é sítě

17. Potomek Yggsdrasilův

Hrolfův pohřeb se konal ještě téhož dne. Příprav se zúčastnila většina vesnice, neboť bylo třeba mnohé vykonat. Elfí panna musela být vydrhnutá a vybavená na cestu, prkna natřená velrybím olejem, bylo třeba napsat písně připomínající mrtvého a jeho činy, někdo musel nasbírat dřevo na obrovský oheň a připravit jídlo a pití na hostinu – opulentní a dlouhá událost měla přeživším připomenout, jaká odměna je očekává v Tempových hodovních síních.

Podle ruathymského zvyku měl na přípravy dohlížet kapitánův první důstojník, ovšem lbn nebyl k nalezení. Chopila se toho tedy Liriel. Vesničané ji poslouchali bez ptaní či stížností a snad si ani neuvědomovali, že je vede nejenom žena, ale dokonce elfská žena. Snadno do role organizátorky zapadla. Vždyť měla s přípravou velkých a vznešených událostí bohaté zkušenosti. Je zvláštní, pomyslela si během toho hektického a dlouhého dne víc než jednou, že schopnosti, které používá k uctění Hrolfovy památky, si vybrousila při dekadentních hostinách v menzoberranzanských sídlech.

Barvy zapadajícího slunce se rozlily po mořské hladině, když se celá vesnice shromáždila v zátoce, aby vypravila kapitána na jeho poslední plavbu. Zatímco se Ulf a Olvir střídali v písních na rozloučenou, vypadala Liriel stejně netečně jako dřevěná figura na přídi Elfí panny. Když obřad konečně skončil, vydala pokyn k vyplutí.

Hrolfova bývalá posádka zajistila kormidlo a napjala plachtu – ne tu obvyklou pestře zbarvenou, ale ohromný čtverec vznešeně modré barvy, na který Bjorn namaloval Tempův posvátný symbol.

Opřel se do něj chladný vítr. Nejdřív se zachvěl, ale pak se poslušně napjal a loď zvolna vyrazila na moře. Když dorazila k hranici dostřelu, vložila Liriel šíp do plápolajícího ohně z naplaveného dříví a založila jej do tětivy dlouhého luku. Planoucí střela nejdřív vylétla vysoko k nebi a pak se snesla jako padající hvězda a zmizela za nízkým zábradlím Elfí panny. Následovala chvíle napjatého ticha a pak už olejem nasáklá loď vzplála jako pochodeň.

Ruathymci s vážným mlčením sledovali, jak jiskry Hrolfovy pohřební hranice vylétly k zapadajícímu slunci. Tohle byl prastarý obřad, který se v posledních letech dělal jen zřídka, ale všichni cítili, že v této chvíli je na místě. Všichni znali kapitánovu nezměrnou lásku k jeho lodi a nikdo si nedokázal představit, že byse po její palubě procházel někdo jiný. Ti, kteří rituál sledovali, z něj načerpali sílu. Do posledního detailu při něm dodrželi dávné seveřanské tradice a v těžce zkoušených myslích ostrovanů znovu vzplály plameny hrdosti dávných časů. Ať již v poslední době procházeli čímkoliv, byli potomky hrdého a silného lidu a přežijí i tohle.

Jako kdyby četla myšlenky lidí na břehu, probrala se náhle dřevěná figurína na přídi Hrolfovy lodě k životu. Obří elfi panna zdvihla vzhůru planoucí meč a před ohromenými zraky vesničanů změnila podobu: již nebyla deset stop vysokou drowí elfkou, ale mohutným Seveřanem se světlými copy, ohromným knírem a modrýma očima planoucíma divokou láskou k životu. Na okamžik tak Hrolf Nezkrotný znovu obživl. Na jeho dřevěné tváří se objevil pyšný úsměv a bradu zdvihl ve vítězném gestu, zatímco se loď konečně ponořila do vln.

Všechny oči se ohromeně ohlédly po drobné elfce ve svém středu. Ještě víc než samotná ukázka magie na ně zapůsobil fakt, že cizinec – a elf k tomu – dokázal tak přesně vystihnout jejich pocity válečníků. I když se to nikdo neodvážil říct nahlas, všichni cítili, že ve smrti utopením bylo něco neurčitě ponižujícího. Tím, že uspořádala Hrolfovi válečnický pohřeb, připomněla temná elfka všem přítomným kapitánovu lásku k boji a zručnost v bitvě a tím mu vrátila ztracenou Čest.

Ulf přistoupil ke ztichlé dívce a položil jí ruku na rameno. „Pojď,“ pronesl zlehka. „K hostině se připojíme později. Než přijde noc, musíme odnést tvé věci do mého domu.“

Liriel upřela na šamana podezíravý pohled. „A to proč?“

„V takové chvíli bys neměla být sama.“

„Nesmysl. Skoro polovinu života jsem byla sama!“

„Je zvykem téhle země, a ty o nich již něco víš, že učedník zůstává v domě svého mistra. Dnes začneme s tvou výukou.“

Dívka se nadechla k protestům. Byla vyčerpaná, smutná a na studium runové magie neměla nejmenší náladu. Přesto byl právě tohle důvod, proč na Ruathym vůbec přišla. Její ani Fjodorova potřeba něco se dozvědět se nijak nezmenšila a čas věnovaný truchlení by jim rozhodně neposloužil. Místo chystaných námitek tedy jen zdvořile přikývla a následovala šamana do Hrolfova srubu.

Mnohem později téže noci, když hostina skončila a nasycení vesničané se odebrali do postelí, vyrazil šaman se svou žákyní do lesa. Beze slova vystoupali na vysoký kopec korunovaný plochou travnatou skálou. Měsíc nad jejich hlavami byl pouhým srpkem stříbřitého světla a nebeské střípky doprovázející jej na cestě oblohou zářily jako prolité slzy.

„V zemi i v moři jsou neviditelné síly,“ začal Ulf. „Ten, jenž chce být šamanem, se musí naučit tyto síly nejdřív vycítit a až potom je může sbírat a tvarovat do podoby runy. Na tomto místě je magie silná. Zkus ji najít.“

S těmito slovy se otočil a vykročil z mýtiny.

„To má být ono?“ zeptala se Liriel, nevěříc vlastním uším. „Tohle má být učení, co jsi mi slíbil?“

Šaman se k ní obrátil. „Najdi sílu. Dokonce i velcí lidé – i bohové – nepřicházejí k runám lehce. Jak by ses je chtěla učit vytvářet, když se neumíš sladit se zdrojem jejich síly?“

To Liriel neměla jak popřít, a tak se jen otočila a vstoupila do středu mýtiny. Zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Vyprázdnila mysl přesně tak, jak to dělala před sesíláním každého mocného kouzla. Jako kouzelnice se učila používat zaklínadla, gesta a složky kouzel, aby magii vytvarovala podle své vůle. Nyní se naopak pokoušela vyladit na samotné Přadeno – neviditelnou a složitou síť magie obklopující vše živé.

Elfové Přadeno nepoužívají; my jsme jeho součástí.

Odkud ta myšlenka přišla, nedokázala Liriel říct, ovšem musela připustit, že měla pravdu. Byla moc, již mohla označit za svou, moc, jež byla jí. Představila si strukturu magie jako množství jemně spletených stříbrných vláken a začala hledat své místo v ní. Po nějakém čase je nalezla a vryla pevně do paměti.

Nezdržovala se tím, že by přemýšlela, odkud se tahle úžasná myšlenka vzala, a pokračovala ve své tiché pouti. Pátrala po magii, jež by patřila jen tomuto místu. Když k ní opět přišla vize, netýkala se neviditelných vláken, ale mnohem jemnější a magičtější struktury. Měsíční paprsky lemovaly stříbřitou stezku vedoucí z nebe na mýtinu, vytvářející mocné spojení mezi nebem a zemí. Liriel si vzpomněla na Qilué a ostatní kněžky Eilistraee uctívající Temnou pannu zpěvem, tancem a lovem. Pro ně bylo měsíční světlo posvátné a představovalo symbol a zdroj magie jejich bohyně. Ty by moc tohoto místa vycítily a odhalily by magii, jež se tu skrývala.

Liriel se instinktivně dala do tance – nejdřív se pomalu vlnila a natahovala paže ke stříbřité stezce. Pak složitým vzorcem kroků, na který si nemohla vzpomenout, že by se jej kdy učila, obkroužila mýtinu. Již to bylo dlouho, co naposledy tančila, a díky vrozené lásce k této činnosti se pohroužila do extáze. Vířila, poklekávala a vyskakovala, nacházela vzory a pohybovala se podle nich.

Uvězněná v magii a pohybu nevnímala běh času. Existoval pro ni jen tanec. Teprve když měsíc zmizel za vzdálenými horami, se konečně zastavila. Srdce jí divoce bušilo a tunika se lepila na lesknoucí se tělo.

Z blízkého lesa k ní dolehl slabý zvuk a dívka se za ním s nožem v ruce otočila. Ze skrýše se vynořil Ulf s vousatou tváří zbrázděnou obdivem. Aniž by si všímal tasené dýky, přistoupil k Liriel a zlehka se dotkl jedné z jejích zvlhlých kadeří. Liriel sledovala směr pohybu jeho ruky a rozšířila oči. Její vlasy, vždy bělejší než jemný pergamen, zářily slabým stříbrným svitem. Tohle bylo nepochybně znamení přízně Temné panny.

Její srdce zaplavil radostný pocit. Neustálý dusivý pocit zla, jenž ji svíral od doby, kdy ji Lloth přijala za jednu ze svých kněžek, se rozplynul jako mlha na slunci. Vzápětí se kolem ní temnota znovu sevřela. Opět svazující, ovšem zároveň slibující moc. Zářící světlo z Lirieliných vlasů zmizelo, jako když někdo sfoukne svíčku. Lloth si opět vzala to, co jí patřilo.

„Ještě nikdy jsem nic takového neviděl,“ rozplýval se Ulf. „Nemyslel jsem si, že je to možné, ale zdá se, že jsi připravená stanout před Potomkem Yggsdrasilu, a to ještě dnes v noci! Pojď, ukážu ti cestu.“

„Není třeba,“ odpověděla dívka vyrovnaným hlasem. I když jí byl dar Eilistraee odebrán, rozuměla nyní tomu, že všechna místa a osoby měly vlastní magii, a stále si živě pamatovala zářící stezku vedoucí k posvátnému dubu. A tak se otočila a se šokovaným šamanem v patách se začala prodírat lesem.

Liriel se bez zastávky proplétala hustým podrostem a sledovala linie moci vedoucí k posvátnému stromu. Konečně stanula před ohromným dubem. Byl prastarý. Stál tu dokonce víc let, než kolik by i dlouhověký drow mohl doufat, že prožije. Přesto jej vzhledem nic neodlišovalo od tlustých kmenů podobně velkých stromů, které cestou míjeli.

„Tohle je on,“ pronesla přesvědčeně.

„Nejsou na něm vyryté žádné runy,“ namítl Ulf.

Dívka místo odpovědi zavřela oči a natáhla před sebe ruce. Nebyla si jistá, jestli její kouzelnická magie dokáže odhalit i energii tohohle druhu, šamanovo prudké nadechnutí ale svědčilo o úspěchu.

Liriel se zahleděla na strom. Do jeho mohutného kmene byly vyryty tucty složitých značek. Každá z run byla naprosto jedinečná. Přejela po nich prstem a jasně cítila prastaré vrypy. Všechny linie byly do kmene skutečně vyryty, to jen magie Yggsdrasilova potomka je skrývala před zraky lidí.

„Vedla sis dobře,“ pochválil ji Ulf. „Ještě než začneš, musíš ale zodpovědět pět rituálních otázek. První. Čím je Potomek Yggsdrasilův?“

„Symbolem,“ odpověděla Liriel, citujíc tak starou knihu, již studovala. „Strom Yggsdrasil obsahuje všechen život a celý svět jako ovoce na svých větvích.“

„Proč jsi přišla?“

„Vyrýt runu moci do jeho posvátného kmene,“ řekla dívka a v duchu si vybavila složitý vzor, jenž byl vytvářen tolik dlouhých dní.

„Jak tato runa vznikla?“

„Magie vychází ze života, proto musí být i runa takto stvořena. Vydala jsem se na dlouhou cestu, abych viděla, abych se učila a nechala sám život vytvořit její linie.“

„Čím hodláš runu do posvátného stromu vyrýt?“

Liriel si sňala z krku Poutníkův amulet a sevřela v ruce rukojeť drobné dýky. Otočila s ní a vytáhla ji z pouzdra. Neodhalila však dýku, ale drobné dláto. „Svou runu chci vyrýt pomocí tohoto artefaktu z dávno minulých dob, obestřeného kouzly mnoha runových mágů a požehnaného prastarými bohy.“

„A jak provedeš obřad seslání?“

Odpověď na poslední a značně záludnou otázku nevyčetla ze žádné knihy či svitku, ale přišla k ní sama právě této noci na měsíčním světlem zalité mýtině. „S mocí země, z níž Potomek Yggsdrasilův vyrůstá, a se silou dubu a magie, jež je mou vlastí,“ odpověděla Liriel.

Šaman přikývl. „Můžeš začít.“

Liriel přistoupila k prastarému stromu a přejela prsty po jeho zvětralé kůře, jako kdyby hledala místo, jež patřilo jen jí. Když je konečně našla, zavřela oči a zdvihla dlátko. Znovu si vybavila svoji runu a nechala ji, aby jí vyplnila celou mysl.

Minul dlouhý čas, a přesto se ani nepohnula. Její vzor ještě nebyl zcela hotový a runa neměla výsledný tvar. Zoufalá a zmatená pátrala v mysli po tom, co by ještě mohlo chybět.

Fjodor.

Odpověď ji zasáhla jako úder pěsti, ale okamžitě si uvědomila, že je správná. Bez Fjodora by nic z toho nedokázala, a tak se i on musel stát pevnou součástí její runy.

Liriel otevřela oči a rozechvěle vydechla. Dnes se toho událo tolik, že to skoro nedokázala pojmout. Mladá kouzelnice se vždy považovala za nositelku obou úkolů – svého i Fjodorova. Zvykla si myslet na něj jako na společníka a přítele, ale teprve teď si uvědomila, že jejich osudy jsou tak spjaté, že to sama ani pořádně nechápe.

Beze slova se otočila a odešla od posvátného dubu.

Ulf se jí na nic neptal. Vlastně se zdálo, že vše chápe lépe než ona. „Až budeš připravená, zkusíš to znovu,“ pronesl klidně. „To už však mou pomoc nebudeš potřebovat.“