Obydleny ostrov

Kapitola devatenáctá

Kolem poledne zadrnčel telefon. Maxim zvedl sluchátko. Ozval se prokurátorův hlas:

»Prosil bych pana Sima.«

»Ano, u telefonu,« řekl Mak. »Dobrý den.«

Okamžitě pochopil, že se něco stalo.

»Přijel, je tady,« řekl prokurátor. »Okamžitě začněte, je to možné?«

»To ano,« procedil Maxim skrz zuby. »Ale vy jste ml přece slíbil…«

»Nic jsem nestihl,« přerušil ho prokurátor, jehož tón prozrazoval hysterii. »A teď už to nestihnu. Okamžitě začněte, Maku, nesmíte otálet ani minutu. Slyšíte mě, Maku?«

»Dobře,« souhlasil Maxim. »To je všechno?«

»Jede k vám. Bude tam tak za třicet čtyřicet minut.«

»Chápu. Všechno?«

»Teď už ano. Dejte se do toho, Maku. Bůh vás provázej!«

Maxim odhodil sluchátko a několik vteřin horečně uvažoval, co teď. Massarakš všechno se kácí… Nevadí, o tom si ještě stihnu popřemýšlet… Znovu se naklonil k telefonu.

»Prosil bych profesora Alla Zefa.«

»Ano!« zavrčel Zef.

»Tady Mak…«

»Massarakš, přece jsem tě žádal, abys dneska neotravoval…«

»Nech toho povyku a poslouchej. Okamžitě seběhni dolů do haly a čekej na mě.«

»Massarakš, mám moc práce!«

Maxim zaskřípěl zuby a ohlédl se na laboranta. Ten spořádaně točil klikou kalkulačky.

»Zefe, okamžitě sejdi dolů do haly. Rozumíš mi? Okamžitě!«

Zavěsil a hned vytočil Kňourovo číslo. Měl štěstí, Kňour byl doma. »Tady Mak. Vyjděte před dům a čekejte, mám pro vás naléhavý úkol.«

»Dobře, už běžím.«

Maxim nechal telefon telefonem, prohrabal zásuvku, vytáhl první desky, které mu padly pod ruku, naposledy prolistoval papíry a horečně přemítal, zda je vše připraveno. Vůz je v garáži, bomba v kufru, nádrž plná… Zbraň sice nemám, ale tu vem čert, nepotřebuju ji… Doklady mám v kapse… Kňour už čeká… To jsem promyslel dobře, s tím Kňourem… I když by ještě mohl odmítnout… Bane, ten sotva odmítne, já bych na jeho místě neodmítl… Takže hotovo… Mám pocit, že jsem připraven… Laborantovi řekl:

»Kdyby mě někdo hledal, řekni, že jsem jel do Departmentu výstavby. Vrátím se tak za hodinu za dvě. Zatím ahoj.«

Stiskl desky v podpaždí, vyšel z laboratoře a seběhl po schodech dolů. Zef už přecházel po vestibulu. Když spatřil Maxima, zůstal stát, založil ruce za záda a nasupil se.

»U všech ďasů, massarakš…,« spustil už zdálky.

Maxim se dlouho nezdržoval, chytil ho za loket a vlekl ho k východu.

»Kruci, co blázníš?« vzpíral se Zef. »Kam jdem? A proč…?«

Maxim ho vystrčil ze dveří a táhl ho po asfaltovém chodníku za roh ke garážím. Kolem bylo pusto a prázdno, jen na vzdáleném trávníku skřehotala zahradnická motorová sekačka.

»Herdek, tak kam mě to vláčíš?« zařval Zef.

»Mlč,« okřikl ho Maxim. »A poslouchej. Okamžitě dáš dohromady všechny naše lidi. Všechny, co chytíš… Hrome, nech těch otázek! Jen poslouchej. Všechny, na koho padneš. A se zbraněmi. Proti vratům je takový pavilón, víš kde…? Tam se ukryjte a čekejte. Asi tak za půl hodiny… Posloucháš mě, Zefe?«

»No tak co?« zeptal se netrpělivě Zef.

»Asi tak za půl hodiny přijede k bráně Poutník…«

»On se vrátil?«

»Nepřerušuj mě. Asi tak za půl hodiny k bráně možná přijede Poutník. Když ne — taky dobře. Seďte v úkrytu a čekejte na mě. A až přijede Poutník, zastřelte ho.«

»A nezbláznil ses takhle náhodou?« zeptal se Zef a zůstal stát. Maxim šel dál a Zef ho s kletbami na rtech musel doběhnout. »Všechny nás oddělaj…! Ochrana…! Kolem je to samej střelec a špicl…«

»Udělejte všechno, co bude ve vašich silách,« řekl Maxim. »Poutníka musíme zabít…«

Došli ke garážím. Maxim nalehl na závoru a odsunul vrata.

»To je ale praštěnej nápad…,« bručel Zef. »Ale proč? Proč Poutníka? Je to docela dobrej chlap, tady ho maj všichni rádi…«

»Jak myslíš,« poznamenal chladně Maxim. Otevřel kufr, skrz promaštěný papír ohmatal nálož s hodinovým mechanismem a znovu kapotu zabouchl. »Teď ti nemůžu nic vysvětlovat, ale máme jistou šanci. Jedinou…« Posadil se za volant a zasunul klíček do zapalování. »A jednu věc si pořádně zapiš za uši: Pokud toho docela dobrého chlapa neodděláte, spočítá to on mně. Máš moc málo času, Zefe. Jednej.« Nastartoval a pomalu vycouval z garáže. Zef stál ve vratech. Takového ho Maxim viděl poprvé v životě — vyjukaného, znejistělého, zaskočeného. Sbohem, Zefe, řekl si v duchu pro každý případ.

Vůz přiklouzal k bráně. Legionář s kamennou tváří si rozšafně zapsal číslo, otevřel kufr, nahlédl dovnitř, zase ho zavřel, vrátil se k Maximovi a přísně se zeptal: »Co to vyvážíte?«

»Refraktometr,« řekl Maxim a podal mu propustku i písemné povolení na odvoz přístroje z ústavu.

»Refraktometr RL-7, inventární číslo…,« mumlal si polohlasně legionář. »Hned si to poznamenám…« A stejně rozšafně vytáhl nějaký notes.

»Nešlo by to rychleji, hrozně spěchám.«

»Kdo vám podepisoval to povolení?«

»Nevím… Asi Pulec.«

»Nevíte… Kdyby se podepisovali čitelně, bylo by to všechno jednodušší…«

Konečně otevřel bránu. Maxim vyjel na silnici a za chvíli už ze své kraksny ždímal všechno, co bylo v jejích silách. Pokud to nevyjde a já přežiju, nezbude mi než utéct, pomyslel si… Zatracený Poutník, vyčenichal to, čertovo kvítko, a tak se vrátil… A co si počnu, když se to podaří? Nic není připraveno, plán Paláce nemám, to Filuta nestihl, a fotografii Ohňostrůjců mi taky nesehnal… Chlapci nejsou připraveni, rozvrh akcí žádný… Zatracený Poutník! Nebýt jeho, měl jsem ještě tři dny na přípravu plánu… A armáda…? A štáb…! Massarakš! Ti hned ožijou! Tam je třeba začít! Ale to už je Kňourova záležitost, ten se tomu rád začne věnovat, koneckonců se v tom vyzná. A navíc někde křižují bílé ponorky… Massarakš, co když je ještě válka? Ačkoli válka snad už skončila. Kdoví, co se ještě chystá… Maxim odbočil z hlavní třídy do úzké uličky mezi dvěma gigantickými mrakodrapy, obloženými růžovým kamenem, a po hrbolaté dlažbě dokodrcal k vetchému zčernalému domku. Kňour už čekal, opíral se o sloup a kouřil. Když vedle něj zastavilo auto, odhodil nedopalek a malými dvířky se protáhl na sedadlo vedle Maxima. Byl klidný a chladný jako vždycky.

»Dobrý den, Maku. Co se děje?«

Mak otočil vůz a vrátil se zpátky na hlavní třídu.

»Víte, co je to termická bomba?« zeptal se ho Maxim.

»Už jsem o tom slyšel,« připustil Kňour.

»Výborně. A se synchronizovanými rozbuškami už jste někdy pracoval?«

»Například včera.«

»Výtečně.«

Jistou dobu jeli mlčky. Byl velký provoz a Maxim se plně soustředil na to, aby se probil, protáhl a prodral mezi obrovskými náklaďáky a starými otřískanými autobusy, o nikoho přitom nezavadil a nedal jinému zavadit o sebe, aby k semaforu přijel na zelenou a k dalšímu taky na zelenou a přitom aby neztrácel alespoň tu bídnou rychlost, kterou z autíčka vypotil, až se nakonec dostali na Lesní silnici, na onu známou autostrádu, vroubenou alejí obrovských stromů.

To se povedlo, napadlo najednou Maxima. Po téhle silnici jsem do zdejšího světa přijížděl, přesněji řečeno mě po ní přivážel chudák Fank — a já nic nechápal a myslel jsem si, že je to odborník na návštěvy z kosmu. A teď po stejné silnici možná z tohoto světa (nebo taky ze světa vůbec) odjíždím navždy a ještě ke všemu s sebou odvážím dobrého člověka… Sklouzl pohledem ke Kňourovi. Jeho tvář byla naprosto klidná, seděl s loktem protézy vystrčeným do okénka a čekal, až mu všechno vysvětlí. Možná se divil, možná se cítil zaskočen, ale nebylo to znát, a Maxima zaplavil pocit hrdosti na to, že mu takový muž důvěřuje a bezvýhradně se na něj spoléhá.

»Jsem vám velice vděčen, Kňoure,« pronesl nakonec do ticha.

»Ach tak,« pronesl Kňour a otočil k němu vyzáblou a zažloutlou tvář.

»Vzpomínáte si, jak jste mě jednou na zasedání štábu vzal stranou a poskytl mi několik užitečných rad?«

»Ano.«

»Tak za to jsem vám vděčen. Poslechl jsem vás.«

»To jsem si všiml. Musím se přiznat, že jste mě tím trochu zklamal.«

»Měl jste tenkrát pravdu,« pokračoval Maxim. »Řídil jsem se vašimi radami, a díky tomu se záležitosti vyvinuly tak, že mám možnost proniknout do Centra.«

Kňour sebou trhl.

»Teď?« zeptal se rychle.

»Ano. Musíme spěchat, nic jsem nestačil pořádně připravit. Může se stát, že mě zabijí, a v takovém případě by se všechno zhroutilo. Proto jsem s sebou vzal vás.«

»Mluvte.«

»Až vstoupím do budovy, zůstanete ve voze. Za nějaký čas se strhne poplach, možná i střelba. Vás by se to nemělo nijak dotknout. Budete dál sedět ve voze a čekat. Čekat…« Maxim chvíli v duchu počítal, »takových dvacet minut. Pokud během této doby dostanete paprskový šok, znamená to, že je všechno v pořádku. Klidně si se šťastným úsměvem ve tváři můžete padnout do mdlob… Pokud ne, vystoupíte z vozu. V kufru leží bomba s rozbuškou načasovanou na deset minut. Vyhodíte ji na vozovku, uvedete časový mechanismus do chodu a odjedete. Strhne se panika, velká panika. Pokuste se vytěžit z ní co nejvíce.«

Kňour chvíli rozjímal.

»Souhlasil byste, abych si obtelefonoval pár lidí?« zeptal se.

»Ne.«

»To máte tak,« začal vysvětlovat Kňour, »když vás nezabijí, budete, pokud tomu dobře rozumím, potřebovat nějaké lidi připravené k boji. Když vás zabijí, budu ty lidi potřebovat já. Berete mě přece s sebou pro případ, že byste to nepřežil…? Sám bych dokázal jen začít a času bude málo, proto by to moji lidé měli vědět předem. A já jim to chci oznámit.«

»Štábu?« zeptal se Maxim nevraživě.

»V žádném případě. Mám svou vlastní skupinu.«

Maxim mlčel. Před vozem už se zvedala šedá čtyřpatrová budova s kamennou zdí před průčelím. Přesně táž budova. Někde tam chodbami bloudí Ryba a ve své laboratoři huláká a prská Hroch. Tam je Centrum. Kruh Se uzavírá.

»No tak dobře,« souhlasil Maxim. »U vchodu je telefonní automat. Až vstoupím dovnitř — ale ne dřív! —, můžete na chvíli vystoupit a vyřídit ty telefonáty.«

»Výborně,« řekl Kňour.

To už se blížili k výjezdu z autostrády. Maxim si neznámo proč vzpomněl na Radu a představil si, co s ní bude, když se nevrátí. To s ní bude zle. A možná s ní nebude nic. Možná ji naopak dokonce pustí… Stejně zůstane sama. Gaj už není, já taky nebudu… Chudák děvče…

»Máte rodinu?« zeptal se Kňoura.

»Ano. Ženu.«

Maxim si nervózně skousl ret.

»Nezlobte se, že se to semlelo takhle hloupě,« zabručel tiše.

»Nedělejte si starosti,« uklidnil ho bohorovně Kňour. »Rozloučil jsem se. Vždycky se loučíme, když odcházím z domova… Tak tohle je Centrum? No vidíte, koho by to napadlo…«

Maxim zajel na parkoviště a vmáčkl svůj vůz mezi vetché lidové vozítko a přepychovou vládní limuzínu.

»Tak — a je to,« oddechl si Maxim. »Popřejte mi úspěch, Kňoure.«

»Z celého srdce…,« spustil Kňour, ale vtom se jeho hlas zlomil a on si odkašlal. »Tak jsem se tohohle dne přece jen dožil,« broukl tiše.

Maxim se opřel tváří o volant.

»Kéž bychom ho taky přežili…,« řekl. »Jak příjemné by bylo dočkat se dnešního večera…«

Kňour na něj s obavou pohlédl.

»Nechce se mi,« vysvětlil Maxim. »Vy vůbec nemáte představu, jak strašně se mi nechce… A ještě něco, Kňoure: zapamatujte si a řekněte vašim přátelům, že nežijete uvnitř koule, ale na jejím povrchu. A takových koulí je v prostoru kolem spousty a spousty, na některých se žije mnohem hůř než u vás, na některých zase mnohem líp. Ale nikde jinde se nežije tak pitomě. Nevěříte? Tak vás vem čert. Já jdu.«

Otevřel dvířka a vystoupil. Přešel napříč přes asfaltovanou plochu parkoviště a začal schod za schodem stoupat po kamenném schodišti, ohmatával v kapse propustku opravňující k vstupu do budovy, již pro něj pořídil prokurátor, vnitřní průkaz, který prokurátor někde ukradl, i docela obyčejný kousek tvrdého růžového papíru místo dalšího průkazu, který prokurátor nedokázal ani vystavit, ani ukrást. Bylo horko, neproniknutelné nebe obydleného ostrova se hliníkově lesklo. Kamenné schody pálily skrz podrážky, ale to se Maximovi možná jen zdálo. Bylo to všechno trestuhodně hloupé. Plán mu připadal amatérský. K čemu se do něčeho takového pouštět, když jsme nestačili nic připravit… Co když tam nebude sedět jeden důstojník, ale dva? Nebo co když v tom předpokoji sedí dokonce tři důstojníci s napřaženými samopaly a už na mě čekají…? Rytmistr Čaču střílel z pistole, ráže je stejná, ale já už nejsem to co dřív, můj obydlený ostrov mě už stačil řádně pocuchat a převálcovat. Odplazit se pryč se mi tentokrát určitě nepodaří… Jsem hlupák. Hlupák jsem byl vždycky a hlupákem jsem zůstal. Pan prokurátor si mě chytil na udičku, koupil si mě… Ale jak to, že mi uvěřil? To je u boha… Teď tak moct zmizet někam do hor a nadýchat se tam čerstvého vzduchu. Nakonec jsem neměl to štěstí podívat se i do zdejších hor… Mám hrozně rád hory… Takový moudrý a nedůvěřivý člověk — a on mi svěří takovou vzácnost! Největší poklad tohoto světa. Ten hnusný, odporný, zrůdný poklad… Budiž proklet, massarakš, a ještě jednou massarakš, a třiatřicetkrát massarakš!

Strčil do skleněných dveří a podal legionáři propustku. Pak prošel šikmo vestibulem kolem slečinky v brýlích, která se neustále oháněla razítkem, a kolem šéfa recepce v lehké přílbě, který si s někým bez ustání telefonicky nadával — a u vstupu do chodby ukázal dalšímu legionáři vnitřní průkaz. Legionář lehce pokynul hlavou: víceméně už se znali, protože Maxim sem poslední tři dny chodil denně.

A dál.

Prošel dlouhou chodbou bez dveří a zatočil doleva. Tady byl teprve podruhé. Poprvé předevčírem, jako omylem (»A kam to vlastně potřebujete, vážený?« »Já se vlastně potřebuju dostat do místnosti číslo šestnáct, kaprále.« »Tak to jste se zmýlil, vážený. Odbočil jste o chodbu dřív.« »Promiňte, kaprále, máte pravdu. Spletl jsem se…«)

Podal kaprálovi vnitřní průkaz a zašilhal po dvou obrovitých legionářích se samopaly, nepohnutě stojících po obou stranách protějších dveří. Pak se podíval tam, kam měl v následujícím okamžiku vstoupit. Kaprál si pozorně prohlížel průkaz, pak s očima ještě stále upřenýma na kartičku stiskl tlačítko a za dveřmi zazvonil zvonek. Uvnitř už se určitě připravil důstojník, co sedí u zeleného závěsu, nebo dokonce dva důstojníci. A možná se chystají hned tři důstojníci… A čekají, až vstoupím. A kdybych se jich lekl a uskočil zpátky, uvítá mě tu kaprál a ti dva obři od dveří bez tabulky, za kterými nejspíš bude sedět plno dalších vojáků.

Kaprál mi vrátil průkaz a řekl:

»Račte dál. A připravte si papíry.«

Maxim vytáhl růžovou kartičku, otevřel dveře a odhodlaně vkročil dovnitř.

Massarakš!

Už je to tak.

To není jedna místnost. Jsou tři. Průchozí. A až na konci zelený závěs. Od prahu až k závěsu leží běhoun. Dobrých třicet metrů dlouhý.

A žádní dva důstojníci. Ani tři. Šest.

Dva v šedých armádních uniformách v prvním pokoji. Ti už na něj míří samopaly.

Dva v četnickém černém v další místnosti. Ti ještě nemíří, ale zbraně už drží v rukou.

A ve třetí místnosti u zeleného závěsu sedí dva civilové.

Jeden se zrovna odvrátil…

Teď, Maku!!

Vyrazil. Vyšlo z toho něco jako trojskok z místa. Jen si ještě stačil pomyslet: hlavně abych si nepotrhal šlachy.

Do tváře ho udeřil tuhý závan vzduchu.

Zelený závěs.

Civil vlevo kouká stranou, krk je nechráněný. Hranou dlaně.

Ten vpravo asi zrovna mrkl. Víčka jsou napůl zavřená. Shora do temene — a šup do výtahu!

Je tu tma. Kde je knoflík? Massarakš, kde je koflík?

Pomalu a dutě zaklapal samopal a vzápětí po něm druhý. Inu, všechna čest, docela slušná reakce… Tata… Tatata… Tata… Ale je to zatím jen do dveří, do místa, kde mě naposledy viděli. Reflex.

Knoflík!

Za portiérou klouzá k zemi stín — to zřejmě padá jeden z civilů.

Massarakš, tady je, přímo před nosem

Stiskl tlačítko a kabina se rozjela dolů. Byl to rychlovýtah, takže kabina ubíhala k cíli poměrně svižně. Rozbolela ho odrazová noha. Že bych si přece jen natáhl šlachy…? To už je teď jedno… Massarakš, tak já jsem nakonec opravdu pronikl!

Kabina zastavila, Maxim vyskočil ven a v šachtě to okamžitě zarachotilo a zazvonilo, ze stropu kabiny odletovaly třísky. Shora pálily po kabině tři hlavně. Jen si poslužte, jak je libo… Teď si uvědomí, že neměli střílet, ale přivolat výtah nahoru a sjet za ním… To jste nedomýšleli, ztratili jste hlavu…

Rozhlédl se. Massarakš, zase rébus… Není tu jeden průchod, ale hned tři. Tři naprosto stejné tunely… Aha… to jsou prostě tři agregáty, jeden je v provozu a na dvou zbývajících se dělají preventivní prohlídky a případné opravy… Který teď asi běží? Tak. Zdá se, že tenhle…

Vrhl se do prostředního tunelu. Za zády mu vrčel výtah. Nene, hoši, už je pozdě… Nemáte tu rychlost, nestihnete to…, i když tunel je po pravdě řečeno dlouhý a noha bolí… No prosím, tady se ještě ke všemu lomí, takže teď už vůbec nemáte šanci mě dostat… Doběhl ke generátoru, basově mručícímu pod ocelovou deskou, nechal ruce volně klesnout a několik vteřin odpočíval. Tři čtvrtiny práce tedy máme za sebou, možná dokonce sedm osmin… Zbyla maličkost, taková polovina čtyřiatřicetiny… Ti troubové sjedou dolů a nahrnou se do tunelu, určitě nic netuší a depresivní záření už si s nimi poradí… Co by se tak ještě mohlo stát? Mohli by do tunelu hodit plynový granát. Ale kde by ho vzali? Poplach už ale určitě bude v chodu. Ohňostrůjci by samozřejmě depresivní bariéru v tunelech mohli vypnout… Ale k tomu se nerozhoupou, nerozhoupou se a ani to nestihnou, protože na to se musí sejít pět mužů s klíči, všechno promyslet a prodiskutovat, zjistit, jestli to náhodou není lumpárna jednoho z nich nebo nějaká provokace… A opravdu, kdo na celém tomhle světě by se sem dokázal skrz paprskovou bariéru prodrat? Poutník, pokud by vynalezl nějakou ochranu. Toho by zadrželo těch šest samopalníků… A jinak nikdo… A zatímco si budou nadávat, rozmotávat situaci a spekulovat, já už tady budu dávno hotov…

V tunelu za rohem udeřily samopaly. Beze všeho, panstvo, proti tomu nic nemám… Naklonil se nad rozvodnou deskou, opatrně sejmul kryt a hodil ho do kouta. Mnojo, pěkně primitivní hračka. Ještě že mě napadlo počíst si v učebnicích zdejší elektrotechniky… Ponořil prsty mezi vodiče… A kdyby mě to nenapadlo? Kdyby Poutník přijel už včera? To by potom bylo horší, panstvo…

Massarakš, kope to jako potvora, ten proud…! Ano, panstvo, to bych se ocitl v situaci embryomechanika, který se rychle musí zorientovat v konstrukci… ani nevím čeho…, třeba parního stroje? Jenže v tom by se embryomechanik vyznal. Tak ve velbloudím spřežení…? Ano, to je ono, ve velbloudím spřežení. Tak co? Vyznal by se v tom embryomechanik? Sotva… Massarakš, jak to, že to všechno mají bez izolace…? Aha, tady to je… Tak bůh s vámi, jak říká pan státní prokurátor!

Posadil se rovnou na podlahu před rozvodnou desku a hřbetem ruky si utřel čelo. Hotovo. Celou zemi zaplavilo mimořádně silné depresivní pole — od Zaříčí až po hontskou hranici, od oceánu až k Alabastrovému hřebeni.

Samopaly za rohem utichly. Páni důstojníci upadli do hluboké deprese. Teď se aspoň podívám, jak to vypadá, takoví páni důstojníci v depresi.

Pan prokurátor má nejspíš poprvé v životě z paprskového úderu radost. To individuum už nechci ani vidět. Ohňostrůjci, kteří se v situaci v žádném případě zorientovat nedokázali, se svíjejí v křečích a nožky mají nahoře, řečeno slovy pana rytmistra Čača. A pan rytmistr Čaču také upadl do hluboké deprese — už jen to pomyšlení dělá člověku dobře.

Zef s chlapci bohužel taky leží s nožkami nahoře. Promiňte, chlapci, ale nedá se nic dělat, musí to být.

Poutník! No to je ohromné: ten strašný Poutník také leží s nožičkami nahoře a obrovské boltce se krásně rozprostřely po podlaze — to jsou určitě největší uši v zemi! Ale možná že už ho zastřelili. To by bylo ještě lepší.

Rada, moje malá ubohá Rada leží v depresi… To nic, holčičko, nejspíš to bolí, a vůbec, už brzy to skončí jednou provždy.

Kňour…

Vyskočil. Kolik vlastně uplynulo času? Vrhl se zpátky k tunelu. Kňour taky leží s nožičkama nahoře, ale jestli zaslechl střelbu, mohly mu selhat nervy… O Kňourových nervech by sice pochybovat neměl, ale co kdyby?

Doběhl k výtahu, ale cestou se zastavil nad pány důstojníky, aby se podíval, jak vypadá taková paprsková deprese. Podívaná to byla skličující — všichni tři odhodili samopaly a plakali, ani neměli sílu utírat, si slzy. Jen si poplačte, panstvo, to je užitečné a zdravé, poplačte si nad mým Gajem, nad Sojkou…, nad Gelem…, nad mým Lesníkem… Dá se předpokládat, že od dětských let jste si nepoplakali a rozhodně jste neuronili ani slzu nad těmi, koho jste zabíjeli… Tak si to zkuste alespoň před smrtí… Výtah ho bleskově vynesl nahoru. Tři průchozí pokoje byly plné lidí: důstojníci, legionáři, lidé v civilu, všichni ozbrojení a všichni leží, stojí, sklesle sedí, někteří pláčou nahlas, jeden si tamhle v rohu něco brouká, buší se pěstí do prsou a potřásá hlavou… A tenhle se dokonce zastřelil… Massarakš, to je strašná věc, tohle černé záření, však si ho taky Ohňostrůjci schovávali na nejčernější dny…

Vyběhl z vestibulu, přeskákal přes hromádky bezmocně ležících lidí, div se neskutálel po kamenném schodišti, a úlevně popadaje dech se zastavil až u svého vozu. Kňourovy nervy vydržely. Pololežel na předním sedadle se zavřenýma očima.

Maxim vytáhl ze zavazadlového prostoru bombu, vybalil ji z mastného papíru, opatrně ji uchopil a beze spěchu se vrátil k výtahu. Pečlivě prohlédl rozbušku, zapnul hodinový mechanismus, uložil bombu do kabiny a stiskl knoflík. Kabina se propadla do šachty a odnesla s sebou do paprskového pekla ohnivé jezero, které se za deset minut dostane na svobodu. Přesněji řečeno za devět minut a pár vteřin…

V automobilu Kňoura posadil pokud možno zpříma, skočil za volant a vykličkoval z parkoviště. Ještě pořád se pohyboval ve zlověstném stínu těžké budovy odsouzené ke zkáze a plné lidí také odsouzených ke zkáze, kteří se nemohli ani pohnout.

Bylo to doupě, odporné hadí hnízdo, nacpané obzvláště pečlivě vybranou pakáží — a ta pakáž tu byla nahromaděna proto, aby proměňovala v pakáž všechny, na koho dosáhne příšerná paprsková kletba soustavy věží. Všichni uvnitř jsou nepřátelé a ani jediný z nich by se v nejmenším nerozpakoval, kdyby měl mě, Kňoura, Zefa, Radu, všechny moje přátele a nejbližší provrtat samopalem, ukřižovat, zradit… A stejně je dobře, že mě to napadlo až teď. Jinak bych si hned vzpomněl na Rybu… Jediného člověka v prakticky mrtvém hadím hnízdě, i když je to jen Ryba… Tím spíš, že o ní vlastně nic nevím, pomyslel si… Že mě učila mluvit? A že po mně přestýlala postel? Dost! Nech Rybu Rybou, ty přece moc dobře víš, že tady nejde o Rybu. Jde o to, že ode dneška se začínáš prát doopravdy, na život a na smrt, jak se tady rve každý, a rvát se musíš s pablby, se zuřivými pablby, ohlupenými paprskovými údery, se lstivými, nevzdělanými a chamtivými pablby, kteří soustavu zářičů obsluhovali, a s rádoby ušlechtilými pablby, kteří by nejraději za pomoci záření změnili loutky zběsilé a zvlčilé v loutky jelimánkovsky hodňoučké… Ti všichni se budou snažit tebe, tvé přátele i tvou věc zabít… Čaroděj pravil: Nechť svědomí nebrání myslit jasně a nechť se rozum naučí v případě nutnosti potlačit svědomí. Správně, pomyslel si. Je to trpká pravda, děsivá pravda… Tomu, co jsem teď udělal, se tu říká hrdinství. A Kňour se dnešního dne dožil. A v tento den věřili jako v krásnou báj Lesník, Sojka, Zelenáč a Gel Ketšef, i můj Gaj a ještě desítky a stovky a tisíce lidí, které jsem nikdy neviděl… A stejně mi není dobře po těle. Pokud budu chtít, aby mi ti lidé napříště důvěřovali a šli za mnou, nikdy a nikomu nesmím říct, že největším hrdinstvím nebylo kličkování mezi kulkami, ale to, co prožívám teď, kdy je ještě čas jít a nálož zneškodnit a já zatím jedu pryč z toho proklatého místa…

Uháněl po rovné autostrádě, kudy ho před půlrokem vezl ve své přepychové limuzíně Fank, a řítil se kolem nekonečné řady smutných náklaďáků, aby ho z ruky do ruky předal Poutníkovi… Teď už je jasné proč… Že by už tenkrát věděl, že jsem vůči záření imunní, že ničemu nerozumím a že se se mnou dá manipulovat, jak se komu zlíbí. Musel to vědět. Musel, ten proklatec! To znamená, že je to skutečný ďábel, nejstrašnější člověk v téhle zemi a možná na celé planetě. Ví všechno, řekl o něm státní prokurátor a bázlivě se rozhlédl… Ne, všechno neví. Tentokrát jsi nad Poutníkem vyzrál, Maku. Pokořil jsi ďábla. A teď je ho třeba dorazit, dokud není; pozdě, dokud se nestačil vzpamatovat, i když možná už ho dorazili — přímo u vchodu do jeho doupěte… Ach, nevěřím, tomu nevěřím, na to chlapci stačit nebudou. Puchýř přece měl čtyřiadvacet příbuzných se dvěma kulomety… Massarakš! Ani jsem nestačil upozornit Generála na nucených pracích, aby byl připraven s politickými povstat a vypravit sem vlak lidí. Ale ať už se stane co se stane, Poutníka musíme vyřídit. Musím si s ním poradit a udržet se alespoň těch několik hodin, než Legii a armádu skosí paprsková kocovina. Nikdo z nich nemá o paprskové kocovině ani ponětí, dokonce ani Poutník asi neví, co to je, a jak taky, když v celé zemi jsem jedině já vyvezl chudáka Gaje za hranice paprskového pole…

Na silnici stály spousty aut. Jen tak halabala, napříč přes silnici či zčásti nebo nadobro v příkopech. Řidiči i cestující zdrcení depresí seděli nešťastně na stupátkách, bezmocně se povalovali po sedadlech nebo leželi po krajnicích a příkopech. Tohle všechno překáželo, neustále bylo třeba brzdit a někoho objíždět a Maxim si hned ani nevšiml, že v protisměru se od města blíží nízký jasně žlutý vládní vůz, který se také vyhýbá a objíždí lidi a auta, ale téměř nebrzdí.

Setkali se na poměrně rovném a volném úseku vozovky, šťastně se minuli, ale Maxim přece jen stačil zahlédnout holou lebku, kulaté zelené oči a obrovské odchlíplé uši, celý se choulil a ztuhl na kámen, protože jeho plány se zase hroutily… Poutník! Massarakš! Celá země se zmítá v těžké depresi, všichni degeneráti jsou v bezvědomí, a tenhle ničema, ten satan se z toho zase nějak vykroutil. To znamená, že pro svou ochranu už přece jen něco vymyslel… A já nemám zbraň… Maxim pohlédl do zrcátka — velká žlutá limuzína už otáčela. Nedá se nic dělat, budu se muset obejít beze zbraně. Pro tohohle mě špatné svědomí určitě pronásledovat nebude… Maxim sešlápl plynový pedál. Rychleji, rychleji… No tak, zlatíčko, přidej ještě… Žlutá plochá kapota se blížila, rostla, už vidí zelené uhrančivé oči nad volantem…

Teď, Maku!

Rukama a jednou nohou se zapřel tak, aby přidržel Kňoura, a druhou ze všech sil dupl na brzdu.

Srdceryvně zavyly a zakvílely brzdy, žlutá kapota se skřípavě a s kovovým rachotem zabořila do kufru Makova vozu, zmačkala se do harmoniky a vyšplhala se málem až na střechu nebohého autíčka. Z oken se sypala skla. Maxim vykopl dvířka a vyrazil ven. Všechno ho strašně bolelo — pata, naražené koleno i odřená ruka —, ale hned na to všechno zase zapomněl, protože Poutník už stál proti němu. Bylo to vyloučené, nemožné, ale bylo to tak. Ďábel, ďábel — dlouhý, vychrtlý, hrozivý s rukou napřaženou k ráně.

Maxim po něm skočil a vložil do toho skoku všechno, co v něm ještě zůstalo. Vedle! A ještě inkasoval strašlivý úder do týla… Svět se zakymácel, Maxim se div nezhroutil, ale nakonec neupadl a znovu očima našel Poutníka, znovu ta holá lebka, pichlavé zelené oči a ruka napřažená k ráně… Stop, zastav se a on tě mine… Aha…! Kam se to dívá? Tak pozor, na tohle vám neskočíme… Poutník se s nehybnou tváří tupě zahleděl někam nad Maximovu hlavu; Maxim se po něm znovu vrhl a tentokrát zasáhl naplno. Dlouhá černá postava se přehnula vejpůl a pomalu se poroučela na asfalt. Maxim popadl dech a otočil se.

Šedý hranol Centra odsud bylo nádherně vidět, ale teď už to nebyl hranol. Zplošťoval se přímo před očima, tekl a hroutil se do vlastního nitra, nad ním se zvedala kopule chvějivého žhavého vzduchu, pára, dým a cosi oslepivě bílého, žhnoucího až sem, co strašně a vesele unikalo svislými puklinami ve zdech a v oknech… Takže tam by to bylo v pořádku… Maxim se vítězoslavně vrátil zpátky k Poutníkovi. Ďábel ležel na boku, svíral si dlouhýma rukama břicho a oči měl zavřené. Maxim se opatrně přikradl až k němu. To už se z demolovaného autíčka pracně škrábal Kňour. Maxim stanul nad Poutníkem a zauvažoval, jak udeřit, aby s ním skoncoval jedinou ranou. Massarakš, ta zatracená ruka ležícího udeřit nedokáže… A vtom Poutník otevřel oči a zasípal:

»Dummkopf! Rotsnase!«

Pitomče… Smrkáči…

Pitomče…

Smrkáči…

Pak ze šedé dunivé prázdnoty jasně a zřetelně zazněl Kňourův hlas:

»Ustupte, Maku, mám s sebou pistoli.«

Maxim ho reflexivně chytil za ruku.

Poutník si ztěžka sedl, ale dosud si rukama svíral břicho.

»Takový kluk…,« zasyčel vysíleně. »Tak aspoň nestůjte jako pařez… a hledejte nějaký vůz… Kristepane, nestůjte, podívejte se kolem…!«

Maxim se tupě rozhlédl. Silnice ožívala. Centrum už neexistovalo — změnilo se v jezero roztaveného kovu, páru a puch; věže už nefungovaly, loutky přestaly být loutkami. Omámeným lidem se vracelo vědomí, podmračeně civěli kolem sebe, přešlapovali u svých vozů a pokoušeli se dát nějak v hlavě dohromady, co se to s nimi dělo, jak se sem dostali, proč tu jsou a co tu dělají, případně co by měli dělat dál.

»Kdo jste?« zeptal se Kňour.

»Vám do toho nic není,« vymáčkl ze sebe Poutník německy. Stěží přemáhal bolest, tlumeně hekal a nemohl popadnout dech.

»Nerozumím,« řekl Kňour a zvedl hlaveň pistole.

»Kammerere,« zvolal Poutník. »Zacpěte laskavě chřtán tomu vašemu teroristovi a sežeňte nějaké auto, okamžitě…«

»Jaké auto?« zeptal se Maxim bezmocně.

»Massarakš…!« zachroptěl Poutník. Jakž takž se zvedl, ještě pořád se zmučeně hrbil a držel si ruku kousek pod žaludkem, ale už se nejistými krůčky dovlekl k Maximovu autíčku a vlezl dovnitř. »Posaďte se, ale rychle…,« vybídl je ještě jednou od volantu. Pres rameno se ohlédl na sloup dýmu pomalovaný plameny. »Co jste tam hodil?« zeptal se zničeně.

»Termickou bombu.«

»Do podzemí nebo do haly?«

»Do podzemí.«

Poutník tiše zaskučel, chvíli bezvládně seděl s hlavou zvrácenou do opěradla, ale nakonec se vzchopil a nastartoval. Vůz se roztřásl a rozdrnčel.

»Tak sednete si konečně, nebo ne?!« zařval Poutník.

»Kdo to je?« zeptal se Kňour. »Nějaký Hont?«

Maxim zakroutil hlavou, trhl zadními vzpříčenými dveřmi a řekl mu:

»Vlezte si tam.«

Sám vůz obešel a posadil se vedle Poutníka. Automobil sebou trhl, něco v něm zapištělo a zapraskalo, ale to už jeli, třebaže auto nemotorně pajdalo, hrkalo nezavřenými dveřmi a práskalo do výfuku.

»Co hodláte dělat teď?« zeptal se Poutník.

»Počkejte…,« požádal ho Maxim. »Nejdřív mi prozraďte, kdo jste vy?«

»Jsem pracovník Galaktické bezpečnosti,« vysvětlil Poutník trpce. »Sedím tady už pět let. Připravujeme záchranu téhle nešťastné planety. Pečlivě, opatrně, s ohledem na všechny potenciální důsledky. Na všechny, rozumíte…? To mě by spíš zajímalo, kdo jste vy? Kdo jste, že se cpete do věcí, do kterých vám nic není, matete nám karty, střílíte, rozmísťujete nálože — co vy jste zač?«

»Já jsem přece nemohl vědět…,« zakuňkal Maxim zdrceně. »Kde by mě něco takového napadlo?!«

»Ano, přirozeně, vy jste nic nevěděl. Ale jistě jste moc dobře věděl, že takovéto amatérské zásahy jsou přísně zakázány, jste přece pracovník SVP… Takže tohle byste vědět měl… Na Zemi po něm matka šílí steskem…, otec nechal zaměstnání…, pořád k vám vytelefonovávají nějaké slečny… Co jste se, prosím vás, chystal dělat dál?«

»Zastřelit vás,« šeptl Maxim.

»Cože?!«

Vůz se zakymácel ještě povážlivěji.

»Ano,« pokračoval odevzdaně Maxim. »A co jsem měl dělat? Bylo mi řečeno, že jste tu ten největší netvor a…,« Maxim znejistěl.

»A vcelku to na to vypadalo, že?«

»Ano.«

»No dobře. A dál?«

»Dál by měla začít revoluce.«

»Ale běžte! A proč jako!«

»Centrum je přece zničeno, záření už nepůsobí…«

»No a co má být?«

»Teď okamžitě pochopí, že jsou v područí, že je to bídné živoření, a rázem se povznesou…«

»Kam se povznesou?« přerušil ho smutně Poutník. »Kdo je povznese? Ohňostrůjci žijí a těší se báječnému zdraví. Legie je celá a neporušená, armáda zmobilizovaná a v zemi platí stanné právo… S tím jste počítal?«

Maxim se bolestivě kousl do rtu. Teď by samozřejmě téhle smutné obludě mohl vyložit svoje plány, perspektivy atakdále, ale jaký by to mělo smysl, když není nic připraveno a nakonec to takhle dopadlo…?

»S něčím počítat musejí oni sami,« ukázal za sebe na Kňoura. »Třeba tenhle muž už s něčím počítá… Mým úkolem bylo poskytnout jim možnost, aby vůbec mohli s něčím počítat.«

»Vaším úkolem…« zabručel Poutník. »Vaším úkolem bylo sedět někde v koutě a čekat, až vás dopadnu…«

»Asi ano,« připustil Maxim. »Příště to povedu v patrnosti…«

»Ještě dneska odcestujete na Zemi,« řekl příkře Poutník.

»Ani mě nenapadne,« odsekl Maxim.

»Já jsem řekl, že ještě dneska odcestujete na Zemi!« zvýšil Poutník hlas. »Na téhle planetě mám dost starostí i bez vás. Seberte si svou Radu a leťte…«

»Rada je ve vašich rukou?« zeptal se rychle Maxim.

»Ano. Už dávno. Je živa a zdráva, nedělejte si starosti.«

»Tak za to vám děkuju, mockrát děkuju…«

Vůz už vjel do města. Na hlavní třídě hlučela, dýmala a převalovala se nevídaná dopravní zácpa. Poutník odbočil do vedlejší ulice a projížděl chudinskými čtvrtěmi. Tady bylo úplně mrtvo, jen na nárožích stály jako patníky hlídky vojenské policie. Ano, tady na události reagovali rychle — stačil všeobecný poplach a všichni jsou na svých místech. Sotva se probrali z deprese… Nebylo by tedy bývalo lepší postupovat podle prokurátorova plánu? Ne, to ne, massarakš! Jen ať všechno běží, jak to běží. A on ať mě taky nepeskuje. Ať si sami udělají jasno, co a jak, však oni to rozhodně dokážou, až se jim v hlavách vyjasní… Poutník mezitím znovu vyrazil na magistrálu.

Kňour ho hlavní pistole zdvořile poklepal po rameni.

»Byl byste tak laskav a zastavil mi tady? Tady, jak stojí ti lidé…«

Vedle novinového stánku postávalo asi pět lidí v dlouhých pláštích a s rukama v kapsách — jinak tu nebyl nikdo, masová deprese asi obyvatelstvo poděsila natolik, že se všichni poschovávali, kam to šlo.

»A co se chystáte dělat?« zeptal se Poutník a zvolnil.

»Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu,« odpověděl Kňour. »Dnes máme mimořádně pěkné počasí…«

»Tohle je náš člověk,« zarazil Kňoura Maxim a Poutník se zoufale zašklebil. »Před tím můžeš klidně mluvit.«

»Náš?« přeptal se nedůvěřivě Kňour. »A čí náš?«

Maxim se v rozpacích zadíval na Poutníka, ale toho ani nenapadlo pomáhat Maximovi z nesnází…

»Ačkoli to je jedno,« řekl Kňour. »Věřím vám. Ze všeho nejdřív se podíváme na štáb. Podle mého názoru je třeba začít právě štábem. Vy jistě víte, co mám na mysli — jsou tam lidé, které musíme okamžitě zneškodnit, aby neovládli hnutí…«

»Správná myšlenka,« zabručel najednou Poutník. »Ostatně mám pocit, že vás poznávám. Vy jste Tik Fesku zvaný Kňour, že?«

»Naprosto správně,« potvrdil zdvořile Kňour a Maximovi řekl: »Vy se věnujte Ohňostrůjcům. Je to těžký úkol, ale vy ho zvládnete. Kde vás mám hledat?«

»Počkejte, Kňoure,« skočil mu do řeči Maxim. »Málem jsem zapomněl na to nejdůležitější. Za několik hodin celá země na mnoho dní upadne do paprskové kocoviny. Všichni budou absolutně bezmocní…«

»Všichni?« zapochyboval Kňour.

»Všichni s výjimkou degenerátů… A tenhle čas, těch pár dnů či týdnů je třeba využít.«

Kňour se zamyslel.

»No výborně, samozřejmě pokud máte pravdu… My se ovšem budeme věnovat především degenerátům. Ale stejně, kde vás mám v případě potřeby hledat?«

Maxim nestačil odpovědět.

»Na starém telefonu,« řekl za něj Poutník. »A na starém místě. A ještě něco: dejte dohromady ten svůj výbor. Obnovte organizaci, která existovala v dobách říše. Někteří vaši lidé pracují u mě v ústavu… Massarakš!« sykl. »Nemáme ani dost času, ani potřebné lidi u ruky… Aby vás husa kopla, Maxime!«

»Nejdůležitější je,« řekl Kňour a položil Maximovi ruku na rameno, »že už není Centrum. Jste pašák, Maku, děkuju vám…« Stiskl Maximovo rameno, nemotorně zavadil protézou o dveře a vůz opustil. Teprve pak se najednou neudržel: »Panebože! Je vůbec možné, že už doopravdy neexistuje? Ale to by bylo… To je…«

»Zavřete dveře,« požádal ho suše Poutník, »a pořádně, pořádně bych prosil…«

Automobil vyrazil dál. Kňour stál uprostřed hloučku lidí v kabátech a mávaje nad hlavou zdravou rukou s pistolí jim něco vykládal. Lidé se ani nepohnuli, asi ještě nepochopili. Nebo neuvěřili.

Ulice byla prázdná. V protisměru se valily transportéry s legionáři a daleko vpředu, u výjezdu ze silnice k ústavu už stály přes silnici vojenské náklaďáky a pobíhaly tam postavičky v černém. A najednou se v koloně transportérů vynořil k pozvracení známý hlídkový vůz s dlouhou teleskopickou anténou.

»Massarakš…,« zabručel Maxim. »Na tyhle krámy jsem dočista zapomněl.«

»Ty jsi zapomněl na víc věcí,« popíchl ho Poutník. »Zapomněl jsi na mobilní zářiče, zapomněl jsi na Ostrovní říši, zapomněl jsi na hospodářství… Víš ty vůbec, že zemi sužuje inflace? A máš alespoň mlhavou představu, co to taková inflace je? Je ti známo, že zemi hrozí hlad, protože půda nerodí? Tušíš aspoň, že se nám nepodařilo dát dohromady ani zásoby potravin, ani nezbytné léky? Víš ty vůbec, že ta tvoje paprsková kocovina vede ve dvaceti procentech případů k šílenství?« Utřel si dlaní mohutné lysé čelo. »Potřebujeme lékaře…, dvanáct tisíc lékařů. Potřebujeme bílkovinné syntetizátory. Potřebujeme dezaktivovat sto miliónů hektarů zamořené půdy — to jen pro začátek. Musíme zastavit degeneraci biosféry… Massarakš, potřebujeme alespoň jednoho pozemšťana v Ostrovní říši, na admiralitě toho pacholka… Nikdo se tam neudrží, nikomu z našich se ještě nepodařilo vrátit zpátky a alespoň nám říct, co se tam děje…«

Maxim mlčel. Dojeli až k vozům přehrazujícím silnici. Podsaditý důstojník s tmavou tváří známým gestem zvedl ruku, přistoupil k nim a krákavým hlasem žádal doklady. Poutník mu vztekle a netrpělivě strčil pod nos lesklou známku. Důstojník prkenně zasalutoval a změřil si Maxima… Byl to pan rytmistr…, bane, teď už pan brigadýr Bojové legie Čaču. Jeho oči se rozšířily údivem.

»Tenhle člověk cestuje s vámi, Excelence?«

»Ano. Okamžitě nás nechte projet.«

»Omlouvám se, Vaše Excelence, ale tento muž…«

»Okamžitě nás pusťte!!« vyštěkl Poutník hrozivým hlasem.

Brigadýr Čaču znovu ponuře zasalutoval, otočil se na kramflecích a mávl na své muže… Jedno z nákladních aut couvlo a Poutník bleskově proklouzl vzniklou mezerou.

»Takhle to je,« pronesl. »A ty sis myslel raz dva, a hotovo… Picneme Poutníka, pověsíme Ohňostrůjce, rozeženeme zbabělce a fašisty ve štábu — a bude po revoluci…«

»Takhle jsem nikdy neuvažoval,« vzdoroval chabě Maxim. Připadal si hrozně nešťastný, zdrcený, bezmocný a beznadějně hloupý.

Poutník se po něm podíval, teskně se pousmál a vtom Maxim zjistil, že to není žádný ďábel, žádný Poutník a žádná obluda — jen už starší, nesmírně hodný a nesmírně zranitelný muž, soustavně ničený vědomím obrovské odpovědnosti, utrápený svou mrzkou maskou chladného vrahouna a nevýslovně zdeptaný další překážkou, která rozmetala pečlivě připravený plán — a nejsmutnější na to všem bylo, že z překážky se nakonec vyklube krajan, pozemšťan.

»Neuhlídal jsem tě,« konstatoval sklesle. »Nevěnoval jsem ti dost pozornosti a podcenil tě. Je to kluk, říkal jsem si, člověku je ho líto, spadl do toho jako do vosího hnízda…« Znovu se ušklíbl a povzdechl si. »Ale že jste tam hoši čiperní, v tom vašem SVP…«

»Nechte toho,« prosil ho Maxim. »A nežerte se tím tolik. Já se přece taky nežeru… Promiňte, jak se jmenujete?«

»Říkejte mi Rudolfe.«

»Dobře… Tak tedy — já se přece taky nežeru, Rudolfe. A ani se k něčemu podobnému nechystám. Já se chystám pracovat. Dělat revoluci.«

»Radši se chystej na cestu domů,« poradil mu Poutník, ovšem už bez jakékoli naděje, že by ho snad Maxim mohl poslechnout.

»Já jsem doma tady,« prohlásil Maxim neústupně. »A už o tom nebudem mluvit. Teď mě zajímají mobilní zářiče. Co se s nimi dá dělat?«

»S těmi se nic dělat nemusí,« odpověděl Poutník. »Radši přemýšlej, co dělat s inflací…«

»Ptal jsem se na zářiče,« trval paličatě na svém Maxim.

Poutník si povzdechl.

»Zdrojem vysílací energie jsou v nich akumulátory,« vysvětlil Maximovi, »a ty se dají dobít jedině u nás v ústavu. Do tří dnů budou mimo provoz… Jenže za měsíc očekáváme vpád. Obvykle se nám dařilo zmást jejich navigační přístroje, takže k pobřeží se jich dostalo jen pár. Tentokrát ovšem chystají obrovskou flotilu… Počítal jsem s depresivním zářením, ale takhle nám nezbývá než je prostě potápět…« Odmlčel se. »Takže ty jsi tu doma… No dobře, dejme tomu. A co konkrétně se teď chystáš dělat?«

Přijížděli k departmentu. Těžká vrata byla spolehlivě uzavřena a z kamenných zdí se šklebily střílny, které tu ještě před pár hodinami nebyly. Department najednou připomínal pevnost připravenou k boji. U pavilónku stála trojice a rudá Zefova brada v syté zeleni zářila jako exotická květina.

»Nevím,« přiznal se Maxim, »Budu dělat to, oč mě požádají věci znalí lidé. Když bude třeba, pustím se do té inflace. Nebo budu potápět ponorky. Ale svůj hlavní úkol už znám přesně: dokud jsem tady, už nikomu se nepodaří vybudovat nové Centrum, a to ani s těmi nejlepšími úmysly…«

Poutník mlčel. Brána už byla docela blízko. Zef se prodral živým plotem a postavil se doprostřed silnice. Přes rameno se mu pohupoval samopal a už zdálky bylo vidět, že je vzteky bez sebe, že ničemu nerozumí a že teď se bude s příšernými kletbami dožadovat vysvětlení, proč ho, massarakš, tahají od práce, blbnou hlavu Poutníkem a nutí ho, aby se už druhou hodinu jako malý kluk povaloval v kytičkách.