Magický prazdroj

Byl jednou jeden muž a ten měl osm synů. Jinak nebyl nic jiného než kratičká čárka na stránce historie. Je to smutné, ale o některých lidech se toho prostě víc říci nedá.

Jeho osmý syn dospěl, oženil se a měl osm synů, a protože existuje jen jediné vhodné zaměstnání pro osmého syna osmého syna, stal se tento mladík mágem. Byl moudrý a mocný, tedy určitě byl mocný, a nosil špičatý klobouk. Tady by náš příběh mohl skončit…

Měl by skončit…

Jenže proti veškeré logice magických tradic a zvyklostí, proti všem rozumným důvodům, s výjimkou důvodů srdce, které je vřelé a spletité a — jak bychom to řekli, nelogické, onen mág opustil síně magické slávy, zamiloval se a oženil. Dost možná že to neprobíhalo přesně v tomto pořadí.

Měl sedm synů a každý z nich byl již v kolébce stejně mocným mágem jako kterýkoliv dospělý mág světa.

Pak se mu narodil osmý syn…

Mág na druhou. Megamág. Zdroj veškeré magie.

Magický prazdroj.

Nad písečnými útesy zaduněla letní bouře. Hluboko dole na kamenitém pobřeží mlaskalo moře jako jednozubý stařeček, kterému dali cukrový špalek. Ve stoupavých vzdušných proudech se líně kolébalo několik racků, kteří znuděně čekali, až se něco stane.

Otec mágů seděl mezi hebkým porostem trávničky a vysokými trsy šustící mořské trávy na okraji útesu, v náručí choval dítě a oči upíral na moře.

Nad obzorem se začínal zvedat černý mrak, mířil k pevnině a světlo, které hrnul před sebou, mělo hustotu a barvu kvalitního sirupu. To znamenalo zuřivou a nebezpečnou bouři.

Když se za mágem rozhostilo bezdeché ticho, obrátil se a hleděl přímo do dvou rudých očí podivné vysoké postavy v černém plášti s kapucí staženou hluboko do obličeje.

RUDÝ FAKTRADIC? zeptala se postava. Hlas byl dutý jako podzemní jeskyně a těžký jako neutronová hvězda.

Faktradicovi se na tváři objevil strašlivý výraz člověka, který právě zešílel, pak pozvedl dítě a ukázal ho Smrťovi.

„To je můj syn,“ řekl. „Jmenuje se Peníz.“

JMÉNO STEJNĚ DOBRÉ JAKO KAŽDÉ JINÉ, přikývl Smrť taktně. Prázdnými důlky shlížel na malou kulatou tvářičku pomačkanou spánkem. Navzdory tomu, co se říká, Smrť není krutý — je pouze bezchybně dokonalý ve své profesi.

„Vzal jsi mu matku,“ řekl Faktradic. Bylo to prosté konstatování, v kterém nezněla výčitka. V údolí pod útesy ležely dýmající trosky Faktradicova domova a sílící vítr už začal pomalu roznášet jemný popel do všech světových stran.

BYLA TO SRDEČNÍ MRTVICE, pokýval Smrť hlavou. JSOU HORŠÍ ZPŮSOBY, JAK ZEMŘÍT. MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Faktradicův pohled sklouzl k moři. „Ani všechno mé magické umění ji nemohlo zachránit,“ prohlásil.

JSOU MÍSTA, KAM ANI MAGIE NEMŮŽE.

„A teď sis přišel i pro dítě?“

NE. TVŮJ CHLAPEC MÁ VLASTNÍ OSUD. PŘIŠEL JSEM PRO TEBE.

„Tak je to.“ Mág opatrně položil dítě do řídké trávy, chopil se dlouhé zdobené hole, která tam ležela, a vstal. Hůl byla vyrobena ze zvláštního tmavého kovu a její povrch pokrývala síť stříbrných a zlatých ozdob, které jí dodávaly bohatou a chmurnou uniformitu. Temný kov, to byl vzácný oktiron, který má dar niterné magie.

„Podívej, co jsem si vyrobil,“ pozvedl Faktradic hůl. „Všichni říkali, že magická hůl nemůže být z kovu, že musí být ze dřeva, ale mýlili se. Vložil jsem do ní velký kus sebe samého. Dám ji jemu.“

Rukama skoro zamilovaně přejel po holi a ta vydala tichý tón.

Potom opakoval tiše, jakoby pro sebe: „Vložil jsem do ní kus svého já.“

JE TO SKVĚLÁ HŮL, přikývl Smrť.

Faktradic ji zvedl do vzduchu a podíval se na svého osmého syna, který zavrněl.

„Ona si přála dceru,“ řekl tiše.

Smrť pokrčil rameny. Faktradic na něj vrhl pohled, který byl směsí nedůvěry a vzteku.

„Co z něj vlastně bude?“

JE TO OSMÝ SYN OSMÉHO SYNA OSMÉHO SYNA, prohlásil Smrť nezúčastněně. Vítr se mu opíral do černého pláště a posouval černé mraky nad jeho hlavou.

„A to znamená?“

BUDE Z NĚJ SUPERMÁG, SÁM TO DOBŘE VÍŠ.

Oblohou se převalilo mnohonásobné zadunění hromu.

„Jaký bude jeho osud?“ vykřikl Faktradic do sílícího hukotu větru.

MÁGOVÉ SI TVOŘÍ SVŮJ OSUD SAMI. DOŠLAPUJÍ NA ZEM VELMI ZLEHKA.

Faktradic se opřel o hůl a nervózně na ni zabubnoval prsty. Očividně se ztrácel v bludišti vlastních myšlenek. Levé obočí mu pocukávalo.

„Ne,“ prohlásil po chvíli tiše. „Ne. Připravím mu osud sám.“

RADIL BYCH TI, ABYS TO NEDĚLAL.

„Mlč! Poslouchej mě. Tenkrát mě vyhnali, oni s jejich knihami obřady a tradicemi! Říkali si mágové, a přitom v jejich vypasených tělech nebylo ani tolik magie, kolik jí já mám v jediném prstě! Odsoudili mě do vyhnanství! Mě! Protože jsem se zachoval jako člověk! Co by byli lidé bez lásky?“

ZVLÁŠTNÍ, řekl Smrť. V KAŽDÉM PŘÍPADĚ ALE…

„Poslouchej mě! Vyhnali nás sem, na konec světa, a to ji zabilo! Dokonce se pokusili sebrat mi mou hůl!“ Faktradic řval do hukotu větru.

„Dobrá, jenže mně pořád ještě nějaká síla zbývá,“ zavrčel zuřivě. „A já říkám, že můj syn půjde na Neviditelnou univerzitu, bude nosit klobouk arcikancléře a všichni mágové světa se mu budou klanět. A on jim ukáže, co se skrývá v nejtajnějších hlubinách jejich srdcí. Těch jejich bezcitných chamtivých srdcí. Určí osud celého světa a nebude magické moci větší než ta jeho.“

NE. Co bylo podivného na tom jediném tichém slovu, které Smrť pronesl, bylo to, že přehlušilo strašlivý řev začínající bouře. To slovo na okamžik vrátilo Faktradicovi zdravý rozum.

Faktradic se nejistě zakýval sem a tam. „Cože?“ zeptal se.

ŘEKL JSEM NE. NIC NENÍ KONEČNÉ. JENOM JÁ, SAMOZŘEJMĚ. TAKOVÉ MANIPULOVÁNÍ S OSUDEM BY MOHLO ZNAMENAT ZKÁZU SVĚTA. SVĚT MUSÍ MÍT ŠANCI, BYŤ DOCELA MALOU. SOUDCI OSUDU VYŽADUJÍ MALIČKOU MEZERU V KAŽDÉM PROROCTVÍ.

Faktradic pohlédl do Smrťovy neproniknutelné tváře.

„Musím jim dát šanci?“

ANO.

Tap, tap, tap, dělaly Faktradicovy prsty na kovu hole.

„Dobrá, tak ji dostanou,“ ušklíbl se, „až peklo zmrzne!“

NE, TO BY NEŠLO. BOHUŽEL MI NENÍ DOVOLENO, ANI Z NEDBALOSTI, OSVĚTLIT TI ZÁKONY TEPLOT V ONOM NÁSLEDUJÍCÍM SVĚTĚ.

„Tak tedy,“ zaváhal na okamžik Faktradic, „pak budou mít svou příležitost ve chvíli, kdy můj syn zahodí svou kouzelnou hůl.“

ŽÁDNÝ MÁG NEZAHODÍ SVOU HŮL, zavrtěl Smrť hlavou. TO POUTO JE PŘÍLIŠ SILNÉ.

„Ale možné to je, to musíš připustit.“

Zdálo se, že se na tím Smrť zamýšlí. Nebyl zvyklý slýchat slovo „musíš“, ale zdálo se, že nakonec Faktradicův argument přijal.

DOBRÁ, souhlasil.

„Zdá se ti ta šance dostatečně malá?“

DOSTATEČNĚ MOLEKULÁRNÍ.

Faktradic se maličko uvolnil. Hlasem, který byl skoro přirozený, řekl: „Nelituju toho, víš? Udělal bych to znovu. Děti jsou naše naděje do budoucnosti.“

ŽÁDNÁ NADĚJE PRO BUDOUCNOST NEEXISTUJE, odpověděl mu Smrť.

„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“

JÁ.

„Kromě tebe, myslím.“

Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.

Bouře, která jim běsnila nad hlavami, se teď rozzuřila s plnou silou. Kolem proletěl pozpátku racek.

„Myslím tím,“ prohlásil Faktradic trpce, „co na světě je takové, aby stálo za to žít?“

Smrť se na chvíli zamyslel.

KOČKY, odpověděl nakonec. KOČKY JSOU MOC MILÁ STVOŘENÍ.

„Proklínám tě!“

TAKOVÝCH UŽ BYLO, odpověděl mu Smrť nevzrušeně.

„Kolik času mi ještě zbývá?“

Smrť zalovil v záhybech svého rozměrného roucha a vytáhl odtamtud velké přesýpací hodiny. Baňky byly upevněny na černozlatých sloupcích a v horní zbývalo sotva několik zrnek písku.

HM, ASI TAK DEVĚT VTEŘIN.

Faktradic se narovnal do celé své stále ještě impozantní výše a natáhl zářící kovovou hůl k dítěti. Z peřinky se vymotala růžová ručička podobná malému krabovi a pevně se jí zachytila.

„Ať jsem tedy první a současně poslední mág v historii světa, který předává svou hůl vlastnímu osmému synovi,“ řekl pomalu a zvučně. „Ukládám mu povinnost, aby použil —“

NA TVÉM MÍSTĚ BYCH SI POSPÍŠIL…

„— celé její síly,“ pokračoval Faktradic, „a stal se nejmocnějším—“

Ze srdce černého mraku vyletěl s jekotem blesk, zasáhl Faktradice do špičky klobouku, proletěl mu rukou, zaklikatil se na holi a vybil se do dítěte.

Mág se změnil v obláček dýmu. Hůl zazářila nejprve zeleně, pak bíle a nakonec zadoutnala matně červenou. Dítě se ze spánku usmívalo.

Když utichl hrom, Smrť se pomalu sehnul a zvedl do náruče chlapečka, který otevřel oči.

Zářily zlatou vnitřní září. Poprvé za celu tu dobu, kterou pro lepší orientaci nazveme jeho životem, zjistil Smrť, že se mu do tváře upírají oči, jejichž pohled dokáže jen s obtížemi opětovat. Zdálo se mu, že zlaté oči jsou zaostřeny do místa ležícího někde uvnitř jeho lebky.

Tohle jsem nemel v úmyslu, ozval se z čirého vzduchu Faktradicův hlas. Stalo se mu něco?

NE. Smrť násilím odtrhl pohled od toho nově narozeného vědoucího úsměvu. ON TU SÍLU VSTŘEBAL. JE JAKO STUDNA, KTERÁ SE MŮŽE ZMĚNIT V MAGICKÝ zdroj. bezpochyby přežije mnoho horších VĚCÍ. A TEĎ PŮJDEŠ SE MNOU.

Ne.

ALE ANO. JSI TOTIŽ MRTEV, JESTLI SIS NEVŠIML. Smrť se rozhlédl kolem po Faktradicově třepotavém stínu, ale nenašel ho. KDE JSI?

V holi.

Smrť se opřel o kosu a povzdechl si.

TO JE HLOUPOST. MOHL BYCH TĚ Z NÍ VELMI SNADNO VYSEKAT.

Jenže bys při tom musel zničit hůl, pokračoval Faktradicův hlas a Smrť v něm zřetelný uslyšel jásavý tón. A když ji teď dítě přijalo, zničil bys s ní i dítě. A to nemůžeš udělat, protože bys narušil předurčené osudy. To je mé poslední kouzlo. Řekl bych, že se mi dost povedlo.

Smrť opatrně strčil do hole. Zapraskala a po jejím povrchu přeběhly jiskřičky.

Bylo to zvláštní, ale necítil skoro žádnou zlost. Zlost je emoce, k emocím potřebujete nervy a žlázy, a ty Smrťovy chyběly, takže se dokázal rozčilit jen ve velmi ojedinělých případech, a to ho muselo něco opravdu hodně rozpumpovat. Cítil se však poněkud dotčen. Znovu si povzdechl. Lidé na něj podobné věci zkoušeli od nepaměti. Na druhé straně bylo docela zajímavé pozorovat jejich snažení a tenhle pokus byl aspoň o něco originálnější než ty věčné sudy, kouzelné stoličky a šachové hry, které Smrť nenáviděl, protože nebyl s to zapamatovat si, jak táhne kůň.

POUZE ODDALUJEŠ NEVYHNUTELNÉ, prohlásil.

Ale to je přece podstata celého života, ne?

ŘEKNI MI PŘESNĚ, CO SI MYSLÍŠ, ŽE ZÍSKÁŠ.

Budu stát svému synovi po boku. Budu ho učit, i když on o tom nebude vědět. Povedu jeho myšlenky a pomůžu mu k pochopení. A až bude připraven, pak budu řídit jeho kroky.

ŘEKNI MI, zeptal se Smrť, JAK JSI ŘÍDIL KROKY SVÝCH OSTATNÍCH SYNŮ?

Vyhnal jsem je. Odvážili se se mnou přít, odmítali poslouchat, co jsem je chtěl naučit. Ale tenhle bude jiný.

JE TO MOUDRÉ?

Hůl mlčela. Chlapeček vedle ní se spokojeně rozesmál. K jeho uším doléhal hlas, který slyšel jen on sám.

Pro způsob, jakým se velká A’Tuin pohybovala galaktickou nocí, nebylo přirovnání. Když jste šestnáct tisíc kilometrů dlouzí, máte krunýř plný kráterů po nárazech meteorů a ledu z chvostů vlasatic, neexistuje nic, co by bylo skutečnější než vy sami.

Velká A’Tuin tedy pomalu plula mezihvězdnými hlubinami, ona, největší želva, která kdy existovala, a na mocném krunýři nesla čtyři obrovské slony, na jejichž zádech spočíval lesklý kruh Zeměplochy lemované krajopádem. Zeměplocha, abychom už řekli všechno, existuje jako výsledek náhodné nepravidelnosti na křivce pravděpodobnosti nebo snad proto, že bohové milují žertíky jako kdokoliv jiný.

Ve skutečnosti víc než většina lidí.

Nedaleko pobřeží Kruhového oceánu, v pradávném, doširoka rozloženém městě Ankh-Morporku, ve zdech Neviditelné univerzity, v polici na hedvábném polštáři ležel klobouk.

Byl to dobrý klobouk. Byl to velkolepý klobouk.

Byl samozřejmě špičatý, měl širokou měkkou krempu, ale jeho tvůrce se dal do skutečné práce až po tom, co se vypořádal s těmihle základními detaily. Použil zlatou krajku, třpytivé perly a zářící ankíny. Přidal velmi nevkusné zlaté zekíny a ty doplnil — jaká zrádná stopa! — kruhem oktarínů.

Protože kameny v této chvíli nebyly v silném magickém poli, nesvětélkovaly a vypadaly jako nějaké podřadné polodrahokamy.

Do Ankh-Morporku přišlo jaro. Zatím to nebylo na první pohled patrné, ale na slovo vzatí znalci bezpečně rozeznávali určité známky tohoto ročního období. Tak například silný povlak na řece Ankhu, jejíž široký a velebný tok sloužil obyvatelům dvojměstí současně jako zásobárna vody, ústřední kanalizační potrubí a příruční márnice, změnil svou barvu z odporně šedé na zářivě zelenou. Na opilých střechách města vyrašily pruhované peřiny a buclaté polštáře, protože zimní lůžkoviny byly větrány a vystavovány slaboučkým slunečním paprskům. V hlubinách sklepů se začaly kroutit a praskat staleté trámy, jejichž vyschlá míza se snažila odpovědět na volání svých vzdálených kořenů a lesa. V okapech a na římsách Neviditelné univerzity si ptáci začali stavět nová hnízda. Bylo zajímavé, že si žádný pták ani v dobách, kdy byla největší nouze o stavební prostor, nepostavil své obydlí ve vstřícně rozšklebených ústech některého ze stovek vodních chrličů lemujících univerzitní střechy, což zklamané chrliče velmi těžce nesly.

Určité jaro přišlo dokonce na samu prastarou Univerzitu. Dnes večer se bude slavit Svátek všech malých bohů a bude se volit nový arcikancléř.

Přesně řečeno, on se nebude volit, protože mágové se odmítají zabývat vším tím předvolebním, volebním i povolebním humbukem a koneckonců se stejně velmi dobře vědělo, že arcikancléř je vybírán podle vůle bohů. V letošním roce mohl člověk s poměrně velkou jistotou vsadit na to, že bohové mají jasno a že vybrali starého Antivira Zcestyhusu. Jednak to byl starý dobrý brach a za druhé poctivě čekal celé dlouhé roky, až na něj dojde řada.

Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi.

Dlouhé odpoledne se pomalu táhlo. Klobouk si dřepěl na vybledlém polštáři ve Zcestyhusově bytě, zatímco jeho budoucí nositel se šplouchal ve vaně před krbem a myl si plnovous. Ostatní mágové klimbali ve svých pracovnách nebo se pomalu a opatrně procházeli v univerzitní zahradě, aby vzhledem k večerní hostině povzbudili svou chuť k jídlu. Dva tři tucty kroků byly většinou považovány za dostačující.

Ve Velké síni, pod namalovanými nebo kamennými pohledy dvou set předcházejících arcikancléřů pobíhá pomocný personál a připravuje dlouhé stoly a lavice. V klenutém bludišti kuchyní a sklepů — prosím, představivost jistě nepotřebuje žádného průvodce. Měla by ovšem zahrnout obrovské množství másla, sádla, rozpálených sporáků, pánví, odfukujících hrnců a bublajících kastrolů, množství křiku, soudky kaviáru, celé pečené voly, dlouhé věnce klobásek, zavěšené jako papírové řetězy ode zdi ke zdi, a také šéfkuchaře, který v jedné z lednic dolaďoval detaily modelu Neviditelné univerzity vyrobeného z jakéhosi nepochopitelného důvodu z másla. To byl jeho každoroční příspěvek ke slavnostem — máslové labutě, budovy z másla, celé zvěřince, žluté a páchnoucí. Miloval svého koníčka natolik, že nikdo neměl srdce říci mu, aby toho už konečně nechal.

V bludišti podzemních prostor se potuloval hlavní sklepník a znalecky ochutnával ze sudů a soudků.

Tajemná atmosféra očekávání zastihla dokonce i havrany sídlící ve třikrát osmdesát metrů vysoké Věži umění, prokazatelně nejstarší stavbě na světě. Její zvětralé kameny podpíraly miniaturní prales, jehož koruny se vznášely vysoko nad střechami města. V něm se vyvinuly zvláštní a nevídané druhy brouků a malých savců, a protože věž dosahovala i za slabého větru znatelných výkyvů a lidé se na její vrcholek neodvažovali, měli tuhle zásobárnu havrani sami pro sebe. Teď poletovali rozčileně kolem a chovali se jako komáři před bouřkou. Nebylo by špatné, kdyby si jich všiml někdo zezdola.

Už brzo se stane něco hrozného.

Vás to taky napadlo, že?

Nebyli jste sami.

„Co to do nich vjelo?“ vykřikl Mrakoplaš do sílícího hluku.

Hlavní knihovník se rychle sehnul a nad hlavou mu zasvištěl jeden z těžkých grimoárů, který vyletěl ze své police. Kniha zůstala chvíli viset ve vzduchu a třásla sebou na konci řetězu, ale pak se rychle snesla dolů a dopadla na Podrobnou rukověť daemonologie, která sebou neklidně smýkala na čtecím pultíku.

„Oook!“ prohlásil knihovník.

Mrakoplaš se opřel ramenem o třesoucí se regál a násilím a vlastním tělem zasunul neklidně šustící svazky nazpět. Hluk byl strašlivý.

Magické knihy žijí tak trochu svým vlastním životem. Některé až příliš bujným — tak například první vydáni Nekrotelecomiconu, muselo být uzavřeno mezi dvěma silnými kovovými deskami, kniha Spisek o pravém umění levitačním strávila posledních sto padesát let ve zšeřelém přítmí mezi stropními trámy a Fordgeho mirakulózní výčet vší mažije sexuální je uložen ve vaně plné ledu v samostatné místnosti. Konkrétně pro tuto knihu platí předpis, že do ní mohou nahlédnout jen mágové starší osmdesáti let, a přednostně ti mrtví.

Jenže běžně používané grimoáry a inkunábule na hlavních policích byly neklidné jako obyvatelé kurníku, do kterého se pode dveřmi prohrabává kuna. Zpod jejich zavřených desek se ozývalo tlumené škrabání podobné zvuku stovek malých pářátků.

„Co jsi říkal?“ křikl Mrakoplaš.

„Oook!“[1]

„To je pravda!“

Mrakoplaš, který jako čestný zástupce hlavního knihovníka zatím nepokročil za obyčejné zařazování knih nebo podávání banánů, musel obdivovat způsob, jakým se knihovník proplétal mezi policemi; tu přeběhl černou kožnatou dlaní přes rozechvělou vazbu, tam tichým opičím huhláním uklidnil vystrašenou encyklopedii.

Po nějaké chvíli se začala knihovna uklidňovat a Mrakoplaš cítil, jak napětí povoluje.

V každém případě to však byl klid velmi křehký. Tu a tam zašustila nějaká stránka. Ze vzdálených polic se občas ozvalo zlověstné zavrzání knižního hřbetu. Po překonání počáteční paniky byla teď knihovna napjatá a ostražitá jako angorská kočka v továrně na houpací křesla.

Knihovník ukončil procházku uličkami mezi regály. Do jeho obličeje by se mohla zamilovat snad jen pneumatika silničního tahače, ale zato na ní neustále lpěl slabý úsměv. Podle způsobu, jakým zalezl do svého pelechu pod stolem a přikryl si hlavu přikrývkou, však Mrakoplaš v téhle chvíli snadno poznal, že jeho nadřízený má vážné obavy.

Prohlédněme si Mrakoplaše, který nejistě vyhlíží mezi rozmrzelými regály. Na Ploše existuje osm magických tříd. Mrakoplašovi se po šestnácti letech pobytu na Univerzitě zatím nepodařilo dostat se ani do té první. Pravdou je, že několik z jeho profesorů dospělo k názoru, že Mrakoplaš je ten vzácný typ, který není schopen působit ani v nulté úrovni, do které se většina obyčejných lidí prostě narodí. Jinak řečeno, vznikla dokonce domněnka, že až Mrakoplaš zemře, stoupne o nějakou tu setinku procenta průměrná magická schopnost zeměplošské populace.

Mrakoplaš je vysoký, hubený a nosí řídký plnovous. Jeho vousy ovšem budí ten zvláštní dojem, jaký budí na tvářích všech lidí, kteří nejsou typově „přirozenými vousonosiči“. Na sobě má temně červené roucho, které pamatuje lepší roky, pravděpodobně lepší desetiletí. Že je mág, poznáte snadno podle jeho špičatého klobouku s olámaným okrajem. Klobouk má vpředu vyšito stříbrnou nití a velkými písmeny slovo MÁK. Vyšívat ho musel člověk, jehož zručnost byla ještě pochybnější než jeho vzdělání. Klobouk má sice na špičce hvězdu, ale většina zlatých zekínů už z ní opadala.

Mrakoplaš si narazil klobouk na hlavu, protlačil se štěrbinou mezi pootevřenými křídly těžkých dveří a vyšel do zlatavého odpoledního světla. Bylo ticho a klid, jež rušilo jen hysterické krákorání havranů, kteří zmateně kroužili kolem Věže umění.

Mrakoplaš je chvíli pozoroval. Univerzitní havrani — to byla pěkně tuhá ptačí parta. Z bohorovného klidu je mohlo vyvést jen něco skutečně výjimečného.

Jenže na druhé straně —

— obloha byla světle modrá s nádechem do zlatova a jen tu a tam po ní líně pluly sněhobílé obláčky, jejichž barva se v prodlužujícím slunečním světle měnila v růžovou. Prastaré kaštany na čtvercovém nádvoří byly v plném květu. Z kteréhosi otevřeného okna se nesl zvuk houslí, na které cvičil jeden ze studentů. Falešně. Nic, o čem byste mohli prohlásit, že je to hrozivé.

Mrakoplaš se opřel o kamennou zeď vyhřátou sluncem. V tu chvíli zařval.

Budova se třásla. Cítil, jak mu záchvěvy v podobě jemné rytmické rezonance pronikají do rukou i nohou. Třas měl přesně ten správný kmitočet, který vzbuzuje nekontrolovatelnou hrůzu. Samy kameny se vlastně chvěly hrůzou.

Pak zaslechl slabý cinkavý zvuk a podíval se na zem. Ozdobná litinová mříž chránící ústí jedné z odpadových stok se odsunula a z něj vystrčila hlavu univerzitní krysa. Když se vyškrabala ven, vrhla zoufalý pohled na Mrakoplaše, ale pak se rozběhla přes nádvoří a za ní následoval tucet jejích soukmenovkyň. Některé z krys byly oblečené, ale to nebylo nic neobvyklého, protože výjimečně vysoká hladina zbytkové magie prováděla s geny univerzitních tvorů podivné věci.

Mrakoplaš se vyděšeně rozhlédl kolem a uviděl další řady šedých tělíček, která vybíhala prakticky ze všech kanalizačních otvorů a pádila k vnějším zdem. Listy břečtanu, obrůstajícího stěnu za jeho zády, se divoce zazmítaly, na rameno mu dopadlo v zoufalém pohrdání smrtí několik krys, které se svezly po Mrakoplašově rouchu na zem a rozběhly se za svými družkami. Jinak ho krysy naprosto ignorovaly, ale to zase tak zvláštní nebylo, protože Mrakoplaše ignorovala většina živých tvorů.

Obrátil se, vběhl do budovy a s rozevlátým rouchem, jehož podolek mu pleskal kolem nohou, pádil chodbami, až doběhl k pracovně kvestora univerzity. Zabušil na dveře, které zaskřípaly a pomalu se otevřely.

„Podívejme, to je přece, hm, ten, ehm, Mrakoplaš, že?“ řekl rektorův zástupce bez valného nadšení. „Copak se děje?“

„Potápíme se!“

Kvestor na něj chvilku mlčky zíral. Jmenoval se Pozinkl. Byl vysoký, šlachovitý a vypadal, jako by byl v minulém životě koněm a v současném ho to jen o chlup minulo. Většina lidí měla dojem, že se na ně dívá spíš zuby než očima.

„Říkáte, potápíme?“

„Jo. Krysy opouštějí Univerzitu!“

Kvestor na něj vrhl další nejistý pohled.

„Pojďte dovnitř, Mrakoplaši,“ řekl pak laskavě. Mrakoplaš šel za ním, spolu přešli nízkou temnou pracovnu a došli k oknu. Okno vyhlíželo daleko do kraje, přes zahrady k řece, která se pomalu a mírumilovně plazila k moři.

„Nepřeháníte to trochu?“ zeptal se kvestor.

„Co jestli nepřeháním?“ zeptal se Mrakoplaš s nejistým pocitem viny.

„Víte, tohle je totiž budova,“ vysvětloval mu trpělivě kvestor. A jako většina mágů postavených před nějakou nepochopitelnou záhadu si začal balit cigaretu. „Není to loď. To se celkem snadno pozná. Žádné želvy plující kolem, žádné podpalubí, plachty a takové ty věci. Možnost, že by se budova potopila, je velmi malá, nemyslíte? Jinak bychom, ovšem, museli obsadit kůlny a altány a vyplout k pobřeží. Hm?“

„Ale krysy —“

„Řekl bych, že do přístavu dorazila loď se zrním. Nebo je to nějaký, hm, jejich jarní obřad.“

„Jsem si jistý, že jsem cítil, jak se třese budova,“ pokoušel se nejistě Mrakoplaš. Tady, v tiché klidné místnosti, s ohněm praskajícím v krbu, už si tím nebyl tak jistý.

„Nějaký náhodný otřes. Třeba si Velká A’Tuin říhla, nebo něco podobného. Měl byste se sebrat, hm, vážně. Nepil jste náhodou, že ne?“

„Ne!“

„Hm. A napil byste se?“

Pozinkl se přesunul k barové skříňce z tmavého dubu, vytáhl z ní dvě sklenky a naplnil je vodou ze džbánu.

„V téhle denní době mám nejraději sherry,“ prohlásil a pozvedl v magickém gestu ruce nad sklenicemi. „Jen mi řekněte, hm, máte raději sladké, nebo sušší?“

„Raději ne,“ odpověděl Mrakoplaš. „Možná že máte pravdu. Půjdu a chvíli si odpočinu.“

„To je skvělý nápad.“

Mrakoplaš se vydal na zpáteční cestu studenými kamennými chodbami. Občas položil dlaň na stěnu, na chvíli se zaposlouchal do ticha a pak vždycky zavrtěl hlavou. Když přecházel nádvoří, spatřil hejno myší, které se vyhrnuly po schodech z obvodové galerie a zamířily k řece. Mrakoplašovi se najednou zazdálo, že se hýbe i zem, po které malí hlodavci běží. Když se sehnul, aby se ujistil, že ho šálí zrak, pochopil, že mu oči slouží skvěle. Zem byla pokryta mravenci.

Nebyli to obyčejní mravenci. To staletí, během kterých vsakovala magie do stěn Neviditelné univerzity, s nimi provedla podivné věci. Někteří z nich za sebou táhli malinké vozíčky, jiní jeli na osedlaných broucích, ale všichni se snažili opustit Univerzitu co nejrychleji. Tráva ve směru jejich cesty se zmítala jako v poryvech silného větru.

Shora se ozval zvláštní zvuk a Mrakoplaš zvedl hlavu. Uviděl pruhovanou matraci, která se pomalu vysunula z jednoho z horních oken a vrhla se dolů na dláždění. Po krátké chvilce, ve které, jak se zdálo, nabírala dech, se maličko pozvedla nad zem. Pak se začala cílevědomě posunovat přes trávník směrem k bráně z nádvoří a mířila přímo na Mrakoplaše, kterému se před ní podařilo tak tak uskočit. Zaslechl štěbetání vysokých hlásků, a než se naducaná matrace vydala na další cestu, zahlédl pod pruhovanou tkaninou tisíce malých odhodlaných nožiček, které ji poháněly. Dokonce i štěnice byly na pochodu a v obavě, že by nemusely najít tak pohodlný útulek, jaký obývaly až do dnešního dne, rozhodly se, že nic neponechají náhodě a vezmou si domov s sebou. Jedna ze štěnic na Mrakoplaše zamávala a kvíkla na pozdrav.

Mrakoplaš začal couvat a ustupoval tak dlouho, až se mu něco zezadu dotklo nohou, a po zádech mu přeběhl mráz. Zjistil, že je to kamenné sedátko. Upřeně se na ně zadíval. Nezdálo se, že by mělo někam na spěch, naopak, ani se nehnulo. Vděčně se na ně posadil.

Pro to všechno musí být nějaké přirozené vysvětlení, pomyslel si. Nebo alespoň nějaké docela normální nepřirozené.

Skřípavý zvuk ho přinutil obrátit pohled k budovám na druhé straně trávníku.

Pro tohle však přirozené vysvětlení ani být nemohlo. Po římsách a okapových rourách se neuvěřitelně pomalu, v tichu přerušovaném jen občasným zaskřípěním kamene o kámen, spouštěly chrliče. Opouštěly střechu.

Je škoda, že Mrakoplaš nikdy neviděl film, natož film zpomalený, protože pak by byl možná schopen popsat přesněji, co viděl. Ta stvoření se nepohybovala, postupovala v řadě trhavých sekvencí a prošla kolem něj v dlouhém procesí složeném hlavně ze zobáků, hřív, křídel, pařátů a holubího trusu.

„Co se děje?“ Věta, která se mu v zoufalství vydrala z vyschlého hrdla, zněla spíš jako zakvákání.

Věc s obličejem skřeta, tělem harpyje a nohama husy k němu otočila hlavu sérií kratičkých škubnutí a promluvila hlasem, který by mohl znázorňovat peristaltiku hor (i když celkový dunivý efekt byl poněkud pokažen tím, že věc nedokázala zavřít ústa).

Věc řekla: „—líží se su-er-ág! —rchni, kdo —ůžeš!“

„Cože?“ Mrakoplaš nic nechápal, ale věc už byla o kus dál a neohrabaně poskakovala napříč starobylým trávníkem.[2]

Mrakoplaš zůstal ochromeně sedět a teprve po nějakých deseti vteřinách se mu z úst vydralo poděšené zakvíknutí a on vyrazil tak rychle, jak to jen dokázal.

Zastavil se až ve svém pokoji v budově knihovny. Nebyl to zvlášť zařízený pokoj, používal se hlavně jako skladiště starého nábytku, ale byl to jeho domov.

U jedné tmavé stěny stála skříň. Nebyla to taková ta směšná moderní věcička, dobrá akorát tak na to, aby se do ní ukryl vyděšený smilník ve chvíli, kdy se v zámku bytu nečekaně ozve manželův klíč. Tohle byla důstojná dubová záležitost, temná jako bezměsíčná noc, v jejíchž hlubinách se plížila a množila ramínka na šaty a na dně se hemžily skupinky lichých bot. Je docela možné, že skříň byla dveřmi do nějakého pohádkového světa, ale to se nikdy nikdo neodvážil zjistit, protože vnitřek skříně vyplňoval morový zápach naftalínových kuliček proti molům.

Nahoře na skříni, zabalená ve zbytcích zažloutlého papíru a starých prostěradel, ležela obrovská truhlice pobitá mosazným kováním. Vystupovala pod jménem Zavazadlo. Proč se Zavazadlo rozhodlo dát se vlastnit právě Mrakoplašem, to vědělo jen ono samo a ono to nikdy neřekne. Je však třeba říci, že žádná z pomůcek v dějinách cest a cestovního ruchu nemá tak záhadnou a temnou historii. Dala by se snad popsat jako napůl truhla a napůl vraždící maniak. Zavazadlo mělo množství neobvyklých vlastností, které se mohly podle situace objevit hned, nebo také nikdy, ale jednou z nich se od ostatních mosazí okovaných truhel zásadně lišilo. Chrápalo. Zvuk, který se mu dral zpod víka, zněl, jako by uvnitř někdo pomalu přeřezával silný trám.

Zavazadlo bylo možná magické. Mohlo být strašlivé. Ale ve své rozporuplné duši chovalo laskavou náklonnost ke každému dalšímu zavazadlu v celém existujícím mnohovesmíru a zimy nejraději trávilo v hlubokém spánku nahoře na skříni.

Mrakoplaš do něj udeřil násadou koštěte a zvuk pily umlkl. Pak si nacpal do kapes různé potřebné i nepotřebné věci z krabice od banánů, kterou používal jako toaletní stolek, a vyrazil ke dveřím. Nemohl si nevšimnout, že jeho matrace zmizela, ale na tom celkem nezáleželo, protože byl pevně rozhodnut, že už v životě na matraci spát nebude.

Zavazadlo přistálo na zemi s mocným zaduněním. Po několika vteřinách se s nesmírnou opatrností zvedlo na stovky svých růžových nožiček. Zakývalo se dopředu a dozadu, protáhlo si každou nožku, pak otevřelo víko a zazívalo.

„Tak jdeš, nebo ne?“

Víko se s klapnutím zavřelo. Zavazadlo uvedlo do pohybu nohy, které se přesunuly podle složitého vzorce tak, že jeho čelo směřovalo ke dveřím, a vyrazilo za svým pánem.

Knihovna se stále halila do podivné atmosféry napětí, kterou jen tu a tam porušilo zacinkání řetězu[3] nebo tlumené zašustění stránek. Mrakoplaš se sehnul pod stůl a vytáhl ven knihovníka, který se pořád ještě choulil pod svou pokrývkou.

„Pojďte, povídám!“

„Oook.“

„Koupím vám panáka,“ uchýlil se Mrakoplaš v zoufalství k poslednímu přesvědčovacímu prostředku.

Knihovník se rozbalil jako čtyřnohý pavouk. „Oook?“

Mrakoplaš opičáka vytáhl z jeho pelechu napůl násilím a vlekl ho ke dveřím. Nemířil k hlavní bráně, ale do zadní části univerzitních pozemků, kde bylo ve zdi několik uvolněných kamenů, které už skoro dva tisíce let nabízely studentům i po uzavření bran celkem pohodlnou cestu do vnějšího světa. Pak se najednou zastavil tak prudce, že mu knihovník narazil do zad a Zavazadlo je oba srazilo na zem.

„Oook!“

„U všech bohů!“ prohlásil Mrakoplaš. „Koukněte na tohle!“

„Oook?“

Od mříže kuchyňského větráku, který se črtal těsně u země, se valil lesklý černý proud. Každá z těch několika už vyšlých hvězd se zrcadlila v milionech drobných černých krovek.

Mrakoplaše však neznepokojil pouhý pohled na ty miliony švábů. Vyděsilo ho, že pochodovali jednotným krokem v uspořádaných řadách po stu jedincích. Samozřejmě že stejně jako všichni ostatní neformální obyvatelé Neviditelné univerzity byli i švábi poněkud zvláštní, ale na zvuku milionů drobných nožiček, dopadajících v dokonalém rytmu na dlažbu, bylo něco obzvláště odpudivého.

Mrakoplaš pochodující proud opatrně překročil. Knihovník ho přeskočil.

Zavazadlo je pochopitelně následovalo a zadním traktem se rozlehly zvuky, jako by někdo zastepoval na pytli čipsů.

Mrakoplaš nakonec přinutil Zavazadlo opustit akademickou půdu hlavní branou, protože jinak by vybouralo díru v už tak chatrné zdi. On a knihovník vylezli z Univerzity zadem, společně s ostatním hmyzem a drobnými vyplašenými hlodavci. Mrakoplaš věřil, že pár piv, vypitých pěkně v klidu, mu umožní vidět celou situaci v jiném světle, a když ne, dokážou to ta další. Rozhodně to stálo za pokus.

A právě proto nebyl při večeři ve Velké síni. Jak se ukáže, bylo to nejdůležitější nezkonzumované jídlo v jeho životě.

Kdesi v zadním traktu Univerzity něco tiše zazvonilo. Na kovových hrotech, které chránily korunu zdi, se pevně zachytila vržená kotva s lankem. O chvilku později už na dláždění vnitřního dvora dopadla tiše a pružně černě oděná štíhlá postava a rozběhla se směrem k Velké síni, kde rychle zmizela v bludišti stínů.

Stejně by si jí nikdo nevšiml. Na druhé straně univerzitních pozemků se k bránám blížil supermág. Na místech, kde se jeho nohy dotkly kamenů dláždění, tryskaly ze země modré jiskřičky a v jejich žáru se odpařovaly krůpěje večerní rosy.

Bylo velmi horko. Obrovský krb na pootočné straně Velké síně byl prakticky rozžhavený do ruda. Mágové jsou velmi zimomřiví, takže v nárazech tepla sálajícího z hučících polen se tavily svíce šest metrů od krbu a na polituře dlouhých stolů naskakovaly puchýře. Vzduch v místnosti modral tabákovým kouřem, který byl neřízenými proudy zbytkové magie tvarován do podivných obrazců… Ve středu nejdelšího stolu spočívalo kompletní tělo upečeného prasete, jehož výraz jasně naznačoval, jak silně se ho dotkl fakt, že ho někdo zabil, aniž počkal, až dožere poslední jablko. Kousek od něj se pomalu měnil máslový model Univerzity v kaluž rozteklého tuku.

Pivo teklo proudem. Tu a tam zpívaly skupinky zarudlých šťastných mágů prastaré pijácké písně, které zahrnovaly množství pleskání do stehen a výkřiků „Ohó!“. Jediná možná omluva pro tohle chování spočívá v tom, že mágové žijí v celibátu a musí si najít zábavu tam, kde to jde.

Další důvod tohoto družného veselí byla skutečnost, že se nikdo nepokoušel nikoho zabít. To je v magických kruzích stav velmi vzácný.

Vyšší magické úrovně jsou místa velmi nebezpečná. Každý mág se snaží vypudit kolegu nad sebou tím, že šlape na prsty kolegům pod sebou. Říci, že mágové jsou od přírody zdravě soutěživou sociální skupinou, by bylo stejné, jako prohlásit o piraňách, že jídlo jen tak oďobávají. Protože po Velké magické válce zůstaly celé rozsáhlé oblasti Zeměplochy neobývatelné[4], měli mágové zakázáno vyrovnávat si své neshody pomocí magie. Jednak to působilo mnoho nepříjemností především větší části obyčejné populace, a navíc bývalo dost často těžké odhadnout, která z kouřících hromádek mastných sazí je vítězem. Mágové se tedy vrátili k mnohem mírnější tradici nožů, tajemných jedů, škorpionů v botách a složitých pastí, v nichž hlavní roli hrávalo jako břitva nabroušené kyvadlo.

Na Svátek malých bohů se však považovalo za vrchol netaktnosti a nevychovanosti zabít bratra — mága a většina z přítomných si dokonce nechala volně splývat vlasy beze strachu, že je jimi někdo během večera uškrtí.

Arcikancléřská židle byla prázdná. Antivir Zcestyhusa večeřel ve své pracovně, jak přináleží muži, který se měl stát budoucím arcikancléřem. Po vážném rozhovoru s těmi starými mágy, kteří ještě tak docela nepropadli stařecké senilitě, ho dnes ráno vybrali bohové. Navzdory tomu, že jeho věk už překročil osmdesátku, se Zcestyhusa cítil poněkud nervózní a ze svého druhého kuřete pozřel sotva pár soust.

Během několika minut bude muset pronést řeč. Za dnů bujarého mládí hledal Zcestyhusa sílu na podivných místech, zápasil v planoucích osmiúhelnících s démony, upíral zraky do míst, o kterých nesmí obyčejný člověk ani snít, a dokonce se mu podařilo oblafnout Výbor univerzitních sponzorů, ale nic v celých osmi kruzích nicoty mu nepřipadalo tak strašné jako pár set tváří, které se k němu měly zanedlouho obrátit závoji cigaretového dýmu.

Už brzo pro něj přijdou heroldi. Vzdychl, odstrčil nedotčený puding, přešel rozlehlou pracovnu, postavil se před velké zrcadlo a začal šátrat v záhybech svého roucha, kam si uložil poznámky.

Když je našel a poněkud uspořádal, odkašlal si.

„Drazí bratři v rouchu,“ začal, „nedokážu vám ani vypovědět, jak jsem…, ehm…, rozhlížím se kolem sebe a zrak mi ulpívá na tvářích arcikancléřů zemřelých dřív, než…“ Zarazil se, znovu si uspořádal papírky s poznámkami a pokračoval o něco jistěji. „Když tady tak dnes večer stojím, připomíná mi to historku o trojnohém podomním obchodníkovi a…, ehm…, kupcových dcerách. Ten kupec měl tři dcery…“

Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ zabasoval Zcestyhusa a krátkozrakýma očima zamžoural do poznámek.

„Ten kupec,“ zahuhlal, „takže ten kupec…, ehm… ano, ten kupec měl tři dcery. Byly tři…? Určitě. Ano, byly. Kupec měl tři dcery. Zdálo by se, že…“

Podíval se do zrcadla a najednou se obrátil.

Pokusil se říci: „Co jste z…“

A zjistil, že jsou přece jen horší věci než veřejné projevy.

Drobná temná postava, která se plížila opuštěnými chodbami sice zaslechla hluk, ale nijak si ho nevšímala. V oblastech prosycených magií nebyly podobné nepříjemné zvuky nic zvláštního. Vetřelec očividně něco hledal. Nebyl si jistý co, věděl jen, že až to uvidí, určitě to pozná.

Netrvalo dlouho a hledání ho zavedlo do Zcestyhusovy pracovny. Vzduchem se vinuly husté praménky mastného kouře. V prostoru se vznášely drobné částečky sazí a na podlaze bylo vypáleno několik skvrn ve tvaru lidské nohy.

Temná postava se otřásla. Nikdy se nedalo předem odhadnout, co najdete v obydlí mágů. Postava zahlédla svou mnohonásobnou podobu v obrovském popraskaném zrcadle, upravila si kapuci na hlavě a dala se do hledání.

Pohybovala se jako někdo, kdo se řídí jakýmsi vnitřním hlasem. Tiše přešla místnost a zastavila se u stolku, na kterém stála velká odřená kulatá krabice ze silné kůže.

Hlas, který se ozval zevnitř, zněl, jako by pronikal několika vrstvami hustého koberce. Konečně! Co tě tak zdrželo?

„Zajímalo by mě, jak vlastně tenkrát všichni začínali? Myslím v těch dávnejch dobách, co ještě žili opravdoví mágové a o nějakejch pitomejch čarodějnejch úrovních nebylo ani řeči! Prostě vyšli ven a — udělali to. Bac ho!“

Jeden nebo dva z návštěvníků zšeřelého baru hospody U Zašitého bubnu se při Mrakoplašových výkřicích podívali jejich směrem. Museli to být nováčci ve městě. Štamgasty ani nenapadlo všímat si nečekaných zvuků, jako byly bolestné výkřiky nebo smrtelný chropot. To by jejich zdraví nijak neprospělo. V některých částech města nemusel zvědavý člověk jen brzo zestárnout, mohl dokonce zmizet s olověným závažím na nohou v Ankhu.

Mrakoplašovy ruce se nekoordinovaně rozmachovaly nad stolem pokrytým změtí prázdných sklenic. Už se mu skoro podařilo zapomenout na šváby. Ještě nějaká ta sklenice a třeba zapomene dokonce i na matraci.

„Huííí! Ohnivá koule. Fííí! Zmizí jako dým! Vuu-uš! — Promiňte!“

Knihovník rychle postavil převrácenou sklenici se zbytkem piva a s vyčítavým pohledem ji odsunul z dosahu Mrakoplašových mávajících paží.

„Doopravdická magie.“ Mrakoplaš potlačil říhnutí.

„Oook.“

Mrakoplaš chvíli zíral do zbytků piva a pěny na dně své sklenice. Pak se s nesmírnou opatrností sehnul a s obavou, aby mu neupadla horní polovina hlavy, nalil trochu piva na talířek Zavazadlu. To se zatím povalovalo pod stolem, což byla svým způsobem úleva. Obvykle mu totiž dělalo ostudu, protože mělo ve zvyku plížit se lokálem, strkat do hostů a nutit je, aby ho krmili smaženými brambůrky nebo mu aspoň hodili burák.

Zmateně zapátral v turistické mapě své hlavy po místě, kde skončil klikatý pochod jeho myšlenek.

„Kde jsem to přestal?“

„Oook,“ napověděl mu knihovník.

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Oni žádnou tu šaškárnu, jako jsou řády a třídy, nepotřebovali, abys věděl. V ty době na to měli supermágy. Ti vždycky vyrazili do světa a vynalezli nový zaklínadla a zažili spoustu dobrodružství —“

Namočil prst do loužičky piva a načrtl na poškrabanou, špinavou stolní desku jakýsi obrazec.

Jeden z Mrakoplašových učitelů o něm kdysi prohlásil, že „popsat jeho neschopnost porozumět teorii magie jako nekonečnou by znamenalo připravit se o jediný výraz, který by alespoň zčásti zachycoval jeho neschopnost využít jí v praxi“. Tohle Mrakoplaš nedokázal pochopit. Měl námitky proti tvrzení, že na to, abyste byli mágem, musíte být honěný v magii. On o sobě věděl, že je mág, cítil to hluboko v hlavě. To, že je člověk dobrý v magii, s tím nemá nic společného. To bylo jen tak něco navíc, nikoho to přesně nedefinovalo.

„Když jsem byl ještě malej kluk,“ prohlásil mírně roztouženým tónem, „viděl jsem v jedny knize obrázek mága. Stál na vrcholku vysoký hory, mával rukama a pod ním se z moře vzpínaly obrovský vlny, jako se dělají na Ankhu, když je velkej vítr, a všude kolem něj se klikatily blesky —“

„Oook?“

„Jo, to já nevím proč ne, možná měl gumový podrážky,“ odsekl popuzeně Mrakoplaš a zasněně pokračoval, „v ruce měl hůl a na hlavě špičatej klobouk, jako mám já, a oči jako by mu zářily a ze špiček prstů mu vyletovaly takový paprsky a já si říkal, že to jednoho dne dokážu zrovna tak a —“

„Oook?“

„Tak jo, ale už jenom malý.“

„Oook.“

„A čím vlastně platíte? Co já vím, pokaždý, když vám někdo dá nějaký peníze, tak je spolknete.“

„Oook.“

„Fakt? To je ohromný.“

Mrakoplaš dokončil svou pivní kresbu. Znázorňovala hůlkovitou postavičku na útesu. Moc se mu nepodobala — kresba zvětralým pivem není zvlášť filigránské umění —, ale měl to být on.

„Vidíš, tím jsem chtěl být,“ dodal. „Pch! Žádný takový potulování od ničeho k ničemu. Všechny ty knihy a pomůcky, k čemu je to dobrý? Potřebujeme opravdickou magii!“

Ta poslední poznámka by mu jistě získala cenu dne za nejnesmyslnější výrok, kdyby ovšem na závěr ještě nedodal: „Škoda, že už žádní opravdoví supermágové neexistují.“

Pozinkl zabušil lžící do stolu.

Ve svém obřadním rouchu s purpurovou, žužmelínem[5] lemovanou kápí kruhu Pravých proroků a s šafránově žlutou šerpou mága šestého řádu kolem pasu vypadal skutečně impozantně. Mágem šestého řádu byl už pět let a čekal jen na to, až jeden z šedesáti čtyř zasvěcenců sedmého řádu natáhne brka, a uvolní mu tak místo. Byl ve velmi přátelské náladě. Nejenže právě skvěle povečeřel, ale ve svém bytě navíc ukrýval malou fiólu jedu, který byl zaručeně bez chuti a bez zápachu, jenž mu, když ho šikovně použije, zaručí postup během několika málo měsíců. Život je přece jen krásný.

Velké hodiny na konci haly se zachvěly a chystaly se odbít devátou.

Zvonění lžíce ani zdaleka nepřineslo kýžený výsledek. Pozinkl zvedl nad hlavu cínový korbel a udeřil s ním do stolu.

„Bratři!“ vykřikl a pozvedl ruku. Hukot v síni se pomalu tišil. „Děkuji vám. Prosím, abyste povstali a připravili se k obřadu, ehm, klíčů.“

Tu a tam se někdo zasmál, sál se naplnil tichým šepotem plným očekávání a mágové odstrkovali lavice, aby se postavili na nejisté nohy.

Dvojkřídlé vstupní dveře Velké síně byly zamčeny a zastrčeny třemi mohutnými závorami. Nově nastupující arcikancléř musel třikrát vyzvat k jejímu otevření a teprve pak se před ním obě křídla rozestoupí. To mělo symbolizovat, že byl zvolen společnou vůlí všech mágů. Nebo něco takového. Prapůvod obřadu už dávno zmizel v temnotě minulých dob, což byl nejlepší důvod pro jeho zachování.

Hovor v síni umlkl. Shromážděné mágstvo upřelo oči na mohuté vstupní dveře.

Ozvalo se tiché zaklepání.

„Běž pryč!“ zvolali sborem mágové a někteří z nich se při tom skvělém vtípku dusili smíchem.

Pozinkl pozvedl velký kovový kruh, na kterém byly navlečeny klíče k Univerzitě. Nebyly všechny kovové. Některé nebyly ani viditelné. A některé z nich vypadaly opravdu velmi podivně.

„Kdo buší na vrata Univerzity?“ zeptal se s patosem Pozinkl.

„Já.“

Na hlase bylo podivné jedno. Každý mág v síni by byl přísahal, že mluvčí stojí právě vedle něj. Většina z nich se dokonce ohlédla.

V té kratičké chvilce šokovaného ticha zaznělo ostré a krátké cvaknutí zámku. Přítomní s rostoucí hrůzou pozorovali, jak se tři těžké závory samy od sebe odsouvají, jak se obrovská křídla dveří z masivního dubu, který čas přetvořil v substanci těžší než kámen, vysouvají ze závěsů, jak se závěsy rozpalují do červena, pak do bíla a nakonec v záplavě jisker vybuchují. Pomalu a se strašlivou nevyhnutelností se dveře zřítily do Velké síně.

V kouři z hořícího dveřního rámu, který chytil od rozpálených závěsů, se rýsovala nezřetelná postava.

„U všech ďáblů, Antivire,“ prohlásil jeden mág stojící nedaleko vchodu, „tohle nemělo chybu!“

Když však postava vešla dovnitř, rychle zjistili, že to není očekávaný Antivir Zcestyhusa.

Cizinec byl přinejmenším o hlavu menší než nejmenší z přítomných mágů a na sobě měl jednoduché bílé roucho. Byl také o celá desetiletí mladší, přesněji řečeno, vypadal tak na deset let, a v jedné ruce svíral hůl, která byla mnohem vyšší než on.

„Koukněte, vždyť to vůbec není mág —“

„Kde má kápi?“

„Co kápi, ale kde má klobouk?!“

Cizinec prošel davem užaslých mágů a zastavil se až před hlavním stolem. Pozinkl pohlédl dolů, do toho mladého obličeje rámovaného záplavou plavých vlasů, a jediné, co viděl, byly dvě zlaté oči, které zářily vnitřním světlem. Měl pocit, že ty oči jsou zaostřeny do místa nějakých deset centimetrů za temenem jeho hlavy. Pozinkl měl najednou dojem, že mu stojí v cestě, a že by tedy nebylo nejlepší vyjadřovat se příliš radikálně.

Sebral veškerou důstojnost a narovnal se v celé své výši.

„Co má tohle, ehm, znamenat?“ prohlásil, Musel připustit, že to neznělo příliš přesvědčivě, ale měl pocit, že mu upřený pohled zářících očí vygumoval z hlavy většinu slov.

„Přišel jsem,“ oznámil cizinec.

„Přišel. A proč?“

„Abych zaujal své místo. Kde je mé sedadlo?“

„Vy jste student?“ zeptal se zmatený Pozinkl, který zlostí zbledl.

„Jak se jmenujete, mladíku?“

Chlapec si ho přestal všímat a rozhlédl se po shromážděných mázích.

„Kdo z vás je nejmocnější mág?“ zeptal se. „Rád bych se s ním setkal.“

Pozinkl kývl hlavou. Dva kolejní zřízenci, kteří se během několika posledních minut nenápadně přesunuli za nezvaného hosta, se teď jako zázrakem objevili po jeho bocích.

„Vyveďte ho ven a vyhoďte ho na ulici,“ prohlásil Pozinkl. Zřízenci, mohutní a vážní muži, přikývli na znamení, že rozumějí. Sevřeli chlapcovy tenoučké paže rukama velikosti trsu banánů.

„Počkejte, až se o tom dozví váš otec,“ prohlásil Pozinkl pomstychtivě.

„On už o tom ví,“ odpověděl chlapec. Podíval se na oba zřízence a pokrčil rameny.

„Co se to tady vlastně děje?“

Pozinkl se ohlédl a uviděl, že mezi dýmajícími zárubněmi stojí Šrámoř Biliár, hlava řádu Stříbrné hvězdy. Zatímco Pozinkl inklinoval spíše k hubenosti, Biliár byl velmi rozlehlý, vypadal spíše jako malý upoutaný balon, který byl z jakéhosi důvodu obalen hedvábím a žužmelínem. Oba mágové stojící vedle sebe by dohromady vydali za dva průměrné muže.

Naneštěstí patřil Biliár k těm lidem, kteří se považují za nepřekonatelné znalce dětí a pyšní se schopností jim porozumět. Sehnul se tak hluboko, jak mu to nedávno pozřená večeře dovolila, a vystrčil k chlapci vousatou zarudlou tvář.

„Copak se děje, chlapče?“ prohlásil.

„Tenhle chlapec sem vnikl násilím a udělal to prý proto, že se chce setkat s nejmocnějším mágem,“ vysvětloval Pozinkl s notnou dávkou nesouhlasu. Pozinkl děti skoro nenáviděl a to byl možná důvod, proč ho naopak děti shledávaly velmi přitažlivým. V tomto okamžiku však musel vynaložit mnoho sil na to, aby z hlavy vypudil myšlenky na vyvrácené dveře.

„Ale na tom přece není nic špatného,“ zakvokal Biliár. „Každý pořádný kluk chce být mágem. Když jsem byl chlapcem, taky jsem chtěl být mágem. Nemám pravdu, mladý muži?“

„Jste mocný?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli jste mocný? Jak velký mág jste?“

„Mocný?“ řekl Biliár. Vzpřímil se, prsty si přejel po své šerpě mága osmého řádu a mrkl na Pozinkla. „No, dost mocný. Tak mocný, jak už mágové bývají.“

„Dobře, vyzývám vás. Ukažte mi své nejmocnější kouzlo. A až vás porazím, tak budu arcikancléřem.“

„Poslyš, ty nevychovaný—“ začal Pozinkl, ale jeho protest zanikl ve výbuchu smíchu přihlížejících mágů. Biliár se plácal do kolen, přesněji řečeno tak daleko do nohou, kam dosáhl.

„Takže souboj, co?“ prohlásil. „To je podařené, he?“

„Souboje jsou zakázány, jak dobře víte,“ zamračil se Pozinkl. „Vždyť je to všechno nesmysl. Nevím, kdo za něj zničil ty dveře, ale nemám v úmyslu tady stát a přihlížet, jak plýtváte naším časem —“

„No, no,“ zabručel Biliár. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Peníz.“

„Peníz, pane,“ vyštěkl na něj Pozinkl.

„Tak se na to podívejme, Penízi,“ začal Biliár, „ty bys chtěl vidět mé nejlepší kouzlo, co?“

„Ano.“

„Ano, pane,“ uskřípl Pozinkl. Peníz se na něj bez jediného mrknutí podíval pohledem starým jako sám čas. Byl to pohled, který se vyhřívá na pustých a temných pobřežích lávových ostrovů a nikdy ho to neznudí. Pozinkl najednou ucítil, že mu vysychá v ústech.

Biliár zvedl ruku v gestu žádajícím o klid. Pak si s divadelní pompou vyhrnul levý rukáv a natáhl ruku.

Shromáždění mágové ho se zájmem pozorovali. Bylo téměř pravidlem, že příslušníci osmé úrovně už byli nad obyčejnou magii povzneseni. Svůj čas trávili jednak meditacemi — většinou o složení nejbližšího menu —, jednak tím, že se více méně vyhýbali přílišné pozornosti ambiciózních příslušníků sedmé úrovně. Tohle bude moc zajímavý pohled.

Biliár se na chlapce přátelsky ušklíbl. Chlapec mu škleb opětoval s pohledem zaostřeným někam deset centimetrů za temeno hlavy starého mága.

Biliár, mírně nesvůj, zkusmo zavířil prsty. Najednou měl dojem, že se nejedná jen o obyčejnou hru, kterou měl na mysli, a cítil nepřekonatelnou touhu udělat patřičný dojem. Ta však byla rychle zatlačena do pozadí návalem dotčeného zahanbení nad vlastní nejistotou, která ho nepochopitelně vyváděla z míry.

„Tak já ti ukážu třeba —“ zhluboka se nadechl, „— úžasnou Maligreeovu zahradu.“

Mezi účastníky večeře se rozlehl tichý šum. V historii celé Univerzity existovali jen čtyři mágové, kterým se podařilo provést kompletní kouzlo a stvořit zahradu celou. Větší množství mágů dokázalo stvořit stromy a květiny, několik dokonce ptáky. Nebylo to příliš mocné kouzlo, nedokázalo přenášet hory, ale když chtěl někdo dostat do zahrady oživující detaily, musel do složitých slabik a rytmu Maligreeho zaklínadla vložit obrovské množství cviku a zkušeností.

„Jak vidíš,“ pokračoval Biliár, „rukáv mám prázdný.“

Rty se mu začaly pohybovat. Ruce se pozvedly. Na dlani jedné z nich zasyčela kalužinka zlatých jisker, ta se na okrajích vychlípla nahoru a začala růst.

Vytvořila jemnou kouli a v té se pomalu objevovaly podrobnosti…

Legenda říkala, že Maligree, jeden z posledních skutečných pramágů, stvořil zahradu jako malý soukromý a nadčasový vesmír, kde by si mohl v klidu zakouřit nebo popřemýšlet a nerušily ho při tom žádné světské starosti. Už to bylo samo o sobě záhadou, protože ani jeden mág si nedovedl představit, jaké světské starosti může mít bytost mocná jako pramág. Ať už byly Maligreeho pohnutky jakékoliv, postupně se do svého světa uzavíral víc a víc a jednoho dne za sebou zavřel vstupní branku navždy.

Koule na Biliárově dlani se rychle měnila v miniaturní zahradu. Mágové stojící v nejbližším okolí mu obdivně nahlíželi přes ramena a upírali oči do šedesáticentimetrové koule, ve které bylo vidět drobnou, květinami posetou krajinu. Zhruba v jejím středu bylo jezírko, provedené do poslední vlnky, a v pozadí za romanticky vyhlížejícím pralesem se zvedaly hřebeny narudlých hor. Ze stromu na strom přeletovali droboučcí ptáci, menší než včely, a jelení pár, velký sotva jako myši, zvedl hlavu od zeleného pažitu a upřel velké hnědé oči na Peníze.

„Je to docela dobré,“ řekl Peníz, který nehnul ani brvou. „Dej mi to.“

Vzal téměř nehmotnou kouli mágovi z ruky a pozvedl ji do výše.

„Proč jsi ji neudělal větší?“ zeptal se.

Biliár si otřel čelo kapesníčkem lemovaným krajkou.

„No, proč,“ odpověděl chabě, protože ho Penízův napůl znuděný tón silně vyvedl z míry, „od dávných dob se síla a výkonnost toho zaklínadla dost —“

Peníz stál chvilku s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by něčemu zamyšleně naslouchal. Pak zašeptal několik slabik a dlaní pohladil povrch koule.

Ta se zvětšila. V jednom okamžiku to byla pouhá kulička v chlapcově ruce a v tom příštím…

… mágové stáli na chladné hebké trávě, na stinné louce, která se v mírných vlnách skláněla dolů k jezeru. Od hor vál svěží větřík provoněný tymiánem a vůní čerstvého sena. Obloha byla azurově modrá a na obzoru přecházela do fialkové.

Z paloučku mezi stromy pozoroval nově příchozí překvapený srnčí pár, který se tam pásl.

Pozinkl se vyděšeně podíval k zemi. Tkaničky u bot mu ozobával páv.

„ — „ začal, ale zase zmlkl. Peníz stále ještě držel v ruce kouli, ale teď to byla koule čirého vzduchu. Uvnitř, pokřivená jakoby pohledem rybího oka nebo silným dnem láhve, byla Velká síň Neviditelné univerzity.

Chlapec se rozhlédl po okolních stromech, zadíval se zamyšleně ke vzdáleným vrcholkům hor pokrytým sněhem a kývl na užaslé muže.

„Opravdu to není špatné,“ řekl. „Myslím, že si sem zajdu častěji.“ Rukama udělal podivný složitý pohyb, při kterém měli všichni přítomní pocit, že se obracejí naruby.

Stáli zase ve Velké síni a chlapec držel v ruce kouli, která se rychle zmenšovala. V těžkém vyděšeném tichu ji položil Biliárovi zpátky na dlaň a řekl: „Bylo to docela zajímavé. Teď udělám nějaké kouzlo já.“

Pozvedl ruce, podíval se na Biliára a nechal ho zmizet.

Propuklo pravé pandemonium, jak už to v takových chvílích bývá. V jeho středu stál naprosto klidný Peníz a kolem něj se šířil oblak mastného dýmu.

Pozinkl si zatím nevšímal okolního zmatku, pomalu se sehnul a opatrně sebral ze země paví pero. Zamyšleně si jmi přejel po rtech sem a tam, pohled mu sklouzl od zničených dveří k chlapci, pak ke křeslu arcikancléře, nevýrazná ústa se mu ještě zúžila a on se začal usmívat.

O hodinu později, když se nad městem rozduněl hrom a Mrakoplaš, který zapomněl na šváby i pochodující matraci, už si začal spokojeně zpívat, zavřel Pozinkl dveře arcikancléřovy pracovny a obrátil se ke svým kolegům.

Bylo jich šest a ve tvářích se jun zračily vážné starosti.

Byli tak ustaraní, jak si Pozinkl uvědomil, že naslouchali dokonce jemu, obyčejnému mágovi páté úrovně!

„Vlezl do postele,“ oznámil jim, „a předtím se napil teplého mléka.“

„Mléka?“ ujišťoval se jeden z mágů a v hlase mu zazněla dnes již unavená hrůza.

„Na alkohol je ještě příliš mladý,“ vysvětloval kvestor.

„Aha, no jistě. To ode mě bylo hloupé.“

Mág s hluboko zapadlýma očima najednou prohlásil: „Viděli jste, co udělal s těmi dveřmi?“

„Mně stačí, když vím, co udělal se starým Biliárem!“

„A co s ním udělal?“

„To raději ani nechci vědět.“

„Bratři, no tak, bratři,“ uklidňoval je Pozinkl. Přeletěl pohledem jejich ustarané tváře a pomyslel si: Příliš mnoho tučných večeří. Příliš mnoho líných odpolední, ve kterých se čeká, až sloužící přinese čaj. Příliš mnoho času stráveného v dusných místnostech čtením knih, které napsali dávno mrtví lidé. Příliš mnoho studeného brokátu a bláznivých obřadů. Příliš mnoho tuku. Celá Univerzita je právě tak zralá k tomu, aby někdo pozvedl její převrácený systém…

Nebo snad provedl systémový převrat…?

„Tak si říkám, ehm, jestli je celá tahle záležitost opravdu tak vážný problém?“ prohlásil.

Výpek Idilot z řádu Proroků netušeného stínu udeřil pěstí do stolu.

„Proboha, člověče!“ vykřikl. „Na Univerzitu se v noci přižene dítě, porazí dva z našich největších borců, usadí se na židli arcikancléře a ty přemýšlíš o tom, jestli to je, anebo není problém?! Ten kluk to má vrozené! Podle toho, co nám dneska večer ukázal, neexistuje na Ploše mág, který by se mu mohl postavit!“

„A proč bychom se mu vlastně měli stavět na odpor?“ zeptal se Pozinkl střízlivým tónem.

„Protože je mocnější než my!“

„Ano?“ Pozinklův hlas byl tak hladký, že by vedle něj sklo vypadalo jako zorané pole a med jako hromada štěrku.

„No, zaleží na tom, z které strany se na to podíváme —“

Výpek se zarazil. Pozinkl se na něj povzbudivě usmál.

„Hmmmm.“

To dlouhé chápavé zabručení vyšlo z úst Marmarika Mykadla, hlavy bratrstva Mrkající kápě. Sepjal prsty, obtížené přehršlí prstenů, a přes jejich špičky se ostře zadíval na Pozinkla. Kvestor jej nemohl ani cítit. Cítil, co se týkalo Mykadlovy inteligence, značnou nejistotu. Měl podezření, že jeho inteligence je pravděpodobně hodně vysoká a že za tím obličejem pokrytým sítí potrhaných žilek, se ukrývá mozek plný dokonale naleštěných a promazaných koleček, které se točí jako o závod.

„Nezdá se, že by se nějak zvlášť snažil své síly využít,“ prohlásil se zábleskem v očích Mykadlo.

„A co Biliár a Antivir?“

„Dětská chlubivost,“ prohlásil Mykadlo.

Ostatní mágové otáčeli hlavy střídavě k jednomu a hned zase ke druhému z nich. Měli nejasný dojem, že se tady děje něco, čemu tak docela nerozumějí.

Příčina, proč na Ploše nevládli mágové, byla nasnadě. Podejte dvěma mágům kus provazu, a oni ho pudově začnou táhnout každý na opačnou stranu. Snad to byl nějaký genetický znak, možná že příčinou toho byl jejich výcvik, faktem ale bylo, že mágové neměli schopnost ani ochotu ke vzájemné spolupráci. Když se měli dát dva, nebo dokonce tři z nich společně do práce, byl proti nim starý sloní býk samotář, jehož zachvátil zánět okostice, mírný a pracovitý jako mraveneček.

Pozinkl rozhodil ruce. „Bratři,“ prohlásil znovu, „cožpak nevidíte, co se stalo? Máme tady od přírody nadaného mladíka, který pravděpodobně vyrostl v izolaci někde na, ehm, nevzdělaném venkově. Když ucítil v kostech pradávné volání magie, vydal se nehostinnou divočinou, bez ohledu na neznámá nebezpečí, která by na něj mohla čekat cestou, za hlasem svého srdce a tady konečně došel na konec svého strastiplného putování. Opuštěný a osamocený hledal nás, hledal své učitele, vychovatele a mistry, kteří by vytříbili jeho nadání a talent a vedli jeho další kroky! A jací bychom to byli lidé a především mágové, kdybychom ho vyhnali do ledové zimní vichřice a odepřeli mu…“

Jeho skvostná řeč byla přerušena hlasitým zatroubením, kterým si Výpek Idilot vyčistil nos do velkého kostkovaného kapesníku.

„Ale vždyť do zimy je ještě daleko,“ prohlásil jeden z mágů bezohledně, „a venku je vlahá noc.“

„Ven do zrádně proměnlivého podzimního času,“ zavrčel na něj Pozinkl, „a prokletý byl by každý člověk, jenž by za těchto podmínek to, ehm, dítě…“

„Vždyť vlastně ani pořádně neskončilo léto!“

Mykadlo si zamyšleně přejel prstem po nose.

„Ten chlapec má hůl,“ řekl potom. „Kdo mu ji dal? Ptal jste se ho?“

„Ne,“ odpověděl mu roztržitě Pozinkl, který upíral zuřivý pohled na vlezlého kalendářního detailistu.

Mykadlo sklopil oči a začal si prohlížet hřbety vlastních rukou pohledem, který Pozinkl považoval za významný.

„No, já bych řekl, že žádný problém není tak velký, aby nemohl počkat do rána,“ prohlásil hlasem, který byl podle Pozinkla ostentativně znuděný.

„Ale u bohů, vždyť starého Biliára odčaroval bůhví kam!“ prohlásil Výpek. „A slyšel jsem, že v Antivirově pracovně zůstala jen hromádka mastných sazí!“

„Možná že se chovali poněkud hloupě a byla to zčásti i jejich vlastní vina,“ odpověděl mu Mykadlo diplomaticky. „Jsem si skoro jist, bratře, že ty by ses nedal v dovednostech umění zahanbit pouhým dítětem?“

Výpek zaváhal. „No, hm,“ prohlásil opatrně, „asi ne. Jistěže ne!“ Podíval se na Mykadlův nevinný úsměv a hlasitě se rozkašlal. „To nepřichází v úvahu, samozřejmě, že ne! Biliár byl skutečně hloupý, ale myslím si, že bychom nějaká předběžná opatření přece jen měli v zájmu opatrnosti —“

„Dobrá,“ vskočil mu do řeči vesele Mykadlo, „buďme opatrní, ale nechme to až na ráno. Bratři, myslím, že bychom mohli tuhle schůzi prozatím rozpustit. Chlapec spí, a když nic jiného, alespoň v tom nám ukazuje cestu. Ráno je moudřejší večera a v ranním světle vypadají věci mnohem líp.“

„Znám věci, u kterých to rozhodně neplatí,“ prohlásil zkušený Výpek, který už měl za sebou nejednu kocovinu a zásadně nevěřil mládí. Byl přesvědčený, že od mladých ještě nikdy nic dobrého nevzešlo.

Starší mágové se pustili chodbami zpět do Velké síně, kde zatím večeře dospěla k osmému chodu a zábava se pomalu dostávala do obrátek. Bylo by třeba mnohem víc, než je trocha té magie a pár zmizelých, abyste dostali mága od prostřeného stolu.

Z jakéhosi podivného důvodu Pozinkl a Mykadlo zůstali v předsálí pracovny nešťastného Zcestyhusy jako poslední. Každý z nich seděl na jednom konci dlouhého stolu a pozorovali se jako kočky. Kočka si dokáže sednout na jeden konec uličky a pozorovat jinou kočku na druhém konci uličky celé hodiny a provozuje duševní cvičení, proti kterým by se mysl Velkého mistra jevila jako rozbouřené moře. Naštěstí kočky proti mágům nic nemají. Ani jeden z našich mágů nebyl ochoten začít, dokud si v duchu neprojde celý budoucí rozhovor a nepřipraví se na odlišné varianty a eventuality, které by se mohly vynořit. Každý z nich chtěl být alespoň o jeden tah před soupeřem.

První, komu povolily nervy, byl Pozinkl.

„Všichni mágové jsou bratři,“ začal opatrně. „Měli bychom si navzájem věřit. Mám určitou informaci.“

„Jasně,“ přikývl Mykadlo. „Ty víš, co je ten kluk zač.“

Pozinklovy rty se nehlučně pohnuly, jak si rychle představoval pravděpodobný vývoj rozhovoru. „Nevíš ovšem jistě, že je to právě ta informace, kterou mám,“ prohlásil po chvíli.

„Můj milý Pozinkle, ty se totiž červenáš, když nepředloženě řekneš něco pravdivého.“

„Ale teď se nečervenám!“

„Přesně,“ ušklíbl se na něj Mykadlo. „Jedna nula pro mě.“

„Dobrá,“ připustil neochotně Pozinkl. „Ale ty si myslíš, že víš něco jiného.“

Tlustý mág pokrčil rameny. „Je to jen takové tušené podezření,“ pokýval hlavou. „Ale proč bych měl spolupracovat,“ převaloval s nelibostí po jazyku to téměř neznámé slovo, „s tebou, který jsi pouhým mágem pátého stupně? Jistě bych tu informaci získal snáz, kdybych pronikl přímo do tvého živého mozku. Neber si to jako urážku, rozuměj, ale rád bych tu informaci získal.“

Události několika následujících vteřin se sběhly příliš rychle, než aby jim nemág porozuměl, ale odehrálo se zhruba toto:

Pozinkl načrtl pod stolní deskou znamení Trudnomyslova urychlovače. Pak tiše vydechl několik slabik a vystřelil zaklínadlo, které s chvostem černého dýmu proletělo těsně nad stolem. Zhruba v polovině stolní desky se srazilo se stříbrnými hady mocného popelového deště — zaklínadla bratra Tichošlapa, které vyletělo ze špiček Mykadlových prstů.

Obě zaklínadla do sebe narazila, změnila se v kouli zeleného ohně a vybuchla, přičemž se celá místnost naplnila jemnými žlutými krystalky.

Mágové si vyměnili dlouhé pomalé pohledy, na kterých by se daly opékat jedlé kaštany.

Přímo řečeno, Mykadlo byl velmi překvapen. Byla to chyba, ale dalo se to čekat. Mágové osmé úrovně totiž nebývají vystaveni výzvám k souboji v magické dovednosti. Teoreticky melo existovat jen sedm dalších mágů, kteří by se mu mohli rovnat uměním a dovedností, protože každý mág nižšího stupně je… no prostě nižší. Proto byli mágové osmé úrovně příliš sebejistí. Na druhé straně Pozinkl byl jen mágem pátého stupně.

Boj o moc je na těch nejvyšších místech hodně náročný a dole u dna pravděpodobně ještě těžší, ale někde kolem středu je tak tvrdý, že byste z něj mohli vyrábět koňské podkovy. Na té úrovni už totiž všichni malověrní, líní, hloupí a smůlovatí odpadli, závodní pole se urovnalo a každý z mágů zůstal sám, obklopen ze všech stran smrtelnými nepřáteli. Zespoda mu hrozí neodbytní čtyřkaři, kteří se pokoušejí dostat na jeho místo, nebo ho dokonce nějakým způsobem přeskočit. Nad ním stojí arogantní šestky, které nemilosrdně dupou po každém, kdo projeví sebemenší ambice. A nesmíme zapomínat na bratrské pětky, které se hemží všude kolem a číhají na sebemenší příležitost, jak omezit tvrdou konkurenci. Mágové páté úrovně jsou nebezpeční, tvrdí, mají ocelové reflexy a malé, úzké oči, protože je neustále mhouří v té symbolické cílové rovince, na jejímž konci spočívá vytoužený cíl, cena cen — arcikancléřský klobouk. Mykadlo si začal uvědomovat, že bez novinky zvané spolupráce to asi zatím nepůjde. Tady měl k dispozici velmi slušnou sílu, kterou mohl za určitých podmínek využívat tak dlouho, jak to bude potřebné. Samozřejmě, až to nebude zapotřebí, může se jí vždycky nějak zbavit…

Protekce, pomyslel si Pozinkl. Slyšel ten výraz několikrát, i když ani jednou to nebylo na půdě Univerzity, a byl přesvědčený, že zhruba znamená, že vám někdo vysoko nad vámi pomůže k rychlejšímu postupu (aniž to pochopitelně ohrozí jeho samého). Samozřejmě že žádného mága by ani ve snu nenapadlo pomáhat některému ze svých kolegů nahoru, pokud v tom nebyla nějaká léčka končící likvidační četou. Už sama ta myšlenka pomoci konkurentovi byla… Ale na druhé straně zase by ten starý šašek mohl být nějaký čas skutečně užitečný a potom to může být všelijak…

Dívali se jeden na druhého se zdráhavým, pomalu rostoucím obdivem a bezbřehou nedůvěrou, ale každý z nich cítil, že je to právě ta nedůvěra, na kterou se může s jistotou spolehnout. A potom se uvidí.

„Jmenuje se Peníz,“ řekl Pozinkl. „Tvrdí, že se jeho otec jmenoval Faktradic.“

„Zajímalo by mě, kolik má bratrů,“ poškrabal se Mykadlo na bradě. „Cože?“

„Tak silná magie, jako je ta jeho, se v našem vesmíru neobjevila celá staletí,“ vysvětloval Mykadlo. „Odhadl bych to na nějaké čtyři tisíce let. Kdesi jsem o tom četl.“

„Faktradika jsme poslali do vyhnanství před třiceti lety,“ pokračoval Pozinkl v řeči. „Podle tajných záznamů se pak oženil. Je mi jasné, že jestli měl nějaké syny, ehm, stali se čaroději, ale není mi jasné, jak by—“

„Tohle už nepochází se studny magie. To vytrysklo ze samotného Magického prazdroje,“ řekl Mykadlo a pohodlně se opřel v křesle.

Pozinkl na něj zíral přes tuhnoucí kaluž dehtu.

„Magický prazdroj?“

„Mágův osmý syn bude pramág.“

„To jsem nevěděl!“

„No, ono se o tom taky moc nemluví.“

„To chápu, ale — pramágové existovali kdysi dávno, když byla magie mnohem mocnější, lidé, ehm, jaksi odolnější…, tenkrát to přece nemělo nic společného s tou…, s tím, ehm, no…, rozmnožováním.“ Pozinkl si v duchu pomyslel: Měl osm synů, to znamená, že to musel dělat osmkrát. Minimálně. No tohle!

„Pramágové mohou dělat cokoliv,“ pokračoval. „V těch dobách byli mocní skoro jako sami bohové. Ehm. Byly pořád nějaké potíže. Bohové by už něco takového jistě nedovolili, myslím.“

„No, nějaké potíže tam byly, ale to bylo tím, že pramágové bojovali mezi sebou,“ uklidňoval ho Mykadlo. „Jenže jeden supermág žádné potíže dělat nebude. Tedy myslím jeden supermág, kterému se dostane dobrých rad. Od starších a zkušenějších hlav.“

„Ale vždyť on chce arcikancléřský klobouk!“

„A proč by ho nemohl dostat?“

Pozinklovi spadla dolní čelist. To bylo trochu moc i na něj.

Mykadlo se přátelsky usmál.

„Ale vždyť ten klobouk —“

„Je to jen docela obyčejný symbol,“ řekl Mykadlo. „Nic zvláštního. Když ho chce, tak ať si ho má. Vždyť je to maličkost. Jen symbol, víc nic. Kašpárkova čepička.“

„Kašpárkova čepička?“

„Na hlavě loutky.“

„Ale arcikancléře přeci určují bohové!“

Mykadlo pozvedl obočí. „Vážně?“ prohlásil a odkašlal si.

„No… Jistě, řekl bych, že ano. Řeč obřadů je přece jasná!“

„Řeč obřadů!“

Mykadlo vstal a pečlivě si upravil záhyby roucha kolem nohou. „Myslím,“ prohlásil celkem přátelsky, „že se máte ještě mnoho co učit. Mimochodem, kde je vůbec ten klobouk?“

„Nevím,“ vykoktal Pozinkl, který byl poněkud otřesen. „Někde, ehm, v Antivirově pracovně, předpokládám.“

„Měli bychom ho zatím někam odnést,“ nadhodil Mykadlo.

Zastavil se na prahu a podvědomě si pohladil vous. „Vzpomínám si na Faktradika,“ řekl. „Studovali jsme spolu. Byl to dost divoký mládenec. Měl zvláštní zvyky. Výjimečně schopný mág, pochopitelně, než se zkazil. Pamatuju si, že když byl rozčilený, kroutil takovým zvláštním pohybem obočím.“ Mykadlo upřel nevidoucí oči přes čtyřicet let paměti a otřásl se.

„Ten klobouk,“ připomněl sám sobě. „Pojďme ho najít. Byla by to ostuda, kdyby se s ním něco stalo.“

Ve skutečnosti neměl klobouk ani v nejmenším úmysl dovolit, aby se s ním něco stalo, a právě teď spěchal pod paží černě maskovaného zloděje k Zašitému bubnu.

Zloděj, jak se časem dozvíme, byl naprosto výjimečný. Tenhle zloděj byl nedostižným umělcem svého řemesla. Ostatní zloději docela obyčejně ukradli všechno, co nebylo přibito, ale tenhle dokázal ukrást i ty hřebíky, kterými to bylo přibito. Tenhle zloděj už způsobil v Ankh-Morporku několik skandálů, protože se s překvapujícím úspěchem specializoval na krádeže věcí, které nejenže byly přibity, ale které především hlídaly ostražité stráže v nedobytných pokladnách. Prý existují umělci, kteří dokážou pomalovat celé stropy kaplí. Tenhle zloděj, by jim jejich malby ukradl pod rukama i s tím stropem.

Vědělo se o něm například, že to byl on, kdo ukradl drahokamy osázený obětní nůž z ruky velekněze v chrámu krokodýlího boha Offlera uprostřed písně Posledního loučení a stříbrné podkovy z nohou Patricijova nejlepšího závodního koně v cílové rovince jeho posledního vítězného závodu. Když do Chrupoše Mimáka, viceprezidenta zlodějského cechu, někdo vrazil na tržišti a on po návratu domů zjistil, že ho někdo okradl o hrst briliantů, které sám těsně před tím odcizil, věděl, že to mohl udělat jediný člověk[6]. Byl to prostě přesně ten typ zloděje, který vám dokáže sebrat iniciativu, okamžik překvapení i slova z úst.

Jenže tentokrát to bylo opravdu poprvé, kdy zloděj ukradl něco, co si mu o to nejen řeklo autoritativním, i když tichým hlasem, ale také mu dalo přesné a podrobné pokyny, jakým způsobem se toho má zbavit.

Bylo to přesně v tom čase, kdy se ankh-morporský pracovní den měnil v ankh-morporskou pracovní noc, to znamená, že ti, kteří si v potu tváře vydělávali na svůj chléb v záři slunce, se ukládali ke spánku a ti, kteří naopak chtějí nějaký ten dolar utratit za chladného měsíčního svitu, sbírají poslední síly, aby mohli vyrazit do práce. Den tedy dospěl, abychom tak řekli, do chvíle, kdy je už pozdě na domovní krádež, ale stále ještě brzo na pořádné vloupání.

Opuštěný Mrakoplaš seděl v přeplněném, zakouřeném lokále, a když po stole před ním přeběhl temný stín a na židli proti němu se usadila tajemná postava, ani nezvedl hlavu. Koneckonců, o tajemné postavy tady nebyla nikdy nouze. Buben si žárlivě chránil svou pověst, která pravila, že je to hospoda s nejhorší pověstí v celém Ankh-Morporku. Vstupní dveře už nějakou dobu hlídal obrovský trol a posuzoval, zda zjev nově příchozích, hlavně co do černých plášťů, planoucích očí a kouzelných mečů, je pro Buben dost dobrý. Mrakoplaš nikdy nezjistil, co se stane s těmi, kteří v té zkoušce neuspějí. Byl by se vsadil, že je trol žere.

Když temná postava promluvila, vyšel její zastřený hlas z široké kápě lemované kožešinou.

„Pššš,“ řekla.

„Este nemusím,“ odpověděl Mrakoplaš, který už byl v takovém duševním stavu, že si to nedokázal odepřít. Svá slova potvrdil pořádným lokem piva. „Este chvilku vydržím, ale už na tom pracuju.“

„Hledám mága,“ řekl hlas. Násilím měněný hlas zněl drsně, ale i to bývalo u Bubnu celkem běžné.

„A máte na mysli nějakého konkrétního mága?“ zeptal se Mrakoplaš opatrně. Tímhle způsobem by se mohl člověk dostat do maléru ajncvaj.

„Takového, který má vyhraněný smysl pro tradice a nebude váhat podstoupit velké riziko za velkou odměnu,“ informoval ho jiný hlas. Zdálo se, že ten druhý vychází z kulaté krabice z černé kůže, kterou cizinec svíral pod paží.

„Aha,“ přikývl Mrakoplaš. „Tím se výběr poněkud omezuje. Zahrnuje ten risk také obtížnou cestu do neznámých a pravděpodobně nebezpečných zemí?“

„No, abych řekl pravdu, tak ano.“

„Boj s exotickými zvířaty a neznámými obludami?“ Mrakoplaš se začal usmívat.

„I k tomu by mohlo dojít.“

„Účastníkovi hrozí téměř jistá smrt?“

„Téměř jistě.“

Mrakoplaš spokojeně přikývl a zvedl z lavice vedle sebe svůj klobouk.

„No, v tom případě vám přeju mnoho úspěchů ve vašem hledání,“ prohlásil. „Mohl bych vám pomoct sám, ale já to neudělám.“

„Cože?“

„Lituju. Nevím proč, ale mě vyhlídka na téměř jistou smrt v neznámých zemích a pařátech exotickejch oblud vůbec neláká. Zkoušel jsem to, ale nějak jsem tomu nepřišel na chuť. Nic pro mě. Každej podle svýho gusta, to je moje řeč. Já jsem člověk stvořenej k tomu, aby se v klidu nudil.“ Narazil si klobouk na hlavu a maličko nejistě se postavil.

Právě došel k úpatí schodů vedoucích nahoru na ulici, když se za ním ozval hlas: „Skutečný mág by tu nabídku jistě přijal.“

Mohl jít dál. Nemusel se ohlížet. Mohl vyjít po schodech nahoru na ulici a pak si v Uchechtané uličce, v klačské pizzerii, kde dávali přes ulici, koupit pizzu a jít spát. Dějiny by se byly úplně změnily, a řekněme si to rovnou, byly by také podstatně kratší. Na druhé straně by se však Mrakoplaš vyspal skvěle a dosyta, i když by se musel uložit na holé zemi.

Budoucnost zadržela dech a roztřeseně čekala, že Mrakoplaš odejde.

Neudělal to ze tří důvodů. První byl alkohol. Druhý byl droboučký plamínek hrdosti, který se občas objeví i v srdci toho největšího zbabělce. Třetí byl ten hlas.

Byl krásný. Zněl jako šustot divokého hedvábí a byl ještě krásnější.

Téma mágové a sex je velmi složité, ale jak už bylo naznačeno, kdybychom ho odpařili, bylo by jeho esencí zhruba tohle: když dojde na víno, ženy a zpěv, mají mágové povoleno opít se do němoty a zakrákorat si podle libosti.

Mladým mágům se jako důvod udává, že magické studium a výcvik jsou velmi tvrdé a náročné, a tedy neslučitelné se slizkými a tajnůstkářskými činnostmi. Je mnohem rozumnější, říká se studentům, aby přestali myslet na takové věci a raději se věnovali Woddeleyho Základnímu okultismu. Je to legrační, ale pravděpodobně to jako zdůvodnění nestačí, protože mezi mladými mágy se říká, že pravý důvod spočívá v tom, že tahle pravidla vymysleli mágové staří, kteří už mají špatnou paměť. Mladí se zásadně mýlili, i když skutečný důvod byl dávno zapomenut: kdyby bylo mágům dovoleno zabývat se většinu času rozmnožováním, riskoval by svět, že vznik nějakého toho Magického prazdroje nebude žádnou výjimkou.

Samozřejmě že Mrakoplaš, který dávno nebyl dnešní a už měl něco za sebou, dokázal strávit celé hodiny v ženské společnosti, aniž si potom musel dávat před spaním studenou sprchu. Ale ten hlas by přinutil snad i sochu, aby sestoupila ze svého podstavce, dala si padesát kliků a vlezla do sudu s ledovou vodou. Byl to hlas, který i obyčejné „dobré ráno“ dokázal proměnit v pozvání do postele.

Cizinec odhrnul kápi z čela a zpod ní se vyhrnuly dlouhé vlasy. Byly skoro bílé. Protože její kůže (zloděj byl, jak laskavý čtenář už jistě tuší, žena!) měla zlatavý odstín drahého opálení a celkový dojem byl vypočítán tak, aby dopadl na mužské libido jako rána olověnou trubkou.

Mrakoplaš zaváhal, a tak přišel o svou poslední možnost. Shora od vchodu se ozval dunivý hlas strážného trola: „Koukněte, pánové, my jsme slušnej podnik, nemůžete sem jen tak —“

Dívka skočila kupředu a vtiskla Mrakoplašovi do rukou kulatou koženou krabici.

„Rychle, musíš okamžitě se mnou,“ zašeptala naléhavě. „Jsi ve smrtelném nebezpečí!“

„Proč?“

„Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!“

„No jo, ale počkej chvilku, v tom případě —“ protestoval chabě Mrakoplaš.

Na odpočívadle nahoře nad schody se objevilo několik členů Patricijovy osobní gardy. Jejich vůdce — seržant — se spokojeně podíval dolů do místnosti. Jeho úsměv naznačoval, že od téhle chvíle se tady bude bavit jediný člověk. On.

„Nikdo se ani nepohne,“ oznámil. Většina návštěvníků Bubnu ztuhla s rukama na rozličných rukojetích. Tohle nebyla obyčejná městská stráž, opatrná a podplacená. Tohle byly chodící hory svalstva, a navíc naprosto nepodplatitelné, protože Patricij byl schopný přeplatit každého. Zdálo se však, že nehledají nikoho jiného než tu dívku v černém. Zbytek návštěvníků se poněkud uklidnil a připravil se sledovat se zájmem představení. Možná že by nakonec neškodilo přidat se k boji, samozřejmě v okamžiku, kdy už bude jasná vítězná strana.

Mrakoplaš cítil, jak stisk na jeho zápěstí zesílil.

„Jsi šílená?“ zasyčel. „To se stavíš rovnou Hlavounovi!“

Ozvalo se krátké zasvištění a seržantovi z ramene vykvetla rukojeť dýky. Dívka se pohnula jako blesk a s chirurgickou přesností umístila jednu malou nožku do klína prvního gardisty, který prošel dveřmi. Dvacet párů očí v místnosti ji pozorovalo s netajenou sympatií.

Mrakoplaš sebral svůj klobouk a pokusil se zmizet pod nejbližším stolem, ale ruka svírající jeho zápěstí byla jako ocelový náramek. Další gardista dostal nožem do stehna. Pak dívka vytáhla meč, podobný velmi dlouhé jehle, a výhružně ho pozvedla.

„Ještě někdo?“ zeptala se.

Jeden z gardistů pozvedl samostříl. Knihovník, který se posmutněle hrbil nad svou sklenicí, natáhl líným pohybem ruku dlouhou jako dvě násady od košťat spojené plastikem a bekhendem ho udeřil přímo do obličeje. Střela se odrazila od hvězdy na Mrakoplašově klobouku a narazila do zdi těsně vedle počestného kuplíře, který seděl o dva stoly dál. Jeho tělesný strážce hodil nožem, který taktak minul zloděje sedícího na druhém konci místnosti, ten vstal, zvedl těžkou lavici a hodil ji po nejbližších dvou gardistech. Gardisté padli na dva opilce sedící u nejbližšího stolu. Pak už tak nějak přirozeně vyplynulo jedno z druhého a vzápětí už se prali všichni, protože každý něco chtěl — jedni dostat se ven, druzí zase dovnitř a třetí dát někomu přes hubu.

Mrakoplaš cítil, jak je strašlivou silou tažen za barpult. Pod pultem seděl na pytli s penězi hospodský, na kolenou měl položeny dvě mačety a tiše popíjel. Občas, když se ozval praskavý zvuk ničeného nábytku, bolestivě zamrkal.

Poslední, co Mrakoplaš viděl, než byl odtažen, byl knihovník. Přestože na první pohled vypadal jako chlupatý kožený vak naplněný vodou, převyšoval orangutan svou vahou a dosahem možnosti kteréhokoliv muže v místnosti a teď seděl na ramenou jednoho gardisty a pokoušel se mu, zatím jen s částečným úspěchem, odšroubovat hlavu.

Mrakoplaše však mnohem víc zajímala skutečnost, že je tažen nahoru.

„Drahá dámo,“ zvolal zoufale, „co máte v úmyslu?“

„Vede tudy cesta na střechu?“

„Jo. Co je v tý škatuli?“

„Pššš.“

Zastavila se před záhybem temné chodby, sáhla do váčku u opasku a vytáhla hrst malých lesklých věciček, které rozhodila na podlahu za nimi. Každá z těch věcí se skládala ze čtyř hřebů skovaných k sobě takovým způsobem, že jakmile dopadla na zem, jeden z hřebů trčel vzhůru.

Pak se dívka kriticky zadívala k nejbližším dveřím.

„Ty s sebou náhodou nemáš pár metrů tenkého drátu, co?“ zeptala se toužebně. Vytáhla další vrhací nůž a začala si s ním pohazovat.

„To těžko,“ odpověděl Mrakoplaš mdlým hlasem.

„Škoda, mně došel. Tak dobrá, jdeme dál.“

„Proč? Já nic neudělal!“

Dívka přešla k nejbližšímu oknu, otevřela okenice a s jednou nohou přehozenou přes parapet se zastavila.

„Tak jo,“ utrousila přes rameno. „Zůstaň tady a vysvětli to gardistům.“

„Proč tě pronásledují?“

„Nevím.“

„Ale, nech toho! Nějakej důvod tady musí bejt.“

„Takových důvodů by se našlo! Jenže nevím, kvůli kterému z nich mě honí. Tak jdeš?“

Mrakoplaš zaváhal. Patricijovy gardy byly proslulé svým nepříliš vstřícným přístupem k průměrné městské populaci jako k celku, měly spíše tendenci sekat z ní drobnější kousky. Mezi jinými věcmi, na které měli Patricijovi muži poněkud svérázný názor, bylo, že lidé žijí ve stejném vesmíru, a proto je útěk před gardistou těžká osobní urážka. „Myslím, že asi přece jen půjdu s tebou,“ prohlásil galantně. „V tomhle městě by mohlo děvče bez doprovodu potkat něco ošklivého.“

Ulice Ankh-Morporku naplnila studená mlha. Pochodně podomních obchodníků vytvářely v hustých mléčných kotoučích malé svatozáře.

Dívka opatrně nahlédla za roh.

„Setřásli jsme je,“ řekla spokojeně. „Přestaň se konečně klepat strachy. Teď už jsi v bezpečí.“

„Cože? To chceš říct, že jsem zůstal se šílenou vražedkyní úplně sám?“ zasípal Mrakoplaš. „Tak to se mi opravdu ulevilo!“

Uvolnila se a usmála se na něj.

„Pozorovala jsem tě,“ řekla. „Ještě před hodinou jsi měl strach, že tvoje budoucnost bude šedá a nezajímavá.“

„Jenže já chtěl, aby byla šedá a nezajímavá,“ odsekl jí Mrakoplaš hlasem plným trpkosti. „Teď se jenom bojím, že bude strašně krátká.“

„Otoč se ke mně zády,“ přikázala mu a vstoupila do ústí nejbližší temné uličky.

„Ani za nic,“ otřásl se.

„Musím si vysvléct šaty.“

Mrakoplaš se rychle obrátil a zčervenal jako rak. Za sebou uslyšel tiché šustění látky a k nosu mu zalétl slabý závan vůně. Zanedlouho řekla: „Už se můžeš otočit.“

Ani se nepohnul.

„Neboj se, já jsem si zase něco oblékla.“

Otevřel oči. Dívka na sobě měla střízlivé šaty z bílé krajky s nadýchanými balonovými rukávy. Zděšeně otevřel ústa. S naprostou jasností si totiž uvědomil, že všechno, co zažil do téhle chvíle, byly jednoduché, poctivé a běžné maléry. Nic, z čeho by se nebyl schopen vymluvit, kdyby dostal možnost, nebo před čím by nemohl utéct, kdyby dostal alespoň malý náskok. Jeho mozek začal vysílat zoufalé a naléhavé depeše nohám, ale než na ně stačily jeho svaly zareagovat, chytila ho dívka znovu za zápěstí.

„Vážně bys neměl být tak nervózní,“ oznámila mu sladkým hlasem. „Tak a teď se konečně podíváme na tuhle věcičku.“

Sundala víko z krabice, kterou svíral Mrakoplaš v bezmocných rukou, a vytáhla z ní arcikancléřský klobouk.

Oktaríny kolem jeho dýnka zazářily všemi osmi barvami spektra a osvětlily zamlženou uličku tak, že k dosažení podobného výsledku bez magických prostředků byste potřebovali přinejmenším prvotřídního ředitele zvláštních efektů a celou baterii světelných zrcadel a filtrů. Když dívka pozvedla klobouk v natažené ruce, vytvořil si pestrobarevnou svatozář, jakou za legálních podmínek viděl jen málokdo.

Mrakoplaš se pomalu svezl na kolena.

Upřela na něj udivený pohled.

„Copak, neslouží nám nohy?“

„To je — to je přece klobouk! To je arcikancléřský klobouk,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš vyděšeně. Oči se mu zúžily. „Ty jsi ho ukradla!“ vykřikl, vyskočil na nohy a chytil klobouk za světélkující okraj.

„Vždyť je to jenom klobouk.“

„Okamžitě mi ho dej! Ženský se ho nesmějí ani dotknout! Patří mágům!“

„Co tě to popadlo?“ zavrtěla hlavou.

Mrakoplaš otevřel ústa. Pak je zase zavřel.

Chtěl říci: To je arcikancléřský klobouk, copak to nechápeš? Je nošen hlavou všeho mágstva, na hlavě hlavy všeho mágstva, ne tak to není, v přeneseném smyslu ho nosí všichni mágové, alespoň jako, a každý mág po něm touží, je to symbol organizované magie, lesklá standarta skvělého řemesla, je to prostě symbol, je to hlavně to, co to znamená pro všechny mágy…

A tak dále. Mrakoplaš se o klobouku dozvěděl už první den svého pobytu na Univerzitě a jeho existence se ponořila do jeho tvárného vědomí rychlostí olověného závaží vhozeného do hrnce s pudingem. Na světě nebylo mnoho věcí, které by považoval za jisté, ale to, že je arcikancléřský klobouk nesmírně důležitý, byla jedna z nich. Možná že i mágové potřebují být v životě alespoň něčím okouzleni.

Mrakoplaši, ozval se klobouk.

Zděšeně se podíval na dívku. „On na mě mluví!“

„Jako když se ti ozývá hlas v hlavě?“

„Jo!“

„To mně předtím taky dělal.“

„Ale on ví, jak se jmenuju!“

Samozřejmě že známe tvé jméno, hlupáku! Považují nás přece za kouzelný klobouk!

Klobouk nemluvil jen obyčejným sametovým hlasem. Měl podivný zmnožený zvuk, jako by mluvilo větší množství hlasů současně.

Mrakoplaš se sebral.

„Ó, velký a úžasný klobouku,“ řekl s pompou, „znič tu neopatrnou ženu, která měla tu troufalost, ne, tu drz—“

Ále, buď zticha. Ukradla nás, protože jsme jí to přikázali. A bylo to o chlup, to musíme říct.

„Ale ona je —“ Mrakoplaš zaváhal, „ona má to… je ženského původu!“ zamumlal nakonec obvinění.

To byla tvoje matka taky.

„No jo, ale ta od nás utekla ještě předtím, než jsem se narodil,“ pokoušel se Mrakoplaš odporovat.

Ze všech mizerných hospod v celém Ankh-Morporku jsi musela vlézt zrovna do téhle, stěžoval si klobouk.

„Byl to jediný mág, kterého jsem našla,“ vysvětlovala dívka. „Dokonce na něj vypadal. Na klobouku měl vyšito MÁK, a tak —“

Nikdy nesmíš věřit všemu, co čteš. No ale teď už je pozdě jiného čaroděje honit. Moc času nám nezbývá.

„Počkejte, počkejte,“ vmísil se Mrakoplaš do hovoru naléhavým tónem. „Co se to tady děje? Vy jste si přál, aby vás ukradla? Proč nám nezbývá mnoho času?“ Ukázal obviňujícím prstem na klobouk. „A vy se v žádném případě nemůžete jen tak potulovat kolem a být ukradený! Od vás se čeká, že budete na — na arcikancléřově hlavě! Dnes v noci probíhal obřad, já tam měl být taky, ale —“

Na Univerzitě se děje něco strašlivého. Je životně důležité, abychom se nedostali nazpět, rozumíš? Musíš nás odvézt do Klače, kde žije člověk, který je hoden nás nosit.

„Proč?“ Na tom hlase bylo v každém případě něco divného. Zněl tak, že bylo téměř nemožné jej neposlechnout, jako kdyby to nebyl hlas, ale sám osud. Kdyby Mrakoplašovi poručil skočit ze skály, byl by na poloviční cestě dolů dřív, než by ho napadlo, že nemusí poslechnout.

Zánik veškerého mágstva se blíží!

Mrakoplaš se s provinilým výrazem rychle rozhlédl.

„Proč?“ zeptal se.

Nastává konec světa.

„Cože? Už zase?“

Já to myslím vážně, odpověděl poněkud uraženě klobouk. Vítězství ledových obrů, Jakokalypsa, Odpolední čaj bohů, to všechno a ještě mnoho dalšího.

„Nemůžeme to nějak zastavit?“

V tomhle bodě je budoucnost nejasná.

Z Mrakoplašova obličeje začal pomalu mizet výraz odhodlané hrůzy.

„To je nějaká hádanka?“ zeptal se.

Bylo by to všechno mnohem jednodušší, kdyby ses přestal vyptávat, dělal, co se ti řekne, a nepokoušel se tomu rozumět, prohlásil klobouk. A vy, mladá dámo, nás laskavě vraťte nazpět do krabice. V nejbližší době nás začne hledat spousta lidí.

„Hej, počkat!“ vykřikl Mrakoplaš. „Už celý roky vás tu a tam vídávám, ale nikdy jste nemluvil!“

Nebylo proč.

Mrakoplaš přikývl. To se mu zdálo logické.

„Nezdržuj, strč ho do krabice a jdeme,“ prohlásila dívka.

„Trochu víc úcty, mladá dámo,“ podíval se na ni Mrakoplaš káravě. „Shodou okolností mluvíš o nejstarším symbolu magie.“

„Ano? Tak si ho nes.“

„Haló, tak počkej přece!“ vykřikl Mrakoplaš a rozběhl se jí v patách. Dívka rychlým krokem prošla několik temných uliček, přešla úzkou, napůl osvětlenou ulici a vstoupila do další uličky mezi dvěma domy, které se nakláněly tak opile, že se doslova dotýkaly střechami.

„No, co je?“ vyštěkla.

„Nejsi ty náhodou ten tajemný lupič?“ vypravil ze sebe Mrakoplaš. „Kdekdo o tobě mluví, o tom, jak jsi ukradla dokonce i věci ze zamčených pokojů a tak. Jsi úplně jiná, než jsem si představoval…“

„Ale?“ odpověděla odměřeně. „Jak jiná?“

„No, jsi to…, menší.“

„Ale jdi.“

Koše s hořícím dřevem, které osvětlovaly ulice, byly na jejich cestě spíš výjimkou než pravidlem a tady zmizely docela. Před nimi nebylo nic než vyčkávající temnota.

„Řekla jsem ti, abys šel za mnou,“ opakovala. „Čeho se bojíš?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl. „Vrahů, lupičů, zlodějů, námezdných zabijáků, zločinců, kapsářů, lumpů, násilníků, pasáků a exhibicionistů,“ odpověděl. „Tady jsme přece ve Stínově!“[7]

„To je pravda, ale tady nás nebude nikdo hledat,“ odpověděla mu.

„Ale jo, oni sem za náma půjdou, akorát že už se ž nich nikdo nevrátí zpátky,“ odporoval jí Mrakoplaš roztřeseným hlasem. „A my taky ne. Tím chci říct, že taková krásná mladá holka jako ty…, nechci si to ani představit…, víš, někteří lidi tady jsou…“

„Ale vždyť jsi se mnou a určitě mě ochráníš,“ odpověděla mu.

Mrakoplaš měl dojem, že o několik ulic dál zaslechl zvuk pochodujících nohou.

„Víš,“ vzdychl si, „věděl jsem, že to řekneš.“

Každý opravdový muž musí dříve či později projít těmihle strašnými uličkami, pomyslel si. Některými z nich bude ale jistější hodně rychle proběhnout.

Té konkrétní noci byly stínovské uličky tak temné, že v té temnotě nebylo možno sledovat cestu Mrakoplaše a jeho krásné společnice a naše popisné vyprávění se musí zvednout nad úroveň ozdobných střech, nad prales komínů a obdivovat těch několik blikajících hvězd, kterým se podařilo prorazit hustá mračna dýmu. Pokusíme nevšímat si zvuků přicházejících zdola — dusotu nohou, zvonění oceli, výkřiků, chropotu a tlumených nadávek. Možná že se do uliček Stínová dostala nějaká vyhládlá šelma, kterou drželi dva tři týdny na redukční dietě.

Někde poblíž středu Stínova — v oblasti, která vlastně nebyla nikdy přesně zmapována — leží malý dvorek. Tady jsou dokonce na zdech pochodně, ale světlo, které vrhají, je jako Stínov sám — výhružné, narudlé a začernalé zvenčí.

Mrakoplaš se vpotácel na dvorek, a aby se udržel na nohou, opřel se o zeď. Dívka, která Šla kousek zaním, vstoupila do světla a tiše si pobrukovala jakousi veselou písničku.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.

„Ngghr,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.

„Prosím?“

„Ti chlapi tam,“ zabublal Mrakoplaš, „myslím toho, jak jsi ho kopla do toho…, když jsi toho druhýho praštila rovnou tam…, a ten, co jsi ho bodla akorát do…, kdo sakra jsi?

„Jmenuju se Conina.“

Mrakoplaš se na ni chvíli díval, jako když jí nerozumí.

„Promiň,“ řekl nakonec, „ale žádnej zvoneček se mi v hlavě nepohnul.“

„Nejsem tady dlouho,“ dodala na vysvětlenou.

„Jo, taky jsem si hned říkal, že nebudeš odsud,“ řekl jí Mrakoplaš. „To už bych o tobě musel slyšet.“

„Bydlím tady. Nepůjdeme dovnitř?“

Mrakoplaš zvedl oči k vývěsnímu štítu, který se napůl ztrácel ve tmě, a na něm si přečetl, že hostinec za malými temnými dvířky se jmenuje U Trolí hlavy.

Někdo by si mohl myslet, že hospoda U Zašitého bubnu, kde se před necelou hodinou odehrála divoká scéna, kterou jsme popsali, je hostinec velmi pochybný. Ve skutečnosti to byl velmi spořádaný pochybný hostinec. Jeho návštěvníci měli určitou drsnou solidnost, mohli se vzájemně třeba zamordovat — jako rovný s rovným —, ale nedělali takové věci jen tak pro nic za nic. K Zašitému bubnu si mohlo klidně zajít pro láhev limonády i malé dítě a vědělo, že se mu nemůže stát nic horšího, než že dostane pořádný pohlavek ve chvíli, kdy jeho matka zjistí, o jaké výrazy se za tu chvíli rozrostl jeho slovník. Bylo známo, že za tichých a klidných nocí, kdy si byl hospodský jistý, že nepřijde knihovník, kladl dokonce na barpult misky s burskými oříšky.

Hostinec U Trolí hlavy byla žumpa jiného druhu. Jeho návštěvníci byli nepolepšitelní a neustále pracovali na vylepšení svého zjevu a chování tak, že se jim podařilo zbavit se i těch několika znaků, které by je mohly, byť i jen vzdáleně, řadit k nejhoršímu bahnu lidské společnosti. A věřte, že bahno na Stínově je skutečné bahno.

Mimochodem, na tyči nade dveřmi nevisí obyčejný vývěsní štít. Když se rozhodli, že to místo pojmenují U Trolí hlavy, začali už tady z gruntu.

Mrakoplaš, kterému se dělalo špatně od žaludku, si přitiskl koženou krabici na prsa a vstoupil dovnitř.

Ticho. Ticho uvnitř se na ně nalepilo stejně jako kouř z několika podivných kastrolů, jejichž obsah by patrně změnil obyčejný lidský mozek v hroudu sýra. Hustým kouřem se k nim upřelo několik párů podezřívavých očí.

Na nálevním pultě zaharašily kostky a najednou utichly. Jejich zvuk v tichu jako by ohlušoval a Mrakoplaš si byl jistý, že na nich určitě nepadlo jeho šťastné číslo. Když následoval klidnou a překvapivě malou postavičku své průvodkyně nahoru do jejího pokoje, dobře si uvědomoval pohledy několika tuctů přítomných návštěvníků. Po očku se díval do rozšklebených tváří mužů, kteří by ho byli zabili, než by řekl „švec“, a v duchu si říkal, že by to bylo asi mnohem jednodušší.

Tam, kde by měl slušný hostinec výčepní pult, měla tahle místnost jen police s řadou tmavých lahví a několik velkých sudů položených na dřevěných kozách.

Ticho se svíralo jako turniket. Už to musí začít každou vteřinu, pomyslel si Mrakoplaš.

Obrovský tlusťoch, který měl na sobě jenom kožešinovou vestu a koženou bederní roušku, odstrčil židli, vztyčil se a významně zamrkal na své druhy. Když otevřel ústa, byl vidět prázdný černý otvor lemovaný úzkými rty.

„Hledáte pořádnýho chlapa, slečinko?“

Podívala se na něj.

„Prosím, nechtě mě být.“

Pokojem se proplazil jedovatý smích. Conina zavřela ústa a rty se jí zavřely jako klapka schránky na dopisy.

„Ohó,“ zachrochtal obr, „tak se mi to líbí, miluju holky, který maj jiskru!“

Conina pohnula rukou a její paže se změnila v rozmazaný stín, který se zastavil tady a pak zase tam. Po několika vteřinách se obrovi na obličeji objevil užaslý nevěřící výraz, z úst se mu vydralo tiché zaúpění a on se velmi pomalu složil k zemi.

Všichni muži v místnosti se naklonili kupředu a Mrakoplaš rychle ustoupil dozadu. Vůbec jeho instinkty ho nabádaly k útěku, ale bylo jasné, že se ho jeho instinkty pokoušejí zabít. Venku, všude kolem byl přece Stínov. Ať už ho očekává v příštích okamžicích cokoliv, stane se mu to tady. Nedá se říct, že by ta myšlenka Mrakoplaše nějak zvlášť uklidnila.

Ústa mu ucpala špinavá ruka. Další dvě mu vytrhly z rukou koženou krabici.

Kolem něj prolétla Conina, v pohybu si vykasala sukni a nohou vyrazila k cíli, který se pohyboval těsně vedle Mrakoplaše, zhruba ve výši jeho pasu. Vzápětí mu někdo zoufale zakvičel do ucha a zřítil se zemi. Dívka zavířila v elegantní piruetě, v pohybu sebrala dvě láhve z police, urazila jim dna a zastavila se v mírném podřepu se špičatými okraji lahví napřaženými před sebe. Bahno místních stok jim říkalo morporské dýky.

Když se jim návštěvníci Trolí hlavy ocitli tváří v tvář, ztratili okamžitě zájem.

„Někdo mi ukradl klobouk,“ zasípal Mrakoplaš okoralými rty. „Utekli zadem.“

Vrhla na něj jediný pohled a vyrazila ke dveřím. Špinavý dav se před ní automaticky rozestoupil, jako žraloci, mezi které připlul silnější žralok. Mrakoplaš se vrhl za ní, protože nechtěl čekat, až jejich úsudek dospěje k němu.

Vyběhli do zpustlé uličky a pustili se k jejímu konci a Mrakoplaš se ze všech sil snažil udržet dívce po boku. Dobře si uvědomoval, že ti, kteří běží za ní, většinou šlápnou na něco ostrého, a nebyl si jistý, zda si Conina tak docela pamatuje, že on je na její straně, ať už je to vlevo, nebo vpravo.

Padal drobný, vlezlý déšť. Na konci uličky se objevila slabá namodralá záře.

„Stůj!“

Hrůza v Mrakoplašově hlase byla tak velká, že dívka zpomalila.

„Co se děje?“

„Proč ten chlap zastavil?“

„Na to se ho chci zeptat,“ odpověděla Conina pevně.

„A proč je celý zasněžený?“

Dívka se zastavila, otočila se, ruce si zapřela v bok a špičkou jedné malé nožky netrpělivě poklepávala na kočičí hlavy dláždění.

„Poslyš, Mrakoplaši, znám tě necelou hodinu a udivuje mě, že ještě nejsi po smrti!“

„No jo, ale zatím jsem přežil, ne? Mám k tomu určitý nadání. Sklony. Zeptej se, koho chceš. Propadl jsem tomu. Jsem zavislík.“

„Zavislík? Na co?“

„Na život. Navykl jsem si na něj hodně brzo a nedokážu se ho vzdát, a aby mi ho někdo bral násilím — to se mi nezdá správný!“

Conina vrhla přes rameno pohled k postavě obklopené modrou září. Zdálo se, že si prohlíží něco, co drží v rukou.

Na ramena se mu snášel sníh jako ošklivé lupy. Nezadržitelné lupy. Mrakoplaš měl na takovéhle věci nos a teď pocítil silné podezření, že muž už zašel tak daleko, že by ho odtamtud nevyvedl ani ten nejlepší šampon s kondicionérem.

Postupovali kupředu se zády přitisknutými k vlhké zdi.

„Je na něm něco strašně divného,“ naklonila Conina hlavu.

„Myslíš to, že si pořídil vlastní sněhovou bouři?“

„Nezdá se, že by mu to vadilo, usmívá se.“

„Řekl bych že mu úsměv zmrzl na rtech.“

Mužovy ruce, ověšené rampouchy, ztuhly uprostřed pohybu, kterým sundával víko z kožené krabice, a zář oktarínů zdobících klobouk ozařovala pár chamtivých očí, které už z větší části pokrýval ledový škraloup.

„Znáš ho?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš pokrčil rameny. „Jo, párkrát jsem ho zahlídl. Říkají mu Larry Lišák nebo Barry Kolčava nebo tak nějak. Určitě to byl nějakej hlodavec. Ukradl, na co přišel, ale jinak byl neškodnej.“

„Vypadá hrozně,“ otřásla se Conina.

„Řekl bych, že už se nějakou chvíli smaží na mnohem teplejším místě. Nemyslíš, že bysme měli tu krabici zase zavřít?“

Teď už se nemůže vůbec nic stát, ozval se z namodralé záře hlas klobouku. A tak skončí všichni nepřátelé mágstva.

Mrakoplaš nebyl příliš ochoten věřit tomu, co klobouk tvrdil.

„Potřebujeme něco, čím bysme ten dekl přiklopili,“ zamumlal koutkem úst. „Nůž nebo něco. Nemáš náhodou nějakej?“

„Otoč hlavu,“ varovala ho Conina.

Zašustilo hedvábí a Mrakoplašovi proplul kolem nosu další závan vůně.

„Už se můžeš dívat,“ řekla a podala Mrakoplašovi třiceticentimetrový vrhací nůž.

Opatrně ho vzal do ruky.

„Díky.“ Pak se k ní znovu otočil. „Nebude ti náhodou chybět?“

„Mám další.“

„Jo, to jo.“

Mrakoplaš opatrně natáhl ruku prodlouženou nožem. Když se čepel přiblížila ke kožené krabici, zbělela a začala z ní stoupat pára. Mrakoplaš zasténal, když mu ruku zasáhl chad — pálivý, bodavý chlad. Chlad, který se mu plížil vzhůru paží a snažil se mu promyšleně proniknout do hlavy. Mrakoplaš přinutil ztuhlé prsty k akci a s vypětím všech sil postrčil okraj víka tak, že zapadlo na krabici.

Záře pohasla. Led začal rychle měknout a vzápětí z něj začala odkapávat voda.

Conina Mrakoplaše odstrčila a opatrně zloději vytáhla krabici ze ztuhlých rukou.

„Přála bych si, abychom pro něj mohli něco udělat. Neměli bychom ho tady jen tak nechat.“

„Myslím, že mu to nevadí,“ řekl s přesvědčivým výrazem Mrakoplaš.

„Já vím, ale co kdybychom ho aspoň opřeli o zeď, nebo něco takového?“

Mrakoplaš přikývl a uchopil zloděje pod zmrzlými pažemi. Muž mu vyklouzl z rukou a padl na dláždění.

A rozbil se.

Conina vyděšeně hleděla na hromadu střepů u svých nohou.

„—!—“ řekla a přitiskla si ruku na ústa.

Na vzdáleném konci uličky, zhruba od zadních dveří Trolovy hlavy, se ozval nějaký hluk. Mrakoplaš cítil, jak mu nůž zmizel z ruky a pak mu proletěl kolem hlavy po ploché balistické křivce končící v rámu dveří dvacet metrů dál. Hlava, která se z nich pomalu vysouvala, rychle zmizela.

„Raději bychom měli jít,“ prohlásila Conina a rychle vykročila uličkou. „Nevíš o místě, kde bychom se mohli schovat? Třeba u tebe?“

„Já většinou nocuju na Univerzitě,“ řekl Mrakoplaš, který jí poskakoval po boku.

Na Univerzitu se nesmíte vrátit za žádnou cenu, zabrumlal klobouk z hlubin své krabice. Mrakoplaš přikývl. Jemu se ten nápad taky moc nelíbil.

„Oni tam stejně žádnou ženskou nepustí,“ vysvětloval.

„Ani před setměním?“

„Ani tak.“

Conina si povzdechla. „To je hloupé. Pročpak se vlastně, vy mágové, nesmíte stýkat se ženami?“

Mrakoplaš zamyšleně nakrabatil čelo. „Ale my se s nima klidně stýkat můžeme,“ prohlásil nakonec, „důležitý je, že s nima nesmíme mít styk!“

Nad morkporskými doky se povalovaly kotouče pochmuře šedivé mlhy. Mlha se věšela na ráhna, vinula se kolem pokřivených střech, plížila se uličkami. Někteří lidé tvrdili, že doky jsou v noci ještě nebezpečnější než Stínov. To dnes v noci zjistili i dva místní lumpové, jeden malý zlodějíček a jeho kamarád, který poklepal Conině na rameno, aby se jí zeptal, kolik je asi hodin.

„Promiň,“ řekl Mrakoplaš a překročil opatrně nešťastného chodce, který se s rukama sevřenýma někde ve středu těla choulil uprostřed oceánu své soukromé bolesti, „můžu se tě na něco zeptat?“

„No?“

„Promiň, víš, ale nerad bych se tě dotkl.“

„No?“

„Víš, jeden si nemůže nevšimnout—“

„Hmmm?“

„Máš takovej trochu zvláštní způsob, jak zacházet s cizíma lidma.“ Mrakoplaš se v neblahém očekávání přikrčil, ale nic se nestalo.

„Co to tam dole hledáš?“ zeptala se Conina.

„Promiň.“

„Vím, co si asi myslíš, ale já za to nemůžu, prostě jsem se potatila.“

„Takže kdo byl tvůj otec? Barbar Cohen?“ Mrakoplaš se přitom zasmál, aby zdůraznil, že jde o žert. Tedy, alespoň jeho rty se prohnuly do půlměsícovité grimasy.

„Na tom není nic k smíchu, mágu.“

„Cože?“

„Já za to nemůžu.“

Mrakoplašova mluvidla několik vteřin zabírala naprázdno. „Promiň,“ vypravil ze sebe nakonec, „rozumím ti dobře? Tvůj otec byl fakt barbar Cohen?“

„Ano.“ Dívka se podívala na Mrakoplaše zpod obočí. „Každý má nějakého otce,“ dodala. „Dokonce i ty, řekla bych.“

Nahlédla za roh.

„Všude klid. Jdeme.“ Když vykročili po vlhkém nábřeží, pokračovala: „Předpokládám, že tvůj otec byl asi mág, ne?“

„To bych neřekl,“ odpověděl Mrakoplaš. „Magie do rodin nesmí.“ Na chvíli se odmlčel. Cohena znal, byl dokonce hostem na jeho svatbě, Cohen si bral dívku starou asi jako Conina. To byla jedna z věcí, které člověk musel Cohenovi přiznat — uměl žít. Každá hodina jeho života měla víc než šedesát minut. „Spousta lidí by byla šťastná, kdyby se zvrhli po Cohenovi, představ si, byl to nejlepší válečník, nejlepší zloděj, dokázal —“

„Spousta chlapů určitě,“ odsekla mu nevrle Conina. Opřela se o zeď a upřela na něj nespokojený pohled.

„Poslyš,“ začala za chvilku, Je takové dlouhé slovo, víš, kdysi mi ho řekla jedna čarodějnice…, teď si na ně nemůžu vzpomenout…, vy mágové přece znáte hlavně tahle dlouhá slova.“

Mrakoplaš si rychle v duchu probral dlouhá slova, která znal. „Marmeláda?“ pokusil se.

Zavrtěla netrpělivě hlavou. „Tohle znamená, že máš nějaké vlastnosti po rodičích.“

Mrakoplaš se zamračil. Jeho vědomosti o rodičích byly velmi mlhavé.

„Kleptománie? Recidivita?“

„Začíná na dé.“

„Debilismus?“ prohlásil už napůl zoufalý Mrakoplaš.

„Dědičnost,“ prohlásila vítězně Conina. „Ta čarodějnice mi to vysvětlila. Má matka byla chrámová tanečnice a musela tančit před oltářem jednoho z těch bláznivých bohů a otec ji zachránila — nějakou dobu zůstali spolu. Prý vypadám docela jako ona a mám i její postavu.“

„Je fakt, že jsi moc hezká, a ta postava…“ prohlásil Mrakoplaš s beznadějnou galantností.

Začervenala se. „No ano, ale po něm jsem zdědila šlachy, které by se daly použít místo kotevních lan, reflexy, které by zahanbily rychlost kobry na rozpálené střeše, nepřekonatelnou touhu ukrást, co vidím, a pak to hrozné nutkání, když potkám někoho, kdo se mi nelíbí, zarazit mu na třicet metrů nůž do oka. A taky to dokážu,“ dodala s nádechem pýchy v hlase.

„No sakra!“

„Víš, tak nějak mi to drží chlapy od těla.“

„No to věřím,“ řekl slabým hlasem Mrakoplaš.

„Chtěla jsem říct, že jak se to jednou roznese, holka si hrozně těžko udrží nějakého přítele.“

„Tak akorát za krk, to je mi jasný,“ souhlasil Mrakoplaš.

„Jenže to není to, na čem by se dal postavit skutečný perspektivní vztah.“

„No jo, to asi těžko,“ přikývl Mrakoplaš. „Ale pořád je to skvělý základ, když se někdo chce stát proslulým zlodějem barbarského původu!“

„To ano,“ přiznala Conina, „ale ne, když se chceš stát kadeřnicí.“

„Ach.“

Stáli a dívali se do mlhy.

„Opravdovou kadeřnicí?“ ujišťoval se Mrakoplaš.

Conina si povzdechla.

„O kadeřnice barbarského původu asi moc velký zájem nebude, co? Hlavičku umyjeme a usekneme?“

„Pokaždé, když uvidím manikúrovací soupravu, popadá mě touha rozmáchnout se kolem sebe dvouručním skalpelíkem na kůži. Myslím mečem,“ stěžovala si Conina.

Mrakoplaš si povzdechl. „Já to znám,“ prohlásil smutně. „Já jsem chtěl být mágem.“

„Ale vždyť ty jsi mágem.“

„No, vlastně…, když se to tak vezme, tak jo, ale —“

„Tiše!“

Mrakoplaš cítil, jak je neodolatelnou silou tisknut ke zdi, a po zádech mu začal stékat studený pramínek kondenzované mlhy. Conině se v ruce nevysvětlitelným způsobem objevil další vrhací nůž a dívka se přikrčila jako pralesní šelma, nebo spíš, což bylo ještě horší, jako šelma lidská.

„Co se —“ začal Mrakoplaš.

„Mlč!“ sykla mu do ucha. „Něco se tam hýbe!“

Jediným plynulým a elegantním pohybem se vztyčila, pootočila se na špičce nohy a nůž zasvištěl vzduchem.

Ozvalo se krátké, duté a dřevěné zadunění.

Conina ztuhla na místě a snažila se pohledem proniknout mlhu. Její hrdinská krev, která jí divoce pěnila v žilách a nedovolovala jí prožít život v růžových kraječkách, byla poprvé bezradná.

„Právě jsem zabila dřevěnou truhlu,“ vydechla.

Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl za roh.

Na mokré ulici stálo Zavazadlo, v jehož víku se stále ještě chvěl zabodnutý nůž, a zíralo na Coninu. Pak se jeho nožičky pohnuly ve složitém rytmu tanga, Zavazadlo poněkud změnilo polohu a upřelo pohled na Mrakoplaše. Zavazadlo samozřejmě nemělo žádný obličej, kromě kovaného zámku a masivních závěsů, ale dovedlo zírat líp než hejno leguánů. Před jeho pohledem by sklopila zrak i socha. Když přišlo na to vyjádřit ukřivděnou nevinnost, musel by se před Zavazadlem schovat i nevinně nakopnutý kokršpaněl. Z víka mu trčelo i několik ulomených šípů a zlomených čepelí.

„Co je to?“ zasyčela Conina.

„Ale, to je jenom Zavazadlo,“ odpověděl jí unaveně Mrakoplaš.

„To patří tobě?“

„Ne tak docela. Jenom trochu.“

„Je to nebezpečné?“

Zavazadlo zašoupalo nožičkama a přesunulo se tak, aby vidělo zase na Coninu.

„No, všeobecně jsou na to dva názory,“ prohlásil Mrakoplaš. „Někteří lidé tvrdí, že je to nebezpečné, a druzí tvrdí, že je to velmi nebezpečné. Co si myslíš ty?“

Zavazadlo trošičku pozvedlo víko.

Zavazadlo bylo vyrobeno ze dřeva myslícího hruškovníku, stromu tak magického, že byl na Zeměploše téměř vyhuben a přetrvával už jen na dvou místech. Myslící hruškovník se podobal známé vrbce úzkolisté, jenže místo na úbočích kráterů po bombách rostl v místech, která byla zasažena obrovskou dávkou magie. Z jeho dřeva se tradičně vyráběly magické hole a bylo z něj vyrobeno i Zavazadlo. Mezi mnoha kouzelnými vlastnostmi, které Zavazadlo mělo, byla jedna velmi jednoduchá a nezáludná: člověka, kterého si zvolilo za majitele, následovalo kamkoliv. Ne jen kamkoliv v nějakém konkrétním prostoru, zemi, vesmíru, čase nebo životě. Následovalo ho všude. Zbavit se ho bylo stejně nemožné jako se zbavit chronického zánětu nadočnicových dutin a dokázalo být mnohokrát nepříjemnější.

Zavazadlo také chovalo výjimečně silný ochranný reflex, který uplatňovalo vůči každému, kdo se pokusil jeho majiteli ublížit. Je pravděpodobně téměř nemožné popsat vztah Zavazadla k ostatnímu světu, ale možná že bychom mohli začít výrazem „jízlivě umanutá zlomyslnost“ a pokračovat nějakou dobu ve stejném duchu.

Conina si prohlížela víko. Velmi vtíravě jí připomínalo ústa.

„Já bych řekla ‚omezeně nebezpečné‘,“ rozhodla se nakonec.

„Má rádo smažené brambůrky,“ pochlubil se Mrakoplaš, ale pak dodal: „No, to by bylo možná trochu přehnané, ale žere to smažené brambůrky.“

„A co lidi?“

„Jo a lidi. Asi patnáct, co si zatím pamatuju.“

„Byli dobří, nebo zlí?“

„Řekl bych, že akorát mrtví. Jo taky ti to pere. Strčíš do toho šaty a vytáhneš je vypraný a vyžehlený.“

„A jsou na nich krvavé skvrny?“

„Víš, to je další taková srandovní věc,“ rozzářil se Mrakoplaš. „Nejsou.“

„To se ti zdá legrační?“ zeptala se Conina a nespouštěla ze Zavazadla oči.

„Jo, protože — ale tomu nebudeš věřit — vevnitř je pořád stejné, říkali mi, že prý je uvnitř to…, mnohoprostorové, takže —“

„Jak se to chová k ženám?“

„Ono není vybíravý. Vloni snědlo knihu zaklínadel. Tři dni bylo nevrlý a pak ji zase vyplivlo.“

„To je strašné,“ řekla Conina a ustoupila.

„To jo,“ souhlasil Mrakoplaš, „fakt to bylo hrozný.“

„Já myslím ten způsob, jak se na mě dívá!“

„V tom je ale zase moc dobrý, co?“

Musíme se vydat na cestu do Klače, ozval se hlas z krabice. Jedna z těch lodí támhle by nám stačila. Ovládněte ji.

Mrakoplaš se zadíval na temné, mlhou rozmazané obrysy v přístavu, nad kterými se tyčil celý les stožárů a ráhen. Tu a tam se ze tmy nořilo malé poziční světlo, podobné zbloudilé světlušce.

„To se nedá neposlechnout, co?“ zašeptala Conina.

„Pokouším se,“ odpověděl jí také šeptem Mrakoplaš a na čele mu vyrazily kapičky potu.

Tak na palubu pobízel klobouk. Mrakoplašovy nohy se pohnuly proti jeho vůli.

„Proč mi to děláte?“ zaúpěl.

Protože si nemůžu vybírat. Věř mi, že kdybych mohl najít mága osmé úrovně, byl bych to udělal. Nikdo mě nesmí nosit!

„Proč ne? Vždyť jste arcikancléřský klobouk?“

A mnou promlouvají všichni bývalí arcikancléři. Já jsem Univerzita. Magická tradice. Jsem symbolem magie, která je pod kontrolou lidí, a nedovolím, aby mě nosil supermág. Už žádní další supermágové! Na to, aby tady otevřeli nový Magický prazdroj, je už Zeměplocha příliš opotřebovaná!

Conina zakašlala.

„Rozumíš tomu?“ zeptala se opatrně.

„Já tomu zčásti rozumím, ale nevěřím tomu,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. Nohy mu nehybně spočívaly na kamenech dláždění.

Nazvali mě šaškovskou čepicí! Hlas ztěžkl jízlivostí. Tlustí mágové, kteří zrazují a popírají všechno, proč byla Univerzita vybudována, a oni mě budou nazývat šaškovskou čepicí! Mrakoplaši, já ti poroučím. A vás, madam, žádám. Služte mi věrně a já vám splním i ta nejtajnější přáni.

„Jak mně chcete splnit moje nejtajnější přání, když se svět blíží k záhubě?“

Zdálo se, že se klobouk nad její otázkou zamyslel. Hm, a nemáte náhodou nějaké tajné přání, na které byste potřebovala jen pár minut?

„Koukněte a jak vlastně chcete provozovat magii? Vždyť jste jenom —“ Mrakoplašův hlas se pomalu vytratil.

Já jsem magie. Pravá magie. Kromě toho uvědom si, ze každý, koho celá tisíciletí nosil výkvět magických hlav, taky něco pochytil. Ale teď musíme prchat.

Důstojně, rozumíš!

Mrakoplaš vrhl na Coninu mnohovýznamný pohled, ale ta jen pokrčila rameny.

„Mě se neptej,“ ušklíbla se. „To už zase vypadá jako začátek nějakého divokého dobrodružství. Asi je to můj osud a nikdy se ho nezbavím. Tady máš tu svou genetiku.“[8]

„Ale já se v dobrodružstvích vůbec nevyznám! Věřte mi, já už jich pár zažil!“ lkal Mrakoplaš.

Výborně, máš tedy zkušenost, prohlásil klobouk.

„Ne, ne! Nic takového!“ Mrakoplaš rozčileně mával rukama. „Jsem hroznej zbabělec a vždycky uteču! Nebezpečí mi už hledělo do obličeje aspoň stokrát!“

Já ale nechci, abyste se vystavovali nebezpečí.

„Výborně!“

Já naopak chci, abyste se nebezpečí vyhýbali.

Mrakoplašovi poklesla ramena. „Ale proč já?“ zasténal.

Pro dobro Univerzity. Pro čest mágstva. Pro bezpečí světa. Pro klid vlastního srdce a svědomí. A taky proto, že jestli mě neposlechnete, zmrazím vás zaživa!

Mrakoplaš si vydechl a v tom vzdechu téměř zazněla úleva. Nebyl zvyklý na úplatky, lichocení, odměny nebo na to, že by někdo útočil na lepší stránky jeho povahy. Ale výhrůžky, to bylo něco jiného, to byli jeho dobří známí. Jak mu někdo začal vyhrožovat, věděl Mrakoplaš okamžitě, kde je jeho místo.

Slunce shlíželo na slavnostní ráno Dne malých bohů jako špatně usmažené vejce. Mlha se plížila Ankh-Morporkem jako pramínky zlata a stříbra — vlhká, vlahá a tichá. Odněkud z plání zaznívalo vzdálené dunění jarní bouře. Zdálo se, že je tepleji, než by mělo být.

Mágové většinou spí dlouho. Tohoto rána však mnozí z nich vstali časně a bezcílně se potulovali chodbami Univerzity. Cítili ve vzduchu změnu.

Univerzita se plnila magií.

Jistě, ona bývala stejně vždycky plná magie, ale byla to taková ta stará, pohodlná magie, stejně nebezpečná a vzrušující jako pár domácích pantofli. Jenže tou starou matérií teď začala prosakovat nová magie, ostrá a vibrující, zářivá a chladná jako světlo komety. Prolínala kameny a praskala na ostrých hranách jako statická elektřina na nylonovém koberci stvoření. Bzučela a syčela. Kroutila mágům vousy a mačkala proudy oktarínové záře ze špiček prstů, které už téměř tři desetiletí nevykouzlily nic než trochu světla na cestu z hostince. Jak popsat ten jev klidně a bez emocí? Pro většinu mágů to bylo, jako když se starý muž setká s překrásnou mladou ženou a se směsí hrůzy a nadšení zjistí, že tělo je stejně ochotné jako jeho duch.

A chodbami a síněmi Univerzity se neslo jediné slovo: Magický prazdroj!

Několik mágů se tajně pokusilo provést zaklínadla, která nebyli schopni ovládnout celé roky, a s úžasem pozorovali, jak se jim bezchybně daří. Nejprve stydlivě a opatrně, pak s rostoucí sebedůvěrou a nakonec s pokřikem a výskotem po sobě začali vrhat ohnivé koule, vytahovali z klobouků holubičky a králíky a nechávali spršky pestrobarevných konfet snášet se ze vzduchu.

Magický prazdroj! Jeden nebo dva mágové, důstojní muži, kteří v životě neudělali nic horšího, než že zhltli sem tam nějakou tu živou ústřici, se vyzbrojili neviditelností a honili po chodbách mladé služebné a pokojské.

Magický prazdroj! Někteří z těch romantičtějších zkusili prastará létací kouzla a teď se trochu nejistě potulovali pod stropy chodeb a hal. Magický prazdroj!

Jediný knihovník se nepřipojil k té bláznivé magické hostině. Nějakou chvíli celé to šílenství pozoroval s ohrnutými rty a pak se znechuceně vydal nazpět do své knihovny. Cestou nesouhlasně klepal klouby rukou o zem, a kdyby mu někdo věnoval pozornost, zjistil by, že knihovník vešel dovnitř a nejenže zamkl, ale zastrčil dokonce i závoru.

V knihovně bylo hrobové ticho. Knihy už se uklidnily. Už propluly strachem a ocitly se v tichých vodách nekonečné hrůzy. Krčily se teď ve svých policích jako stáda zhypnotizovaných králíků.

Dlouhá chlupatá paže se natáhla a sevřela Křesadlův souhrnný lexikon mažije s předpisy pro zasvěcené dřív, než stačil zalézt hluboko do regálu. Knihovník svazek několikrát pohladil, aby ho uklidnil, a pak ho otevřel pod písmenem „S“. Uhladil roztřesený list a rohovitým nehtem se rozjel po sloupci hesel, až se zastavil u hesla:

Knihovník si pozorně přečetl ještě odkazy, vrátil se k prvnímu heslu a dlouhou dobu na ně hlubokýma temnýma očima zíral. Pak opatrně zasunul knihu na její místo, vplížil se pod svůj stůl a přetáhl si přes hlavu pokrývku.

Zato Pozinkl s Mykadlem, kteří stáli na pěvecké galerii Velké síně, pozorovali všechen ten zmatek s úplně jinými pocity.

Jak tam tak stáli, těsně bok po boku, vypadali jako grafické znázornění čísla 10.

„Co se děje?“ prohlásil Pozinkl. Prožil bezesnou noc a příliš mu to nemyslelo.

„Univerzitu zaplňuje magie,“ odpověděl mu Mykadlo. „Tak funguje Magický prazdroj. Supermág je vlastně pramen, kterým přitéká magie. Skutečná magie, hochu. Ne ten starý unavený materiál, se kterým jsme museli vystačit posledních pár století. Tohle je úsvit to…, toho…“

„Nového úsvitu?“

„Přesně. Doba zázraků, doba…, toho…“

„Anus mirabilis?“[9]

Mykadlo se zamračil. „Něco takového, řekl bych. Vidím, že umíte vždy najít to správné slovo, to je skvělé.“

„Díky, bratře.“

Zdálo se, že si starší mág této důvěrnosti nevšiml. Místo toho se otočil, opřel se o vyřezávané zábradlí a pozoroval dění dole. Ruce mu automaticky zašmátraly v kapsách, aby vytáhly papírky a váček s tabákem, ale pak se najednou zastavily. Mykadlo se ušklíbl a lusknul prsty. V ústech se mu objevila zapálená cigareta.

„Nepodařilo se mi to už celé roky,“ prohlásil spokojeně. „Vidím velké změny, kamaráde. Oni si to ještě neuvědomili, ale to je konec řádů a úrovní. To byl vlastně jen takový nouzový přídělový systém. Už je nebudeme potřebovat. Kde je ten kluk?“

„Pořád ještě spí—“ začal Pozinkl.

„Jsem tady,“ ozval se Peníz.

Stál v lomeném vchodu do obytných prostor starších mágů a v ruce držel svou oktironovou hůl, která byla skoro dvakrát tak vysoká jako on. Po černém kovovém povrchu přebíhaly tenoučké pramínky žlutého ohně. Hůl sama byla tak temná, že vypadala jako štěrbina do jiného vesmíru.

Pozinkl cítil, jak se mu do hlavy zavrtávají zlatavé oči, a měl pocit, že se mu před tím pohledem na temeni lebky odvíjejí i ty nejtajnější myšlenky.

„Aha,“ prohlásil tónem, který měl být veselý a přátelský, ale který ve skutečnosti zazněl jako přiškrcené zachřestění kostí. Po takovém začátku mohl své další příspěvky jen pokazit a taky to udělal. „Vidím, že jsi už, ehm, konečně vstal.“

„Drahý hochu,“ rozzářil se Mykadlo.

Peníz mu věnoval dlouhý mrazivý pohled.

„Tebe jsem viděl včera večer. Jsi mocný?“

„Jenom trochu,“ odpověděl spěšně Mykadlo, když si připomněl chlapcův sklon zacházet s magií jako s Člověče, nezlob se. „Ale jistě ne tak mocný jako ty.“

„Takže budu jmenován arcikancléřem, jak je předpovězeno mým osudem?“

„Samozřejmě!“ pokyvoval Mykadlo hlavou. „O tom není pochyb. Mohl bych se podívat na tvou hůl? Je velmi zajímavě vyzdobena —“

Natáhl buclatou ruku.

Tohle byl v každém případě přinejmenším neodpustitelný prohřešek proti etiketě. Žádného mága by ani ve snu nenapadlo dotknout se cizí hole bez výslovného souhlasu jejího majitele. Jenže pořád ještě existuje mnoho lidí, kteří nepovažují děti za rovnoprávné členy lidské společnosti a myslí si, že se k nim nemusí chovat podle základních pravidel mezilidských styků a společenských zvyklostí.

Mykadlovy prsty se sevřely kolem hole.

Ozval se zvuk, který Pozinkl spíš vycítil, než zaslechl. Mykadlo proletěl celým dlouhým ochozem a na jeho konci narazil do zdi se zvukem pytle sádla, který spadl z výšky na dláždění.

„Tohle nedělej,“ řekl Peníz. Pootočil hlavu a jeho pohled proletěl Pozinklem, jehož obličej měl najednou výrazně nezdravou barvu. „Pomoz mu na nohy. Myslím, že mu celkem nic nebude.“

Kvestor se rozběhl ochozem a sehnul se k Mykadlovi. Tlouštík přerývaně dýchal a zdálo se, že každým okamžikem omdlí. Pozinkl ho několikrát popleskal po ruce a Mykadlo otevřel jedno oko.

„Viděl jste, co se stalo?“ zašeptal.

„Nejsem si tak docela jistý. Ehm. Co se stalo?“ sykl Pozinkl.

„Kousla mě.“

„Příště, až se dotkneš mé hole,“ prohlásil Peníz vážným tónem, „zemřeš. Rozumíš?“

Mykadlo zvedl hlavu opatrně a jen maličko nad zem pro případ, že by mu z ní opadávaly kousky.

„Dokonale,“ odpověděl.

„A teď bych si rád prohlédl Univerzitu,“ pokračoval chlapec. „Tolik jsem toho o ní slyšel…“

Pozinkl pomohl Mykadlovi na nejisté nohy, podepřel ho a oba se mírným poklusem vydali chlapci v patách.

„Nikdy na tu tyč nesahejte,“ zamumlal v chůzi Mykadlo.

„Dám si dobrý pozor, ehm, abych to neudělal,“ odpověděl Pozinkl odhodlaně. „Jaké to bylo?“

„Kousla vás někdy zmije?“

„Nekousla.“

„V tom případě naprosto přesně pochopíte, jaké to bylo.“

„Cože?“

„Nebylo to totiž ani trochu jako hadí kousnutí.“

Pospíchali za malou odhodlanou postavičkou. Peníz sestoupil po schodišti a zamířil ke zničeným dveřím Velké síně.

Pozinkl, který chtěl udělat co nejlepší dojem, chlapce o něco předběhl a zastavil se u vchodu.

„Tohle je Velká síň,“ řekl. Peníz k němu otočil zlatý pohled a mág cítil, jak mu vysychá v ústech. „Říká se jí tak, protože je to síň, víš? A hrozně veliká.“

Zoufale polkl. „Je to Velká síň,“ vypravil ze sebe a cítil, jak se zbytky jeho soustředění pod tím zlatým pohledem mění v popel a dým. „Obrovská velká síň, a proto se jí říká —“

„Co je to za lidi?“ zeptal se Peníz a ukázal holí. Shromáždění mágové, kteří se obrátili ke dveřím a pozorovali vcházející, rychle uskakovali na všechny strany, jako by na ně namířil plamenomet.

Pozinkl sledoval směr chlapcova pohledu. Peníz ukazoval na obrazy a sochy předchozích arcikancléřů, které zdobily stěny a výklenky. S plnovousy a špičatými klobouky, v rukou napůl rozvinuté pergamenové svitky nebo tajemné astrologické instrumenty, zíraly portréty ze svých míst pohledy plnými vlastní důležitosti nebo snad zoufalství nad vleklou zácpou.

„Z těch stěn,“ prohlásil pateticky Mykadlo, „na tebe hledí dvě stě nejlepších mágů světa.“

„Nezajímají mě,“ řekl Peníz a z vrcholu jeho tyče vyšlehla oktarínová záře. Arcikancléři zmizeli.

„A okna jsou hrozně malá —“

„A strop tak vysoký —“

„Všechno je tak staré —“

Většina mágů zalehla na místech, kde právě stáli, protože hůl syčela, prskala a dštila oktarínové blesky. Pozinkl si stáhl klobouk přes oči a zalezl pod nejbližší stůl, kde se kolem něj zmítala sama základní hmota Univerzity. Praštělo dřevo, sténal kámen.

„Něco mu poklepalo na temeno hlavy. Zoufale zaječel.

„Přestaňte!“ snažil se Mykadlo přehlušit strašlivý hluk. „Nasaďte si pořádně klobouk a chovejte se alespoň trochu důstojně!“

„A proč jste potom pod tím stolem vy?“

„Musíme se chopit příležitosti!“

„Jak? Jako jste se chopil té hole?“

„Za mnou!“

Pozinkl se vynořil v jasném, strašlivě jasném novém světě.

Pryč byly hrubé kamenné zdi. Pryč byly temné trámy vysokého stropu, kde nacházely útočiště sovy. Pryč byla dlážděná podlaha, jejíž černobílé dlaždice byly sestaveny do vzoru, nad nímž přecházel zrak.

Pryč byla i malá, vysoko posazená okna se svou patinou mnohaleté mastnoty. Poprvé, co byla Univerzita Univerzitou, proudilo do Velké síně plnými proudy slunce.

Mágové zírali s otevřenými ústy jeden na druhého a to, co viděli, vůbec nebylo to, co si vždycky mysleli, že vidí. Nemilosrdné paprsky přeměnily bohaté zlaté ozdoby v zaprášenou krajku, předvedly nádherné tkaniny jako špinavý a ošoupaný samet, změnily důstojné sněhobílé plnovousy v nečesané, zanedbané brady plné zažloutlých nikotinových skvrn a zář nádherných diamantů vybledla v matný lesk dost podřadných ankhínů. Nové světlo zkoumalo, odhalovalo a zahánělo všechny tak přívětivé stíny.

A Pozinkl musel připustit, že to, co zbývalo, přílišnou důvěru nebudilo. Najednou si začal velmi vtíravě uvědomovat, že pod svým rouchem, pod tím potrhaným, silně vybledlým rouchem — jak ho ještě ke všemu napadlo —, pod rouchem děravým v místech, kde se k němu dostaly myši, má na nohou stále ještě domácí pantofle.

Síň teď byla celá ze skla. Co nebylo ze skla, bylo z mramoru. Bylo to tak úžasné, že se Pozinkl cítil nehodným.

Obrátil se k Mykadlovi a zjistil, že starší mág zírá na Peníze rozzářenýma očima.

Většina z ostatních mágů měla na tváři úplně stejný výraz. Kdyby na mágy neudělala dojem ukázka magické síly, nebyli by to mágové, a tohle byla síla nad všechno pomyšlení. Hůl na ně udělala stejný dojem jako zaklínačova rákosová píšťalka na klubko kober.

Mykadlo se natáhl, aby chlapce poklepal po rameni, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

„Úžasné,“ řekl místo toho.

Obrátil se ke shromážděným mágům a pozvedl ruce. „Bratři!“ zvolal. „Máme mezi sebou mága nesmírné síly!“

Pozinkl ho zatahal za róbu.

„Málem vás zabil,“ zasyčel. Mykadlo ho ignoroval.

„A já navrhuji —“ Mykadlo polkl, „—já ho navrhuji na místo arcikancléře.“

Rozhostilo se krátké ticho a pak se síní rozlehla současně bouře jásotu a nesouhlasných výkřiků. V zadních řadách se začalo několik mágů prát. Ti v předních řadách už své nesouhlasné mínění projevovali mnohem opatrněji. Ti totiž viděli úsměv na Penízově tváři. Byl jasný a chladný, jako úsměv na tváři měsíce.

Dav se náhle rozvlnil a do jeho čela si probojoval cestu jakýsi postarší mág.

Pozinkl poznal Kebaba Zovce, mága sedmé úrovně, který přednášel tradici. Obstarožní mág byl rudý zlostí, s výjimkou těch míst v obličeji, která mu zbělela vztekem. Když promluvil, jeho slova svištěla vzduchem jako nože, strohá jako ořezaný strom a tvrdá jako lodní suchary.

„Zešíleli jste?“ prohlásil. „Nikdo jiný než mág osmé úrovně se nemůže stát arcikancléřem! A musí být zvolen sborem ostatních starších mágů na výročním shromáždění (pod milostivým vedením bohů, samozřejmě). Tak praví tradice! (Už sám ten váš nápad je absurdní!)“

Zovce studoval tradice magie dlouhé roky, a protože magie má vždy snahu proudit oběma směry, zanechala stopy i na obstarožním mágovi. Vypadal křehce jako sýrová tyčinka, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mu suchopárnost jeho vědy dala schopnost vystupovat jako varovný vykřičník.

Stál, třásl se rozhořčením a najednou si uvědomil, že stojí úplně sám. Přesněji řečeno byl středem neustále se rozšiřujícího kruhu prázdné podlahy, vyklízené mágy, z nichž každý by byl přísahal, že ho dnes vidí poprvé v životě.

Peníz pozvedl hůl.

Kebab Zovce pozvedl káravý prst.

„Mě nezastrašíte, mladý muži,“ vyštěkl. „Možná že jste nadaný, ale sám magický talent nestačí. Velký mág musí mít ještě jiné kvality. Tak například musí umět základy administrativy, musí být moudrý a taky—“

Peníz sklonil hůl.

„Tradice zavazuje všechny mágy, že?“ zeptal se.

„Bez výjimky! Vznikla a čerpáme ji z —“

„Ale já nejsem mág, pane Zovce.“

Mág zaváhal. „Aha,“ zabručel a znejistěl. „Na tom něco je.“

„Dobře si však uvědomuju, že i já potřebuju moudrost, prozíravost a dobrou radu a budu poctěn, když mi právě vy ukážete jasnou cestu k těmto nedocenitelným pokladům. Tak například, řekněte mi, proč mágové nevládnou světu?“

„Prosím?“

„Je to velmi jednoduchá otázka. V téhle místnosti je —“ Penízovy rty se kratičce pohnuly „— Čtyři sta sedmdesát dva mágů, těch nejzkušenějších v magickém řemesle. A přesto jediné, čemu vládnete, je těch pár akrů pokrytých napůl rozpadlou architekturou. Proč?“

Ti nejstarší mezi mágy si vyměnili vědoucí pohledy.

„Může se to tak zdát,“ promluvil nakonec Zovee, „ale, mé dítě, my ovládáme říše, které jsou mimo dosah sil času.“ Oči mu zaplály. „Magie dokáže přenést vědomí zasvěceného do niterné krajiny velkých arkán —“

„Ano, ano,“ přikývl netrpělivě Peníz. „Ale přesto má vaše Univerzita kolem svých pozemků mohutné hradby. Proč?“

Mykadlo si olízl vyschlé rty. Bylo to neuvěřitelné. Ten chlapec vyslovoval nahlas jeho, Mykadlovy, myšlenky.

„Hašteříte se mezi sebou o moc,“ pokračoval Peníz sladkým hlasem, „ale řekněte mi, jaký rozdíl vidí městský metař, nebo třeba průměrný obchodník, mezi mágem vysoké úrovně a obyčejným iluzionistou?“

Zovce na něj zíral v naprostém a ochromeném úžasu.

„Ale dítě, to je přece jasné i tomu nejposlednějšímu občanovi,“ řekl nakonec. „Přece naše róby a odznaky a —“

„Aha,“ pokýval Peníz hlavou. „Róby a ozdoby a tak. Samozřejmě.“

Síň naplnilo krátké, těžké a zamyšlené ticho.

„Tak se mi zdá,“ začal Peníz po chvíli, „že mágové vládnou jen mágům. A kdo ve skutečnosti vládne světu tam za zdí?“

„Co se města týká, je to Patricij, lord Vetinari,“ odpověděl mu opatrně Mykadlo.

„A je to vládce dobrý a spravedlivý?“

Nad tím se Mykadlo zamyslel. Říkalo se totiž, že Patricijova informační síť je dokonalá. „Řekl bych,“ začal zeširoka, „že je zlý a nespravedlivý, ale naprosto nestranný. Je zlý a nespravedlivý ke každému bez rozdílu a nikomu nedává přednost.“

„A vy jste s tím spokojeni?“ zeptal se Peníz.

Mykadlo se snažil za každou cenu vyhnout Zovcovu pohledu.

„Tady nejde o to, s čím jsme nebo nejsme spokojeni,“ připustil. „Myslím, že jsme o tom nijak zvlášť nepřemýšleli. Pravý úkol mágů spočívá v tom —“

„Ty vážně tvrdíš, že moudří jsou ochotni strádat pod takovou vládou?“

Mykadlo zabručel. „Samozřejmě že ne! Nebuď blázen! My to prostě trpíme. V tom je právě ta moudrost, ale to zjistíš, teprve až vyrosteš, je to způsob, jak zhodnotit svůj čas —“

„A kde je ten Patricij? Rád bych ho viděl!“

„To se dá samozřejmě zařídit,“ usmál se Mykadlo. „Patricij vždycky nesmírně ochotně přijímal velké mágy, rád s nimi rozmlouvá a —“

„Teď přijmu já jeho,“ prohlásil Peníz. „Musí se naučit, že mágové už zhodnocovali svůj čas příliš dlouho. Ustupte, prosím!“

Pak napřáhl hůl.

Dočasný vládce rozbujelého města Ankh-Morporku seděl v pohodlném křesle u paty schodiště vedoucího k trůnu a pokoušel se najít alespoň stopu zajímavosti v nudných hlášeních svých stopařů a vyzvědačů. Trůn byl prázdný víc než dva tisíce let, od okamžiku, kdy zemřel poslední z dlouhé linie ankhských králů. Legendy pravily, že přijde čas, kdy město bude mít opět svého krále, a pokračovaly rozličnými popisy magických mečů, mateřských znamínek velikosti mexického dolaru a dalšího haraburdí, jak to už legendy v takových případech dělávají.

Už dlouho se považovalo v Ankh-Morporku za největší umění zůstat naživu alespoň pět minut po tom, co se u vás našel kouzelný meč nebo znamínko velikosti mexického dolaru. Bylo to tím, že posledních dvacet století vládly městu rodiny největších obchodníků Ankhu a ty byly ochotny vzdát se vlády asi tak, jako je ochotno klíště opustit psa, bez kterého by pošlo hladem.

Momentální Patricij, hlava výjimečně bohaté a mocné rodiny Vetinari, byl hubený, vysoký a na první pohled stejně chladnokrevný jako mrtvý tučňák. Stačil jediný pohled, abyste věděli, že je to člověk, který si chová bílou angorskou kočku a bude ji něžně hladit, zatímco odsuzuje lidi k smrti v nádrži s piraňami. Možná že byste si na základě zdravého úsudku ještě troufli odhadnout, že má pravděpodobně sbírku vzácného čajového porcelánu a často stává v zadumání nad některým zvláště cenným kusem, zatímco se z dáli, z hloubi jeho mučíren, linou strašlivé výkřiky. Je možné, že byste do jeho slovníku zařadili slovo „delikátní“ a při popisu zmínili tenké rty. Vypadal prostě jako člověk, před kterým stačí mrknout a on si to poznačí do kalendáře.

Ani jedna z těch věcí v tomto případě nebyla pravda, i když Patricij měl neuvěřitelně starého ostrosrstého teriéra jménem Hafal, který odporně páchl a sípal na lidi. Říkalo se, že je to jediný živý tvor na celém světě, na kterém Patricijovi skutečně záleží. Občas samozřejmě dal někoho strašlivě umučit, ale to se považovalo za absolutně normální jednání svrchovaného vládce a bylo všeobecně schvalováno převážnou většinou obyvatel města.[10] Občané Ankhu jsou v podstatě praktické povahy, a proto cítili, že Patricijova vyhláška, kterou zakazuje veškerá pouliční divadelní a pantomimická představení, má své opodstatnění. Neděsil je bouří hrůzovlády, jen občas na ně pustil nějaký ten deštíček.

Patricij si vzdechl a odložil poslední zprávu na hromadu vedle křesla.

Když byl malý chlapec, viděl kdysi na trhu žongléra, který dokázal udržet ve vzduchu několik roztočených talířů najednou. Kdyby to ten člověk dokázal se stovkou talířů, pomyslel si lord Vetinari, mohl by vstoupit do začátečnického kurzu pro vládce Ankh-Morporku, města, které bylo občas přirovnáváno k rozkopnutému termitišti.

Podíval se z okna na vzdálený sloup Věže umění, středu Neviditelné univerzity, a napadlo ho, kdy už konečně ti přihlouplí únavní dědulové vymyslí nějaký lepší způsob, jak třídit a zakládat písemnosti. Samozřejmě nikdy. Člověk nemohl čekat, že by mág pochopil něco tak jednoduchého, jako jsou základní potřeby tajné policie.

Znovu si povzdechl a vzal do ruky papír, na kterém byl zápis toho, co šeptal představený cechu zlodějů o půlnoci svému zástupci ve zvukotěsné místnosti ukryté za tajnou přepážkou jeho pracovny v budově vedení cechu a…

Najednou byl ve Velké sí…

Nebyl ve Velké síni Neviditelné univerzity, kde zažil několik nekonečných večeří, ale kolem stálo množství mágů a byli…

…jiní.

Stejně jako Smrť, kterého podle některých méně šťastných občanů důvěrně připomínal, se Patricij nikdy nerozzlobil, pokud si věc pořádně nepromyslel. Ale někdy myslel až neuvěřitelně rychle.

Rozhlédl se po shromážděných mázích, ale bylo na nich něco, co mu zadrhlo vzteklá slova v hrdle. Vypadali totiž jako stádo ovcí, které těsně po tom, kdy zaslechly, že „v jednotě je síla“, našly vlka lapeného do pasti.

V jejich očích bylo něco podivného.

„Co má znamenat tohle —“ nakonec zaváhal a dokončil, „— přinejmenším nečekané překvapení? A, nějaké šibalství u příležitosti Dne malých bohů, co?“

Jeho oči se najednou setkaly s pohledem malého chlapce, který v ruce držel dlouhou kovovou hůl. Chlapec měl na tváři ten nejpodivnější úsměv, jaký kdy Patricij viděl.

Mykadlo zakašlal.

„Můj pane,“ začal.

„Tak ven s tím, člověče,“ vyjel na něj lord Vetinari.

Mykadlo byl na vážkách, ale Patricijův tón byl právě o ten pověstný chlup pohrdlivější, než bylo zdrávo. Klouby ruky, kterou mág svíral svou hůl, zbělely.

„Jsem mág osmé úrovně,“ prohlásil tiše, „a vy se mnou nebudete mluvit tímhle tónem.“

„Dobře řečeno,“ přikývl Peníz.

„Odveďte ho do žaláře,“ řekl Mykadlo.

„Vždyť žádný žalář nemáme,“ upozornil ho Pozinkl. „Tohle je Univerzita.“

„Tak ho odveďte do vinného sklepa,“ odsekl Mykadlo. „A když už tam budete, udělejte tam nějaký žalář.“

„Uvědomujete si alespoň trochu, co vlastně děláte?“ rozhlížel se Patricij. „Žádám vás, abyste mi okamžitě vysvětlili, co to má —“

„Vy tady vůbec nemáte co žádat,“ řekl Mykadlo. „A pokud opravdu chcete vědět, co to znamená, tak to, že od této chvíle budou vládnout mágové, jak bylo předurčeno. A teď ho odveďte —“

„Vy? Vládnout Ankh-Morporku? Mágové, kteří nejsou schopni pořádně vládnout ani sami sobě?“

„Ano!“ Mykadlo si uvědomoval, že tohle sice není poslední model vtipné odpovědi, ale jeho mysl se spíš zabývala skutečností, že pes Hafal, který byl teleportován se svým pánem, se belhá po podlaze a krátkozrace obhlíží boty přítomných mágů.

„Pak ovšem dají všichni opravdu moudří lidé přednost klidnému bezpečí hladomorny,“ ušklíbl se Patricij. „A teď skončete tohle hloupé představení, vraťte mě nazpět do mého paláce a dál už o tom nebudeme mluvit. Konečně, pravděpodobně ani nebudete mít příležitost.“

Hafal přestal očichávat Mykadlovy boty a odklusal směrem k Penízovi. Cestou za sebou trousil chlupy.

„Tahle pantomima už trvá příliš dlouho,“ prohlásil Patricij. „Teď už toho ale začínám mít opravdu —“

Hafal zavyl. Byl to silný, děsivý zvuk, který rozechvěl v dědičném podvědomí většiny přítomných hluboko zasutou strunu a naplnil je touhou vyšplhat co nejrychleji na nejbližší strom. Připomínal dlouhé šedé stíny, které lovily v temných pralesích na úsvitu lidstva. Bylo neuvěřitelné, že v tak malém zvířeti může být ukryto tolik hrozby a všechna že bude mířit na hůl v Penízově ruce.

Patricij vykročil kupředu, aby psa zvedl, Mykadlo pozvedl ruku a vyslal napříč místností syčící modrooranžový blesk.

Patricij zmizel. Na místě, kde ještě před okamžikem stál, teď zmateně pomrkávala malá žlutá ještěrka a rozhlížela se hloupě zlým pohledem všech plazů.

Mykadlo se užasle podíval na své prsty, jako by je viděl poprvé.

„No prosím,“ zašeptal chraptivě.

Mágové zírali na zlobně supící ještěrku a pak zvedli zraky k městu, které zářilo v paprscích ranního slunce. Tam venku byla rada starších, městské stráže, cech zlodějů, cech obchodníků, kněží… a ani jeden z nich netuší, co jim visí nad hlavou.

Už to začalo, ozval se klobouk ze své krabice ležící na palubě.

„Co začalo?“ zeptal se Mrakoplaš.

Vláda Magického prazdroje.

Mrakoplaš se zatvářil neurčitě.

„A to je dobře?“

Pochopil jsi vůbec někdy něco z toho, co ti lidé vykládají?

Tady se Mrakoplaš cítil na jistější půdě. „Ne,“ prohlásil. „Ne vždycky. Ne v poslední době. Ne často.“

„A víš určitě,“ zeptala se Conina, „že jsi mág?“

„Tak to je jediná věc, kterou jsem si byl vždycky absolutně jistý,“ odpověděl s přesvědčením v hlase.

„Zvláštní.“

Mrakoplaš seděl na Zavazadle a to stálo na sluncem zalité palubě Mořského valčíku, který mírumilovně plul po hladině Kruhového moře. Všude kolem prováděli námořníci něco, o čem byl přesvědčen, že jsou důležité námořní úkony, a on jen doufal, že je provádějí dobře, protože druhá věc, kterou nenáviděl ze všeho nejvíc hned po výškách, byly hloubky.

„Vypadáš nějak ustaraně,“ naklonila se k němu Conina, která mu stříhala vlasy. Mrakoplaš, jemuž kolem hlavy svištěly čepele nůžek, se snažil zmenšit hlavu na minimum.

„To bude tím, že jsem ustaraný,“ odpověděl.

„Co je to ta Jakokalypsa?“

Mrakoplaš se zamyslel. „No,“ začal potom váhavě, „to je konec světa. Tak nějak, asi.“

„Asi? Tak nějak konec světa? Tím chceš říct, že to není jisté? Jako že se rozhlídneme a budeme se lidí ptát ‚promiňte, ale neslyšel jste něco‘?“

„Víš, ono je to tím, že se dosud ani dva věštci neshodli na tom, kdy se to stane a jak to bude vypadat. Objevila se celá řada mlhavých proroctví. A některá z nich byla pěkně praštěná. Nakonec to nazvali Jakokalypsa.“ Zatvářil se pobaveně. „Je to taková padělaná Apokalypsa. Taková slovní hříčka, víš?“

„Nic moc.“

„No jo. Taky bych řekl.“[11]

Conininy nůžky rychle zacvakaly.

„Zdálo se mi, že je kapitán docela rád, že nás má na palubě,“ pokračovala v řeči.

„Asi si myslí, že má štěstí, protože má na lodi mága,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „To má smůlu.“

„Spousta lidí tomu věří,“ přikývla.

„No jo, to může být štěstí pro ty ostatní, ale ne pro mě. Já neumím plavat.“

„Cože? Neuplaveš ani kousek?“

Mrakoplaš zaváhal a opatrně si pohrával s hvězdou na svém klobouku.

„Jak je tady hluboko? Asi?“

„Řekla bych že tak dvanáct sáhů.“

„Takže bych asi uplaval dvanáct sáhů, nebo kolik jich tam je.“

„Přestaň se tak klepat,“ vyštěkla na něj Conina, „málem jsem ti ustřihla hlavu!“ Podívala se na kolemjdoucího námořníka a zamávala nůžkami.

„Co je, nikdy jsi neviděl stříhat chlapa?“

Odněkud z lanoví se ozvala poznámka, která vyvolala salvu oplzlého smíchu v okolí brámové čnělky, pokud to ovšem nebyla zadní vratiplachta.

„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ zavrčela Conina a máchla hřebenem, čímž srazila na palubu bezpočet malých, prakticky neškodných tvorečků.

„Au!“

„Podívej, raději mlč!“

„To se ti řekne, ale není lehké mlčet, když víš, kdo ti kolem hlavy mává nabroušenou ocelí!“

A tak ubíhalo ráno. Malé vlnky šplouchaly, v lanoví zněl vítr a Mrakoplašovi vznikal na hlavě dokonalý plastický sestřih. On sám musel připustit, když se podíval do zrcadla, že jeho hlava doznala viditelného zlepšení.

Kapitán jí sdělil, že loď míří do města Al Kali na středovém pobřeží Klače.

„Vypadá jako Ankh, akorát místo bahna je tam písek,“ prohlásil Mrakoplaš a vyklonil se přes zábradlí. „Ale mají tam skvělý trh s otroky.“

„Otroctví je nemorální,“ vskočila mu Conina do řeči pevným hlasem.

„Fakt? No tohle!“

„Chceš, abych ti přistřihla taky vousy?“ zeptala se Conina s nadějí v hlase.

Pak se zarazila s napřaženými nůžkami a upřela oči k obzoru.

„Jsou nějací námořníci, kteří používají lodě s takovou malou loďkou připevněnou na boku, rudým okem na přídi a trojhrannou plachtou?“ zeptala se.

„Slyšel jsem něco o klačských lovcích otroků. Prý jsou to piráti. Ale tohle je velká loď, nevěřím, že by si na ni některý z nich troufnul zaútočit.“

„Jeden asi ne,“ přikývla Conina, která stále ještě upírala zrak do těch nezřetelných míst, kde se nebe stýkalo s mořskou hladinou, „ale kdyby jich bylo pět, tak možná ano.“

Mrakoplaš upřel oči stejným směrem jako dívka a pak zvedl hlavu k muži, který hlídkoval ve vraním hnízdě na vrcholku stožáru. Ten zavrtěl hlavou a zachechtal se s jemností ucpaného kanálu. „Ale di, tam přece nemůžeš nic vidět. To mi neříkej.“

„Deset mužů v každé lodi,“ pokračovala Conina zachmuřeně.

„Heleď, sranda je sranda, ale —“

„Mají dlouhé zahnuté meče.“

„Kruci, dyť já nevidim ani —“

„— dlouhé a špinavé vlasy jim vlají ve větru —“

„Určitě mají roztřepené konce, že jo,“ zabručel Mrakoplaš kysele.

„To se pokoušíš vtipkovat?“

„Já?“

„A já jsem tady beze zbraně,“ dupla si Conina a přeletěla pohledem palubu. „Vsadila bych se, že na celé lodi není jediný slušný meč.“

„To nevadí. Třeba si sem jenom zajeli, aby jim někdo narychlo umyl hlavu.“

Zatímco se Conina horečnatě přehrabovala ve svém vaku, přesunul se Mrakoplaš opatrně ke kožené krabici s kloboukem a zlehka nadzvedl víko.

„Neviděla tam nic, že ne?“

Jak to mám vědět? Nasaď si mě.

„Cože? Na vlastní hlavu?“

Ach, můj ty bože!

„Já přece nejsem arcikancléř!“ bránil se Mrakoplaš. „Tím chci říct, že už jsem slyšel o různejch způsobech, jak někomu zchladit hlavu, ale —“

Potřebuj u použít tvé oči. A teď už si mě nasaď. Na svou hlavu.

„Hm.“

Tak mi přece důvěřuj.

Mrakoplaš nemohl neposlechnout. Neochotně si sundal svůj starý a odřený šedý klobouk, lítostivě se podíval na zmrzačenou hvězdu na jeho vrcholu a vytáhl z krabice arcikancléřský klobouk. Byl mnohem těžší, než čekal. Oktaríny kolem dýnka slabě světélkovaly.

Opatrně si klobouk položil na svůj zbrusu nový sestřih. Pevně ho svíral za krempu pro případ, že by se dostavily první mrazivé záchvěvy.

Ve skutečnosti zažil jen pocit neuvěřitelné lehkosti. Pak ucítil, jak chutná moc a nekonečné vědění, ne ve skutečnosti, ale jen tak v náznaku, jakoby na špičce pomyslného jazyka.

Hlavou mu prolétly útržky podivných vzpomínek a nepatřily k těm, které by si kdy do hlavy ukládal. Opatrně je ohmatával, tak jako si člověk jazykem opatrně kontroluje bolavý zub, a najednou tady byli —

Dvě stě mrtvých arcikancléřů, jejichž řada se ztrácela kdesi v temném nedohlednu minulosti, ho jeden za druhým pozorovali nevidoucíma očima. A proto je taková zima, pomyslel si, protože teplo prosakuje do světa mrtvých. Oh, ne…

Když klobouk promluvil, Mrakoplaš viděl, jak se pohnulo dvě stě rtů současně.

Kdo jsi?

Mrakoplaš, opakoval si Mrakoplaš. A ve vnitřních prostorách své hlavy si sám pro sebe tichounce zavolal… pomoc!

Cítil, jak se mu kolena podlamují pod tíhou staletí.

Jaké to asi je, když je člověk mrtvej? pomyslel si.

Smrt není nic jiného než spánek, řekli mrtví mágové.

No jo, ale jaké to je? nedal se odbýt Mrakoplaš.

Až sem ty válečné kánoe připlují, budeš mít skvělou příležitost to zjistit, Mrakoplaši.

S výkřikem hrůzy pozvedl Mrakoplaš ruce vzhůru, a tak si strhl klobouk z hlavy. Zpět do vědomí se mu rychle nahrnuly skutečný obraz a zvuk, ale vzhledem k tomu, že mu těsně u hlavy někdo ze všech sil bušil do poplašného gongu, nebyla to zase taková úleva. Teď už mohl kánoe vidět i on. Prořezávaly vodu s děsivou nehlučností. Ty postavy v černém, které zabíraly pádly, měly ječet a řvát, ne že by pak situace byla méně kritická, ale odpovídalo by to alespoň všeobecným představám. To zlověstné ticho dávalo tušit velmi ošklivé úmysly.

„U bohů,“ odfrkl si Mrakoplaš, „To bylo strašné. A tohle je ještě horší.“

Na palubu se vyrojili námořníci se šavlemi v rukou. Conina poklepala Mrakoplašovi na rameno.

„Pokusí se nás zajmout živé,“ řekla.

„Ano?“ odtušil mdle Mrakoplaš. „Aspoň to.“

Pak si vzpomněl ještě na něco, co slyšel o klačských otrokářích, a v krku mu vyschlo.

„Víš, oni totiž…, totiž ty…, oni budou chtít dostat především tebe,“ vypravil ze sebe. „Slyšel jsem, co dělají s—“

„Myslíš, že bych to měla vědět?“ zeptala se Conina. K Mrakoplašově hrůze, jak se zdálo, nenašla žádnou zbraň.

„Uvrhnou tě do serailu!“

Pokrčila rameny. „Mohlo by to se mnou dopadnout hůř.“

„Ale to má všude vevnitř špičaté hřeby, a když zavřou dveře—“ pokoušel se ještě Mrakoplaš. Kánoe se mezitím přiblížily natolik, že bylo možno rozeznat odhodlané výrazy jejich posádek.

„To není serail, to je železná panna. Copak ty nevíš, co je to serail?“

„Hmm…“

Řekla mu to. Zrudl.

„No, v každém případě mě budou muset nejdřív zajmout,“ prohlásila Cenina se zábleskem v oku. „Myslím, že jediný, kdo by tady měl mít strach, jsi ty.“

„Proč já?“

„Ty jsi jediný, kdo tady má sukni.“

„To je přece róba —“ zaprotestoval Mrakoplaš popuzeně.

„Róba, šaty, sukně. Modli se, aby poznali, že je v tom nějaký rozdíl.“

Mrakoplašovi na rameno dopadla ruka s prsty velikosti banánů, ozdobená prsteny a náramky, a otočila ho čelem vzad. Kapitán, střeďan stavěný podle klasického medvědího vzoru, se na něj usmál. Pod hustým porostem obličeje toho však z úsměvu moc vidět nebylo.

„Ohó!“ prohlásil. „Oni vědí ne, že my čaroděje na palubě máme! On udělá v břiše jim oheň pálící zelený! He?“

Temný porost obočí se mu spojil nad kořenem nosu, když zjistil, že Mrakoplaš není připraven okamžitě vrhnout na útočníky záplavu zničující magie.

„He?“ naléhal a jeho tón proměnil tu jedinou slabiku v celou řadu strašlivých výhrůžek, při nichž tuhla krev v žilách.

„Jo, no jo, jasně, já si jenom musím — já si jenom podvážu bedra,“ zablekotal Mrakoplaš. „Jo, podvazuju si bedra, pro jistotu. Takže zelený oheň, co?“

„A taky ty dělej jim v kostech rozžhavené olovo,“ řekl kapitán. „Dál jejich kůže, aby má puchýř z oheň, a do jejich hlava zevnitř živý škorpion pusť, ať žere bez milosrdnosti, a potom —“

První kánoe dorazila k lodnímu boku a přes zábradlí přeletělo několik lanek s háky na konci. Když se nad zábradlím objevila hlava prvního útočníka, rozběhl se kapitán tím směrem. Na okamžik se zastavil a obrátil se k Mrakoplašovi.

„Ty podvazuj rychle. Nebo nebudeš máš co podvazovat, jasný?“

Mrakoplaš se obrátil ke Conině, která se opírala o zábradlí a prohlížela si nehty.

„Tak už aby ses do toho rychle pustil,“ prohlásila klidně. „To máme padesát zelených ohňů a tekutých olov a k tomu ještě vedlejší objednávka na pár puchýřů a škorpionů, a to už vůbec nemluvím o nemilosrdnosti.“

„A takový věci se mi stávají pořád,“ zaúpěl.

Naklonil se přes zábradlí a podíval se na ten kus lodě, který považoval za hlavní palubu. Útočníci vítězili už samotným počtem a k zneškodnění bojující posádky užívali sítě a provazy. Pracovali absolutně mlčky, bili a sráželi námořníky na palubu, a pokud to jen trochu šlo, vyhýbali se použití zbraní.

„Nechtějí si poškodit zboží,“ prohlásila Conina. Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se pod záplavou tmavých postav zřítil k zemi i kapitán, jemuž se ze rtů, zdánlivě nelogicky, draly výkřiky: „Zelený oheň! Zelený oheň!“

Mrakoplaš ustoupil. V magii byl sice slabý, ale zatím zaznamenal stoprocentní úspěch v tom zůstat až dosud naživu a nechtěl si pokazit průměr. Jediné, co potřeboval, bylo naučit se včas plavat, aby se mohl včas vrhnout do moře. Za pokus to stálo.

„Na co čekáme? Zmizme, dokud jsou zaměstnaní,“ naklonil se ke Conině.

„Potřebuju meč,“ odpověděla mu.

„Za minutu už si budeš těžko vybírat.“

„Jeden mi stačí.“

Mrakoplaš kopl do Zavazadla.

„Tak pojď,“ prohlásil zavile, „máš před sebou pěknej kus po vodě. To si zaplaveš!“

Zavazadlo s přehnanou nonšalancí vystrčilo nožičky, pomalu se otočilo a přidřeplo Conině k nohám.

„Zrádče!“ prohlásil Mrakoplaš směrem k jeho pantům.

Zdálo se, že je po boji. Pět útočníků se vyšplhalo po příkrých lodních schůdkách na zadní palubu, zatímco většina jejich druhů hlídala na hlavní palubě zajatou posádku. Jejich vůdce si stáhl z obličeje masku a vrhl na Coninu krátký a temný pohled. Pak se obrátil a na Mrakoplaše vrhl pohled o něco delší a temnější.

„Tohle je roucho!“ upozorňoval ho rychle Mrakoplaš. „A uděláte dobře, když budete opatrní, protože já jsem mág.“ Potom se zhluboka nadechl a pokračoval. „Dotkněte se mě prstem a uvidíte, že si budu přát, abyste to neudělali. Varuju vás!“

„Mág? Z mágů nikdy nebyli pořádní otroci,“ zamyslel se nahlas náčelník.

„Absolutní pravda,“ přitakal Mrakoplaš, „takže když se mi uklidíte z cesty, abych mohl odejít —“

Náčelník se otočil nazpět ke Conině a mávl na jednoho ze svých společníků. Palcem ukázal na Mrakoplaše.

„Nemusíš ho zabít rychle. Tak mě napadá —“ zarazil se a ohrozil Mrakoplaše úsměvem plným zubů. „Možná…, ale ano. A proč ne? Umíš zpívat, mágu?“

„Možná že jo,“ řekl Mrakoplaš opatrně, „Proč?“

„Třeba jsi právě takový muž, jakého potřebuje Serif na práci v harému.“ Několik otrokářů se začalo podezřele usmívat.

„Mohla by to být opravdu unikátní příležitost,“ pokračoval náčelník, když viděl, že má u obecenstva úspěch. Úsměvy na tvářích jeho druhů se ještě rozšířily.

Mrakoplaš o krok couvl. „Nemyslím, že by to bylo něco pro mě,“ prohlásil. „Ale stejně dík za nabídku. Myslím, že na takové zaměstnání nejsem dostatečně disponovanej.“

„Oh, naopak, já si myslím, že bys mohl být,“ prohlásil vůdce a oči mu zazářily. „V té tvojí výbavě je dokonce ještě kousek navíc.“

„Ó, ty má magická prostoto,“ zabručela Conina. Vrhla rychlý pohled na muže po svém levém a pak po pravém boku a ruce se jí daly do pohybu. Ten probodnutý nůžkami na tom byl ve srovnání s tím, kterého poškrabala hřebenem, o něco lépe, když uvážíte, co dokáže z obličeje udělat taková řada kovových zubů. Pak se bleskově sehnula, sebrala meč, který upustil jeden z vyřízených mužů, a vrhla se na zbývající dva.

Náčelník se při zoufalých výkřicích svých lidí otočil a těsně za sebou uviděl Zavazadlo s doširoka otevřeným víkem. Pak do něj zezadu narazil plnou silou Mrakoplaš a srazil ho kupředu, do nicoty, která ležela v mnohorozměrných útrobách truhly.

Ze Zavazadla se ozval začátek výkřiku, ale ten umlkl, jako když ho utne.

Pak zaznělo cvaknutí podobné zasunutí závor na branách samotného pekla.

Mrakoplaš o několik kroků ustoupil a celý se třásl. „Výjimečná příležitost,“ zamumlal tiše sám pro sebe, protože mu konečně náčelníkova narážka došla.

Zato teď měl opravdu výjimečnou příležitost pozorovat Coninu v boji. Jen málo mužů něco takového vidělo dvakrát.

Když na dva piráty zaútočila štíhlá drobná dívka, postavili se jí s pobaveným úsměvem, který vzápětí prošel rozličnými proměnami. Zamyšlení, nedůvěra, úžas, zděšení a nakonec panická hrůza ve chvíli, kdy zjistili, že jsou uzavřeni do lesklého kruhu poletující nabroušené oceli, který se neustále zmenšuje.

Posledního tělesného strážce nebohého náčelníka se zbavila několika tak ostrými útoky, že Mrakoplašovi při pohledu na ně vytryskly slzy z očí. Aniž se zastavila, plynulým pohybem přeskočila zábradlí a snesla se na hlavní palubu. K Mrakoplašovu dotčenému úžasu se Zavazadlo vrhlo za ní. Svůj dopad utlumilo prostě tím, že skočilo na hlavu jednoho z otrokářů. Tím přispělo k všeobecné panice. Je strašné, když na vás s rychlostí blesku a děsivě přesnou technikou školeného zabijáka zaútočí půvabná dívenka v bílých kvítkovaných šatečkách, ale pro mužské ego je ještě horší, když je jeho vlastník podupán a pokousán cestovním zavazadlem; koneckonců je to ošklivý zážitek nejen pro to ego, ale i pro celý zbytek jeho chlapa.

Mrakoplaš se na to opatrně díval přes zábradlí.

„Vejtaho,“ zabručel.

Kousek od Mrakoplašovy brady narazil do lodního zábradlí vrhací nůž, se zabzučením se odrazil, proletěl mu kolem ucha a zmizel v nenávratnu. Mrakoplaš ucítil palčivou bolest, přejel si bradu rukou, a když spatřil slabě zakrvácené prsty, vyděsil se k smrti a tiše se sesul k zemi. Nebylo to tím, že by nesnášel pohled na krev, takovýmhle způsobem na něj působil jen pohled na krev vlastní.

Tržiště na morporském náměstí Náhlého osvícení, rozlehlá plocha kočičích hlav před branami Neviditelné univerzity, hučelo jako úl.

Říkalo se, že v Ankh-Morporku se dá koupit všechno kromě piva a žen, protože jedno jako druhé člověka dříve nebo později opustí. Na náměstí bylo k dostání skoro všechno, trh se rok za rokem pomalu rozrůstal, přibýval stánek za stánkem, bouda za boudou, až poslední noví příchozí už se museli se svými pultíky opřít o samy prastaré zdi Univerzity. Je třeba přiznat, že kamenné stěny Univerzity jim dokonce posloužily jako skvělá vývěsní plocha, na které byly vystaveny desítky rozličných látek, hotových oděvů i celé věnce kouzelných přívěsků a talismanů.

Nikdo si nevšiml, že se brány otevřely dovnitř. Jenže z Univerzity se vyvalilo ticho a začalo se rozlévat po hlučném, živém náměstí, jako se první malé vlnky přílivu rozlévají pobřežním močálem. Ono to ve skutečnosti vůbec nebylo pravé ticho, ale děsivý řev antihluku. Ticho není protikladem zvuku, je to pouze jeho nepřítomnost. Tohle však byl zvuk, který leží na opačné straně ticha, antihluk a jeho neslyšné decibely dusily i ten nejposlednější zvuk na trhu jako vrstva tlustého sametu.

Davy se začaly divoce rozhlížet a lidé, podobní zlatým rybičkám, němě otvírali ústa. Výsledek jejich snažení byl stejný. Všechny oči se obrátily k bránám.

Za tou kakofonií ticha se z nich totiž muselo valit ještě něco jiného. Stánky, které stály nejblíž otevřených bran, se totiž začaly se skřípotem sunout po dláždění a za sebou trousily zboží. Jejich majitelé uskakovali z cesty, protože stánky narazily na další řadu bud a pultů a nezadržitelně se i s nimi sunuly dál a hromada prodejních pomůcek rostla a rostla, až se mezi ní a stěnami Univerzity vytvořil na celou šíři náměstí široký volný prostor.

Vyprahlo Dlouhůl, dodavatel masových pirohů s výrazně osobitou chutí, vyhlídl přes okraj svého zničeného stánku právě včas, aby zahlédl, jak se v branách Univerzity objevili mágové.

Mágy dobře znal, nebo alespoň do téhle chvíle si myslel, že je zná. Byli to bezstarostní starší hoši, svým způsobem celkem neškodní, kteří se oblékali tak trochu jako starodávné kanape. Navíc byli vždycky nakloněni koupit jakýkoliv z jeho produktů, který by jinak musel odepsat na konto překročené záruční lhůty a poněkud výraznější vůně, než s jakou se byla ochotna smířit průměrná hospodyně.

Ale tihle mágové, to bylo pro Vyprahla něco nového. Vešli na náměstí Náhlého osvícení, jako kdyby jim patřilo. Kolem nohou jim probleskovaly malé modré jiskřičky. Zdáli se takoví nějací vyšší.

Nebo to možná bylo tím, jak se nesli.

Ano, to bylo ono…

Vyprahlo měl kdesi v hloubce svého genetického mejkapu stopy magie, a jak tak pozoroval mágy kráčející náměstím, řekly mu právě tyhle zbytky, že to nejlepší, co může udělat pro své zdraví, je spakovat si do rance svoje nože, mlýnky, koření a v nejbližších deseti minutách si to všechno kvapem odnést z města.

Poslední mág v řadě se za svými kolegy o něco opožďoval a s pohrdáním se rozhlížel po náměstí.

„Tady kdysi bývaly vodotrysky,“ prohlásil. „Vy lidé — pryč s vámi!“

Obchodníci se dívali jeden na druhého. Mágové vždycky mluvili panovačně, ale to se od nich koneckonců čekalo. Jenže v tomhle hlase byl přízvuk, jaký nikdo nikdy předtím neslyšel. Byl prostě samý kotník a zaťatá pěst.

Vyprahlovi sjely oči stranou. Z trosek svého stánku, z hromady mořských hvězdic, chobotnic a rozmačkaných ústřic se vynořil jako anděl pomsty Miškin Pramička, o kterém se říkalo, že otvírá ústřice jednou rukou. Z vousů si vybíral rozličné mořské korýše a plival vinný ocet. Roky odtrhávání škeblí z balvanů a každodenní zápasy s gigantickými jedlými srdcovkami v Ankhské zátoce mu dodaly sílu, která se normálně spojuje jen s tektonickými pohyby. Dalo by se říci, že ani tak nevstával, jako se pomalu rozkládal.

Pak se dunivým krokem prodral troskami k mágům, ukázal roztřeseným prstem na trosky svého stánku, ze kterých se na cestu za svobodou odhodlaně vydalo několik podnikavých humrů. Svaly kolem úst se mu převalovaly jako rozdráždění úhoři.

„To jste udělali vy?“ zeptal se.

„Ustup, cháme,“ pronesl mág. Podle Vyprahlova mínění si tak mág zkrátil délku života na předpokládanou životnost skleněného cimbálu.

„Nenávidím mágy,“ prohlásil Pramička. „Fakt je nenávidím. Takže teď tě praštím, jasný?“

Napřáhl pěst za hlavu, zašklebil se a vymrštil ji kupředu.

Mág pozvedl jedno obočí, kolem škeblího obchodníka se žlutě zablesklo, ozval se zvuk, jako když se tiše trhá hedvábí, a Pramička zmizel. Jediné, co po něm zůstalo, byly boty stojící opuštěně na hrbolatém dláždění, ze kterých stoupaly dva proužky dýmu.

Nikdo neví, proč bez ohledu na velikost exploze nakonec vždycky zbudou jen ty boty. Ale je to jedna z těch věcí, se kterými se musíme smířit.

Pozorným očím Vyprahla se zazdálo, že mág byl na okamžik šokován skoro stejně jako dav, ale pak se velebně vztyčil a pozvedl důstojně hůl.

„Vy lidé, byste se z tohohle měli rychle poučit,“ prohlásil mág. „Nikdo z vás už nezvedne ruku proti mágovi, rozumíte? Teď tady kolem dojde k velkým změnám. Ano, vy tam, co chcete?“

Poslední poznámka byla namířena k Vyprahlovi, který se pokoušel nepozorovaně odplížit. Obchodník teď rychle pozvedl nejméně popleněný podnos s pirohy.

„Jen jsem si říkal, jesli by vaše důstojnost neměla chuť pošmáknout si na jednom z mých skvělých pirohů,“ prohlásil spěšně. „Jsou plné výživných —“

„Dívej se dobře, piroháři!“ prohlásil mág. Natáhl ruku, udělal podivný pohyb prsty a ze vzduchu vytáhl piroh.

Byl velký, oblý, do zlatová vypečený a překrásně lesklý. Vyprahlo už pouhým pohledem poznal, že je až k prasknutí nacpán prvotřídním libovým vepřovým a neobsahuje ani nejmenší z těch prostorných vzduchových kapes, které představovaly jeho vlastní, dosti značný finanční zisk. Byl to ten druh pirohu, do kterého se ve snech touží dostat všechna selata, až vyrostou.

Vyprahlovo srdce pokleslo. Jeho zkáza se mu vznášela v podobě voňavého zlaťoučkého pirohu přímo pod nosem.

„Chceš ochutnat?“ ušklíbl se mág. „Tam, odkud jsem ho vzal, je takových nepočítané.“

„Ať přišel, odkud chtěl, je to jedno,“ zasmušil se Vyprahlo.

Podíval se přes vypečený piroh mágovi do tváře a ve fanatické záři těch očí viděl, jak se svět obrací vzhůru nohama.

Otočil se a krokem naprosto zlomeného člověka se vydal k nejbližší městské bráně.

Jako kdyby nebylo dost špatné to, že mágové zabíjejí lidi, pomyslel si s trpkostí, oni je teď dokonce připravují i o živobytí.

Mrakoplašovi vyšplíchl do tváře kbelík vody, a vytrhl ho tak ze strašlivého snu, ve kterém se mu pokoušela stovka maskovaných žen přistřihnout vlasy hodně nakrátko dvouručním mečem. Někteří lidé, kteří by trpěli podobnou noční můrou, by ji připsali kastrační psychóze, ale Mrakoplašovo podvědomí snadno poznalo nebezpečí-býti-rozsekán-na-drobné-kousky, když se s ním setkalo. Setkávalo se s ním často.

Sedl si.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Conina hlasem plným úzkosti.

Mrakoplašovi se oči zakoulely v důlcích, jak rychle přeletěl lodní palubu.

„To záleží na tom,“ prohlásil opatrně. Zdálo se, že v nejbližším okolí se nevyskytuje ani jeden z černě oblečených otrokářů, alespoň ne ve svislé poloze. Zahlédl jen několik členů posádky, kteří se kolem Coniny pohybovali v uctivém odstupu. Poblíž stál jen kapitán s nejapným úsměvem na tváři.

„Jsou pryč,“ oznámila Mrakoplašovi Conina. „Sebrali, co jim přišlo pod ruku, a odjeli.“

„Bastardi jsou oni,“ přikyvoval horlivě kapitán, „pádlovali ale rychle velmi.“ Conina zamrkala, když jí na záda s plesknutím dopadla kapitánova ruka. „Opravdu dobře ona bojuje dámu na,“ zařičel kapitán, „Jo!“

Mrakoplaš se nejistě vztyčil na nohy. Loď klidně plula ke vzdálené temné čmouze na obzoru. Musel to být středový Klač. Mrakoplaš cítil, že je nezraněn a v pořádku. Začal se poněkud obveselovat.

Kapitán na ně ještě jednou spokojeně kývl a rozběhl se po palubě. Při tom vykřikoval povely spojené s lany, plachtami a dalšími podobnými věcmi. Conina si sedla na Zavazadlo, které, jak se zdálo, proti tomu nic nenamítalo.

„Řekl, že je nám natolik zavázán, že nás odveze až do Al Kali,“ řekla.

„Já měl dojem, že tak jsme se s ním dohodli hned při nástupu na palubu,“ podíval se na ni udiveně Mrakoplaš. „Viděl jsem, jak jsi mu dala peníze atak.“

„No ano, jenže on měl v plánu zmocnit se nás, a až tam doplujeme, prodat mě jako otrokyni.“

„A mě prodat nechtěl?“ zatvářil se Mrakoplaš nechápavě, ale pak si bojovně odfrkl, „no jasně, to je to mé magické roucho, kdo by se odvážil —“

„Hm. Víš, on vlastně řekl, že tebe by přidal nádavkem,“ řekla mu Conina a soustředěně se pokoušela uhladit neexistující třísku na hřbetě Zavazadla.

„Přidat mě nádavkem?“

„Jo. Hm. Víš tak jako: S každou koupenou konkubínou dostanete jednoho mága zdarma.“

„Nechápu, co má se mnou společného nějaká zelenina?“

Conina se na něj dlouze a pátravě zadívala, a když se nezačal potměšile usmívat, povzdechla si a řekla: „Proč jste vy, mágové, z ženských pokaždé tak nervózní?“

Mrakoplaš se při té pomluvě postavil na zadní. „Mně se to náhodou líbí!“ prohlásil zpupně. „Mohl bych ti dokázat — podívej, věc je v tom, že já se ženami všeobecně vycházím moc dobře, abys věděla, to jenom ze ženských s mečem bývám nervózní.“ Chvilku o svém výroku přemýšlel a pak dodal: „Když už se o tom mluví, každý, kdo má meč, mě znervózňuje.“

Conina se dál zabývala svou třískou. Zavazadlo spokojeně zaskřípalo.

„Vím ještě něco, co tě asi rozzlobí,“ zamumlala.

„Hmm?“

„Klobouk je pryč.“

„Cože?“

„Nemohla jsem tomu zabránit, sebrali, co jim přišlo pod ruku—“

„Otrokáři s sebou odvezli ten klobouk?“

„Tak tenhle tón na mě nezkoušej! Já nespala ve chvíli, kdy—“

Mrakoplaš zavířil rukama jako rameny větrného mlýna. „Nenene, jen se nerozčiluj, žádnej tón nezkouším. Jenom bych si to rád promyslel…“

„Kapitán říká, že se piráti pravděpodobně vrátili nazpět do Al Kali,“ řekla Conina. „Je tam prý místo, kde se shromažďují všechny kriminální živly, takže bychom mohli rychle —“

„Já nevím, proč bychom se tím měli ještě dál zabývat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Klobouk se chtěl dostat co nejdál od Univerzity, nechtěl se tam vrátit a já nevěřím, že by se tam otrokáři zastavili najedno rychlé sherry na stojáka.“

„Ty bys to nechal jen tak?“ řekla Conina s nelíčeným úžasem.

„Někdo to jen tak nechat musí. Proč ne já?“

„Ale vždyť jsi tvrdil, že je to symbol všeho mágstva! Něco, po čem touží všichni mágové! To přece nemůžeš nechat jen tak!“

„Ne? Tak se koukej.“ Mrakoplaš se pohodlně opřel. Cítil podivné překvapení. Právě udělal rozhodnutí. Bylo jeho. Patřilo jen jemu. Nikdo ho k němu nenutil. Občas měl dojem, že celý jeho život je jediným plynulým řetězem nepříjemností a malérů, do kterých se dostal kvůli tomu, co chtěli jiní lidé, ale tentokrát se rozhodl sám, a je to. V Al Kali vystoupí z lodi a najde nějaký způsob, jak se dostat domů. Svět ať si klidně zachraňuje někdo jiný, a hodně štěstí! On má své rozhodnutí.

Pak se mu ale nakrabatilo čelo. Jenže proč se potom necítí ani trošičku šťastný?

Protože to tvoje rozhodnutí je pitomost, ty idiote.

Tak to ne. Už jsem v hlavě slyšel spoustu různejch hlasů a mám toho dost. Ven.

Ale já sem patřím.

To chceš říct, že ty jsi já?

Tvoje svědomí.

Oh.

Nesmíš připustit, aby byl klobouk zničen. Je to symbol všeho…

… no jo, já vím…

… symbol veškeré magie a tradic. Magie pod kontrolou lidstva. Nechtěl by ses vrátit nazpět do té temné prastorie…

… Cože?…

Prastorie…

Myslíš prehistorie?

Jasně, to je ono. Prehistorie. Zpátky do prehistorie, kdy vládla syrová magie. Denně se otřásaly samy základy reality. Muselo to být hezky ošklivé, to si tedy řeknu!

A jak to vím?

Dědičná paměť. Podvědomí.

Sákryš! Takže já to mám taky?

No, částečně.

Tak dobře, ale proč zrovna já?

Ty totiž v nitru cítíš, že jsi skutečný mág. Slovo mág máš vyryto hluboko v srdci.

„Jo, to je všechno hezký,“ zabručel s pocitem křivdy Mrakoplaš, „jenže se pořád setkávám s lidma, kteří by to chtěli vidět na vlastní oči.“

„Co jsi říkal?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš upřel oči k temnému pásku na obzoru a ztěžka si povzdechl.

„To já si jen tak mluvím pro sebe.“

Mykadlo kritickým pohledem obhlížel klobouk. Obcházel stůl a zpytoval ho ze všech stran. Nakonec pronesl: „Vypadá velice dobře. Kde jste dostal ty oktaríny?“

„Jsou to jenom skutečně kvalitní ankíny,“ přiznal se Pozinkl. „Oklamaly i vás, že?“

Byl to vznešený klobouk. Pozinkl musel sám sobě v duchu připustit, že vypadá lépe než ten původní. Starý arcikancléřský klobouk už byl dost omšelý, zlaté krajky začernalé a matné. Tahle replika byla mnohem pěknější. Měla styl.

„Zvlášť se mi líbí krajka,“ usmál se zálibně Mykadlo.

„Taky to trvalo bůhví jak dlouho.“

„Proč jste to nezkusil s magií?“ Mykadlo pohnul ve vzduchu prsty a sevřel chladnou orosenou sklenici, která se před ním zhmotnila z čirého vzduchu. Pod papírovým paraplíčkem a ovocným salátem obsahovala nějaký ulepený drahý alkohol.

„Nefungovalo to,“ odpověděl Pozinkl. „Ne a ne se mi podařit v tom správném provedení. Každý zekín jsem na něj musel našít vlastní rukou.“ Sundal víko z nové kožené krabice.

Mykadlo se rozkašlal do sklenice. „Počkejte, ještě ho neuklízejte,“ řekl a vzal klobouk z rukou mladšího mága. „Vždycky jsem toužil po tom vyzkoušet si tenhle —“

Pak se obrátil k velkému zrcadlu na stěně pracovny a nábožným gestem si posadil klobouk na dlouho nemyté lokny.

Končil první den působení Prazdroje a mágové už stačili změnit téměř všechno s výjimkou sebe.

Pokusili se o to všichni, potichu a na místech, kde věřili, že je nikdo nevidí. V tichu své pracovny to zkusil dokonce i Pozinkl. Podařilo se mu omládnout o dvacet let a pořídit si hrudník, na kterém by se dalo rozbíjet kamení, ale ve chvíli, kdy ztratil soustředění, splasknul s velmi nepříjemnými pocity do své původní podoby a věku. Na těch proměnách bylo něco pružného. Čím víc jste to zkoušeli, tím rychleji se to vracelo. Čím tvrději jste vrhli zaklínadlo, tím tvrději zasáhl zpětný proces. Ostnaté železné koule, meče a palcáty byly většinou považovány za velmi nebezpečné zbraně, ale to všechno nebylo celkem nic ve srovnání s tím, když se vám najedou vrátilo odčarovaných dvacet let a udeřilo vás do týla.

Bylo to pravděpodobně tím, že žádná zaklínadla nazabírají u věcí, které mají, jako mládí, svou vnitřní magii. V každém případě ale mágové docílili několika důležitých vylepšení. Tak například Mykadlovu róbu teď představovala kompozice ze směsi čistého hedvábí a záplavy krajek, pravý to skvost drahého nevkusu, takže starší mág vypadal jako kus rudého želé ověšený ozdobnými háčkovanými dečkami.

„Slušel by mi, co myslíte?“ zeptal se Mykadlo.

Upravil si klobouk na hlavě tak, že jeho krempa dostala přehnaně švihácký sklon.

Pozinkl mlčel. Díval se z okna.

I venku došlo, pravda, k několika vylepšením. Byl to rušný den.

Staré kamenné zdi zmizely. Kolem Univerzity se táhlo zbrusu nové zábradlí. Za ním se matně črtalo město, pravá báseň z bílého mramoru a červených tašek. Reka Ankh už nebyla tou stokou plnou kalu a nečistoty, kterou se naučil důvěrně znát už v mládí, ale změnila se ve stuhu lesklou jako sklo. Tu a tam z její vody, čisté jako horský pramen,[12] vystrčil klavu kapr a lapl po nějakém hmyzu.

Při pohledu ze vzduchu musel Ankh-Morpork doslova oslepovat. Zářil. Špinavý nános staletí zmizel.

To způsobilo, že se Pozinkl cítil podivně nejistý. Cítil se stejně nedobře, jako kdyby na sobě měl nové šaty, které koušou. Jistě, měl na sobě nové šaty a ony skutečně kousaly, ale v tom to nebylo. Ten okolní nový svět byl velmi hezký, vypadal přesně, jak měl vypadat, ale přesto, přesto — chtěl to opravdu změnit, nebo chtěl jenom účelněji uspořádat věci staré?

„Povídám, nevypadá, jako kdyby mi ho dělali na míru?“ prohlásil Mykadlo.

„Prosím?“

„Klobouk, člověče.“

„Aha. Ehm. Velmi — slušivý.“

S těžkým povzdechem si Mykadlo sundal z hlavy tu barokní pokrývku a opatrně ji vrátil nazpět do krabice. „Raději bychom mu to měli odnést,“ řekl nakonec. „Už se po něm začíná ptát.“

„Pořád musím myslet na ten pravý klobouk. Kde teď asi je?“ řekl Pozinkl.

„Tady,“ řekl Mykadlo a pevnou rukou poklepal na víko kožené krabice.

„Já myslel ten pravý.“

„Tohle je ten pravý.“

„Ale já myslel —“

„Tohle je arcikancléřský klobouk,“ Mykadlo vyslovoval jasně a zřetelně. „Měl byste to vědět, vždyť jste ho udělal sám.“

„Ano, ale —“ začal kvestor nešťastně.

„Když to vezmeme z druhé strany, vy byste přece nikdy nevyrobil padělek, že ne?“

„Ne takový, jako —“

„Je to jen klobouk. Je tím, co si o něm lidé myslí, že je. Lidé ho vidí na hlavě arcikancléře a myslí si, že je to ten pravý. A v určitém slova smyslu to ten pravý opravdu je. Věci jsou definovány podle toho, k čemu slouží. A lidé samozřejmě také. To je nejvšeobecnější základ magie.“ Mykadlo udělal dramatickou přestávku a pak vstrčil krabici s kloboukem Pozinklovi do rukou. „Cogitum hergot klobuco, dalo by se říci.“

Pozinkl se věnoval studiu starých jazyků a teď dělal, co se dalo.

„Myslím, tedy jsem klobouk?“ pokusil se.

„Co jste to říkal?“ zeptal se Mykadlo, když vykročili po schodišti dolů, do nového interiéru Velké síně.

„Uvažoval jsem o tom, jestli to s tím kloboukem není přece jen trochu bláznivé?“ nadhodil Pozinkl.

„Hlavně už mlčte, ano?“

Nad městem za okny stále ještě ležel mlhavý závoj a jeho stříbrozlaté vrstvy se změnily v paprscích zapadajícího slunce v krev. Narudlé paprsky proudily v mohutných snopech dovnitř a prosvětlovaly každý kout síně.

Peníz seděl na svém stolci a přes kolena měl položenu hůl. Pozinkla napadlo, že chlapce ani jednou neviděl bez ní, což bylo zvláštní. Většina mágů měla hole zastrčeny pod postelí, nebo pověšené u krbu.

Ta tyč se Pozinklovi nelíbila. Byla černá, ale jeho nechuť nepramenila ani tak z barvy, spíš z toho, že mu chlapcova hůl připomínala pohyblivý vstup do jiné, mnohem nepříjemnější soustavy rozměrů. Samozřejmě neměla oči, ale Pozinklovi stejně připadalo, jako by se na něj dívala a tvářila se, jako by znala jeho nejniternější myšlenky, což bylo v daném okamžiku víc, než znal on sám.

Zamrazilo ho, když síní přešli dva mágové a on ucítil, jak od sedící postavy vyzařují mocné dávky syrové magie.

Několik tuctů nejstarších mágů bylo nahloučeno kolem místa, kde chlapec seděl, a v úžasu zíralo na podlahu.