ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

XII.

Leia Organa tiše seděla před velkou obrazovkou, na níž bylo vidět Yavin a jeho měsíce. Ke čtvrté oběžnici se zvolna blížil velký červený terč. Za jejími zády, s očima také upřenýma na obrazovku, stál Dodonna a několik dalších vysokých velitelů.

Poblíž čtvrtého měsíce se začaly objevovat drobné zelené skvrnky a spojovaly se do malých obláčků jako komáři. Dodonna jí položil ruku na rameno. Uklidňovalo ji to.

“Červený terč představuje císařskou bitevní stanici. Proniká stále hlouběji do yavinské soustavy.”

“Naše lodi jsou stále mimo dosah,” poznamenal kapitán, který stál za ním. Ve válcovité pozorovatelně, připevněné na vrcholku věže štíhlé jako rapír, stál osamělý muž. Hleděl do elektrotriedru, připevněného na podstavci. Byl to jediný viditelný představitel užasné techniky, uschované dole pod ním v zeleném očistci.

Z vrcholku nejvyšších stromů k němu doléhaly výkřiky, kňučení a primitivní skřeky. Z některých šel strach, z jiných už méně, ale nic neprozrazovalo tolik zadržované síly jako čtyři stříbřité kosmické lodi, které se objevily pozorovateli nad hlavou. V těsné formaci prohřměly vlhkým vzduchem a v několika vteřinách zmizely v dálce. Mezi stromy se ještě několik okamžiků tříštila ozvěna v marném pokusu dohnat motory, které ten zvuk vyvolaly.

Stíhači se řadili do útočných formacích v kombinovaných sestavách typů X a Y a začali se vzdalovat od měsíce. Vznášeli se nad rozsáhlým atmosferickým oceánem obřího Yavinu a letěli vstříc mechanickému zabíječi. Biggs s Lukem vyrovnávaly své stroje pod dohledem muže, který si stáhl před oči štít a nastavil svá poloautomatická, polomanuální mířidla. Zkontroloval stroje letící vedle něho.

“Modrá parto,” oslovil je komunikátorem, “hovoří Modrý velitel. Nastavte selektory a připravte se. Blížíme se k cíli, směr jedna celá tři…” Nad nimi visela světlá koule, která se podobala Yavinu, ale nedosahovala jeho jasu. Její kovová záře se zcela lišila od záře skutečných měsíců.

Myšlenky Modrého velitele se vracely nazpět po toku let, zatímco pozoroval, jak se obří bitevní stanice blíží k okraji Yavinu. Myslel na nespočetné případy nespravedlnosti, na nevinné, které odvedli na výslech a už nikdy o nich nikdo neslyšel, na celé to množství zla, spáchané čím dále více zkorumpovanější a lhostejnější císařskou vládou.

Všechny tyto hrůzy a utrpení byly soustředěny, znásobeny a zviditelněny jedinou nadutou ukázkou techniky, která se teď blížila.

“Je to tady, hoši,” řekl do mikrofonu. “Modrý dva, jsi moc daleko. Přibliž se, Wedgi.” Mladý pilot, kterého Luke potkal v konferenčním sále chrámu, pohlédl na obrazovku a pak na své přístroje. Něco tam zkusil nastavit a zamračil se.

“Sorry, šéfe. Automatika ujela o pár bodů. Musím jet na manuál.”

“Dobře, Modrý dva. Dej na sebe pozor. Všem lodím, nastavte počítače na útočný režim.” Lukem a Biggsem počínaje, přes Wedge a další členy útočného roje Modrých, všichni hlásili jeden po druhém: “Připraven!”

“Proveďte,” zavelel Modrý velitel, když i John D. a Piggy potvrdili pohotovost.

Dvojitá křídla Xplánů se rozdělila, podobná úzkým vrtulkám javoru. Každá stíhačka nyní měla čtyři křídla, na každém z nich výzbroj a motory, takže byla maximálně manévrovatelná a schopná palby. Nahoře ustavičně rostla císařská bitevní stanice. Už byly vidět podrobnosti na jejím povrchu.

Piloti pozorovali přístaviště, vysílací antény a další umělé hory a kaňony. Luke, který se k této zlověstné černé kouli blížil podruhé, prudčeji oddychoval. Podpůrné přístroje zaznamenaly změnu dýchání a přizpůsobily se. Něco začalo jeho lodí houpat, skoro jako kdyby byl zpátky ve svém skyhoperu a zápasil s nevyzpytatelnými větry na Tatooinu. Prožil několik nepříjemných okamžiků nejistoty, dokud k němu nedolehl uklidňující hlas Modrého velitele.

“Prolétáme jejich vnějšími ochrannými štíty. Držte se. Stabilizujte pohyblivé kontrolky a také zapněte deflektory, vepředu dvojnásobné.” Otřesy a houpání pokračovaly a zhoršovaly se. Luke nevěděl, jak se s tím vypořádat, a udělal to, co udělat měl: držel se řízení a poslouchal rozkazy. Pak turbulence zmizely a vrátil se smrtelně klidný mír vesmíru.

“A jsme uvnitř,” řekl Modrý velitel klidně. “Udržujte radiový klid, dokud se nedostaneme nahoru. Nejspíš nečekají velký útok.” Polovička velké stanice byla nyní ve stínu. Luke byl dost blízko na to, aby viděl jednotlivá světla na jejím povrchu. Kosmická loď, která má měsíční fáze… znovu musel obdivovat zneužitý důmysl a úsilí, vložené do této konstrukce. Tisíce světel rozesetých po jejích oblinách jí dávaly vzhled létajícího města. Lukovi druzi viděli stanici poprvé a někteří byli ještě více ohromeni.

“Podívejte, jak je ten krám veliký,” vydechl Wedge Antilla do svého mikrofonu.

“Přestaň žvanit, Modrý dva,” nařídil Modrý velitel. “Přejděte na útočnou rychlost.” Luke přepnul několik spínačů nad svou hlavou a začal nastavovat displej cílového počítače. Artoo Detoo se díval na blížící se stanici a myslí mu prolétaly nepřeložitelné elektronické myšlenky. Modrý velitel pátral, kde je na stanici umístěna jejich cílová oblast.

“Modrý velitel,” ohlásil se do vysílačky, “tady je Modrý velitel. Jsme na pozici, můžete se do toho rovnou pustit. Šachta je o něco dál na severu. Teď je tam dole trochu zaměstnáme.” Červený velitel byl fyzicky pravý opak velitele Lukova roje. Připomínal typ, pod jakým si lidé představují účetního – malý, hubený, nesmělá tvář. Uměním a odhodláním ale mohl snadno soupeřit se svým protějškem a dávným přítelem. “Startujeme na cílovou šachtu, Dutchi. Připrav se a převezmi to, kdyby se něco stalo.”

“Rozumím, Červený veliteli,” zněla odpověď toho druhého. “Překročíme teď jejich rovníkovou osu a pokusíme se přitáhnout hlavní část palby. Síla s tebou.” Z přibližujícího se roje se oddělily dvě skupiny stíhačů. Xplány se pustily rovnou dolů k mase stanice, zatímco Yplány slétaly severním směrem nad její povrch. Dole na stanici si nedbalá posádka teprve teď uvědomila, že na nedotknutelnou pevnost někdo podnikl organizovaný útok, a ozval se truchlivě kolísavý zvuk poplašných sirén.

Admirál Motti a jeho taktikové předpokládali, že povstalci soustředí svoji obranu na povrch svého měsíce. Proti útoku maličkých kapesních lodí byli naprosto nepřipraveni. Účinná technika císařské moci se ale chystala nahradit tento strategický omyl. Vojáci se řítili do svých obranných stanovišť. Ohromné motory připravovaly mohutné zbraně k palbě. Servomotory kvílely. Stanice bude brzy zahalena ničivou sítí. Energetické zbraně, elektrické výboje a výbušné náboje zničí každé přilétající povstalecké letadlo.

“Tady Modrý pět,” ohlásil se Luke do mikrofonu. Přídí své lodě podnikal radikální pokus, jak oklamat všechny elektronické předpovědi tam dole. Šedivý povrch stanice se už míhal v pruzích kolem jeho průzorů.

“Jsem uvnitř.”

“Jsem přímo za tebou, Modrý pět,” poznal Biggsův hlas v uších. Luke měl v miřidlech stálý cíl, hůř se mířilo císařským obráncům. Ze zbraní malého letadla vylétaly blesky. Jeden rozpoutal ohromný oheň kdesi ve stínu dole. Bude hořet, dokud posádka stanice neuzavře do postižené sekce přívod vzduchu. Lukova radost se proměnila v hrůzu, když si uvědomil, že včas nezvedne svůj letoun, aby se vyhnul kouři ohně neznámého složení.

“Uhni, Luke, uhni!” křičel na něho Biggs. Automatické kompresory však neuposlechly příkazů změnit kurs, protože nesměly připustit tak velkou odstředivou sílu. Stíhačka se pohroužila do vybuchující koule přežhavených plynů. A najednou byl v bezpečí na druhé straně. Bleskově zkontroloval přístroje a uvolnil se.

Průchod ohněm nestačil poškodit nic důležitého – až na to, že černé šmouhy na všech čtyřech křídlech svědčily o tom, jak těsný byl únik. Začal ostře stoupat a kolem jeho lodi rozkvétaly pekelné květy.

“Jsi v pořádku, Luku?” starostlivě se ptal Biggs.

“Trochu osmažený, ale jinak ou kej.” Ozval se jiný strohý hlas.

“Modrý pět,” varoval ho velitel perutě, “musíš se zdržet zkrátka, jinak nezničíš jen stanici, ale i sebe.”

“Rozkaz, pane. Dám si pozor, Jak jste řekl, není to úplně stejné jako ve skyhoperu.” Energetické výboje a paprsky jasné jako slunce nadále vytvářely v prostoru nad stanicí barevné bludiště. Povstalecké stíhačky chaoticky přelétaly nad jejím povrchem a pálily na všechno, co vypadalo jako důstojný cíl. Dvě z letadélek se soustředila na energetický terminál.

Zasáhla ho a z nitra stanice vylétaly klikaté elektrické oblouky. Účinek výbuchu se šířil po různých kabelech a vedeních a působil na všech stranách další exploze, které zasahovaly vojáky, mechanikaly i zařízení. Tam, kde exploze prorazily plášť stanice, unikající atmosféra vysávala nešťastné vojáky a androidy do bezedného černého hrobu.

Darth Vader, klidná temná postava uprostřed zmatku, přecházel od jednoho stanoviště ke druhému. Přispěchal k němu velitel a zadýchaně mu hlásil:

“Lorde Vadere, napočítali jsme jich aspoň třicet, dvou různých typů. Jsou moc malí a rychlí na to, aby se na ně dalo přesně mířit. Pořád unikají zaměřovačům.”

“Povolejte všechny posádky ke stíhačkám TIE. Musíme se dostat ven a zničit je jednoho po druhém.” V nespočetných hangárech začaly svítit červené lampy a naléhavě zněly signály. Mechanici horečně připravovali lodě pro císařské piloty, kteří si nasazovali své přilby.

“Luke,” ozval se Modrý velitel, který proletěl bez úhony ohnivým deštěm, “dej mi vědět, až budeš připraven.”

“Už jdu na to.”

“Dávej pozor,” promlouval hlas v reproduktoru. “Z vnější strany deflekční věže přichází velká palba.”

“Vím o tom, bez starosti,” odpověděl Luke odhodlaně. Převedl svůj stroj do vývrtky a znovu se přehoupl přes ocelový obzor. Výboje vystřelované z konců jeho křídel zasahovaly se smrtonosnou přesností antény a malá vyvýšená stanoviště, která okamžitě vzplála. Usmál se. Vyletěl o něco výše, aby se vzdálil od svítících čar výbojů, které vyplňovaly doposud prázdný prostor. Moc se to nelišilo od honů na myší wompíky v úzkých kaňonech tatooinských pustin.

Biggs následoval Luka po stejné dráze. Císařští piloti se zatím chystali vylétnout ze stanice.Technické čety chvatně odpojovaly energetické přípojky a dokončovaly prohlídky v četných přístavních docích. S větší péčí uchystaly jedno zvláštní letadlo v doku poblíž hlavního přístaviště. Právě do tohoto letounu Darth Vader s obtížemi vecpal svojí obrovitou postavu.

Jakmile dosedl, stáhl si přes tvář druhý obličejový štít. Daleko odsud v chrámu vládla ve štábní místnosti atmosféra nervózního očekávání. Do hlasů lidí, kteří se snažili vzájemně si dodávat odvahu, občas zaznělo silné zabzučení z obrazovky, zobrazující jeviště bitvy. Na vzdálenějším konci sálu, nad panelem plným blikajících světel, skláněl se mechanik a hleděl na zvláštní displej. Hovořil do mikrofonu připevněného před ústy.

“Velitelé rojů – pozor, velitelé rojů! Z druhé strany stanice jsem zachytil nové signály. Blíží se k vám nepřátelské stíhačky.” Luke dostal zprávu ve stejnou chvíli jako všichni ostatní. Vzhlédl k obloze, aby spatřil císařské stroje a pak se znovu věnoval přístrojům.

“Nulová informace. Nevidím nic.”

“Pokračujte ve vizuálním pozorování,” nařídil Modrý velitel. “Je tu všude tolik energie, že budou nad vámi dřív, než je přístroje zachytí. Pamatujte, že mohou zarušit všechno, jenom vaše oči ne.” Luke se znovu otočil a tentokrát spatřil jednoho císařského, jak se řítí za Xplánem. Číslo Xplánu Luke rychle rozpoznal.

“Biggsi!” zařval. “Jde po tobě. Máš ho za sebou… pozor!”

“Nevidím ho,” zaslechl odpověď zpanikařeného kamaráda. “Kde je? Nevidím ho.” Luke se bezmocně díval, jak Biggsova loď vystřelila vzhůru od stanice s císařským pilotem v těsném závěsu. Nepřátelské letadlo na něho bez ustání pálilo a každý další výboj se zřetelně blížil k Biggsovu stroji.

“Přilepil se ke mně,” zněl hlas v Lukově kabině. “Nemůžu ho setřást.” Biggs se přetočil, udělal výkrut, v ostré křivce se navracel k povrchu stanice, ale pronásledující pilot byl vytrvalý a nezdálo se, že by se chtěl pronásledování vzdát.

“Drž se, Biggsi,” zvolal Luke a zvedl stroj v tak strmém úhlu, že stabilizační gyra zaúpěla. “Jdu na to.” Císařský pilot byl tak zaujatý pronásledováním, že si Luka nevšiml. Ten otočil svou loď, aby splynul s šedivým povrchem stanice. Nepozorovaně se dostal pod něho a vklouzl za jeho záď. Elektronická mířidla se srovnala podle pokynů počítače a Luke několikrát vypálil.

V kosmu se ozval jen malý výbuch – nepatrný ve srovnání s ohromnými energiemi, uvolňovanými v palebných stanovištích bitevní stanice. Tento význam měl však zvláštní význam pro tři muže: Luka, Biggse a zejména pro pilota TIE, který se i se svou lodí vypařil.

“Mám ho,” zamručel Luke.

“Jednoho jsem dostal! Jednoho jsem dostal,” ozvalo se v interkomu. Luke usoudil, že hlas patří mladému pilotovi, jemuž říkali John D.

Ano, to byl Modrý šest, který pronásledoval dalšího císařského stíhače nad kovovou krajinou. Z křídel Xplánu vytrvale vyskakovaly výboje, dokud nepřerazily TIE vejpůl. Listům podobné kovové úlomky se rozletěly na všechny strany.

“Dobrý zásah, Modrý šest,” komentoval velitel roje. Pak rychle dodal: “Pozor, máš jednoho za sebou.” Mladý muž v pilotní kabině se okamžitě přestal usmívat. Rozhlédl se, ale pronásledovatele nikde neviděl. Něco v blízkosti zazářilo, tak blízko, že začal hořet předek letounu. Pak cosi udeřilo ještě blíž a vnitřek teď už otevřené kabiny zaplavily plameny.

“Trefil mě, trefil mě!” To bylo poslední, co stačil zakřičet, a pak už se ho zmocnilo zapomnění. Modrý velitel, který se držel vzadu o něco výše a stranou, viděl, jak se loď Johna D. změnila v ohnivou kouli. Trochu mu zbělely rty. Jinak se zdálo, že neviděl žádný Xplán vybuchnout, protože to byla jeho jediná reakce. Měl důležitější věci na práci.

Na čtvrtém měsíci Yavinu si největší obrazovka vybrala tuto chvíli, aby zablikala a zhasla, stejně jako John D. Rozčílení technici pobíhali všemi směry. Jeden obrátil svou strhanou tvář k Leie, veliteli a vysokému bronzovému robotovi.

“Porucha na vysokofrekvenčním přijímači. Oprava bude chvilku trvat…”

“Dělejte, co se dá,” odsekla Leia. “Přepněte na audio.” Kdosi uposlechl a v několika vteřinách zvuky vzdálené bitvy, prostoupené hlasy jejích účastníků, zaplnily sál.

“Stáhni se, Modrý dva, stáhni se,” říkal Modrý velitel. “Pozor na ty věže.”

“Těžká palba, šéfe,” ozval se hlas Wedge Antillesa, “třiadvacet stupňů.”

“To snad není možný,” povzdechl Biggs. “Takovou palbu jsem jakživ neviděl!”

“Přidej, Modrý pět, přidej.” Přestávka, potom:

“Luku, slyšíš mě? Luku?”

“Jsem ou kej, šéfe,” zněla Lukova odpověď. “Mám cíl. Musím ho zaměřit.”

“Dole je moc živo, Luku,” řekl mu Biggs. “Vypadni. Slyšíš mě, Luku? Vypadni.”

“Nech toho, Luku,” nařizoval hluboký hlas Modrého velitele.

“Dole je moc zarušený prostor. Opakuju, přeruš akci! Modrý dva, vidíš Modrého pět?”

“Nula,” odpověděl Wedge rychle. “Dole je neuvěřitelná palebná přehrada. Mám zarušené skanery. Modrý pět, kde jsi? Luku, jsi ou kej?”

“Dostal ho,” hlásil zdrceně Biggs. Pak zvýšil hlas. “Ne, počkat… tamhle je! Vypadá to, že nějakou dostal, ale jinak je ten kluk v pořádku!” Místnost zaplavila úleva. Nejvíce to bylo vidět na tváři nejpůvabnějšího z přítomných senátorů. Zatím na bitevní stanici čerstvé síly vystřídaly k smrti unavené a palbou těžkých děl napůl ohlušené posádky.

Nikdo z nich neměl čas se ptát, jak bitva probíhá, a nikomu na tom moc nezáleželo – nemoc, pronásledující vojáky od úsvitu historie. Luke odvážně sklouzl nízko nad povrch stanice. Jeho pozornost upoutal vzdálený kovový výstupek.

“Drž se blízko, Modrý pět,” řídil ho velitel roje. “Kam letíš?”

“Myslím, že jsem zaměřil pomocný stabilizátor,” odpověděl Luke. “Zkusím ho sejmout.”

“Dej pozor, Modrý pět. Ve tvém sektoru je těžká palba” Luke si varování nevšímal a vedl stroj dál k podivně tvarovanému výčnělku. Byl za svou neústupnost odměněn, protože když jej nakrmil palbou, viděl, že vybuchl v úchvatnou kouli superhorkých plynů.

“Mám ho!” vykřikl. “Letím dál na jih na další.” Leia tiše poslouchala v povstaleckém chrámu – pevnosti. Zdálo se, že je vyděšená právě tak jako rozhněvaná. Pak se otočila k Threepio.

“Proč Luke tolik riskuje?” Vysoký droid neodpověděl.

“Pozor zezadu, Luku,” ozýval se Biggsův hlas v reproduktorech. “Pozor zezadu! Stíhače nad tebou, dotahujou tě.” Leia by chtěla vidět to, co jenom slyšela. To by chtěli i jiní.

“Pomoz mu, Artoo Detoo,” šeptal si Threepio. “A drž se.”

Luke pokračoval v letu, přestože se podíval dozadu a spatřil blízko za sebou předmět, který udělal Biggsovi starosti. Znechuceně se odpoutal od povrchu stanice, opustil cíl a zvedal stroj vzhůru. Nicméně jeho trapič byl dobrý a dál se k němu blížil.

“Nemůžu ho setřást,” oznámil. Něco se k oběma lodím řítilo oblohou.

“Jdu po něm, Luku,” křičel Wedge Antilles. “Drž se.” Luke se nemusel dlouho držet. Wedge střílel přesně a TIE brzy na to zmizel v plamenech.

“Díky, Wedge,” zabručel Luke a volně vydýchl.

“Dobrá rána, Wedge.” To byl opět Biggs. “Modrý čtyři, jdu na to. Kryj mě, Porkinsi.”

“Jsem tu s tebou, Modrý tři,” ujišťoval druhý pilot. Biggs kolem nich přeletěl a pálil ze všech zbraní. Nikdo se nedozvěděl, co vlastně zasáhl, ale malá věžička, kterou trefil svými energetickými výboji, byla zřejmě mnohem důležitější, než se zdála. Po velké ploše bitevní stanice proskakovaly sekundární výbuchy, přeskakovaly z jednoho terminálu k druhému. Biggs se už prosmekl nad neklidným územím, ale jeho druh, který ho následoval trochu vzadu, dostal plnou dávku energie, která dole zuřila.

“Mám problém,” oznamoval Porkins. “Pomátly se mi konvertory.” To bylo slabé slovo. Na jeho přístrojové desce všechno zešílelo!

“Vystřel – vystřel, Modrý čtyři,” radil Biggs. “Slyšíš, Modrý čtyři?”

“Jsem ou kej,” odpověděl Porkins. “Udržím ho. Uhni mi trochu, Biggsi.”

“Jseš moc nízko,” křičel jeho druh. “Vejš, vejš!” S přístroji, které nedávaly žádné informace, a ve výšce, ve které letěl, Porkinsova loď se stala jednoduchým cílem pro jedno z velkých, neobratných děl. Zaúčinkovalo tak, jak si přáli jeho konstruktéři. Porkinsův odchod byl stejně slavný jako krátký. Poblíž pólu bitevní stanice byl poměrný klid.

Útok Modrého a Zeleného roje podél rovníku byl tak prudký a ničivý, že se síly císařských soustředily právě zde. Červený velitel pozoroval tento zdánlivý mír se zachmuřeným uspokojením. Dobře věděl, že nebude trvat dlouho.

“Modrý veliteli, tady je Červený velitel,” oznámil do mikrofonu. “Zahajujeme útok. Větrací šachtu jsme našli a označili. Žádná palba, žádný stíhač – zatím. Vypadá to, že aspoň jeden nálet půjde hladce.”

“Slyším, Červený veliteli,” odpověděl hlas jeho protějšku. “Pokusíme se je tu zaměstnat.” Tři Yplány se odpoutaly od hvězd a padaly dolů k povrchu stanice. V poslední chvíli vyrovnaly let a ponořily se do hlubokého kaňonu, jednoho z mnohých, které brázdily oblast severního pólu Hvězdy smrti.

Kovové bašty uháněly kolem nich. Červený velitel se rozhlížel kolem sebe a zjistil, že císařské stíhačky nejsou v tuto chvíli na dohled. Nastavil frekvenci a oslovil svůj roj.

“Tak jsme tady, hoši. Až si budete myslet, že jste blízko, vzpomeňte si, že máte jít ještě blíž, a teprve pak shoďte ten batoh. Všechnu šťávu přepněte na přední deflektory – nehleďte na to, co na vás budou házet ze strany. S tím si teď nebudeme lámat hlavu.” Císařští vojáci, kteří byli nasazeni podél příkopu, si teprve teď matně uvědomovali, že jejich doposud opomíjená část stanice je cílem útoku. Rychle zareagovali a vstříc útočícím lodím záhy spěchaly první energetické výboje. Bylo jich čím dál víc. V jednu chvíli výboj vybuchl poblíž přilétajícího Yplánu, ale nic vážného mu neudělal.

“Trochu zdivočeli, nemyslíte?” poznamenal Červený dva. Červený velitel reagoval s klidem. “Kolik si myslíš, že tu mají hlavní, Červený pět?” Červený pět, známý mezi povstaleckými piloty pod jménem Pops, kdovíjak odhadl obranu příkopu a současně letěl vstříc houstnoucímu krupobití palby. Přilbu měl tak omlácenou, že byla skoro k nepotřebě. Prošla s ním tolika bitvami, že vlastně neměl právo na přežití.

“Řekl bych asi tak dvacet stanovišť,” rozhodl se konečně, “některá na povrchu, některá ve věžích.” Červený velitel přijal informaci zavrčením. Nastavil si před tvář mířidla počítačového zaměřovače. Stíhačkou dál pohazovaly výbuchy.

“Zapněte zaměřovací počítače,” nařídil.

“Červený dva,” ozvala se první odpověď. “Počítač zaměřen. Přijímám signál.” V odpovědi mladého pilota bylo znát vzrušení. Ale nejstarší pilot mezi povstalci, Červený pět, byl jak se patří chladný a vyrovnaný. Nicméně znělo to divně, když zamručel napůl pro sebe.

“Je to jasný, ušili na nás boudu.” Veškerá palba obránců v okolních stanovištích náhle ustala. Podivné ticho viselo nad příkopem. Kolem řítících se Yplánů se rozplýval povrch stanice.

“Co je to?” zvolal Červený dva a znepokojeně se rozhlížel. “Přestali. Proč?” Pops byl první, kdo správně zhodnotil tuto údajnou nepřítelovu chybu.

“Stabilizujte zadní deflektory. Dávejte pozor na nepřátelské stíhačky.”

“Kápnuls na to, Popsi,” připustil Červený velitel uznale. Hleděl na displeje. “Tady jsou. Tři body na dva deset.” Mechanický hlas odříkával, jak daleko ještě mají k cíli, ale blízko to pořád ještě nebylo.

“Jsme tady jak na talíři,” poznamenal nervózně. “Musíme to odpískat,” řekl starý pán ostatním. “Nemůžeme se bránit a současně jít na cíl.” Staré reflexy v něm vzplály, když objevil na obrazovce tři stíhačky TIE, jak se k nim řítí téměř kolmo v přesné formaci.

“Tři, osm, jedna, nula, čtyři,” klidně oznámil Darth Vader a nastavil si mířidla. Hvězdy mu uháněly za záda. “Postarám se o ně sám. Kryjte mě.” Červený dva měl umřít první. Mladý pilot se nikdy nedozvěděl, co ho zasáhlo, nikdy nespatřil svého kata. I přes všechny zkušenosti Červeného velitele bezmála jala panika, když viděl svého druha mizet v plamenech.

“Jsme tady dole v pasti. Nemůžeme manévrovat – stěny jsou moc blízko. Musíme se nějak uvolnit. Musíme…”

“Držte se cíle,” přerušil ho starší. “Držte se cíle.” Popsova slova Červeného velitele posílila, ale stejně nemohl dělat nic jiného než ignorovat blížící se TIE. Vždyť jeho zbývající dva Yplány se stále ještě blížily cíli. Vysoko nahoře Darth Vader si dopřál chvilku radosti, když přestavoval zaměřovací počítač. Povstalecké letouny pokračovaly v přímém směru a nemohly uniknout. Znovu se Vader zkusmo dotkl prstem spouště. Cosi se dotklo přilby Červeného velitele. Palubní desku zaplavily plameny.

“Je zle,” zakřičel do mikrofonu. “Dostal jsem ji. Dostal jsem ji!” Druhý Yplán se změnil v kouli vypařeného kovu. Zbytky posledních úlomků se rozlétly příkopem. Tato druhá ztráta už byla na Červeného pět moc. Přitáhl k sobě řídící páku a jeho loď začala stoupat v mírné křivce z příkopu. Vedoucí letky císařských za ním vyrazil.

“Červený pět Modrému veliteli,” hlásil. “Jsme pod těžkou palbou. Odněkud se na nás vyhrnuly stíhačky. Nemohu vydržet–”

Přísný, tichý, nelítostný nepřítel se znovu dotkl smrtonosného tlačítka. První výboje udeřily právě ve chvíli, kdy se Pops dostal dost vysoko, aby mohl zahájit únikovou akci. Zahájil ji ale o pár vteřin pozdě. První energetický paprsek zasáhl jeho boční motor a zažehl uvnitř plyny. Motor se rozpadl a utrhl ovládací a stabilizační zařízení. Yplán zahájil dlouhý, ladný pád k povrchu stanice.

“Jsi v pořádku, Červený pět?” ozýval se z reproduktoru lodi znepokojený hlas.

“Tiree je pryč… Dutch je pryč,” vysvětloval Pops pomalu, unaveně. “Pustí se za tebou a v příkopě nemůžeš uhnout. Sorry… teď je to na tobě. Ahoj, Dave…” To byla poslední z těch mnoha zpráv, které veterán kdy podal. Modrý velitel si dal záležet, aby se mu hořkost neprojevila na hlase. Musel překonat smrt svého starého kamaráda.

“Modrá parto, hovoří Modrý velitel. Sraz je v bodě šest jedna. Hlaste všechna křídla.”

“Modrý deset Modrému veliteli. Rozumím.”

“Tady Modrý dva,” hlásil se Wedge. “Blížím se k tobě, Modrý veliteli.”

Luke čekal, až na něho přijde při hlášení řada, když vtom mu něco zapípalo na palubní desce. Podíval se nazpět. Elektronické varování se potvrdilo – zezadu k němu klouzal císařský stíhač.

“Tady Modrý pět,” ohlásil se. Zakýval lodí a pokusil se TIE setřást. “Mám tu problém. Přijdu hned.” Navedl loď na kolmý pád ke kovovému povrchu a pak ji ostře zvedl, aby se vyhnul výbuchu obranné palby z bunkrů tam dole. Pronásledovatele se mu však setřást nepodařilo.

“Vidím tě, Luku,” povzbudil ho Biggsův hlas. “Vydrž.” Luke se podíval nahoru, pod sebe a na strany, ale po kamarádovi nebylo ani stopy. A energetické výboje, jež jeho pronásledovatel vypaloval, se nepříjemně blížily.

“K čertu, Biggsi, kde jsi?” Něco se objevilo, ale ani ne na stranách nebo vzadu, nýbrž skoro přímo před ním. Svítilo to a pohybovalo se to neuvěřitelně rychle. Přímo nad ním to vystřelilo. Zcela zaskočený císařský stíhač si uvědomil, co se stalo až ve chvíli, kdy se mu letoun začal rozpadat. Luke zamířil k bodu setkání. Biggs přeletěl nad ním.

“Dobrý trik, Biggsi. Taky jsem ti to spolknul.”

“Začínám se do toho dostávat,” poznamenal jeho přítel. Prudce uhnul, aby se vyhnul palbě zespodu. Luke ho viděl přes rameno,jak provádí výkrut na znamení vítězství. “Jen mi ukaž, co mám sundat.”

Ukryt za lhostejnou masou Yavinu, Dodonna uzavřel poradu s několika svými hlavními pobočníky. Přistoupil k vysílačce pro dálkové spojení.

“Modrý veliteli, tady je Báze jedna. Před nástupem znovu prověřte zabezpečení útoku. Držte lidi v záloze pro krytí. Polovinu držte mimo akci pro další útok”

“Rozumím, Báze jedna.” zněla odpověď. “Modrý deset, Modrý dvanáct, ke mně.” Dvě lodi nabraly výšku a přidaly se k veliteli. Modrý velitel je zkontroloval. S uspokojením shledal, že jsou připraveni k útoku. Pak sestavil další skupinu pro případ, kdyby jeho vlastní selhala. “Modrý pět, hovoří Modrý velitel. Luku, vezmi si Modrého dva a tři. Zastavte palbu a čekejte, až vám dám pokyn.”

“Rozumím, Modrý veliteli,” ozval se Luke. Pokusil se zklidnit si srdce. “Síla s tebou. Biggsi, Wedgi, ke mně.” Tři stíhačky tvořily dohromady pevnou formaci vysoko nad linií palby, kterou si stále ještě vyměňovaly Zelený a Žlutý roj s císařskými protiletadlovci tam dole. Modrý velitel se začal přibližovat povrchu stanice a horizont se před ním rozhoupal.

“Modrý deset, Modrý dvanáct, držte se za mnou a až se ty stíhačky objeví, kryjte mě.” Všechny tři Xplány se spustily k povrchu, pozvedly se a pak zamířily do příkopu.

Druzi Modrého velitele se propadali dál a dál, až mu připadalo, že je v obrovské šedé prostoře sám. Uháněl ke vzdálenému cíli. Žádná palba ho tu nevítala. Uvědomil si, že se nervózně rozhlíží a znovu a znovu kontroluje tytéž přístroje.

“Tohle se mi nelíbí,” zabručel sám pro sebe. Také Modrý deset měl starosti.

“Už bys měl být blízko cíle.”

“Já vím. Jsou tu neuvěřitelné poruchy. Nejspíš mi nefungují přístroje. Jsem ve správném příkopu?” Najednou se ozvala obrana příkopu a intenzivní pruhy světla se k němu začaly blížit. Těsně cílená palba s útočníky otřásla. Na vzdáleném konci příkopu stála na kovovém břehu ohromná věž. Vyvrhovala ze sebe na blížící se lodě obrovitá množství energie.

“S tou věží nebude snadné pořízení,” prohlásil Modrý velitel temně. “Připravte se, a až vám řeknu, přibližte se ke mně.” Energetické blesky najednou ustaly a v příkopě opět zavládlo ticho a temno.

“Je to tady,” oznámil Modrý velitel. Snažil se nad sebou objevit místo, odkud určitě musel přijít útok. “Pořádně se dívejte po těch stíhačkách.”

“Na displejích blízkého i širšího prostoru nic není,” hlásil Modrý deset napjatě. “Je tu moc poruch. Modrý pět, vidíš tam od sebe něco?” Lukovu pozornost poutal povrch stanice.

“Ani známka – počkat!” Zachytil tři rychle se pohybující body. “Támhle jsou. Blíží se od tři pět.” Modrý deset se otočil a ohlédl se udaným směrem. Sluneční paprsky se zaleskly na stabilizačních plochách klesajících TIE.

“Vidím je.”

“Fajn, je to ten správný příkop,” zvolal Modrý velitel. Jeho vyhledávač cílů začal usilovně pípat. Nastavil zaměřovací přístroje a překlopil si mířidla před oči. “Jsem skoro na dostřel. Cíl… se blíží. Na pár vteřin je ke mně nepusťte. Zaměstnejte je.” Ale Darth Vader, který padal dolů k příkopu jako kámen, se také připravoval k palbě.

“Držte formaci. Postarám se o ně sám.”

První padl Modrý dvanáct, oba motory zasažené. Slabá odchylka v kurzu a jeho loď udeřila do stěny příkopu. Modrý deset zpomaloval a přidával, opile se pohupoval, ale o mnoho víc nemohl ve stísněném prostoru kovových stěn dělat.

“Dlouho je nezdržím. Raději střílej, dokud můžeš, Modrý veliteli – blížíme se k tobě.” Velitel perutě s plným soustředěním koordinoval dva kruhy ve svých mířidlech. “Jsem skoro doma. Klidně, klidně…” Modrý deset se zoufale rozhlédl.

“Jsou hned za mnou!” Modrý velitel byl až překvapený svým klidem. Bylo to částečně díky zaměřovači, protože se mohl soustředit na malé abstraktní obrázky a zapomenout na cokoli jiného, uzavřít se před celým nepřátelským vesmírem.

“Už to bude, už to bude…” zašeptal. Pak se dva kruhy spojily, zbarvily se rudě a v přilbě se mu ozval táhlý bzukot. “Torpéda uvolnit, torpéda uvolnit!” V zápětí i Modrý deset uvolnil svoje rakety.

Oba stíhače ostře nabraly výšku a uvolnily prostor příkopu právě ve chvíli, kdy ho vyplnilo několik výbuchů.

“Zásah! Dokázali jsme to!” křičel Modrý deset hystericky. Odpověď modrého velitele byla ztěžklá zklamáním.

“Ne, ne dokázali. Nedostaly se dovnitř. Explodovaly na povrchu vedle šachty.” Zklamání je doslova zabilo, protože přestali dávat pozor na prostor kolem sebe. Tři pronásledující císařské stíhačky se vynořily z uhasínající záře torpédových výbuchů. Modrý deset padl za oběť přesnosti Vaderovy palby. Pak Temný pán poněkud změnil kurs a vydal se za velitelem roje.

“O toho posledního se postarám,” oznámil chladně. “Vy dva se vraťte.” Luke se snažil rozeznat útočnou skupinu dole v zářících plynech, když v tom mu zazněl v reproduktoru hlas Modrého velitele.

“Modrý pět, tady je Modrý velitel. Nástup na pozici, Luke. Zahaj útok – leť nízko a čekej dokud se nedostaneš přímo na cíl. Nebude to snadné.”

“Jsi v pořádku?”

“Mám je nad sebou – ale setřesu je.”

“Modrý pět všem modrým,” nařídil Luke, “jdeme!” Tři lodi se naklonily a propadly se na sektor příkopu. Nicméně Vaderovi se podařilo zasáhnout kořist. Jedním drobným výbojem vyvolal malé, nicméně intenzivní exploze v jednom z motorů.

Jednotka Artoo se plazila dozadu k poškozenému křídlu a snažila se opravit poškozený díl.

“Artoo, vypni hlavní přívod k motoru číslo jedna,” nařídil Modrý velitel klidně. Odevzdaně pohlížel na přístroje, které ukazovaly nemožné věci. “Drž se dobře, může to jít ztěžka.” Luke viděl, že Modrý velitel je v nesnázích.

“Jsme přímo nad tebou, Modrý veliteli,” oznamoval. “Otoč na nula pět a budeme tě krýt.”

“Ztratil jsem pravý horní motor,” zněla odpověď.

“Půjdeme si pro tebe.”

“Zákaz. Zákaz. Zůstaňte tam a připravte se na útok.”

“Určitě jsi v pořádku?”

“Myslím, že ano… během minuty se připravte.” Ve skutečnosti to trvalo méně než minutu a Xplán Modrého velitele se zavrtal do povrchu stanice. Luke se díval, jak se pod ním rozplývá exploze. Nemusel se ptát, co ji způsobilo. Poprvé si v plné míře uvědomoval beznadějnost situace.

“Ztratili jsme Modrého velitele,” šeptal nepřítomně. Ani mu nezáleželo na tom, zda mikrofon přejímá toto chmurné oznámení. Na Yavinu čtyři Leia Organa vstala ze židle a nervózně přecházela po místnosti.

Obvykle perfektní nehty měla zubaté a nerovné od nervózního okusování. Jedině na nich bylo vidět, jak je na tom fyzicky špatně. Její pocity lépe vyjadřoval znepokojený výraz obličeje. Poté, co byla oznámena smrt Modrého velitele, znepokojení a starosti naplňovaly celou štábní místnost.

“Mohou pokračovat?” zeptala se konečně Dodonny. Generál odpověděl s vlídnou odhodlaností:

“Musí.”

“Máme ale takové ztráty. Jak se mohou přeskupit bez modrého a červeného velitele?” Dodonna chtěl odpovědět, ale zadržel slova, protože se v reproduktorech ozvalo něco důležitějšího.

“Pojď blíž, Wedgi,” říkal tisíce kilometrů vzdálený Luke. “Biggsi, kde jsi?”

“Rovnou za tebou.” V zápětí odpověděl Wedge:

“Ou kej, šéfe, jsme na pozici.” Dodonna pohlédl na Leiu. Vypadal starostlivě. Vysoko nad povrchem stanice se seskupily tři Xplány. Luke studoval přístroje. Zuřil nad kontrolkou, která nefungovala. V uších mu zazněl jakýsi hlas. Byl zároveň mladý i starý – hlas, jemuž intenzivně naslouchal na poušti na Tatoinu a jednou také v nitru stanice.

“Důvěřuj svým pocitům, Luku.” To bylo vše, co mu říkal hlas, tolik podobný hlasu Kenobiho. Luke si zaklepal na přilbu. Nebyl si jistý, zda něco slyšel, nebo ne. Na zkoumání ale nezbýval čas. Před ním se skláněl ocelový horizont stanice.

“Wedgi, Biggsi, jdeme na to,” řekl svým průvodcům. “Jdeme na to plnou rychlostí. Nemá smysl nejdřív hledat příkop a pak zrychlovat. Možná že tak necháme stíhačky daleko za sebou.”

“Zůstaneme tak daleko za tebou, abychom tě mohli krýt,” prohlásil Biggs. “Dokážeš se v té rychlosti včas zvednout?”

“Co blázníš?” usmál se Luke klukovsky. “Bude to stejné jako doma v Žebrákově kaňonu.” Zahájil sestup k povrchu.

“Jdu s tebou, šéfe,” poznamenal Wedge. Poprvé zdůraznil titul. Tři štíhlé stihačky napadly nejvyšší rychlostí zářivý povrch a zrychlovaly do poslední chvíle. Luke proklouzl tak těsně kolem trupu stanice, že jedním křídlem zavadil o vyčnívající anténu. Dokola se rozlétly úlomky kovu. Vzápětí je obklopil ohňostroj energetických výbojů a explozivních střel. Čím hlouběji se propadali do příkopu, tím byl hustší.

“Něčím jsme je museli naštvat,” uchechtl se Biggs. Dělal, jako by ta smrtelná ukázka energie byla pouhé divadélko k jejich zábavě.

“To je prima,” komentoval Luke, překvapený jasným výhledem. “Všechno je dobře vidět.” Wedge prostudoval své displeje a nebyl si tak jistý.

“Na obrazovce vidím věž, ale nemohu rozeznat šachtu. Musí být strašně malá. Určitě ji počítač dokáže zaměřit?”

“Měl by,” zašeptal Biggs. Luke nenavrhl řešení – měl moc práce, aby udržel kurs v turbolencích, způsobených vybuchujícími výboji.

Pak, jako na povel, obranná palba ustala. Podíval se kolem sebe, ale neviděl žádnou známku, že by přilétaly očekávané TIE. Stáhl ruku aby nastavil mířidla, a pak na chvilku zaváhal. Nakonec ho ale nastavil před oči.

“Dávejte pozor,” nařídil svým druhům. “Co s tou věží?” ptal se Wedge starostlivě.

“Starej se o stíhačky,” odsekl Luke. “Já se postarám o věž.” Letěli dál. Každou vteřinu se přibližovali cíli. Wedge se díval vzhůru a jeho pohled náhle zmrzl.

“Támhle jsou – nula, tři.” Vader právě nastavoval mířidla, když jeden z jeho průvodců porušil ticho útoku.

“Přibližují se příliš rychle – nikdy se nedostanou včas ven.”

“Sledujte je,” velel Vader. “V té rychlosti nemohou zamířit,” tvrdil jeho druhý průvodce s jistotou. Vader studoval displeje a shledal, že hlášení obou pilotů potvrzují. “Než se dostanou k věži, budou muset zpomalit.” Luke pozoroval, co bylo vidět v mířidlech.

“Skoro jsme doma.” Uplynuly vteřiny a oba malé kruhy se spojily. Prst se mu sevřel kolem spouště. “Torpéda uvolněna. Nahoru! Nahoru!”

Dva silné výbuchy otřásly příkopem. Neškodně zasáhly jednu stranu malého otvoru. Tři TIE stíhačky se vyhnuly rozplývající se kouli ohně a blížily se ustupujícím povstalcům.

“Na ně,” nařídil Vader tiše. Luke zpozoroval pronásledovatele ve stejnou chvíli, jako jeho druzi.

“Wedgi, Biggsi, každý jinam – jinak je nesetřeseme.” Tři lodi se blížily ke stanici a pak se rozlétly do tří stran. Všechny tři stíhačky TIE se otočily a pustily se za Lukem. Vader vystřelil na bláznivě uhýbající loď, minul a zamračil se.

“Je kolem něho podivuhodně velká síla. Zvláštní. Postarám se o něho sám.” Luke kličkoval mezi obranými věžemi a volil těsnou dráhu kolem vyčnívajících přístavišť, ale všechno marné.

Zbývající stihač se za ním držel v závěsu. Energetický výboj se otřel o jeho křídlo, blízko motoru. Ukázalo se nepravidelné hrozivé jiskření. Luke dělal co mohl, aby zásah vyrovnal a neztrácel kontrolu nad řízením. Stále se snažil zbavit se houževnatého pronásledovatele a zapadl zpátky do příkopu.

“Zasáhnul mě,” oznámil, “ale ne moc těžce. Artoo, podívej se, jestli s tím můžeš něco udělat.” Malý android se odepnul a začal pracovat na poškozeném motoru. Energetické výboje kolem něho létaly v nebezpečné blízkosti. “Drž se tam vzadu,” radil Luke jednotce Artoo. Razil si cestu kolem vystupujících věží.

Jeho stíhač volil klikatou, křivolakou dráhu těsně nad povrchem stanice. Palba zůstávala stejně silná, ať Luke zvolil jakýkoli směr nebo rychlost. Série kontrolek na palubní desce pomalu měnila barvu. Tři nejdůležitější přístroje se uklidnily a ukazovaly to, co měli.

“Myslím, že jsi to dokázal, Artoo,” řekl Luke vděčně. “Myslím ano, tak je to správně. Zkus to upevnit, ať se to zase neuvolní.” Artoo odpověděl pípnutím a Luke zkoumal zubaté panorama před a nad sebou.

“Asi jsme taky ztratili ty stíhače. Modrá parto, tady je Modrý pět. Jste v pořádku?” Pohnul řízením a dostal se na chvilku z příkopu, sledován palbou z bunkrů.

“Čekám tady nahoře, šéfe,” ohlásil se Wedge ze své pozice vysoko nad stanicí. “Nevidím tě.”

“Letím k tobě. Modrý tři, jak jsi na tom, Biggsi?”

“Měl jsem nějaké potíže,” vysvětloval přítel, “ale asi jsem je ztratil.”

Něco zlověstného se objevilo na Biggsově obrazovce. Pohledem stranou zjistil, že stíhačka TIE, která ho pronásledovala po několik posledních minut, je už zase za ním. Spustil se zpět k povrchu stanice.

“Ne, ještě ne,” řekl Biggs ostatním. “Drž se, Luke. Letím k tobě.” Z reproduktorů se ozval tenký, mechanický hlas.

“Drž se, Artoo, drž se!” Daleko odsud, v chrámu sloužícím za štáb, se Threepio odvrátil od zvědavě hledících lidských tváří. Luke vyletěl vysoko nad stanici. Přiblížil se k němu další Xplán. Poznal Wedgeovu loď. Zoufale vyhlížel svého přítele.

“Biggsi, jsme tady, připoj se k nám. Biggsi, jsi v pořádku? Biggsi!” Po dalším stíhači nebylo ani stopy.

“Wedgi, vidíš ho někde?” V blízké průhledné kupoli stíhačky se pomalu zavrtěla opřilbená hlava.

“Nic,” řekl Wedge do komunikátoru. “Ještě chvilku počkáme. Třeba se ukáže.” Luke se rozhlédl. Starostlivě se podíval na několik přístrojů a pak se rozhodl.

“Čekat už nemůžeme. Musíme vyrazit. Asi to nedokázal.”

“Hej, mládenci,” ozval se veselý hlas, “na co čekáte?” Luke se prudce otočil vpravo právě včas, aby zahlédl,jak ho předhání další loď a zpomaluje těsně před ním.

“Nad starým Biggsem nikdy nelámejte hůl,” doporučoval interkom a postavička v předním Xplánu se ohlížela dozadu.

Uřícený důstojník mávající hrstí počítačových výpisu vběhl do ústředního kontrolního sálu bitevního štábu a zastavil se před mužem, studujícím velkou bitevní obrazovku.

“Uzavřeli jsme analýzu jejich útočného plánu, pane. Hrozí nám nebezpečí. Máme zastavit útok, nebo připravit evakuační plán? Vaše loď je připravena.” Guvernér Tarkin upřel na důstojníka užaslý zrak. Důstojník se nahrbil.

“Evakuovat!” zahřměl. “V okamžiku triumfu? Brzy zničíme poslední pozůstatky Aliance, a vy tu mluvíte o evakuaci? Příliš přeceňujete jejich šance… a teď zmizte!” Zlomen guvernérovým hněvem se zdeptaný důstojník otočil a vyběhl ze sálu.

“Jdeme na to,” oznámil Luke a zahájil sestup k povrchu. Wedge s Biggsem ho následovali těsně za zádí.

“Pojďme – Luku,” zazněl mu v hlavě hlas, který už slyšel. Znovu si zaklepal na přilbu a rozhlédl se kolem. Znělo to, jako kdyby někdo mluvil rovnou vedle něho. Nic tu ale nebylo, jen metalické šumění, jak spolu hovořily přístroje.

Zmatený Luke se věnoval řízení. Ještě jednou si po nich sáhly energetické výboje. Neškodně je míjely, zatímco povrch stanice jim narůstal před obličejem. Ale to nebyl důvod, proč Luke najednou pocítil jakýsi neklid. Několik rozhodujících přístrojů začalo znovu ukazovat nebezpečné hodnoty. Naklonil se k mikrofonu.

“Artoo, ty stabilizační prvky se zase musely uvolnit. Zkus, jestli by je nešlo zajistit – potřebuju plnou kontrolu.” Malý robot nehleděl na neklidný let, na energetické paprsky a na exploze osvětlující prostor kolem něho a klidně se pustil do opravy škod. Tři stíhače vpadly do příkopu a další neúnavné exploze jimi pohupovaly.

Biggs s Wedgem byli připraveni Luka krýt. Luke se chystal stáhnout zaměřovací štít. Znovu jím projelo to podivné zaváhání. Nakonec si přístroj stáhl přes oči, ale ruka se pohybovala pomalu, skoro jako kdyby její nervy byly ve vzájemném konfliktu. Jak se dalo čekat, energetické paprsky ustaly jako na signál a Luke se nerušeně řítil příkopem.

“A máme je tu zase,” oznámil Wedge, který spatřil tři císařské stíhačky, jak se na ně řítí shůry.

Biggs s Wedgem začali za Lukem kličkovat ve snaze odvrátit od něho palbu a zmást pronásledovatele. Jeden TIE si ale manévrů nevšímal a neochvějně se k povstaleckým lodím blížil. Luke hleděl do miřidel – pak vztáhl ruku a odsunul je stranou. Po dlouhou minutu uvažoval o vypnutém přístroji a hleděl na něj jako hypnotizovaný. Pak si ho rychle překlopil zpět před obličej a četl na malé obrazovce údaje a změnách vzdálenosti Xplánu a blížícího se ústí šachty.

“Pospěš, Luku,” volal Biggs, který právě včas lodí uhnul mohutnému paprsku. “Tentokrát jsou rychlejší. Nedokážeme je dlouho zdržovat.”

Darth Vader znovu stiskl s nelidskou přesností spoušť. V reproduktorech se ozval hlasitý zoufalý výkřik, který se změnil v poslední smrtelné zasténání masa a kovu. Biggsův stíhač se rozpadl na miliardu zářivých úlomků, které pršely dolů na dno příkopu.

Wedge zaslechl v reproduktorech výbuch. Držel se křečovitě za Lukem a snažil se zahlédnout dotírající nepřátelské lodě.

“Ztratili jsme Biggse,” zakřičel do mikrofonu. Luke hned neodpověděl. Oči se mu zamžily. Hněvivě si je utřel. Neviděl dobře na mířidla.

“My jsme dvě střelecké špičky, Biggsi,” zašeptal chraptivě, “a nikdy nás nikdo nezastaví.” Těsná rána mu lehce zahoupala lodí. Promluvil na zbývajícího druha. Ostře zdůrazňoval každou větu.

“Dotáhni mě, Wedgi. Tam vzadu už nejsi k ničemu platný. Artoo, zkus přidat trochu šťávy do zadních deflektorů.” Jednotka Artoo spěšně vykonala příkaz. Wedge se přidal k Lukově lodi. Pronásledující TIE zvýšily rychlost.

“Vezmu si velitele,” informoval Vader své vojáky. “Postarejte se o toho druhého.” Luke letěl o trochu vpředu. Energetické výboje pronásledujících císařských je začaly zblízka obklopovat. Oba muži si střídavě křižovali dráhu ve snaze co nejvíce zmást protivníkovi míření. Na Wedgeově palubní desce vyskočily plamínky a jiskry. Těžce zápasil s řízením. Jeden malý panel vybuchl a zanechal po sobě roztavený škvarek. Jen tak tak se mu podařilo udržet kontrolu nad lodí.

“Mám tu těžkou poruchu, Luku. Nestačím ti.”

“Ou kej, Wedgi, ztrať se.” Wedge zamumlal upřímné “sorry” a vyletěl z příkopu. Vader se soustředil na poslední loď před sebou a vystřelil. Luke neviděl bezmála osudné výbuchy, které explodovaly těsně za ním. Neměl ani čas, aby zkoumal dýmající změť zkrouceného kovu nedaleko jednoho z motorů. Malému droidovi ochrnuly paže.

Všechny tři TIE se hnaly příkopem za zbývajícím Xplánem. Byla to jen otázka chvil, kdy se jednomu z nich podaří zasypat prchající stíhačku ochromující palbou. Najednou se pronásledování účastnili už jen dva císařští. Ten třetí letoun se změnil v rostoucí válec rozpadajících se zbytků, úlomků a střepů, které švihaly do stěn kaňonu.

Vaderův zbývající průvodce se kolem sebe v panice rozhlížel, odkud útok přišel. Poruchy, které mátly povstalce, však škodily i oběma TIE. Novou hrozbu bylo pořádně vidět až v okamžiku, kdy loď plně zakryla slunce. Byla to corelliánská transportní loď, daleko větší než jakákoli stíhačka, a řítila se přímo do příkopu! Ovšem nechovala se moc jako dopravní loď. Vaderův průvodce usoudil, že její pilot musí být buď blázen, nebo je v bezvědomí. Chvatně pohnul řízením ve snaze vyhnout se srážce. Loď mu přeletěla nad hlavou, ale manévr zanesl průvodce příliš do strany. Dva velké stabilizátory bok po boku letících TIE se střetly. Ozvala se malá exploze.

Pilot neúčelně křičel do mikrofonu. Jeho stroj se řítil k nejbližší stěně příkopu. Nikdy se k ní nedostal, loď vzplála dřív, než se jí dotkla. Na druhé straně loď Dartha Vadera se dostala do nezvladatelné rotace. Přístroje a displeje nedbaly na urputné snahy Temného pána a poskytovaly brutálně pravdivé údaje. Malá loď se zcela vymkla kontrole a rotovala na druhou stranu od zničeného TIE – do nekonečných prostor hlubokého vesmíru. Ať už za řízením dopravní lodi seděl kdokoli, nebyl ani v bezvědomí, ani blázen – nu, možná trochu zdivočelý, nicméně plně při smyslech. Hnal se teď vysoko nad příkopem a udělal otočku, aby mohl dál Luka shora chránit.

“Máš teď klid, chlapče,” informoval ho důvěrně známý hlas. “Teď práskni do té věci, ať můžeme domů.” Po těchto lehkovážných slovech následovalo souhlasné zavrčení, jež nemohlo pocházet od nikoho jiného, než od obrovitého Wookieho.

Luke se podíval kupolí vzhůru a usmál se. Pak se ale věnoval mířidlům a úsměv pohasl. V hlavě se mu cosi ozvalo.

“Luku… důvěřuj mi,” žádal ten hlas, potřetí formulující slova. Díval se do mířidel. Šachta nouzového chlazení znovu klouzala do záměrných kruhů jako prve – když minul. Zaváhal, tentokrát ale jen krátce, a odsunul zaměřovací štít stranou. Zavřel oči a cosi si pro sebe šeptal, jako kdyby vedl s kýmsi neviditelným vnitřní hovor. S důvěrou slepce v důvěrně známém prostředí Luke osahal několik kontrolních prvků a nakonec zůstal na jednom. Vzápětí se v reproduktorech ozval znepokojený hlas.

“Báze jedna Modrému pět, váš vyhledávač cílů je vypnutý. Co se stalo?”

“Nic,” šeptal sotva slyšitelně Luke. “Nic.” Zamrkal a otřel si oči. Usnul? Rozhlížel se kolem sebe a shledal, že je venku z příkopu a míří do otevřeného prostoru. Pohled stranou objevil známý tvar lodi Hana Sola, která ho provázela. Další pohled, tentokrát na palubní desku, mu prozradil, že uvolnil zbývající torpéda. Nevzpomínal si však, že by se dotkl spouště. Jistě to ale udělal. Reproduktory v pilotní kabině ožily vzrušením.

“Dokázal jsi to! Dokázal jsi to!” Wedge to křičel pořád dokola. “Myslím, že ses trefil!”

“Dobrá rána, chlapče,” polichotil mu Solo. Musel zvednout hlas, aby překřikl Chewbaccovo nezadržované vytí. Vzdálený tlumený rachot otřásl Lukovou lodí, známka zřejmého úspěchu. Určitě vypálil torpéda, nebo ne? Jen postupně získával sebevládu.

“Jsem rád… že jste to zrovna vy viděli. Teď trochu ustupme, než to bouchne. Doufám, že má Wedge pravdu.” Několik Xplánů, Yplánů a jeden ošuměle vyhlížející dopravák pospíchaly pryč od bitevní stanice. Spěchaly ke vzdálené křivce Yavinu. Zmenšující se stanici označovaly plamínky uhasínajících světel.

Namísto ní se bez varování objevilo na obloze cosi jasnějšího než zářivý plynový obr, jasnější než ono vzdálené slunce. Věčná noc se změnila na několik vteřin na den. Nikdo se neodvážil tím směrem přímo podívat. Ten úžasný žár by nedokázaly zmírnit ani několikanásobné filtry nastavené na nejvyšší hustotu. Trilióny mikroskopických kovových úlomků vyplnily na nějakou dobu prostor. Prolétaly kolem ustupujících lodí, poháněné uvolněnou energií malého umělého slunce. Zhroucené pozůstatky bitevní stanice budou dohořívat ještě několik dní. Na tuto krátkou dobu budou tvořit nejpůsobivější hřbitovní kámen v tomto koutě vesmíru.

Sotva stíhače přistály a dorolovaly do hangáru v chrámu, kolem nich se nahrnul jásající radostný dav techniků, mechaniků a ostatních obyvatel štábu Aliance. Několik pilotů, kteří útok přežili, už opustilo své lodě a teď čekali na uvítání Luka. Na druhé straně stíhačky čekal menší, ukázněnější zástup. Spočíval z páru techniků a jednoho vysokého humanoidního droida, který se starostlivě díval, jak lidé lezou na otřískaný stíhač a z jeho zádi vyzvedávají ohořelý kovový trup.

“Chudáku! Slyšíš, Artoo?” naříkal Threepio a nakláněl se nad ohořelým robotem. “Slyšíš mě? Řekni něco.” Obrátil svůj nemrkavý zrak k jednomu z techniků. “Opravíte ho, viďte?”

“Uděláme, co půjde.” Muž si prohlížel roztavený kov, uvolněné díly. “Dostal strašně zabrat.”

“Musíte ho opravit! Pane, kdyby mu pomohly některé mé díly, jsem ochoten darovat…” Pomalu se vzdalovali, aniž si všímali hluku a vzrušení kolem sebe. Mezi roboty a lidmi, kteří je opravovali, existovaly velmi zvláštní vztahy. Vzájemně od sebe leccos přebírali a dělicí linie mezi člověkem a strojem byla někdy méně jasná, než by si mnozí byli ochotni připustit.

Centrum této rozesmáté atmosféry tvořily tři postavy, které usilovaly o to, jak si vzájemně co nejvíc polichotit. Jakmile došlo na blahopřání poplácáváním po zádech, bez konkurence vítězil Chewbacca. Luka málem srazil k zemi upřímností své gratulace. Smích, který to vyvolalo, přivedl Wookieho do rozpaků.

“Věděl jsem, že se vrátíte,” křičel Luke. “Já to prostě věděl! Kdyby ses do toho nenavezl, Hane, nezbyl by ze mne ani kus prachu!” Solo neztratil nic ze své frajerské sebedůvěry.

“Já prostě nemohl nechat venkovskýho pilůtka, aby se proti tý stanici pustil sám. Navíc jsem si začínal uvědomovat, co by se mohlo stát, a bylo mi z toho špatně, Luku – kdybych ti ji nechal, mohl bych ti přenechat všechny kredity a všechnu odměnu.” Do toho všeho smíchu drobná postava. šaty rozevláté, běžela k Lukovi zcela nesenátorsky.

“Dokázal jsi to. Luku, dokázal,” křičela Leia. Padla mu do náruče a objímala ho, zatím co jí točil dokola. Pak se vrhla k Solovi a opakovala objetí. Jak se dalo čekat, Corelliána nevyvedla z míry. Obdiv davu najednou Luka unavil. Odvrátil se. Vděčně pohlédl na unavenou stíhačku a pak jeho zrak putoval vzhůru, ke stropu vysoko nad jejich hlavami.

Na vteřinu se domníval, že slyšel cosi jako nejasný povzdech, jako když jeden bláznivý starý muž uvolňoval svaly ve chvilkách pohody. Byl to ovšem nejspíš závan horkého větru z rozpařeného pralesního světa, ale Luke se i tak usmál na to, o čem se domníval, že nahoře zahlédl.

V chrámu bylo mnoho místností, které byly techniky Aliance uzpůsobeny moderním účelům. Pozůstatky trůnního sálu byly však cosi tak čistého a klasicky krásného, že s nimi nic nedělali, přestože zoufale potřebovali prostory. Nechali ho, jaký byl, až na to, že z něho odstranili trosky a tropickou vegetaci. Obrovský sál byl znovu plný poprvé po tisíciletích.

Stovky povstaleckých vojáků a techniků se shromáždily na staré kamenné dlažbě. Všichni se tu shromáždili naposled, než se rozejdou za novými úkoly do vzdálených domovů. Poprvé se shromáždili muži v nažehlených uniformách a nablýskaných zbrojích, aby předvedli moc Aliance. V mírném vánku, který uvnitř vládl. vlály prapory mnoha světů, které povstání propůjčily podporu.

Na vzdáleném konci otevřeného prostoru stála bytost oděná do slavnostního bílého roucha, s chalcedonovou korunou – odznakem úřadu Leiy Organy. Na druhé straně sálu se objevilo několik postav. Jedna, obrovská a chlupatá, dávala najevo, že by nejraději utekla a schovala se, ale její druzi ji přiměli k pořádku. Lukovi, Hanovi, Chewíemu a Threepio to trvalo několik minut, než přešli přes celý sál.

Zastavili se před Leiou. Luke si všiml, že nedaleko sedí mezi hodnostáři generál Dodonna. Nastala přestávka a zářící jednotka Artoo se připojila ke skupině a postavila se vedle zcela užaslého Threepio. Chewbacca nervózně čenichal a dával všemožně najevo, že by chtěl být někde jinde.

Když Leia vstala a zamířila k nim, Solo ho umlčel. Ve stejnou chvíli se sklonily všechny prapory a shromáždění k oslavencům otočili tváře. Leia pověsila cosi těžkého zlatého na Solův krk, pak na Chewbaccův – stálo ji to námahu – a nakonec i na Lukův. Pak dala davu znamení a strnulý řád byl ten tam a všichni muži a ženy a mechanikalové dostali volný průchod vyjádření svých pocitů. Luke zůstal povznesený nad všechen ten jásot a křiky.

Uvědomil si. že si nedokáže představit sám sebe spojeného s budoucností Aliance anebo že by měl podnikat dobrodružné cesty s Hanem Solem a Chewbaccou. Místo toho, ať si o tom Solo mohl myslet co chtěl, se soustřeďoval na zářící Leiu Organu.

Zaznamenala jeho upřený pohled, ale tentokrát se jenom usmála.