Magický prazdroj

Pozinkl natáhl krk, aby lépe viděl a spatřil —

Svět.

Plul v kaluži černé noci, nějakým nepochopitelným způsobem zasazené do země, a Pozinkl se strašlivou jistotou pochopil, že je to skutečný svět, ne nějaká zhmotnělá představa nebo jednoduchá projekce. Na jeho nebi bylo vidět i postupující mračna a další podrobnosti. Středové kraje pokryté věčným ledem, Vyvažovací světadíl, Kruhové moře. Krajopád, všechno droboučké a v jemných barvách, ale každopádně skutečné…

Najednou si uvědomil, že na něj někdo mluví.

„Ehm?“ prohlásil a silné metaforické ochlazení okolní atmosféry ho rychle vrátilo do skutečnosti. S hrůzou si uvědomil, že mu Peníz adresoval jakousi poznámku.

„Pardon?“ opravil se. „Zahleděl jsem se trochu do toho světa… Je tak…, tak krásný…“

„Náš Pozinkl je estét,“ prohlásil Peníz a jeden nebo dva z mágů, kteří věděli, co to slovo znamená, se krátce uchechtli. „Ale co se týče světa, můžeme ho vylepšit. Říkal jsem, Pozinkle, že kamkoliv se podíváme, vidíme jen krutost, nelidskost a lakotu a podle toho usuzuju, že svět má špatnou vládu, že?“

Pozinkl si najednou uvědomil, že se k němu otočily přinejmenším dva tucty očí.

„Ehm,“ začal opatrně, „myslím, že lidská povaha se nedá změnit.“

Rozhostilo se hrobové ticho.

Pozinkl se zarazil. „Ty to dokážeš?“

„To se teprve musí zjistit,“ prohlásil Mykadlo. „Ale jestli se nám podaří změnit svět, změní se i lidská povaha. Není to tak, bratři?“

„Patří nám město,“ ozval se jeden z mágů. „Já sám jsem stvořil hrad —“

„Vládneme městu, ale kdo vládne světu?“ prohlásil Mykadlo. „Na světě musí být alespoň tisícovka malých králů, panovníků a náčelníků.“

„A mezi nimi není ani jeden, který by při čtení ještě neslabikoval,“ ušklíbl se další mág.

„Patricij číst umí,“ řekl Pozinkl.

„Kdybys mu usekl ukazovák, bylo by po čtení,“ přidal se se svou troškou Mykadlo. „Co se vlastně stalo s tou ještěrkou? No, to je stejně jedno. Podstatné je to, že by světu opravdu měli vládnout lidé moudří a vzdělaní. Svět musí být veden. Strávili jsme celá staletí neplodnými boji sami mezi sebou, ale teď, společně…, kdo může říci, co všechno dokážeme?“

„Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny.

Mykadlo přikývl. „Zítra svět a —“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“

To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl. Pozvedl krabici, kterou nesl v rukou, a chtěl ji podat Penízovi. Ale v té chvíli Mykadlo proplul kolem něj, jediným plynulým pohybem mu ji vzal z rukou a s úklonou ji chlapci nabídl.

„Arcikancléřský klobouk,“ řekl, „který ti, jak si všichni myslíme, po právu náleží.“

Peníz krabici přijal. Poprvé za celou dobu viděl Pozinkl, jak mu po obličeji přeletěl stín nejistoty.

„Nepatří k tomu nějaký zvláštní obřad?“ zeptal se.

Mykadlo zakašlal.

„Já jak bych…, er, ne,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ne, myslím, že ne.“ Rozhlédl se po ostatních nejstarších mázích, kteří svorně vrtěli hlavami. „Ne, nikdy se s kloboukem žádný zvláštní obřad nespojoval. S výjimkou hostiny, samozřejmě. Hm. Víš, to není jako korunovace, arcikancléř, víš, vede bratrství mágů, on je takový, on je…“ Mykadlův hlas se pod zlatým pohledem pomalu zpomaloval, „on je, jak bych to…, je první…, ano, on je první mezi sobě rovnými…“

Potom spěšně ustoupil, když se hůl pohnula a zamířila přímo na něj. Zdálo se, jako by Peníz znovu naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu.

„Ne, tak to není,“ řekl nakonec. Pak promluvil znovu a jeho hlas měl to mlhavé zabarvení provázené zvěnou, které, nejste-li prvotřídní mág, můžete získat jen za pomoci velmi drahého audiozařízení. „Obřad bude. Musí být obřad, aby lidé pochopili, že se mágové chopili vlády. Nebude však tady. Sám vyberu vhodné místo. A zúčastní se ho všichni mágové, kteří kdy prošli branami Univerzity, je to jasné?“

„Někteří z nich žijí velmi daleko,“ namítl Mykadlo opatrně. „Budou potřebovat nějaký čas na cestu, takže kdy jste si asi představoval, že by —“

„Jsou to mágové!“ vykřikl popuzeně Peníz. „Mohou se sem dostavit během jediného mrknutí oka! Dal jsem jim sílu! Kromě toho —“ hlas mu poklesl skoro k normálnímu tónu, „Univerzita skončila. Nikdy nebyla pravým domovem magie, jenom jejím vězením. Vybuduji pro nás nové místo.“

Zvedl novy klobouk z krabice a usmál se na něj. Pozinkl s Mykadlem zadrželi dech.

„Ale—“

Všichni se ohlédli. To promluvil Kebab Zovce, strážce tradic, a teď stál na svém místě a otvíral a zavíral ústa, jako by oněměl.

Peníz se k němu obrátil a pozvedl jedno obočí.

„Nechcete přece zrušit Univerzitu, že ne?“ zeptal se nevěřícím tónem stařičký mág a hlas se mu třásl.

„Už jí není zapotřebí,“ odpověděl Peníz. „Je to jen neútulné místo plné prachu a starých knih. To už je za námi. Není to tak…, bratři?“

Ozval se sbor nejistého mumlání. Mágové si dovedli jen velmi těžko představit život bez staré dobré NU. Ale na druhé straně, když o tom člověk trochu přemýšlel, bylo na ní spousta prachu, to ano, a knihy měly nějakou tu stovku let za sebou.

„Koneckonců…, bratři, řekněte…, kdo z vás byl v těch posledních dnech ve vaší temné knihovně?

Magie je teď uvnitř vás, a ne uvězněná mezi starými pergameny. Není to skvělá věc? Není snad mezi vámi jediný, kdo by v posledních dvaceti čtyřech hodinách neprovedl víc magických operací, a tím myslím skutečnou magii, než předtím za celý život? Je snad mezi vámi jediný, který by se mnou v hloubi svého srdce opravdu nesouhlasil?“

Pozinkl se otřásl. V hloubi jeho srdce se probudil jeho vnitřní Pozinkl a dral se ven, aby se dal slyšet. Byl to Pozinkl, který najednou zatoužil po těch tichých dnech, jaké vládly ještě před několika desítkami hodin, kdy byla magie mírná a přítulná a potulovala se po Univerzitě v měkkých pantoflích. Vždycky jí zbylo trochu času na skleničku sherry, nebyla jako rozpálený meč, který vám někdo vráží do mozku, a hlavně a především — nezabíjela lidi.

Zachvátila ho hrůza, když cítil, jak se mu hlasivky zachvívají a navzdory jeho obrovské námaze se chystají nesouhlasit.

Hůl se ho snažila zaměřit. Cítil, jak ho hledá. Nechá ho zmizet, stejně jako chudáka starého Biliára. Pevně sevřel čelisti, ale nepomáhalo to. Cítil, jak se mu dme hrudník a čelisti začínají skřípat.

V tom okamžiku Mykadlo nejistě přešlápl a plnou vahou mu dupl na nohu. Pozinkl zaječel.

„Promiňte,“ omlouval se Mykadlo.

„Stalo se něco, Pozinkle?“ zeptal se Peníz.

Pozinkl poskakoval po jedné noze, najednou se celý uvolnil, a zatímco noha úpěla v agónii, jeho tělo zaplavila úleva. Málokdo v historii mohl cítit takovou radost z toho, že mu na nohu dupl víc než metrák otylého mágstva.

Zdálo se, že jeho výkřik zlomil kouzlo okamžiku. Peníz si povzdechl a vstal.

„Byl to dobrý den,“ řekl.

Byly dvě hodiny po půlnoci. V ulicích Ankh-Morporku se jako gigantičtí hadi klikatily kotouče mlhy, ale prováděly to v naprosté samotě. Mágům se nelíbilo, když ostatní lidé zůstávali po půlnoci vzhůru, takže si to nikdo nedovolil. Místo toho se obyvatelé dávno před půlnocí ukládali k neklidnému spánku očarovaných.

Na náměstí Zlomených měsíců, kdysi pravé přehlídce tajemných i tajných radostí, v jejíchž plátěných stanech a stáncích osvětlených pochodněmi mohl člověk dostat všechno od talíře pikantních úhořů v aspiku po venerickou chorobu, teď bylo pusto. I tady se točila a svíjela mlha, která se s postupující nocí pomalu srážela na dláždění.

Stánky zmizely a byly vystřídány lesklým mramorem a velkou sochou představující ducha čehosi, obklopenou osvětlenými vodotrysky. Tiché šplouchání vody byl jediný zvuk čeřící hladinu cholesterolu v tichu, které tisklo srdce města ve svém sevření.

I v temných budovách Neviditelné univerzity vládlo ticho a tma. Ale pozor —

Pozinkl se plížil temnými chodbami jako dvounohý pavouk, přebíhal — nebo se alespoň rychle belhal — od sloupu ke sloupu, až se dostal k prakticky zakázaným dveřím knihovny. Nervózně se rozhlédl okolní tmou a po chvilkovém zaváhání tiše a opatrně zaklepal.

Z těžkého dřeva se linulo hrobové ticho. Ale oproti bezduchému tichu, které drtilo v sevření zbytek Univerzity, tohle bylo ticho jiné, naslouchající, pozorné a ostražité. Podobalo se spící kočce, která právě otevřela jedno oko.

Když už to nemohl déle vydržet, spustil se Pozinkl na kolena a opřený o ruce se pokusil nahlédnout pode dveře. Nakonec přitiskl ústa co nejtěsněji k zaprášené škvíře pod nejspodnějším závěsem a zašeptal: „Hej! Ehm. Slyšíte mě?“

Byl si jistý, že ve tmě kdesi uvnitř se něco pohnulo.

Zkusil to podruhé a jeho nálada s každým poplašeným úderem srdce kolísala mezi hrůzou a nadějí.

„Povídám, slyšíte? To jsem já, Pozinkl. Pamatujete si na mě? Mohl byste na mě promluvit, prosím?“

Možná že to opravdu byly tiché kroky velkých bosých chodidel, která se kdesi za dveřmi plížila temnotou, ale mohlo to být taky docela obyčejné praskání Pozinklových nervů. Pokusil se několikrát polknout, aby se zbavil strašlivé vyprahlosti v hrdle, a začal znovu.

„Podívejte, máte pravdu, ale koukněte, oni mluví o tom, že zavřou knihovnu!“

Ticho zesílilo. Spící kočka natáhla ucho.

„To, co se teď děje, je špatné!“ svěřil se tichu nešťastný kvestor a vzápětí si vyděšeně přitiskl ruku na ústa, zděšen tím, co řekl.

„Oook?“

Zvuk byl spíš tušený než řečený, byl nejtišší ze všech, podobal se říhnutí nesmělého švába.

Pozinkl, náhle plný důvěry, přitiskl ústa ještě blíž ke škvíře.

„Máte tam, ehm, Patricije?“

„Oook.“

„A co toho pejska?“

„Oook.“

„Výborně.“

Pozinkl se pod temným pláštěm noci pohodlně natáhl a zabubnoval prsty na chladné dláždění.

„Vy byste mě asi nevzal k sobě, že?“

„Oook!“

Pozinkl udělal zarmoucený obličej.

„A nepustil byste mě dovnitř alespoň na pár minut? Potřeboval bych s vámi probrat něco velmi důležitého jako muž s mužem.“

„Eeek.“

„Chtěl jsem říct s opem.“

„Oook.“

„Koukněte a nevylezl byste ven?“

„Oook.“

Pozinkl si povzdechl. „Je to překrásný důkaz vaší loajality, ale vždyť tam nakonec zemřete hladem.“

„Oook, oook.“

„Jak jinudy?“

„Oook.“

„Tak dobrá, ať je po vašem,“ povzdechl si opět Pozinkl. Ale z nějakého důvodu se po tom rozhovoru cítil lépe. Jak se zdálo, každý na Univerzitě žil v jakémsi podivném snu, zatímco knihovník nechtěl na celém světě nic jiného než měkké ovoce, pravidelnou dodávku registračních karet a zhruba jednou za měsíc si odskočit za zdi Patricijovy soukromé zoologické zahrady.[13] Bylo to neuvěřitelně uklidňující.

„Takže s banány a tak je všechno v pořádku?“ zeptal se po další přestávce.

„Oook.“

„Hlavně nikoho nepouštějte dovnitř, ano? Ehm. Myslím si, že je to strašlivě důležité.“

„Oook.“

„Výborně.“ Pozinkl vstal a oprášil si kolena. Pak přiložil rty ke klíčové dírce a dodal: „Nevěřte nikomu.“

„Oook.“

V knihovně nebyla naprostá tma, protože srovnané řady magických knih vydávaly slabou oktarínovou záři, způsobenou magickým prosakováním silného okultního pole. Záře byla dost silná, aby osvětlila barikádu regálů zapřených o dveře.

Bývalý Patricij našel bezpečný útulek ve velké sklenici od okurek na knihovníkově stole. Knihovník zabalený do přikrývky seděl pod stolem a na klíně choval Hafala.

Občas pojedl nějaký banán.

Zatím se Pozinkl belhal nazpět temnými chodbami Univerzity, plnými dusivého ticha a mířil do bezpečí vlastní ložnice. Jen proto, že nervózně napínal uši, aby zachytil i ten nejslabší zvuk, zaslechl vzlykot, jehož síla byla těsně na hranici slyšitelnosti.

Ten zvuk tady ani zdaleka nebyl běžný. V místech, kde bydleli starší mágové, na chodbách pokrytých tlustými koberci, jste mohli pozdě v noci zaslechnout všelijaké zvuky, jako například chrápání, tichý cinkot sklenic a skleniček, tiché pobzukování nějaké melodie nebo zabzučení a sykot zaklínadla, které se vychýlilo nesprávným směrem. Ale zvuk tichého pláče, to bylo něco tak nezvyklého, že se Pozinkl přistihl, jak pomalu a opatrně postupuje ke dveřím arcikancléřova bytu.

Dveře byly dokořán. Pozinkl si sice opakoval, že by neměl, připravil se k bleskovému útěku, ale nakonec přece jen opatrně nahlédl dovnitř.

Mrakoplaš zíral; „Co je to?“

„Myslím, že nějaký chrám,“ řekla Conina.

Mrakoplaš stál a němě zíral vzhůru, zatímco do něj naráželi obyvatelé Al Kali, kteří vzápětí pokračovali dál v jakési lidské napodobenině Brownova pohybu. Chrám, pomyslel si. Dobrá, velký tedy opravdu byl a impozantní a architekt využil každý známý trik, aby jeho stavba vypadala ještě větší a velebnější. Chrám měl v každém člověku, který se na něj díval, naopak vzbudit dojem, že člověk je malý a bezvýznamný a zdaleka nemá tolik věží a kopulí. Bylo to místo, které vypadalo přesně tak, jak si ho budete celý život pamatovat.

Jenže háček byl v tom, že Mrakoplaš byl přesvědčený o tom, že když uvidí svatý chrám, tak ho pozná, ale fresky na těch obrovských a samozřejmě impozantních zdech na nic svatého nevypadaly. Tak především, na první pohled bylo vidět, že zobrazení lidé se veselí. Byl si skoro jistý, že se veselí. Jinak to ani nebylo možné. Bylo by moc divné, kdyby to nebyl nějaký druh veselé hromadné slavnosti.

„To ale není tanec, nebo ano?“ prohlásil v marném pokusu popřít to, co mu už nějakou chvíli oznamovaly jeho vlastní oči. „Nebo je to nějaký druh akrobatického cvičení?“

Conina pozvedla oči ke zdem ozářeným jasným slunečním světlem.

„Ani bych neřekla,“ odpověděla mu zamyšleně.

Mrakoplaš se vzpamatoval. „Řekl bych, že dívka jako ty by se na takové věci neměla dívat,“ pravil škrobeně.

Conina se na něj usmála. „A já mám dojem, že mágové to mají také výslovně zakázáno,“ odpověděla mu sladkým hlasem. „Myslím, že se předpokládá, že při pohledu na něco takového oslepneš.“

Mrakoplaš znovu pozvedl obličej, připravený riskovat alespoň jedno oko. Jestli něco takového nemohl čekat, pomyslel si. Vždyť oni ani nic jiného neumějí. Cizí země jsou — prostě cizí země. Dělají tady věci jinak.

Znovu zvedl hlavu a došel k názoru, že některé věci tady dělají v zásadě na chlup stejně, jenom s mnohem větší nápaditostí a podle všeho taky mnohem častěji.

„Chrámové fresky z Al Kali jsou proslulé široko daleko,“ řekla Conina, když se prodírali zástupem dětí, které se pokoušely Mrakoplašovi prodat celou řadu věcí a seznámit ho se svými krásnými příbuznými.

„No docela tomu věřím,“ souhlasil Mrakoplaš. „Koukni, vodpal, jo? Ne, nechci to koupit, nechci ani vědět, co to je. Ne, nechci se s ní seznámit. S ním taky ne. Co? Tohle? Tak s tím už vůbec ne, ty hnusný nestydatý kluku! Vodprejskni laskavě, jo?! A vy koukejte slézt!“

Poslední výkřik patřil houfu dětí, které vyskakovaly na hřbet Zavazadla, aby se svezly. Ubohé Zavazadlo poklusávalo trpělivě Mrakoplašovi v patách a nijak se nesnažilo zbavit dotěrné mládeže. Třeba je nemocné, pomyslel si Mrakoplaš a ta myšlenka ho trochu obveselila.

„Kolik lidí může žít na tomhle světadíle, co myslíš?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděla Conina, aniž se otočila. „Miliony?“

„Kdybych měl trochu rozumu, nebyl bych tady,“ prohlásil Mrakoplaš procítěně.

V Al Kali, bráně do tajemného světadílu Klač, byli už několik hodin. Mrakoplaš začínal trpět.

V pořádném městě by měla být tu a tam nějaká ta mlha, pomyslel si, lidé by měli žít uvnitř, a ne se ve dne v noci potloukat po ulicích. Všude kolem by neměl být písek a to strašné vedro. A pokud jde o vítr…

Ankh-Morpork měl svůj charakteristický pach, tak typický, že často dokázal přivést k slzám i silného chlapa. Jenže vítr v Al Kali vál z nekonečných pouští a zemí ležících blíž k Okraji. Nikdy neustával a dřív nebo později měl na návštěvníky stejný účinek jako struhadlo na citron. Zanedlouho jste měli dojem, že vám sedřel kůži z těla a brnká vám přímo na nervy.

Ke Conininým citlivým nozdrám přinášel aromatické poselství ze srdce tajemného světadílu, složené z chladu noční pouště, ostrého pachu lvů, vůně pralesního kompostu a pšouků divoké zvěře.

Mrakoplaš z toho pochopitelně necítil nic. Přizpůsobivost je úžasná věc a většina Morporkčanů by neucítila na dva metry ani hořící péřovou matraci.

„Tak kam teď?“ zeptal se. „Co tak někam, kde nefouká ten strašný vítr?“

„Můj otec tady v Kali strávil nějaký čas, když pátral po ztraceném městě Ee,“ řekla Conina. „Mám pocit, že měl velice dobré mínění o místním kradlu. Je to něco jako tržiště.“

„Myslím, že bychom měli projít stánky s obnošenými klobouky,“ zachmuřil se Mrakoplaš. „Mně se to všechno zdá stejně naprosto…“

„Já doufám, že na nás možná někdo zaútočí. To mi připadá jako dobrý nápad. Otec mi vyprávěl, že jen málokterý cizinec, který vstoupí na kradlo, z něj vyjde živý. Říkal, že se tam zdržují ta nejhorší individua.“

Mrakoplaš se nad tím zamyslel.

„Víš, co? Nemohla bys mi to zopakovat ještě jednou a hodně pomalu? Slyšel jsem ještě, jak jsi řekla, že doufali, že, a pak mi začalo zvonit v uších.“

„Chceme se přece dostat mezi zločince, ne?“

„No, chceme není to nejsprávnější slovo,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Tenhle výraz bych já nezvolil.“

„A jak bys to tedy řekl?“

„Er. Já bych řekl, že by to spíš vystihlo slovo nechceme.“

„Ale vždyť jsi přece souhlasil s tím, že musíme klobouk dostat nazpět!“

„Ale o tom, že během toho pokusu umřeme, nepadlo ani slovo,“ bránil se Mrakoplaš zničeně. „To by nikomu nepomohlo, zvlášť ne mně.“

„Otec vždycky říkal, že smrt je jenom dlouhý spánek,“ uklidňovala ho Conina.

„Jo, to mně říkal klobouk taky,“ přikývl Mrakoplaš, když zahnuli do úzké uličky plné lidí, která vedla mezi dvěma stěnami z nepálených cihel. „Ale já si myslím, že musí bejt sakra těžký po ránu vstát.“

„Podívej,“ naklonila se k němu Conina, „vždyť to zase takové riziko není. Jsem s tebou.“

„Jasně, a ty se na to už těšíš, že jo?“ prohlásil Mrakoplaš obviňujícím tónem. Conina je vedla dál úzkou uličkou a kolem nich se hemžili dětští podnikatelé. „To je zase ta tvoje hrozná dědičnost.“

„Raději mlč a snaž se vypadat jako oběť, ano?“

„Jo, tak to umím,“ odfrkl si Mrakoplaš a setřásl ze sebe jednoho z nejaktivnějších členů Dětské obchodní komory. „V tom mám spoustu zkušeností. Naposled ti říkám, že si nechci koupit nikoho, ty mrňavej zvrhlíku!“

Zachmuřeně se rozhlížel po okolních zdech. Trochu ho uklidňovalo, že alespoň tady nebyly žádné ty znepokojující obrázky. Nicméně vítr vál bez přestání, hnal kolem prach a Mrakoplašovi se už z toho písku dělalo špatně. Toužil po tom dát si pár studených piv, studenou koupel a převléct se do čistého prádla. Asi by se potom necítil o mnoho lépe, ale bylo by to alespoň snesitelnější. Jenže bylo pravděpodobné, že tady se stejně pivo nedostane. Je to legrace, že v poměrně chladných městech, jako je Ankh-Morpork, je nejoblíbenějším pitím pivo, které vás zchladí, zatímco v městech, kde se nebe mění v rozpálenou výheň, jako v Al Kali, pijí lidé z malých šálků podivnou hnědou vodu, a ještě k tomu sladkou a vařící. Jejich architektura je taky pochybná. A taky mají ve svých chrámech sochy, které jsou to — nejsou to — jsou nevhodné. Tohle není nic pro pořádného mága. Určitě mají nějaké místní náhražky, zaklínače nebo něco takového, ale nic, co by se dalo nazvat poctivou magií…

Conina kráčela pružným krokem před ním a spokojeně si pobrukovala veselou melodii.

Tobě se docela líbí, co? To se pozná, ozval se hlásek v jeho hlavě.

Ale k sakru, pomyslel si Mrakoplaš. To je zase moje svědomí?

Tvoje libido. Je tady hrozná tlačenice, nezdá se ti? Neudělal sis to od té doby, co jsem tady bylo naposled.

Hele, běž pryč, jo? Já jsem mág! A mágům vládne mozek, ne srdce!

Jenže tady hlasují tvé žlázy a ty mi říkají, že co se týká touhy těla, je tvůj mozek v menšině.

Ano? Jenže mozek má právo veta!

Pch! To si myslíš ty. S tímhle nemá nic společného ani tvoje srdce. Mimo jiné, víš, že srdce není nic jiného než sval, který ti prohání tělem krev? Ale podívej se na to takhle: tobě se přece líbí, ne?

No… Mrakoplaš zaváhal. Jo, pomyslel si, er, ona…

Bezvadná společnice, co? Překrásný hlas, ne?

No, to jistě…

Chtěl bys z ní vidět víc?

No… Mrakoplaš si s úžasem uvědomil, že ano, chtěl by. Nebylo to tím, že byl dost zvyklý na ženskou společnost, ale zdálo se, že jsou ženy většinou zdrojem nepříjemností. Taky je přece známo, že něco takového má velmi špatný vliv na magické schopnosti, i když na druhé straně zase jeho magické schopnosti, které měly kvality gumového kladívka, by to tolik ohrozit nemohlo.

No vidíš, vždyť ty vlastně nemáš co ztratit, co? vetřelo se mu do myšlenek olejovitým tónem jeho libido.

Přesně v tomhle okamžiku si Mrakoplaš uvědomil, že něco důležitého postrádá. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co to je.

Už několik minut se mu nikdo nepokusil nic prodat. V Al Kali to znamená, že jste pravděpodobně mrtev.

On, Conina a Zavazadlo byli úplně sami v úzké temné uličce. Odněkud z dáli se k nim nesl ruch města, ale v jejich bezprostředním okolí nebylo nic než vyčkávavé ticho.

„Všichni utekli,“ zabručela Conina.

„Myslíš, že nás teď přepadnou?“

„Je to možné. Tři muži nás sledují po střechách.“

Mrakoplaš zvedl hlavu ve stejné chvíli, kdy se na dláždění shora lehce snesly tři postavy v černých rozevlátých pláštích. Když se ohlédl, zjistil, že další dvě postavy v černém se objevily za rohem. Všech pět mužů mělo v rukou dlouhé zahnuté šavle, a i když měli spodní část obličeje maskovanou, nebylo těžké uhodnout, že se ďábelsky šklebí.

Mrakoplaš zabubnoval klouby na víko Zavazadla.

„Trhej,“ křikl. Zavazadlo chvilku nerozhodně přešlapovalo, pak se ale odšouralo Conině k nohám a zůstalo stát. Zatvářilo se poněkud rozpačitě, ale jak si Mrakoplaš se záchvěvem žárlivé hrůzy uvědomil, i dost elegantně.

„No tohle, ty…“ zavrčel a kopl Zavazadlo do boku, „ty kabelko!“

Posunul se blíž k dívce, které na tváři pohrával zamyšlený úsměv.

„Co teď?“ zeptal se. „Nabídneš jim všem rychlou ondulaci?“

Muži obezřetně postupovali kupředu. Zajímala je, jak si Mrakoplaš všiml, jen Conina.

„Nemám žádnou zbraň.“

„Co se stalo s tvým pověstným hřebenem?“

„Zůstal někde na palubě.“

„Takže nemáš vůbec nic?“

Conina se maličko posunula, aby měla v zorném poli všechny útočníky.

„Mám pár vlásenek,“ utrousila koutkem úst.

„Jsou k něčemu?“

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušela.“

„Tys nás do toho dostala!“

„Uklidni se. Myslím si, že nás chtějí jen zajmout.“

„Tobě se to říká. Tebe nevyhlásili za speciální prémii týdne!“

Zavazadlo, které poněkud znejistělo, klaplo několikrát víkem. Jeden z mužů natáhl meč a šťouchl Mrakoplaše do kříže.

„Vidíš?“ zašeptala Conina. „Chtějí nás někam odvést.“ Pak ale zaskřípala zuby. „Oh ne,“ vydralo se jí ze rtů.

„Co se stalo?“

„Já to nedokážu!“

„Co?“

Conina si ukryla obličej do dlaní. „Nedokážu se dát zajmout bez boje! Cítím, jak mě tisíce mých barbarských předků obviňují ze zrady,“ sykla.

„A co ti po mamince?“

„Ne, vážně, nejde to. Zabere to jen na minutku.“

Pak se vzduchem něco mihlo a nejbližší muž se jí stočil s bublavým zvukem do těsného klubka u nohou. Pak vyletěly oba Conininy lokty, podobné pístům, vzad a zasáhly dva další útočníky přímo do žaludků. Dívčina levice proletěla kolem Mrakoplašova nosu se zvukem trhaného hedvábí a položila muže stojícího za ním. Pátý muž se pokusil o útěk, ale složila ho dokonalou robinsonádou, přičemž jeho hlava se zaduněním narazila do zdi.

Conina se od něj odvalila, celá zadýchaná si sedla a oči jí zářily.

„Říkám to nerada, ale už se cítím mnohem líp,“ přiznala. „Je ale stejně strašné, když si uvědomím, že jsem zradila jemnou tradici kadeřnic. Oh.“

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš, „Jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli sis jich všimla.“

Conininy oči přelétly po řadě lučištníků, kteří se objevili u protější zdi. Měli vyrovnaný klidný výraz lidí, kteří dostali peníze, aby vykonali určitou práci, a ani trochu jim nevadilo, že ta práce zahrnuje zabití několika lidí.

„Je čas na ty tvoje vlásenky,“ ozval se s nadějí v hlase Mrakoplaš.

Conina se nehýbala.

„Otec vždycky říkal, že je nesmyslné podniknout přímý útok proti přesile nepřátel vyzbrojených dobrými střelnými zbraněmi,“ odpověděla.

Mrakoplaš, který znal dobře květnatý způsob Cohenova vyjadřování, se na ni s nedůvěrou podíval.

„No dobře, on ve skutečnosti řekl,“ povzdechla si Conina, „abych se nikdy nepouštěla do závodu v kopání do zadku, je-li mým soupeřem dikobraz.“

Pozinkl sbíral veškerou sílu, aby byl schopen zúčastnit se snídaně.

Přemýšlel, jestli si nemá promluvit s Mykadlem, ale něco mu říkalo, že by ho starý mág stejně neposlouchal, a i kdyby ano, že by mu nevěřil. Koneckonců, on sám si nebyl jistý, jestli tomu má věřit sám…

Ale ano, věřil tomu. Nikdy na to nezapomene, i když se snažil sebevíc.

Jediná potíž s bydlením na Univerzitě byla v posledních dnech v tom, že jste si nikdy nebyli jistí, že se probudíte ve stejné budově, ve které jste se uložili ke spánku. Pokoje mely zvyk se změnit a přemístit, což bylo důsledkem velkého množství volné zbytkové magie. Zachytávala se v kobercích a nabíjela potenciál jednotlivých mágů na takovou hladinu, že stačilo, aby si někdo z nich potřásl rukou s obyčejným člověkem, a civilní nešťastník se skoro jistě proměnil v něco, čím být nechtěl. Množství vznikající magie začalo, mimochodem, převyšovat vázací schopnosti Univerzity. Jestli se s tím něco brzo neudělá, pak budou moci magii používat i docela obyčejní lidé v nejbližším okolí Univerzity. Byla to mrazivá myšlenka, ale v Pozinklově hlavě bylo podobných mrazivých myšlenek tolik, že by se daly použít jako kbelík na chlazení šampaňského, a nikdo jiný si takových maličkostí nevšímal.

Běžná domácí topografie však nebyla jediný problém. Sám prostý tlak thaumaturgického přílivu ovlivňoval například i potravu. To, co bylo lžičkou kořeněné rýže, když jste to nabrali z podnosu, mohlo být ve chvíli, kdy jste to vkládali do úst, už úplně něčím jiným. Když jste měli štěstí, nedalo se to jíst. Když jste neměli štěstí, bylo to k jídlu, a pak to většinou patřilo do sorty věcí, u kterých stačilo pomyslet, že byste je vzali do úst, a už se vám obracel žaludek, nemluvě o tom, že jste to občas zjistili až ve chvíli, kdy už jste jich půlku spolkli.

Včera večer našel Pozinkl Peníze v prostoru, který býval skříní na ukládání košťat. Teď se zvětšila. Pozinkl ji nebyl schopen s ničím srovnat jen proto, že neznal letecké hangáry, i když, abychom mu zase příliš nekřivdili, málokterý hangár má mramorovou dlažbu a kolem stěn alej soch. Několik smetáků a otlučený kbelík, které se krčily v jednom koutě, tady působily stejně nemístně jako rozlámané stoly ve Velké síni. Ta se ostatně působením přílivové magie, která jí volně protékala, zmenšila na velikost toho, co by byl Pozinkl v případě, že by to znal, nazval malou telefonní budkou.

Vsunul se do místnosti a velmi opatrně zaujmul své místo mezi přítomnými mágy. Vzduch byl kluzký magickou mocí.

Pozinkl si vykouzlil židli vedle Mykadla a naklonil se k němu.

„Představte si, co se mi včera —“

„Tiše!“ zasyčel Mykadlo. „Tohle je úžasné!“

Peníz seděl na svém stolci ve středu kruhu, jednu ruku položenou na holi a v druhé, napřažené před sebou, držel něco malého, bílého, co se podobalo vejci. Bylo to podivně rozčepýřené. Pozinkl si vzápětí uvědomil, že to není něco malého, na co se dívá zblízka, ale něco obrovského, na co se dívá z dálky. A ten chlapec to držel na dlani.

„Co to dělá?“ zašeptal.

„Nevím to docela jisté,“ zabrumlal Mykadlo. „Pokud tomu rozumím, tvoří nový domov pro celé mágstvo.“

Kolem nezřetelného ovoidu začala blýskat barevná světélka podobná vzdálené bouři. Světlo ozařovalo Penízovu soustředěnou tvář zespodu, a dodávalo jí tak podobu masky.

„Nedovedu si jenom představit, že se tam budeme my všichni hodit,“ řekl kvestor. „Poslyšte, Mykadlo, včera večer jsem viděl —“

„A jsem hotov,“ prohlásil Peníz. Pozvedl vejce, které se občas rozsvítilo jakýmsi vnitřním světlem a na němž se objevovaly droboučké bílé výrůstky. To vejce není jen strašlivě daleko, pomyslel si Pozinkl, musí být taky neuvěřitelně těžké, patřilo až na opačný konec váhových tabulek, do té podivné negativní říše, kde olovo představuje vakuum. Pozinkl znovu zatahal Mykadla za rukáv.

„Poslouchejte mě, Mykadlo, je to hrozně důležité, poslyšte, když jsem nahlédl do —“

„Byl bych vážně rád, kdybyste mě přestal vyrušovat.“

„Ale ta hůl, jeho hůl, to není —“

Peníz vstal a ukázal holí na stěnu, kde se okamžitě objevily velké dveře. Prošel jimi, sám sebou jistý, že ho budou mágové následovat.

Prošel arcikancléřskou zahradou a v patách mu vlál houf mágů tak, jak se za kometou táhne chvost, a zastavil se až na březích Ankhu. V těch místech stála řada věkovitých vrb a řeka tekla, nebo se, přesněji řečeno, pohybovala ve velkém oblouku tvaru podkovy. V oblouku ležela malá vlhká loučka plná mloků, které se s velkou dávkou optimismu přezdívalo Mágovo potěšení. Za letních večerů, když vál vítr směrem k řece, to bylo hezké místo na večerní procházku.

Když Peníz procházel loučkou, visel nad městem stále ještě tenký stříbrný závoj. Chlapec se nakonec zastavil v jejím středu a hodil vejce na zem. Letělo mírným obloukem a dopadlo s tichým začvachtáním.

Peníz se obrátil k mágům, kteří se kolem něj rychle nahloučili.

„Ustupte kus dozadu,“ přikazoval, „a buďte připraveni dát se na útěk.“

Ukázal svou oktironovou holí na vejce napůl zapadlé do bláta. Z její špičky vyletěl paprsek oktarínového světla, narazil do vejce, rozletěl se v pršce jisker, které na sítnicích přihlížejících zanechaly na okamžik modré a červené obrazce.

Chvilku se nic nedělo. Skupinka mágů hleděla na vejce v bezdechém očekávání.

Ve větvích vrb naprosto netajemně šuměl vítr.

Dál se nestalo nic.

„Ehm —“ začal Pozinkl.

A pak přišel první záchvěv. Ze stromů spadlo několik listů a nedaleko se s pleskotem zvedl z vodní hladiny vyplašený pták.

Zvuk začal jako tichý sten, který přítomní zpočátku spíš vnímali než slyšeli, jako by se jim nohy proměnily v uši. Stromy se roztřásly a totéž udělalo několik mágů.

Bláto kolem vejce začalo bublat.

Pak vybuchlo.

Okolní zem se začala loupat jako kůra z citronu. Přihlížející mágy, kteří se okamžitě rozprchli do úkrytů, zasypávaly koláče kouřícího bahna. Jen Peníz, Pozinkl a Mykadlo zůstali na místě, a měli tak možnost pozorovat, jak se z loučky noří zářivě bílá budova, ze které opadává bláto a drny. Vedle té první ze země vyrážely postupně další, opěrné pilíře vyrůstaly doslova ze vzduchu a spojovaly věž s věží, budovu s budovou.

Pozinkl jen tiše vyjekl, když mu pod nohama zmizela nerovná travnatá zem a nahradila ji dokonalá dlažba zdobená stříbrným vzorkem, rovná jako stůl. Poněkud ho vyděsilo, když se zem pod ním vzepjala a vynesla celou trojici vysoko nad vrcholky stromů.

Vzápětí minuli střechy Univerzity, které se propadly hluboko dolů. Ankh-Morpork se pod nimi rozprostřel jako plán města, řeka — namodralý had, pláně — mlhavé nic. Pozinkl rychle polkl, aby vyrovnal tlak v uších, ale vzestup pokračoval. Obklopila je mračna.

Celí mokří a prostydlí se vynořili do teplé sluneční záře a na všechny strany se kolem nich do nekonečna prostírala zvlněná rovina mraků. Z té se kolem začaly doslova vysunovat další věže a zářily v ostrém slunečním světle, až přecházel zrak.

Mykadlo si pomalu klekl a nejistě osahával zem. Pokynul Pozinklovi, aby udělal totéž.

Pozinkl pod rukama ucítil hmotu hladší než mramor. Připadala mu trochu jako led, kdyby byl ovšem led na omak mírně vlahý, a podobala se ze všeho nejvíc slonovině. Nebyla sice průhledná, ale působila neodbytným dojmem, že by ráda byla.

Pozinkl měl vzdálený pocit, že kdyby zavřel oči, nebyl by schopný ji žádným jiným smyslem vnímat.

Setkal se s Mykadlovým pohledem.

„No, ehm, na mě se nedívejte,“ zabrumlal,, já taky nevím, co to je.“

Oba se obrátili k Penízovi, který prohlásil: „Je to magie.“

„Ano, pane, ale z čeho je to udělané?“ zeptal se Mykadlo.

„Je to uděláno z magie. Ze surové magie. Zhmotnělé. Sražené. Obnovované každou vteřinu. Dovedete si představit lepší materiál pro stavbu sídla mágů a Magického prazdroje?“

Hůl zableskla a mraky zmizely. Hluboko pod nimi se objevila Zeměplocha a odsud, z té závratné výšky bylo vidět, že je to opravdu obrovský plochý kruh připevněný k obloze ústřední horou Cori Celesti, kde žijí bohové. Kruhové moře bylo tak blízko, že by se do něj dalo z místa, kde trojice stála, doskočit. Tamhle opodál se rozkládal obrovský světadíl klačský, pokřivený perspektivou. Krajopád na hraně světa se jevil jako jiskřící zakřivená linka.

„Je tak obrovský,“ vydechl Pozinkl. Svět, ve kterém byl zvyklý žít, se prostíral stěží kousek za brány Neviditelné univerzity a on by byl raději, kdyby to tak zůstalo. Ve světě takové velikosti se mohl člověk cítit pohodlně. Jenže v žádném případě se nemohl cítit pohodlně skoro kilometr vysoko, tím spíše, když měl pod nohama něco, co vlastně vůbec nemělo hmotný základ.

Ta myšlenka ho šokovala. Byl mág, ale takováhle magie mu dělala starosti.

Pomalu se bokem přišoural k Mykadlovi a ten ucedil koutkem úst: „Není to tak docela přesně to, co jsem čekal.“

„Ehm?“

„Vypadá to odsud seshora mnohem menší, co říkáte?“

„No, já nevím. Poslyšte, musím vám říct jednu —“

„No, podívejte se například na hory Beraní hlavy. Člověku by stačilo natáhnout ruku a mohl by si na ně sáhnout.“

Upírali oči přes tři sta kilometrů k mohutnému skalnímu masivu, který se bíle a zlatě leskl. Říkalo se, že kdybyste cestovali směrem na střed, tajnými údolími Beraní hlavy, došli byste do věčně ledových krajů pod Cori Celesti, kde se rozkládá tajná říše Ledových obrů, kteří jsou tam uvězněni od poslední velké bitvy s Bohy. V těch dnech bývaly hory obyčejnými ostrůvky v moři ledu a led se na nich držel dodnes.

Peníz se usmál svým zlatým smíchem.

„Tak co říkáte, Mykadlo?“ zeptal se.

„Je tady nádherně čistý vzduch, pane. A hory vypadají tak malé a zdají se být blízko. Právě jsem říkal, že mám dojem, jako by stačilo natáhnout se, a člověk by se jich mohl dotknout —“

Peníz ho umlčel mávnutím ruky. Zvedl tenkou ruku a vyhrnul si rukáv tradičním pohybem, který měl naznačit, že následující magický kousek bude proveden bez nejmenší šalby a klamu. Natáhl ji, naklonil se za ní a pak se zase narovnal. V ruce třímal hrst bílé hmoty — prokazatelně a nade vší pochybnost sněhu.

Oba mágové s ochromeným mlčením pozorovali, jak sníh pomalu taje a odkapává mu z pěsti na podlahu.

Peníz se zasmál.

„Zdá se vám to neuvěřitelné?“ řekl. „Chcete, abych vám nasbíral perly z nejkrajnějšího Krullu, nebo písek z Velkého Nefu? Dokázali jste se svou starou magií alespoň polovinu toho, co já s tou novou?“

Pozinklovi se zdálo, že v chlapcově hlase zní jakýsi kovový tón. Upřeně zíral oběma starším mágům do tváří.

Nakonec si Mykadlo ztěžka povzdechl a velice tiše odpověděl: „Ne. Celý svůj život jsem hledal pravou magii, a všechno, co jsem našel, byla jen barevná světla, drobné triky a spousta starých vyschlých knih. Magie vlastně pro svět neudělala vůbec nic.“

„A kdybych vám řekl, že bych chtěl rozpustit magické řády a zavřít Univerzitu? I když, samozřejmě, mým starším poradcům budou zachovány všechny výhody a dostane se jim příslušných poct?“

Mykadlovi zbělely klouby zaťatých rukou, ale nakonec řekl: „Co se k tomu dá říci? K čemu je nám svíčka uprostřed slunečného dne?“

Peníz se otočil k Pozinklovi. Totéž udělala jeho hůl. Složité drobnořezby ho chladně pozorovaly. Jedna z nich, v horní části hole, se velmi nepříjemně podobala pozvednutému obočí.

„Jste nějaký nemluvný, Pozinkle. Vy s tím nesouhlasíte?“

Ne. Magický prazdroj už jednou zaplavil svět, ale předkové ho nechali úmyslně vyschnout a vyměnili ho za obyčejnou magii. Magie je pro lidi, bohy nezajímá. Supermagie, to není nic pro nás. Už tenkrát na ní bylo něco špatného, jenže my jsme zapomněli, co. Mně se líbí prostá magie. Ta neruší běh světa. Hodí se sem. Je na místě. Chci být jen obyčejným mágem, pomyslel si Pozinkl.

Sklopil oči ke špičkám nohou.

„Souhlasím,“ zašeptal.

„Výborně,“ prohlásil Peníz spokojeně. Přešel k okraji ochozu a podíval se na plánu podobný Ankh-Morpork, který ležel hluboko pod nimi. Proslulá Věž umění dosahovala sotva desetiny jejich výše.

„Myslím,“ řekl, „že příští týden za úplňku uspořádáme slavnostní obřad.“

„Ehm. Úplněk bude až za tři týdny,“ upozornil ho Mykadlo.

„Příští týden,“ opakoval Peníz. „Když řeknu, že bude příští týden úplněk, tak bude úplněk.“ Peníz chvíli se zájmem pozoroval budovy Univerzity, podobné malému modelu, a pak ukázal rukou.

„Co je támhleto?“

Mykadlo natáhl krk.

„Ehm. To je knihovna. Ano. To je budova knihovny. Ehm.“

Zavládlo ticho tak husté, že Mykadlo jasně cítil, že se od něj ještě něco čeká. Cokoliv bude lepší než to strašné ticho.

„Tam ukládáme knihy, víte? Devadesát tisíc svazků, je to tak, Pozinkle, že?“

„Ehm? Co? Aha. Ano. Asi devadesát tisíc svazků, myslím.“

Peníz se opřel o svou hůl a chvilku se zamyšleně díval dolů.

„Spalte je,“ prohlásil nakonec. „Všechny.“

Půlnoc už dávno rozprostřela své černé zboží nad chodbami Neviditelné univerzity, když se Pozinkl tiše a s nadějí téměř vyhaslou, plížil k netečným dveřím knihovny. Opatrně zaklepal a zvuk se prázdnými chodbami rozlehl tak hlasitě, že se mág musel opřít o stěnu a počkat, až jeho zuřivě bušící srdce alespoň trochu zpomalí.

Za chvíli uslyšel zvuk, jako když někdo odsunuje kusy těžkého nábytku.

„Oook?“

„To jsem já.“

„Oook?“

„Pozinkl.“

„Oook.“

„Podívejte se, musíte co nejrychleji zmizet! Chce spálit knihovnu!“

Žádná odpověď.

Pozinkl klesl přede dveřmi na kolena.

„On to opravdu udělá,“ zašeptal. „Pravděpodobně dokonce přinutí mě, abych to udělal. To ta jeho hůl, ehm, ta ví všechno, co se děje, a taky ví, že já o tom vím…, prosím vás, pomozte mi…“

„Oook?“

„Včera v noci jsem nahlédl do jeho pokoje… a hůl, ta jeho hůl zářila, stála tam uprostřed místnosti a zářila jako světelný paprsek a ten chlapec vzlykal na lůžku. Cítil jsem, jak se k němu ta hůl upíná, jak ho učí, šeptá mu strašlivé věci, a pak si mě všimla, musíte mi pomoci, vy jste jediný, kdo není pod vlivem toho—“

Pozinkl najednou zmlkl. Tvář mu ztuhla. Velice pomalu a nechtě se obrátil. Dělal to proti své vůli, ale nemohl tomu zabránit, protože něco s ním nezadržitelně otáčelo.

Věděl, že je Univerzita prázdná. Všichni mágové se přestěhovali do Nové věže, kde měl i ten nejobyčejnější student mnohem lepší byt než předtím ti nejstarší mágové.

Několik metrů od něj visela ve vzduchu hůl. Obklopovala ji slabá oktarínová záře.

Pozinkl se velice opatrně postavil a se zády přitisknutými k hrubé stěně a očima upřenýma na tu věc se pomalu sunul podél zdi až na konec chodby. Než zahnul za roh, všiml si, že hůl ho sice nepronásleduje, ale otáčí se kolem svislé osy a pozoruje ho.

Slabě vykřikl, bleskem si podkasal roucho a pustil se do běhu.

Hůl se objevila před ním. Smykem se zastavil a chvilku lapal po dechu.

„Mě nevystrašíš,“ zalhal si, otočil se na podpatku a pustil se opačným směrem. Přitom luskl prsty a v ruce se mu zhmotnila pochodeň hořící jasným bílým plamenem (jen zvýšené vyzařování na vlnové délce oktaríny dokazovalo, že je magického původu).

Hůl se znovu objevila před ním. Světlo Pozinklovy pochodně bylo najednou jakoby nasáto do tenkého proudu hučícího bílého plamene s namodralým jádrem, který se po chvilce zachvěl a se slyšitelným „plop“ zhasl.

Pozinkl čekal a po oklamané sítnici mu běhaly malé plamínky, ale jestliže se hůl ukrývala v okolní temnotě, pak se zřejmě nechystala využít své převahy ani pláštíku tmy. Když se Pozinklovi vrátil zrak, spatřil po své levici o něco temnější stín. Bylo to schodiště dolů do kuchyní.

Vrhl se k němu, pádil dolů po neviditelných stupních a stěží udržoval rovnováhu na neočekávaných nepravidelnostech mohutných starých balvanů. V dáli před sebou zahlédl namodralý měsíční svit, který proudil kovovou mříží, a Pozinkl věděl, že tam někde je východ do vnějšího světa.

Mírně se potácel, bolela ho kolena a jeho vlastní dech mu hučel v uších, jako by si na hlavu nasadil obrovskou lasturu. Nejistým krokem se rozběhl nekonečnou temnou pustinou chodby.

Pod nohama cítil různé předměty. Krysy tady už samozřejmě nebyly, ale v poslední době se kuchyně přestaly vůbec používat — univerzitní kuchař byl sice jeden z nejlepších na světě, ale teď dokázal každý mág vykouzlit jídlo, které nebyla schopna stvořit ruka obyčejného smrtelníka. Obrovské měděné pánve visely nepovšimnuty na stěnách, jejich lesk pomalu mizel a kuchyňská ohniště v gigantických krbech pokrýval jen studený šedivý popel…

Hůl se vznášela napříč přede dveřmi jako závora. Když se Pozinkl přiblížil, otočila se do svislé polohy a s výrazem škodolibosti ho pozorovala. Pak se zakývala a zcela plynule začala vzduchem klouzat k němu.

Pozinkl ustupoval a nohy se mu smekaly na mastných kamenech. Náraz do stehen ho přinutil vykřiknout, ale když sáhl za sebe, zjistil, že narazil do jednoho ze špalků na porcování masa.

Ruka mu v zoufalé snaze tápala po povrchu špalku a proti všemu očekávání narazila na těžký sekáček zaťatý do dřeva. Podvědomým gestem, starým jako lidstvo samo, se Pozinklovy prsty sevřely na jeho násadě.

Docházel mu dech, trpělivost, čas a díky tomu, jak byl vyděšený, i zdravý rozum.

Tak se stalo, že když se hůl vznášela už těsně před ním, vytrhl sekáček ze špalku, bleskem ho zvedl nad hlavu, sebral všechnu sílu, která mu ještě zbývala a…

A zarazil se. Všechna magická výchova se v něm vzpírala a bouřila, protestovala proti zničení tak dokonalé magické síly. Síly, která by se dala skvěle využít, síly, kterou by mohl využít třeba právě on…

Hůl se otočila tak, že ležela ve vzduchu vodorovně a její konec mířil přímo na Pozinkla.

O několik chodeb dál stál knihovník zády opřený o vnitřní stranu dveří a pozoroval bílá a modrá světélka, která se míhala po podlaze. Slyšel vzdálenou explozi syrové energie, zvuk, který začal pomalu a nízko a skončil v takových výškách, že ho nebyl s to zaslechnout ani Hafal, který se choulil pod stolem a předními packami si tiskl hlavu.

Pak se ke knihovníkovi donesl slabý obyčejný zvuk, kovové cinknutí připomínající zvuk, jaký by vydal například rozpálený a pokroucený sekáček na maso, který někomu vyklouzl z ruky a padl na kamenné dláždění.

Byl to zvuk, který změnil následující ticho v nehlučnou vlahou lavinu.

Knihovník se zahalil do ticha jako do temného pláště a dál stál u svých dveří. Zíral přitom vzhůru na řady knih, z nichž každá slabě světélkovala v matné záři své vlastní magie. Regál za regálem na něj shora upíral oči.[14] Ony to slyšely. Cítil jejich strach.

Orangutan stál nějakou dobu nehnutě jako socha a pak, jak se zdálo, došel k nějakému rozhodnutí. Klepaje kotníky rukou o podlahu, přešel ke svému stolu, odkud po dlouhém přehrabování a hledání vytáhl velký kovový kruh, který se ježil klíči. Pak přešel do optického středu místnosti a velmi významně pronesl: „Oook.“

Knihy se natáhly z regálů. Teď získal jejich plnou pozornost.

„Co je to za místo?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš se rozhlédl kolem a pokusil se hádat.

Byli stále ještě ve středu Al Kali. Za zdmi slyšel hukot davů. Jenže uprostřed toho rušného města někdo vyčistil rozlehlý prostor, obehnal jej zdí a vybudoval v něm zahradu tak romanticky přirozenou, že vypadala stejně pravě jako selátko z mandlového těsta.

„Vypadá to, že uprostřed města zabral někdo deset čtverečních kilometrů a obehnal je zdí a věžemi,“ zkusil to nakonec.

„To je ale divný nápad,“ zavrtěla Conina hlavou.

„No, možná že to byla nějaká místní náboženská sekta — víš, podle nich, když zemřeš, tak se dostaneš do nějaké takovéhle zahrady, kde hraje podobná krásná hudba a taky,“ pokračoval poněkud kulhavě, „se tam podává šerbet a to — mladé ženy, taky tam jsou.“

Conina přeletěla pohledem po zelené nádheře zahrady obehnané zdí, plné pávů, zdobných podloubí, altánů a lehce supících vodotrysků. Dobrý tucet žen, polehávajících na lehátkách, jí pohled bez zájmu oplatilo. Ukrytý orchestr smyčcových nástrojů hrál složitou klačskou hudbu nazývanou hašš.

„Jenže já nejsem mrtvá, prohlásila. Jsem si naprosto jistá, že bych si něco takového pamatovala. Kromě toho já si takhle ráj nepředstavuji!.“ Podívala se pohrdlivě na polehávající postavy a dodala: „Zajímalo by mě, kdo jim dělá vlasy?“

Mezi lopatky se jí přitiskl hrot meče a ona i Mrakoplaš vykročili po dokonale upravené cestičce k malému pavilonu se střechou ve tvaru kopule, který stál v malém olivovém hájku. Ušklíbla se.

„A už v žádném případě nemám ráda šerbet!“

Mrakoplaš mlčel. Byl zaměstán tím, že pilně studoval stav svého vědomí, a to, co viděl, se mu ani trochu nelíbilo. Klíčilo v něm totiž strašlivé podezření, že se zamiloval.

Byl si skoro jistý, že zaznamenal všechny průvodní jevy. Potily se mu dlaně, cítil nedefinovatelný pocit v žaludku a všeobecně měl dojem, že má kůži na hrudníku vyrobenou z příliš těsného plastiku. Kdykoliv Conina promluvila, zdálo se mu, že mu někdo jezdí po páteři horkým železem.

Podíval se na Zavazadlo, které mu stoicky klusalo po boku, a rozpoznal tytéž příznaky. „Takže ty taky?“ zaúpěl.

Možná, že si to na víku Zavazadla jen pohrály sluneční paprsky, ale možná že bylo na kratičký okamžik opravdu o něco červenější než obvykle.

Pochopitelně, dřevo myslícího hruškovníku má zvláštní mentální spojem se svým majitelem… Mrakoplaš zavrtěl hlavou. No ano, to by vysvětlovalo, proč ta věc není v posledních dnech ve své vlastní zlomyslné kůži.

„To nemůže nikdy fungovat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Tím chci říct, že ona je žena a ty jsi, no, ty jsi —“ Na okamžik se zarazil. „No ať jsi co jsi, jsi koneckonců dřevo. Nikdy to nemůže fungovat. Lidi by vás pomluvili.“

Ohlédl se znovu na postavy zahalené v černém, které je provázely jako stráž.

„Nevím, co od toho čekáš,“ řekl nakonec odměřeně.

Zavazadlo popoběhlo za Coninou a přitočilo se k ní tak blízko, že do něj narazila kotníkem.

„Odskřípni!“ vyštěkla popuzeně a nakopla ho tentokrát úmyslně.

Pokud se dá u Zavazadla mluvit o výrazu, tak v tu chvíli na Coninu zíralo s výrazem nevěřící křivdy.

Pavilon před nimi vypadal jako cibule obrácená špičkou vzhůru, osázená drahým kamením a postavená na čtyři sloupy. Uvnitř byla směsice polštářů, na kterých se povaloval tlustý muž ve středním věku a tři ženy. Muž na sobě měl roucho z purpurového hedvábí vyšívané zlatou nití. Ženy, jak se mohl Mrakoplaš přesvědčit na vlastní oči, byly živoucí ukázkou, že šest malých pokliček a nějaká ta píď síťoviny zakryjí ledacos, i když — Mrakoplaš se zachvěl — zdaleka ne všechno.

Zdálo se, že muž něco píše. Zvedl k nim hlavu.

„Předpokládám, že náhodou neznáte dobrý rým na slovo, právo?“ zeptal se poněkud nevrle.

Mrakoplaš s Coninou si vyměnili pohled.

„Zdrávo?“ řekl Mrakoplaš. „Hravo?“

„Krávo?“ navrhla Conina s nucenou veselostí.

Muž zaváhal. „Kráva — to se mi docela líbí. Kráva, to otevírá určité další možnosti. Podívejme, proč ne? Mohla by to být kráva. Přitáhněte si nějaký ten polštář, mimochodem. Nalejte si trochu šerbetu. A proč tam tak hloupě stojíte?“

„To je těmi provazy,“ pohodila Conina hlavou.

„Já zas mám alergii na chladnou ocel,“ dodal Mrakoplaš.

„Opravdu, jak nepohodlné,“ přikývl tlouštík a zatleskal rukama, na kterých měl tolik prstenů, že z toho vzešlo spíš jakési zachřestění. Dva ze strážných přistoupili k zajatcům, přeřezali jim pouta a celý oddíl se tiše rozplynul, přestože měl Mrakoplaš velmi vtíravý pocit, že je z okolních křovin pozoruje větší počet tmavých očí. Prapůvodní instinkt mu říkal, že zatímco teď zdánlivě zůstali s Coninou a tlouštíkem sami, při jakémkoliv podezřelém pohybu z jeho strany by se svět změnil ve velmi ostré, špičaté a bolestivé místo. Snažil se vyzařovat neškodnost a bodré přátelsví. V duchu neúnavně hledal něco, co by mohl říci.

„Myslím,“ pustil se nakonec do toho dobrodružství, rozhlédl se po brokátových závěsech, rubíny osázených pilířích a zlatem protkávaných potazích, „že tady máte moc hezké bydlení. Je to takové —“ v duchu hledal něco úplně popisného, „Je to přímo zázrak dokonalého zařízení.“

„Člověk se snaží o jednoduchost,“ povzdechl si jejich hostitel, který stále ještě něco horlivě psal. „Proč jste sem vlastně přišli? Ne, že by nebylo potěšení setkat se se spřízněnými dušemi, oddanými múze poezie.“

„Přivedli nás sem,“ oznámila mu Conina.

„Nějací chlápci s meči,“ doplnil ji Mrakoplaš.

„Ale, lidičky, to oni dělají jen tak, aby nevyšli ze cviku. Vezmete si jednu?“

Luskl prsty na jednu z dívek.

„Ne, hm, teď ne,“ začal Mrakoplaš, ale dívka zvedla z nízkého stolku podnos se zlatohnědými tyčinkami a uctivě mu ho podala. Jednu si vzal a ochutnal. Byla výtečná, trochu chrupavá, sladká a s jemnou příchutí medu. Vzal si rychle ještě dvě další.

„Odpusťte,“ ozvala se Conina, „ale kdo vlastně jste? A kde to jsme?“

„Jmenuji se Creosot, Serif Al Kali,“ odpověděl tlustý muž, „a tohle je moje Divočina. Jeden dělá, co může.“

Mrakoplašovi zaskočila jeho medová tyčinka.

„Ne ten Creosot, co se říká ‚bohatý jako Creosot‘?“ zeptal se.

„To byl můj drahý otec. Já jsem, abych se přiznal, o trošku bohatší. Když má člověk nesmírné množství peněz, je velmi těžké docílit jednoduché prostoty. Ale jak říkám, jeden dělá, co může.“

„Mohl byste se pokusit své peníze rozdat,“ nadhodila Conina.

Tlouštík si znovu zhluboka povzdechl. „To není tak jednoduché, víte. Ne, kdepak, člověk se musí pokusit udělat co nejméně, i když má velmi mnoho.“

„Ne, počkejte,“ zvolal Mrakoplaš vzrušeně a kolem se rozlétly úlomky medové tyčinky,,já myslel, jak se říká, že na co sáhnete, to se promění ve zlato, u všech bohů!“

„V tom případě by mohla být obyčejná návštěva záchodu dost nebezpečná věc,“ dodala poněkud rozverné Conina, „když dovolíte.“

„Ano, máte pravdu,“ obrátil se Creosot k Mrakoplašovi, jako by ji neslyšel. „Člověk se o sobě takových historek doslechne… Je to dost únavné. Jako kdyby záleželo na bohatství. Pravé bohatství však leží v pokladech literárních.“

„Ten Creosot, o kterém jsem slyšela já,“ řekla Conina pomalu, „byl náčelníkem, no řekněme, vražedné sekty. Těch původních Assassinů, kterých se obával celý středový Klač. Ne, že bych se vás chtěla dotknout.“

„Ach ano, to byl drahý papá,“ přikývl Creosot junior. „To byli haššišínové, skvělý a neotřelý národ. Ale nebylo to příliš efektivní. Tak jsme si nakonec najali thugy.“[15]

Sekta thugů — škrtičů — působila v Indii. Vzhledem k tomu, že jim náboženství zakazovalo prolévat krev, škrtili své oběti konopnou smyčkou nebo zvláštními hedvábnými šátky.

„Aha. To byla nějaká náboženská sekta, že?“ prohlásila Conina znalecky.

Creosot na ni vrhl dlouhý pohled. „Ne,“ pronesl nakonec pomalu. „Ani bych neřekl. Myslím, že největší proslulost získali díky dovednosti, s jakou dokázali komukoliv uvázat kravatu.“

Zvedl pergamen, na který psal, a pokračoval: „Já hledám mnohem intelektuálnější život, a proto jsem také nechal střed města přeměnit v Divočinu. Je to prostředí, které vzbuzuje mnohem přirozenější tok myšlenek. Jeden dělá, co umí. Mohu vám přečíst svůj poslední opus?“

„Čí dopis?“ zeptal se Mrakoplaš, který ho nestačil tak docela sledovat.

Creosot vzletným gestem pozvedl jednu ruku a zadeklamoval následující verše:

Zarazil se a zamyšleně pozvedl pero.

„Možná že kráva není ten nejlepší rým,“ začal, „když se tak na to teď dívám —“

Mrakoplaš se rozhlédl po okolní zeleni vybavené dokonalou manikúrou a pedikúrou, malebně naaranžované balvany a okolní vysoké zdi. Z houští na něj zamrkaly temné oči.

„Takže tohle je Divočina?“ zeptal se nakonec.

„Mí zahradníci spojili všechny základní rysy divočiny, alespoň doufám. Strávili celou věčnost, než se jim podařilo potoky příslušně zklikatit. Všichni mi říkají, že Divočina poskytuje pohledy na drsnou krásu a velebnou dokonalost divoké přírody.“

„A na škorpiony,“ zabručel Mrakoplaš a vzal si další medovou tyčinku.

„O tom nic nevím,“ odpověděl básník. „Škorpion se mi zdá dost nepoetický. Med divokých včel a kobylky — to zní mnohem lépe, alespoň podle běžných básnířských návodů, i když já osobně jsem nikdy nepřišel hmyzu na chuť.“

„Já si vždycky myslela, že ty kobylky, které podle různých vyprávění pojídají lidé v divočině, jsou vlastně ovocem nějakého stromu,“ obrátila se k němu Conina. „Otec říkával, že jsou docela dobré.“

„Takže to nebyl hmyz?“ podivil se Creosot.

„Myslím, že ne.“

Serif pokynul Mrakoplašovi. „V tom případě můžeš tyhle klidně dojíst,“ prohlásil milostivě. „Jsou to nechutné. chrupavé věci, nevím, co na nich lidé mají.“

„Nechtěla bych vypadat nevděčně,“ ozvala se Conina, zatímco Mrakoplaš začal hlasitě dávit, „ale proč jste nás sem dal přivést?“

„To je dobrá otázka,“ prohlásil Creosot. Chvíli na ni nepřítomně zíral, jako kdyby si opravdu pokoušel vzpomenout, proč tady jsou.

„Ty jsi opravdu velmi půvabná mladá žena,“ řekl nakonec. „Neuměla bys náhodou rozehrát citeru?“

„Kolik to má čepelí?“ zeptala se Conina.

„Škoda,“ zesmutněl Serif. „Nechal jsem si jednu dovézt.“

„Otec mě naučil hrát na harmoniku,“ pokusila se ho potěšit.

Creosot chvilku nehlučně pohyboval rty.

„To nepomůže,“ zavrtěl nakonec hlavou. „Nerýmuje se to. Ale stejně ti děkuji.“ Znovu se na ni zamyšleně podíval. „Víš, jsi skutečně neobyčejně krásná. Už ti někdo řekl, že se tvůj krk podobá věži ze slonoviny?“

„Nikdo,“ odpověděla Conina.

„Škoda,“ řekl Creosot znovu. Chvilku se přehraboval mezi polštáři, až našel malý zvonek, kterým zazvonil.

Zanedlouho se za pavilonem vynořila hubená zasmušilá postava. Muž vypadal velmi schopně, jako někdo, kdo by dokázal promyslet cestu vývrtkou, aniž by se při tom jedinkrát ohnul, a v očích měl výraz, který by přinutil i zdatného hlodavce zahnaného do kouta odplížit se po špičkách.

Ten muž na sobě měl obrovskými pomyslnými písmeny napsáno Velký vezír. Jemu nemusel nikdo vyprávět o tom, jak se okrádají vdovy a jak se zavírají zvědaví mladící do tajných jeskyní s poklady. Když se jednalo o nějakou špinavou práci, určitě byste o ní našli stať v učebnici, kterou napsal on, nebo ještě pravděpodobněji, jejíž rukopis někomu ukradl.

Na hlavě měl turban, z nějž vyčnívala špičatá čepice. A samozřejmě dlouhý řídký knír.

„Tady jsi, Krajji.“

„Veličenstvo?“

„To je můj Velký vezír,“ představil ho Serif.

Jsem si to hned myslel, řekl si v duchu Mrakoplaš.

„Tihle lidé, proč jsme je sem vlastně dali přivést?“

Vezír se nervózně popotáhl za knír a zatvářil se, jako by se chystal podepsat hypotéku na vlastní dům.

„Klobouk, Veličenstvo. Ten klobouk, jestli si vzpomínáte.“

„Ach ano! Úžasný! Kam jsme ho dali?“

„Okamžik,“ vmísil se do hovoru Mrakoplaš naléhavým tónem. „Ten klobouk… není to náhodou takový odřený špičatý klobouk, který je celý pošitý… takovými věcmi? Víte, samá krajka a spousta—“ zaváhal, „nenasadil si ho náhodou někdo na hlavu, že ne?“

„On nás výslovně varoval, abychom to nedělali,“ řekl Creosot, „takže Krajj ho dal, samozřejmě, nasadit jednomu otrokovi. Ten tvrdil, že jej z klobouku bolí hlava.“

„Klobouk nám taky řekl, že se tady v nejbližší době objevíte,“ řekl vezír a maličko se před Mrakoplašem uklonil. „Proto jsem — tedy chtěl jsem říci, Serif se domníval, že byste nám o tom skvostném artefaktu mohli říci něco bližšího.“

Existuje tón hlasu, který se používá jen u výslechu, a právě takový tón teď vezír použil. Lehce přibroušený tón jeho slov celkem jasně naznačoval, že jestli se o klobouku rychle nedozví něco hodně zajímavého, hodlá uplatnit několik dalších výzvědných metod, v jejichž popisu by zazněla slova jako „do ruda rozpálený“, a „nůž jako břitva“. Samozřejmě většina velkých vezírů ani jiným tónem mluvit neumí. Mají na to pravděpodobně někde speciální školu.

„Sákryš, to jsem vážně rád, že jste ho našli,“ rozzářil se Mrakoplaš. „Ten klobouk je totiž arciaúúúú —“

„Prosím?“ řekl Krajj a mávl na několik strážných, kteří postoupili kupředu. „Nerozuměl jsem, co jste řekl potom, kdy vás tady ta mladá dáma —“ uklonil se Conině, „— udeřila loktem do hlavy.“

„Myslím,“ řekla Conina velmi slušně, ale pevně, „že bude nejlepší, když nás tam odvedete, abychom si ten klobouk mohli prohlédnout.“

O pět minut později prohlásil klobouk, který trůnil na stole uprostřed Serifovy pokladnice: Konečně. Co vás tak zdrželo?

A právě v tomto okamžiku, kdy se zdá, že se Mrakoplaš s Coninou v nejbližší chvíli stanou obětí vražedného útoku, má Peníz promluvit ke shromážděným a vyděšeným mágům na téma zrada a Zeměplocha má upadnout do temna magické diktatury, nastal čas zmínit se o poezii a inspiraci.

Tak například Serif se ve své dokonale vyšperkované Divočince natáhl na lehátko a zalistoval zpět ve svém svazečku pergamenů, aby upravil následující verše:

— a pak si znovu ztěžka povzdechl, protože jak se zdálo, ty skvělé verše, které se mu v mozku často rozhořely jasným plamenem, vždycky nějakým záhadným způsobem vyhasly, než se mu je podařilo zachytit tuší.

A je více než jisté, že se mu to nikdy nepodaří.

Bohužel, takové věci se dějí neustále.

Ve vícerozměrných světech mnohovesmíru je známá skutečnost, že ty největší objevy vznikly díky okamžitému záblesku inspirace. Samozřejmě že nejdřív je kolem toho spousta myšlení a dřiny, ale co celou věc pravidelně doklepne, je něco jako padající jablko, syčící konvice na čaj nebo voda, která vám vyteče z vany, když si do ní sednete. V hlavě přihlížejícího člověka najednou něco cvakne, a kousky rébusu do sebe zapadnou. Tvar DNA, jak se všeobecně tvrdí, dluží svůj objev náhodnému pohledu na spirálové schodiště v okamžiku, kdy vědcův mozek byl právě v tom příhodném stavu zmámení. Kdyby byl v té chvíli použil výtah, mohla být celá genetická věda postavena na úplně jiných základech.[16]

To se považuje za něco úžasného. Ale není. Je to tragické. Malé částečky inspirace se pohybují vesmírem neustále, pevnými substancemi prolétají stejně snadno jako neutrino kupkou cukrové vaty a většina z nich nás míjí.

Nebo ještě hůř, většina z těch, které zasáhnou svůj přirozený cíl, tedy mozek, trefí ten špatný.

Tak například ošklivý sen o olověné koblize na dvoukilometrovém jeřábu, který by ve správné hlavě působil jako katalyzátor k vytvoření objevu elektrického indukčního pole, vzniklého na základě potlačené planetární gravitace (levné, nevyčerpatelné a absolutně ekologické energie, kterou zmíněný svět hledá už celá staletí a jehož neexistence uvrhla lidstvo do nesčetných nesmyslných válek), se zdál malé vyplašené kachně.

Jiná taková nešťastná příhoda se odehrála, když měl pohled na stádo bílých koní, pádících polem modrých hyacintů, přivodit zlom v myšlení těžce tápajícího skladatele. Ten člověk by byl vytvořil proslulou suitu zvanou Letící bůh, která by přinesla útěchu a balzám do duší milionů, kdyby byl v tom okamžiku, nešťastník, neležel doma v posteli se suchým loupáním. Inspirace v tomto případě padla na kolemjdoucí žábu, a to, jak uznáte sami, nebyla ta pravá osobnost k vytvoření brilantního notového skvostu, který by se navěky zapsal do hudební historie.

Mnohé civilizace si tohle strašlivé plýtvání uvědomily a pokusily se vytvořit různé systémy, které by mu zabránily. Tato činnost zahrnovala celkem příjemné, ale většinou nelegální pokusy naladit lidské vědomí na správnou vlnovou délku použitím různých exotických bylin a hub a kvasných procesů. Nikdy to nefungovalo správně.

A tak Creosot, který si v duchu vysnil celou poemu o životě a filozofii a o tom, jak obojí vypadá mnohem lépe dnem vinné sklenky, nebyl schopen vyjádřit své myšlenky v praxi, protože v sobě neměl ani tolik poezie jako zamilovaná hyena.

Proč bohové dovolí, aby se takovéhle věci děly dnes a denně, to je záhada.

Přesněji řečeno, není to zase taková záhada, ale ten záblesk inspirace, který by ji pomohl vyřešit, už se dostavil, jenže tvor, který jej vstřebal — malá sýkorka modřinka —, nikdy nebyla schopná předat svůj objev dál. Několikrát se o to pokusila pomocí velmi složitě kódovaných pohybových poselství na stole v kuchyni s otevřeným oknem, ale marně. Zřejmě jen zvláštní shodou okolností se stalo, že filozof, který řešením tohoto problému strávil několik bezesných nocí, se téhož dne probudil a v hlavě se mu zrodil dokonalý plán na krádeže oříšků z ptačích budek.

Což nás sice malou oklikou, ale zato velmi nenásilně, přivádí opět k předmětu magie.

Daleko, velmi daleko v nekonečné temnotě meziplanetárního prostoru, se pohybuje jedna částice inspirace, která samozřejmě nezná svůj osud. A to je pravděpodobně dobře, protože kdoví co by udělala, kdyby tušila, že má už za několik hodin zasáhnout nepatrný cíl v podobě Mrakoplašova mozku.

Bude to těžká práce, protože i když Mrakoplašovy tvůrčí schopnosti jsou relativně dosti velké, osud naší částice ji staví před namáhavý problém zasáhnout pohyblivý cíl velikosti hrozinky na vzdálenost několika světelných let. Život malých částic v obrovském vesmíru bývá někdy velmi těžký.

Jestliže se jí to podaří, dostane Mrakoplaš skvělý filozofický nápad. Jestliže ne, objeví se před duševním zrakem jedné nedaleké cihly velmi podivný obraz, se kterým si ten kus pálené hlíny ovšem absolutně nebude vědět rady.

Serifův palác zabíral prakticky tu část středu Al Kali, kterou nezabírala Divočina. Většina věcí, které se pojily ke Creosotovi, vešla do pověstí a mytologie a o jeho paláci plném oblouků, kopulí a pilířů se říkalo, že má víc místností, než by kdo dokázal spočítat. Mrakoplaš už si ani nepamatoval, ve kterém čísle se teď nacházejí.

„Je to magie, že?“ zeptal se Krajj — Velký vezír.

Loktem šťouchnul Mrkoplaše do žeber.

„Ty jsi mág,“ pokračoval. „Řekni mi, co to všechno dokáže!“

„Jak víte, že jsem mág?“ ohradil se Mrakoplaš zoufale.

„Máš to napsáno na klobouku,“ odpověděl vezír.

„Jo tak.“

„A taky jste s tím pluli na té samé lodi. Moji lidé vás tam viděli.“

„Serif zaměstnává piráty a otrokáře?“ zasyčela rozhořčeně Conina. „Nezdá se mi, že by to byl zrovna prostý a jednoduchý trik.“

„O ne, to je omyl. Otrokáře a piráty zaměstnávám já. Co byste nakonec chtěli,“ dodal Krajj, „Jsem vezír, ode mě se to čeká.“

Zamyšleně si prohlédl dívku a pokynul několika strážným.

„Současný Serif se na mnoho věcí dívá očima literární teorie a na některé dokonce jen teorie,“ prohlásil vezír. „Já naopak nikoliv. Odveďte ji do serailu, i když se obávám,“ obrátil oči v sloup a zhluboka si povzdechl, „že jediné, co tam na ni čeká, je nuda a možná přetažené hlasivky.“

Pak se obrátil k Mrakoplašovi.

„Ty mlč,“ varoval ho. „Nehni ani prstem. Nepokoušej se o žádné magické triky. Jsem pod ochranou cizích a velmi mocných amuletů.“

„Tak moment, počkejte chvilku —“ začal Mrakoplaš a Conina řekla: „Dobrá. Vždycky jsem si přála poznat, jak vypadá harém zevnitř.“

Mrakoplašovi poklesla spodní čelist. Nakonec se vzpamatoval a zavřel ústa. „Vážně?“

Zahýbala na něj obočím. Měl to být pravděpodobně nějaký signál. Mrakoplaš cítil, že by mu měl rozumět, ale v jeho duchu se odbývala pravá bouře citů. Ne že by ho jeho city dohnaly k praktickému hrdinství, ale rozzuřily ho. Když to zrychlíme, dialog, který se mu odehrával v hlavě, probíhal asi takhle:

Ehm.

Kdo je to?

Tvé svědomí. Cítím se strašně. Podívej se, odvádějí ji do harému.

Pořád lepší, než kdyby tam odváděli mě, pomyslel si Mrakoplaš, ale mnoho přesvědčení v tom nebylo.

Dělej něco!

Je tady strašně moc strážných! Zabijou mě!

Tak tě zabijou, a co? Svět kvůli tomu neskončí!

Ale já ano, pomyslel si Mrakoplaš zachmuřeně.

Ale pomysli na to, jak skvěle se budeš cítit ve svém příštím životě —

Koukni, víš co? Drž hubu! Už tak mám sám sebe až po krk.

Krajj přistoupil k Mrakoplašovi a zkoumavě se mu zadíval do tváře.

„S kým to mluvíš?“ zeptal se zvědavě.

„Varuju tě,“ procedil Mrakoplaš výhružně mezi zuby. „Ta truhlice, kterou vidíš, je kouzelná a absolutně nemilosrdně naloží s každým, kdo by nám chtěl ublížit. Stačí jediné mé slovo a —“

„To mě velmi zajímá,“ přimhouřil Krajj oči. „Ona je neviditelná?“

Mrakoplaš riskoval jeden pohled za sebe.

Bylo by nesprávné říci, že Zavazadlo nebylo k vidění. Ono bylo k vidění, ale v místech, kam už Mrakoplaš nedohlédl.

Kraji pomalu obešel stůl, na němž ležel klobouk, a přitom si pomalu mnul knír.

„Tak ještě jednou: tohle je předmět s nesmírnou mocí, cítím to, a ty mi musíš říci, jak se ta moc využívá.“

„Proč se nezeptáte rovnou jeho?“ zeptal se Mrakoplaš s nadějí.

„Odmítá mi to sdělit.“

„No a proč to vlastně potřebujete vědět?“

Krajj se rozesmál. Nebyl to hezký zvuk. Znělo to, jako kdyby mu někdo vysvětlil, pravděpodobně trpělivě, pomalu a mnohokrát, jak se smích dělá a jak zní, ale přitom mu to nepředvedl v praxi.

„Ty jsi mág,“ zašklebil se vezír. „Magie, to je záležitost síly a moci. Sám se o magii zajímám. Mám nadání, nemysli si.“ Vezír se narovnal v celé své výši. „Opravdové nadání. Jenže oni mě na tu vaši Univerzitu nechtějí přijmout. Tvrdí, že jsem duševně nestabilní, věřil bys tomu?“

„To ne,“ odpověděl Mrakoplaš po pravdě. Většina mágů, které na Univerzitě znal, mu stejně připadala, jako když jim trochu zateklo do věže, takže podle něj byl Krajj docela normální magický materiál.

Krajj se na něj povzbudivě usmál.

Mrakoplaš se podíval úkosem na klobouk. Ten mlčel. Mrakoplaš se pohledem vrátil k vezírovi. Krajjův smích byl pochmurný, ale vedle jeho úsměvu pořád ještě vypadal jako veselý ptačí trylek. Zdálo se, že ten se vezír naučil z matematických tabulek.

„Divoké koně mě ke spolupráci nepřinutí,“ prohlásil Mrakoplaš spěšně.

„Ach,“ usmál se znovu vezír. „To zní jako výzva.“ Pokynul nejbližšímu strážnému.

„Máme ve stájích nějaké divoké koně?“

„Několik je jich tam opravdu velmi divokých, pane.“

„Tak z nich vyberte čtyři, poplašte je a doveďte je na pootočné nádvoří. Ach ano, abych nezapomněl, vezměte taky pár metrů řetězu.“

„Jak si přejete, pane.“

„Ehm. Poslyšte,“ začal zeširoka Mrakoplaš.

„Ano?“ obrátil se k němu Krajj.

„Myslím si, že když se na to díváte takhle…“

„Copak, chtěl jste mi něco říci?“

„Když už to tedy musíte za každou cenu vědět, je to arcikancléřský klobouk,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš. „Symbol veškerého mágstva.“

„Je mocný?“

Mrakoplaš se zachvěl. „Velmi mocný.“

„Proč se mu říká arcikancléřský klobouk?“

„Arcikancléř je nejstarší z mágů, víte? Jejich vůdce. Ale koukněte —“

Krajj zvedl klobouk a otáčel s ním v rukou.

„Takže ty říkáš, že je to jakýsi symbol úřadu?“

„Přesně, ale koukněte, jestli si ho chcete nasadit, tak to vás musím varovat, protože —“

Drž zobák.

Krajj zděšeně uskočil a klobouk mu vypadl z rukou.

Ten mág nic neví. Pošli ho pryč. Musíme se poradit.

Vezír vyděšeně zíral na zářící oktaríny lemující klobouk.

„Já se mám radit? A ještě k tomu se součástkou oděvu?“

Mohu ti nabídnout mnoho zajímavých věcí.

Mrakoplaš se vyděsil. Už několikrát jsme mluvili o tom, že vlastnil zvláštní instinkt signalizující nebezpečí, který obvykle nacházíme jen u jistých malých hlodavců, a ten mu teď zevnitř bušil do lebky v pokusu přinutit svého majitele, aby vzal nohy na ramena a někam se ukryl.

„Neposlouchejte ho!“ vykřikl.

Nasaď si mne, opakoval znovu klobouk imperativním tónem a velmi starým, důstojným hlasem, který zněl, jako by měl mluvčí plná ústa plsti.

Jestli skutečně někde existovala škola velkých vezírů, musel ji Krajj absolvovat s vyznamenáním.

„Nejdřív si promluvíme,“ prohlásil, pokynul strážným a ukázal na Mrakoplaše.

„Odveďte ho pryč a hoďte ho do nádrže s pavouky.“

„Ne, pavouky ne, to by mi ještě ke všemu chybělo!“ zasténal Mrakoplaš.

Kapitán stráže pokročil kupředu a uctivě klepl kotníky zaťaté ruky do čela.

„Pavouci došli, pane,“ oznámil.

„Oh.“ Vezír se na okamžik zatvářil bezradně. „V tom případě ho zavřete do tygří klece.“

Kapitán zaváhal a pokusil se nevšímat si náhlého štkaní, které mu propuklo po boku. „Tygr měl nějakou nemoc, pane. Měl celou noc staršlivou běhavku.“

„Tak hoďte toho ukňouraného zbabělce do studny pekelného ohně!“

Dva strážní si nad hlavou ubohého Mrakoplaše, který mezitím klesl na kolena, vyměnili významný pohled.

„Ehm. Byli bychom rádi, kdybyste se na ni mohl podívat, pane — bude to chtít nějaké menší opravy, než ji zase uvedeme do chodu, pane.“

Vezírova pěst dopadla dunivě na stůl. Kapitán stráží se vypjal k maximálnímu myšlenkovému výkonu a rozzářil se.

„Ještě je tady hadí jáma, pane,“ prohlásil. Ostatní strážní souhlasně pokyvovali hlavami. Jasně, vždycky tady byla ještě hadí jáma.

Čtyři hlavy se obrátily k Mrakoplašovi, který vstal a oprašoval si písek z kolen.

„Jaké city chováš k hadům?“ řekl jeden ze strážných.

„K hadům? No, že bych je měl zrovna v lásce —“

„Tak hadí jáma,“ přikývl Krajj.

„Provedu, pane. Hadí jáma,“ souhlasil kapitán.

„— chtěl jsem říct, že někteří hadi jsou docela fajn —“ pokoušel se Mrakoplaš ještě ve chvíli, kdy ho dvojice strážných uchopila za lokty.

Jak se ukázalo, byl v hadí jámě jen jediný, velmi opatrný had, který se stočil do klubka v jednom stinném rohu okrouhlé jámy a odtamtud Mrakoplaše pozoroval ostražitým pohledem plným podezření. Zdálo se, že mu hubený mág připomíná promyku.[17]

„Ahoj,“ řekl had nakonec. „Ty jsi mág?“

Jako pokus o navázání rozhovoru to nebylo na hada vůbec špatné, zvláště když vezmeme v potaz jejich klasický postup při setkání s lidmi. Mrakoplaš však byl pevně rozhodnut neplýtvat časem na myšlení a jednoduše odpověděl: „Mám to napsané na klobouku, neumíš číst?“

„Umím. V sedmi jazycích. Sám jsem se to naučil.“

„Vážně?“

„Absolvoval jsem dopisní kurzy. Ale zatím jsem, pochopitelně, neměl příležitost si číst. Taky se to ke mně asi moc nehodí.“

„No skoro bych řekl, že máš pravdu.“ Byl to jeden z nejkultivovanějších hadích hlasů, které kdy Mrakoplaš slyšel.

„A s tím hlasem je to to samé,“ dodal had. „Vlastně bych se s tebou vůbec neměl bavit, rozhodně ne takhle. Ode mě se čeká, že budu syčet. Dokonce si myslím, že bych se tě měl v téhle chvíli pokoušet zabít.“

„Ovládám obzvláštní a neobvyklé síly,“ pospíšil si Mrakoplaš. A to ani moc nelžu, pomyslel si v duchu, protože téměř naprostá neschopnost ovládnout jakýkoliv druh magie je v každém případě schopnost u mága velmi neobvyklá, a kromě toho, když někdo lže hadovi, tak se to nepočítá.

„No tohle! Takže předpokládám, že tady dlouho nevydržíte.“

„Hmm?“

„No, každou chvilku se začnete vznášet a pak odletíte, že?“

Mrakoplaš pochybovačným pohledem přeletěl pětimetrové hladké stěny hadí jámy a pak si podvědomě pohladil šrámy, které utrpěl cestou.

„No, možná že to udělám,“ prohlásil opatrně.

„Mohl bych vás v tom případě poprosit, abyste mě vzal s sebou?“

„Cože?“

„Vím, že je to neobvyklé přání, ale to víte, jáma je prostě — no jáma je jáma.“

„Vzít vás s sebou? No jo, ale vždyť ty jsi had, je to tvoje jáma. Mělo by to fungovat tak, že ty zůstaneš tady a lidi tak nějak přijdou k tobě. Víš, já už mám s takovými věcmi svoje zkušenosti.“

Stín za hadem se najednou pohnul a postavil se.

„To je moc ošklivé o někom takhle mluvit,“ řekl stín.

Postava vykročila kupředu a vystoupila do jasného slunečního světla.

Byl to mladý muž vyšší než Mrakoplaš. Je třeba říci, že Mrakoplaš si mezitím sedl, ale ten mladík byl vyšší, i kdyby byl mág zůstal stát.

Říci o něm pouze, že byl hubený, by znamenalo minout skvělou příležitost k použití výrazu „na kost vyzáblý“. Vypadal, jako by se dlouhá řada jeho předků skládala ze stojánků na topinky a skládacích lehátek, a důvod, proč to bylo tak do očí bijící, bylo jeho oblečení.

Mrakoplaš se na něj znovu s nedůvěrou podíval.

Vážně, oči ho poprvé neobelhaly.

Zplihlá postava před ním na sobě měla prakticky tradiční oděv barbarských hrdinů — pár kožených řemenů pobitých měděnými nýty, rozměrné kožešinové boty, malý kožený pytlík, který mu chránil rodinné skvosty a husí kůži. Na tom by nebylo nic divného, v kdejaké uličce Ankh-Morporku byste potkali tucet stejně oblečených dobrodruhů, jenže ani jeden z nich na sobě kromě toho všeho neměl—

Mladík si všiml jeho pohledu, podíval se na sebe a pokrčil rameny.

„Já za to nemůžu,“ řekl. „Slíbil jsem to mamince.“

„Vlněný jégrovky?“

Té noci se v Al Kali děly prapodivné věci. Od moře se valila jakási zvláštní stříbrná záře, která silně mátla městské astronomy, ale to nebyla ta něj zvláštnější věc. Na většině ostrých hran pod širým nebem se začaly objevovat malé plamínky syrové magie, podobné ohni sv. Eliáše, ale ani to nebyla ta nejpodivnější událost.

Ta nejmimořádnější věc vešla do putyky na okraji města, jejímiž nezasklenými okny hnal vítr pach horké pouště, a usadila se uprostřed podlahy.

Hosté ji nějakou chvíli pozorovali a usrkávali svou kávu prošpikovanou pouštní atropou. Tenhle nápoj, který se vyráběl z kaktusové šťávy a jedu černých škorpionů, je jeden z nejsilnějších alkoholických nápojů v celém vesmíru, ale pouštní nomádi ho nekonzumují pro jeho omamné účinky. Pijí ho proto, aby něčím zmírnili sílu a účinky klačské kávy.

Ne snad proto, že se klačskou kávou polévají střechy, které jsou pak vodotěsné. Ne proto, že proletí necvičeným žaludkem jako rozžhavená kulka rozehřátým máslem. Ta káva dokáže ještě něco mnohem horšího.

Dokáže vás ostřízlivět[18].

Synové pouště začali s podezřením nahlížet do svých kávových šálků velikosti náprstku a přemýšleli, jestli to s tou atropou tentokrát nepřehnali. Vidí všichni totéž? Bude to vypadat moc hloupě, když k tomu něco poznamenám? Na tohle všechno musíte bohužel myslet, když chcete vystupovat jako skutečný orlooký syn pouště. Nějaké vyskakování, ukazování roztřeseným prstem a výkřiky typu „koukněte se, vlezla sem nějaká truhla a má kolik set malejch nožiček, není to divný?“ by jen dokázaly, že máte hrozný, možná dokonce osudný nedostatek mužnosti.

Pijáci se pokoušeli nedívat se jeden na druhého, dokonce ani v té chvíli, když se Zavazadlo přesunulo k řadě džbánů s atropou, stojících u protější stěny. Zavazadlo mělo zvláštní způsob, jakým dokázalo stát naprosto nehybně tak, že budilo mnohem větší hrůzu, než když se pohybovalo.

Nakonec jeden z nomádů prohlásil: „Řekl bych, že to chce napít.“

Rozhostilo se dlouhé ticho a pak jeden z ostatních mužů pronesl tónem šachového velmistra, který se chystá matovat svého protivníka: „Co chce napít?“

Zbytek pijáků hleděl s nehybnými tvářemi do svých sklenic.

Bylo naprosté ticho přerušované jen tichým mlaskáním gekonů pobíhajících po vlhkém stropě.

První piják pokračoval: „Ten démon, který se právě přesunul přímo za tebe, o tom jsem mluvil, ó, bratře pouště.“

Několikanásobný vítěz celopouštní soutěže o Nehybnou tvář se poměrně přirozeně usmál, ale pak ho něco zatahalo za šaty. Úsměv zůstal na svém místě, ale jak se zdálo, zbytek obličeje se k němu odmítal znát. Zavazadlo se cítilo být zrazeno v lásce a udělalo to, co by udělala v jeho situaci každá trochu citlivá bytost. Šlo se opít. Nemělo sice peníze a nedokázalo říci, co chce, ale Zavazadlo většinou nemělo žádné potíže přinutit lidi, aby mu rozuměli.

Tak se stalo, že hospodský strávil velmi dlouhou, únavnou a osamělou noc tím, že plnil talíř atropou. Teprve před ránem se Zavazadlo zvedlo a na velmi nejistých nožičkách odešlo jednou ze stěn hostince.

Poušť mlčela. Obyčejně tichá nebývala. Obyčejně byla plná zpěvu cikád, pískotu moskytů, sykotu a tu a tam pleskotu velkých křídel, která vrhala stín na chladnoucí písek. Jenže dnes v noci se naplnila hustým uspěchaným tichem, ve kterém několik tuctů nomádů rychle strhávalo své stany, aby odsud, k sakru, mohli co nejdřív vypadnout.

„Slíbil jsem to mamince,“ opakoval mládenec. „Víte jsem hrozně choulostivý a vždycky chytím strašlivou rýmu.“

„Možná že byste mohl zkusit trochu víc se obléct?“

„Oh, to nejde. Já proste musím nosit celou tu koženou nádheru.“

„Já bych neříkal celou“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Není toho dost, aby se tomu dalo říkat celé. A proč to vlastně musíš nosit?“

„No, aby lidi poznali, že jsem barbarský hrdina, přece!“

Mrakoplaš se opřel zády o vlhkou stěnu hadí jámy a začal si mládence prohlížet. Viděl před sebou dvě oči podobné uvařeným hroznovým bobulím, chomáč rezavých vlasů a tvář, na které se odehrávala strašlivá bitva mezi původní záplavou pih a mocnou invazní silou akné.

Mrakoplaš měl podobné chvíle velmi rád. V těch okamžicích se totiž ujišťoval o tom, že není blázen, protože kdyby byl blázen on, co by potom byli někteří z těch lidí, které potkával?

„Tak barbarský hrdina,“ zabručel.

„No a co, nevypadám tak snad? Všechna ta kůže byla strašlivě drahá.“

„To věřím, ale podívej — jak se vlastně jmenuješ, mládenče?“

„Nijel—“

„Tak koukni, Nijeli —“

„Nijel — Ničitel,“ dodal Nijel.

„Tak podívej, Njieli —“

„—Ničiteli—“

„Dobrá, tak Ničiteli —“ prohlásil Mrakoplaš už trochu zoufale.

„— synu Třasořitky, obchodníka s potravinami —“

„Cože?“

„Každý je něčí syn,“ vysvětloval Nijel „Tady někde se to říká—“ napůl se otočil a začal se přehrabovat v neforemném kožešinovém pytli a nakonec z něj vytáhl slaboučkou potrhanou a umaštěnou knížečku.

„Tady je kus, kde se píše, jak si má člověk vybrat své jméno,“ zamutoval.

„A jak je tedy možné, že jsi skončil v téhle díře?“

„Chtěl jsem vykrást Creosotovu pokladnici, ale chytil mě záchvat astma,“ odpověděl nepřítomně Nijel, který listoval ohmatanými stránkami.

Mrakoplaš se podíval na hada, který se stále ještě snažil držet se všem z cesty. Neměl v jámě tak špatný život a poznal, kdy by se mohl dostat do nesnází. Netoužil po tom vyvolat u nikoho záchvat agresivity. Opětoval Mrakoplašův pohled a pokrčil rameny. Pěkný výkon na tvora, který žádná ramena nemá, uznejte.

„Jak dlouho už jsi barbarským hrdinou?“

„No, já právě začal. Vždycky jsem si přál stát se barbarským hrdinou, víte, a tak jsem si myslel, že s tím začnu a časem se to už nějak naučím.“ Nijel na Mrakoplaše krátkozrace zamžoural. „Dobrý nápad, co říkáte?“

„V každém případě to je strašný život,“ pokusil se mu Mrakoplaš opatrně odporovat.

„A napadlo vás, jaký život by to byl, kdybyste měl příštích padesát let prodávat v obchodě se smíšeným zbožím?“ zabručel Nijel zachmuřeně.

Mrakoplaš si to chvíli představoval.

„Vedli jste i hrášek?“ zeptal se.

„Jistě, posloužíme,“ odpověděl Nijel a zastrčil tajemnou knihu nazpět do svého vaku. Pak si začal pozorně prohlížet stěny jámy.

Mrakoplaš si povzdechl. Měl hrášek rád. Byl tak strašlivě nudný. Mrakoplaš strávil několik let hledáním míst, kde by se mohl nějakou dobu opravdově nudit, ale nikdy se mu to nepodařilo. Vždycky ve chvíli, kdy si myslel, že to už už dokáže, změnil se náhle jeho život v divoký vír šílených událostí. Myšlenka na to, že se někdo dobrovolně vzdal možnosti nudit se celých padesát let, v něm vyvolala vlnu nevolnosti. Kdyby měl před sebou padesát let on, dokázal by pozvednout nudu na úroveň umělecké formy. Dovedl si představit nekonečnou řadu věcí, které by nedělal.

„Neznáš nějaké nové vtipy?“ zeptal se a usadil se pohodlně do písku.

„Bohužel, žádné,“ odpověděl Nijel a poklepával na kamennou stěnu.

„Já jich znám stovky. Jsou skvělý. Tak například tenhle: Víš proč mají skřeti červený oči?“

„Tahle deska se hýbe,“ řekl najednou Nijel. „Podívejte, vypadá to jako dveře. Pojďte mi pomoct.“

Horlivě se opřel do kamene a na rukou podobných tužkám mu naběhly bicepsy velikosti hrachových zrn.

„Myslím, že to bude nějaká tajná chodba,“ dodal. „Pojďte honem, použijte nějaké kouzlo, zdá se, že se trochu zasekly.“

„Nechceš si poslechnout ten vtip?“ zeptal se Mrakoplaš ublíženým hlasem. Tady dole bylo teplo a sucho a nehrozilo žádné momentání nebezpečí, když nepočítáme hada, který se ostatně snažil tvářit co nejlhostejněji. Jsou lidé, kteří prostě nebudou spokojení nikdy.

„Myslím, že právě v tomhle okamžiku ne,“ odpověděl mu Nijel. „Dal bych přednost troše magické pomoci.“

„No, to není moje nejsilnější stránka,“ přiznal se Mrakoplaš. „Nikdy jsem na to neměl tu pravou trpělivost. Ono to není jen tak nějak ukázat prstem a říct ‚Kazam‘ —“

Ozval se zvuk, jako kdyby sjel oktarínový blesk do kamenné stěny a rozdrtil ji na tisíc do bělá rozžhavených úlomků. A nebylo divu, protože přesně to se stalo.

Nijel se po chvíli omámeně vyškrabal na nohy a plácáním hasil několik doutnajících míst na své kožené vestě.

„To jo,“ prohlásil hlasem člověka, který je odhodlaný neztratit sebeovládání. „Výborně. Skvěle. Teď to necháme chvilku vychladnout, co? A pak bychom mohli…, potom bychom měli…, potom musíme vypadnout…“

Maličko si odkašlal.

„Nngh,“ prohlásil Mrakoplaš. Upřeně zíral na špičku svého prstu, který držel na vzdálenost paže před sebou s výrazem dávajícím jasně najevo, jak lituje toho, že nemá ruce delší.

Nijel nahlédl do kouřícího otvoru.

„Zdá se, že to vede do nějaké místnosti,“ oznámil svému společníkovi.

„Nngh.“

„Až po vás,“ uklonil se Nijel. Pak Mrakoplaše mírně postrčil.

Mág nejistě vykročil kupředu, narazil hlavou do skály, aniž si toho všiml, a odrazil se přímo do začerněného otvoru.

Nijel ho následoval. Rukou jel po stěně a pak se s nakrčeným čelem zeptal: „Necítíte nic? Mohou se ty kameny třást?“

„Nngh.“

„Jste v pořádku?“

„Nngh.“

Nijel přitiskl ucho na kamennou stěnu. „Je to takový divný zvuk,“ řekl. „Takové bzučení.“ Ze spáry mezi kameny nad jejich hlavami se snesl obláček jemného prachu.

Pak se ze stěn chodby uvolnilo několik větších kamenů a padlo do písku.

Mrakoplaš se zatím odpotácel tunelem o něco dál. Z úst se mu draly slabé poděšené tóny a přitom naprosto ignoroval kameny, které ho občas míjely o pouhé centimetry a občas zasahovaly celými kilogramy.

Kdyby byl při smyslech, rychle by si uvědomil, co to znamená. Vzduch najednou zhoustl, byl jakoby mastný a páchl roztaveným cínem. Kolem každé hrany a hrotu se rozkládala malá duha. Někde velmi blízko se tvořil obrovský magický náboj, který se pokoušel uzemnit.

Každý mág, který byl momentálně při ruce, dokonce i takové nemehlo jako Mrakoplaš, teď pro magii představoval totéž, co pro elektřinu v bouři měděný maják.

Nijel se vynořil z dunící chodby, a zatímco si oprašoval prach z obličeje, narazil na Mrakoplaše, který stál obklopen aurou oktarínové záře v další jeskyni.

Vypadal strašně. Creosot by si jistě všiml jeho planoucích očí a zježených vlasů. Vypadal jako někdo, kdo právě snědl nějakou tu lžíci hypofýz a spláchl je sklenicí adrenalinu. Zdánlivě vyrostl. Vypadal tak vysoký, že byste z něj mohli klidně vysílat televizní program do zahraničí.

Na hlavě mu stál každý vlas, a každý vlas mu jiskřil. Zdálo se, že ho chce opustit dokonce i kůže. Oči se mu protáčely podél vodorovné osy, a když otevřel ústa, vyletěl mu z nich roj nazelenalých jiskřiček. Na místech, kam došlápl, kámen měkl nebo mu narostly uši nebo se změnil v něco malého šupinatého, purpurové barvy, co odskákalo pryč.

„Povídám,“ řekl Nijel, „Jste v pořádku?“

„Nngh,“ odpověděl Mrakoplaš a to slovíčko se změnilo v podlouhlý vdolek.

„Ale nevypadáte dobře,“ prohlásil Nijel a na čele mu vyrazilo něco, co by se dalo nazvat neobvyklým množstvím potu.

„Nngh.“

„Proč odsud nevypadneme?“ dodal Nijel a moudře se vrhl k zemi.

Mrakoplaš pokýval hlavou jako loutka, namířil nabitou končetinou na strop a ten začal před jeho prstem tát jako led pod hořákem svářečky.

Dunění pokračovalo a jeho rozechvělé taneční kreace otřásly základy paláce. Je velmi dobře známo, že existují určité zvukové kmitočty, které v lidech dokáží vyvolat pocit hrůzy, a jiné, které odbourávají sexuální zábrany, ale v tomto případě otřesy skal provázelo zvukové vlnění, které rozpouštělo realitu a ta se začala v hranách a rozích ztrácet.

Nijel chvilku pozoroval tající strop a pak jednu kapku opatrně ochutnal.

„Citrónový krém,“ olízl se a dodal, „předpokládám, že byste nemohl udělat něco jako schody, co?“

Z Mrakoplašova prstu vyletěl další oktarínový blesk a změnil se v dokonalé pohyblivé schodiště, které se od běžných eskalátorů lišilo snad jen tím, že bylo potaženo krokodýlí kůží.

Nijel chytil mága, který se pomalu otáčel kolem dokola, za ruku a vtáhl ho na spodní schod.

Naštěstí dojeli nahoru dřív, než magická podstata schodiště náhle pominula.

Střechy ve středu paláce náhle popraskaly a z nich jako rychle rostoucí muchomůrka vyrazila bílá věž, vyšší než kterákoliv jiná budova v Al Kali.

Na jejím úpatí se otevřela obrovská dvojkřídlá vrata a z nich vyšel tucet mágů, kteří se tvářili, jako by jim patřil svět. Mrakoplaš měl dojem, že některé z nich poznává. Viděl je už předtím, za pultíky v přednáškových sálech nebo jak přátelsky vyhlížejí do světa univerzitního městečka. To nebyly tváře, kterým by slušel zlý výraz. Ani jeden z nich neměl tesáky. Ale teď všechny ty tváře spojoval zvláštní výraz, který by mohl pozorného člověka vyděsit.

Nijel cítil, jak ho někdo táhne za nejbližší roh. A tam zjistil, že se dívá přímo do Mrakoplašových ustaraných očí.

„Poslyšte, to je opravdová magie, co?“

„Já vím,“ přikývl Mrakoplaš, „ale není to ta správná magie.“

Nijel zvedl oči k zářící věži.

„Ale—“

„Její podstata je špatná,“ pokračoval Mrakoplaš. „Cítím to. Ale neptej se mě proč.“

Z lomených vchodů se vyrojilo několik Serifových strážných a vrhlo se k mágům. Bleskový útok byl o to strašnější, že byl proveden v naprostém tichu. Jejich meče se výhružně zableskly na slunci, ale pak se dva mágové otočili, pozvedli ruce v klasickém gestu a—

Nijel se rychle odvrátil.

„Fuj,“ vypravil ze sebe.

Několik zahnutých mečů zazvonilo o dláždění.

„Myslím, že bychom se měli hodně potichu vytratit,“ zašeptal Makoplaš.

„Cožpak jste neviděl, co z nich udělali?“

„Mrtvoly,“ zabručel Mrakoplaš. „To znám. Ale nerad na to myslím.“

Nijel si v duchu řekl, že on na to bude muset myslet asi až do smrti, zvláště uprostřed větrných nocí. Na smrti způsobené magií bylo strašné to, že byla o tolik nápaditější než obyčejná smrt, například chladnou ocelí, a on nemohl vypudit z hlavy ty tvary, které na okamžik zahlédl těsně před tím, než je milosrdné pohltil záblesk oktarínového světla.

„Nikdy mě nenapadlo, že jsou mágové takoví,“ ozval se, když spěchali pryč jakousi chodbou. „Já si o nich myslel, že jsou takoví prostí, no spíš hloupí a ne zlověstní. Tak trochu legrační postavičky.“

„No, že jsme se ale zasmáli, co?“ zabručel Mrakoplaš.

„A oni je tam zabili bez nejmenšího slitování a ani při tom —“

„Nemusíš mi to vykládat, já to viděl taky.“

Nijel se od něj najednou odtáhl a oči se mu zúžily.

„Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase.

„Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš.

„A jaký druh tedy jste?“

„Neškodnej.“

„Hlavně to bylo tím, jak se na ně podívali! Jako když je jim úplně jedno, že —“ řekl Nijel a vrtěl hlavou. „To na tom všem bylo nejhorší.“

„Jo.“

Mrakoplaš tu jedinou slabiku upustil jako kládu přímo před rozjetý vlak mladíkových myšlenek. Nijel se otřásl, ale alespoň umlkl. Mrakoplašovi už ho začínalo být líto — což bylo velmi neobvyklé, protože většinou všechnu lítost spotřeboval sám pro sebe.

„To je poprvé, co jsi viděl někoho přijít o život?“

„No.“

„Poslyš a teď mi řekni, jak dlouho už jsi opravdu barbarským hrdinou?“

„Ehm. Který je rok?“

Mrakoplaš vyhlédl zpoza rohu a s uspokojením zjistil, že ti lidé, kteří jsou v okolí a ještě k tomu v poloze svislé, mají dost starostí se svou vlastní panikou, než aby kohokoliv obtěžovali.

„Takže už jsme se vzpamatovali?“ obrátil se tiše k Nijelovi. „Ztratils pojem času? No, to já znám. Máme rok hyeny.“

„Aha. No, tak v tom případě asi —“ Nijel chvilku nehlučně pohyboval rty, „asi tři dny. Koukněte,“ dodával rychle, „Jak může někdo někoho takhle zabít? A ani se nad tím nezamyslet?“

„To nevím,“ odpověděl mu Mrakoplaš tónem, který naznačoval, že o tom hluboce přemýšlí.

„Víte, já myslím to, že například když mě dal vezír hodit do hadí jámy, zdálo se, že ho to alespoň zajímá.“

„To je správné, lidi by se měli zajímat o to, co se kolem nich děje.“

„Víte, on se při tom dokonce zasmál!“

„No prosím, navíc má ještě smysl pro humor.“

Mrakoplaš měl najednou pocit, že vidí svou budoucnost stejně jasně, jako vidí zem pod sebou Člověk, který právě spadl z útesu. A důvod k tomu měl stejný. Takže když Nijel řekl: „Prostě jen tak ukázali prstem a —“ Mrakoplaš na něj vyštěkl: „Víš co? Okamžitě zavři klapačku! Jak myslíš, že je mně? A já jsem ještě navíc mág!“

„No právě, vám se nic nestane,“ zahuhlal Nijel.

Nebyla to rána silná, protože i v magickém poli měl Mrakoplaš svaly jako tvaroh, ale přece jen zasáhla Nijela ze strany do hlavy a spíš díky momentu překvapení ho srazila k zemi.

„Ano, jsem mág!“ zasyčel výhružně Mrakoplaš. „Mág, který se v magii moc nevyzná! Až dodneška jsem přežil jen díky tomu, že nejsem dost důležitý ani pro Smrtě! A když se teď budou všichni mágů bát a nenávidět je, jak dlouho si myslíš, že přežiju?“

„To je komické!“

Mrakoplaš by nebyl víc překvapený, ani kdyby mu Nijel oplatil ránu.

„Cože?“

„Hlupáku! Jediné, co vám stačí udělat, je sundat si roucho, zbavit se toho nesmyslného klobouku a nikdo nepozná, že jste mág!“

Mrakoplaš několikrát němě otevřel a zavřel ústa a silně se v té chvíli podobal zlaté rybičce, která se snaží pochopit základy stepování.

„Sundat si roucho?“

„Jasně. Všechny ty lesklé zekíny a ozdůbky, to je pro vás smrtelné nebezpečí,“ řekl Nijel a pomalu vstával.

„Zbavit se klobouku?“

„No, uznáte, že chodit kolem s nápisem MÁK na klobouku, je ve vaší situaci poněkud odvážné.“

Mrakoplaš se na něj ustaraně podíval.

„Promiň,“ zabručel nakonec, „ale já ti pořád ještě tak docela nerozumím.“

„Prostě se zbavíte svých šatů. Vždyť je to tak jednoduché, ne? Prostě je někam zahodíte a pak můžete být třeba, no, teď zrovna nevím, ale vlastně čímkoliv. Někým, kdo není mágem.“

Rozhostilo se ticho přerušované jen vzdálenými zvuky boje.

„Hm,“ prohlásil Mrakoplaš, „ale já pořád ještě nerozumím…“

„Pro všechny bohy, co na tom není k pochopení?“

„…jak si to představuješ…“ mumlal Mrakoplaš a tvář se mu zaleskla potem.

„Můžete prostě a jednoduše přestat být mágem!“

Mrakoplaš pomalu pohyboval rty, jak si nejdřív v duchu přehrával každé slovo té zprávy a pak znovu všechna dohromady.

„Cože?“ řekl nakonec a pak dodal: „Aha.“

„Už to chápete? Mám vám to opakovat ještě jednou?“

Mrakoplaš zachmuřené pokýval hlavou.

„Myslím, že tomu nerozumíš. Mágem nejsi pro to, co děláš, ale pro to, čím jsi. Kdybych nebyl mág, nebyl bych nic.“ Sundal si klobouk a nervózně si pohrával s nedbale připevněnou hvězdou na jeho vrcholu, čímž způsobil, že několik dalších ledabyle přichycených zekínů opustilo společnost…

„Chci tím říct, že to, že mám na svém klobouku napsáno mág,“ začal zeširoka, „Je moc důležité, protože právě klobouk —“

Najednou se zarazil a upřeně pozoroval klobouk.

„Klobouk,“ řekl nepřítomně a cítil, jak na okno jeho vědomí tiskne nos jakási neodbytná myšlenka.

„Je to pěkný klobouk,“ pospíšil si Nijel, který měl dojem, že se od něj něco čeká.

„Klobouk,“ opakoval Mrakoplaš a pak dodal: „Klobouk! Musíme dostat ten klobouk!“

„Ale vždyť máte svůj klobouk v ruce,“ upozornil ho Nijel.

„Ne tenhle klobouk, tamten klobouk! A Coninu!“

Udělal několik zmatených kroků chodbou, ale pak se zase vrátil.

„Kde si myslíš, že by mohli být?“

„Kdo?“

„Je tady někde kouzelný klobouk, který musím najít. A dívka.“

„Proč?“

„To by bylo příliš složité vysvětlování. Možná že už touhle dobou jeden nebo druhý z nich volají o pomoc.“

Nijel neměl zvláště výraznou čelist, ale teď ji bojovně vystrčil.

„Chcete říct, že je tady někde dívka, která potřebuje pomoc?“

Mrakoplaš poněkud zaváhal. „Určitě někdo potřebuje pomoc. Mohla by to být dokonce i ona,“ připustil. „Nebo někdo v jejím nejbližším okolí.“

„Proč jste mi to neřekl hned? Tohle se tomu už podobá mnohem víc! Takhle nějak jsem si to představoval. Takhle nějak musí vypadat hrdinství! Vzhůru!“

Odněkud zazněla silná rána a křik.

„Kam vzhůru?“

„Kamkoliv!“

Hrdinové mívají obzvláštní schopnost pobíhat jako šílení po bortících se palácích, ve kterých v životě nebyli, zachránit každého, kdo jim přijde pod ruku, a ve zdraví se dostat ven dřív, než se budova zřítí docela nebo se propadne do močálu. Musíme říci, že v tomto případě navštívili Mrakoplaš s Nijelem kuchyně, obřadní síně v okolí trůnního sálu, konírny (dvakrát) a prošli podle Mrakoplašova úsudku celé kilometry chodeb. Občas kolem nich proběhla skupinka černě oděných strážců, kteří jim však nevěnovali ani tu nejmenší pozornost.

„To je nesmysl,“ ozval se nakonec Nijel. „Proč se někoho nezeptáme? Jste v pořádku?“

Mrakoplaš se opřel o nejbližší pilíř, zdobený nádhernou plastikou, a lapal po dechu.

„Můžeš chytit některého z těch strážných a vymáčknout z něj, co potřebujeme,“ zasípal mezi jednotlivými pracnými nádechy. Nijel se na něj úkosem podíval.

„Počkejte tady,“ řekl nakonec a začal obcházet okolní místnosti, až narazil na jednoho sluhu, který zcela plánovitě plenil přepychovou kredenc.

„Promiňte,“ zeptal se slušně, „kudy do harému?“

„Třetí dveře vlevo,“ odpověděl muž, aniž zvedl hlavu.

„Fajn.“

Vrátil se nazpět a oznámil výsledek svého pátrání Mrakoplašovi.

„Ano? A mučil jsi ho?“

„Ne.“

„Takže to ses moc nechoval jako pravý barbar, co?“

„Podívejte, já na tom pomalu pracuju,“ odpověděl mu popuzeně Nijel. „Tak například už jsem mu nepoděkoval.“

O třicet vteřin později odhrnuli těžký korálkový závěs a vstoupili do serailu Serifa Al Kali.

Byli tam překrásní ptáci v klecích ze zlatého pletiva. Byly tam zpívající fontány a vodotrysky. Byly tam obrovské květináče plné orchidejí, mezi kterými poletovali kolibříci podobní vzácným drahokamům. V koutě místnosti se k sobě vyděšeně tisklo asi dvacet mladých žen, které na sobě měly tolik textilií, že by to bylo sotva stačilo půl tuctu desetiletých děvčátek.

Na něco takového však Mrakoplašovy oči neměly čas. Ne že by těch několik čtverečních metrů ňader, boků a stehen v odstínech od jemně růžové až po mahagonově temnou nerozbouřilo určitým způsobem hladinu jeho libida, ale všechny libé pocity byly vzápětí zatlačeny do pozadí pohledem na čtyři strážné, kteří se k nim začali přibližovat s těžkými scimitary v rukou a vraždou v očích.

Mrakoplaš bez jediného zaváhání skočil dozadu.

„Tak teď je to na tobě, příteli,“ řekl.

„Jasně!“

Nijel vytáhl meč a s rukama rozechvělýma tou námahou ho pozvedl před sebe.

Na několik vteřin zavládlo bezdeché ticho. Všichni čekali, co bude dál. A pak ze sebe Nijel vyrazil válečný pokřik, na který Mrakoplaš do smrti nezapomene.

„Hm,“ prohlásil totiž, „kdybyste dovolili…“

„Je to opravdu ostuda,“ prohlásil malý mág.

Ostatní mlčeli. Byla to ostuda a nebyl mezi nimi jediný, kterého by nehlodaly výčitky svědomí. Bohužel, jak to někdy vychází v té podivné alchymii duše, právě pocit viny způsobil, že byli nadutí a bezohlední.

„Mohl bys laskavě mlčet?“ prohlásil jejich momentální vůdce. Jmenoval se Dobroděj Koláček, ale dnes v noci visí ve vzduchu něco, co naznačuje, že by bylo zbytečné si jeho jméno pamatovat. Vzduch je temný, těžký a plný duchů.

Neviditelná univerzita je prázdná, v jejích chodbách není živáčka.

Samozřejmě že šestice mágů, kteří mají za úkol spálit knihovnu, se duchů nebojí. Jsou totiž tak nabití magií, že v chůzi tiše bzučí, oblečeni jsou v roucha, která svou nádherou předčí roucho bývalého arcikancléře, jejich špičaté klobouky jsou špičatější, než byl dříve ten nejšpičatější klobouk, a to, že se tisknou do malého hloučku, je jistě pouhopouhá náhoda.

„Je tady strašná tma,“ ozval se nejmenší z mágů.

„Vždyť je taky půlnoc,“ odpověděl mu Koláček ostře, „a uvědom si laskavě, že jediné opravdu nebezpečné věci jsme tady my, co vy na to hoši?“

Ozval se sbor rozpačitého mumlání. Všichni Koláčka obdivovali, protože se o něm vyprávělo, že se tajně cvičí v pozitivním myšlení.

„A pár starých knih nás nepoleká, co, mládenci?“ usmál se spokojeně na nejmenšího mága. „Nebo tebe snad jo?“ zahřměl na něj nakonec.

„Co? Já? Myslíš mě? To tedy ne. Já ne. Samozřejmě že ne. Vždyť jsou jenom z papíru, jak on říká.“

„No proto.“

„Ale je jich tam devadesát tisíc, nezapomeňte,“ ozval se v tom další mág. „Většina z nich je ukryta v ostatních rozměrech knihovny. Je z nich vidět jen malý kousek, vrcholek, víte, jako u toho — té věci, co je skoro celá pod vodou —“

„Hroch?“

„Krokodýl?“

„Moře?“

„Podívejte se, nechtěli byste laskavě zmlknout?!“ vykřikl Koláček. Na okamžik zaváhal. Připadalo mu, že se zvuk jeho hlasu doslova ztrácí ve tmě. Vzduch se podobal prachovému peří.

Trochu se sebral.

„Tak pozor,“ prohlásil a obrátil se ke dveřím knihovny nahánějícím hrůzu.

Pozvedl ruce, udělal několik složitých gest, při kterých se mu prapodivně prolnuly prsty, a rozdrtil dveře na prach.

Vyvalily se na ně vlny ticha a škrtily zvuk třísek, které se stále ještě sypaly k zemi.

Dveře byly dokonale zničeny, o tom nemohlo být pochyb. V rámu visely čtyři osamělé pokroucené závěsy a v troskách bylo vidět zbytky starého nábytku a několika regálů. Udivilo to dokonce samotného Koláčka.

„No prosím,“ ušklíbl se nakonec sebevědomě. „Vidíte, jak je to snadné? A nic se mi při tom nestalo, mám pravdu?“

Boty se zatočenými špičkami několikrát rozpačitě zašoupaly. Temnota za vyraženými dveřmi byla rozptylována nejasnou thaumathurgickou září, která řezala do očí. To částice daných možností urychlovaly v silném magickém poli průběh skutečnosti.

„Nuže,“ pokračoval Koláček optimisticky, „kdo se ujme toho čestného úkolu a zapálí první oheň?“

Když v hrobovém mlčení uplynulo deset vteřin, řekl: „V tom případě to udělám sám. Ale řeknu vám, že když se tak na vás dívám, to by člověk mohl mluvit do dubu.“

Prošel prázdným dveřním otvorem a spěšným krokem se pustil k malému paprsku měsíčního světla, které pronikalo prosklenou kupolí klenoucí se nad středem knihovny. (O středu knihovny, stejně jako o ostatních místech se vždycky vedly zapálené spory. Vzhledem k silnému přebytku volné magie, která deformovala nejen prostor, ale i čas, nebyla geografie knihovny stálá, a tak je možné, že knihovna neměla ani rohy, natož střed.)

Napřáhl ruce.

„Tak prosím. Absolutně nic se neděje. Pojďte sem.“

Ostatní mágové to s viditelnou neochotou udělali a každý z nich se ve zničených dveřích podvědomě sehnul.

„Prima,“ zabublal spokojeně Koláček. „Tak a teď, kdo má sirky, jak jsem nařídil? Na magické knihy magický oheň nepůsobí, takže jsem chtěl, aby měl každý svoje —“

„Támhle se něco pohnulo,“ řekl nejmenší mág.

Koláček zamrkal.

„Co?“

„Nahoře, pod kupolí se něco pohnulo,“ opakoval malý mág i s vysvětlivkou. „Viděl jsem to.“

Koláček se snažil pohledem proniknout temné stíny vysoko nad hlavou a nakonec se rozhodl posílit svou autoritu.

„Nesmysl,“ odsekl nesmlouvavě. Pak vytáhl balíček žlutých, nehezky páchnoucích zápalek a řekl: „Tak, teď bych chtěl, abyste sem snesli všechen —“

„Ale já to vážně viděl,“ trval na svém umíněně malý mág.

„Tak dobrá, co jsi to vlastně viděl?“

„No, nejsem si tak docela jistý, ale —“

„Takže nic nevíš, co?“ vyštěkl na něj Koláček.

„Povídám, že jsem něco vi—“

„Víš houby!“ zarazil ho Koláček. „Prostě jsi viděl nějaké stíny a pokoušíš se podkopat mou autoritu, co?“ Koláček zaváhal a oči se mu nehybně upřely kamsi do tmy. „Jsem klidný,“ prohlásil soustředěným tónem,, jsem naprosto klidný. Nedovolím, aby mě někdo —“

„Bylo to —“

„Poslyš, ty trpaslíku, nemohl bys už konečně chvíli kušovat?“

Jeden z ostatních mágů, který v rozpacích upíral oči ke stropu, najednou podivně přiškrceně zakašlal.

„Ty, poslyš, Koláčku —“

„Pro tebe to platí zrovna tak!“ zaječel Koláček a narovnal se v celé své výši a zachřestil zápalkami.

„Jak jsem říkal,“ prohlásil, „chci, abyste všichni rozškrtli zápalky — doufám, že vám kvůli tady tomu zakrslému pitomci nemusím ukazovat, jak se škrtá sirkou — a nemyslete si, že ze mě někdo bude dělat vola! Můj bože! Tak dobře. Podívejte se na mě. Vezmete sirku do jedné a krabičku do —“

Rozžehl zápalku, temnota vykvetla do koule sírově bílého světla a odněkud z neznáma se na něj, jako tvor z pradějin lidstva, snesl knihovník.

Knihovníka samozřejmě všichni znali, ale znali ho tím zvláštním, nepřítomným způsobem, vnímali ho vždycky jako stěny, regály nebo kartotéční lístky, jako něco, o čem víte, ale nikdy si to pořádně neprohlédnete, a kdybyste to měli namalovat, nebudete vědět, jestli to má dva rohy, nebo čtyři nohy. Pokud si někdo z mágů vůbec knihovníka všiml, pamatoval si ho jako tvora, který sedával pod svým psacím stolem a opravoval knihy nebo procházel mezi regály, klepal o zem kotníky rukou a pátral po tajných kuřácích. Většina těch nemoudrých mágů, kteří si troufli dát si někde v koutě narychlo ubalené cigáro, se strašlivě vyděsila, když jim v obličeji zarejdila měkká kožnatá ruka, která jim vytrhla ze rtů špačka znesvěcujícího knižní svatyni. Knihovník tyhle případy nikdy nerozmazával. Pravidelně se v takových okamžicích zatvářil velmi smutně a ublíženě a pak nedopalek cigarety snědl.

Jenže tvor, který se teď snesl Koláčkovi na záda, uchopil ho za uši a pokoušel se mu odšroubovat hlavu, to byla ječící noční můra s ohrnutými rty, které odhalovaly dlouhé zažloutlé tesáky.

Zděšení mágové se obrátili k útěku, ale vzápětí narazili do regálů, které se neočekávaně srazily a zablokovaly uličky. Nejmenší mág zaječel a rychle se odkulil pod jeden pracovní stůl plný atlasů. Schoulil se do klubíčka a uši si ucpal rukama, aby neslyšel strašlivé zvuky, které provázely pokusy jeho druhů o útěk.

Nakonec se v knihovně rozhostilo ticho, ale bylo to hutné a významné ticho, které nastává, když se někdo nebo něco pohybuje velmi plíživě a hledá něco nebo někoho jiného. Malý mág ze samé hrůzy ukousl a spolkl špičku svého klobouku.

Tichý plížič ho chytil za nohu a jemně, ale nesmlouvavě ho vytáhl ven. Malý mág pevně sevřel víčka a chvilku se tetelil strachem, když se mu ale proti očekávání na hrdle nesevřely trhající tesáky, sebral všechnu odvahu a otevřel oči.

Knihovník ho chytil za límec vzadu za krkem a zvedl třicet centimetrů nad zem, právě mimo dosah malého, stářím prošedlého teriéra, který si pokoušel připomenout, jaké to je zakousnout se někomu do kotníku.

„Ehm —“ odkašlal si malý mág, ale v témže okamžiku byl vymrštěn po velmi ploché balistické křivce procházející rozbitými dveřmi ven, kde se ho zmocnila zemská přitažlivost a udeřila s ním o zem.

Po nějaké chvilce se vedle něj na podlaze pohnul jakýsi stín a prohlásil: „Tak a je to. Viděli jste někdo toho sráče Koláčka?“

Vedle malého mága s druhé strany se pohnul jiný stín: „Já mám snad zlomený krk.“

„Kdo je to?“

„Ten sráč,“ odpověděl druhý stín velmi ošklivým tónem.

„Oh. Promiň, Koláčku.“

Koláček vstal a celé tělo mu teď halila magická aura. Třásl se vztekem a začal pomalu zvedat ruce.

„Já už ten mizerný atavismus naučím, jak se má chovat k vývojově vyššímu druhu!“ zasípal.

„Na něj, mládenci!“

Vzápětí na Koláčka padlo pět mágů a srazilo ho jako jeden muž k zemi.

„Odpusť, ale —“

„— sám víš, že kdybys použil —“

„— magii kdekoliv v okolí knihovny, která je magií doslova prosáklá —“

„— stačil by jediný chybný pohyb, vzniklo by nadkritické množství a —“

„— práásk! Sbohem, světe!“

Koláček vztekle vrčel. Mágové, kteří na něm seděli, se rozhodli, že by prozatím nebylo moudré vstávat.

Nakonec se ozval Koláčkův hlas: „Dobrá. Máte pravdu. Děkuju vám. Byla to ode mě hloupost, ztratit takhle sebeovládání. Vztek mi docela zakalil rozum. Máte absolutní pravdu. Děkuju vám. A už konečně slezte.“

Rozhodli se to riskovat. Koláček vstal.

„Ten opičák,“ prohlásil krvežíznivě, „už sežral svůj poslední banán. Doneste —“

„Ehm. Lidoop, Koláčku,“ opravil ho nejmenší mág, který nedokázal mlčet. „Je to lidoop, ne opice…“

Obdržel pohled, pod kterým se zachvěl.

„Koho to zajímá? Opice, lidoop, jaký je v tom rozdíl?“ zavrčel Koláček. „No? Tak jaký je v tom rozdíl, pane Chytrý?“

„Já nevím, Koláčku,“ odpověděl mu mág přihlouple. „Myslím si, že je to otázka zoologického zatřídění.“

„Sklapni.“

„Jasně, Koláčku.“

„Ty mrňavá nicko,“ zabublal Koláček.

Obrátil se a dodal hlasem hebkým jako pilový list: „Už se dokonale ovládám. Má hlava je chladná jako oholený mamut. Všechny mé akce už ovládá intelekt. Který z vás mi to seděl na hlavě? Ne, ne, nesmím se znovu rozčilit. Já nejsem rozčilený. Myslím pozitivně. Plně se ovládám — chce se snad někdo z vás hádat?!“

„Nechce, Koláčku,“ odpověděli sborem.

„Tak mi okamžitě sežeňte pár sudů oleje a náruč něčeho na podpal! Já tu opici upeču!“

Odněkud z výšky knihovní střechy, z míst, kde se prostíral temný domov sov, netopýrů a dalších živočichů, se ozvalo tiché zachřestění řetězu a pak zacinkání skla, které někdo rozbil tak opatrně, jak to jenom jde.

„Nezdá se, že by se nějak moc lekli,“ pravil poněkud zaraženě Nijel.

„Jak bych ti to řekl?“ řekl Mrakoplaš. „Až se bude jednou sestavovat seznam největších bojových pokřiků světa, tak ‚hm, kdybyste dovolili‘, na nich určitě nebude.“

Pak ustoupil stranou. „Já k němu nepatřím,“ řekl naléhavým hlasem. „Náhodou jsme se potkali. V hadí jámě.“ Přiškrceně se zasmál. „A takové věci se mi stávají pořád,“ dodal.

Stráže zíraly někam za něj.

„Ehm,“ prohlásil.

„Tak dobře,“ pokračoval.

Opatrně se přešoural nazpět k Nijelovi.

„Umíš s tím mečem aspoň něco?“

Aniž spustil oči ze stráží, vnořil Nijel ruku do svého vaku a podal Mrakoplašovi knihu.

„Už jsem přečetl celou kapitolu tři,“ zašeptal. „Jsou v ní i obrázky.“

Mrakoplaš rychle prolistoval pomačkané stránky. Kniha byla tak ohmataná, že by se jí citlivější člověk mohl štítit, ale přesto bylo ještě teď na tom, co kdysi bývalo přední stranou obálky, vidět dosti mizerný dřevoryt svalnatého muže. Měl ruce jako dva pytle plné fotbalových míčů a stál až po kolena ponořen do zástupu přítulných krasavic a pobitých nepřátel. Na tváři měl samolibý výraz.

Nad ním byl nápis, který pravil: Barbarským hrdinou snadno a rychle v sedmi dnech! Pod tím bylo jen o něco menším písmem jméno autora: Barbar Cohen. Mrakoplaš o tom velmi pochyboval. S Cohenem se setkal osobně a věděl, že zatímco ten starý brach dokázal celkem obstojně číst, v životě neovládl pero a místo podpisu dělal křížek. Na druhé straně ho ovšem neodolatelně přitahovalo všechno, z čeho mohly být nějaké peníze.

Mrakoplaš se znovu podíval na obrázek a pak na Nijela.

„Tak v sedmi dnech?“

„No, víš, já hrozně pomalu čtu.“

„Jo tak,“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„A taky jsem se nedíval do kapitoly šest, protože jsem slíbil mamince, že se budu držet jen loupení a plenění, alespoň než najdu to správné děvče.“

„A tahle kniha by tě měla naučit, jak se stát hrdinou?“

„Určitě. Je to moc dobrá kniha.“ Nijel na Mrakoplaše vrhl ustaraný pohled. „Je přece v pořádku, ne? Stála mě spoustu peněz.“

„No, v tom případě si myslím, že bys měl pokračovat.“

Nijel narovnal to, co pro nedostatek lepších výrazů musíme nazvat rameny, a znovu pracně zamával mečem.

„Hej, vy čtyři! Radil bych vám, abyste se přede mnou měli na pozoru,“ zamutoval, „nebo… okamžik, prosím.“ Vytrhl Mrakoplašovi knihu z rukou, rychle v ní nalistoval stranu, kterou hledal, a pokračoval: „Jo, tady. Nebo nad vašimi vybělenými kostrami zanedlouho zasviští chladný vítr osudu a vaše duše budou louhovat zástupy ďáblů v kyselině hříchů. Tak. Jak by se vám to…, okamžik, prosím…, líbilo?“

Ozvalo se kovové zazvonění, protože všichni čtyři strážní jediným plynulým pohybem vytáhli zbraně.

Nijelův meč se změnil v namodralou šmouhu. Několikrát opsal ve vzduchu před svým majitelem velkou osmičku, přetočil se mu neuvěřitelným způsobem přes ruku, několikrát mu za zády přeskočil z ruky do ruky, pak mu naprosto nevysvětlitelným způsobem dvakrát obkroužil hrudník a vymrštil se do vzduchu jako losos na tahu.

Jedna nebo dvě z příslušnic harému obdivně zatleskaly. Zdálo se, že tahle ukázka udělala dojem i na strážné.

„To byl trojitý skřetobod s dvojitou obrátkou,“ prohlásil Nijel pyšně. „Víte, kolik jsem rozbil zrcadel, než jsem se to naučil? Podívejte, zastavili se.“

„Bodejť, řekl bych, že v životě něco takového neviděli,“ zakňoural slabým hlasem Mrakoplaš a měřil si vzdálenost ke dveřím.

„Já si taky myslím.“

„Zvlášť ten poslední kousek, když se ti meč zasekl do stropu.“

Nijel zvedl oči.

„To mi řekněte,“ zavrtěl hlavou, „doma jsem to tak dělal vždycky, a nic takového se mi nestalo. Zajímalo by mě, co jsem udělal špatně.“

„Tak to tedy nevím.“

„Fakt, je mi to líto,“ řekl Nijel, když se kolem nich začali stahovat strážní s meči v rukou, jednoznačně odhodláni poslat je na onen svět.

„Nemusíš si dávat žádnou vinu,“ zabručel Mrakoplaš, když se Nijel natáhl nahoru a pokoušel se vykroutit meč ze stropu.

„Díky.“

„To za tebe udělám já. Budu ti to mít za zlé sám.“

Mrakoplaš přemýšlel o svém dalším kroku. Ve skutečnosti přemýšlel o několika krocích. Jenže dveře byly přeci jen příliš daleko a podle zvuků, které se ozývaly z chodby, tam nebylo podnebí o nic zdravější.

Tady se dala dělat jen jediná věc. Musí zkusit magii.

Zvedl jednu ruku, a dva strážní padli, zvedl druhou, a padli zbývající dva.

Právě, když se chtěl začít divit své moci, objevila se za padlými těly Conina a jemně si masírovala malíkové hrany.

„Už jsem si říkala, že se snad vůbec neobjevíš,“ řekla. „Jak se jmenuje tvůj kamarád?“

Jak už jsme naznačili, Zavazadlo málokdy projevovalo nějaké city, nebo alespoň jakýkoliv jiný cit než slepou nenávist a zuřivost, a je tedy velmi těžké popsat jeho pocity, když se probudilo v poušti několik kilometrů za Al Kali. Leželo na víku v nehlubokém písečném vádí a nožičky mu trčely k nebi.

Bylo jen několik minut po východu slunce, ale vzduch už žhnul jako rozžhavená pec. Zavazadlo se chvilku namáhavě kývalo na oblém víku, než se mu podařilo převrátit se na břicho, a obrátit tak většinu nožiček tím správným směrem. Pak se začalo složitým manévrem otáčet tak, aby se pokud možno vyhnulo rozpálenému písku.

Neztratilo se. Zavazadlo vědělo vždycky přesně, kde je. Bylo vždycky tady.

Mátlo ho jenom to, že všechno ostatní bylo nějak jiné.

Po chvilce uvažování se Zavazadlo otočilo, vydalo se pomalu na cestu a v zápětí narazilo do velkého balvanu.

Ustoupilo o pár kroků, sedlo si a zatvářilo se zmateně. Mělo pocit, že je vycpáno horkým peřím, a matně cítilo, že by mu udělalo dobře trochu stínu a něco hodně studeného k pití.

Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo vyšplhat na vrcholek nedaleké písečné duny, ze kterého se mu naskytl ničím nerušený pohled na tisíce podobných písečných dun.

Hluboko v srdci cítilo Zavazadlo zmatek. Bylo jím opovrhnuto. Bylo mu řečeno, aby šlo pryč. Bylo odmrštěno. Vypilo takové množství atropy, že by to stačilo na otrávení obyvatelstva menšího království.

Pokud existuje něco, co cestovní potřeba potřebuje víc, než cokoliv jiného, je to někdo, kdo by ji vlastnil. Zavazadlo plné naděje vykročilo nejistým krokem po rozpáleném písku.

„Myslím, že na nějaké představování nemáme čas,“ řekl Mrakoplaš, když se jedna ze vzdálenějších částí paláce v oblaku prachu zřítila. „Je čas, abychom odsud—“

Najednou si všiml, že mluví sám k sobě.

Nijel upustil meč.

Conina postoupila kupředu.

„Oh, ne,“ zasténal Mrakoplaš, ale bylo pozdě. Svět se najednou rozdělil na dvě části — tu, ve které se pohybovala Conina a Nijel, a na tu druhou, kde byli všichni ostatní. Vzduch mezi nimi praskal neviditelným napětím. V té jejich části světa pravděpodobně hrál orchestr, klokotali slavíci, po nebi táhly malé růžové obláčky a děly se všechny podobné věci, které se v takové situaci dějí. Když se stane něco takového, nemá obyčejná zkáza paláce v té druhé polovině světa pražádný význam.

„Koukněte, třeba bych vás stihl představit,“ pospíšil si Mrakoplaš. „To je Nijel —“

„— Ničitel —“ doplnil zasněně Nijel.

„No jo, pořád. Nijel Ničitel,“ prohlásil Mrakoplaš a dodal, „syn Třasořitky —“

„—Mocného,“ vydechl Nijel. Mrakoplaš zalapal po dechu, ale pak pokrčil rameny.

„Dobrá, mně je nakonec jedno, kdo byl tvůj otec,“ shrnul to. „A tohle je Conina. Je to zajímavá náhodička, ale představ si, že její otec je mhmpff.“

Conina, aniž odvrátila pohled od Nijela, sevřela jednou rukou Mrakoplašův obličej stiskem, který naznačoval, že stačí jen zesílit tlak a jeho hlava se změní v kouli na kuželky.

„I když jsem se taky mohl splést,“ dodal spěšně, když ruku odtáhla. „Kdo ví? Koho to zajímá? Co na tom záleží?“

Ti dva si ho nevšímali.

„Půjdu a porozhlídnu se, jestli bych někde nenašel ten klobouk, co?“ řekl, aby řeč nestála.

„Skvělý nápad,“ odpověděla mu Conina.

„Předpokládám, že budu cestou zavražděný, ale mně to nevadí,“ oznámil jim Mrakoplaš.

„Skvělé,“ řekl Nijel.

„Předpokládám, že si nikdo ani nevšimne, že jsem umřel,“ nadhodil Mrakoplaš.

„Dobře, dobře,“ řekla Conina.

„Dalo by se čekat, že mě rozsekají na malé kousky,“ pokusil se ještě jednou Mrakoplaš a rychlostí umírajícího hlemýždě se pustil ke dveřím.

Conina zamrkala.

„Jaký klobouk?“ zavrtěla hlavou a pak najednou řekla: „Jo, tamten klobouk.“

„Pokud tomu rozumím, od vás dvou asi žádnou pomoc čekat nemůžu, co?“

Někde v Coninině a Nijelově soukromém světě odletěli slavící do hnízd, růžové obláčky zmizely a orchestr sbalil nástroje a vytratil se na panáka do nějaké hospody s prodlouženou otvírací dobou. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud se vynořil kus reality.

Conina spustila obdivný pohled z Nijelovy omámené tváře a obrátila ho k Mrakoplašovi, kde přeci jen trochu zchladl.

Pak přešla místností a vzala mága za ruku.

„Podívej,“ řekla mu tiše prosebným tónem, „neřekneš mu, kdo opravdu jsem, že ne? Ti mládenci si potom myslí bůhví co a — no v každém případě, jestli to uděláš, osobně ti zlomím každou kostičku!“

„Na to nebudu mít čas,“ ušklíbl se Mrakoplaš, „zvlášť když mi teď pomůžete najít klobouk a tak. Ale řeknu ti rovnou, že nevím, co na něm vidíš,“ dodal škrobeně.

„Je hezký a příjemný. Já potkám strašně málo hezkých a příjemných lidí.“

„No, teda já—“

„Pozor, dívá se na nás!“

„No a co? Přece se ho nebojíš, co?“

„No jo, ale co když na mě promluví?“

Mrakoplaš se zatvářil neutrálně. Nebylo to poprvé v jeho životě, kdy zjišťoval, že existují celé oblasti lidských reakcí a chování, které on nikdy nepochopí, protože ho docela míjejí. Možná ale, že on míjí je. Pokrčil rameny.

„Proč jsi jim dovolila, aby tě odvedli do harému, a ani ses nebránila?“

„Vždycky jsem chtěla vědět, co se v takovém harému děje.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. „No?“ zeptal se Mrakoplaš.

„No, odvedli mě tam a já tam s ostatními ženami jen tak posedávala. Pak přišel Serif a chvíli se mě vyptával na různé věci a pak řekl, že protože jsem nová, je na mně řada, a představ si, určitě bys neuhodl, co chtěl, abych dělala. Holky říkaly, že je to to jediné, co prý ho zajímá.“

„Ehm.“

„Není ti nic?“

„Ne, ne, to je dobrý,“ zamumlal Mrakoplaš.

„Celý jsi zčervenal.“

„Ne, je mi fajn, fakt.“

„Tak si představ, co po mně chtěl. Prý abych mu vyprávěla nějakou pohádku.“

„O čem?“ zeptal se Mrakoplaš podezřívavě.

„Holky říkaly, že má nejraději ty, co v nich vystupují divocí králíci.“

„Aha. Králíci, jo?“

„Malí, bílí, načechraní. Jenže jediné pohádky, které já znám, jsou ty, co mi vyprávěl otec, když jsem byla malá, a ty by se tady určitě nehodily.“

„Málo králíků?

„Hlavně spousta usekaných rukou a nohou,“ řekla Conina a povzdechla si. „Proto se taky nesmí dozvědět, co jsem zač, víš? Já prostě nejsem stavěná na obyčejný život.“

„No, vyprávět někomu v harému pohádky, to u všech sakrů vůbec není normální,“ obrátil Mrakoplaš oči v sloup. „Nevěřím, že by z toho mohla být nová harémová móda.“

„Už se na nás zase dívá,“ chytila Conina Mrakoplaše za ruku.

Setřásl ji. „No maucta, to mi ještě chybělo,“ zasténal a rychle přešel přes místnost k Nijelovi, který ho okamžitě chytil za druhou ruku.

„Neříkal jste jí o mně nic, že ne?“ vyzvídal uspěchaně. „Nikdy bych nepřežil, kdybyste jí řekl, že se teprve zaučuju na —“

„Nenene, ona jenom chce, abys nám pomohl. Je to taková hrdinská výprava, víš?“

Nijelovi zaplály oči.

„Myslíš jako rektovní?

„Cože?“

„No, je to v té knize. Správný rektus dělá rektovní činy.“

Mrakoplašovi na čele naskočily vrásky. „Poslyš, nemluvíš ty o něčem jiném? Já už to někde slyšel.“

„No, já tomu rozumím tak, že se bez toho žádný hrdina — rektus neobejde. Je to něco, jako když prostě člověk něco musí,“ snažil se mu vysvětlit nepříliš přesvědčivě Nijel.

„Mně to zní spíš jako něco z ranhojičské knihy. Něco většího a důležitýho. Teď si nemůžu si vzpomenout co. Ale co, na tom teď houby záleží.“

O pět vteřin později už vyběhli z místnosti a za sebou nechali čtyři nehybné strážné a houf harémových dam, které se pohodlně usadily, aby si konečně pořádně popovídaly.

Poušť směrem na okraj od Al Kali je půlena řekou Tsort, opředenou mýty a legendami. Mohutný tok se prodírá hnědě zbarveným krajem jako dlouhá mokrá silnice ohraničená písečnými krajnicemi. Každá ta písečná krajnice je plná sluncem vyhřívaných klád a většina z těch klád má zuby. Když se ozvalo zašplouchání vody, otevřely zubaté klády oči a vystrčily nohy. Alespoň tucet šupinatých těl se svezlo do kalné vody, která se nad nimi okamžitě zavřela. Temná hladina Tsortu byla hladká jako dřív, když nepočítáme několik velmi nenápadných stop ve tvaru „V“, které se pohybovaly směrem za zvukem.

Zavazadlo plulo pomalu po proudu. Ve vodě se cítilo o něco lépe. Přiblížilo se k místu, kde proud v ohybu řeky poněkud zpomaloval, a tam se stalo bodem, k němuž mířilo několik zvláštních vln, které se pohybovaly na hladině řeky bez ohledu na směr proudu.

Vlnky se srazily kolem Zavazadla.

Zavazadlo sebou zazmítalo. Otevřelo víko. V zápětí s krátkým překvapeným zaskřípěním zmizelo pod hladinou.

Čokoládově hnědé vody Tsortu se zavřely. To uměly dokonale.

Nová magická věž se tyčila nad Al Kali jako obrovská nádherná houba podobná těm, vedle kterých se v houbařských atlasech objevuje malá lebčička a zkřížené hnátky.

Serifovy stráže se sice snažily bojovat, ale na místech, kde se postavily mágům na odpor, se teď kolem úpatí věže hemžily přehršle vyděšených žab a poplašených čolků. A to byli ti šťastnější z nich. Pořád ještě měli něco jako ruce a nohy a uvnitř těla většinu základních orgánů. Město se ocitlo pod smrtelně nebezpečnou nadvládou… v moci magie.

Některé stavby v nejbližším okolí věže se proměnily v budovy z bílého mramoru, kterému dávali mágové přednost.

Trojice vyhlédla z otvoru v palácové zdi.

„Velmi působivé,“ prohlásila Conina kriticky. „Vidím, že jsou ti tví mágové mnohem mocnější, než jsem jsi myslela.“

„Žádní moji mágové,“ zamračil se Mrakoplaš. „Vůbec nevím, čí mágové to jsou. Ani trochu se mi to nelíbí. Většina mágů, které znám já, nedokáže položit ani cihlu na cihlu.“

„Vůbec se mi nelíbí ta myšlenka, že by mágové měli vládnout všem,“ řekl Nijel. „I když samozřejmě jako barbarský hrdina jsem zásadně proti myšlence magie jako takové! Jednou přijde doba,“ oči se mu mírně zaleskly, jako kdyby se pokoušel vzpomenout si na něco, co někde četl, „přijde doba, kdy smeteme veškerou magii z tváře světa a synové, synové — no, prostě my budeme ke všem věcem přistupovat mnohem praktičtěji,“ dodal neohrabaně.

„To jsi četl v nějaké knize, co? To je taky nějaký rektum?“

„Náhodou má pravdu,“ zastala se Nijela Conina. „Já proti mágům sice nic nemám, ale nezdá se mně, že by byli nějak zvlášť užiteční. Připadají mi spíš jako nějaká ozdoba. Tedy připadali mi tak až do teď.“

Mrakoplaš si sundal klobouk. Byl olámaný, špinavý a zasedlý kamenným prachem, špička byla ohnutá a z hvězdy na jejím konci se sypaly malé zekíny jako pyl z lilie. Nicméně přes to všechno bylo slovo MÁK v jeho přední části stále ještě dobře čitelné.

„Vidíte to?“ zvýšil hlas a zrudl ve tváři. „Vidíte? Koukněte se na tohle! No, co to říká?“

„Že nevíš, jak se co píše?“ nadhodil Nijel.

„Cože? Ne! Říká to, že jsem mág, to to říká! Dvacet let s holí a jsem na to pyšný! Já už jsem si odsloužil nějaký ten rok, to zas jo! Udělal jsem — byl jsem u kolika tuctů zkoušek! Kdybyste všechna ta zaklínání, která jsem kdy četl, naskládali jedno na druhé, tak by dosáhla…, byla by jako…, měli byste spoustu zaklínadel!“

„Ano, ale —“začala Conina.

„No? Tak co je?“

„Ale ve skutečnosti všechna ta zaklínadla moc neumíš, viď?“

Mrakoplaš na ni chvilku němě zíral. Pokoušel se vymyslet nějakou vhodnou odpověď a v jeho hlavě se otevřela malá oblast citlivá na vnější vlivy právě ve chvíli, kdy částice inspirace, po dlouhé a díky působení trilionů náhodných vlivů neuvěřitelně složité cestě, zasvištěla atmosférou a zasáhla přesně to pravé místo.

„Talent jen určuje, jak budeš co dělat,“ prohlásil Mrakoplaš. „Jenže nedefinuje, čím jsi. Hluboko ve svém nitru, chci říct. A když víš, co jsi, dokážeš cokoliv.“

Pak se na chvíli zamyslel a dodal: „Proto jsou mágové tak mocní. Důležité je, aby člověk opravdu věděl, čím je.“

Rozhostilo se mlčení prosáklé filozofií.

„Mrakoplaši?“ řekla Conina laskavým tónem.

„Hmm?“ odpověděl Mrakoplaš, který stále ještě přemýšlel, jak se mu ta podivná slova dostala do hlavy.

„Ty jsi ale idiot. Víš to?“

„Všichni zůstanete naprosto nehybně stát!“ Napůl rozpadlým obloukem jednoho bočního vchodu se protáhl Krajj, Velký vezír. Na hlavě měl arcikancléřský klobouk.

Poušť se pekla v paprscích nemilosrdného slunce. Jediné, co se široko daleko kolem hýbalo, byl rozpálený vzduch, žhavý jako sopečný jícen a vyschlý jako stoletá lebka.

V horkém stínu velkého kamene ležel bazilišek, těžce dýchal a z koutku tlamy mu vytékal pramínek nažloutlých slin ostrých jako žíravina. Posledních pět minut slyšel citlivýma ušima dusot několika set malých nožiček, které se poněkud nejistě pohybovaly po dunách. Bazilišek z toho usoudil, že oběd už je na cestě.

Pomalu zamrkal svýma legendárníma očima a rozbalil skoro sedmimetrové hladové tělo. Pak začal klouzat po rozžhaveném písku jako tekutá smrt.

Zavazadlo se zastavilo a výhružně pootevřelo víko. Bazilišek zasyčel, ale spíš udiveně než hrozivě, protože nikdy předtím neviděl chodící truhlu a takovou, která by měla v oblém víku zaraženo několik tuctů aligátořích zubů, už vůbec ne. Tu a tam z truhly visely cáry silné šedozelené kůže, jako kdyby se zúčastnila nějaké rvačky v továrně na kabelky. Tvářila se způsobem, který by bazilišek v případě, že by uměl mluvit, popsal zřejmě jako „spokojeně rozzářený“.

Dobrá, pomyslel si plaz. Když to chceš brát takhle…

Pak upřel na Zavazadlo svůj nehybný pohled pronikavý jako vrták s diamantovou korunkou, pohled, který prostřednictvím oka pronikal baziliškovým obětem do hlavy a loupal jim mozkovou kůru, pohled, který trhal jemné předivo záclon na oknech duše, pohled, který —

Bazilišek si vzápětí uvědomil, že něco není v pořádku. Za talířovitýma očima mu začal sílit velmi zvláštní a nepříjemný pocit. Začal z ničeho, jako lechtání na tom malém kousku hřbetu mezi lopatkami, kde se bez ohledu na to, jak se kroutil, nedokázal podrbat, a sílil a sílil, až se změnil v druhé, do ruda rozpálené slunce.

Bazilišek, proslulý nehybným pohledem, kterým omamoval své oběti, najednou pocítil strašlivou a neodolatelnou touhu mrknout…

A pak udělal něco velmi nemoudrého.

Mrkl.

„On mluví skrz ten klobouk,“ řekl Mrakoplaš.

„Cože?“ nechápal Nijel, který si v posledních hodinách čím dál tím jasněji uvědomoval, že svět barbarského hrdiny zdaleka není tak jednoduché a čisté místo, jak si představoval ve dnech, kdy nejdobrodružnější činností jeho života bylo přerovnávání pastiňáku.

„On chce říci, že klobouk mluví prostřednictvím Velkého vezíra,“ vysvětlovala mu Conina a couvla, jak by to snad podvědomě udělal každý v přítomnosti něčeho velmi odporného.

„Cože?“

„Neublížím vám. Už tak jste mi udělali dost velkou službu,“ řekl Krajj a s rozpaženýma rukama postoupil kupředu. „Měli jste pravdu. On si myslel, že když mě bude nosit, získá moc. Samozřejmě je to naopak. Jeho mysl je neuvěřitelně zlá a přímočará.“

„Takže teď sis zase pro změnu vyzkoušel jeho hlavu?“ ušklíbl se Mrakoplaš. Pokrčil rameny. On už klobouk na hlavě měl předtím. Zřejmě jeho mozek nebyl ten pravý. Zato Krajjův ano, a proto teď měl velkovezír oči šedé a nevýrazné, pleť zsinalou a chodil, jako kdyby celé jeho tělo bylo pouhým přívěskem hlavy.

Nijel vytáhl svou knihu a horečnatě v ní listoval.

„Co, u všech všudy, hledáš?“ zeptala se Conina, aniž spustila oči ze strašidelné postavy.

„Prohlížím rejstřík oblud,“ odpověděl Nijel. „Myslíš, že patří k neživým? Ty se hrozně špatně zabíjejí, potřebuješ stříbro a hodně česneku a —“

„Tohle tam nenajdeš,“ odpověděl mu pomalu Mrakoplaš. „Tohle je — upíří klobouk.“

„Možná, ale taky by to mohla být zombie,“ přikývl Nijel a přejel ukazováčkem po další stránce. „Tady se říká, že bychom potřebovali pepř a mořskou sůl —“

„Já myslela, že se s těmi odpornými obludami musí bojovat, ne že se jedí,“ zavrtěla Conina hlavou.

„Tohle je mozek, který mohu použít,“ prohlásil klobouk. „Teď se s nimi konečně mohu pustit do boje. Vyhladím mágstvo! Na světě je místo jen pro jedinou magii a tu zastupuji já. Magie, střez se!“

„Proboha, ne,“ vydechl Mrakoplaš.

„Naše magie se za posledních dvacet století hodně naučila. Jejich náskok stále ještě můžeme vyrovnat. Vy tři mě budete provázet!“

Nebyla to žádost. Nebyl to dokonce ani rozkaz. Bylo to jakési vysílání. Hlas klobouku pronikal přímo do nitra zadního mozku, aniž se nějak unavoval s obyčejným vědomím a logikou. Mrakoplašovy nohy se pohnuly proti jeho vůli.

Jeho dva společníci také postoupili kupředu. I oni se pohybovali trhanými gesty loutek, což naznačovalo, že jsou v moci klobouku.

„Proč, oh, ne?“ řekla Conina, „pardon, chtěla jsem říct oh, ne, proč? Všeobecné vzato tomu rozumím, ale máte k tomu nějaké praktické důvody?“

„Při nejbližší příležitosti se musíme pokusit o útěk,“ oznámil jim polohlasem Mrakoplaš.

„A máš představu, kam bychom měli utéct?“

„Ono na tom asi moc nezáleží. Stejně jsme ztraceni.“

„Proč?“ zeptal se Nijel.

„No,“ poškrabal se Mrakoplas za uchem, „slyšeli jste někdy o válce mágů?“

Mnoho věcí na Zeměploše vděčilo za svůj původ válce mágů. Myslící hruškovník byl jednou z nich.

Prapůvodní strom byl pravděpodobně naprosto normální a trávil své dny pitím podzemní vody a konzumací slunečního světla ve stadiu blažené nevědomosti. Pak kolem vypukly magické války a ty mu popřehazovaly geny do stavu bdělého důvtipu.

Kromě toho jej zanechaly v permanentní nenaloženosti. Ale je třeba říci, že myslící hruškovník z toho vyvázl ještě velmi lehce.

Kdysi, když byla ještě magie přirozeného prostředí Zeměplochy mladá a silná a hledala každou příležitost, jak prosáknout do světa, byli mágové tímhle Magickým prazdrojem syceni, každý z nich byl vlastně supermágem a jejich věže rostly na kdejakém kopečku. A jestli existuje něco, co mocný mág opravdu nenávidí, je to jiný mocný mág. Jejich podvědomý přístup k diplomatickému jednání by se dal vyjádřit větou: „Nacpěte je magií, až se jim rozsvítí nos, a pak je proklejte do tmy věčné.“

To mohlo znamenat jenom jedno. Dobrá, tedy dvojí. No ano, když to chcete přesné, tak trojí.

Celosvětovou. Magickou. Válku.

A v té pochopitelně neexistovaly žádné strany, spojenectví, smlouvy, příměří ani milosrdenství. Nebe se pokřivilo a moře vřela. Jekot a záře ohnivých koulí změnily noc v jasný den, ale to bylo dobře, protože mračna černého jedovatého dýmu měnila den v černočernou noc. Zem se vlnila jako prošívaná pokrývka o líbánkách a na samotné materii vesmíru jako by někdo uvázal několik velkých uzlů a pak s ní tloukl o velký plochý kámen na břehu řeky času. Tak například jedním z nejoblíbenějších zaklínadel té doby byl Loupalův časový zahušťovač. Vedlejším produktem při jednom z jeho použití bylo vytvoření rasy obrovských ještěrů, kteří vznikli, vyvinuli se, rozšířili a pak vyhynuli, to vše během pěti minut, a zanechali po sobě jen v zemi roztroušené kosti, aby na věky mátly všechny následující generace. Stromy plavaly, ryby chodily, hory si tu a tam skočily do trafiky na rohu pro balíček cigaret a proměnlivost daných forem byla taková, že první věc, kterou každý trochu inteligentní tvor udělal, když se ráno vzbudil, byla, že si přepočítal ruce a nohy.

A právě v tom byl ve skutečnosti ten zakopaný pes. Všichni mágové byli skoro stejně silní; a navíc žili ve svých věžích, obklopených ochrannými kouzly, od kterých se většina magických střel odrážela a padala na obyčejné lidi v okolí. Ti chudáci se samozřejmě i v době války snažili vydobýt ze země alespoň jakés takés živobytí a vést obyčejný a poctivý (a většinou velmi neradostný a krátký) život.

Jenže boj pokračoval a začal poškozovat podstatu logického vesmíru, zeslaboval stěny skutečnosti a hrozil převrátit teď už vratkou stavbu času a vesmíru do temnot Podzemních rozměrů…

Jakási pověst vypráví, že v té chvíli se do celé věci vložili bohové, ale bohové se málokdy zabývají lidskými záležitostmi, pokud se nechtějí sami pobavit. Jiná pověst — právě ta, kterou si vyprávějí mágové a taky ji důsledně zapisují do všech historických pramenů — říká, že válku nakonec ukončili sami mágové, sešli se a jednáním vyřešili své nešváry, aby v zájmu lidstva došli ke smíru. Tahle pověst byla všeobecně přijata jako pravdivý popis událostí, i když ve skutečnosti působí stejně důvěryhodně jako olověný záchranný pás.

Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít…

„A co se stalo potom?“ zeptala se Conina.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl jí pohřebním hlasem Mrakoplaš. „Teď to začne všechno nanovo. Cítím to. U mě je to instinkt. Do světa už proniká příliš mnoho magie. Začne strašlivá válka. A tím je to daný. Plocha je příliš stará, než aby to vydržela. Všechno už se ošoupalo do tenka. Čeká nás jen ničení, smrt a zkáza. Proti tomu není Jakokalypsa ničím!“

„Kolem obchází smrt,“ dodal Nijel snaživě.

„Cože?“ vyštěkl na něj Mrakoplaš, kterého popudilo, že se ho někdo pokusil přerušit právě v tom nejlepším.

„Řekl jsem jenom, že v okolí obchází smrt,“ řekl Nijel.

„To by mi nevadilo, kolem je to stejně samej cizinec. Já jenom nestojím o to, aby Smrť začal obcházet kolem nás.“

„To je jenom taková metafora,“ uklidňovala ho Conina.

„To si myslíš ty. Ale já už ho potkal.“

„Jak vypadá?“ zeptal se Nijel.

„Víš, co? Řeknu ti to jednoduše —“

„No?“

„Nepotřebuje holiče.“

Slunce se proměnilo v letlampu přišroubovanou na obloze a jediný rozdíl mezi pískem a do ruda rozpáleným popelem byl v barvě.

Zavazadlo poněkud zmateně postupovalo rozpálenými dunami. Na jeho víku rychle vysychaly stopy po nažloutlých slinách.

Z vrcholu kamenného pilíře tvaru a teploty gigantické cihlářské pece pozorovala ten osamělý oblý tvar chiméra.[19] Chiméry patřily k nesmírně vzácnému druhu a tahle se chystala k něčemu, co jejich stavy nijak nevylepší.

Chiméra odhadla nejvhodnější okamžik, vykopla pařáty, roztáhla mohutná kožnatá křídla a vrhla se do hlubiny na svou oběť.

Chiméra měla vypracovanou klasickou přepadovou techniku. Snesla se nízko nad kořist, lehce ji přismahla ohnivým dechem, pak se obloukem vrátila a zaťala do své večeře tesáky. První část, to je přismahnutí, proběhla podle plánu, ale když se obluda snesla na zem a očekávala děsem ochromenou a bezbrannou oběť, zjistila, že stojí přímo v cestě očazenému a nesmírně rozzuřenému Zavazadlu.

Jediné, co se ve skutečnosti na Zavazadle rozpálilo do běla, byl jeho vztek. Několik hodin ho strašlivě bolela hlava a mělo dojem, že právě během těch několika hodin se na ně pokusil zaútočit celý svět. Mělo toho právě dost.

Když s nešťastnou chimérou skončilo, změnila se vzácná obluda v nevelkou mastnou skvrnu napůl zadupanou do písku. Zavazadlo se poněkud uklidnilo a začalo uvažovat o své budoucnosti. Pomalu si uvědomovalo, že nepatřit nikomu je mnohem těžší, než si myslelo. Někde v nitru se mu vybavily vzdálené vzpomínky na klidnou službu a prádlo, o kterém mohlo říci, že do něj náleží.

Velmi pomalu se otočilo kolem dokola a během toho procesu se v pravidelných intervalech zastavovalo a zvedalo víko. Kdyby mělo nos nebo čenich, mohli bychom říci, že větří. Nakonec došlo k určitému rozhodnutí.

Klobouk a jeho nosič také zcela cílevědomě vykročili přes ruiny bývalého legendárního paláce a zamířili k patě magické věže. V patách mu klopýtali jeho tři nedobrovolní průvodci.

Ve věži byla samozřejmě velká vstupní brána. Oproti té, která byla ve dne v noci otevřena v hradbách Neviditelné univerzity, byla tahle pevně zavřena. Zdálo se, že světélkuje.

„Vy tři máte to privilegium, že budete přítomni tomuto okamžiku,“ oznámil jim klobouk prostřednictvím Krajjových poslušných úst. „Nastala chvíle, kdy magie přestane prchat,“ podíval se významně na Mrakoplaše, „a začne bojovat. Magie oplácí úder. Budete si to pamatovat až do konce svých dní.“

„Cože, až do večeře?“ zeptal se zmámený Mrakoplaš.

„Dobře se dívejte,“ ozvalo se Krajjovi z úst. Pak pozvedl ruce.

„Jakmile se naskytne první příležitost,“ naklonil se Mrakoplaš k Nijelovi, „berem roha, jasný?“

„Kam?“

„Odkud,“ zasyčel mu do ucha Mrakoplaš, „důležitý je odkud!“

„Já tomu muži nevěřím,“ řekl najednou Nijel. „Stále se pokouším nesoudit ho podle prvního dojmu, ale jsem si skoro jistý, že má za lubem něco ošklivého.“

„Vždyť tě dal uvrhnout do hadí jámy!“

„No vidíš, už to jsem měl brát jako varování.“

Velkovezír si začal něco mumlat. Dokonce ani Mrakoplaš, jehož jedním z mála darů byla znalost cizích jazyků, nerozeznal, jakou řečí. Zdálo se však, že je to jazyk stvořený právě pro výhružné mumlání, slova se ohýbala a syčela jako kosy ve výši kolen, temná, krvavě rudá a nemilosrdná. Věty složitě vířily vzduchem a pak plavně odlétaly k mramorové bráně věže.

Tam, kde zasáhly bílý mramor, brána černala a praskala.

Když se poslední zbytky vrat zřítily k zemi, vystoupil z nich mág a začal si Krajje prohlížet od hlavy k patě.

Mrakoplaš byl zvyklý na pompézní oděv i chování mágů, ale tenhle na něj udělal opravdu velmi silný dojem. Jeho roucho bylo vycpané, vyztužené a nařasené do tak fantastických a složitých skladů a vln, že je musel navrhovat přinejmenším architekt. Odpovídající klobouk vypadal jako svatební dort zkřížený s vánočním stromečkem.

Mágova tvář, jejíž část vyhlížela omezeným prostorem mezi barokním límcem a krajkovým lemem klobouku, byla v celé té konstrukci jediným zklamáním. Její majitel kdysi v minulosti došel k názoru, že její vzhled neobyčejně vylepší úzký, kartáčkový knírek. Velmi se spletl.

„To byla naše brána, k sakru!“ řekl mág. „Toho budete v každém případě litovat.“

Krajj si spokojeně založil ruce na prsou.

To, jak se zdálo, druhého mága rozzlobilo. Vytáhl ruce ze širokých rukávů, pozvedl paže a vrhl na Krajje ječící ohnivou kouli.

Ta narazila Krajjovi do prsou a v záplavě jisker se odrazila nazpět. Když po děsivém záblesku Mrakoplaš opět prohlédl, uviděl, že nezraněný Krajj stojí klidně na svém místě.

Krajjův nepřítel horečnatě udusal poslední jiskřičky, které mu zapadly do šatů, a zvedl oči, ve kterých se zračila vražda.

„Ty tomu asi nechceš rozumět,“ zasípal. „Tady máš co dělat s Magickým prazdrojem. Se supermagií nemůžeš bojovat.“

„Naopak, já můžu Magický prazdroj skvěle využít,“ odpověděl Krajj.

Mág zaklel a vrhl další kouli, která tentokrát neškodně vybuchla několik centimetrů před Krajjovou tváří.

Mágovi v bráně přelétl po tváři záblesk soustředěné nedůvěry. Zkusil to znovu a tentokrát zamířil několika namodralými blesky, vyvolanými přímo z nekonečna, na Krajjovo srdce. Krajj je odehnal mávnutím ruky jako dotěrnou mouchu.

„Máš jednoduchý výběr,“ řekl Krajj — klobouk. „Buď se ke mně přidáš, nebo zemřeš,“

A právě v té chvíli si Mrakoplaš uvědomil, že už nějakou chvíli se mu někde nedaleko ucha ozývá podivný řinčivý zvuk. Byl nepříjemně pravidelný a kovový.

Napůl se otočil a ucítil kolem sebe známé a velmi nepříjemné zpomalení času.

Smrť na okamžik přestal brousit ostří své kosy a kývl mu na pozdrav, tak jak zdraví jeden profesionál druhého.

Pak přitiskl jeden kostnatý prst na rty, nebo přesněji řečeno na místo, kde by měl rty, kdyby nějaké měl.

Všichni mágové mají schopnost vidět Smrtě, ale ne všichni to chtějí.

Pak se Mrakoplašovi v hlavě ozvalo něco jako „pop!“ a zjevení zmizelo.

Krajj a jeho soupeř byli zahaleni oblakem uvolněné magie, a jak se zdálo, ta na Krajje ani v nejmenším neúčinkovala. Mrakoplaš se vrátil ze světa mrtvých do světa živých právě včas, aby zahlédl, jak Krajj natáhl ruce a chytil druhého mága za jeho odporný límec.

„Mě nikdy neporazíš,“ řekl Krajj hlasem klobouku. „Na mé straně jsou dva tisíce let spoutané magie. Mohu čerpat svou sílu z tvé síly. Vzdej se mi, nebo ti nezbude dost času ani na to, abys zalitoval, že jsi to neudělal.“

Mág chvíli bojoval sám se sebou, ale nakonec bohužel zvítězila pýcha nad opatrností.

„Nikdy!“ odpověděl.

„Pak zemři!“ zaduněl Krajjův hlas.

Mrakoplaš ve svém životě viděl hodně podivných věcí, a větší část z nich jen velmi nerad, ale v životě ještě neviděl nikoho, koho by zabila magie.

Mágové obyčejné lidi nezabíjejí, protože a) si jich málokdy vůbec všimnou, b) nepovažuje se to za fér, c) kromě toho, kdo by jim vařil a pěstoval různé poživatiny? A navíc zabít bratra-mága pomocí magie bylo téměř nemožné kvůli silné vrstvě obranných zaklínadel, která každý z nich neustále vplétá do sebejednoduššího zaříkadla.[20] První věc, kterou se nováček na Neviditelné univerzitě naučí — kromě toho, která skříňka je jeho a kudy sejde na nejbližší toaletu —, je, že se musí neustále chránit.

Někteří lidé si myslí, že je to klasická paranoia, ale není. Paranoici si myslí, že je chce kdekdo zabít. Mágové to vědí.

Malý mág na sobe měl ochranný krunýř, který byl ekvivalentem metr silného ocelového brnění, a to se teď rozpustilo a odteklo jako máslo pod dmuchavkou.

Pokud vůbec existují slova, která by popsala, co se s ním stalo poté, jsou jistě uvězněna v některém z těch divočejších svazků, které řinčí řetězy v knihovně Neviditelné univerzity. Možná že bude lepší ponechat bližší popis představivosti laskavého čtenáře. Myslíme si však, že každý, kdo by si dokázal představit to, co Mrakoplaš zahlédl na zlomek vteřiny, než to v oblaku oktarínového světla zmizelo, je zaručeným kandidátem na známou bílou blůzu z pevného plátna s dlouhými rukávy, které se zavazují na zádech.

„A tak zahynou všichni nepřátelé,“ pronesl hrobovým hlasem Krajj.

Pak zvedl tvář k vrcholku věže.

„Já vás vyzývám,“ zvolal. „A každý, kdo se mi neodváží postavit tváří v tvář, musí mě podle prastarých tradic následovat.“

Pak zavládlo dlouhé těžké ticho, jak tomu bývá v případech, kdy mnoho lidí velmi napjatě naslouchá. Nakonec se z vrcholku věže ozval poněkud nejistý hlas: „A kde zůstaly ty tvé tradice?“

„Já představuji tradice!“

Bylo slyšet vzdálené šeptání a pak se znovu ozval první hlas. „Tradice je mrtvá. Magický prazdroj je silnější než tradi—“

Věta se změnila ve výkřik, protože Krajj zvedl jednu ruku a vyslal k mluvčímu přesně mířený paprsek zeleného světla.

Zhruba v tom okamžiku si Mrakoplaš uvědomil, že může končetinami pohybovat o své vlastní vůli. To znamená, že klobouk je prozatím pustil ze zřetele. Vrhl pohled na Coninu. V jediném okamžiku dokonalého vzájemného pochopení uchopili každý z jedné strany Nijela pod pažemi a dali se na útěk. Nezastavili se, dokud mezi sebou a věží nenechali několik silných zdí. Mrakoplaš pádil a neustále čekal, že ho něco udeří do týla. Třeba svět.

Všichni tři nakonec padli na hromadu sutě a lapali po dechu.

„Tak to jste tedy dělat nemuseli,“ prohlásil nevrle Nijel. „Zrovna jsem se chystal, že si to s ním vyřídím. Jak se má člověk stát barbarským hrdinou, když—“

Kus za nimi se ozval strašlivý výbuch provázený snopem mnohobarevných paprsků, které se s jekotem vymrštily k nebi. Nad hlavou jim prosvištěl mrak kamenných úlomků a kusy mramorových obkladů. Pak se ozval zvuk, jako když někdo vytáhne nepředstavitelně obrovskou zátku z miniaturní lahvičky, a pak zazněla salva smíchu, který z jakéhosi důvodu vůbec nezněl vesele. Země se zatřásla.

„Co se děje?“ zeptala se Conina.

„To je magická válka,“ zasmušil se Mrakoplaš.

„To je dobře?“

„Ne“

„Ale ty si jistě přeješ, aby magie zvítězila?“ řekl Nijel.

Mrakoplaš pokrčil rameny a rychle se sehnul, když jim v nebezpečné výšce nad hlavami proletělo něco obrovského, co bzučelo jako přerostlá koroptev.

„Nikdy jsem neviděl mágy bojovat,“ pokračoval Nijel. Začal se škrabat nahoru na hromadu suti a vyjekl, když ho Conina chytila za nohu a stáhla ho nazpět.

„Neřekla bych, že to byl zrovna nejlepší nápad. Mrakoplaši?“

Mág smutně zavrtěl hlavou a zvedl ze země oblázek. Vyhodil ho nad korunu pobořené zdi, kde se kamínek změnil v malou modrou konévku na čaj. Když dopadla na zem, samozřejmě se rozbila.

„Zaklínadla začala reagovat jedno s druhým,“ vysvětloval. „Teď už nikdo neví, co udělají.“

„Ale tady za tou zdí jsme v bezpečí?“ nadhodila Conina.

Mrakoplaš se poněkud rozveselil. „Ano?“

„Já se tě ptala.“

„Jo tak. Ne. Já si myslím, že nejsme. Je to jen obyčejný kámen. Stačí to správné zaklínadlo a… fuj.“

„Fuj?“

„Přesně.“

„Neměli bychom běžet dál?“

„No, za pokus by to stálo.“

K následující zdi doběhli ve chvíli, kdy na místo, kde se ukrývali předtím, dopadla bezcílně poletující koule žlutého ohně a přeměnila zem v cosi odporného. Prostor kolem věže zachvátilo tornádo jiskřícího vzduchu.

„Potřebujeme plán,“ řekl Nijel.

„Co kdybysme zase chvíli utíkali?“ navrhl Mrakoplaš.

„To ale nic neřeší!“

„Naopak, podle mě to řeší mnohé,“ trval na svém Mrakoplaš.

„Jak daleko bychom museli doběhnout, abychom byli v bezpečí?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš riskoval pohled přes zborcenou zeď.

„To je skutečně zajímavá filozofická otázka,“ odpověděl. „Já už uběhl dlouhou cestu, a nikdy jsem vlastně v bezpečí nebyl.“

Conina si povzdechla a přeletěla pohledem nedalekou hromadu trosek. Pak se na ni podívala pozorněji. Na suti bylo něco divného a ona nebyla schopná přijít na to, co.

„Mohl bych se na ně vrhnout,“ navrhl nepříliš přesvědčivě Nijel. Upíral Conině na záda toužebný pohled.

„To by nebylo k ničemu,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Proti magii nic nezabírá. Jenom silnější magie. A na tu zase jen ještě silnější magie. A než se vzpamatuješ, tak —“

„Fuj?“ napověděl mu Nijel.

„Nestalo by se to poprvé,“ zamračil se Mrakoplaš. „Tak to trvalo nějakých tisíc let, dokud —“

„Víte, co je na támhleté hromadě kamení divného?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš se podíval směrem, kterým ukazovala. Pak si protřel oči.

„Co, kromě toho, že má nohy?“ zabručel.

Trvalo jim několik minut, než Serifa vyhrabali. V ruce stále ještě třímal vinnou láhev, teď už skoro prázdnou, a díval se na ně, jako by si je odněkud vzdáleně pamatoval.

„To byla ale síla,“ zabrumlal a pak s jistou dávkou námahy, dodal, „tohle víno. Mám pocit,“ pokračoval, „jako by mi spadl palác na hlavu.“

„Taky, že jo,“ potvrdil mu Mrakoplaš.

„Aha. Tak to bude tím.“ Creosot po několika nezdařených pokusech zaostřil na Coninu a zakýval se sem a tam. „No moje čestné slovo,“ zahuhňal, „to je zase ta mladá dáma. Velmi efektní.“

„Podívejte se —“ začal Nijel.

„Vlas, který obrůstá hlavu i tělo tvé, jest jako stádo kůzlátek, která se pasou na úbočí hory Gebra.“

„Poslyšte —“

„Tvá ňadra jsou jako, jako —“ Serif se znovu zakýval sem a tam a vrhl krátký lítostivý pohled na prázdnou láhev,,,jsou jako drahokamy zdobené okrouhlé mísy v proslulých zahradách úsvitu.“

Conině se rozšířily oči. „Opravdu?“ zeptala se dychtivě.

„Spíš ne,“ odpověděl Serif, „pochybuju o tom. Poznám přece mísu, když ji vidím, ne? Jako pěna, která se sráží u břehu bystré vody, jsou bílá stehna tvá, jež —“

„Hm, promiňte —“ skočil mu do řeči Nijel a významně si odkašlal, protože ho právě něco napadlo.

Creosot se nachýlil jeho směrem.

„Hmmm?“

„Tam, odkud pocházím,“ oznámil mu Nijel s kamennou tváří, „takhle s dámami nemluvíme.“

Conina vzdychla, když se Nijel postavil před ni, jako by ji chtěl chránit vlastním tělem. To, co řekl, pomyslela si, byla bohužel naprostá pravda.

„Abyste věděl,“ pokračoval Nijel a vystrčil bradu tak daleko kupředu, jak to jen šlo, i když i pak vypadala spíš jako důlek, Jsem skoro rozhodnut, že vám —“

„Můžu se připojit k debatě?“ ozval se Mrakoplaš a postoupil kupředu. „Poslyšte, pane, Sire, Vaše Blahorodí, potřebovali bychom se dostat pryč. Hlavně odsud z paláce. Neznáte náhodou cestu?“

„Tady jsou tisíce komnat, víte?“ škytl Serif. „Já už nebyl venku celé roky. Desetiletí. Věčnosti. Já vlastně nebyl venku, co jsem na světě.“ Na tváři se mu najednou objevil nepřítomný výraz, jako ostatně vždycky, když začal tvořit. „Čas měl už, ehm, jen krátkou cestu jíti, když náhle, hle! Hrdinský čin uprostřed cesty stál…“

„Zase nějaký rektum,“ zabručel Mrakoplaš.

Creosot se naklonil pro změnu jeho směrem. „Teď už všechnu vládu obstarává Krajj, víte? Je to strašlivě namáhavá práce.“

„Myslím,“ prohlásil Mrakoplaš, „že momentálně se mu to zrovna moc nedaří.“

„A my bychom se přece jen rádi dostali odsud,“ přidala se Conina, která si stále ještě v duchu obracela pasáž o kozlech.

„A já jsem rektus a musím navíc vykonat rektovní čin,“ pochlubil se Nijel a vrhl vyzývavý pohled na Mrakoplaše.

Creosot ho popleskal po rameni. „Každý máme nějaké potíže, mladíku. Tak jako má většina lidí svého koníčka.“

„No právě, vy náhodou nemáte nějakého toho koníčka, myslím ve stáji…“

„Stovky,“ rozzářil se Creosot. „Mám ty nejkrásnější, nej… nejrychlejší koně na světě.“ Zamyšleně nakrabatil čelo. „Alespoň mi to vždycky říkali.“

„Ale doufám, že alespoň víte, kde jsou ty stáje?“

„To, bohužel, nevím,“ připustil Serif. Náhodný výtrysk magie proměnil nedalekou stěnu v arzenovou pusinku.

„Myslím, že by nám bylo nejlíp v hadí jámě,“ chystal se Mrakoplaš k odchodu.

Creosot se lítostivě zadíval na prázdnou láhev.

„Vím jenom, kde je kouzelný koberec.“

„Ne,“ zvedl Mrakoplaš v hrůze ruce. „To tedy v žádném případě. To vás nesmí ani —“

„Patřil mému otci.“

„Opravdový kouzelný koberec?“ rozzářil se Nijel.

„Poslouchejte mě,“ začal Mrakoplaš naléhavě. „Dělá se mi špatně, když slyším takové povídačky.“

„Ale on je,“ škytl Serif a pokračoval, „pravý. Má moc hezký vzor.“ Zašilhal po láhvi a bolestně vzdechl. „Původně byl překrásně modrý,“ dodal.

„A kde je, to náhodou taky nevíte, že?“ řekla Conina pomalu a opatrně, jako kdyby se blížila k plachému, divokému zvířeti, které se může každým okamžikem poplašit a dát na útěk.

„Je v pokladnici. Tam náhodou cestu znám. Jsem neuvěřitelně bohatý, víte? Alespoň mi to pořád říkají.“ Ztlumil hlas a pokusil se mrknout na Coninu. Zvládl to na třetí pokus oběma očima. „Můžeme si na něj sednout,“ pokračoval a na čele mu vyrazil pot. „A vy byste mi mohli vyprávět nějaké pohádky…“

Mrakoplaš se pokusil zařvat s pevně stisknutými zuby. Strachem se mu potila i kolena.

„Já na žádném kouzelném koberci neletím,“ zasyčel. „Nesnáším zem!“

„Chtěl jsi říct výšku,“ opravila ho Conina. „A přestaň se chovat jako blázen.“

„Já vím, co říkám! Je to zem, o co se zabiješ!“

Bitva u Al Kali proběhla v obrovském oblaku, v jehož nitru jste mohli zaslechnout zmítání a pohyb tisíců podivných tvarů a zahlédnout bezpočet neuvěřitelných zvuků. Některá ze špatně zaměřených zaklínadel občas proletěla městem. Tam, kam dopadla, se věci… změnily.

Tak například velká část kradla se proměnila v neproniknutelný prales obrovských žlutých muchomůrek. Nikdo nevěděl, jaký účinek to mělo na jeho obyvatele, i když možná, že si toho ani nevšimli.

Chrám krokodýlího boha Offlera, patrona města, se změnil v odpornou cukrovou hmotu rozprostírající se v pěti rozměrech. To však nebyl žádný problém, protože ho vzápětí sežralo hejno gigantických mravenců.

Na druhé straně lidí, kteří by mohli protestovat proti takovému zásahu do architektury města bez projektu a stavebního povolení, zbylo velmi málo. A většina těch, kteří zůstali naživu, právě běžela závod o život. Prchali v nepřetržitém proudu přes úrodná pole. Někteří se pokusili odplout na lodích, ale tahle úniková cesta byla uzavřena, když se přístav změnil v obrovské bahnisko, v jehož středu si bez zjevného důvodu stavěl hnízdo párek malých růžových slonů.

Hluboko v podzemí, pod ulicemi, na kterých vládla panika, plulo jednou z hlavních odpadových stok Zavazadlo. Před ním se z vody draly jedna za druhou vlny malých aligátorů, krys a masožravých želv, které hnal jakýsi nejistý, nicméně velmi správný podvědomý instinkt.

Víko Zavazadla bylo zaklapnuto v úhlu, který vyjadřoval zachmuřenou rozhodnost. Zavazadlo nechtělo od světa nic moc, jen vyhubení každé jiné formy života, ale co potřebovalo ze všeho nejvíc, byl nějaký majitel.

Že se ocitli v pokladnici, se dalo odhadnout už podle její nesmírné prázdnoty. Dveře byly vysazeny ze závěsů. Prázdné skříňky ve stěnách měly vyvrácená dvířka. Všude kolem se povalovalo množství rozbitých beden a truhel a v tom okamžiku ucítil Mrakoplaš slabý záchvěv výčitek svědomí, protože si zhruba na dvě vteřiny pokusil představit, kam asi zmizelo Zavazadlo.

Všude kolem vládlo nehybné ticho, jak bývá zvykem, když se právě ztratí velká částka peněz. Nijel pomalu procházel místností a občas se sehnul k některé truhle, jak se to dělává, když marně pátráte po tajných zásuvkách, jak je naznačeno a doporučeno v kapitole sedm.

Conina se sehnula a zvedla malou měděnou minci.

„To je opravdu strašné,“ prohlásil Mrakoplaš po chvíli. „Pokladnice, ve které není žádný poklad.“

Serif stál a zářil.

„Žádné starosti,“ řekl.

„Ale vždyť vám někdo ukradl všechny vaše poklady!“ pokusila se ho probrat Conina k vědomí.

„To byli asi sloužící, řekl bych,“ přikývl Creosot. „To je od nich velmi ošklivé.“

Mrakoplaš se na něj podezřívavě podíval. „A vám to nevadí?“

„Ani ne. Já jsem vlastně nikdy moc neutrácel. Vždycky mě zajímalo, jaké to je být chudý.“

„No tak to už v životě nebudete mít lepší příležitost, abyste to zjistil.“

„Je na to potřeba nějaké studium?“

„Přijde to samo sebou,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „To se naučíte cestou.“ Ozvala se vzdálená exploze a část stropu se změnila v želé.

„Já bych nerad…, nezlobte se,“ ozval se Nijel, „ale ten koberec…“

„Ano,“ přidala se k němu Conina, „ten koberec…“

Creosot se na ně poněkud milostivě a hlavně opile usmál.

„Aha, ano. Koberec. Zmáčkni nos té sochy za tebou, ó, poklade pouště, jehož zadeček podobá se dvěma broskvím ve svitu pouštního rána.“

Conina, kterou polil ruměnec, provedla tu doporučenou malou svatokrádež na soše Offlera — krokodýlího boha.

Nic. Tajné prostory se tvrdohlavě odmítly otevřít.

„Hm. Zkus teď levou ruku.“

Conina pokusně zakroutila nosem sochy. Creosot se zamyšleně poškrabal na bradě.

„Možná že to přece jen byla pravá ruka…“

„Kdybych byla na vašem místě, pokusila bych si rychle vzpomenout,“ pronesla Conina ostrým hlasem, když se ani potom nic nestalo. „Teď už nezbývá moc kousků, za které bych mohla zatáhnout.“

„Hele, a co je tohleto?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Jo, tak pokud to není ocas, tak by ti o tom měl někdo něco říct!“ vztekala se Conina a kopla do předmětu sporu.

Odkudsi z dáli se ozval kovový zvuk, jaký snad mohla vydat jen pánev v nejvyšší nouzi. Pak něco hluboko ve stěně zaskřípalo a zadunělo a Offler, krokodýlí bůh, taktně ustoupil stranou. Za ním zívlo temné ústí tunelu.

„Tohle postavil můj dědeček a nechal tam uložit nejzajímavější kusy rodinného pokladu,“ vysvětloval Creosot. „On byl velmi —“ zarazil se a hledal to správné slovo, „— mazaný.“

„Jestli někdo z vás myslí, že tam vkročím jedinou nohou —“ začal Mrakoplaš.

„Ustup,“ odstrčil ho Nijel, „Já půjdu první.“

„Mohly by tam být pasti —“ začala Conina pochybovačně. Vrhla na Serifa tázavý pohled.

„Je to možné, ó, nebeská gazelo,“ odpověděl. „Byl jsem tady naposled, když mi bylo šest. Myslím, že si pamatuji nějaké dlaždice, na které se nesmělo šlápnout.“

„Tak s tím si nelamte hlavu,“ ozval se z tunelu Nijelův hlas. „Myslím, že neexistuje past, kterou bych já neodhalil.“

„Máš asi s těmihle věcmi spoustu zkušeností, co?“ křikl za ním nakyslým tónem Mrakoplaš.

„Znám kapitolu čtrnáct nazpaměť. Taky tam byla spousta obrázků,“ odpověděl Nijel, který rychle zmizel ve stínech.

Čekali několik minut, které by proběhly v napjatém tichu, kdyby nebylo tlumených výkřiků a příležitostných zadunění, která se nesla z tunelu. Nakonec se ozval Nijelův hlas, jenž se odněkud z dálky odrážel několikanásobnou ozvěnou od stěn tunelu.

„Tady není vůbec nic,“ říkal. „Vyzkoušel jsem všechno. Je to jedno vedle druhého poctivý kámen. Někdo to všechno musel ukrást nebo co,“ dodával.

Mrakoplaš s Coninou si vyměnili pohledy.

„Neví o nástrahách ani to nejmenší,“ řekla. „Když mi bylo pět, musela jsem chodit takovou zvláštní cestou, kterou pro mě otec sám připravil, jenom proto, aby mě naučil, jak to —“

„Dostal se dovnitř, nebo ne?“ přerušil ji Mrakoplaš.

Ozval se zvuk, jako když přejedete vlhkým prstem po okraji sklenice, ale miliónkrát zesílený, a podlaha se jim zatřásla pod nohama.

„Jak to vidím, stejně nemáme moc na výběr,“ dodal a vešel do tunelu. Ostatní ho následovali. Mnoho lidí, kteří se naučili Mrakoplaše znát, ho považovali za jakéhosi hornického kanára[21] a věřili, že pokud stojí na vlastních nohou a nerozběhne se, zbývá stále ještě nějaká naděje.

„To je ale legrace,“ bzučel Creosot. „Já tady vykrádám vlastní pokladnici! Kdybych se přistihl, musel bych sám sebe uvrhnout do hadí jámy.“

„Jenže taky byste se mohl vydat sám sobě na milost a nemilost,“ ozvala se Conina a měřila si nepřátelským okem zaprášené dláždění.

„Ne, to ne! Myslím, že bych musel sám sobě udělit pořádnou lekci, pro výstrahu mému vlastnímu já.“

Nad hlavami se jim ozvalo slabé cvaknutí. Malá část obkladu se odsunula stranou a ze vzniklého otvoru se trhaným pohybem snesl nevelký rezavý hák. Ze stěny se vynořil kovový prut a narazil Mrakoplašovi do ramene. V okamžiku, kdy se Mrakoplaš otočil, zavěsil mu stropní hák na záda jakýsi zažloutlý pergamen a zmizel ve své skrýši ve stropě.

„Co mám dělat? Co se tam píše?“ vykřikl Mrakoplaš a pokoušel se dohlédnout mezi vlastní lopatky.

„Je tady napsáno,nakopni mě’,“ přečetla mu nápis Conina.

Za ochromeným mágem zajel do neznáma velký kus stěny. Z otvoru vyletěla obrovská bota upevněná na soustavě komplikovaných kloubů a v polovině dráhy se ulomila v koleně.

Naše trojice oněměle přihlížela. Pak se ozvala Conina. „Myslím, že máme co dělat s šíleným mozkem.“

Mrakoplaš si neohrabaně sundal ze zad podivný nápis a hodil ho na zem. Conina se protáhla kolem něj a s výrazem rozhořčeného odhodlání vykročila chodbou. Když se před ní objevila kovová ruka, která se k ní v přátelském gestu natáhla, Conina s ní nepotřásla, ale sledovala silný svazek drátů, který od ruky vedl k několika zrezavělým elektrodám ve velké skleněné nádobě.

„Váš dědeček musel být dost veselý člověk?“

„To ano,“ odpověděl Creosot. „Vždycky se rád zasmál.“

„Tak prima,“ přikývla Conina. Opatrně strčila do jednoho z kamenů ve stěně, který Mrakoplašovi připadal stejný jako všechny ostatní. S posmutnělým slabým zaskřípěním a obláčkem jemného prachu vyjela ve výši lidského ramene ze zdi péřová prachovka na bambusové rukojeti.

„Myslím, že bych se s dědou Serifem docela ráda seznámila,“ procedila Conina zaťatými zuby. „I když asi ne proto, abych si s ním potřásla rukou. Teď bych potřebovala, abys za to vzal, mágu.“

„Za co?“ vyjekl zmatený Mrakoplaš.

Conina popuzeně ukázala na pootevřené kamenné dveře, které se rýsovaly ve stěně před nimi.

„Ráda bych se podívala za ně,“ vysvětlovala trochu podrážděně. „Stačí, když spojíš ruce a dáš je před sebe, abych si na ně mohla stoupnout. Je ti to jasné? Řekni mi, jak je možné, že jsi takové budižkničemu?“

„Pokaždé, když jsem se snažil být užitečný,“ odsekl jí Mrakoplaš, „dostal jsem se do maléru.“ Při tom se pokoušel nevšímat si hebkých, oblých a vlahých tvarů, které se mu otíraly o nos.

Slyšel, jak se zvedá a natahuje krk, aby mohla nahlédnout do škvíry nad nimi.

„Jestli jsem si to nemyslela?“

„Co je tam? Několik oštěpů připravených spadnout na toho, kdo vejde?“

„Ne.“

„Mříž s nabroušenými hroty?“

„Je tam kbelík,“ odpověděla Conina a prostrčila škvírou ruku.

„Cože? Plný strašlivě jedovaté —“

„Vápna. Plný tekutého vápna.“ Conina seskočila na zem.

„No ano, to je celý dědeček,“ usmál se Creosot. „S ním se člověk ani chvíli nenudil.“

„No, já toho začínám mít tak akorát dost,“ prohlásila Conina rozhodným hlasem a ukázala ke konci tunelu. „Tak pojďte, vy dva.“

Byli necelé tři metry od konce tunelu, když Mrakoplaš ucítil ve vzduchu nad svou hlavou jakýsi pohyb. Conina ho neuvěřitelnou silou strčila do zad, takže proletěl zbytek cesty a vpadl do velké místnosti, kam chodba ústila. Padl na zem, několikrát se převalil, něco ho udeřilo do nohy a za zády mu zazněl strašlivý rachot, který ho málem ohlušil.

Kus stropu, obrovský kamenný blok přes metr silný, zavalil těsně za nimi ústí chodby.

Mrakoplaš popoběhl po všech čtyřech od oblaku prachu, který se z toho místa vyvalil, a roztřeseným prstem ukázal na bok balvanu uzavírajícího chodbu. Byl na něm nápis:

Dobré, co?

Mrakoplaš si zničeně sedl na zem.

„No jo,“ bublal Creosot šťastně, „celý dědeček, ten vždycky —“

Pak narazil na Coninin pohled, jenž měl váhu a sílu olověné trubky, a prozíravě zmlkl.

Z oblaku prachu se vynořil Nijel, kterým otřásal záchvat kašle.

„Povídám, co se to vlastně stalo?“ ptal se nejistě. „Všichni jsou v pořádku? Když jsem tudy šel já, tak to nic podobného neudělalo!“

Mrakoplaš zapátral v hlavě po nějaké případné odpovědi, ale nakonec ho napadlo jen jedno: „Neříkej?“

Do místnosti, ve které se ocitli, proudilo světlo malými, hustě zamřížovanými okénky těsně pod stropem. Cesta ven byla jediná — a ta vedla několika tunami kamene, který zavalil chodbu, nebo, chcete-li to v jiném podání, tak jak to chápal Mrakoplaš, naše čtveřice byla uvězněna v podzemí. Mrakoplaš se poněkud uklidnil.

Jedno bylo jasné — našli kouzelný koberec. Byl stočený a ležel ve středu místnosti. Hned vedle něj stála na zemi malá a zašlá olejová lampa a — Mrakoplaš natáhl krk, aby lépe viděl — jednoduchý zlatý prsten. Mág zoufale zasténal. Všechny tři předměty halila slabá oktarínová korona hlásající, že jsou kouzelné.

Když Conina rozbalila koberec, vysypalo se z něj několik dalších malých předmětů, mezi nimi i mosazný slaneček, dřevěné ucho, několik velkých čtverhranných zekínů a olověná skříňka, ve které byla uložena mýdlová bublina.

„Co to má, u všech bohů, být?“ zeptal se zmateně Nijel.

„To je jednoduché,“ vysvětlil mu Mrakoplaš. „Než se pustili do toho koberce, byli to pravděpodobně moli.“

„Sákryš!“

„To je právě to, čemu vy, obyčejní lidi, nikdy neporozumíte,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. „Vy si myslíte, že magie je něco, k čemu se prostě přijde a začne se to používat, jako…, jako třeba —“

„Pastiňák?“ nadhodil Nijel.

„Flaška vína?“ zatetelil se Serif.

„No, tak nějak,“ zabručel Mrakoplaš opatrně, ale pak se sebral a pokračoval: „Jenže ve skutečnosti je to jinak —“

„Jako jiný pastiňák?“

„Že by to bylo lepší než láhev s vínem?“ rozzářil se Serif.

„Magie využívá lidi,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Ovlivňuje vás stejně, jak vy ovlivňujete ji, používá vás stejně jako vy ji. Nemůžete si hrát s kouzelnými předměty, aniž by to na vás nezanechalo nějaké následky. Myslel jsem si, že bych vás měl varovat.“

„Jako vinná láhev,“ začal Creosot přemítavě, „která —“

„Která by vypila vás,“ prohlásil Mrakoplaš. „Takže pro začátek uděláte nejlíp, když položíte jak tu lampu, tak ten prsten, a pro lásku boží, hlavně nic nepřetírejte rukávem.“

„Můj otec s jejich pomocí položil základ rodinného bohatství,“ prohlásil Creosot toužebně. „Jeho zlý strýc ho kdysi uvěznil v jeskyni, víte? Otec se ze svého vězení musel dostat jen s pomocí toho, co bylo po ruce. A on neměl nic jen kouzelný koberec, kouzelnou lampu, kouzelný prsten a jeskyni plnou drahocenných šperků.“

„Tak to se asi dost nadřel, co?“ prohlásil Mrakoplaš.

Conina rozprostřela koberec na zem. Měl složitý vzor zlatých draků na modrém pozadí. Byli to velmi zvláštní draci, s dlouhými vousy a stejně dlouhýma ušima a křídly. Zdálo se, jako by znehybněli uprostřed pohybu, zachyceni přímo v polovině přechodu z jednoho světa do jiného. Vyvolávali pocit, že stav, na kterém byl koberec utkán, měl víc než tři rozměry. Nejhorší na tom všem bylo, že když jste se na ně vydrželi dívat dost dlouho, změnili se v modré draky na zlatém pozadí a člověk mel dojem, že kdyby se pokusil spatřit zlaté i modré draky současně, mohl by mu mozek vytéct ušima.

Když budovou otřásl další vzdálený výbuch, odtrhl Mrakoplaš s velkou námahou oči od koberce.

„Jak to funguje?“ zeptal se.

Creosot pokrčil rameny. „Já to nikdy nezkoušel,“ odpověděl. „Myslím, že se prostě řekne nahoru a dolů a tak.“

„Neproletělo by to zdí?“ nadhodil Mrakoplaš s jiskřičkou naděje v hlase.

Všichni čtyři se rozhlédli po okolních temných, vysokých, a především nesmírně masivních stěnách svého vězení.

„Co kdybychom si na něj sedli a zkusili říct zvedni se?“ začal opatrně Nijel, „a pak, než bychom narazili do stropu, bychom mu řekli stůj.“ Na okamžik se zamyslel a pak dodal: „Jestli je to ovšem to správné slovo.“

„Jo, nebo taky spadni,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Nebo sestup, ponoř se, třískni sebou.“

„Co třeba zřiť se?“ navrhla pochmurně Conina.

„No jasně,“ rozzářil se Nijel. „S tou spoustou uvolněné magie všude kolem můžeme vlastně zkusit cokoliv.“

„No,“ zarazil se Mrakoplaš, „ale co když —“

„Je, ty máš na klobouku napsáno MÁK,“ řekl najednou Creosot.

„Každý si může na svůj klobouk napsat, co se mu líbí,“ postavila se na Mrakoplašovu ochranu Conina. „Jenom blázen by věřil všemu, co si přečte.“

„Tak moment, počkejte minutku,“ rozpálil se Mrakoplaš.

Počkali minutu. Pak čekali ještě dalších patnáct vteřin.

„Koukněte se, je to mnohem složitější, než si myslíte,“ vyrazil ze sebe nakonec.

„Co jsem říkala?“ prohlásila se zadostiučiněním Conina. „Tak pojďte, dáme se do toho. Vyškrabeme maltu vlastními nehty.“

Mrakoplaš ji umlčel pohybem ruky, sundal si klobouk a ostentativně odfoukl prach z hvězdy na jeho vrcholu. Pak si klobouk zase nasadil, narovnal jeho střechu, vyhrnul si rukávy, několikrát zahýbal prsty a propadl panice. Protože nebyl momentálně schopen udělat cokoliv, opřel se ze zoufalství o stěnu.

Zeď se třásla. Nebylo to tím, že by s ní někdo hýbal, zdálo se, že záchvěvy vycházejí z nitra samotné stěny.

Stejné chvění ucítil Mrakoplaš v budově Univerzity těsně před tím, než se zjevil supermág. Kámen byl z jakéhosi neznámého důvodu velmi nešťastný.

Popošel kolem stěny a položil ucho na další, mnohem menší kámen. Byl to kus kamene upravený do klínového tvaru, aby zapadl do škvíry ve stěně, nic velkého, takový nenápadný skromný kámen, taková muší váha, který odváděl svůj malý poctivý díl práce ve prospěch celku.

„Psst!“ sykla Conina.

„Já nic neslyším,“ ozval se Nijel hlasitě. Nijel patřil k tomu druhu lidí, kterým stačí říct „nedívej se támhle“, a oni okamžitě otočí hlavu naznačeným směrem, natáhnou krk a vypoulí oči. Jsou to titíž lidé, kteří, když jim například ukážete neobvyklý krokus, který roste v trávníku hned vedle jejich nohy, řeknou „kde?“ a jejich chodidlo dopadne do trávy s žalostným tichým chrupnutím. Kdyby se ztratili v nekonečné poušti a vy je po dlouhém hledání našli, zastihli byste je ve chvíli, kdy něco odhazují na písek. Zjistili byste, že je to malý porcelánový hrneček, který ve vaší rodině dědila generace za generací a který si vypůjčili bez vašeho vědomí. V okamžiku, kdy vás spatří, rozběhnou se k vám se šťastným úsměvem a za nimi se ozve zachřestění střepů.

A není jich málo.

„Počkejte! Víte, co mě napadlo? Co je vlastně s tou válkou?“

Ze stropu se sesul malý vodopád uvolněné malty a zachytil se Mrakoplašovi na krempě klobouku.

„S těmi kameny se něco děje,“ řekl tiše mág. „Pokoušejí se uvolnit ze stěn.“

„No, několik z nich, a to dost velikých, nám visí přímo nad hlavou,“ upozornil je Creosot.

Ozval se skřípavý zvuk a puklinou ve stropě pronikl do temné místnosti jasný sluneční paprsek. K Mrakoplašovu překvapení nebyl provázen neočekávanou smrtí rozdrcením. Pak se ozvalo další nepříjemné zaskřípění a otvor se ještě o něco zvětšil. Z klenby se uvolňovaly kameny, ale padaly směrem vzhůru.

„Myslím,“ ozval se Mrakoplaš, „že teď by byla ta pravá chvíle vyzkoušet kouzelný koberec.“

Stěna vedle něj se otřásla jako mokrý pes a rozestoupila se, přičemž několik kamenů Mrakoplaše s téměř lidskou zlomyslností udeřilo.

Do místnosti se snesl vodopád kamenů a čtveřice jediným skokem nastoupila na ležící kouzelný koberec.

„Musíme odsud zmizet,“ oznámil svým společníkům Nijel, který se snažil dostát své pověsti bystrého pozorovatele.

„Držte se,“ vykřikl Mrakoplaš. „Já řeknu —“

„Ty neřekneš nic,“ překřikla ho Conina. „Já řeknu. Nevěřím ti.“

„Ale ty jsi přece —“

„Zklapni!“ zarazila ho Conina. Pak přátelsky popleskala koberec.

„Koberce — zvedni se!“

Zavládlo ticho.

„Nahoru.“

„Možná že nerozumí tomuhle jazyku,“ nadhodil Nijel.

„Vzlétni! Levituj! Leť!“

„Neboje možná zvyklý na nějaký konkrétní hlas —“

„Zavři. Tlamu!“

„Tys zkoušela, zvedni se. Zkus,stoupej’.“

„Nebo,vzhůru’,“ navrhoval Creosot. Pouhých několik centimetrů od hlavy mu na zem dopadlo několik tun kamení.

„Kdyby na to slyšel, tak už by něco dělal, ne?“ utrhla se na ně Conina. Vzduch kolem zhoustl prachem a do země se bořily padající kameny. Udeřila do koberce pěstí.

„Tak už sebou pohni, ty mizerná rohožko! Au!“

Do ramene ji uhodil kus ozdobné římsy. Vztekle si začala třít naražené místo a pak se obrátila k Mrakoplašovi, který seděl na koberci, kolena obejmutá rukama, přitažená k bradě, klobouk stažený přes oči.

„Proč to nefunguje?“

„Neříkáš ta správná slova,“ zabrumlal.

„Cožpak to nerozumí lidské řeči?“

„Řeč s tím nemá nic společného. Zapomněla jsi něco důležitého.“

„No?“

„Co no?“ popotáhl Mrakoplaš nosem.

„Poslyš, tohle není ten správný čas, aby sis léčil svoje nedoceněné já.“

„Jen klidně pokračuj, já se ti do toho nebudu plést.“

„Poruč tomu, aby to letělo!“

Mrakoplaš si narazil klobouk i na uši.

„Prosím?“ naklonila se k němu Conina.

Klobouk se o něco nadzvedl.

„Budem ti všichni strašně zavázáni“ přidal se Nijel.

„Slyšte, slyšte, já taky!“ zahlaholil Creosot.

Klobouk se zvedl o další kousek. „Myslíte to vážně?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Samozřejmě!“

Mrakoplaš si odkašlal.

„Tak dolů!“ poručil.

Koberec se zvedl ze země a vyčkávavě se zastavil zhruba metr nad dlážděním.