Neználkovy příhody

Kapitola jedenáctá Na novém místě

Neználek se octl na docela neznámém místě. Ležel v posteli po uši v peřinách. Peřina byla taková měkoučká, jako by v ní bylo samé chmýří z pampelišek. Probudily ho jakési hlasy. Otevřel oči, mrskl jimi sem a tam a viděl, že leží v cizím pokoji. V koutech stála maličká křesílka, na stěnách visely koberečky a obrazy všelijakých květin. U okna stál kulatý stolek na jedné nožce. Na stolku ležela hromádka barevných nití k vyšívání a polštářek, posetý jehličkami a špendlíky jako naježený ježek. Nedaleko byl psací stůl s psacími potřebami. Vedle stála knihovnička. Na zadní stěně u dveří viselo veliké zrcadlo.

A před zrcadlem stály dvě malenky a bavily se. Jedna měla modré šaty z lesklého hedvábí a právě takový hedvábný pásek, uvázaný vzadu na mašli. Měla modré oči a tmavé vlasy, zapletené do dlouhého copu. Druhá malenka byla v pestrých šatech s růžovými a fialovými kvítky. Vlasy měla světlé, skoro bílé, a padaly jí v kadeřích až na ramena. Nasazovala si před zrcadlem klobouk a bez ustání brebentila jako upovídaná straka:

“Takový protivný klobouk! Ať si ho nasadím jak chci, pořád to není ono. Chtěla jsem si udělat klobouk se širokým okrajem, ale nestačila mi látka, a tak jsem ho musela udělat s úzkým, jenže když je okraj moc úzký, vypadá obličej hrozně kulatý a to není tak hezké.“

“Přestaň se už vrtět před tím zrcadlem! Vystát nemohu, když se někdo takhle vrtí před zrcadlem,“ řekla modrooká malenka.

“A k čemu jsou podle tebe zrcadla?“ odpověděla jí ta světlovlasá. Nasadila si klobouk dozadu, div jí nespadl, naklonila hlavu, přimhouřila oči a znovu se zakoukala do zrcadla.

Neználkovi to bylo k smíchu. Neudržel se a vyprskl. Světlovláska okamžitě uskočila od zrcadla a nedůvěřivě se na Neználka podívala. Ale ten hned zavřel oči a tvářil se, že spí. Slyšel, jak obě malenky přišly po špičkách, aby neklapaly kramflíčky, k posteli a zastavily se opodál.

“Zaslechla jsem, jako by něco řekl,“ uslyšel Neználek zašeptat. „Ale třeba se mi to jen zdálo… Kdypak se asi vzpamatuje? Od včerejška už leží v bezvědomí.“

Druhý hlas odpověděl: „Medunka nařídila, že ho nesmíme budit. Povídala, abych ji zavolala, hned jak se sám probudí.“

Copak je to asi za Medunku? pomyslil si Neználek, ale nedal na sobě znát, že je poslouchá.

“Jaký je to statečný malíček!“ ozvalo se znovu šeptem. „Jen si pomysli — letět v balóně!“

Když Neználek slyšel o své statečnosti, pusa se mu rozesmála od ucha k uchu. Ale přece jen se zavčas vzpamatoval a přemohl smích.

“Přijdu, až se vzbudí,“ pokračoval hlas. „Hrozně ráda bych se ho už vyptala na ten balón. A on má zatím otřes mozku!“

Povídali, že mu hráli! myslil si Neználek. Jakýpak otřes mozku!

Světlovláska se rozloučila a odešla. V pokoji bylo ticho. Neználek ležel ještě dlouho se zavřenýma očima, ale uši měl nastražené. Konečně otevřel jedno oko — a uviděl nad sebou skloněnou hlavu modrooké malenky. Malenka se přívětivě usmála, ale pak se zamračila, pohrozila mu prstem a zeptala se:

“To se vždycky takhle probouzíte? Nejdřív jedním okem a pak teprve druhým?“

Neználek přikývl a otevřel i druhé oko.

“A to už nespíte?“

“Ne, zrovna jsem se vzbudil.“

Neználek chtěl ještě něco říci, ale malenka si dala prstík na ústa a řekla:

“Mlčte, mlčte! Nesmíte mluvit! Jste hrozně nemocný.“

“Ale kdepak, vůbec ne!“

“Jak to víte? Copak jste doktor?“

“To nejsem.“

“Tak prosím. A mluvíte! Musíte hezky klidně ležet, dokud nezavolám doktora. Jakpak se vlastně jmenujete?“

“Neználek. A vy?“

“Říkají mi Modroočka.“

“Hezké jméno,“ pochválil Neználek.

“To jsem ráda, že se vám líbí. Jak je vidět, jste docela způsobný malíček.“

Neználek se rozzářil. Moc ho těšilo, že ho Modroočka pochválila, protože ho skoro nikdy nikdo nechválil a všichni ho spíš hubovali. Malíčci tu nablízku nebyli, a tak se Neználek nebál, že ho budou škádlit, že mluví s malenkou. Hovořil proto s Modroočkou docela nenuceně a zdvořile.

“A jak se jmenuje ta druhá?“ zeptal se.

“Která druhá?“

“No ta, co jste s ní mluvila. Taková hezoučká, světlovlasá.“

“Oh!“ vykřikla Modroočka. „Tak to vy jste už dlouho vzhůru, co?“

“Ale kdepak, jen jsem na chviličku pootevřel oči a hned jsem zase usnul.“

“To není pravda!“ zavrtěla hlavou Modroočka a zamračila se. „A vy si myslíte, že já nejsem tak hezká?“

“Co vás to napadá!“ polekal se Neználek. „Vy jste přece taky hezká.“

“A která z nás je hezčí, já, nebo ona?“

“No… vy… i ona. Obě dvě jste tuze hezké.“

“A vy jste zas ošklivý malý lhář! Ale já vám to odpustím,“ řekla mu Modroočka. „Sněžinka se jmenuje ta vaše krasavice. Však se s ní ještě uvidíte. Ale už dost! Mnoho mluvení vám škodí. Klidně ležte — a ne abyste vstal! Ihned zavolám Medunku.“

“Kdo je to vlastně ta Medunka?“

“Medunka je naše doktorka. Bude vás léčit.“

Modroočka odešla. Neználek okamžitě vyskočil z postele a začal hledat šaty. Chtěl vzít rychle nohy na ramena, protože věděl, že doktoři moc rádi hostí pacienty ricínovým olejem a mažou je jódem, který hrozně pálí. Šaty nenašel, ale všiml si panenky: seděla na maličké lavičce opřená zády o stěnu. Hned dostal chuť panenku rozbít a podívat se, co v ní je, jestli vata, nebo piliny. Zapomněl na šaty a hledal nůž. Ale vtom se uviděl v zrcadle, hodil panenku na zem, začal se před zrcadlem všelijak pitvořit a prohlížet si obličej. Když se konečně dost vynadíval, řekl si: „A náhodou já jsem taky hezký. A obličej nemám ani trošku kulatý.“

Tu se za dveřmi ozvaly kroky. Neználek rychle skočil do postele a přikryl se. Do pokoje vešla Modroočka a ještě jedna malenka v bílém plášti a v bílém čepečku s malým hnědým kufříčkem v ruce. Měla buclaté červené tváře a za kulatými brýlemi z rohoviny hleděla přísně šedivá očka.

Neználek poznal, že to je určitě ta Medunka, o které mluvila Modroočka.

Medunka si přistavila k Neználkově posteli židli, postavila na ni svůj kufřík, pokývala hlavou a řekla: „Ach tihle malíčci! Pořád si jen vymýšlejí nějaké nezbednosti! Nu, povězte, prosím, pročpak jste musel letět v balóně? Mlčte, mlčte! Vím,co řeknete: Já už to víckrát neudělám! Všichni malíčci to takhle říkají — a pak začnou vyvádět nanovo.“

Medunka otevřela kufřík, a v pokoji to hned zavonělo trochu jódem a trochu nějakými jinými léky. Neználek se bázlivě přikrčil. Medunka se k němu obrátila a řekla:

“Vstaňte, nemocný!“

Neználek začal lézt z postele.

“Nevstávejte, nemocný!“ řekla přísně Medunka. „Řekla jsem přece, abyste si sedl.“

Neználek pokrčil rameny a sedl si.

“Nekrčte rameny, nemocný!“ poznamenala Medunka. „Ukažte jazyk!“

“Proč?“

“Ukažte, ukažte! Musí to být.“

Neználek vyplázl jazyk.

“Řekněte a!“

“A-á-á-á-á!“ protáhl Neználek.

Medunka vyndala z kufříku dřevěnou trubičku a položila ji Neználkovi na prsa. „Dýchejte zhluboka, nemocný!“

Neználek zasupěl jako lokomotiva.

“A teď nedýchejte!“

“Chichichi!“ zasmál se Neználek.

“Čemu se smějete, nemocný? Nezdá se mi, že bych řekla něco k smíchu.“

“Jakpak mohu nedýchat?“ zeptal se usmátý Neználek a chichtal se dál.

“Nedýchat vůbec, to ovšem nemůžete, ale na chviličku zadržet dech, to přece jde.“

“To jo,“ přisvědčil Neználek a přestal dýchat.

Když Medunka skončila prohlídku, sedla si za stůl a psala recepis.

“Náš nemocný má na rameni modřinu,“ řekla Modroočce. „Zajděte do lékárny, dají vám tam medovou náplast. Kousek jí odstřihněte a přiložte ji nemocnému na rameno. A nedovolte mu vstát! Jestli vstane, rozbije vám všechno nádobí a někomu hlavu. Na malíčky se musí zostra.“

Medunka schovala svoji trubičku do kufříku, podívala se ještě jednou přísně na Neználka a odešla. Modroočka vzala se stolu recepis a povídá:

“Slyšel jste? Musíte ležet!“

Neználek se místo odpovědi jen smutně zatvářil.

“Jen se mi tady nešklebte! A neopovažujte se hledat šaty — dobře jsem je schovala!“ řekla Modroočka a odešla z pokoje s recepisem v ruce.