Plutonie

9. SVAH BEZ KONCE

Severní svah hřbetu měl naprosto jiný charakter. Byla to nekonečná sněhová pláň, která se mírně skláněla k severu. Psi snadno táhli saně dolů po svahu. Ale počasí se zhoršilo: úporný jižní vítr hnal husté mraky, které se valily skoro na sněhu a úplně zastíraly rozhled; každou chvíli se rozpoutala vánice. Jen proto, že cestovatelům vál vítr do zad a mráz nepřesahoval 1015°, mohli pokračovat ve své cestě bez zvláštních obtíží. Trhliny byly dost časté, ale všechny byly úzké, a tak je snadno přecházeli. Jenom vánice je nutila postupovat velmi opatrně, protože čerstvý sníh tyto pasti často docela schovával. Na sklonku dne se vánice rozzuřila tak, že jurtu postavili jen s velikým vypětím sil.

Nazítří ráno byla jurta zaváta až po střechu. Borovoj, který vstal dřív než ostatní, aby stačil provést meteorologická pozorování, vrazil hlavou do závěje, sotva otevřel dveře. Museli se prokopat. Když vylezli ven, uviděli, že všechny saně i psi zmizeli — kolem jurty se vršily jen velké závěje. Ale nebylo těžké se dovtípit, že věci i zvířata jsou prostě zasypány sněhem, protože na krádež a na útěk psů v téhle sněhové pustině bylo zbytečné i jen pomyslit. Všichni je tedy museli vykopávat. Když psi uslyšeli lidské hlasy, začali se zpod závějí vyhrabávat sami, aby dostali dříve ranní krmení. Byl to zajímavý pohled, jak se hned tady, hned tam začíná zdvíhat závěj a z ní se nakonec s radostným kňučením vyhrabává černá, bílá nebo strakatá huňatá hlava.

Na nekonečné pláni ležel čerstvý sníh v tenké vrstvě — nebyla silnější než půl metru — a nasypal se do závějí jen kolem překážek: kolem jurty, saní a psů. Protože sněžilo za silného větru, nebyl povrch sněhu dost pevný, a ačkoli se lyžaři příliš nebořili, saně a psi vázli. Museli je často střídat, protože přední saně, které ostatním razily cestu, měly nejtěžší práci a psi, kteří je táhli, brzo se unavili. Toto střídání a měkký sníh bránily v rychlém postupu. A tak i když vítr zeslábl a vánice ustala, i když cesta vedla s kopce po stejnoměrném svahu a trhliny byly docela zaváty sněhem, urazili za den jen dvaadvacet kilometrů a zastavili se asi pětapadesát kilometrů od průsmyku. Tady zřídili třetí skladiště.

V noci se vánice znovu rozpoutala s dřívější prudkostí a ráno se musili zase prokopávat. Závěje však byly mělčí. Teď už bylo čerstvého sněhu na pláni dobrý metr. Postupovali mnohem obtížněji. Když za den urazili všeho všudy patnáct kilometrů, byli všichni tak unaveni, že se zastavili na nocleh dřív než jindy. Krajina i počasí si zachovávaly svou skličující jednotvárnost.

Večer vánice ustala a skrze mraky, které se jako dřív válely skoro po povrchu nekonečné zasněžené pláně, vykouklo občas slunce, jež viselo nízko nad obzorem. Obraz, který pozorovatelům vyvstal před očima, byl naprosto fantastický: sněhobílá pláň; chomáče a cáry šedých mračen, které se po ní rychle plazí a neustále mění tvar; sloupy drobných vloček víří v slunci; hned tu, hned tam v bělošedé, matné sunoucí se mlze jasně růžové odrazy pronikajících slunečních paprsků; slunce se hned objeví jako rudá koule, hned zmizí za šedivou clonou. Po večeři se naši cestovatelé dlouho obdivovali tomu obrazu, až je únava zahnala do jurty a do spacích pytlů.

Třetího dne sestupu tlakoměry ukázaly, že krajina je už na úrovni mořské hladiny, ale pláň se stále ještě svažovala na sever.

Když Borovoj zaznamenal stav tlakoměru a oznámil to svým druhům, Makšejev zvolal:

„Co to? Už jsme sjeli s Ruského hřbetu a nepřišli jsme na jedinkou ledovcovou řeku, na jedinkou trhlinu!“

„Daleko překvapivější je,“ poznamenal Kaštanov, „že tu má být mořský břeh, a tedy i konec ohromného ledového pole, které se svažuje po severním srázu tohoto hřbetu a podle našeho měření je dlouhé sedmdesát kilometrů. Tady, podle toho, co známe o okraji antarktické pevniny, má být vysoký sráz, ledová stěna vysoká sto nebo dvě stě metrů, a u jejího úpatí širé moře anebo aspoň pláně ker a mezi nimi jednotlivé ledovce. Vždyť tenhle ledovec se přece pohybuje a tlačí na mořský led!“

„A zatím,“ dokončil Borovoj, „ledová pláň pokračuje v pořád stejném sklonu a ani dál, pokud je vidět, nejsou žádné známky svědčící o blízkosti moře — stále jižní vítr a nízká mračna, která se téměř plazí po zemi.“

„Zítra se všechno vysvětlí,“ utěšoval je Gromeko, „uvidíme moře i sráz ledové stěny, zjistíme, že tam končí Nansenova země a zároveň i naše výprava.“

„Jak to, že skončí?“ ozvalo se několik hlasů.

„Nevím, proč bychom pluli po moři,“ vysvětlil Gromeko. „Objevili jsme zemi, přešli jsme přes velký hřbet, zbývá nám jen zpáteční cesta.“

„Ale nejdřív se musíme pokusit prozkoumat severní břeh téhle země, pokud nám stačí síly a zásoby,“ řekl Kaštanov, „a teprve pak se vrátit k» Polární hvězdě«.“

Ani nazítří však nenastal obrat. Sněhová rovina se nezměnila a v stejném sklonu se svažovala k severu, vítr úporně vál cestovatelům do zad, jako by je poháněl kupředu, valila se nízká mračna a občas se z nich sypal sníh. Všichni čekali, že svah co nevidět skončí, chvátali a s napětím se dívali kupředu; všichni se těšili, že už brzo dorazí k moři. Ale marně. Míjela hodina za hodinou, kilometr za kilometrem, až je nakonec všechny únava donutila, aby se zastavili a přenocovali.

Když postavili jurtu, všichni se shlukli kolem Borového, který prováděl měření na rtuťovém tlakoměru; všichni chtěli vidět jeho výsledky, protože na kapesních tlakoměrech už ručičky vystoupily přes stupnici a neukazovaly řádně tlak vzduchu.

„Podle hrubého výpočtu jsme sestoupili už asi čtyři sta metrů pod hladinu moře,“ zvolal meteorolog, „jestliže na Nansenově zemi není teď oblast neobyčejně velké anticyklony. Tlakoměr ukazuje osm set milimetrů!“

„Pokud vím,“ poznamenal Kaštanov, „k anticyklonám s takovým tlakem vzduchu na Zemi nedocházívá. Kromě toho od té doby, co jsme na Nansenově zemi, počasí se nezměnilo a vůbec nepřipomíná počasí při anticykloně.“

„Tak co to potom je?“ zvolal Papočkin.

„Pevnina zřejmě neskončila a její severní část tvoří velmi hlubokou proláklinu, která spadá stovky metrů pod úroveň mořské hladiny.“

„Cožpak je to možné?“ zeptal se Gromeko.

„Proč by ne! Na Zemi jsou známy podobné prolákliny, na příklad kotlina Jordánu a Mrtvého moře v Palestině, proláklina Kaspického moře, Ljukčunská proláklina ve Střední Asii, objevená ruskými cestovateli, a konečně i dno Bajkalského jezera na Sibiři, které je přes tisíc metrů pod mořskou hladinou.“

„Proláklina Mrtvého moře taky není malá, její dno je asi čtyři sta šedesát pět metrů pod úrovní hladiny moře,“ dodal Makšejev.

„Ať už je to jakkoli, objev takové hluboké prolákliny na polární pevnině bude krajně zajímavým a závažným výsledkem naší výpravy,“ uzavřel Borovoj.

K všeobecnému údivu se planina i nazítří svažovala dál a ani počasí se neměnilo.

„Lezeme do nějaké bezedné díry,“ žertoval Makšejev. „To není plochá proláklina, ale spíše jícen, možná, že je to kráter vyhaslé sopky.“

„Ale rozměrů na Zemi nevídaných,“ podotkl Kaštanov. „Do toho jícnu sestupujeme už čtyři dny a průměr kráteru zřejmě dosahuje tří set kilometrů nebo i víc; tak veliké krátery jsou známy jen na Měsíci. Na neštěstí jsme na celém svahu nenašli jedinký útes, ani nejmenší kousek horniny, která by nám vysvětlila původ téhle prolákliny. Svahy kráterů musí být vytvořeny z různých láv a vulkanických tufů.“

„Na jižním svahu Ruského hřbetu a na jeho hřebeni jsme viděli čediče a čedičové lávy,“ připomněl Papočkin. „Některé známky o sopečné povaze téhle prolákliny tedy máme.“

„Krátery vyhaslých sopek, v nichž je až nahoru sníh a led, jsou známy na Aljašce,“ dodal Makšejev.

Toho dne večer vypověděl i rtuťový tlakoměr; jeho trubička se naplnila rtutí až nahoru a museli vyndat hypsothermometr a určit tlak vzduchu podle teploty varu vody. Odpovídal hloubce osmi set čtyřiceti metrů pod hladinou moře.

Všichni si všimli, že se večer trochu setmělo. Paprsky půlnočního slunce nepronikaly zřejmě přímo do téhle hluboké prolákliny. Zmatek cestovatelů vzrostl také proto, že toho dne vypověděl i kompas. Jeho střelka se otáčela, třásla a nemohla se uklidnit a ukázat, kde leží sever. Museli se řídit směrem větru a celkovým sklonem planiny, aby jeli dále na sever. Neklid kompasu připisoval Kaštanov také vulkanické povaze prolákliny, protože je známo, ze velké spousty čediče mají vliv na magnetickou střelku.

Ale nazítří se cestovatelé několik kilometrů od místa, kde přenocovali, setkali s nenadálou překážkou: sněhová planina se opírala o řetěz ledovcových útesů, který jim přetínal cestu do nedohledna na obě strany. Útesy se místy zdvíhaly strmě do výšky deseti až patnácti metrů, místy pak to byla změť velkých a malých navršených ledových ker. Vylézt na ty hromady i bez naložených saní bylo obtížné. Museli se zastavit, aby útesy prozkoumali. Makšejev a Borovoj se vyšplhali na nejvyšší hromadu a přesvědčili se, že i vpředu, kam jen dohlédnou, táhnou se stejné hromady a útesy.

„To nevypadá jako pás tříště mořského ledu,“ prohlásil Makšejev, když se vrátil k saním. „Tříšť se netáhne bez přerušení do šířky několika kilometrů.“

„Zřejmě jsme došli na dno prolákliny,“ řekl Kaštanov, „a tahle změť je způsobena náporem ohromného ledovce ze severního svahu Ruského hřbetu, po kterém jsme sestupovali.“

„Pravděpodobně je celé dno prolákliny vyplněno chaoticky nakupenými krami,“ poznamenal Borovoj. „Také ostatní její svahy musí být pokryty ledovci, které se svažují ke dnu.“

„A protože je proláklina nesmírně rozlehlá, nestačil ji led dosud zaplnit tak, jako jsou zaplněny krátery aljašských sopek,“ dodal Makšejev.

„Musíme se však tak či onak přes toto dno dostat, abychom pokračovali v cestě na sever a zjistili, jak je proláklina velká a jak vypadá protější svah,“ prohlásil Kaštanov.

„Ze všeho nejsnazší bude postupovat při úpatí ledovců, abychom je po dně prolákliny obešli k protilehlému svahu,“ navrhl Gromeko.

„Ale co když ta proláklina není kráter sopky, nýbrž údolí mezi dvěma hřbety?“ zeptal se Papočkin. „Pak se může táhnout sto nebo dvě stě kilometrů, aniž se nám podaří Nansenovu zemi přejít.“

„A kam se pustíme podle úpatí ledovcového pruhu, abychom je obešli: napravo nebo nalevo?“ zeptal se Borovoj.

„Půjdeme nalevo. Možná, že tam narazíme na takové místo, kde kry nebudou tak nakupeny, a budeme moci bez zvláštní námahy přejít dřív na druhou stranu.“

Po tomto rozhodnutí zamířili cestovatelé nalevo, to jest na západ, soudíc podle větru, protože se kompas stále nemohl uklidnit a ukázat sever. Vlevo od nich se zdvíhala, sněhová pláň se sotva patrným sklonem, napravo se vršily ledové kry a skály; nízká mračna stále zakrývala nebe a dokonce narážela na vrcholky nejvyšších ker. Kolem poledne si povšimli místa, kde se zdálo, že je možno projít přes nakupené kry. Hromady ledu byly nižší, tu a tam bylo mezi nimi vidět mezery. Tady se zastavili, aby zřídili čtvrté skladiště, a Borovoj s Makšejevem se nalehko vypravili do nitra ledovcového pruhu na průzkum. K večeru se vrátili a oznámili, že pruh je asi deset kilometrů široký, že jej lze přejít, i když ne zrovna lehko, a že je za ním hladký výstup na protější svah prolákliny.

Utekly dva dny krušné práce, než se dostali přes ledovcový pruh. Občas museli v nakupených krách prosekávat stezku, aby spojeným úsilím lidí a psů přetáhli postupně všechny saně. Na noc si nepostavili jurtu, ale zalezli si, aby byli chráněni před větrem, za ohromnou strmějící kru. Psi se poschovávali ve škvírách a jámách mezi kupami ledu. Po takové dřině však všichni spali tvrdě a nikterak jim nevadilo sténání a skučení větru, který různohlase hučel ve změti vysoko nakupených ledovcových ker.

Nazítří se dostali na druhou stranu přehrady. Když se zastavili, aby přenocovali, podpálil Borovoj lihový kahan hypsothermometru a byl pevně přesvědčen, že mu ukáže touž výšku jako před ledovým pásem, tedy asi devět set metrů pod mořskou hladinou. Když však vsunul teploměr do rourky kotlíku, rtuť stoupla na 105°, pak na 110° a pořád ještě stoupala.

„Stůj! Stůj!“ volal Borovoj. „Kam se hrneš, chceš rozbít sklo?“

„Co je, co se stalo?“ ozvaly se výkřiky.

Všichni vyskočili a shlukli se kolem přístroje, postaveného na jedné z beden.

„To svět neviděl, to svět neslyšel!“ zvolal Borovoj vzrušeným a rozechvělým hlasem. „V téhle zatracené díře se voda vaří při teplotě 120°!“

„A co to znamená?“

„To znamená, že jsme se podle ledového pruhu spustili do nějaké propasti. Teď si ani nedovedu představit, kolik tisíc metrů pod mořskou hladinou odpovídá téhle teplotě varu. Počkejte, musím se podívat do tabulek.“

Sedl si na spací pytel, vytáhl z kapsy ukazovatel k určování výšek, zahloubal se do tabulek a na okraji listu začal něco vypočítávat. Zatím jeho druzi přicházeli jeden za druhým k přístroji, aby se přesvědčili, že teploměr skutečně ukazuje +120°. Světlý sloupek se zastavil u tohoto znaménka a rozptýlil všechny pochyby.

Mlčení užaslých mužů rušilo jen lehké klokotání vody, která se vařila v přístroji.

Ale tu se ozval hluboký vzdech Borového a pak jeho slavnostně pronesená slova:

„Podle hrubého výpočtu odpovídá bodu varu při +120° záporná výška pěti tisíc sedmi set dvaceti metrů.“

„To není možné! Nezmýlil jste se?“ volali.

„Přesvědčte se sami! Tady máte tabulky. Ovšem že v nich nejsou přesné údaje pro tuhle teplotu varu, kterou mimo laboratoř nikdo nikdy nepozoroval. Lze to vypočítat jenom přibližně.“

Kaštanov přehlédl výpočet a řekl:

„Naprosto správně. Za ty dva dny, kdy jsme slézali mezi krami, sestoupili jsme ve vzdálenosti deseti až dvanácti kilometrů o čtyři tisíce devět set metrů.“

„Ale takový svah jsme nepozorovali!“

„Lezli jsme s vrcholu Montblanku a nevěděli jsme o tom! To je neuvěřitelné!“

„A nepochopitelné! Nutno se domnívat, že změť ledových ker je ledovcový proud na příkrém svahu, který vede z kráteru do hrdla tohoto obrovského vulkánu.“

„Z kterého teď budeme muset vylézat právě takovou ledovcovou řekou na druhou stranu!“

„A já nemohu pochopit, proč jsou mračna tak hustá a proč už tolik dní fouká vítr pořád z jihu,“ přidal se Borovoj.

Ale domněnka o druhém ledovém pásmu se nepotvrdila. Nazítří vedla cesta po sněhové planině s povlovným stoupáním. Pro to a pro teplé počasí postupovali těžko. Teploměr ukazoval několik stupňů nad nulou, sníh tál a lepil se na sanice. Psi šli celou cestu krokem. Do večera tak urazili pětadvacet kilometrů. O tom, že krajina stoupá, nebylo pochyb, a když Borovoj připravoval hypsothermometr, byl přesvědčen, že ukáže menší hloubku než včera.

Ale voda se dlouho nevařila; konečně se z ní začalo kouřit a Borovoj zasunul teploměr. Po chvilce volal:

„Čert ví, co to je! To je… To je…“ a začal nadávat.

„Co je? Co se stalo? Teploměr praskl?“ ptali se ho.

„Já prasknu — nebo se v téhle díře zblázním!“ zuřil meteorolog. „Podívejte se, kdo se zbláznil — já, nebo teploměr?“

Všichni vyskočili a běželi k hypsothermometru. Rtuť ukazovala +125°. „Dneska jsme vystupovali nebo sestupovali?“ zeptal se Borovoj chvějícím se hlasem.

„To se ví, že jsme stoupali! Celý den! To je beze sporu!“

„Ale voda se vaří o 5° výše než včera u ledovcové bariéry! A to znamená, že jsme dneska nestoupali, ale že jsme sestoupili přibližně o tisíc čtyři sta třicet metrů.“

„A jsme tedy asi sedm tisíc sto padesát metrů pod mořskou hladinou!“ vypočetl rychle Makšejev.

„Ale to je nepředstavitelné!“ zasmál se Papočkin.

„Uvěřit, že jsme v ledovém pásmu příkře sestupovali, to bylo ještě možné,“ dodal Kaštanov. „Ale uvěřit, že jsme sestoupili skoro o půl druhého kilometru, když cesta zřejmě vedla nahoru do svahu, to odporuje zdravému rozumu.“

„Jestli jsme se všichni nezbláznili, pak s vámi souhlasím!“ nevlídně odpověděl Borovoj.

V té chvíli se vrátili Gromeko a Igolkin, kteří odešli z jurty, aby nakrmili psy. Lékař řekl:

„Ještě jeden podivný fakt! Dneska je znatelně jasněji než včera u ledových ker!“

„A včera bylo jasněji než na druhé straně bariéry,“ dodal Makšejev.

„Zcela správně!“ přitakal meteorolog. „Zdejší nejtemnější noc, podobná světlé petrohradské»bílé noci«, byla před ledovou bariérou. Předpokládali jsme, že jsme na dně prolákliny, a oslabení světla bylo pochopitelné: paprsky polárního slunce nemohou proniknout tak hluboko.“

„Ale teď jsme sestoupili nesrovnatelně hlouběji, a noc je mnohem světlejší!“

Ještě dlouho posuzovali všechny odporující si skutečnosti, a když se ničeho nedopídili, šli spát. Ráno Borovoj vylezl první z jurty, aby provedl pozorování.

Vítr vál pořád z jihu a hnal stále stejná šedivá mračna, která zakrývala ve vzdálenosti sta nebo dvou set metrů krajinu. Teploměr ukazoval 1° a sněžilo.

„Dneska si musíme ověřit, zda stoupáme nebo klesáme,“ navrhl Makšejev. „Mezi přístroji máme lehký nivelační přístroj a tyče.“

Byla to stále táž sněhová planina, sníh však trochu umrzl a šlo se snadněji. Svah nebyl prudký, ale zjevně stoupal; i několikerá měření, která za den provedli, potvrdila to, co viděly oči i o čem svědčil krok psů.

Za den urazili jen třiadvacet kilometrů, protože nivelační měření zabralo mnoho času.

Jakmile postavili jurtu, Borovoj vytáhl své přístroje; teploměr ukázal +128°! Borovoj začal šťavnatě nadávat a odplivl si.

„Jediné vysvětlení je to, že v téhle proláklině neplatí fysikální zákony platné pro zemský povrch a že je nutno vypracovat nové,“ pravil Kaštanov.

„To se snadno řekne — vypracovat,“ zlobil se Borovoj. „Narychlo je nevypracuješ! Stovky vědců se po desetiletí namáhaly, a tady je to všechno k ničemu, jako bychom byli na jiné planetě! Nemohu se s tím smířit a jsem ochoten jít do pense!“

Při tomhle meteorologově závěru se všichni rozesmáli, ale Borovoj přece jen začal počítat a prohlásil, že za den vystoupili, tedy vlastně sestoupili o osm set šedesát metrů a že jsou asi devět tisíc metrů pod mořskou hladinou.

„Našel jsem zmínku v rukověti fysiky,“ poznamenal Kaštanov. „Je tu, že se voda vaří při 120° za tlaku dvou atmosfér a při 134° za tlaku tří atmosfér. Teď máme tlak asi dvě a půl atmosféry.“

„Je pochopitelné, že při takovém tlaku je ti špatně a točí se ti hlava,“ prohlásil Borovoj nevlídně.

Ostatní potvrdili, že už od noci strávené na ledové bariéře je jim hůř, že je tlačí na prsou, že je bolí hlava, obtížně se pohybují a mají těžké sny.

„A pejskům je taky špatně,“ přidal se Igolkin. „Jako by zeslábli a táhnou hůř, ačkoli svah není příkrý. Myslil jsem si, že jsou jen unaveni, a ono je to tohle!“

„Bylo by zajímavé změřit všem tep,“ navrhl Gromeko. „Kolik máte normálně, Ivane Andrejeviči?“

„Sedmdesát dva,“ odpověděl Borovoj a podal lékaři ruku.

„No tak, a teď čtyřicet čtyři! To je znatelný rozdíl. Při takovém tlaku pracuje srdce pomaleji, a to je znát na celkovém stavu.“

„A což když klesání bude pokračovat, tak to se srdce docela zastaví?“ zeptal se Makšejev.

„Nu, nebudeme přece sestupovat až do středu zeměkoule!“ rozesmál se Gromeko.

„A proč by ne?“ zavrčel Borovoj. „Tenhle odporný trychtýř jde možná do středu Země. Teď už věřím všemu. A dokonce se ani divit nebudu, když z něho vyjdeme mezi ledy jižního pólu.“

„Ale odpusťte, to je hloupost,“ poznamenal Kaštanov. „Nemůže být ani díra skrz naskrz zeměkoulí, ani kráter do středu Země. To by bylo proti všem zákonům geofysiky a geologie.“

„Tak vida! A s fakty, která odporují všem zákonům meteorologie a která už pozorujeme, s těmi se smiřujete? Uvidíte, že zákony vaší geologie poletí taky k čertu!“

Kaštanov se rozesmál.

„Meteorologie, Ivane Andrejeviči, je lehkomyslná věda,“ řekl žertem. „Obírá se nestálou atmosférou s jejími cyklonami a anticyklonami, jejichž příčiny jsou dosud nejasné. Ale geologie je založena na pevné základně — na pevné zemské kůře.“

„Pevná základna!“ rozkatil se Borovoj. „Dokud jí nezatřese pěkné zemětřesení, při kterém každý geolog ztrácí hlavu, když ne něco horšího!“

Všichni se váleli smíchy.

„A pak,“ pokračoval meteorolog jedovatě, „víte, jak vypadá zemská kůra do hloubky sotva dvou tří kilometrů, ale určujete, z čeho se skládá nitro Země! A kolik hlav, tolik hypothes o povaze toho nitra. Podle mínění jedněch je zemské jádro tvrdé, podle mínění druhých je řídké, podle názoru jiných je plynné. Vyznejte se v tom!“

„Všechno má svůj čas, vyznáme se! Každý předpoklad, jestliže je odůvodněn, znamená další krok k poznání pravdy. A pokud jde o zemské nitro, to se mýlíte. Teď právě seismika, to jest nauka o zkoumání zemětřesení, umožňuje nám novými způsoby dovědět se víc o složení zemského jádra.“

„A rád bych věděl, co bude zítra,“ zakončil. „Teď můžeme čekat každý den nějaká fakta na první pohled nepochopitelná; ale když se v nich vyznáš, skládají se do společného řetězu příčin a následků.“

Nazítří sněhová pláň stoupala dál, ale slaběji. Stále vál jižní vítr, nízké mraky se převalovaly a stlaly skoro po povrchu země a zastíraly dálku. K polednímu stoupání téměř ustalo a k večeru začala. planina klesat — psi se rozběhli rychleji a lyžaři jim stěží stačili. Teplota se držela kousek pod nulou a cesta byla snadná. Najednou Borovoj, který šel jako vždy vpředu, zamával rukama a zvolal:

„Stůjte, počkejte! Bojím se, že jsme zabloudili.“

Všichni se k němu rozběhli. Držel v rukou kompas a upřeně ho pozoroval.

„Co je?“ zeptal se Kaštanov.

„Nejdeme na sever, ale na jih, zpátky k ledovému pásmu. Podívejte se, severní konec střelky neukazuje kupředu po naší cestě, ale zpátky!“

„Kdy jste si toho všiml?“

„Právě teď. Vždyť od té doby, co kompas začal bláznit, přestal jsem mu věřit a vedl jsem karavanu podle větru, který ustavičně vane z jihu. Ale teď mě zmátl opačný sklon planiny, protože jsme z kráteru ještě nemohli vyjít. Vytáhl jsem kompas a viděl jsem, že přestal bláznit a že neukazuje směr cesty na jih, ale na sever.“

„Vítr však nám pořád vane do zad!“

„Mohl se v noci obrátit.“

„Ne,“ prohlásil Makšejev. „Vítr se neobrátil. Stavíme jurtu pořád dveřmi po větru, to jest k severu, aby je sníh nezavál. Dneska ráno, pamatuju si to přesně, stála jurta ještě dveřmi po větru.“

„Tak tedy se dnes přes den poznenáhlu měnil, my jsme se polokruhem otočili a šli jsme zpátky.“

„Anebo se kompas nějak přemagnetisoval.“

„Kdyby aspoň vykouklo slunce anebo se ukázaly hvězdy, abychom se přesvědčili, kam jdeme,“ postěžoval si Borovoj.

„Ať je tomu tak či onak, měli bychom se zastavit na nocleh a prověřit s kompasem v ruce několik kilometrů naší cesty, která je jasně patrná po stopách na sněhu,“ prohlásil Kaštanov. „Jestli jsme se otočili, brzo to poznáme.“

Postavili jurtu a Makšejev a Gromeko běželi po stopách zpátky; Borovoj uvedl vodu v hypsothermometru do varu a rtuť vystoupila skoro stejně vysoko jako včera. Nevelké stoupání v první polovině dne bylo zřejmě úměrné odpolednímu klesání. Za dvě hodiny se Makšejev s Gromekem vrátili. Prozkoumali deset kilometrů cesty, která vedla stále po přímé linii shodně se směrem větru. Proto rozhodli, že větru mohou věřit víc než kompasu a že mají i dál jít podle větru.

Ani tentokrát se v noci nesetmělo; kalný svit pod hustými mračny neustal.

Nazítří se svažovala planina prudčeji. Teplota stoupla trochu nad nulu, sníh rozbředal a cesta, přestože šli s kopce, byla obtížnější. Po poledni se objevily kaluže a malé potůčky, které se vlnily mezi pahorky a nakonec mizely ve štěrbinách, zavátých sněhem. Pro nocleh si museli vybrat vyvýšenou plošinku a vykopat kolem jurty příkopy, aby odvedli vodu z tajícího sněhu.

Když Borovoj připravoval hypsothermometr, byl přesvědčen, ze rtuť vystoupí ještě výš než včera, protože celý den sestupovali po svahu záhadné prolákliny. Ale teploměr ukázal 126° a záporná výška krajiny přes to, že celý den klesali, se nezvětšila, ale zmenšila se o pět set sedmdesát metrů. Úplně zmatený meteorolog se nervosně rozesmál.

„Nové překvapení, nová záhada! Dneska ráno jsme se rozhodli, že nebudeme věřit kompasům, teď musíme začít nedůvěřovat i hypsothermometru!“

Ostatní cestovatelé se shlukli kolem přístroje, který vyváděl takové kousky, prověřovali, co jim ukázal, znovu a znovu vařili vodu, ale výsledek byl stále týž. Přes to, že zřejmě sestupovali — a o tom nebylo možno pochybovat, protože potůčky tekly týmž směrem — tlak vzduchu se nezvětšoval, ale zmenšoval. V minulých dnech však tomu bylo naopak — tlak se při stoupání nezmenšoval, ale vzrůstal. Zdálo se, že fysikální zákony, vypracované pokoleními vědců podle pozorování na zemském povrchu, jsou v téhle proláklině polární pevniny nepoužitelné, anebo dostaly naprosto jiný smysl. Nevysvětlitelných jevů přibývalo.

Všechny to zajímalo, všichni byli rozčileni, ale nikdo to nedovedl pochopit a vysvětlit. Zbývala jen naděje, že nejbližší budoucnost jim dá klíč k vysvětlení hádanky.

„Ale jaká je to sněhová pustina!“ poznamenal Papočkin. „Po setkání s pižmovými tury v průsmyku přes hřbet jsme mohli doufat, že další dny dají Michailu Ignatěviči a mně nějakou vědeckou kořist. Zatím jdeme od té doby málem dvanáct dní, urazili jsme přes dvě stě padesát kilometrů — a není tu absolutně nic, pořád a pořád jen sníh a led!“

„A dokonce Petr Ivanovič, kterému se dosud — pokud jde o sbírky — vedlo ze všech nejlépe, nemá žádné nové nálezy,“ dodal Gromeko.

„Jenom Ivan Andrejevič sbírá!“ podotkl se smíchem Makšejev.

„Já? Co jsem za tu dobu nasbíral?“ užasl Borovoj.

„Sbírku nepochopitelných fysikálních jevů,“ odpověděl za Makšejeva Kaštanov, který se dovtípil, nač Makšejev míří.

„To je prapodivná sbírka, ale zato lehká, to je něco jiného než vaše kamení!“ smál se Borovoj. „Ta nám saně nepřetíží.“

„Ale může být velmi závažná, až půjde o výsledky výpravy. Vždyť každý badatel by rád našel něco zvláštního, dosud neznámého! Vy jste měl zatím větší štěstí než my!“

Nazítří svah pokračoval, ba byl ještě patrnější. Ledovcová planina se začala rozpadat v ploché pahorky. V dolinách mezi nimi tekly potoky, sníh rozbředl a lyžovalo se těžko: lyže klouzaly, rozjížděly se do stran. Proto změnili způsob jízdy: lidé si sedli na saně, na každé jedna dvojice, a psi je táhli rychle dolů po svahu; lyžařskými holemi muži saně řídili a tlumili jejich výkyvy po nerovném ledu.

Toho dne si všimli, že mraky, které se stále valily nízko nad zemí nejsou šedivé, ale narudlé, jako by je ozařovalo zapadající, avšak neviditelné slunce.

Narudlé mraky se valily stále tak nízko, ledová planina ubíhala na všechny strany do nedalekého obzoru a byla také jakoby narudlá. Toto podivné osvětlení na dně hluboké prolákliny, kam nízké polární slunce svítit nemohlo, patřilo rovněž do sbírky nevysvětlitelných jevů, kterou si dělal Borovoj.

Toho dne se zastavili na hřebeni pahorku blízko velkého bouřlivého potoka s čistou vodou, takže už nemuseli čekat jako dřív, až jim v kotlíku roztaje sníh, aby si uvařili polévku a čaj.