Kapitola čtvrtá

Pozdě večer Maxim pochopil, že tohohle města má už po krk, že už tady nechce nic vidět, ale zato by něco snědl. Strávil celý den na nohou, nezvykle hodně toho zažil, téměř nic nepochopil, prostým poslechem se naučil několika dalším slovům a identifikoval několik písmen na vývěsních štítech a plakátech. Nešťastný případ s Fankem ho překvapil a vyvedl z konceptu, ale v podstatě byl nakonec spokojen, že je zase sám svým pánem. Měl samostatnost rád a po celou tu dobu, co seděl v Hrochově špatně větraném čtyřpatrovém termitišti, se mu nejvíc nedostávalo právě samostatnosti. Když si všechno promyslel, rozhodl se, že se na nějaký čas ztratí. Slušnost je slušnost, ale on potřebuje hlavně informace. Procedura kontaktu mezi civilizacemi je samo sebou věcí posvátnou, jenže lepší příležitost k získání nezávislých informací už se mu těžko naskytne…

Město jeho obrazotvornost ohromilo. Tisklo se k terénu, všechen pohyb se tu odehrával buď po zemi, nebo pod jejím povrchem; obrovské prostory mezi domy a nad domy zely prázdnotou, vydané napospas dýmu, dešti a mlze. Město bylo šedé, zakouřené, bezbarvé a všude, kam oko dohlédlo, únavně stejné — ne díky budovám, mezi nimiž se našly i velmi vzhledné stavby, ne pro jednotvárný kvas davů v ulicích, ani pro nezměrnou syrovost či pro podivuhodnou neživotnost záplav kamene a asfaltu — bylo stejné svou obecnou, nejobecnější, nejvlastnější podstatou. Podobalo se gigantickému hodinovému mechanismu, ve kterém není stejná ani jediná součástka, ale všechny ty součástky se stále pohybují, otáčejí, scházejí a zase rozcházejí v pravidelně se opakujícím, stejném, věčném rytmu, jehož změna může znamenat jedno jediné — poruchu, závadu, zástavu. Zvláštní, ničemu nepodobný, nevídaný svět! Patrně byl dosti složitý a řídil se mnoha zákony, ale jeden, ten nejzákladnější zákon, už Maxim odhalil: Dělej všechno, co dělají ostatní, a dělej to tak, jak to dělají oni. Poprvé v životě si přál být jako ostatní. Společně s ostatními se vevalil i do dunivě prázdných veřejných prostor pod špinavými střechami, společně s nimi tyto prostory opouštěl, společně s ostatními sjížděl pod zem, mačkal se do přeplněných elektrických vlaků, za nepředstavitelného lomozu a řinkotu se někam řítil, pak se proudem spěchajících nechal unášet zpátky na povrch, do neznámých ulic, které vypadaly naprosto stejně jako ty předešlé…

Nakonec na město klesl večer, rozsvěcela se mdlá, slabá pouliční světla zavěšená vysoko nad zemí, takže téměř nic neosvětlovala, na hlavních třídách už prakticky nebylo k hnutí a na ústupu před tím mraveništěm se Maxim ocitl v jakési poloprázdné a polosetmělé boční ulici. Tady pochopil, že už toho dneska bylo dost, a zůstal stát.

Spatřil tri rozsvícené zlatavé koule, blikavý modrý nápis, svinutý ze skleněných trubek naplněných luminiscenčním plynem a dveře, za nimiž bylo vidět polosklepní místnost. Už si stačil zjistit, že takovými třemi zlatavými koulemi se zpravidla označují podniky, kde dostanete najíst. Seběhl po vydrolených schodech a uviděl šálek s nízkým stropem, zhruba deset prázdných stolků, podlahu posypanou silnou vrstvou dosud čistých pilin a skleněnou chladicí vitrínu, zastavěnou nasvícenými láhvemi s duhově zbarvenými nápoji. V kavárně skoro nikdo nebyl. Za chromovaným pultem vedle vitríny se majestátně pohybovala starší tvarohovitě kyprá žena v bílé blůze s vyhrnutými rukávy a opodál u kulatého stolku nedbale seděl pomenší, ale dobře stavěný muž s bledou hranatou tváří a silnými černými kníry.

Maxim vstoupil, vybral si stolek a posadil se. Kyprá matróna za pultem pohlédla někam k Maximovi a cosi ochraptěle a silně zavolala. Kníráč se na něj prázdnýma očima zadíval taky, odvrátil se, chopil se vysoké sklenice s průzračnou kapalinou, která stála na stole před ním, přiložil ji k ústům a zase postavil na místo. Někde bouchly dveře a do lokálu vešla mladičká milá dívenka v bílé krajkové zástěrce, našla Maxima očima, přistoupila k němu, opřela se konečky prstů o stolek a zadívala se kamsi nad jeho hlavu. Měla čistou hebkou kůži, lehké chmýří na horním rtu a hezké šedé oči. Maxim se ukazovákem galantně dotkl špičky nosu a pronesl:

»Maxim.«

Dívka se na něj nechápavě zadívala, jako by si ho teprve teď všimla. Byla tak milá, že se Maxim mimoděk zazubil od ucha k uchu, ona se taky usmála, ukázala si na nos a řekla:

»Rada.«

»Dobře,« zaradoval se Maxim. »Večeře.«

Přikývla a na něco se zeptala. Maxim pro každý případ taky přikývl. Usmál se a zadíval se za ní — byla útlá, lehounká a on si potěšeně uvědomil, že i v tomto světě žijí hezcí lidé.

Kyprá ženština za pultem pronesla dlouhou bručlavou sentenci a ukryla se ve své chromované pevnosti. Maxim zjistil, že vousáč se na něj dívá. Nevlídně, nepřátelsky. Po bližším zkoumání se ukázalo, že muž je hotové ztělesnění ponuré zakaboněnosti. Maxim si zatím nedokázal vysvětlit, čím to je, ale ten muž v něm probouzel samé nepříjemné asociace — s vlkem nebo možná s opicí. Aťsi. Nebude si ho všímat.

Rada se vynořila znovu a postavila před Maxima talíř s kouřící porcí kaše z masa a zeleniny a nádobu ze silného skla, obsahující světlou napěněnou tekutinu.

»Dobře,« pochválil ji Maxim a poplácal po vedlejší židli na znamení, aby si přisedla.

Moc si přál, aby si k němu Rada sedla hned, dokud bude jíst, a něco mu vyprávěla a on by poslouchal a taky chtěl, aby pocítila, jak se mu líbí a jak se po jejím boku cítí příjemně.

Ale Rada se jen pousmála a zavrtěla hlavou. Něco prohodila — Maxim porozuměl jen slovu sedět — a vrátila se k pultu. Škoda, pomyslel si Maxim. Chopil se dvouzubé vidličky a pustil se do jídla, pokoušeje se ze třiceti slov, která znal, sestavit větu, která by dívce tlumočila jeho přízeň, sympatie a potřebu sblížení.

Rada stála opřena o pult s rukama zkříženýma na prsou a pokukovala po něm. Pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, se na sebe usmáli a Maxim se divil, proč je Radin úsměv vždy o něco bledší a nejistější. Těšilo ho dívat se na ni, přestože se do toho příjemného pocitu postupně mísil rostoucí neklid. Potěšení zakoušel i z jídla, které bylo nečekaně chutné a zřejmě dosti výživné. Zároveň už však postřehl podmračený, tísnivý pohled kníratého muže a neomylně zachycoval nevoli kypré matróny za pultem… Opatrně usrkl z těžké sklenice — bylo to pivo, chladné, čerstvé, ale po pravdě řečeno přespříliš silné. Alespoň pro znalce.

Vousáč něco řekl a Rada přistoupila k jeho stolku. Zapředli spolu tlumenou a nevraživou debatu, ale vtom Maxima napadla velká moucha a on byl nucen se s ní utkat. Byla masivní, modrá a drzá: Zdálo se, že na něj nalétává ze všech stran najednou, bzučela a temně pištěla, jako by se chystala vyznat Maximovi lásku, nechtěla už nikdy odlétnout a naopak zůstat tady, s Maximem a jeho talířem, chodit po nich, olizovat je — a byla úporná a řečná. Všechno skončilo tím, že Maxim udělal nějaký nesprávný pohyb a ona se zřítila do piva. Štítivě přestavil sklenici na vedlejší stolek a dojídal ragú. Mezitím k němu znovu přistoupila Rada a tentokrát už bez úsměvu se na něco zeptala.

»Ano,« řekl Maxim pro jistotu. »Rada je hezká.«

Pohlédla na něj s upřímným úlekem, odešla k pultu a vrátila se s malou sklenkou tmavohnědé tekutiny na tácku.

»Chutná,« řekl Maxim a laskavě a ustaraně se na děvče zadíval. »Co špatně? Rado, sedněte mluvit. Musíme mluvit. Nesmím odejít.«

Tento pečlivě připravený proslov na ni udělal nečekaně špatný dojem. Maxim měl dokonce pocit, že se co nevidět rozpláče. Roztřásly se jí rty, něco zašeptala a vyběhla ze sálu. Něco dělám špatně, pomyslel si zkormouceně Maxim, ale naprosto nechápal, co konkrétně.

Uvědomoval si jedno: Ani muž s knírem, ani kyprá dáma si nepřejí, aby s ním Rada »sedět« a »mluvit«. Ale protože to rozhodně nebyli ani zástupci vedení restaurace a už Vůbec ne nějací strážci zákona a protože Maxim zřejmě žádné zákony neporušil, názoru těch dvou rozhněvaných lidí nebylo třeba věnovat pražádnou pozornost.

Kníráč sice tiše, ale s krajně podrážděnou intonaci cosi procedil skrz zuby, naráz dopil svou sklenici, vydoloval zpod stolu silnou lakovanou špacírku, vstal a pomalu se přiblížil k Maximovi. Posadil se proti němu, položil hůl napříč před sebe, a aniž se na Maxima jedinkrát podíval, začal zcela nepochybně promlouvat právě k němu — drtil mezi zuby těžká, pomalá slova, prokládaná častým massarakš, jeho řeč připadala Maximovi stejně černá a naleštěná jako jeho zlověstná hůl, v té promluvě byla temná hrozba, výzva, nevole a to všechno se zvláštně rozpouštělo ve lhostejné intonaci, lhostejné tváři a prázdnotě bledých skelných očí.

»Nerozumím,« řekl Maxim pohněvaně.

A kníráč k němu pomalu otočil bílou tvář, podíval se jakoby skrz něj, zvolna, sekaně položil nějakou otázku a najednou ze špacírky obratně vytrhl dlouhý lesklý nůž s úzkou čepelí. Maxim nejdřív nevěděl, co si v takové situaci počít. Protože ani netušil, co říct a jak reagovat, zvedl ze stolu vidličku a zatočil s ní v prstech. Tohle gesto mělo na vousáče ohromující vliv. Měkce odskočil, ani nestačil vstát, převrátil židli a napřáhl nůž před sebe, jeho kníry se naježily a obnažily dlouhé žluté zuby. Kyprá žena za pultem pronikavě zavřeštěla. Maxim překvapeně vyskočil. Vousáč se najednou ocitl v jeho těsné blízkosti, ale vtom odněkud vyběhla Rada, postavila se mezi ně a začala nahlas a jasně křičet — nejdřív na kníratého, pak se obrátila a svůj díl dostal i Maxim. Ten nerozuměl vůbec ničemu, kdežto vousatý se jedovatě zaštířil, popadl svou špacírku, ukryl do ní nůž a klidně zamířil k východu. Ve dveřích se obrátil, mrštil do lokálu pár přidušených slov a zmizel.

Bledá Rada s chvějícími se rty zvedla povalenou židlí, utřela ubrouskem rozlitou hnědou kapalinu ze stolu, sebrala špinavé nádobí, odnesla ho, a když se vrátila, něco Maximovi řekla. Ten se zmohl jen na »ano«, ale tentokrát to nepomohlo. Rada podrážděným hlasem Ještě jednou opakovala totéž, ale Maxim vycítil, že není ani tak rozzlobená, jako spíš vylekaná. »Ne,« řekl Maxim tentokrát a žena za pultem se příšerně rozeřvala, zatřásla odulými tvářemi, a tak Maximovi nezbývalo, než se přiznat: »Nerozumím.«

Žena za neustálého povyku vyběhla ze svého úkrytu, přihrnula se k Maximovi, postavila se před něj s rukama v bok, chvíli ještě kvílela, ale pak ho popadla pod krkem a začala mu neurvale prohledávat kapsy. Zkoprnělý Maxim se vůbec nebránil, jen pořád opakoval: »To se nesmí!« a vyčítavě se díval po Radě. Matróna ho strčila do prsou, a jako by dospěla k nějakému strašlivému rozhodnutí, vrhla se zpátky ke svému pultu a popadla telefonní sluchátko.

»Fank!« vykřikl Maxim. »Fank špatně. Jít! Špatně!«

Pak všechno napětí zcela neočekávaně opadlo. Rada kypré ženě něco řekla, ta zavěsila, ještě chvilku bublala, a nakonec se uklidnila. Rada posadila Maxima zpátky na jeho místo, postavila před něj novou sklenici piva a k jeho nepopsatelné radosti a úlevě si k němu konečně přisedla. Jistou dobu šlo všechno výtečně. Rada pokládala otázky, Maxim zářil blahem a odpovídal »nerozumím,« kdežto kyprá žena opodál něco bručela. Maxim se vypjal k další větě a uvedl, že »déšť je massarakš špatně mlha«. Rada se zalykala smíchy. Pak přišla ještě jedna mladičká, dosti sympatická dívka, se všemi se pozdravila, někam s Radou odešly a po chvíli se Rada vrátila už bez zástěrky, v lesklém červeném plášti s kapuci a s velkou kostkovanou taškou v ruce.

»Jdeme,« řekla a Maxim vyskočil.

Jen tak odejít se jim však nepodařilo. Matróna znovu zvedla poprask. Zase se jí cosi nelíbilo, zase něco požadovala. Tentokrát mávala perem a kouskem papíru. Rada se s ní nejdřív hádala, ale pak do sporu zasáhla I druhá dívka a postavila se na stranu kypré ženy. Řeč byla o něčem zcela evidentním a Rada nakonec ustoupila. A všechny tři se daly do Maxima. Nejdřív jedna po druhé, potom všechny sborem opakovaly jednu jedinou otázku, které Maxim přirozeně nerozuměl. Jen bezradně rozhazoval rukama. Rada všem přikázala, aby byli zticha, lehce poklepala Maxima po hrudníku a zeptala se:

»Mak Sim?«

»Maxim,« opravil ji.

»Mak? Sim?«

»Maxim. Mak se nesmí. Maxim.«

Na to se Rada dotkla svého nosu a pronesla:

»Rada Gaal. Maxim…«

Maxim konečně pochopil, že z nějakého důvodu potřebují znát jeho příjmení, což bylo zvláštní, ale mnohem víc ho zarazilo něco jiného.

»Gaal?« zeptal se. »Gaj Gaal?«

Rozhostilo se ohromené ticho.

»Gaj Gaal!« opakoval Maxim s nadějí v hlase. »Gaj dobrý muž.«

Strhl se velký halas. Všechny tři ženy se rozpovídaly jedna přes druhou. Rada Maxima hladila a na cosi se vyptávala. Bylo zřejmé, že ji zajímá, odkud Maxim Gaje zná. Gaj, Gaj, Gaj, míhalo se v záplavě nesrozumitelných slov. Problém Maximova příjmení byl rázem zapomenut.

»Massarakš!« zvolala nakonec matróna a rozchechtala se, dívky se taky zasmály, Rada vtiskla Maximovi do ruky svou kostkovanou tašku, uchopila ho v podpaždí a vykročili do deště.

Prošli tou špatně osvětlenou uličkou až na konec a odbočili do jiné, osvětlené ještě spořeji a po obou stranách vozovky nepořádně vydlážděné kočičími hlavami lemované dřevěnými, ke straně nachýlenými domy; a zase někam odbočili, a ještě jednou, křivolaké uličky byly naprosto pusté, cestou nepotkali vůbec nikoho.

Rada nejdřív živě štěbetala, často opakovala Gajovo jméno a Maxim zase vytrvale tvrdil, že Gaj je dobrý, jen k tomu ještě německy dodával, že mlátit lidi do obličeje není správné, že mu to připadá divné a že tomu nějak nerozumí. Jenže čím byly uličky křivolačejší, užší, tmavší a rozbahněnější, tím tišší a kusejší byly Radiny výklady. Občas se zastavila, zadívaly se do tmy a Maxim si myslel, že hledá co nejschůdnější cestu, jenže ona zřejmě ve tmě pátrala po něčem jiném, protože louže vůbec neviděla, a Maxim ji co chvíli musel zatáhnout na sušší místa; tam, kde bylo samé bláto, ji prostě popadl do náruče a přenášel ji — moc se jí to líbilo, pokaždé strnula blahem, ale okamžitě ji to zase pouštělo, protože se panicky bála.

Bála se tím víc, čím dál byli od kavárny. Maxim se nejdřív pokoušel o neurospojení, aby jí dodal trochu elánu, ale stejně jako ve Fankově případě se mu to nepodařilo. Když opustili čtvrť periferních brlohů, dostali se na katastrofálně zabahněnou nedlážděnou cestu, po jejíž pravé straně se táhl nekonečný mokrý plot se zrezivělým ostnatým drátem nahoře, zatímco vlevo se prostírala neproniknutelně tmavá, smrdutá, zanedbaná pláň bez jediného světýlka, Rada zvadla docela — div neplakala — a Maxim ve snaze alespoň trochu jí zvednout náladu spustil jednu po druhé ty nejveselejší písničky, které znal. Pomohlo to, ale ne na dlouho, jen na konec plotu. Pak znovu přišly únavně fádní domy — dlouhé, žluté, patrové, s tmavými okny; vanuly z nich pachy stydnoucího kovu, organických maziv a ještě čehosi dusivého a čadivého, řídce a kalně svítily lampy a v dálce, v nějakém opuštěném průjezde stáli zimomřivě schoulení lidé. Rada se zarazila.

Zaryla se prsty do jeho předloktí a cosi přerývaně zašeptala, — cloumal jí strach, hlavně o něj. Neustále šeptajíc ho táhla zpátky a on se podroboval, protože se domníval, že se jí tak uleví, jenže pak pochopil, že je to prostě bezděčný projev zoufalství, a vzepřel se.

»Pojďme,« navrhl jí laskavě. »Pojďme, Rado. Špatně ne. Dobře.«

Poslechla jako dítě. Vedl ji, třebaže nevěděl kam, náhle však věděl všechno — bála se těch mokrých postav — a velice se podivil, protože na nich nebylo nic strašného a nebezpečného: docela obyčejní, vlhkým chladem zkroušení domorodci, kteří z neznámého důvodu stojí na dešti a třesou se zimou. Nejdřív byli jen dva, potom se odněkud vynořil ještě třetí a čtvrtý s ohýnky narkotických tyčinek u úst.

Maxim kráčel prázdnou ulicí mezi žlutými domy přímo k těm postavám, Rada se k němu tiskla stále pevněji a on ji objal kolem ramen. V duchu si řekl, že se nejspíš mýlí a že Rada se netřese strachy, ale taky zimou. Na mokrých lidech skutečně nebylo nic hrozivého; prošel kolem nich, kolem těch přihrblých, prokřehlých mužů s protáhlými obličeji a rukama vraženýma hluboko v kapsách, kteří zimomřivě podupávali, aby se trochu zahřáli, ubohých chlápků, otrávených narkotiky, kteří si jeho ani Rady zcela zjevně vůbec nevšímali, dokonce na ně ani nepohlédli, přestože kolem nich prošel tak blízko, že slyšel jejich nezdravý, nepravidelný dech. Doufal, že teď se Rada uklidní — už byli za průchodem —, ale najednou, jako by vyrašili z bláta, jako by se vyloupli ze žlutých zdí, se před nimi objevili a přehradili jim cestu další čtyři, stejně umáchaní a ubozí, ale jeden z nich v ruce třímal silnou dlouhou hůl a Maxim ho poznal.

Pod oprýskanou kopulí jakéhosi nesmyslného oblouku se v průvanu komíhala holá žárovka, zdi tohoto průchodu byly potažené plísní a křivolakými puklinami, pod nohama popraskaný zaneřáděný beton se špinavými stopami tisíců nohou a automobilových pneumatik. Vzadu se ozval tlumený dusot. Maxim se ohlédl — čtveřice s rukama v kapsách, kterou před chvílí minuli, je dobíhala, muži sípavě, trhaně oddechovali a v běhu vyplivovali ty svoje nechutné narkotické tyčinky… Rada přidušeně vykřikla, pustila jeho ruku a on měl pocit, že je tu strašně málo místa. Přitiskli ho ke zdi a ti muži ho těsně obstoupili: Rukou se ho zatím ani nedotkli, ještě je ani z těch kapes nevytáhli a dokonce se na něj vůbec nedívali — prostě stáli kolem něj, neumožňovali mu jediný pohyb a on přes jejich hlavy viděl, že dva další drží Radu, k níž už přistoupil kníráč, líně přehodil špacírku z pravé ruky do levé a stejně líně a bez zájmu ji uhodil do tváře.

Bylo to tak šílené a k neuvěření, že Maxim ztratil smysl pro realitu. V jeho vědomí se něco zlomilo. Lidé zmizeli. Zbyli tu jen dva — on a Rada — ostatní zmizeli. Místo nich v blátě nemotorně a příšerně přešlapovala hnusná a nebezpečná zvířata. Už nebylo město, nebyl průjezd s obloukem a žárovka nad hlavou — zbyl tu jen kraj neproniknutelných, neschůdných hor, země Oz na Pandoře, jeskyně, odporná past, kterou na něj připravily holé skvrnité opice, a do jeskyně lhostejně civěl rozmazaný žlutý měsíc, a bylo třeba se rvát, aby to přežil. A tak se začal rvát, jako se rval tenkrát na Pandoře.

Čas poslušně přibrzdil svůj běh, vteřiny se natáhly donekonečna a v průběhu každé z nich se dalo učinit plno nejrůznějších pohybů, zasadit spoustu úderů a vidět všechny útočníky najednou. Byly nemotorné, ty opice, zvykly si mít co do činění se sobě podobnými šelmami, a nejspíš si prostě ani nestačily uvědomit, že tentokrát volily nesprávně, že nejlepší by bývalo rychle utéct, ale ony se také pokoušely rvát… Maxim popadl další zvíře za spodní čelist, jediným rázem vyvrátil poddajnou hlavu dozadu a hranou dlaně udeřil do bledého pulsujícího krku, okamžitě se otáčel k dalšímu, uchopil, trhl a sekl a zase uchopil, trhl a sekl — v mračnu páchnoucího dravého dechu, v dunivém tichu jeskyně, ve žlutavé uslzené polotmě — a špinavé křivé spáry zasáhly jeho krk, a sklouzly, žluté tesáky se mu zahryzly hluboko do ramene, a sklouzly taky… Kolem nestál už nikdo a k východu z jeskyně spěchal vůdce s obuchem, protože jako všichni vůdci se mohl pochlubit nejrychlejší reakcí; proto také první pochopil, co se to tady odehrává. A Maximovi přišlo na okamžik líto, jak šnečí je ta jeho rychlá reakce — vteřiny se vlekly stále pomaleji a rychlonohý vůdce se plazil co noha nohu mine — a Maxim proklouzl mezi vteřinami, dostihl ho, ještě v pohybu ho jediným seknutím srazil a okamžitě ustal… Čas znovu získal normální rytmus, jeskyně se proměnila v oblouk, měsíc v žárovku a země Oz na Pandoře se znovu stala nepochopitelným městem na nepochopitelné planetě, mnohem nepochopitelnější než Pandora.

Maxim klidně stál, odpočíval, svěšené ruce ho brněly. Pod jeho nohama se ztěžka převaloval vousatý vůdce. Z Maximova zraněného ramene se valila krev. Vtom ho Rada uchopila za ruku, vzlykla a přejela si jeho dlaní po mokrém obličeji. Rozhlédl se. Po betonové podlaze se jako pytle povalovala těla. Mechanicky je spočítal, s vůdcem jich bylo šest, a pomyslel si, že dva stačili utéct. Radiny doteky mu byly nevýslovně příjemné a věděl, že konal tak, jak konat měl, a udělal jen to, co musel udělat — ani o kapku míň, ani o kapku víc. Ti, co stačili utéct nebyli daleko, ale on se za nimi nehnal, přestože by je snadno dohnal, kdyby chtěl: Ještě teď slyšel, jak na konci tunelu panicky buší jejich podpatky… A ti, co uniknout nestačili, ti leží, někteří z nich zemřou a někteří už jsou mrtví, a on teď chápal, že jsou to přece jen lidé, ne opice, ani pancéřoví vlci, přestože jejich dech byl smrdutý, doteky dravci a záměry špinavé a odporné. A přece zakoušel jistou lítost, jako by ztratil dřívější čistotu, jako by přišel o zdánlivě neoddělitelný kousek duše někdejšího Maxima, věděl, že tamten Maxim zmizel navždy, bylo mu z toho trochu trpko a budilo to v něm jakousi dosud nepoznanou hrdost…

»Pojďme, Maxime,« pronesla tiše Rada.

Poslušně vykročil za ní.


»Zkrátka a dobře vám upláchl.«

»Nedalo se nic dělat.. . Sám nejlíp víte, jak to v takových případech vypadá…«

»Zatracená práce, Fanku! Vy jste přece nic dělat nemusel. Stačilo by, kdybyste si býval vzal řidiče.«

»Já vím, že je to moje vina, ale koho by napadlo…«

»Už toho nechte. Co jste zatím podnikl?«

»Jakmile mě pustili, zavolal jsem Megovi. Megu nic neví. Pokud se vrátí k němu, profesor nám to okamžitě oznámí… Dál jsem nechal sledovat všechny domovy pro slabomyslné… Nemůže utéct daleko, lidé ho prostě nenechají, je příliš nápadný…«

»A dál?«

»Vzbouřil jsem svoje lidi na policii. Přikázal jsem jim, aby sledovali všechny přestupky proti veřejnému pořádku včetně porušování pravidel silničního provozu. Nemá doklady. Vydal jsem pokyn, aby mi byly zasílány zprávy o všech zadržených bez dokladů… Nemá žádnou šanci ztratit se nám z dohledu, i kdyby chtěl… Podle mého názoru je to otázka dvou tří dnů… Jednoduché jako facka, banální záležitost…«

»Banální! Co mohlo být banálnější: Posadit se do vozu, zajet do televizního studia a přivézt sem jednoho muže… A vy jste si neporadil ani s takovou maličkostí.«

»Je to moje vina. Ale fatální shoda okolností…«

»Už jsem řekl, že okolnosti mě nezajímají. Skutečně vypadá jako šílenec?«

»Těžko říct… Nejspíš asi připomíná divocha. Dobře umytého a udržovaného horala. Ale snadno si dokážu představit situaci, kdy vypadá jako blázen… A pak, ten věčný idiotský úsměv, kreténské žblebtání místo normální lidské řeči… A celkově vypadá jako pitomeček…«

»Chápu. Vaše opatření schvaluji… A ještě něco, Fanku. Spojte se s ilegály.«

»Cože?!«

»Pokud ho v několika nejbližších dnech nedopadnete, určitě se objeví mezi ilegály.«

»Já ovšem nechápu, co by divoch mohl pohledávat mezi ilegály.«

»V ilegalitě pracuje hodně divochů. Nechte už těch hloupých otázek a dělejte, co vám říkám. Pokud vám unikne ještě jednou, propustím vás.«

»Podruhé už mi neuteče.«

»To jsem rád. Co máte ještě?«

»Zajímavý drb o Puchýřoví.«

»O Puchýřovi? Co konkrétně?«

»Omlouvám se, Poutníku… Kdybyste dovolil, raději vám to pošeptám do ucha…«

Загрузка...