6 Štvanice začíná

Perrin nečekal, že usne, ale břicho měl plné studeného dušeného masa – odhodlání ohledně kořínků mu vydrželo jen do chvíle, kdy ucítil zbytky od večeře – a únava ho stáhla do postele. Jestli se mu něco zdálo, nepamatoval si to. Probudil se, když s ním zatřásl Lan a otevřenými dveřmi proudilo do místnosti světlo svítání, takže strážce vypadal, jako by měl svatozář.

„Rand je pryč,“ bylo vše, co Lan řekl, než odběhl, ale bohatě to stačilo.

Perrin se se zíváním zvedl a v ranním chladu se rychle oblékl. Venku bylo vidět jen hrstku Shienarců, kteří za pomoci koní tahali mrtvé trolloky do lesa, a většina z nich se pohybovala, jako by stále patřila spíš do postele. Tělo potřebovalo čas, aby znovu nabylo sil, o něž je připravilo léčení.

Perrinovi zakručelo v žaludku a on zavětřil v naději, že už někdo začal vařit. Byl ochoten sníst i ty tuřínu podobné kořínky, a to dokonce syrové, kdyby to muselo být. Ve vánku však byl cítit jen přetrvávající zápach po myrddraalech, pach mrtvých trolloků, lidí, mrtvých i živých, koní a stromů. A mrtvých vlků.

Moirainina chýše, výše na svahu, vypadala jako středisko vší činnosti. Dovnitř vběhla Min a vzápětí ven vyběhl Masema a po něm Uno. Jednooký muž poklusem zmizel do lesa směrem k holé skále za srubem, zatímco druhý Shienarec kulhal dolů do údolí.

Perrin se vydal ke srubu. Když se brodil mělkým potůčkem, setkal se s Masemou. Shienarec měl strhané rysy a jizva na tváři mu jasně vyvstávala. Oči měl dokonce zapadlejší než obvykle. Uprostřed proudu náhle zvedl hlavu a chytil Perrina za rukáv.

„Ty jsi z jeho vesnice,“ řekl chraplavě. „Musíš to vědět. Proč nás pán Drak opustil? Jaký hřích jsme spáchali?“

„Hřích? O čem to mluvíš? Ať už Rand odešel z jakýhokoliv důvodu, rozhodně to nemělo nic společnýho s vámi.“ Masemu to zřejmě neuspokojilo. Pořád držel Perrina za rukáv a díval se mu do tváře, jako by doufal, že tam najde nějaké odpovědi. Perrinovi začala levou botou prosakovat ledová voda. „Masemo,“ řekl opatrně, „ať už pán Drak udělal cokoliv, udělal to, protože to měl v plánu. Pán Drak by nás neopustil.“ Nebo ano? Kdybych byl na jeho místě, udělal bych to?

Masema pomalu kývl. „Ano. Ano, teď to chápu. Odešel sám, aby šířil zprávu o svém příchodu. My ji také musíme šířit. Ano.“ A odkulhal na druhý břeh a cosi si přitom mumlal.

Perrin s čvachtáním vylezl k Moirainině chýši a zaklepal. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Chvíli váhal, ale pak vešel.

Předsíň, kde spával Lan, byla prostá jako Perrinův srub. U stěny stála hrubě přitesaná postel, do zdi bylo natlučeno pár kolíčků na pověšení věcí a byla tu jediná police. Otevřenými dveřmi sem neproniklo mnoho světla a jediné další světlo vydávaly primitivní lampy na polici, klíny olejnatého dřeva zastrčené do puklin v kameni. Čadily tak, že pod stropem visel oblak kouře. Perrin při tom pachu nakrčil nos.

Nízký strop tak tak stačil, aby tu mohl stát vzpřímeně. Loial se ho už dotýkal hlavou, i když seděl, jako právě teď, na kraji Lanova lůžka, s koleny přitaženými až k bradě, aby byl co nejmenší. Ogier rozčileně stříhal ušima. Na podlaze z udusané hlíny dále seděla, vedle dveří vedoucích do Moirainina pokojíku, se zkříženýma nohama Min, zatímco Aes Sedai jen neklidně přecházela sem a tam. Mohla udělat vždycky jen tři kroky, ale prostor využívala důkladně a její klidný výraz usvědčovala ze lži rychlost, s níž se pohybovala.

„Myslím, že Masema se zblázní,“ prohodil Perrin.

Min si odfrkla. „Jak to u něj poznáš?“

Moirain se k němu otočila s napjatým výrazem. Mluvila tiše. Příliš tiše. „Je snad dnes ráno pro tebe Masema to nejdůležitější, Perrine Aybaro?“

„Ne. Rád bych věděl, kdy Rand odešel, a proč. Viděl ho někdo odcházet? Ví někdo, kam šel?“ Přinutil se podívat Moirain do očí stejně vyrovnaně a pevně, jako se dívala ona. Nebylo to snadné. Sice ji vysoko převyšoval, ale ona byla Aes Sedai. „Je tohle tvoje práce, Moirain? Drželas ho tak zkrátka, že už chtěl jenom odejít, něco dělat, jen aby nemusel stát na místě?“ Loialovy uši ztuhly a ogier kradmo varovně mávl velkou rukou.

Moirain si Perrina chvíli prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu a jemu dalo spoustu práce, aby nesklopil zrak. „Tohle není moje práce,“ prohlásila Aes Sedai nakonec. „Odešel někdy během noci. Doufám, že zjistím, kdy, jak a proč.“

Loial zvedl ramena, jak si tiše oddechl úlevou. Tedy na ogiera tiše, jinak to znělo, jako když se doruda rozpálené železo ponoří do vody. „Nikdy nerozčiluj Aes Sedai,“ poznamenal šeptem zřejmě pro sebe, ale nikdo ho nemohl přeslechnout. „‚Lepší je obejmout slunce než rozzlobit Aes Sedai.'“

Min natáhla ruku a podala Perrinovi složený papír. „Loial za ním zašel, když jsme ho konečně dostali do postele, a Rand chtěl půjčit brk, papír a inkoust.“

Ogier zastříhal ušima a ustaraně se zamračil, až mu dlouhé obočí viselo na tváře. „Nevěděl jsem, co má v plánu. Vážně jsem to nevěděl.“

„My to víme,“ řekla Min. „Nikdo tě z ničeho neviní, Loiale.“

Moirain se na papír zamračila, ale nebránila Perrinovi, aby si jej přečetl. Byl to Randův rukopis.

Co dělám, dělám proto, že není jiný způsob. Znovu mě pronásleduje, a tentokrát, myslím, musí jeden z nás zemřít. Není ale nutné, aby zemřeli i ti kolem mě. Už pro mě zemřelo příliš mnoho lidí. Já taky nechci zemřít, a jestli se to podaří, tak nezemřu. Ve snech jsou lži, a taky smrt, ale ve snech je i pravda.

To bylo všechno, žádný podpis. Perrin ale dobře věděl, koho myslel Rand tím „on". Pro Randa, stejně jako pro ostatní, byl jenom jeden „on". Ba’alzamon.

„Nechal to tu zastrčené pode dveřmi,“ řekla Min napjatým hlasem. „Vzal si nějaké staré shienarské šaty, co visely venku, aby uschly, flétnu a koně. Nic jiného, jenom trochu jídla, aspoň pokud víme. Strážní ho neviděli odcházet a včera v noci by jim neunikla ani myš.“

„A bylo by k něčemu, i kdyby ho byli zaslechli?“ ozvala se tiše Moirain. „Zastavil by někdo z nich pána Draka, nebo by se mu postavil? Někteří z nich – například Masema – by si sami podřízli hrdlo, kdyby jim to pán Drak nařídil.“

Teď se Perrin upřeně zadíval na ni. „Čekala jsi snad něco jinýho? Přísahali, že za ním půjdou. Světlo, Moirain, on by se byl nikdy za Draka neprohlásil, kdyby nebylo tebe. Co jsi od nich teda čekala?“ Moirain nepromluvila a Perrin pokračoval tišším hlasem. „Věříš, Moirain? Že je opravdu Drakem Znovuzrozeným? Nebo ho jenom považuješ za kluka, kterého můžeš využít, než ho jediná síla zabije, nebo ho dožene k šílenství?“

„Jen klid, Perrine,“ promluvil Loial. „Ne tak vztekle.“

„Uklidním se, až mi odpoví. No, Moirain?“

„Je to, co je,“ odsekla ostře Aes Sedai.

„Tys říkala, že ho vzor nakonec přinutí jít po tý správný cestě. Je to tohle, nebo se jenom snaží dostat pryč od tebe?“ Na okamžik měl dojem, že zašel příliš daleko – tmavé oči jí jiskřily hněvem – ale odmítl couvnout. „No?“

Moirain se zhluboka nadechla. „To může být opravdu cesta, kterou vybral vzor, ale mně se stejně nelíbí, že odešel sám. Přes všechnu svou moc je ve spoustě věcí bezmocný jako malé dítě, a nezná svět. Usměrňuje, ale neumí zařídit, aby k němu jediná síla přišla, když po ní sáhne, a stejně ji nedokáže ovládat, když přijde. Jestli se ji nenaučí ovládat, síla sama ho zabije dřív, než bude moci zešílet. Ještě se toho musí tolik naučit. Chce běhat dřív, než se naučil chodit.“

„Jenom přeháníš a kalíš vodu, Moirain,“ prskl Perrin. „Jestli je, co říkáš, že je, copak tě nikdy nenapadlo, že možná ví, co dělá, mnohem líp než ty?“

„Je, co je,“ zopakovala pevně Aes Sedai, „ale já ho musím udržet naživu, jestli má něčeho dosáhnout. – Mrtvý žádné proroctví nenaplní, a i kdyby se mu podařilo vyhýbat se temným druhům a zplozencům Stínu, jsou tu tisíce jiných rukou připravených ho zabít. A k tomu jim postačí jen nejslabší náznak toho, co je. Přesto kdyby tohle bylo všechno, čemu musí čelit, nedělala bych si ani zpoloviny takové starosti. Je třeba počítat také se Zaprodanci.“

Perrin sebou trhl a z kouta zasténal Loial. „‚Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni v Shayol Ghulu,'“ začal Perrin odříkávat, ale Moirain ho nenechala domluvit.

„Zámky povolují, Perrine. Některé jsou už zlomené, i když to svět ještě neví. Nesmí se to dozvědět. Otec lží není volný. Zatím. Ale jak zámky povolují stále víc, kteří ze Zaprodanců už se mohli osvobodit? Lanfear? Sammael? Asmodean nebo Be’lal nebo Ravhin? Sám Izmael, Zrádce naděje? Bylo jich celkem třináct, Perrine, spoutaných skrze zámky, ne ve věznici, která drží Temného. Třináct nejmocnějších Aes Sedai z věku pověstí, a nejslabší z nich je silnější než deset nejsilnějších Aes Sedai žijících dnes. A jeden každý z těch mužů a žen se odřekl Světla a zasvětil svou duši Stínu. Co jestli jsou volní a někde tady na něho číhají? Nedovolím, aby ho dostali.“

Perrin se zachvěl, částečně kvůli ledu, jenž čišel z jejích posledních slov, a částečně z pomyšlení na Zaprodance. Nechtěl ani pomyslet na to, že by některý z nich mohl být volný. Když byl malý, matka ho strašívala jejich jmény. Izmael přichází pro chlapce, kteří mámě neříkají pravdu. Lanfear číhá za nocí na chlapce, kteří nejdou do postýlky, když mají. To, že teď byl starší, nijak nepomáhalo, ne když nyní věděl, že jsou skuteční. Ne když Moirain řekla, že by mohli být volní.

„Jsou vázáni v Shayol Ghulu,“ zašeptal a přál si, aby tomu stále věřil. Ustaraně se znovu zadíval na Randův dopis. „Sny. Včera taky mluvil o snech.“

Moirain přistoupila blíž a zadívala se přímo do jeho obličeje. „Sny?“ Do místnosti se vrátil Lan s Unem, ale ona je umlčela pokynem ruky. Malá předsíň teď byla přeplněná, když tu kromě ogiera bylo ještě pět lidí. „Jaké sny se v posledních dnech zdály tobě, Perrine?“ Nevšímala si jeho námitek, že s jeho sny bylo všechno v pořádku. „Povídej,“ naléhala. „Jaké neobvyklé sny se ti zdály? Pověz.“ Pohledem ho držela jako kovářskými kleštěmi a nutila ho mluvit.

Perrin se podíval na ostatní – všichni ho upřeně pozorovali, dokonce i Min – a váhavě jim vyprávěl o snu, který mu připadal neobvyklý, o snu, který se mu každou noc vracel. O snu, v němž viděl meč, kterého se nemohl dotknout. O vlku, který se nakonec objevoval, se ale nezmínil.

„Callandor," vydechl Lan, když Perrin skončil. I když měl tvář jako z kamene, teď vypadal ohromeně.

„Ano,“ řekla Moirain, „ale musíme si být naprosto jisti. Promluv s ostatními.“ Když Lan odspěchal, obrátila se k Unovi. „A co tvoje sny? Tys taky viděl meč?“

Shienarec nejdříve přešlápl. Rudé oko namalované na klépci upřeně zíralo na Moirain, ale skutečné oko odvracel. „Mně se o zatra – ehm, o mečích zdá pořád, Moirain Sedai,“ řekl škrobeně. „Hádám, že posledních pár nocí se mi o nějakým meči zdálo. Já si ale sny nepamatuju tak, jako urozenej pán Perrin.“

Moirain řekla: „Loiale?“

„Já mám pořád stejné sny, Moirain Sedai. O hájích a velkých stromech a državě. Nám ogierům se vždycky zdá o državě, když jsme mimo ni.“

Aes Sedai se otočila zpátky k Perrinovi.

„Byl to jenom sen,“ zabručel mládenec. „Jenom sen.“

„O tom pochybuji,“ odtušila Moirain. „Popsal jsi síň, známou jako Srdce Kamene, v pevnosti nazývané Tearský Kámen, jako bys v ní stál. A ten zářící meč je Callandor. Meč, jenž není mečem. Meč, jehož se nelze dotknout.“

Loial se prudce narovnal a udeřil se hlavou o strop. Ale zřejmě si toho nevšiml. „V Dračích proroctvích se praví, že Tearský Kámen nepadne, dokud Drak nebude držet Callandor v ruce. Pád Tearského Kamene bude jedním z velkých znamení ohlašujících příchod Draka Znovuzrozeného. Jestli Rand získá Callandor, celý svět ho bude muset uznat za Draka.“

„Možná.“ To slovo splynulo Aes Sedai ze rtů jako střípek ledu na klidnou vodní hladinu.

„Možná?“ ozval se Perrin. „Možná? Myslel jsem, že je to konečné znamení, poslední věc, která vyplní ta vaše proroctví.“

„Ani první, ani poslední,“ odtušila Moirain. „Callandor bude jen částečným naplněním Karaethonského cyklu, jako jeho zrození na svazích Dračí hory bylo prvním. Ještě musí rozbít státy a otřást světem. Ani učenec, který studoval proroctví celý život, neví, jak je všechna interpretovat. Co znamená ‚pobije svůj lid mečem míru a zničí je listem'? Co znamená ‚spoutá devět měsíců, aby mu sloužily'? A přesto je jim v Cyklu přičítána stejná důležitost jako Callandoru. A jsou tu další. Jaké ‚rány šílenství a rozbitých nadějí' vyléčil? Jaké řetězy roztrhal a koho vsadil do řetězů? A některá jsou tak neurčitá, že je už možná vyplnil, i když já o tom nic nevím. Ale ne. Callandor ani zdaleka neznamená konec.“

Perrin se nespokojeně zavrtěl. Z proroctví znal jen střípky. Od té doby, co Rand nechal Moirain, aby mu vložila do rukou ten praporec, je poslouchal ještě méně rád. Ne, nelíbila se mu ani předtím. Od chvíle, kdy ho cesta portálovým kamenem přesvědčila, že je jeho život spojen s Randovým.

Moirain pokračovala. „Jestli si myslíš, Loiale, synu Arenta syna Halanova, že stačí, aby prostě natáhl ruku, tak jsi stejně hloupý jako on, pokud si to myslí. I kdyby do Tearu dorazil živý, do Kamene se ještě dostat nemusí.

Tairenové jedinou sílu nijak zvlášť nemilují, a ještě méně muže, který se prohlašuje za Draka. Usměrňování je tam postaveno mimo zákon a Aes Sedai jsou v nejlepším případě trpěny, pokud neusměrňují. Vyprávět v Tearu Dračí proroctví, dokonce vlastnit opis, stačí k tomu, abyste se dostali do vězení. A bez svolení vznešených pánů se do Tearského Kamene nedostane živá duše. A nikdo kromě vznešených pánů nesmí vstoupit do Srdce Kamene. A on na to není připraven. Ještě ne.“

Perrin tiše zavrčel. Kámen nepadne, dokud Drak Znovuzrozený nebude třímat Callandor. Jak ho má, pro Světlo, získat – uvnitř té zatraceně pevnosti! – než pevnost padne? Je to šílenství!

„Proč tu jenom tak sedíme?“ vybuchla Min. „Jestli Rand jede do Tearu, proč nejedeme za ním? Mohli by ho zabít, nebo... nebo... Proč tu jen tak posedáváme?“

Moirain položila Min ruku na hlavu. „Protože si musím být jistá,“ pravila jemně. „Není příjemné být vybrán kolem, stát se velkým, nebo skoro velkým. Ti, které kolo vybere, mohou jenom přijímat, co přijde.“

„Už mě unavuje přijímat, co přijde.“ Min si promnula oči. Perrin měl dojem, že zahlédl slzy. „Rand může umírat, zatímco my čekáme.“ Moirain Min uhladila vlasy. Aes Sedai se ve tváři objevil výraz podezřele se podobající lítosti.

Perrin se posadil vedle Loiala. V místnosti byli silně cítit lidé – lidé a starosti a strach. Loial byl kromě starostí cítit ještě knihami a stromy. Perrin si připadal jako v pasti, když měl všude kolem sebe stěny, a navíc tak blízko. Hořící louče páchly. „Jak může být z mýho snu poznat, kam Rand šel?“ zeptal se. „Byl to můj sen.“

„Ti, kteří mohou usměrňovat jedinou sílu,“ vykládala Moirain tiše, „ti, kteří jsou zvlášť silní v ovládání pramenů ducha, dokážou občas přenést své sny na jiné.“ Nepřestávala hladit Min. „Zvláště na ty, kteří jsou – vnímaví. Nevěřím, že by to Rand dělal schválně, ale sny těch, kteří se dotýkají pravého zdroje, mohou být silné. A někdo tak silný jako on je možná dokáže přenést na celou vesnici, dokonce snad i na celé město. On toho neví moc o tom, co dělá, a ještě méně o tom, jak to ovládat.“

„Tak proč je ty nemáš taky?“ chtěl vědět Perrin. „Nebo Lan?“ Uno zíral přímo před sebe a tvářil se, že by raději byl kdekoliv jinde, a Loialovi se chvěly uši. Perrin byl příliš unavený a příliš hladový, aby mu záleželo na tom, jestli Aes Sedai prokazuje tu správnou úctu. A uvědomil si, že je na to i příliš rozzlobený. – „Proč?“

Moirain odpověděla klidně. „Aes Sedai se učí odstínit své sny. Když spím, dělám to bezmyšlenkovitě. Strážci díky poutu získávají něco podobného. Gaidinové by nemohli dělat, co musejí, kdyby se Stín mohl vkrást do jejich snů. Ve spánku jsme všichni zranitelní a Stín je za noci obzvlášť silný.“

„Pokaždý se od tebe dovídám něco novýho,“ zavrčel Perrin. „Nemohla bys nám občas prostě říct, co můžeme čekat, místo abys nám to vysvětlila, až se to stane?“ Uno se tvářil, že hledá nějaký vhodný důvod, aby se mohl vytratit.

Moirain se na Perrina přísně podívala. „Ty chceš, abych se s tebou podělila o vědomosti získané během celého života za jediné odpoledne? Nebo za jediný rok? Povím ti tohle. Dávej si pozor na sny, Perrine Aybaro. Dávej si pozor na sny.“

Perrin od ní odvrátil svůj zrak. „To si dávám,“ zamumlal. „Dávám.“

Poté nastalo ticho a nikdo ho zřejmě nehodlal porušit. Min seděla s pohledem upřeným na své zkřížené kotníky, ale očividně ji Moirainina přítomnost uklidňovala. Uno se opíral o zeď a na nikoho se nedíval. Loial se zapomněl natolik, že z kapsy kabátce vytáhl knihu a snažil se v šeru číst. Čekání bylo dlouhé a pro Perrina značně tísnivé. Já se ve svých snech nebojím Stínu. Bojím se vlků. Nenechám je vstoupit. Nenechám!

Vrátil se Lan a Moirain se dychtivě narovnala. Strážce odpověděl na otázku v jejích očích. „Polovina z nich si vzpomíná, že se jim během posledních čtyř nocí za sebou zdálo o mečích. Někteří se upamatovali na místo s velkými sloupy, a z nich pět tvrdí, že ten meč byl křišťálový nebo skleněný. Masema říká, že včera v noci viděl Randa, jak jej drží.“

„To by sedělo,“ řekla Moirain. Rázně si zamnula ruce. Náhle byla plná energie. „Teď si jsem jistá. I když bych pořád moc ráda věděla, jak se odsud dostal, aby ho nikdo neviděl. Jestli objevil nějaké nadání z věků pověstí...“

Lan se podíval na Una a jednooký muž polekaně krčil rameny. „Zatraceně jsem zapomněl, se všema těma prokletejma řečma o zatra –“ Odkašlal si a vrhl pohled po Moirain. Ta se na něho vyčkávavě podívala a on tedy pokračoval. „Chci říct... ehm... tohle. Sledoval jsem stopy pána Draka. Do toho uzavřenýho údolí teď vede ještě jedna cesta. To... to zemětřesení zbouralo protější stěnu. Dá to práci vyšplhat nahoru, ale dostanete tam i koně. Nahoře jsem našel další stopy, a odtamtud se dá hora snadno obejít.“ Když domluvil, dlouze si oddechl.

„Dobrá,“ řekla Moirain. „Aspoň znovu neobjevil létání, ani jak se udělat neviditelným nebo něco jiného z pověstí. Musíme bez odkladu za ním. Uno, dám ti dost zlata, abyste se s ostatními dostali až do Jehannahu, a jméno někoho, kdo zařídí, abyste tam dostali další zlato. Ghealdanští se mají před cizinci na pozoru, ale když se budete držet stranou, neměli by vám dělat potíže. Počkejte, dokud vám nepošlu zprávu.“

„Ale my přece půjdeme s váma,“ namítal. „Všichni jsme přísahali, že půjdeme za Drakem Znovuzrozeným. Nemám potuchy, jak nás pár dobyje pevnost, která ještě nikdy nepadla, ale s pomocí pána Draka uděláme, co je nutný.“

„Takže teď jsme ‚Dračí lid',“ zasmál se Perrin nevesele. „‚Tearský Kámen nepadne, dokud nepřijde Dračí lid.' Dala jsi nám nový jméno, Moirain?“

„Dávej si dobrý pozor na jazyk, kováři,“ vyjel Lan, samý led a kámen.

Moirain se na oba pronikavě podívala a oba muži se odmlčeli „Odpusť, Uno,“ řekla, „ale my musíme putovat rychle, jestli ho máme dohonit. Ty jsi tu jediný Shienarec schopný rychlé jízdy, a my si nemůžeme dovolit mnohadenní zdržení, než ostatní naberou síly. Pošlu pro vás, až budu moci.“

Uno se zamračil, ale poslušně se uklonil. Když ho propustila, narovnal ramena a odešel, aby to oznámil ostatním.

„No, já jdu s vámi, ať řekneš cokoliv,“ ozvala se odhodlaně Min.

„Ty pojedeš do Tar Valonu,“ řekla jí Moirain.

„Nic takovýho!"

Aes Sedai pokračovala klidně, jako by druhá žena vůbec nepromluvila. „Amyrlinin stolec se musí dozvědět, co se stalo, a já nemohu počítat s tím, že naleznu někoho, komu budu moci důvěřovat a kdo bude mít poštovní holuby. Nebo spoléhat na to, že amyrlin zprávu, kterou pošlu po holubovi, vůbec uvidí. Je to dlouhá cesta a těžká. Neposílala bych tě samotnou, kdyby tu byl někdo, koho bych mohla poslat s tebou, ale dám ti peníze a dopisy pro ty, kteří by ti cestou mohli pomoci. Musíš ale jet rychle. Až se ti unaví kůň, kup si jiného – nebo, když budeš muset, ukradni ho – ale jeď rychle.“

„Ať tu zprávu převezme Uno. Je zdravý. Sama jsi to říkala. Já jedu za Randem.“

„Uno má své povinnosti, Min. A copak si myslíš, že nějaký muž by mohl jen tak přijít k bráně Bílé věže a žádat o přijetí u amyrlinina stolce? Dokonce i král by musel čekat celé dny, kdyby přijel bez ohlášení, a já se obávám, že Shienarce by nechali čekat na prahu celé týdny, pokud ne věčně. A to ani nemluvím o tom, že něco tak neobvyklého by věděl každý v Tar Valonu dřív, než by zapadlo slunce. U samotné amyrlin sice žádá přijetí jen málokterá žena, ale stává se to a nemělo by to vzbudit příliš velkou pozornost. Nikdo se nesmí dozvědět ani to, že amyrlin ode mě vůbec dostala zprávu. Mohl by na tom záviset její život – i náš. Ty jsi ta, kdo musí jít.“

Min seděla a střídavě otevírala a zavírala ústa a očividně hledala nějakou další námitku, ale Moirain už pokračovala. „Lane, obávám se, že najdeme víc stop po jeho průchodu, než by se mi líbilo, ale spoléhám na to, že budeš stopovat.“ Strážce kývl. „Perrine? Loiale? Pojedete se mnou za Randem?“ Min, sedící u stěny, rozhořčeně vyjekla, ale Aes Sedai si jí nevšímala.

„Já půjdu,“ pospíšil si Loial. „Rand je můj přítel. A přiznávám, že bych si to nenechal ujít. Víte, pro svou knihu.“

Perrin s odpovědí váhal. Rand byl jeho přítel, ať už se s ním zatím stalo cokoliv. A byl si téměř jist, že jejich budoucí životy jsou spolu spojeny, i když pokud by mohl, rád by se tomu vyhnul. „Musí to tak být, co?“ řekl nakonec. „Tak pojedu.“

„Dobrá.“ Moirain si znovu zamnula ruce a vypadala, že se dává do práce. „Musíte se všichni okamžitě připravit. Rand má náskok několik hodin. Do poledne chci být na jeho stopě.“

Jak byla útlá, síla její osobnosti je všechny až na Lana vyhnala ze dveří. Loial se krčil, dokud nebyl venku. Perrinovi to připomnělo hospodyni vyhánějící husy na pastvu.

Jakmile byli venku, Min se zdržela, aby s poněkud příliš sladkým úsměvem mohla oslovit Lana. „A nechceš taky poslat nějakou zprávu? Třeba Nyneivě?“

Strážce zamrkal, jak ho vyvedla z míry, jako když kůň stojí jen na třech nohách. „Copak každý ví –?“ Téměř okamžitě byl opět vyrovnaný. „Kdyby bylo něco, co by ode mě potřebovala slyšet, řekl bych jí to sám.“ A zavřel dveře, div jí nepřiskřípl nos.

„Muži!“ zabručela Min do dveří. „Jsou příliš slepí, aby viděli, co vidí i kámen, a příliš umínění, aby se dalo spolehnout na to, že budou myslet sami za sebe.“

Perrin se zhluboka nadechl. Ve vzduchu se stále vznášel slabý pach smrti, ale bylo to lepší než uzavřená místnost. O něco lepší.

„Čistý vzduch,“ povzdechl si Loial. „Ten kouř mi začínal trochu vadit.“

Společně se vydali dolů do údolí. Vedle potůčku se zatím kolem Una shromáždili Shienarci, kteří ještě mohli chodit. Z toho, jak jednooký bojovník mával rukama, bylo jasné, že se snaží dohnat, co zanedbal v klení při hovoru s Aes Sedai.

„Jak jste vy dva získali takový výsady?“ chtěla vědět Min. „Ona vás požádala. Mně takovou laskavost neprokázala.“

Loial potřásl hlavou. „Myslím, že se zeptala, protože věděla, co odpovíme, Min. Moirain má mě a Perrina přečtené. Ví, co uděláme. Ale ty jsi pro ni zavřená kniha.“

Min to obměkčilo jen trošičku. Vzhlédla k nim. Perrin byl o hlavu a ramena vyšší a Loial se tyčil do ještě větší výšky. „To mi teda moc pomůže. Pořád dělám to, co chce, stejně poslušně jako vy dvě jehňátka. Chvíli sis vedl docela dobře, Perrine. Postavil ses jí, jako kdyby ti prodala kabátec a ony na něm povolily švy.“

„Já se jí přece nepostavil,“ vyjekl užasle Perrin. Neuvědomil si, co vlastně udělal. „Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel.“

„Měl jsi štěstí,“ zaburácel Loial. „‚Rozzlobit Aes Sedai je jako strčit ruku do sršního hnízda.'“

„Loiale,“ řekla Min, „musím si s Perrinem promluvit. O samotě. Nevadí?“

„Á. Ovšemže ne.“ Prodloužil krok, takže šel normálně, a brzy byl daleko před nimi. Z kapsy kabátce přitom vytáhl fajfku a váček s tabákem.

Perrin si ji ostražitě prohlížel. Min si hryzala ret, jako by zvažovala, co všechno má říci. „Vidíš něco i u něho?“ zeptal se Perrin a kývl směrem k ogierovi.

Min zavrtěla hlavou. „Myslím, že to funguje jenom u lidí. Zato kolem tebe jsem viděla věci, který bys měl podle mě vědět.“

„Říkal jsem ti-“

„Nebuď umíněnější, než musíš, Perrine. Uviděla jsem je tam vevnitř, když jsi řekl, že půjdeš. Předtím tam nebyly. Musí mít něco společnýho s tou cestou. Nebo aspoň s tím, že ses rozhodl jít.“

Po chvíli se Perrin váhavě zeptal: „Cos viděla?“

„Aielana v kleci,“ odpověděla okamžitě. „Tuatha’ana s mečem. Sokola a jestřába, jak ti sedí na ramenou. Myslím, že to vlastně byla sokolice a jestřábice. A všechno to ostatní, samozřejmě. Co je tu vždycky. Víří kolem tebe temnota a –“

„To stačí!“ zarazil ji rychle Perrin. Když si byl jist, že opravdu zmlkla, poškrábal se na hlavě a usilovně přemýšlel. Nic z toho mu ale nedávalo smysl. „Máš tušení, co to všechno znamená? Myslím ty nový věci.“

„Ne, ale jsou důležitý. To, co vidím, je vždycky důležitý. Zlomové body v lidském životě, nebo co je určeno osudem. Vždycky je to důležitý.“ Na chvíli zaváhala a pak k němu vzhlédla. „Ještě jedna věc,“ dodala pomalu. „Jestli potkáš ženu – tu nejkrásnější ženu, jakou jsi kdy viděl – uteč!“

Perrin zamrkal. „Tys viděla krásnou ženu? Proč bych měl utíkat před krásnou ženou?“

„Copak se prostě nemůžeš řídit radou?“ prskla Min podrážděně. Kopla do kamene a dívala se, jak se kutálí dolů po svahu.

Perrin nerad dělal rychlé závěry – což byl jeden z důvodů, proč ho lidé považovali za hloupého – ale dal si dohromady pár věcí, které Min říkala v posledních několika dnech, a došel k překvapivému závěru. Zarazil se a hledal slova. „Ehm... Min, víš, že tě mám rád. Mám tě rád, ale... Ehm... já nikdy neměl sestru, ale kdyby ano, tak... chci říct...“ Zarazil se, když k němu dívka vzhlédla s pozdviženým obočím. Lehce se usmívala.

„No, Perrine, musíš vědět, že tě miluju.“ Stála tam a dívala se, jak se mu křiví rty, a pak pomalu a opatrně dodala: „Jako bratra, ty velký, tvrdohlavý troubo! Nikdy mě nepřestane udivovat chlapská ješitnost. Všichni si myslíte, že všechno se točí jenom kolem vás a že po váš touží každá ženská.“

Perrin cítil, jak rudne. „Nikdy... já nikdy...“ Odkašlal si. „Cos viděla u té ženy?“

„Prostě se řiď mou radou,“ řekla Min a znovu se vydala dolů z kopce. „I kdybys zapomněl ten zbytek,“ křikla přes rameno, „touhle se řiď!“

Perrin se za ní zamračil – nyní se mu myšlenky zřejmě uspořádaly rychle – a pak ji dvěma kroky dohonil. „Je to Rand, viď?“

Min vyjekla a koutkem oka se na něho zadívala. Nicméně nezpomalila. „Možná nakonec nejsi tak zabedněnej,“ zamumlala. Po chvíli dodala, spíš jako by mluvila k sobě: „Jsem s ním spojená stejně jistě, jako je obruč spojená se sudem. Ale nevidím, že by kdy on miloval mě. A nejsem jediná.“

„Ví o tom Egwain?“ zeptal se Perrin. Rand a Egwain si byli od dětství zaslíbeni. Stačilo, aby poklekli před vesnickým ženským kroužkem, a byli by oficiálně zasnoubeni. Perrin si jen nebyl jist, jak daleko to došlo, pokud vůbec někam.

„Ví to,“ odtušila stroze Min. „I když to ani jedné z nás k ničemu není.“

„A co Rand? On to ví taky?“

„No ovšem,“ opáčila hořce Min. „Přece jsem mu to řekla, ne? ‚Rande, obhlídla jsem si tě a vypadá to tak, že se do tebe musím zamilovat. Musím se o tebe sice podělit, a to se mi moc nelíbí, ale tak to je.' Nakonec budeš přece jenom zabedněnec, Perrine Aybaro.“ Rozzlobeně si přejela rukou přes oči. „Kdybych mohla být s ním, vím, že bych mu pomohla. Nějak. Světlo, jestli zemře, nevím, jestli to přežiju.“

Perrin stísněně pokrčil rameny. „Poslouchej, Min. Udělám, co budu moct, abych mu pomohl.“ Bude-li to vůbec k něčemu dobré.

To ti slibuju. A pro tebe bude opravdu nejlepší jet do Tar Valonu. Tam budeš v bezpečí.“

„V bezpečí?“ Poválela to slovo po jazyku, jako by se divila, co vlastně znamená. „Myslíš, že v Tar Valonu je bezpečno?“

„Jestli není bezpečno ani v Tar Valonu, tak už není bezpečno nikde.“

Min si hlasitě odfrkla a oba se pak mlčky připojili k těm, kdo se připravovali k odjezdu.

Загрузка...