Terry Pratchett Soudné sestry

(Vystupují tři čarodějnice, také králové, dýky, královské koruny, bouře, trpaslíci, kočky, duchové, zjevení, opice, bandité, démoni, pralesy, dědicové, šašci, kati, skřeti, divadelní technika, všeobecné odpuštění a přemnozí jiní efektové.)


Vítr skučel. Blesk bil do země jako šílený vrah. Nad pahorky bičovanými větrem se s temným duněním převaloval hrom.

Noc byla temná jako útroby černé kočky. Člověk by byl ochoten uvěřit, že v takové noci pohybují bohové lidmi, jako by byli pouhými figurkami na šachovnici osudu. A uprostřed té strašlivé bouře plál na vřesovišti, v nitru hustých hlodášových křovin oheň, jehož plameny se v dešti leskly jako šílenství v oku lasičky. Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kole zaskřípal tajemný hlas: „Kdy my tři se zas sejdem v vichřici, v hromobití a plískanici?“[1]

Zavládlo ticho.

Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: „No, mně by se to docela hodilo příští úterý.“


Nezměrnými hloubkami vesmíru pluje kosmická želva, Velká A’Tuin, která na svých zádech nese čtyři gigantické slony a ti vlastními rameny podpírají celou hmotu Zeměplochy. V komplikovaných oběžných drahách kolem nich obíhají maličké slunce a maličký měsíc, a tak vytvářejí noc, den a roční období. Nikde jinde ve vesmíru pravděpodobně neexistuje podobný systém, kde by musel slon uhýbat nohou, aby mohlo slunce proletět.

Proč to tak je, nikdo neví. Možná že už Stvořitele okolního vesmíru nudilo to věčné vymýšlení nelogických sklonů planetárních os, albeda a rotačních rychlostí a že se rozhodl, že si udělá něco jen tak, pro vlastní potěšení.

Člověk by pravděpodobně příliš neriskoval, kdyby se vsadil, že bohové podobné planety, jako je Zeměplocha, nehrají šachy, naopak, byl by vyhrál. Ve skutečnosti nehrají šachy žádní bohové. Nemají na to dost představivosti. Bohové dávají přednost jednodušším a svižnějším zábavám, kde nezískáte život věčný, ale vypaříte se přímo do Zapomnění. Z toho jasně vyplývá, že nejoblíbenější hra bohů je „Člověče, nezlob se“, kde se sice vyhazuje, ale už se nedá znovu nasadit.

Zeměplocha drží pohromadě jen díky magii — magii stvořené otáčením toho podivného světa, magii spřádané jako hedvábí ze základní matérie bytí, kterého má být použito k vyspravení občas poškozené skutečnosti.

Velké množství jí končí nahoře v horách Beraní hlavy, které se táhnou od věčně zmrzlých krajin kolem Středu, přes Rozvleklý archipel až do teplých moří, jejichž vody padají a navěky budou padat přes Okraj do vesmíru.

Syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku a uzemňuje se v horách. Jsou to také hory Beraní hlavy, které dodávají světu většinu jeho mágů a čarodějek. V horách Beraní hlavy se hýbe listí i tehdy, když je úplné bezvětří. Kameny tam večer chodí na procházku.

Jsou chvíle, kdy se zdá, že ožila sama zem…


A někdy i samo nebe.

Bouře do toho vkládala skutečně všechno. Byla to její životní příležitost. Strávila roky na nebi nad provinciemi a dělala húlavy všeho druhu, sbírala zkušenosti, navazovala známosti, občas se vrhla na nic netušícího pasáka nebo vyvrátila nějaký ten menší doubek. Teď objevila malou skulinu v počasí, uvědomila si, že udeřila její hodina, a bouře začala rychle růst a sílit v naději, že si jí všimne některá z velkých klimatických poruch.

Byla to opravdu skvělá bouře. Dokázal se do své role cele promítnout, vložit do ní skutečnou vášeň, na tom se shodli všichni kritikové, a kdyby dokázala lépe kontrolovat hrom, bylo by se o ní mluvilo ještě celá dlouhá léta.

Lesy řvaly v nadšeném obdivu a plnily se mlhou a poletujícím listím.

Jak už bylo řečeno, v noci, jako je tato, nehrají bohové šachy, hrají hry s osudy smrtelníků a s trůny králů. Je důležité si ovšem navíc pamatovat, že vždycky švindlují od začátku až do konce…

Po nerovné lesní cestě uháněl kočár, kola narážela do kamenů a vystouplých kořenů a jeho tělo se nebezpečně kývalo a naklánělo. Kočí nešetřil ranami a třaskavé rány biče vytvářely podivný kontrast k dunivým úderům hromu, které se valily nebem.

Cestou za kočárem, ale jen malý kousek za ním, se hnali tři jezdci zahalení v kápích, kteří se mu pomalu přibližovali.

Noci, jako je tato, jsou stvořeny k páchání zlých skutků. Občas i dobrých. Ale staticky vzato především zlých.

Za nocí, jako je tahle, se vydávají na cesty i čarodějnice.

Je třeba upřesnit, že ne na cesty, jaké by si mohl běžný čtenář představit. Žádné zahraničí, žádná cizina. Tak především nemají rády cizí kuchyni ‚a čert věř vodě, že ano?‘ a cizí šamané pokaždé nějakým způsobem očarují opalovací lehátka. Ale potrhanými mraky prorážel úplněk a proudící vzduch byl plný tajemného šepotu a magického chvění.

A na pasece ukryté v hloubi lesů vedly čarodějky následující rozhovor:

„Já musím v úterý hlídat malý,“ řekla ta bez klobouku, jejíž bílé vlasy byly srolovány do drdůlku tak pevného, že by jí mohl posloužit místo helmy. „Jasonovo nejmladší. Mohla bych v pátek. Pospěš si s tím čajem, milunko. Jsem celá vyprahlá!“

Nejmladší z celého tria si povzdechla a nalila z kotle několik sběraček vařící vody do čajové konvice.

Třetí čarodějka ji přátelsky popleskala po ruce.

„Bylo to opravdu moc dobré,“ prohlásila. „jen si musíš dát trochu víc záležet na tom ječení. Nemám pravdu, Stařenko Oggová?“

„Jo, jo, to je moc užitečná věc, tenhlecten jekot, řekla bych,“ pospíšila si Stařenka Oggová. „A jak vidím, naučila tě Dobračka Sejkonopná, budižjízemělehká, skvěle šilhat a vrhat kradmé pohledy.“

„Šilhá dokonale,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

Nejmladší čarodějka, která se jmenovala Magráta Česneková, se viditelně uvolnila. Bábi Zlopočasná v ní vzbuzovala zbožný strach. Téměř ve celých horách Beraní hlavy bylo známo, že pí Zlopočasná se hned tak s něčím nespokojí. Když ona řekla, že to šilhání bylo dokonalé, pak si musela Magráta nahlížet přinejmenším do nosních dírek.

Oproti mágům, kteří nemají nic raději než složitou organizační hierarchii, čarodějky nijak zvlášť nestojí o systemizované zařazení do nějaké hodnostní struktury. Je na každé čarodějce, zda chce přijmout do učení nějakou dívku, která by, až čarodějka zemře, převzala její oblast působnosti. Čarodějky nejsou od přírody družné, alespoň ne mezi sebou, a v žádném případě už nemají žádné náčelnice.

Bábi Zlopočasná byla ze všech těch neexistujících náčelnic ta nejuznávanější.

Magráta zalévala čaj a ruce s jí mírně třásly. Všechno zatím bylo dobré, lepší, než čekala, ale stejně to bylo strašlivé nervové vypětí, začínat jako vesnická čarodějka mezi Bábi Zlopočasnou a Stařenkou Oggovou na druhé straně. Byl to její nápad uspořádat takové malé táčky. K jejímu vlastnímu překvapení ty dvě ostatní souhlasily, přesněji řečeno nebyly příliš proti.

„V lese?“ zeptala se Stařenka Oggová. „Nebylo by lepší ten tác sníst hezky doma v teple?“

„Ona myslí sabat, Gyto,“ vysvětlovala Bábi Zlopočasná. „Vzpomeň si, jako za starých časů. Setkání.“

„Myslíš, jak jsme vždycky vyhazovaly nohama?“ obrátila se k ní Stařenka a v hlase jí zaznělo něco jako naděje.

„Ne, žádné bláznivé tancování,“ varovala ji hned Bábi. „Myslím si, že tancování není nic pro nás. Ani různé ty odrhovačky, které jsme prozpěvovaly, žádné rozčilování a žádné ty hlouposti s kouzelnými mastmi a létáním za úplňku.“

„Myslím, že by nám všem prospělo vyrazit si trochu do přírody,“ zabroukala Stařenka se šťastným výrazem.

Magráta byla zklamaná tím, že se nebude tančit, a byla docela ráda, že nenavrhla ještě ty další dvě tři věci, co měla na mysli. Chvilku se přehrabovala v balíčku, který přinesla s sebou. Byl to vlastně její první sabat a ona chtěla, by všechno bylo, jak má být.

„Měly byste chuť na koláček k čaji?“

Bábi si na ten svůj velmi pečlivě prohlédla a teprve pak se do něj zakousla. Magráta koláčky vyzdobila vzorem netopýrů, kterým dokonce udělala oči z hrozinek.


Kočár skřípěl mezi stromy na kraji pralesa, narazil na kámen, chvilku jel po dvou kolech, proti všem zákonů přitažlivosti a rovnováhy se znovu narovnal a duněl mokrou temnotou dál. Bylo vidět, že zpomalil. Cesta vedla do svahu a zvířata do kopce táhla mnohem pomaleji.

Kočí, který stál na kozlíku, podobný kočímu závodního nebo válečného vozu, si odhrnul vlasy z očí a pokoušel se pohledem proniknout neproniknutelnou temnotu. Tady, v drsném klínu hor Beraní hlavy nikdo nežil, a přece se mu zdálo, že v dálce před sebou vidí světélko. Stačil ještě kousek cesty a byl si jistý. Při všem milosrdenství, v lese před ním hořel oheň!

Do střechy kočáru těsně za jeho hlavou se zarazil šíp.


Zatím král Verence, vládce království Lancre, udělal velký objev.

Jako většina lidí — tedy alespoň většina lidí, kterým ještě nebylo šedesát — si ani Verence nezatěžoval hlavu zbytečnými úvahami, co se s člověkem stane, když zemře. Když na něj přišly podobné úvahy, tak si jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva v duchu pomyslel, že se to nakonec jistě nějak vyvrbí samo.

A — stejně jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva — byl najednou mrtev.

Přesněji řečeno ležel na úpatí jednoho ze schodišť, kterých bylo v jeho hradu Lancre bezpočet, a ze zad mu trčela dýka.

Posadil se a velmi ho udivilo, že zatímco si jedno jeho já myslelo, že si sedlo, a taky to udělalo jeho druhé já v podobě těla zůstalo ležet na zemi.

Náhodou to bylo velmi pěkné tělo, pomyslel si, když si ho teď poprvé v životě prohlížel zvenčí. Vždycky k němu byl svým způsobem připoután, připustil si v duchu, i když v tomhle okamžiku už to tak zdaleka nevypadalo.

Bylo velké a svalnaté. Taky na ně celý život dbal. Povolil mu knírek a dlouhé vlnité lokny. Dopřál mu spoustu procházek, jízdy na koni a zábav pod širým nebem a taky pěkné množství tmavého masa. A teď, když mu mohlo být užitečné, ho jeho vlastní tělo nechalo padnout. Nebo vypadnout.

A co víc, ještě se musel vyrovnat s tou vysokou hubenou postavou, která stála hned vedle něj. Byla zahalena do širokého černého pláště s kápí, která jí kryla prakticky celou tvář. Ruka, která vyčnívala ze záhybů pláště a svírala obrovskou kosu, byla jen kost bez kůže.

Když je jeden mrtev, jsou věci, které pozná okamžitě, ač je nikdy předtím neviděl.

UCTIVOST.

Verence se narovnal do celé své výše, nebo přesněji řečeno do toho, co by bylo bývalo jeho celou výší, kdyby ta jeho část, na niž se to vztahovalo, pomalu netuhla na zemi v očekávání budoucnosti, která se dala popsat dvěma slovy. Neperspektivně chladná.

„Já jsem král, pokud ti to nevadí,“ prohlásil.

BYL JSTE, VAŠE VELIČENSTVO.

„Cože?“ vyštěkl Verence.

ŘEKL JSEM, ŽE JSTE BYL. TO JE MINULÝ ČAS. ALE NA TO SI BRZO ZVYKNETE.

Vysoká postava poklepala kostěným prstem na držadlo kosy. Zdálo se, že ji něco rozčiluje.

Když už je o tom řeč, pomyslel si Verence, to mě taky. Ale i silnou vrstvou sebevědomé hlouposti, mnohokrát hraničící s naivní odvahou vlastní určitému druhu pomazaných hlav, k němu za současné situace pomalu pronikalo určité poznání. Docházelo mu, že ať je to království, ve kterém se ocitl, kdekoliv, on tam králem nebude.

„Ty jsi Smrť, člověče?“ zkusil hádat.

MÁM MNOHO JMEN.

„A které z nich užíváš právě teď?“ prohlásil Verence a v jeho hlase se objevil slabý náznak uctivosti. Všude kolem se hemžili lidé, přesněji řečeno několik z nich se hemžilo přímo králem a Smrtěm, procházeli jimi jako duchové.

„Aha, takže to byl Felmet,“ prohlásil najednou král s mírným zájmem a upřel pohled na postavu, která s obscénní radostí přihlížela celé scéně z vrcholku schodiště. „Otec mi vždycky říkal, abych si ho nikdy nepouštěl za záda. Proč necítím vztek?“

ŽLÁZY, odpověděl Smrť krátce. ADRENALIN A TAK. A TAKY EMOCE. UŽ JE NEMÁTE. JEDINÉ, CO VÁM TEĎ ZBÝVÁ, JE MYŠLENÍ.

Zdálo se, že vysoká postava došla k jakémusi rozhodnutí.

TOHLE JE VELMI NEZVYKLÉ, pokračoval Smrť očividně pro sebe. ALE KDO JSEM JÁ, ABYCH SE TO POKOUŠEL ZMĚNIT?

„Jasně, kdo?“

COŽE?

„Řekl jsem ‚jasně, kdo?‘ “

SKLAPNI.

Smrť stál s lebkou nakloněnou k jedné straně, jako by naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu. Kápě se mu svezla z hlavy a bývalý král viděl, že až na jedinou výjimku připomíná navoskovanou a vyleštěnou lebku. V temných očních důlcích mu blýskaly modré plamínky. Verence to nijak nepoděsilo. Nejen proto, že všechny ty věcičky, kterými se normálně bojíte, ležely v jeho případě několik metrů od něj, ale také proto, že se v životě ničeho nebál a nehodlal s tím na stará kolena začínat. Bylo to způsobeno jednak tím, že neměl žádnou představivost, a pak tím, že král patřil k lidem přesně zaostřeným v čase.

To totiž většina lidí není. Velká část lidí žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází jejich tělo — buď se o chloupek předbíhají do budoucnosti, nebo se maličko zdržují v minulosti. Obvykle se tak úpěnlivě zabývají myšlenkami na to, co se stane, že to, co se děje teď, zjistí, až když na to vzpomínají. Většina lidí je bohužel taková. Bojí se proto, že dokážou podvědomě vytušit nebo předpovědět, co se stane v nejbližší budoucnosti. A bác ho, už se jim to děje!

Jenže Verence vždycky žil jen v současnosti a pro ni. Až dosud, samozřejmě.

Smrť si povzdechl.

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TOBĚ NIKDO NIC NEŘEKL, CO?

„Prosím?“

ŽÁDNÉ PŘEDTUCHY? PŘEDPOVĚDI? ŠÍLENÝ STARÝ VĚŠTEC, KTERÝ NA TEBE VYKŘIKOVAL NEPOCHOPITELNÉ VĚCI NA ULICI?

„O čem? Že umřu?“

NE, ZŘEJMĚ NE. TO BYCH TOHO CHTĚL ASI OPRAVDU PŘÍLIŠ MNOHO, prohlásil Smrť kysele. ZASE TO VŠECHNO HODILI NA MĚ.

„Kdo, že to?“ zajímal se nic nechápající Verence.

PŘEDURČENÍ. OSUD. A VŠICHNI TI OSTATNÍ. Smrť položil králi ruku na rameno. VÍŠ, OBÁVÁM SE, ŽE SE Z TEBE MÁ STÁT DUCH.

„Cože?“ Král se podíval na své nové… tělo, které mu připadalo dostatečně hmotné. Pak jím někdo prošel.

NENECH SE TÍM ZNERVÓZNIT.

Verence pozoroval vlastní tuhnoucí mrtvolu, kterou několik sloužících odnášelo ze sálu.

„Pokusím se.“

CHLAPÍK.

„Nemyslím si ale, že bych měl nějaký zvláštní zájem o celou tu šaškárnu s bílými prostěradly a chřestícími řetězy,“ pokračoval král. „Budu při tom muset chodit sem a tam a sténat a kvílet?“

Smrť pokrčil rameny. CHTĚL BYS?

„Nechtěl.“

TAK BYCH SI S TÍM NA TVÉM MÍSTĚ NELÁMAL HLAVU. Smrť vytáhl z bezedných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a zblízka se na ně zahleděl.

TEĎ UŽ ALE VÁŽNĚ MUSÍM JÍT, prohlásil. Obrátil sena podpatku, přehodil si kosu přes rameno a vyšel zdí ze sálu.

„Hej, povídám! Počkej, ty tam!“ vykřikl Verence a rozběhl se za ním.

Smrť se ani neohlédl. Verence ho následoval zdí; bylo to jako projít mlhou.

„A to je všechno?“ naléhal. „Zajímalo by mě, jak dlouho budu tím duchem? A proč jsem se jím stal? Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ Zůstal stát a velitelsky pozvedl napůl průsvitný prst. „Stůj, já ti to přikazuju!“

Smrť zachmuřeně zavrtěl hlavou a prošel další stěnou. Král pospíchal za ním a snažil se poklusávat tak důstojně, jak mu to spěch dovoloval. Zastihl Smrtě, který právě upravoval postroj velkému bílému koni stojícímu na hradbách. Kůň měl u čenichu připnutý pytel se senem.

„Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ opakoval král tváří v tvář skutečnosti.

Smrť se k němu obrátil.

MŮŽU, prohlásil. JSI NEMRTVÝ, VÍŠ, DUCHOVÉ OBÝVAJÍ SVĚT MEZI SVĚTEM MRTVÝCH A ŽIVÝCH A ZA TEN JÁ NEZODPOVÍDÁM. Pak poklepal krále po rameni. NEMĚJ STARCH, NENÍ TO NAVĚKY.

„Výborně!“

JEN TI TO JAKO VĚČNOST MŮŽE PŘIPADAT.

„Jak dlouho to bude opravdu trvat?“

NEŽ SE NAPLNÍ TVÉ POSLÁNÍ, ŘEKL BYCH.

„A jak pozná, že se mé poslání naplnilo?“

TO NEVÍM, LITUJI.

„Jak to tedy zjistím?“

POKUD TOMU DOBŘE ROZUMÍM, TAK SE TYHLE VĚCI V PRAVÝ ČAS VYJASNÍ SAMY OD SEBE, řekl Smrť a vyhoupl se do sedla.

„A do té doby tady musím strašit.“ Král Verence se rozhlédl po pochmurném cimbuří. „A sám, předpokládám. A to mě nikdo neuvidí?“

JEN TI, KTEŘÍ K TOMU MAJÍ PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY. BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ. A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ KOČKY.

„Nenávidím kočky.“

Smrťova tvář ještě o něco víc ztuhla, pokud to bylo vůbec možné. Modré jiskřičky v prázdných důlcích na okamžik zaplály rudě.

AHA. Hlas naznačoval, že Smrť se považuje pro lidi, kteří nenávidí kočky, za příliš dobrého. MÁŠ RÁD VELKÉ SILNÉ PSY, ŽE?

„Abych řekl pravdu, tak ano.“ Král se zachmuřeně rozhlížel po východním obzoru, který začínal blednout. Jeho psi. Jeho psi mu budou opravdu chybět. A jak se zdá, byl by dnešek skvělý dne na lov.

Napadlo ho, jestli duchové také pořádají hony. Byl si skoro jistý, že ne. Ale oni asi také ani nepijí, ani nejedí a tohle pomyšlení bylo velmi smutné. Miloval hlučné a veselé bankety, vylemtal[2] mnoho pint skvělého piva. A když na to přijde ještě víc toho špatného. Obvykle poznal ten rozdíl až ráno.

Kopl otráveně do kamene a zachmuřeně si všiml, že mu jím projela noha. Takže žádné pití, žádný lov, žádné hýření, žádné oslavy, žádné sokolničení… Rychle mu začínalo docházet, že potěšení těla bez těla lze provozovat velmi těžko. Najedou se mu zdálo, že život nestojí za to, aby ho žil. A to, že vlastně už nežije, ho v té chvíli nijak neobveselilo.

NĚKTEŘÍ LIDÉ JSOU RÁDI DUCHY, prohlásil Smrť.

„Hmm?“ zabručel Verence zachmuřeně.

MYSLÍM, ŽE TO ZASE NENÍ TAK STRAŠNĚ BOLESTIVÉ. TAK NAPŘÍKLAD MOHOU POZOROVAT, JAK SI VEDOU JEJICH POTOMCI. PARDON? DĚJE SE NĚCO?

Ale Verence mezitím zmizel ve zdi.

NO, MĚ SI NEVŠÍMEJ, prohlásil Smrť rozmrzele. Rozhlédl se kolem sebe tím pohledem, kterým dokázal nahlédnout do času, prostoru i lidských duší, a všiml si obrovského sesuvu půdy ve vzdáleném Klači, hurikánu v Jakazačistanu a chorobné nákazy v Hergenu.

PRÁCE, SAMÁ PRÁCE, zabručel a pobídl koně vzhůru k nebi.

Verence pádil stěnami vlastního paláce. Nohama se sotva dotýkal země — abychom řekli pravdu, dláždění už bylo tak vyšlapané, že se místy nedotýkal země vůbec.

Jako král byl zvyklý chovat se ke sloužícím, jako by neexistovali, a probíhat jejich těly v podobě ducha bylo skoro totéž. Jediný rozdíl byl v tom, že mu neustupovali stranou.

Verence doběhl k dětskému pokoji, uviděl vylomené dveře, rozházená prostěradla…

Zaslechl dunění kopyt. Když dorazil k oknu, zahlédl vlastní koně, kteří plným tryskem vybíhali z nádvoří a za sebou táhli malý kočár pro dva. Několik minut po něm vyrazili z brány tři jezdci. Zvuk podkov se chvíli chvěl nad dlážděním z kočičích hlav a pak utichl.

Král udeřil do okenního parapetu a pěst mu zajela několik centimetrů do kamene.

Pak prošel stěnou ven, a aniž si všímal pádu z výše skoro deseti metrů, a půl letem, napůl během se pustil přes nádvoří ke stájím.

Trvalo mu celých dvacet vteřin, než se přesvědčil, že k tomu velkému počtu věcí, které duchové nedokáží, patří i to, že nejsou schopni jízdy na koni. Podařilo se mu dostat se do sedla, nebo přesněji řečeno obkročit sedlo ve vzduchu těsně nad ním, ale když kůň nakonec vyrazil, k smrti vyděšený tajemnými věcmi, které se mu odehrávaly těsně za ušima, zůstal Verence sedět obkročmo na necelých dvou metrech čerstvého povětří.

Pokusil se běžet, ale dostal se jen k bráně a pak vzduch kolem něj zhoustl do konzistence roztopeného dehtu.

„To nejde,“ ozval se najednou vedle něj starý a smutný hlas. „Musíš zůstat tam, kde jsi byl zabit. Tak už to ve strašení chodí. Dej na mě. Já to vím líp než kdo jiný.“


Bábi Zlopočasné se ruka, kterou nesla k ústům druhý koláček, zastavila na půli cesty.

„Něco se blíží,“ prohlásila.

„Poznáte to podle toho, že vás svrbí palce?“ zeptala se dychtivě Magráta. Magráta znala větší část magie z knih.

„Ne, podle toho, že mi hučí v uších,“ odpověděla Bábi. Podívala se na Stařenku Oggovou a pozvedla významně obočí. Stará Dobračka Sejkonopná byla svým způsobem skvělá čarodějka, ale zbytečně moc romantická. Příliš mnoho květin, fantastických nápadů, tajemných efektů a tak dál.

Blesky, které tu a tam vzplály, osvětlovaly močály táhnoucí sek okraji pralesa, ale velmi nezřetelně. Déšť, dopadající na zem vyhřátou přes den letním sluncem, se změnil v mlhu, jejíž cáry pomalu plnily les.


„Jsou to kopyta?“ podivila se Stařenka Oggová. „V téhle noční době by se sem nikdo neodvážil.“

Magráta se ustrašeně rozhlížela kolem. Na blatech se tu a tam črtaly obrovské menhiry, jejichž původ už dávno nenávratně zmizel v propadlišti času. Říkalo se o nich, že vedou velmi pestrý a tajemný soukromý život. Při tom pomyšlení se Magráta otřásla.

„Je tady snad něco, čeho by se měl člověk bát?“ vypravila ze sebe nakonec stísněným hlasem.

„My,“ odtušila jí klidně Bábi Zlopočasná a zatvářila se lišácky.

Zvuk podkov se přiblížil a zpomalil. Pak se v nízkém borovém porostu objevil menší kočár, jehož koně se tak tak drželi na nohou. Kočí seskočil z kozlíku, rozeběhl se k přihlížející trojici.

Byl asi v půli mokré mýtiny, když se zastavil a upřel na Bábi Zlopočasnou pohled plný hrůzy.

„To je v pořádku,“ zašeptala a šepot zazněl hlukem bouře stejně čistě jako zvuk zvonu.

Postoupila několik kroků kupředu a další blesk jí umožnil pohlédnout muži přímo do očí. Byly zaostřeny tím zvláštním způsobem, ze kterého poznal každý, kdo Ví, že ten člověk už se dívá do jiného světa.

Posledním nejistým pohybem vložil uzlíček do bábiných rukou a pomalu přepadl kupředu. Ležel na zemi a ze zad mu trčela střela z kuše.

V okruhu světla z ohně se objevily tři postavy. Bábi se setkala s pohledem dalšího páru očí, které byly mrazivé jako úbočí ledového pekla.

Jejich vlastník právě odhodil stranou samostříl. Ladným pohybem vytáhl meč a při tom se mu pod širokým pláštěm zablýskla kroužková zbroj.

Nesnažil se nic předstírat… oči, které se nespouštěly z Bábiny tváře, nepatřily někomu, kdo by chtěl věci zdobit. Patřily muži, který přesně věděl, k čemu slouží meč. Natáhl ruku.

„Tak. Teď mi to dejte,“ prohlásil.

Bábi rozhrnula přikrývku, do které byl uzlíček zabalen, a podívala se na malou tvářičku pokrčenou spánkem.

Zvedla hlavu.

„Ne,“ prohlásila už ze zásady.

Voják sklouzl pohledem z její tváře k Magrátě a Stařence Oggové, které stály stejně nehybně jako menhiry na blatech.

„Vy jste čarodějnice?“ spíš prohlásil než se zeptal. Bábi přikývla. Z nebe sjel blesk a křoví nějakých třicet metrů od nich vzplálo jako pochodeň. Dva vojáci, kteří stáli za svým vůdcem, něco zamumlali, ale on se usmál a pozvedl ruku v železné rukavici.

„Že by kůže čarodějnice dokázala vzdorovat nabroušené oceli?“ ušklíbl se.

„Pokud já vím, tak ne,“ odpověděla klidně Bábi. „Máš skvělou příležitost to zkusit.“

Jeden z vojáků postoupil kupředu a opatrně se dotkl vůdcovy paže.

„Pane, odpusťte, ale když dovolíte, to není právě nejlepší nápad —“

„Mlč.“

„Ale to přináší strašlivou smůlu, když se —“

„Mám ti to opakovat znovu?“

„Sire,“ pokusil se zaprosit voják. Jeho pohled se na okamžik střetl s Bábinýma očima a odrazila se mu v něm beznadějná hrůza.

Vůdce se znovu ušklíbl na Bábi, která se ani nepohnula.

„Ty vaše venkovské čáry jsou dobré právě jen pro hlupáky, matko noci. Já sám tě mohu srazit k zemi na místě, kde stojíš.“

„Pak udeř, člověče,“ odpověděla Bábi Zlopočasná a ohlédla se přes rameno. „Jestliže ti to dovolí srdce, udeř tak silně, jak se odvážíš!“

Ozbrojenec pozvedl meč. Opět se zaklikatil blesk, rozdrtil kámen o dva metry dál a vzduch se naplnil kouřem a pachem spáleného křemene.

„Vedle,“ utrousil jízlivě a Bábi viděla, že se mu napjaly všechny svaly, jak se připravoval udeřit těžkým mečem.

Pak se mu na tváři objevil výraz nesmírného úžasu. Naklonil hlavu k jedné straně a pootevřel ústa, jako by se chystal vyrovnat s nějakým novým nápadem. Meč mu vypadl z ruky a zabodl se do rašeliny. Hlasitě vydechl, předklonil se a pomalu, neuvěřitelně pomalu se složil na zem, k nohám Bábi Zlopočasné.

Mírně do něj strčila nohou. „Tak to vypadá, že sis neuvědomil, co mám za lubem,“ zašeptala. „Já ti dám matku noci!“

Voják, který se předtím svého vůdce pokoušel zadržet zíral s hrůzou na krvavou dýku ve své ruce a pomalu ustupoval.

„Já…, já…, já… to opravdu nechtěl. Neměl to udělat. Nebylo — nebylo to správné,“ vypravil ze sebe pracně.

„Ty jsi místní, mladý muži?“ zeptala se ho Bábi.

Padl na kolena. „Divoký vlk, k vašim službám, paní,“ odpověděl. Vrhl rychlý pohled k mrtvému kapitánovi. „Teď mě určitě zabijou!“ zakvílel.

„Udělal jsi jen to, co jsi považoval za správné,“ utěšovala ho Bábi.

„Kvůli něčemu takovému jsem do armády nevstupoval. Nemyslel jsem si, že se budu potulovat po kraji a zabíjet lidi.“

„Tak to máš svatou pravdu, synu. Kdybych byla já na tvém místě, stala bych se námořníkem,“ přikývla zamyšleně Bábi. „To je ono, kariéra na moři! A začala bych hned. Dej se na útěk. Uprchni na moře, kde po tobě nezůstanou žádné stopy. Prožiješ dlouhý a úspěšný život, to ti slibuju.“

Zvedl se ze země, vrhl na ni pohled, který byl směsicí vděčnosti a obdivu, a zmizel v mlze.

„Tak a teď doufám, že nám konečně někdo vysvětlí, o co tady jde,“ obrátila se Bábi k třetímu muži. Přesněji řečeno k místu, kde měl třetí muž stát.

Zaslechla už jen vzdálené dunění kopyt na rašelině a pak ticho.

To už se k ní přibelhala Stařenka Oggová.

„Mohla bych ho chytit, co říkáš?“ navrhla. „Mám?“

Bábi zavrtěla hlavou. Sedla si na velký kámen a prohlížela si dítě, které měla v náručí. Byl to chlapec, necelé dva roky starý a pod peřinkou úplně nahý. Pomalu ho kolébala a zírala do prázdna.

Stařenka Oggová si zatím prohlédla oba mrtvé s výrazem někoho, pro koho jsou prohlídky mrtvol denním chlebem.

„Co když to byli lupiči?“ ozvala se Magráta roztřeseným hlasem.

Stařenka zavrtěla hlavou.

„Zvláštní věc,“ prohlásila po chvilce. „Oba mají stejný erb. Dva medvědi ve stříbrně a zlatě půleném štítě. Ví některá z vás, co to znamená?“

„To je znak krále Verence,“ přikývla Magráta.

„Co je to za chlapa?“ zeptala se Bábi Zlopočasná.

„On je v téhle zemi vládcem,“ vysvětlovala jí Magráta.

„Jo ták, ty myslíš toho krále,“ zavrtěla hlavou Bábi, jako kdyby ta skutečnost vlastně ani nestála za zmínku.

„Vojáci, kteří bojují mezi sebou. To nedává smysl,“ zabručela Stařenka Oggová. „Magráto, mrkni do toho kočáru.“

Nejmladší čarodějka vstrčila otevřenými dvířky hlavu dovnitř a vrátila se s pytlem. Obrátila ho vzhůru nohama a něco se slabým zaduněním vypadlo na trávu.

Bouře se mezitím přesunula na druhou stranu hor a bledý měsíc vrhal na mokrá blata slabou záři. Stejnou záři vrhal kupodivu i na to, co se lesklo v trávě a vypadalo jako neobyčejně důležitá koruna.

„Je to koruna,“ ozvala se Magráta. „Nahoře má kolem dokola takové ty špičaté ozdoby.“

„No nazdar!“ prohlásila nevrlým tónem Bábi.

Dítě zavrnělo ze spaní. Bábi Zlopočasná jen velmi nerada nahlížela do budoucnosti, ale teď měla dojem, že budoucnost pohlíží na ni.

A její výraz se jí ani za mák nelíbil.


Král Verence se díval na minulost a jeho dojem byl naprosto stejný.

„Ty mě vidíš?“ zeptal se.

„Jistě. Naprosto jasně,“ přikývl nově příchozí.

Verence nakrčil obočí. Zdálo se, že být duchem vyžaduje mnohem větší duševní vypětí než být naživu. V minulých čtyřiceti letech v životě vystačil s tím, když myslel jednou dvakrát denně, a teď to musel dělat neustále.

„Aha,“ řekl nakonec, „ty jsi taky duch.“

„Přesná úvaha.“

„To ta hlava, co si neseš pod paží,“ řekl Verence, pyšný sám na sebe. „Ta mě přivedla na správnou myšlenku.“

„Vadí ti? Jestli ano, klidně si ji nasadím,“ navrhoval starý duch přátelsky. Natáhl volnou ruku. „jsem rád, že tě poznávám. Champohár, král Lancre.“

„Verence, totéž.“ Verence se zadíval do tváře starého krále a dodal: „Víš, nějak si nevzpomínám, že bych tvou tvář zahlédl v obrazové galerii velké síně.“

„Tu založili až po mé smrti,“ vysvětlil Champohár téměř pohrdlivě.

„A jak jsi tady vlastně dlouho?“

Champohár zvedl ruku a přemítavě se poškrabal na nose. „Asi tisíc let,“ řekl nakonec a v hlase se mu skvěla pýcha. „Když počítám i těch pár let, co jsem tady žil jako člověk.“

„Tisíc let!“

„Já tohle místo založil. Právě jsme dokončili vnitřní výzdobu, když mi jeden nevděčný synovec usekl ve spánku hlavu. Nemusím ti povídat, jak mě to namíchlo!“

„Ale… tisíc let…“ opakoval Verence roztřeseným hlasem.

Champohár ho vzal za ruku. „Není to tak hrozné,“ uklidňoval ho a vedl neodporujícího krále přes nádvoří. „Mnoha způsoby je to lepší než být naživu.“

„Tak to musí být pěkně pitomé způsoby!“ vykřikl Verence. „Mně se líbilo být naživu!“

Champohár se na něj přátelsky ušklíbl. „Na to si zvykneš,“ ujistil ho.

„Já si na to nechci zvyknout!“

„Máš velmi silnou morfogenickou auru,“ přikývl Champohár. „Já to poznám. Na tyhle věci jsem velmi citlivý. Ano. Velmi silnou, řekl bych.“

„Co to je?“

„Jak bych ti to řekl,“ zamyslel se Champohár, „nikdy jsem nebyl moc dobrý řečník. Vždycky se mi zdálo jednodušší někoho praštit než mu něco vysvětlovat. Ale tak nějak bych řekl, že to vyplývá z toho, jak moc jsi byl živý. Když jsi byl živý. Říká se tomu —“ zamyslel se „— životní vitalita. Jo, to je ono. Životní vitalita. Čím víc jsi jí měl, tím víc zůstáváš sám sebou, když se staneš duchem. Řekl bych, že když jsi byl živý, žil jsi na sto procent,“ dodal.

Proti své vůli cítil Verence něco jako vnitřní uspokojení. „no, pravda je, že jsem se snažil,“ přikývl. Prošli stěnou do velké síně, která teď byla prázdná. Pohled na obrovské stoly vzbudil v králi automatickou reakci.

„A kde bychom si tedy mohli dát něco pořádného ke snídani?“ zeptal se.

Champohár se zatvářil udiveně.

„My přece nejíme,“ zavrtěl hlavou. „Jsme duchové.“

„Ale já mám hlad!“

„Nemáš. To si jenom přestavuješ.“

Z kuchyně bylo slyšet cinkot nádobí. Kuchaři už byli vzhůru, a protože nedostali žádné nové příkazy, připravovali normální snídani, jaká se v paláci denně podávala. Z temného oblouku, kterým se vstupovalo do kuchyně, se nesly známé vůně.

Verence začichal.

„Klobásy,“ zasnil se. „Slanina. Vajíčka. Uzená ryba.“ Upřel pohled na Champohára. „Masová paštika,“ zašeptal.

„Vždyť ani nemáš žaludek,“ upozornil ho starý duch, „to všechno máš jenom v hlavě. Obyčejná síla zvyku. Prostě si jenom myslíš, že máš hlad.“

„Já myslím, že když něco nesním, umřu hlady.“

„Sám si odporuješ, a uvědom si navíc, že se nemůžeš ničeho dotknout,“ vysvětloval mu trpělivě Champohár. „Vůbec ničeho.“

Verence se posadil na lavici, velmi opatrně, aby jí nepropadl na zem, a sevřel si hlavu do dlaní. Slyšel, že smrt může být ošklivá věc, ale nikdy si neuvědomil, jak ošklivá.

Původně se chtěl pomstít. Chtěl utéct z paláce, který mu najednou připadal odporný, a hledat svého syna. Teď se zděsil, když si uvědomil, že jediná věc, po které v téhle chvíli opravdu touží, je talíř zadělávaných ledvinek.


Krajinou se nenápadně plížilo vlhké ráno, pomalu vyšplhalo na hradby paláce Lancre, zdolalo pevnostní věž a nakonec proniklo až do oken.

Vévoda Felmet upíral zachmuřený pohled na mokrý prales. Byl tak odporně rozlehlý. Došel k názoru, že to není tím, že by měl něco proti jednotlivým stromům, ale pohled na tolik stromů pohromadě na něj působil silně depresivně. Přemáhal touhu spočítat je.

„Jistě, má drahá,“ řekl.

Vévoda v duchu považoval stromy, se kterými se setkával, za něco jako ještěry. Přirovnával je k těm druhům, které žijí na sopečných ostrovech, pohnou se jednou za den, mají zakrnělé třetí oko a četnost jejich mrknutí se počítá v měsících. Sám sebe pak měl za civilizovaného člověka, který je předurčen žít v suchém prostředí a na slunci, v krajině, kde je podnebí pořádně zorganizováno.

Na druhé straně, pomyslel si, nemuselo by to být tak špatné být stromem. Stromy nemají uši, tím si byl skoro jist. A jak se zdá, obejdou se bez posvátného stavu manželství. Takový samčí dubový strom — to si bude muset vévoda ještě ověřit —, takový dubový strom prostě rozpráší svůj pyl do větru a všechny ty ostatní věci s žaludy…, nebo jsou to snad duběnky? Ne, byl si skoro jistý, že jsou to žaludy, to všechno už se odehraje někde jinde…

„Ovšemže, poklade,“ přikývl.

Ano, stromy to mají skvěle vymyšleno. Vévoda zvedl pohled k hustým korunám. Ti sobečtí prevíti.

„Samozřejmě, miláčku,“ prohlásil.

„Cože?“ vyštěkla na něj vévodkyně.

Vévoda zaváhal a zoufale se pokusil zopakovat si monolog, který se posledních pět minut řinul vévodkyni z úst jako vodopád. Zaslechl něco o tom, že je sotva poloviční muž a že ze sebe úmyslně dělá většího chudáka, než je zapotřebí. A taky si určitě stěžovala na to, že je v paláci neustále chladno. Ano, to by mohlo být ono. Dobrá, takže teď by mohly ty mizerné stromy konečně jednou odvést svůj díl práce.

„Dám jich okamžitě pár pokácet a odvézt na hrad, drahoušku,“ řekl.

Lady Felmetová na okamžik ztratila řeč. Mimochodem, něco takového se jí stávalo tak zřídka, že by stálo za to zaznačit to do stoletého kalendáře. Byla to mohutná, panovačná žena a v lidech, kteří se s ní setkali poprvé, vzbuzovala představu galeony pod plnými plachtami. Celý dojem byl ještě umocněn jejím přesvědčením, že jí ze všeho nejvíc sluší rudý samet. Pravda, jejímu obličeji ta barva nijak neškodila, naopak, ladila s ním dokonale.

Vévoda občas přemýšlel o tom, jaké měl štěstí, když si vzal právě ji. Kdyby nebylo hnacího motoru jejích ambicí, byl by z něj jen další obyčejný venkovský šlechtic, který neměl a práci nic jiného než lovit, opíjet se a pěstovat svůj droit de seigneur[3]. Místo toho měl teď na dosah královský trůn a podle toho, jak to vypadalo, více než naději stát se králem.

Zhluboka si povzdechl.

„Pokácet co?“ zeptala se lady Felmetová ledově.

„No přece stromy,“ řek vévoda.

„A co s tím mají stromy společného?“

„No… je jich tady tolik,“ prohlásil vévoda procítěně.

„Neutíkej od věci!“

„Promiň, drahá.“

„Ptala jsem se tě, jak jsi mohl být tak hloupý a nechat je uprchnout? Říkala jsem ti, že ten služebník je příliš věrný. Nikomu takovému se nedá věřit.“

„Jistěže ne, zlato.“

„Nenapadlo tě náhodu někoho za ním poslat, že?“

„Bentzena, drahoušku. A dva vojáky.“

„Aha.“ Vévodkyně se odmlčela. Bentzen, kapitán vévodovy osobní gardy, byl výkonný zabiják, dokonalejší než vzteklý mungo. Vybrala by ho sama. Cítila se poněkud sražena v rozletu, protože nemohla manžela dál peskovat, ale snadno se s tím vyrovnala.

„Nemusel vůbec nikam jezdit, kdybys mě poslouchal. Ale ty mě nikdy neposloucháš. Nikdy.“

„Co nikdy, má nejdražší?“

Vévoda zívl. Byla to dlouhá noc. Nejdřív ta bouře, která nebyla nevídané síly, a pak celá ta ošklivá záležitost s dýkami.

Jak už jsme se zmínili, chyběl vévodovi k trůnu jen jediný krůček. Ten krůček, o kterém se mluví, byl na vrcholku schodiště vedoucího do velké síně. Právě toho schodiště, ze kterého po tmě spadl král Verence a proti všem zákonům pravděpodobnosti padl přímo na svou vlastní dýku.

Králův vlastní lékař alespoň celou tu událost prohlásil za nešťastnou náhodu. Pravda, že až potom, kdy ho navštívil Bentzen a vysvětlil mu, že pád ze schodů s vlastní dýkou v zádech může být nakažlivou chorobou zapříčiněnou tím, že někdo nevhodně otevře ústa.

Tu chorobu už ostatně chytilo několik členů královské gardy, kteří byli poněkud nedoslýchaví. Vypadalo to jako malá epidemie.

Vévoda se otřásl. Některé podrobnosti uplynulé noci mu připadaly mlhavé a hrozné.

Pokusil se ujistit sám sebe, že všechny nepříjemnosti už má za sebou a království je jeho. Nebylo to nic moc, hlavně samé stromy, ale království bylo a patřila k němu i královská koruna.

Jenom kdyby ji už konečně našli.

Hrad Lancre byl vybudován na vysokém skalisku architektem, který sice slyšel o Gormenghastu, ale jemuž poněkud zkrátili rozpočet. I tak ze sebe vydal to nejlepší a obdařil hrad celou řadou věží a věžiček, ochozů, ochranných zdí, opěrných pilířů, cimbuří, chrličů, nádvoří a hladomoren; jedním slovem vším, co takový hrad potřebuje, s výjimkou dostatečně hlubokých základů a malty, která se při dešti nerozpouští a nevyplavuje ze spár.

Hrad se poněkud nejistě nakláněl nad prudkými a zpěněnými vodami řeky Lancre, která se hnala svým korytem roklinou v hloubi tři sta metrů pod hradem. Tu a tam se ze skály vydrolil nějaký balvan a padl do vln.

I když hrad nebyl nijak veliký, bylo v něm tisíce míst, kam by se dala ukrýt koruna.

Vévodkyně vyplula z komnaty, aby si našla nějakou další oběť, a nechala vévodu Felmeta s jeho neutěšeným výhledem do kraje. Začalo pršet.

A přesně v té chvíli se ozvalo naléhavé zabušení na hradní bránu. Naprosto nevhodně vyrušilo hlavního klíčníka, který hrál v teplé kuchyni s kuchařem a hradním šaškem Mordýřovou sudou.

Zabručel a vstal. „Venku někdo tluče,“ prohlásil otráveně.

„Kmotře, co by tam tloukl?“ zeptal se šašek.

„Tluče na bráně, idiote!“

Šašek na něj vrhl starostlivý pohled. „Na bráně? A jak na ni vylezl?“ dodal podezřívavě. „Věřímť, že to není nějaký druh učení Zen, že ne?“

Když se klíčním s tichým sakrováním vydal směrem ke strážnici u brány, přistrčil kuchař do banku další šesták a vrhl na šaška ostrý pohled.

„Co je to ten Zen?“

Šašek probral svoje karty a rolničky se mu při tom hlasitě rozcinkaly. Bez zaváhání odpověděl: „To je jedna z vedlejších sekt filozofického směru, rozšířeného především v pootočném Klači. Jmenuje se sumtin a je proslulý svou jednoduchou strohostí, z níž vyplývá nárůst osobního klidu, vyrovnanosti a naplnění osobnosti docílené prostřednictvím meditací a zvláštní techniky dýchání. Jedním z nejzajímavějších aspektů této filozofie je kladení na první pohled nesmyslných otázek za účelem rozšíření bran celkového vnímání.“

„Co jsi to řekl?“ zvýšil kuchař podezřívavě hlas. Byl dnes poněkud nedůtklivý. Když nesl snídani do velké síně, měl celou cestou pocit, že se mu něco pokouší sebrat podnos z rukou. A jako by to nestačilo, poslal ho ten nový vévoda pro… Otřásl se. Pro ovesnou kaši! A vajíčka na měkko! Na takové věci byl už náš kuchař příliš starý. By zvyklý na své. Vařil v pravém feudálním stylu. Když to nemělo v hubě jablko a nedalo se to upéct, nestálo to za servírování.

Šašek zaváhal s kartou v ruce, potlačil strach a rychle se snažil zvládnout situaci.

„Jen tolik, kmotře, přisám bůh,“ zakvičel kozím hlasem, „žes otázek plný jako kravinec much.“

Kuchař se poněkud uklidnil.

„No dobrá,“ zabručel, i když nebyl tak docela spokojen. Šašek z bezpečnostních důvodů pro jistotu prohrál další tři hry.

Klíčník zatím došel k bráně, otevřel špehýrku a vyhlédl ven.

„Kdo tluče?“ zavrčel.

„Zbrojnoš, promočený a vyděšený, zaváhal. „Kdo tluče co?“

„Jestli si chceš tropit šprýmy, můžeš si pro mě za mě zůstat venku třeba celý den,“ utrhl se na něj klíčník.

„Ne! Musím okamžitě mluvit s vévodou!“ vykřikl zbrojnoš. „Čarodějky mají slet!“

Klíčník se mu už už chystal odpovědět něco jako „když se tam všichni čerti žení, proč by se nemohly čarodějnice houfovat“, ale pak se podíval muži před branou do obličeje a rozmyslel si to.

Nezdálo se, že by ten člověk dovedl ocenit nějaký vtípek. Ve tváři měl výraz někoho, kdo viděl věci, o kterých slušný člověk ani neslyšel…

„Čarodějky?“ zavrtěl hlavou lord Felmet.

„Čarodějky!“ prohlásila vévodkyně.

A v dlouhých chodbách, kterými protahoval průvan, se ozval hlas podobný kvílení větru ve vzdálené klíčové dírce: „Čarodějky!“ Chvěl se v něm slabý náznak naděje.

Lidi se slabší povahou by to možná vyděsilo…


„Je to vměšování se do něčeho, do čeho nám nic není, nic víc,“ prohlásila vehementně Bábi Zlopočasná. „A nic dobrého z toho nevzejde.“

„Je to strašně romantické,“ ozvala se Magráta a povzdechla si.

„Kuči, kuči!“ vmísil se do hovoru hlas Stařenky Oggové.

„Vždyť jste sama toho hrozného člověka zabila!“

„To tedy ne. Jenom jsem tak trochu postrčila… věci, aby se braly tím žádoucím směrem.“ Bábi se zamračila. „Neměl v sobě špetku úcty. Jak jednou lidé ztratí úctu, bác ho! máš malér na krku.“

„Budliky, budliky, ťu, ťu, ťu!“

„Ten vozka ho sem přivezl, aby ho zachránil!“ vykřikla rozčilená Magráta. „Chtěl, abychom se ho ujaly! To je jasné! Je to osud!“

„Jo tak jasné?“ prohlásila nevrle Bábi Zlopočasná. „Věřím, že tobě je to jasné. Potíž je, děvenko, v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé!“

Zvedla korunu. Cítila, jak jí v rukou těžkne, a věděla, že její váha nespočívá ve zlatě a drahém kamení, že se nedá změřit na pouhá kila a deka.

„No ano, ale důležité je —“

„Důležité je to,“ vskočila jí bábi do řeči, „že se brzo objeví lidé, kteří budou čmuchat široko daleko a hledat. Vážní lidé. A budou hledat velmi vážně a důkladně. Způsobem ‚tamten dům zbořte a tuhle stodolu podpalte‘. A —“

„Ňu, ňu, ňu, chlapešek!“

„— A, Gyto, myslím si, že bychom byly všechny mnohem spokojenější, kdybys na něj přestala konečně šišlat!“ štěkla Bábi přes rameno. Cítila, jak jí povolují nervy. Vždycky, když si nebyla něčím jistá, tak jí povolovaly nervy. Kromě toho se mezitím přesunuly do Magrátina domku a jeho výzdoba ji iritovala. Magráta totiž věřila v moudrost přírody, elfy, léčivou moc barev a magii ročních období a ještě na spoustu dalších věcí, na které Bábi nedala, ani co by se za nehet vešlo.

„Nechceš mi snad radit, jak mám zacházet s dítětem,“ ohradila se odvážně Stařenka Oggová. „Mně, která jsem vychovala patnáct vlastních?“

„Já jenom říkám, že bychom si to měly pořádně rozmyslet,“ ustupovala Bábi.

Ostatní dvě ji chvíli mlčky pozorovaly.

„Takže?“ nadhodila nakonec netrpělivá Magráta. Bábiny prsty vyklepávaly pomalé staccato do okraje koruny a na čele jí naskočily starostlivé vrásky.

„Ze všeho nejdřív ho musíme odvézt odsud,“ prohlásila a pozvedla ruku. „Ne, Gyto, já věřím, že tvůj domek je ideální a já nevím co ještě, ale bezpečný není. Musíme ho ukrýt jinde než tady v okolí, někde daleko, kde by nikoho ani nenapadlo, kdo by to mohl být. A pak je tady ještě tohle.“ Přehodila si korunu z ruky do ruky s dovedností pouťového žongléra.

„To? To je snadné,“ usmála se Magráta. „Ta se dá přece schovat pod nějaký kámen nebo tak. To nic není. Co je to proti dítěti!“

„Tak to se mýlíš,“ odtušila klidně Bábi. „Uvědom si laskavě, že celá země je plná dětí a všechny vypadají skoro stejně, ale pochybuju o tom, že by v okolí bylo víc královských korun. Královské koruny už mají takovou vlastnost, že se skoro vždycky nakonec nějakým způsobem objeví. Ony totiž tak nějak přitahují lidské myšlenky. Kdybychom ji teď zahrabaly pod kámen na nejpustějším místě hor, nejpozději do týdne by ji někdo ‚náhodou‘ objevil. Věř mi.“

„Tak, tak, to má pravdu,“ souhlasila Stařenka Oggová. „Kolikrát už člověk hodil kouzelný prsten do nejhlubšího místa oceánu a pak, když se vrátil domů do tepla a dal si k čaji na svačinku kus uzené kambaly — co tam nenašel? Aha!“

Chvilku o tom mlčky hloubaly.

„Já tedy ani jednou,“ prohlásila pevně Bábi. „A ty taky ne. Koneckonců, mohl by tu korunu chtít nazpět. Má na ni právoplatný nárok. Králové si na korunách velmi zakládají. Vážně, Gyto, ty někdy vykládáš ty nej —“

„Já uvařím kapku čaje, co říkáte?“ vskočila jim rychle do řeči Magráta a odběhla do kuchyně.

Obě starší čarodějky seděly proti sobě u velkého stolu a zachovávaly způsobné, nicméně poněkud pichlavé mlčení. Nakonec to Stařenka Oggová nevydržela. „Má to tady docela hezké, co říkáš? Ty květiny a tak. Co to je támhle na té stěně?“

„Astrologická znamení,“ odpověděla Bábi kysele, „nebo něco takového.“

„Nádhera,“ pokývala Stařenka hlavou. „A ta roucha a magické proutky a všechny ty věci, viď?“

„Samá moderna,“ povzdechla si spíš pro sebe Bábi. „Když já byla děvčetem, měly jsme akorát hroudu vosku a pár špendlíků a taky nám to stačilo. V těch dnech jsme si musely vlastní kouzla připravovat.“

„To je pravda, ale od té doby už uteklo hodně vody,“ přikývla Stařenka Oggová s výrazem filozofa. Pak zkušeným pohybem pohoupala dítě.

Bábi Zlopočasná si povzdechla. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná a vládla kmeni dětí a vnoučat rozběhlých po celém království. Samozřejmě, čarodějky neměly zakázáno se vdávat. To musela Bábi připustit, i když nerada. Velmi nerada. Znovu si zhluboka nesouhlasně povzdechla a to byla chyba.

„Co to tady smrdí?“ vyskočila.

„No jo,“ zabručela Stařenka Oggová a opatrně si přesunula dítě na ruce. „myslím, že se raději skočím podívat, jestli tady má Magráta nějaké čisté hadříky, co?“

Bábi Zlopočasná osaměla. Cítila se maličko nesvá, jako skoro každý, kdo zůstane sám v cizím pokoji, a zaháněla nutkání vstát a prohlédnout si knihy na polici nad příborníkem nebo zkontrolovat, zda na krbové římse není prach. Začala otáčet korunou v rukou. A znovu měla ten dojem, že je mnohem těžší a větší, než jak vypadala.

Všimla si velkého zrcadla nad krbem a oči jí znovu sklouzly ke koruně. Bylo to velmi lákavé. Ta věc ji prakticky prosila, aby si ji vyzkoušela. No, a nakonec proč ne? Znovu se přesvědčila, že hlasy obou čarodějek se ozývají z kuchyně, stáhla si z hlavy klobouk a nasadila si korunu.

Zdálo se, že je jí akorát. Bábi se pyšně narovnala panovačným gestem máchla všeobecným směrem ke krbu.

„Toť bystře udělejte, co pravím,“ prohlásila. Pak se arogantně naklonila ke starým kukačkám, které tikaly na stěně. „V téže chvíli hlavu jemu mžikem setněte,“ přikazovala a k tomu se pochmurně usmála.

Náhle ale ztuhla, protože zaslechla zoufalé výkřiky, dunění koňských kopyt, děsivý šepot letících šípů a vlhké nárazy hrotů oštěpů zabodávajících se do masa. Lebkou se jí valil útok za útokem. Meče neustále dopadaly na štíty, jiné meče na lidské svaly a kosti. Mozkem jí prolétla ve zlomku vteřiny celá léta. Zažila chvíle, kdy ležela mezi umírajícími nebo ji věšeli na větev nějakého stromu, ale pokaždé se nakonec objevily ruce, které ji zvedly a znovu posadily na sametové potahy…

Bábi velmi opatrně sundala korunu z hlavy — stálo jí to dost námahy a koruně se to očividně nelíbilo — a položila ji na stůl.

„Takže takhle to podle tebe vypadá, když je někdo králem, co?“ řekla tichým hlasem. „V tom případě by mě zajímalo, proč o to zaměstnání všichni tolik stojí?“

„Dáte si cukr?“ ozval se jí za zády Magrátin hlas.

„To by se jeden musel narodit jako naprostý idiot, aby chtěl být králem,“ pokračovala polohlasem Bábi ve svých úvahách.

„Prosím?“

Bábi se otočila. „Nevšimla jsem si, že už jsi tady. Co jsi říkala?“

„Sladíte čaj?“

„Tři lžičky,“ odpověděla Bábi bez zaváhání. To byla jedna z velkých bolestí, které Bábi v životě potkaly. Navzdory všem snahám dospěla na vrchol své kariéry s tvářemi jako míšeňská jablíčka a kompletní sadou vlastních zubů. Žádná kouzla ani zaříkání nedokázala zošklivit její hezkou, i když mírně koňskou tvář a neuvěřitelné množství konzumovaného cukru jí dodávalo nevyčerpatelnou energii, aniž zanechalo nejmenší následky na jejím běloskvoucím chrupu. Jeden mág, se kterým svůj problém konzultovala, jí vysvětlil, že je to způsobeno jejím skvělým metabolismem. To jí alespoň umožnilo cítit se mírně nadřazeně i ve společnosti Stařenky Oggová, která podle Bábina přesvědčení metabolismus v životě ani nezahlédla.

Magráta jí uctivě nasypala do šálku tři vrchovaté lžičky cukru. Přitom si pomyslela, že by bylo docela příjemné, kdyby jí někdo aspoň občas řekl nějaké to „děkuji“.

Najednou měla pocit, že na korunu zírá.

„Taky to cítíš, co?“ naklonila se Bábi na židli kupředu. „Copak jsem to neříkala? Volání koruny!“

„To je strašné!“

„Ne, ne. Snaží se jen být tím, čím být má. Ona si nepomůže.“

„Ale to je magie!“

„Snaží se jen být tím, čím být má,“ opakovala Bábi.

„Pokouší se mě přinutit, abych si ji dala na hlavu,“ zasténala Magráta a ruce se jí roztřásly.

„Jo, přesně o to se pokouší.“

„Ale já budu silná,“ rozhodla se Magráta, „a nenasadím si ji.“

„Bodejť by jo!“ prohlásila Bábi a obličej jí najednou podivně zdřevěněl. „Co dělá Gyta?“

„Koupe dítě ve škopku na nádobí,“ odpověděla jí nepřítomně Magráta. „Jak něco takového schováme? Co by se stalo, kdybychom ji někde zakopaly opravdu hodně hluboko?“

„Vyhrabal by ji jezevec,“ odpověděla jí Bábi. „Nebo by na tom místě někdo hledal zlato, co já vím? Nebo by ji obrostl kořeny nějaký strom a ten by vzápětí potom vyvrátila vichřice i s kořeny, pak by ji někdo našel, dal si ji na hlavu a…“

„Pokud by ovšem neměl tak silnou vůli jako my,“ zdůraznila Magráta.

„Samozřejmě, pokud by ovšem to…“ souhlasila Bábi a s neobyčejným zájmem si prohlížela vlastní nehty. „I když u královských korun nespočívá ten hlavní problém v tom, že si je člověk nasadí, víš? Potíž nastane ve chvíli, kdy si ji má sundat.“

Magráta korunu zvedla a začala ji otáčet v prstech.

„Tak se mi zdá, že ani moc nevypadá jako královská koruna,“ ozvala se po chvilce.

„No ano, tys jich jistě viděla celou řadu, předpokládám,“ zvedla Bábi obočí. „Soudím, že jsi expert na královské koruny.“

„No, viděla jsem jich opravdu dost. Byly ale o moc zdobnější, měly víc drahých kamenů a uvnitř takovou čepičku z vínového nebo tmavomodrého sametu,“ bránila se Magráta. „Tohle je jen taková obyčejná tenká věcička —“

„Magráto Česneková!“

„Já je opravdu viděla! Když mě ještě učila Dobračka Sejkonopná —“

„— budižjízemělehká —“

„— budižjízemělehká, brávala mě s sebou do Ostrohřbetu nebo do Lancre pokaždé, když tam účinkovala kočovná společnost. Hrozně si potrpěla na divadlo. Ti mívali královských korun jako máku, i když —“ Magráta se na chvilku odmlčela, „— Dobračka vždycky říkala, že jsou jen z cínu, mosazi, papíru a takových věcí. A místo drahokamů jsou tam prý barevná sklíčka. Všechny vypadaly mnohem skutečnější než tahle. Není to divné?“

„Určité věci, které se snaží vypadat jako určité věcí, často vypadají pravěji než ty pravé. To je známá věc,“ pokývala Bábi hlavou. „Ale nelíbí se mi, když to někdo podporuje. A na co si to vlastně ti lidé hrají, když si nasadí ty falešné koruny?“

„Znáte divadlo?“ zeptala se Magráta.

Bábi Zlopočasná, která v životě nepřiznala, že něco nezná, nezaváhala. „Samozřejmě,“ přikývla sebevědomě. „Je to jedna z těch věcí, kterým se říká, že jsou v módě, co?“

„Dobračka Sejkonopná vždycky tvrdila, že divadlo nastavuje zrcadlo životu,“ pokračovala Magráta. „Tvrdila, že ji pokaždé nesmírně povzbudí a obveselí.“

„Věřím, že je to možné,“ postupovala Bábi po tenkém ledě. „Když se to ovšem hraje pořádně. Jsou to dobří lidé, co, tihle divadelní herci?“

„Myslím, že ano.“

„A říkáš, že jezdí po kraji?“ zeptala se zamyšleně Bábi a upřela oči na kuchyňské dveře.

„Po celé zemi. Právě teď je v Lancre jedna herecká společnost, jak jsem slyšela. Ani jsem se na ně nebyla podívat, protože, víte, není to správné, aby žena šla na takové místo sama.“

Bábi přisvědčila. Vždycky souhlasila s takovým chováním a společenskými konvencemi, ovšem považovala za samozřejmé, že se nevztahují na její osobu.

Tiše zabubnovala prsty na bílý Magrátin ubrus.

„Správně,“ prohlásila najednou. „A proč ne? Běž a řekni Gytě, aby to dítě pořádně zabalila. Už je to dlouho, co jsem slyšela pořádně hrát divadlo.


Magráta byla okouzlena, jako ostatně pokaždé. Divadlo nebylo víc než pár kusů pomalované pytloviny, jeviště z prken položených na několika sudech a půl tucet lavic postavených na venkovské návsi. Ale současně dokázalo být i hradem, jinou částí hradu, toutéž komnatou o chvíli později, bitevním polem a právě teď cestou za městem. Mohlo to být skvělé odpoledne, kdyby nebylo Bábi Zlopočasné.

Po několika pronikavých pohledech, které vrhla na tříčlenný divadelní orchestr v domnění, že zjistí, který z nástrojů se jmenuje divadlo, věnovala nakonec stará čarodějka pozornost jevišti. Vzápětí začalo být Magrátě jasné, že určité základní aspekty divadelního představení Bábi zatím ani zdaleka nepochopila.

Neustále na svém místě divoce poskakovala.

„On ho zabil,“ zasyčela. „Proč s tím někdo něco nedělá? Vždyť ho zabil! A ke všemu ještě tady, přede všemi!“

Když se Bábi začala odhodlaně zvedat, chytila Magráta křečovitě svou starší kolegyni za ruku.


„To je v pořádku,“ zašeptala, „on není mrtvý!“

„Chceš snad říct, že lžu, děvče?“ utrhla se na ni Bábi. „Viděla jsem to na vlastní oči!“

„Koukněte se, Bábi, to není doopravdy, víte?“

Bábi Zlopočasná se trochu uklidnila, ale nepřestávala si brumlat sama pro sebe. Začínala mít pocit, že se tady někdo pokouší udělat z ní blázna.

Zatím na jevišti vedl jakýsi muž zahalený do prostěradla dlouhý oduševnělý monolog. Bábi ho několik minut pozorně poslouchala a pak strčila Magrátu loktem do žeber.

„Co to vlastně vykládá?“ zeptala se.

„Říká, jak je mu líto, že ten druhý muž umřel,“ odpověděla jí Magráta a v pokusu co nejrychleji změnit téma hovoru dodala: „Mají pěknou řadu korun, co?“

Jenže Bábi se nedala. „Tak proč tam předtím lezl a zabíjel ho, co?“ zavrčela.

„No, ono je to tak trochu složité —“ pokusila se Magráta chabě.

„Jaké složité!“ vřískla Bábi. „Je to jednoduše ostuda. A to tam ten chudák pořád ještě leží!“

Magráta vrhla úpěnlivý pohled na Stařenku Oggovou, která žužlala jablko a studovala jeviště s výrazem přednosty výzkumného ústavu.

„No, já myslím,“ začala nakonec zeširoka, „že je to všechno jenom jako. Koukni, on pořád dýchá.“

Zbytek publika mezitím došel k závěru, že poznámky, které si mezi sebou naše trojice vyměňuje, jsou součástí představení. Při té poslední tedy všichni diváci soustředili svou pozornost na mrtvolu, která se začala okamžitě červenat.

„A taky se mu podívej na boty,“ pokračovala Stařenka sžíravou kritikou. „Opravdový král by se za takové boty musel stydět.“

Mrtvola se pokusila ukrýt nohy za lepenkové křoví.

Bábi, která jakýmsi zvláštním způsobem vycítila, že nad těmi provozovateli šalby a úskoků zaznamenaly malé, ale přece jen vítězství, zašmátrala v sáčku s jablky, do jednoho se zakousla a začala hru sledovat s obnoveným zájmem.

Magrátiny nervy se pomalu uklidňovaly, takže se pohodlně usadila a začala konečně vychutnávat hru. Jak se ukázalo, ne na dlouho. Právě propadala kouzlu děje a spolu s jedním z hlavních hrdinů se zmítala v pochybnostech, když její idylu narušil hlas, který říkal:

„A o čem je zase tohle?“

Magráta si povzdechla. „No,“ pokusila se, „on si myslí, že ten druhý je ve skutečnosti králova dcera převlečená za muže.“

Bábi podrobila zmíněného herce dlouhému pátravému pohledu.

„Je to muž,“ ujistila vzápětí Magrátu. „Má paruku ze slámy. A když mluví, tak kvičí.“

Magráta se otřásla. Nevěděla toho o divadle moc a neznala jeho pravidla a zákonitosti. Něčeho takového se právě bála. Bábi Zlopočasná se rozhodla podniknout Tažení.

„Ano, ale,“ odpověděla zničeně, „to už je divadlo. Všechny ženské role tady hrají muži.“

„Proč?“

„Ženy na jeviště nesmějí,“ řekla Magráta docela potichoučku a zavřela oči.

Jenže na sedadle po její levici k žádnému výbuchu nedošlo. Riskovala jeden rychlý pohled tím směrem.

Bábi neustále přežvykovala první sousto jablka a oči nespouštěla ze scény.

„No tak, Esme, nedělej z toho tragédii,“ naklonila se k Bábi Stařenka, která o Bábiných Taženích taky věděla své. „Je to prima kus. Právě mi to všechno začíná docházet.“

Někdo poklepal Bábina rameno a nějaký hlas řekl:

„Mohla byste si sundat ten klobouk, paní?“

Bábi se na sedadle velmi pomalu otočila, jako by ji hnal nějaký skrytý motor, a vrhla na člověka, který ji obtěžoval, pohled o intenzitě stokilowattového reflektoru s modrým filtrem. Muž se zachvěl a rychle si sedl zpět na své místo, přičemž ho Bábi pohledem upřeně sledovala.

„Ne,“ odpověděla.

Nezdálo se, že by příliš zvažoval jiné možnosti. „Tak ne,“ řekl nakonec.

Bábi se otočila nazpět a kývla na herce, kteří se odmlčeli a pozorovali, co se děje.

„Nevím, co je tady k vidění,“ zachmuřila se. „Tak, jedeme dál.“

Stařenka Oggová jí podala další sáček.

„Vezmi si větrový bonbon,“ nabízela.

Na provizorní hlediště se znovu sneslo ticho rušené jen váhavými hlasy herců, kteří chvíli co chvíli vrhali nejisté pohledy k důstojné postavě Bábi Zlopočasné a pak mlaskáním dvou úst, která ocumlávala větrové pokroutky a s bublavým zvukem je tu tam přehazovala za druhou tvář.

Pak najednou Bábi prohlásila hlasem, při jehož zvuku jeden z herců upustil dřevěný meč: „Támhle na té straně je nějaký chlap a ten jim pořád něco našeptává!“

„To je nápověda, napovídá jim, co mají říkat.“

„Oni to nevědí?“

„Většinou vědí, ale občas zapomenout,“ zněla Magrátina kyselá odpověď. „Proč, to nevím.“

Bábi strčila do Stařenky.

„Co se to tam děje teď? Proč se tam všichni sešli — ti králové a lidi a tak?“

„To je hostina, copak to nevidíš,“ utrhla se na ni Stařenka s převahou zkušeného diváka. „Kvůlivá tomu králi, co měl ty špatné boty, no víš! Jenže teď, kdyby ses pořádně podívala, tak bys viděla, že on teď dělá, jako že je voják, a stojí támhle v koutě. A všichni mluví o tom, jak byl skvělý, a mudrujou, kdo ho mohl zabít.“

„Vážně?“ prohlásila Bábi zachmuřeně. Pak vrhla na herce supí pohled a začala hledat vraha.

Chvilku se rozhodovala.

Pak vstala.

Černý šál kolem ní zavlál jako křídlo anděla pomsty, který přiletěl zbavit svět veškeré přetvářky, šalby a klamu. Přihlížejícím se zdálo, že Bábi najednou vyrostla do nadlidské velikosti. Pak stará čarodějka pozvedla nesmiřitelný prst a ukázala do skupinky herců.

„Ten to udělal!“ vykřikla nakonec vítězoslavně. „Viděli jsme to všichni! Vrazil do něj dýku!“


Obecenstvo se pomalu a spokojeně rozcházelo. Celkově vzato, byla to dobrá hra, říkali si lidé, i když bylo místy poněkud obtížné sledovat děj. Ale ta scéna, jak se všichni králové rozprchli a ta vysoká herečka v černém, co ji měli v hledišti, vyskočila a začala na ně křičet, ta byla vážně k popukání! Sama jediná stála za tu půlkorunu vstupného.

Trojice čarodějek seděla osamoceně na okraji jeviště.

„Tak by mě zajímalo,“ přemítala nahlas Bábi Zlopočasná, nedotčená minulými událostmi, „jak se jim podařilo dostat sem všechny ty krále a hrabata a přinutit je, aby tady vystupovali. „Člověk by si myslel, že mají plné ruce práce. Jako s vládou a zákony a tak.“

„Ale ne,“ chopila se Magráta unaveně slova. „Bojím se, že tomu pořád ještě tak docela nerozumíte, Bábi.“

„Jen se neboj, já tomu přijdu na kloub!“ odsekla jí Bábi. Vylezla na jeviště a odtáhla stranou oponu z pytloviny.

„Hej, vy tam!“ vykřikla najednou. „Vy jste přece mrtvý!“

Nešťastná bývalá mrtvola, která se cpala šunkovým chlebíčkem, kterým si chtěla uklidnit nervy, se vyděsila tak, že spadla naznak ze stoličky, na které seděla.

Bábi kopla do křoví a noha jí projela skrz.

„Vidíš?“ prohlásila jen tak všeobecně k celému světu velmi spokojeným hlasem. „Nic není skutečné! Všechno je to jen barva, papír a pod tím latě.“

„Mohu vám být nějakým způsobem nápomocen, mé dámy?“

Byl to úžasný, bohatý hlas, každá hláska na svém místě, zvučná „ř“, dokonalé sykavky a bezchybné délky samohlásek. Ten hlas byl hřejivě nazlátlý. Kdyby měl Stvořitel všehomíra hlas, musel to být tenhle. Pokud měl nějakou chybu, pak snad jen tu, že to nebyl hlas, jímž byste mohli objednat například, uhlí. Uhlí objednané takovým hlasem by se změnilo v diamanty.

Bylo jasné, že patří velkému otylému muži, který byl postižen velmi ošklivým knírem. Načervenalé žilky mu vytvořily na růžových tvářích plánek středně velké metropole a jeho nos by se dokonale ukryl v míse přezrálých zahradních jahod. Měl na sobě potrhanou vestu a děravé přiléhavé kalhoty, ale oboje nesl s okázalou grácií. Člověk by skoro uvěřil, že jeho sametové šaty a hermelínové pláště jsou momentálně v prádle. V jedné ruce držel ručník, kterým si z mastné tváře stíral šminky.

„Tebe znám,“ uskřípla Bábi. „Tys ho zamordoval.“ Pak vrhla koutkem oka rychlý pohled na Magrátu a neochotně dodala: „Alespoň to tak vypadalo.“

„Potěšení na mé straně. Je vždycky radost setkat se s opravdovým connoisseurem. Žeňa Vínozpěv, k vašim službám. Principál téhle smečky vagabundů,“ prohlásil muž, smekl moly prožraný klobouk a obdařil Bábi hlubokou poklonou. Přesněji řečeno ona to ani tak nebyla poklona jako spíš cvičení v pokročilé topologii.

Klobouk proletěl vzduchem v sérii složitých oblouků a skončil na konci ruky, která teď směřovala k nebesům. Jedna z mužových nohou mezitím odcestovala někam za něj. Zbytek těla klesal tak dlouho, dokud se hlava neocitla v úrovni Bábiných kolen.

„Hm, no dobrá,“ zahučela Bábi. Cítila, že jí začíná být poněkud teplo.

„I já si myslím, že jste byli výborní,“ přidala se Stařenka Oggová. „Ten dokonalý způsob, jakým jste vykřikoval všechna ta slova. Hned se poznalo, že jste král.“

„Doufám, že jsme příliš nevyrušovaly,“ pípla Magráta.

„Má drahá,“ usmál se na ni Vínozpěv, „mám vám snad vyprávět, jak nádherný pocit má prostý herec, když zjistí, že jeho publikum dokáže proniknout pod slupku tvořenou líčidly a odhalit skutečného ducha hry, který se pod ní ukrývá?“

„Možná, že byste mohl,“ řekla Bábi. „Myslím, že můžete vyprávět cokoli, pane Vínozpěve.“

Muž si nasadil klobouk a jejich oči se setkaly v dlouhém a zkoumavém pohledu dvou profesionálů, kteří se navzájem odhadují. Vínozpěv sklopil oči první a pokusil se předstírat, že on nesoutěžil.

„A teď,“ začal rychle, „čemu vděčím za návštěvu tří tak okouzlujících dam?“

Tím vlastně zvítězil. Bábi Zlopočasné poklesla dolní čelist. Nikdy by sama sebe nepopsala nadšenějším výrazem, než bylo „s určitými výhradami celkem pohledná“. Stařenka byla boubelatá jako děcko a její tvář se podobala malé sušené rozince. Co se týkalo Magráty, o té se dalo v nejlepším případě říci, že je průměrně hezká, inklinuje spíše k té obyčejné polovině, je umytá a plochá jako žehlicí prkno, na kterém někdo zapomněl dva hrášky, i když co se týká účesů, potrpí si na větší projekty. Bábi cítila, že se tady dala do pohybu nějaká magie, ale byla to magie, na kterou nebyla zvyklá.

Byl to ten Vínozpěvův hlas. Obyčejným procesem vyslovení měnil všechno, o čem mluvil.

Podívej se na ty dvě — natřásají se jako dvě krůty, pomyslela si Bábi. Tak tak zarazila vlastní ruku, která jí mířila k hlavě, aby přihladila ocelově šedý drdol, a významně si odkašlala.

„Rády bychom si s vámi promluvily, pane Vínozpěve.“ Pak ukázala na ostatní herce, kteří rozebírali jeviště a přitom se snažili držet se od Bábi co nejdál, a dodala spikleneckým šeptem: „Někde v soukromí.“

„Ale samozřejmě, drahé dámy,“ přikývl, jako by ani nic jiného nečekal. „Mám dočasné bydliště v támhletom proslulém napajedle.“

Čarodějky se ohlédly. Nakonec se Magráta odvážila: „Myslíte ten hostinec?“


Ve velké síni hradu Lancre bylo neútulno a chladno a močový měchýř nového kancléře už dávno nebyl nejmladší. Kancléř stál a kroutil se pod pohledem lady Felmetové.

„Ó ano,“ řekl. „Žijí tady. Spousta.“

„A lidé to nechají jen tak? Nic proti tomu nedělají?“ zatvářila se znechuceně vévodkyně.

Kancléř zamrkal. „Promiňte, asi jsem vám nerozuměl.“

„Lidé je mezi sebou trpí?“

„Zajisté, milosti,“ odpověděl kancléř spokojeně. „Lidé považují za velké štěstí, když se ve vesnici usadí čarodějka. A přísahám, že mají pravdu.“

„Proč?“

Kancléř zaváhal. Když se naposled uchýlil k čarodějce o pomoc, měl určité potíže se spodním vyústěním zažívacího traktu, které působily, že se mu záchod denně měnil na mučící kobku, a teprve kelímek masti, kterou mu připravila čarodějka, přeměnil svět na snesitelné místo.

„Dokážou uhladit různé vypukliny a praskliny každodenního života,“ odpověděl nakonec diplomaticky.

„U nás žádné čarodějky netrpíme,“ prohlásila vévodkyně škrobeně. „A tady je taky nesmíme trpět. Seženeš nám jejich adresy.“

„Adresy, madam?“

„Místa, kde žijí. Předpokládám, že výběrčí daní budou vědět, kde je hledat, nebo ne?“

„Aha,“ přikývl nešťastně kancléř.

Vévoda se nahnul na trůnu kupředu.

„Doufám,“ upřel oči na kancléře, „že platí daně?“

„Ne tak docela, vaše lordstvo,“ zasmušil se kancléř.

Nastalo ticho. Nakonec ho vévoda pobídl: „No tak pokračujte, člověče!“

„Jak bych vám to… ony prostě daně neplatí, víte? Nikdy nás nenapadlo… tedy… starý král vždycky říkal, že… No, prostě čarodějky daně neplatí.“

Vévoda položil ruku na předloktí své ženy.

„Aha,“ pronesl chladně. „Dobrá, můžete jít.“

Kancléř se mu krátce a s viditelnou úlevou uklonil a pomalu vyšel ze síně.

„No tohle!“ prohlásila po chvíli vévodkyně.

„Máš pravdu, poklade.“

„Tak takhle si vaše rodina představovala vládu? Takhle se podle vás kraluje? Teď je jasné, že jsi měl přímo povinnost svého bratrance zabít! Bylo to v zájmu očištění druhu! Slabí nemají právo přežít.“

Vévoda se otřásl. Neodpustí si, aby mu to neustále nepřipomínala. Zabíjení lidí mu v zásadě nevadilo, rozhodně ne to, když nějaké takové zabití osobně přikázal a pak mu dokonce přihlížel. Ale zabití příbuzného — to se mu přece jen trochu příčilo.

„To jsi řekla moc hezky, drahá,“ vypravil ze sebe. „Jenže obávám se, že těch čarodějek bude víc a nebude tak jednoduché objevit právě ty tři, které byly venku na blatech.“

„Na tom nezáleží.“

„Jak myslíš, miláčku.“

„Musíš to vzít pořádně do rukou!“

„Samozřejmě, má jediná.“

Musí vzít věci do rukou. Vzal je do rukou, jen co je pravda. Když zavřel oči, zjevilo se mu to tělo padající ze schodů. Zdálo se mu to, nebo opravdu zaslechl dole v temné hale poděšené nadechnutí? Byl si jistý, že byli sami. Vzít věci do rukou! Jen kdyby si pak mohl z těch rukou umýt krev! Když se mi podaří umýt krev z rukou, tak se nic nestalo, přesvědčoval sám sebe. Myl si je a drhnul. Drhnul a dřel tak, že křičel bolestí.


Bábi se v hospodách vždycky cítila nesvá. Seděla vzpřímeně za svým portským s citronem, ze kterého sotva upila, jako kdyby ta malá sklenička představovala štít, jenž ji ochrání před svody světa.

Na druhé straně taková Stařenka Oggová už do sebe s nadšením lila třetí sklenku. Bábi si nevrle pomyslela, že Stařenka je zase na nejlepší cestě skončit jako obyčejně, což znamenalo, že bude tančit na stole, ukazovat spodničky a zpívat svou oblíbenou: „Ač je hezká, ženu ježka nikdo nepřefikne!“

Stůl byl pokryt měděnými mincemi. Vínozpěv a jeho žena seděli každý na jedné straně a počítali. Bylo to něco jako závod.

Bábi v duchu odhadovala paní Vínozpěvovou, která vyškrabala poslední šestáky zpod manželových prstů. Byla to žena inteligentního vzhledu, která se podle všeho o manžela starala stejně, jak se dobrý ovčácký pes stará o svou oblíbenou ovečku. Složitosti manželského soužití znala Bábi jen z vyprávění, stejně jako zná astronom povrch vzdálené a cizí planety, ale už ji napadlo, že paní Vínozpěvová musí být žena s nevyčerpatelnými zásobami trpělivosti, dokonalými organizačními schopnostmi a velmi hbitými prsty.

„Paní Vínozpěvová,“ začala Bábi konečně, „mohla bych být natolik důvěrná a zeptat se vás, zda bylo vaše spojení požehnáno nějakým plodem?“

Manželé se zatvářili nechápavě.

„Ona se chce zeptat —“ začala Stařenka Oggová.

„Není třeba, už chápu,“ řekla tiše paní Vínozpěvová. „Ne. Měli jsme jedno děvčátko, ale umřelo maličké.“

Nad stolem se najednou rozprostřel neviditelný mráček. Na několik vteřin vypadal pan Vínozpěv jako obyčejný a mnohem starší člověk. Tiše upíral oči na malou hromádku mincí před sebou.

„Víte, ono je tady tohle dítě,“ pokračovala opatrně Bábi a ukázala na raneček ve Stařenčině náručí. „A to by potřebovalo péči a domov.“

Manželé Vínozpěvovi udiveně zvedli hlavy. Pak si muž vzdychl.

„To není pro dítě žádný život. Pořád někde na cestách. Pokaždé v jiném městě. Žádný čas na školu a na učení. Říká se, že vzdělání je čím dál tím důležitější.“ Ale oči z dítěte nespustil.

Paní Vínozpěvová se naklonila k Bábi: „Proč vlastně potřebuje domov?“

„Protože žádný nemá,“ odpověděla klidně Bábi. „Alespoň ne takový, kde by byl vítán.“

Zavládlo ticho. Pak se znovu ozvala paní Vínozpěvová. „A vy tři, co s tím máte společného, že se o ně tak staráte? Jste jeho příbuzné?“

„Kmotřičky,“ nezaváhala Stařenka ani na okamžik. To Bábi mírně zaskočilo, protože něco takového by ji vůbec nenapadlo.

Vínozpěv si nepřítomně hrál s mincemi před sebou. Jeho žena se natáhla přes stůl, dotkla se jeho ruky a v té chvíli mezi nimi došlo k jakémusi tichému spojení. Bábi se zadívala stranou. Dokonale ovládala umění číst v lidských tvářích, ale byly chvíle, kdy se tomu raději vyhýbala.

„Jenže peněz není nijak nazbyt —“ začal Vínozpěv.

„Vždyť si nějak poradíme,“ řekla jeho žena pevně.

„No jo, asi jo. Moc rádi se o ně postaráme.“

Bábi přikývla a zalovila v nejtemnějších záhybech svých černých šatů. Nakonec vytáhla malý kožený váček, který vysypala na stůl. Byl plný stříbrných mincí a tu a tam se mezi nimi dokonce zalesklo zlato.

„Tohle by mělo zatím stačit na —“ zadrhla se a rychle zapátrala po tom správném slově, „— plenky a tak. Na šatičky a další věci, které malé dítě potřebuje.“

„To je přinejmenším stokrát víc, než bude nutné, řekl bych,“ vypravil ze sebe Vínozpěv ochromeně. „Proč jste to neřekla hned?“

„Kdybych vás musela kupovat, nestál byste za to.“

„Ale vždyť o nás vůbec nic nevíte!“ namítala paní Vínozpěvová.

„Myslíte?“ odpověděla jí klidně bábi. „Samozřejmě bychom rády věděly, jak se mu daří. Měli byste nám sem tam poslat dopis nebo aspoň pár řádků. Ale pokud vám můžu radit, nebylo by moudré o té věci mluvit, víte? Už kvůli tomu dítěti.“

Paní Vínozpěvová se podívala na obě starší ženy.

„Vy jste nám neřekly všechno, že?“ naklonila hlavu ke straně. „Je za tím něco hodně zvláštního a důležitého?“

Bábi zaváhala, ale pak krátce přikývla.

„Ale pro nás bude lepší, když o tom budeme vědět co nejméně, že?“

Další přikývnutí.

Do místnosti vešlo několik herců, kouzlo okamžiku pominulo a Bábi vstala. Herci mají tu vlastnost, že vyplní veškerý okolní prostor.

„Mám na starosti ještě spoustu dalších věcí,“ řekla Bábi. „Nezlobte se, ale musím jít.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Vínozpěv.

„Tom,“ řekla Bábi po kratičkém zaváhání.

„Jan,“ prohlásila ve stejném okamžiku Stařenka. Obě čarodějky si vyměnily upřené pohledy a Bábi vyhrála.

„Tom Jan,“ řekla pevně a vyšla z místnosti.

Venku na ni čekala udýchaná Magráta.

„Našla jsem takovou proutěnou bednu, byla plná korun, mečů a takových krámů. Tak jsem ji tam přidala, jak jste mi řekla, strčila jsem ji až na dno.“

„Výborně!“ pochválila ji Bábi.

„Ta naše koruna v porovnání s těmi jejich vypadala jako chudinka.“

„No, to se časem ukáže,“ usmála se Bábi. „Viděl tě při tom někdo?“

„Ne, všichni byli hrozně zaměstnaní, ale —“ Magráta zaváhala a začervenala se.

„Tak ven s tím, děvče!“

„Potom tam přišel nějaký mužský a štípnul mě do… do zadku.“ Magráta zrudla a přitiskla si provinile ruku na ústa.

„Ano?“ usekla Bábi. „A co bylo dál?“

„No a potom… potom…“

„No?“

„Potom on… potom řekl…“

„Tak to vysyp!“

„On řekl: ‚Nazdar krasavice, copak děláš dneska večer?‘ “

Bábi chvilku v duchu přemítala a pak se obrátila k Magrátě. „Stará Dobračka Sejkonopná nechodila často ven a do společnosti, co?“

„Měla tu bolavou nohu, vždyť víte.“

„Ale naučila tě babicí povinnosti a všechny ty věci kolem, že?“

„Vy myslíte tohle? Samozřejmě. Byla jsem s ní u mnoha porodů.“

„Ale —“ Bábi zaváhala a opatrně hledala cestičku v neznámých vodách, „— ale asi s tebou nikdy nemluvila o tom, co tomu všemu předchází?“

„Já… já vám nějak nerozumím.“

„No, jak bych ti to…“ začala Bábi a v hlase se jí objevil náznak paniky. „Mužští a tak.“

Magráta se na ni vyděšeně podívala. „A co s tím mají společného mužští?“

Bábi byla schopná provést neuvěřitelné věci a mnoho jich už také provedla, a to už muselo být, když odmítla nějakou výzvu. Tentokrát se však vzdala bez boje.

„Myslím,“ skládala zbraně, „že by nebylo špatné, kdyby sis jednoho krásného dne sedla se Stařenkou Oggovou a hezky jste si o tom spolu popovídaly. A čím dřív, tím líp.“

Z okna hostince za nimi se ozvala salva smíchu, zvonění sklenic a pak známý nakřáplý hlásek, který notoval písničku:

„— a ze židle ve světnici, dostanete žirafici. Ale paní ježková, i když se vám neschová —“

Bábi přestala poslouchat. „Ale ne teď,“ dodala.


Herecká společnost se vydala na cestu zhruba hodinu před západem slunce a její čtyři vozy drkotaly po nerovné cestě směřující ke Stoským pláním a velkým městům. V Lancre platilo nařízení, že všichni herci, kejklíři, mastičkáři a jiní potenciální zločinci musí být do západu slunce za branami města. To nikomu nevadilo, protože město nemělo hradby, které by stály za řeč, a nikdo se nestaral o to, že většina se zmíněných lidí vrátí hned po setmění nazpět do města. Důležité bylo, že zákon platil.

Čarodějky herce pozorovaly z Magrátina domku a používaly k tomu Stařenčinu prastarou kouli ze zeleného křišťálu.

„Už je načase, aby ses naučila, jak z téhle věci dostat zvuk,“ zabručela Bábi. Strčila prstem do koule a obraz uvnitř se zvlnil jako vodní hladina.

„Bylo to tak zvláštní,“ zasnila se Magráta. „Ty vozy a všechny ty věci! Papírové stromy, hromady šatů a —“ nadšeně zamávala rukama, „— pak ty velké plochy, co dávají jako pozadí, samý hrad a chrám a všechno srolované jako koberce. Nádhera!“

Bábi zabručela.

„Mně se zdá, že to bylo nádherné, jak se ti lidé měnili na krále a vévody a tak, nemyslíte? Bylo to kouzelné!“

„Magráto Česneková, co to žvaníš? Byla to jen barva a papír, to přece viděl každý.“

Magráta otevřela ústa, aby něco řekla, pak se v hlavě porozhlédla po nějakém vhodném argumentu a ústa zase zavřela.

„Kde je Stařenka?“ zeptala se nakonec.

„Leží venku na trávníku,“ sdělila jí Bábi. „Nějak se necítí dobře.“ Zvenčí se ozvala břeskná píseň, kterou Stařenka Oggová Bábino tvrzení naprosto popírala.

Magráta si vzdechla.

„Víte, tak mě napadlo, že když jsme jeho kmotřičky, měly jsme mu dát tři dary. Tak se to dělává.“

„O čem to mluvíš, děvče:!

„No, podle tradic mají dát tři čarodějky dítěti tři dary. No, víte přece, jako krásu, moudrost a štěstí na celý život,“ nedala se tentokrát Magráta odbýt. „Alespoň tak se to dělalo za starých časů.“

„Aha, ty máš na mysli perníkové chaloupky a takové ty věci,“ pozvedla Bábi pohrdavě obočí. „Zlatý kolovrat, kočáry z dýně a prsty popíchané o růžový trn? Tak na to jsem si nikdy nepotrpěla.“

Podvědomě přeleštila kouli.

„No jo, ale —“ začala Magráta. Bábi na ni vrhla zvláštní pohled. Tak to je celá Magráta, pomyslela si. Hlavu plnou dýně. Kmotřička pro nic a nadarmo. Ale pod tím vším holka dobrotisko. Hodná na malá zvířátka. Ochotná postarat se i o písklata vypadlá z hnízda.

„No, jestli myslíš, že ti to udělá radost,“ zabručela a žasla sama nad sebou. Máchal rukama nad obrazem mizících vozů. „Tak cože by to mělo být? Bohatství, krása?“

„No, peníze taky nejsou všecko, a když bude po otci, hezký bude taky dost,“ zamyslela se Magráta, která náhle zvážněla. „Co takhle moudrost?“

„Té se bude muset naučit sám,“ zavrtěla hlavou Bábi.

„Skvělý zrak? Dokonalý hudební sluch a hlas?“

Na trávníku před domem se znovu ozval nadšený hlas Stařenky Oggové, který sděloval celému světu, že: „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy.“

„To není důležité,“ prohlásila spěšně zvýšeným hlasem Bábi. „Musíme používat hlavologii, co? Krása a bohatství nesou důležité.“

Obrátila se zpět ke kouli a nepříliš nadšeně mávla na Magrátu. Když máme být tři, tak běž a přiveď Stařenku.“

Magrátě se nakonec podařilo dostat Stařenku dovnitř a vysvětlit jí, o co jde. „Tak tři dary, povídáš?“ něčeho takového jsem se naposled účastnila jako mladá holka. Co to děláš?“

Magráta pobíhala po místnosti a zapalovala svíce.

„Musíme přece vytvořit tu správnou magickou atmosféru,“ vysvětlovala. Bábi pokrčila rameny, ale neřekla nic, i když jí to připadalo tak trochu jako provokace. Každá čarodějka prováděla čáry podle svého a tohle byl Magrátin dům.

„A co mu to vlastně dáme?“ ozvala se Stařenka.

„To jsme právě probíraly,“ vysvětlovala jí Bábi.

„Já vím, coby si určitě přál,“ prohlásila Stařenka. Pak předložila návrh, který ostatní dvě čarodějky vyslechly s mrazivým mlčením.

„Jenom nechápu, k čemu by mu bylo něco takového,“ řekla nakonec Magráta. „A muselo by to být hrozně nepohodlné!“

„Až by dospěl, určitě by nám poděkoval, to mi tedy věřte,“ trvala na svém Stařenka. „Můj první muž vždycky říkal, že když má chlap —“

„Myslím, že stylu věci by odpovídalo spíš něco méně tělesného,“ přerušila ji Bábi a vrhla na ni ošklivý pohled. „Copak je třeba vždycky všechno pokazit, Gyto? Proč ty pokaždé —“

„No počkej, alespoň já sama za sebe můžu říct, že mně se to —“ začala Stařenka.

Oba hlasy zmlkly. Zavládlo dlouhé nevrlé ticho.

„Já si myslím,“ ozvala se po chvíli Magráta s náhlým nápadem, „že by bylo možná nejlepší, kdybychom se všechny vrátily domů a udělaly to po svém. Každá sama za sebe. Byl to dlouhý den a všechny už jsme hodně unavené.“

„Skvělý nápad,“ prohlásila Bábi pevně a vstala. „Tak pojď, Stařenko,“ sykla. „Byl to dlouhý den a všechny jsme hodně unavené.“

Magráta slyšela, jak se vzdalují po cestičce a hašteří se při tom.

Pak si skoro smutně sedla mezi barevné svíce a v ruce svírala malou lahvičku výjimečně silného vonného koření, které si objednala v obchodě s magickými pomůckami až v dalekém Ankh-Morporku. Už dlouho se těšila, jak ho poprvé vyzkouší. Pomyslela si, jak by to bylo hezké, kdyby na sebe dokázali být lidé aspoň trochu hodnější…

Upřela oči na kouli.

„Bude si dělat snadno dobré přátele,“ zašeptala. Věděla, že to není nic moc, ale bylo to něco, co jí celý život chybělo.

Stařenka Oggová, seděla ve své kuchyni u stolu, na klíně jí předl velký kocour a před sebou měla skleničku na dobrou noc, nebo jak s oblibou říkala „šláftruňk“. V mlze, která jí plnila hlavu, se marně pokoušela objevit sedmnáctou sloku Ježčí písně. Bylo v ní něco o kozlech…, nebo snad o kozách? Nebyla schopna si vybavit podrobnosti. Pomyslela si, jak ten čas člověku ničí paměť.

Pozvedla skleničku a připila neviditelným hostům.

„Dokonalá paměť, to by byla věc!“ Najednou se rozzářila. „Vždycky si bude všechno pamatovat!“

Bábi Zlopočasná, která kráčela nočním pralesem k domovu, si obtočila šál kolem ramen a uvažovala. Byl to dlouhý a dost náročný den. Nejtěžší ze všeho bylo to divadlo. Kdekdo tam předstíral, že je někdo jiný, děly se věci, které se ve skutečnosti ani stát nemůžou, člověk narazil na kusy krajiny, které mohl prokopnout nohou… Bábi měla vždycky ráda jasno, a teď nevěděla, jestli se jí divadlo líbilo, nebo ne. Zdálo se, že se svět neustále mění.

Kdysi to tak nebylo. Svět se měnil mnohem pomaleji. Trochu ji to mátlo. Procházela temnotou klidným, rychlým krokem někoho, kdo ví, že prales v takové vlhké a větrné noci ukrývá nepředstavitelně strašlivé věci a ona že je jednou z nich.

„Ať je opravdu tím, kým si myslí, že je,“ řekla najednou. „Co víc by si mohl člověk na tomhle světě přát?“

Jako většina lidí i čarodějky jsou většinou nezaostřené v čase. Rozdíl je ovšem v tom, že ony si to uvědomují a využívají toho. Opatrují minulost, protože v ní pořád ještě zčásti žijí, a jsou schopny zahlédnout stíny, které vrhá budoucnost.

Bábi právě zahlédla tvar budoucnosti a ten byl plný nožů.


Začalo to příští ráno v pět hodin. Pralesem k Bábině chalupě projeli čtyři jezdci, uvázali koně tak daleko, aby byli z doslechu,a začali se neobyčejně opatrně plazit mlhou.

Velícímu seržantovi se jeho úkol ani trochu nezamlouval. Pocházel sám z hor Beraní hlavy a vůbec si nedovedl představit, jak se to dělá, když se zatýká čarodějka. Na druhé straně si velmi jasně dovedl představit, že se takový nápad čarodějce nebude líbit. A jemu se nelíbilo to, že bude mít co do činění s čarodějkou, které se něco nezamlouvá.

Jeho muži byli také horalé z okolí. Drželi se mu těsně za zády, připraveni padnout k zemi v okamžiku, kdyby se objevilo něco méně obvyklého, než je strom.

Bábina chalupa na sebe vzala v husté mlze podobu velké houby. Zdálo se, že se rostliny v nepříliš spořádané zahradě pohybují, i když bylo naprosté bezvětří. V zahradě rostly květy a byliny, které člověk nikde jinde v horách nezahlédl, protože jejich oddenky a semena sem častokrát putovaly přes polovinu Zeměplochy. Seržant by byl přísahal, že několik květů se k němu otočilo. Otřásl se.

„Co teď, seržo?“

„Teď — teď se rozvineme,“ řekl. „Jo, to bude ono. Rozvineme se. To uděláme.“

Pomalu postupovali kapradím. Seržant se nakonec přikrčil za velký padlý kmen a řekl: „Dobrá. To bylo skvělé. Takže je to každému jasné, ano? Teď se rozvineme ještě jednou a tentokrát každý zvlášť.“

Muži sice trochu reptali, ale nakonec přece jen jeden po druhém zmizeli v mlze. Seržant jim dal pět minut, aby stačili zaujmout svá postavení, a řekl: „Dobrá. Teď —“

Odmlčel se.

Přemýšlel, jestli si může dovolit vykřiknout, ale pak ten nápad zamítl.

Vstal. Stáhl si helmici, aby ukázal, že je dobře vychovaný, a pomalu se přesunul po trávníku k zadním dveřím. Pak velice opatrně zaklepal.

Čekal několik vteřin, pak si narazil helmu zpátky na hlavu, zabručel: „Nikdo není doma, k sakru!“ a obracel se k odchodu.

V tom se dveře otevřely. Otvíraly se velmi pomalu a se strašlivým skřípotem. Obyčejné zanedbané dveře by nikdy tak skvěle nezaskřípaly — museli jste se jim věnovat, chtělo to celé týdny pečlivé a přesné práce s horkou vodou tu a nahřátými kameny tam. Seržant, který už byl k domku obrácen zády, zůstal stát a pak se začal velice pomalu otáčet, přičemž se snažil pohnout opravdu jen těmi nejnutnějšími svaly.

Poněkud ho mátlo, že dveře zůstávaly prázdné. Podle toho, co věděl, tak dveře se samy od sebe neotvíraly.

Nervózně si odkašlal.

A v té chvíli se mu přímo za uchem ozval hlas Bábi Zlopočasné. „Ty máš ale opravdu velice ošklivý kašel, mladíku! Dobře jsi udělal, že jsi ke mně přišel!“

Seržant zvedl hlavu a na tváři měl výraz šílené vděčnosti. „Ano, prosím.“


Cože udělala?“ vytřeštil na něj oči vévoda.

Seržant tvrdohlavě upíral pohled do místa zhruba dvacet centimetrů vpravo za vévodou.

„Uvařila mi šálek čaje, pane.“

„A co vaši muži?“

„Těm ho uvařila taky, pane.“

Vévoda vstal z křesla a položil desátníkovi ruku kolem ramen, takže kroužková košile tiše zacinkala. Byl ve velmi špatné náladě. Polovinu noci strávil mytím rukou. Měl neustále dojem, že mu někdo něco šeptá do ucha. Ranní ovesná kaše byla přesolená, z neznámého důvodu v ní bylo rozpečené jablko a kuchař dostal v kuchyni hysterický záchvat. Dalo by se říci, že vévoda byl v této chvíli velmi nedůtklivý. Patřil k lidem, jejichž řeč s poklesem nálady nabývá na mírnosti a spisovnosti, nakonec se dostával do stavu, kdy jste zjistili, že současně se slovy „mnohokrát vám děkuji“ se vám nad hlavou vznáší ostří guillotiny.

„Seržante,“ naklonil se ke zmatenému vojákovi a pomalu s ním vykročil sálem.

„Pane?“

„Tak si nejsem jistý, jestli byly mé příkazy dostatečně jasné,“ sykl vévoda hlasem, za který by se nemusela stydět rozzuřená kobra.

„Pane?“

„Chtěl jsem říci, že vás možná moje rozkazy nějak zmátly. Myslel jsem, že vám přikazuji ‚přiveďte mi tu čarodějnici a třeba v řetězech, když to nepůjde jinak‘, ale možná, že jsem vám opravdu řekl ‚běžte a dejte si s ní šálek čaje‘. Mohlo se to stát?“

Seržant zamyšleně nakrčil čelo. Sarkasmus ho celý život neškodně míjel. Jeho zkušenost s lidmi, kteří s ním nebyli spokojeni, zahrnovala převážně křik a tu a tam i nějakou tu ránu.

„Ne, pane.“

„Pak by mě zajímalo, proč jste neudělali to, co jsem vám přikázal.“

„Pane?“

„Předpokládám, že řekla nějaká kouzelná slova, nebo ne? Už jsem o čarodějnicích něco slyšel,“ řekl vévoda, který si o zmíněném objektu četl včera večer tak dlouho, až se mu z toho roztřásly zavázané ruce.[4] „Nabídla vám výměnou za svou svobodu vidinu nadpozemských radostí? Nebo vám předvedla obrazy —“ vévoda se otřásl, „— temných vášní a nezřízených sexuálních radovánek, o jakých by se smrtelný muž neodvážil ani snít, ďábelská tajemství, která vyburcovala vaše temné pudy?“

Vévoda usedl a začal se ovívat kapesníkem.

„Není vám něco, pane?“ zeptal se zmatený seržant.

„Cože? Ne, všechno je v pořádku.“

„Celý jste zčervenal.“

„Neutíkej od věci, chlape!“ vyštěkl na něj vévoda a trochu se uklidnil. „Přiznej to — nabídla vám lascivní, nemorální a oplzlé slasti, známé jen těm, kteří se vyznají v tajemství sexuální magie, co?“

Seržant stál v pozoru a zíral přímo před sebe.

„Ne, pane,“ odpověděl tónem člověka rozhodnutého mluvit pravdu, děj se co děj. „Nabídla mi bochánek.“

„Bochánek?“

„Ano, pane. S hrozinkami.“

Felmet seděl na svém místě a v duchu se snažil co nejrychleji nabýt duševní rovnováhy. Nakonec ze sebe vypravil: „A co při tom dělali vaši muži?“

„Jim dala taky bochánek. Vzali si všichni kromě mladého Rogera. On totiž nesmí ovoce, protože má ty své potíže.“

Vévoda se těžce opřel v sedadle u okna a zakryl si oči rukama. Byl jsem zrozen k tomu, vládnout dole na pláních, pomyslel si, kde je samá rovina, kde není takové hnusné počasí a hnusné všechno a kde žijí lidé, kteří nevypadají, jako když je někdo uplácal z těsta. Tak a teď mi ještě určitě řekne, co si dal Roger.

„Roger si dal sušenku, pane.“

Vévoda vyhlédl z okna na vrcholky stromů. Zuřil. Nesmírně zuřil. Jenže dvacet let manželství s lady Felmetovou ho naučilo nejen dokonale kontrolovat vlastní emoce, ale i své instinkty, a proto se jeho duševní pochody navenek neodrazily byť by jediným pohybem. Kromě toho odněkud z temných hlubin jeho mysli vystrčila hlavu emoce, na kterou už dávno neměl čas. Jako žraločí ploutev rozřízla hladinou jeho běžných myšlenek zvědavost.

Vévoda se celých padesát let bez zvědavosti celkem dobře obešel. Nebyla to vlastnost, která by se mezi aristokraty právě nosila. Teď ho však napadlo, že by mohl zvědavosti pro jednou využít.

Seržant stál uprostřed místnosti a tvářil se jako člověk, který očekává rozkazy a je odhodlán na ně čekat, dokud ho neodstrčí postupující ledovec. Sloužil v nenáročné službě u krále Lancre mnoho let a bylo to na něm vidět. Jeho tělo stálo v pozoru, ale jeho břicho si udělalo — přes veškeré snahy — pohov.

Vévodův pohled padl na šaška, který seděl na své stoličce u trůnu. Nahrbená postavička zvedla rozpačitě hlavu a neochotně zatřásla rolničkami.

Vévoda se rozhodl. Stoupati vzhůru znamenalo nacházet slabá místa. Pokusil se zahnat myšlenku, že slabá místa zahrnují i takové věci, jako jsou třeba královské ledviny na vrcholku temného schodiště, a soustředil sena problém, který mu osud přihrál do rukou.

… do rukou. Drhnul je a drhnul, ale nepomáhalo to. Nakonec sešel dolů do sklepení a půjčil si od kata drátěný kartáč a drhnul jím a drhnul. Ani to nepomohlo, naopak bylo to ještě horší. Čím víc tlačil, tím byly ruce krvavější. Měl strach, že se zblázní…

Násilím zatlačil podobné myšlenky do pozadí. Slabá místa. To je ono. Šašek vypadal jak jediné velké slabé místo.

„Můžete jít, seržante.“

„Pane!“ odzdravil seržant a prkenně vypochodoval z místnosti.

„Blázne!“

„Na tvou věru, pane —“ prohlásil šašek nervózně.

Vévoda usedl na trůn.

„Má žena se nejmenuje Věra, a i kdyby, my dva si netykáme. Poraď mi, šašku.“

„Věřímť, kmotře, že —“ začal šašek.

„A už zdaleka nejsem tvůj kmotr. Určitě bych si to pamatoval,“ odpověděl lord Felmet a naklonil se tak, že se jeho dravčí nos dotýkal pobledlého šaškova obličeje. „Jestliže tvá další věta začne slovem na mou věru, věřímť nebo kmotře, rozkmotříme se a na mou věru špatně to s tebou skončí.“

Šašek chvilku tiše pohyboval rty a pak se zeptal: „A co byste říkal takovému ‚troufám‘?“

Vévoda věděl, kdy poddaným povolit. „ ‚Troufám‘ bych ještě přežil,“ přikývl. „A v tom případě i ty, ale žádné opičárny.“ Povzbudivě se na šaška usmál. „Jak dlouho už tady sloužíš jako hlupák?“

„Troufám, nechať se blahorodí —“

„ ‚Nechať se blahorodí‘,“ pozvedl vévoda ruku, „se mi taky ani trochu nelíbí.“

„Troufám, blaho — pane,“ opravil se šašek a nervózně polknul, „že celý život, pane. Sedmnáct let, jako chlapec i muž. A přede mnou tady sloužil otec a spolu s ním i můj strýc, jeho bratr. A před nimi dědeček. A jeho —“

„Všichni ve vaší rodině tedy byli hlupáci?“

„Myslím, že je to taková rodinná tradice, pane,“ přikývl šašek. „Chtěl jsem říct troufám.“

Vévoda se znovu usmál, ale šašek byl tak poplašený, že se ani nepokoušel spočítat, kolik se v tom úsměvu zablesklo zubů.

„Pocházíš odsud z okolí, že?“ pokračoval vévoda.

„Na mou — ano, pane.“

„Takže budeš znát skoro všechno o místních zvycích, pověrách a tak dále?“

„Troufám, že ano, můj pane.“

„Výborně! Kde spíš, můj šašku?“

„Ve stájích, pane.“

„Ode dneška můžeš spát na chodbě před mou komnatou,“ prohlásil vévoda velkoryse.

„Páni!“

„A teď,“ řekl vévoda a jeho hlas zaléval šaška jako med chleba s máslem, „teď mi budeš vyprávět o čarodějkách…“


Tu noc místo v měkkém seně teplých stájí spal šašek na královském prahu, v ledové chodbě nad velkým sálem, kudy protahoval studený průvan.

„To je vážně bláznovství,“ pomyslel si. „Na mou věru, ale je to dost velké bláznovství?“

Nakonec se mu podařilo zdřímnout a měl sen, ve kterém se snažila jakási postava neustále přilákat jeho pozornost, a proto jen vzdáleně vnímal hlasy lorda a lady Felmetových za dveřmi.

„No, v každém případě tady o poznání méně táhne,“ přiznala vévodkyně neochotně.

Vévoda se opřel v křesle a spokojeně se na ni usmál.

„No?“ zeptala se významně. „Kde máš ty čarodějnice?“

„Vypadá to, že měl kancléř pravdu, má drahá. Zdá se, že čarodějnice naprosto ovládají místní lidi. Seržant a jeho skupina se vrátili s prázdnýma rukama.“ Ruce, ty ruce! Pokoušel se soustředit myšlenky.

„Musíš ho dát popravit,“ odpověděla obrate. „Pro výstrahu ostatním.“

„To by byl špatný začátek, má milovaná. Skončilo by to tím, že bychom nakonec museli poslednímu vojákovi přikázat, aby se sám sobě pro výstrahu podřízl. „Mimochodem,“ dodal opatrně, „zdá se mi, že tady nějak ubylo služebnictva. Víš, že i obvykle do ničeho nemluvím, ale —“

„Tak mi do toho laskavě nemluv,“ odsekla. „O domácnost se starám já. A já tady nehodlám trpět žádné lajdáctví.“

„Jsem si jist, že se v tom vyznáš lépe, ale —“

„Tak jak je to s těmi čarodějnicemi? To hodláš stát jen tak se založenýma rukama a čekat, až nám to všechno přeroste přes hlavu? To dovolíš, aby ti ty čarodějnice vzdorovaly? A co je s korunou?“

Vévoda pokrčil rameny. „Bezpochyby skončila někde v řece,“ zabručel.

„A dítě? Nedal ho ten, co s ním utekl, čarodějkám? Obětují ty ohavy lidi?“

„Jak se zdá, tak nikoliv,“ připustil vévoda. Vévodkyně byla rozčarována.

„Jak se zdá,“ pokračoval vévoda, „dovedou ale ty čarodějnice lidi očarovat.“

„No, to je přece všeobecně —“

„Já nemyslím magii a kouzla. Zdá se, že je lidé chovají v úctě. Čarodějky je léčí a pomáhají jim. Lidé tady na horách na horách se jich na jednu stranu bojí a na druhou stranu jsou na ně pyšní. Myslím, že by nebylo jednoduché něco proti nim podnikat.“

„Skoro bych věřila,“ ušklíbla se pohrdavě vévodkyně, „že už očarovaly i tebe.“

Nebyla daleko od pravdy. Vévodu velmi zaujaly. Moc a síla většinu lidí fascinuje a to byl také jeden z hlavních důvodů, proč si vzal vévoda vévodkyni. Hleděl zamyšleně do ohně.

„Tak se mi zdá,“ upřela na něj oči vévodkyně, která přesně poznala zvláštní výraz jeho obličeje, „že se ti to začíná líbit, co? Myslím to hrozící nebezpečí. Vzpomínám si, jak jsme se vzali. Celá ta záležitost se zauzlovaným provazem —“

Luskla prsty vévodovi před nevidoucíma očima. Narovnal se.

„Vůbec ne!“ vykřikl.

„Tak co budeš dělat?“

„Čekat.“

„Čekat?“

„Čekat a rozvažovat. Trpělivost přináší růže.“

Vévoda se opřel a usmál se. Jeho úsměv pravděpodobně seděl celé tisíciletí někde pod vlhkým kamenem. A pak mu začalo cukat pod jedním okem.

Obvazy na rukou začala prosakovat krev.


Z temných mračen se znovu vyloupl měsíc.

Bábi Zlopočasná podojila a nakrmila kozy, uhasila oheň, zakryla zrcadlo kusem plátna a vytáhla koště z kouta u dveří. Vyšla ven, zamkla zadní dveře a klíč pověsila na hřebík na záchodku.

To stačilo. Jen jedinkrát v historii se do domu čarodějky v horách Beraní hlavy vloupal zloděj. Jak si lidé vyprávěli, ta, které s to týkalo, na něj seslala strašlivý trest.[5]

Bábi usedla na koště a nepříliš přesvědčivě zamumlala několik slov. Když to ještě několikrát zkusila, slezla, chvilku se přebírala v provázcích, kterými bylo koště svázáno, a zkusila to znovu. Konec koštěte se sice na okamžik roztřásl a maličko zvedl, ale pak se všechno zase vrátilo do normálního stavu.

„K sakru,“ procedila Bábi mezi zuby.

Pozorně se rozhlédla kolem pro případ, že by se někdo díval. Nakonec ji zahlédl jedině jezevec na lovu, který zaslechl dupání a vystrčil hlavu z křoví. Uviděl bábi, jež pádila po lesní pěšině a v toporně natažených rukou vedle sebe svírala koště. Magie nakonec přece jen zabrala a Bábi se podařilo převalit se na násadu dřív, než koště začalo stoupat vzhůru k nočnímu nebi. Usadila se na něm a s půvabem kachny trefené do jednoho křídla pomalu zmizela v temnotě.

Jen shůry nad lesem občas dolehly k zemi tiché, ale o to zuřivější kletby, které zatracovaly všechny trpasličí mechaniky dohromady a pak ještě každého zvlášť.

Většina čarodějek žije raději v osamělých domcích s tradičním šikmým komínem a doškovou střechou porostlou mechem. S tím Bábi Zlopočasná souhlasila. Není dobré být čarodějkou, pokud to lidem nedáte patřičně znát.

Stařenka Oggová se vůbec nestarala o to, co lidé znají, nebo neznají, ještě méně o to, co si myslí, a žila ve zbrusu novém přeplněném domku uprostřed samotného Lancre, ve středu svého vlastního království. Různě dcery a snachy se u ní střídaly a staraly se jí o úklid a domácnost. Každá rovná plocha v domě byla pokryta památečními předměty, které jí vozili cestující členové rodiny ze všech koutů světa. Synové a vnuci se jí starali o dostatečnou zásobu dřeva, opravovali jí střechu a vymetali komín. Domácí bárek byl neustále nabit k prasknutí a váček na tabák, ležící na stolečku vedle jejího houpacího křesla, byl vždy napěchován jako jitrnice. Nad krbem visela vyleštěná dřevěná deska s vypáleným ozdobným nápisem MAMINKA. Žádný tyran v dějinách světa nezískal takovou oddanost svých poddaných.

Stařenka Oggová také chovala kočku, obrovského šedého jednookého kocoura jménem Silver, který dělil svůj čas stejným dílem mezi spánek, žrádlo a honění nesmírně početného a krvesmilného kočičího kmene. Když Silver uslyšel, jak na trávníku za domem nejistě přistává Bábi na koštěti, otevřel své jediné oko, podobné žlutozelenému oknu do pekla. S instinktem svému druhu vlastním poznal v Bábi zarytého nepřítele koček a tiše odplul pod nejbližší křeslo.

Svěží Magráta už seděla u krbu.

K železným pravidlům magie patří to, že ti, kteří ji praktikují velmi dlouho, nemění svou vnější podobu. Jejich těla si totiž vytvoří jakousi tělesnou netečnost k vnějším vlivům a průběžně se vracejí do své původní podoby. Jenže Magráta to zkoušela. Každé ráno měla vlasy dlouhé, husté a blond a každý večer se jí znovu změnily na tradiční světle hnědé vrabčí hnízdo. Aby žádoucímu efektu napomohla, zaplétala si do vlasů fialky a prvosenky. Výsledek jejího každodenního snažení bohužel nebyl ani zdaleka takový, jak doufala. Většinou vypadala, jako když jí spadl na hlavu skleník.

„Dobrý večer,“ pozdravila bábi.

„Hezké setkání při měsíci,“ odpověděla Magráta vychovaně. „Šťastné setkání. Ať hvězdy svítí na —“

„Tě vidím,“ ozval se hlásek Stařenky Oggové. Magráta poplašeně zamrkala.

Bábi si sedla do nejbližšího křesla a začala vytahovat jehlice, které jí procházely drdůlkem, a tak přidržovaly klobouk na hlavě. Najednou si uvědomila, co je jí na Magrátě tak divného.

„Magráto!“

Mladá čarodějka sebou trhla a sevřela si kloubovitýma rukama skromně obdařený živůtek svých šatů.

„Co to máš na klíně?“

„To je můj domácí pomocníček,“ bránila se nejistě.

„A co se stalo s tou ropuchou, co jsi měla?“

„Utekla mi,“ zamumlala Magráta. „Stejně nebyla skoro k ničemu.“

Bábi si povzdechla. Magrátino pátrání po nějakém přijatelném domácím pomocníčkovi už trvalo nějakou dobu a navzdory lásce a péči, kterou jim věnovala, se jí nějak nedařilo. Každý z nich měl nějakou vadu; někteří kousali, jiní se jí pletli v nejnevhodnější chvíle pod nohy, takže po nich šlapala, v jednom výjimečném případě dokonce došlo k metamorfóze.

„Tak to už je tenhle rok patnáctý,“ zavrtěla Bábi hlavou. „A to nepočítám toho koně. Co je tohle zač?“

„Je to kámen,“ zahihňala se Stařenka Oggová.

„No, tak ten by jí měl alespoň vydržet,“ přikývla Bábi.

Kámen vysunul hlavu a vrhl na ni mírně pobavený pohled.

„Je to tortoáza,“ vysvětlovala Magráta. „Přivezla jsem si ji z trhu v Ovčím hřbetě. Je neuvěřitelně stará a zná spoustu tajemství, alespoň to mi řekl ten muž, který mi ji prodával.“

„Já toho chlapa znám, přikývla Bábi. „Je to ten, co prodává zlaté rybičky, které se ti do tří dnů odbarví.“

„Myslím, že jí budu říkat Lehkonožka,“ pokračovala nadšeně Magráta. „Co říkáte?“

„No, ano, jistě, proč ne,“ pospíšila si Bábi s odpovědí. „Ale jak pokračuje naše věc, sestry? Už uběhly dva měsíce od chvíle, kdy jsme se sešly naposled.“

„Měly bychom se scházet za každého úplňku,“ prohlásila maličko škrobeně Magráta. „Pravidelně.“

„Nejmladší našeho Grama se vdávala,“ řekla Stařenka Oggová. „U toho jsem nesměla chybět.“

„A já se celou noc starala o nemocného kozla,“ prohlásila Bábi Zlopočasná vzápětí.

„Samozřejmě, chápu,“ pokývala Magráta s neskrývanou pochybností. Pak se začala přehrabovat ve své tašce. „No, jestli máme začít, měly bychom zapálit svíce.“

Obě starší čarodějky si vyměnily odevzdané pohledy.

„Podívej, vždyť tady mám tuhle překrásnou novou lampu, co mně poslal náš Traci,“ nadhodila Střenka Oggová s tváří nevinného dítěte. „A taky jsem se právě chystala prohrábnout oheň.“

„Já vidím potmě líp než kočka,“ prohlásila nepřístupným tónem Bábi. „Ty už jsi zase četla ty komické knihy, Magráto. Ty grobiány, co?“

„Grimoáry —“

„A na podlahu mi tady taky malovat nebudeš,“ varovala ji Stařenka Oggová. „Minule trvalo naší Darce celý den, než se jí podařilo vydrhnout všechny ty tvoje klikyháky —“

„Runy,“ posmutněla Magráta. V očích se jí objevila prosba. „Koukněte, aspoň jednu svíci?“

„Tak dobrá,“ stoupila Stařenka. „Když ti to udělá dobře… Ale jenom jednu! A poctivou, bílou, žádné extravagance!“

Magráta si povzdechla. Asi to nebyl dobrý nápad brát sem všechny ty věci, které ještě ukrývala ve své brašně.

„Mělo by nás tady být víc,“ řekla smutně. „Co to je za sabat, když jsme tady jen tři?“

„No, mně ani nenapadlo, že tady pořádáme sabat. Nikdo mi neřekl, že by to měl být sabat,“ odfrkla si Bábi Zlopočasná. „Kromě toho na téhle straně už žádná další čarodějka není mimo staré Babičky Stěhovalové, a ta už poslední dobou vůbec nevychází z domu.“

„Ale hodně mladých děvčat u nás ve vesnici…“ začala Magráta. „Vždyť víte, jsou takové nadšené…“

„Jenže tak my to přece neděláme, jak dobře víš,“ odpověděla jí Bábi odmítavě. „Lidé nechodí jen tak, aby našli magii, naopak, to magie si hledá je.“

„No ano, já vím, promiňte,“ pospíšila si Magráta.

„Dobrá,“ přikývla Bábi o něco spokojeněji. Nikdy se nenaučila umění omluvy, ale u ostatních lidí ho upřímně obdivovala.

„Tak co je nového s vévodou?“ nadhodila Stařenka, aby uvolnila napjatou atmosféru.

Bábi se opřela v křesle. „U nás v Kyselé Prdeli dal spálit několik domů,“ oznamovala. „Prý kvůli daním.“

„To je strašné,“ vydechla Magráta.

„Starý král Verence to taky dělával,“ přikývla Stařenka. „To byl nějaký vztekloun.“

„Ale ten aspoň obyčejně nechal lidi vyjít ven,“ podotkla Bábi.

„To jistě,“ nadšeně souhlasila Stařenka, která byla horlivá royalistka. „Dokázal být skutečně velkomyslný, v tom ho poznávám. Většinou jim pak zaplatil náhradu, aby si mohli postavit něco nového. Pokud si ovšem vzpomněl.“

„A na každou Noc prasečí hlídky posílal půlku srnčího. Vždycky!“ zasnila se Bábi.

„K čarodějkám choval skutečně úctu, to zas ano,“ přikyvovala Stařenka Oggová. „Když honil po lesích lidi a náhodou mě potkal, vždycky smekl helmu a prý: ‚Zdraví doufám slouží, paní Oggová?‘ a příští den poslal sklepníka s košíkem lahví nebo tak. To byl opravdový král.“

„No ale honit lidi jako divou zvěr, to není správné,“ zaprotestovala Magráta.

„No, není,“ připustila Bábi Zlopočasná. „Ale on je honil jen tehdy, když něco provedli. Tvrdil, že se to většině z nich docela líbí. A koneckonců, když mu poskytli dobrou štvanici, tak je nakonec vždycky nechal jít.“

„A pak tady byla ta jeho velká chlupatá věc,“ ozvala se Stařenka Oggová.

Ovzduší se citelně změnilo. Bylo najednou temnější, teplejší a kouty místnosti se naplnily nevyslovitelně tajemnými stíny.

„Já vím,“ přikývla Bábi Zlopočasná nepřítomně. „Jeho droit de seigneur.“

„Musel to neustále procvičovat,“ doplnila ji Stařenka Oggová s očima upřenýma do plamenů.

„Ale zato hned druhý den poslal správce s pytlem stříbra a košem plným výbavy,“ navázala Bábi. „Kolik mladých párů díky tomu nezačínalo manželství s prázdnýma rukama?“

„Jo, jo,“ pokyvovala hlavou Stařenka, „A pár chlapů si zařídilo dílnu nebo hospodářství.“

„Král každým coulem,“ potvrdila Bábi.

„O čem to mluvíte?“ obracela Magráta oči od jedné kolegyně k druhé. „On si choval nějaké domácí zvíře?“

Obě čarodějky se vynořily z těch temných a divokých proudů, do kterých se na nějakou chvíli ponořily. Bábi Zlopočasná pokrčila rameny.

„Stejně si ale myslím,“ prohlásila Magráta poněkud odměřeným tónem, „že na to, jak jste si starého krále považovaly, se nezdá, že by vám nějak zvlášť vadilo, že byl zabit. Tedy chtěla jsem říct, že to byla moc podezřelá nehoda.“

„Tak to s králi chodí,“ přikývla Bábi. „Přicházejí a odcházejí, jedni dobří, druzí špatní. Jeho otec otrávil krále, který nám vládl předtím.“

„Myslíš starého Tharguma,“ zamyslela se Stařenka Oggová. „Měl obrovský ryšavý plnovous, co si pamatuju. Ten vypadal velmi mužně.“

„Jenže dneska se nesmí říkat, že vévoda Felmet krále zabil,“ postěžovala si Magráta.

„Cože?“ zbystřila Bábi.

„Včera dal v Lancre popravit několik lidí, protože o tom mluvili,“ pokračovala Magráta. „Prý je to nactiutrhání majestátu a rozšiřování zlomyslných pomluv, řekl. Prohlásil, že každý, kdo se o tom ještě jednou zmíní, si prohlédne vnitřek jeho hladomorny, ale prý si tam nikdo dlouho nepobude. Tvrdí, že Verence zemřel přirozenou smrtí.“

„Podle mě, být zavražděn je pro krále přirozená smrt,“ řekla Bábi. „Nevím, proč s tím tolik nadělá. Když zemřel starý Thargum, napíchli jeho hlavu na kůl, udělali si obrovský táborák a celý palác se týden opíjel.“

„Na to si vzpomínám,“ rozzářila se Stařenka Oggová. „Jeho hlavu nosili od vesnice k vesnici, aby všichni viděli, že je opravdu mrtvý. Bylo to velmi přesvědčivé. Zvlášť pro něj. Šklebil se. Myslím si, že jemu samotnému by se to bylo líbilo.“

„Tak si myslím, že tohohle bychom si měli trochu pohlídat,“ zamyslela se Bábi. „Vypadá, že je trochu chytřejší, a to u krále nebývá dobré. A taky si myslím, že nemá patřičnou úctu.“

„Za mnou přišel minulý týden nějaký chlápek a ptal se, jestli bych nechtěla platit daně,“ vzpomněla si Magráta. „Řekla jsem mu, že nechtěla.“

„A hele, u mně byl taky,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „Ale náš Jason a náš Wane ho doprovodili ven a tam mu vysvětlili, že zatím nemáme v úmyslu něco platit.“

„Takový malý mužík, holohlavý a v černém plášti?“ naklonila Bábi zamyšleně hlavu ke straně.

„To je on,“ zazněla dvouhlasná odpověď.

„Potuloval se nějakou dobu u mě za chalupou v maliní,“ řekla Bábi. „Jenže když jsem se ho šla zeptat, co chce, utekl.“

„Abych se vám přiznala,“ pípla Magráta, „já mu dala dvě koruny. Říkal, že ho dají umučit, když nepřinutí čarodějky k zaplacení daní…“


Vévoda Felmet se nevěřícně zadíval na dvě mince, kterému ležely v klíně.

Pak zvedl oči k výběrčímu daní.

„No?“

Výběrčí si odkašlal. „No, pane, víte, já jim vysvětlil, že potřebujete vybudovat stálou armádu a tak dále, ne? A on prý na co, a já že kvůli lupičům, ne? A ony že je lupiči nikdy neobtěžovali.“

„A co civilní sféra?“

„Vidíte, málem jsem zapomněl, ne? Dokazoval jsem jim, že musíte stavět a udržovat mosty, ne?“

„No a?“

„ A ony na to, že je nepotřebujou.“

„Aha,“ prohlásil vévoda hlasem znalce. „Jenže jak se dostanou přes řeku? Tekoucí širokou vodu neobejdou!“

„Nejsem si tak docela jistý, pane. Já si myslím, že čarodějky obejdou cokoliv.“

„Řekly ještě něco?“ zeptal se vévoda.

Výběrčí daní začal rozpačitě žmoulat lem své nepříliš čisté kazajky.

„Pane, já jim připomněl, že daně pomáhají udržovat veřejný pořádek, ne? A, pane, ony mně řekly…“

„No?“

„Ony mně řekly, že by král měl veřejný pořádek hradit ze svého, ne? Jako aby jeho zem nedělala ostudu a, pane, pak se na mě koukaly?“

„Chcete říct, že se na vás nějak divně dívaly? A jak?“

Vévoda seděla jednou rukou si podpíral bradu. Byl fascinován.

„No, ono se to dost těžko vysvětluje, ne?“ zamyslel se výběrčí. Pokusil se vyhnout vévodově pohledu, při němž měl pocit, že se mu propadá podlaha pod nohama a na krku cítí konopí. Měl strach, aby na něj nezvyklý zájem lorda Felmeta nezapůsobil jako špendlík na pouťový balonek.

„Jen to zkus,“ pobídl ho vévoda.

Výběrčí zčervenal.

„No,“ zakoktal, „ošklivě.“

To dokazuje, že výběrčí daní se mnohem lépe vyznal v číslech než ve slovech. Kdyby na něj nepůsobil strach, rozpaky, skleróza a naprostý nedostatek představivosti, byl by asi řekl zhruba tohle:

„Když jsem byl ještě malý, žil jsem u své tety a ta mi řekla, že jí nesmím upíjet smetanu, ne? A krajáč se smetanou stavěla na vysokou polici ve spíži, a když byla jednou někde pryč, tak já si vzal stoličku a vylezl jsem tam, ne? A ona se vrátila, já o tom nevěděl a já se natahoval po tom krajáči, který byl vysoko, a shodil jsem ho na zem, ne? A v tom teta otevřela dveře a podívala se na mě. A to byl přesně ten pohled, ale nejhorší na tom bylo, že ony přesně věděly, jak se cítím.“

„Tak ošklivě,“ zabručel vévoda.

„Ano, pane.“

Vévoda zabubnoval prsty levé ruky na opěradlo trůnu. Výběrčí daní si odkašlal.

„Ne… nepošlete mě tam znovu, že ne, pane?“

„Cože?“ probral se vévoda se zamyšlení. Potom popuzeně mávl rukou. „Ne, vůbec ne. Jen se na cestě odsud zastav u kata a dohodni se s ním, kdy na tebe bude mít čas.“

„Jistě, pane. Okamžitě, pane. Děkuji vám, pane. Jste velmi —“

„Já vím, já vím,“ přikývl lord Felmet nepřítomně. „Můžeš jít.“

Vévoda osaměl v obrovské sále. Venku se dalo znovu do deště. Tu a tam ze zdi odpadl kus omítky a ve stěnách, které si neustále pomalu sedaly, to skřípalo. Vzduch páchl zatuchlými sklepy.

Bohové, jak nenávidí tohle království.

Bylo tak maličké, nějakých sedmdesát kilometrů dlouhé a sotva dvacet široké. Bylo to horké království plné ledových svahů a ostrých vrcholků, které z větší části pokrývaly neprostupné lesy. S takovým královstvím by přece neměly být žádné potíže.

Co si stále nedovedl vysvětlit, byl zvláštní pocit, že ten kousek lesy porostlé země má hloubku. Jako by jeho mapy zachycovaly oblast mnohonásobně větší.

Vstal a přešel k balkonu, ze kterého se mu naskytl neměnný pohled na moře stromových vrcholků. Najednou se mu zazdálo, že mu stromy pohled oplácejí.

Cítil neklid. A to bylo zvláštní, protože místní lidé se nijak nevzpírali. Zdálo se, že jim skoro nic nevadí. A přitom byl Verence svým způsobem dost oblíbený. Pohřbu se zúčastnilo překvapivé množství lidí — ještě teď si vybavoval ty dlouhé řady vážných tváří. A ne hloupých tváří. To v žádném případě. Spíš soustředěných na něco jiného, jako kdyby to, co dělal král, v zásadě nebylo nijak důležité.

Popouzelo ho to skoro jako ty stromy. Nějaká pořádná vzpoura, to by bylo tak nějak — případnější. Normálně by si člověk vyrazil, pár lidí by pověsil a pár dal hodit do hladomorny, aby vzniklo takové to tvůrčí napětí, které napomáhá rozvoji státu. Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.

Zvýšil daně a spálil několik vesnic, jen tak, ze zásady, aby všichni věděli, s kým mají tu čest. Nezdálo se, že by to na někoho udělalo nějaký dojem.

A k tomu všemu tady byly čarodějky. Stávaly se jeho noční můrou.

„Šašku!“

„Šašek, který tiše podřimoval v teple za trůnem, se s vyděšeným trhnutím probudil.

„Ano?“

„Pojď sem, kašpare!“

Šašek, jehož rolničky tu a tam smutně cinkly, zkroušeně předstoupil před vévodu.

„Řekni, blázne, to tady pořád takhle prší?“

„Jářku, kmotře —“

„Odpověz rovnou, na co se tě ptám!“ zarazil ho lord Felmet s železnou sebekázní.

„Někdy tady přestane, pane. To když začne sněžit. A občas tady máme i epesně boží mlhy.“

Epesně boží?“ zamračil se vévoda.

Šašek nebyl s to se zastavit. Na vlastní zděšené uši se slyšel, jak drmolí: „to jako husté, pane. Tak se to teď říká, když je něco skvělé nebo dokonalé, jazyk, pane, jazyk se vyvíjí.“

Ale vévoda už ho nevnímal. Poslouchat bláboly poddaných byla podle jeho zkušeností zbytečné plýtvání časem.

„Nudím se, šašku.“

„Dovolte, abych vás pobavil, můj pane! Znám nespočetné množství bonmotů a veselých hříček!“

„Tak do toho.“

Šašek si olízl rty. Něco takového totiž nečekal. Králi Verencovi pravidelně stačilo, když šaška nakopl do zadnice nebo mu rozbil o hlavu láhev. To byl král!

„Čekám! Tak mě rozesměj!“

Šašek zavřel oči a vrhl se do toho po hlavě.

„Přijde muž nenadále domů a najde tam svou ženu v posteli s neznámým mužem. Hrozně se rozzuří a povídá: ‚Co to má znamenat? A co je to vůbec za chlapa?‘ A víte, co na to ona?“

Vévoda se zamračil. Šašek měl pocit, že by pointu neměl tajit příliš dlouho.

„Ona na to: ‚To je správná otázka — poslyšte, jak se vlastně jmenujete?‘ “

Vévodův ukazováček zastepoval na opěradle křesla.

„Ták?“ podivil se „A jak je to dál?“

„No, to je, jaksi, celé,“ vysvětloval šašek a dodal: „Dědeček tvrdil, že to je jeho nejlepší.“

„Já bych skoro řekl, že ho musel vyprávět nějak jinak,“ zavrtěl hlavou vévoda. Vstal. „Zavolej naše lovce. Myslím, že si vyjedu na lov. A ty pojedeš se mnou.“

„Můj pane, já nedokážu jezdit!“

Poprvé od rána se lord Felmet upřímně usmál.

„Skvělé! Dostaneš koně, na kterém ještě nikdo jet nedokázal! Ha! Ha!“

Pohled mu padl na vlastní obvázané ruce. A až se vrátíme, pomyslel si, zavolám zbrojíře a ten mi musí donést pořádný pilník.


Uběhl rok. Dny trpělivě následovaly jeden za druhým. Znal to. Kdysi, na začátku mnohovesmíru, se jednou pokusily uplynout všechny najednou, ale nešlo to.

Tomjan seděl pod rozvrzaným stolem starého Mášrechta a pozoroval svého otce, který chodil sem a tam mezi mřížemi, mával jednou rukou a mluvil. Vínozpěv vždycky při řeči pohyboval rukama — kdybyste mu je svázali za záda, byl by němý.

„Dobrá,“ říkal právě. „A co takhle Královy nevěsty?“

„Ty se hrály vloni,“ ozval se odněkud Mášrecht.

„Dobrá, tak jim předvedeme Mallo, tyran klačský,“ prohlásil Vínozpěv. Jeho hlasivky přeřadily a jeho hlas se změnil v hmatatelnou věc, která by dokázala roztřást okna na druhé straně středně velkého náměstí. „S krvavýma rukama přicházím a na krvavý dosedám trůn! Teď nikdo už se neodváží zaútočit na naše hradby krví zbrocené…“

„To jsme tady hráli předloni,“ zchladil ho Mášrecht. „Víš, mám dojem, že lidé už mají králů až po krk. Chtěli by raději něco veselého.“

„No, mých králů určitě dost nemají,“ ohradil se Vínozpěv. „Drahý hochu, lidé se nepřicházejí do divadla zasmát, přicházejí si tam pro zkušenost, poučení a hlavně pro úžas —“

„Chtějí se smát!“ trval Mášrecht s neochvějnou jistotou na svém. „Koukni na tohle.“

Tomjan zaslechl šustění papírů a pak hlasité zapraskání, když Vínozpěv dosedl na velký proutěný kufr s rekvizitami.

„Čaroděj ze země vos,“ četl Vínozpěv nahlas, „aneb Jak se vám šklíbí?“

Mášrecht si spokojeně natáhl nožky pod stůl a zavadil o Tomjana. Vytáhl chlapce za ucho.

„Co to má být?“ zvedl Vínozpěv hlavu od svazku rukopisů. „Mágové? Démoni? Skřítci? Kupci?“

„Nejvíc jsem pyšný na čtvrtý obraz druhého dějství,“ pochvaloval si Mášrecht a postrčil batole k otci. „Komická sprcha dvou sluhů.“

„Nějaká scéna u smrtelného lože?“ zeptal se Vínozpěv s nadějí v hlase.

„Ne-e,“ zavrtěl hlavou Mášrecht. „Ale do třetího dějství ti můžu připsat komický monolog.“

„Komický monolog!“

„Jasně, v posledním dějství je dost prostoru na kus řeči,“ potvrdil Mášrecht spěšně. „Ještě dneska v noci to napíšu, žádný problém.“

„A nějaké to bodnutíčko,“ objednával si Vínozpěv a vstal. „Nějaký odporný mord. To vždycky zabere.“

Mášrecht si povzdechl a chopil se brku. Za skalními stěnami se rozkládalo městečko Visací Pes, kterému se nějakým způsobem podařilo uchytit se na nevelké římse zavěšené na téměř kolmé stěně kaňonu. V horách Beraní hlavy bylo pěkných rovných míst až až, ale potíž byla v tom, že většina z nich byla položena svisle.

Mášrecht hory Beraní hlavy neměl rád, což bylo zvláštní, protože to byla prapůvodní země trpaslíků a on byl trpaslík. Před mnoha lety ho vypověděli z kmene nejen proto, že trpěl klaustrofobií, ale hlavně proto, že měl sklony k tomu snít i ve dne. Místní trpasličí král usoudil, že to není právě nejlepší vlastnost pro někoho, od koho se čeká, že bude celý den pracovat s hornickým špičákem, aniž při tom zapomene, do čeho má bušit. Nakonec dali Mášrechtovi malý váček zlata do začátku, srdečné přání všeho nejlepšího na cestu a rozhodné sbohem navždy.

A stalo se, že právě tou dobou krajem projížděla Vínozpěvova kočovná společnost a trpaslík obětoval jeden měďáček na vstupné na představení hry Saň z plání. Sledoval hru, aniž se mu ve tváři pohnul jediný sval, vrátil se do kumbálu, kde se dočasně ubytoval, a ráno zaklepal na Vínozpěvovy dveře s první verzí Krále pod horou. Hra nebyla nijak zvláštní, ale Vínozpěv byl inteligentní a prozíravý a okamžitě si uvědomil, že v té kulaté hlavě, zarostlé nepěstěnými vlasy a vousy, se ukrývá fantazie schopná osedlat si celý svět. Když se toho večera herci vydávali na další cestu, ten poslední v řadě musel běžet, aby jim stačil…

Vesmírem neustále křižují částice syrové představivosti a fantazie. Každou chvíli některá z nich dopadne do příhodného mozku, kterýpak vyprodukuje něco takového, jako je teorie dědičnosti na základě výzkumu DNA, sonáta pro flétnu nebo způsob jak zkrátit životnost žárovek na polovinu (je-li potrefen výrobce). Většina částic ale příhodné mozky mine. Devadesát procent lidí projde životem, aniž je zasáhne jediná.

Jsou však i lidé, které potkalo něco mnohem horšího. Zasáhnou je všechny.

A to byl právě Mášrecht. Do jeho malé těžké lebky, navržené matkou přírodou především k tomu, aby co nejlépe odolávala ranám sekyry, neustále vtékal proud inspirace, který by stačil sám o sobě na vytvoření celosvětového divadelního repertoáru.

Olízl brk a rozhlédl se rozpačitě táborem. Nikdo se nedíval. Opatrně pozvedl Čaroděje a pod ním se objevil jiný štůsek papírů.

To nebyl další řemeslný výplod, žádná obyčejná „chlebová“ práce. Každý list papíru byl zbrocen potem, slova rukopisu se proplétala džunglí škrtů, předpisů a vsuvek připisovaných drobnými literami po obou okrajích. Mášrecht na rukopis chvilku upřen zíral, ponořen ve světě, který zahrnoval jej, další nepopsanou stranu a hlomozící hlasy, které ho pronásledovaly ve snech.

Pustil se do psaní.

Tomjan, který se konečně zbavil Mášrechtovy nežádoucí pozornosti, otevřel malýma ručičkami víko proutěného kufru a s neochvějnou systematičností batolat začal vyhazovat na podlahu koruny jednu po druhé.

Trpaslík vystrčil jazyk mezi zuby a rychle vedl rozskřípané pero po stránce postříkané inkoustem. Právě našel prostor pro milence, kteří upadli v nemilost hvězd, veselého hrobníka a hrbatého krále. Potíž mu zatím dělala ta kočka a kolečkové brusle…

Spokojené dětské zavrnění ho přinutilo zvednout hlavu.

„U všech svatých, juniore,“ zabručel, „zatím ti nepasuje. Dej ji zpátky.“


Zeměplocha se pomalu otočila k zimě.

Zima v horách Beraní hlavy se opravdu nedá popsat jako zasněžená pohádka, při níž by byl každý proutek lemován křišťálovou krajkou. Zima v horách Beraní hlavy se s tím nepárá — je přímou branou do ledového pekla, které na tomhle místě vládlo před stvořením světa. Zima v místních horách — to bylo několik metrů sněhu a pralesy změněné v bludiště temných zelených tunelů s bílou klenbou. Se zimou přicházely líné větry — tak líné, že jim bylo zatěžko vyhýbat se v letu lidem, a tak jimi prolétaly. Něco takového, jako že by mohla být zima dobou určitých radovánek, lidem z hor Beraní hlavy nenapadlo ani ve snu. O tom, jaký vztah měli k zimě, svědčí například to, že jen pro sníh měli osmnáct různých výrazů.[6]

Duch krále Verence bloudil po hradbách nespokojený a hladový, upíral toužebné pohledy k milovaným lesům a čekal na svou příležitost.

Byla to zima zlých znamení. V noci zářily na mrazivém nebi komety. Oblaka, plynoucí za dne po obloze, se varovala do podob behemotů a draků. Ve vesnici Ostrohřbetu porodila kočka dvouhlavé kotě, ale protože díky svému neúnavnému úsilí byl otcem zhruba posledních třiceti kočičích generací Silver, nebylo právě tohle pravděpodobně tak zlé znamení.

V Kyselé Prdeli snesl mladý kohoutek vejce a musel se pak na několika místech zpovídat z osobních velmi choulostivých záležitostí. V městě Lancre se objevil člověk, který přísahal, že se setkal s mužem, jenž na vlastní oči viděl, jak se jeden strom v jeho zahradě sebral a vydal se na cestu do teplých krajin. Jeden den se z nebe snesl krátký, ale o to prudší déšť garnátů. Na nebi se objevovala podivná světla. Husy chodily pozpátku. A nad tím vším téměř noc co noc plápolala mnohobarevná Aurora Coreolis, jejíž mrazivé odstíny barvily půlnoční sníh.

Na tom však koneckonců nebylo nic zvláštního. Hory Beraní hlavy ležely přímo napříč dvou magických os Zeměplochy jako traverza nevinně pohozená napříč přes koleje metra, a proto byly tak nabity indukovanou magií, že se neustále vybíjely do širokého okolí. Místní lidé se občas v noci vzbudili, zabručeli: „Aha, to je zase nějaký další podělaný zlý znamení,“ obrátili se na druhý bok a spali dál.

Nastala Noc prasečí hlídky a ohlásila tak příchod nového roku. A pak se děsivou náhlostí vůbec nic nestalo.

Mrznoucí prales mlčel a páchl cínem. Jediné, co padalo z nebe, byly občasné sněhové přeháňky.

Pak putoval jeden muž z Ostrohřbetu do Lancre a během cesty nespatřil jediné světélko na blatech, bezhlavého psa, kráčející strom, černý kočár bez kočího, dokonce ani kometu a museli ho odnést do hospody a dát mu pořádně napít, aby si uklidnil pocuchané nervy.

Lhostejná odevzdanost obyvatel hor Beraní hlavy, která se v nich za dlouhé roky vyvinula jako ochrana před magickým chaosem, nebyla schopna se s tak náhlou změnou vypořádat. Bylo to jako zvuk, který neslyšíte, dokud neutichne.

Teď to zaslechla i Bábi Zlopočasná, která ležela v teplíčku pod několika přikrývkami ve své studené ložnici. Noc prasečí hlídky je tradičně jedinou nocí v dlouhém zeměplošském roce, kdy se předpokládá, že čarodějky nevyjdou z domu. Bábi si zalezla do postele už brzo z večera ve společnosti sáčku jablek a kamenné ohřívací láhve. Teď ji však něco vyrušilo z dřímoty.

Obyčejný člověk by se asi vydal dolů a pravděpodobně by se vyzbrojil pohrabáčem. Bábi si rukama objala kolena a poslala na výzvědy své vědomí.

Tak v domě to nebylo. Ucítila malé rychlé vědomí šedé myši, huňaté vědomí sánských koz, které ležely v zadýchaném chlívku za domem. Jako dýka jí hlavou projel dotek vědomí lovící sovy, která tiše proletěla nad střechou.

Bábi se soustředila ještě silněji, až se jí vědomí naplnilo cvrkotem hmyzu pod doškovou střechou a přežvykováním červotočů v trámech krovu. Nic zajímavého.

Schoulila se do klubíčka a její duch pomalu vplul do pralesa. Všude bylo ticho přerušované jen tu a tam tichým nárazem sněhu, který se svezl z přetížených větví. I teď, uprostřed zimy, byl prales plný života, který ovšem buď podřimoval v závějích, nebo spal zimním spánkem pod vývraty a v jeskyních.

Všechno jako vždycky. Bábi se přesouvala dál, na vřesoviště a do průseků, kudy se po zmrzlé sněhové kůře tiše hnaly vlčí smečky. Jejich vědomí byla ostrá jako nůž. Ještě výš nebylo nic, jen malé skupinky skvrnostajů.[7]

Všechno bylo tak, jak má být, s jedinou výjimkou — něco nebylo v pořádku. Bylo tam něco… ano, někde tam venku bylo něco živého, něco mladého a současně prastarého a…

Bábi si v duchu rozebírala svůj pocit. Ano. bylo to něco ztracené, zapomenuté a…

City a pocity nikdy nejsou jednoduché, to Bábi věděla odjakživa. Nadzvedněte je a pod nimi objevíte další a další.

Bábi cítila, že jestli se to něco brzo nepřestane cítit opuštěné a zapomenuté, nebude dlouho trvat a rozzlobí se to.

Stále ještě to nemohla najít. Cítila už dokonce slaboučká vědomí kukel ukrytých pod zmrzlou a sněhem zasypanou vrstvou listí. Vnímala žížaly, které se zaryly do hloubky, kam už zem nepromrzala. Vnímala dokonce i lidi — to bylo nejtěžší, protože v lidských hlavách byla taková spleť myšlenek, že bylo téměř nemožné je sledovat. Bylo to, jako kdybyste se pokoušeli přibít mlhu na stěnu.

Kde nic, tu nic. Pocit ji zaplavoval ze všech strana ona nemohla najít jeho původce. Zašla tak daleko, jak to jen bylo možné, až na úroveň nejmenších stvoření království, a nenašla nic.

Bábi Zlopočasná si na posteli sedla, zapálila svíčku a natáhla se pro jablko. Pak upřela nepřítomný pohled na stěnu ložnice.

Nelíbilo se jí, že by měla být poražena. Tam venku něco bylo, něco, co vstřebávalo magii, rostlo a zdálo se tak živé, ž to obklopovalo celý dům, a ona to přitom nemohla najít.

Z jablka zůstal jen ohryzek a Bábi si ho pečlivě uložila na talířek pod svíčkou. Pak sfoukla plamínek.

Do místnosti vklouzl chladný samet noci.

Bábi se rozhodla udělat ještě jeden, poslední pokus. Možná že se předtím pustila špatným směrem…

Vzápětí ležela na podlaze a rukama si svírala hlavu zabalenou do polštáře.

A ona bláhová si myslela, že to bude malé

Hrad Lancre se otřásl. Nebyl to nijak silný otřes, ale to ani nebylo potřeba. Hrad byl postaven tak, že se kymácel i ve slabém vánku. Jedna z malých věžiček se tiše naklonila a zmizela v hlubinách mlhou zaplavené soutěsky.

Šašek ležel na svých dlažicích a ve spánku se třásl. Cenil si té cti, pokud to ovšem byla čest, ale ode dne, kdy spával v chodbě, se mu s železnou pravidelností zdávalo o budově cechu šašků a kašparů, za jejímiž odpudivými šedými zdmi procvakal zuby sedm let. Bylo to hrozné studium a v duchu připouštěl, že dlaždice v hradní chodbě jsou o něco měkčí než postele v koleji.

Kousek od něj začala tiše zvonit kroužková zbroj, která stála ve výklenku zdi. Píka v kovové rukavici se roztřásla, pak z ní vykoukla, a když proletěla temnotou jako útočící netopýr, rozdrtila dlaždici těsně vedle šaškovy hlavy.

Šašek se posadil a uvědomil si že se pořád třese. A s ním i podlaha.

V ložnici lorda Felmeta se díky chvění vznášela nad starou postelí s nebesy celá oblaka prachu vévoda se probral ze snu, ve kterém se mu zdálo, že kolem hradu pobíhá obrovské obludné zvíře,a s hrůzou zjistil, že by to klidně mohla být pravda.

Ze stěny spadl obraz jakéhosi dlouho mrtvého krále. Vévoda se dal do křiku.

Do ložnice se vpotácel šašek a pokoušel se udržet rovnováhu na podlaze, která se teď vlnila jako rozbouřené moře. Vévoda slezl z postele a chytil malého mužíka za barevnou kazajku.

„Co se to děje?“ sykl, „to je zemětřesení?“

„Ta v našich krajích nikdy nejsou, pane,“ odpověděl šašek a upadl na zem protože do něj narazilo sametové lehátko, které klouzalo po nakloněné podlaze.

Vévoda se vrhl k oknu a vyhlédl k pralesu zalitému měsíčním svitem. Viděl, jak se zasněžené stromy třesou, přestože je naprosté bezvětří.

Na zem dopadl velký kus omítky. Lord Felmet se otočil a svíral při tom šaška tak pevně, že ho zvedl třicet centimetrů nad zem.

Mezi mnoha věcmi, které vévoda považoval za zbytečný přepych, a proto se jich zbavil, byla i nevědomost. Rád věděl, co se děje. Nejistoty a životní překvapení pro něj neměly žádný půvab.

„Že by to měly na svědomí ty čarodějnice?“ zavrčel a levá tvář se mu začala zmítat jako ryba na suchu. „Jsou určitě tam venku, co? Spojily se a vrhají na hrad Sílu, řekni!“

„Medle, kmotře —“ začal šašek.

„To ony vládnou v téhle zemi, že?“

„Ne, můj pane, ony přece nikdy —“

„Kdo se tě ptal!?“

Šašek se třásl strachy přesně v opačné fázi než hrad,a tak se teď jevil jako jediný stabilní objekt v celém širém okolí.

„Ehm, vy, můj pane,“ vykoktal.

„Chceš se se mnou hádat?“

„Ne, můj pane.“

„Měl jsem takový dojem. Předpokládám, že ses s nimi spojil!“

„Můj pane?“ vykřikl šašek s nepředstíraným úžasem.

„Vy obyčejní lidé, jeden jako druhý, nejste nic jiného než spiklenci!“ zavrčel vztekle vévoda.

Ostrčil šaška stranou, rozrazil velké dvoukřídlé dveře na balkon, vyšel do mrazivé noci a rozhlédl se po spícím království.

„Slyšíte mě?“ zařval. „Já jsem král!“

Chvění najednou přestalo stejně rychle, jako začalo, a to vyvedlo vévodu z míry. Rychle se narovnal a oprášil si z noční košile prach.

„No proto!“ prohlásil důstojně.

Ale teď se dělo něco mnohem horšího. Prales naslouchal. Slova, která vykřikl z okna, zapadla do obrovského tichého prázdna.

Tam venku něco bylo. Cítil to. Bylo to dost silné, aby to zatřáslo hradem, a teď ho to nejen pozorovalo, ale i poslouchalo.

Vévoda začal pomalu a velmi opatrně couvat do místnosti a rukou poslepu hledal kliku. Vešel pozpátku dovnitř, zavřel dveře a rychle přes ně zatáhl závěsy.

„Já jsem král,“ opakoval tiše. Podíval se na šaška a ten cítil, že se od něj čeká.

Ten muž je můj pán a vládce, pomyslel si. Jak nás to učili o tom chlebu? Když ti dá někdo chleba, musíš výt jako vlk? Ne, ale tak nějak. Co nám říkali v cechovní škole? Že opravdový kašpar je věrný svému pánovi až do úplného konce, i když ho všichni ostatní opustí. Jestli je pán dobrý nebo špatný, to s tím nemá nic společného. Jde jen o věrnost. To je všechno. I když je to prokazatelně prvotřídní cvok, jsem jeho šašek, dokud nás smrt nerozdělí.

Ke své hrůze si uvědomil, že vévoda pláče.

Šašek strčil ruku do rukávu a vytáhl odtud špinavý červenožlutý kapesník ozdobený vyšitými rolničkami. Vévoda si jej s výrazem přehnané vděčnosti vzal a vysmrkal se. Pak ho před sebou podržel na délku paže a zíral do něj s vyděšeným podezřením šílence.

„Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně?“ zamumlal.

„Ehm. Ne, můj pane. To je jenom kapesník, jak vidíte. Myslím, že kdybyste byl tak laskav a pořádně se podíval, jistě byste poznal ten rozdíl. Kapesník zdaleka není tak ostrý.“

„Dobrá, šašku,“přikývl vévoda nepřítomně.

Ten už má absolutní mimózu, pomyslel si šašek. Třísku za uchem. Je tak pokroucenej, že by se s ním daly vytahovat špunty.

„Poklekni přede mnou, můj šašku.“

Šašek učinil žádané. Vévoda mu položil na rameno ruku v mokvajícím obvazu.

„Jsi věrný kašpare?“ zeptal se. „Mohu ti důvěřovat?“

„Přísahám, že budu následovat svého pána až do hrobu,“ prohlásil šašek dojatým hlasem.

Vévoda přitiskl šílenou tvář k šaškově obličeji a upřel na něj krví podlité oči.

„Já to nechtěl,“ zašeptal spiklenecky. „Přinutili mě to udělat. Já nechtěl —“

Dveře se rozletěly a dovnitř vplula vévodkyně. Abychom řekli pravdu, vypadala skoro stejně špatně jako vévoda.

„Leonale!“ vykřikla.

Šašek užasl nad tím, co se v tom okamžiku vévodovi stalo s očima. Rudý plamen šílenství zmizel jako kouzlem někde v pozadí a byl nahrazen tvrdým modrým pohledem, který šašek tak dobře znal. Okamžitě si uvědomil, že to ovšem ani v nejmenším neznamená, že by byl vévoda méně šílený. I neochvějný chlad jeho příčetnosti byl vlastně příznakem šílenství. Vévoda měl mozek, který pracoval jako hodiny a stejně jako hodinám i jemu harašilo ve věži.

Lord Felmet chladně vzhlédl.

„Ano, milovaná?“

„Co to má všechno znamenat?“ vyptávala se.

„Mám podezření, že za to mohou ty čarodějky —“ začal lord.

„Já si, s dovolením, nemyslím, že by s tím měly něco —“ začal šašek. Pohled lady Felmetové ho nejen umlčel, ale stačilo málo a byl by jej přišpendlil ke zdi.

„Samozřejmě že ano,“ zasyčela, „ty idiote!“

„Blázne, má paní!“ ohradil se šašek.

„To je jedno,“ usekla a obrátila se ke svému manželovi.

„Tak,“ řekla významně a pochmurně se usmála. „Pořád ještě mají navrch?“

Vévoda pokrčil rameny. „Jak bych mohl bojovat s magií?“

„Slovy,“ prohlásil bezmyšlenkovitě šašek a okamžitě toho zalitoval. Oba manželé na něj upřeli tázavé pohledy.

„Cože?“ protáhla vévodkyně.

„V cechu… v cechu nás učili, že slova mohou být mocnější než magie.“

„Klaune!“ ušklíbl se vévoda. „Slova jsou jen slova. Dělíme je na slabiky… obušek a kámen a je s tebou ámen —“ odmlčel se a vychutnával tu myšlenku, „— ale slova mi nikdy nemohou ublížit.“

„Můj pane, jsou taková slova, která to dokáží,“ odporoval mu šašek. „Lháři! Usurpátore! Vrahu!“

Vévoda sebou trhl nazpět, jako by ho šašek udeřil, a s bolestným pomrkáváním sevřel opěradla trůnu.

„I když ta slova nejsou pravdivá,“ pospíšil si šašek, „dají se rozšířit jako podzemní požár a pak se najednou objeví a vzplanou.“

„To je pravda! To je pravda!“ vykřikl vévoda. „V jednom kuse slyším něco takového!“ Naklonil se kupředu. „To ty čarodějnice!“ zasyčel.

„A proti nim se dá bojovat jinými slovy,“ pokračoval šašek. „Slovy, která přemohou dokonce i čarodějky.“

„Jaká slova myslíš?“ zeptala se zamyšleně vévodkyně.

Šašek pokrčil rameny. „Špinavá baba. Uhrančivý pohled. Hloupá stará lhářka.“

Vévodkyně pozvedla jedno husté obočí.

„Ty zase nejsi takový blázen, co?“ ušklíbla se. „Máš na mysli pomluvy.“

„Přesně tak, má paní.“ Šašek obrátil oči v sloup. Do čeho se to, u všech svatých, zase zamotal?

„To ty čarodějnice. Za všechno mohou ty čarodějnice,“ zašeptal vévoda spíš pro sebe. „Musíme o nich říci celému světu. Jsou zlé. To ony mohou za to, že se ta krev pořád objevuje. Nepomáhá mi ani skelný papír.“


Druhý otřes přišel ve chvíli, kdy už Bábi Zlopočasná spěchala úzkými zmrzlými chodníčky v pralese. Odněkud ze stromu se svezla malá lavina sněhu a přistála jí na klobouku.

Věděla, že to není správné. Nezáleží tam na tom — ať už je to cokoliv —, ale aby nějaká čarodějka vyšla v Noci prasečí hlídky z domu, to bylo naprosto neslýchané. Nikdo sice nevěděl, kde se to pravidlo vzalo, ale to nebylo důležité. Vyšla na blata a pustila se přes světlejší vřes, ze kterého vítr odvál skoro všechen sníh. Nad obzorem se vznášel měsíční srpek a jeho slabé světlo stříbřilo hory, které se jí vypínaly vysoko nad hlavou. Tam nahoře byl jiný svět a člověk, dokonce i čarodějka, do něj pronikl jen velmi zřídka. Byla to krajina, která tady zůstala ještě z ledových dob, nazelenalý led, jako nůž ostré horské hřbety, bezedné rokliny a hluboká nepřístupná údolí. Ta krajina nevznikla pro příslušníky lidské rodu — nebyla sice nepřátelská, stejně jako není nepřátelská cihla nebo mrak na nebi, ale lidé jí byli lhostejní a ona se o ně plánovitě nestarala.

Jenže tentokrát Bábi cítila, jak ji krajina pozoruje. Věděla, že ji sleduje vědomí, jemuž podobným se v životě nesetkala. Zvedla oči k ledovým úbočím a napůl očekával, že uvidí, jak se tam proti hvězdám pohybuje gigantický stín.

„Kdo jsi?“ zavolala. „Co chceš?“

Její hlas se odrážel od kamenů a vracel se ozvěnou. Někde mezi vzdálenými vrcholy zaslechla temné dunění laviny.

Na okraji vřesoviště, kde se v létě v nízkém porostu ukrývala celá hejna čiřikajících křepelek, se tyčil bludný kámen. Stál zhruba v místě, kde se stýkala území trojice čarodějek, i když přesné hranice nebyly nikdy formálně vytyčeny.

Kámen byl vysoký asi jako dospělý muž a měl šedomodrou barvu. Všichni věřili, že je neobyčejně kouzelný, protože i když byl v celém širém okolí jediný, nikdy se ho nikomu nepodařilo spočítat. Když zjistil, že si ho někdo zamyšleně prohlíží, okamžitě se odšoural za něj. Byl to jediný známý monolit, který dokázal vytvořit vaše pozadí, ať jste se postavili kamkoliv.

Patřil také k těm mnoha místům v horách Beraní hlavy, na kterých se vybíjela nashromážděná magie. Zem na několik metrů kolem něj byla beze sněhu a stoupala z ní jemná pára.

Kámen začal pomalu ustupovat stranou a podezřívavě ji sledoval zpoza stromu.

Čekala necelých deset minut, když se na pěšině od Pošahané Lasice, objevila Magráta. Pošahaná Lasice byla malá vesnička, jejíž obyvatelé už si zvykli, že jim jejich čarodějka téměř na všechno, s výjimkou useknuté hlavy, ordinuje masáže uší nebo léky založené na květinovém základě.[8] Magráta lapala po dechu a přes noční košili měla přehozen jen velký silný šátek. Kdyby měla co odhalovat, byla by to její noční košile odhalovala téměř všechno.

„Vy jste to taky cítila?“ zeptala se.

Bábi přisvědčila. „Kde je Gyta?“

Obě se obrátily k pěšině vedoucí k městu Lancre, které odsud vypadalo jako chomáč nažloutlých světýlek ve sněžném oparu.

Probíhaly tam bujné oslavy. Z oken se na ulici linulo světlo. Jedna řada lidí se klikatila do a druhá z domu Stařenky Oggové a zevnitř se ozývaly výbuchy smíchu, hlahol mnoha hlasů, řinčení skla a pokřik dětí. Bylo jasné, že rodinný život byl v tomhle domě doveden na hranici dokonalosti.

Dvojice čarodějek se váhavě zastavila na ulici.

„Myslíte, že bychom měly jít dovnitř?“ zeptala se nejistě Magráta. „Bylo by to něco jiného, kdybychom byly pozvány. A taky nemáme ani flašku.“

„Já mám dojem,“ prohlásila škrobeně Bábi Zlopočasná, „že v tom domě je lahví víc než dost!“ Ze dveří se nejistým krokem vypotácel muž, škytl, narazil do Bábi a uchechtl se: „Šťastnou Noc prasečí hlídky, paninko,“ prohlásil, pak se jí podíval do obličeje a okamžitě vystřízlivěl.

Slečno!“ usekla Bábi ledově.

„Je mi to vážně neobyčejně líto, že jsem —“ začal.

Bábi kolem něj proplula s výrazem uraženého majestátu. „Pojď, Magráto,“ přikazovala.

Intenzita hluku uvnitř dosahovala prahu bolesti. Stařenka Oggová vytvořila novou tradici v tom, že na každou Prasečí hlídku k sobě zvala celou vesnici a kvalita vzduchu v domě se už dávno vymkla zpod kontroly jakékoliv organizace pro znečištění ovzduší. Bábi manévrovala mezi namačkanými těly podle zvuku nakřáplého hlásku, který vysvětloval celému světu, že ve srovnání s neuvěřitelným množstvím ostatních tvorů je pan ježek velmi šťastné zvíře.

Střenka Oggová seděla v křesle u krbu s litrovým korbelem na klíně a bůhví kolikátou reprízu oblíbené písně sama sobě dirigovala zapáleným doutníkem. Když zahlédla Bábi, obličej se jí ještě víc rozzářil.

„Holá, stará magiko!“ zaječela radostně do všeobecného zmatku. „Tak ses nakonec přece ukázala! Dej si panáka! Nebo radši dva! Čágo, Magráto! Tu kočku vykopni a sedni si támhle!“

Silver, který ležel stočený do klubíčka na sedadle u krbu a pozoroval dění svým jediným žlutým okem, jednou nebo dvakrát mrskl ocasem.

Bábi si škrobeně sedla a vypadala jako ztělesněná slušnost.

„Nechceme tady zůstat,“ prohlásila a pohledem mrskla po Magrátě, která se právě natahovala misce s burskými oříšky. „Vidím, že jsi dost zaneprázdněná. Napadlo nás jenom, jestli sis náhodou nevšimla — no, něčeho, dnes večer. Před chvílí.“

Stařenka zamyšleně nakrčila čelo.

„Nejstaršímu našeho Darrona bylo špatně,“ řekla nakonec. „Upíjel tátovi pivo.“

„No, pokud mu nebylo nějak strašlivě špatně,“ řekla Bábi, „pak pochybuju, že obě mluvíme o jedné a téže věci.“ Pak udělala ve vzduchu složité okultní znamení, které Stařenka naprosto ignorovala.

„Potom ještě někdo tančil na stole?“ přemýšlela dál. „Spadl našemu Rítovi do jeho dýňové bowle. To jsme se, holky, nasmály!“

Bábi zahýbala obočím a položila si významně ukazováček vedle nosu. „No, já mluvila o věcech poněkud jiných,“ nadhodila temně.

Stařenka Oggová na ni nechápavě zírala.

„Máš něco s očima, Esme?“

Bábi Zlopočasná si povzdechla.

„V poslední době došlo k výjimečně silnému zmnožení magických extrémů a dnes v noci všechno vyvrcholilo,“ prohlásila důrazně.

Celá místnost najednou ztichla. Všichni obrátili pohledy k čarodějkám. Jedinou výjimkou byl Darronův nejstarší, který využil všeobecného odpoutání pozornosti a pokračoval urychleně ve svých alkoholických výzkumech. Pak se ale všichni vrátili ke svým rozhovorům a zábavám a místnost se naplnila hlukem stejně rychle, jak předtím zmlkla.

„Možná, že by nebylo špatné, kdybychom se přesunuly někam, kde bychom si mohly promluvit v soukromí,“ řekla Bábi, když se místnost kolem nich zase rozezvučela.

Nakonec skončily v prádelně, kde se jim bábi pokusila stručně popsat vědomí, se kterým se setkala.

„Je někde tam venku, v horách nebo v pralese, a je obrovské.“

„Já mám pocit, že někoho hledá,“ přidala se Magráta. „Mně připomínalo vědomí velkého psa. Víte, psa, který se ztratil a teď neví, co má dělat.“

Bábi sena ni podívala. Když o tom teď tak přemýšlí, tak…

„Ano,“ přikývla. „Něco takového. Velký pes.“

„Ustrašený,“ kývla Magráta.

„Který něco hledá,“ pokračovala Bábi.

„A který se pomalu začíná zlobit,“ navázala Magráta.

„To je přesně ono,“ přikývla Bábi a dívala se upřeně na Stařenku Oggovou.

„A co když to byl troll,“ pokusila se Stařenka. „Nechala jsem tam v korbílku skoro pintu chlazeného,“ dodala posmutněle.

„Vím, jak vypadá trollí vědomí, Gyto,“ odmítla ten nápad bábi. Tentokrát ta slova nevyštěkla. Naopak, byl to právě ten tichý způsob, kterým je řekla, co přinutil Stařenku Oggovou k zaváhání.

„Říká se, že tam nahoře žijí tu a tam opravdu obrovští trollové,“ pokračovala Stařenka po chvíli pomalu. „Ledové obři a pak ti velcí chlupatí, s palcem zvlášť, co nikdy nesestoupí pod hranici věčného ledu a sněhu. Ale ty asi nemyslíš nic takového, co?“

„Ne.“

„Hm.“

Magráta se zachvěla. Už bůhví pokolikáté si opakovala, že čarodějky dokonale ovládají celé tělo a že ta husí kůže, kterou cítí pod tenkou noční košilí, je jenom výplodem její představivosti. Chyba byla v tom, že její představivost fungovala přímo zázračně.

Stařenka Oggová si vzdychla.

„Tak to abychom se na to raději opravdu podívaly,“ řekla a zvedla poklici z velkého kotle na vyváření prádla.

Stařenka Oggová svou prádelnu nepoužívala, protože všechno prádlo jí vypraly a vyžehlily její snachy — kmen nevýrazných a poslušných žen a dívek, jejichž jména Stařenka nepovažovala za důležité si zapamatovat. Tak se z prádelny postupně stala místnost, kde se ukládaly cibule květin, propálené hrnce a kastroly a pomalu kvasící sklenice džemu plné vos. Pod kotlem už se netopilo přinejmenším deset let. Cihly v podstavci se už drolily a kolem ohniště rostlo vzácné kapradí. Voda pod víkem byla inkoustově černá a podle tiše šeptaných pověstí bezedná. Oggovská pravnoučata byla podporována v domněnce, že v jeho hlubinách žijí strašlivé obludy z prvopočátku světa. Stařenka totiž věřila, že trocha napětí, strachu a neurčité hrůzy jsou důležité ingredience magie dětství.

A v létě si v něm chladila pivo.

„Bude to muset stačit. Možná že budeme muset utvořit magický kruh,“ pokývala hlavou. „Magráto, zamkni dveře.“

„Co chceš zkusit?“ zeptala se bábi. Protože byly na Stařenčině území, postup pátrání byl zcela v její pravomoci.

„Vždycky jsem říkala, že dobrým Vyvoláváním nemůžeš nic zkazit,“ odpověděla jí Stařenka. „Už jsem žádné nedělala celé roky.“

Bábi Zlopočasná zvážněla.

Magráta ale řekla: „No ale to tady přece nemůžeš! Potřebuješ kotel a taky magický meč. A osmiúhelník. A koření a spoustu dalších věcí.“

Bábi a Stařenka si vyměnily pohled.

„Ona za to nemůže,“ řekla Bábi. „To všechny ty grimoškváry co si obstarala.“ Obrátila se k Magrátě.

„Tak poslyš, nic z toho právě nepotřebuješ!“ ujistila ji. „Jediné, co potřebuješ, je hlavologie.“ Začala se rozhlížet po rozlehlé prádelně.

„Člověk prostě použije to, co má právě po ruce,“ vysvětlovala.

Z kouta vytáhla vybledlou poutnickou hůl ze dřeva železného dubu, kterou tam někdo odložila zamyšleně ji potěžkala v ruce.


„Vzýváme a vyvoláváme tě, za pomoci této —“ Bábi se ani nezadrhla, „ostré a strašlivé hole z železného dřeva.“

Po vodě v kotli se rozeběhly drobné vlnky.

„Pohleď, k tvé poctě teď rozprášíme —“ vypravila ze sebe s povzdechem Magráta „— celý pytlík staré jedlé sody a výjimečně zatvrdlé mýdlové vločky. Vážně, Stařenko, já nevím, ale —“

„A já tě volám a svazuji s pomocí — vypelichaného rýžového kartáče magické síly a zpuchřelé valchy ochrany,“ dokončila Stařenka a zamávala jmenovanými předměty. Z valchy upadl váleček na ždímání prádla.

„Pravdomluvnost je sice moc pěkná věc,“ zašeptala zničeně Magráta, „ale jsou chvíle, kdy to nějak není to pravé.“

„Poslyš, děvče,“ naklonila se k ní Bábi. „Démonům je lhostejná vnější podoba věcí. Důležité je, co si myslíš! Tak pokračujeme.“

Magráta si pokusila představit, že vybledlý a vyčichlý kus mýdla na praní je tím nejvzácnějším kadidlem a vonnou esencí ze vzdáleného Klače. Stálo ji to nesmírné úsilí. Sami bohové vědí, jaký démon se může na takové Přivolání dostavit.

I Bábi byla poněkud nejistá. Ona sama se o démony nijak zvlášť nezajímala a celá ta záležitost se zaklínadly a obřadními nástroji zaváněla magií. To bylo laciné podbízení se věcem, které se pak cítily zbytečně důležité. Démoni by se měli prostě a jednoduše dostavit tehdy, když je někdo zavolá.

Jenže protokol předpisoval, že čarodějka-hostitelka má právo volby postupu, a Stařenka měla démony docela ráda, protože byli mužského pohlaví, nebo tak alespoň vypadali.

V téhle chvíli právě Bábi pro změnu svět nadpřirozených bytostí ohrožovala šedesáti centimetry červotočem prolezlého dřeva. Její odvaha udělala dojem na ni samu.

Voda se maličko zčeřila, pak se uklidnila a nakonec se s tichým žbluňkáním a bubláním její hladina pozvedla a změnila v hlavu. Magráta upustila mýdlo.

Nebyla to ošklivá hlava, možná trochu krutá kolem očí a trochu zobanovitá kolem nosu, ale celkem hezká, takovým tím tvrdším způsobem. Na to mne bylo nic udivujícího. Protože démon tady nebyl, ale pouze promítal svůj obraz do reality, mohl si na něm dát záležet. Pomalu se otáčel dokola a podobal se černé soše, od jejíhož povrchu se odráží měsíční světlo.


No?“ řekl.

„Kdo jsi?“ zaútočila na něj Bábi přímo.

Hlava se otočila k ní.

Mé jméno se nedá v tvém jazyce vyslovit, ženská,“ řekla.

„O to se nestarej, to posoudím sama,“ odbyla ho Bábi a dodala: „A neodvažuj se mi říkat ‚ženská‘.“

Dobrá. Jmenuji se WxrtHltl-jwlpklz,“ oznámil jí démon s mazaným úšklebkem.

„A kde ses potuloval, když se rozdávaly samohlásky, co? Zapomněls je za dveřmi?“ neodpustila si Stařenka Oggová.

„Tak dobrá, pane —“ Bábi zaváhala jen na zlomek vteřiny „—WxrtHltl-jwlpklzi, předpokládám, že by vás zajímalo, proč jsme vás dnes večer vyvolaly.“

Nečeká se od vás, že budete říkat něco takového,“ prohlásil démon. „Čeká se, že řeknete —“

„Sklapni. Varuji tě. Máme meč Magie a osmiúhelník Ochrany.“

Když myslíte. Mně ovšem připadají jako stará valcha a hůl z nějakého tvrdého dřeva,“ démon se odporně zašklebil.

Bábi vrhla rychlý pohled stranou. V rohu prádelny byla navršena naštípaná polena a před hromadou stála těžká koza na řezání dřeva. Aniž spustila oči z démona, udeřila svou holí do silných trámků.

Hrobové ticho, které následovalo, přerušil jen tichý zvuk obou polovin hladce přeseknuté kozy na řezání dřeva, jež se pomalu oddělily a převrhly na hromadu drobného dřeva.

Démonova tvář se ani nepohnula.

Můžete mi položit tři otázky,“ prohlásila hlava.

„Děje se v království něco zvláštního?“ zeptala se Bábi.

Zdálo se, že o tom hlava přemýšlí.

„A žádné lhaní,“ upozorňovala Magráta, „nebo tě čeká tady ten rýžový kartáč!“

Myslíš zvláštnějšího než obvykle?

„Tak ven s tím,“ povzbuzovala ho Stařenka. „Začínají mě tady zábst nohy!“

Ne, nic takového se neděje.

„Ale my jsme to přece cítily —“ začala Magráta.

„Počkej, zadrž,“ řekla Bábi. Rty se jí neslyšně pohybovaly. Démoni se často chovali jako géniové nebo profesoři filozofie — když jste své otázky nevyjádřili naprosto přesně a jednoznačně, nacházeli neobyčejné potěšení v tom, že vám poskytli přesnou, vyčerpávající, ale co možná nejvíce zavádějící odpověď.

„Objevilo se v království něco důležitého, co v něm předtím nebylo?“ odvážila se nakonec.

Ne.

Tradice říkala, že démonovi se smějí položit jen tři otázky. Bábi se nejdřív v duchu pokusila zformulovat tu třetí tak, aby musel odpovědět jednoznačně. Pak ale dospěla k názoru, že není důvod, proč by se měla pouštět do hazardu.

„Tak už k sakru vyklop, co se děje, ano?“ prohlásila potom nahlas. „A nepokoušej se z toho zase vykroutit, nebo tě prostě uvařím.“

Zdálo se, že démon zaváhal. Takhle to ještě neznal.

„Magráto, hoď sem hrst toho dřeva, buď tak hodná,“ nadhodila Bábi přes rameno.

Já proti takovému zacházení protestuju!“ bránil se démon hlasem plným nejistoty.

„To klidně můžeš, ale my tady nemáme čas tahat se s tebou celou noc o slovíčka,“ ušklíbla se Bábi. „Tahle slovní kopaná je možná dobrá pro mágy, ale my to holt pečeme po svém.“

„Nebo vaříme,“ uchechtla se spokojeně Stařenka.

Koukněte,“ začal démon a v jeho hlase se zřetelně ozýval strach, „od nás se přece nečeká, že když se nás někdo na něco zeptá, že mu hned všechno vyžvaníme. Jsou tady určitá pravidla.

„Támhle v polici stojí plná plechovka oleje, Magráto,“ vzpomněla si Stařenka.

Kdybych vám to fakt řekl, tak —“

„Ano?“ dodávala mu Bábi odvahu.

Neřekly byste to nikomu?

„Ani slovo,“ slibovala bábi.

„Naše rty jsou zapečetěny,“ ujišťovala ho Magráta.

V království není opravdu nic nového,“ řekl démon, „ale probudila se sama země.

„Co tím myslíš?“ zavrtěla hlavou Bábi.

Je nešťastná. Chtěla by krále, který by o ni stál a taky se o ni staral.

„Jak —“ začala Magráta, ale Bábi ji mávnutím ruky umlčela.

„Nemyslíš lidi, že ne?“ Lesklá hlava sebou zavrtěla. „Hned jsem si to myslela, ptala jsem se jen pro jistotu.“

„Ale co —“ začala Stařenka. Bábi si položila prst na rty. Obrátila se a přešla k oknu prádelny, pavučinami opředenému a zaprášenému hřbitovu motýlů a masařek z loňského léta. Slaboučká šeď za zamrzlou okenní tabulí signalizovala, že proti vší logice zanedlouho začne nový den.

„Můžeš nám říci, proč se to stalo?“ zeptala se, aniž se otočila, takže cítila vědomí celé země…

To na ni udělalo skutečně dojem.

Jsem jen obyčejný démon. Co já vím? Jen to, co je, ale ne už proč to je a jak se to stalo.

„Rozumím.“

Můžu už jít?

„Cože?“

Prosím!

Bábi se probrala ze zamyšlení.

„Aha. Ano. Tak utíkej,“ řekla stále ještě poněkud nepřítomně. „Děkuju ti.“

Hlava se nehýbala zdržovala se na svém místě stejně neodbytně jako hotelový portýr, který právě vynesl patnáct kufrů do desátého patra, ukázal všem, kde je koupelna, naklepal polštáře a už narovnal záclony v celém apartmá.

Nevadilo by vám, kdybyste mě patřičně zahnala, že ne?“ ozval se po chvilce démon, když jak se zdálo, nikdo nepochopil, o co mu jde.

„Cože?“ řekla Bábi, která se mezitím znovu ponořila do svých myšlenek.

Víte, já bych se cítil mnohem líp, kdybyste mě zahnaly podle pravidel. ‚Utíkej‘, to nějak není ono,“ žadonila hlava.

„Jo tak. No, když vám to udělá radost. Magráto!“

„Ano?“ trhla sebou poplašeně Magráta.

„Proveď ten obřad, buď tak hodná!“

Magráta od Bábi převzala hůl za ten konec, o kterém se domnívala, že představuje rukojeť, a usmála se.

„Jistě. Hned. Ráda. Takže — hm. Odstup, odporná stvůro, zaříkávám tě a zaháním do nejhlubších temných děr —“ slova rituálu následovala rychle jedno za druhým a hlava se spokojeně usmála. To už bylo něco jiného.

Pak se najednou rozpustila jako vosk pod prudkým plamenem a slila se s hladinou vody. Její poslední srozumitelné slovo, které téměř zaniklo v bublání vody bylo: „Utíííííkejjj…“


Bábi došla ke své chalupě ve chvíli, kdy se po východním obzoru rozlila chladná růžová záře nadcházejícího jitra, a se spokojeným povzdechem vešla dovnitř.

Kozy v chlívku byly neklidné. Několik ptáků ukrytých na půdě pod střechou nejistě poskakovalo sem a tam. Za kredencem v kuchyni poplašeně pískaly myši.

Bábi si uvařila konvici čaje a přitom cítila, že každý zvuk v kuchyni zní silněji, než by měl. Když upustila do dřezu lžičku, ozvalo se zazvonění, jako kdyby někdo udeřil kladivem do kostelního zvonu.

Bábi se potom, co se zúčastnila organizovaných magických podniků, nikdy necítila dobře. Sama tomu říkala,a že se pustila do něčeho, na co nebyla zavedená. Po chvíli se přistihla, že bloumá po kuchyni a pokaždé začne nějakou práci a odloží ji nedokončenou. Začala přecházet sem a tam po starých dlaždicích.

Právě v takových časech si najde lidský mozek ta nejpodivnější zaměstnání, aby se vyhnul svému prvotnímu úkolu — přemýšlet o věcech. Kdyby byl někdo Bábi pozoroval, byl by užasl nad tím, s jakou soustředěností se věnuje takovým činnostem, jako je třeba čištění podložky pod čajník, vyklepávání zbytků oříšků z dřevěné misky na kredenci nebo vyškrabávání suchých drobečků chleba ze spár mezi dlaždicemi.

Zvířata mají určité vědomí. Lidé mají také vědomí, i když to lidské vědomí je věc dosti mlhavá. Dokonce i hmyz má své vědomí, malé ostré kousky světla v temnotě nevědomí.

Bábi sama sebe považovala za něco jako experta v oblasti vědomí. Byla si skoro jistá, že takové věci jako země žádné vědomí nemají.

Vždyť, proboha, nejsou ani živé! Země je, země je —

Moment. Moment… Do Bábina mozku se pomalu vplížila určitá myšlenka a tvrdohlavě se dožadovala její pozornosti.

Ona tady byla určitá situace, za které by mohly mít okolní pochmurné pralesy vlastní vědomí. Bábi se zastavila, v ruce svírala kousek tvrdého chleba a zamyšleně zírala do krbu. Duševním zrakem však bloudila mezi skupinami sněhem zasypaných stromů. Ano, něco takového ji nikdy předtím nenapadlo. Samozřejmě, bude to vědomí vytvořené spojením všech ostatních menších vědomí: vědomí včel, ptáků, medvědů, dokonce i velkých a pomalých vědomí samotných stromů…

Bábi si sedla na svou starou houpací židli, která se s ní začala sama od sebe houpat.

Často uvažovala o lese jako o rozměrném společenství, ale to bylo jen tak „mottofóricky“, jak by podle Bábi řekl mág. V létě bylo ospalé a předoucí čmeláky, hučící a řvoucí podzimními bouřemi a stočené samo do sebe v zimním spánku. Bábi napadlo, že navíc mimo součet všech jednotlivých vědomí je i les určitým stvořením. A je živý, jenž trochu jinak, než je živý například takový rejsek, ale přece.

A mnohem pomalejší.

To bude velmi důležité. Jak rychle asi tluče srdce pralesa? Jednou za rok? Ano, to by tak nějak odpovídalo. Prales tam venku čekal na teplejší slunce a delší dny, které napumpují miliony litrů mízy do výše mnoha desítek metrů v jediné obrovské systole tak silné a hlasité, že si ho nikdo nevšimne.

A v tohle okamžiku se Bábi kousla do rtu.

Právě si pomyslela slovo „systola“, a to nebylo v jejím slovníku. Bábi by si byla pomyslela „stah“.

Někdo byl v jejím vědomí.

Něco.

Myslela si všechny ty myšlenky sama, nebo si je někdo myslel jejím prostřednictvím?

Sklopila oči k zemi a pokoušela se nechat si své myšlenky pro sebe. Jenže cítila, jak jí něco nahlíží do hlavy stejně snadno, jako kdyby ji měla ze skla.

Bábi Zlopočasná vstala, přistoupila k oknu a rozhrnula záclony a tam je najednou uviděla. Shromáždili se na místě, kde býval v teplejších měsících trávník, a všude kolem. A jeden každý do posledního na ni upíral zrak.

Po několika minutách se otevřely přední dveře Bábina domku. To udělaly samy od sebe, protože jako většina obyvatel hor používala Bábi v běžném životě jen dveře zadní. Byly jen tři události v lidském životě, při nichž se v domě otvíraly přední dveře, a při všech třech vás nesli.

Otevřely se s viditelnou námahou, s hlasitým skřípěním a v řadě bolestivých trhnutí. Na sníh před prahem napadaly šupinky zaschlé barvy a vzniklou škvírou se dovnitř nahrnul sníh. Když byly dveře zhruba napůl cestě, zaklínily se.

Bábi se protáhla vzniklou mezerou bokem a vyšla na neporušený sníh.

Nasadila si špičatý klobouk a oblékla si dlouhý černý plášť, který nosila jen tehdy, když chtěla, aby každý, kdo ji uvidí, okamžitě věděl, že před sebou má čarodějku.

Venku stála stará kuchyňská židle napůl zapadlá ve sněhu. V létě to bylo skvělé místečko, kde mohl člověk sedět, zabývat se různými domácími pracemi a přitom pozorovat cestu skoro až ke vsi. Bábi ji vytáhla, oprášila sedadlo od sněhu a sedla si na ni. Kolena pod pláštěm měla od sebe a ruce si vzdorně založila na prsou. Bradu měla bojovně zvednutou.

Slunce už stálo dost vysoko, ale světlo na Den prasečí hlídky bylo pořád ještě růžové a hodně šikmé. Odráželo se od obrovského oblaku páry, který se zvedla nad shromážděnými tvory. Ani jedno ze zvířat se vlastně nehýbalo, i když se občas některé z nich poškrabalo nebo udeřilo do země kopýtkem.

Koutkem oka zachytila Bábi jakýsi pohyb nad sebou a zvedla oči předtím si toho nevšimla, ale teď viděla, že každý strom kolem její zahrady je tak pokryt ptáky, až se zdálo, že přišlo jaro a na stromech vyrašily zvláštní pestrobarevné pupeny.

Na místě, kde v létě kvetly různé Bábiny byliny, byla smečka vlků. Někteří z nich si sedli, jiní stáli s vyplazenými jazyky. Za nimi se krčila výprava medvědů a vedle těch celá rota jelenů. Byla tam hejna zajíců, lasiček, veverek, tchořů, bažantů, jezevců, lišek a dalších tvorů, jejichž celé generace žijí v dusné atmosféře lovců a obětí, zabijáků a zabíjených. Společnost, která se navzdory tomu, že část zúčastněných podléhá tesákům, spárům i obyčejným zubům těch druhých, název lesní národ.

Společně stáli na sněhu, jejichž chutě a choutky pro tuto chvíli zcela zapomenuty, a pokoušeli se přinutit Bábi, aby sklopila oči.

Dvě věci byly Bábi na první pohled jasné. Ta první byla, že to, co se tady shromáždilo, představuje dokonalý průřez lesním obyvatelstvem.

A neubránila se, aby tu druhou neřekla nahlas.

„Nevím, jaké kouzlo tady působí,“ prohlásila. „Ale dám vám jednu radu — zdarma. Až to přestane fungovat, tak vy menší uděláte nejlíp, když hezky rychle hodíte zadkem.“

Nikdo z nich se ani nepohnul. Bylo naprosté ticho, jež rušil jen jakýsi obstarožní jezevec, který si s provinilým výrazem ulevoval.

„Tak podívejte, začala Bábi. „Co já s tím můžu dělat? to, že jste přišli za mnou, vám nepomůže. On je nový pán. Je to jeho království. Já se mu do toho nemůžu plést. Není to správné, míchat se někomu do vlády, a proto se mu do toho nemůžu míchat ani já. Musí se to tak nějak vystříbit samo, ať už to dopadne dobře, nebo špatně. To je základní zákon magie. Nemůžete lidem vládnout nějakými kouzly a zaklínadly, protože časem byste museli užívat stále víc a víc magie a silnější a silnější zaklínadla.“ Opřela se o opěradlo, vděčná za to, že pradávné tradice nedovolují vládnout Zkušeným a Moudrým. Vybavila si, jaké to bylo, když si na hlavu, byť by na několik vteřin, položila královskou korunu, a otřásla se.

Ne, takové věci jako královská koruna mají na většinu chytrých lidí velmi nedobrý vliv. Nejlepší je nechat vládu na lidech, jejichž obočí se spojí nad kořenem nosu pokaždé, když se pokusí myslet. Je to komické, ale většinou vládnou mnohem líp. Potom dodala: „To si musí vyřídil lidé sami mezi sebou. To je přece známá věc.“

Cítila, že jeden z největších jelenů na ni upírá obzvláště pochybovačný pohled.

„No dobrá, tak starého krále zabil,“ připustila. „Tak to přece chodí, ne? I v přírodě to tak chodí. Vy o tom víte svoje. Boj o přežití, zachování druhu a všechny ty věci. Vy asi nebudete vědět, co je to dědic, co? Ledaže byste si mysleli, že je to nějaký druh králíka.“

Zabubnovala si prsty na kolena.

„Starý král se s vámi přece nijak zvlášť nekamarádil, pokud si vzpomínám? Co všechny ty hony a štvanice?“

Zavrtávalo se do ní víc než tři sta párů očí.

„Pro mě za mě si na mě všichni zírejte, stejně vám to nepomůže,“ pokoušela se dál. „Copak se můžu začít handrkovat s nějakým králem jenom proto, že se vám zrovna nelíbí? Kam by to vedlo? To není, jako kdyby se pokusil něco udělat mně osobně.“

Marně se pokusila vyhnout pohledu jedné silně šilhavé lasičky.

„Dobrá, je to sobecké,“ připustila. „Ale takové už to je, když je člověk čarodějkou. Tak vám přeju hezký den.“

Zvedla se, s dupáním vešla do chalupy a pokusila se za sebou bouchnout dveřmi. Jednou nebo dvakrát se jí zadrhly a to pokazilo celý efekt.

Když zavřela, zatáhla záclonky, sedla si do houpací židle a začala se zuřivě houpat.

„V tom to všechno je,“ přesvědčovala sama sebe, „nemůžu se do toho plést. V tom to všechno je.“


Malá karavana drkotala po nerovné cestě k dalšímu městečku, jehož jméno si společnost nepamatovala a až z něj odjede, zase ho okamžitě zapomene. Zimní slunce viselo nízko nad vlhkými zelnými poli Sto Lat, které halila řídká mlha. Naprosté ticho ještě násobilo skřípění vozových kol.

Mášrecht seděl a krátké nohy přehozené přes okraj posledního vozu se mu kývaly.

Dělal, co dovedl. Vínozpěv ponechal Tomanovo vzdělání v jeho rukou. „Určitější v tom mnohem lepší než já,“ řekl Mášrechtovi. A kromě toho, máš tu výhodu, že mu to můžeš vykládat hezky z očí do očí.“

Jenže ono to nějak nefungovalo.

„Jablko,“ opakoval a zamával ovocem ve vzduchu.

Tomjan se na něj zářivě usmál. Byly mu už skoro tři roky a neřekl jediné slovo, kterému by někdo rozuměl. Mášrecht začínal v duchu chovat určitá černá podezření, která se týkala čarodějek.

„Ale vypadá velice chytře,“ řekla paní Vínozpěvová, která seděla uvnitř ve voze a spravovala kroužkovou košili. „Pozná všechny věci. Rozumí všemu, co se mu řekne, a udělá, o co ho požádáš. Tak bych si přála, abys mluvil, broučku!“ řekla něžně a pohladila chlapce po tvářičce.

„Tak si myslím, že vás ty čarodějky podvedly, paní,“ zabručel trpaslík. „Víte, co se říká, podstrčené děti a tak dál. Kdysi bývaly takové věci na denním pořádku. Moje prapraprababička vyprávěla, že se to jednou stalo i u nás v rodině. Víly tenkrát vyměnily lidské a trpasličí dítě. Vůbec nikdo si ničeho nevšiml, dokud ten malý nezačal narážet hlavou do různých věcí, jako —“

Říkají, že tohle jablko je jako svět.

Tak sladké. Neb, říkám já, jak lidské srdce.

Tak rudé navrch a přec, uvnitř často nečekán,

skrývá se červ, hniloba a kaz.

Jakkoliv krásné bývá napohled,

kousnutí odhalí, že zkažené je veskrze.

Oba najednou se vyděšeně otočili a upřeli pohledy na Tomjana, který na ně přátelsky kývl a dál ohryzával své jablko.

„To je role Červa z Tyrana,“ zašeptal Mášrecht. Řeč, kterou tak dokonale ovládal, ho na chvíli opustila. „No, ať se propadnu,“ prohlásil.

„Ale on mluvil jako —“

„To musím říct Vínozpěvovi,“ seskočil z vozu a rozběhl se po zamrzlých loužích k čelu karavany, kde kráčel herec-principál a tiše si pro sebe pískal.

„Tak co, b’zugdo-hiaro[9],“ zavolal na trpaslíka vesele.

„Okamžitě pojď se mnou! On mluví!“

„Mluví?“

Mášrecht netrpělivě poskakoval. „On recituje!“ vykřikl. „Tak pojď přece. Mluví úplně jako —“

„Já?“ řekl Vínozpěv o pět minut později, když zastavili ve skupině holých stromů u cesty. „Vážně takhle mluvím já?“

„Přesně tak!“ odpověděli mu členové společnosti sborem.

Mladý Willikins, který se specializoval na ženské role, opatrně strčil do Tomjana stojícího uprostřed hloučku na převráceném sudu.

„Hele, hošku, a znáš mou řeč z Poslužte si?“ zeptal se.

Tomjan přikývl. „Ne každý, kdo pod kamenem leží, je mrtev. Však stačilo by, aby Smrť jen zdáli zaslechl —“

Naslouchali v užaslém tichu a kolem nich se po zelných polích tiše valila řídká mlha a z nebe na ně shlížel rudý sluneční kotouč. Když chlapec skončil, koulely se Mášrechtovi po tvářích horké slzy.

„U všech bohů,“ prohlásil, když Tomjan ztichl, „musel jsem být v sakra skvělé formě, když jsem tohle psal.“ Pak se hlasitě vysmrkal.

„Já taky mluvím takhle?“ ozval se pobledlý Willikins.

Vínozpěv ho poplácal po rameni.

„Kdybys mluvil takhle, můj milý,“ prohlásil, „nestál bys po kolena v blátě uprostřed mizerných polí a k jídlu bychom měli všichni něco jiného než pár hlávek kradeného zelí.“

Zatleskal.

„Tak dost, to stačí,“ prohlásil a při každém slově se mu před ústy v mrazivém vzduchu srážel obláček páry. „Tak všichni zpátky na svá místa a jedem. Víte, že musíme být do západu slunce za zdmi Sto Lat!“

Herci se postupně probírali z omámení a pomalu se vraceli ke svým kárám. Vínozpěv se obrátil k trpaslíkovi a položil mu ruku kolem ramen, nebo spíš kolem hlavy.

„Tak co?“ zeptal se. „O vašem národě se tvrdí, že máte magii v malíčku. Co si o tom myslíš?“

„Strávil vlastně celý život kolem jeviště, pane. Je docela přirozené, že si hodně věcí zapamatoval,“ odpověděl mu Mášrecht nepřítomně.

Vínozpěv se sklonil tak, aby mu viděl do obličeje.

„A ty tomu věříš?“

„Nevím. Vím jenom to, že jsem slyšel hlas, který se zmocnil mých kostrbatých veršů, upravil je a vrátil mi je v takové podobě, že se mi propálily do mozku a zasáhly mě přímo do srdce,“ odpověděl mu Mášrecht upřímně. „Slyšel jsem hlas, který pronikal pod neohrabanou slupku slov a říkal všechno, co jsem chtěl říci, ale co jsem nikdy nedovedl přesně vyjádřit. Kdo ví, odkud k nám takové věci přicházejí?“

Klidně upíral oči Vínozpěvovi do červené tváře. „Třeba to nadání zdědil po svém otci,“ dodal.

„Ale—“

„Kdo ví, co měly ty čarodějky za luhem?“ skončil trpaslík.

Vínozpěv ucítil, jak mu do dlaně vklouzla ruka jeho ženy. Když užaslý a rozzlobený vstal, políbila ho zezadu na krk.

„Netrap se,“ řekla. „Cožpak to není skvělé? Tvůj syn zadeklamoval své první slovo!“


„Přišlo jaro a bývalý král Verence si stále ještě neužíval smrt v leže. Bezcílně bloudil hradem a hledal cestu, která by mu umožnila uniknout ze sevření těch šedých hradeb.

Taky se snažil vyhýbat ostatním duchům.

Proti Champohárovi nic neměl, i když dovedl být chvílemi dost únavný. Při prvním pohledu na Dvojčata, jejichž drobní duchové se batolili ruku v ruce hradními chodbami, se však pokoušel rychle zmizet, protože jejich smrt připomínala činy mnohem temnější než obvyklé královské spory.

Pak tady byl Potulný troglodyt, hodně vybledlý opičí muž v chlupaté bederní roušce, který v hradě strašil jen proto, že byl náhodou vybudován nad jeho pohřebištěm. Prádelnou čas od času projížděl z neznámých důvodů povoz s křičící ženou. A co se kuchyně týká…

Jeden den se podal svým touhám a navzdory všemu, co mu tvrdil starý Champohár, se vydal za vábnými vůněmi do té velké horké klenuté jeskyně, která sloužila jako hradní kuchyně. Uvědomil si, jak je to legrační. Tady dole nikdy nebyl, alespoň ne od doby, kdy byl ještě malý chlapec. Zdá se, že králové a kuchyně spolu nijak zvlášť nevycházejí. Kuchyně byla plná duchů. Jenže to nebyli duchové lidí ani pralidí. Byli tam jeleni. Byli tam býci. Byli tam zajíci a bažanti, křepelky, ovce a prasata. Byly tam dokonce podivné kulaté měkké věci, které vypadaly jako duchové ústřic. Byli tam namačkáni tak hustě, že ve skutečnosti prolínali jeden druhým a měnili kuchyň v tichou a děsivou noční můru, složenou ze zubů, chlupů a paroží. Několik z nich si ho všimlo a ozvalo se pár vřískavých zvuků, které zněly nepříjemně a nemelodicky jakoby odněkud zdáli. Všemi těmi duchy procházel zcela lhostejně kuchař se svými pomocníky a připravoval vegetariánské klobásy.

Verence na tu scénu asi půl minuty mlčky zíral a pak se dal na útěk. Přitom si přál, aby měl smrtelné tělo, kde by si mohl strčit na čtyřicet let prsty do krku a vyzvrátit všechno, co za tu dobu snědl.

Hledal klid ve stájích, kde začali škrabat na dveře u kotců a divoce výt jeho milovaní psi, kteří znejistěli jeho cítěnou, ale neviděnou přítomností.

Teď strašil — a jak při tom nenáviděl svět! — v dlouhé chodbě, z jejíchž stěn na něj shlížely portéty dávno mrtvých králů. Byl by k nim měl mnohem lepší vztah, kdyby mnohé z nich nepotkal v různých částech hradu jako užvaněné duchy.

Verence se rozhodl, že než se docela ztratí z tohoto světa, musí vykonat dvě věci. Za prvé uniknout z hradu a najít svého syna a za druhé pomstít se vévodovi. Rozhodl se, že svou mstu nevykoná prostě tak, že by způsobil vévodovu smrt, protože život věčný ve společnosti toho pochichtávajícího se idiota by propůjčil smrti novou nepředstavitelně hrůznou tvář.

Seděl pod obrazem královny Radomily (670 — 722), jejíž kamenný pohled by mu připadal mnohem šťastnější, kdyby ji právě toho rána nezahlédl procházet zdí.

Verence se procházení zdí vyhýbal. Člověk by si měl za každých podmínek zachovat svou sebeúctu.

Najednou ucítil, že ho někdo pozoruje.

Pootočil hlavu.

Na zápraží seděl kocour, který ho důkladně zkoumal pomalým pohledem. Byl šedě mourovatý a nesmírně tlustý…

Ne, nebyl tlustý. Byl neuvěřitelně velký. Měl po těle tolik jizev, že vypadal jako pěst, na které vyrostla srst. Z uší mu zbývaly dva potrhané pahýly a v jeho jediném oku přivřeném do žluté štěrbiny plál zlomyslný plamínek. Kocour vykročil k němu a ocasem namaloval ve vzduchu celou řadu otazníků.

Silver se doslechl, že lady Felmetová má malou bílou kočičku, a okamžitě se rozhodl vykonat u ní návštěvu.

Verence v životě neviděl zvíře, které by v sobě mělo takovou dávku darebáctví. Kocour došel až k němu a s hlasitým předením, které se rozléhalo jako hukot vodopádu, se mu pokoušel otřít o nohy.

„No jo, no jo,“ řekl král nepřítomně. Sehnul se a měl dobrou vůli poškrabat kocoura mezi těmi dvěma potrhanými pahýlky na hlavě. Byla to nesmírná úleva narazit na někoho, kdo ho viděl a přitom nebyl duch, a král se nemohl ubránit dojmu, že Silver je poněkud neobvyklá kočka. Většina hradních koček byli buď rozmazlení miláčkové, nebo obyvatelky kuchyní a stájí, které se podobaly těm nevábným šedým hlodavcům, jimiž se živily. Tenhle kocour, jak se zdálo, byl nezávislý a soběstačný. Podobný pocit ve vás vzbudí na první pohled všechny kočky, ale namísto neuvědomělé zvířecí netečnosti, která budí dojem, zeje kočka zahleděna sama na sebe a okolí je jí prostě lhostejné, Silver vyzařoval skutečnou inteligenci. Kromě toho z něj vycházel pach, který byl schopen prorazit stěnu a způsobit cévní potíže i mrtvé lišce.

Takového kocoura si mohla chovat jediná osoba.

Král se pokusil přidřepnout a zjistil, že mírně zapadá do podlahy. Sebral se a vytáhl se nahoru. Jakmile si člověk povolí a zdomácní v nehmotném světě, je s ním konec a je po veškeré naději, to cítil.

Jen nejbližší příbuzní a ti, kteří k tomu mají duševní sklony, řekl Smrť. Ani jedněch, ani druhých v hradě mnoho nebylo. Vévoda by sice patřil do té první skupiny, ale jeho chorobný egoismus způsobil, že jeho psychické síly byly Verencovi užitečné asi jako mladá karotka. A co se týkalo ostatních, měli nějaké předpoklady jen šašek a kuchař, ale kuchař poslední dobou trávil většinu času pláčem ve spíži, protože nesměl upéci nic krvavějšího než pastinák, a ze šaška zbýval takový uzlíček nervů, že se ho Verence už ani nepokoušel rozmotávat.

Ale takhle čarodějka, to by bylo něco jiného. Jestli neměla čarodějka duševní předpoklady, tak byl král Verence jen třtina ve větru se klátící. Musí dostat do hradu čarodějku. A potom…

Měl plán. Přesně řečeno, bylo to víc než to, byl to plán s velkým P. Strávil nad ním několik měsíců. Neměl nic jiného na práci, tak přemýšlel. V tom měl Smrť pravdu. Jediné, co duchům zbývalo, byly myšlenky, a přestože myšlení jako takové je většině králů dosti cizí, nepřítomnost těla, které většinou rozptylovalo i ten malý zbytek myšlenek, jim teď dala možnost těšit se ze slastí mozkové činnosti. Ještě nikdy předtím v životě neměl plán, alespoň ne žádný, který by byl složitější než: „Pojďte, vystopujeme nějakou zvěř a uštveme ji.“ A tady před ním seděl klíč, který se poklidně umýval.

„Tady, kočičko!“ zapředl král. Silver na něj vrhl pronikavý žlutý pohled.

„Kocoure!“ opravil se rychle král a ustoupil o krok. Nejdřív se zdálo, že kocoura ani nenapadne, aby ho následoval, ale k Verencově úlevě se Silver nakonec postavil, zívl si a tiše vykročil za ním. Silver zase tak často duchy nevídal a ten vousatý chlap s napůl průhledným tělem ho docela zajímal.

Загрузка...