají jasnější než předtím. Jako by nám sem svítila dešťová clona Za ní se nedá rozeznat vůbec nic, jen cosi neproniknutelně bělavého. Zmocnil se mě nesmyslný dojem, jako by celé říční údolíčko až k nám zalila potopa a všemi trhlinami podemílala skálu. S podivením zjistím, že mezi námi koluje sklenice plná vína a talíř, na němž jsou rozloženy kousky chleba. Zprvu mi vůbec nedojde, co to znamená, vidím jen Tomáše a Meyssonniera, jak jeden po druhém pijí, a teprve podle úžasu, který se mě zmocní, si uvědomím, že právě nevědomky přijali svátost. S radostí zřejmě uvítali možnost svlažit vyschlá ústa douškem vína. Ale zřejmě už také pochopili, oč jde, a hned se vzpamatovali, protože mi podávají sklenici i s talířem, a chleba se nedotknou.

Postřehnu, že vedle mne stojí Jacquet. Vida mé rozpaky, vezme mi talíř z rukou. Ve chvíli, kdy lačné zvednu sklenici k ústům, nakloní se a řekne mi do ucha: „Nech trochu pro mě.“ Udělal dobře, byl bych vypil všechno. Když se napiji a Jacquet mi podá talíř, zároveň se skývkou určenou pro mne rychle seberu i oba kousky svých sousedů. Čistě z obranného reflexu: nechci, aby Fulbert věděl, že dva z nás nepřijímali. Žasnu, že se takový reflex vůbec ozval a že ještě uvažuji, jak průběh věcí do budoucna uhladit, když jsem naprosto přesvědčený, že nikoho z nás už žádná budoucnost nečeká. Můj trik, provedený za širokými Falvinčinými zády ve skrytu před Fulbertovýma očima, Jacquetovi neušel. Pohlédne na mne, v naivních očích se mu mihne stín nesouhlasu, ale vím už, že nic nepoví.

Všechno se pro mne odehrálo v jakémsi mlhavém neurčitu, jako by mi déšť bijící do oken zaplavil i mozek. Mám zvláštní pocit, jako bych to už jednou viděl, jako bych celou tu scénu i podívanou zažil v nějakém předchozím životě: kalné světlo, okna zalitá vodou, trofeje zbraní na zdi mezi okny, neurčitá Fulbertova silueta a nezřetelný stín jeho vpadlé tváře, těžký klášterní stůl a my v jednom shluku za ním, tiší, shrbení, sžíraní strachem. Hrstka lidí ztracená v pustém světě. Jacquet se vrátil na své místo. Fulbert opět spustil svůj recitativ a Momo po odchodu bouře už nesténá, sotva však spolkl svátost, už zas schoval hlavu pod ochranu Menouiných hubeňoučkých, ale divoce odhodlaných paží. Je zvláštní, jak mi to všecko připadá známé, všecko, i celá ta rozlehlá, zešeřelá panská síň chabě osvětlená jen bledými okny a dvěma tlustými svícemi, v níž si připadám jak v kobce, kde bdíme na modlitbách u svých budoucích hrobů. Na Miettiných nádherných černých vlasech se v pološeru zaleskne trocha světla a mně se sevře srdce myšlenkou, že její příchod mezi nás byl k ničemu, že už se nestane pokračovatelkou života.

Mše končí, ale liják venku neustává. Okna se pod nápory větru sice neotevřela, ale trocha vody přece jen stekla po zdi na dlaždice a rozlila se tam do louží. Napadne mě požádat Tomáše, aby nad nimi přejel Geigerovým počítačem. Ale hned tu myšlenku potlačím. Připadá mi, že kdybych chtěl věci uspěchat, rozsudek by byl nepříznivý. Vím, je to ode mne pověrčivost. Ale nebráním se jí. Jaké drobné zbabělůstky sám sobě potají dovoluji, ačkoli se tak pyšním odvahou! Když jsem hodinu pravdy takto oddálil, obrátím se na Menou a klidným hlasem ji požádám, aby rozdělala oheň. Hlas ovládnout dokážu, zdání je zachráněno, podlehl jsem slabosti jen v nitru. Zatopit je ostatně potřeba. Od chvíle, kdy jsme se zas rozhýbali, je teprve cítit, jak nahlas poznamenám, že je v místnosti zima jak v hrobce.

Plameny vyšlehnou. Úzkostí oněmělí, shlukneme se všichni kolem ohně. Mlčení se mi zdá po chvíli nesnesitelné. Potřebuji trochu pohybu. Na pěnových podrážkách, které není na dlaždicích slyšet, přecházím tiše z jednoho konce síně na druhý. Přívaly vody na okenních sklech ve mně probouzejí dojem, že už tone v záplavě celý Malevil a za chvíli vypluje na hladinu jako archa. A jako bych se ze samého napětí a strachu potřeboval utéci do absurdna, v hlavě se mi rodí další stejně nesmyslné nápady. Například sáhnout do zbraní mezi okny a naráz všecko skoncovat mečem, který bych si vrazil do těla jako římský imperátor.

V tu chvíli vichřice zesílí a náhle je po dešti. Vítr ještě hvízdá a otřásá okny, ale jak už jsem patrně přivykl hřmotu vody na okenních tabulích, jen průtrž ustane, mám pocit ticha. Hlouček u ohně se otočí k oknům jako jeden muž, skoro jako řada hlav na jediném těle. Tomáš, aniž na mne pohlédne, vykročí ze skupiny, přistoupí beze slova k židli, kde nechal ležet svou výstroj, pomalými, zkušenými pohyby odborníka si oblékne pršiplášť, pečlivé zapne pásek, nasadí si ochranné brýle, po nich helmu a nakonec vklouzne do rukavic. Pak vezme Geigerův počítač, sluchátka nastavená na příjem si zavěsí na krk a jde ke dveřím. Vypadá ve svých motoristických brýlích, pod nimiž je mu vidět z tváře jen spodek, jako neúprosný robot, který bez zřetele na lidi prostě jen plní přidělený technický úkol. Nepromokavý plášť má černý, černou i přilbu a holínky.

Připojím se k hloučku u krbu. Potřebuji být mezi nimi, čekat spolu s nimi. Oheň skomírá, že ho není skoro vidět. Kdepak, aby jednou Menou zapomněla šetřit! Choulíme se kolem jejího skoupého plamínku otočeni zády ke dveřím, odkud nám má přijít rozsudek. Menou sedí na lavičce, Momo také, ale naproti ní z druhé strany krbu. Přejíždí střídavé očima od matky ke mně. Nevím, jakou představu vyvolává v jeho mysli výraz jako „radioaktivní prach“. Ale ať už je to jak chce, spoléhaje zřejmě i ve věci strachu na nás dva, bojí se jen což. Zbledl jak stěna. Upírá černé lesklé oči strnule do prázdna a třese se po celém těle. Nebýt toho, že jsme se my dospělí naučili kontrolovat, chovali bychom se stejně.

Tváře ostatních nejsou už jen bledé, ale šedivé. Stojím mezi Meyssonnierem a Peyssouem a náhle si uvědomím, že se všichni držíme jaksi ztuhle, přihrbeně, každý s hlavou k zemi a rukama zabořenýma hluboko do kapes. Fulbert z druhé strany vedle Peyssoua je taky všecek popelavý, a jak klopí oči, vytratil se mu z hubené tváře všechen život, takže ještě víc než jindy připomíná mrtvolu. Falvinka a Jacquet pohybují rty. Zřejmě se modlí. Na malém Colinovi je vidět stísněnost a rozčilení, zívá, neustále polyká sliny a dýchá, jako by mu ležel na prsou kámen. Jediná Miette vypadá skoro bezstarostně. Trochu neklidná je taky, ale kvůli nám, ne kvůli sobě. Dívá se střídavě hned na toho, hned na onoho a pokouší se o nesmělé konejšivé úsměvy; po našich olověných tvářích však jen sklouznou.

Vítr se utišil, a protože nepadne jediné slovo a v krbu je místo praskajícího ohně jen pár žhavých uhlíků, na celou komnatu tíživě dolehne ticho. Co se pak odehraje, proběhne tak rychle, že se na ten přechod z jednoho stavu do druhého skoro ani nedokážu upamatovat. Přechody existují jen v knihách. V životě to vypadá vždycky jinak. Dveře do hradní síně se hřmotně rozletí. Objeví se Tomáš, bez přilby, bez brýlí, vytřeštěné oči. A pronikavě, vítězoslavně křičí: „Nic! Vůbec nic!“

Moc jasné to není, ale pochopíme všichni. A už se řítíme ke dveřím. Dorazíme k nim všichni najednou a strkáme se jeden přes druhého. Sotva vyběhneme ven, už zas leje. Jako z konve, ale nám to nevadí! Stojíme v dešti samý smích a křik, jen Fulbert se schová pod klenbou malých dvířek do věže, kde se k němu vzápětí připojí i Falvinka s Menou. Liják je ostatně vlahý, aspoň nám tak připadá. Řine se nám po těle a omývá staletou černou dlažbu pod našima nohama, až se celá leskne. Prýští z podsebití donjonu v drobných kaskádách na věkovité kvádry, kde se jednotlivé stružky po chvíli opět spojují s jeho hlavním proudem. Obloha je šedobílá, s lehkým narůžovělým odstínem. Už dva měsíce jsme ji neviděli tak jasnou. Miette si pojednou strhne halenku a vystaví dešti mladou hruď, hruď, jež nikdy nepoznala podprsenku. Směje se, podupává, natřásá se v bocích, paže nad hlavou, a jednou rukou si protřepává vlasy zdvižené k nebi. Přetrvat dodnes tradice prvotních lidí, roztančili bychom se i my. Takhle místo tance diskutujeme.

„To budeš koukat,“ křičí Peyssou, „jak nám teď pšenice poroste!“

„Déšť nestačí,“ řekne Meyssonnier. Ještě nevyrazilo ani stéblo, a nedá se říct, že bys málo zaléval. Chce to slunce.“

„Sluníčka ještě užiješ, až tě to bude mrzet!“ odvětí Peyssou, jehož naděje nezná od téhle chvíle hranic. „Déšť je vytáhne. Nemám pravdu, Jacquete?“ dodá a plácne hocha po zádech.

Jacquet přisvědčuje, že má pravdu, že se slunce jistě ukáže, ale herdu do zad si mu oplatit nedovolí.

„Bylo by načase!“ poznamená velký lučištník. „Červen, a zima jak v březnu.“

Déšť nepolevuje. Po prvních minutách třeštění jsme se všichni uchýlili do úkrytu, jen Miette pořád ještě tancuje a dokonce zpívá, ačkoli jí z úst nevyjde jediný zvuk, a Momo nehybně stojí pár kroků od ní s hlavou zvrácenou nazad, chytá déšť do otevřených úst a nechává si ho stékat po tváři. Minutu co minutu na něj Menou volá, aby se vrátil, že si něco užene (proroctví, které se dík Momovu železnému zdraví ještě nikdy nevyplnilo), a jestli neposlechne, že dostane kopanec do zadku. Ale Momo ani neodpoví, spoléhá na zaručenou beztrestnost, protože je od matky dvacet metrů daleko a spuštěný padací most mu poskytuje možnost vzít v mžiku do zaječích. S rozkoší polyká déšť a nespouští oči z Miettiných nahých ňader.

„Ale dej mu pokoj,“ zasáhne Peyssou. „Co pořád máš! Stejně mu kapka vody udělá jen dobře. Nic ve zlém, Menou, ale ten tvůj synátor smrdí jako tchoř. Chudák, až jsem z toho byl při mši celý nesvůj.“

„Když já ho sama neumyju,“ řekne Menou. „Znáš ho, jakou má sílu.“

„Zatraceně,“ spustí Peyssou – rozpačitě se však zarazí a mrkne po Fulbertovi, jehož se Falvinka právě vyptává na svého bratra, ševce v La Roque, a na vnučku Catie. „Teď si vzpomínám! Vždyť on se ten špindíra vlastně nekoupal od toho dne, co mě -“ už chce říci „praštili do hlavy“, ale v poslední chvíli se vzpamatuje. Bohužel pozdě, všichni jsme pochopili. I Jacquet. Jeho prostou tvář zaplaví výraz, až je ho člověku líto.

,Jedeš zpátky, Momo!“ křičí Menou v bezmocném rozčilení.

„Zpátky ho nedostaneš,“ usoudí Meyssonnier rozumně, „dokud Miette nepřestane s tím sprchováním. Div mu nevypadnou oči.“

Všichni se rozesmějeme. Až na Menou. Nahota v ní jako v pravé venkovance probouzí posvátnou hrůzu. Sevře rty a řekne:

„Ta holka je přece jen učiněná pohanka. Ukazovat takhle cecky kdekomu.“

„Ale jdi,“ odbude ji Colin, „vždyť je tady kromě Moma každý zná.“

Pohlédne při těch slovech vyzývavě na Fulberta. Ten je však ve Falvinčině zajetí a nic neslyší, nebo se tak aspoň tváří. Peyssou po mně vrhne tázavý pohled a znovu tím probudí mé obavy. Rozhodnu se dát věcem trochu rychlejší spád a odchod svatého muže uspíšit. Přivolám Miette a přikážu Menou, aby rozdělala v krbu pořádný oheň, ale rozumíš, Menou, doopravdy pořádný. Ale bodejť by teď taky šetřila, musí se přece usušit její syn! Miette už je totiž ve vší nevinnosti zpátky mezi námi, blůzku drží v ruce (aniž si ji Fulbert, jak vidím, troufne pokárat nebo na ni vůbec pohlédnout) a Momo s blaženou nadějí, jak se na ni dosyta vynadívá, až si bude sušit halenku u ohně, vklouzl samozřejmě dovnitř vzápětí po ní. Očekávání ho nezklame. Miette stojí u krbu, my okolo ní, všichni společné se smažíme u ďábelsky sálajících plamenů, až se nám z šatů kouří, a ďábel nás pokouší, jak se tak koukám, i v myšlenkách.

Miette na mne pohlédne a rozprostře halenku na nízkou stoličku, aby měla volné ruce, protože mi chce něco říci. Táhne mě stranou, chystá se na mne s výčitkami. Podvolím se. Spustí svou mimickou řeč. Držela mi židli, abych seděl při mši vedle ní, a dobře si všimla (prst pod oko), jak jsem v poslední chvíli uhnul do druhé řady (pohyb rukou, jako když plave ryba a v poslední vteřině změní směr).

Uklidňuji ji. Neutekl jsem před ní, ale kvůli Momovi, však dobře ví proč. Přisvědčí, že Momo doopravdy (nos ve skřipci mezi ukazováčkem a palcem). Je jí to divné. Líčím jí, jaké máme s jeho mytím potíže, jak ho vždycky musíme nečekaně přepadnout, kolik nás na to musí být, co to stojí energie a s jakou mazaností a silou dokáže Momo naše pokusy zmařit. Miette soustředěně poslouchá, dokonce jí to přijde k smíchu. A najednou se přede mnou postaví s rukama v bok, potřese černou hřívou a s rozhodným pohledem mi oznámí, že od nynějška bude Moma koupat ona.

Potom za mnou přijde Menou a tiše se zeptá, nemá-li uchystat „lidem“ něco k zakousnutí. (Na srdci jí leží, licoměrnici, hlavně syn, musí ho nakrmit, aby se „nezastudil“.) Odpovím jí taky polohlasem, že bych radši počkal, až kněz odejde, zatím ať zabalí Fulbertovi bochník chleba a kilo másla pro obyvatele La Roque.

Když konečné Fulbert v jedné chvíli vyjasnění usedne s křesťanskou skromností na svého šedivého osla a vydá se na zpáteční cestu, stojí u vstupní věže celý Malevil. Loučení je nejrůznějších odstínů. Z Meyssonnierovy a Tomášovy strany studené jak led. Z Colinovy na hranici impertinence. Já sám se rozloučím velmi vlídně, ale s nenuceným odstupem. Skutečnou srdečnost projeví jedině naše dvě staruchy, k nimž se aspoň pro tuto chvíli – přidají i Peyssou s Jacquetem. Miette k Fulbertovi nepřikročí a on jako by na ni zapomněl. Pohroužila se na dvacet kroků od nás do velice živého rozhovoru s Momem. Její mimiku sledovat nemohu, protože ke mne stojí zády, ale Momův obvyklý zvukomalebný způsob odporu mi jasně prozrazuje, že se jí tvrdě brání. Nevezme však do zaječích, jak to praktikuje s matkou a se mnou. Stojí před ní jako přilepený, fascinovaný pohled, tvář jako ochromenou, a jeho obranné reakce, jak se zdá, slábnou a řídnou.

Vrátím Fulbertovi s úsměvem jeho závěr od pušky. Zasadí ho zpátky a pověsí zbraň křížem přes prsa. Nepozbyl ani špetky ze svého klidu a důstojnosti. Než vsedne na osla, se smutným povzdechem nad chabou mírou lidského milosrdenství mi sdělí, že pokud jde o to darování krávy larocké farnosti, připadají mu mé podmínky sice hodné tvrdé, ale přistupuje na ně. Na mou odpověď, že podmínky nekladu já, se zatváří skepticky, a když se nad tím zamyslím, není se vlastně čemu divit, protože on sám je právě teď přijal, a se svými ovečkami se naprosto neradil. Říkám ovečkami, ne spoluobčany, to bych si nedovolil, mluvil přece o farnosti, ne o obci. Jedna věc je jistá: v La Roque rozhoduje o všem sám a stejnou moc přisuzuje na Malevilu mně.

Fulbert nám pak uštědří jeden malý proslov o dešti seslaném evidentně prozřetelností, ježto nám přinesl spásu zrovna ve chvíli, kdy jsme očekávali své zatracení. Za řeči vztáhne před sebe rozpřažené ruce a několikrát za sebou je zvedne a spustí. Neměl jsem to gesto příliš rád už u Pavla VI., ale u Fulberta mi už vůbec připadá jako karikatura. Jede přitom po nás svýma krásnýma šilhavýma očima z jednoho na druhého. Dobře si zapsal za uši, jak různě se tu k němu kdo choval, a nic nezapomene.

Skončí kázání, vyzve nás k modlitbám, nezapomene ještě připomenout svůj úmysl vyslat na Malevil vikáře, načež nám požehná a odjíždí. Colin za ním s nezdvořilým prásknutím okamžitě zavře těžká, železem pobitá vrata. Udělám jen jazykem „ts, ts“, neřeknu však slovo. Nezbude mi k tomu ostatně ani čas, protože Menou poplašeně zavřískne:

“Kde je Momo?“

„Ale však se neztratil,“ uklidňuje ji Peyssou. „Kde myslíš, že by měl být?“

„Viděl jsem ho před chvilečkou u Porodnice,“ řeknu, „něco tam rozkládali s Miette.“

Menou je bleskem v Porodnici a už volá: „Momo! Momo!“ Nikdo tam však není.

„Počkej, teď si vzpomínám,“ řekne Colin. „Před chvilkou jsem tvého Moma viděl utíkat k padacímu mostu. S Miette. Drželi se za ruce. Málem jak dvě děti.“

„Rány Kristovy!“ vykřikne Menou. A už taky běží a my napůl se smíchem a napůl udiveni za ní. Máme, jak je vidět, Moma přece jenom rádi, protože jsme se rozdělili v čety, že prohledáme celý hrad, jedni sklep, druzí dřevník, další přízemek obytné budovy. Pojednou mi svitne v hlavě, co měla Miette v plánu, a vykřiknu:

„Pojď se mnou, Menou! Já ti povím, kde máš syna!“

Táhnu ji k donjonu. Ostatní spěchají za námi. Zastavím se na rozlehlé chodbě v prvním patře přede dveřmi do koupelny, chci je otevřít, je však zamčeno. Zabuším na těžkou dubovou výplň pěstí.

„Momo? Jsi tam?“

„Áe dábedéde zága!“ zavřeští to z koupelny.

„Je tam s Miette,“ řeknu. „Hned tak nevyleze.“

„Ale co tam s ním provádí? Co s ním provádí?“ běduje hlasitě Menou.

„Určitě nic, co by bolelo,“ řekne Peyssou.

Rozřehtá se na celé kolo, vrazí Jacquetovi herdu do zad a plácá se do stehen. A ostatní totéž. Je to zvláštní. Na Moma nikdo z nich nežárlí. Momo je člověk z Malevilu, to je něco jiného. Patří sem. Je jeden z nás, i když trochu slabší na hlavu. To se proste nedá srovnávat.

„Koupe ho,“ řeknu. „Vím od ní že se k tomu chystala.“

„Měl jsi mi to povědět,“ řekne vyčítavé Menou. „Byla bych na něj dávala lepší pozor.“

Hlasité protesty. Nebude přece Miette bránit, aby jí syna vykoupala. Vždyť ten její Momo smrdí jako starý kozel! Bude pro všechny jen dobře, když ho Miette vydrbe. Nemluvě o tom, že by se do něho mohla dát taky nějaká nemoc! Nebo vši!

„Momo vši jaktěživ neměl,“ namítne Menou dotčeně, což je ovšem lež a nikoho tím taky nepřesvědčí. Bledá a hubená pobíhá přede dveřmi do koupelny sem a tam jako kvočna, které se zaběhlo kuře. Zaklepat na ně nebo na Moma zavolat si před námi netroufá. Ostatně moc dobře ví co by jí odpověděl.

„Tihle cizáci,“ ulevuje si zlostně. „Však jsem si říkala hned první den, že z nich nepojde nic dobrého. Divoch a křesťan pod jednou střechou, to přece jen nejde dohromady.“

Falvinka už odevzdaně nastavuje hřbet. Sveze se to na ni. Spolehlivě. Jacquet je kluk, toho Menou nechává na pokoji. Za Miette zase stojí příliš velká síla. Kdežto ona, chudák, nemá v nikom zastání.

„Cizáci?“ řeknu přísně. „Kdes to vzala? Falvinka je přece tvá příbuzná!“

„Vypečená příbuzná!“ procedí Menou zaťatými zuby.

„Však ty nejsi o nic lepší když už to chceš slyšet,“ řeknu v nářečí. „Už toho nech a běž radši Momovi pro kus čistého prádla. A taky bys mohla sáhnout do zásob a dát mu jiné kalhoty, tyhle už se na něm div nerozpadnou.“

Když se dveře od koupelny konečné otevřou, jsem už v ložnici, kde smontovávám pušky a rovnám je zpátky do stojanu, ale Colin pro mne zajde, abych o tu podívanou nepřišel.

Momo sedí na proutěném sedátku zabalený do modrožlutě květovaného koupacího pláště, který jsem mu koupil krátce předtím, než se stala ta věc. Rozzářené oči, úsměv od ucha k uchu, čistotou přímo svítí a Miette, obhlížejíc své dílo, stojí za ním. Momo je k nepoznání. Kůže mu zesvětlela o několik odstínů, je oholený, ostříhaný, učesaný, a protože na něj Miette vylila celý flakón Chanelu zapomenutého ve skříni Birgittou, trůní na sedátku navoněný jako koketa.

O něco později mám ve svém pokoji dost důležitý rozhovor s Peyssouem a Colinem. Oba se pak vydají na obchůzku do údolí Rhunes. Peyssou zřejmě s pošetilou nadějí, že pšenice v tu ránu vyžene klíčky. Ale možná je to u něho jen reflex rolníka, který si jde po bouřce prostě obhlédnout pole, aniž tím cokoli určitějšího sleduje.

A já se odeberu do hradní síně. Prokázaná neškodnost deště a odjezd o něco méně neškodného Fulberta mě zvesela naladily. Mířím k Menou a přitom si hvízdám. Je sama, ale vidím jí jen záda, sklání se právě nad nějakým kastrolem.

„Tak copak nám chystáš dobrého, Menou?“

Odpoví, aniž se ohlédne:

„Nech se překvapit.“

Pak se otočí, lehce vykřikne a oči se jí zamží slzami.

„Já myslela, že to je tvůj strýček!“

Hledím na ni dojat.

„Zrovna takhle vždycky vešel,“ řekne, „hvízdal si a povídá, tak copak nám, Menou, chystáš dobrého? I ten hlas měl stejný. Až to se mnou zamávalo.“

„Tvůj strýc byl veselý člověk, Emanueli,“ pokračuje po chvilce. „Jak ten měl rád život! Zrovna jako ty. Skoro až moc,“ dodá, když se upamatuje, že se na stará kolena stala ctnostnou osobou a nepřítelkyní žen.

„Ale jdi, jdi,“ chlácholím ji, protože se domyslím, co jí sedí v hlavě, třebaže to neřekla. „Nebudeš přece Miette vyčítat, že ti vydrbala syna. Však ti ho neukradla, jenom vypulírovala.“

„No jo,“ řekne, „no jo.“

Její zmínka o strýčkovi a skutečnost, že mě k němu přirovnala, mé náhle zaplaví pocitem štěstí. Za poslední měsíc jsem ji pro její sekýrování Falvinky, které už mi doopravdy připadalo přehnané, tolikrát sjel, že jí to chci nějak vynahradit. Usměji se na ni. Otočí se zády, aby skryla dojetí. Naše drsná skořepinka má taky srdce, ale musí se pod její hroší kůží hledat.

„Poslyš, Emanueli,“ ozve se po chvilce, „smím se tě zeptat, proč ses nechtěl vyzpovídat? Zpověď udělá člověku přece jen dobře. Jako by ho vyprala.“

Nenadál bych se, že dnes večer povedu s Menou teologickou rozpravu. Postavím se u krbu, ruce v kapsách. Dnešek není den jako jiné. Dosud mám na sobě svůj pohřební oblek. Připadám si důstojný málem jako Fulbert.

„Když mluvíme o zpovědi, Menou, smím se tě na něco zeptat já?“

„Ale bodejť,“ řekne, „víš přece, že my dva se jeden před druhým nemusíme žinýrovat.“

Zvedne ke mně svou umrlčí hlavičku na hubeném krku, a třímajíc v ruce sběračku, pozorně na mne zdola hledí. Je to ale drobeček, ta Menou! A navíc scvrklá jako suché jablíčko. Zato oči! Bystré, inteligentní, plné kuráže!

„Když jsi byla u zpovědi, přiznala ses Fulbertovi, že se chováš k Falvince někdy trochu sprostě?“

„Já?“ namítne pohoršeně. „Já se chovám k Falvince sprostě? No to mě podržte! Co všechno člověk nemusí vyslechnout! To je tedy vrchol! Už jen za to, že tu bečku sádla vedle sebe dennodenně vydržím, bych se měla dostat do ráje.“

Podívá se na mne, a jako by se v ní náhle zvedla vlna úzkostlivé poctivosti, pokračuje:

„No ano, sprostá někdy jsem, ale ne k Falvince. K Momovi se chovám sprostě, to jo! Věčně po něm jedu, sekýruju ho a ztěžuju mu život. Dokonce mu někdy, chudákovi, vlepím v jeho věku facku! Však mám z toho taky výčitky a Fulbertovi jsem to řekla!“

„To člověka ovšem neomlouvá,“ dodá s přísnou tváří.

Dám se do smíchu.

„Co se směješ?“ řekne trochu rozladěně.

Než jí stačím odpovědět, vejde do komnaty čahoun Peyssou s Colinem. Škoda. Ale ujít si to nenechám, příležitostně jí povím, že zpovědní očista zasáhla nepravé místo.

Ten den se po společné večeři, při níž všichni cítíme, jak se nám odjezdem našeho návštěvníka ulevilo, sesedneme kolem krbu k valné hromadě.

Za prvé rozhodneme, že vikáře chystaného pro nás Fulbertem v žádném případe nehodláme přijmout. Za druhé jsem na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen malevilským abbém.

Tomášova poznámka

Přečetl jsem minulou kapitolu a pro klid svědomí i kapitolu následující: k valné hromadě, při níž byl na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen za malevilského abbého, Emanuel skutečné už nic víc nedodává.

Předpokládám, že je čtenář trochu překvapen. Já také. Není divu: všeho všudy tři řádky o výsledku zasedání, které trvalo tři hodiny.

Leckdo se může taky pozastavit nad tím, jak vůbec Peyssou s Colinem na podobný návrh připadli, a hlavně, jak je možné, že jsme ho my dva s Meyssonnierem odhlasovali:

Zde jsou odpovědi na obě otázky:

l. Nejprve Colinovo svědectví. Vyzpovídal jsem ho ve skladu druhý den po hlasování, v době, kdy Emanuel v podhradí cvičil Goliáše. Uvádím jeho slova v plném znění:

„To se ví, že s myšlenkou, abychom ho s Peyssouem navrhli za malevilského abbého, přišel Emanuel sám. Nás dva by to nenapadlo, to si můžeš myslet! Požádal nás o to ve své ložnici chvíli po tom, jak se Momo vykoupal. Důvody znáš. Přemílali jsme je včera dost dlouho. Za prvé: nedovolit Fulbertovi, aby nám přilepil na hřbet špeha, tak jak by rád, Za druhé: nepřipravit o bohuslužbu ty, kdo po ní na Malevilu touží. Jinak by půlka Malevilu chodila v neděli do La Roque a půlka zůstávala na hradě. Bylo by po jednotě a taková situace by znamenala značné nebezpečí.“

„Ale Emanuel není věřící,“ namítnu, _s,to přece víš.“

„No,“ odvětí Colin, „to bych s takovou jistotou netvrdil! Dokonce ti řeknu, že podle mého Emanuel k náboženství vždycky dost tíhl. Jenže by si byl nejradši farářoval sám.“

Pohlédne na mne, usměje se svým obvyklým způsobem a dodá:

„No vidíš, a už je to tady. Vyšlo mu to!“

Myslím, že v Colinově svědectví je třeba odlišit od sebe dvě věcí, totiž skutečnost – Emanuelovu tajnou dohodu s Colinem a Peyssouem, aby ho zvolili za abbého – od komentáře – totiž že Emanuel odjakživa tíhl k náboženství.

Skutečnost je nepopiratelná, potvrdil ji ostatně i Peyssou. O komentáři by se dalo diskutovat. Aspoň podle mne by to bylo na místě.

2. Při volbách se nehlasovalo jen jednou, ale dvakrát. Poprvé hlasovali pro: Peyssou, Colin, Jacquet, Menou, Falvinka a Miette. Zdrželi se: Meyssonnier a já.

Emanuel nám měl naši abstenci velice za zlé. Prý si neuvědomujeme, co děláme! Oslabujeme jeho postavení! Fulbert to vylíčí lidem v La Roque jako projev nedůvěry! Podrýváme zkrátka a dobře malevilskou jednotu! Setrváme-li ve svém postoji, odmítá se malevilským abbém stát. Vykašle se na všechno, ať sem klidně přijde Fulbertova kreatura.

Krátce a hodně mírné řečeno, Emanuel na nás vyvinul určitý nátlak. A protože ostatní už se na nás začínali tvářit, jako by byl Malevil hřál na prsou dva hady, a krom toho jsme taky viděli, že je Emanuel opravdu rozčilený a dokázal by skutečně všechno pustit k vodě, nakonec jsme ustoupili. Své abstence jsme odvolali, přistoupili na princip druhých voleb a podruhé hlasovali pro.

Takovým způsobem dosáhl tedy Emanuel oné kýžené jednomyslnosti.