Plutonie

13. NEČEKANÝ HOST

Když se lovci přiblížili tak, že na pahorku bylo možno rozeznat nejen jurtu, ale i obrysy lidí a psů, řekl Kaštanov svému příteli, který neměl tak ostrý zrak a sluch:

„Na našem stanovišti se děje něco zlého, lidé běhají sem tam, psi se mohou uštěkat.“

Oba se zastavili, aby lépe slyšeli. Skutečně: zřetelně sem doléhal zuřivý štěkot psů, pak se rozlehl výstřel, druhý a třetí.

„Jestlipak je nepřepadli mamuti nebo jiné pravěké obludy? Teď už bych tomu věřil!“ strachoval se zoolog.

„Poběžme rychleji, možná, že se nás nemohou dočkat!“

Dali se do běhu, pokud jim to jejich břemena a únava dovolovaly. Na úpatí pahorku odhodili lyže a chobot a v mžiku vyběhli nahoru.

Psi sebou trhali a štěkali na řemenech, v jurtě bylo prázdno. Ale Kaštanov a Papočkin spatřili na protějším svahu tmavou hmotu. Stáli u ní Borovoj a Igolkin s puškami v rukou.

Kaštanov a Papočkin byli naráz u svých přátel.

„Co se děje, co se stalo?“

„Ale tuhle se pokochejte!“ odpovídal vzrušený Borovoj. „Tahle obluda zaútočila na psy nebo psi zaútočili na ni. Seděli jsme v jurtě a začátek šarvátky jsme neviděli. Zkrátka, než jsme vyběhli s puškami, udupala nám dva psy! Tak tedy abychom jí tu zábavu překazili, poslali jsme jí do břicha pár výbušných střel. Roztrhaly jí žaludek.“

Igolkin odvedl psy, kteří obskakovali zabitou zvěř, a tři cestovatelé začali zvíře prohlížet. Sotva se mu Kaštanov a Papočkin podívali na hlavu, vykřikli jako jedním hlasem:

„Ale vždyť je to nosorožec!“

„Nosorožec tady, na polární pevnině?“ zapochyboval Borovoj. „Ovšem, je nosorožcům nápadně podoben, ty však jsem viděl jenom na obrázcích. Ale přece jen, cožpak může být tady v tundře zvíře, které je doma na rovníku? Ne, tomu nevěřím!“

„Ale uvěříte,“ vskočil mu do řeči Kaštanov, „že jsme právě teď lovili mamuty, rozumíte, mamuty? Dosud byli považováni jen za pravěká zvířata, která žila před deseti tisíci lety.“

„Smilujte se nade mnou!“ zanaříkal Borovoj. „Nežertujte tak krutě. Bojím se o svůj zdravý rozum. Všechno, co jsme viděli v posledních dnech, je tak neobyčejné a nadpřirozené! Pořád se mi zdá, že to všecko vidím ve snu nebo že jsem se zbláznil!“

„Ale uklidněte se, příteli!“ zvolal Kaštanov a chytil Borového za ruku. „Jsme všichni rozčileni. Taky jsme ohromeni tím, co jsme zatím viděli. Všechno je to podivné, dokud je to nevysvětlitelné, ale v přírodě nebývá nic nepřirozeného. Vzpomeňte si, že jsme na oddělené polární pevnině, hluboko ponořené pod povrch naší planety, odříznuté širokým pásmem ledů od ostatní pevniny. Na takové zemi musí být svérázné fysikální podmínky, které umožňují, že tady dál žije mamut, jenž v jiných zemích už dávno vyhynul. Proč by se nemohl zachovat i jeho vrstevník — nosorožec?“

„Africký nebo indický nosorožec v polární tundře!“

„Ne ovšem africký, nýbrž sibiřský, dlouhosrstý, který žil na Sibiři v tundrách s mamutem.“

„Tak vida! A já jsem nevěděl, že byli taky takoví nosorožci. Ale pročpak myslíte, že tohle není africký?“

„Tak se podívejte! Má dlouhou tmavohnědou srst, kdežto nosorožec v tropických zemích je holý; je větší než jiní živí představitelé tohoto ssavčího rodu; a přední obrovský roh je se stran zploštělý.“

Když Borovoj viděl, že Kaštanov a Papočkin berou tuhle úžasnou událost tak klidně, taky se uklidnil a zeptal se:

„A kde je mamut, kterého jste ulovili?“

„Sami jsme ho sem přece nemohli přitáhnout!“ rozesmál se Papočkin. „Zabili jsme ho v tundře dost daleko odtud. Bylo jich tam malinké stádo, čtyři kusy, a náš geolog je měl z dálky za strmé čedičové pahorky. Jenže tyhle vulkanické pahorky začaly potom k naší hrůze chodit po tundře, chachacha! A ostatně, kdepak máme chobot? Přinesli jsme jen chobot a ocas. Aby je psi neroztrhali!“

„Pojďme pro to!“

Fotografování, měření a popis nosorožce zabralo přes tři hodiny a teprve pak badatele napadlo, že je čas k odpočinku. Při obědě si vzpomněli, že chybí ještě dva jejich druzi, a polekali se, že se tak dlouho nevracejí.

„S tímhle sluncem, které věčně stojí v nadhlavníku, naprosto ztratíš jakýkoli pojem o čase,“ bručel Borovoj. „Ráno, v poledne, večer — pořád stejně! Zdá se, že je to den bez konce!“

„Tady je skutečně bez konce, jestliže slunce zůstává v jednom bodě oblohy,“ přikývl Kaštanov.

„V minulé tak zvané noci světlo přece jen zesláblo,“ poznamenal meteorolog. „Třebas to chcete vysvětlovat zhoustlou mlhou, ale vyšel jsem z jurty asi o půlnoci a všiml jsem si, že mlha nebyla hustší než ve dne, a tohle podivné slunce svítilo znatelně slaběji; a na jeho kotouči bylo vidět jakoby velké tmavé skvrny.“

„To je velmi zajímavé!“ zvolal profesor. „Proč jste nám o tom podivném jevu neřekl?“

„Podivným jevům se tady nevyhneš. Chtěl jsem se ještě jednou přesvědčit, než bych vám o tom řekl. Dneska kolem poledne jsem zase pozoroval to pomatené slunce a přesvědčil jsem se, že na něm tmavé skvrny nejsou. A tak jsem si myslil, že jsem se v noci prostě zmýlil.“

„Mám za to,“ řekl Papočkin, „že zatím co jsme putovali v mlze Nansenovou zemí, postihla centrální těleso našeho planetárního systému nějaká katastrofa. A proto taky stojí v nadhlavníku na 81° severní šířky a svítí ve dne v noci…“

„Třeba se naše Země pomaličku obrátila tak, že severní polární oblast je otočena přímo k Slunci?“

„Tady něco nechápu,“ zavrčel Borovoj. „Jak by mohlo bez vážných otřesů dojít v krátké době k tak značnému odklonu zemské osy?“

„Třebas jsme si v mlze a uprostřed ledů těch otřesů ani nevšimli. Jinak si nedovedu vysvětlit podivné postavení Slunce,“ trval na svém Kaštanov.

„A proč jste přesvědčen, že těleso, které teď vidíme, je to, které jsme viděli naposledy nad hřebenem Ruského hřbetu?“ zeptal se Borovoj.

„Co by to mohlo být jiného?“ užasl Papočkin.

„Proč bychom se nemohli stejně odůvodněně domnívat, že Měsíc začal svítit vlastním světlem nebo že do našeho planetárního systému náhodou zaletělo nové těleso, které samo svítí, a odvleklo za sebou naši Zemi jako souputníka?“ řekl meteorolog se záhadným úsměvem.

„Proč vyslovovat různé neuvěřitelné dohady!“ namítal Kaštanov. „Jsou přece domněnky, založené na zeměpisných faktech, že se naše zemská osa sklání. Tím se vysvětluje na příklad zalednění, které bylo v některých geologických dobách v Indii, v Africe, v Austrálii a v Číně, a naopak subtropická flora v jiných periodách v Zemi Františka Josefa, v Grónsku a tak dále.“

„Nepřu se o to, vy to musíte vědět lépe. Ale dneska jsem změřil zdánlivý průměr tohoto tělesa a vyšlo najevo, že je to dvacet úhlových minut, kdežto zdánlivý průměr Slunce je pouze šestnáct minut, jak jistě víte.“

„To je důležitý fakt!“ zvolal překvapený Kaštanov.

„A pročpak je tu místo žlutého světla narudlé?“

„Nezaviňuje to snad mlha?“ vskočil mu do řeči Papočkin.

„Taky jsem si to myslel. Ale dneska se mi poštěstilo spatřit to těleso, když se mlha docela rozptýlila. A přesto byl kotouč načervenalý, jako mívá Slunce, když stojí nízko nad obzorem a svítí skrze vlhčí spodní vrstvy atmosféry nebo za prašné bouře.“

„Ano, to je taky podivné.“

„Kdepak je naše Slunce, kam se podělo?“ polekaně se zeptal Papočkin.

„Cožpak vím! To je další článek v řetězu nepochopitelných jevů, jejichž svědky nám bylo souzeno stát se v posledních dnech.“

„Ano, celý řetěz,“ řekl zamyšleně Kaštanov. „Obrovská proláklina na pevnině, podivné chování magnetické střelky, nepochopitelné změny atmosférického tlaku, teplé počasí na šířce 81° — nikoli náhodné, soudíc podle téhle hranice ledu a zelené tundry, mamuti a nosorožci, kteří se tu procházejí, slunce, které není Slunce, ve dne v noci v nadhlavníku…“

„A bude toho ještě plno, o tom jsem přesvědčen. Tamhle jdou konečně naši přátelé a sázím se o cokoli, že přinášejí další podivný fakt.“

Všichni vyskočili a dívali se do dálky, kde už bylo skutečně dobře vidět dva muže, jak nesou cosi tmavého, pověšeného na dlouhé holi. Papočkin postavil čajník na lihový kahan a začal připravovat šašlyk z nosorožčího masa, kdežto ostatní se rychle rozběhli vstříc blížícím se mužům.

„To jsme si dali!“ prohlásil Makšejev. „Viděli jsme i krávy a býky, stříleli jsme, ale ulovili jsme jen tele a vlečeme je sem už dobré tři hodiny.“

„A nasbírali jsme v tundře zajímavé rostliny, docela zvláštní, dokonce bych řekl pravěké, kdybych je sám nebyl trhal!“ dodal Gromeko; za zády se mu houpalo nacpané botanické pouzdro.

Makšejev a Gromeko jedli, popíjeli čaj a vypravovali, co viděli.

„Asi deset kilometrů cesty táhla se stále stejná tundra, ale sušší než tady. Pak na ní bylo víc rostlinstva, objevily se keře a dokonce nevysoké stromy…“

„Polární bříza a polární vrba, ale nové druhy, a pak i ubohoučký modřín,“ dodal Gromeko. „Našli jsme taky kvetoucí rostliny, některé jsem vůbec neznal, některé byly popsány různými badateli jako představitelé pravěké kanadské flory.“

„Nakonec jsme došli k úzké, ale velmi hluboké říčce, přes kterou nebyl brod, a zamířili jsme podle ní po proudu dolů. Stromy pak už byly vyšší než člověk, z keřů mezi nimi byla houština, kterou jsme se jen stěží prodírali. A tu jsme narazili na stádo turů, které se šlo napít.“

„Jakých turů?“ zeptal se se zájmem Papočkin.

„Nejvíc připomínali divoké yaky,“ opravil ho Gromeko. „Byli černí, s dlouhou srstí, s ohromnými silnými rohy a s hrbolem na hřbetě.“

„Tak vypadali býci,“ pokračoval Makšejev, „a druhá zvířata, zřejmě krávy, byla trochu menší a rohy měla slabší a kratší; kromě toho tam bylo několik telat. Myslil jsem si, že v tundře najdeme jen bahenní ptactvo a drobnou zvěř, proto jsem si s sebou vzal pouze brokovnici.“

„A já jsem pušku vůbec neměl!“

„Nu, a tak jsme mohli hrubými broky, které jsem měl v brašně, vystřelit jen na tele. Stádo se schovalo v houštině a tele se svalilo do řeky, odkud jsme je vylovili a podřízli nožem.“

„Tele vážilo dobrých padesát kilo a domů jsme je museli táhnout dvanáct kilometrů. Proto jsme je vyvrhli, aby bylo lehčí, ačkoli jsme věděli, že to Semjona Semjonoviče nepotěší.“

„Nu, ten má dostatečnou útěchu,“ zasmál se Kaštanov. „Jestlipak víte, jaký šašlyk jste teď snědli?“

„To byl nějaký polární zajíc či co. Nevím, existuje něco takového?“

„Kdepak zajíc, ale nosorožec, a dokonce pravěký!“

„Fuj! Tak to jste tedy našli někde ve věčně zmrzlé půdě tundry mrtvého nosorožce a rozhodli jste se, že ochutnáte maso, které se za desetitisíce let uleželo?“ užasl Gromeko. „Kdybych to byl věděl, nebyl bych jedl. Teď mi bude zle.“

„Ale byl to dobrý šašlyk, jen trochu tuhý,“ prohlásil Makšejev.

„Však není divu, takové staré maso!“

„A jestlipak víte,“ zeptal se zase Papočkin, „že vás k večeři uctíme ovarem z mamutího chobotu?“

„Ale hrome!“ rozkatil se Gromeko. „To nás chcete otrávit či co? Zkoušíte, jak působí na žaludek současného člověka různé geologické mršiny?“

Makšejev, který si za svých toulek po Aljašce a Čukotce odvykl čehokoli se štítit, řekl:

„Četl jsem, že sloní chobot je náramná pochoutka, ale mamutí chobot, to je jistě dokonalost sama.“

„Ne, já ho jíst nebudu!“ zlobil se Gromeko. „Raději si upeču telecí játra, jsou aspoň čerstvá.“

Když se pak ostatní dosyta nasmáli úžasu svých druhů, prozradili jim, co všechno se za den událo, ukázali jim mrtvého nosorožce, chobot, ocas a chomáč mamutí srsti a botanik se uklidnil. Dokonce začal s ostatními řešit otázku, jak a s čím uvařit ten veleslavný chobot, a vytáhl z kapsy několik hlaviček planého česneku, které našel nedaleko od místa, kde se setkali s tury.

„Tahle zelenina chobot dobře okoření,“ řekl. „Škoda, že česneku bylo tak málo.“

Po večeři se rozhodli, že tu zůstanou ještě den, aby všichni společně došli k místu, kde leží zabitý mamut, a přinesli k jurtě zásoby masa a části jeho těla, jež měly být zachovány pro sbírky.

„Teď se můžeme vážně zamyslit, kam a jak se pustíme dál,“ vybídl je po večeři Kaštanov. „Náš průzkum nám k tomu poskytl materiál. A při řeči pomůžeme zoologovi vypreparovat lebky nosorožce a telete, které se schovají. Ostatně, Semjone Semjonoviči, k jakému druhu to tele zařazujete?“

„Kdybych nebyl na vlastní oči viděl živého mamuta a sibiřského nosorožce,“ odpověděl zoolog, „řekl bych, že tur, kterého jsme potkali, byl příbuzný dnešního tibetského yaka. Ale teď se opovažuju domnívat, že to byl prapůvodní tur, který vymizel se zemského povrchu spolu s mamutem a nosorožcem.“