Neználkovy příhody

Kapitola dvacátá šestá Cvočkův návrat

Když se nevrátil ani Cvoček, nikdo z obyvatel Dračína se už do Zelení neodvážil. Roznesly se zvěsti, že stohlavý drak už brzo zhltne všechny malenky a pak že přijde do Dračína a pustí se do malíčků. Čas ubíhal, ale drak pořád nikde.

Místo něho se však jednoho krásného jitra objevil v Dračíně neznámý malíček. Vypravoval, že letěl v balóně se svými kamarády, seskočil padákem, když začal balón klesat, přistál v hustém lese a od té doby bloudil po polích a lesích a hledal své přátele, kteří letěli balónem dál.

Někteří nejdůvtipnější čtenáři už jistě uhodli, že tenhle neznámý malíček nebyl nikdo jiný než Všeználek. Místo aby se hezky klidně vrátil domů, rozhodl se najít kamarády.

Obyvatelé Dračína Všeználkovi vyprávěli, že se v Zelení před několika dny objevili malíčci, kteří také letěli balónem a ztroskotali. Dva z nich že přišli do Dračína pro pájku, ale pak zase odjeli se šoférem Keksíkem zpátky do Zelení. Všeználek se na ně začal vyptávat, a když mu je popsali a řekli, že oba měli kožené kazajky, okamžitě uhodl, že to byl Šroubek s Vroubkem.

Spisovatel Mudra, který tu byl i se svým samozvukopisem a pozorně poslouchal tenhle rozhovor, potvrdil, že se ti malíčci opravdu jmenovali Šroubek a Vroubek.

Všeználek měl velikou radost. Prohlásil, že se okamžitě vydá do Zelení, a prosil, aby mu ukázali cestu. Na to se Dračínští zasmušili a oznámili mu, že do Zelení se jít nedá, protože se tam usadil stohlavý drak, který požírá malenky, o malíčcích ani nemluvě.

“V životě jsem se nesetkal se stohlavým drakem!“ nedůvěřivě se usmál Všeználek.

“Co to povídáte!“ rozčilili se malíčci. „A kdopak snědl našeho Keksíka? Už je to hezkých pár dní, co vezl do Zelení Šroubka s Vroubkem, a ještě se nevrátil.“

“A kdo sežral Nejtka?“ ptali se druzí. „Jel do Zelení za Keksíkem a taky se ještě nevrátil. A jaký to byl panečku mechanik! Všechno uměl udělat.“

“A Cvočka, kdopak toho slupl?“ zeptali se třetí. „Ačkoli, žádná škoda, protože, abychom pravdu řekli, človíček to byl — darmo mluvit, stejně by ho bylo jednou něco sežralo.“

Všeználek se zamyslil a potom povídá: „Vědě není pranic známo o tom, že by byli nějací stohlaví draci. A tak tedy nejsou.“

Mudra namítl: „Jenže vědě není taky pranic známo o tom, že draci nejsou. A tak tedy mohou být. A o tomhle se vypravuje, a proto je.“

“O ježibabě se přece taky vypravuje,“ odpověděl Všeználek.

“Cože, a podle vás snad není ani ježibaba?“

“Samozřejmě že ne.“

“Nepovídejte nám tu pohádky!“

“Jaképak pohádky. Ježibaba je pohádka!“

Všeználek se pevně rozhodl, že se do Zelení vydá, a třebaže ho Dračínští přemlouvali, trval na svém. Nedalo se nic dělat.

Malíčci mu dali najíst, potom ho vyvedli na okraj města a ukázali mu cestu. Všichni byli přesvědčeni, že jde do jisté záhuby, a se slzami v očích se s ním loučili. Vtom se v dálce na cestě objevilo mračno prachu. Rychle se blížilo a zvětšovalo se. Človíčkové se rozprchli na všechny strany, poschovávali se v domech a poděšeně vykukovali z oken. Myslili si, že se už na ně žene stohlavý drak.

Jenom Všeználek se nepolekal a zůstal stát uprostřed cesty. Brzy však spatřili, že se k městu blíží jeden za druhým tři automobily a víří na cestě prach. V prvním autě leželo velké, krásně červené jablko, na druhém zralá hruška a ve třetím autě bylo naloženo aspoň pět švestek. Když se auta přiblížila k Všeználkovi, zastavila se a vystoupili z nich Keksík, Nejtek a Cvoček.

Jak to človíčkové uviděli, vyběhli z domů, začali je objímat a vyptávat se jich na draka, a když slyšeli, že žádný drak není a nebyl, moc se tomu divili.

“A kdepak jste tedy byli tak dlouho?“ ptali se.

“Pracovali jsme, sklízeli jsme ovoce,“ odpověděl Cvoček. Všichni se téhle odpovědi dali do smíchu.

“Ostatní možná, leč ty jsi dozajista lezl celý ten čas po plotech a rozbíjel jsi okna!“ řekl posměšně Mudra.

“A zrovna ne!“ odpověděl uraženě Cvoček. „Taky jsem pracoval. Já jsem se… jak se to říká… polepšil, tak.“

Nejtek a Keksík potvrdili, že se Cvoček doopravdy polepšil, že s ním byly malenky velmi spokojené a darovaly za to obyvatelům Dračína hromadu jablek, hrušek a švestek. Všichni malíčci měli radost, protože si na ovoce tuze potrpěli. Když se Keksík dověděl, že se Všeználek chystá do Zelení, nabídl mu, že ho tam doveze, a za chviličku odjeli.

Obyvatelé Dračína chodili vesele po ulicích. Byli rádi, že žádný drak není, že se Keksík a Nejtek vrátili, a hlavně že se Cvoček polepšil. Někteří sice tomu polepšení dvakrát nevěřili a podezřívavě Cvočka pozorovali: báli se totiž, aby nezačal znovu rozbíjet okna. Ale zanedlouho spatřili Cvočka u řeky. Seděl na břehu jen tak v trenýrkách a pral si šaty.

“Copak tě to, prosím tě, najednou popadlo, že si pereš šaty?“ ptali se ho.

“Ále, zítra jdu na ples,“ řekl jim Cvoček, „a tak se přece musím čistě obléknout a pěkně učesat.“

“Copak bude u malenek ples?“

“Bude. Keksík s Nejtkem taky půjdou. Taky je pozvaly.“

“Nepovídej, a snad nepozvaly i tebe?“ nedůvěřivě se ptali malíčci.

“Samo že pozvaly.“

No tohle! vrtěli hlavou malíčci. Jestli ho malenky pozvaly na ples, to se tedy nejspíš doopravdy polepšil. Kdo by to byl řekl!