Plutonie

14. TRUCHANOVŮV DOPIS

Když rozvažovali o další cestě výpravy, shodli se všichni na tom, že Nansenova země už poskytla výpravě nejen mnoho nových, ale i mnoho nevysvětlitelných poznatků a že se nevysvětlitelná fakta množí každým dnem cesty.

Průzkumy posledního dne ukázaly, že za tundrou začínají lesy; jít tudy se saněmi a psy bylo nemyslitelné. Nezbývá tedy než tu nechat saně, část nákladu a psů, jít dál pěšky a nést nejnutnější věci na zádech.

Naprosto však nevěděli, jak daleko se tyto lesy táhnou a na co za nimi narazí. Nejpravděpodobnějším se zdálo, že se teplo, rostliny a živočichové udržují jen na dně hluboké prolákliny Nansenovy země a že dál, na jejím opačném svahu, narazí zase na sněhy a ledy; pak tedy budou opět potřebovat saně, lyže a psy.

Potom by se hodil i druhý plán pro další cestu: putovat tundrou podle okraje ledů na saních, aby tak prozkoumali celý obvod prolákliny, a do jejího nitra podnikat výlety nalehko. Ale pak by prostředek prolákliny, pravděpodobně nejzajímavější, pokud půjde o rostlinstvo, živočichy a snad i nerosty, mohl zůstat neprobádán. Soudíc podle toho, že z okraje ledů do nitra prolákliny stékaly početné říčky, musela tam být rozlehlá jezera nebo jedno jezero veliké.

Každý plán měl své klady i své nedostatky. Pro který z nich se rozhodnout? Borovoj, Igolkin a Makšejev byli pro cestu po pokraji ledů, kdežto přírodopisci by ovšem byli raději pronikli do středu prolákliny, kde doufali, že najdou každý pro svůj obor mnoho materiálu.

Ostatně se mohli rozdělit na dvě skupiny: jednu s těžkým nákladem by vypravili po okraji, druhou, nalehko, napříč proláklinou, aby se setkali na protější straně. Ale kdo mohl vědět, jak daleko na východ a na západ se proláklina táhne a zda je ji možno obejít? Nenarazí cestovatelé na nepřekonatelné překážky a neoctnou se snad obě skupiny nebo jedna z nich v bezvýchodné situaci? A nezpůsobí snad tohle rozdělení záhubu celé výpravy?

Rozhodnutí tedy bylo velmi obtížné a mohlo mít řadu zlých následků.

Když to všechno Kaštanov uvážil, řekl svým druhům, kteří se ještě rozhorleně přeli a každý bránil svůj návrh:

„Nezapomeňte, že máme zapečetěnou obálku, kterou nám dal organisátor naší výpravy pro případ, že bychom se octli v obtížné, situaci. Smíme ji otevřít, když si nebudeme vědět rady, kde jsme a co dělat dál. Nemyslíte, že tato chvíle nastala? V poslední době jsme viděli tolik nevysvětlitelného a neobyčejného, a teď dokonce ani nevíme, kudy dál!“

Na Truchanovovu obálku všichni ostatní zapomněli, a proto svorně souhlasili s Kaštanovovým návrhem. Vyndali obálku z bedničky, v níž byly uschovány nejvzácnější přístroje a peníze. Kaštanov ji rozpečetil a četl nahlas:

„Drazí přátelé!

Chvíle, kdy čtete tyto řádky, je pro vás snad velmi zlá, ale doufám, že nebudete zklamáni v naději, že vám dám radu a vysvětlení. Musím se především přiznat, že jsem vás vtáhl do nebezpečného a neobyčejného podniku; ale kdybyste byli věděli, na jakou cestu jsem vás vyzval, byli byste mě považovali za blázna a byli byste výpravu odmítli. Už jednou jsem se o to pokusil — svěřil jsem se se svým plánem kterémusi vědci a vybídl jsem ho, aby organisoval výpravu z mých prostředků. Kategoricky však to odmítl a řekl mi, že jsem šílený fantasta.

Proto jediným způsobem, jak uskutečnit výpravu, jež ověří mé theoretické domněnky, bylo — zamlčet její konečné cíle a úkoly. Musil jsem ji vypravit jen jakoby k prozkoumání dosud neznámé plochy arktické oblasti. Mohlo se přece stát, že mé předpoklady jsou skutečně chybné a že výprava najde toliko ostrovy nebo pevninu pokrytou ledy, prozkoumá ji a šťastně se vrátí. Ani potom by mé výlohy s ní spojené nebyly zbytečné, protože by jednou provždy dokázala mylnost mé hypothesy a zároveň by odstranila poslední bílou skvrnu na mapě arktické oblasti.

Ale přejdu k postatě věci. Dlouhá řada pozorování na observatořích na Montblanku a Munku-Sardyku, studium literatury, řada údajů mnoha seismografických stanic a pozorování, jak rozdílné je zrychlení tíže na různých místech zemského povrchu, přivedly mě k závěru, že jádro naší planety nemá naprosto onen charakter, o jakém jsou dosud geologové a geofysikové přesvědčeni. Jsem si jist, že Země má větší nebo menší vnitřní dutinu, prázdný prostor, nejspíše s maličkým centrálním tělesem, jež už možná pohaslo. Tato dutina má spojení se zemským povrchem jedním nebo dvěma více či méně rozsáhlými otvory, které snad umožní proniknout na vnitřní povrch této duté koule.

Jen zvláštní výprava mohla potvrdit nebo vyvrátit mé kombinace, výprava vyslaná, aby našla jeden z uvedených otvorů, který ovšem bylo nutno hledat v dosud neznámých prostorách obou arktických oblastí. Pro začátek jsem zvolil severní oblast, protože je ruské výpravě přístupnější.

Jestliže se vám podařilo najít otvor, pokuste se do něho sestoupit. Možná, že jste už do něho nepozorovaně sestoupili v domnění, že sestupujete do hluboké pevninské prolákliny. Jeli tomu tak a máteli ještě síly a možnosti k pochodu, pokuste se proniknout hlouběji a prozkoumat, pokud to bude možné, tuto vnitřní zemskou dutinu. Ale zbůhdarma neriskujte svými životy!

Budeli se vám tento úkol z nějakých důvodů zdát nad vaše síly, vraťte se zpátky, protože už pouhé zjištění vchodu do zemské dutiny je obrovský objev. Prozkoumání dutiny pak může být svěřeno nové výpravě, vyzbrojené na základě získaných zkušeností. Jsem však přesvědčen, že jako opravdoví vědci budete se usilovně drát kupředu, když se octnete na prahu tak velikých a nádherných objevů. Ale prosím vás, abyste pečlivě posoudili situaci, uvážili všechna pro a proti a postupovali co nejrozumněji, aniž riskujete ztrátu toho, co jste už získali.

Možná, že se rozdělíte na dvě skupiny, z nichž jedna půjde do nitra dutiny a druhá zůstane u vchodu, aby pak šla na pomoc první nebo podala vědě zprávu o úžasném objevu.

Jsem hluboce zarmoucen, že mě osud zbavil možnosti podílet se na vaší práci, strastech i objevech a že jsem nucen omezit se na tento dopis. Jestliže vám nic nevysvětlil, nedbejte na něj. Buď jak buď, ze srdce vám přeji co nejvíc úspěchů.

N. I. Truchanov

«Polární hvězda»

14. června 1914“