Malevil

8

S jakou slávou jsme se za soumraku vraceli na Malevil! Já v čele na neosedlané Amarantě, karabinu na řemeni hlavní přes prsa, za sebou Miette, svírající mě rukama v pase, V poslední chvíli mi totiž svou mimikou naznačila, že by jela ráda za mnou na koni. Jel jsem krokem, protože kdykoli Amaranta získala trochu náskok, Goliáš, ochotný jít za ní až na konec světa, se dal hned do klusu, až vůz za ním nestačil nadskakovat. Kromě Falvinky, Jacqueta a Tomáše vezl taky neuvěřitelnou hromadu matrací a různých pomíjejících statků. A vzadu, uvázaná na provaze, si to ke všemu nemotorně šněrovala kráva obtížená mohutným břichem; Falvinka odmítla nechat ji Na rybníce byť jen jedinou noc samotnou, vzhledem k tomu, že prý se může každým okamžikem otelit.

Vzali jsme to po náhorní rovině a kolem bývalé usedlosti Cussac, nyní lehlé popelem; dostat se totiž s vlekem přes zídky na planince svažující se dolů k Rhunes nebylo myslitelné. Jacquet mě ostatně ujistil, že cesta bude sice delší, ale žádné ohořelé kmeny přes ni neleží. Prošel tudy několikrát, když nás chodil na otcův příkaz k Malevilu špehovat.

Nebylo snadné zdolat s přívěsem louku stoupající ke Cussacu, ale pak už jsme byli na asfaltové silničce, a protože se valem stmívalo, napadlo mě, že bych mohl vyjet napřed a uklidnit kamarády na Malevilu. Když jsem však viděl, nebo spíš slyšel, jak se Goliáš rozcválal po uválcovaném štěrku za Amarantou a jak kráva, napjatou ohlávkou málem uškrcená, začíná za vozem bučet, přitáhl jsem kobylce uzdu a jel zas krokem. Chudák kráva se i přes všechno chlácholení Falvinky, nebezpečně vykloněné vzadu z přívěsu, nemohla hezky dlouho vzpamatovat z leknutí. Všiml jsem si, že jí říkají Markýza, což ji stavělo na šlechtickém žebříčku hluboko pod naši Princeznu. Strýček tvrdíval, že vzpurní sedláci v našem kraji začali těmi tituly pokřtívat dobytek v dobách revoluce, na posměch vyháněné vrchnosti. „To jim věru neublížilo,“ dodávala Menou, „po všem, co jsme od nich zkusili. To bys nevěřil, Emanueli, ale ještě za Napoleona III. nechal larocký hrabě pověsit kočího jen proto, že ho neposlechl. A neseděl za to ani den.“

Myšlenkami v dobách ještě dávno před Francouzskou revolucí, spatřil jsem náhle v dálce hradní donjon ozářený pochodněmi. Pohled na něj mě zahřál u srdce. Přesně takové pocity měl asi středověký hradní pán, když se vítězný a bez úhony vracel do svého doupěte z nějakého dlouhého válečného tažení, za sebou vozy naložené kořistí a zajatci. Jistě, docela stejné to nebylo. Miette jsem neznásilnil, dokonce ani nezajal. Naopak jsem ji osvobodil. Zato kořist věru zasloužila uznání a bohaté vyvažovala tři krky, které teď budeme živit navíc: dvě krávy, Markýza těsné před otelením a druhá, se struky plnými mléka, zatím ještě Na rybníce ve společnosti býka, kance a dvou sviní (nemluvě o čuníku proměněném v šunku a různé uzeniny), slepic dvakrát, ne-li třikrát tolik, co má Menou, a hlavně spousta obilí, protože Wahrwoorde měl ve zvyku péci chleba doma. Lidé považovali hospodářství za chudé, protože nic neutrácel. Měl však, jak už jsem říkal, úrodné pozemky na planině poblíž Cussacu. A já dnes přivážel z Rybníka na Malevil sotva desetinu tamějšího bohatství. Počítal jsem, že než převezeme všechno, dobytek i věci, padne na to celý zítřek a pozítřek, a to se ještě obrátíme s oběma vleky několikrát.

Je zvláštní, jak se bez auta životní tempo změní: na koni nám to trvalo krokem od Cussacu na Malevil celou hodinu, kdežto ve svém breaku bych ten kousek zvládl za deset minut. A kolik myšlenek projde jen člověku hlavou, když se tak zvolna, kolébavě pohupuje na koni, pod sebou neosedlaný, teplý a zpocený hřbet, a za sebou děvče, které ho svírá rukama kolem pasu, tváří se mu tiskne k šíji a ňadry na záda. Kolika dary mě Miette zahrnuje! A kolik moudrosti je v tom pomalém rytmu! Poprvé ode dne, kdy se stala ta věc, jsem byl šťastný. Ale ne, úplné šťastný přece jenom ne. Myslel jsem na Wahrwoorda, jak tam leží pod zemí, ústa a oči i ránu v hrudi zasypané hlínou. Ten měl, pane, za ušima! Vyhoštěnec plný energie! Žil si podle vlastních zákonů, jiné neuznával. A navíc měl učiněnou sbírku samců. Najít na tak malém hospodářství pohromadě kance, hřebce a býka byl totiž zcela neobvyklý přepych, obzvlášť v kraji jako náš, kde pěstitelé chovali jen samice, takže všechny krávy byly oplodňovány uměle. Kdežto Wahrwoorde choval v úctě princip samce. Nebyla to u něho jen otázka soběstačnosti. Podle mého tu šlo o jakýsi málem náboženský kult samčí svrchovanosti. A on jako nadsamec, jemuž byla podřízena všechna lidská havěť Na rybníce a jemuž podle jeho přesvědčení patřily i všechny ženy v rodině včetně nevlastních dcer, sotva dospěly.

Blížíme se k Malevilu a já mám co dělat, abych Amarantu udržel, co chvíli se dává do klusu. Ale s ohledem na chudáka Markýzu, která šlape za vozem a veliké břicho se jí mezi krátkýma nohama hází sem a tam, pevně tisknu lokty k tělu a kobylce nepovolím. Napadá mě, co si asi myslí o dni, který prožila. Unesli ji, zbavili panenství a teď ji vedou zpátky do rodné stáje. Hrome, teď už je mi jasné, proč ji únosce dokázal odvést: cítila z něho pach hřebce. A klisna Miláček v Porodnici teď zas ucítila nás, zdálky se ozvalo zaržání, Amaranta na ně odpoví, a když se Goliáš probere z překvapení (Cože! Ještě jedna klisna!), mocným zařehtáním se k ní připojí. Soumrak je plný živočišných pachů, nesou se vzduchem, přivolávají se, jeden druhému odpovídá. Jenom my nic necítíme. Alespoň ne čichem. Ale Miette přilnula celým tělem, stehny, břichem, ňadry k mým zádům, jako by ji přilepil. A kdykoli se Amaranta dá do klusu, přitiskne se ještě pevněji, sepne mi ruce na břiše a drží se jako klíště. Patrně jede na koni bez sedla poprvé. Nezapomene na to. A já taky ne. Všechny ty křivky za mnou žijí, zachvívají se a hřejí mě. Připadám si jako uložený v měkkém pelíšku. Kéž bych mohl taky zaržát, a nemusel myslet. A nemusel si v té chvíli blaženosti dělat hlavu z věcí příštích.

Na Malevilu dnes pochodněmi nešetřili. Dvě plápolají na donjonu a další dvě ze střílen vstupní věže. S bušícím srdcem si prohlížím svůj nádherný hrad, tak pevný a tak dobře střežený. A když pak šplháme do strmého svahu, který nás k němu co nevidět dovede, s obdivem hledím na mohutný donjon tyčící se v pozadí za šerosvitu pochodní, na vstupní věž, která už je kousek přede mnou, a na hradby za ní. Za chvilku už vidím, jak tam mezi cimbuřím natahují krky stíny, jejichž tváře dosud nedokážu rozeznat. Nad parapetem mává kdosi pochodní. A někdo křičí: „Jsi to ty, Emanueli?“

Škoda, že nemám třmeny, abych se mohl na Amarantě vztyčit.

„Já! A Tomáš! A ještě vám někoho vezeme!“

Výkřiky. Nesrozumitelný zmatek slov. Zaslechnu tlumený skřípot těžkých dubových vrat, jak se obě křídla otvírají. Obrovské panty jsou promazané důkladně, to sténá jen dřevo, že s ním hýbají. Vjedu do vrat, a už vidím, kdo to mával pochodní: Momo.

„Momo, za krávou pak zavři vrata!“

„Ebabul! Ebabul!“ křičí Momo, vzrušením bez sebe.

„Kráva!“ křičí Menou a směje se radostí. „Přivedl nám krávu!“

„A hřebce!“ křičí Peyssou.

Oslavují mé jako hrdinu! A slova se jen hrnou! Vidím jenom temné pobíhající a gestikulující postavy. Tváře zatím nerozeznávám. A klisna Miláček ze svého boxu na čtyři metry od nás ucítila hřebce, řehtá, co jí nozdry stačí, buší kopyty do dvířek, tropí pekelný rámus a Goliáš s Amarantou jí střídavě odpovídají. Zastavím u Porodnice, aby se kobyla pohledem na naše koně uklidnila. Nejsem si jist, zda je rozpoznává, ale každopádně zmlkla. Já sám nevidím na krok, protože světlonoš Momo v tu chvíli zavírá těžkou bránu a Menou sice vzala baterku (poprvé od té doby, co jsem jí ji svěřil), ale koná s ní na konci průvodu inspekci u krávy. Kamarádi se nahrnuli kolem Amaranty, podle bílého obvazu na hlavě poznávám teď Peyssoua. Někdo z nich se chopil otěží, podle postavy to bude Colin, a jak klisna skloní hlavu, přehodím jí pravou nohu přes šíji a v akrobatickém švihu seskočím. Nemám tenhle způsob vůbec rád, připadá mi teatrální, ale co mi zbývá, když mám za sebou Miette, z jejíhož náručí jsem se právě vyvlékl. Jen položím nohu na zem, Peyssou mě popadne a začne mě beze studu líbat. „Tak dost, ty cinto! Celého mě poslintáš!“ Hlaholíme smíchem, jásotem, padají štulce, nadávky, šťouchance loktem, div si nepolámeme žebra. Konečně se rozpomenu na Miette. Uchopím ji v pase a sesadím z koně. Váhu má, panečku, poctivou! A řeknu: „Tohle je Miette.“

Zrovna se vrátil Momo, šermuje pochodní nad hlavou a Miette se všemi svými křivkami a aureolou černé kštice se náhle vyloupne z tmy. Ticho jak v hrobě. Všichni tři zkameněli. A Momo taky, jen pochodeň v ruce se mu zachvívá. Lesk upřených pohledů. Hrobové ticho ruší jen několikerý dech. A něžný monolog v nářečí, kterým Menou pár metrů od nás na konci průvodu vítá krávu cizinku: „I ty naše krasavice, ty naše ducatá panenko, tak ty se nám chceš otelit, a jsi celá říčná, chuděrko, v takovémhle stavu tě nechali šlapat, telátko už jen vyklopit!“

Protože kamarádi stojí jak solné sloupy a pořád mlčí, jako by ztratili řeč, ujmu se představování sám. Tohle je Peyssou. Tohle je Colin. Tohle Meyssonnier. A tohle Momo. Miette každému podá ruku a stiskne ji. Až konečné Momo. Rozkřepčí se na místě, vykřikne: „Bebet! Bebet!“ (patrně zkomolenina z Miette), a nechávaje nás potmě, odkvačí s pochodní nad hlavou zvěstovat novinu matce. Už ji tady máme. A ježto Momova pochodeň zmizela i s Momem bůhvíkam, nejspíš porozjímat nad krávou, namíří Menou na Miette baterku a důkladně si ji prohlédne od hlavy až k patě. Probere všechno, oblá ramena, vyklenutá ňadra, statné boky, svalnaté nohy.

„Inu jo!“ řekne. „Inu jo!“

A víc nikdo ani nepípne. Miette je němá, protože je němá. Kamarádi se změnili v sochy z kamene. Ale podle toho, jak Menou prodlévá kuželem baterky na Miettině statné postavě, cítím, že je spokojená. Alespoň pokud jde o sílu, způsobilost k rozmnožování a pracovní zdatnost. K mravní stránce se Menou nevyjádří. Kromě onoho „Inu jo! Inu jo!“ neřekne vůbec nic. Mlčí. Jak ryba. Poznávám v tom její opatrnost. A nelásku k ženám. Moc dobře vím, co si myslí: „Pozor, hoši, aby vám ty bochánky nevlezly moc do hlavy. Ženská zůstane vždycky ženská. A moc dobraček mezi nimi nenajdeš.“

Nevím, zdali je Miette tohle dvojí ticho – uhranuté mlčení kamarádů a nezdvořilé Menouino – trapné nebo ne, ale situaci zachrání Tomáš. Seskočí z vozu, a hleďme! hleďme! nechá si od našeho vězně trůnícího dosud na vleku podat také obě pušky. A už stojí mezi námi, ověšený zbraněmi Přivítají ho jaksepatří. Možná ne tak bouřlivě jako mne, ani tak bez dechu jako Miette, ale patřičného dílu štulců, herd do zad a šťouchanců loktem se mu dostane taky. Vidím vlastně poprvé, aby kamarádi tropili kolem něho takový bengál. Znamená to, že mezi ně konečně doopravdy zapadl. Jsem tomu rád. A on, unesen radostí, odpovídá na ten výbuch, jak nejlíp dovede, maličko toporně a ještě trochu neobratně jako člověk z města, který si dosud zcela neosvojil přirozené gesto a schopnost hbitě vyrukovat s kamarádskou nadávkou.

„A co ty, Emanueli, jakpak je s tebou?“ řekne Menou.

Vidím ji, jak se tam kdesi kus pode mnou usmívá, umrlčí hlavičku zdviženou, drobné tělo vypjaté jak bojovný kohoutek. Ani gram tuku. Po sádelných orgiích s Falvinkou mi její strohá vychrtlost dělá dobře.

„To jsem rád,“ řeknu v nářečí, „že tě nezajímá jen ta kráva!“

Uchopím ji pod lokty, zvednu do vzduchu jako pírko a políbím na obě tváře. Stručně jí pak vylíčím, jak to bylo Na rybníce, povím jí o Wahrwoordovi a jeho rodině. Wahrwoordovo jednání ji nijak neudiví. Jeho špatnou pověst znala.

„Musím běžet,“ řekne nakonec. „Než všechno vyložíte z vozu, uchystám vám něco k snědku.“

A už cupitá k obytné budově, drobná a čilá, v temné noci sama taky černá, před sebou tančící kužel baterky, už je na padacím mostě a před druhými hradbami, kde se její postava zdá ještě menší. Vykřiknu za ní: „Prostři pro devět, Menou! Dva lidi jsou ještě na přívěsu!“

Je nás osm, na přestěhování nám stačí půl hodiny. Prozatím složíme všechno do Porodnice, jen matrace rozhodnu přenést rovnou do obytné budovy, kde naše tři nové příchozí ubytujeme. Všechno proběhne jak po másle, až na Goliáše, který projevuje chvílemi takovou netrpělivost, že se Jacquet musel postavit před něj a pevně ho přidržet za obě otěže, a na Moma, kterého musíme párkrát okřiknout, protože místo aby nám svítil, natáčí pochodeň tak, aby viděl Goliášovi do rozkroku. „U všech ďasů, Momo, co to tam pořád tropíš?“ – „Bimba! Bimba!“ křičí Momo. „Koukej svítit, než tě kopnu do zadku!“ Ale kdepak! „Bimba! Bimba!“ opakuje Momo, pak se narovná a rozmáchne se volnou paží, aby nám názorně předvedl proporce, jež ho tak okouzlily. Peyssou si kupodivu odpustí komentář. Zřejmě se drží zpátky kvůli Miette:

Když jsou zvířata opatřena a zavřena – Goliáš v boxu, kde stával předtím můj hřebec: tady nepoláme ani nepřeskočí dvířka, aby se dostal ke kobylám, přeneseme matrace přes nádvoří do prvního patra obytné budovy a hned se vrátíme do velké síně v přízemí, kde už plápolá oheň, na dlouhém klášterním stole je prostřeno a uprostřed něho, to překvapení, trůní strýčkova stará olejová lampa, kterou Colin během naší nepřítomnosti někde vyhrabal a spravil a která nám připadá jako vrchol přepychu a poslední výkřik osvětlovací techniky.

Zato z Menouina přivítání nevyzařuje ani špetka vřelosti a jasu. Otočí se ke mně, protože jdu v čele skupinky, a skřípajíc zuby, černá a hubená, sevřené rty, sjede mě pohledem ostrým jak nůž. Hlouček za mnou se zastaví. Nováčky to vyděsilo. Starousedlíci zbystřili pozornost a v duchu se těší, jak se pobaví.

„Kdepak máš ty dva další?“ řekne rozzuřeně. „Lidi z Rybníka, přivandrovalce! Jako by nás už takhle nebylo ke stolu dost!“

Hledím ji uklidnit. Vypočítávám, kolik bohatství jsme jí přivezli, nemluvě o obilí, z něhož si budeme moci péci chleba, a šatech pro Peyssoua, protože Wahrwoorde byl téže postavy jako on. A přibudou i pomocné ruce. Vytáhnu z hloučku Jacqueta a předvedu jí ho.

Zapůsobil dobře. Na pěkné mužské, a vůbec na silné pohlaví, si Menou potrpí. (Mužský je z dobrého těsta, Emanueli, až na nějakou tu výjimku se s ním vždycky domluvíš.) A pak, stačí se podívat na Jacquetova ramena a paže! Ale ruku mu nestiskne, tak jako ji nestiskla Miette, a taky ho nepozdraví (nějaký cizák z Rybníka, co byste nechtěli: z hadru obratem ruky servítek neuděláš). Odměřené mu pokývne hlavou. V kastovní hrdosti by Menou trumfla vévodkyni.

„A tady…“

Ale představit Falvinku či aspoň pronést její jméno už nestihnu, a taky už nestačím zarazit Menou, která ji právě zmerčila a v přesvědčení, že jí „cizačka“ nemůže rozumět, rázem vybuchne v nářečí:

„I propánakrále! Co tě to, Emanueli, napadlo? Co mi to sem vedeš? Co mi to chceš pověsit na krk? Bábu, která má nejmíň sedmdesát“ (jí samé, pokud se nepletu, je sedmdesát pět). „Neřeknu ještě tu mladou, je mi jasné, že ta ti poslouží, to prosím. Ale takovouhle starou maškaru, tlustou, že nepohne zadkem! K ničemu mi nebude, leda aby mi v kuchyni překážela a cpala si panděro! Taková stařešina,“ dodá zhnuseně, „dělá se mi nanic, jen se na ni podívám! Těch vrásek! A toho tuku, učiněný hrnec rozteklého sádla!“

Falvinka v obličeji jen hoří, ztěžka lapá po dechu a přes kaskádu faldovitých tváří a laloků pod bradou se jí kutálejí veliké, mně dobře známé kulaté slzy. Smutná podívaná, ale ne pro Menou, která se tváří, jako by pro ni cizinka neexistovala, a předstírá, že mluví jen ke mně.

„A ke všemu není ta stará bába ani od nás, přivandrovala sem bůhví odkud, bude to stejná divoška jako její syn! Chlap, který skočí na vlastní dceru! A kdoví, jestli ne i na vlastní matku!“

Tohle ničím nepodložené obvinění je už na Falvinku příliš, dodá jí sílu k obraně:

„Ale Wahrwoorde můj syn nebyl! Jenom zeť!“ vykřikne v nářečí.

Ticho. Zkoprnělá Menou se k ní otočí a poprvé ji vezme na vědomí jako lidskou bytost.

„Ty mluvíš po našem?“ řekne a přece jen se neubrání rozpakům.

Starousedlíci se po sobě nenápadné dívají a zadržují smích.

.Jakpak by ne?“ řekne Falvinka, „vždyť jsem z La Roque. Falvina možná znáš, má krámek hned vedle zámku. Jsem jeho sestra.“

„Ševce Falvina?“

„No bodejť!“

„Ale ten je z přízně!“ diví se Menou.

Nemůže se z toho vzpamatovat. Je zvláštní, že Falvinku vůbec nezná a dokonce ji nikdy ani neviděla. To si ještě budou muset vysvětlit. Postupné se to však určité dovíme. Žádné strachy.

„Doufám, žes má slova nevzala ve zlém,“ řekne Menou. „Neplatilo to na tebe.“

„Nevzala,“ řekne Falvinka.

„Hlavně o té tloušťce,“ dodá Menou. „Jednak za to nemůžeš. A taky to neznamená, že bys musela jíst víc než ostatní“ (lze to chápat jako zdvořilost nebo jako upozornění, jak je komu libo).

„Nevzala jsem to ve zlém,“ opakuje Falvinka, mírná jako jehňátko.

Nic se nebojme, naše dvě starušky se domluví. Při zachování zdravé hierarchie. Nemusím se ani ptát, kdo bude v kurníku udávat tón a která z obou kvočen tu druhou občas klofne. Zvesela vykřiknu:

„Ke stolu! Ke stolu!“

Posadím se doprostřed a Miette pokynu na židli proti sobě. Chvilka nerozhodného přešlapování. Tomáš se konečné přestane rozmýšlet, usedne na obvyklé místo vpravo vedle mne a Meyssonnier nalevo. Momo se pokusí zmocnit židle vlevo od Miette, což mu ale Menou v zárodku zarazí, suše ho zavolá a usadí si ho po pravici. Peyssou na mne kouká. „Tak co,“ řeknu, „na co čekáš, kolohnáte?“ Konečně se ve svém vzrušení a zmatku rozhoupe a sedne si vpravo vedle Miette. Colin, očividně méně rozpačitý, se jí uvelebí po levici. Protože Jacquet dosud stojí, ukážu mu na židli vedle Meyssonniera; zaručené k jeho radosti, protože odtud uvidí na Miette, aniž se musí předklánět Zbývá už jen volný příbor vedle Peyssoua; nabídnu ho Falvince. Nebylo to sice předem promyšleno, ale právě tohle vyšlo výborně. Peyssou při své nikdy nepolevující zdvořilosti s ní aspoň čas od času promluví.

Cpu se jako bezedný, ale v pití se po svém zvyku držím zpátky. Už proto, že den ještě neskončil, jsou tu různé věci, o nichž se musíme po večeři poradit a nějak je rozhodnout. S potěšením zjišťuji, že se Peyssouovi vrátila do tváře barva. Nechci se ho před Jacquetem ptát, co dělá šíje, protože chlapec se i tak div nepropadne hanbou a netroufá si na něj ani pohlédnout. Peyssou zřejmě s obvazem čekal, až mu ho sundám. Ale počkám ještě do zítřka, bojím se, aby nezačal v noci na polštáři znovu krvácet. Falvinka sedí se sklopenou hlavou, pusu jako zašitou, což ji podle mého stojí nemálo přemáhání, a ve snaze udělat na Menou dobrý dojem předstírá, že ze šunky sotva uďobne. Marná snaha, protože Menou nezvedne hlavu od polštáře.

Docela ve své kůži se patrně cítí jediná Miette. Je ovšem pravda, že veškerá vřelost a pozornost stolovníků se taky nepřetržitě soustřeďuje k ní. Neprobouzí to v ní rozpaky, ale vsadím se, že ani marnivost. Hledí na každého zcela nenuceně, s vážnou tváří dítěte. Chvílemi se usměje. Na každého z nás postupně, nevynechá ani Moma, nad jehož čistotou dnes přímo žasnu, protože už mi vypadlo z hlavy, že jsme ho ráno vymáchali ve vaně.

Večeře proběhne zvesela, ale k nenucenosti nám přece jen něco chybí. Nechci totiž líčit události Na rybníce před nově příchozími, a jejich přítomnost, přestože mlčí jako pěny a snaží se chovat co nejskromněji, nám vůbec trochu svazuje jazyk: připadá nám, že různé naše výroky, pronášené jindy zcela bez rozmýšlení, by před nimi zněly jaksi falešně. A taky u nich cítíme zcela jiný způsob života i myšlení. Než usedli za stůl, všichni tři se například pokřižovali. Je mi divné, kde k tomu zvyku přišli: u Wahrwoorda jisté ne! Ale zapůsobili tím dobře na Menou, vždycky nakloněnou vidět v každém „přivandrovalci“ divocha z předkřesťanské éry.

Meyssonnier do mne zleva dloubl loktem a Tomáš se na mne dívá málem nasupeně.

Oni dva jsou mezi námi jedinými přesvědčenými ateisty, jedinými, kteří přijali ateismus za své druhé náboženství, a cítí se teď v menšině ještě víc než jindy. Colin a Peyssou sice předtím své ženy do kostela příliš často nedoprovázeli – nezdálo se jim to dost chlapské, ale o velikonocích k přijímání chodili. A já sám vyrostl jaksi mezi dvěma židlemi, ani katolík, ani kacíř, prostě hybridní výplod dvojí výchovy, jež sama sebe potírala. Celé kusy víry vzaly ve mně za své a leckdy si říkám, že bych měl jednou provést inventuru, abych zjistil, co z ní vlastně zbylo. Ale pochybuji, že to někdy udělám. Rozhodně jsem však v otázce náboženství velmi nedůvěřivý, a to nejen vůči kněžím. Velice například nesnáším lidi, kteří se vychloubají, že Bůh Otec pro ně přestal existovat, náboženství nazývají „přežitkem“ a vzápětí je nahrazují filozofickými fetiši o nic lépe podloženými. I bez zmíněné inventury mohu však říci tolik, že pro mne náboženské zvyklosti mých předků mají určitou citovou přitažlivost. Všechna vlákna zkrátka zpřetrhána nejsou. Na druhou stranu si ovšem dobře uvědomuji, že lnout k něčemu ještě neznamená přijmout to.

Na Meyssonnierovo dloubnutí neodpovím a Tomášův pohled jako bych neviděl. Že by se na Malevilu kromě boje o Miette měla rozpoutat ještě náboženská válka? Našim dvěma ateistům každopádně neuniklo, že tři nové přírůstky posílí na hradě skupinu klerikálů. A protože v téhle oblasti nejsou zcela jisti ani mnou, nejde jim to pod nos.

Po večeři pošlu Jacqueta rozdělat v patře oheň, a když se vrátí, zvednu se a řeknu nováčkům:

„Dnes přespíte všichni v prvním patře na matracích. Zítra se uvidí, jak to dál zařídíme.“

Falvinka vstane dost rozpačitě, neví, jak se s námi rozloučit, ale od Menou jí pomoc nepřijde, ta jí nevěnuje ani pohled. Miette, možná proto, že nemusí mluvit, působí nenuceněji, ale trochu udivené. Je mi jasné, proč.

„Tak pojďte, pojďte,“ řeknu s rozpřaženými pažemi. „Doprovodím vás.“

Ve snaze proceduru urychlit je postrkují zdálky ke dveřím. Když vycházíme ze síně, nepadne ze strany nových ani starých obyvatel jediné, byť tiché, dobrou noc. Abych nějak zdůvodnil své otálení v prvním patře, předstírám, že se musím přesvědčit, zdali okna dobře přiléhají a nejsou-li matrace příliš blízko ohně. „Tak se pěkně vyspěte,“ řeknu a znovu rozpřáhnu paže, značně rozmrzelý, že se musím s Miette rozloučit takovým neutrálním a rezervovaným způsobem. Mám pocit, že na mne hledí s jakousi otázkou v očích, a radši se jejímu pohledu vyhnu.

Odcházím. Ale Miette si nesu s sebou, provází mě v myšlenkách, když se po schodišti věže vracím dolů do hradní síně, kde už Menou sklidila ze stolu a kamarádi si přitáhli židle k ohni; prostřední čeká na mne. Usednu a rázem si uvědomím, že celá místnost doslova přetéká Miettinou přítomností a že nejsou schopni myslet na nic jiného. Vsadil bych se, že ji první připomene Peyssou. Taky že ano.

„Pěkná holka,“ řekne lhostejným tónem. „Ale moc toho nenamluví.“

„Je němá.“

„Neříkej!“ podiví se Peyssou.

„Ememá!“ vykřikne Momo soucitně a zároveň s vědomím, že pokud jde o lingvistické schopnosti, nestojí už od nynějška mezi Malevilci na poslední příčce žebříčku.

Chvilka mlčení. S něžným dojetím rozjímáme o Miette.

„Mami! Ememá!“ volá Momo, vypínaje na lavičce pyšně hruď.

Menou na druhém konci lavičky plete. Jakou práci si vymyslí, až jí dojde vlna? Napodobí Penelopu a své dílo zase rozpáře?

„Nemusíš tak hulákat,“ řekne, aniž zvedne hlavu. „Však tě slyším. Já hluchá nejsem.“

„Miette taky ne,“ řeknu s odstínem chladu v hlase. „Jenom němá.“

„No jo,“ řekne Menou, „aspoň se s ní nebudete hádat.“

Její cynická poznámka nás znechutily, ale neradi bychom ji posadili na koně. Mlčíme. A protože ticho trvá příliš dlouho, spustím o našich dnešních zážitcích Na rybníce.

Válečnou epopej odbudu krátce. Nerozkládám příliš ani o rodinných vztazích uvnitř Wahrwoordova kmene. Je mi jasné, jakou zbraň bych tím vložil Menou do ruky. Mluvím hlavně o Jacquetovi, jak přepadl Peyssoua, jak se trpně podílel na otcových zločinných úmyslech, jak ho starý terorizoval. Na závěr prohlásím, že bude třeba potrestat ho odnětím svobody, už ze zásady, aby mu opravdu došlo, že provedl špatnost, a přešla ho na podobné věci chuť.

„A jak si takové uvěznění představuješ?“ řekne Meyssonnier.

Pokrčím rameny.

„To víš, uvázat ho nemůžeme. Nesměl by jedině opustit hrad a jeho území. Jinak by se s ním jednalo jako s kýmkoli z nás.“

„No jo! No jo!“ ozve se pohoršené Menou. „Abych ti řekla svůj názor…“

„Neptám se tě na něj,“ přetrhnu jí bryskně řeč.

Jsem rád, že jsem ji usadil. Nelíbilo se mi, že nechala Falvinku odejít a neřekla ani bú. Koneckonců je to její příbuzná. Jaký má takové šikanování smysl? A vůči mně, myslím, si už taky dovoluje trochu moc. Je to stejné jako za strýčka, vidí ve mně něco jako pánaboha, ale to jí nebrání v neustálých pokusech urvat z mé pravomoci kousek pro sebe. Vsadím se, že se neubrání ani při modlitbě, aby nečtla Pánubohu levity.

„Jsem pro, udělat to, jak povídáš,“ prohlásí Meyssonnier.

Souhlasí všichni. A čtu jim v očích, že souhlasí i s tím, jak jsem usadil Menou.

Dohadujeme se, jak dlouho by měl Jacquetův trest trvat, Názory se různí. Nejtvrdší je Tomáš, protože sé o mne bál: navrhuje deset let. Nejshovívavější Peyssou: rok.

„To si své palice moc neceníš,“ poznamená Colin se svým starým úsměvem.

On sám navrhuje pět let a zabavení osobního majetku. Hlasujeme. Přijato. Zítra bude mým úkolem oznámit rozsudek Jacquetovi.

Přistoupím k otázce bezpečnosti. Nevíme, zdali po krajině nebloudí další skupiny lidí, kteří přežili, a nemají-li útočné úmysly. Od nynějška musíme být ostražití. Za dne nesmí nikdo ven beze zbraně. V noci budou ve vstupní věži kromě Menou a Moma vždycky ještě dva muži. Ve druhém patře je tam jedna volná místnost s krbem, to se hodí. Navrhuji střídat se po dvou. V zásadě kamarádi souhlasí, ale nad otázkou složení dvojic, a jak často se střídat, se rozvine živá debata. Po dvacetiminutovém dohadování je rozhodnuto, že v sudých dnech budou držet stráž ve věži Colin s Peyssouem, v lichých Meyssonnier s Tomášem. Všichni pak schválí Colinův návrh, abych já sám neopouštěl donjon: kdyby někdo nečekané překročil první hradby, ujmu se řízení obrany v předhradí.

Upozorním, že když budou dva z nás trvale přespávat ve věži, uvolní se tím v donjonu jedna místnost. Navrhnu, abychom světnici v prvním patře vedle koupelny přidělili Miette.

Sotva padne Miettino jméno, vzrušení z debaty opadne a všichni zmlknou. Každému krom Tomáše je známo, že zmíněná místnost bývala kdysi klubovnou. S oblibou jsme tehdy rozpřádávali myšlenku – nikdy neuskutečněnou, jak by bylo bezvadné mít mezi sebou holku, která by nám vařila a „ukájela naše vášně“. (Ten obrat pocházel ode mne“ objevil jsem ho v jednom románě, a třebaže obsah slova „vášeň“ nebyl nikomu z nás příliš jasný, značně jsem jím na ostatní zapůsobil.)

„A co tamti dva?“ ozval se nakonec Meyssonnier.

„Podle mého by zůstali, kde jsou.“

Ticho. Všichni chápou, že Miettino postavení na Malevilu nemůže být stejné jako Falvinčino nebo Jacquetovo. Ale o povaze onoho postavení nepadlo prozatím slovo. A vtisknout mu přesnější obsah se nikomu nechce.

Když pořád všichni mlčí, nakousnu to já:

„Tak a teď bychom si měli otevřeně promluvit o Miette. Samozřejmě pod podmínkou, že co tady řekneme, zůstane mezi námi.“

Rozhlédnu se po nich. Mlčky souhlasí. Jediná Menou kouká do pletení, jako by se jí věc netýkala.

„A ty si to, Menou, taky necháš pro sebe.“

Zapíchne jehlice do vlny, sbalí pletení a vstane.

„Jdu si lehnout,“ procedí mezi zuby.

„Pryč tě neposílám.“

„Stejně si jdu lehnout.“

„Ale Menou, jen se neurážej.“

„Já se neurazila,“ řekne zády ke mně, a jak si na bobku u krbu zapaluje lampičku, něco si pro sebe nesrozumitelné brblá; podle tónu nic pro mne lichotivého.

Ani neceknu.

„Klidné tady zůstaň, Menou,“ řekne vždy laskavý Peyssou. „My ti věříme.“

Významně na něj pohlédnu a mlčím dál. Po pravdě řečeno nijak se nezlobím, že Menou odchází. Brblání pokračuje. Pochytím z nejasné změti slova pýcha a nedůvěra. Moc dobře vím, o koho běží, ale pusu neotevřu. Zapaluje dnes lampičku nějak dlouho. Zřejmě čeká, že ji vyzvu, aby zůstala. Zklame se.

Taky že ano, a navíc se rozzuří.

„Tak jdeme, Momo,“ řekne úsečně.

„Áedébe zága!“ odvětí Momo, zaujatý naším rozhovorem.

O jé, to si vybral špatnou chvíli k neposlušnosti! Menou si přendá lampičku do levé ruky a drobnou suchou pravicí mu vlepí facku, jen to hvízdne. Načež mu ukáže záda a Momo zkrotle vykročí za ní. Nevím pokolikáté už v duchu žasnu, jak si může ten devětačtyřicetiletý trulant nechat líbit, aby ho matka, sama jak za groš kudla, ještě bila.

„Dobrou noc, Peyssou,“ řekne Menou, když prochází kruhem našich židlí, „dobrou a hezky se vyspi.“

„Ty taky,“ odpoví Peyssou, trochu rozpačitý nad zdvořilostí uštědřenou pouze jemu.

Menou odejde a Momo v závěsu za ní třískne dveřmi, div je nevyrazí z pantů, aby si své roztrpčení nad matčinou útočností vylil zdálky na mně. Zítra bude samozřejmě držet basu s matkou a na mne se bude mračit. Pupeční šňůra drží i po půlstoletí života.

„Dobrá, a teď Miette,“ řeknu. „Pohovořme si o ní. Když Jacquet s Tomášem pohřbívali Na rybníce Wahrwoorda, mohl jsem se s ní klidné vyspat, vrátit se na Malevil a říct: tak, a Miette patří mně, je to má žena a nikdo se jí ani nedotkne.“

Rozhlédnu se po kamarádech. Žádná reakce, aspoň napohled.

„Neudělal jsem to, ale ne proto, abych vyklidil pole někomu jinému. Jinými slovy, Miette by neměla výhradně patřit nikomu z nás. Nikdo nemá ostatně ani právo si ji přivlastnit. Patří sama sobě. Jak, s kým a kdy se bude stýkat, je čistě její věc. Souhlasíte?“

Rozhostí se dlouhé mlčení. Všichni sedí jako němí, dokonce na mne ani nepohlédnou. Mají v sobě monogamní systém zakořeněný tak hluboce a váže se k němu v jejich mysli tolik reflexů, vzpomínek a pocitů, že jakýkoli jiný, který by monogamii vylučoval, nedokážou prostě přijmout, ba ani připustit.

„Jsou dvě možnosti,“ řekne Tomáš.

No ovšem, přesné od něho jsem to čekal!

„Buď si Miette vybere jednoho z nás a ostatní škrtne…“

„Říkám rovnou,“ skočím mu do řeči, „že takovou situaci nepřipustím, ani kdybych měl to děvče získat třeba sám. A nepřiznám podobnou výsadu nikomu, ať už by Miette získal kdokoli.“

„Dovolíš?“ namítne Tomáš. „Ještě jsem nedomluvil.“

„Jen domluv,“ vybídnu ho přívětivě. „Skočil jsem ti do řeči, ale neberu ti právo povědět svůj názor.“

„To jsem rád,“ řekne Tomáš.

Rozhlédnu se beze slova po ostatních. Jen se usmívám. Užíval jsem téhle metody s úspěchem za časů Klubu a zůstala, jak vidím, úspěšnou dodnes: má trpělivost a protivníkova nedůtklivost způsobí, že se shodí sám.

„Pak je tu druhá alternativa,“ řekne Tomáš, ale očividně trochu zkrotleji. „Miette bude spát s každým, což je vyloženě nemorální.“

„Nemorální?“ podivím se. „V čem to je nemorální?’

„To je přece zřejmé,“ řekne Tomáš.

„Vůbec ne. Neuznám za samozřejmost nějaké flanďácké názory.“

Obvinit Tomáše z flanďáckých názorů! Je to trošku podtrh, ale chvilku ho docela vychutnávám. Když on se náš Tomášek tváří, jako by v tom ohledu spolkl všechnu moudrost, a přitom je takový zelenáč.

„To není žádný flanďácký názor,“ řekne Tomáš nasupeným tónem, který mu převelice uškodí. „Nemůžeš popřít, že holka, která se vyspí s kdekým, je děvka.“

„Omyl,“ řeknu. „Děvka je to tehdy, pokud jde s mužským pro peníze. Nemorálnost z toho dělají peníze, ne počet partnerů. Takových žen, které spí s kdekým, najdeš habaděj. Všude, i v Malejacu. A nikdo se na ně proto nekouká skrz prsty.“

Ticho. V nastalé odmlce nám všem vytane na mysli Adéla. Pomohla kdysi překonat potíže dospívání jednomu každému z nás. Kromě Meyssonniera, který byl už od útlého věku zasnouben své Matyldě. Jsme za to Adéle dodnes vděční. A skoro bych se vsadil, že Meyssonnier přes všechnu svou počestnost dodnes trochu lituje.

Tomáš zřejmě onu sílu společných vzpomínek, jež mi poskytly oporu, také vycítil. Zmlkl. Vrátím se ke své myšlence, teď už skoro jistý, že ji prosadím:

„Neběží o morálku, ale prostě o to, přizpůsobit se okolnostem. V Indii najdeš, Tomáši, třídu lidí, kde se třeba pět bratrů ožení s jedinou ženou. Bratři a jedna manželka vytvoří natrvalo rodinu, společně vychovávají děti a nestarají se, kdo je zplodil. Sám by žádný z nich prostě ženu neuživil, dělají to tedy takhle. U nich pramení ten systém v kruté bídě, a nás k němu, myslím, vede nutnost, protože Miette je na Malevilu jediná žena v plodném věku.“

Všichni mlčí. Tomáš zřejmě cítí, že byl poražen. Vzdal se diskuse. A ostatním, jak to vypadá, se do řeči nechce. Ale nezbude jim než se vyjádřit. S tázavým pohledem je vybídnu:

„Tak jak?“

„Mně by se to nelíbilo,“ řekne Peyssou.

„Co?“

„Ten systém, jak jsi říkal, tam v Indii.“

„Nejde o líbení, je to nutnost.“

„Ale stejně,“ řekne Peyssou,,dělit se o ženu s několika dalšími, ne, to mi nesedí.“

Ticho.

„Já to vidím jako Peyssou,“ ozve se Colin.

„Já taky,“ přidá se Meyssonnier.

„Já taky,“ řekne Tomáš s úsměvem, že bych po něm s chutí něco hodil.

Hledím do ohně. Co se právě stalo, mi úplně vzalo dech: přehlasovali mě! Potřeli! Od mých dvanácti let, kdy jsem, lze-li to tak říci, zaujal čelné místo v kolektivním vedení Klubu, se mi něco podobného přihodilo poprvé. A jaksepatří mě to sebralo. Ano, propadat takovým pocitům je dětinství, uznávám. Snažím se aspoň nedat je na sobě znát, tvářit se jakoby nic, ujmout se pokud možno opět řeči, navázat, kde jsme přestali, přejít k dalšímu pořadu dne. Ale nejde to. Hrdlo mám sevřené. V hlavě jak vymeteno. Nejen že mě potřeli, ke všemu se ještě shazuju svým mlčením.

Nakonec mě, určitě bezděky, zachrání Tomáš.

„Tak vidíš,“ řekne bez servítku, „monogamie vítězí.“

Před chvílí jsem ho trochu podebral, to je fakt. „Flanďácké názory“ mu zřejmě leží v žaludku.

Ostatní přijali jeho poznámku chladně. Rozhlédnu se po nich. Zrudli, cítí se trapně, má porážka je vyvedla z míry přinejmenším stejně jako mne. „Hlavně po takovém dni,“ řekne mi později Colin, „kdy ses o nás všechny tolik zasloužil.“

Jejich rozpačitost mé vzpruží.

„Dobrá,“ řeknu, „jsem ochotný brát váš názor jako hlasování a podřídit se mu. Ale abychom si rozuměli, co je vlastně odhlasováno. Má to znamenat, že Miette přinutíme zvolit si jednoho partnera a toho se držet?“

„Ne, to vůbec ne,“ řekne Meyssonnier. „Nutit ji nebudeme. Ale pokud si vybere jednoho manžela, nebudeme jí to vymlouvat.“

Dobrá, věci jsou tedy jasné. Ale je tu jasný i rozdíl ve stylizaci. Já řekl „partner“, on „manžel“. Mám sto chutí komunistu Meyssonniera upozornit, že chápe manželství jako maloměšťák. Stoicky si to však odřeknu. Rozhlédnu se po třech ostatních.

„Takhle jste to mysleli?“

Ano, přesně tak. Vzdejme úctu instituci manželství. Ani pomyšlení cizoložit. Ani kdyby oba chtěli. Konvenční morálka nevymřela. Jenže ve společenství šesti mužů obdařených jedinou ženou nemůže podle mého ten úctyhodný systém absolutně fungovat. Nelze však mít pravdu proti všem. Postoj kamarádů mi připadá maximalistický a nesmyslný: zůstat radši bez ženy až do konce života než ji nemít jenom pro sebe, Pravda, každý z nich patrně v sobe živí naději, že vyvoleným bude on.

Nic neříkám. Začínám hledět do budoucna s obavami. Pocity ukřivděnosti, žárlivost, smrtelná závist, bojím se, že na tohle všechno dojde. A proč to neříci, taky nyní hořce lituji, že jsem se Miette nezmocnil, když jsem k tomu měl Na rybníce příležitost. Nedočkal jsem se moc pěkné odměny za to, že jsem zdržel na uzdě své „vášně“, abych použil svého vlastního termínu z dob Klubu.

Noc strávím mizernou a druhý den mé za svítání probudí zvon z věže, vyzvánějící jak na poplach. Koupil jsem ten veliký kostelní zvon kdysi v dražbě a pověsil ho zvenčí na bránu, aby si přicházející návštěvníci a turisté mohli zazvonit. Jenže když se rozduní, nadělá takový randál – prý je ho slyšet až do La Roque, že jsem zavedl k vratům elektrický zvonek, dnes ovšem k nepotřebě.

Co se to mohlo stát, co má to mohutné a dlouhé vyzvánění znamenat? Vyletím z postele, v pyžamu vklouznu do kalhot, bosýma nohama do holínek, popadnu karabinu, s Tomášem, rovněž ozbrojeným, v patách seběhnu po točitých schodech do přízemí a utíkám přes padací most do podhradí.

Shromáždil se tam před Porodnicí už celý hrad, každý vymóděný, jak se honem dalo. Čili nic zlého, naopak šťastná událost:

Markýza z Rybníka právě porodila v jednom koutě boxu telátko a v protějším rohu teď přivádí na svět druhé. Momo, pověřen matkou, aby nám zprávu oznámil, v bouři svého nadšení usoudil, že důstojnosti chvíle bude lépe odpovídat, rozhoupá-li zvon. Pořádně ho sjedu. Připomenu mu, že jsem to několikrát výslovně zakázal. Pak se obrátím na Falvinku, abych jí ke dvěma telátkům od její krávy poblahopřál; jsou to jalovičky. Falvinka se nadýmá pýchou, víc než kdyby je porodila sama, a nepřestává kdákat v boxu s Menou, ačkoli pomáhat už tam není s čím, protože druhý potomek, kulatý, mokrý a dojemný, už je taky na světě. Kamarádi spolu s Jacquetem událost komentují, ale všechny přehlaholí Peyssou, který vzpomíná na různé vzácné, nicméně pamětihodné případy, ať už z vlastní zkušenosti nebo z doslechu, kdy kráva porodila dvojčata. Opřeni o dřevěnou přepážku, stojíme všichni u boxu, brady na příčce, Miette mezi námi.

Oblečená jen tak tak, rozcuchaná, rozehřátá spánkem. Srdce se mi při pohledu na ni rozbuší jako splašené. No budiž. Obdivujme radši jalovičky. Kůži mají mahagonovou a nejsou zdaleka tak malé, jak by člověk čekal.

„Koho by napadlo,“ poznamená Peyssou, „že ta stará vyklopí dvě. Nebyla o nic nakynutější, než kdyby měla mít jedno.“

„No ba, už jsem viděla tlustší krávy než tahle,“ přisvědčí Menou.,A ona ti nadělí hned dvě, jedno hezčí než druhé. Člověk se až diví, kam se do ní ty jalůvky vešly.“

„To si můžeš gratulovat,“ řekne Peyssou Falvince (vlastně nevím, proč se všichni koříme Falvince kvůli krávě, která ve skutečnosti už patří Malevilu, ale možná bychom jí tím rádi vynahradili Menouino přivítání). „To si myslím, Falvinová,“ pokračuje Peyssou s lichotivou vážností, „že s takovouhle krávou, co ti rodí dvojčata, na trh nepospícháš. Ale prodat za týden tahle dvě telata, přišla by sis dobře na šedesát tisíc. A toho mléka, co bys ještě nadojila. Taková kráva má cenu zlata. Nemluvě o tom, že ti může nadělit dvojčata klidně i podruhé.“

„A komupak bys teď asi ty jalovičky prodával, vrtáku?“ řekne Colin.

„Povídám to jen tak,“ odvětí Peyssou se zasněnou tváří, oči přivřené. V duchu před sebou nejspíš vidí vzorovou stáj v nějakém lepším světě, zařízenou se vším všudy na elektřinu a vyhrazenou čistě pro chov krav rodících dvojčata. Docela kvůli tomu zapomněl koukat po Miette. Je ovšem pravda, že následkem včerejšího hlasování se na ni dnes díváme jen kradmo. Každý se bojí, aby si o něm ten druhý nemyslel, že své pěšce postrkuje příliš horlivě.

V duchu bilancuji: Princezna, Markýza a tahle právě narozená dvojčata, pojmenovaná v zájmu doplnění šlechtického almanachu Hraběnka a Baronka. Ano! Ještě jsem zapomněl, že Na rybníce zůstala Černá, sice méně aristokratická, zato však bez telete a se struky plnými mléka. Malevil má tedy pět krav, jednoho dospělého býka a býčka Prince. Toho si necháme také, bylo by příliš riskantní spoléhat na jednoho jediného samce. Pokud jde o koně, jsou tu tři kobyly: Amaranta, Miláček a její kobylka Nezdara; a hřebec Goliáš. Prasata nepočítám, máme jich teď tolik, že je ani nemůžeme všechna odchovat. Při pomyšlení na to množství dobytka mám hřejivý pocit bezpečí. Trochu ho brzdí jen obava, aby pole neodmítla dobytek nadále živit a s ním i nás. Je zvláštní, jak současně s penězi zmizely i všechny nepravé potřeby. Uvažujeme jen v pojmech obživy, půdy, stáda a zachování rodu jako v biblických dobách. Například Miette. Hledím na ni úplně jinak než kdysi na Birgittu. U Birgitty, jako by se to rozumělo samo sebou, jsem sexualitu a její poslání navzájem odděloval, kdežto v Miette vidím jedině ženu ploditelku.

I se dvěma vozy jsme stěhovali Rybník celé čtyři dny. Když si naříkají na stěhování městští lidé, nemají tušení, kolik věcí, vesměs potřebných a většinou těžko uskladnitelných, se za jediný lidský život nahromadí na takovém hospodářství. A navíc samozřejmé dobytek, píce a obilí.

Teprve pátý den jsme se konečné mohli vrátit na políčko v Rhunes a pokračovat v orbě. Poprvé jsme přitom uplatnili nová bezpečnostní opatření. Jacquet oral a my jeden po druhém s karabinou v ruce střídavě drželi stráž na pahorku na západní straně Rhunes. Pokud by hlídka spatřila jedno či více podezřelých individuí, rozkaz zněl vystřelit do vzduchu, ale neukázat se: Jacquet by se stačil rychle vrátit s koněm na hrad a my bychom mezitím dorazili na místo v silnějším počtu a s puškami – včetně Wahrwoordovy nyní třemi, s karabinou čtyřmi.

Výzbroj věru chudá. Tehdy mi vytanul na mysli Wahrwoordův luk, který se v boji nablízko osvědčil jako značné hrozivá i přesná zbraň. V teorii lukostřelby, sportu zdaleka ne tak prostého, jak by člověk na první pohled myslel, mě vzdělala Birgitta. Provázen všeobecnou nedůvěrou, začal jsem tedy na cestě k prvním hradbám trénovat. Chtělo to trochu vytrvalosti, ale nakonec jsem začal dosahovat slušných výsledků a vzdálenost postupné zvětšoval. Když mi přálo štěstí, dokázal jsem na čtyřicet metrů umístit do terče jeden šíp ze tří. S Vilémem Tellem bych se byl ment nemohl, dokonce ani s Wahrwoordem, ale lovecká puška by na stejnou vzdálenost možná nedokázala ani tolik, vždyť broky se od padesáti metrů výš nesmírné rozptylují. Taky jsem žasl, s jakou silou se šíp zabodává; někdy držel v tlustém pletivu terče tak pevně, že jsem ho musel tahat oběma rukama.

Mé výsledky probudily v kamarádech ducha soutěživosti a cvičná lukostřelba se stala naší oblíbenou zábavou. Colin se mi brzo vyrovnal, ba docela mě předstihl. Na vzdálenost šedesáti metrů umísťoval své tři šípy pravidelně do terče a dokonce se začal trefovat blíž a blíž ke středu.

Z nás pěti (s Jacquetem šesti, ale tomu jsme ještě střílet nedovolovali) byl Colin zdaleka nejmenší a nejkřehčí. Jeho drobné proporce nám byly odedávna tak běžné, že jsme je považovali skoro za jakousi součást jeho podstaty a říkali mu malý Colin dokonce i před ním. Protože se tomu pojmenování nikdy nebránil, nepřišlo nám vůbec na mysl, že by mu mohlo vadit. Teprve když jsem viděl, jak ho nesmírné blaží, že nás s lukem v ruce předčí, najednou mi došlo, jak bolestně asi odjakživa nese svou subtilnost. Luk byl větší než on sám. Ale když ho držel – a držíval ho často, protože začal trénovat nejpilněji z nás všech – byl král. V poledne po obědě sedával u jednoho z dvou dílových oken v hradní síni a louskal malou lukostřeleckou příručku, kterou jsem koupil na Birgittino naléhání a nikdy neotevřel. Z malého Colina se zkrátka stal náš velký lučištník. Začal jsem mu tak doopravdy říkat a neušlo mi, jak mu slovo „velký“, byť užité v přeneseném smyslu, dělá dobře.

Přiměl Meyssonniera, aby se dal společné s ním do výroby tří dalších luků. Chtěl, abychom měli každý svůj, a slýchali jsme ho, jak si stýská po své kovárničce v La Roque (zámečnictví spojené s instalatérstvím), kde by nám mohl vykovat hroty k šípům. Každý jeho nápad jsem jen podporoval; myslel jsem na to, že náboje jednou dojdou, a protože nebude z čeho je vyrobit, zůstaneme bez pušek, s holýma rukama ve světě, z něhož jisté nevymizí násilí jen proto, že doslouží střelné zbraně.

Od onoho rána, kdy nám Momo zvěstoval rozhoupaným zvonem narození Markýziných dvojčat, uplynul už měsíc. A jednou večer kolem sedmé, zrovna když jsem zamykal pokoj v donjonu, abych sešel s biblí pod paží do obytné budovy, právě v okamžiku, kdy ke mně Tomáš ze schodiště prohodil: „Vypadáš jako učiněný světec,“ a já, otáčeje pravou rukou klíčem v zámku, obrátil k němu hlavu, abych mu odpověděl, ozval se zvon znovu. Ale ne tak burácivě jako minule, jenom dva dunivé údery a jeden slabší a pak ticho. Podivné, těžké. Ztuhl jsem. Momo to být nemohl. Nebyl to jeho styl. Znovu jsem odemkl, bibli položil na stůl, uchopil karabinu a Tomášovi podal pušku.

Pádil jsem beze slova k vstupní věži. Tomáš za mnou, ale venku na rovině mě svým rychlým běžeckým stylem okamžitě předstihl. Ve věži nikdo. Menou zřejmě chystala v obytné budově večeři a Momo se v naději, že něco oblízne, točil kolem ní. Ten večer měli spát ve věži Colin s Peyssouem, přes den tu však hlídkovat nemuseli. Zatímco Tomáš střežil venku vrata, probíhal jsem jednu opuštěnou místnost za druhou a uvědomil si, jak jsou naše bezpečnostní opatření nedostatečná. Na první hradby, mnohem nižší než druhé, by stačil žebřík, nebo i provaz s hákem. Přes příkop tu nevedl padací most jako u vstupní věže, ale jen obyčejný mostek, po němž se mohl kdokoli dostat až k hradbám a klidně je přelézt, aniž bychom, klidně usazeni kolem stolu v obytné budově, vůbec něco tušili.

Vyšel jsem z věže, šeptl Tomášovi, ať vyleze po schodech na hradby a shora, některým z otvorů v podsebití nad portálem ať si vezme návštěvníka nebo návštěvníky na mušku. Teprve když byl nahoře, došel jsem po špičkách ke špehýrce, tichounce ji na dva až tři milimetry pootevřel a opatrně k ní přiblížil oko.

Asi metr přede mnou, čili už na naší straně mostku, seděl obkročmo na velikém šedivém oslu asi čtyřicetiletý muž; zpoza levého ramene mu vykukovala hlaveň pušky na řemeni. Tvář měl temně snědou, tmavé vlasy, na hlavě nic, na sobě tmavě šedý, dost zaprášený oblek a na krku, jak jsem s podivením zaznamenal, stříbrný krucifix, jaký nosívají biskupové. Muž se zdál vysoký a statný. Z jeho obličeje vyzařoval naprostý klid a taky mi neušlo, že když zvedl oči k podsebití a zahlédl Tomáše, jenž ho odtud držel na mušce, ani nemrkl.

Hlučně jsem otevřel špehýrku až na doraz a hlasité vykřikl:

„Co chceš?“

Drsný tón na něj vůbec nezapůsobil. Aniž se zachvěl, pohlédl na špehýrku a řekl vážným, pevným hlasem:

„Především vám vidět do tváře. A za druhé bych rád dnes v noci přespal na hradě. Mám za sebou pořádný kus cesty a trmácet se v noci zase zpátky není právě lákavé.“

Všiml jsem si, že se umí vyjadřovat, hovořil dokonce s jistou vybraností a vyslovoval pečlivě a s přízvukem, který sice nebyl zcela zdejší, ale hodně podobný.

„Máš u sebe ještě nějakou zbraň kromě pušky?“

„Ne.“

„Uděláš líp, odpovíš-li po pravdě. Uvnitř tě stejně prošacujeme.“

„Mám kapesní nůž, ale tomu neříkám zbraň.“

„Na péro?“

„Ne.“

„Jak se jmenuješ?“

„Fulbert le Naud. Jsem kněz.“

Jeho kněžství jsem pominul bez komentáře.

„Dávej pozor, Fulberte. Odšroubuj z pušky závěr a strč ho do kapsy.“

Uposlechl bez otálení, jen s lhostejnou poznámkou:

„Jste nedůvěřiví.“

„Taky máme proč. Byli jsme už napadeni.“

„Teď dávej pozor,“ pokračoval jsem, „otevřu ti. Projedeš bránou, po deseti metrech zastavíš, ale slezeš, až ti řeknu.“

„Dobrá.“

Pohlédl jsem vzhůru.

„Tomáši, měj ho pořád na mušce.“

Tomáš přikývl. Vzal jsem karabinu do pravé ruky, odjistil, odsunul obě závory, přitáhl křídlo vrat k sobě a ukryt za ním čekal. Sotva Fulbert projel, zavřel jsem tak bleskové, až jsem vzal vraty osla po zadku. Skočil kupředu a vzápětí do strany, div že jezdec nevyletěl ze sedla. Koně v Porodnici se rozeržáli, osel vztyčil dlouhé uši, a ve chvíli, kdy Fulbert zastavil, nohy se mu lehce roztřásly.

„Slez,“ vybídl jsem ho v nářečí, „a podej mi závěr pušky.“

Uposlechl, nářečí tedy rozuměl. Strčil jsem závěr do kapsy. Všechna ta opatrnost mi tentokrát připadala skoro určitě zbytečná, ale nedůvěra má s jinými ctnostmi společnou jednu věc: je účinná jenom tehdy, pokud nepřipouští výjimky.

Tomáš, nečekaje, až mu řeknu, sešel z hradeb, vzal šedého osla za uzdu a odvedl ho do Porodnice. Viděl jsem, že snímá vědro z háku, aby mu dal napít. Zůstal jsem stát, než se vrátí, a obrátil se k Fulbertovi:

„Odkud jsi?“

„Z Cahorsu.“

„Ale zdejšímu nářečí rozumíš.“

„Všemu ne. Ve slovníku jsou určité rozdíly.“

Podobné věci ho nejspíš zajímaly, protože hned začal srovnávat některá slova z našeho nářečí s výrazy od nich. Hovořit uměl, to se muselo nechat. Mezitím jsem si ho prohlížel. Nebyl tak vysoký, jak se mi původně jevil, zdál se velký spíš zásluhou urostlé postavy a jakéhosi elegantního držení těla. Jeho tvář mi prozatím zůstávala záhadou. Nechal jsem ho dokončit ona filologická srovnání a pak se ho zeptal:

„Přijel jsi z Cahorsu?“

Usmál se; dovedl se usmívat docela svůdné.

„Ne ne, jedu z La Roque. Když došlo k výbuchu, zrovna jsem tam byl.“

Zůstal jsem na něho civět.

„Copak v La Roque to někdo přežil?“

„Ale ovšem, pár lidí.“

A nenechávaje se vyvést z klidu, dodal:

„Asi tak dvacet.“

Tomášova poznámka

V předchozí kapitole přešel Emanuel mlčením jednu tak důležitou věc, že jeho vyprávění na chvíli přeruším, abych je doplnil. Pročetl jsem pro jistotu i další kapitolu, zdali se v ní snad Emanuel k dotyčné okolnosti dodatečné nevrací, jak to někdy dělává, ale nic. Ani slovo. Jako by mu to vypadlo z hlavy.

Protože však jde o ni, totiž o Miette, chtěl bych nejdřív něco poznamenat. Doufám, že to po Emanuelových lyrických výlevech nebude vypadat, že ji tím chci připravit o poetické kouzlo. Ale Miette je docela běžné venkovské děvče. Zdravé a statné, to ano, a bohatě obdařené veškerými patřičné pevnými křivkami, jaké Emanuel tolik miluje. Ovšem hovořit o ní jako o nějaké krasavici mi připadá hodně přehnané. Není podle mne o nic krásnější než Renoirova myjící se žena, jejíž reprodukce visí Emanuelovi nad záhlavím postele, nebo Birgitta střílející z luku, kterou má na fotografii na psacím stole v naší ložnici, (Stejně je zvláštní, že se té fotografie po onom ohavném dopise, v němž mu oznámila svou svatbu, nezbavil.)

Nesdílím Emanuelův názor, ani pokud jde o Miettinu „inteligenci“. Narodila se předčasně a je od narození němá, což znamená, že v jejím mozku došlo k určitému poškození, které ji připravilo o řeč a druhotně i ochudilo její představu o světě. Netvrdím, že je snad idiotka nebo třeba debilní, Emanuel by mi obratem vyjmenoval řadu případů, kdy naopak projevila velmi jemný smysl pro mezilidské vztahy. Ale z toho ještě neplyne, že by byla „neobyčejné inteligentní“, jak mi Emanuel několikrát tvrdil (další ukázka přeceňování na sexuální bázi); do toho má daleko a nikdo mě o tom nepřesvědčí. Přes všechno jemné cítění je zároveň velmi prostoduchá. Postihuje skutečnost jen zpola, jako děti. Ostatek je vybájené snění, které nemá nic společného s fakty.

Může to vypadat, jako bych Miette neměl rád. Naopak, pro mnohé si jí velice vážím. Je velkomyslná, dobrák od kosti, a není v ní ani špetka sobectví. Věřit na podobné nebezpečné žvásty, řekl bych, že je svou podstatou světice, až na to, že svou šlechetnost uplatňuje na poli pro světici ne zrovna obvyklém.

Druhý den po oné debatě, kdy byl Emanuel se svou teorií mnohomužství přehlasován, panovalo na hradě jisté napětí, každý si totiž v duchu kladl otázku, kdo se asi stane Miettiným vyvoleným „manželem“ (podle Meyssonniera) či „partnerem“ (podle Emanuela). Jak Emanuel správné poznamenává, každý z nás se bál vůbec na ni jenom pohlédnout, aby to nevypadalo, že chce urvat vítězství pro sebe. Jaký rozdíl proti předchozímu večeru, kdy jsme ji beze studu doslova hltali očima!

Těžko říci, co si Miette o naší náhlé zdrženlivosti myslela. Oči má jako dítě, „průzračné a nevyzpytatelné“ (citát z Emanuela, ale praví to až v příští kapitole). Nicméně, abych pověděl všechno, čahoun Peyssou, který je z nás nejotevřenější, při druhé stěhovací výpravě na Rybník rezignovaně poznamenal, že jak tak „na ni“ kouká, vybere si jasně Emanuela Byl u toho, jenom Colin, Meyssonnier a já, nováčkové zrovna v obydlí troglodytů chystali své saky paky. Se smutkem u srdce jsme všichni tři přitakali: bylo to skutečně jasné.

Přišel večer. Po večeři se pokračovalo v četbě z bible, která si získala tři nové horlivé posluchače, ale zato kamarádi, obávám se, jí mnoho pozornosti nevěnovali. Emanuel seděl u krbu, střídavě opřený zády o jednu či druhou obrubeň, a Miette uprostřed půlkruhu židlí, tvář a tělo dočervena ozářené tancem plamenů. Dobře se na ten večer pamatuji, vzpomínám si, v jakém jsem byl – vlastně jsme byli – napětí a jak mě Emanuelův hlas, i když vřelý a příjemně zbarvený, svým pomalým rytmem dráždil. Nevím, zdali to bylo únavou po celodenní práci nebo z té rozčilující nejistoty, či zda snad příšeří mezi námi probudilo jakési spojenectví, ale všechna zdrženlivost, do níž jsme se po celý den nutili, náhle padla. Viseli jsme očima jenom na Miette, která si tu zcela nenuceně seděla, oblá, jako by ji vysoustružil, a pozorně naslouchala četbě. Přitom se ale netvářila, jako že nic netuší. Občas k nám zalétla pohledem, a jak se zkřížil s naším, usmála se. Podělila úsměvem poctivě každého z nás. Byl to sice úsměv pořád stejný, ať platil tomu nebo onomu, ale velice přitažlivý, v tom má Emanuel pravdu.

Po skončení sedánky Miette zcela bez rozpaků vstala, vzala za ruku Peyssoua a odešla s ním.

Peyssou byl myslím doopravdy rád, že už je oheň zakrytý popelem a v hradní síni tak málo světla. A ještě šťastnější byl, když se k nám mohl otočit zády a schovat tvář. Zůstali jsme užaslí a beze slova sedět před krbem. Menou nám zatím zapalovala kahánky a brumlala cosi neuctivého o těch, kdo zůstali na ocet.

Tím ale ještě všechna překvapení neskončila. Příští večer si Miette vybrala Colina. Popozítří mne. Čtvrtý den Meyssonniera. Pátý Jacqueta. Šestý se vrátila k Peyssouovi. A pokračovala tak pořád ve zmíněném pořadí, jako by pro ni Emanuel neexistoval.

Nikomu do smíchu nebylo, ale situace nicméně hraničila s groteskou. Zesměšněn se cítil každý z nás. Hlasatel mnohomužství zůstane při praktickém uplatňování vlastních zásad na vedlejší koleji. A neoblomní zastánci monogamie beze studu svolí podílet se o jedinou ženu.

Jedna věc byla jasná: Miette jednala jen o své vůli, o našem dohadování nic nevěděla a s nikým se také neradila. Dala se všem prostě z dobrosrdečnosti, protože jsme po ní všichni velice toužili. Jí samotné totiž milování mnoho neříká. Když se uváží, jakým způsobem do něho byla zasvěcena, není ani divu.

Pokud šlo o volbu partnerů, zakrátko jsme postřehli, že nás bere zkrátka po řadě, jak sedíme kolem stolu. Jenom jedno zůstávalo nepochopitelným tajemstvím: proč nevyzve nikdy Emanuela, ačkoli ho zbožňuje?

Že ho zbožňuje, a to zcela otevřeně a beze studu jako dítě, bylo totiž víc než zřejmé. Jen vešel do hradní síně, měla oči jen pro něj. Kdykoli promluvil, visela mu na rtech. Když odcházel, vyprovázela ho pohledem. Člověk si ji uměl docela dobře představit, jak mu koupe nohy v drahých voňavkách a svými dlouhými vlasy je otírá. Nebudiž to přirovnání bráno jako důkaz, že začínám podléhat náboženské atmosféře našich sedánek. Vypůjčil jsem si je od malého Colina.

Když přišla potřetí řada na mne, rozhodl jsem se přijít věci na kloub a Miette v důvěrném ovzduší jejího pokoje vyzpovídat. Jenže rozhovor s Miette není snadný; ovládá sice v gestech i mimice natolik široký rejstřík, že se dokáže docela dobře vyjádřit (krom toho dovede psát), ale člověk těžko může být tak nevkusný, aby jí vyčetl mlčení jako jiné ženě, i když tuší, že mlčí schválně. Sotva jsem Miette položil otázku, proč si až do dneška nikdy nevybrala Emanuela, ztuhla v tváři a jen vrtěla hlavou zprava doleva. Zeptal jsem se jí několikrát, pokaždé jinak, ale jinou odpověď jsem z ní nedostal.

Zaútočil jsem tedy odjinud. Nemá snad Emanuela ráda? Ale ano, horlivě kýve hlavou, víčka něžných očí se jí rozmžikají, rty má pootevřené, dychtivou tvář. Rychle se vrátím ke své otázce: tak proč? Zavře oči, ústa, a zas jen vrtí hlavou zprava doleva. Tudy cesta nevede. Vstanu, vyndám z kapsy saka sešitek, kam zaznamenávám vydané a vrácené nářadí ze skladu, a v šerém světle lampičky napíši na jeden list tiskacími písmeny: PROČ NE EMANUEL? Podám notýsek i s tužkou Miette. Položí si ho na zvednutá kolena, chvíli cucá tužku, načež s pilným soustředěním napíše: „Proto“. Po krátkém zamyšlení udělá za oním „Proto“ dokonce tečku, patrně abych pochopil, že víc z ní nedostanu.

Tři dny nato, čistě náhodou, konečně její důvody, či vlastně důvod, odhalím. Je totiž jen jeden.

Jelikož Emanuelovi pořád straší v hlavě otázka bezpečnosti, rozhodl uložit všechny tři pušky, karabinu, náboje i oba luky včetně šípů v naší ložnici; pokoj teď pravidelně zamykáme a klíč schováváme do jedné zásuvky ve skladu, o které víme jen my dva a Meyssonnier.

Chtěl jsem se odpoledne převléknout – po první jezdecké lekci s Emanuelem se ze mne pot jen řinul – a zašel si do skrýše pro klíč. Byl jsem utahaný a točité schodiště v donjonu je dost krkolomné; šel jsem proto nahoru jen zvolna. Opíraje se levou rukou o kamenný sloup, kolem něhož se schodiště vine, došel jsem do druhého patra a nad schody se zastavil, že si vydechnu, ale na druhém konci rozlehlého nezařízeného sálu, za nímž leží oba pokoje, ke svému úžasu spatřím Miette, jak tiskne ucho na klíčovou dírku našich dveří a očividné se snaží ze všech sil něco zaslechnout. Já ovšem spolehlivé věděl, že v pokoji nikdo není, protože Emanuela jsem právě opustil u Porodnice, a před půldruhou hodinou, kdy jsem si tu byl obout jezdecké boty, jsem krom toho vlastnoručně zamkl.

Zamířil jsem k děvčeti a vykřikl: „Ale Miette, copak tady děláš?“ Škubla sebou, vztyčila se, zrudla a vyplašeně se rozhlédla, jako by chtěla vzít do zaječích. Skokem jsem byl u ní, uchopil ji za zápěstí a řekl: „Ale jdi, Miette, co bys tu chtěla slyšet, v ložnici nikdo není.“ Pohlédla na mne tak nevěřícně, že jsem vyndal klíč z kapsy, odemkl, a nepouštěje z ruky její zápěstí, vtáhl ji násilím dovnitř. Zprvu se bránila, jak mohla, ale jen stála v pokoji a uvědomila si, že je doopravdy prázdný, úžasem ztuhla jako solný sloup. A jako by neslyšela, že se jí na něco ptám, se svraštělým obočím otevřela šatník; rozeznala zřejmě Emanuelovy šaty od mých, protože mé nevšímavě přešla, kdežto po Emanuelových něžně přejela dlaní. A když postupně zotvírala všecky zásuvky v prádelníku, tvář se jí začala pomalu rozjasňovat. Nakonec se s jakýmsi tázavým výrazem obrátila ke mně, udivenému, co má to prohledávání znamenat, a když jsem nic neříkal, namířila pravý ukazováček k pohovce pod oknem a pak na má prsa. Přikývl jsem. Užasle se rozhlédla po pokoji a v tu chvíli spatřila na Emanuelově stole fotografii Birgitty, jak střílí z luku; chňapla po ní pravičkou, a upírajíc na mne doširoka otevřené oči, začala s ní šermovat a levou rukou na ni přitom ukazovala. Nevím, jak to dokázala, ale vším tím chováním, držením těla, sklonem hlavy, výrazem tváře a pohyby rukou mi nakonec ne snad položila otázku, protože ze rtů jí nesplynul jediný zvuk, ale předvedla ji mimicky, zahrála mi ji, málem vlastně zatančila. A byla to otázka tak jasná, že mi skoro připadalo, jako bych ji doopravdy slyšel: ale kde ta Němka tedy je?

Tajemství se vyjasnilo. Jak se čtenář pamatuje, Wahrwoordovi žili na Rybníce v přesvědčení, že Birgitta pořád ještě bydlí s námi. V Miettině mysli omyl přetrval. Podle ní byl zkrátka Emanuel vázán srdcem jinde, o čemž jí domněle sám podal důkaz, když vůči ní tenkrát po návratu na Malevil projevil zdrženlivost. Birgittu však nikde na hradě nebylo vidět, a tak došla k názoru, že ji Emanuel drží pod zámkem, aby ji uchránil před našimi chtíči. Navíc jediný Emanuelův pokoj se zamykal, a protože nevěděla, že tam spím i já, tím spíš to potvrdilo její domněnku. Ani na vteřinu ji nezarazilo, že její teorie naráží na celou řadu konkrétních překážek. Pak bylo ovšem jasné, proč si Emanuela nikdy nevybrala: respektovala jeho imaginární žárlivou vášeň.

Buď jak buď, ještě ten den po večerním sezení svůj omyl napravila a já krom úlevy, kterou jsme pocítili jeden jako druhý, zažil navíc zlomyslné potěšení z pohledu na Emanuela opouštějícího hradní síň, s biblí v jedné ruce a s Miette, lze-li to tak říci, v druhé.