Fantastika‘80

Zbigniew Prostak Bóje

Roman Krab už pociťoval únavu. Dole pod ním se prostíral Tichý oceán. Temně modré vlny s ocelovým leskem se neklidně převalovaly. Až z téhle výšky bylo vidět, že oceán je rozbouřený. Ale bouře naštěstí nebyla. Způsobila to jen vzdálená ozvěna uragánu, kterému před několika hodinami uhnul z cesty. Začalo to právě tím zatraceným uragánem. Měl klidný let. Vedl letadlo jako na provázku, stroj se choval přímo dokonale. V přesně určenou hodinu odhodil obě rezervní nádrže a klidně se zaměřil na zpáteční cestu. Za necelé dvě hodiny bude na základně. Měl domluvenou schůzku s Martou. Po třech měsících jejich známosti konečně přistoupila na to, že si někam vyjedou autem sami dva.

Základna poněkud brutálně přerušila jeho sny. V kursu, ve kterém letěl, zuřil uragán, a tak mu řekli, že ho má obletět z východu. V duchu zaklel, ale poslušně změnil kurs. Měl děsný vztek a pomalu se začínala hlásit únava. Víc než čtyři hodiny u řídicích pák té pekelné mašiny není žádná legrace. Praskot a šum ve sluchátkách zesílil. Tenkrát poprvé vynechal motor. Nakrátko, na zlomek sekundy, ale to stačilo, aby mu na čele vyrazily studené kapky potu. Nadzvukový stroj není žádné turbovrtulové letadlo, s tím se plachtit nedá. Posadit na moře ho také nemůže. Nezbývá nic jiného než se katapultovat. Napjatý jako struna se zaposlouchal do práce motorů, ale všechno bylo v pořádku. S úlevou si oddychl, jenže právě v tu chvíli motor ztichl. Bez jakékoli výstrahy, bez chvilkových poruch. Zastavil se. a bylo to. Letoun začal rychle ztrácet výšku. Ztrácet výšku? To se jen tak pěkně říká. Prostě padal dolů jako kámen. Nebylo na co čekat. Páka od výbušniny, která vyhodí střechu kabiny, řídicí páka od sebe. páka katapultu — a už byl ve vzduchu. Dělal kotrmelce v nějakém bláznivém kolotoči, a teprve mohutné trhnuti vrátilo světu správnou polohu. Nad hlavou se mu rozvinula obrovská kopule padáku, byl ještě vysoko a z té výšky nerozlišoval vlny. Viděl, jak jeho stroj spadl do vody a v okamžiku zmizel v obrovském gejzíru. Neslo ho to k východu. Kam jeho oko dohlédlo — a dohlédlo z této výšky hodně daleko — byl oceán pod ním prázdný. Nikde žádná pevnina, nikde žádná loď. Dokonce ani stopa po nějakém kouři nebo bílé plachtě na obzoru. Nic, jen stovky mil vodní pustiny a čisté modré nebe, jež se dotýkalo vody. Nic jiného ostatně nečekal. Věděl, že je daleko od lodních tras. že je v akvenu. kterému se vyhýbají i rybáři. Základna je jistě znepokojena, že tak najednou ztratila s letadlem spojení, a už jistě vzlétli ho hledat. Měli by mít přibližnou představu, kde k neštěstí došlo. No ano, jenže když se vyhýbal uragánu, značně odbočil od dráhy, a tak nevěděl ani on sám. natož základna, kde je. Podíval se dolů. Vodní hladina se hrůzostrašně rychle blížila. Rozlišoval už převalující se mohutné vlny rozbouřené nedalekým uragánem. Pomalu začal uvolňovat pásy. kterými byl připoután k sedadlu katapultu. a potom odšrouboval závěr láhve se stlačeným vzduchem. Maewestka. záchranná vesta, se nafoukla, obtáhla mu hrudník a on věděl, že miniaturní vysílačka začala současně vysílat zvláštní rádiový signál. Najít na nekonečném oceánu zrnéčko, jakým je v porovnání s jeho rozměry člověk, byla akce téměř beznadějná. Automatická vysílačka, zašitá do záchranné vesty, vysílá sérii krátkých signálů. Jakmile tyto signály zachytí přijímač letadla, jež trosečníka hledá, umožní mu to oběť najít. Dosah vysílačky je poměrně malý a baterie stačí jen na padesát hodin nepřetržité práce. Zřejmě konstruktéři dospěli k názoru, že není-li trosečník vyloven do padesáti hodin, nestojí už za to ho hledat. Ještě jednou se podíval dolů a překvapením až vykřikl. Ve vzdálenosti tak tři sta čtyři sta metrů od místa, kam měl dopadnout, viděl z vody vyčnívat zřetelný tvar. který vypadal jako nástavba ponorky nebo bóje. Kde se tu ta bóje bere? Mohl by ostatně odpřísáhnout, že tam ještě před chvílí nic nebylo. Oceán byl prázdný. Díval se na něj přece velmi pozorně, a ten vyčnívající předmět byl tak velký, že by ho byl musel určitě zahlédnout i z výšky mnohem větší. Nespouštěl z něho pohled. Ono vlastně ani není důležité, kde se tu vzal. Hlavně že tu je. Naděje na záchranu najednou vzrostla. Ale co to vlastně je? Ponorka asi ne, protože to trčí na jednom místě. A vzhledem k tomu, že voda je zde velmi průsvitná, musel by vidět její trup. Ne, ponorka to nebyla. Spíš hydrografická bóje. Ale vem čert ty jalové úvahy. Ať je to cokoli, pro něho to znamená záchranu. Aspoň prozatím. A to je v tuto chvíli nejdůležitější, potom se uvidí co dál. Nikdo sem přece neumístil tak obrovskou bóji jen pro nic za nic, z rozmaru. Slouží nějakému cíli a někdo se o ni musí starat. Třeba je vybavena aparaturou, která zaznamenává stav moře, a někdo pravidelně vyměňuje pásky s grafem? Nebo má automatickou vysílačku většího dosahu a on o sobě dá vědět tím. že bude rušit její práci? Vodní hladina byla už blízko. Energicky rozepnul pásy, ještě chvíli čekal — a pak skočil. S rozmachem plácl rukama o vodu. Sedadlo s padákem, zbavené tíhy člověka, odlétlo stranou a zmizelo za vysokými vlnami. Maewestka ho udržovala na vodě a ve vzdálenosti asi sto padesáti metrů od něho se mírně pohupoval obrovský sud bóje. Ano, teď už neměl žádné pochybnosti. Byla to bóje. Odtud zřetelně viděl oblý tvar, který se podobal špičce rakety, ochoz kolem dokola a ochranné čárky zábradlí. Energicky zabral rukama a začal plavat k ní. Nebylo to bohužel tak snadné, uplynulo nejméně půl hodiny, než se k ní dostal. Bóje byla daleko větší, než mu zdálky připadalo. Těsně vedle něho se tyčila hladká kovová stěna vysoká asi půldruhého metru, bez jakýchkoli výčnělků či hrbolů, mokrá a kluzká. I když vyskočil z vody. co mohl nejvýš, nedosáhl ani do poloviny její výšky. Obeplul ji kolem dokola. Ze všech stran byla stejná. Hladká bečka o průměru asi čtyři metry. Žádné schůdky, žádný žebřík, nic! Několikrát se vší silou odrazil nohama od vody a pokoušel se dosáhnout na hranu platformy, ale ruce mu vždy bezmocně sklouzly po hladké stěně. Ale nevzdával se. Při jednom takovém výskoku se praštil loktem o železo, až se mu bolestí udělaly mžitky před očima. Nedokáže to.

Musí něco vymyslet. Výskoky se k platformě nedostane. Zpola ležel na zádech, mechanicky si pravou rukou roztíral rozbitý loket — a najednou padl jeho pohled na řemen, kterým měl přepásaná obě ramena a který ho obepínal i přes rozkrok.

Byly to popruhy od typizovaného padáku, kterým je vybavený každý skafandr pilota. Horečnatě je začal rozpínat. Nebylo to ani trochu snadné. Nejdřív musel uvolnit záchrannou vestu, odepnout spony a potom si pořádně zacvičil, než ze sebe popruhy svlékl. Přitom si párkrát hltl slané a hořké vody, ale výsledkem bylo, že držel v ruce kožený řemen dlouhý asi dva metry a zakončený velkou sponou. Doplaval znovu až k boji. Mírně se pohupovala na vlnách těsně vedle něho. Ochoz lemovaný zábradlím mu připadal tak blízko. Svěsil sponu na řemenu kolmo dolů. počkal na moment, kdy se kolébající boje naklonila směrem k němu. a hodil. S kovovým třesknutím zmizela spona za okrajem ochozu, ale když zatáhl za řemen, žbluňkla zpátky do vody. Hodil znovu. Marně. Na konci řemenu nebyl žádný hák a pouhá spona se neměla oč zachytit natolik, aby udržela váhu jeho těla. Desetkrát, dvacetkrát obeplul boji a házel. Marně. Podíval se na hodinky. Bylo šestnáct třicet. Už skoro pět hodin se marně snaží dostat na ten zatracený sud. Pocítil hlad. Sáhl tedy do hermeticky uzavřené kapsy z vnitřní strany skafandru a jeho prsty narazily na nevelký háček, kterým byly sepnuty popruhy vesty. Horečně začal odtrhávat háček od látky, přičemž hlasitě proklínal ty. kteří vestu ušili tak solidně. Konečně držel v ruce vytoužený kus zahnutého železa. K řemenu ho uvázal v mžiku. Na hlad zapomněl. Znovu začal házet tak dlouho, až se konečné háček zachytil o zábradlí. Trhnutím vyzkoušel, zda dobře drží. a začal pomalu šplhat nahoru. Byl to mladý atletický muž, ale když se překulil přes zábradlí, bezmocně zůstal ležet na úzkém ochozu. Nevěděl, jak dlouho tam ležel a tiskl tvář ke studenému kovu. Byl šťastný, že se mu podařilo vylézt na boji, přestože tato skutečnost nic radikálně neměnila na jeho dost beznadějné situaci. Moře se pomalu uklidňovalo, houpalo teď už méně. Natáhl ruku. vstal a zády se opřel o stěnu sudu. Pocítil v obličeji mírný osvěžující vítr, a to ho přivedlo k plnému vědomí. Pozorně si prohlédl svůj úkryt a zaťukal prstem na mokrou stěnu. Něco ho zarazilo, a tak zaťukal znovu. To, co zpočátku považoval za kov, žádný kov nebyl. Na hladkém povrchu, který teď rychle osychal, nebylo ani stopy po ochranné barvě, jakou se obvykle boje natírají, a nebylo tam ani stopy po rzi. Jako kdyby tam tu podivnou bóji teprve dnes umístili. Působila dojmem, jako by právě vyšla z továrny a jako by nebyla z kovu, nýbrž odlitá nebo vylisovaná z nějaké neznámé umělé hmoty. A ještě něco. Vlny oceánu nedosahovaly až do výšky ochozu, a přesto byla horní část boje mokrá, a teprve teď ve větru vysychala. Na závětrné straně — o čemž se přesvědčil, když po úzkém ochozu obešel bóji kolem dokola — byla ještě úplně mokrá, jako by se byla před chvílí vynořila z hlubiny. Podíval se pozorněji, teď si asi tak ve výšce pasu povšiml řady vypouklých míst, která vypadala jako malé nýty asi tak velikosti hrachu, s velice zploštělými hlavičkami. Byly tam přesně zapasované, anebo možná tvořily s hladkou stěnou jediný celek. Každý čtvrtý se mírně leskl, jako by byl povlečen tenkou vrstvičkou skla. Dřepl si, aby si jeden z nich pozorně prohlédl, a současně opřel ruce o dva sousední, po obou stranách. Tiché zaskřípění způsobilo, že honem vstal a o krok ustoupil. Hladká stěna boje bez nejmenší rýhy přímo před ním praskla a odhalila úzký nízký vstup. Stál bez hnutí a nemohl se rozhodnout. Uplynula minuta nebo možná dvě a obě strany vstupu se zas sesunuly k sobě. Opět měl před sebou jen hladkou stěnu.

Dřepl si k lesklému puntíku. Nic. Opřel obě ruce o sousední puntíky a stěna se zase rozestoupila a obnažila vstup. Opatrně přidržel rukama obě hrany a vstrčil hlavu dovnitř. Uvnitř byla bóje úplně prázdná. Čistá podlaha nazelenalého odstínu a zrovna taková řada vypouklých nýtů s každým čtvrtým lesklým, jako venku. Neměl jinou volbu. Sehnul hlavu a bokem se protáhl dovnitř. Jen o krok postoupil, vstup se za ním zavřel a nahoře se rozsvítilo mírné světlo, jež ozářilo vnitřek teplým jasem slunného dne. Odkud světlo vychází, to nezjistil. Padalo prostě shora, jakoby odnikud. V jednu chvíli pocítil podivnou lehkost a hned mu došlo, co to znamená. Byl přece pilot. Padal… Boje se potápěla. Potápěla se rychlostí rychlovýtahu. Strnul hrůzou. Zdánlivě se nic nezměnilo. Mírné světlo svítilo pořád, ale celým tělem cítil, že klesá stále rychleji. Trvalo to dost dlouho. Náhle však pocit padání ustal, stěna proti němu se rozsunula a objevil se jasně osvětlený široký tunel. Tentokrát neváhal. Neměl co ztratit. Jistým krokem vstoupil do tunelu a narovnal se. Pozorně si prohlížel, co je kolem něho. Šedivá neprůsvitná stěna za ním se s tichým, sotva slyšitelným mlasknutím uzavřela. Chodba byla krátká, měla tři čtyři metry a končila barevnou mlhou, ve které vířily zlaté záblesky jakýchsi nezvučných elektrických výbojů. Opatrně došel blíž. Delší dobu se na to díval a pak se pomalu dotkl rukou kotoučů mlhy. Jeho ruka nenarazila na žádný odpor. Vsunul ji hlouběji. Zmizela mu z očí jako v kouři. Udělal energický krok vpřed. Nakrátko se mu mírně zatočila hlava, ucítil jakýsi teplý závan, ale všechno se zas vrátilo do normy. Stál v obrovské síni zalité jasným světlem, které dopadalo odnikud. Uprostřed podlahy vkleslé jako mísa se tyčilo nevysoké pódium, na němž se stříbrně třpytily mírně zaoblené tvary čehosi, co vypadalo jako báně nebo vypouklá opěradla křesel, obrostlá tmavými knoflíky. Pokud to byly lenošky, tak snad jedině pro trpaslíky. Těžko by se vešel do kterékoli z nich, přestože příliš urostlý nebyl. Právě naopak. Kolegové ze základny si často dělali legraci z jeho malé postavy. Rozhlédl se kolem a pomalu, se zatajeným dechem kráčel doprostřed. Byl už dva nebo tři metry od pódia, když strnul. U boční stěny báně či křesla se něco pohnulo. Ucítil kapky potu na čele a jeho ruka instinktivně nahmatala ve vnitřní kapse blůzy známý tvar služební pistole. Dotyk studeného kovu mu vrátil duchapřítomnost a odvahu. Nemyslel na nic, nedělal žádné rozbory. Byl tím vším jen otřesen a strašně udiven. Zbraň nevytáhl, ale nevytáhl ani ruku z kapsy. Udělal dva kroky vpřed. A znovu ten pohyb u křesílka. Teď ho spatřil. Těsně vedle jedné koule stál na několika pavoucích nožkách předmět kulatý jako míček, z něhož se k němu natahovalo několik tykadel. Ještě jeden krok vpřed — a míček, který vypadal jako ježek, se na svých pavoucích nožkách zvedl do výšky. Současně se ozval pronikavý sykot. Vytáhl pistoli z kapsy, a právě vtom se kolem něho zatočil jakýsi vír, jakási strašlivá síla mu sevřela ramena. Pistole mu vypadla z ruky náhle zdřevěnělé a on, odfouknut mocným, ač jemným závanem, odlétl velkým obloukem až ke stěně síně. Dopadl zády na podlahu, v posledním zlomku sekundy jakoby přibrzděn a jemně složen. Okamžitě vyskočil. Teď už. se začal bát, ale současně v něm rostla jakási slepá odevzdanost. Jeho pistole, která se černou ocelí zřetelně odrážela od světlé podlahy, ležela tam, kde mu ji vyrazila z ruky neznámá síla. Rychlým a odhodlaným krokem k ní došel a sehnul se pro ni. Ale vykřikl překvapením a bolestí. Místo na chladnou pažbu narazily jeho prsty asi dvacet centimetrů nad pistolí na tvrdou, i když absolutně neviditelnou překážku. Rychle přejel rukou po neviditelném předmětu a napřímil se v nezměrném úžasu. Jeho služební pistole spočívala jakoby zalitá do ledu či skla. Byl tedy zbaven své jediné zbraně, ale místo aby ho to znepokojilo, pocítil zcela nezdůvodnitelný optimismus. Ano. Něco nebo někdo ho zbavil zbraně, ale současně mu nic zlého neudělal. Stejně dobře mohla přece nejen jeho pistole, ale i on sám být v tuto chvíli zalit do příslušně velkého skleněného kvádru. Ne, tady mu nic nehrozí. Alespoň do chvíle, kdy sám, ať záměrně či bezděčně, neohrozí nějaký důležitý mechanismus. Před chvíli se o tom přesvědčil. Jen co vytáhl pistoli, okamžitě začaly působit nějaké síly. Nejhorší však bylo, že on, pilot první třídy, se v tom vůbec nevyznal. Poslední rok strávil na pokusné základně, kde pro potřeby letectva zkoušeli nejmodernější zařízení, jaká kdy lidský intelekt vymyslel, ale tohle, nač narazil, bylo cizí. A nejenom cizí. Stupněm spolehlivosti a automatizovanosti to převyšovalo všechno, s čím se kdykoli setkal, a to právě bylo nejnepochopitelnější. I kdyby bylo tohleto místo, kam se náhodou dostal, základnou nějaké cizí mocnosti, stejně tu něco nehrálo. Za prvé byl sám představitelem mocnosti, která byla v technice a vynalézavosti jednou z nejpřednějších, a za druhé — ani jiní nebyli schopni vynalézt, a tím spíše vyrobit něco, o čem by se on byl nedoslechl. Ne! Tady bylo všechno cizí a nepochopitelné. Začal se rozhlížet kolem, teď už klidně. Podlaha mírně stoupala od středového pódia a končila prudkým zlomem v kolmé stěny. Na druhé straně, přímo proti němu, se rýsoval velký světlý čtverec, jakoby zespoda osvětlený. Vypadal jako okno v podlaze, jako okno, které se dívá do jasně osvětleného prostoru. Pomalu obešel pódium a přitom pozoroval toho podivného ježka na pavoucích nohách. Zase sebou trhl, mírně se nadzvedl a namířil hřbetová tykadla proti němu. A zase se ozvalo tiché zasyčení bůhví odkud. Tentokrát na tento projev (nevěděl, zda nepřátelský, nebo přátelský) vůbec nezareagoval. Minul pódium a zamířil k jasnému čtverci v podlaze. Okno to bohužel nebylo. Čtvercová skvrna nebyla průsvitná, přestože z ní vycházela příjemná, mírná, nazelenalá záře. Špičkou boty se dotkl opalizujícího povrchu. Byl tvrdý a hladký jako celá podlaha. Bez okolků do toho jasného čtverce šlápl a dupl nohou. V tu chvíli začal celý čtverec i s ním klesat dolů. Hladce, bez nejmenších otřesů, bleskurychle, jako volným pádem. Před očima se mu mihla tmavá čára podlahy, ale nestačil ani vykřiknout, když se deska zastavila. Měkce, bez nejmenšího trhnutí, jako by nepodléhala zákonům gravitace. Nad hlavou, ve výši asi tří metrů, měl jednolitou matovou desku stropu. Absolutně žádná stopa, že právě odtamtud před několika sekundami sjel. Stál v síni ještě prostornější, než byla ta předchozí, ale na rozdíl od ní velmi slabě osvětlená a plná jakýchsi předmětů v pološeru, jež neuměl identifikovat. Bylo tu příliš velké přítmí. Jen ho tato myšlenka napadla, hned zalilo síň jasné sluneční světlo. Nehledal jeho zdroj. Začal si zvykat na to, že v těchto podivných prostorách pod vodou (nepochyboval o tom, že se octl hluboko pod hladinou oceánu) světlo existuje, přestože nemá potuchy, odkud se bere. Překvapilo ho i to, jak rychle se uskutečňují jeho přání, která ani nahlas nevyslovil. Napadl ho podivný experiment. Tak podivný a nepravděpodobný, že se nahlas zasmál. Vyzkoušíme to! „Příliš mnoho světla.“ pomyslel si. A v tom okamžiku světlo zřetelně potemnělo, přestože nezhaslo. To už na něj bylo trochu moc. Co je to, k čertu? Tak je pilotem kosmonautem, nebo Alenkou v říši divů? Všechno se to znepokojivě začalo podobat halucinacím.

„Víc světla!“ požádal teď už nahlas. A div divoucí, světlo zazářilo naplno, jako slunce. Pozorně se rozhlédl. Celá síň byla plná podivného zařízení. Přímo proti němu se táhlo azurové lešení z matově modré hmoty. Nějaká soustava vzájemně se prostupujících mříží, měkkých, spirálovitě stočených vodičů, omotávajících mříže způsobem, který se dal těžko definovat, ale který působil dojmem pravidelnosti. Po chvíli pozorování zjistil, že ten celek není nehybný. Ve spirálových vodičích, zdánlivě zkroucených z mnoha barevných nitek, cosi sotva viditelně rytmicky pulsovalo. Tak jakoby zdola, odněkud pod podlahou, vyrůstala v tom vodiči hrudka, stoupala výš a výš. protlačujíc se úzkými spirálami, a dělila se na menší a menší, až konečně mizela kdesi u stropu. Působilo to dojmem dýchání nebo spíš krevního oběhu. Vlna za vlnou, rytmicky jako puls živého organismu. A ještě něco. Právě odtamtud zřejmě vanul osvěžující vzduch prosycený ozónem. Celé to podivné zařízení mělo tvar obrovského kuželu. Tento sál nebyl kulatý jako ten nahoře. Byl spíš obdélníkovitý, jak si stačil povšimnout. Nedokázal však ani přibližně určit, jak je veliký, protože protější stěna mizela za vršícími se přístroji či stroji. Průchody mezi nimi byly osvětleny odnikud přicházejícím světlem, jako ostatně všechno, jako celý prostor. Bez váhání vstoupil. Neměl konečně co ztratit. Chtěl zevrubně poznat ten podivný podmořský bunkr nebo laboratoř, či snad výzkumnou stanici? Nic se tu prozatím nedalo identifikovat. Nebyla tu ani jediná věc, jejíž účel by dovedl jednoznačně určit. Jen jedním si byl zcela jist. Všechny ty systémy fungovaly. Skrz ocelové přehrady vyciťoval chvění pracujících mechanismů, slyšel basové mručení transformátorů. Právě prošel kolem velikého černého bloku a zastavil se na nevelkém volném prostranství, uprostřed něhož se zazelenal známý čtverec výtahu.

„Sjedeme ještě níž,“ pomyslel si s humorem a s jistotou vstoupil na zelený povrch. Nic. Mírně dupl nohou a deska se nehlasně pohnula, tentokrát proti očekávání vzhůru. Na okamžik se ho zmocnily temnoty, výtah se zastavil a současně se rozsvítilo mírné světlo. Už při prvním pohledu zjistil, že tentokrát nemohl trefit líp. Tohleto je asi centrála. Nevelký sál, skoro malý ve srovnání s těmi, které viděl předtím, byl obklopen panoramatickou televizní obrazovkou místo stěn. Kousek před ním se táhl kolem dokola sálu stůl. který svými nespočetnými knoflíky, okénky ukazatelů a nepřetržitě pulsujícími různobarevnými světélky připomínal řídicí pult velkého kosmického centra. Podobné už přece viděl. Uprostřed, těsně vedle místa, kde stál, trčely tři předměty, jež při značné dávce obrazotvornosti mohly připomínat křesla nebo židle postavené opěradly k sobě. Poněkud znepokojeně se rozhlédl a bezděčně si s úlevou oddychl. Sál byl prázdný. Jeho tvůrci či majitelé v něm nebyli. Nevěděl, jestli z toho má mít radost nebo naopak. Kdyby tu byli, mohla by se situace rychle vyjasnit, stejně tak jako možnost záchrany, ale nevěděl, ba ani netušil, kdo by to mohl být a jaké stanovisko by zaujali k nezvanému hostu. Zamyslel se a usedl na jedno křeslo. V tu chvíli se křeslo odlepilo od podlahy a hladce se rozjelo vpřed. Zastavilo se před stolem, před tím jeho úsekem, který byl ohraničen modrou zvlněnou čárou. Před ním se leskla nevelká čtvercová obrazovka. Nad ní bylo vidět řadu okének. Některá z nich byla tmavá, v jiných se chvěly různobarevné čáry a pohyblivé body. V rohu po pravé ruce se rozsvítil rubínový puntík.

„Třetí stanoviště připraveno.“

Strnul úžasem. Byl by přísahal, že tamější ticho nic neporušilo. A přesto uslyšel melodický hlas někoho, kdo mu hlásil, že stanoviště je připraveno. Sklonil se níž ke stolu“

„Třetí stanoviště připraveno.“

Teď už si tím byl jist. Nikdo nic neříkal. V místnosti nadále vládlo absolutní ticho. Tajemný hlas se ozval v jeho mozku. Zařízení mu prostě předalo hlášení přímo do mozku, řeč vynechalo. Svitla mu určitá myšlenka. Třeba existuje i kontakt opačným směrem. Možnost vydávat příkazy stejnou cestou. Vzpomněl si, jak to bylo se světlem, které poslušně měnilo intenzitu. Ano, tak to asi bude! Zdá se. že je na dobré cestě. Opět se sklonil.

„Prosím informace z povrchu,“ pomyslel si.

„Vizuálně, nebo subakusticky?“ To se ptal ten tajemný hlas.

Chvíli intenzívně uvažoval.

„Vizuálně se subakustickým komentářem.“ riskl to a bezděčně tu větu vyslovil nahlas. Na malé obrazovce před ním se rozsvítily kmitající čáry, po velkém úseku nástěnné obrazovky přelétly barevné pruhy a objevil se trojrozměrný prostorový obraz. Nekonečná hladina oceánu. Čisté nebe bez mráčků a slunce sklánějící se k západu.

„Aktuální stav na povrchu. Vítr stálý severovýchodní o síle 0,6. Oceán 2,6. Do západu slunce zbývá jedna hodina třináct minut a čtyři sekundy.“ informoval ho indiferentní hlas automatu. Po malé pauze se ozval týž hlas, teď už rychlejší, trochu se zajíkající.

„Máš u sebe poškozený autoinform. Vysílá vadné signály, které ruší synchronizaci uvnitř systému. Vypni ho.“

Udiveně se na sebe podíval a najednou pochopil. Když vstupoval do bóje, měl na sobě záchrannou vestu a zapnutou vysílačku v chodu. Zaujat tím, co se kolem něho dalo, až do této chvíle vysílačku nevypnul. Také nevypustil vzduch z vesty. Přesunul páčku a vzduch se sykotem ulétl. Nafouknutá vesta se opět proměnila v obyčejnou zplihlou vestu se spoustou kapes. Ztichla i havarijní vysílačka.

„Ještě další údaje?“ zeptal se melodický hlas.

„Ne… Počkej… Teď mi sděl údaje z posledního období, dejme tomu…“ chvíli zaváhal. „Dejme tomu z posledních čtyř dnů.“

„Spojím s ústřední pamětí…“

Panoramatická obrazovka na chvíli zšedla, ale pak znovu zasvítila barevným obrazem. Opět bylo vidět nekonečný oceán, ale vypadal docela jinak než předtím. Až po obzor se valily strašlivé vodní valy jako pohyblivá horstva. sunuly se jeden za druhým proti temnému, zataženému nebi. V levém horním rohu obrazovky se vyloupl světlý čtvereček a začaly v něm přeskakovat nějaké podivné útvary. V prvním okamžiku nemohl pochopit, co to může znamenat. Něco podobného už někde viděl, ale kde? Najednou si vzpomněl.

Skoro na všech obrazovkách monitorů kosmických lodí vystříhával počítač kousek obrazu a vedle aktuálního obrazu průběžně udával v tom úseku ubíhající čas. Tady to bylo stejné, jenomže cifry (pokud to vůbec byly cifry) byly pro něho zcela nečitelné. Asi to byla nějaká šifra. Obraz se mezitím poněkud změnil. Bouře zřejmě utichla, protože vlny byly menší a menší a obloha se očividně vyjasnila. Vtom se objevil na obzoru jakýsi stříbrný záblesk a sunul se po nebeské klenbě. Hned poznal, co to je, byl přece pilot. Bylo to letadlo.

„Zvětšit, prosím.“ Obraz se okamžitě zvětšil a zaostřil.

Odkud znal tu siluetu? Propána, vždyť je to jeho stroj! U řídicích pák toho stříbřitého trojúhelníku sedí on sám. Vtom bez jakýchkoli varovných známek, že dojde ke katastrofě, ztratil stroj řiditelnost a začal padat šikmo dolů. Po několika sekundách se od letadla oddělil malý černý puntík a rychle padal k hladině dosud rozbouřeného moře. Táhl za sebou nabývající kopuli padáku.

„Stroj zemský. Tryskový. Rychlost nadzvuková. Typ nám neznámý. Vypínám motor. Zesiluji havarijní signál pilota. Pád není kontrolován primitivním aerodynamickým zařízením, jež slouží tomuto cíli. Žádné časobytové zabezpečení. Je nezbytné přijmout trosečníky na transzákladně. Stroj zajišťuji. Nový typ. Daleko větší rychlost než u přístrojů dosud zkoumaných.“

Na obrazovce veliká hala hangáru nebo dílny. Uprostřed letadlo v dezolátním stavu. Rozmontované součástky rozházené ve zdánlivém nepořádku. Mezi tím vším se horečně pohybují cizí automaty, které zevrubně zkoumají pozůstatky jeho skvělého stroje.

Díval se na to a byl otřesen. Konstrukce toho letadla byla přece státním tajemstvím! Existovaly jen dva pokusné exempláře. Jeden na brzdě v tunelu na základně, druhý tenhleten. Začalo mu svítat, ale v prvním okamžiku tu myšlenku zavrhl jako nepravděpodobnou. Jenže co když je tomu rak? Musí se o tom přesvědčit. Musí získat jistotu.

„Prosím o akustický komentář.“

A zase se ozval hlas. Tentokrát skutečný hlas. Ve velkém sále zazněly podivné, neznámé zvuky. Bylo to cosi jako modulovaný hvizd přerušovaný tleskáním. Pro posluchače to nebylo nepříjemné, naopak. Zvuky byly tiché a lahodily lidskému sluchu. Ale nebyl to žádný známý způsob dorozumění mezi lidmi. Teď už si tím byl jist. To nebyla lidská řeč. Podmořskou stanici neřídili lidé. A kdo tedy? Kdo postavil v hlubinách oceánu toto nádherné dílo intelektu a techniky? Kdo jsou ti příchozí, kteří s takovým úsilím zkoumají zemskou techniku a civilizaci? Z jakých hvězdných soustav pocházejí a jaký mají cíl? Přátelský, nebo nepřátelský? V tu chvíli si vzpomněl, že v této oblasti už několikrát beze stopy zmizela jak letadla, tak lodě. Tento akven byl smutně proslulý, a proto se mu všichni pokud možno vyhýbali. Jeho sem přihnala bouře. Cyklon, který byl až dosud považován za jedinou příčinu přerušeného spojení a zmizení letadel a lodí.

Tak už dost, pomyslel si — a v tom okamžiku obrazovka zhasla a podivný hlas se odmlčel. Bylo mu jasné, že sám tady nic nezmůže. Tohle je úkol pro celou výzkumnou expedici, skládající se z vědců různých oborů. Teď už mu byla jasná jeho role v tom podivném dobrodružství. Musí se odtud dostat stůj co stůj, musí se dostat na základnu a vrátit se sem se skupinou vědců. Náhoda, která ho sem přivedla, může znamenat obrat v dějinách lidstva. První kontakt s jinou civilizací. Možná zmaření nepřátelských záměrů, možná naopak navázání přátelství? Okamžik. Od jeho nehody neuplynulo ještě pět hodin. Podle teoretického předpokladu měla jeho vysílačka nadále vysílat signály a on věděl, že dokud tato doba neuplyne, budou záchranná letadla pročesávat předpokládanou oblast nehody. Možná že nad ním v tuto chvíli přelétají jeho kolegové a čekají, kdy se v jejich přijímačích ozve trosečníkův signál. A proto honem na povrch! Nemělo by to být příliš obtížné. Teď, když už věděl, že stanice není obydlena, měl lepší pocit. Ústřední paměť zná jistě přesný plán stanice i cesty a způsoby, jak se odtud dostat. Kdyby měl jídlo, mohl by tu strávit celé měsíce. Při vzpomínce na jídlo pocítil hrozný hlad, a tak rychle vytáhl čokoládu. Neměl jí mnoho, ale když snědl tři tabulky, tedy celou svou zásobu, jeho nálada se zlepšila natolik, že mu celé to dobrodružství začalo připadat docela příjemné a zajímavé. Opět se sklonil nad stolem.

„Ústřední paměť. Prosím o plán stanice.“

„Ústřední paměť. Situační sekce. Druhé stanoviště.“

Přes obrazovku přelétly nějaké kolmé čáry a zmizely. Aha, funkce jsou tedy přesně rozděleny. Přesedl si na sousední židli a sklonil hlavu ke stolu.

„První stanoviště připraveno.“

Takže tady to není. Přesedl si na třetí.

„Druhé stanoviště připraveno.“

„Prosím o plán stanice s označením, jak se dostat na povrch.“

Trochu neklidně se zadíval na obrazovku. Objevil se na ní nákres něčeho, co zřejmě měla být stanice, respektive její plán. Chaos nepravidelných čar, čtverců, úhlů, barevných kruhů. Od centrální tmavomodré skvrny se táhla pulsující zelená linie k pravému dolnímu rohu. kde byla zakončena žlutým puntíkem. To bude asi cesta ven. Možná že pro tvůrce této stanice byl plán ideálně přehledný a prostý. Ale pro něho? Byl si vědom, že tenhleten rébus nerozluští ani za sto let. Tmavomodrá skvrna je zřejmě ta centrála, kde právě je, a co dál? Moment. Může přece odejít stejnou cestou, jako přišel. Že ho taky to nejjednodušší řešení nenapadlo hned! Zelený čtverec výtahu měl těsně za svými zády. Vyskočil z křesla, a když poslušně odjelo do středu místnosti, stoupl si na zelenou skvrnu a dupl. Výtah se rozjel dolů. Znovu se ocitl v hale s podivnými přístroji. Bylo tam světlo. Rozhlížel se kolem sebe. Kam teď? Všemi směry se táhly úplně stejné chodby. Která vede k výtahu? Nemohl si vybírat. Vkročil do první zkraje a po několika krocích si s úlevou oddychl. Tady je výtah. A tak jak očekával, začal stoupat, když dupl nohou. A zase sál s vkleslou podlahou a s pódiem uprostřed. Ale co to? Kam se poděl ten ježek na pavoucích nohách? Vedle podivných křesel na pódiu nebylo nic. Zmizela i jeho služební pistole, zalitá do neviditelného kvádru. Dostal strach. Třeba je ten míček s tykadly majitelem a spolutvůrcem stanice? Pokrčil rameny. A co má být? Neudělal mu nic zlého, když vytáhl zbraň, tak mu teď snad taky neutrhne hlavu. Ta myšlenka ho tak potěšila, že bez váhání vykročil k výklenku, ve kterém se převalovaly kotouče šedivé mlhy a nezvučně jiskřily výboje. Najednou se zastavil. Počkat. Neodejde odtud přece s prázdnýma rukama. Mohlo by se stát. že by mu na základně nevěřili. Musí s sebou vzít nějaký nevelký předmět. Vědci ho prozkoumají a zjistí nade vši pochybnost, zda je to dílo lidské civilizace, nebo není. Co by si tak s sebou měl vzít? Všiml si. že se kousek od výklenku těsně nad podlahou táhne při zdi úzká police a na ní že leží asi tři metry od něho plochý černý předmět. Nějaká krabička nebo kazeta. Nepříliš velká, skladná, přesně to, co potřebuje. Jen aby nebyla připevněná! Rychle přiskočil k ležícímu předmětu. Připevněný naštěstí nebyl. Připomínal tvrdé pouzdro z umělé hmoty, ve kterém se dal vycítit tvrdý hranatý předmět. Co v tom asi může být? Ale to ať si zjistí odborníci na základně. Zastrčil si pouzdro do vnitřní kapsy vesty a vstoupil do výklenku. To už byl známý terén. Za stěnou z vířící mlhy osvětlený tunel, zakončený vypouklou přepážkou s řadou nýtů, z nichž každý čtvrtý se leskl jako skleněný. Usmál se. To je přece jeho bóje. Dřepl si a opřel ruce o dva sousední puntíky. Stěna se rozesunula. Jak je to všechno jednoduché! Dupl nohou a ucítil, jak se mu podlaha bóje opřela do chodidel. A za pár sekund stop. Opět si dřepl a už stojí na ochozu kolem lesklého mokrého sudu. Moře je teď klidné. Slunce visí těsně nad obzorem. Za čtvrt hodiny bude tma. Měl radši zůstat ve stanici a vylézt ven až ráno. Ale to se ještě dá napravit. Nadýchne se čerstvého vzduchu a sjede zas dolů. Vtom zaslechl nějaký známý zvuk. Co je to? Šálí ho snad sluch? Fantastická shoda okolností! Od východu bylo zřetelně slyšet motory letícího letadla. Chvatně otočil páčkou na záchranné vestě a ta se naplnila vzduchem. Nepotřeboval ji sice. ale byl to jediný způsob, jak uvést vysílačku do chodu. V tu chvíli vykřikl hrůzou. Boje pod jeho nohama se začala bleskurychle potápět. Nestačil se chytit zábradlí, silný vír ho vtáhl do hlubiny. Zalykal se vodou a zoufale mlátil rukama kolem sebe. Cítil, že se dusí. Nemá vzduch! Červená kola před očima a… jeho vesta ho vynesla na hladinu. Otevřenými ústy křečovitě lapal po ostrém mořském vzduchu. To by mu tak ještě scházelo, zahynout teď, když je záchrana tak blízko! Letadlo už bylo těsně nad ním. Zřetelně viděl jeho siluetu a dokonce rozeznal typ. Byla to Catalina-372. Ohmatal si rukou kapsu. Tajemné pouzdro bylo na svém místě. To znamená, že je všechno v pořádku. Nevadí, že se bóje potopila. Pilot Cataliny určí přesné souřadnice, a jak se dostat do nitra stanice, to už vymyslí vědci, až prozkoumají obsah pouzdra. Co v něm asi je? Posádka Cataliny zřejmě uslyšela signál jeho vysílačky a zaměřila ho, protože letadlo šlo v ostré zatáčce dolů a po několika minutách v gejzírech vody přistálo necelých padesát metrů od něho. Plaval k němu a za chvíli už mokrý jako myš tiskl v prostranné kabině ruce svým kolegům. Urostlý kapitán Grace s tváří poďobanou od neštovic ho rozšafně poplácával po mokrých zádech.

„Máš ty ale štěstí, člověče! Tohle byl poslední let. Všechny mašiny už jsou na základně. Akven prohledávalo třicet šest strojů. Nikdo nic neslyšel. Co je s tou tvou vysílačkou? Já sám jsem tudy proletěl dvakrát, a nic. Co se s tebou dělo?“

„Jen klid, Grace. Až se to dozvíš, tak si sedneš údivem. Nemohl jsi mě slyšet, nebyl jsem na hladině.“

„A kde?“

„V hlubině. Na dně.“

„Kde?

„Na dně!“

Kapitán Grace zvážněl a významně pohlédl na své druhy.

„No dobře. Krabe. Byl jsi na dně. v pořádku. To nám budeš vyprávět až na základně. A teď poletíme, už je noc.“

Roman Krab se hlasitě zasmál.

„Vy mi nevěříte? Myslíte, že jsem se zbláznil? A co je tohleto? Tohle je důkaz, že mluvím pravdu. Co je to za předmět? Znáte ho?“ vytrhl horečnatě z kapsy černé pouzdro.

Grace ho beze slova uchopil, chvíli ho vážil na dlani, díval se Krabovi do očí a nakonec jediným trhnutím otevřel zip po straně pouzdra. Pak z něho něco vytáhl a ukázal. Krab se na to podíval a polilo ho horko. Na široké dlani kapitána Grace ležela jeho vlastní služební pistole.