Kapitola pátá

Pan rytmistr Čaču dokončil instruktáž a rozkázal: »Kaprále Gaale, vy tu zůstanete. Ostatní mohou jít.« Když ostatní velitelé odešli — husím pochodem, každý s nosem přilepeným na zátylek muže před sebou — pan rytmistr si jistou dobu Gaje prohlížel, pohupuje se na židli a pískaje si starou vojačkou píseň Mámo, nech toho. Pan rytmistr Čaču se ani v nejmenším nepodobal panu rytmistru Tootovi. Byl podsaditý, tmavolící, s velkou pleší a mnohem starší než Toot, v nedávné minulosti se zúčastnil osmi přímořských incidentů a jeho stejnokroj zdobil Ohnivý kříž a tři medaile Za nespoutanost v palbě; hodně se vykládalo o jeho fantastickém souboji s bílou ponorkou, kdy jeho stroj dostal přímý zásah a vzplanul, ale on střílel dál, dokud ze strašlivých popálenin neztratil vědomí; říkalo se, že na jeho těle nenajdete jeden kousek vlastní kůže, jen cizí transplantáty, a na levé ruce mu chyběly tři prsty. Byl přímočarý a hrubý, pravý válečník, který na rozdíl od rytmistra Toota zásadně nepovažoval za nutné tajit své nálady ani před mužstvem, ani před velením. Když se cítil dobře, věděla celá brigáda, že pan rytmistr Čaču je veselý, zato když nebyl ve své kůži a hvízdal si Mámo, nech toho…

Když se mu Gaj předpisovým pohledem díval do očí, zmocňovalo se ho zoufalství při pomyšlení, že se mu jakýmsi Gajovi samotnému neznámým způsobem povedlo tohohle skvělého člověka zarmoutit a rozzlobit. Chvatně v paměti přebíral všechny své vlastní přestupky i hříšky legionářů z jeho sekce, ale nedokázal si vzpomenout na nic, co by už předem nebylo zažehnáno nedbalým mávnutím bezprsté ruky a ochraptěle uvrčeným:

»No bože, však jsme v Legii. Na to se sere…«

Pan rytmistr se dál lehce pohupoval a tiše si pískal.

»Nemám rád kecy a přiblblý čmáranice, kaprále,« pronesl nakonec. »Buď kandidáta Sima doporučuješ, nebo ho nedoporučuješ. Tak jak to je?«

»Tak jest, doporučuji, pane rytmistře!« vychrlil chvatně Gaj. »Ale…«

»Žádný ale, kaprále! Doporučuješ, nebo nedoporučuješ?«

»Tak jest, doporučuji.«

»A jak mám potom rozumět těm dvěma lejstrům?«

Pan rytmistr netrpělivým pohybem vylovil z náprsní kapsy dva přeložené papíry, rozprostřel je na stole a přidržel zmrzačenou rukou.

»Tady čtu: Doporučuji výšeuvedeného Maka Sima jako oddaného a schopného atakdále… Tomu bych všemu rozuměl, protože končíš: …k udělení čestné hodnosti kandidáta na vojína Bojové legie. Jenže je tady eště ta tvoje druhá moudrost, kaprále: … V souvislosti s výšeuvedeným považuji za svou povinnost upozornit velení na nezbytnost důkladné prověrky jmenovaného kandidáta na vojína Bojové legie M. Sima. Massarakš! Tak co vlastně chceš, kaprále?«

»Pane rytmistře!« ozval se rozrušený Gaj. »Ale já jsem skutečně v těžké situaci. Znám budoucího kandidáta Sima jako schopného a úkolům Legie oddaného občana. Jsem si jist, že naší věci přinese mnoho užitku. Avšak vzhledem k tomu, že v Legii je místo jen pro křišťálově čisté…«

»No dobrá, dobrá!« přerušil ho netrpělivě pan rytmistr. »Zkrátka a dobře to uděláme takhle, kaprále. Jedno z těch lejster si teď vezmeš a okamžitě ho roztrháš. Uvažuj, hochu! Přece nemůžu k panu brigadýrovi přijít s dvouma papírama. Buď ano, nebo ne! Tady jsme v Legii, kaprále, a ne na filozofický fakultě. Máš dvě minuty na rozmyšlenou.«

Pan rytmistr vytáhl ze stolu tlustý spis a s odporem jej hodil před sebe. Gaj sklesle pohlédl na hodinky. Volba to byla nesmírně těžká. Tajit před velením nedostatečnou znalost doporučovaného je pravého legionáře nedůstojné a nečestné, a to i v případě, když jde o někoho jako Mak. Na druhé straně by však bylo nečestné a legionáře nedůstojné vyhýbat se odpovědnosti a přehrát rozhodnutí na pana rytmistra, který Maka viděl jen dvakrát, a to jen při nástupu roty. No dobrá, tak ještě jednou. V jeho prospěch svědčí, že vroucně a opravdově přijal za své úkoly Legie; bez jediného zádrhele prošel podrobnými prohlídkami v Departmentu veřejného zdraví; když ho pan rytmistr Toot a pan štábní lékař Zogu vyslali do nějaké tajné instituce, patrně na prověrku, tuto prověrku se ctí absolvoval. (Pravda, tohle je údaj od samotného Maka, dokumenty ztratil, ale jak jinak by se ocitl bez dozoru ve městě?); a je to statečný chlap, rozený bojovník — sám se vypořádal s Krysařovou bandou — je sympatický, snadno se sbližuje s lidmi, je dobromyslný a naprosto nezištný. A vůbec je to člověk nevšedních schopností. A teď nějaká ta proti: Vůbec není známo, odkud pochází a co je vlastně zač. Na svou minulost se buď vůbec nepamatuje, nebo o ní nechce mluvit… a nemá žádné doklady. Ale je tohle všechno nějak zvlášť podezřelé? Vláda kontroluje jen hranice a centrální oblasti. Dvě třetiny území státu se zmítají v anarchistických výbojích, lidé odtud utíkají, je tam hlad, epidemie a doklady tam nemá vůbec nikdo, ti mladší ani nevědí, co to doklady jsou. A kolik je mezi nimi nemocných, hlavně těch, co ztratili paměť, dokonce i degenerátů… Koneckonců hlavní je, že Mak není degenerát…

»Čekám, kaprále!« přerušil jeho úvahy pan rytmistr.

»Tak jest, pane rytmistře!« pronesl odevzdaně Gaj, »Dovolte…«

Vzal své hlášení se žádostí o prověrku a pomalu ho roztrhal.

»Sprrrávné rozhodnutí!« zavrčel pan rytmistr. »Jste chlapík, legionáři! Papír, inkoust, prověrky… Všechno prověří boj! Až se posadíme do aut a vyrazíme do rajónu atomovejch pastí, hned se uvidí, kdo k nám patří a kdo ne.«

»Tak jest,« přitakal bez zvláštního nadšení Gaj. Dobře starému válečníkovi rozuměl, ale neméně dobře věděl, že hrdina přímořských incidentů se tak trochu mýlí. Boj je samozřejmě boj, ale ideová čistota je ideová čistota. Ostatně to se Maka netýká. Právě Mak je naprosto čistý.

»Massarakš!« zaklel pan rytmistr. »Department zdraví ho doporučil a další už je naše věc.« Po téhle záhadné větě si Gaje nakvašeně změřil pohledem a dodal: »Legionář má kamarádovi plně důvěřovat, protože když mu nedůvěřuje, znamená to, že to není kamarád, a je ho třeba hnát svinským krokem. Překvapils mě, kaprále. Ale nic, plav ke svý sekci. Času už moc nemáme. A v akci se tomu tvýmu kandidátovi podívám na zoubek sám.«

Gaj srazil podpatky a odešel. Za dveřmi si dopřál skoupý úsměv. Starý válečník nakonec nevydržel a odpovědnost vzal na sebe. Teď už může Maka s čistým svědomím pokládat za svého přítele. Maka Sima. Jeho pravé příjmení se ani nedá vyslovit. Buď si jej vymyslel v horečkách, nebo skutečně pochází z některého horalského kmene… Jak že se to jmenoval ten jejich někdejší vladař? Zaremčičakbešmusarají… Gaj vyšel na cvičák a porozhlédl se po své sekci. Neúnavný Pandi chlapce proháněl nejvyšším oknem makety dvoupatrového domu. Chlapci byli celí propocení a to bylo špatné, protože do začátku operace zbývala sotva půlhodinka.

»Kón-čít!« zavolal Gaj už zdálky.

»Končit!« zařval Pandi. »V řad nastoupit!«

Sekce si rychle nastoupila a Pandi zavelel: »Pozor!« předpisovým krokem napochodoval před Gaje a podal hlášení: »Pane kaprále, sekce při zaměstnání na maketě dobývaného města.«

»Zařaďte se,« broukl Gaj a pokusil se už tónem vyjádřit svou nelibost, co tak báječně uměl kaprál Serembeš. Přešel podél vzorně vyrovnané jednotky s rukama za zády a zkoumavě pohlížel do známých tváří.

Šedé, modré a zelené oči vyjadřovaly odhodlání splnit každý rozkaz, a byly proto mírně vytřeštěné, sledovaly každý jeho pohyb. Cítil, jak jsou mu blízcí a drazí, těch dvanáct chlapců jako buků — šest řádných vojínů Legie na pravém křídle a šest kandidátů na levém — všichni ve slušivých černých kombinézách s naleštěnými knoflíky, všichni v blýskavých nízkých holínkách, všichni v baretech čacky naražených nad pravé oko… Ne, všichni ne. Uprostřed tvaru, na pravém křídle kandidátů se jako věž tyčí kandidát Mak Sim, nádherně stavěný chlapec, Gajův oblíbenec, i když je to pro velitele smutné, mít oblíbence, ale… hm… A že ty svoje zvláštní hnědé oči předpisově nevyvaluje? No nic, časem se to taky naučí. Ovšem… hm…

Gaj přistoupil k Maximovi a zapnul mu horní knoflík. Pak se postavil na špičky a srovnal mu baret. Teď je to, zdá se, v pořádku… Jen tu hubu má při nástupech od ucha k uchu… Ale to nic, to se odnaučí. Je to zatím jen kandidát, navíc nejmladší v sekci…

Aby zachoval alespoň nějaké zdání spravedlnosti, Gaj poopravil také pracky Makova souseda, přestože to nebylo zapotřebí. Pak udělal tři kroky vzad a zavelel »pohov!«. Sekce reagovala jako jeden muž: legionáři lehce ukročili a dali ruce za záda.

»Chlapci,« řekl Gaj, »dnes společně s celou naší rotou vyrážíme na pravidelnou operaci, jejímž hlavním smyslem je zneškodňování agentury potenciálního nepřítele. Operace proběhne podle schématu číslo třicet tři. Páni řádní vojíni si své povinnosti, vyplývající z tohoto schématu, jistě pamatují, zatímco pánům kandidátům, kteří si zapomínají zapnout knoflík u límce, je ještě zopakuju. Sekce dostane jeden vchod. Na počátku operace se rozdělí na čtyři skupiny — tři trojky a vnější záloha. Trojky složené vždy ze dvou řádných vojínů a jednoho kandidáta bez zbytečného rámusu pročešou byt za bytem. Při vstupu do bytu každá trojka postupuje takto: kandidát střeží vchod ze schodiště, druhý řádný vojín bez zbytečných průtahů obsadí případný zadní východ a velitel skupiny provádí prohlídku místností. Vnější záloha, jíž velí velitel sekce, v tomto případě tedy já, zůstává dole u vchodu do domu a jejím úkolem je poskytnout pomoc trojce, která ji bude potřebovat. Složení trojek i zálohy je vám známo… Pozor!« zavelel a poodstoupil o další krok. »Do trojek — nastoupit!«

Proběhl rychlý mnohonohý přesun. Sekce se rozdělila do trojek. Nikdo si nepopletl své místo, nikdo o druhého nezavadil samopalem, nikdo neuklouzl a neztratil baret, jak se to často stávalo při předešlých zaměstnáních. Na pravém křídle zálohy čněl Mak a zase se zeširoka usmíval. To bylo samozřejmě špatné, protože takhle to být nesmí. A za všechno nepochybně mohl ten jeho pitomoučký úsměv…

»Nebylo to nejhorší,« zabručel Gaj přesně jako kaprál Serembeš a blahosklonně si změřil Pandiho — výborně, chlapče, dobřes ty kluky vycepoval. »A teď pozor!« zvolal. »Sekce, v řad nastoupit!«

Znovu ten rychlý mnohonohý přesun, okouzlující svou přesností a přísnou harmonií — a sekce před ním znovu stála ve vyrovnaném řadu. Výborně, dokonce báječně! Člověka až zamrazí kolem žaludku. Gaj znovu založil ruce za záda a prošel se podél jednotky.

»Legionáři!« zahájil slavnostně. »Jsme opora a jediná naděje Ohňostrůjců. Jedině na nás se mohou ve své velké věci bez zaváhání spolehnout.« (Byla to pravda, ta nejopravdovější pravda, poznamenaná zvláštním kouzlem a zvláštní odevzdaností.) »Bojová legie je pěstí dějin. Jejím posláním je smést všechny překážky na naší hrdé pouti. Meč Bojové legie se zakalil v žáru bitev, žhne v našich dlaních a zchladit ho mohou jedině proudy nepřátelské krve. Nepřítel je lstivý. Je zbabělý, ale vytrvalý. Ohňostrůjci nám uložili zlomit jeho úskočnou paličatost a vytrhnout i s kořenem všechno, co nás sráží zpátky k chaosu a rozkladné anarchii. Taková je naše povinnost a my považujeme za štěstí ji plnit. Musíme přinášet oběti, rušíme klid našich matek, bratří a dětí, připravujeme o zasloužený odpočinek poctivého pracujícího, poctivého úředníka, poctivého trhovce a průmyslníka. Oni však vědí, proč musíme vpadat do jejich domovů, a vítají nás jako své nejlepší přátele, jako své ochránce. Myslete na to a nenechte se v ušlechtilém zápalu plnění svých povinností unést. Přítel je přítel, kdežto nepřítel je nepřítel… Má někdo nějaké otázky?«

»Ne!« štěkla sekce dvanácti hrdly. »Pozorrr! Třicet minut na odpočinek a kontrolu výstroje! Rrrozchod!«

Sekce se rozptýlila a legionáři ve skupinkách po dvou po třech zamířili ke kasárnům. Gaj nespěchavě vykročil za nimi s pocitem příjemně vypleněného nitra. Maxim na něj čekal opodál a už zdálky se usmíval. »Pojď si zahrát na slova,« navrhl mu. Gaj v duchu zaúpěl. Měl by ho zpražit, pořádně zpražit! Co může být nepřirozenější než kandidát, úplný zelenáč, který půl hodiny před operací otravuje kaprála takovými familiérnostmi! »Teď na to není čas,« poznamenal co nejkomisněji.

»Ty jsi nervózní?« zeptal se Mak soucitně. Gaj se zastavil a upřel oči k nebi. Co s ním, proboha, co s ním? Ono je zkrátka naprosto nemožné sekýrovat takového dobrosrdečného, naivního obra, navíc zachránce vlastní sestry a navíc — nač to tajit — člověka ve všech ohledech, s výjimkou pořadové přípravy, mnohem lepšího než Gaj sám… Rozhlédl se kolem a prosebně řekl:

»Poslyš, Maku, ty mě dostáváš do strašně trapné situace. Když jsme v kasárnách, jsem tvůj velitel, já ti dávám příkazy a ty je plníš. Už stokrát jsem ti řekl…« »Ale já přece jsem ochoten se podrobit. Tak mi něco rozkaž!« namítl Mak. »Já vím, co je to disciplína. Rozkazuj.«

»Už se stalo. Věnuj se kontrole výstroje.« »To ne, Gaji, nezlob se, ale tys vydal jiný rozkaz. Přikázal jsi nám, abychom si odpočinuli a prohlédli výstroj. Výstroj už jsem si zkontroloval a teď odpočívám. Tak si chvíli zahrajem, ne? Vymyslel jsem výborné slovo…«

»Maku, pochop: podřízený smí svého velitele oslovit za prvé jen předepsaným způsobem a za druhé výhradně ve služebních záležitostech.«

»Ano, to si pamatuju, paragraf devět… Ale to platí ve službě… Kdežto teď máme oba volno…« »Jak jsi přišel na to, že já mám volno?« zeptal se Gaj. Stáli za maketou u plotu z ostnatého drátu a tady je naštěstí nikdo nevidí: nikdo nevidí, jak se ten věžák opírá o plot a neustále má tendenci chytat svého kaprála za knoflík. »Já odpočívám jedině doma, ale ani tam bych žádnému podřízenému nedovolil… Poslyš, pusť konečně ten můj knoflík a svůj si zapni…«

Mak se zasmál a řekl:

»Ve službě tak, a doma onak? K čemu je to dobré?«

»Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Nebaví mě opakovat ti pořád jedno a totéž… A ještě něco: kdy už se konečně přestaneš při nástupu zubit?«

»O tom se v řádech nic nepíše,« odpověděl okamžitě Maxim. »A pokud jde o opakování jednoho a téhož, něco ti řeknu. Nezlob se Gaji, já vím že nejsi žádný mluvitel… hovorník…«

»Kdo?!«

»Nejsi člověk, který by uměl pěkně mluvit.«

»Myslíš řečník?«

»Řečník… To je ono, nejsi řečník. Ale to nevadí. Dneska jsi k nám promluvil. Ta slova byla správná, dobrá. Ale když jsi mi o úkolech Legie a situaci v zemi vykládal doma, bylo to mnohem zajímavější. A bylo to opravdu z tebe. Kdežto tady už posedmé říkáš jedno a totéž, ale z tebe to není. Je to příliš správné. Příliš stejné. Příliš nudné. Rozumíš? Neurazil ses?«

Gaj se neurazil. Tedy — taková studená jehlička se mu do sebevědomí zaryla: až doposud si myslel, že mluví stejně plynně a přesvědčivě jako třeba kaprál Serembeš nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale když se nad tím tak zamyslí, kaprál Serembeš a pan rytmistr Toot ty tři roky taky stále opakovali jedno a totéž. Na tom ovšem není nic zvláštního a už vůbec ne závadného — vždyť za ty tři roky k žádným podstatným změnám ve vnitropolitické či zahraničněpolitické situaci nedošlo…

»A kde ses v řádech dočetl,« ušklíbl se Gaj, »že podřízený smí činit výtky svému nadřízenému?«

»Tam je pravý opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle mého názoru není správné. Když počítáš příklady z balistiky, tak přece mé řady respektuješ, a když uděláš chybu ve výpočtu, tak taky.«

»Ale to je doma!« zdůraznil Gaj. »A doma je možné všechno.«

»A co když při střelbách špatně určíš hledí? Špatně zhodnotíš korekci na vítr? Tak co potom?«

»Na tom nesejde,« prohlásil Gaj pevně.

»Takže se má střílet špatně?« užasl Maxim.

»Střílet se musí podle rozkazu,« vysvětlil mu přísně Gaj. »Za těch deset minut, Maku, už jsi toho navykládal tak na padesát ostrých. Rozumíš?«

»Ne, nerozumím… A co když to bude v boji?«

»Co v boji?«

»Když určíš nesprávné hledí v boji. Co pak?«

»Hm…,« zamyslel se Gaj, který v boji ještě nikdy nevelel. Najednou si vzpomněl, jak se kaprál Bachtu při průzkumu bojem nedokázal zorientovat na mapě, zahnal svou sekci do křížové palby sousední roty, sám tam tenkrát zůstal a s ním polovina jeho sekce, a my přitom věděli, že to popletl, jenže nikoho ani nenapadlo ho opravit.

Proboha, uvědomil si náhle Gaj, nás by bývalo nikoho ani nenapadlo, že bychom ho snad směli opravovat. Kdežto Mak tomuhle totálně nerozumí, a nejen to — na tom nakonec není nic k pochopení — on to prostě neuznává! To se stalo už kolikrát: vezme si na paškál tu nejsamozřejmější věc, v několika málo větách ji načisto rozcupuje a člověk ho nedokáže přesvědčit o opaku, naopak, sám zapochybuje, hlava z toho jde kolem a jeden je z toho celý tumpachový… Nene, to není jen tak obyčejný člověk…, to je vzácný, nevídaný člověk… Jazyk se naučil za měsíc. Gramatiku zvládl za dva dny. A za další dva dny přečetl všechno, co měl Gaj doma k přečtení. Matematiku a mechaniku ovládá lépe než páni profesoři, a to u nás na kursech vyučují nejlepší odborníci… Nebo takový strýček Kaan…

Poslední dobou se stařec se svými monology za stolem obrací výlučně k Maximovi. A co víc, už několikrát svému okolí zcela nedvojsmyslně naznačil, že Maxim je patrně jediný člověk, který v naší době projevuje takové schopnosti a takový zájem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papír nějaká hrozná zvířata a Maxim mu na jiný papír namaloval obludy ještě hroznější a pak se dohadovali, které z těch zvířat je starší, které z kterého vzešlo a proč to tak bylo; na stůl putovaly knihy ze strýčkovy knihovny a stejně se stávalo, že Maxim starce pomalu ani nenechal otevřít ústa, a Gaj s Radou při tom podstatě jejich sporu ani zbla neporozuměli, a strýček křičel do ochraptění nebo trhal obrázky na kousky a dupal po nich, spílal Maximovi do nevzdělanců horších než ten pitomec Šapšu, ale jindy se najednou začal oběma rukama přehrabovat v řiďoučkých vlasech a s užaslým úsměvem brumlal: »To je odvážné, massarakš, odvážné, máte fantazii, mladý muži!« Gajovi obzvlášť utkvěl v paměti jeden večer, kdy starce jako z čista jasna nebe hrom zaskočilo Maximovo prohlášení, že některá z těch předpotopních zvířat se pohybovala po dvou nohou, kteréžto prohlášení s největší pravděpodobností neuvěřitelně prostě a jednoduše vyřešilo jakýsi letitý vědecký spor…

Vyzná se v matematice, v mechanice, vojenskou chemii ovládá brilantně a paleontologii — bože můj, kdo ještě dneska rozumí paleontologii! — tak paleontologii ovládá taky… Maluje jako skutečný umělec, zpívá jako pěvec… a je hodný, nezdravě hodný. Rozehnal a zmlátil partu banditů, postavil se sám osmi, a s holýma rukama, jiný by se na jeho místě nosil jako páv a jen si před každým nedbale uplivoval, kdežto tenhle se trápil, nespal celé noci, zlobil se, když ho někdo chválil a děkoval mu, a pak jednou vybuchl. Celý zbělal a vykřikl, že je nečestné a nesprávné vychvalovat někoho za vraždu… A jaký problém byl přemluvit ho, aby se přihlásil do Legie! Všechno chápe, se vším souhlasí, chtěl by, ale nakonec opatrně poznamená, že tam by asi musel střílet, že? Do lidí. A Gaj mu řekl: Kdepak do lidí, do degenerátů, ne do lidí, do holoty horší než nejhorší bandita… Tak se pro začátek domluvili na tom, že než si zvykne, bude jen odzbrojovat… Je to směšné, ale zároveň trochu hrůzné. To nebude jen tak, když se každou chvíli podřekne, že přišel z jiného světa. Tenhle svět Gaj zná. Strýček o něm dokonce má knihu — Mlžná země Zartak se to jmenuje. V Alabastrových horách prý je údolí Zartak, kde žijí šťastní lidé… Podle té knížky jsou tam všichni přesně takoví jako Maxim. A jedna věc je na nich hrozně zajímavá — když někdo z nich údolí opustí, okamžitě zapomene, odkud pochází a co dělal dřív, pamatuje si jen, že je z jiného světa… Strýček sice říká, že žádné takové údolí neexistuje, že je to jen výmysl, je jen hřeben Zartak, jenže právě v poslední válce dopadly na toto pohoří superbomby, takže všichni horalé přišli o paměť…

»Proč mlčíš?« zeptal se Maxim. »Ty o mně přemýšlíš?«

Gaj uhnul pohledem.

»Poslouchej mě… Já tě prosím jen o jedno: v zájmu disciplíny v jednotce nikdy nedávej najevo, že víš víc než já. Dávej pozor, jak se chovají ostatní, a chovej se taky tak.«

»Já se snažím,« řekl smutně Maxim, na okamžik se zamyslel a dodal. »Těžko si zvykám. U nás je všechno jinak.«

»A jak vypadá tvoje rána?« zeptal se Gaj, aby změnil téma.

»Mně se rány hojí rychle,« poznamenal roztržitě Maxim. »Poslyš, Gaji, co kdybychom po operaci jeli rovnou domů. Co bys tomu říkal? Moc se mi stýská po Radě. Tobě ne? Zavezeme chlapce do kasáren a pak se můžeme náklaďákem svézt domů. A řidiče pustíme…«

Gaj nabral do plic co nejvíc vzduchu, ale v tom už zapraskala stříbřitá bednička tlampače na sloupě téměř nad jejich hlavami a hlas dozorčího brigády zaryčel:

»Šestá rota, nástup na cvičiště! Pozor, šestá rota…«

A Gaj jen vyštěkl:

»Kandidáte Sime! Mlčet a marš na nástup!« Maxim se prudce otočil, ale Gaj ho ještě stačil chytit za hlaveň samopalu: »Moc tě prosím…,« zašeptal. »Hlavně buď jako ostatní! Chovej se jako ostatní! Dneska si tě vezme na mušku sám pan rytmistr!«

Za tři minuty stála rota na pusté ploše cvičiště. Bylo už šero a nad hlavami jim zářily reflektory. Za řadami legionářů měkce mručely motory nákladních aut. Jako vždy před operací pan brigadýr v doprovodu pana rytmistra Čača mlčky obešel nastoupenou jednotku a prohlížel si každého legionáře zvlášť. Byl klidný, oči přimhouřené, koutky úst přívětivě přizvednuté. Pak bez jediného slova pokynul panu rytmistrovi a vzdálil se. Pan rytmistr zvedl zmrzačenou levičku, vykolébal se před jednotku a obrátil k mužstvu svou tmavou, téměř rudou tvář.

»Legionáři!« zakrákoral hlasem, z něhož Gajovi běhal mráz po zádech. »Čeká nás práce… Provedeme ji, jak se sluší a patří… Rrroto, pozor! K vozidlům! Kaprále Gaale, ke mně!«

Když k němu Gaj doběhl a předpisově se vypjal, pan rytmistr mu tiše oznámil:

»Vaše sekce dostane zvláštní úkol. Až dorazíte na místo, zůstanete ve voze. Velet budu já osobně.«

Загрузка...