Malevil

9

Fulbert nám přinesl dvě dobré zprávy. Pohromu přežili jak Marcel Falvin, bratr naší Falvinky, tak Miettina starší sestra Catie. A nedotčeno zůstalo i Colinovo instalatérství a zámečnictví na Příčné ulici.

U stolu jsem k Peyssouově živé nelibosti posunul Miette o jedno místo a našeho hosta usadil naproti sobě; ani ne tak k jeho poctě, jako spíš proto, abych mohl po libosti sledovat jeho prapodivnou tvář.

Nově příchozí měl husté, jemné černé vlasy bez jakékoli stopy po tonzuře na temeni. Na spáncích důstojně prošedivělé, vpředu, zkadeřené v měkkých, vznešených vlnách, vytvářejících jakousi helmici či hřívu, pod níž tím výrazněji vystupovalo široké čelo a neobyčejně působivé oči, jiskřící životem a mazaností. Panenky želbohu směřovaly každá trochu jinam, čímž jeho pohled nabýval znepokojivě křivého výrazu. A spodní část tváře naneštěstí končila tlamou, která onen výraz falše, sedící mu v očích vinou šilhání, ještě prohlubovala.

Ten kontrast však nebyl u Fulberta jediný. Například jeho ruce. Široké a silné, s prsty lopatkovitě rozšířenými. Ruce manuálně pracujícího, které jako by ani nepatřily téže osobě, člověku.s krásným, sladce jímavým hlasem a pečlivou výslovností.

Zrovna tak překvapovala i jeho podivně rozložená hubenost. Dvojice oblin pod očima, která nám u dětí připadá tak rozkošná a kterou nazýváme tváře – na rozdíl od mnohem méně poetického lékařského termínu Bichatovy tukové koule -, tedy ony tváře nebo koule, jak je komu libo, se u Fulberta rozplynuly tak totálně, že po sobě zanechaly podél nosu dvě dramatické propadliny, jež navozovaly dojem tuberkulózy v posledním stadiu a dodávaly mu klamného vzezření nemocného člověka nebo askety. Říkám-li klamného, má to svůj důvod: když Fulbert odjížděl z Malevilu, požádal mě jakožto člověk zvyklý žít z toho, co kraj dá, a „jako bratr“ (patrně ve jménu našeho společného otce na nebesích), abych mu postoupil (přesně tak to řekl) jednu ze svých košil, protože jeho už je příliš chatrná. Trochu mě sice překvapilo, že ono bratrství má jít pouze na můj účet, ale vyhověl jsem mu. Na místě se převlékl a odhalil přitom rozložitý a svalnatý, dobře živený, ba skoro buclatý trup, který nešel s jeho vychrtlou hlavou ani trochu dohromady.

Při svém prvním stolování u nás nicméně tvrdil, že je obojí, nemocný člověk i asketa. Nejprve nám svěřil, že „odjakživa žil z mála“, že nemá žádné „potřeby“ a že „chudobě už dávno přivykl“. Nějakou chvíli nato šel v důvěrnosti ještě dál. Sdělil nám, že má „zdraví podlomené nevyléčitelnou chorobou“, naštěstí ne nakažlivou (zřejmě pro naše uklidnění). Vlastně už je, jak pravil se skromnou prostotou, „jednou nohou v hrobě“. Cpal se ovšem za čtyři a svým krásným barytonem, který jen vibroval životní energií, nepřetržitě řečnil. Čas od času také mezi dvěma sousty mrkl vlevo po své sousedce. A když uslyšel, že je němá, jeho zájem jako by ještě vzrostl.

Pomalu mi nad ním začínalo leccos vrtat hlavou. Podle toho, co nám pověděl o svém životě předtím – a pověděl toho, alespoň zdánlivě, hodné, i když vesměs v obrysech dost neurčitých – proputoval celou střední a jihozápadní Francii, přičemž bydlel jednou u toho a toho faráře, podruhé u paní XY, jindy zas u řádových bratří v Z., a vždycky jako host. Osudný den ho zastihl v La Roque, kde přebýval už týden u tamějšího laskavého pana faráře, který před jeho očima odevzdal duši Bohu.

Náš milý Fulbert tedy neměl ani faru, ani vlastní domov? Z čeho ale žil? V jeho řečnění se vyskytovaly jen samé milosrdné dámy, které pečovaly o jeho potřeby (žádné přece neměl), zahrnovaly ho dárky a mohly se o něj potrhat. Při tomhle tématu si krasavec Fulbert, jak se mi zdálo, neodpustil trochu koketérie, bylo vidět, že si je svých půvabů vědom.

Na sobě měl tmavě šedý oblek, dost obnošený, ale velice čistý, jak se ukázalo, když z něho okartáčoval prach, košili vůbec ne s kolárkem, ale normálním límečkem, z něhož skutečné už málem lezly nitě, a tmavošedou pletenou kravatu. Ale hlavně mu na prsou, na černé stužce, honosně visel nádherný stříbrný krucifix, jaký by si podle mého soudu žádný kněz kromě biskupa nedovolil nosit.

„Když pocházíš z Cahorsu,“ řekl jsem (rozhodnut bez ohledu na jeho vznešenost pokračovat v tykání), „studoval jsi zřejmě v tamním semináři?“

„Ovšemže,“ odvětil a spustil těžká víčka přes šilhavé oči.

„V kterém roce jsi tam vstoupil?“

„To se mě moc ptáš!“ řekl s dobromyslným zasmáním, aniž zvedl oči. „Je tomu tak dávno! Nejsem už totiž žádný mladík,“ dodal koketně.

„Ale jen se trochu zamysli,“ řekl jsem. „Datum vstupu do semináře musí přece pro kněze něco znamenat.“

„To zajisté,“ odvětil Fulbert svým krásným hlubokým hlasem. „Je to jistý mezník.“

Když jsem nic neodpovídal, musel se nakonec přestat vykrucovat.

„Počkejme… To bylo tak v šestapadesátém… Ano, v šestapadesátém,“ opakoval po další chvilce duševního vypětí.

„Však jsem si to myslel,“ opáčil jsem honem s blaženou tváří. „Vstoupil jsi v Cahorsu do semináře ve stejnou dobu jako můj kamarád Serrurier.“

„Totiž… V semináři nás bylo hodně,“ pousmál se Fulbert. „Všechny jsem neznal.“

„V prvním ročníku nebývá tak plno, A Serrurier byl navíc zjev, jakého si každý všimne. Metr devadesát čtyři a vlasy jak oheň.“

„Ale ano, ovšem, jak mi ho teď popisuješ…“ řekl.

Hovořil jaksi zdráhavě a očividně se mu ulevilo, když jsem ho požádal, aby nám pověděl, jak to vypadá v La Roque.

„Po tom výbuchu,“ povzdechl si zkormouceně, „jsme museli čelit velice bolestné situaci.“

„Bolestné,“ no ovšem. Jakživ jsem tohle slovo neslyšel od nikoho jiného než od kněží nebo lidí, co se po nich opičí. Patří u nich málem k řemeslu. A přes všechno nepříjemné, co v člověku vyvolává, jako by jim dokonce přinášelo jakési uspokojení. Slyšel jsem od někoho, že prý mladí knězi toho výrazu už neužívají. Je-li tomu tak, tím lépe. Připadá mi tak samolibé, že je nemohu ani cítit. Bolest – obzvlášť bolest druhých – není téma, aby je člověk vychutnával nebo aby sloužilo za ozdobu krasoduchům.

Fulbert nad svou „velice bolestnou situací“ rozkoší div neslintal. Spočívala v tom, že kdo katastrofu přečkali, museli pochovat pozůstatky mrtvých. My zažili něco podobného, ale slovo o tom mezi námi nepadlo.

Neušetřil nás jediného detailu. Abych obrátil list, zeptal jsem se ho, jak teď lidé v La Roque žijí.

„Dobře i špatně,“ řekl, potřásaje hlavou, a zvolna přejel svýma krásnýma melancholickýma očima po všech kolem stolu. „Z duchovního hlediska dobře, z hmotného dost špatně. Z duchovního hlediska musím říci,“ pokračoval s přivřenýma očima, strkaje si do úst tlustý plátek šunky, „že jsem velmi potěšen. Účastní se bohoslužeb s pozoruhodnou horlivostí.“

Vida, že se Meyssonnier a já tváříme poněkud udiveně (v La Roque měli totiž obecní správu v rukou socialisté a komunisté), dodal:

„Možná vás to překvapí, ale v La Roque chodí nyní všichni na mši a k přijímání také.“

„A čemu to přičítáš?“ ozval se podrážděné Meyssonnier a svraštil obočí.

Seděl vlevo ode mne, když jsem na něj chtěl vidět, musel jsem otočit hlavu. Zarazilo mě, jaká přísnost čiší z jeho protáhlého profilu. Fulbertova slova ho musela pěkné rozčilit. Katastrofa sice obrátila vniveč jeho naděje, ale své uvažování o světě dodnes opíral o představu starostenských křesel jakožto předmětu úsilí spojených sil levice. Lehce jsem ho pod stolem kopl. Jsou chvíle, kdy je upřímnost na místě, a jiné, kdy se příliš nehodí. Má nedůvěra vůči Fulbertovi rostla minutu od minuty. Nepochyboval jsem, že má na pozůstalé v La Roque značný vliv, a vyvolávalo to ve mně obavy.

„Lidé se po výbuchu obrátili do sebe,“ prohlásil svým krásným, hlubokým a jaksi sebezálibným hlasem, „zpytovali svědomí. Po všem tom krutém utrpení, jak fyzickém, tak hlavně morálním, se začali zamýšlet, zdali je nestihlo prokletí za jejich mnohé chyby, hříchy, lhostejnost vůči Bohu a zanedbávání povinností – především povinností náboženských. Náš život se ostatně stal tak nejistým, že se obracíme k Pánu a prosíme za jeho ochranu přímo pudově.“

Jak jsem tak Fulberta poslouchal, vzklíčilo ve mně podezření, že onoho pocitu viny využil jako vody na svůj mlýn a dělal co mohl, aby ho u svých farníků ještě víc posílil. Cítil jsem, jak Tomáš po mé pravici neklidně poposedává. Z obavy, že vybuchne, poslal jsem i jemu pod stolem varování. V jednom bodě jsem byl neochvějně rozhodnutý: žádnou hádku s Fulbertem o náboženských otázkách. Už proto, že si svýma sametovýma, byť mírně šilhavýma očima, krásnou hlavou askety a hlubokým hlasem člověka, který je „jednou nohou v hrobě“ (přičemž druhou je samo sebou přisátý k zemi jako klíště) stačil během necelých dvou hodin získat srdce všech tří žen a hluboký dojem udělal i na Jacqueta, Peyssoua a dokonce Colina.

Když se všichni stolovníci sesedli po večeři kolem ohně, Fulbert sám od sebe znovu spustil o hmotných potížích v La Roque.

Zpočátku hleděli tamější lidé do budoucna optimisticky, protože oheň sice zpustošil celou dolní část městečka, ale dva velké obchody sousedící s Colinovým krámkem, koloniál a uzenářství, z jeho dosahu unikly. Všem nicméně brzo došlo, že se zásoby jednoho dne vyčerpají a nebude z čeho je obnovit, protože všechny statky v okolí městečka i se vším živým inventářem lehly popelem. Na zámku, jehož majitelé žili v Paříži, a se vší pravděpodobností tedy zahynuli, zůstalo několik prasat, jeden býk, pět jezdeckých koní a píce pro ně. Ušetřen zůstal sice Courcejac, maličká osada o šesti obyvatelích mezi La Roque a Malevilem, ale krom jediné krávy, která živila telátko, všechny ostatní zahynuly. Ztráta byla o to horší, že v La Roque zůstala naživu taky dvě nemluvňátka a jedna osiřelá holčička, sice dvanáctiletá, ale křehkého zdraví, jež vyžadovalo zvýšenou péči. Doposud je živili kondenzovaným mlékem z koloniálu, ale jeho zásoba už docházela.

Fulbert nevyvodil ze své řeči žádný závěr. Hleděli jsme jeden na druhého. A když nikdo ani nešpitl, obrátil jsem se na hosta s několika otázkami. Podle jeho odpovědí tušili obyvatelé městečka už od začátku, že na Malevilu někdo přežil, protože stejně jako La Roque a Courcejac i hrad je chráněn skálou. Jednou ráno asi před měsícem jim připadalo, že zaslechli náš zvon, což je v jejich domněnce ještě utvrdilo. Dověděl jsem se také, že na obranu vlastní asi deset loveckých pušek, „hromadu nábojů“ a nějaké karabiny.

Když se Fulbert opětně zmínil o jezdeckých koních, zbystřil jsem uši, ale ani necekl. Dobře jsem je znal. Prodal jsem je Lormiauxovým já sám. Lormiauxovi byli pařížská průmyslnická rodina, koupili za drahé peníze zchátralý zámek, vydali šílené částky na jeho zrestaurování a trávili na něm jeden měsíc v roce. Nicméně si vzali do hlavy, že si na ten měsíc zahrají na zámecké pány a budou jezdit na koni. Jezdili prachmizerně, ale přestože jsem je – ke své cti – přemlouval, aby si koupili nějaké obyčejnější koně, ne, kdepak, museli mít angloarabskou rasu, a hned v trojím vydání, protože sami byli taky tři. A já se na druhou stranu tenkrát před dnem D mohl přece jen dost těžko bránit, aby mi dali snobové vydělat. Kromě tří angloarabských valachů ode mne Lormiauxovi koupili taky dvě bílé kobyly, ale na ty ještě přijde řeč.

Neušlo mi, že Fulbert po všem svém tak ochotném řečnění odpovídá na mé otázky nápadně stručné. Usoudil jsem z toho, že líčením hmotné situace v městečku sleduje nějaký cíl, ale že mu ani jeho pozoruhodná sebedůvěra prozatím nepomohla shledat v sobě tolik odvahy nebo obratnosti, aby ho jasně vyjádřil. Zmlkl jsem a zahleděl se do ohně.

Po chvíli si Fulbert lehce odkašlal; ne snad z rozpaků, ale na důkaz, že už je jednou nohou na onom světě a činí mu jisté obtíže vrátit se mezi nás a starat se tu o pozemské záležitosti.

„Abych řekl pravdu,“ navázal na svá předchozí slova, „osud obou nemluvňátek a našeho nešťastného sirotečka mi působí velkou starost. Je to velice bolestná situace a nevidím z ní východiska. Neumím si představit, jak bychom je bez mléka dokázali udržet při životě.“

A zase pauza, aby ticho patřičně dolehlo. Nespouštěli jsme z něho oči, ale ústa jako by nám zamrzla.

„Vím dobře,“ ozval se znovu svým hlubokým hlasem, „že mou žádost, kterou se vám chystám předložit, budete považovat za troufalou, ale koneckonců situace je výjimečná, boží dary nestejně rozdělené a pro náš život, ba dokonce pouhé přežití bude nutné si připamatovat, že jsme všichni bratři a musíme si pomáhat.“

Poslouchal jsem ho, S každým jeho slovem mohl člověk jenom souhlasit. Ale z jeho úst znělo všechno falešně. Jako by hrál na city druhých, ale jemu samému lidské city nic neříkaly.

„Obracím se na vás ve jménu našich ubohých nemluvňátek,“ pokračoval. „Povšiml jsem si, že máte několik krav. Byli bychom vám hluboce vděční, kdybyste nám mohli jednu postoupit.“

Ticho jako v hrobě.

„Postoupit?“ ozval jsem se. „Řekl jsi postoupit’? To znamená, že máš na mysli nějakou protihodnotu.“

„Po pravdě řečeno nemám,“ odvětil Fulbert zvysoka. „Nechápal jsem tu věc jako obchodní transakci. Spíš jako skutek milosrdenství nebo také jako povinnost neodmítnout pomoc v ohrožení.“

Jsme tedy varováni. Jestliže odmítneme, staneme se pro Fulberta lidmi bez srdce a morálky.

„Nejde tedy o postoupení, ale darování,“ řekl jsem.

Fulbert přikývne a my všichni kromě Tomáše zíráme jak spadlí z nebe. Chtít na venkovanech, aby darovali krávu! Inu, lidé z města!

„Nebylo by jednodušší,“ řeknu sladce (ale kam se v líbeznosti hrabu na Fulberta), „kdybychom obě nemluvňata i s tím sirotkem vzali prostě na Malevil a živili je tady?“

Miette sedí mezi mnou a Fulbertem, a jak se k němu při té otázce otočím, vyčtu z její něžné tváře, že je plánem na zřízení dětských jeslí na Malevilu přímo unesená. Jen tak na okraj hovoru se na ni usměji; celou vteřinu na mne jen upírá své krásné, průzračné a nevyzpytatelné dětské oči a pak mi náhle úsměv oplatí. Vrátí mi ho, smím-li to tak říci, stonásobně, jako kdyby v sobě shromáždila veškerou svou schopnost lásky a všechnu naráz mi ji podala.

„Pokud jde o sirotka, snadná věc,“ řekne Fulbert, „máme s tou dívenkou opravdu velkou potíž. Je tak hubená a drobná, že vypadá ve třinácti letech na deset; trpí astmatickými záchvaty a navíc je to zvláštní povaha. Bolí mne, že to musím říci, ale skutečně nevím, komu bych ji v La Roque mohl svěřit.“

Jeho krásná asketická hlava se na okamžik pohrouží do melancholického rozjímání. Zadumal se nad lidským sobectvím, přičemž patřičná část meditace je, jak cítím, vyhrazena nám. Nepustí nicméně ze zřetele, proč přišel, a s povzdechem pokračuje:

„Ale svěřit vám nemluvňátka není bohužel možné. Maminky se od nich nechtějí odloučit.“

Těžko se jich ovšem ptal, když předem ani nevěděl, máme-li jaké krávy, zrovna jako nemohl tušit, že mu nabídneme vzít nemluvňata na stravu k nám. Probudí to ve mně podezření, že nemluví pravdu a že to nejsou jen miminka, kdo by v La Roque s potěšením uvítal mléko. Přitlačím ho ke zdi ještě víc:

„V tom případě ochotně vezmeme na Malevil s nemluvňaty i matky.“

Zavrtí hlavou.

„Ale ne, to prostě nejde. Každá z nich má manžela a další děti. Rozdělit jen tak rodinu, to přece nejde.“

Mávnutím ruky energicky můj návrh zavrhne. A mlčí. Postavil nás bez milosti před dilema, z něhož nelze ven: buď dáme krávu, nebo miminka umřou. A čeká.

Ticho se protahuje.

„Miette,“ otočím se k děvčeti, „byla bys tak hodná a přepustila Fulbertovi na dnešní noc svůj pokoj?“

„Ale to ne,“ brání se Fulbert chabě, „nerad bych někoho obtěžoval. Otýpka sena v chlévě mi stačí.“

Zdvořile ten projev evangelické prostoty zavrhnu:

„Máš za sebou dlouhou cestu,“ prohlásím a vstanu, „potřebuješ si odpočinout. Vyspíš se, a my zatím projednáme tvou žádost. Odpověď ti dáme zítra ráno.“

Zvedne se také, vztyčí se v celé výšce a zabodne do nás vážný, zpytavý pohled. Snesu ho pokojně jako beránek, teprve po chvíli zvolna odvrátím hlavu.

„Přespíš dnes v noci s Falvinovou, Miette,“ řeknu.

Děvče přikývne. Fulbert se vzdal představy, že mě uhrane. Otcovským zrakem obejme své ovečky a rozpřáhne otevřené dlaně s otázkou:

„V kolik hodin si budete přát, abych ráno odsloužil mši svatou?“

Radíme se pohledy. Menou navrhne devět hodin a kromě Meyssonniera a Tomáše, kteří dělají, jako by se jich věc netýkala, všichni souhlasí.

„V devět hodin,“ řekne důstojné Fulbert, „Dobrá, řekněme tedy v devět. Od půl osmé do devíti se budu zdržovat ve svém pokoji“ (vida, tak už „ve svém“), „kdo bude chtít přistoupit k přijímání, může se přijít vyzpovídat.“

To bychom měli. Vzal nás fyzicky i duchovně do svých rukou. Ted může jít klidně spát.

„Miette,“ řeknu, „doprovod Fulberta do pokoje. Převlékneš mu ložní prádlo.“

Fulbert nám svým krásným barytonem udělí vážně „dobrou noc“, přičemž každého postupně osloví jménem. A vykročí za Miette, která už čile spěchá ke dveřím komnaty. Jeden z nás sleduje její odchod pěkně otráveně, totiž Colin; byl dnes u Miette na řadě, [1] a návštěva teď padne, protože místnost je obsazena. Vyprovází ji očima a trochu i na Fulberta žárlí. Když vzpomenu na jisté pohledy u stolu, i mě ostatně napadá, bylo-li dobře poslat s naším hostem zrovna Miette. Mrknu na hodinky: deset dvacet. Musím si dát pozor, kolik budou ukazovat, až se Miette vrátí.

Jakmile se zavřou dveře, všem je vidět ve tvářích, jak se jim ulevilo. Fulbert na nás vyvinul takový nátlak, že už to přestávalo být snesitelné. Jen zmizel, jako by z nás spadly okovy. Ale jen zpola, protože své požadavky nechal tady.

Kromě ulehčení čiší však ze všech tváří značný zmatek a směs nejrůznějších pocitů. Gratuluji si, že jsem Meyssonnierovi a Tomášovi zabránil rozpoutat u stolu půtku; spor o náboženství by určitě vyvolal na Malevilu rozkol a zmatená situace by se ještě zhoršila.

Kloužu očima z jednoho na druhého. Menou sedí na lavičce s pletením jako Gorgona či Medusa, neproniknutelná, oči sklopené, ústa na zámek. Momo, který s Miettiným odchodem ztratil jediný předmět zájmu, šťouchá nohou do zpola shořelého polena. Matka, aniž zvedne oči, mu potichu, ale hezky nakvašeně pohrozí, nedá-li si pokoj a bude si dál pálit křápy, že dostane kopanec do zadku. Falvinka v záplavě svých faldů a dvojitých brad jen supí a vzdychá, břicho podepřené pravým kolenem přehozeným přes levé, prsa položená na břiše a krční laloky spadlé na prsa. Její sténám má znamenat: něco takového svět neviděl ani neslyšel. Vězeň Jacquet, náš „nevolník“, jak mu žertem říká Colin, a můj oddaný nohsled, jehož dobrácké zlatohnědé očí, nesmírně podobné psím, sledují každý můj pohyb s takovou vytrvalostí, že mne za necelý měsíc dokázaly opříst pouty jakéhosi málem synovského vztahu, kouká i teď samo sebou na mne, a co si myslí, je prosté a uklidňující: když Emanuel krávu dá, udělá dobře, a když nedá, neudělá taky špatně. Peyssouova hrubě tesaná, poctivá kulatá papula s nosem, který v ní sedí jak venkovská kudla v bramboře, jeví tak mučivou nejistotu, až je ho člověku líto. Přímo vidím, jak se usilovné snaží nějak sladit rodící se úctu k Fulbertovi s pohoršlivým charakterem hostových požadavků. Colin to sice nedává tak znát, ale není zmaten o nic míň. Neklidný a zklamaný (z výše zmíněných důvodů), ohlíží se neustále po dveřích.

V Tomášových očích není zato nejistoty ani za mák: Fulbert je hanebný chlap. A jsem přesvědčen, že k tomu názoru došel, aniž v nejmenším chápe, jaké svatokrádeže se Fulbert v očích všech ostatních dopustil. Kráva! Opovážil se nám sáhnout na krávu! Na to nejposvátnější hned po Bohu (ne-li před ním). Čímž vůbec nechci říci, že by pro nás kráva měla význam hlavně svou peněžní hodnotou. To rozhodné ne. Když přechází do jiných rukou, žádáme za ni peníze jen proto, abychom vyjádřili až nábožnou úctu, jakou se jí cítíme povinováni.

Meyssonnierovi se Fulbert hluboce protiví po obou stránkách: po stránce tak říkaje teoretické, jakožto představitel „náboženství, opia lidu“, a po stránce skutkové, jakožto člověk schopný tak bezmezného cynismu, že dokáže požadovat na druhém, aby mu zadarmo přenechal krávu. Dívám se na něj. Jak málo se změnil od obecné školy! Stále táž protáhlá, úzká tvář s útlým čelem, vlasy na ježka a šedivýma očima, které sedí blízko sebe, a kdykoli ho něco vzruší, začnou mžikat. Ode dne, kdy se stala ta věc, se jeho dlouhá tvář protáhla ještě víc, proto. že vlasy nepřistřihované už larockým holičem mu narostly silou zvyku vzhůru, úplně kolmo k nebi.

Dveře do hradní síně se otevřou. Miette. Mrknu na hodinky, deset dvacet pět. Pět minut. Příliš krátká doba, aby mohlo k něčemu dojít. I kdybych Fulbertovi přiřkl ty nejvyšší nebo nejnižší milenecké kvality. Jak se k nám Miette svou vlnivou, a přitom zcela nevyzývavou chůzí blíží přes ztemnělou síň, teplo, které vyzařuje její tělo a vysílá před sebou, nás obestře jako hřejivá vlna. Díky, Miette. Colinovi spadl kámen ze srdce, čtu mu to ve tváři, začíná se do ní opět vracet úsměv. Když už se náš velký lučištník nemůže dnes večer potěšit s Miette sám, aspoň že mu ji nikdo nepřebere.

Jsme v plném počtu a je to poprvé, kdy se valné hromady účastní i všechny tři ženy, Momo a „nevolník“. Začínáme se demokratizovat. Musím na to upozornit Tomáše.

Menou se sehne, aby víc rozdmýchala oheň, protože monumentální olejovou lampu jsme po večeři ze šetrnosti zhasli a máme teď světlo jen z krbu. Nepotřebuje pohrabáč ani kleště, šikovné jen sesune polena a plamen vyskočí. Jako signál pro Meyssonniera, který vzplane spolu s ním.

„Jen jsem toho farářa zmerčil,“ vybuchne a v hněvu přitom plete francouzštinu s nářečím, „hned mě napadlo, že nepřišel pro naše krásné oči. Ale něco takového by mě přece jenom nenapadlo. To je teda věc,“ rozhořčuje se, jako by pro nehoráznost Fulbertova požadavku nenacházel prostě výraz. „To je teda věc,“ opakuje několikrát za sebou a plácá se dlaní do kolena.

A zase spustí, zlostí bez sebe:

„Sedí si tu klidné na zadku jak zosobněný pánbůh a beze všeho na tobě chce krávu! Jako by řekl, dej mi kus chleba! Krávu, kterou sis vypiplal, po léta ji dvakrát denně opatřoval, když v zimě zamrzl kohoutek, vláčel jsi od kuchyně k chlévu vědra s vodou, abys ji napojil, solil prachy veterináři, nemluvě o lécích, a těch starostí se slámou a senem, když jich ve stodole ubývá a ty si děláš hlavu, jestli vydržíš do příští sklizně. Neříkám ani, co si s ní užiješ, když se otelí. A čeho se dočkáš?“ pokračuje rozezleně. „Přijde chlap, odříká pár otčenášů, a máš po krávě! Vrátili jsme se snad do středověku? Až tam jsme to dopracovali? Kněžstvo z nás bude ždímat desátek? Pročpak nás taky nezahnat do lesa na robotu, když jsme jednou v tom?“

Je to řeč bezbožná, ale zapůsobí i na věřící. Vzpomínka na vrchnost z našeho kraje dosud nevymizela a farářovu moc nevidí rádi ani ti, kdo chodí do kostela. Zatím však neotvírám ústa. Čekám. Nerad bych byl přehlasován podruhé.

„Ale jsou tam ty děti,“ namítne Colin.

„No právě,“ řekne Tomáš, „proč by je nemohli svěřit Malevilu? Neumím si dobře představit, že by se nějaká matka bránila odloučit od dítěte, když je tím může zachovat při životě.“

To nebylo špatné, Tomáši. Střízlivé a logické, i když možná ještě málo konkrétní, aby to ostatní přesvědčilo.

„Ale Fulbert říkal, že nechtějí,“ ozve se náš věčný bezmezný důvěřivec Peyssou.

Meyssonnier pokrčí rameny a rozhorleně prohlásí:

„Fulbert nám napovídal, co se mu hodilo do krámu!“

Teď to možná vzhledem ke složení posluchačstva trochu přehnal. Nařkl Fulberta nepřímo ze lži, a nikdo kromě Tomáše a mne zatím není v rozpoložení, aby podobný soud přijal. Dlouhou dobu nikdo nepromluví. Nesnažím se ticho nijak přerušit.

„Ale člověk přece jenom musí uznat, že to je špatné zařízeno,“ řekne konečně Menou, složí pletení do klína a dlaní je uhlazuje, aby se jí pořád nestáčelo do ruličky. „V La Roque jich je dvacet, a na dvacet hlav mají jediného býka a pět koní, to je věru nevytrhne.“

„Tak jim tu svou krávu dej, nikdo ti nebrání,“ ušklíbne se Meyssonnier.

To se mi nelíbí. Pozor. Slova jako „můj“ a „tvůj“ jsou velice nebezpečné pojmy. Ozvu se.

„S podobným způsobem řeči nesouhlasím. Nemáme tu žádnou Menouinu krávu, ani krávu z Rybníka, ani Emanuelovy koně. Je tu prostě malevilský dobytek. A malevilský dobytek patří Malevilu, čili nám všem. Pokud na to má někdo jiný názor, může si svůj kus nebo kusy dobytka klidné sebrat a jít.“

Vyjel jsem tak zhurta, že se po mém prohlášení rozhostilo poněkud stísněné ticho.

„Co tím chceš říct, Emanueli?“ zeptá se po chvíli malý Colin.

„Chci tím říct, že pokud se máme rozloučit s nějakým kusem dobytka, musíme o tom rozhodnout všichni.“

Řekl jsem „rozloučit“, ne „darovat“. Ten odstín nikomu neunikl.

„Člověk se musí vžít do jejich kůže,“ ozve se Falvinka. Obrátíme k ní užaslé pohledy, protože za ten měsíc, co je u nás, vytrpěla od Menou takových klofanců, že si většinou netroufá otevřít pusu. Povzbuzena naší pozorností, zhluboka nabere dech, aby ho protlačila hlubinami faldů, v nichž se jí ztrácí, a dodá:

„Když má na Malevilu deset lidí tři krávy a dvacet v La Roque ani jedinou, jednou z toho musí pojit závist.“

„Nepovídáš nic jiného, než co už jsem řekla,“ usadí ji Menou jedovatě.

Už mám Menouina terorizování dost, teď zas usadím já ji.

„To jsi řekla dobře, Falvinová.“

Lalokovité tváře se rozvalí do stran, všechno se v ní uvolní, s blaženým úsměvem se rozhlíží kolem sebe.

„Koně už nám ukradli,“ řekne Peyssou. „Nic ve zlém,“ dodá, když vidí, jak se chudák Jacquet na židli scvrkl. „Proč by nám nemohli ukrást taky krávu na pastvě?“

„Krávu?“ řeknu. „Proč ne i všechny tři? V La Roque mají pět koní, stačilo by pět mužů v sedle. Přiřítí se, naše hlídky srazí k zemi, a sbohem krávy!“

Jsem rád, že jsem se mohl zmínit o koních. Má to svůj důvod.

„Jsme ozbrojeni,“ namítne Colin.

Pohlédnu na něj.

„Oni taky. A líp než my. My máme čtyři pušky. V La Roque jich mají deset, A hromadu nábojů, abych ti citoval Fulberta. Což není náš případ.“

Ticho. S úzkostí si v duchu představujeme, jak by taková válka mezi lidmi z La Roque a námi asi vypadala.

„Nechce se mi věřit, že by v La Roque byli takoví,“ potřese Menou hlavou. „Jsou to přece našinci. Lidi jaksepatří.“

Ukážu jí na tři nováčky.

„Jaksepatří? Tihle snad nejsou jaksepatří? A viděla jsi to.“

„Od jednoho zkaženého jablka shnije celý košík,“ dodám v nářečí.

„Pravda pravdoucí,“ dosvědčí Falvinka, šťastná, že mi může laskavost oplatit a zároveň se bez nebezpečí postavit proti Menou. Ale Menou se ke mně připojí taky a s ní Colin a Peyssou.

„To máš pravdu, Emanueli,“ přidá se i Meyssonnier, zvedne oči k nebi a ukáže prstem k donjonu, aby snad nedošlo k nedorozumění. Opakuje po mně v nářečí: „Od jednoho zkaženého jablka shnije celý košík.“

Vidím, že se k němu Tomáš naklonil, aby si dal přísloví přeložit do francouzštiny, a že také přikyvuje. Magické kouzlo věkovitých stereotypů! Mé přísloví všechny sjednotilo. Fulbertisté a antifulbertisté svorně souhlasí. Lišíme se jen v názoru na to, koho má zkažené jablko představovat. Jedna strana si je personifikuje zcela přesně, druhá jen neurčitě.

Dosáhl jsem úspěchu a dál už mlčím. Rozhovor se pohybuje v kruhu. Diskuse vázne, ale jen ať klidně vázne. Začíná se dostavovat únava, cítím to z hlasů, postojů, všeobecné znervóznělosti. Všeobecnou únavu jen vítám. Počkám si.

Ale ne dlouho. Po jedné delší odmlce Colin řekne:

„A co ty, Emanueli, jaký ty máš názor?“

„Co já,“ odvětím, „přizpůsobím se tomu, na čem se dohodnete.“

Dívají se na mne. Má skromnost je zmátla. Až na Tomáše, v jehož očích vidím ironii. Ale slovíčko od něho nevyjde. Dělá pokroky. Naučil se větší opatrnosti.

Mlčím. A stane se, s čím jsem počítal.

„Ale stejně, Emanueli,“ řekne Peyssou, „něco si přece myslíš ne?“

„Inu,“ řeknu, „něco málo si myslím. Především si myslím, že s těmi nemluvňaty nás chce někdo vydírat.“ (Oním „někdo“ myslím samozřejmé zkažené jablko, ale ponechávám mu dosud neurčité obrysy.) „Dovedeš si totiž, Menou, představit“ (sklouznu do nářečí), „že držíš v náručí Moma, nikde ani kapka mléka, abys ho nakrmila, a ty odmítneš svěřit ho lidem, kteří mléko mají? A dokonce máš drzost prohlásit: nechci pro Moma mléko, ale krávu?“

Neřekl jsem nic jiného než před chvilkou Tomáš. Ale řekl jsem to konkrétně. Stejné květiny, ale svázané v jinou kytici. Trefil jsem hřebíček na hlavičku, čtu jim to ve tvářích.

„No budiž,“ pokračuji za okamžik, „až vyrazíme do La Roque, tohle si vyjasníme a zeptáme se matek, jak se věci doopravdy mají. Ale v jednom s vámi souhlasím: skutečnost je taková, že máme tři krávy a lidé v La Roque ani jedinou. Umíte si jistě představit, jak snadno je může někdo“ (pořád ještě blíže nepojmenovaný) „proti nám poštvat a nasadit jim do hlavy všelijaké myšlenky. A že budou asi vypečené, na to můžete vzít jed, protože Laročanů je víc a mají lepší výzbroj.“

Všichni mlčí.

Nakonec se ozve Peyssou, úplné už vyvedený z konceptu: „Podle tebe jim tu krávu máme tedy dát?“

„Dát!“ vykřiknu honem, „co tě napadá! Nikdy! Dát rozhodně ne. Meyssonnier měl pravdu, nezačneme jim přece sami od sebe platit nějaký desátek! Jako by to byla naše povinnost! Jako by město mělo samozřejmé právo dát se živit venkovem! To by ještě scházelo! Ostatně udělat takovou pitomost a dát jim krávu, jedině bychom se u nich připravili o respekt.“

Oči jim planou společně sdíleným rozhořčením. Mezi fulbertisty a antifulbertisty zavládla naprostá jednota. Opírám se o tisíce generací venkovanů, ti mi stojí po boku a povzbuzují mě. Cítím pod nohama pevnou půdu a odvážím se dál.

„Podle mého nám tu krávu musí zaplatit. A draho! Protože my po kupci nebažíme. Kupovat chtějí oni.“

Odmlčím se a mrknu na ně s mazaností, která jim má naznačit: nejsem nadarmo synovec koňského handlíře a sám taky koňský handlíř. Načež zvolna a co nejzřetelněji prohlásím:

„Za naši krávu od nich budeme chtít dva koně, tři pušky a pět set nábojů.“

Udělám další pauzu, aby jim přemrštěnost mých požadavků patřičně došla. Ticho. Živě se dohadují pohledy. Ne že bych dosáhl zrovna bouřlivého úspěchu, ale nic jiného jsem ani nečekal.

„S puškami bych tomu rozuměl,“ řekne Colin. „Teď jich mají deset, tři jim vezmeme. Zbývá sedm. My máme čtyři, s třemi od nich to dělá taky sedm. Síly budou vyrovnané. A získat náboje by bylo taky dobré, sami jich moc nemáme.“

Mlčení. Dívám se na ně. Vyrukovat s tím nikdo nechce, ale nejde jim na té směně do hlavy její první půlka Začíná mě zmáhat únava, ale přece jen se ještě trochu opřu do chomoutu a ujmu se znovu řeči:

„No ano, říkáte si: nač koně, máme jich dost i tak. Goliáše, Amarantu, Miláčka a navíc ještě Nezdaru. Koně mléko nenadojí, říkáte si. To je fakt, ale jen si trochu rozvažme, jak to vlastně s koňmi na Malevilu doopravdy vypadá. Nezdara je momentálně na nic. A Miláček taky, ta zas živí Nezdaru. Takže zbývají dva koně, jak k jízdě, tak na práci: Goliáš a Amaranta. A dva koně pro šest mužů schopných jízdy podle mého nestačí. Jednu věc si totiž uvědomte“ (nakloním se dopředu a zdůrazňuji každé slovo): „v dohledné době se bude muset naučit jezdit každý z vás. Každý! Řeknu vám proč: než se stala ta věc, každý kluk, dokonce i děvče, kteří neuměli sednout za volant, platili na venkově za chudáka. Dneska bude chudák ten, kdo nemá koně a neumí jezdit. V míru jako ve válce. Pokud by totiž došlo k boji, bleskový úder je možný jedině na koni, a když má navrch protivník, útěk zrovna tak. Od nynějška nahradí kůň všechno: motorku, auto, traktor i obrněný vůz. Bez koně jsi dneska nula. Mizerný pěšák, nic víc.“

Nevím, zdali jsem dokázal přesvědčit Menou a Falvinku. Muže ano. Nezabral na ně argument války, ale hledisko životního standardu. Definice chudáka jakožto člověka bez koně. Přesně tak, jako předtím platil za chudáka zemědělec bez traktoru. Rozmohla se u nás tehdy učiněná traktorová mánie! Každá desetihektarová usedlost musela mít traktor, ne-li dva! Hospodář se zadlužil koupí nového o síle padesáti koní a starou dvacítku si nechal na výpomoc. Jako soused! Nemohl přece zůstat pozadu! Ani když měl polí všehovšudy deset hektarů a zbytek zarostlý lesem!

Ale podobná mánie se přece jen někdy hodí, její zásluhou jsem nyní dosáhl, že místo traktoru stoupl v ceně kůň.

Hlasujeme. Souhlasí i ženy. Vydechnu úlevou a také únavou. Zvednu se, ostatní po mně, v nastalém šumu přistoupím k Meyssonnierovi a Tomášovi a tiše jim řeknu, že bych s nimi ve svém pokoji ještě rád mluvil. Přikývnou. Požádám ještě jednou o ticho a prohlásím:

„Mám v úmyslu účastnit se zítra bohoslužeb a jít k přijímání Pokud mi to ovšem Fulbert dovolí, protože zpovídat se nehodlám.“

Všichni zkoprní. Jedni se namíchnou (ale rozhořčení spolknou, protože se spolu za chvilku uvidíme u mne v ložnici), druhé to potěší. A nejvíc Menou; má k tomu svůj důvod. Než se stala ta věc, k smrti se totiž poškorpila s malejackým farářem, protože odmítl podat Momovi hostii, když se nevyzpovídal. Dělá si teď naději, že pokud mi Fulbert vyhoví, proklouzne vzniklou skulinou i její syn.

„Kdo z vás půjde ke zpovědi,“ dodám ještě, „a byly by mu kladeny nějaké příliš zvědavé otázky ohledně Malevilu,“ (stále dodržuji onen neosobní tvar) „udělá dobře, když si dá důkladný pozor na jazyk.“

Ticho.

„A jaké otázky?“ ozve se pojednou Jacquet; dobře se zná, jaký je slabý a lehko ovlivnitelný, a už má strach, že neudrží jazyk za zuby.

„No, třeba jak jsme vyzbrojeni, nebo taky jaké máme zásoby vína, obilí a masa.“

„A co mám říct, když se mě na to zeptá?“ doptává se Jacquet horlivě, div se nepřetrhne dobrou vůlí.

„Odpovíš: to nevím, musíte se zeptat Emanuela.“

„No, heleď,“ řekne čahoun Peyssou, papulu rozšklebenou od ucha k uchu, a položí mohutnou paži na Jacquetovo statné rameno. (Ode dne, kdy ho Jacquet praštil do hlavy, výborně si ti dva rozumějí.) „Abys měl jistotu, že nic nepopleteš, odpovídej tak na všechno. Fulbert se tě například zeptá: Synu, dopustil ses hříchu smilstva? A ty odpovíš: to nevím, musíte se zeptat Emanuela.“

Dáme se do smíchu. Smějeme se s Peyssouem, protože má ze svého žertu upřímnou radost, a smějeme se Jacquetovi i spolu s Jacquetem. Nevolník utrží pár štulců a je blažeností bez sebe. Na Malevilu přece jenom vládne jiné ovzduší než Na rybníce.

Zato když se za několik okamžiků sejdu s Tomášem a Meyssonnierem ve svém pokoji, atmosféra je dost napjatá. Obují se do mne, že jsem přistoupil na Fulbertovu hru (dokonce, ó hrůzo, půjdu k přijímání!), místo abych toho podvodníka vyhodil. Snažím se jim vysvětlit svůj postoj. V podstatě mi dělá hlavu možnost ozbrojeného konfliktu s La Roque. Nechci Fulbertovi poskytnout sebemenší záminku – ať už hmotnou nebo náboženskou, aby něco takového rozdmýchal. Proto jsem byl ochoten přenechat mu krávu, ale tak, abychom zároveň oslabili jeho palebnou sílu. A proto se také přidávám k náboženské víře většiny. Je to kompromis. Zrovna ty bys měl mít, Meyssonniere, pro nějaký ten kompromis přece pochopení. Tvá strana se jich svého času nadělala až až. (Meyssonnier zamžiká.) Ostatně Fulbert není vůbec kněz, dal bych za to skoro hlavu. Zrzavého seminaristu Serruriera jsem si sakumprásk vycucal z prstu, a Fulbert si na něj přesto vzpomněl! Zkrátka podfukář, dobrodruh, člověk schopný všeho. Tím ovšem nebezpečnější. Kdybyste vy dva s Tomášem měli rozum, přišli byste zítra na mši taky. Jelikož Fulbert není kněz, pravá mše to stejně nebude a opravdové přijímání taky ne, když nedojde k proměňování.

Přesvědčivější už snad být ani nemohu, říkám si, a v skrytu duše vychutnávám, jaký to je vrchol ironie: přemlouvám je k účasti na mši pomocí argumentu, že nebude „pravá“.

V tu chvíli někdo zaškrábe na dveře. Nezaklepe, zaškrábe. Strnu, pohlédnu na oba své hosty a pak na hodinky. Jedna hodina ráno. Zaškrábání se ozve do ticha znovu. Sáhnu k stojanu na pušky, který mi Meyssonnier přidělal na zeď proti posteli, vezmu karabinu, kývnu na Meyssonniera a na Tomáše, aby se také ozbrojili, odsunu závoru a na škvírku pootevřu dveře. Stojí za nimi Miette.

Usměje se na Tomáše, na Meyssonniera (prvního tu čekala, na druhého se podívá trochu překvapeně), a už ke mně hovoří. Rukama, rty, očima, obočím, trupem, nohama, dokonce i vlasy. Je to řeč zcela spontánní, něco úplně jiného než ruční dorozumívání hluchoněmých, jemuž se nikdy nenaučila a jemuž bych já stejně nerozuměl. Sděluje mi překvapivé věci. Když po večeři doprovodila Fulberta do jeho pokoje, chtěl na ní, aby za ním přišla, až všichni usnou („všechny“ znázorní kruhovým pohybem napřaženého prstu a „spaní“ sepjatými dlaněmi, složenými pod nachýlenou tváří). Je jí jasné, že se s ní chce pomilovat (což naznačí gestem až nepopsatelně bezprostředním). Spatřila u mne světlo (zvedne malíček levé ruky a druhou nad ním vykreslí aureolu, aby naznačila plamen), a vyšla tedy nahoru zeptat se, zdali souhlasím.

„Nemám námitky,“ řeknu nakonec. „Udělej, co sama chceš, Miette. Nikdo tě nenutí, ani v jednom, ani v druhém směru.“

„Dobrá, jdu tam,“ řeknou mi její pohyby, „ale jen ze zdvořilosti a laskavosti. Nadšená zrovna nejsem.“

„Nelíbí se ti?“

Zašilhá a sepne ruce (Fulbert), položí pravičku na srdce a pak si ukazováčkem téže ruky prudce zakomíhá před nosem. Nato vyjde ze dveří a zavře za sebou. Všichni tři jsme zůstali stát před nimi.

„Tak vida, co je to za chlapa,“ řekne Tomáš.

„Mohls to zarazit,“ řekne Meyssonnier se svraštělým obočím a tvrdým výrazem v tváři.

Pokrčím rameny.

„Ve jménu čeho? Naši zásadu přece znáš, může si dělat, co chce.“

Hledím na ně. Zuří a cítí se uraženi jako podvedení manželé. Je to paradoxní a dokonce trochu komické, protože mezi námi samotnými vlastně žárlivost nepanuje. Nejspíš proto, že všechno probíhá uvnitř skupiny, před očima a s vědomím ostatních. Nikdo nikoho nepodvádí a nikdo si taky nemůže užívat přespříliš. Naše uspořádání věcí má po jedné stránce naprosto uklidňující, institucionální charakter. Fulbert ovšem do skupiny nepatří a ke všemu se zachoval nanejvýš pokrytecky. Nemít v sobě Miette tolik slušnosti, upozorňují mě Meyssonnier s Tomášem, dokonce bychom se o jejím „cizoložství“ ani nedověděli. Toho slova sice neužijí – určitý smysl pro směšnost si přece jen zachovali, ale v duchu k němu nemají příliš daleko. Stačí vidět jejich nakvašené tváře.

„Sviňák jeden!“ uleví si Meyssonnier a nestačí mu francouzština, ještě to opakuje v nářečí.

Tomáš mu přitakává, pro jednou ho opustil jeho bohorovný klid.

„Ať je to jak chce, tohle nespolknu,“ prohlásí Meyssonnier výhružně, „hned ráno povím Colinovi a Peyssouovi, čím se Fulbert v noci bavil.“

Polekaně vykřiknu:

„To jim neřekneš!“

„A proč ne? Mají právo to vědět, nemyslíš?“

Pravda to je, i oni mají právo dovědět se, jak je Fulbert oklamal. Hlavně Colin, ten byl ošizen hned dvakrát.

„A řeknu to i Jacquetovi,“ dodá Meyssonnier, zatínaje pěsti. „Nevolník má stejná práva jako my.“

Abych zachránil aspoň něco, napůl se k němu přidám.

„Colinovi to pověz,“ řeknu, „ale Peyssouovi ne. S tím počkej, až bude Fulbert pryč. Znáš přece Peyssoua, byl by v stavu rozmlátit mu hubu!“

„A dobře by udělal,“ procedí Tomáš skrze zuby.

O Miette nepadne jediné slovo a vsadím se, že ji neodsuzují ani v myšlenkách, dokonce naopak. V přesvědčení, že prohnaný Fulbert zneužil jejího smyslu pro povinnost a pohostinství, spíš ji litují. A taky se vsadím, že kdybych teď navrhl, abychom okamžité probudili Colina, Peyssoua a Jacqueta, společně vtrhli k Fulbertovi a vyrazili ho i s oslem ze dveří, s jásotem by návrh přijali. Zažít tu scénu rozhodně nechci, ale vychutnávám ji aspoň v duchu. Představa šesti podvedených manželů, kteří se vřítí do pokoje a uštědřují výprask milenci své společné ženy, mě rozesměje.

„Tady není nic k smíchu,“ řekne přísně Meyssonnier.

„Ale pusť to z hlavy,“ řeknu, „běž si lehnout. Co se stalo, stalo se.“

Má otřepaná uklidňující fráze na něho nezabere. Vlastně bych měl říci „na ně“, protože Tomáš sice tolik nemluví, ale zuří stejně jako on.

„Nejvíc se mi hnusí pomyšlení,“ řekne Meyssonnier, „že se u chudáka děvčete pokusil zneužít jeho vady. Řekl si: je němá, nikomu nic nepoví.“

„A na mši zítra půjdu, na to vezmi jed!“ prohlásí po chvíli zvýšeným hlasem. „Už proto, abych si poslechl ty jeho žvásty o hříchu, když teď vím své! No, tak já jdu spát,“ dodá, protože si všiml, že se tvářím netrpělivě.

Nakvašeně vyjde z pokoje. Při svlékání úmyslné předstírám, že mi není do řeči, aby Tomáš znovu nezačal. Nedělám z věci drama. Už proto, že Fulbert není kněz. A proč by se ostatně skutečný kněz nemohl pomilovat se ženou? Že to chudák musí dělat pod pokličkou, je pro něj už tak dost velký trest.

Že nám Fulbert vyfoukl na jednu noc Miette, to mu za zlé nemám. Zítra jeho nočního dobrodružství bez obalu proti němu využiji, ale za jiným účelem. Je to podle mne totiž zcela nepochybně člověk bez srdce i smyslu pro spravedlnost a s Malevilem určitě nesmýšlí dobře. A já proti němu Malevil opět sjednotím. Opět sjednotím naše společenství, v němž dnes večer otázka náboženství málem způsobila trhlinu.

Zhasnu kahánek a vlezu do postele, ale stane se, co jsem čekal: nemohu usnout. Ani Tomášovi se to nedaří. Slyším ho, jak se na pohovce převrací z boku na bok. Pokusí se zapříst hovor, ale zhurta ho odbudu. Když už nemohu spát, chci mít aspoň ticho.