ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

II.

Staří osadníci říkávali, že člověk si rychleji zničí oči, když se bude dívat přímo na slunci bičované planiny Tatooinu, než kdyby se díval do obou obrovských sluncí – tak silný byl pronikavý jas odražený těmito nekonečnými pustinami. Nicméně i přes tento jas život mohl existovat a v skutku existoval na těchto planinách, umístěných na dně kdysi vyschlých moří. Bylo to možné jen díky jedné věci: dodávkám vody.

Tatooine samotná poskytovala lidským potřebám jen část vody.

Atmosféra ji uvolňovala jen nerada. Bylo ji nutno z modré oblohy vylákat – vylákat, vynutit, uchvátit a dostat dolu na vyschlý povrch.

Dvě postavy, které se snažily získat tuto vlhkost, stály na svážném úbočí jedné z oněch nehostinných planin. Jedna z nich byla nehybná, kovová – písečný vaporátor, bezpečně zapuštěný do písku a ještě hlouběji do skály. Postava vedle něho byla podstatně živější, i když o nic méně ošlehaná sluncem.

Luke Skywalker dvojnásobně převyšoval věk deset let starého vaporátoru, ale byl ale mnohem méně odolný. V tuto chvíli polohlasitě spílal na adresu zaseknuté záklopky teplotního zařízení. Čas od času se uchýlil k nepříliš jemnému bušení pěstí, místo aby použil nějakého vhodnějšího nástroje. Ani jedna z obou metod nebyla příliš účinná. Lukovi bylo jasné, že mazadla v vaporátoru se vydala na cesty, aby k sobě přitáhla písek a přivábila jeho malé drsné částečky na svůj lesklý olejnatý úsměv. Utřel si pot z čela a na okamžik se protáhl.

Na mladém muži bylo nejzvláštnější jeho jméno. Prohlížel si stroj a lehký vánek si pohrával s jeho hustými vlasy a nabíranou bundou. Nemá smysl se hněvat, opakoval si. Je to jenom neinteligentní stroj.

Zatímco se Luke zabýval těmito úvahami objevila se třetí postava. Vynořila se zpoza vaporátoru a nešikovně šátrala po poškozeném dílu. Z šesti rukou robota typu Treadwell fungovaly jenom tři a ty vypadaly omšeleji, než holínky na Lukových nohou. Stroj se pohyboval trhaně.

Luke na něho smutně pohlédl a pak zvedl hlavu k obloze. Nikde nebyl ani náznak mráčku. Věděl, že to tak zůstane, dokud vaporátor neopraví. Chtěl se znovu pustit do práce, když koutkem oka zachytil kratičký, ale prudký světelný záblesk. Rychle odepnul od pracovního opasku pečlivě vyčištěný makrotriedr a zaměřil jeho čočky k nebi.

Díval se po několik dlouhých chvil a celou dobu si přál, aby tu měl pořádný teleskop místo takového kukátka. Při té podívané zapomněl na vaporátor, na horko a další denní povinnosti. Zaklapl triedr k opasku, otočil se a spěchal k spíderu. Na půl cestě k vozidlu si vzpomněl na svého společníka.

“Hoď sebou,” křikl netrpělivě. “Na co čekáš? Vlez si do káry.” Treadwell k němu vyrazil, pak zaváhal a jal se opisovat úzký kruh. Ze všech kloubů se mu kouřilo. Luke na něho zakřičel další povely, ale nakonec toho znechuceně nechal, protože si uvědomil, že Treadwellův zájem by vzbudil ničím jiným než slovy.

Luke chvilku váhal než se tu rozhodl stroj nechat, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že jeho hlavní součásti jsou odepsané. Skočil tedy do landspíderu. Nedávno opravený repulzní kluzák se varovně naklonil k jedné straně, dokud Luke nerozložil rovnoměrně svou váhu a neuvelebil se u řízení. Malokapacitní osobák stabilizoval výšku kousek nad povrchem a kolébal se jako loď na volném moři. Luke zamířil rovnou ke vzdálenému městu Anchorheadu.

Za jeho zády dále stoupal k nebesům ubohý proužek temného dýmu, který vycházel z hořícího robota. Až se Luke vrátí, už tu nebude. V divokých pustinách Tatooinu se potulovali požírači kovu a masa.

Kovové i kamenné struktury bělostně zářící ve svitu podvojných sluncí Tatoo I. a II. se k sobě těsně tulily, aby se vzájemně chránily i aby si dělaly společnost. Tvořily jádro rozsáhlé zemědělské komunity Anchorheadu.

V tuto chvíli byly prašné nedlážděné ulice vylidněné. Písečné mušky líně bzikaly v popraskaných okapech kamenných budov. Někde zaštěkal pes a dokud se na ulici neobjevila jakási babka, spěchající na druhou stranu, byla to jediná známka, že tu někdo žije. Stará žena měla kolem sebe těsně omotaný protislunečný kovový šátek.

Něco ji přimělo aby vzhlédla. Zamžourala unavenýma očima do dálky. Zpoza vzdáleného rohu se objevil zářivý hranatý objekt a ozval se burácivý zvuk. Obrátila zrak a spatřila vozidlo, které mířilo rovnou k ní, aniž by dávalo najevo, že hodlá změnit dráhu. Musela si pospíšit, aby mu uhnula z cesty.

Hněvivě mávala a hrozila pěstičkou za spíderem a snažila se překřiknout jeho hluk: “Vy jedni rošťáci, nikdy se nenaučíte jezdit pomaleji!”

Luke ji ale zahlédl, ale rozhodně ji neslyšel. V každém případě byla jeho pozornost upřena jinam. Na konec zastavil před nízkou dlouhou stanicí z betonu. Na střeše a po stranách měla roztodivné spirály a tyče. Podél stanice byly naváté vlny jemného žlutého písku. Nikdo se nenamáhal s uklízením. Nemělo by to cenu. Nazítří by tu byly zase.

Luke zabušil na postraní dveře: “Hej!” U zanedbaného kontrolního panelu stanice si hověl ospalý mladý muž v montérkách. Chránil si pleť před spálením slunečním olejem. Stejně byla chráněna i pleť dívky, která mu seděla na klíně, a že té pleti bylo k vidění opravdu hodně.

“Hej, vy tam!” Zakřičel znovu Luke, když svým prvním výkřikem nevyvolal nic než ozvěnu. Běžel k dílnám na druhé straně stanice, zatímco na půl probuzený mechanik si přejel rukou po tváři a zamumlal: “Co je to za mladého cvoka, co tu řve?”

Dívka na jeho klíně se rozkošnicky protáhla. Její značně obnošené šaty se roztáhly do všelijakých zajímavých tvarů. “Ale,” zazívala, “to se zase nejspíš Wormie vydal na válečnou stezku.”

Luke vpadl do místnosti. Deak s Windym vzhlédli od počítačového kulečníku. Měli na sobě totéž jako Luke, jenomže jejich šaty lépe padly a byly méně obnošené. Všichni tři mládenci se nápadně lišili od statného, pohledného hráče na druhé straně stolu. Počínaje pečlivě střiženým účesem a nažehlenou uniformou konče vyjímal se v místnosti jako vlčí mák v obilí. Za zády těch tří hučel opravárenský robot, který trpělivě pracoval na pokaženém dílu zařízení stanice.

“Dejte se do figury, kluci,” křičel Luke vzrušeně. Pak si všiml staršího muže v uniformě. Upřel na něho udiveně oči. Předmět jeho zájmu ho okamžitě poznal. “Biggs!” Muž se napůl usmál. “Ahoj, Luku.” Pak se srdečně objali. Luke nakonec odstoupil a nepokrytě obdivoval jeho uniformu. “Nevěděl jsem, že jsi tady. Kdy ses vrátil?”

Srdečnost Biggsova hlasu měla nádech strojenosti. “Teprve před chvílí. Chtěl jsem tě překvapit, divochu.” Kývl po místnosti. “Myslel sem, že tě najdu tady s těmi flamendry.”

Deak s Windym se usmáli: “Určitě jsem nečekal, že budeš někde venku pracovat.” Srdečně se rozesmál. Jenom málo lidí dokázalo jeho smíchu odolat.

“Akademie tě moc nezměnila,” poznamenal Luke. “Vrátil ses ale brzy.” Tvářil se stále starostlivěji. “Poslyš, co se stalo, nedostal si místo?”

Na Biggsovi, který stále hleděl kamsi stranou, bylo cosi neupřímného. “Jasně že dostal. Zrovna minulý týden jsem podepsal smlouvu na nákladním Rand Ecliptiku. První důstojník Biggs Darklighter k vašim službám.” Zasalutoval, napůl vážně, napůl legračně a pak se zase usmál. I tentokrát bylo v jeho úsměvu něco znepokojivého. “Přišel jsem se naposled podívat na balíky, co nikdy neodlepí paty od země.” Zasmáli se všichni, ale Luke si vzpomněl, co ho sem v takovém spěchu přivedlo.

“Málem jsem zapomněl,” řekl jim a znovu upadl do původního rozrušení. “V našem systému se bojuje. Pojďte se podívat.” Deak se na něho zklamaně podíval. “Nech už těch vymyšlených bitev, Luku. Nenavymýšlel ses jich dost? Nech toho.”

“Sakra, myslím to doopravdy. Bojuje se, vážně.”

Podařilo se mu slovy i gesty vystrkat osazenstvo stanice ven na prudké slunce. Zvlášť Camie se tvářila znechuceně. “Doufám, že si nevymýšlíš, Luku,” varovala ho, zastiňujíc si oči před úpalem. Luke už držel makrotriedr a pátral po nebi. Trvalo mu to jen chvilku, než se zaměřil na ten správný bod.

“Říkal jsem to,” zvolal. “Támhle jsou.”

Biggs se postavil vedle něho a vzal si triedr a ostatní se dívali jen tak. Biggs několika pohyby přeostřil a nastavil zvětšení. Na temně modrém pozadí objevil dva stříbřité tvary.

“To není bitva, divochu,” rozhodl se. Spustil triedr a vlídně se na přítele podíval. “Máš pravdu, jsou tam dvě lodi, ale nejspíš ta malá zásobuje velkou nákladní. Na Tatoinu není orbitální stanice.”

“Před chvilkou jsem viděl střelbu,” řekl Luke. Jeho původní nadšení pozvolna tálo pod vlivem přesvědčující sebedůvěry jeho staršího přítele. Camie si vzala od Biggse triedr, ale trochu jím ťukla o sloup. Luke jí ho rychle sebral a prohlížel si, co se s ním stalo. “Opatrně s tím.”

“Neměj tolik péče, Wormie,” uchechtla se. Luke k ní vykročil, pak se zastavil, protože rozložitý mechanik se mezi ně ledabyle postavil a pohlédl na Luka s varovným úsměvem. Po chvilce úvahy Luke pokrčil rameny a pustil věc z hlavy.

“Říkám ti to pořád, Luku,” řekl mechanik s výrazem člověka, kterého už unavuje pořád opakovat jedno a totéž, “povstání vypuklo daleko odsud. Pochybuju, že by Impérium kvůli našemu systému vůbec bojovalo. Věř mi, Tatoine nemá žádnou cenu.” Dřív než Luke zamumlal jakousi odpověď, společnost se vytratila zpátky do stanice. Fixer objímal Camii a oba se bavili na Lukův účet. Deak a Windy si něco šeptali – a Luke si byl jist, že je to o něm.

Šel za nimi, ale neušetřil si poslední pohled ke vzdáleným lodím. Byl si jistý, že ji viděl, že mezi nimi létají blesky. Určitě to nebyly odlesky Tatoinu v kovu.

Pouta, která držela dívce ruce za zády, byla prostá a účinná.

Pozornost, jež takové malé ženě věnovala četa těžkooděnců, byla možná přehnaná, až na to, že jejich život závisel na tom, že ji přivedou v pořádku. Když ale záměrně zpomalila, ukázalo se, že její věznitelé necouvnou před násilím. Jedna z obrněných postav ji surově udeřila do zad, div že neupadla. Otočila se a vztekle se na drzého vojáka podívala. Nevěděla ale, jestli její pohled nějak zapůsobil, protože mužova tvář byla zcela zakryta přilbou. Vstoupili do haly ve které se dosud kouřilo z okrajů díry, vypálené do boku lodi. Byl do ní vsazen improvizovaný můstek, jakýsi tunel, spojující loď s křižníkem. Na jeho konci zářil světelný kruh. Prohlížela si můstek, když vtom na ni dopadl jakýsi stín, který ji vyvedl z její jindy tak neotřesitelné sebevlády. Před ní se tyčila hrozivá hmota Darth Vadera. Za strašlivou maskou mu svítily rudé oči. Sval se zachvěl za hladkou tváří, jinak dívka nereagovala. Ani v jejím hlase neznělo žádné zakolísání.

“Darth Vader…. To jsem si mohla myslet. Jen vy můžete být tak drzý a tak hloupý! Nuže k tomu nebude císařský senát mlčet. Až se dozví, že jste přepadl loď směřující za diplomatickým pos…”

“Senátorka Leia Organa,” Zabručel Darth Vader měkce, ale dost hlasitě, aby přerušil její protesty. Na způsobu s jakým vychutnával každou slabiku, bylo patrné, jakou má radost, že ji našel. “Nehrajte si se mnou, Vaše Výsosti,” pokračoval zlověstně. “Vy nejste na žádné dobročinné cestě. Proletěla jste zakázaným systémem, nedbala jste početných varování a naprosto jste neuposlechla rozkazů k návratu. Teď už na tom nezáleží.” Obrovitá kovová lebka se k ní naklonila. “Vím, že špióni v zakázaném systému několikrát odvysílali na toto plavidlo své zprávy. Šli jsme po stopě až k těm individuím, která je odvysílala. Ta ale využila oné bídné milosti a zahubila sama sebe, aniž jsme je mohli vyslechnout. Chci vědět, kde jsou ony údaje.”

Zdálo se, že na dívku nijak nepůsobí ani Vaderova slova ani jeho nepřátelské vzezření.

“Nechápu, o čem tu žvaníte,” odsekla a pohlédla stranou. “Jsem členka senátu a jsem tu na diplomatické cestě do…”

“Do tábora vašich povstaleckých spojenců,” prohlásil útočně Vader. “Také jste zradila.” Pohlédl na důstojníka stojícího opodál. “Odveďte ji.”

Podařilo se jí plivnout na něho.

Plivanec stékal po jeho zbroji, dosud rozpálené bojem. Mlčky si ji očistil a se zájmem se díval, jak ji odvádějí tunelem do křižníku. Vysoký, štíhlý voják s hodnostním označením císařského kapitána přistoupil k Vaderovi a upoutal jeho pozornost. “Je nebezpečné ji zatýkat,” osmělil se. Také se za ní díval, jak jí odvádějí do křižníku. “Když někdo prozradí i slůvko, senát bude protestovat. Vzbudí to sympatie k povstalcům.” Kapitán vzhlédl k neproniknutelné kovové tváři a pak nezúčastněně dodal: “Měla by být okamžitě odstraněna.”

“Ne. Nejdřív jsem povinen objevit, kde mají svoji tajnou základnu,” odpověděl Vader vlídně. “Všichni povstalečtí špióni byli odstraněni – naší rukou nebo svou vlastní. Jediný zbývající klíč k tomu místu je ona. V plném rozsahu ji použiji. Když bude třeba, použiju ji do důsledků – ale dozvím se, kde je ta povstalecká základna.”

Kapitán nakrčil rty, trochu potřásl hlavou, možná dokonce se sympatií když na tu ženu pomyslel. “Raději zemře, než by vám poskytla informace.”

Vaderova odpověď byla tak lhostejná, že až mrazila. “Nechte to na mě.” Chvilku uvažoval a pak pokračoval. “Vyšlete na všech vlnových rozsazích volání o pomoc. Sdělte všem, že její loď potkala neočekávaný meteoritický roj a nedokázala se mu vyhnout. Podle přístrojů byla ochrana lodi zničena a loď poškozena natolik, že ztratila pět a devadesát procent vzduchu. Informujte jejího otce a senát, že všichni na palubě zahynuli.” Ke kapitánovi a Temnému pánovi připochodovala skupina unaveně vyhlížejících vojáků. Vader na ně hleděl a čekal.

“Pásky s údaji nejsou na palubě. V informačních bankách lodi nejsou žádné hodnotné informace,” opakoval mechanicky velící důstojník. “Od chvíle kontaktu jsme nezachytili žádné vysílání z lodi. Během boje opustil loď poškozený záchranný člun, ale je prokázáno, že v té době nebylo na jeho palubě nic živého.”

Zdálo se, že Vader přemýšlí. “Mohl to být poškozený záchranný člun,” uvažoval, “ale mohly v něm být pásky. Pásky nejsou živé. Domorodci, kteří by je našli, by nejspíš nepochopili jejich důležitost a asi by je smazali a dál použili. Jenže… Pošlete dolů oddíl, ať je najde nebo ať se přesvědčí, že nejsou ve člunu,” nařídil konečně kapitánovi a vyčkávajícímu důstojníkovi. “Buďte ale opatrní. Není třeba budit pozornost ani na tomhle mizerném bezvýznamném světě.”

Když důstojník se svými vojáky odešel, Vader obrátil oči ke kapitánovi. “Tu loď rozmetejte – nesmí tu po nás nic zůstat. Pokud jde o záchranný člun, nemůžeme riskovat, že to nebyla nějaká mechanická závada. Mohl by obsahovat nebezpečné údaje. Dohlédněte na to osobně, kapitáne. Pokud ta data existují musíte je získat nebo zničit za každou cenu.” Potom s uspokojením dodal: “Když se nám to povede, se senátorkou v naší moci se brzy dočkáme konce toho nesmyslného povstání.”

“Stane se, jak poroučíte, lorde Vadere,” přikývl kapitán. Oba muži přešli spojovacím tunelem do křižníku.

“To je ale proklaté místo!” Threepio se opatrně ohlédl do míst, kde ležel záchranný člun, napůl zabořený do písku. Jeho vnitřní gyroskopy se ještě neuklidnily po drsném přistání.

Přistání! Už samo užití toho slova nemístně lichotilo pilotnímu umění jeho nešikovného společníka. Naproti tomu mohl být rád, že se dostal dolů celý. Ovšem uvažoval, když se rozhlížel po nevlídné krajině – stále si ještě nebyl jist, zda neměli zůstat na polapené lodi. Na jedné straně viděl na obzoru vysoká pískovcová skaliska. Ve všech ostatních směrech nebylo nic, než nekonečné řady převalujících se přesypů, jako by to byly dlouhé žluté zuby, roztažené do délky mnoha kilometrů. Oceán písku přecházel do jasu oblohy tak neznatelně, že nebylo možno určit předěl. Obláček jemných částeček písku se vznášel nad jejich stopami, když odcházeli od člunu. Ten byl teď k nepotřebě, všechna jeho zařízení se rozbila. Žádný z obou robotů nebyl konstruován k pěšímu pohybu po terénu tohoto druhu, takže jen stěží postupovali po tak nestálém povrchu. “Jsme stvořeni k utrpení,” kňoural Threepio lítostivě. “Zatracená existence!” V pravé noze mu něco skřípalo. Škubl sebou. “Musím si odpočinout, nebo se rozpadnu na kusy. Moje vnitřnosti se ještě nevzpamatovaly z té havárie, které říkáš přistání.” Zastavil se, ne však Artoo Detoo.

Maličký automat opsal ostrý oblouk a pokračoval pomalu, ale jistě k nejbližšímu skalnímu výběžku. “Hej,” křikl Threepio.

Artoo Detoo si však jeho křiku nevšímal a pokračoval dál.

“Kam to sakra jdeš?” Teď se Artoo Detoo zastavil a zatímco se vyčerpaný Threepio potácel v jeho stopách, vyslal k němu elektronické vysvětlení. “Kdepak, tam nepůjdu,” prohlásil Threepio, když Artoo Detoo uzavřel svůj výklad. “Je tam moc kamení.” Ukázal směrem, kterým původně šli, podél skalního masivu. “Tahle cesta je mnohem snazší.” Kovovou rukou odmítavě zamával směrem ke skalám. “Proč si vlastně myslíš, že tam někdo bydlí?” Z hlouby Artoo Detoo se ozvalo dlouhé hvízdání.

“Nezkoušej na mě machrovat,” varoval ho Threepio “Tvých rozhodnutí mám tak dost.” Artoo Detoo jednou zapípal. “Dobře, ať je po tvém,” prohlásil Threepio pochmurně. “Do večera se zadřeš pískem, ty jeden krátkozraký nakřápnutý reaktore.”

Opovržlivě do jednotky Artoo Detoo strčil, tak že malý robot spadl po svahu duny. Zatím co se snažil dostat se zpátky na nohy, Threepio vyrazil k zastřenému zářivému obzoru. Podíval se přes rameno. “Ne aby ses pokoušel mě chytat a škemrat o pomoc. Nechám tě být!” Dole pod dunou se Artoo Detoo podařilo vzpřímit. Chvilku zůstal stát a pomocnou rukou si očistil své jediné elektronické oko. Pak ze sebe vyrazil elektronický kvikot, který do jisté míry odpovídal lidskému vyjádření hněvu. Otočil se a s tichým hukotem vyrazil k pískovcovým útesům, jako by se nic nebylo stalo. O několik hodin později se vyčerpaný Threepio plazil k vrcholku duny, o které doufal, že je ta poslední. Jeho vnitřní termostat byl přetížený a hrozilo nebezpečí, že se důsledkem horka vypne. Opodál se bělaly sloupy a pilíře čistého vápníku, kosti jakéhosi obrovitého zvířete – nepříliš slibné znamení. Když se dostal na vrchol Threepio se zadíval do dálky. Místo vytoužené zeleně lidské civilizace spatřil jen další tucty dun, stejných jak do tvaru, tak pohodlí byla jako ta, na níž stanul. Ty vzdálenější byly dokonce ještě vyšší než ta, kterou zdolal.

Threepio se otočil a pohlédl na teď už vzdálený skalní blok, který na tu dálku nebyl v horku příliš zřetelný. “Ty jeden nefungující trpaslíku,” zabručel. Ani teď nebyl ochoten připustit, že snad možná jednotka Artoo Detoo měla pravdu.

“Můžeš za to ty. Oklamal jsi mě, abych se vydal tímhle směrem. Ty ale na tom jistě nejsi líp.” I on dopadne špatně, když nepůjde dál. Vykročil a zaslechl, že mu něco skřípe v koleni.

Jal ho elektronický děs. Posadil se a začal si ze zapouzdřených kloubů vybírat písek. Mohl by pokračovat v započatém směru, uvažoval. Nebo by si mohl přiznat, že se mýlil a pokusil by se znovu dohonit Artoo Detoo. Žádná z obou možností mu nepřipadala přitažlivá. Byla tu ale třetí možnost.

Mohl si zde sednout a zářit ve slunečním úpalu, dokud se mu nezablokují klouby, nepřehřejí součástky a fotoreceptory, neshoří v ultrafialovém záření. Stane se dalším pomníkem zničující síly podvojné hvězdné soustavy, stejně jako onen obrovitý živočich, jehož pozůstatky právě nalezl. Receptory mi odcházejí, pomyslel si. Měl dojem, že v dálce se něco pohybuje. Nejspíš se to chvěje žhavý vzduch. Nepochybně to byl odlesk kovu a pohybovalo se to k němu. Byl najednou plný naděje. Nedbal na varování poškozené nohy, vstal a začal prudce mávat. Teď už jasně viděl, že je to vozidlo, třebaže nějakého neznámého typu. Ale bylo to vozidlo, a to znamenalo inteligenci a techniku. Ve svém rozrušení opomněl možnost, že by vozidlo nemuselo být lidského původu.

“Takže jsem vypnul šťávu, zhasnul forsáž a spadnul jsem daleko za Deaka,” zamával Luke divoce rukama a skočil. Kráčeli ve stínu podél elektrárny. Zevnitř se ozývaly zvuky zpracovávaného kovu. Fixer se zřejmě přidal ke svému robotickému pomocníkovi. “Byl jsem už tak blízko,” navázal Luke vzrušeně. “Jenže jsem se bál, že spálím mašinu. Už tak jsem tu rouru pěkně zhuntoval.” Při té vzpomínce se zamračil. “Strejda Owen hrozně zuřil. Vrčel na mě do konce sezóny.”

Špatná nálada Luka brzy opustila. “Měl jsi tam být Biggsi!”

“Neměl jsi do toho jít tak natvrdo,” mínil jeho přítel. “Je fakt, Luku, že jsi nejostřejší pilot na téhle straně Mos Eisley. Jenže tyhle mrňavý roury jsou prevíti. Na to, že to jsou suborbitální letadla, jsou moc rychlé, víc než je potřeba. Hraj si s nimi na žokeje a jednoho krásného dne – prásk!” Udeřil prudce pěstí do otevřené dlaně. “Nezbyde z tebe nic než mastný flek na stěně kanonu.”

“Podívejme, kdo to tu káže,” ozval se Luke. “Od té doby, co ses usadil na těch velkých automatických hvězdoletech, mluvíš skoro stejně jako strejda. Ve městě jsi změknul.” Naznačil úder, ale Biggs ho snadno odrazil a odpověděl protiútokem. Biggsova nonšalantní samolibost ustoupila čemusi vřelejšímu. “Ty kluku, stýskalo se mi po tobě.”

Lukovi bylo trapně a uhnul očima. “Od té doby, co jsi pryč, už to tu není jako dřív, Biggsi. Je to tu teď…”

Luke hledal správné slovo, a pak smutně řekl: “… tak klidné.” Pohled mu těkal po pustých, pískem pokrytých ulicích Anchorheadu. “Fakt, je to tu vždycky klidné.” Biggs zůstal klidný, tichý. Rozhlížel se. Byli tu sami. Všichni byli schovaní v poměrném chladu energostanice. Biggs se naklonil k Lukovi a když promluvil, byla v jeho hlase nezvyklá vážnost.

“Nevrátil jsem se, abych ti jenom řekl ahoj, Luku, nebo abych se tu na všechny vytahoval, protože jsem dokončil akademii.”

Zase to vypadalo, že váhá, nejistý sám sebou. Pak rychle pokračoval. jako by se chtěl zbavit možnosti vzít slovo zpátky. “Chci aby to někdo věděl. Rodičům to říct nemůžu.”

Luke na Biggse zíral. Dokázal jen polknout. “Co má kdo vědět? O čem to mluvíš?”

“Mluvím o tom, o čem se povídá v akademii – a na mnoha jiných místech. Hodně se o tom mluví. Získal jsem tam kamarády z jiných systémů. Jsme za jedno, pokud jde o to, jak se věci mají a…” Ztlumil spiklenecky hlas. “Jakmile se dostaneme do okrajových systémů, zmocníme se nějaké lodi a spojíme se s Aliancí.”

Luke pohlédl na svého přítele. Pokusil se představit si Biggse, vtipálka, lehkoživku Biggse jako vlastence posedlého povstaleckým zápalem. “Ty se přidáš k povstalcům,” začal. “Děláš si srandu. Jak to chceš udělat?”

“Buď zticha,” přerušil ho Biggs. “Křičíš jak v hospodě.”

“Promiň,” zabreptal šeptem Luke. “Už jsem zticha – poslouchej, jak jsem zticha. Sotva mě slyšíš…”

Biggs ho přerušil a pokračoval. “Jeden kamarád z Akademie má na Bestinu přítele. Ten nás může dát dohromady s ozbrojenou jednotkou povstalců.”

“Jeden kamarád… jsi cvok,” oznámil mu Luke přesvědčivě. Byl si jistý, že se jeho přítel zbláznil. “Můžeš se potulovat do nekonečna a nenarazíš na skutečnou povstaleckou jednotku. Většinou je to pohádka. Ten tvůj kamarád může být císařský fízl. Skončíš na Kesselu, nebo ještě hůř. Kdyby to bylo tak snadné povstalce najít, Impérium by je už dávno vykouřilo.”

“Já vím, že je to těžká věc,” připustil Biggs neochotně. “Já jsem je nekontaktoval, takže…” V Biggsových očích zasvítilo jakési podivné světélko, známka nově nalezené dospělosti a… něčeho jiného. “Budu si dělat to, co chci.” Zpříma se díval na svého přítele. “Luku, já nebudu čekat, až dostanu od císaře povolávací rozkaz. Ať už jsi slyšel z oficiálních zdrojů cokoli, povstání sílí a šíří se. A já chci být na té správné straně, které věřím.” Jeho hlas se změnil, byl najednou nešťastný a Luke si říkal, co by asi spatřil v jeho hlavě.

“Měl bys slyšet ty historky, které jsem slyšel já, Luku. Měl bys vědět něco o zločinech, o kterých sem se dozvěděl. Impérium bylo možná kdysi velké a krásné, ale lidi, kteří jsou dneska v čele…” Prudce potřásl hlavou. “Je to prohnilé, Luku. Prohnilé.”

“A já s tím nesvedu vůbec nic,” chmurně zabručel Luke. “Trčím tady.” Lhostejně kopl do všudy přítomného anchorheadského písku.

“Říkal jsem si, že se brzy přihlásíš do Akademie,” poznamenal Biggs. “Kdyby ano, pak budeš mít šanci dostat se z téhle pískovny.”

Luke pohrdavě odfrkl. “To těžko. Musím přihlášku stáhnout.” Podíval se stranou, aby se vyhnul nevěřícnému pohledu přítele. “Musím. Byly tady nepokoje s písečnými lupiči, když jsi byl pryč, Biggsi. Dokonce přepadli předměstí Anchorheadu.”

Biggs zavrtěl hlavou. Tuhle výmluvu nebral. “Tvůj strejda dokáže zadržet celou kolonii nájezdníků jediným blasterem.”

“Z domova, to jistě,” souhlasil Luke. “Jenže rodina strejdy Owena má konečně dost instalovaných vaporátorů, aby z farmy konečně něco bylo. Jenže nemůže celý pozemek uhlídat sám. Říká, že mě bude ještě jednu sezónu potřebovat. Teďka mu nemůžu utéct.”

Biggs si smutně povzdechl. “Je mi tě líto, Luku. Jednou se naučíš rozpoznávat, co vypadá jako důležité a co je důležité doopravdy.” Rozhodil kolem sebe rukama. “K čemu je strejdova práce dobrá, když Impérium mu stejně všechno sebere? Slyšel jsem, že se snaží imperializovat celý obchod na všech světech. Nebude to dlouho trvat a strejda a všichni na Tatoinu budou jen otročit pro větší slávu Impéria.”

“To se tady nemůže stát,” namítl Luke s přesvědčením, které ale nebylo moc silné. “Vždyť jsi to sám říkal – Impérium se tímhle kusem skály nebude zajímat.”

“Doba se mění, Luku. Jenom díky povstání se ti u moci zatím neodvažují některé věci udělat. Kdyby nebylo povstalců, nu… Jsou dvě lidské vlastnosti, které se nedají ukojit: zvědavost a chamtivost. Není nic na co by byrokrati impéria nebyli zvědavý.” Oba muži se tiše zastavili. Písečný výr se majestátně prohnal po ulici, rozbil se o stěnu a na všechny strany rozesel maličké víry. “Chtěl bych jít s tebou,” zašeptal Luke konečně. Vzhlédl. “Zdržíš se tu dlouho?”

“Ne. Popravdě řečeno, zítra odlétám na Ekliptiku.”

“Takže, jak to vypadá… už se neuvidíme.”

“Snad někdy,” prohlásil Biggs.

Pak se mu rozjasnila tvář. Usmál se. “Budu na tebe dávat pozor, divochu. Skus se tady nerozmlátit o stěny kaňonů.”

“Příští sezónu vstoupím do Akademie,” trval na svém Luke, spíš aby přesvědčil sebe než Biggse. “A potom – kdo ví, kde skončíme?” mluvil rozhodně. “Nenechám se povolat do válečné flotily, aby bylo jasno. Dávej na sebe pozor. Ty jsi byl vždycky… nejlepší kamarád, jakého jsem měl.” Neměli potřebu si podat ruce. To už je dávno přešlo.

“Takže ahoj, Luku,” řekl Biggs prostě. Otočil se a vrátil se do stanice. Luke se díval, jak mizí ve dveřích. Jeho myšlenky běžely tak prudce a chaoticky, jako jedna z náhlých písečných bouří, které na Tatoinu byly běžné.

Na povrchu Tatoinu bylo množství zvláštností. Zvlášť pozoruhodné byly tajemné mlhy, které pravidelně vystupovaly ze země na místech, kde pouštní písek dorážel na neústupné útesy a skalní bloky. Mlha v rozpálené poušti je stejný nesmysl, jako kaktus na ledovci, nicméně existovala. Meteorologové se o jejím původu hádali s geology.

Rozpřádali neuvěřitelné teorie o vodě vázané do pískovcových žil pod vrstvami písku a o nepochopitelných chemických reakcích, které vodu uvolňovaly, jakmile půda vychladla, a po dvojitém úsvitu ji zase vázaly spět. Všechno to bylo velmi neobyčejné a přece reálné. Artoo Detoo se však nenechal znepokojit ani mlhou, ani podivnými skřeky nočních obyvatel pouště. Opatrně stoupal vzhůru po skalní stezce, vyhledávaje nejschůdnější cestu na vrcholek skalního bloku. Oblázky nahradily písek a robotovy široké hranaté šlapky hlasitě klapaly ve světle soumraku. Na okamžik se zastavil. Zdálo se, že zachytil zvuk – jako by někde v předu na skálu nenarazil kámen, ale kov. Zvuk se ale neopakoval, takže robot se jal znovu stoupat. Někde na hoře, příliš vysoko, aby to bylo vidět, se ve skalní stěně uvolnil kámen. Drobná postava, která mimoděk kámen uvolnila, se s myší obratností stáhla do stínu. Pod převislými záhyby hnědavé kápě zářily dva světelné body.

Stěny zužujícího se kaňonu byly sotva metr od sebe. Robot nic netušil a jenom z jeho reakce bylo poznat, že ho zasáhl zákeřný paprsek. Artoo Detoo chvilku světélkoval v šeru. Pak ze sebe vyrazil kratičké elektronické kviknutí, jeho tři nohy ztratily rovnováhu a maličký automat se překulil na záda. Umrtvující paprsek ho ochromil, tak že kontrolky na jeho předku blikaly bez jakéhokoli smyslu. Tři člověku podobné pitvorky vyklouzly ze skalního úkrytu. Podle jejich pohybů bylo patrné, že jejich původ navazuje spíš na hlodavce než na člověka. Byly jen o trochu větší než jednotka Artoo Detoo. Když viděly, že na paralyzování robota stačil jediný výboj enervační energie, schovaly své podivuhodné zbraně do pouzder. K nehybnému stroji se však přibližovaly opatrně, s úhybností odvěkých zbabělců. Na pláštích měly tlustou vrstvu špíny a písku. Zkoumaly svého zajatce nezdravě červenožlutými zraky, které svítily z hlubin kápí jako oči kočky. Jawové brebentili hlubokými hrdelními hlasy a skřeky, které jen vzdáleně připomínaly lidskou řeč. Pokud by nějaký antropolog usoudil, že jsou přeci jen lidského původu, byli od něho rozhodně daleko a degenerovali tak, že jen sotva připomínali člověčenství.

Objevilo se několik dalších Jawů. Podařilo se jim střídavě nést a vlézt robota dolů po stezce. Na dně kaňonu, podoben nějakému obrovitému prehistorickému zvířeti, stál písečný transportér, právě tak veliký, jako jeho řidiči byli maličcí. Vozidlo vysoké několik desítek metrů se tyčilo nad úrovní země na početných šlapadlech, z nichž každé převyšovalo vzrostlého muže. Jeho kovový povrch byl otřískaný a odřený bezpočtem písečných bouří. Když dospěli k transportéru, Jawové začali mezi sebou znovu štěbetat.

Artoo Detoo je slyšel, ale nerozuměl ani slovo. Nemusel si z toho nic dělat. Jawové uměli mluvit takovým způsobem, aby jim rozuměli zase jenom jawové. Používali totiž náhodně variabilního jazyka, ze kterého jazykovědci šíleli. Jeden vytáhl z váčku připevněného opasku malý kotouč a připevnil ho k boku jednotky Artoo Detoo. Z jednoho boku obřího vozidla visela tlustá trubka. Přivalili ho k ní a ustoupili.

Ozvalo se krátké zakňučení, pak “huuum” silného vysavače, a písečný transportér nasál malého robota do svých útrob, jako když se hrášek střílí trubičkou. Když byla tato část práce hotová, jawové zase mezi sebou štěbetali a pak se nahrnuli do transportéru trubicemi nebo po žebřících. Ze všeho nejvíc připomínali myši vracející se do svých děr. Robot přistál nepříliš jemně v malé místnosti.

Kromě rozbitých nástrojů a vyloženého šrotu se ve vězení nalézal asi tak tucet robotů různých tvarů a velikostí. Několik z nich zapředlo elektronický rozhovor. Ale sotva Artoo Detoo vpadl do komory, ozval se jeden překvapený hlas. “Artoo Detoo, jsi to ty, jsi to ty,” křičel z blízkého temného kouta rozrušený Threepio. Proklestil si cestu k stále ještě nehybné opravárenské jednotce a zcela nemechanicky ji objal. Když si všiml malého kotouče připevněného k boku Artoo Detoo, zamyšleně obrátil zrak na svou vlastní hruď, kde měl připevněné podobné zařízení.

Mohutná, špatně olejovaná soukolí se dala do pohybu.S kvílením a skřípáním se obrovitý písečný transportér otočil a s neochvějnou trpělivostí se ubíral do pouštní noci.