Sannikovova země

VROUCÍ JEZERA

Naobědvali se už bez dalších nesnází, odpočinuli si a šli dále, držíce se břehu potoka, neboť doufali, že tak přijdou k jezeru. Tato naděje se také splnila; ač byla louka stále bažinatější, podařilo se jim projít podél potoka a brzy se jejich očím otevřel pohled na vodní pláň, jež měla asi půl kilometru v průměru a byla lemována zeleným rákosím. Velké trsy leknínu prostíraly po hladině své listy střídavě s drobnými lístky kotvice vzplývavé (vodního ořechu, trapa natans), rostliny, která na pevnině již téměř vymřela, ale zde jí bylo ještě hodně. Dno jezera, pokryté vodními rostlinami, klesalo zvolna do hloubky a v zeleni pod vodou se proháněli potápníci a plavala hejna drobných ryb. Dále na jezeře plavaly husy, kachny a rackové a pleskotem se na různých místech prozrazovaly větší ryby. Polední slunce, které se prodralo mraky, osvětlovalo šikmými paprsky tento mírový obraz bohatého života, na této šířce neuvěřitelného.

„Ale vždyť potůček neteče do jezera, ale vytéká z jezera!“ zpozoroval Gorjunov.

„A co to pro nás znamená?“

„To znamená, že vody v kotlině musí někde vytékat do moře, že tedy horský hřeben musí být někde přerušen až k úpatí.“

„Dejme tomu, že tomu tak je.“

„Musíme si o tom vážně pohovořit. Sněhové závěje, po nichž jsme sešli dolů, v létě roztají natolik, že po nich nebudeme moci již nahoru. Jedině průrva v horách nám umožní dostat se z kotliny.“

„Ale možná, že ani neexistuje,“ řekl Ordin. „Voda může odtékat vodním kanálem. V proudech lávy často bývají tyto kanály. Vzpomeňte si na delfíny havajských ostrovů z přednášek.“

„Copak to je?“ zeptal se Kosťakov.

„Jsou to dlouhé tunely v proudech lávy, které se táhnou od mořského břehu do hloubky země. Za přílivu se naplňují vodou a vyrážejí trhlinami jako fontány. Odtud pochází také jejich název.“

„Není správný, protože delfíni nevypouštějí fontány vody jako velryby, ale jen ve hře rozstřikují vodu,“ poznamenal Gorjunov. „Ale pro nás bude nepříjemné, jestli nebude někde průrva, protože budeme muset čekat do konce zimy, až závěje opět narostou.“

„Nu, což o to, vždyť jsme přece měli v plánu přezimovat v Sannikovově zemi, bude-li to možné. A nyní je jasné, že zde přezimovat můžeme.“

V tom okamžiku Gorochov, který nespustil oči s jezera, přerušil rozhovor voláním:

„Podívejte se, co se to tam děje! Nějaká nestvůra leze z vody!“

Uprostřed se voda pomalu vzdouvala, jako by tam byl velký plochý pahorek nebo bublina. A najednou ta bublina praskla a vyvalil se z ní kotouč páry, jež se rychle rozplynula ve vzduchu. Od tohoto místa se pak po celém jezeru rozbíhaly v kruzích vlny a ptáci se na nich houpali.

„Snad tu žije v hloubce velryba nebo jiné velké zvíře,“ mínil Gorochov.

„Velryby nežijí v slané vodě,“ poznamenal Gorjunov. „Co ale může být příčinou tohoto zjevu?“

Zatím vyňal Ordin z pouzdra teploměr a ponořil jej do vody. Gorochov se zasmál, neboť se mu zdálo nesmyslné zjišťovat tak, kdo žije v jezeře.

„Představte si, že voda má 25 °C!“ zvolal Ordin.

„25 °C časně z jara a na této zeměpisné šířce! To je nepochopitelné,“ řekl Kosťakov. „Nezmýlil jste se o 20°?“

„Změřte teplotu sám, jestli mi nevěříte.“

„Ale jak si tohle máme vysvětlit?“

„Jezero má zřejmě podzemní přítok horké vody nebo spíše páry, budeme-li usuzovat jen podle toho, co jsme viděli. A to je celkem v souladu s mou hypothesou, že je kotlina dno kráteru staré sopky, v jejíž hlubině se zachovalo ještě dostatek tepla, které občas uniká trhlinami.“

„Musíme počkat, nebude-li se tento zjev opakovat,“ řekl Gorjunov.

„Počkáme si. A řeknu vám, jestli je zde takových jezer mnoho, pak tu máme jednu z příčin teplého podnebí Sannikovovy země.“

Kruhové vlny se uklidnily a jezero bylo znovu hladké jako zrcadlo. Všichni se na ně v očekávání a se zájmem dívali. Gorjunov držel v ruce hodinky.

Za 32 minut po prvním vzdutí začala voda opět tvořit bublinu, která dosáhla výše asi 2 m, potom praskla a vyvalila se z ní pára.

„Vaše vysvětlení je zřejmě správné,“ řekl Gorjunov. „V pravidelných intervalech tu pára nebo horký vzduch vystupuje z hlubin země, a to nepřímo, prostřednictvím vody v jezeru, ohřívá kotlinu.“

„A jezer jsme tu viděli dost, když jsme prohlíželi kotlinu s výšky.“

„Ale já si přesto myslím, že to vypouští velryba fontánu,“ mínil Gorochov, pro kterého byly projevy vulkanismu něčím nepochopitelným.

„Jakpak by se mohla dostat velryba do jezera, Nikito? Nemohla přece přelézt přes tyhle hory.“

„A jakpak se sem dostali nosorožci, turové a koně, kteří nedovedou šplhat po kolmých svazích?“ zeptal se Kosťakov.

„Znáte špatně geologický vývoj Novosibirských ostrovů,“ namítl Ordin. „Na počátku čtvrtohor tvořily ještě část sibiřské pevniny a tehdy mohla být tato sopka, zřejmě již vyhaslá, obydlena zvířaty; potom nastaly zlomy v kůře zemské a veliké plochy klesly na mořské dno a ostatní se změnily v ostrovy. Cesta na pevninu a s ní i záchrana byla pro zvířata uzavřena, a když se zhoršilo podnebí, vymřelo všechno živé na všech ostrovech kromě Sannikovovy země, kde byla půda teplá.“

„To však ještě nevysvětluje, jak se zvířata dostala do téhle jámy!“

„Za prvé mohly tehdy existovat ve stěnách hlubší průrvy a ty se později zavalily. Za druhé jsme viděli jen nevelkou část okrajových hor a někde dále na sever může být i vhodnější vchod.“

„Já už vůbec nepochybuji, že zde objevíme ještě mnoho neočekávaného a zajímavého,“ řekl Gorjunov. „A jsem velmi rád, že peníze, které nám starý akademik s takovou důvěrou svěřil, nebyly vynaloženy naprázdno a že věda dostane tak cenný dar, jako je tato zahrada vymřelých zvířat.“

„A snad i lidí,“ dodal Ordin.

„Škoda je jen, že je naše výprava tak málo připravena na vědecké pozorování. Nemůžeme udělat to, co zkušení vědci, a tak nám jistě mnoho věcí ujde.“

„Co se dá dělat! Aspoň jsme objevili tuhle čarovnou zemi a cestu do ní. Akademie určitě zorganisuje velkou výpravu vědců různých oborů a my je sem povedeme.“

Za rozhovoru se uprostřed jezera opět zvedl vodní pahorek a jev se dopodrobna opakoval.

„Tentokrát jsem zachytil přesně čas,“ řekl Ordin, „interval je rovných 33 minut.“

„Ale jak mohou žít v téhle horké vodě ryby a ptáci?“ zajímal se Gorochov.

„Všiml jste si, že ptáci neplavou doprostřed jezera? Jistě je poblíž místa výbuchu voda příliš horká, a proto se jí vyhýbají.“

„A ryby se tam také nezdržují, vždyť mají stranou od tohoto místa prostoru dost.“

Když se už dost vynadívali na jezero, pustili se dále po pasece směrem ke kraji lesa. Na jednom místě narazili na rodinu nosorožců, která proběhla jejich tábořištěm; otec i matka ožírali se zdviženými hlavami mladé výhonky keřů a spokojeně hýbali ocasy, mládě hned uštipovalo trávu, hned zase dovádělo a neohrabaně poskakovalo; při pohledu na ně se neubránili smíchu; zdálo se jim, že to skáče pěkný soudek, ke kterému byly jako ze žertu přidělány čtyři tlusté sloupky. Cestovatelé se skryli za keři a dlouho se těšili pohledem na tuto rodinnou idylu, kterou také zvěčnili na fotografické desce. Jen Gorochov se díval na rodinu trochu prozaičtějšíma očima, i když se smál, když viděl skákat nosorožátko. Představoval si, kolik asi pudů sádla by se dalo získat z tohoto soudku a kolik dobrých pevných řemenů k saním by mohl nařezat z jeho kůže.

Už se chopil zbraně, aby uskutečnil své ekonomické úvahy, ale Gorjunov ho na štěstí v poslední chvíli zadržel a zašeptal mu:

„Zbláznil jsi se, Nikito? Staří nás rozšlapou, jestli se dotkneme jejich mláděte! S nimi nejsou žádné žerty!“

Opatrně se lesem nosorožcům vyhnuli a vyšli na stezku, která oddělovala další kus lesa; stromy tam dosahovaly již 10 metrů a hustý podrost jim bránil postupovat snadno a tiše vpřed. Stezka byla nebezpečná, poněvadž se na ní mohli setkat s nějakým velkým zvířetem; poučeni ze zkušenosti, kráčeli cestovatelé vpřed se zbraněmi připravenými k výstřelu a napřed pustili Krota, jenž byl zvyklý na bezlesou tundru na severu Sibiře a v lese nepobíhal houštím a nevzdaloval se od lidí.

V lese bylo mnoho živých tvorů. Kromě různých drobných ptáků spatřili jeřábky, pohvizdující si ve větvích, pestré sojky, navzájem se překřikující, straky přeletující se stromu na strom; slyšeli hlasy drozdů a jiných zpěvavých ptáků. Šustění v křoví svědčilo o tom, že jsou tam nějací drobní ssavci. Za jedním zákrutem, kdy stezka pokračovala přímo kupředu, uviděli v dáli temné obrysy nějaké veliké šelmy, zřejmě medvěda, který jim šel pomalu vstříc, očichávaje zemi. Když zpozoroval lidi, rychle zmizel se stezky a skryl se v houští.

„Těchto Míšů se tu zřejmě potlouká dost,“ poznamenal Gorochov.

„Jenže to jsou nějaké baby,“ řekl Kosťakov.

„Záleží na tom, na jakého trefíš! Když má hlad, pustí se i do člověka.“

„Musíme si zvyknout mít vždy v jedné hlavni pušky pro každý případ výbušnou střelu,“ mínil Gorjunov.

Tentokrát se táhl les bez přestání snad dva kilometry. Za ním se znovu objevil palouk s potůčkem, vroubeným dost velkými topoly, vrbami, zimostrázem, hlohy a šípkovými keři, z nichž zazníval mnohohlasý ptačí sbor. Podél potůčku se dostali až k jezeru, které bylo ještě větší než první a nemělo bahnité břehy.

„Co myslíte, tvoří se na tomto jezeře také bubliny? Bylo by to zajímavé zjistit,“ prohodil Ordin.

„Usadíme se tu, odpočineme si a podíváme se.“

Tak také udělali a seděli asi čtvrt hodiny, pozorujíce na různých místech ptáky; časté pleskání vody prozrazovalo hojnost ryb.

„To je, pane, pohoda, tohle by byl život,“ nadšeně prohlašoval Gorochov.

„Divoké zvěře a ryb kolik chceš, ne jako na naší ubohé tundře.“

„Nyní chápu, proč stěhovaví ptáci míří sem a nebojí se přeletu přes ledy a sněhy oceánu; tady si žijí jako v ráji,“ řekl Gorjunov.

„Je ale podivné, že sem nelétají všichni a mnoho jich zůstává v celé severní tundře.“

„Při stěhování se ptáci řídí pouze instinktem, děděným s pokolení na pokolení,“ vysvětlil Gorjunov.

„Sem létají jen ti, kteří se tu narodili, ale ti, kdo se narodili v tundře, zůstávají v ní a nelétají dále na sever, i když vidí, že tam ostatní odlétají.“

„Ba, kdyby byli ptáci chytřejší, žilo by se nám v tundře špatně. Stěhovaví ptáci a vypelichané husy nás zachrání často před vyhladověním, když je špatný úlovek ryb nebo zvěře,“ řekl Gorochov.

„Pozoroval jsem, že místy nelétají ptáci přímo, ale dělají velkou okliku jen proto, že tak létali jejich předkové, a vyhýbají se krajinám, které se nehodí k odpočinku, na příklad místům, jež byla kdysi dávno pokryta ledovci, anebo pralesům, které zatím byly vykáceny.“

V tom okamžiku se začala voda uprostřed jezera pomalu vzdouvat, ale ne jednou bublinou, nýbrž dvěma, trochu od sebe vzdálenými. Oba pahorky vypustily kotouče páry a splaskly.

„Budeme musit počkat na příští výbuch, abychom určili interval,“ navrhl Ordin.

„To nic, počkáme a zatím si uvaříme čaj.“

Našli si vhodné místo, rozdělali oheň a pověsili nad něj čajník. Gorochov vzal dvojku a pomalu se kradl k hejnu kachen, které plavaly poblíž břehu. Brzy zazněl výstřel, po něm kachny vzlétly, ale dvě zůstaly na místě. Pak se však ozval ještě druhý výstřel a hned za ním Gorochovův křik.

„Pojďte honem, pomozte!“

Všichni tři se chopili zbraní a utíkali k tomu místu; rákosí a keře je však poněkud zadržely; když se tam dostali, spatřili Gorochova, jak leží na břiše u vody, na níž se dělaly velké kruhy, jako by se tam právě ponořilo veliké tělo.

„Co je, co se stalo?“

„Přišli jste pozdě, drahouškové,“ vstávaje, řekl rozladěný Gorochov, „utekl.“

„Kdo? Co?“.

„Tuleň, opravdický tuleň,“ odpověděl s povzdechem lovec.

„To není možné,“ prohlásil Kosťakov. „V sladké vodě tuleň nežije. Byla to jistě vydra.“

„Prosím vás, co mi budete říkat!“ rozhořčil se Jakut. „Já jsem se přece v životě nalovil tuleňů!“

„Kde byl?“

„Tady venku, v bažině. Když jsem vypálil na kachny, zvedl se z trávy a díval se na mne jako na zjevení. Nevydržel jsem to a vpálil jsem do něho broky. Zamotal se, já se na něj vrhl a zavolal na vás. Než jste však přiběhli, vyrval se mi z rukou, vždyť víte, že je celý kluzký, člověk ho nemá za co chytit — a byl ten tam.“

„A jakpak byl veliký?“

„Moc ne, menší, než jsou naši. Možná, že to bylo mládě.“

„Jak by se dostal tuleň do jezera?“ rozpačitě se ptal Kosťakov. „To se mi nechce přece věřit.“

„Mýlíte se, Pavle Nikolajeviči,“ řekl Ordin. „Vzpomeňte si, že v Bajkale, rovněž sladkovodním jezeře, žije zvláštní druh tuleně, phoca sibirica. Říká se, že žije také v jezeře Oron, jež vzniklo rozšířením řeky Vitimy mezi dvěma hrázemi. A zde, tak blízko Ledového moře, je to ještě pochopitelnější.“

„Ale jak se mohl dostat do tohoto poměrně malého jezera?“

„To svědčí o tom, že jezera Sannikovovy země byla dříve větší a měla volnější spojení s mořem. Tehdy se sem také dostali tuleni; snad celá tato země tvořila mořský záliv, měla slanou vodu, ale pak se oddělila a záliv, který se změnil v jezero, stal se postupně sladkovodním, takže si tuleni pomalu, možná během celých pokolení zvykli na sladkou vodu.“

Cestovatelé se vrátili ke kypícímu čajníku a brzy se stali svědky druhého výbuchu páry ve středu jezera. Interval byl 40 minut.

Po svačině se naši cestovatelé přesvědčili, když obcházeli jezero po břehu, že měl Gorochov pravdu.

Na jednom místě spatřili, jak z vody vykoukla hlava nevelkého tuleně, který si je prohlížel kulatýma sametovýma očima. Ale psi, kteří poznali dobře známé zvíře, jež je pro ně lákavou kořistí, vrhli se s hlasitým štěkotem ke břehu: tuleň si pohrdlivě odfrkl a schoval se.

„Máte pravdu, Nikito. Je to určitě tuleň,“ doznal Kosťakov.