Fantastika‘80

Edmund Wnuk-Lipiński Záchranná výprava

Corx měl za sebou už skoro půl hodiny letu. Závratnou rychlostí se točící vrtule viroletu protínaly zrádnou atmosféru té záhadné planety. Dát si zvláštní pozor na dýchání. Všechny místnosti hermeticky utěsnit. Nehnout se bez kyslíkové masky. Atmosféra připomíná úplně přesně složení obyčejného rozveselujícího plynu. Kromě toho je v ní ještě několik nezjištěných chemických sloučenin, které by mohly být jedovaté, opakoval si mechanicky nejdůležitější instrukce. V dolním okénku kabiny se jako na obrazovce špatně vyladěného televizoru pomalu přesouvaly rozmazané obrysy nepravidelně rozsetých ostrůvků. Z výšky pěti kilometrů vypadaly jako velikánské brambory, které tam rozsypala neopatrná ruka.

Lehkým pohybem páky začal stahovat stroj dolů. Po chvíli už bylo vidět jemné vrásky na dosud hladkém povrchu vody, jež se prostírala kolem dokola až po obzor.

To už je třetí záchranná výprava, řekl si v duchu líně. Každá nová expedice má zachraňovat větší a větší počet lidí. My už jich máme zachránit deset. Ti po nás patnáct.

Nejhorší je. že nevíme, před čím je máme zachraňovat — a jestli je vůbec koho zachraňovat.

Všechno začalo tím, že průzkumná loď Výzkumného galaktického centra přestala právě v blízkosti této planety reagovat na jakékoli signály. Přestože ji několik dnů tvrdošíjně volali na havarijní vlně, nikdo už neodpovídal. Centrum se rozhodlo vyslat raketku Galaktické záchranné služby. Ta hlásila, že dorazila k cíli. ale pak už se neozvala. Totéž se stalo i s druhou raketkou, vyslanou o týden později.

Přípravy na třetí výpravu trvaly skoro měsíc. Záchranná loď byla vybavena nejnovějším zařízením, jakým v tu dobu technika disponovala. Posádku vybrali z nejzkušenějších kosmonautů, kteří už prodělali nejedno nebezpečí. Od zahájení výpravy platila pro všechny její účastníky disciplína třetího stupně opatrnosti (záchranná konvence má celkem čtyři stupně — nejvyšší z nich, ten čtvrtý, zakazuje lidem opustit mateřskou loď, všechny práce venku provádějí automaty, třetí stupeň je naproti tomu nejvyšším stupněm opatrnosti, kdy smějí jednat lidé).

Virolet se konečně octl nad ostrůvkem, kde rozbili tábor. Corx přistál, nasadil si kyslíkovou masku a otevřel kabinu. Po chvíli kráčel po elasticky se prohýbajícím povrchu k baňatým budovám základny.

„Šéf už na tebe čeká.“ zavolal na něj od dveří Ross.

Moorova kabina byla zatemněna. Bledá zář z obrazovky, po které běžel jakýsi text filmů, házela odrazy na jeho tvář zbrázděnou vráskami. Na mohutném nose se mu perlily droboučké kapičky potu. Když Corx vešel dovnitř, šéf se zeptal, aniž otočil hlavu:

„Něco nového?“

„Na to bych se mohl zeptat zrovna tak já tebe,“ odpověděl.

„Pro jistotu si prohlédneme tvé pásky,“ natáhl Moor za sebe ruku, do které mu Corx vložil cívky automaticky vyvolaných filmových negativů.

Za chvíli se na obrazovce začala přesouvat krajina, kterou Corx předtím pozoroval během letu. Obrazovka však poskytovala víc detailů, než zaznamenala jeho paměť. Způsobily to značně zvětšující teleobjektivy a schopnost filmu reagovat na infračervené paprsky.

S infračervenými paprsky spojovala expedice největší naděje. Jestliže ti, které hledají, jsou ještě naživu, pak by je důkladné fotografování povrchu planety mělo přivést na jejich stopu.

Moor teď zastavil pásek, přetočil ho kousek nazpátek a pustil znovu, zpomaleně. Corx ucítil na svém rameni šéfovu zaťatou ruku a za chvíli nato uslyšel jeho klidný hlas:

„Podívej, tady je zdroj záření. Buď přírodní, což je spíš nepravděpodobné, nebo umělý. To by mohli být oni. Kde to je?“

„Čtverec F5.“

„Hned tam poletíš. Vezmi si s sebou Rosse.“

Corx vstal a vyběhl z kabiny.

„Rossi, letíme!“

„Kam?“

„Potom ti to všechno vysvětlím!“

Ross strhl z věšáku svou masku a vyběhl za Corxem.

Za několik desítek sekund je virolet nesl výš a výš. Budovy základny se zmenšovaly, až nakonec úplně zanikly v nerovném terénu ostrůvku.

„Kam letíme?“ vyptával se netrpělivě Ross.

„Ve čtverci F5 jsem objevil nějaký zdroj tepla.“

„Myslíš, že to jsou oni?“

„Nemyslím si vůbec nic,“ odsekl. „Musíme to prostě zjistit.“

Ross se trochu urazil a už se na nic nevyptával. V kabince nastalo mlčení, bylo slyšet jen šumění motoru, který pracoval na plné obrátky.

Za necelých deset minut se přiblížili ke čtverci F5.

„Tamhle je to,“ ukázal Corx na největší ostrov z těch, které viděli.

Virolet šel níž.

„Zdroj záření byl na severovýchodním okraji téhle brambory.“

Ross se pozorně rozhlížel, kde by našel nějaké slušné místo na přistání.

„Asi tamhle,“ ukázal na maličký kousek poměrně rovné půdy.

„Dobře.“ Corx silně stlačil páku a virolet začal klesat ještě rychleji.

„Corxi, podívej se!“ zvolal náhle Ross.

Nad celým ostrovem se začaly vytvářet malé, ale zřetelné víry nějaké bělavé páry.

„To je zajímavé,“ zabručel Corx. „Jako by se něco z té půdy vypařovalo.“

Ross zapnul rádio a hlásil základně, co spatřili. Na Moorův příkaz měl Ross dojít ke zdroji záření a Corx zatím udržovat stálé rádiové spojení.

Virolet zůstal chvíli nehybně viset ve vzduchu. Corx se podíval na měřič infračervených paprsků. Střelka se zastavila na čísle 1.

„Jsme ve vzdálenosti jednoho kilometru vzdušnou čarou od zdroje záření,“ řekl. „Chvíli tu budeme kroužit, odtud budeme mít pozorování snazší.“

Přepnul virolet na automatické řízení. Stroj okamžitě zamířil nad pobřeží ostrůvku, jehož povrch byl v tomto místě značně zvlněný.

„Jsou tam, jsou!“ vykřikl Ross.

„Vždyť je vidím,“ odvětil Corx klidně. „Takže se nebudeš muset namáhat daleko.“

„Co se k čertu stalo s jejich mašinami?“

„A co s jejich šatstvem?! Mám dojem, že jsou úplně nazí!

„Naštěstí se hýbají, a to dost čile. Podívej, dávají nám nějaká znamení!“

„Ano, jsou to oni. Ale kam se poděly všechny jejich věci? A proč si svlékli šaty?“ divil se Corx. „Kromě toho nevidím nic, čím by se tady člověk mohl živit. To jedli vzduch, nebo co?“

„Třeba je ten ostrov jedlý?“ napověděl mu Ross, sám si nepříliš jist svou hypotézou.

„Přistáváme,“ řekl Corx spíš základně než svému druhovi.

„Podívej!“ zvolal zase Ross. „Jak skáčou, jak mávají rukama! Ty jejich pohyby jsou tak nějak divně naléhavé. Kdybychom neměli co dělat s trosečníky, tak bych si myslel, že nám chtějí zabránit v přistání. Snad se nezbláznili, co myslíš?“ otázal se starostlivě.

„Jistě sis všiml, že tahleta hlíza,“ ukázal Corx na ostrov pod nimi, „vypadá trochu jinak než ty, se kterými jsme měli co dělat až dosud.“

Čím víc se virolet blížil k přírodní přistávací ploše, tím víc vířilo ve vzduchu té bílé páry. Neuspořádaný hlouček lidí se zastavil na okraji miniaturní náhorní roviny.

„Přistáváme,“ opakoval bůhvíproč Corx.

Virolet se ještě na moment zastavil a pak se lehce dotkl půdy. Jen se to stalo, zmocnil se celé lodi ten vířící mrak a oddělil ji od čekajících trosečníků.

„Nic nevidím! Bílá…“ vykřikl Corx. Nic víc dodat nestačil, protože to, co spatřil, mu na chvíli vzalo řeč. Celý virolet totiž náhle začal mizet asi tak, jako když se cukr rozpouští v horké vodě. Kyslíkové láhve, které se také rozpouštěly, s hlubokým povzdechem vypustily do atmosféry veškerou zásobu plynu.

Za chvíli stáli oba dva zcela nazí uprostřed zbytků rychle mizícího podvozku jejich stroje. Corx si uvědomil, že prsten, který nosil na malíku levé ruky, je také pryč.

Protože necítil na obličeji kyslíkovou masku, zadržel dech, ale bylo mu jasné, že to dlouho nevydrží. Hrdlo se mu sevřelo hrůzou. Jeho plíce se prudce začaly domáhat čerstvého kyslíku. Všiml si, že i Ross má potíže s dýcháním. Bílá pára pomalu klesala. Bude nejlepší s tím skoncovat co nejrychleji, pomyslel si a nadýchl se z plných plic. Stačil si ještě povšimnout, že Ross udělal totéž, a najednou pocítil úžasnou veselost. Začal se řehtat na celé kolo, chvíli se svíjel a halekal smíchy, a potom se svalil na pružnou měkkou půdu ostrůvku.

Když se za nějakou dobu probral, zjistil, že je obklopen skupinou zrovna takových naháčů jako on sám. Koutkem oka zahlédl Rosse, jak se líně protahuje.

Z kruhu mlčících postav vystoupil muž, ve kterém Corx poznal kapitána první záchranné rakety. Kapitán řekl, a ani přitom příliš nepřemáhal ironický tón:

„Vítáme vás na zemi Organičníků.“

„Na jaké zemi?“ nerozuměl Corx.

„Na zemi Organičníků.“

„Dobrý den,“ pravil Ross stručně. „Nevíš náhodou, co se stalo s naší mašinou a s tím vším, co jsme měli s sebou?“

„To všechno se rozplynulo,“ udělal kapitán gesto, jaké může udělat člověk, který nepozoruje záhadný jev poprvé. „Prostě se to rozplynulo ve vzduchu. Já vím. že za normálních podmínek bych se takovými slovy zesměšnil,“ dodal, když viděl Corxovu jako obvykle skeptickou tvář. „Jenomže tenhleten ostrůvek se na rozdíl od všech ostatních na této planetě vyznačuje tím, že se tu všechny neživé předměty okamžitě rozkládají na prvočinitele a ty zas na atomy, které odnáší atmosféra. Jinak si to, co se tady děje, vysvětlit nedovedu.“

„Z čeho žijete?“ zeptal se jako obvykle praktický Corx.

„Ze vzduchu, doslovně ze vzduchu… Zřejmě obsahuje nějaké sloučeniny, které lidé neznají. Pouhé dýchání úplně stačí k tomu, abychom své organismy udrželi při životě. Trčíme tu už přes dva měsíce a dosud nebyl nikdo z nás ani hladový, ani unavený, ani nemocný… Vy se jistě také cítíte dobře, že?“ pohlédl na ně zkoumavě, jako kdyby na nich hledal nějaké chorobné příznaky.

„To je fakt, to je fakt,“ přitakal honem Ross. „Ale řekněte nám, přátelé, jak se odtud dostaneme?“

„To nevím,“ rozhodil kapitán bezradně ruce. „Pochybuju, že by někoho napadlo vytáhnout nás odtud, aniž by tu přistál. Stačil by docela obyčejný žebříček, který by se nedotkl půdy.“

„Budou nás hledat. Základna ví, kde jsme. Další přiletí každou chvíli,“ řekl vzrušeným hlasem netrpělivě Corx.

„V tom případě nás tu bude zas o pár víc.“

„Nemohli bychom tu sestavit nějaký výstražný nápis?“ poznamenal Ross.

„Zkoušeli jsme to, ale ta zatracená houba se nedá roztrhnout holýma rukama, asi taky bude živá. Na celém ostrově není jediný ostrý předmět. Uvažovali jsem o tom, že sestavíme nějaký živý nápis z nás samých, ale zatím je nás málo. Musíme čekat na další. Některá nová záchranná výprava nás snad přečte.“

„Proč se dosud nikdo nepokoušel doplavat na jiný ostrov?“ zeptal se Ross. „Ty druhé brambory třeba nemají takové podivné vlastnosti.“

„I to jsme zkoušeli,“ řekl s mírným důrazem kapitán. „Jenomže to svinstvo se přeplavat nedá,“ ukázal na olejovitou hladinu kolem ostrova. „Pořád to člověka vyhazuje zpátky na břeh.“

„Tak budeme čekat?“ otázal se Corx.

„Nic jiného nám nezbývá,“ odpověděl s důrazem kapitán.

Corx se podíval směrem, odkud před chvílí přiletěli. Jeho citlivé ucho zaslechlo tichý hukot motoru. Blížil se další virolet…