Drak Znovuzrozený

13 Tresty

Egwain ležela na úzké posteli a mračila se na mihotavé stíny, které na strop házela její jediná lampa. Moc ráda by vymyslela nějaký plán, nebo aspoň uhodla, co může čekat. Nic ji nenapadalo. Stíny měly víc nápadů než ona. Ani si nedokázala dělat starosti kvůli Matovi, a přesto se za to skoro nestyděla. Všechno v místnosti na ni padalo.

Místnost byla strohá, bez oken, jako všechny pokojíky novicek, malá, vylíčená na bílo. Do jedné stěny byly zatlučeny kolíčky, kam si mohla věšet věci, u druhé stálo lůžko a na třetí visela polička, na níž mívala pár knih vypůjčených z věžové knihovny. Stojan s umyvadlem a třínožka vybavení pokoje doplňovaly. Prkna na podlaze byla téměř bílá od neustálého drhnutí. To dělala každý den, co tu bydlela, kromě ostatních povinností a učení. Novicky žily prostě, ať už to byly dcery hostinského, nebo dědičky Andoru.

Znovu měla bílý oděv novicky – dokonce i opasek a měšec měla bílé – ale nijak ji netěšilo, že se mohla konečně zbavit té nenáviděné šedé. Její pokoj se vlastně změnil v žalářní kobku. A co kdyby mě tu chtěly držet. V tomhle pokoji. Jako v kobce. Jako s obojkem a...

Podívala se na dveře – věděla, že tmavá přijatá novicka pořád stojí na druhé straně – a obrátila se blíž ke stěně. Těsně nad slamníkem byla malá dírka, téměř neviditelná, pokud jste nevěděli, kde hledat, vyvrtaná před dávnými časy novickami skrz zeď do vedlejšího pokoje. Egwain zašeptala.

„Elain?“ Žádná odpověď. „Elain? Spíš?“

„Jak můžu spát?“ ozvala se Elainina odpověď, slaboučký šepot z druhé strany zdi. „Myslela jsem, že bychom se mohly dostat do potíží, ale něco takového jsem vskutku nečekala. Egwain, co s námi udělají?"

Na to Egwain odpověď neznala a své dohady rozhodně nechtěla slyšet vyslovené nahlas. Dokonce na to ani nechtěla myslet. „Vlastně jsem si myslela, že z nás budou hrdinky, Elain. Přece jsme bezpečně přinesly Valerský roh. A objevily jsme, že Liandrin je z černého adžah.“ Teď jí uklouzl hlas. Aes Sedai vždycky popíraly existenci černého adžah, adžah, které sloužilo Temnému, a kdykoliv někdo jenom naznačil, že snad opravdu existuje, velice se zlobily. Ale my víme, že existuje. „Měly by z nás být hrdinky, Elain."

„‚Kdyby byly v kapse ryby, nemusely by být rybníky,'“ ocitovala Elain. „Světlo, vždycky jsem nenáviděla, když mi to máti říkala, ale je to pravda. Verin říkala, že o rohu ani o Liandrin nesmíme mluvit s nikým jiným než s ní nebo s amyrlin. A podle mě to stejně nebude fungovat tak, jak jsme si to představovaly. Není to spravedlivé. Tolik jsme toho prožily, hlavně ty. Prostě to není spravedlivé."

„Verin říkala. Moirain říkala. Vím, proč si lidi myslí, že Aes Sedai jsou loutkářky. Skoro cítím, jak mám na rukou a na nohou provázky. Ať udělají cokoliv, bude to něco, co budou považovat za nejlepší pro Bílou věž, ne to, co je správné a dobré pro nás.“

„Stejně ale chceš být Aes Sedai, viď?“

Egwain zaváhala, ale odpověď pro ni vlastně vždycky existovala jen jedna jediná. „Ano,“ řekla. „Pořád to chci. Je to jediný způsob, jak můžeme kdy být v bezpečí. Ale něco ti povím. Nenechám se utišit.“ To byla nová myšlenka, vyslovená v okamžiku, kdy ji napadla, ale Egwain si uvědomila, že to nechce vzít zpátky. Vzdát se pravého zdroje? Cítila ho, dokonce i teď, jeho záři těsně za hlavou, svítil těsně mimo dosah. Odolala touze dotknout se ho. Vzdát se možnosti nechat se naplnit jedinou silou, cítit se víc naživu než kdykoliv předtím? Nikdy! „Ne bez boje.“

Na druhé straně zdi bylo dlouho ticho. „Jak bys je mohla zastavit? Sice jsi možná silnější než ony všechny dohromady, ale ani jedna z nás toho neví dost, aby zarazila byť jedinou Aes Sedai, která by nám chtěla zabránit dotknout se zdroje, a jich jsou zde tucty.“

Egwain to uvážila a nakonec řekla: „Mohla bych utýct. Tentokrát opravdu utýct.“

„Šly by po nás, Egwain. Tím jsem si jistá. Jakmile jednou ukážeš ždibeček schopnosti, nenechají tě odejít, dokud se nenaučíš dost, aby ses nezabila. Leda bys při učení zemřela.“

„Já už nejsem obyčejná holka z vesnice. Viděla jsem kus světa. Dokázala bych se držet z dosahu Aes Sedai, kdybych chtěla.“ Snažila se přesvědčit sebe stejně jako Elain. A co jestli toho ještě nevím dost? Dost o světě, dost o síle? Co jestli mě může usměrňování pořád zabít? Odmítla na to myslet. Tolik jsem se už naučila. Nenechám je, aby mě zastavily.

„Máti by nás mohla ochránit,“ řekla Elain, „Jestli je pravda to, co říkali ti bělokabátníci. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu přát, aby něco takového byla pravda. Ale jestli není, tak by nás máti nejspíš poslala zpátky v řetězech. Naučíš mě, jak žít na vsi?“

Egwain zamrkala. „Ty chceš jít s sebou? Totiž, jestli dojde až na tohle?“

Následovalo dlouhé ticho, pak tichá odpověď: „Nechci, aby mě utišily, Egwain. To nedopustím. Nedopustím!“

Dveře se rozlétly, až narazily na zeď, a Egwain se prudce posadila. Z druhé strany zdi také zaslechla prásknutí dveří. Do pokoje vstoupila Faolain a usmívala se, když jí zrak padl na dírku ve zdi. Většinu pokojů novicek spojovaly obdobné dírky. Každá žena, která kdy byla novickou, o nich věděla.

„Špitáš si s přítelkyní, co?“ řekla kudrnatá přijatá novicka překvapivě vřele. „No, musí tě tížit samota, když tu tak sama čekáš. Popovídaly jste si hezky?“ Egwain otevřela ústa, ale hned je zavřela. Může odpovídat Aes Sedai, řekla Sheriam. Nikomu jinému. Vyrovnaně se na Faolain zadívala a čekala.

Falešný soucit zmizel Faolain z tváře, jako voda stékající ze střechy. – „Vstávat. Amyrlin takové, jako vy, nenechávají čekat. Máte štěstí, že jsem nepřišla včas, abych vás zaslechla. Pohyb!“

Od mladších novicek se očekávalo, že přijatou novicku poslechnou stejně rychle jako samotnou Aes Sedai, ale Egwain se zvedala jen pomalu a dala si na čas, když si uhlazovala šaty. Udělala před Faolain pukrle a pousmála se. Mrak, který se objevil na tváři přijaté novicky, způsobil, že se Egwain usmála víc, než se vzpamatovala. Nemělo smysl Faolain příliš dráždit. Proto se narovnala, přičemž se snažila, aby se jí netřásla kolena, a vyšla před Faolain z pokoje.

Elain už byla venku s přijatou novickou s tvářemi jako jablíčka a snažila se tvářit se odhodlaně a srdnatě. Nějak se jí podařilo, že přijatá novicka vedle ní vypadala jako komorná, která jí nese rukavičky. Egwain doufala, že si vede stejně dobře.

Balkony před pokoji novicek, chráněné zábradlím, se zvedaly do výše jako dutý sloup, a stejně tolik podlaží bylo pod nimi a končilo na Nádvoří novicek. Na dohled se neobjevila jediná žena. Avšak i kdyby tu byly všechny novicky, které se v současné době cvičily ve Věži, do jediné, nebyla by plná ani čtvrtina pokojů. Čtveřice žen kráčela prázdnými arkádami dolů po točitých rampách mlčky. Žádná by nesnesla, aby její hlas zdůraznil tu prázdnotu.

Egwain nikdy nebyla v té části Věže, kde měla pokoje amyrlin. Chodby zde byly dost široké, aby jimi projel vůz, a na výšku měly víc než na šířku. Na stěnách tu visely barevné nástěnné koberce v tuctech různých stylů, od květinových vzorů a lesních výjevů po hrdinské činy a složité vzory. Některé byly tak staré, až se zdálo, že se při nejmenším doteku rozpadnou. Na šestihranných dlaždicích v barvách sedmi adžah jejich boty hlasitě klapaly.

V dohledu bylo jen pár žen – občas se objevila některá Aes Sedai a majestátně proplula kolem, nemajíc čas všímat si přijatých a mladších novicek, pět či šest přijatých novicek důležitě spěchalo za svými úkoly či za studiem, pár služebných neslo podnosy, mopy či náruče povlečení a ručníků, několik novicek chvátalo vyřídit nějaké pochůzky, ještě rychleji než služebné.

Připojily se k nim Nyneiva se svým doprovodem s dlouhou šíjí, Theodrin. Žádná nepromluvila. Nyneiva teď na sobě měla šat přijaté novicky, bílé šaty se sedmi pruhy na lemu, ale opasek a měšec byly její vlastní. Povzbudivě se na Egwain s Elain usmála a objala je – Egwain se tak ulevilo, že vidí další přátelskou tvář, že její objetí opětovala, aniž si uvědomila, že Nyneiva jako by uklidňovala malé holčičky – ale když vykročily, Nyneiva se čas od času prudce zatahala za cop.

Do této části Bílé věže přišlo jen málo mužů. Egwain zahlédla jenom dva. Byli to strážci a šli zabraní do hovoru. Jeden měl meč u pasu, druhý na zádech. Jeden byl pomenší a štíhlý, dokonce útlý, druhý skoro tak široký, jako byl vysoký, a přesto se oba pohybovali s nebezpečným půvabem. Díky jejich měňavým plášťům, kdy jednotlivé části tohoto kusu oděvu jako by občas splynuly se stěnou za nimi, se na strážce nedalo dívat dlouho, aby se člověku nezvedl žaludek. Egwain si všimla, jak na ně Nyneiva upřeně hledí, a potřásla hlavou. Musí s Lanem něco udělat. Jestli po dnešku bude některá z nás vůbec schopná něco udělat.

Předpokoj pracovny amyrlin byl tak velký, že by se klidně hodil do paláce, i když židle, jež tu byly rozestavěné pro lidi čekající na rozhovor s amyrlin, byly zcela prosté. Egwain však měla oči jenom pro Leanu Sedai. Kronikářka měla úzkou štólu svého úřadu, modrou, aby bylo vidět, že je z modrých adžah, a obličej jako by měla vytesaný z hladkého nahnědlého kamene. Nikdo jiný tu nebyl.

„Dělaly nějaké potíže?“ Kronikářka mluvila úsečně a nebylo poznat, hněvá-li se, či cítí-li s nimi.

„Ne, Aes Sedai,“ odpověděly Theodrin a přijatá novicka s tvářemi jako jablíčka.

„Tuhle jsem musela vytáhnout za uši, Aes Sedai,“ řekla Faolain, ukazujíc na Egwain. Přijatá mluvila rozhořčeně. „Vzpírá se, jako by zapomněla, jaká je v Bílé věži disciplína.“

„Vést,“ prohodila Leana, „neznamená ani tlačit, ani táhnout. Zajdi za Marris Sedai, Faolain, a požádej ji, ať ti o tom dovolí rozjímat při hrabání chodníčků v Jarní zahradě." – Propustila Faolain i druhé dvě přijaté, které před odchodem provedly hluboké pukrle. Faolain při úkloně vrhla rozzuřený pohled na Egwain.

Kronikářka jim už nevěnovala pozornost. Místo toho si prohlížela ženy, které zůstaly, a poklepávala si ukazováčkem na rty, až Egwain nabyla dojmu, že je všechny zvažuje do nejmenších podrobností. Nyneivě se nebezpečně zablesklo v očích a pevně si stiskla cop.

Nakonec Leana zvedla ruku a ukázala na dveře do amyrlininy pracovny. Velký had požírající vlastní ocas dobrého půl sáhu v průměru byl vyobrazen na obou křídlech dveří. „Vstupte,“ vyzvala je Leana.

Nyneiva hbitě vykročila a otevřela dveře. To stačilo, aby se pohnula i Egwain. Když vstupovaly, Elain pevně držela Egwain za ruku, a Egwain ji také tiskla. Leana je následovala a postavila se stranou na půl cestě mezi nimi a stolem uprostřed místnosti.

Amyrlin seděla za stolem a prohlížela nějaké papíry. Když vstoupily, ani nevzhlédla. Nyneiva jednou otevřela ústa, ale když se na ni kronikářka ostře podívala, zase je zavřela. Tři dívky stály v řadě před amyrlininým stolem a čekaly. Egwain dalo dost práce, aby se neošívala. Minuty se vlekly – zdálo se, že uplynuly celé hodiny – než amyrlin zvedla hlavu, ale když postupně na každou upřela své modré oči, Egwain si řekla, že by klidně čekala dál. Při amyrlinině pohledu jí bylo, jako by se jí do srdce zabodly dva rampouchy. V místnosti bylo poměrně chladno, ale Egwain tekl po zádech pot.

„Takže!“ promluvila po delší době amyrlin. „Naše uprchlice se vrátily.“

„My jsme neuprchly, matko.“ Nyneivě dalo očividně spoustu práce zůstat klidná, ale hlas se jí třásl. Egwain věděla, že hněvem. Tato silná mladá žena se hněvala velmi často. „Liandrin nám řekla, že máme jít s ní a –“ Hlasité prásknutí, když amyrlin uhodila do stolu, ji zarazilo.

„Už nikdy tady nevyšlovuj Liandrinino jméno, dítě!“ štěkla amyrlin. Leana je všechny sledovala s klidnou vážností.

„Matko, Liandrin je z černého adžah,“ vybreptla Egwain.

„To já vím, dítě. Přinejmenším jsem to tušila, a byla to pravda. Liandrin opustila Věž před mnoha měsíci, a dvanáct dalších – žen – odešlo s ní. Žádnou od té doby nikdo neviděl. Než odešly, pokusily se vloupat do skladu, kde jsou uschovány angrialy a sa’angrialy, a podařilo se jim dostat do místnosti, kde jsou menší ter‘angrialy. Ukradly jich dost, včetně několika, o jejichž použití nemáme ponětí.“

Nyneiva v hrůze sledovala amyrlin a Elain si náhle zamnula ruce, jako by jí byla zima. Egwain věděla, že se sama také chvěje. Mnohokrát si představovala, jak se vrátí, postaví se Liandrin a obviní ji, jak ji uvidí odsouzenou k nějakému trestu – jen si nikdy neuměla představit trest dost hrozný, aby odpovídal zločinům, jichž se Aes Sedai s tváří panenky dopustila. Dokonce si uměla představit i to, že se vrátí a Liandrin mezitím uprchne – v jejích představách prchala obvykle v hrůze z Egwainina návratu. Jestli Liandrin a ty ostatní – ani se jí nechtělo věřit, že jich bylo víc – ukradly pozůstatky z věku pověstí, tak se nedalo říci, co s nimi mohou napáchat. Díky Světlu, že nedostaly žádný sa’angrial, pomyslela si. To ostatní bohatě stačilo.

Sa’angrialy byly jako angrialy, umožňovaly Aes Sedai usměrňovat více síly, než by bezpečně zvládla bez pomoci, ale byly mnohem mocnější než angrialy, a také mnohem vzácnější. Ter'-angrialy byly ovšem něco jiného. Existovalo jich mnohem víc než angrialů či sa’angrialů, i když nebyly doslova běžné, a jedinou sílu spíš používaly, než že by ji pomáhaly usměrňovat, a nikdo jim pořádně nerozuměl. Mnohé fungovaly jen pro někoho, kdo uměl usměrňovat, potřebovaly usměrňování jediné síly, aby něco udělaly, zatímco jiné fungovaly pro každého. Všechny angrialy a sa’angrialy, o kterých kdy Egwain slyšela, byly malé, ter’angrialy se zřejmě vyskytovaly ve všech možných velikostech. Každý byl Aes Sedai před třemi tisíci lety pravděpodobně vytvořen k nějakému konkrétnímu úkolu, aby dělal jednu jedinou věc, a Aes Sedai od té doby umíraly, aby zjistily, jakou. Umíraly, nebo ztrácely schopnost usměrňovat. Některé sestry z hnědého adžah zasvětily studiu ter’angrialů celý život.

Některé ter’angrialy se používaly, byť nejspíš ne k účelům, pro něž byly vytvořeny. Silná bílá hůl, kterou držely přijaté novicky, když skládaly tři přísahy, než byly přijaty mezi Aes Sedai, byl ter’angrial, který je s přísahami svazoval stejně jistě, jako by je měly vrozené. Jiný ter’angrial byl místem konečné zkoušky, než byla mladší novicka přijata. Existovaly další, včetně mnoha, které nikdo nedokázal přimět k jakékoliv práci, a mnohé další, které zřejmě neměly žádné praktické použití.

Proč s sebou braly věci, o kterých nikdo neví, jak je používat? hloubala Egwain. Nebo to možná černé adžah vědí. Při tomto pomyšlení se jí sevřel žaludek. V rukou temných druhů mohly být stejně špatné jako sa’angrialy.

„Krádež," – pokračovala amyrlin hlasem stejně ledovým, jako měla i pohled, „bylo to poslední, co spáchaly. Té noci zemřely tři sestry, spolu se dvěma strážci, sedmi strážnými a devíti sloužícími. Byla to vražda, spáchaná, aby zakryla jejich krádež a útěk. Možná to není dostatečný důkaz, že jsou – černé adžah –,“ ta slova pronesla řezavým tónem – „ale jen málokdo tomu nevěří. A já také ne. Když jsou ve vodě rybí hlavy a krev, nepotřebuješ pilouny vidět, abys věděla, že tam jsou.“

„Tak proč s námi zacházejí jako se zločinci?“ chtěla vědět Nyneiva. „Oklamala nás žena z – z černého adžah. To by nás mělo očistit od všeho zlého.“

Amyrlin se nevesele zasmála. „Ty si to opravdu myslíš, že, dítě? Vaší jedinou záchranou může být, že kromě Verin, Leany a mě nikoho jiného ve Věži ani nenapadlo, že máte s Liandrin něco společného. Kdyby to vešlo ve známost, natož ta malá ukázka, kterou jste předvedly bělokabátníkům – nemusíte se tvářit tak překvapeně, Verin mi všechno řekla – kdyby vešlo ve známost, že jste odešly s Liandrin, sněmovna by určitě odhlasovala vaše utišení dřív, než byste stačily říct rybář.“

„To není spravedlivý!“ vyjela Nyneiva. Leana se pohnula, ale Nyneiva pokračovala. „To není správný! To –!“

Amyrlin povstala. To bylo vše, ale Nyneiva okamžitě zmlkla.

Egwain usoudila, že mlčet bylo moudré. Vždycky Nyneivu považovala za nejsilnější ženu s nejsilnější vůlí. Dokud nepoznala ženu s pruhovanou štólou. Prosím, ovládej se, Nyneivo. Je to, jako bychom byly malé holčičky – a stály před svou matkou, a tahle matka může udělat něco mnohem horšího než nám naplácat.

V tom, co amyrlin říkala, byla zřejmě nějaká cesta ven, jen nemohla přijít na to jaká. „Matko, odpusť, že se ptám, ale co s námi chceš udělat?“

„S vámi udělat, dítě? Hodlám tě s Elain potrestat za opuštění Věže bez dovolení a Nyneivu za opuštění města bez dovolení. Nejdřív si vás všechny zavolá Sheriam Sedai, které jsem řekla, aby vám napráskala, až budete celý týden potřebovat k sezení ten nejměkčí polštář. Už jsem to ohlásila novickám i přijatým.“

Egwain překvapeně zamrkala. Elain hlasitě vyjekla, narovnala se a cosi si pro sebe zamumlala. Nyneiva byla jediná, koho to nepřekvapilo. Trest, ať už práce navíc nebo něco jiného, vždycky zůstal jen mezi správkyní noviček a tím, koho si zavolala. Obvykle to byly mladší novicky, ale také přijaté, které občas překročily hranice. Sheriam si to přece vždycky nechává pro sebe, pomyslela si Egwain zachmuřeně. Nesmí to každému vykládat. Ale pořád je to lepší než být zavřená. Lepší než být utišená.

„Ohlášení je ovšem součástí trestu,“ mluvila amyrlin, jako by četla Egwain myšlenky. „Také jsem nechala vejít ve známost, že jste všechny přiděleny do kuchyně na pomocné práce, dokud nebude rozhodnuto jinak. A nechala jsem rozšířit, že ‚dokud nebude rozhodnuto jinak', může docela dobře znamenat do konce vašeho života. Máte nějaké námitky?“

„Ne, matko,“ vyhrkla Egwain rychle. Nyneiva bude nenávidět drhnutí hrnců ještě víc než to první. Mohlo to být horší, Nyneivo. Světlo, mohlo to být mnohem horší. Nyneivě se chvělo chřípí, ale krátce kývla hlavou.

„A ty, Elain?“ zeptala se amyrlin. „Dědička Andoru je uvyklá na jemnější zacházení.“

„Chci se stát Aes Sedai, matko,“ pravila Elain pevně.

Amyrlin přejela prstem po papíře před sebou a zřejmě ho chvíli studovala. Když zvedla hlavu, její úsměv vůbec nebyl příjemný. „Kdyby byla některá z vás tak hloupá a odpověděla jinak, dodala bych něco, co by způsobilo, že byste proklínaly své matky, že vůbec dovolily otcům, aby je poprvé políbili. Nechat se takhle vylákat z Věže jako hloupá děcka. Dokonce ani nemluvně by nikdy nepadlo do takové pasti. Naučím vás myslet dřív, než něco uděláte, nebo s vámi ucpu díry ve vodní bráně!“

Egwain jí v duchu tiše děkovala. Ale když amyrlin znovu promluvila, zamrazilo ji.

„Teď k tomu, co s vámi plánuji dál. Zdá se, že jste se všechny od té doby, co jste odešly z Věže, výrazně zlepšily v usměrňování. Hodně jste se naučily. Včetně několika věcí,“ dodala ostře, „u kterých bych byla raději, kdybyste se je nebyly naučily!“

Nyneiva Egwain překvapila, když řekla: „Vím, že jsme udělaly... pár věcí... které jsme neměly, matko. Ujišťuju tě, že uděláme, co bude v našich silách, abychom nadále žily, jako bychom už tři přísahy složily.“

Amyrlin zabručela. „To rozhodně,“ procedila suše. „Kdybych mohla, hned dneska v noci bych vám strčila do rukou hůl přísah, ale ta patří do rukou jenom Aes Sedai, a já se musím spolehnout na váš zdravý rozum – totiž jestli vůbec nějaký máte – že se vám nic nestane. Zatím ty, Egwain, a ty, Elain, budete pozvednuty mezi přijaté.“

Elain zalapala po dechu a Egwain šokované vykoktala: „Děkuju, matko.“ Leana přešlápla. Egwain nepřipadalo, že to kronikářka schvaluje. Sice ji to nepřekvapilo – očividně věděla, co přijde – ale ani nepotěšilo.

„Mně neděkuj. Vaše schopnosti jsou příliš velké, abyste zůstaly novickami. Někdo si bude myslet, že byste neměly nosit prsten, ne po tom, co jste provedly, ale pohled na to, jak budete až po lokty v mastné špíně, by měl tyto hlasy umlčet. A pokud si myslíte, že je to nějaká odměna, tak pamatujte, že během prvních týdnů mezi přijatými bývají v košíku odděleny shnilé ryby od zdravých. I ten nejhorší den mladší novicky vám teď bude připadat jako příjemný sen ve srovnání se studiem během dalších týdnů. Mám takové tušení, že některé sestry vám vaše úkoly ztíží víc, než bude nezbytně nutné, ale nemyslím, že si budete stěžovat. Nebo snad ano?“

Budu se učit, řekla si v duchu Egwain. Sama se rozhodnu, co. Chci se učit o snech, učit se o...

Amyrlinin úsměv její myšlenky zarazil. Ten úsměv říkal, že nic, co jim sestry udělají, nebude horší, než má být, pokud zůstanou naživu. Nyneivin výraz byl směsicí hlubokého soucitu a hrůzných vzpomínek na vlastních několik týdnů po přijetí. To spojení stačilo, aby Egwain ztěžka polkla. „Ne, matko,“ řekla slabě. Elain jen chraplavě zašeptala.

„Takže domluveno. Matku tvoje zmizení rozhodně nepotěšilo, Elain.“

„Ona to ví?“ vykvikla Elain.

Leana si odfrkla a amyrlin zvedla obočí se slovy: „To jsem jí mohla těžko zatajit. Ani ne o měsíc jste se minuly, což je pro tebe nejspíš jen dobře. To setkání jsi nemusela přežít. Byla na tebe tak rozzlobená, až byla málem schopná překousnout veslo. Zlobila se i na mě a na Bílou věž.“

„To si umím představit, matko,“ vydechla Elain.

„Myslím, že neumíš, dítě. Málem jsi ukončila tradici, která se začala dřív, než vznikl Andor. Byl to zvyk silnější než většina zákonů. Morgasa odmítla vzít s sebou zpátky Elaidu. Vůbec poprvé nemá královna Andoru Aes Sedai jako rádkyni. Žádala, aby ses ihned vrátila do Caemlynu, jakmile tě najdeme. Přesvědčila jsem ji, že pro tebe bude bezpečnější, když se budeš ještě chvíli učit tady. Taky byla připravena odvést s sebou oba tvé bratry z výcviku na strážce. Ti jí to naštěstí rozmluvili sami. Pořád nevím jak.“

Elain měla náhle nepřítomný pohled, možná viděla rozhněvanou Morgasu. Zachvěla se. „Gawyn je můj bratr,“ prohlásila nepřítomně. „Galad není.“

„Nebuď dětinská,“ napomenula ji amyrlin. „Jelikož máte stejného otce, je i Galad tvým bratrem, ať už se ti to líbí nebo ne. A já ti žádné dětinskosti nedovolím, děvče. U mladší novicky se jistá míra hlouposti dá tolerovat, u přijaté ale rozhodně ne.“

„Ano, matko,“ řekla ponuře Elain.

„Královna pro tebe u Sheriam zanechala dopis. Kromě toho, že tě v něm nejspíš hubuje, tak v něm myslím stojí, že se máš vrátit domů, jakmile to pro tebe bude bezpečné. Je si jistá, že při nejhorším za pár měsíců budeš schopná usměrňovat, aniž by ses při tom zabila.“

„Ale já se chci učit, matko.“ Do Elainina hlasu se vrátilo ostří. „Chci se stát Aes Sedai.“

Amyrlinin nový úsměv byl ještě pochmurnější než ten předešlý. „To rozhodně budeš, dítě, protože já tě nehodlám přenechat Morgase. Máš možnost stát se jednou z nejsilnějších Aes Sedai za posledních tisíc let, a já tě nenechám odejít, dokud nedostaneš kromě prstenu i šátek. Nepustím tě, i kdybych tě měla namlít do klobás, abys to zvládla. Nenechám tě odejít. Je to jasné?“

„Ano, matko.“ Elain teď znejistěla, a Egwain se jí ani nedivila. Ocitnout se mezi Morgasou a Bílou věží, mezi královnou Andoru a amyrlininým stolcem, bylo jako stát se kostí, o kterou se perou dva psi. Pokud Egwain někdy Elain záviděla bohatství a trůn, na který jednoho dne usedne, v této chvíli to rozhodně nebylo.

Amyrlin důrazně prohlásila: „Leano, odveď ihned Elain do pracovny Sheriam. S těmihle dvěma si ještě musím o něčem promluvit. O něčem, co se jim, myslím, nebude moc líbit.“

Egwain si vyměnila poplašený pohled s Nyneivou. Na okamžik se obě zatvářily nesmírně ustaraně. Co ještě musí říci nám, ale ne Elain? uvažovala Egwain. Nezáleží mi na tom, pokud mi nebude bránit v učení. Ale proč ne taky Elain?

Elain se při zmínce o pracovně správkyně novicek zamračila, ale pak se sebrala. „Jak přikazuješ, matko,“ řekla obřadně a předvedla dokonalé pukrle, přičemž ladně mávla suknicemi, „tak učiním.“ S tím následovala Leanu, nesouc hlavu vysoko vztyčenou.