Fantastika‘80

Konrád Fialkowski Biohazard

Nákladní auto zastavilo před zatáčkou. Vystoupil, popadl odřenou cestovní brašnu, usmál se na řidiče a vykročil vzhůru. Slyšel, jak auto sjíždí dolů do údolí. Šel pomalu, zastavoval se každých dvě stě tři sta metrů, přestože silnička, na kterou odbočil, nebyla úzká a nestoupala šikmo přes údolí příliš prudce. Odpolední slunce ho pálilo skrz košili do zad. Na bílých skalách kolem rostly zakrslé borovice, ale slunce je za ten horký den vysušilo, proto cítil jen pach svého potu a sotva postižitelnou vůni nedalekého moře.

Přešel kolem tabule se zákazem vjezdu a pak kolem druhé, jež informovala, že je na soukromém pozemku. Když ji minul, bolest zesílila. Zůstal stát a vytáhl z horní kapsy u košile tubičku s tabletkami. Vysypal si je na ruku, vložil si jednu pod jazyk a po krátkém zaváhání spolkl ještě půlku další tabletky. Nečekal, až bolest přejde docela, a vykročil dál. Tam bylo více stínu, protože tam rostly vyšší stromy. Ještě jedna zatáčka — a stál před vraty. Očekával, že tam bude nějaká tabule, ale vrata byla anonymní, železná, dost starobylá. Vedle nich stála vrátnice z bílého kamene — jako vše v tomto kraji. Ve vrátnici seděl jakýsi muž. Na sobě měl oděv podobný uniformě, s kovovými knoflíky, ale neměl opasek ani čepici, jen malou kovovou přílbu, která mu kryla zátylek.

„Jste ohlášen?“ otázal se.

„Ne. Přišel jsem…“

„Viděl jste nápis na tabuli?“

„Jistě, ale…“

„Tak podle toho jednejte a opusťte tento pozemek, je soukromý.“

Kdybych sem přijel vlastním autem, mluvil by se mnou jinak, pomyslel si muž.

„Je to pozemek doktora Egberga?“ zeptal se.

„Je, ale už jsem vám řekl…“

„Jsem přítel doktora Egberga. Známe se z dávných let,“ dodal, aby oslabil předchozí větu, která neodpovídala pravdě. Muž v uniformě se nepodivil, jen zvedl sluchátko telefonu, který stál na malém stolku.

„Vrátnice.“ řekl, „prosím sekretariát pana doktora.“

Zřejmě spojovala ústředna.

„Jak se jmenujete?“ otázal se se sluchátkem u ucha.

„Ralf Molnar, profesor Ralf Molnar,“ dodal, protože si uvědomil, že se na něho bude Egberg pamatovat jako na profesora.

Vrátný se nadále tvářil lhostejně, jako by profesory, kteří sem přicházejí s šedivějící, dva dny neoholenou bradou, ohlašoval každý den. Potom ohlásil jeho jméno a čekali, oba. Molnar se opíral o zeď. vrátný stál s pohledem utkvělým na nějaký bod na zdi.

„Ano. Přijdou pro vás,“ řekl nakonec. „Nechtě si tu věci.“

„Věci?“

„Ano. Přineseme vám je později. Tak je to tu zavedeno,“ dodal, jako by se tím mělo všecko vysvětlit.

Molnar pokrčil rameny a nohou odsunul tašku směrem k vrátnému. Vtom uslyšel na pěšině kroky. Otočil se. Byla to vysoká dívka v letních šatech bez rukávů. Tolik mohl konstatovat.

„Doktor Egberg mi řekl, abych vás uvítala jeho jménem.

Mám se o vás taky postarat, pane profesore, a zeptat se vás, zda u nás zůstanete déle…“

„Uvidím. Ještě nevím.“

„Ale do zítřka jistě, že? Je už pozdě. Ostatně, pan doktor vás zve na večeři.“

Kráčel teď za ní po cestě dlážděné kameny mezi keři, jež neznal.

Zřejmě je sem schválně zasázeli, uvažoval a současně upíral pohled na dlouhé, svalnaté, ale přesto štíhlé nohy dívky, která šla před ním. Opět ucítil bolest a tlak v prsou, ale nezastavil se. Očekával, že dům už nebude daleko. A opravdu, vyčníval do zahrady velikou nezasklenou verandou, a Molnar si najednou uvědomil, jak je ten dům prostorný. Jeho rozměry byly maskovány zelení, stromy dosahovaly větvemi až k oknům a popínavé rostliny pokrývaly zdi až skoro ke střeše.

„Budete bydlet v prvním poschodí, pane profesore,“ řekla dívka, když vešli do domu. Šla přímo ke schodům, ale Molnar se musel zastavit. Stál před velikým tmavým obrazem, osvětleným nízkými červenými paprsky večerního slunce, ale neviděl obraz — cítil jen bolest. Dívka se také na chvíli zastavila. Neřekla ani slovo, jen přistoupila ke zdviži a stiskla knoflík. Asi se na něho nedívala, ale on se nemohl odhodlat k tomu, aby vytáhl tabletky. Bolest pomalu ustupovala, teď už viděl na obraze nestvůrnou chobotnici, která desítkami chapadel sahala po plachetnici plující pod všemi plachtami po rozbouřeném moři. „Už je tu výtah, pane profesore,“ řekla dívka. Chtěl jí říci, že to nemuselo být. ale neřekl nic. Vyjeli do prvního patra a prošli chodbou kamsi do nitra domu. Vypadá to tu jako v hotelu, pomyslel si Molnar — chodba a desítky dveří. Dveří bez klik, dodal, ale současně si uvědomil, že to nemá smysl. Normální veliký dům.

„Tudy,“ řekla dívka a dala mu přednost. Stál v pokoji, kde byly všechny nezbytné předměty a veliký televizor. Na postel se ani nepodíval. Spal dobře všude, tak jako v mládí, a nebyl tak veliký, aby mu kratší postel dělala potíže.

„Koupelna je zde.“ Dívka pootevřela dveře.

„A moje věci?“

„Hned tu budou.“ Všiml si, že se na něho dívá a usmívá se. Kolikpak je jí asi let? pomyslel si. Jistě jí bude víc, než na kolik vypadá.

„Doktor Egberg na vás promluví co nevidět.“

„Promluví?“

„Ano. Jistě vám složí videonávštěvu. Předtím se přirozeně ohlásí.“

„Ano. Ach tak!“

„Kdybyste ještě něco potřeboval, zavolejte mě.“

„Stačí zavolat?“

„Ano. Jmenuju se Mag.“

„Ale jak vás mám zavolat?“

„Slečno Mag… anebo prostě Mag.“

„Tady v pokoji?“

„V pokoji nebo v koupelně. Trošku hlasitěji, než mluvíte normálně, aby diskriminátory propustily váš hlas.“

„Ano, chápu,“ řekl Molnar. Něco zašelestilo za dveřmi a někde u stropu se ozval bzučák.

„Jsou tu vaše věci,“ řekla dívka, pootevřela dveře a sáhla pro tašku, která stála za nimi.

„To nemuselo být, mohl jsem si to přece přinést sám.“

Neodpověděla. Ještě jednou se usmála a odešla. Vtom spatřil na místě, kde před chvilkou stála, její sandálek. Ztratila sandálek a nevšimla si toho. Zvedl ho a trhl dveřmi. Chviličku kladly odpor, ale pak se otevřely. Jako by čekaly na rozhodnutí, zda se smějí otevřít, pomyslel si. Na chodbě nikdo nebyl. Stál tak chvíli se sandálem v ruce a náhle si uvědomil, že od okamžiku, kdy vstoupil do tohoto domu, nikde nikoho nepotkal.

Za hodinu poté seděl oholený, vykoupaný a převlečený do čisté košile v nepříliš pohodlné lenošce a pozoroval soumrak za oknem. Klimatizace neslyšně vháněla dovnitř chladný vzduch vonící po soli a vodním rostlinstvu, a jemu se zdálo, že je to opravdový závan nočního větru od moře, než v noci změní směr. Stromy za oknem se ani nepohnuly, viděl jen pohyblivé mnohoúhelníky netopýrů proti jasnějšímu nebi. Než se posadil, pokoušel se otevřít okno. Ani se nehnulo, přestože se do něho opíral ze všech sil. Jsem příliš slabý, pomyslel si a raději toho nechal, protože po námaze vždycky přicházela bolest.

Seděl bez hnutí a myslel na přístavní čtvrť, v níž v poslední době bydlel, na malý pokojík s jedním oknem, pokojík, k němuž se muselo šplhat po schodech strmých jako žebřík, myslel na bar o dvě ulice dál, kde odpoledne vysedával, a na každodenní ranní cestu do práce úzkými prašnými uličkami. Na ústav a staré časy nemyslel nikdy.

„Dobrý večer, pane profesore,“ uslyšel těsně za svými zády a instinktivně se otočil. V pokoji nikdo nebyl, jen na obrazovce, dosud matové, spatřil tvář. Byl to Egberg, poznal ho hned, přestože od té doby, kdy ho každodenně vídal v ústavu, uplynulo nějakých patnáct let. Tmavé oči, posazené daleko od sebe, a široké srostlé obočí.

„Mám radost, že vás vidím. Že jste mě navštívil.“

„Nu což, po pravdě řečeno, neměl jsem jiné východisko. Jinak bych sem byl nejezdil.“

„Vidím, že jste se za ta léta vůbec nezměnil. Vždycky jste říkal to, co jste si myslel. Takového si vás pamatuju.“

„Jistě hádáte, proč jsem přijel.“

„To necháme na později. Povečeříme spolu. Vzpomínám si, že jste míval rád pstruha se žampiony. Vždycky na úterním obědě u Pettyho.“

„Od té doby jsem změnil vkus.“

„Ale já dal udělat k večeři pstruhy se žampiony. Dovážíme sem pstruhy letadlem.“

„Musím říct, že obdivuju vaši paměť.“

„Byl jsem ve věku, kdy si člověk pamatuje skoro všecko. A obědvat v úterý s vámi, po tom toužil každý z nás. Tak vás tedy očekávám. Moje sekretářka pro vás za chviličku přijde.“ Obrazovka zmatověla.

Pstruzi u Pettyho. Zapomněl jsem. že jsem je kdy jedl, pomyslel si Molnar.

„Ztratila jste tu sandálek, Mag,“ řekl, když vstoupila.

„To nevadí, já jich mám hodně. Často ztrácím sandály,“ řekla. „Jsem roztržitá…,“ dodala, když si všimla, že se na ni pozorně dívá. „Vidíte, už mám nový!“

Podal jí sandál, Mag jej přijala tak nějak rozpačitě. Molnar si toho všiml a zapamatoval si to.

„Doktor Egberg čeká,“ řekla.

Prošli opět touž chodbou a sestoupili do přízemí. Chodba byla osvětlena malými, žlutě svítícími lampičkami se staromódními žárovkami. Vypadá to tu jako hotel ze začátku století, pomyslel si Molnar. Jídelna byla osvětlena také tak. Bylo prostřeno pro dva, proti sobě, takže jedna židle byla trochu ve stínu. Znám Egberga, do plného světla posadí mne, pomyslel si a upřel pohled na doktorovy černé večerní šaty. Cítil se najednou ve svých starých kalhotách nesvůj. Ale trvalo to jen chvilku.

„Mám opravdu radost, že vás vidím,“ řekl Egberg a ukázal na osvětlenou židli, jak profesor předpokládal. Usedli a Molnar si všiml, že Egberg už také není mladý. Byl skoro šedivý — jako bruneti, kteří začínají šedivět ve třiceti. Ale Egberg byl starší. Když ho Molnar viděl naposled, bylo mu něco přes dvacet.

„Vaše sanatorium je velice známé. V celém světadíle.“

Egberg se poněkud ušklíbl.

„Spíš ústav než sanatorium, pane profesore. To, že občas přijmu pár bohatých pacientů, ještě nic neznamená. Musím si na své pokusy nějak vydělat. Je to především vědecký ústav. Děláme zajímavý výzkum, který je v jistém smyslu pokračováním toho, na čem jsme kdysi pracovali spolu.“

„S tím už dávno nemám nic společného. Naštěstí.“

„Vidím, že už neoperujete.“ Egberg pohlédl na Molnarovy ruce.

„Nejsem ani chirurg, ani neuronik. Dnes bych neudržel ani skalpel,“ zvedl ruce tak, aby si je doktor mohl prohlédnout. Věděl, že jsou rozpraskané, plné černých nitek od špinavého oleje.

„Slyšel jsem, že jste našeho povolání zcela zanechal. Zpočátku jsem očekával, že vás potkám na nějakém kongresu nebo konferenci.“

„Co bych tam dělal? Tehdy jsem s tím skoncoval definitivně. Zato jsem v denním tisku čítal o vašich úspěších. Nic jiného než to a sport a černou kroniku jsem nečetl,“ dodal, aby to Egberg nepochopil jinak.

Na stole se objevily studené předkrmy. Sluha servíroval dosti neobratně. Byl to urostlý muž, který se sotva vešel do svých šatů. Molnar si živě dovedl představit, jak jeho pěst zasahuje něčí žaludek.

„My jsme na vás často vzpomínali.“ Egberg se díval kamsi nad Molnarovu hlavu. „Vaše rozhodnutí sice nemohlo na věci nic změnit, ale byl to důkaz veliké odvahy.“

„Ale ne, jenom jsem v určitou chvíli pochopil, že tam pro mne není místo. To je vše.“

„Tohle by udělal málokdo. No tak na zdraví, pane profesore! Pijete, že?“

„Občas ještě někdy piju. Sílu vůle soustřeďuju na to, abych nekouřil,“ řekl a zvedl sklenku bílého vína.

Když sluha přinesl pstruhy, konečně se rozhodl. Dříve by byl čekal až na kávu, ale pomyslel si. že nyní pro něho neplatí zvyklosti světa, do něhož už nepatří.

„Jistě jste si domyslel, doktore, proč jsem vás navštívil.“

Egberg přikývl.

„Nemyslete si. že jsem přišel hned, jakmile se projevily první příznaky. Jsem po dvou infarktech a třetí očekávám každým dnem. Trochu jsem lékařem zůstal. Z toho třetího infarktu bych se nedostal. Vzhledem k charakteristice mé tkáně nepřichází transplantace v úvahu. Pravděpodobnost návratu do normálního života je skoro nulová. A vegetovat ještě rok nebo dva v nemocnici… to mě nezajímá.“

„Zkrátka chcete dostat umělé srdce.“

„Ano.“

„A stát se kyborgem.“

„No… ano!“

„S vašimi názory na tuto věc?“

„Doktore, sám jsem implantoval první modely umělých srdcí. Mé výhrady se vždycky týkaly pouze mozku! Doufám, že jste na to nezapomněl.“

„Ne, nezapomněl. Byl jste známý orodovník za limitovanou kyborgizaci. Srdce — výborně, ledvina nebo játra — prosím, ale od mozku ruce pryč! To byl váš názor, pane profesore.“

„Ano. A nezměnil jsem ho.“

„Kdybyste ho byl tehdy prosadil, kdyby se vám to bylo podařilo, byl by dnes náš někdejší institut bezvýznamným venkovským ústavem a já… já bych transplantoval srdce ve špitále nějakého zapadákova.“

„Udělal jste tehdy vše, aby se mi to nepodařilo.“

„To je pravda. Ale není to důležité. Kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný. Pokrok se nedá zastavit.“

„Je-li ovšem tohleto pokrok…“

Egberg neodpověděl. Dopil svou sklenku vína.

„Tak už tedy víte, oč mi jde. doktore,“ řekl Molnar a odstrčil talíř, ještě plný.

Cítil rostoucí tlak a bolest. Nesmím o těch věcech takhle uvažovat. Nejsem už profesor. Nemám s těmi problémy nic společného. Jsem obyčejný starý elektromontér z dílen pobřežní plavby, který by rád dostal umělé srdce.

„Proč jste si vybral zrovna mne, můj ústav?“

„Z těch několika ústavů, kde se to dělá, mi to vy uděláte na téhle polokouli nejlépe. Ostatně, jinde bych neměl šanci, doktore. Nemám prostě peníze.“

„Jsou ještě normální kliniky…“

„Já vím, co chcete říct. Ano, tam by mě možná přijali zadarmo. Ale musel bych podepsat revers, že souhlasím s experimentálními metodami a vším, co s tím souvisí. A to je určitá forma provádění pokusů na lidech, i když poněkud zahalená. A kromě toho, jakoupak mi oni mohou dát záruku, že po těch jejich experimentálních metodách budu normálně fungující člověk? Chci plavat, veslovat, běhat po schodech, chci doopravdy žít!“

„Vidím, že jste se změnil. Dříve jste neopouštěl institut po celé týdny. Skoro jste tam bydlel.“

„To, co bylo kdysi, nemá dnes význam. Víte, co teď dělám? Konzervuju automatická navigační zařízení na lodích, které plují od přístavu k přístavu a rozvážejí drobné zboží. Čas po práci patří mně. Žádné rozvažování, žádné problémy. Sem tam nějaká kniha…“

„Ano, já vám rozumím. Byl bych radši, kdybyste měl peníze, pak bych neměl žádné problémy já. Byl byste pro mě docela obyčejný pacient…“

„Kdybych měl peníze, tak bych se asi na vás neobrátil!“

„Jsem rád, že jste upřímný, pane profesore.“

„Dlouho jsem váhal, než jsem za vámi přišel. Myslel jsem na druhou polokouli. Tam to dělají zadarmo. Kdysi, pokud jsem byl profesorem Molnarem, udělali by to docela určitě, ale dnes… Dnes bych stěží sehnal peníze na cestu.“

„Rozvážil jste všechny možnosti a zbyl jsem vám já.“

„Ano.“

Egberg neodpověděl. Sluha mezitím vyměnil talíře. Naservíroval srnčí, ale Molnar už nejedl. Cítil, jak bolest sílí a vystřeluje nad klíční kost. Egberg nenaléhal. Jedl sám, rychle. Oba mlčeli.

„Čekáte, že teď začnu mluvit já, že?“ zeptal se nakonec Egberg. Molnar neodpověděl.

„Neodpovím vám hned. Musím to uvážit…“

„Doufám, že to nebude trvat dlouho, mohl bych vám tu umřít. Ne, nedomnívám se, že byste z toho měl nějaké nepříjemnosti, i kdyby pak zjistili, kdo jsem a co nás kdysi, jemně řečeno, dělilo. To jsou staré záležitosti. V mých věcech je pro jistotu adresa mého lékaře. Může dosvědčit, že je téměř zázrak, že jsem žil tak dlouho.“

„Je to dobrý odborník?“

„Venkovský lékař středních let, ale ten můj případ je docela banální.“

„Už tu adresu mám. Zítra dostanu všechny jeho údaje.“

„Prohledal jste mé věci?“

„Jak vidíte. Ostatně já osobně ne.“

„Aspoň že jste taky upřímný. To je pro mně novinka. Nemyslel jsem si, že to přichází s věkem.“

„Měl jste o mně vždycky nesprávné mínění, pane profesore, nikdy jsem nebojoval proti vaší osobě, jen proti vašim názorům.“

„Výsledek byl stejný. Ale nechme to už být.“

„Jistěže. Napijete se kávy? Myslím, že vám nemůže uškodit.“

„Dobře.“

„Přejděme tedy do mé pracovny.“

Káva a koňak už stály na nízkém stolku vedle velikých kožených lenošek. Světlo tu bylo žluté, tlumené, jako v celém domě. Vzadu spatřil Molnar v šeru něco, co vypadalo jako řídicí pult. Byl tmavý, jen na jeho okraji svítilo jediné červené světélko.

„Promiňte na okamžik, pane profesore. Něco se děje.“

Egberg přistoupil k řídicímu pultu, na němž se v tom okamžiku rozsvítily dvě silné lampy denního světla. Na obrazovce se objevila tvář muže v bílém plášti.

„Co nového, Dorne?“ otázal se Egberg.

„Všechno v pořádku. Jen šestnáctka je nějak neklidná. Proto jsem si vás dovolil vyrušit.“

„Zkoušel jsi polarizační napětí?“

„Ano. Nepomohlo.“

„Dobře, hned se tam podívám,“ řekl Egberg a otočil obrazovku tak, že Molnar už nic neviděl. Cvakla přepínací páčka a Molnar uslyšel skučení, monotónní, hluboké, skoro nelidské skučení. Vstal, a dávaje pozor, aby nezavadil o stolek, přistoupil k řídicímu pultu. Egberg se skláněl nad obrazovkou, byl k Molnarovi otočen zády. Byl vyšší než on a zakrýval část obrazovky. Na zbývající části však Molnar spatřil ruku ženy anebo dítěte. Ruka se rozvírala a křečovitě svírala v pěst, dál bylo vidět předloktí a pak kov, podivně spletenou síť, která se krčila a napínala podle stahů ruky. Chvíli se díval na ruku. pak se podíval výš na obrazovku. Ve velikém průsvitném zvonu tam plaval mozek. Nemohl se mýlit, byl přece neuronik. Skučení náhle ustalo, obrazovka zhasla. Egberg se otočil.

„To byl mozek,“ řekl Molnar.

„Zajisté.“

„A lidská ruka.“

„Ruka byla lidská, ale mozek opičí. Řídí lidskou ruku jako nástroj dokonalejší, než je opičí končetina. Dvojitá hybridní vazba.“

Egberg zhasl světla nad řídicím pultem a Molnar už viděl jen lenošky, stolečky a kouřící kávu.

„Posaďte se, pane profesore. Opravdový vědec je vždycky zvědavý, že?“

„Ale nač… ta vazba?“

„Na nějaké jednoduché služby jako podávání kabátů v šatně nebo balení cukroví. Všude tam, kde se nevyžaduje přílišné myšlení a kde je lidská ruka účinná. Anebo vítaná. Kdybych jel na podzimní kongres neuroniků, postavil bych tohoto kyborga ke dveřím, aby všem hostům podával ruku.“

„To je ale šílený nápad!“

„Máte pravdu. Moc vkusný není, zato reklama by byla zaručená. Bohužel na ten kongres nejedu…“

Pili teď kávu mlčky. Neměl jsem sem jezdit, pomyslel si Molnar. To mě mohlo napadnout, že mi umělé srdce nebude chtít dát! Jistě teď uvažuje, jak mi to má šetrně sdělit, aby si to později nevyčítal. Ačkoli… takový člověk si asi nikdy nevyčítá, co udělal, a tím méně, co neudělal. Potom si vzpomněl na svou kovovou postel, na šelest hmyzu na stěnách svého bytu a na houkání lodí vyplouvají-cích na moře.

„Půjdu už do svého pokoje,“ řekl. „a hned zítra ráno odjedu.“

„Ale pane profesore, vždyť jsme ještě nedokončili náš rozhovor!“

„Obávám se. že jeho výsledek už znám.“

„Ještě jsem vám neodpověděl!“

„V tuto chvíli mi to nepřipadá důležité!“

„K večeru se nás vždycky zmocňují pochybnosti, ale ty se ráno rozplynou. Dobrou noc, pane profesore. Moje sekretářka vás doprovodí.“

„Ta, co ztrácí sandály…“

„Jste všímavý, pane profesore,“ dodal po chvíli.

Mag už stála ve dveřích.

„Dobrou noc,“ řekl Molnar a šel za Mag.

Když zůstal ve svém pokoji sám, pokusil se otevřít okno, ale opět marně. Chtěl vyhlédnout na chodbu a zavolat na Mag, aby mu pomohla, ale dveře nepovolily. Poprvé mu napadlo, že už se odtud nedostane. Mohl zavolat Mag nebo Egberga, ale vzpomněl si na doktorovu pracovnu a na řídicí pult, na němž se rozsvítí červené světélko, a rozmyslel si to.

Probudilo ho klepání… Bylo to tiché klepání na dveře jako v normálním domě. Venku svítilo slunce a začínalo každodenní horko, jež zde trvalo až do pozdního odpoledne.

„Dále!“ zvolal a vytáhl si prostěradlo s přikrývkou až pod bradu.

Vešla Mag, nesla na podnose snídani. Ucítil opojnou vůni kávy.

„Děkuju vám. Ale proč jste se obtěžovala vy, proč to nepřinesl ten…“

„O vás se budu starat já. Myslela jsem, že to dělám dobře.“

„Děláte to výborně. Jen bych vás ještě poprosil, abyste tu otevřela okno.“

„Teď je horko a ve vzduchu je prach. Až kvečeru…“

„Večer už jsem to zkoušel.“

„Ach, to bude asi izolovaný pokoj.“

„Izolovaný?“

Neodpověděla. Je v rozpacích, pomyslel si Molnar, obává se, že už řekla příliš mnoho.

„Vy mi nechcete odpovědět, Mag?“

„Zeptejte se doktora Egberga, prosím vás, Je to přece váš přítel…“

„Dobře, zeptám se ho.“

Poprvé ji viděl v plném denním světle. Tehdy po příchodu byl příliš unavený, neprohlížel si ji. Byla to skutečně krásná dívka. Taková, která na sebe neupoutává pozornost, která vždycky stojí v druhé řadě, pomyslel si a pocítil neurčitou lítost, jako když v posledních letech potkal podobnou dívku.

„Zajdu k vám po snídani. Doktor Egberg by s vámi rád mluvil.“

Přikývl, skloněn nad podnosem. Čekal, až odejde, pak přistoupil ke dveřím a stiskl kliku. Dveře povolily po malé chvilce, kterou potřebuje elektrický mechanismus k tomu, aby učinil rozhodnutí. Potom se vrátil k snídani. Měl hlad a chtěl se na dlouhou cestu, jaká ho čekala, vydat s plným žaludkem. Ještě se oholil, sebral své věci a nastrkal je do brašny. Byl rozhodnut. Vyšel na chodbu a začal sestupovat po schodech. Nepotkal nikoho, jak předpokládal. Alej vedoucí k bráně byla nyní ve stínu, protože slunce bylo zacloněno domem. Kráčel rovnoměrnými kroky, ani rychlými, ani pomalými. Když docházel k bráně, vrátný mu vyšel naproti. Je tu týž co včera, napadlo Molnarovi. Chtěl se mu vyhnout, ale vrátný ho chytil za ruku.

„Kampak? To se nesmí!“

Neodpověděl, jen vší silou udeřil volnou rukou vrátného do žaludku. A v tu chvíli poznal, že to, nač narazil, není tělo. Vrátný se skoro nepohnul. Ani nezměnil výraz. Molnar jen ucítil, jak mu jeho prsty drtí paži jako železné kleště. Upustil brašnu. Vrátný ho lehce strčil do prsou a pustil. Molnar se zapotácel.

„To se nesmí,“ opakoval vrátný.

Projdu, musím projít, pomyslel si Molnar. Chtěl udělat krok, ale nemohl. Bolest byla tak silná, že pro něho všechno ostatní přestalo existovat. Nechtěl upadnout. Zatínal zuby.

To přejde, to hned přejde. Potom viděl už jen vrcholky borovic. Pád na zem ani nepocítil. Vrcholky borovic se rozplývaly, až se slily s oblohou.

Když otevřel oči, skláněl se Egberg nad ním. Bolest, kterou znal a jejíž příchod neomylně poznával, byla pryč. Zato ho pálila kůže, někde na hrudníku. Podíval se tam, ale byl přikryt až po krk a byl příliš slabý, aby se dokázal pohnout.

„Už je to dobré,“ řekl Egberg. „Měl jste štěstí, pane profesore.“

„Štěstí?“

„Kdyby se vám to nestalo tady v ústavě, byl byste už mrtev. Sotva jsem to stihl.“

„Byl to konec?“

„Ano.“

„A teď?“

„Máte umělé srdce.“

„Tak přece?“

„Šlo o záchranu vašeho života.“

„Děkuji vám.“

„Doufám, že to bude v pořádku.“

„Já taky.“

Mluvení ho unavovalo. Ležel bez hnutí a díval se do stropu. Egberg také mlčel. Molnar čekal, až odejde.

„Trvalo čtyři, možná pět minut, než jsem vám obnovil krevní oběh,“ řekl ještě.

O pár minut déle, a bylo po mně, pomyslel si Molnar. Byl bych se stal troskou člověka, jemuž se rozpadl funkční systém mozkových buněk.

Egberg zaváhal.

„Byla to lehkomyslnost, pane profesore. S vaším srdcem…“

„Chtěl jsem odejít,“ řekl tiše Molnar.

„Měl jste mi to říct.“

„A zůstat v uzavřeném pokoji, izolovaném, jak vy říkáte.“

„Blokáda naskočila na noc náhodou.“

Mag mu to tedy řekla, pomyslel si Molnar.

„Na takové náhody já nevěřím, Egbergu.“

„Neumím vás přesvědčit. Ale jak vidíte, byly vaše obavy neopodstatněné.“

„Nevím.“

„Vždyť žijete!“

„To je fakt.“

Egberg zaváhal, jako by chtěl ještě něco říci, ale neřekl a odešel. Molnar zavřel oči. Teď potrvá několik dní, než odtud budu moci odejít, pomyslel si. I při dnešních metodách urychleného zajizvování ran to bude chvíli trvat. Tak přece jen mě zachránil! Za těchto okolností by mu nikdo nemohl mít za zlé, kdybych tu umřel. Ani já sám. Zřejmě mi opravdu chtěl dát umělé srdce. Vzpomněl si ještě na zablokované dveře á už si tím nebyl tak jist. Pak usnul.

V noci se probudil a pocítil žízeň. V pokoji byla tma, svítila jen malá lampička na nočním stolku. V jejím světle spatřil Mag. Seděla v té nepříliš pohodlné lenošce, v níž ještě včera seděl on sám. Dřímala.

„Mag, slečno Mag…,“ řekl tiše, ale Mag se probudila.

„Jak je vám?“ otázala se rovněž šeptem.

„Báječně.“ pokusil se o úsměv. „Dejte mi trochu vody.“

„Prosím,“ podala mu hrníček. Tekutina chutnala jako pomerančová šťáva s něčím, co nedovedl určit.

„Bolí?“ zeptala se.

„Už ne.“

„Hojí se to rychle. Večer vás doktor Egberg prohlédl.“

„A já jsem se ani neprobudil?“

„Jste pod vlivem Brotkasova preparátu. Ten má skvělý účinek,“ dodala.

„Jak vidím, jste taky kvalifikovaná ošetřovatelka.“

„Sekretářka, asistentka a všechno ostatní. Jsem zvědavá, jaká bude vaše úloha.“

„Jak to?“

„No takto, jste přece nový objekt na Egbergově farmě. Tak říkáme mezi sebou tomuto ústavu.“

„Já vám nerozumím.“

„Doktor Egberg s vámi o tom nemluvil?“

Užuž chtěl říct, že ne, ale napadlo mu, že v tom případě by se od ní nic víc nedozvěděl.

„Jen se o tom zmínil,“ řekl proto.

„Jistě dostanete něco zajímavějšího než já. Jste přece profesor. Byl jste kdysi Egbergovým kolegou.“

„Dokonce jeho šéfem!“

„No právě. Jistě vám svěří intelektronickou laboratoř. Ta už je měsíc bez vedoucího.“

„Co se s ním stalo? Odjel?“

„Odjel…“ Mag to opakovala s podivnou intonací. „Ne, prostě umřel. Našli jsme ho v bunkru. Uvnitř bunkru totiž zaniká energetické pole. Železobetonové stěny jsou dva metry silné. Energie tam nepronikne.“

„Jaká energie?“

„Co pohání srdce. On měl totéž co vy.“

„Já vám nerozumím.“ Molnar to vyslovil přesto, že právě v tom okamžiku začal rozumět. Zavřel oči a ucítil v žaludku podivnou křeč. Jako tenkrát, když se v nákladním prostoru veliké lodi sesuly vedle něho bedny a rozbily se.

„Budete spát?“ zeptala se Mag po chvilce mlčení.

„Ne, už jsem se vyspal dost,“ poslouchal svůj hlas a divil se, že zní tak normálně. „A sem ta energie proniká?“

„Ovšem. Energetické pole působí v celém ústavu a asi půl kilometru kolem něho.“

„A dál?“

„Co dál?“

„Co když si chci vyjet dál, k moři nebo do města?“ ptal se, přestože už znal odpověď. Ale chtěl ji slyšet od této dívky, která o tom všem mluvila s takovou samozřejmostí.

„To nemůžete, to by znamenalo vaši smrt. Vždyť to víte. Podepsal jste přece revers. V přítomnosti notáře a s celým tím ceremoniálem.“

„Nic jsem nepodepisoval.“

Mag chvíli mlčela a pak řekla tiše:

„Nebyl čas. Však to podepíšete dodatečně, je to jen formalita.“

Chtěl říct, že nic takového nepodepíše, ale vzpomněl si na zablokované dveře a neřekl nic.

„Proto jsme přece všichni tady,“ řekla Mag jakoby lítostivě. „Než jsem sem přijela, byla jsem sekretářkou u jedné exportní firmy v Buenos Aires. Sekretářkou zástupce ředitele,“ dodala s pýchou. „Pracovala jsem ve dvanáctém poschodí ústředí. Firmy Trotam & Co. Znáte ji?“

„Ne. Nebyl jsem nikdy v Buenos Aires.“

„To byly časy! V sobotu jsme jezdili k moři… Víte, nejvíc mi tu chybí plavání a moře. Když někdy vane vítr, cítím jeho vůni. Na pláž není odtud daleko.“‚

„Já vím.“

„Vy to ještě neznáte. To přijde teprve za pár měsíců, někdy až po půl roce…“

„Co?“

„Těžko vyjádřit. Snad — neklid. Chce se vám odjet, odjet stůj co stůj…“

„Stesk?“

„Ne. Po domově, po nejbližších, po lidech se člověku stýská od začátku. Ale je něco jiného, nevím, jak to vyjádřit, je to něco primitivnějšího. Ale neměla bych vám to říkat.“

„Proč? Jsem rád, že se to dozvím dřív.“

„Já jsem o tom nevěděla. Nepředstavovala jsem si, že to bude takové. Někdy si myslím, že bych sem snad ani nebyla jezdila, kdybych to byla věděla.“

„A co by se s vámi stalo?“

„Jistě bych už byla mrtvá. V nejlepším případě bych seděla na vozíčku na kolečkách. Tehdy jsem se toho strašně bála, snad víc než smrti. Dovedete si to představit? Dívat se na svět kolem sebe, na chodce, na jiná děvčata, na lidi, kteří jedou do práce, a vědět, že je člověk mimo… provždy. Zůstat zde bylo jediné východisko. Chodím, pracuju, někdy si i zaplavu v našem bazénu. Moc mi to nejde, protože mám nohy trochu ztuhlé, zvlášť chodidla.“

„Jiné východisko jste neměla?“

„Ne. Byla jsem u nejvýznačnějších odborníků. I na druhé polokouli, v Evropě. Poslal mě tam můj chlapec. Šetřil na domek. Měla jsem báječného chlapce. Chtěl si mě vzít, ale Egberg přijímá jen osamělé.“

„A jak jste to tu našla?“

„Řekl mi o tom jeden lékař, za kterým jsem zašla, když už jsem měla ohrožené dýchací ústrojí. Říkal, že Egbergův ústav je jediný, kde bych to mohla zkusit. Prý mi nic neradí, jen mě informuje.“

„Chtěl od vás Egberg peníze?“

„Ne. Nebyl to běžný případ. Řekl mi, že to může zkusit jen experimentálně. Výsledek nezaručoval. Musím přiznat, že mi nedával velkou naději.“

„A vy jste souhlasila?“

„Co jsem měla dělat? Splnila jsem všechny formality, podepsala reversy a prohlášení… a tady mě máte. Žiju, jak vidíte.“

„A tamten?“

„Kdo?“

„Ten v bunkru.“

„Bertold. Ten to taky podepsal. Neměl prostě peníze.“

„Kdo to byl?“

„Jeden elektronik. Starší člověk. Jednou mi říkal, že pamatuje ještě dobu, kdy se elektronové obvody skládaly z jednotlivých tranzistorů.“

„Žil dlouho?“

„Několik let. Byl tu, už když jsem sem přišla. Měla jsem ho docela ráda. Byl to klidný, málomluvný člověk, nikomu nepřekážel. Seděl ve své laboratoři, často jsem ho neviděla ani u oběda. Tehdy taky nepřišel a Joseph ho potom našel v bunkru. Bertold věděl, že když vejde dovnitř, bude to jeho smrt.“

„Stejně jako kdyby odešel příliš daleko od ústavu?“

„Ne docela. V bunkru přestane působit náhle, srdce jako když se najednou zastaví. Říkal to Egberg, jednou nás na to upozorňoval. Kdežto odejít mimo dosah pole, to je pozvolná agónie. Napětí se zmenšuje s každým metrem.“

„On do bunkru spadl?“

„Zřejmě tam sjel po té šikmé ploše,“ vysvětlovala. „A omdlel, než se odtamtud stačil dostat, tak to aspoň tvrdí Egberg.“

„A vy?“

„Co já?“

„Co vy si o tom myslíte?“ Všiml si, jak instinktivně pohlédla na obrazovku.

„Omdlel, no. Byl to starý člověk. Asi to tak bylo,“ dodala tišeji. „Chcete se ještě napít?“ otázala se.

„Ne, děkuji,“ přivřel oči. Myslel na starého muže, který umřel v bunkru, protože jeho umělé srdce bylo odříznuto od energetického pole vytvářeného v ústavu. Umělé srdce se zastavilo stejně jako opravdové. Vzpomněl si, jak tehdy u brány ani nepocítil pád na zem a jak se vrcholky borovic rozplývaly proti obloze. Potom usnul.

Za několik dní už chodil po pokoji od postele k lenošce. Egberg ho přicházel navštěvovat dvakrát denně společně se svým mlčenlivým asistentem Dornem, kterého Molnar viděl tehdy při večeři na obrazovce. Choval se jako lékař, jako obyčejný lékař, a mluvili o teplotě Molnarova těla, jeho tlaku a dechu. Uvažoval, kdy mu Egberg konečně řekne, že je novým přírůstkem jeho farmy, ale doktor mu jen prohlédl švy a odešel. Molnar čekal. Byl ještě slabý.

Někdy přišel Dorn sám, ale Mag nikdy. Molnar se na ni neptal. Promyslel všechny možnosti a neptal se. Jestliže byla její nepřítomnost důsledkem Egbergova rozhodnutí, protože doktor vyslechl jejich rozhovor, pak bylo zbytečné se ptát. A jestli k němu nemohla přijít náhodou, zůstávala mu přesto, pro budoucnost zdrojem informací, jaké by nikdy od Egberga ani od Dorna nezískal. Dorn nemluvil skoro vůbec. Jen jednou, když zanesl červenou tužkou do karty Molnarovu teplotu, promluvil zcela nečekaně:

„Učil jsem se kdysi z vaší učebnice, pane profesore.“

„Opravdu?“

„Z toho nového vydání. Vyšlo, když jsem ještě studoval.“

Molnar se na to vydání pamatoval. Vzpomněl si, jak za ním po několikaměsíčním pátrání přišel redaktor, celý v černém, s černou aktovkou, z níž vyndal připravenou smlouvu. Jak spolu seděli u malého stolečku a jak si redaktor až do konce jednání nebyl zcela jist, zda sedí před skutečným profesorem neuroniky, jehož učebnici chce nakladatelství vydat. Později obdržel Molnar šek. který pro něho znamenal bohatství, a koupil si motorový člun. Lovil potom ryby ve vlastním člunu a muži, s nimiž pracoval, mu záviděli.

„Pamatuji se na tu knihu,“ řekl Molnar. „Když ji vydávali, myslel jsem si, že mohli najít něco lepšího, a rozhodně novějšího.“

„Byla to dobrá učebnice,“ podotkl Dorn. „Dnes už je všechno jiné, ale na tu dobu byla docela dobrá.“

„Nevím, nedovedu to zhodnotit. Dnes už bych takovou učebnici napsat neuměl. A což teprve něco opravdu udělat!“

„Já myslím, že se to nedá zapomenout, tak jako člověk nemůže zapomenout plavat nebo jezdit na kole. Nezapomenou to přirozeně ti, co to dělají, protože je to jediná věc, jakou by v životě chtěli udělat.“

„Také jsem si to kdysi myslel, ale už léta dělám něco jiného,“ řekl Molnar. „Ostatně kromě elánu potřebuje člověk ještě praxi, a tu získá, jen když pracuje denně.“

„Nechtěl jsem vás urazit, pane profesore,“ řekl Dorn. „Však vy byste to svedl i dnes!“

„Už ne. Jsem starý. A vy jste zas příliš mladý, abyste to pochopil.“

„Přesto si myslím, že mám pravdu.“

„Anebo prostě nemáte jinou možnost.“

„Jak to?“

„Co můžete dělat jiného, když jste objektem na Egbergově farmě?“

„Já… já nejsem objektem. Já tu jen pracuju.“

„Ale bydlíte tu a jste tu pořád.“

„Myslím si, pane profesore, že každý mladý lékař, který chce v životě něco umět, musí několik let pracovat tak jako já, být pořád na místě, dělat všecko.“

„Vy jste lékař?! Nedělejte si ze mě legraci, mladý muži! Jste experimentátor, ten nejhorší druh experimentátora, jaký kdy existoval! Provádíte experimenty na vlastním druhu, na lidech, kteří by mohli být vašimi přáteli, rodiči, dětmi. Transplantujete mozky, měníte osobnosti. Člověk přestává být sebou ze dne na den. Poškrábe se za uchem anebo dostane žízeň, když stisknete knoflík. S odporem se odvrátí od milované osoby, anebo je schopen jí podříznout krk, když příslušně hnete prstem!“

„Přeháníte, pane profesore.“

„Ale ne, já jen říkám pravdu, celou pravdu. Všecko, co si myslím o těchhle experimentech a takových lidech, jako jste vy. Nefalšuju tu pravdu, jako to děláte vy.“

Dorn neodpověděl. Vstrčil do kapsy bílého pláště tužku, s níž si až dosud pohrával, a odešel.

Teď bude uvažovat o tom, co jsem mu řekl, pomyslel si Molnar, pokud ovšem takoví lidé jako on vůbec uvažují o tom, co dělají.

Pozdě odpoledne chodíval do zahrady, a bylo-li ještě horko, procházel se po úzkých pěšinkách mezi keři, jež sem nasázeli, když se ústav zakládal. Jakmile vedro polevilo, uléhal do trávy nebo na kamennou zídku kolem bazénu a díval se do nebe. Hodiny plynuly, a když se začalo smrákat, vracel se do svého pokoje a Joseph mu přinášel večeři. Měl mnoho času. Joseph někdy odjížděl s dodávkovým autem krytým plachtovinou. a tehdy mu večeři nosila Mag. Postavila podnos na stůl, někdy se ho zeptala, jak se má, ale hned se měla k odchodu. Nedívala se na obrazovku ani na vypouklé čočky vizních relé, ale Molnar beztoho věděl, že se na ně ty čočky dívají Egbergovýma očima, možná Dornovýma. Jen Joseph jako by si jich nevšímal, ale Joseph nebyl objekt, byl to člověk, pro něhož svět nekončil kousek od brány ústavu. Byl obratný, silný a kouřil tytéž cigarety, jako kdysi kouříval Molnar. Když Joseph odcházel, zůstával kouř z nich v pokoji a Molnar cítil jejich pach ještě v noci, když usínal.

Jednou si vzal jednu cigaretu z balíčku, který Joseph položil na tác, hledal zápalky, ale neměl je. Joseph mu zapálil svým velkým zapalovačem a za chvíli cítil Molnar v ústech dým.

„Doktor vám to zakázal, co?“ otázal se Joseph.

„Sám jsem přestal kouřit.“

„Já jsem přestat neuměl, když jsem se o to pokoušel. Tohleto jsou dobré cigarety. Kupuju je v městečku ve velkém, jsou pašované.“

„Vy si tam můžete zajet?“

„Nemáte mi co závidět, je to mizerná díra.“

„Vy můžete jezdit i dál. Autem to nikam nemáte daleko.“

„Nemůžu. Doktor to nechce dovolit. Všichni tu musíme být pořád.“

„Ale on sám jezdí, ne?“

„Kdysi jezdíval k rodině, nedaleko, padesát kilometrů odtud. Ale teď už nejezdí.“

„Proč?“

„Nevím. Říká se, že se rozvedl.“

„A jak je to doopravdy?“

„Nesvěřuje se mi.“ Joseph uchopil podnos.

„Ještě vás to neomrzelo?“

„Trochu ano. Ale je to dobré místo. Někde člověk pracovat musí.“

„Práce tu máte dost.“

„Dělám všechno, však vidíte sám.“

„Máte všestrannou kvalifikaci. Tenhle ústav je skoro továrna, alespoň pokud jde o příkon elektrické energie.“

„Ale to ne, jde spíš o dálkové řízení a sdělování informací. Příkon tady není tak velký. A kromě toho k té aparatuře přijíždějí zvenku.“

„Rád bych tu vaši aparaturu jednou viděl.“

„To bohužel není možné. V téhle věci máme přísné instrukce. Kdyby došlo k nějaké havárii, musela by se většina pokusů dělat znovu, nemluvě o biologickém materiálu, který je dost nákladný. Máme ovšem pro jistotu vlastní havarijní elektrárničku.“

„To je jasné, při nepříliš vysokém příkonu je to nejlepší východisko.“

Joseph pozorně pohlédl na Molnara:

„Říkali mi, že jste neuronik.“

„Říká se všelicos, ale můj obor je s vaším spřízněn daleko víc, než se vám zdá,“ řekl, aniž uvažoval o tom, co říká. Nyní již myslel na něco jiného: na to, že ústav dostává málo elektřiny. Pochopil, že jeden lže — buď Egberg, nebo Joseph. Přijdu na to, řekl si v duchu a už věděl, jak to udělá. Ani nepostřehl, kdy Joseph odešel. Mag potkal druhý den v zahradě. Viděl ji, jak jde pěšinou k domu.

„Mag! Máte chvilku čas?“ zvolal.

Nerozhodně se zastavila.

„Jenom na chviličku…,“ přistoupil k ní.

„Už jsem měla být v sekretariátě,“ pravila nejistě.

„Není vám snad vhod se mnou tady mluvit?“

„Ale ne, proč?“

„Měl jsem dojem, že se teď málo vídáme.“

„Mám mnoho práce.“

„Nezaberu vám moc času. Rád bych věděl jen jedno. Už jste někdy sama pocítila následky zániku pole?“

„Já ne, ale Bertold…“

„Nemluvme teď o Bertoldovi. Sama jste nikdy nic necítila? Netočila se vám hlava v místnostech částečně cloněných?“

„Ne. Proč se ptáte?“

Molnar chvíli neodpovídal.

„Řeknu vám to,“ rozhodl se konečně. „Mám podezření, že tady to elektromagnetické pole vůbec neexistuje.“

„Jak to?“

„Že prostě není. Že existuje jenom ve vaší fantazii, vaší a ještě několika jiných objektů farmy, jak si říkáte. Ten Egbergův nápad je přímo geniální, jak je jednoduchý!“

„Já vám nerozumím…“

„Ale vždyť to je prosté! Zůstala byste tu bez ohledu na všechna ta prohlášení, co jste podepsala — zůstala byste tu. kdyby nebylo toho silového pole?“

„Ne, jistěže ne! Aha, už vám rozumím! Vy si myslíte, že by toho byl schopen? Vsugerovat nám existenci elektromagnetického pole, které ve skutečnosti neexistuje?“

„Určitě by to dokázal. Nedoceňujete svého šéfa. Já ho znám mnohem déle.“

„A jste si jist, že to tak je?“

„Ne, upřímně řečeno — tím si jist nejsem. A proto bych vám rád navrhl jeden pokus. Pokus s vaší účastí.“

„V čem já vám mohu pomoci?“

„Vejdete do bunkru, Mag. Nakrátko, na dvě tři minuty. Když se vám nic nestane, budete volná.“

Pozorně se na něho dívala. Řekl si, že se dovede ovládat daleko lépe, než se mu zpočátku zdálo.

„Myslím, že vejít do bunkru znamená smrt. Ale já nechci umřít.“

„Chcete tu zůstat až do konce života? Před několika dny…“

„Měla jsem špatný den. To se mi někdy stává. Ale chci žít, třeba tady, když to nejde jinak.“

„Poslyš, Mag, že bys umřela, o tom nemůže být ani řeči. Zabezpečím tě zvenčí. Prostě tě odtamtud vytáhnu, kdybys ztratila vědomí. Za vteřinu člověk neumře, obtočím tě lanem a vytáhnu tě.“

„Jinak se to zjistit nedá?“

„Ne. Tak co?“

Neodpověděla. Stáli uprostřed cesty a Molnar věděl, že dřív nebo později někdo přijde a přeruší rozhovor, který chtěl stůj co stůj dokončit.

„Je to šance i pro tebe. Nikdo jiný než já se to zkusit neodváží. Všichni se Egberga bojíte. Nepopírej to, je to na vás vidět. A na ten pokus jeden člověk nestačí. Vzpomeň si na Bertolda. Kdyby ho byl odtamtud někdo vytáhl, byl by žil dodnes. Ale on to zkoušel sám.“

„On to zkoušel?“

„Myslím si to. Měl jistě stejné podezření jako já.“

„Mám strach, pane profesore — ale zkusím to. Jestli se to nepovede, budete mě mít na svědomí.“

Myslel, že se usměje, ale Mag se na něho dívala stejně pozorně jako předtím.

„Kdy to chcete zkusit, pane profesore?“ zeptala se ještě.

„Hned. Můžeš? Lano už jsem si připravil.“

„Dobře. Jen se ještě převléknu.“

„Proč?“

„Pro případ, že by se to nepovedlo. Tyhle šaty už nejsou moc pěkné.“

„Ale měj rozum, Mag! Pojď!“

Teprve teď se usmála.

„Dobře, tak půjdeme. Nebojte se. pane profesore, já se nevymlouvám. Udělám to, už jsem se rozhodla.“

Vrátili se do ústavu každý zvlášť a sešli se u schodů do podzemí. Bylo tam chladno a Molnar cítil zatuchlý pach vlhkého sklepa. Schodiště bylo široké, vedle něho vedla dolů šikmá betonová plocha. Končila půlkruhovitým otvorem, kterým vjížděly do bunkru vozíky s preparáty k ozáření. Molnar už tu předtím byl, schoval provaz pod hromadu obalového materiálu. Provaz byl solidním námořnickým uzlem spojen ze dvou kratších, které sloužily k zatahování záclon v Molnarově pokoji. Sundal je na úsvitě, když bylo ještě šero a kdy se domníval, že ostatní spí a nemohou ho vidět. Mag se ani nepřesvědčila, jak je uzel pevný. Stáhl ji v pase tak: že mohla sotva dýchat. Potom provazem několikrát trhl, aby se přesvědčil, zda udrží její váhu.

„Hotovo,“ řekl.

Nezaváhala. Zašla daleko do bunkru, až se provaz napnul. Čekal několik vteřin.

„Co cítíš?“ otázal se.

„Myslím, že nic. Je mi jen horko.“

„To jsou nervy.“

Díval se na hodinky. Uplynula minuta.

„A teď?“

„Nic. Opravdu nic.“

Když po pěti minutách vyšla z bunkru, věděl už, že jeho dohad byl správný.

„Vyhráli jsme. Mag,“ řekl a odvázal provaz. V přítmí viděl obrys jejího obličeje.

„Jsem tedy volná?“ Vyslovila to pomalu, s námahou.

„Ano.“

„To… je báječné, pane profesore!“ Prudce se otočila a rozběhla se po šikmé ploše nahoru, k jasnému čtverci východu. Molnar smotal provaz, zastrčil jej do obalů a kráčel po schodech za ní. V polovině šikmé plochy spatřil sandál.

Pole tedy neexistovalo. Mohl jít mimo obvod ústavu, sejít dolů do městečka. Nějaká loď by ho jistě vzala s sebou a za pět šest dní by byl doma. Pokud jeho pokoj zatím nepronajali někomu jinému. Ale Bertold umřel, a to ho znepokojovalo. Nebyl už mladý a nikdy nejednal zbrkle. Rozhodl se, že bude pokus opakovat. Vejdu dovnitř a Mag mě bude zajišťovat, pomyslel si. Jen je-li dost silná, aby mě odtamtud vytáhla, kdybych ztratil vědomí… Řekl si, že o tom bude přemýšlet až po večeři. Ale po večeři přišel Egberg.

„Myslím, že bychom si měli pohovořit, pane profesore,“ řekl a posadil se do lenošky, odkud předtím odklidil nějaké Molnarovy věci.

„Čekám na to už dlouho.“

„Dřív jsem nemohl, protože jsem neznal výsledky analýz a testů. Nyní už mám úplný obraz vašeho organismu.“

„Úplný?“

„Ano, zjistili jsme všechno neobyčejně přesně. Ukázalo se, že mé rozhodnutí bylo správné. Stav vašeho organismu neposkytuje důvody k tomu, abychom vám implantovali autonomní srdeční soustavu.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Nyní je vaše srdce poháněno energií zvenčí, energií elektromagnetického pole, kterou vyrábí generátor našeho institutu. Proto nemůžete ústav opustit.“

„A vy mi nehodláte implantovat autonomní srdce?“

„Ne.“

„Mám rád jasnou odpověď. Ale tohleto je bezpráví! K takové operaci jsem nedal souhlas!“

„Bylo mou povinností vám zachránit život. Použil jsem takového umělého srdce, jaké jsem měl k dispozici. Víte stejně dobře jako já. že pro to mě žádný soudce neodsoudí ani k pokutě.“

„Ale mohu snad žádat, abyste mi to srdce vyměnil!“

„Jistěže. Když si zaplatíte autonomní soustavu a veškeré služby související s implantací.“

„To je nereálné. Vy to dobře víte. Egbergu.“

„Ano.“

„Jak dlouho mě tedy chcete držet ve svém ústavu?“

„Odpojit srdce vám nemůžu, pane profesore, protože bych tím ohrozil váš život, a to je trestné. Mohl bych vás poslat do některého státního ústavu, ale známe se příliš dlouho, a proto to neudělám.“

„Tedy do smrti?“

„Řekněme si otevřeně, že nemáte příliš dlouhou perspektivu, pane profesore.“

„Nač ta upřímnost? Já to přece dobře vím.“

„Neříkám to bez příčiny. Zbývající část krevního oběhu a ledviny máte ve špatném stavu. Kromě toho je zde podezření na nádor na játrech. Máte tak dva tři roky.“

„Ve víc jsem ani nedoufal.“

Molnar vstal a chtěl rozsvítit. V pokoji už byla tma, neviděl Egbergovi do obličeje, ale věděl, že rozhovor ještě neskončil.

„Posaďte se, pane profesore. Ještě na chvíli.“

Molnar zaváhal a usedl na své místo.

„Rád bych vám něco navrhl, pane profesore,“ řekl tiše Egberg. „Jsem ochoten provést transplantaci vašeho mozku do mladšího těla, zdravého. Pokud vím, bylo už ve světě provedeno několik… transplantací tohoto druhu. Za výsledek ovšem těžko můžu ručit…“

„Vy se mi vysmíváte, doktore Egbergu,“ přerušil ho Molnar. „Víte už dávno, co si o tom myslím „.“

„Teoreticky. Ale teď jde o váš život!“

„Copak si myslíte, že bych s tím kvůli několika rokům života souhlasil? To, co navrhujete, je prachsprostý zločin!“

„Ale není. Někdo umírá proto, že v jeho těle funguje všecko kromě mozku. A druhý má opotřebované tělo a bystrý mozek. Z těch dvou lidí. dvou téměř mrtvých lidí. udělám jednoho zdravého. Stvořím člověka! Člověka, který neexistoval.“

„Nemáte fantazii, doktore. To by přece taky bylo mrzáctví… Co když ten mozek, transplantovaný do nového těla, nebude chtít s tím tělem umřít, co když bude hledat nového, dalšího nositele, a pak zase dalšího? Cožpak jste nikdy netoužil potom, aby vám bylo věčně pětadvacet let, až do smrti vašeho mozku? Když vystřídáte pět šest nositelů, můžete toho dosáhnout. Pryč s tělesným stářím. Mládí, věčné mládí v různých tělech!“

„Přeháníte, pane profesore. Bude schválen zákon…“

„To se dá říct vždycky, ale na věci to nic nemění. Cizopasit na vlastním druhu — tomu mají sloužit vaše pokusy?“

„To už jsem slyšel asi před patnácti lety.“

„Nezměnil jsem názor, jak vidíte. A teď už jděte, prosím vás.“

Potom dlouho nemohl usnout. Myslel na člověka, do jehož těla chtěl Egberg transplantovat jeho mozek. Je to jistě muž, nějaký mladý muž, a Egberg zjistil v zápisu elektrické aktivity jeho mozku ony změny, jež předcházejí smrti. Měl jistě kamarády, rodinu, čítal sportovní zprávy, a když chtěl být sám. plaval daleko do moře. Molnar se otočil na druhý bok, potom vstal, šel do koupelny a otevřel kohoutek se studenou vodou. Strčil si pod něj hlavu a cítil, jak mu voda teče do nosu a do uší. Usínal už, když ho Egberg probudil. Ptal se ho z obrazovky, kdy viděl naposledy Mag. A v tu chvíli už se musel smířit s tím, že půjde do bunkru sám.

Vstoupil tam bez váhání hned druhý den ráno. Nemohl déle čekat. Věděl, že se Egberg svých plánů nevzdá. Udělal dva kroky. Zůstal stát. Cítil, že dýchá rychleji. To je strach, pomyslel si. Ale potom se ho zmocnila závrať, ucítil tlak a pochopil, že už se z bunkru nedostane.

Probudil se, ležel ve tmě. Nutil se přemýšlet, namáhalo ho to. Vzpomněl si, jak vstoupil do bunkru, a věděl, že od té chvíle uplynulo mnoho dnů. Jeho nynější stav tedy nebyl anabiózou, neboť jeho mozek zaznamenal uplynutí času. Kromě toho mu v paměti utkvěly ještě jakési nereálné útržky pozorování, jež se rozplynuly, když se na ně soustředil. Dýchal normálně, bolest necítil. Po chvíli si uvědomil, že se kdosi dotýká jeho hlavy a že mu do žil proudí jakási tekutina. Najednou začal vidět. Sňali mu pásku z očí. Spatřil Dorna.

„Vidíte mě?“ zeptal se Dorn.

„Vidím,“ odpověděl, ale mluvil s námahou, vyrážel slabiky.

„Slyšíte mě dobře?“

„Ano.“

Dorn mu vytáhl jehly ze žil.

„Pokuste se vstát.“

Molnar vstal. Celé tělo měl ztuhlé, pohyby nekoordinované. Udělal dva kroky a zapotácel se.

„Cítíte se slabý?“ otázal se Dorn.

„To ne, ale ztuhlý.“

„Nedostatečná koordinace. To vás za několik dní přejde. Teď pojďte do pracovny.“

Dorn otevřel dveře, vešli do Egbergova kabinetu. Egberg tam nebyl.

„Zachránil jste mě?“ zeptal se Molnar.

„Ano.“

„A co Egberg?“

„Nechal vám tu dopis. Posaďte se, prosím.“ Dorn sáhl do vnitřní kapsy saka a podal Molnarovi zapečetěnou obálku. „Cítíte-li se dobře, půjdu vedle do laboratoře. Kdybyste mě potřeboval, zavolejte.“

Molnar roztrhl obálku. Dopis byl psán rukou.

Vážený pane profesore!

Tento dopis navazuje na náš rozhovor, který jsme nedokončili. Člověk, jehož tělo jsem vám chtěl tehdy nabídnout, jsem byl já sám. Ve chvíli, kdy čtete tento dopis, je již prokázáno, že se transplantace zdařila a vy jste se stal mozkem mého těla…

„Dorne!“ zvolal Molnar.

Dorn pootevřel dveře.

„Zrcadlo!“

„Mám je připravené.“ Dorn mu podal nevelké zrcátko. Molnar v něm spatřil odraz Egbergovy tváře. Byla nějaká jiná. Po chvíli Molnar pochopil, že oči jsou jeho vlastní. Odložil zrcátko.

… Jsem přesvědčen, četl, že jsem jednal správně. Stav vašeho organismu jsem vám vylíčil objektivně. V mne byl zjištěn nádor na mozku, který se dost rychle zvětšoval, takže jsem musel s transplantaci spěchat, měl-li jsem operaci sám naplánovat a připravit. Důvody mého rozhodnutí jsou dvojí: především osobní, ty byste jisté nepochopil. Budete-li transplantaci akceptovat, čeká vás podle mého předpokladu ještě asi dvacet let života, možnost vědecky pracovat v ústavu, který je váš. Jsem toho názoru, že se tak vyrovnají určité závazky, jež jsem vůči vám měl. Svými osobními záležitostmi vás nebudu zatěžovat. Rozvedl jsem se, žiju odděleně od rodiny, je hmotně zajištěna. Moje žena zná skutečný stav věcí, z její strany neočekávám žádné potíže. Druhou premisou mého rozhodnutí je fakt, že vaše odborné znalosti jsou pro mě zárukou, že můžete dále vést ústav a hlavně že můžete pozorovat subjektivní pocity transplantace. Navrhuju vám, abyste to zveřejnil. To už ovšem záleží na vás. Operaci provedl Dorn za asistence externích odborníků. Můj souhlas najdete mezi jinými dokumenty, a pokud jde o vás, byl jste pouze „tělem z nehody“. Právně je to v pořádku, přestože zákonodárce nepočítal s transplantacemi mozku v této konfiguraci. Kromě toho se domnívám, že veškeré jiné výhrady, jež byste mohl mít k mému rozhodnutí, jsou neopodstatněné, neboť nehodláte-li transplantaci přijmout, můžete ji zlikvidovat a umřít. Z méně důležitých věcí vám musím vysvětlit ještě toto: vstoupil jste do bunkru, a to byl důkaz, že jste neuvěřil existenci silového pole, které vyrábí ústavní generátor a které dodává energii vašemu srdci. Vaše domněnka byla správná. Takové pole neexistuje. Vaše srdce bylo poháněno z baterie obsahující radioaktivní prvky a ta vám byla implantována současně se srdcem. Zato srdeční rytmus byl regulován zvenčí, impulsy vysílanými bezdrátově z ústavního generátoru. Když jste vstoupil do bunkru, synchronizace zanikla. Efekt jste pocítil osobně. Musím se přiznat, že jsem předpokládal, že do bunkru půjdete, a že jsme tam na vás čekali. Bylo mi všechno jasné od okamžiku, kdy zmizela Mag. Provazy, které jsme našli u bunkru, mou domněnku jen potvrdily. Vy jste však nemohl vědět, že Mag, která měla implantovanou prodlouženou míchu, je úplně nezávislá na naší synchronizaci, kdežto vy ne. Jednal jste v jistém smyslu k vlastní škodě, přišel jste o výbornou sekretářku. Ale to jste nemohl tušit.

Jak už jsem se zmínil, nechávám na vás, zda zveřejníte zprávu o provedeni transplantace či nikoli. Jinými slovy — můžete žít dál bud jako Egberg, nebo jako Molnar, jak chcete. Všechny doklady pro oba případy jsou připraveny.

Egberg

Odložil dopis a seděl chvíli nehybně, nemyslel na nic. Za několik minut nahlédl do pracovny Dorn.

„Jak se vám daří?“ otázal se Dorn.

„Výborně.“

„Jsem na tu operaci pyšný,“ řekl Dorn. „Zveřejníme to?“

Molnar neodpověděl.

„Co se stalo s mým tělem?“ zeptal se po chvíli.

„Je spáleno a pohřbeno. Už tři měsíce. Taková transplantace se dělá několikafázově. Největší potíže jsou s…“

„A jeho mozek?“ přerušil ho Molnar.

„Je separován.“

„Žije?“

„Ano. Můžete se podívat.“

Přistoupil k řídicímu pultu a stiskl příslušné knoflíky. Na obrazovce se objevila veliká nádoba s téměř bezbarvou kapalinou, v níž plaval mozek. Viděli oči spojené s mozkem, z nichž jedno se na ně dívalo přímo z obrazovky. V ampliónu slyšel tiché šumění čerpadel, dodávajících vyživovací tekutinu, a potom spatřil zápis elektrických impulsů v Egbergově mozku. Byl to zápis aktivity bdícího mozku. Ten mozek viděl, myslel… a věděl. Skleněné stěny nádoby, z níž není úniku — to byl teď jeho svět.

„On tak rozhodl?“ otázal se Molnar Dorna.

„Ne, nic o tom neříkal. Ale my jsme zrovna potřebovali mozek pro pokus s řízením nákladních raket k vzdáleným planetám. Pracujeme zde na takovém námětu.“

„Ale jeho mozek…“

„Ten nádor se zatím nijak zvlášť neprojevuje. Vytvoříme podmíněné reflexy.“

„On s tím tedy nevyslovil souhlas?“

„Ne, ale my vždycky používáme pooperačních zlomků…“

„Jste prachsprostý lump. Dorne.“ řekl Molnar. „Který je to pokoj?“

„Sedmička.“

„Dejte mi klíče. Egbergovy klíče.“

„Má je Joseph.“

„Tak je přineste.“

„Ale…“

„Už jsem řekl. Tady poroučím já!“

Za chvíli se Dorn vrátil s klíči. Molnar je vzal.

„Vy tu zůstanete,“ řekl.

Prošel chodbou a otevřel dveře místnosti číslo sedm. Vešel dovnitř a všiml si, že na něj oči mozku nevidí. Dával pozor, aby nevstoupil do jejich zorného pole. Přistoupil k čerpadlu, které vhánělo do nádoby tekutinu. Vypnul je. Tak to bude nejlepší, pomyslel si. Umře z nedostatku kyslíku, aniž si to uvědomí. Mozek přece nemá centrum, které by dovedlo kontrolovat obsah kyslíku. Prostě usne a už se neprobudí. Kdybych odstranil tekutinu z nádoby, umřel by dřív, ale věděl by, že umírá. Ještě chvíli se díval na zápis aktivity na obrazovce osciloskopu a potom odešel.

Zamkl dveře a spatřil Doma.

„Dejte mi své klíče,“ řekl.

„Já… žádné nemám.“

„Jak chcete. Necháte je tedy u vrátného. Odedneška už v ústavu nepracujete.“

„Proč? Vždyť já…“

Neposlouchal ho. Sešel po schodech do přízemí. Trochu se potácel, chvílemi se musel opřít o zeď. Nedostatečná koordinace, říkal Dorn, pomyslel si, ale teď musím být koordinovaný alespoň po několik minut. Došel ke dveřím, za nimiž byl generátor. Zámek byl dost složitý a Molnar neměl příliš obratné ruce. Nakonec se však přece jen dostal dovnitř. Světlo se automaticky rozsvítilo. Spatřil tlusté měděné dráty, pojistky a tabule s umrlčími lebkami. Byla to hlavní instalace. Začal hledat havarijní. Nejprve vypnul akumulátory a zpřetrhal přívody havarijní instalace.

„Co to děláte?“

Byl to Dorn.

„Okamžitě jděte pryč!“ řekl Molnar.

„Ale to nejde, všechny pokusy. „všecko se zastaví, preparáty zahynou…“

Molnar sáhl po hlavních pojistkách.

„Ne!“ vykřikl Dorn a vrhl se na něho.

Odstrčil ho ze všech sil. Egberg měl silnou ruku. Dorn narazil hlavou do rozvodné desky a upadl. Zůstal nehybně ležet na kamenné podlaze. Nyní vyrval Molnar pojistky. Světlo zhaslo. Hodil pojistky na bedny s akumulátory a vyběhl na schody. Kdesi nahoře hučela poplašná siréna.

Preparáty zahynou, pomyslel si. Potom ještě myslel na tříměsíční bdění Egbergova mozku, nepřetržité bdění, na skleněné stěny nádoby a na oči, které nemají svaly, aby mohly změnit polohu, na to čekání s vědomím, že nemůže přijít nic jiného než zase čekání…

Došel k bráně.

„Odcházíte, pane doktore?“ zeptal se vrátný.

„Ano.“

„Mám jít s vámi?“

Molnar se na něho pozorně podíval.

„Proč byste měl chodit se mnou?“

„Zachránil jste mi život, pane doktore. A odcházíte, zrovna když je poplach a já slyším sirénu. Odcházíte na delší dobu?“

„Ano, ale ty tu zůstaň… Sancho.“

„Jmenuji se Tomb.“

„Já se ve skutečnosti taky nejmenuju Egberg.“

Pokynul mu hlavou, prošel bránou a dal se po cestě dolů.