Neználkovy příhody

Kapitola čtvrtá Jak Neználek skládal verše

Když se z Neználka nestal malíř, rozhodl se, že bude básníkem a že bude skládat básně. Měl jednoho známého básníka, bydlel v Pampeliškové ulici a jmenoval se správně Žejdlíček. Ale jak známo, všichni básníci mají rádi krásná jména, a proto když Žejdlíček začal psát básně, vybral si jiné jméno a říkal si Květík. Jednou k němu Neználek přišel a povídá:

“Poslyš, Květíku, nauč mě skládat básně. Chtěl bych být taky básníkem.“

“A máš vůbec nadání?“ zeptal se Květík.

“Samozřejmě že mám. A jaké!“ odpověděl Neználek.

“Musíme to vyzkoušet,“ řekl Květík. „Víš, co je to rým?“

“Rým? To nevím.“

“No přece když končí dvě slova stejně,“ vysvětloval Květík. „Například: žert-čert, láska-páska. Rozumíš?“

“Rozumím.“

“Tak řekni rým na slovo kytka.“

“Lopata,“ odpověděl Neználek.

“Prosím tě, jakýpak je to rým: kytka-lopata? To se přece nerýmuje!“

“Proč by ne? Obě slova končí stejně!“

“Jenomže to nestačí,“ řekl Květík. „Taky podobná si musejí být, aby to bylo pěkné a hezky to znělo. Poslouchej: kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka.“

“Už vím, už vím!“ vykřikl Neználek. „Kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka! To je něco! Chachacha!“

“Tak a teď si vymysli rým na slovo slunce,“ řekl Květík.

“Blunce,“ odpověděl Neználek.

“Blunce?“ podivil se Květík. „Copak je vůbec takové slovo?“

“A není?“

“Samozřejmě že ne.“

“Tak tedy žblunce.“

“A co je to, žblunce?“ divil se znovu Květík. „No přece když něco spadne do vody, tak to žblunce,“ vysvětloval Neználek.

“Hlouposti!“ řekl Květík. „Žádné takovéhle slovo není. Musíš hledat slova, která doopravdy jsou, a ne si je vymýšlet.“

“A když nemůžu to druhé slovo najít?“

“V tom případě nemáš k básnictví vlohy.“

“Tak si vymysli ty nějaký rým,“ povídá Neználek.

“Okamžíček,“ souhlasil Květík.

Zastavil se uprostřed pokoje, zkřížil ruce na prsou, naklonil hlavu a začal přemýšlet. Pak zdvihl hlavu vzhůru, koukal do stropu a přemýšlel dál. Potom se vzal za bradu, díval se na podlahu a zase přemýšlel. Když už to všechno zkusil, začal chodit po pokoji a tiše si brumlal:

“Slunce-vlunce, dlunce, mlunce, plunce, klunce…“

Dlouho si tak brumlal a najednou řekl: „Fuj! Co je tohle za slovo? Nejspíš nemá žádný rým.“

“Tak vidíš!“ zaradoval se Neználek. „Dáváš mi slova, co nemají rým, a ještě řekneš, že nemám vlohy!“

Neználek přišel domů a hned začal skládat verše. Celý den chodil po pokoji, koukal do stropu, díval se na podlahu, držel se za bradu a pořád si něco brumlal pod vousy. Konečně byly verše hotové a Neználek řekl:

“Poslouchejte, kamarádi, jaké jsem složil verše!“

“Podívejme, a o čempak?“ zajímali se všichni.

“O vás,“ přiznal se Neználek. „Nejdřív verše o Všeználkovi:

“Cože?“ začal křičet Všeználek. „Kdy že jsem vedl na procházku ovci?“

“Ale to jen tak v těch verších, kvůli rýmu,“ vysvětlil mu Neználek.

“Tak ty si myslíš, že o mně budeš skládat kvůli rýmu kdovíjaké nesmysly?“ rozzlobil se Všeználek.

“A proč ne,“ odpověděl Neználek. „Proč bych měl skládat pravdu? Pravda se skládat nemusí, ta je i tak.“

“Jen se ještě jednou opovaž, uvidíš!“ pohrozil mu Všeználek. „Tak říkej dál, co jsi složil o ostatních!“

“Teď poslouchejte o Čiperkovi!“ řekl Neználek.

“Kamarádi!“ volal Čiperka. „Co to o mně složil? Žádnou horkou žehličku jsem přece nespolkl!“

“Nekřič,“ řekl mu Neználek, „to jsem přece řekl jen tak kvůli rýmu, že jsi spolkl horkou cihličku.“

“Jenže já žádnou cihličku nespolkl! Ani horkou, ani studenou!“ křičel Čiperka. „Však taky neříkám, že studenou, tak proč se rozčiluješ?“ povídá mu Neználek. „A teď si poslechněte verše o Jaktíkovi:

Jaktík šel ke své židli, podíval se a povídá: „Nesmysl! Žádná buchta tam není.“

“Ty zkrátka vůbec nerozumíš básnictví,“ řekl mu Neználek. „To se přece říká jen tak kvůli rýmu, že leží, ale ve skutečnosti samozřejmě neleží. Ještě jsem složil něco o Pilulkinovi.“

“Kamarádi!“ volal doktor Pilulkin. „Copak se necháme takhle ostouzet? Copak budem klidně poslouchat, jak tu o nás lže?“

“Dost!“ křičeli všichni. „Nechceme už slyšet ani slovo! To nejsou verše, to jsou urážky!“

Jenom Všeználek, Čiperka a Jaktík volali: „Jen ať přednáší! Když přednášel o nás, ať přednáší taky o druhých!“

“Nech toho! Nechceme!“ křičeli ostatní.

“Tak dobře, když nechcete vy, půjdu to povědět sousedům,“ řekl Neználek.

“Cože?“ vykřikli človíčkové. „Ještě k sousedům nám půjdeš dělat ostudu? Jen se opovaž! To už radši nechoď domů!“

“No dobrá, kamarádi, tak já nikam nepůjdu,“ souhlasil Neználek. „Jenom se už na mne nezlobte.“

A tak se Neználek rozhodl, že už nikdy nebude psát verše.