8 Jarra

Kolem několika úzkých uliček Jarry, vesnice přilípnuté na stráni nad potokem překlenutým nízkým dřevěným můstkem, se tlačily domky z šedého kamene se šikmými střechami. Blátivé ulice byly prázdné, stejně jako svažitá náves. Pouze jakýsi muž zametal schody před jediným místním hostincem s kamennou stájí. Ale vypadalo to, že přednedávnem bylo na návsi hodně lidí. Uprostřed trávníku stálo v kruhu půl tuctu oblouků opletených zelenými větvičkami a ozdobených několika květinami, které bylo možné najít tak brzy zjara. Tráva byla podupaná a byly tu stopy po velkém shromáždění lidí. U jednoho z oblouků ležel zmuchlaný červený ženský šátek, opodál pak pletená dětská čepička, překocená cínová konvice, nedojedené zbytky jídla.

Nad trávníkem se vznášela vůně sladkého vína a perníku, smíchaná s kouřem z půl tuctu komínů a vůní připravované večeře. Perrin na okamžik zachytil ještě jiný pach. Nepoznal, z čeho pochází, byl slabý a tak odporný, až se mu zježily vlasy na hlavě. Pak to zmizelo. Ale mládenec si byl jist, že tudy něco prošlo – něco, co tu být nemělo. Zamnul si nos, aby zahnal i vzpomínku na ten puch. To nemohl být Rand. Světlo, i kdyby opravdu zešílel, to nemohl být on. Nebo ano?

Nade dveřmi do hostince visel vývěsní štít. Muž stojící na jedné noze s rozpřaženými pažemi. Nápis hlásal U Harilinova skoku. Když před nízkou kamennou budovou přitahovali otěže, zametající muž se narovnal a řádně si zívl. Při pohledu na Perrinovy oči sebou trhl, ale když mu již tak vyboulené oči padly na Loiala, málem mu úplně vylezly z důlků. Maje široká ústa a bradu, která ani nestála za zmínku, vypadal trochu jako žába. Kolem něho se vznášel pach nakyslého vína – alespoň Perrin jej cítil. Muž se určitě účastnil oslav.

Teď sebou muž trhl a vzápětí se poklonil s rukou položenou na dvojité řadě dřevěných knoflíků, které měl na kabátci. Očima neustále přejížděl z jednoho na druhého, a pokaždé, když mu zrak padl na Loiala, vyvalil oči o něco víc. – „Vítej, vzácná paní, kéž ti Světlo ozařuje cestu. Vítej, vzácný pane. Přejete si jídlo, pokoje a koupel? Všecičko dostanete, tady, U skoku. Harod, náš hostinský, vede řádný dům. Mně říkají Simion. Jestli budete něco chtít, ptejte se po Simionovi, a on vám to sežene.“ Znovu zívl, přičemž si rozpačitě zakryl ústa a poklonil se, aby to zakryl. „Omlouvám se, vzácná paní. Jedete zdaleka? Slyšeli jste o Velkém hledání? Hledání Valerského rohu? Nebo o falešném Drakovi? Říká se, že v Tarabonu je jeden takový. Nebo snad v Arad Domanu.“

„Tak daleko jsme nebyli,“ poznamenal Lan a seskočil z koně. „Bezpochyby toho víš víc než já.“ Všichni začali sesedat.

„Vy jste tu slavili svatbu?“ ozvala se Moirain.

„Svatbu, vzácná paní? No, my tu teď máme pořád nějaké svatby. Je to jako mor. Všechny v posledních dvou dnech. Nezůstala zde svobodná jediná ženská dost stará, aby pronesla svatební slib, a to nejenom v téhle vesnici, ale na celé míle daleko. No, dokonce i vdova Jorath protáhla starého Banase pod slavobránou, a to oba přísahali, že to už nikdy neudělají. Bylo to jako vír, zachvátilo to úplně všechny. Začala to Rilith, pláteníkova dcera, když požádala kováře Jona, aby si ji vzal, a on je dost starý, aby mohl být jejím otcem. Ten starý hlupák prostě jen sundal zástěru a řekl ano, a ona chtěla, aby slavobránu postavili přímo tady. Zřejmě neslyšela, co se sluší a patří, a všechny ostatní ženy ji podpořily. Od té doby tu máme svatby dnem i nocí. No, nikdo se už dávno pořádně nevyspal.“

„To je vážně zajímavý,“ podotkl Perrin, když se Simion odmlčel, aby mohl znovu zívnout, „ale neviděl jsi mladýho –“

„Je to velice zajímavé,“ skočila mu do řeči Moirain, „a já bych o tom ráda slyšela víc, ale později. Teď bychom rádi dostali pokoje a něco k jídlu.“ Lan kývl na Perrina, jako by mu naznačoval, aby držel jazyk za zuby.

„Ovšem, vzácná paní. Jídlo. Pokoje.“ S pohledem upřeným na Loiala Simion zaváhal. „Budeme muset srazit dvě postele pro –“ Naklonil se k Moirain a ztišil hlas. „Odpusť, vzácná paní, ale – ehm – co je vlastně – zač? Nic ve zlém, samozřejmě,“ dodával spěšně.

Nemluvil však dost tiše a Loial podrážděně zastříhal ušima. „Já jsem ogier! Co sis myslel, že jsem? Trollok?“

Simion před jeho burácivým hlasem ustoupil. „Trollok, vzácný – ehm – pane? No, já jsem dospělý člověk. Já nevěřím pohádkám pro děti. Ehm, říkal jsi ogier? No, ogierové jsou děts– chci říct... to je...“ Zoufale se otočil a zařval směrem ke stáji přilepené k hostinci. „Niko! Patrime! Hosté! Pojďte jim zaopatřit koně!“ Po chvíli se ze stáje vyklátili dva hoši se slámou ve vlasech, zívali a protírali si oči. Simion ukázal ke schodům a uklonil se, zatímco chlapci přebírali koně.

Perrin si přehodil sedlové brašny a svinuté pokrývky přes rameno a do ruky vzal luk. Pak se vydal za Moirain a Lanem dovnitř. Simion šel první a neustále se klaněl. Loial se musel pod překladem hodně sklonit a mezi stropem a hlavou mu zůstávaly tak dvě dlaně. Navíc si pro sebe neustále bručel, že nechápe, proč si na ogiery vzpomíná tak málo lidí. Znělo to jako vzdálené hřmění. Dokonce i Perrin, který šel těsně před ním, rozuměl jen asi polovině slov.

V hostinci bylo cítit pivo, víno, sýr a únava a odněkud zezadu se do šenku linula vůně pečeného skopového. Uvnitř bylo jen pár mužů zhroucených nad svými poháry, jako by se spíš chtěli uložit na lavice a prospat se. V zadní části místnosti kyprá šenkýřka čepovala ze sudu pivo do poháru. Hostinský, v dlouhé bílé zástěře, seděl na vysoké stoličce v rohu a opíral se o zeď. Když skupinka vstoupila, zvedl hlavu a upřel na ně zarudlé oči. Při pohledu na Loiala otevřel úžasem ústa.

„Hosté, mistře Harode,“ oznámil Simion. „Chtějí pokoje. Mistře Harode? To je ogier, mistře Harode.“ Služebná se otočila a při spatření Loiala pustila pohár, který se rozbil. Žádný z unavených mužů u stolků však ani nevzhlédl. Jeden položil hlavu na stůl a začal pochrupovat.

Loial zuřivě zastříhal ušima.

Mistr Harod se pomaloučku postavil a s očima stále upřenýma hlásil nakonec, a vzápětí sebou trhl, jako by sám sebe hlasitou řečí překvapil. „Tím chci říct, vítej, vzácná paní. Vzácní pánové. Odpusťte mi tu nevychovanost. Můžu to omluvit jedině svou únavou, vzácná paní.“ Znovu vrhl zkoprnělý pohled na Loiala a tiše vyslovil: „Ogier?“ Stále se tvářil, že tomu nevěří.

Loial otevřel ústa, ale Moirain ho předešla. „Jak říkal tvůj člověk, milý pane hostinský, chci pokoje pro svou společnost na jednu noc a něco k jídlu.“

„Oh! Ovšem, vzácná paní. Ovšem. Simione, ukaž těmto dobrým lidem moje nejlepší pokoje, aby si mohli odložit. Než se vrátíte, nechám pro vás připravit vynikající jídlo, vzácná paní. Opravdu vynikající.“

„Kdybys ráčila jít za mnou, vzácná paní,“ řekl Simion. „Vzácní pánové.“ Uklonil se směrem ke schodům po straně šenku.

Za nimi jeden z mužů u stolků náhle vyjekl: „Co to, ve jménu Světla, je?“ Mistr Harod začal vysvětlovat, že je to ogier, a v jeho podání to znělo, jako by je znal jako své boty. Většina toho, co Perrin, než vyšel po schodech, zaslechl, byla mýlka. Loial neustále stříhal ušima.

Na druhém poschodí se již ogier málem hlavou dotýkal stropu. V úzké chodbě bylo šero, jen oknem vedle dveří na protějším konci pronikal jasný sluneční paprsek.

„Svíčky jsou v pokojích, vzácná paní,“ rozkládal Simion. „Měl jsem přinést lampu, ale hlava se mi ze všech těch svateb pořád ještě točí. Jestli chcete, pošlu sem někoho, aby zapálil oheň. A samozřejmě budete chtít vodu.“ Otevřel dveře. „Náš nejlepší pokoj, vzácná paní. Nemíváme tu moc – moc cizinců, víte – ale tohle je náš nejlepší.“

„Já si vezmu ten vedle,“ oznámil Lan. Přes rameno měl kromě svých přehozeny i Moiraininy sedlové brašny a pokrývky a také ranec s Dračí zástavou.

„Ó, vzácný pane, to ale vůbec není hezký pokoj. Je tam moc úzká postel. Je přecpaný. Je to spíš pokojík pro služku, jako kdybychom tu někdy měli někoho se služkou. Omlouvám se, vzácná paní.“

„Stejně si jej vezmu,“ prohlásil Lan pevně.

„Simione,“ promluvila Moirain, „mistr Harod nemá rád děti?“

„No, to nemá, vzácná paní. Měl, ale teď nemá. Ono to není moc moudré nemít rád děti Světla, ne když jsme tak blízko hranic. Každou chvíli projíždějí Jarrou, jako by tu žádná hranice nebyla. Ale včera tu došlo k potížím. Spoustě potíží. A navíc ty svatby a tak.“

„Co se stalo, Simione?“

Muž se na ni pronikavě podíval, než odpověděl. Perrin si byl jist, že v šeru si nikdo jiný jeho pronikavého pohledu nevšiml. „Bylo jich asi dvacet, přijeli předevčírem. To tu nebyly žádné potíže. Ale včera... No, tři bělokabátníci přišli a oznámili, že už žádné děti Světla nejsou. Sundali si pláště a prostě odjeli pryč.“

Lan zavrčel. „Bělokabátníci skládají přísahu na celý život. Co udělal jejich velitel?“

„No, on by byl určitě něco udělal, tím si můžeš být jistý, vzácný pane, ale pak další oznámil, že jde pryč hledat Valerský roh. Potom ale jiný řekl, že by měli pronásledovat Draka. Ten zas tvrdil, že pojede na Almothskou pláň, když odjížděl. Pak někteří začali být hrubí na ženy na ulici, říkali věci, které by neměli, a sahali na ně. Ženské křičely a bělokabátníci zase ječeli na ty z nich, co obtěžovali ženy. Takový zmatek jsem ještě neviděl.“

„Copak se je nikdo z vás nesnažil zastavit?“ zeptal se Perrin.

„Vzácný pane, tu sekeru nosíš, jako bys věděl, co s ní, ale není tak snadné postavit se chlapům s meči v plné zbroji a tak, když jediné, s čím umíš zacházet, je koště a motyka. Ti ostatní bělokabátníci, totiž ti, co neodjeli, to zarazili. Skoro došlo na meče. Ale to nebylo to nejhorší. Zešíleli ještě dva další – jestli už nebyli šílení ostatní. Začali blábolit, že Jarra je plná temných druhů. Pokusili se vesnici vypálit – říkali, že to udělají! – a začali se Skokem. Vzadu můžete vidět ohořelá místa, tam, kde s tím začali. Když se je ti ostatní pokoušeli zarazit, vrhli se na ně. Ti, kteří zůstali, nám to pomohli uhasit a ty dva svázali a pak odjeli zpátky do Amadicie. Ještě že jsme se jich zbavili, říkám já, a jestli je už nikdy neuvidíme, tak to pořád bude moc brzo.“

„To bylo hrubé,“ poznamenal Lan, „dokonce i na bělokabátníky."

Simion souhlasně pokyvoval hlavou. „Jak říkáš, vzácný pane. Takhle se ještě nikdy nechovali. Naparovali se tu, to jo. Koukali se na vás přes prsty a strkali nos do věcí, po kterých jim nic nebylo. Ale nikdy neudělali něco takového. Ani zdaleka ne.“

„Už jsou pryč,“ prohlásila Moirain, „a potíže s nimi taky. Jsem si jistá, že tu strávíme klidnou noc.“

Perrin neříkal nic, ale uvnitř jenom vřel. Všechny tyhle svatby a bělokabátníci jsou moc pěkné, ale já bych radši věděl, jestli se tu Rand zastavil a kudy se dal, když odjížděl. Ten pach nemohl zanechat on.

Nechal se Simionem odvést chodbou do dalšího pokoje se dvěma lůžky a stojanem s umyvadlem a potřebami na mytí. Kromě dvou stoliček tu již žádný další nábytek nebyl. Loial se sklonil, aby mohl projít dveřmi. Úzkými okny sem dopadalo sporé světlo. Lůžka byla dost velká, s prostěradly a prošívanými pokrývkami stočenými v nohou, ale slamníky vypadaly hrbolatě. Simion se chvíli přehraboval na krbové římse, než našel svíčku a křesadlo, aby ji mohl zapálit.

„Nechám pro tebe srazit postele, vzácný – ehm – ogiere. Ano, jenom chviličku vydrž.“ Nicméně se nezdálo, že by spěchal, a věnoval se svícnu, jako by ho musel umístit naprosto správně. Perrin měl dojem, že vypadá stísněně.

No, já bych byl mnohem stísněnější, kdyby se bělokabátníci chovali takhle v Emondově Roli. „Simione, neprojížděl tudy nějaký cizinec, tak včera nebo předevčírem? Mladý muž, vysoký, s šedýma očima a narezlými vlasy? Mohl třeba hrát na flétnu, aby si vydělal na večeři a postel.“

„Vzpomínám si na něho, vzácný pane,“ řekl Simion a pořád postrkoval svícen sem a tam. „Přijel včera, hned brzy po ránu. Vypadal hladově, to jo. Včera hrál na flétnu při všech svatbách. Vypadal dobře. Některé ženské si ho nejdřív prohlíželi, ale...“ Simion se odmlčel a úkosem se podíval na Perrina. „Je to tvůj přítel, vzácný pane?“

„Znám ho,“ řekl Perrin opatrně. „Proč?“

Simion zaváhal. „Jen tak, vzácný pane. Byl zvláštní, to je všechno. Občas mluvil sám k sobě, a občas se smál, když nikdo nic neříkal. Včera v noci, aspoň část noci, spal v tomhle pokoji. Uprostřed noci nás všechny vzbudil křikem. Byla to jenom noční můra, ale on už nechtěl zůstat déle. Mistr Harod se ho ani nesnažil moc přemlouvat, po všem tom hluku, co způsobil.“ Simion se opět odmlčel. „Když odjížděl, řekl něco zvláštního.“

„Co?“ chtěl vědět Perrin.

„Řekl, že ho někdo pronásleduje. Řekl...“ Mužík polkl a pomaleji pokračoval. „Říkal, že by ho zabili, kdyby neodešel. ‚Jeden z nás musí zemřít, a já chci, aby to byl on.' To jsou jeho slova.“

„On tím ale nemyslel nás,“ zaburácel Loial. „My jsme jeho přátelé.“

„Ovšem, vzácný – ehm – vzácný ogiere. Ovšemže nemyslel vás. Já – ehm – jsem nechtěl říkat vůbec nic špatného o vašem příteli, ale – ehm – myslím, že je nemocný. Nemá to v hlavě v pořádku, víte.“

„My se o něj postaráme,“ opáčil Perrin. „Proto ho sledujeme. Kudy odjel?“

„Já to věděl,“ řekl Simion a div se nepřetrhl. „Poznal jsem, že mu můžete pomoct, hned jak jsem vás uviděl. Kudy jel? Na východ, vzácný pane. Na východ, jako by měl Temného za patama. Myslíte, že mi ona pomůže? Totiž mému bratrovi? Noam je moc nemocný a máma Roon říká, že se s tím nedá nic dělat.“

Perrin se tvářil bezvýrazně a získal trochu času tím, že šel odložit luk do rohu a pokrývky a sedlové brašny na postel. Potíž byla v tom, že přemýšlení nepomohlo. Podíval se na Loiala, ale pomoc u něj nenalezl. Ogier zděšeně klopil uši a dlouhé obočí mu viselo až na tváře. „Proč si myslíš, že by tvému bratrovi mohla pomoct?“ Hloupá otázka! Správně ses měl zeptat: Co tím myslíš?

„No, jednou jsem byl v Jehannahu, vzácný pane, a viděl jsem tam dvě... dvě ženy, jako je ona. Nemohl bych si ji splíst.“ Skoro šeptal. „Říká se, že můžou i oživit mrtvé, vzácný pane.“

„Kdo to ještě ví?“ zeptal se Perrin ostře a Loial zároveň řekl: „Jestli je tvůj bratr mrtvý, tak už se nedá nic dělat.“

Muž s žabí tváří se nervózně podíval z jednoho na druhého a pak vyhrkl: „Nikdo kromě mě to neví, vzácný pane. Noam není mrtvý, vzácný ogiere, jenom nemocný. Přísahám, že nikdo jiný ji nepoznal. Dokonce ani mistr Harod nebyl za celý život dál než na dvacet mil. A Noam je vážně nemocný. Poprosil bych ji sám, ale kolena by se mi třásla tak, že by mě ani neuslyšela. Co kdyby se urazila a srazila mě bleskem? A co kdybych se mýlil? To není jen tak, obvinit ženu bez... chci říct... ehm...“ Zvedl ruce, napůl prosebně, napůl v obraně.

„Nic neslibuju,“ prohlásil Perrin, „ale promluvím s ní. Loiale, proč se Simionem nezůstaneš, dokud nepromluvím s Moirain?“

„Jistě,“ zahřměl ogier. Simion sebou trhl, když mu na rameno dopadla Loialova ruka. „Ukáže mi pokoj a popovídáme si. Pověz, Simione, co víš o stromech?“

„S-s-stromech, v-vzácný ogiere?“

Perrin už na nic nečekal. Vyběhl do tmavé chodby a zaklepal na Moiraininy dveře. Málem nepočkal, až ho pozve dál, a už se hrnul do dveří.

Ve světle půl tuctu svící bylo vidět, že nejlepší pokoj U skoku není nic moc, i když lůžko mělo sloupky podepřená nebesa a slamník vypadal lépe než Perrinův. Na podlaze ležel kus koberce a místo stoliček tu byla dvě čalouněná křesílka. Kromě toho se pokoj nijak nelišil od Perrinova. Moirain s Lanem stáli před vyhaslým krbem, jako by právě cosi probírali, a Aes Sedai nevypadala potěšeně, že je někdo vyrušuje. Strážce se tvářil jako socha.

„Rand tady byl, opravdu,“ začal Perrin. „Ten chlapík Simion si na něho vzpomněl.“ Moirain sykla.

„Řekli jsme vám, abyste drželi jazyk za zuby,“ zavrčel Lan.

Perrin se před strážcem odhodlaně rozkročil. Bylo to snazší než čelit zamračené Moirain. „Jak bychom mohli něco zjistit, kdybychom se neptali? To mi řekněte. Odjel včera v noci, jestli vás to zajímá. Mířil na východ. A mluvil o tom, že ho někdo pronásleduje a chce ho zabít.“

„Na východ.“ Moirain kývla. Naprosto klidný hlas byl v protikladu s jejím nesouhlasným výrazem. „To je dobré vědět, i když pokud má namířeno do Tearu, jinam jet nemohl. Byla jsem si docela jistá, že tu byl, ještě dřív, než jsme slyšeli o těch bělokabátnících. Ti to jenom potvrdili. Rand má úplnou pravdu v jedné věci, Perrine. Nevěřím, že jsme jediní, kdo se ho snaží najít. A jestli oni zjistí, že jsme tu, pokusí se nás zastavit. I bez toho máme starostí nad hlavu, abychom ho dostihli. Musíš se naučit držet jazyk za zuby, dokud ti neřeknu, že můžeš mluvit.“

„Bělokabátníci?“ vyjekl Perrin nevěřícně. Držet jazyk za zuby? Ať shořím, to tedy budu! „Jak ti mohli prozradit –? To Randovo šílenství. Je nakažlivý!"

„Jeho šílenství ne,“ uklidňovala ho Moirain, „do skutečného šílenství má ještě hodně daleko. Perrine, on je nejsilnějším ta’veren od věku pověstí. Včera v téhle vesnici se vzor... pohnul a vytvaroval kolem něho, jako když se hlína vytvaruje na kadlubu. Ty svatby, bělokabátníci, to stačilo, aby bylo jasné, že tu Rand byl, každému, kdo umí naslouchat.“

Perrin se zhluboka nadechl. „A tohle najdeme všude? Světlo, jestli po něm jdou nějací zplozenci Stínu, můžou ho sledovat stejně snadno jako my.“

„Možná,“ utrousila Moirain. „A možná taky ne. Nikdo nezná ta’veren, tak silné, jako je Rand.“ Na chvíli ji zřejmě rozzlobilo, že nic neví. „Artuš Jestřábí křídlo byl nejsilnější ta’veren, o jakém se dochovaly zprávy. A Jestřábí křídlo nebyl ani zdaleka tak silný jako Rand."

„Vypráví se,“ ozval se Lan, „že byly doby, kdy lidé ve stejné místnosti s Artušem mluvili pravdu, když chtěli zalhat, a dělali rozhodnutí, o kterých ani nevěděli, že o nich uvažují. Časy, kdy každé otočení karet, každý vrh kostkami skončil tak, jak si přál. Ale docházelo k tomu jen občas.“

„Chceš říct, že nevíš,“ zavrčel Perrin. „Mohl by nechat stopu ze sňatků a šílených bělokabátníků až do Tearu.“

„Chci říct, že tolik se ví,“ prohlásila ostře Moirain. Tmavýma očima po Perrinovi šlehla jako bičem. „Vzor se jemně tká kolem ta’veren, a ostatní mohou sledovat tvar těch vláken, pokud vědí, kam se dívat. Dávej si pozor na jazyk, abys nevyzradil příliš z toho, co víš.“

Perrin proti své vůli svěsil ramena, jako by ho opravdu uhodila. „No, radši bys měla být ráda, že jsem tentokrát pusu otevřel. Simion ví, že jsi Aes Sedai. Chce, abys mu vyléčila bratra Noama. Je nemocný. Kdybych s ním nepromluvil, nikdy by nenašel odvahu tě požádat, ale mohl by začít mluvit mezi svými přáteli.“

Lan zachytil Moirainin pohled a na chvíli se ti dva dívali na sebe. Strážce náhle připomínal vlka připraveného skočit. Nakonec Moirain zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla.

„Jak si přeješ. Je to tvoje rozhodnutí.“ Lan mluvil, jako by je považoval za nesprávné, ale jeho napětí opadlo.

Perrin na ně zíral. „Snad jste nemysleli na... Simion by to nemohl nikomu prozradit, kdyby byl mrtvý, co?“

„Nezemře skrze to, co udělám,“ řekla Moirain. „Ale nemohu a neslibuji, že tomu tak bude vždy. Musíme najít Randa, a já v tom hodlám uspět. Bylo to pro tebe dost jasné?“ Perrin, který nedokázal uhnout očima, se nevzmohl na odpověď. Moirain kývla, jako by jeho mlčení bylo dostatečnou odpovědí. „Teď mě odveď za Simionem.“

Dveře do Loialova pokoje byly otevřené a do chodby se linulo světlo svící. Dvě lůžka v pokoji byla přiražená k sobě a Loial se Simionem seděli na okraji jednoho z nich. Mužík bez brady vzhlížel k Loialovi s otevřenými ústy a uchváceným výrazem.

„Ó ano, državy jsou krásné,“ říkal právě ogier. – „Pod velkými stromy je takový klid. Vy lidé možná máte své války a sváry, ale v državě nic nenarušuje její mír. Staráme se o stromy a žijeme v souladu...“ Když zahlédl Moirain s Lanem a Perrinem za ní, odmlčel se.

Simion se vyškrábal na nohy, uklonil se a couval, dokud nenarazil na protější zeď. „Ehm... vzácná paní... Ehm... ehm...“ Přitom neustále kýval hlavou jako loutka na provázku.

„Ukaž mi svého bratra,“ nařídila mu Moirain, „a já udělám, co budu moci. Perrine, půjdeš s námi, protože tento dobrý muž mluvil nejdřív s tebou.“ Lan zvedl obočí a Moirain zavrtěla hlavou. „Kdybychom šli všichni, mohli bychom na sebe přilákat pozornost. Perrin mě ochrání.“

Lan váhavě kývl a pronikavě se podíval na Perrina. „Ať tomu tak je, kováři. Jestli se jí něco stane...“ Jeho slib dokončily místo slov studené modré oči.

Simion sebral svíci, vyběhl do chodby a neustále se klaněl, takže se na stěně roztančily stíny. „Tudy – ehm – vzácná paní. Tudy.“ Za dveřmi na konci chodby vedlo dolů do uzoučké uličky mezi hostincem a stájemi schodiště. Noc zdusila svíčku, takže byla vidět jenom poblikávající tečka. Na hvězdami poseté obloze visel dorůstající měsíc a vydával dost světla, aby to Perrinovi stačilo. Napadlo ho, kdy už Moirain konečně řekne Simionovi, aby se přestal klanět, ale ona to neudělala. Aes Sedai proplula kolem držíc si suknice, aby si je neušpinila v blátě, jako by tmavý průchod byl palácovou chodbou a ona královnou. Ochladilo se, noc v sobě stále nesla ozvěnu ustupující zimy.

„Tudy.“ Simion je zavedl do malé kůlny za stájí a spěchal k nezamčeným dveřím. „Tudy,“ ukazoval. „Támhle, vzácná paní. Můj bratr. Noam.“

Zadní část kůlny byla přehrazena prkny, která sem byla zřejmě nastavěna dost narychlo. Hrubé dveře z prkýnek byly zamčené pevným železným zámkem. Za prkennou ohradou ležel na slámě na břiše jakýsi muž. Byl bos a košili a spodky měl rozervané, jako by si je snažil sundat, aniž by věděl jak. V kůlně se vznášel pach nemytého těla, který podle Perrina nemohl uniknout ani Simionovi a Moirain.

Noam zvedl hlavu a mlčky, bez zájmu se na ně zadíval. Nic na něm nenaznačovalo, že je Simionovým bratrem – například měl bradu a byl velký, s mohutnými rameny – to ale Perrinem neotřáslo, nýbrž to, že na ně Noam upřel oči barvy leštěného zlata.

„Mluví nesmysly už skoro rok, vzácná paní, říká, že může... že může mluvit s vlky. A ty jeho oči...“ Simion mrkl na Perrina. „No, mluvil o tom, když měl upito. Každý se mu smál. Pak, asi před měsícem, nepřišel do města. Šel jsem se podívat, co se děje, a našel jsem ho – takhle.“

Perrin se opatrně a neochotně natáhl k Noamovi, jako by byl vlkem. Běhat lesem s chladným větrem v nozdrách. Rychle vyrazit z úkrytu a přehryznout podkolenní šlachy. Okusit krev, hustou na jazyku. Zabít. Perrin se odtrhl, jako by ucukl od ohně, a uzavřel se před druhým mužem. To vlastně ani nebyly myšlenky, jen zmatená směs přání, obrazů, částečně vzpomínek, částečně tužeb. Bylo v tom ale hodně vlčího, vlastně víc než čeho jiného. Perrin se rukou opřel o stěnu, aby neupadl. Podlamovala se mu kolena. Světlo, pomoz mi!

Moirain položila ruku na zámek.

„Mistr Harod má klíč, vzácná paní. Nevím, jestli by –“

Moirain zatáhla a zámek se rozskočil. Simion na ni zíral s otevřenými ústy. Moirain stáhla zámek z řetězu a mužík bez brady se otočil k Perrinovi.

„Je to bezpečné, vzácný pane? Je to můj bratr, ale pokousal mámu Roon, když se mu snažila pomoct, a... zabil krávu. Zubama,“ dokončil slabě.

„Moirain,“ řekl Perrin. „Ten muž je nebezpečný.“

„Všichni muži jsou nebezpeční,“ opáčila chladným hlasem Aes Sedai. „Teď mlč.“ Otevřela dveře a vstoupila. Perrin zadržel dech.

Když udělala první krok, Noam ohrnul rty, vycenil zuby a začal vrčet. Vrčení sílilo, až se celý třásl. Moirain si toho nevšímala. Noam stále vrčel a plazil se před Moirain slámou dozadu, až se dostal do rohu. Nebo ho tam dostala ona.

Aes Sedai si klidně pomalu klekla a uchopila jeho hlavu do dlaní. Noam zavrčel hlasitěji, ale než se Perrin stačil pohnout, vrčení se změnilo v kňučení. Moirain dlouho držela Noamovu hlavu v dlaních a pak ho stejně klidně pustila a vstala. Perrinovi se stáhlo hrdlo, ale muž ve slámě se za ní jen díval. Moirain otevřela dvířka, vrátila zámek zpátky, ale se zamykáním se neobtěžovala – a Noam se s vrčením vrhl proti dřevěným mřížím. Hryzal do nich a vrhal se proti nim vší silou, snažil se mezi ně vecpat hlavu a neustále vrčel a štěkal.

Moirain si pevnou rukou a s nečitelným výrazem smetla slámu ze suknice.

„Ty teda umíš riskovat,“ vydechl Perrin. Aes Sedai se na něho podívala – vyrovnaným, vědoucím pohledem – a on sklopil oči. Žluté oči.

Simion hleděl na svého bratra. „Můžeš mu pomoct, vzácná paní?“ zeptal se ochraptěle.

„Je mi líto, Simione,“ řekla Moirain.

„Nemůžeš něco udělat, vzácná paní? Prostě jen něco? Jednu z těch," – ztišil hlas, až šeptal – „věcí, co Aes Sedai dělají?“

„Léčení není zase tak jednoduché, Simione, a vychází z léčeného stejně jako z léčitelky. – Tady už není nic, co by připomínalo Noama, on si vůbec nepamatuje, že kdy byl člověkem. Neexistuje mapa, která by mu ukázala cestu zpátky, a nezůstalo nic, co by se na tu cestu vydalo. Noam je pryč, Simione.“

„On – jen tak divně mluvil, vzácná paní, když se víc napil. On jen...“ Simion si přejel rukou přes oči a zamrkal. „Děkuju, vzácná paní. Vím, žes udělala, cos mohla.“ Moirain mu položila ruku na rameno, zamumlala pár uklidňujících slov a vyšla z přístřešku.

Perrin věděl, že by měl jít za ní, ale ten muž – ten, jenž kdysi býval mužem – hryzající do dřevěných mříží, ho zadržel. Perrin rychle přikročil a sám sebe překvapil, když sundal zámek z kroužku. Zámek to byl dobrý, práce kovářského mistra.

„Vzácný pane?“

Perrin hleděl na zámek ve své ruce a na muže v kleci. Noam přestal kousat do latěk a lapaje po dechu ostražitě Perrina sledoval. Několik zubů měl ulomených.

„Můžeš ho tu nechat napořád,“ řekl Perrin, „ale – já nemyslím, že by se to někdy spravilo.“

„Jestli odsud odejde, vzácný pane, tak umře.“

„Umře tady i venku, Simione. – Ale venku bude alespoň volný a šťastný, jak jen ještě může být šťastný. Už to není tvůj bratr, ale ty se musíš rozhodnout. Můžeš ho tu nechat, aby ho sem chodili lidi okukovat, nechat ho, aby se až do smrti musel dívat na mříže klece. Vlka nemůžeš nechat v kleci, Simione, nebo pak nemůžeš čekat, že bude šťastný. Nebo že bude žít zvlášť dlouho.“

„Ano,“ řekl Simion pomalu. „Ano, chápu.“ Zaváhal, pak kývl a trhl hlavou směrem ke dveřím do přístřešku.

To Perrinovi stačilo. Otevřel dveře a ustoupil stranou.

Noam na chvíli jen zíral na otvor. – Pak vyrazil z klece. Běžel sice po čtyřech, ale dost rychle. Vyběhl ven z klece, ven z kůlny a pryč do noci. Světlo nám oběma pomáhej, pomyslel si Perrin.

„Asi pro něho bude lepší, když bude volný.“ Simion se otřásl. „Ale nevím, co na to řekne mistr Harod, až zjistí, že jsou dveře otevřené a Noam pryč.“

Perrin zavřel dveře. Velký zámek zvučně cvakl, když jej zavíral. „Ať se trochu diví.“

Simion se uchechtl, ale rychle přestal. „Něco z toho udělá. Oni všichni. Někteří z nich říkají, že se Noam proměnil ve vlka – se srstí a tak! – když pokousal mámu Roon. Není to pravda, ale oni to tvrdí.“

Perrin se zachvěl a opřel se hlavou o dveře do klece. Možná nemá srst, ale je to vlk. Je to vlk, ne člověk. Světlo, pomoz mi.

„Neměli jsme ho tady pořád,“ ozval se náhle Simion. „Byl v domě mámy Roon, ale když přišli ti bělokabátníci, tak ho s mistrem Harodem převedli sem. Bělokabátníci mají pokaždý, co sem přijedou, seznam temných druhů, které hledají. To ty Noamovy oči, víš. Jedno ze jmen, co ti bělokabátníci měli na seznamu, bylo Perrin Aybara, kovář. Tvrdili, že má žluté oči a běhá s vlky. Takže chápeš, proč jsem nechtěl, aby se o Noamovi dozvěděli.“

Perrin otočil hlavu, aby přes rameno viděl na Simiona. „Myslíš, že ten Perrin Aybara je temný druh?“

„Temnému druhovi by bylo jedno, jestli můj bratr umře v kleci. Musela tě najít dost brzo potom, co se to stalo. Včas, aby ti mohla pomoct. Škoda, že do Jarry nepřijela už před pár měsíci.“

Perrin se zastyděl, že toho muže kdy přirovnal k žábě. „A já bych si přál, aby pro něj byla mohla něco udělat.“ Ať shořím, přál bych si, aby mohla. Náhle mu došlo, že o Noamovi musela vědět celá vesnice. O jeho očích. „Simione, byl bys tak hodný a přinesl mi do pokoje něco k jídlu?“ Mistr Harod a ostatní lidé možná předtím byli příliš zaujati pohledem na Loiala a jeho očí si nevšimli, ale určitě by si jich všimli, kdyby jedl v šenku.

„Jistě. A ráno taky. Nemusíš vůbec chodit dolů, dokud nebudete připravení odjet.“

„Jseš dobrej chlap, Simione. Dobrej chlap.“ Simion se zatvářil tak potěšeně, že se Perrin znovu zastyděl.

Загрузка...