Obydleny ostrov

Kapitola osmnáctá

Státní prokurátor spal lehce, a předoucí telefon ho okamžitě probudil. Ani neotevřel oči — jen zvedl sluchátko a chraptivě se ozval:

»Ano.«

Mňoukavý hlas referenta omluvně pronesl:

»Je sedm hodin, Vaše Excelence…«

»Ach ano,« řekl prokurátor, stále ještě se zavřenýma očima. »Ano, děkuji vám.«

Zapnul světlo, odhodil deku a posadil se. Chvíli nečinně seděl s pohledem tupě upřeným na vlastní bílé nohy a se smutným úžasem se obíral myšlenkou, že už má na krku šestý křížek, a přesto si nevzpomíná na den, kdy by ho nechali dosyta se vyspat. Celou tu dobu ho někdo budí. Jako mladého poručíka ho po flámech budil ten dobytek pucflek. Když byl předsedou Černého tribunálu, budil ho blbec tajemník s nepodepsanými rozsudky. Jako školáka ho budila matka, aby nezaspal na vyučování, a to byla ta nejhanebnější doba, nejšerednější ranní vstávání… A vždycky mu někdo říkal: »Musíš!« »Musíte, Vaše Excelence… Musíte, pane předsedo… Musíš, synáčku…« A teď si to zatrachtilé »musíš« říká sám… Vstal, přehodil přes sebe župan, cákl si do obličeje plnou dlaň kolínské, vsadil si do úst zuby, promasíroval si tváře, pohlédl do zrcadla, nespokojeně se zakřenil a odebral se do pracovny.

Na stole už stála sklenice teplého mléka a pod naškrobeným ubrouskem čekal talíř se slanými sušenkami. Tohle měl sníst a vypít víceméně jako lék, ale nejdřív přistoupil k trezoru, ztěžka rozevřel masivní dveře, vyjmul zevnitř zelené desky a položil je na stůl vedle snídaně. Křoupaje sušenky a zapíjeje jídlo mlékem si desky bedlivě prohlédl, a nedotknul se jich, dokud se nepřesvědčil, že je od včerejška neměl v rukou nikdo nepovolaný. Jak mnohé se změnilo, pomyslel si. Uplynuly sotva tři měsíce, a tolik se toho změnilo…! Všechno! Mechanicky pohlédl na žlutý telefon a několik vteřin od něj nedokázal odtrhnout zrak. Telefon mlčel — nápadný a elegantní jako veselá hračka…, a strašný jako tikající pekelný stroj, který se nedá vypnout…

Prokurátor desky křečovitě sevřel v rukou a přimhouřil oči. Cítil, že strach roste, a dal si hodně práce, aby se z toho trochu sebral. Nene, takhle by to nešlo, musí zachovat absolutní klid a uvažovat naprosto nezúčastněně… Na vybranou stejně nemám. Takže musím riskovat… A když riskovat, tak riskovat. Riziko vždycky bylo a vždycky bude, důležité je omezit ho na minimum. A já ho na to minimum omezím. Ano, massarakš, na minimum? Vy si tím snad nejste jist, Filuto? Ach tak, vy dokonce pochybujete? Vy vždycky pochybujete, Filuto, to už je taková vaše povahová vlastnost, jste chlapík… Ale nevadí, pokusíme se vaše pochyby rozptýlit. Slyšel jste někdy o muži jménem Maxim Kammerer? Slyšel? Vyloučeno! To se vám jenom zdá. O takovém muži jste dřív nic slyšet nemohl, teď o něm uslyšíte poprvé. Moc vás prosím, vyslechněte mě a učiňte si o něm ten nejobjektivnější, pokud možno nejnezaujatější názor. Je pro mě nesmírně důležité slyšet váš objektivní názor, Filuto: na něm totiž závisí celistvost a nepoškozenost mé kůže, abyste tomu dobře rozuměl. Mdle bledé kůže s modrým žilkováním, která je mi nade vše drahá… Sežvýkal poslední sušenku a naráz dopil zbytek mléka.

A nahlas pronesl: »Tak se do toho dáme.« Otevřel desky. Minulost tohoto člověka je mlhavá, což pro počátek seznamování není právě nejpříjemnější. My však dobře víme, nejen jak z minulosti vyvodit přítomnost, ale i jak z přítomnosti odhadnout minulost. A pokud budeme minulost našeho Maka tak nutně potřebovat, odvodíme si ji koneckonců z přítomnosti. Říká se tomu extrapolace… Náš Mak zahájil svou přítomnost útěkem z nucených prací. Z ničeho nic. Nečekaně. Právě v okamžiku, kdy po něm s Poutníkem užuž vztahujeme ruku. Tady máme panické hlášení generálkomandanta, klasický skřek idiota, který nadělal paseku a teď koumá, jak se vyhnout trestu: on za nic nemůže, on všechno jedině podle předpisů a instrukcí, on nevěděl, že objekt našeho zájmu se dobrovolně přihlásil do ženijního oddílu odsouzenců k smrti — jenže objekt se skutečně přihlásil a zahynul v minovém poli. A on nevěděl. My s Poutníkem jsme to také nevěděli. A přitom jsme to vědět měli! Objekt je člověk vskutku nevyzpytatelný, měl jste od něj čekat cokoli tohoto druhu, milý pane Filuto… Ano, tehdy mně to vyrazilo dech, ale dnes už přece chápu, oč běží: někdo našemu Makovi vysvětlil, k čemu slouží věže, a tak se rozhodl, že ve státě Ohňostrůjců nemá co pohledávat, nasimuloval smrt a uprchl na jih… Prokurátor nechal čelo klesnout do dlaně, ochable si po něm přejel prsty… Ano — a tehdy to všechno začalo. To byl první chybný krok z celé série dalších mých chybných kroků: uvěřil jsem, že Mak zahynul. Jak jsem také mohl neuvěřit? Který normální člověk by utíkal na jih…? Tomu by uvěřil každý. Jen Poutník neuvěřil.

Prokurátor vzal do rukou další hlášení. O, ten Poutník! Moudrý Poutník, geniální Poutník… Takhle jsem měl postupovat, přesně jako on! Jenže já byl přesvědčen, že Mak zahynul, jih je, marná sláva, jih. Kdežto on zaplavil celé Zaříčí svými agenty. Tlustý Fank — jaká škoda, že jsem se mu svého času nedostal na kobylku a nezískal ho pro sebe! — ten tlustý a olezlý kanec z toho až zhubl, jak se štval po celé zemi, čenichal a slídil: jeho Slepičák zdechl na zimnici někde na Šesté trase, jeho Tapy Kohoutka se zmocnili horalé, Pětapadesátku — ani už nevím jak se vlastně jmenoval — chytili někde na pobřeží piráti, ale než se tak stalo, ještě stačil oznámit, že Mak se tam pohyboval, vzdal se hlídkám a byl vrácen do svého tábora…

Takhle zkrátka pracují lidé, kteří mají hlavu na pravém místě: ničemu nevěří a nikoho nelitují. Tak jsem se tenkrát měl zachovat i já. Nechat všeho a zabývat se jen Makem, vždyť už tehdy jsem chápal, jaká je to strašná síla, tenhle Mak, ale já se místo toho zapletl se Škubálkem a prohrál jsem, pak jsem se zamotal do téhle praštěné války a prohrál jsem zas… Býval bych prohrál i tentokrát, ale nakonec jsem měl štěstí: Mak se z ničeho nic zjevil ve městě, přímo v Poutníkově doupěti, a já se to dověděl dřív než Poutník. Ano, Poutníku, ano, ty ucho chrupavčité, tentokrát jsi prohrál ty. Špatně sis to vybral, že jsi odcestoval právě teď. A já se ti musím přiznat, milý Poutníku, že tentokrát mě ani nemrzí ta okolnost, že zase není známo, proč a kam jsi odjel. Odjel jsi — a je dobře. Ty ses jako obvykle ve všem spolehl na svého Fanka a tvůj Fank ti Maka přivezl, jenže sám měl smůlu: po těch válečných dobrodružstvích se zhroutil, leží v bezvědomí v palácové nemocnici — je to významný pupík, takoví patří jedině do palácové nemocnice! — ovšem já už vedle nešlápnu a on tam bude ležet tak dlouho, dokud to budu považovat za nutné. Ty tu nejsi, Fank prakticky taky není, zato tu je náš Mak, takže to se nám moc povedlo…

Prokurátora se zmocnila obrovská radost, ale jakmile si to uvědomil, okamžitě ji ztlumil. Zase ty emoce, massarakš… Jen klid, Filuto. Seznamuješ se s novým mužem jménem Mak a musíš být svrchovaně objektivní. Tím spíš, že tenhle nový Mak už se starému skoro vůbec nepodobá: dnes už je to skutečně dospělý člověk, který ví, co jsou to finance a co je to dětská zločinnost… Zmoudřel a okoral — ten náš Mak… Už se prosadil i v ilegálním štábu (doporučili ho Memo Gramenu a Allu Zef) a tam všechny doslova omráčil návrhem, aby bylo celé podzemí informováno o skutečném poslání věží. Štáb sice kličkoval jako had, ale Mak je nakonec přesvědčil. Tak je zmátl a vylekal, že s ním souhlasili a osobně ho pověřili, aby celou akci připravil… V situaci se zorientoval přesně a rychle. A oni si to uvědomili — pochopili, s kým mají tu čest… Nebo to možná podvědomě vycítili. Tady je poslední udání: frakce osvětářů ho přibrala do diskuse o programu převýchovy a on s radostí souhlasil. Okamžitě přišel se spoustou nápadů. Není to sice žádná zvláštní sláva, ty nápady, ale o to nejde, každý hlupák dnes ví, že převýchova je naprostá idiocie, podstatné však je, že Mak už není terorista, že nechce nic vyhazovat do vzduchu a nikoho nehodlá zabíjet; důležité je, že se věnuje vlastní kariéře, aktivně si získává autoritu ve štábu, řeční, kritizuje a drápe se nahoru; důležité je, že přichází s myšlenkami a prahne po jejich realizaci — a to je přesně to, co potřebujeme, pane Filuto…

Prokurátor se pohodlně opřel.

A tohle je taky to, co potřebujem. Zprávy o jeho životním stylu. Hodně pracuje — jak v laboratoři, tak doma —, neustále se souží steskem po té dívce, po Radě Gaalové, věnuje se sportu, téměř s nikým se nepřátelí, nekouří, skoro nepije a v jídle je velmi střídmý. Na druhé straně projevuje nápadnou slabost pro přepych v soukromí a je vidět, že si je vědom své ceny — služební vůz, na jaký má podle služební nomenklatury nárok, přijal jako samozřejmost, a dokonce s nelibostí poznamenal, že je málo výkonný a nevzhledný; spokojen není ani s bytem, který mu připadá příliš malý a poněkud nuzný. Své obydlí si vyzdobil originály a starožitnými předměty, na jejichž nákup utratil prakticky celou zálohu… Atakdále. Výborný materiál, vskutku báječný materiál. Ostatně kolik má teď peněz, jakými prostředky disponuje? Táák, vedoucí úkolu v laboratoři chemické syntézy… Upíchli ho slušně. A ještě víc mu určitě naslibovali. Rád bych věděl, jak mu vysvětlili, nač ho vlastně potřebuje Poutník. To ví jen Fank, to prase tlusté, ale ten nic neřekne, radši chcípne… Ach, kdybych tak znal způsob, jak z něj vytáhnout všechno, co ví! S jakou chutí bych ho pak oddělal! Ten už mi nadělal zlé krve, dobytek… Radu mi ukradl taky on a jak by se mi dnes hodila, taková Rada! To je panečku nějaká zbraň, když má člověk co do činění s čistým, čestným a statečným Makem! Ono ovšem není vyloučeno, že takhle je to ještě lepší… Já ne, milý Maku, já tvou znejmilejší pod zámkem nedržím, to Poutník, to jsou všechno pletichy toho starého vyděrače…

Prokurátor se zachvěl — žlutý telefon tichounce cinkl. Jen cinkl — a dost. Jemně, dokonce melodicky. Na zlomek vteřiny ožil a zase zmrtvěl, jako by se chtěl jen připomenout… Prokurátor s očima upřenýma na telefonní přístroj si přejel roztřesenými prsty po čele Ne, to byl omyl… No samozřejmě, omyl. Stát se může ledacos, telefon je složitý přístroj, nejspíš tam přeskočila nějaká jiskra… Otřel si prsty o župan — a vtom se telefon rozburácel naplno. Jako výstřel z bezprostřední blízkosti… Jako nůž na hrdlo… Jako pád ze střechy na asfalt… Prokurátor zvedl sluchátko. Nechtěl ho zvedat, dokonce nevěděl, že už po něm sahá, a dokonce si představil, jak ho nezvedá, jak po špičkách rychle prchá do ložnice, obléká se, sbíhá dolů do garáže, couvá s vozem ven a maximální rychlostí se řítí… Kam?

»Státní prokurátor,« ozval se chraptivě a odkašlal si.

»Filuta? Tady Kancléř.«

No prosím… Už je to tady… A teď to začne: Tak za hodinku tě tu čekáme…

»Nepoznal jsem tě,« hlesl vysíleně. »Buď zdráv, Kancléři!«

»Už jsi četl poslední souhrn zpráv?«

»Ne.«

Ahá, tak tys je nečetl?! No to rozhodně přijeď, my ti ho tady přečtem…

»Konec,« šeptl Kancléř. »Válka je v háji…«

Prokurátor polkl naprázdno. Teď by měl něco říct. Co nejrychleji něco říct, nejlépe prohodit nějaký šprým. Jemný vtípek… Bože, pomoz a sešli do mé hlavy jemný vtípek…

»Mlčíš? Jen si vzpomeň, co jsem ti říkal! Nelez do takové šlamastiky, drž se civilů, ne vojáků. Filuto, Filuto…«

»Kancléř jsi přece ty,« vymáčkl ze sebe prokurátor. »My ostatní jsme tvé děti. Děti, které tak často nedbají rad svých rodičů…«

Kancléř se uchichtl:

»Děti… Víš přece, co je psáno: A pakliže dítko tvé neuposlechne rady tvé… No, jak je to dál, nevzpomeneš si, Filuto?«

Bože můj!… Setři ho z tváře tohoto světa! Tak to tenkrát řekl: Setři ho z tváře tohoto světa! Poutník vzal ze stolu těžkou černou pistoli, zvolna zvedl ruku, dvakrát vystřelil, dítko se rukama chytilo za prostřelenou pleš a svalilo se na koberec…

»Že by ti vynechala paměť?« zeptal se Kancléř. »Filuto, Filuto, co si teď počneš?«

»Zmýlil jsem se,« zasténal prokurátor. »Byla to chyba… A to všechno kvůli Škubálkovi…«

»Tak ty ses zmýlil… No dobře, ještě si to rozmysli, Filuto, zase zavolám…«

A dost. A neví se, kam mu volat, plakat a zapřísahat… Blbost, naprostá blbost… To ještě nikomu nepomohlo .. . Ale nevadí, jen počkej, ty zbabělče! Vší silou praštil otevřenou dlaní o ostrý roh stolu, aby si ji poranil do krve, aby to bolelo, aby se konečně přestal klepat. Trochu to pomohlo, ale pro jistotu se ještě naklonil, druhou rukou otevřel spodní zásuvku stolu, vytáhl láhev, zuby z hrdla vytrhl zátku a dal si pár doušků. Projela jím vlna horka. Takhle je to správné… Klid… Však se ještě uvidí… Je to dostih — kdo bude rychlejší. Jenže Filutu tak snadno nedostanete, to vám ještě dá starosti. Filutu si tak snadno nepředvoláte. Kdyby to šlo, už dávno jste to udělali… Nevadí, že zatelefonoval. Vždycky to tak dělá. Čas ještě máme. Dva dny, tři, možná čtyři… Čas ještě je, okřikl se, tak neztrácej hlavu! Vstal a začal po pracovně opisovat kruhy.

Však já na vás metlu mám. Mám Maka. Mám člověka, který se záření nebojí, člověka, pro nějž žádné překážky neexistují. Který by chtěl změnit řád věcí. Který nás nenávidí. Člověka křišťálově čistého, a tudíž velmi přístupného podobným svodům. Člověka, který mi uvěří. Člověka, který si bude přát setkat se se mnou. On se se mnou chce setkat už teď: moji agenti mu snad stokrát naservírovali, že státní prokurátor je dobrý a spravedlivý muž, velký znalec práva, skutečný strážce zákonnosti, takže Ohňostrůjci ho nenávidí, a trpí ho jen proto, že si jinak navzájem nedůvěřují. Moji agenti už mě Makovi představili, tajně, ale v tom nejpříznivějším světle a vždy za příznivých okolností — a moje osoba se mu zamlouvá… Navíc — to je ze všeho nejdůležitější! — mu jako tajemství nejsvrchovanější naznačili, že vím, kde je Centrum. Mak jinak svou tvář ovládá dokonale, ale moji špehové mě ujistili, že tentokrát se prozradil… Takového já mám v záloze muže — muže, který chce obsadit Centrum a je opravdu schopen to udělat, jako jediný ze všech… Přesněji řečeno toho muže ještě nemám, ale rozestřel jsem sítě, kořist už návnadu spolkla a dnes ji konečně zaseknu. Jinak jsem ztracen… Ztracen… Ztracen…

Prudce zvedl hlavu a s hrůzou pohlédl na žlutý telefon.

Horečně pracující fantazii zarazit nedokázal. Viděl tu malou, dusnou, nevětranou místnost bez oken a se stěnami čalouněnými fialovým sametem, holý poškrábaný stůl a pět zlacených křesel. My ostatní jsme stáli: Já, Poutník s očima krvelačného vraha i ten moula a žvanil: on dobře věděl, kde je Centrum, tolik lidí zničil, aby tomu přišel na kloub a nakonec — ten mluvka, opilec a chvastoun! — copak takové věci se dají někomu vykládat? A rodičům už vůbec ne, obzvlášť takovým rodičům! A to si říkal šéf Departmentu veřejného zdraví, oči a uši Ohňostrůjců, pancíř a válečná sekera národa… Kancléř přimhouřil oči a pronesl: »Setři ho z tváře tohoto světa!«, Poutník do něj dvakrát vystřelil z minimální vzdálenosti a Baron nespokojeně zareptal: »Zase jste museli zacákat tapety…« A hned se začali hádat, proč je v místnosti takový puch, a já stál na mechových, podklesávajících nohou a horečně jsem přemítal: »Vědí to, nebo nevědí?« A Poutník se zubil jako hladová šelma a prohlížel si mě, jako by něco tušil. Starou belu tušil… Teď už konečně chápu, proč vždy usiloval o to, aby nikdo neodhalil tajemství Centra. Sám vždy věděl, kde Centrum leží, a pásl po příležitosti, jak se ho zmocnit… Přišel jsi pozdě, Poutníku, pozdě… A ty, Kancléři, přijdeš taky pozdě. I ty, Barone. O tobě, Škubálku, ani nemluvě…

Škubl za závěs a přitiskl čelo k chladnému sklu. Strach už téměř potlačil, a aby ho rozdupal nadobro, představil si, jak se Mak udatně probíjí k ovládacím panelům Centra…

Tohle by možná dokázal i Puchýř s osobní stráží, s tou bandou svých bratří, bratranců, švagrů, pobratimů, pochlebníků, zkrátka se všemi těmi odpornými pacholky, co o zákoně jako takovém v životě neslyšeli a znali jen jeden jediný: Střílej první… Člověk musel být Poutníkem, aby dokázal zvednout na Puchýře ruku. Téhož večera ho přepadli přímo před vraty jeho vily, auto prostříleli jako řešeto, zabili řidiče, sekretářku, ale sami záhadně zahynuli taky, všichni do jednoho, všech čtyřiadvacet lidí se dvěma kulomety… Ano. Puchýř by se taky dokázal prodrat do strojovny, prostřílet se tam, ale ve strojovně by uvízl, dál by se nedostal, protože dál je bariéra depresivního záření, teď už možná i dvě. Přitom by úplně stačila jedna, aby se tam nikdo nedostal — degenerát už u té první padne do mdlob a normální loajální občan klesne na kolena a rozpláče se z beznadějného smutku… Jen Mak projde, ponoří své šikovné ruce do útrob generátorů a především přepne celou soustavu věží tak, aby celou zemi zalehlo depresivní pole. Hned nato se bez jakýchkoli překážek přesune do rozhlasového studia a zařadí do vysílání magnetofonový pásek s předem připraveným projevem, který pojede několikrát dokola. Celý stát od hontských hranic až po Zaříčí upadne do hluboké deprese, milióny pitomců se zhroutí v potocích slz, nebudou ochotny hnout prstem a mezitím už reproduktory vytrubují na celé kolo, že Ohňostrůjci jsou zločinci, jmenují se tak a tak, žijí tam a tam, zabijte je, zachraňte zemi, to vám říkám já, Mak Sim, živý bůh na zemi (nebo třeba zákonný následník císařského trůnu, nebo velký diktátor — prostě co se mu bude zamlouvat). Do zbraně, má Legie. Do zbraně, armádo! Do zbraně, moji poddaní…! A sám už tou dobou přejde do velínu Centra a přepne generátory na režim zvýšené vnímavosti — a celá země bude naslouchat s napjatýma ušima ve snaze nepropásnout ani jediné slovo, všechno se to učí nazpaměť a pilně si texty opakuje. A reproduktory řvou, věže jedou na plný výkon, to všechno trvá ještě asi hodinu, pak Mak naladí vlnu nadšení a po půlhodince euforie přijde konec vysílání… A až se vzchopím — massarakš, půldruhé hodiny pekelných muk, ale to se musí vydržet, massarakš! — Kancléř nebude. Nikdo z nich nebude. Bude jen velký bůh Mak a jeho věrný rádce, bývalý státní prokurátor, dnes hlava vlády velkého Maka… Ačkoli, čert vem vládu, prostě zůstanu naživu, nic mě nebude ohrožovat a pak se uvidí… Mak nepatří k těm, kdo opouštějí užitečné přátele, ten neopouští ani ty neužitečné, a já budu nesmírně užitečný přítel… Pro Maka nebude užitečnějšího…

Násilně zastavil tok svých myšlenek, vrátil se ke stolu, mrkl po žlutém telefonu, ušklíbl se, sejmul sluchátko zeleného telefonu a zavolal náměstkovi šéfa Departmentu zvláštních výzkumů.

»To je Pulec? Dobré jitro, tady Filuta. Jak se cítíš, co žaludek…? No tak výborně… Poutník se ještě nevrátil…? Aha… No dobře… Volali mi od Barona a dostal jsem pokyn trochu si vás proklepnout… Ale ne, myslím si, že to bude jen formalita, stejně těm vašim záležitostem ani zbla nerozumím, ale připrav mi nějaké hlášení…, projekt závěrů mé inspekce a takové ty věci… A postarej se, aby všichni byli na svých místech, ne jako posledně… Mhm… Asi tak v jedenáct… A zařiď to tak, abych asi ve dvanáct už mohl i se všemi doklady odjet… Tak se měj, půjdeme trpět… Ty taky trpíš? Nebo už jste dávno vymysleli nějakou ochranu a nechcete to nadřízeným prozradit? Ale neblázni, to měl být jen vtip… Měj se.«

Zavěsil a pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Hlasitě zasténal a odvlekl se do koupelny. Zase ta hrůza… Půlhodina hrůzy, před kterou není spásy… Před kterou není ochrany… Ze které se nechce žít… Je to sice k vzteku, ale Poutníka nakonec bude muset ušetřit.

Vana už byla plná horké vody. Prokurátor shodil župan, přetáhl si přes hlavu noční košili a pod jazyk si vsunul utišující prostředek. A takhle je to celý život. Jedna čtyřiadvacetina existence se mění v peklo. Přes čtyři procenta… A to nepočítá audience v Paláci. Inu, audience brzy skončí, ale ta čtyři procenta zůstanou dál… Ostatně to se ještě uvidí. Až se všechno urovná, začne se Poutníkovi věnovat osobně… Vklouzl do vany, uhnízdil se v ní co nejpohodlněji, uvolnil se a začal přemýšlet, jak to provede s Poutníkem… Nic však vymyslet nestačil. Do zátylku se mu zaryla známá bolest, projela páteří, zatla drápek do každičké buňky, do každého nervu a už nemilosrdně drásala — metodicky krutě, v rytmu zběsile bušícího srdce…

Když všechno skončilo, ještě chvíli ležel v mrákotném zemdlení — pekelná muka také mají své přednosti: ta půlhodinka hrůzy poskytuje po svém skončení několik minut rajské blaženosti — pak vylezl, před zrcadlem se utřel, otevřel dveře, vzal od komorníka čisté prádlo, oblékl se, vrátil se do pracovny, vypil ještě jednu sklenici teplého mléka, tentokrát smíchaného s minerálkou, pojedl lepkavou kaši s lesním medem, potom zavolal dennímu referentovi a přikázal, aby mu přistavili jeho vůz.

K Departmentu zvláštních výzkumů vedla vládní trasa, vroubená alejí kučeravých, na první pohled umělých stromů, a v tuto hodinu byla naprosto prázdná. Šofér se zastávkami u semaforů nezdržoval, jen tu a tam zapínal bučivý bas sirény. K vysokým litinovým vratům departmentu přijeli za tři minuty jedenáct. Legionář v parádní uniformě přistoupil k vozu, sklonil se k okénku, pohlédl dovnitř, a jakmile cestujícího poznal, zdvořile zasalutoval. A vzápětí už se otevřel vjezd do nádherné zahrady s bloky bílých a žlutých obytných budov, za nimiž se vynořila skleněná krychle ústavu. Pomalu projeli po úzké asfaltované cestě lemované výstrahami, vybízejícími k omezení rychlosti, minuli dětské hřiště, nízkou přízemní budovu s krytým bazénem, vesele pomalovanou budovu restaurace — a to všechno se utápí v zeleni, v oblacích zeleně, v záplavě zeleně, a je tu čistý vzduch, massarakš, panuje tu vůně tak nádherná, s jakou se nesetkáte na žádném poli a v žádném lese… Tenhle Poutník je formát, všechny ty jeho projekty vždycky stály příšerné peníze, ale jak ho tady všichni mají rádi! Takhle se má žít, takhle je třeba se zařídit. Vyházel za to prachy skutečně hrůzné, Sultán strašně zuřil a zuří ještě dnes… Že je to riskantní? To jistě, ale Poutník to riskl, jeho department je skutečně jeho, nikdo z místních ho nezradí a neoklame…, nevyšťouchá… Má tu na pět set lidí, většinou mladých: noviny nečtou, rádio neposlouchají — oni na to, abyste tomu rozuměli, pro závažné vědecké úkoly nemají čas… Takže tady záření svůj cíl nezasahuje, přesněji řečeno provrtává cíl zcela jiný. Ano, Poutníku, na tvém místě bych to s těmi ochrannými přílbami protahoval ještě dlouho. Nebo že bys už to dlouho protahoval? Určitě to už dávno protahuješ… Ale jak se ti dostat na kobylku, aby to čert spral! Kdyby se tak našel ještě jeden Poutník… Jenže druhá taková palice na světě určitě není k mání. A on to ví. A velice pozorně sleduje každého více či méně talentovaného člověka. Vezme si ho na starost už od útlého mládí, zahrne ho péčí a laskavostí, odvede od rodičů — a ti hlupáci rodiče jsou mu ještě vděční! —, a než se jeden naděje, už má dalšího vojáčka své malé armády… Ale stejně je to báječné, že tu teď Poutník není, přece jen mám jednou štěstí!

Vůz zastavil, referent otevřel dveře, prokurátor vystoupil a vyběhl po schodech do proskleného vestibulu. Pulec se svými referenty už na něj čekal. Prokurátor s tváří patřičně znuděnou potřásl Pulcovou pravicí, letmo přeběhl pohledem po referentech a dovolil jim, aby ho doprovodili k výtahu. Do kabiny vstupovali přesně podle protokolu: pan státní prokurátor, pan náměstek vedoucího departmentu, referent státního prokurátora a nakonec šéfreferent pana náměstka… Ostatní nechali dole ve vestibulu. Do Pulcovy pracovny vstupovali znovu podle protokolu: pan státní prokurátor a teprve pak Pulec. Oba referenti zůstali v předpokoji. Prokurátor se v mžiku znaveně svalil do křesla, Pulec se vrhl ke svému stolu, přejel prsty po celé klaviatuře tlačítek, a když se do pracovny vřítilo hejno sekretářek, přikázal jim, aby uvařily čaj.

Několik počátečních minut si prokurátor Pulce jen tak pro zábavu prohlížel. Hostitel se tvářil nanejvýš provinile. Přímému pohledu se vyhýbal, co chvíli si nervózně přihlazoval vlasy, nepřirozeně pokašlával a činil spousty zbytečných, chaotických pohybů. Vypadal takhle odjakživa. Jeho zevnějšek a chování byly Pulcovým největším kapitálem. Vyvolával trvalé podezření, že má špatné svědomí, a tím na sebe přivolával nikdy nekončící pečlivé kontroly. Department veřejného zdraví prostudoval jeho život hodinu po hodině. A protože jeho život byl bezúhonný a každá další prověrka tento fakt jen dotvrzovala, Pulec po žebříčku hodností stoupal tempem vskutku závratným.

Prokurátor tohle všechno velmi dobře věděl. On sám si Pulce proklepl tak fortelně, že líp už to snad ani nešlo, a přesto, když si ho teď jen tak pro potěšení podezřívavě prohlížel, přistihl se náhle při myšlence, že ten lišák Pulec přece musí vědět, kde Poutník je, a strašně se bojí, aby to z něho někdo nevytáhl. A prokurátor se neudržel.

»Zdraví tě Poutník,« prohodil ležérně a zabubnoval prsty do opěradla křesla.

Pulec na něj překvapeně pohlédl, a okamžitě se zadíval někam stranou.

»Hmm…, ano, jistě…,« řekl a kousl se do rtu. »Ééé… okamžíček, hned bude čaj…«

»Máš mu zavolat,« poznamenal ještě nedbaleji prokurátor.

»Cože? Aha…, no dobře… Ten čaj bude dneska výborný. Mám novou sekretářku, vrcholnou znalkyni dobrého čaje… Tedy… ééé… a kam mu mám zavolat?«

»Nerozumím,« řekl prokurátor.

»Ne, to nic…, já jsem jen…, že… ehm…, když mu mám volat, musím znát… ééé… číslo…, a on nikdy žádné nenechává…« Pulec se nervózně zapýřil, chvíli rozčileně šátral rukama po stole, až konečně nahmátl tužku. »Kam mu mám zavolat?«

Prokurátor to vzdal.

»Jen jsem žertoval.«

»Cože? Co prosím…?« Pulcovou tváří proběhla celá galérie těch nejpodezřelejších grimas. »Aha! Jen jsi žertoval!« Falešně se rozřehonil. »Tos mě teda… šikovně… No to je psina! A já už se bál… Hahaha… No vida, a čajík je tady!«

Prokurátor přijal z útlých rukou pěstěné sekretářky sklenici silného horkého čaje a řekl:

»No prosím, tak jsme se zasmáli a to stačí. Času je málo. Kde máš ten papír?«

Pulec vykonal další sérii zbytečných pohybů, vytáhl ze zásuvky nějaké desky a podal prokurátorovi koncept inspekční zprávy. Soudě podle toho, jak se choulil a málem viditelně zmenšoval, projekt zřejmě překypoval záplavou smyšlenek, které měly inspektora dezinformovat a vůbec byl sestaven s podvratnými úmysly.

»Taktaktak…,« poznamenal prokurátor a labužnicky cucal kostku cukru. »Copak to tu máme…? Zpráva o kontrolní prohlídce… Mhm… Interferenční laboratoř… Laboratoř spektrálních analýz… Laboratoř integrálního ozařování… Tomu nerozumím, na tom by si snad i satan zuby vylámal! Jak se v tom vůbec vyznáš?«

»Já… jak bych ti… Já se v tom totiž taky nevyznám, já jsem přece vzděláním… hm… úředník…, a mým úkolem je takříkajíc povšechné řízení…«

Pulec zmateně těkal očima, žmoulal si rty, zuřivě si prsty jezdil ve vlasech a už teď bylo naprosto jasné, že to není žádný vedoucí pracovník, ale vysoce kvalifikovaný hontský špión. To je mi postava…!

Prokurátor se znovu zahloubal do projektu zprávy. Hlubokomyslně Pulcovi vytkl překročení plánovaných nákladů, jehož se dopustila skupina zvyšování výkonu, zeptal se, kdo je to Zon Barutu, zda to náhodou není příbuzný onoho slavného spisovatele-propagandisty Mora Baruta, vyčetl Departmentu bezčočkový refraktometr, který už stál šílené peníze, a ještě nefunguje, a závěrem shrnul výsledky sektoru zkoumání a intenzifikace záření, když poznamenal, že nějaký významnější pokrok na tomhle poli nepozoruje (zaplaťpánbůh, pomyslel si) a že tato jeho připomínka by se rozhodně měla v definitivním textu zprávy objevit.

Pasáž týkající se práce sektoru ochrany před zářením prošel ještě zběžněji.

»Přešlapujete na místě,« prohlásil. »Na úseku fyzické ochrany jste nedosáhli vůbec ničeho a ve fyziologické snad ještě méně… Ostatně, když už na to přišla řeč — nějakou fyziologickou ochranu v žádném případě nemůžeme potřebovat — nevím, proč bych se měl nechat jen tak pronic zanic kuchat, ještě ze mě uděláte idiota… Zato chemici jsou kabrňáci, zase pokročili o minutu dál. V loňském roce to byla taky minuta, předloni dokonce půldruhé… To by znamenalo, že po polknutí pilulky se člověk místo třiceti minut bude trápit jen dvaadvacet… No vida, to není špatné, téměř třicet procent… Poznamenej si můj závěr: Zrychlit tempo prací na fyzické ochraně a odměnit pracovníky oddělení chemické ochrany. To je všechno,« hodil papíry zpátky Pulcovi. »Nech to přepsat na čisto i s mými připomínkami a závěry. A teď mě jen tak pro formu zaveď, řekněme… ééé… U fyziků jsem byl posledně. Tak třeba k chemikům, podívám se, jak to tam běží…«

Pulec vyskočil, jeho prsty se znovu rozběhly po tlačítcích a prokurátor s tváří signalizující smrtelnou únavu vstal.

V doprovodu Pulce a denního referenta zvolna kráčel laboratořemi oddělení chemické ochrany, zdvořile se usmíval na muže a ženy s jednou stužkou na rukávu, tu a tam přátelsky poplácal po zádech některého z neostužkovaných, zatímco s některými dvoustužkovými se zastavil, aby jim stiskl pravici, chápavě pokýval hlavou a zasvěceně se vyptal, zda nejsou nějaké připomínky.

Připomínky nezazněly žádné. Zdálo se, že všichni pracují, nebo se tak přinejmenším tvářili — člověk se v tom nevyzná. Na jakýchsi přístrojích blikaly jakési žárovky, v jakýchsi křivulích a retortách bublaly jakési kapaliny, zapáchala tu jakási svinstva, na několika místech laboranti trápili pokusná zvířata. Měli tu čisto a prostorno, všude dostatek světla, lidé vypadali sytí a spokojení, žádné zvláštní nadšení však z nich nevyzařovalo a ve styku s prokurátorem si počínali korektně, ale chladně a v každém případě bez patřičného patolízalství.

A v mnoha místnostech — bez ohledu na to, zda šlo o laboratoř či kancelář — visely Poutníkovy portréty. Nad pracovním stolem vedle tabulek a grafů, na zdi mezi okny, nad dveřmi, někdy podobizna prostě ležela pod sklem na psacím či pracovním stole. Fotografie, kresby tužkou nebo uhlem, jeden portrét byl dokonce vyveden olejovými barvami. Poutník s míčem, Poutník při přednášce, Poutník zakousnutý do velkého jablka, Poutník drsný, uzavřený, uondaný, rozběsněný, ale taky Poutník rozřehtaný na celé kolo. Ten zatrolený spolek na něj ovšem maloval i karikatury a umisťoval je pokud možno co nejnápadněji… Prokurátor si představil, jak vstupuje do pracovny soudního rady Filtika a objevuje tam svou karikaturu, to bylo nepředstavitelné, nemožné!

Usmíval se, rozdával přátelské štulce, tiskl ruce a sám celou tu dobu přemýšlel o tom, že od loňska je tu už podruhé, a všechno na první pohled vypadá stejně, jedině téhle zajímavosti si dřív nějak nepovšiml… Až teď. Ale proč až teď…? Aha, už ví! Co pro mě znamenal Poutník před rokem či dvěma. Formálně to byl jeden z nás, fakticky však jen kabinetní figura, nemající ani vliv na politiku, ani pevné místo v politickém světě, ani vlastní politické cíle. Od té doby však toho hodně stihl. Celostátní pátrací akce, při níž byla odhalena síť cizích špiónů, byla jeho práce. Prokurátor ty procesy vedl osobně a byl tenkrát ohromen, že tohle nejsou žádní degenerátští nešťastníci, ale skuteční ostřílení rozvědčíci, které sem nasadila Ostrovní říše, aby tu sbírali vědecké a národohospodářské informace. Poutník je všechny pochytal, všechny do jednoho, a od té doby je stálým šéfem zvláštní kontrarozvědky.

A dál: Byl to právě Poutník, kdo odhalil spiknutí vedené plešatým Puchýřem, postavou vskutku temnou, s velmi silnou a spolehlivou pozicí, který nebezpečně ohrožoval Poutníkovo šéfování v kontrarozvědce. A nakonec ho sám odpráskl, osobně, nikomu to nesvěřil. Vždycky vystupoval naprosto otevřeně, nikdy se nemaskoval a jednal sám — žádné koalice, žádné unie, žádné dočasné spolky. Takhle jednoho po druhém skácel tři náčelníky Vojenského departmentu — než se stačili rozhlédnout, už si je volali nahoru —, dokud nedosáhl jmenování Škubálka, který byl znám svou panickou hrůzou z války… Právě on přesně před rokem zabil projekt Zlato, který nahoru protlačil Říšský svaz průmyslu a financí… Tehdy se zdálo, že každou chvíli musí padnout i sám Poutník, protože projekt se mimo jiné těšil i přízni samotného Kancléře, ale Poutník ho nějak umluvil, že všechny výhody plynoucí z projektu jsou povýtce dočasné, a za takových deset let by tato akce přinesla jen masovou vlnu sebevražd a naprostý rozvrat… Po celou tu dobu je dokázal naprosto záhadným způsobem přesvědčovat, o čem chtěl: Je nikdo nikdy o ničem nepřesvědčil — jedině Poutník. A bylo vcelku jasné, proč to tak je. Nikdy se ničeho nebál. Ano, dlouho jen seděl ve své pracovně, ale nakonec si tam uvědomil svou skutečnou cenu. Pochopil, že ho všichni potřebujem, bez ohledu na to, co jsme zač, a i když se mezi sebou sebevíc koušem. Protože jedině on je schopen vytvořit spolehlivou ochranu, jedině on nás dokáže zbavit našich muk… A smrkáči v bílých pláštích si smolí jeho karikatury…

Referent rozrazil před prokurátorem další dveře a on konečně spatřil svého Maka. Mak v bílém plášti se stužkou na rukávě seděl na okně a díval se ven. Kdyby si některý soudní rada dovolil v pracovní době sedět na okně a chytat lelky, mohl by ho s naprostým klidem strčit za mříže jako jasného povaleče nebo dokonce sabotéra. V tomhle případě, massarakš, se ovšem nedalo nic dělat. Člověk ho popadne pod krkem a on se může ohradit: »No dovolte, chystám mimořádně důležitý intelektuální experiment! Běžte pryč a nezaclánějte tady!«

Velký Mak chytal lelky. Zběžně přejel zrakem po příchozích a chtěl se zase vrátit ke své předchozí činnosti, ale vzápětí se znovu ohlédl a zadíval se na návštěvníky pozorněji. Poznal mě, pomyslel si prokurátor. Poznal mě, je to zkrátka koumes… Zdvořile se na Maka usmál, poplácal po rameni mladičkého laboranta, který točil klikou kalkulačky, zastavil se uprostřed laboratoře a rozhlédl se kolem sebe.

»Nuže…,« pronesl kamsi do prostoru mezi Pulcem a Makem. »Copak to máme tady?«

»Pane Sime,« zamrkal rudý Pulec, který už si mnul zpocené dlaně, »vysvětlete panu prokurátorovi, co to tady… ehm… jaksi…«

»Ale vás já přece znám,« řekl velký Mak, který se nepostřehnutelně přesunul na vzdálenost pouhých dvou kroků od prokurátora. »Promiňte, prosím, jestli se nemýlím, vy jste státní prokurátor.«

Začít si něco s Makem, to panečku není žádný med — celý pečlivě promyšlený plán se v mžiku zhroutil: Maka ani nenapadlo něco tajit, ničeho se nebál, byl upřímně zvědavý, shlížel na prokurátora z výše své obrovité postavy jako na zvláštní exotické zvíře… Bylo třeba okamžitě něco vymyslet. »Ano,« připustil s chladným údivem prokurátor, který se rázem přestal usmívat, »pokud je mi známo, jsem skutečně státní prokurátor, i když nechápu…« Zachmuřeně pohlédl do Makový tváře. Ten se upřímně zubil. »Proboha!« zvolal prokurátor. »No samozřejmě…, to je… Mak Sim, alias Maxim Kammerer! Nezlobte se na mě za mou dotěrnost, ale vy jste přece zahynul! Massarakš, kde se tady berete?«

»To je dlouhá historie,« odpověděl Mak a mávl rukou. »Mě ostatně také překvapuje, že vás tady vidím. Nikdy by mě nenapadlo, že naše výzkumy by mohly zajímat Department justice.«

»Vaše výzkumy zajímají ty nejneočekávanější lidi,« ujistil ho prokurátor, vzal Maka v podpaží, odvedl ho zpátky k oknu a důvěrným šeptem se informoval: »Tak kdypak nás oblažíte pilulkami? Skutečnými prášky, na celých třicet minut…«

»Copak vy víte…?« zeptal se Mak a zarazil se v půli věty. »Vlastně ano, to je přirozené…«

Prokurátor hořce pokýval hlavou a s těžkým povzdechem obrátil oči v sloup.

»Je to naše požehnání, a zároveň naše prokletí,« pronesl procítěně. »Štěstí pro náš stát, a neštěstí pro jeho správce… Massarakš, jsem neuvěřitelně rád, že jste zůstal naživu, Maku. Musím vám říct, že váš případ byl jedním z mála v mé kariéře, který ve mně zanechal pocit nepříjemných pochyb… Nene, nesnažte se vstupovat se mnou do sporu: podle litery zákona jste byl vinen, v tomto ohledu je všechno v pořádku… Zaútočil jste na věž, pokud se nemýlím, zabil jste legionáře, a za to vás přirozeně nikdo po hlavince hladit nebude. Ale vraťme se k podstatě věci… Musím se přiznat, že se mi ruka zachvěla, když jsem podepisoval váš rozsudek. Jako bych — nezlobte se, prosím — jako bych odsuzoval dítě. Koneckonců to byl spíš náš nápad než váš, a všechna odpovědnost…«

»Já se nezlobím,« ujistil ho Mak. »A nejste daleko od pravdy — ten nápad s věží bylo dětinství, zaplať pánbůh, že jste nás tehdy nedal zastřelit…«

»To bylo všechno, co bylo v mých silách,« pronesl skromně prokurátor. »Vzpomínám si, že zpráva o vaší smrti mě velice zarmoutila…« Zasmál se a přátelsky stiskl Maximův loket. »Jsem zatraceně rád, že to všechno tak šťastně dopadlo. A jsem zatraceně rád, že se mí naskytla příležitost seznámit se s vámi osobně…« Pohlédl na hodinky. »Poslyšte, Maku, a proč jste teď tady? Nene, já se vás nechystám zatknout, to není moje práce, vámi by se měla zabývat vojenská úřadovna. Ale co děláte v tomto ústavu? Copak vy jste chemik…? A ještě ke všemu tohle,« ukázal prstem na stužku.

»Já jsem od všeho trochu,« řekl Maxim. »Trošku fyzik, trošku chemik…«

»Trošku ilegál,« přisadil si prokurátor a protektorsky se zasmál.

»To ale opravdu jen trošku,« ohradil se rozhodně Mak.

»Trochu kouzelník,« pokračoval prokurátor.

Mak se na něj pozorně zadíval.

»Trochu fantasta,« deklamoval pateticky prokurátor, »trochu dobrodruh…«

»To už ovšem nejsou profese,« namítl Mak. »To jsou, když dovolíte, vlastnosti každého slušného a poctivého vědce.«

»Jakož i slušného a poctivého politika,« dodal prokurátor.

»Poněkud problematické slovní spojení,« poznamenal Mak.

Prokurátor se na něj tázavě zadíval, pak pochopil a znovu se zasmál.

»Jistě,« přisvědčil, »politická činnost má svou specifiku. Nikdy se nesnižte až k politice, Maku, zůstaňte u té vaší chemie…« Podíval se na hodinky a dotčeně poznamenal: »Hrome, člověk vůbec nemá čas, a já bych si s vámi tak rád podebatoval… Prohlížel jsem si váš spis a musím říct, že jste mimořádně zajímavá osobnost… Ale vy patrně taky budete hodně zaměstnán…«

»Ano,« řekl chytrý Mak. »I když samozřejmě ne tolik, co státní prokurátor.«

»Aleale,« pronesl prokurátor s žertovnou výtkou v hlase. »A vaši představení nás neustále přesvědčují, že pracujete dnem i nocí… Například já o sobě něco takového prohlásit nemohu. I státní prokurátor tu a tam má to štěstí, že si užije volný večer. Možná se vám to bude zdát divné, Maku, ale mám k vám spoustu otázek. Abych se přiznal, chtěl jsem si s vámi popovídat už tenkrát po procesu, ale to víte — práce, pořád jen samá práce…«

»Jsem vám k dispozici,« řekl Mak. »Tím spíš, že já bych se taky rád na ledacos poptal.«

Opatrně, chlapče! varoval ho v duchu prokurátor. Jen ne tak otevřeně, nejsme tu sami. Nahlas však jen klidně pronesl:

»Výtečně! Zodpovím vám všechno, co bude v mých silách… Ale teď mě prosím omluvte, musím zase letět.«

Stiskl obrovskou tlapu svého Maka, už polapeného Maka, definitivně uloveného Maka. Náramně mi přihrál a bezpochyby se se mnou velice rád setká, takže teď ho zaseknu… Prokurátor se ve dveřích zastavil, luskl prsty, obrátil se a řekl:

»Poslyšte, Maku, a co děláte dnes večer? Právě teď jsem si uvědomil, že dnes mám večer úplně volno…«

»Dnes?« přeptal se Mak. »Inu… Ačkoli, dnes jsem měl v úmyslu…«

»Tak přijďte oba!« zvolal prokurátor. »To bude ještě lepší — seznámím vás se ženou a uděláme si nádherný večer… Co byste říkal tak osmé hodině večer? Pošlu pro vás vůz. Domluveno?«

»Domluveno.«

Domluveno!! jásal v duchu prokurátor, když obcházel poslední laboratoře, usmíval se, popleskával a tiskl pravice. Domluveno! říkal si, když podepisoval inspekční zprávu v Pulcově pracovně. Domluveno, massarakš, domluveno! opakoval si jásavě a vítězoslavně cestou domů…

Vydal nezbytné pokyny šoférovi, referentovi nařídil, aby v departmentu ohlásil, že pan prokurátor je zaneprázdněn… Nikoho nepřijímat, nařídil referentovi, vypnout telefon a vůbec se ztratit někam ke všem čertům, ovšem tak, aby byl pořád při ruce. Zavolal ženu, políbil ji na krk, mimoděk si uvědomil, že se už dobrých deset dní neviděli, a požádal ji, aby zařídila vše potřebné kolem večeře, dobré lehké večeře pro čtyři osoby, a u večeře aby se chovala jako roztomilá paní domu, protože je přijde navštívit neobyčejně zajímavý člověk. A bude to chtít co nejvíc vín, těch nejlepších a pokud možno různých značek.

Zavřel se v pracovně, položil na stůl spis v zelených deskách a začal všechno promýšlet ještě jednou, od samého začátku. Vyrušili ho jen jednou: kurýr z Vojenského departmentu přinesl poslední zprávy z fronty. Fronta se zhroutila. Někdo Hontům nakukal, aby soustředili palbu na žluté transportéry a oni včera v noci rozstříleli a atomovými granáty zničili devadesát pět procent mobilních zářičů. O osadách armády, která provedla průlom na hontské území, už žádné další zprávy nepřicházely… Byl to konec. Konec války. Konec generála Šekaga a generála Oda. Konec Brejláče, Čajníka, Mraka i mnoha drobnějších figur. Dost možná, že to bude konec pro Hraběte. A docela určitě by to byl konec i pro Filutu, kdyby to nebyl takový filuta…

Rozpustil zprávu ve sklenici vody a jal se zamyšleně kroužit po pracovně. Teď přinejmenším přesně věděl, kdy si ho zavolají nahoru. Nejdřív skoncují s Baronem a pak se dobrých čtyřiadvacet hodin budou rozhodovat mezi Škubálkem a Zubem. Potom se budou muset babrat s Brejláčem a Mrakem, to je další den k dobru. Čajníka odbouchnou jen tak mezi řečí, zato takový generál Šekagu je sám připraví nejméně o dva dny. A potom, teprve potom… To už jim však žádné potom nedopřeje…

Pracovnu neopustil až do hostova příjezdu.

Host v domě udělal kromobyčejně dobrý dojem. Byl velkolepý. Byl natolik velkolepý, že paní prokurátorova, ta chladná, věcná dáma, která v prokurátorových očích už dávno nebyla ženou, ale starou spolubojovnicí, při prvním pohledu na Maka omládla o dvacet let a chovala se nad očekávání přirozeně — jako by tušila, jakou úlohu má Mak sehrát v jejím dalším životě.

»Ale proč jdete sám?« zeptala se překvapeně. »Manžel objednal večeři pro čtyři osoby…«

»Ano, skutečně,« potvrdil prokurátor. »Pochopil jsem to tak, že přijdete se svou vyvolenou. Vzpomínám si na tu dívku, která se tenkrát kvůli vám div nedostala do maléru…«

»Ona se do toho maléru dostala,« poznamenal Mak klidně. »Ale o tom si promluvíme později, když dovolíte. Kam teď?«

Večeřeli dlouho, vesele, hodně se smáli a mírně pili. Prokurátor líčil poslední drby. Prokurátorova velmi roztomile servírovala lechtivé anekdoty a Mak s humornou nadsázkou popsal svůj let bombardérem. Prokurátor se jeho příběhu upřímně řehonil a stydl hrůzou při představě, co by ho teď čekalo, kdyby třeba jen jediná z raket cíl skutečně zasáhla…

Když bylo všechno snědeno a vypito, prokurátorova se omluvila a navrhla mužům, aby si dokázali, že se dokážou alespoň na hodinku obejít bez dámské společnosti. Prokurátor tuto výzvu bojovně přijal, zmocnil se hosta a odvedl ho do pracovny, aby ho tam pohostil vínem, které v zemi mohly ochutnat nanejvýš tři desítky vyvolených.

Usadili se v měkkých křeslech u nizoučkého stolku v nejútulnějším zákoutí pracovny, usrkli vzácného vína a pohlédli si do očí. Mak byl vážný a soustředěný. Hlavinka Mak zřejmě moc dobře věděl, o čem se bude jednat, a prokurátor se na poslední chvíli zřekl původního schématu rafinované a vyčerpávající slovní přestřelky, vybudované na mlhavých narážkách a propočtené na postupné vzájemné přiznání barvy. Radin osud, intriky Poutníkovy, pikle Ohňostrůjců — tohle všechno momentálně nemělo pražádné váhy. S překvapivou, k zoufalství dohánějící jasností si uvědomil, že všechno jeho mistrovství v podobných debatách je při rozhovoru s tímto mužem k ničemu. Mak bude buď souhlasit, nebo odmítne. Bylo to víc než prosté poznání, stejně jako fakt, že prokurátor bude buď žít dál, nebo ho během několika málo dní obludná mašinérie rozdrtí… Prsty se mu zachvěly, proto sklenku chvatně postavil na stolek a začal bez jakéhokoli úvodu:

»Podívejte se, Maku, mně je známo, že jste ilegál, člen štábu a aktivní nepřítel existujícího zřízení. Kromě toho jste uprchlý trestanec a vrah posádky obrněného transportéru pro zvláštní úkoly… Teď pár slov o mně. Jsem státní prokurátor a vládní zplnomocněnec, který má přístup k nejpřísněji střeženým státním tajemstvím — a také nepřítel existujícího zřízení. Navrhuji vám, abychom Ohňostrůjce svrhli. Když říkám vám, myslím tím vás osobně, Maku, protože vaší organizace se moje nabídka netýká. Byl bych rád, kdybyste pochopil, že zásah podzemí by celé záležitosti mohl jen uškodit. Nabízím vám účast na spiknutí, které bude těžit ze znalosti nejdůležitějšího státního tajemství. Já vám to tajemství prozradím. Smíme je znát jen my dva. Pokud se o něm doví ještě někdo třetí, budeme během několika málo dní zničeni. Uvědomte si, že ilegální organizace i její štáb jsou doslova prošpikovány špicly a provokatéry. Proto ať vás ani nenapadne někomu se svěřovat, zvlášť ne nejbližším přátelům…«

Naráz do sebe hodil svou sklenku, aniž na jazyku pocítil chuť nápoje, naklonil se blíž k Makovi a pokračoval:

»Já vím, kde je Centrum. A vy jste jediný člověk, který je schopen se ho zmocnit. Nabízím vám pečlivě připravený plán obsazení Centra a dalších akcí, které by měly následovat. Když se vám podaří tento plán splnit, stáváte se hlavou státu. Já bych zůstal po vašem boku jako váš politický a národohospodářský poradce, protože o záležitostech tohoto druhu nemáte ani ponětí. Váš politický program je mi v hrubých rysech znám. Nic proti němu nenamítám — prostě proto, že nic horšího než současná situace si prostě nedokážu představit. To je všechno, skončil jsem. Máte slovo.«

Mak mlčel, zamyšleně točil v prstech vzácnou sklenicí se vzácným vínem a mlčel. Prokurátor čekal. Necítil vlastní tělo — jako by tu nebyl, jako by se vznášel někde mezi nebem a zemí, díval se dolů a viděl měkce osvětlený útulný koutek své pracovny, v kresle ztichlého Maka a vedle něj cosi mrtvého, zcepenělého, tichého a bezdechého…

Potom se Mak zeptal:

»Jakou mám šanci, že útok na Centrum přežiju?«

»Padesát na padesát,« řekl prokurátor.

Zřejmě se mu ovšem jen zdálo, že něco řekl, protože Mak svraštil obočí a opakoval svou otázku hlasitěji.

»Padesát na padesát,« pronesl ochraptěle prokurátor. »Možná ještě větší, nevím.«

Mak znovu dlouho mlčel.

»Dobře,« řekl nakonec. »A kde to je?«