Soudné sestry

Tomjan prošel davem, jako by mu patřil, a s netrpělivostí mládí zaklepal na barpult. U Zašitého bubnu nebyla netrpělivost právě tím nejlepším předpokladem k přežití.

„Dvě pinty vašeho nejlepšího piva, hospodský,“ objednával Tomjan tak pečlivě zvoleným hlasem, že se užaslý barman přistihl při natáčení prvního korbele ještě dříve, než utichla ozvěna mladíkových slov.

Mášrecht zvedl hlavu. Po jeho pravici stál obrovský chlap, který vypadal jako párek výstavních býků a měl na sobě přivěšeno tolik ozdob a řetězů, že by to stačilo na zakotvení válečné lodi. Jeho tvář vypadala jako staveniště, na které někdo nahoře přilepil vlasy a dole křoví. A zíral dolů na Mášrechta.

„Ale do hajzlu,“ prochlásil chlap. „To je posraná zahradní vozdoba!“

Mášrecht ztuhl. I když byli občané Ankh-Morporku kosmopolitní, k zástupcům jiných než lidských ras měli velmi realistický přístup typu „vemte je po hlavě cihlou a hoďte je do řeky“. To se pochopitelně nevztahovalo na trolly, protože je dost těžké chovat rasové předsudky vůči tvorům dva metry dvacet vysokým, kteří se dokážou prokousat kamennou stěnou. Rozhodně to nejde dlouho. Zato tvorové vysocí necelý metr byli k takové diskriminaci přímo stvořeni.

Obr klepl kloubem prstu Mášrechta do hlavy.

„Kde jsi nechal krumpáč, zahradní vozdobo?“ prohlásil.

Barman k nim přistrčil po barpultu dva korbele.

„Tak tady je to, panstvo,“ prohlásil s úšklebkem. „Jednou pinta a jednou půl pinty.“

Tomjan otevřel ústa, ale Mášrecht ho ostře strčil loktem do kolena. „Nevšímej si toho, mlč, vypijem a vypadnem, jak rychle to půjde, to je jediný způsob…“

„A kde máš svou posranou špičatou čepici, co?“ prohlásil vousáč.

Místnost ztichla. Zdálo se, že začíná kabaret.

„Povídám, kde máš svou špičatou čepici, ty přiblblo?“

Barman nanápadně, jen tak pro všechny případy, uchopil pravou rukou obušek z trnkového dřeva, do kterého si pro větší pádnost natloukl několik silných hřebů, a řekl: „Ehm, poslyšte —“

„Já mluvím tůdle se zahradní vozdobou.“

Chlap zvedl svou sklenici a zbytek piva, asi na tři prsty, vylil opatrně na hlavu mlčícího trpaslíka.

„Sem už chlastat nepudu,“ zamumlal, když ani tohle nepřineslo žádaný efekt. „Je už tak dost vodporný, že tady směj s lidma pít i vopice, ale pygmejové, to už je —“

Ticho v lokále najednou nabylo úplně jiného rozměru; odsunutí židle od stolu v něm zaznělo jako zapraskání dřevěného kola božích mlýnů. Všechny oči se stočily ke konci místnosti, kde seděl jediný piják od Zašitého bubnu, který se řadil do kategorie C.

To, o čem si Tomjan až doposud myslel, že je starý kožešinový pytel přehozený ledabyle přes barpult, vystrčilo ruce a potom ještě jedny ruce, jenže to už byly nohy. Smutná gumovitá tvář se obrátila k mluvčímu s výrazem stejně neproniknutelným jako mlhy evoluce. Legrační našpulené pysky se stáhly zpět, ale na zubech pod nimi už nic legračního nebylo.

„Ehm, poslyšte,“ začal barman znovu a v tom strašlivém tichu ho vyděsil jeho vlastní hlas. „Myslím, že jste svou poslední poznámku nemyslel vážně, že? Alespoň tu část o opicích, že? To jste jistě nemyslel, viďte?“

„Co to, k čertu, je?“ sykl Tomjan.

„Myslím, že je to orangutan,“ řekl Mášrecht. „Opice.“

„Opice je opice,“ prohlásil zpupně bradatý a po této poznámce se několik předvídavějších hostů Bubnu začalo rychle, ale nenápadně přesunovat ke dveřím. „Co jsem řek, to jsem řek a co má bejt? Ale tydle posraný zahradní vozdoby —“

Mášrechtova pěst se mihla vzduchem zhruba v mužově krajině stydké.

Trpaslíci mají pověst strašlivých bojovníků. O každé rase tvorů vysokých pouhý metr, kteří za svou oblíbenou zbraň považují těžkou sekeru a do boje chodí jako na světové mistrovství v porážení stromů, se začne brzo mluvit. Jenže skutečnost, že Mášrecht už dlouhé roky vládl namísto sekerou perem, poněkud snížila jeho fyzickou výkonnost a byl by to jeho konec, jenže když obr zaječel a vytáhl z pochvy od pasu těžký meč, objevil se za ním pár rukou podobných koženým rukavicím, porostlých ryšavou srstí, meč mu sebraly a se zanedbatelnou námahou zbraň stočily do kruhu.[18]

Když obr zavrčel a otočil se, přiletěla ruka, která vypadala jako několik násad na košťata spojených gumovou páskou a potažených rezavými chlupy, komplikovaným pohybem se otevřela a uštědřila mu takový políček, že obr vyletěl několik centimetrů do výšky a padl zády na stůl.

Ve chvíli, kdy stůl poodjel tak daleko, že narazil na další stůl a ten převrátil několik lavic, byla setrvačnost událostí dost velká, aby odstartovala noční hospodskou rvačku, zvláště když se zjistilo, že velký vousáč měl s sebou několik přátel. Protože nikdo neměl odvahu zaútočit na opa, který se zasněným pohledem natáhl ruku přes pult, sebral z police jednu těžkou láhev a urazil jí dno, vrhl se každý na toho, koho měl nejblíž, a zachoval se tak podle všeobecných pravidel etikety pro hospodské rvačky.

Mášrecht klidně zašel pod stůl a s sebou tam zatáhl i Tomjana, který všechno pozoroval se soustředěným zájmem.

„Tak tohle je to hýření. To jsem chtěl vždycky zažít.“

„Možná, že by nebylo od věci odsud zmizet,“ prohlásil trpaslík rozhodným hlasem. „Než dojde k nějakému maléru.“

Ozval se dutý náraz, jak něčí tělo dopadlo na stolní desku nad jejich hlavami, a vzápětí zvonění rozbitého skla.

„A myslíš, zeje to opravdové hýření, nebo jen obyčejné bezstarostné veselí?“ zeptal se ho Tomjan se spokojeným úsměvem.

„Obávám se, hochu, že ještě pár minut a dojde tady k vraždě!“

Tomjan přikývl a vyplazil se zpod stolu do víru v sále. Mášrecht slyšel, jak něčím zabušil do baru a žádal přítomné o chvilku ticha.

Mášrecht si v zoufalství zakryl hlavu rukama.

„Já ale nemyslel, aby ses —“

Žádat účastníky hospodské pranice uprostřed nejlepšího byl požadavek natolik nesmyslný, že všichni zůstali užasle stát a ticho opravdu nastalo. Tomjan ho okamžitě vyplnil.

„Bratři! Chci vás všechny nazvat bratry, protože této noci —“

Trpaslík vystrčil hlavu a spatřil Tomjana, který stál na židli a jednu ruku měl pozvednutu v klasickém řečnickém gestu. Všude kolem něj muži ztuhli v okamžiku, kdy jeden druhému usilovali o život, nebo alespoň o zdraví, a obraceli k němu tváře.

Dole, zhruba na úrovni stolu, se v přesné synchronizaci nehlučně pohybovaly Mášrechtovy rty, který spolu s Tomjanem odříkával známou řeč. Riskoval další pohled.

Zápasníci se narovnali, rychle si upravovali tuniky a vrhali jeden na druhého omluvné pohledy. Abychom už řekli všechno, řekneme, že někteří z nich stáli dokonce v pozoru.

Dokonce i Mášrecht cítil, jak se mu pění krev, a to ta slova napsal! Byla to otrocká práce, strávil nad nimi před rokem polovinu noci, když Vínozpěv prohlásil, že potřebuje ve třetím dějství Ankhského krále ještě pět minut.

„Naškrábej nám něco, co by mělo trochu ducha,“ řekl tenkrát Vínozpěv. „Hrst velkých slov a přehršli ideálů. Něco, co by rozproudilo krev a narovnalo trochu páteř těm hochům na půlpencových sedadlech. A musí to být tak dlouhé, abychom zatím stačili přehodit dekoraci.“

Tenkrát se za tu hru trochu styděl. Měl silné podezření, že se proslulá bitva o Morpork skládala z toho, že se na sebe jednoho chladného, vlhkého dne vrhlo dva tisíce mužů ztracených v močálech a svými rezavými meči se rozsekali na kusy. Co by řekl poslední král Ankhu skupince otrhaných chlapů, kteří věděli, že jejich nepřítel je ve výhodě jak množstvím a postavením, tak počtem generálů? Něco hutného, co by se jim zařízlo do vědomí, jako když podáte umírajícímu sklenici brandy, žádnou logiku, žádné vysvětlování, jen slova, která proletí mozkem unaveného chlapa, chytí ho za koule a postaví na nohy.

Teď viděl jejich účinek na vlastní oči.

Začal mít pocit, že stěny zmizely, kolem se rozkládají močály zastřené hustou mlhou a jejich bezdeché ticho že ruší jen tu a tam křik krkavců a havranů, kteří čekají na hostinu…

A ten hlas.

Psal ta slova, byla jeho, protože žádný napůl šílený král by tak mluvit nedokázal. Napsal slova, aby vyplnil několik minut času, během kterých se měla za oponou připravit dekorace hradu. A tenhle hlas setřásl z jeho slov uhelný mour povinnosti a naplnil místnost diamanty pravdy.

Ta slova jsem napsal já! pomyslel si Mášrecht. Ale už mně nepatří. Patří jemu.

Podívej se na ty lidi. Nemají v hlavách jedinou patriotickou myšlenku, ale kdyby je teď Tomjan požádal, sebere se ta smečka opilců a ještě této noci zaútočí na Patricijův palác. A asi by ho dobyli.

Doufám jen, že jeho ústa nikdy nepadnou do špatných rukou…

Pak ztichly poslední slabiky a jejich palčivá ozvěna se naposled zachvěla v mozcích všech přítomných. Mášrecht se otřásl, vylezl ze svého úkrytu a strčil Tomjana do kolena.

„Tak pojď, ty blázne,“ zasykl, „vypadnem dřív, než je to pustí!“

Chytil mladíka pevně za ruku, podal omráčenému barmanovi několik čestných vstupenek a pospíchal ke schodům. Nezastavil se, dokud nebyli na ulici.

„Měl jsem dojem, že jsem si tam vedl docela dobře?“ podíval se na něj Tomjan.

„Až příliš dobře, obávám se.“

Mladík si zamnul ruce. „Výborně. Tak kam teď?“

„Jaké tak kam teď?!“

„Dnešní noc je ještě mladá!“

„Ne, dnešní noc je už mrtvá! Mladý je dnešní den!“

„To máš jedno, já domů nejdu. Není tady někde podnik, kde by byli hosté trochu přátelštější? Vždyť jsme se vlastně zatím ani nenapili.“

Mášrecht si povzdechl.

„Co takhle nějaká trollí hospoda?“ řekl Tomjan. „Slyšel jsem o nich. Nějaké jsou určitě na Stínově[19]. Chtěl bych se podívat do trollí hospody.“

„Jenže ty jsou dobré akorát tak pro trolly, hochu. K pití tekutá láva, muzika tvrdý rock, vtipy kameňáky a k jídlu oblázky s tatarkou nebo kečupem.“

„A co trpasličí podnik?“

„Určitě by se ti tam nelíbilo,“ pustil se Mášrecht do poněkud horečnatého vysvětlování. „Kromě toho, je to nebezpečné na hlavu.“

„Nízké podhledy, co?“

„Podívej se na to spíš takhle — jak dlouho bys dokázal mluvit o zlatě?“

„No, je žluté, doluje se, cinká a můžeš si za ně koupit věci,“ začal Tomjan pomalu, když procházeli náměstím Polámaných měsíců. „Asi pět vteřin, řekl bych.“

„Tak. Pět hodin řečí o zlatě už se ti opravdu hodně zají.“ Mášrecht kopl zamyšleně do oblázku. Když byli ve městě naposled, prozkoumal několik trpasličích barů a hospod a nelíbilo se mu tam. Jeho bývalí soukmenovci, kteří doma většinou nedělali nic jiného, než že těžili železnou rudu a lovili malou zvěř, měli z nějakého důvodu dojem, že když se jednou usadili ve velkém městě, musí si oblékat kovové spodní prádlo, nosit za opasky těžké sekery a říkat si jmény jako Timkin Dunící Vnitřnosti. A když šlo o pití, nikdo nedokázal překonat městského trpaslíka.

„Navíc,“ dodával, „tebe by pravděpodobně vyhodili, protože bys zaváděl do řeči nežádoucí témata. Jediná slova, která používají, jsou zlato, zlato, zlato, zlato, zlato.“

„A co sbor?“

„Zlato, zlato, zlato, zlato.“

„Jedno zlato jsi vynechal.“

„To bude tím, že jsem se nenarodil k tomu, abych byl trpaslíkem.“

„Stvořen k tomu, zahradní ozdobo.“

Ozvalo se ostré zasyknutí vtahovaného vzduchu.

„Promiň,“ pospíšil si Tomjan. „Já jen, že otec ti —“

„S tvým otcem se znám nesmíme dlouho,“ řekl Mášrecht. „Zažili jsme spolu dobré i zlé a toho zlého bylo po čertech víc než toho dobrého. Do té doby, než jsi se na—“ trpaslík zaváhal. „Tenkrát to byly krušné časy,“ zabručel. „Chtěl jsem prostě říct, že… no, jsou věci, které si musíš zasloužit.“

„Ano. Promiň.“

„Víš, to je jako —“ Mášrecht se zastavil u ústí temné uličky. „Neslyšel jsi nic?“ zeptal se.

Nahlédli do uličky, a tím znovu hlásili světu, že jsou ve městě nováčky. Morporkčané nenahlížejí do temných uliček a už vůbec ne, když v nich zaslechnou podezřelé zvuky. A když už to udělají a spatří čtyři zápasící postavy, nerozběhnou se nikomu na pomoc, rozhodně ne těm, kteří očividně prohrávají, natož aby křičeli „Hej!“. A v žádném případě už nejsou překvapeni, když jim útočníci, místo aby se dali na útěk, strčí pod nos malou papírovou kartičku.

„Co to je?“ zeptal se Tomjan.

„Je to šašek! Přepadli šaška!“

„Zlodějské oprávnění?“ řekl Tomjan, který si podržel kartičku na světle.

„Přesně,“ odtušil náčelník trojice, „ale nepočítejte s tím, že obsloužíme i vás, protože nám akorát padla.“

„Jasně,“ přikývl jeden z jeho průvodců, „máme totiž denní tu… kvótu.“

„Ale vždyť jste do něj kopali!“

„Božíčku, vůbec ne! Tomu my neříkáme opravdický kopání.“

„My ho spíš jen tak postrkovali nohama,“ dodal třetí zloděj.

„Každému, co mu patří. Potuloval se tady uličkou a tuhle do Rona vrazil jako beran, no řekněte, kluci?“

„Jasně, některý lidi nemaj žádný chování.“

„Vy bezohlední —“ začal Mášrecht, ale Tomjan mu položil dlaň na hlavu.

Mladík otočil kartičku a na druhé straně stálo:

„Zdá se, že je všechno v pořádku,“ přikývl neochotně.

Mášrecht, který pomáhal omámené oběti na nohy, se poněkud zarazil.

„V pořádku?“ zařval. „Podle tebe je v pořádku, když někdo někoho okrade?“

„Samozřejmě, že mu dáme stvrzenku s otiskem palce,“ prohlásil Bahno. „Měl štěstí, že narazil nejdřív na nás. Některé z těch nových firem v oboru nemají opravdu žádné způsoby.“[20]

„Jasně, jsou to kovbojové,“ souhlasil synovec.

„Kolik jste mu ukradli?“ zeptal se Tomjan.

Bahno otevřel šaškovu koženou tobolku, kterou si před chvilkou zastrčil do opasku, a zbledl.

„Ale do prdele,“ prohlásil. Synovci se shlukli kolem něj.

„Už v tom zase lítáme!“

„To už je letos podruhý, strejdo!“

Bahno vrhl ošklivý pohled na stojící oběť.

„Krucinál, řekněte mi, jak jsem to měl vědět? Copak jsem to mohl vědět? No jen se na něj koukněte, fakt, řekněte, kolik byste hádal, že bude mít u sebe? Pár měďáků, co? Víte, nikdy bychom ho neudělali, ale už jsme byli na cestě domů, a tak jsme si řekli, vzal to čert. Jo, tak je to vždycky, snažíš se někomu udělat laskavost a vono se ti to nakonec takhle vymstí!“

„Takže kolik u sebe měl?“ zeptal se Tomjan.

„Musí tam mít alespoň sto stříbrných dolarů,“ zasténal Bahno a zamával tobolkou ve vzduchu. „Víte, to už nepatří do mýho referátu. To je o třídu vejš. Nemám oprávnění manipulovat s tak velkejma penězma. Abych mohl krást takový sumy, to bych musel bejt přinejmenším v cechu právníků. Na takový peníze si já netroufnu.“

„Tak mu to vraťte,“ navrhl Tomjan.

„Když už jsme mu dali potvrzenku!“

„A ty jsou všechny číslovaný,“ vysvětloval mladší synovec. „Kdyby cech prováděl jen namátkový kontroly, ale oni dělají i hloubkový…“

Mášrecht zatahal Tomjana za ruku.

„Omluvíte nás na okamžik,“ omluvil se zoufalému náčelníkovi a odtáhl Tomjana na druhou stranu uličky.

„Dobrá, tak kdo se zbláznil?“ prohlásil. „Já? Ty? Oni?“

Tomjan mu všechno vysvětlil.

„Takže je to legální?“

„No, do určité míry ano. Není to úžasné? Vyprávěl mi o tom něco jeden chlápek v hospodě.“

„Ale co mají znamenat ty jeho řeči? Že ukradl příliš mnoho?“

„Už to tak vypadá. Cechy jsou prý v těchhle věcech velmi přísné.“

Oběť, kterou drželi mezi sebou, zasténala a tiše zazvonila.

„Dohlídni na něj, já už to nějak vyřídím,“ řekl Tomjan.

„Můj klient si myslí,“ obrátil se na vůdce lupičů, „že by se dala celá situace vyřešit, kdybyste mu vrátili peníze.“

„No jo, no jo,“ přikývl zmateně Bahno a přistupoval k tomu nápadu, jako by to byla nová teorie o vzniku vesmíru. „Ale je tady ta potvrzenka, víte, musíme ji vyplnit, místo a čas, podpis, obtisk palce a tak…“

„Můj klient si myslí, že byste ho mohli oloupit o — dejme tomu, pět měďáků,“ navrhl Tomjan hladce.

„To si tedy, sakra, nemyslím!“ vykřikl šašek, který rychle přicházel k sobě.

„To by představovalo dva měďáky jako běžnou taxu a tři měďáky jako výdaje za čas, cestu, a to včetně daně z přidané hodnoty —“

„Sakumprásk na dlaň v hotovosti,“ rozjasnil se Bahnovi obličej.

„Samozřejmě.“

„To je slušné, velmi slušné.“ Bahno se podíval přes Tomjanovu hlavu na šaška, který už byl zcela při smyslech a velmi rozzlobený. „Velmi poctivé,“ dodal hlasitě. „Přímo státnické. Jsme vám zavázáni, to si buďte jisti.“ Pak obrátil oči k Tomjanovi. „A něco pro vás, pane?“ rozplýval se. „Stačí slovíčko, pane. Tuhle sezónu máme zbrusu novou akcičku, říkáme tomu PRDOHL. Je to prakticky bezbolestné, vezmeme vás přes hlavičku, skoro nic necítíte…“

„Skoro to nepoškodí kůži,“ přidal se starší synovec. „A jednu zlomenou končetinu dle vlastního výběru.“

„Myslím, že v téhle oblasti netrpím nedostatkem,“ vykroutil se jim Tomjan hladce.

„Aha. Dobrá. Tak jo. Nic ve zlém.“

„Takže teď už nám zbývá jen —“ zarazil Tomjan lupiče, kteří se měli k odchodu, „otázka legálních poplatků za zprostředkování služeb…“

Pahýl noci nad Ankh-Morporkem se zbarvil dojemné šedi. Tomjan a Mášrecht seděli každý z jedné strany stolu ve svém příbytku a počítali.

„Mně to vychází, že máme čistý zisk tři stříbrné dolary a osmnáct měďáků,“ řekl Tomjan nakonec.

„To bylo úžasné,“ prohlásil šašek. „Myslím to, jak se nakonec nabídli, že si skočí domů pro nějaké peníze, víte po tom, když jste k nim měl tu řeč o lidských právech.“

Přidal si na bouli na hlavě trochu masti.

„A ten nejmladší začal dokonce plakat!“ dodal. „Úžasné.“

„Ono je to rychle pustí,“ řekl Mášrecht.

„Vy jste trpaslík, že?“

Mášrecht měl dojem, že něco takového nemůže dost dobře popřít.

„A já bych zase řekl, že jste šašek.“

„Hm. Zase ty rolničky, co?“ přikývl šašek a masíroval si žebra.

„Jo, a k tomu ještě ty rolničky,“ zavrčel trpaslík.

Tomjan udělal na Mášrechta výhružný obličej a kopl ho pod stolem.

„No, jsem vám opravdu velice vděčný,“ uzavřel hovor šašek. Vstal a bolestivě zamrkal. „Rád bych se vám nějak odvděčil,“ dodal. „Není tady někde nějaká otevřená hospoda?“

Tomjan přistoupil k šaškovi, který vyhlížel z okna, a ukázal do ulice.

„Vidíte všechny ty osvětlené vývěsní štíty?“ zeptal se.

„Ano. Páni, musí jich být stovky!“

„Správně. A vidíte až tam na konci tu s tou modrobílou tabulí?“

„Ano, myslím, že ano.“

„Dobrá, tak podle toho, co já vím, tak to je jediná, kde se tu a tam zavírá.“

„Pak dovolte, abych vás pozval na skleničku. To je to poslední, co pro vás můžu udělat,“ prohlásil šašek nervózně. „A tady ten malý chlapík by si taky jistě rád něco prolil hrdlem.“

Mášrecht křečovitě sevřel okraj stolu a otevřel ústa, aby strašlivě zařval.

A zarazil se.

Zíral na obě postavy. Ústa mu zůstala otevřená.

Nakonec je se slyšitelným cvaknutím zavřel.

„Něco se děje?“ zeptal se Tomjan.

Mášrecht odvrátil pohled. Byla to přece jen dlouhá noc. „Musel to být nějaký světelný klam,“ zamumlal. „Myslím, že by mi trocha pití vážně udělala dobře,“ dodal. „Nebo spíš sud, který bych prolil hrdlem.“

Na druhé straně, pomyslel si, proč se tomu bránit? „Mám dojem že bych si dokonce i zazpíval.“

„Co bylo to další slovo, he?“

„Zlato. Zlato to bylo, bych řek.“

„Aha.“

Mášrecht se nejistě zadíval do svého korbele. Je třeba říci, že opilost zastavila příliv jeho inspirace.

„Jo a jedno slovo jsi vynechal,“ řekl. „Zlato.“

„Kde jsem ho vynechal?“ zeptal se Tomjan, který měl na hlavě šaškovu čepici.

Mášrecht o tom chvilku uvažoval. „No,“ řekl potom, když se soustředil, velmi moudrým hlasem, „bylo to mezi tím prvním zlato a třetím zlato. A taky bych řek,“ nahlédl znovu do džbánu. Nádoba byla prázdná, což byl neobyčejně odpudivý pohled. „Řek bych,“ pokusil se znovu, ale nakonec se vzdal a poddal se svému osudu, „řek bych, že si dám eště jednu!“

„Teďka je to zase na mně,“ hlásil se vehementně šašek. „Hahaha. Další prolejvání na mně. Hahaha.“ Pokusil se vstát a praštil se hlavou o strop.

V přítmí baru několik rukou pevněji sevřelo několik seker. Ta Mášrechtova část, která byla střízlivá a zděšená při pohledu na tu druhou část, která byla čím dál tím opilejší, ho přinutila zamávat na ty zachmuřené tváře a nakrčená obočí, které se k nim v přítmí obracely.

„To je f pořádku,“ prohlásil všeobecně směrem k baru. „On to tak nemyslel, on je srandovní, jak se to jmenuje, idiot. Šašek. Šášula! Je to děsně srandovní šášula až bůchví vodkáď.“

„Z Lancre,“ zakýval šašek hlavou a ztěžka dosedl na bar.

„Jo. Až daleko vodtamtáď, co se to menuje jako vyrážka na ksichtě. Neví, jak se má chovat. Nezná skoro žádný trpaslíci!“

„Hahaha,“ prohlásil šašek a chytil se za hlavu. „Málo! Je jich u nás málo, páč tam sou na nás krátký!“

Někdo poklepal Mášrechtovi na rameno. Otočil se a zíral do drsné vousaté tváře pod kovovou přilbou. Zmíněný trpaslík si významným gestem pohazoval těžkou vrhací sekerou.

„Měl bys doporučit svému příteli, aby byl raději o něco míň veselý. Jinak bude brzo obveselovat démony v pekle.“

Mášrecht na něj zašilhal alkoholickou mlhou.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se nejistě.

„Krajáč Bouřevan,“ odpověděl pyšně trpaslík a udeřil se pěstí do prsou v kroužkové zbroji. „A říkám ti —“

Mášrecht se k němu nahnul blíž.

„Poslyš, vždyť já tě znám,“ rozzářil se. „Máš kosmetickou provozovnu dole na Kamnovcový ulici. Tenhle tejden jsem u vás nakoupil větší množství vazelíny a mastnejch líčidel —“

Bouřevanovou tváří přeletěl záchvěv paniky. Poplašeně se naklonil kupředu. „Mlč, prosím tě, mlč!“

„No jo, a teď si vzpomínám, že nad krámem máš velikou ceduli s nápisem Síň elfích parfémů a líčidel, s.r.o.,“ dodával Mášrecht se šťastným výrazem.

„Výtečné zboží,“ přidal se k němu Tomjan, který se marně pokoušel udržet na malé stoličce. „Zvlášť vaše číslo 19 — ‚mrtvolná zeleň‘, můj otec tvrdí, že s lepší se ještě nesetkal. Prvotřídní.“

Trpaslík nejistě potěžkal sekeru. „Víte, hm,“ zadrhl se. „Oh. Ale. Ano. No, děkuji vám. Jen ty nejjemnější přísady, ujišťuji vás.“

„Sekáš je tímhle, co?“ ukázal Mášrecht s nevinným výrazem na sekeru. „Nebo máš dneska volno?“

Bouřevanova obočí se znovu seběhla nad nosem jako na švábím srazu.

„Poslyšte, nepatříte náhodou k divadlu?“ „Jo, to jsme my,“ přikývl Tomjan. „Kočující herci.“ Pak se opravil „Usedlí herci. Haha. A teď klouzající herci.“

Trpaslík odložil sekeru a s tváří, která mu najednou změkla nadšením, se posadil na lavici.

„Byl jsem na představení minulý týden,“ řekl. „Bylo to po čertech dobré. Bylo tam to děvče a ten chlápek, ale ona byla vdaná za toho starého, a pak tam byl ten druhý chlápek a oni řekli, že on zemřel, a ona utekla a otrávila se, ale pak se ukázalo, že on to nebyl on, ale že to byl ve skutečnosti ten druhý, jenže on jí to nemohl říct, protože —“ Bouřevan se odmlčel a vysmrkal se. „Na konci všichni umřeli,“ řekl. „Velmi smutné. Probrečel jsem celou cestu domů a klidně vám to říkám, nestydím se za to. Ona byla taková bledá, chudinka.“

„Č. 19 a slabá vrstva pudru,“ oznamoval mu Tojan vesele. „Jo a špetka hnědých očních stínů!“

„Pardon?“

„A pár kapesníků po kapsách,“ dodal.

„O čem to mluví?“ zeptal se společnosti trpaslík se zmateným výrazem.

Mášrecht se usmál do svého korbele. „Víš co, mladej, předveď jim kousek Gretalínina monologu, co ty na to?“

„Jasňačka.“

Tomjan se vztyčil, udeřil se do hlavy, pak si sedl, ale nakonec udělal kompromis a klekl si. Pak si přitiskl ruce na to, co by při zanedbatelné změně několika chromozomů mohla být ňadra.

„Ty lžeš, kdo nazýváš to létem…“ začal.

Shromáždění trpaslíci naslouchali několik minut v naprostém tichu. Jeden z nich upustil sekeru a několik ostatních ho popuzeně napomenulo.

„… jak tající sníh. Sbohem,“ skončil Tomjan. „Vypije fiólu, klesne za hradbou, pak rychle dolů po žebříku, převléct se ze šatů do brnění pro výstup komického zbrojnoše č.2, vchod vlevo. Tak copak, copak milý —“

„To by stačilo,“ řekl Mášrecht tiše.

Několik trpaslíků ronilo slzy do helem, které si k tomuto účelu sundali. Všude kolem se ozývalo sborové smrkání a popotahování.

Bouřevan si utíral oči kapesníkem z kroužkové oceli.

„To byla nejsmutnější věc, kterou jsem kdy slyšel,“ pronesl. Podíval se na Tomjana. „Moment,“ prohlásil, když si uvědomil všechny skutečnosti. „Vždyť je to chlap. Ale já jsem se do té dívky na jevišti zamiloval!“ Strčil loktem do Mášrechta. „Není aspoň poloviční elf?“

„Celej člověk,“ zavrtěl hlavou Mášrecht. „Znám jeho tatíka.“

Znovu se upřeně zadíval na šaška, který je pozoroval s otevřenými ústy, a pak se podíval na Tomjana.

Ale blbost, pomyslel si. Náhoda.

„To je právě to herectví,“ vysvětloval. „Dobrý herec dokáže být čímkoliv, jasný?“

Cítil, jak se mu šaškovy oči zavrtávají do krátkého krku.

„No ano, ale oblékat se jako žena, to je trochu —“ začal Bouřevan pochybovačně.

Tomjan si vyzul boty, klekl si do nich, takže jeho obličej byl stejně vysoko jako obličej trpaslíkův. Pak se na něj chvíli pozorně díval a nakonec stáhl obličej a změnil rysy.

A najednou tam stáli dva Bouřevani. Pravda, jeden z nich klečel a byl oholený. „Ohó, ohó,“ začal Tomjan trpasličím hlasem.

To přišlo všem ostatním trpaslíkům, jejichž smysl pro humor byl poněkud jednoduchý, jako skvělý žert. Seběhli se kolem páru a Mášrecht spokojeně přihlížel, když ucítil, jak se mu na rameno lehce položila něčí ruka.

„Vy dva jste u divadla?“ zeptal se šašek, který náhle jako by vystřízlivěl.

„Jo, jo.“

„Pak jsem urazil pět set nul, abych našel právě vás.“

Bylo, jak by neopomněl Mášrecht poznamenat ve svých pokynech ke hře, časné odpoledne téhož dne. Zvuky bušení a skřípotu od staveniště, na kterém rostla ze své dřevěné kolébky Zeměplocha, pronikaly Mášrechtovi jedním uchem velmi bolestivě do lebky a druhých uchem ji ještě bolestivěji opouštěly.

Pamatoval si, že něco pili, tím si byl naprosto jist. Potom, co Tomjan předvedl několik svých výstupů, trpaslíci platili a platili a platili. Všichni se přesunuli do jiného baru, který znal Bouřevan, pak do klačské kořalny a pak už se mu to všechno jen tak rozmazávalo…

Mášrecht nebyl, co se týče hýření, dobrý. Příliš mnoho pití mu přece jen skončilo v ústech.

Podle chuti, kterou cítil, mu v nich musel skončit také nějaký odporný noční tvor.

„Dokážeš to?“ zeptal se Vínozpěv.

Mášrecht zamlaskal, aby se té hnusné chuti zbavil.

„Myslím, že ano,“ řekl Tomjan. „Znělo to moc zajímavě, alespoň podle toho, jak to vyprávěl. Špatný král, který vládne s pomocí zlých čarodějnic. Bouře. Tajemné pralesy. Skutečný dědic trůnu v boji na život a na smrt. Záblesk dýky. Výkřiky. Stony. Zlý král umírá. Dobro triumfuje. Zvoní zvonec a —“

„Déšť růžových lístků se dá zajistit,“ zamyslel se Vínozpěv. „Znám člověka, který nám je dodá za výhodnou cenu.“

Oba se podívali na Mášrechta, který tiše bubnoval prsty na stolní desku. Pozornost všech tří se soustřeďovala k váčku plnému stříbra, který dal Mášrechtovi šašek. Už sama o sobě to byla suma, za kterou by se dala dostavět Zeměplocha se vším všudy. A mluvilo se o tom, že je to jen záloha. Sponzorování, to bylo ono.

„Takže to uděláš, že?“ zeptal se Vínozpěv.

„Má to něco do sebe,“ připustil Mášrecht. „Ale… nějak se nemohu rozhodnout…“

„Nemysli si, že tě do něčeho nutím,“ pospíšil si Vínozpěv. Tři páry očí se opět obrátily k tučnému váčku na stole.

„Mně se zdá, že na tom něco smrdí,“ zamyslel se Tomjan. „Šašek se mi zdá v pořádku, to je slušný člověk. Ale ten způsob, jakým to vypráví… ten je velice podivný. Z jeho rtů vycházejí slova, ale jeho oči říkají něco jiného. A já mám takový dojem, že by byl mnohem raději, kdybychom věřili jeho očím.“

„Na druhé straně,“ pospíšil si Vínozpěv, „co bys tím mohl pokazit? Důležité především je, že tu hru platí.“

Mášrecht zvedl hlavu.

„Cože?“ zeptal se otupěle.

„Povídám, že důležitá je především ta hra, to platí!“

Znovu se rozhostilo ticho, rušené jen tichým bubnováním Mášrechtových prstů. Zdálo se, že jim váček stříbra roste před očima. Nakonec jim připadalo, že vyplňuje větší část místnosti.

„Věc spočívá v tom —“ začal Vínozpěv zbytečně hlasitě.

„No, já to vidím hlavně v tom, že —“ začal Mášrecht.

Oba se zarazili.

„Až po tobě, promiň.“

„To nebylo nic důležitého, pokračuj.“

„Chtěl jsem říct, že i bez těch peněz si můžeme dovolit Zeměplochu dostavět,“ řekl Mášrecht.

„Jen hrubou stavbu a jeviště,“ řekl Vínozpěv. „Ale ne to ostatní. Nezbude na padací mechanismy nebo na horní závěsy a jeřáby. Nebo na otočné jeviště a na velké větráky.“

„Dokázali jsme se obejít i bez takových věcí,“ poznamenal Mášrecht. „Vzpomínáš na ty staré časy? Mívali jsme pár prken a několik rolí pomalované pytloviny. Ale zato jsme měli o to víc ducha. Když jsme chtěli vítr, museli jsme si ho udělat sami.“ Chvíli zase mlčky bubnoval prsty. „Samozřejmě, bylo by skvělé,“ zasnil se, „kdybychom si mohli pořídit zařízení na vlnobití, třeba nějaké menší. Mám takový námět na hru, je to o tom, jak ztroskotá loď u jednoho ostrova a na něm —“

„Bohužel,“ potřásl Vínozpěv smutně hlavou.

„Ale vždyť jsme poslední dobou měli tak skvělé návštěvy!“ řekl Tomjan.

„Jistě, chlapče. Jistě. Jenže všichni ti lidé platí půlpenny. A řemeslníci žádají stříbrňáky. Jestli jsme chtěli rychle zbohatnout, měli jsme se stát tesaři.“ Vínozpěv nejistě přešlápl. „Stejně už dlužím trollovi Chryzoprasovi víc, než je zdrávo.“

Ostatní k němu obrátili tázavé pohledy.

„To je ten, co dává lidem trhat ruce a nohy!“ vyděsil se Tomjan.

„Kolik mu dlužíš?“ zeptal se Mášrecht.

„No, to bude v pořádku,“ pospíšil si Vínozpěv. „Zatím se mi daří splácet úroky. Více méně.“

„Dobrá, ale kolik chce?“

„Jednu ruku a jednu nohu.“

Trpaslík s mladíkem na něj upřeli zděšené pohledy. „Jak jsi mohl být tak —“

„Udělal jsem to pro vás dva! Tomjan si zaslouží lepší jeviště, věřím, že se mu už nechce ničit si zdraví spaním v příkopech, neznat pořádný domov, a ty, člověče, ty se už taky potřebuješ usadit a mít k dispozici všechny ty věci, které potřebuješ, jako propadla a… stroj na vlnobití a tak. Přemluvili jste mě k tomu a já jsem si nakonec řekl, že máte pravdu. To není žádný život, pořád někde na cestách, dvě představení denně a pro koho? Pro pár farmářů a venkovanů a potom obcházet s kloboukem a půlka jich uteče, jakou to má budoucnost? Řekl jsem si, že si někde musíme sehnat nějaký pořádný prostor s pohodlnými sedadly pro nižší šlechtu a bohaté měšťany a vůbec pro lidi, kteří po nás nebudou házet shnilá rajčata a brambory. Tak jsem si řekl, čert vzal ty peníze, na ceně nezáleží. Chtěl jsem prostě, abyste měli —“

„Dobrá, dobrá!“ zarazil ho Mášrecht. „Já to teda napíšu!“

„A já to zahraju,“ přidal se k němu Tomjan.

„Já vás opravdu nenutím,“ opakoval Vínozpěv. „Musíte se rozhodnout sami.“

Mášrecht se za stolem zamračil. Jistě, bylo v tom několik zajímavých motivů, to musel připustit. Ty tři čarodějnice byly skvělé. Dvě by bylo málo. Čtyři zase moc. Mohly by manipulovat s osudem lidstva a vůbec. Spousta kouře a zelené světlo. Podivné, že to někoho už dávno nenapadlo.

„Takže můžu říct tomu šaškovi, že to berem?“ zeptal se Vínozpěv s rukama položenýma na váček se stříbrem.

No a s pořádnou bouří se taky nikdy nic nezkazí. A potom, máme tady celý ten kus s duchem, který Vínozpěv vyhodil z Udělejte si radost, protože tvrdil, že si nemůže dovolit tolik mušelínu. A možná, že by do toho mohl přidat i Smrtě. Mladý Dafe by byl Smrť jedna báseň! Namáznul by se bílým líčidlem a vzal by si vysoké podrážky…

„Řekl vám, jak je to tam k nim daleko? Odkud vlastně je?“

„Hory Beraní hlavy,“ řekl Mášrecht. „Takové malé království, o kterém skoro nikdo neslyšel. Jmenuje se jako nějaká vyrážka.“

„Bude nám trvat celé měsíce, než se tam dostaneme.“

„Já se tam docela těším,“ řekl Tomjan. „Tam jsem se přece narodil.“

Vínozpěv upřel pohled na strop. Mášrecht na podlahu. V tom okamžiku bylo všechno lepší než se podívat jeden druhému do očí.

„Aspoň jste mi to říkali,“ podíval se mladík z jednoho na druhého. „Když jste cestovali po horách.“

„To je pravda, ale já už si nepamatuju přesně, kde to bylo,“ odpověděl mu Vínozpěv. „Všechna ta malá podhorská a horská místa vypadají stejně. Strávili jsme mnohem víc času tím, že jsme tlačili káry do kopce, brzdili je z kopce a brodili se přes potoky, než na jevišti.“

„Víš co? Co kdybych s sebou vzal hlavně ty mladší a spojili bychom to s takovou malou dovolenou?“ navrhl Tomjan. „Odehrajem cestou staré hity. A do svátku Pečené duše jsme zpátky. Ty můžeš zůstat tady a dohlídnout na stavbu a my budeme do zahájení zpátky.“ Pak se na otce usmál. „Myslím, že jim to udělá dobře,“ řekl potměšile. „Ty sám jsi mnohokrát říkal, že ti dnešní mladí ani nevědí, co život skutečného kočovného herce obnáší.“

„Nezapomeň, že Mášrecht tu hru musí teprve napsat.“

Mášrecht mlčel. Nepřítomný pohled upíral na stěnu. Po nějaké chvíli zašmátral rukou pod kabátcem, vytáhl několik listů papíru, pak sáhl k pasu a odepjal od něj malý přenosný kalamář s korkovou zátkou a svazeček brků.

Pozorovali, jak trpaslík, aniž k nim jedinkrát obrátil pohled, otevřel kalamář, namočil brk a pozvedl ho nad papír. Špička brku vypadala jako jestřábí hlava, která čeká na kořist. Pak začal psát.

Vínozpěv pokynul Tomjanovi.

Tak tiše, jak to jen šlo, opustili místnost.

V půli odpoledne mu zanesli podnos s jídlem a štůsek papírů.

O svačině bylo jídlo na podnose netknuté. Svazeček papírů zmizel.

O několik hodin později ohlásil jeden ze členů společnosti Vínozpěvovi, že když šel kolem oken, zaslechl výkřik: „Tak to nepůjde! To jsem tam, kde jsem začal!“ a pak zvuk nějaké věci, která narazila do zdi.

Kolem večeře se z místnosti ozval křik, kterým se Mášrecht dožadoval dalšího papíru a nových per.

Tomjan se pokusil brzo usnout, ale veškeré jeho pokusy byly zmařeny zvuky tvůrčího snažení, které se ozývaly z vedlejší místnosti. Zevnitř se ozvalo několik neuctivých poznámek o lóžích a pak řečnická otázka, zda svět opravdu potřebuje zařízení napodobující vlnobití. Pak zase zavládlo ticho rušené jenom spěšným škrabáním brku.

Nakonec Tomjan usnul a zmocnil se ho sen.

„Tak dobrá. Tentokrát máme všechno?“

„ Jistě, Bábi.“

„Rozdělej oheň, Magráto.“

„Ano, Bábi.“

„Výborně, tak a teď jak to vlastně—“

„Tady jsem to celé napsala, Bábi.“

„Umím číst, děvče, mockrát děkuju. Počkej, co má znamenat tady to ‚Kolem kotle kolo voďme, jedové tam droby hoďme…‘ Co to má být?“

„Náš Jason včera zabíjel prase, Esme.“

„Tohle mi připadá jako naprosto čerstvé vepřové droby, Gyto. Pokud to mužů posoudit, dalo by se z nich udělat pár slušných jídel.“

„Bábi, prosím!“

„Já nic neříkám, jen to, že například v Klači je spousta hladovějících lidí, kteří by nad nimi neohrnovali nos jako někdo… Dobrá, dobrá. ‚Celý pšeničný klas a dvě hrsti čočky v kotli spař a vař‘? A co se stalo s ropuchou?“

„Prosím, Bábi. Zase to zdržujete. Víte, že Dobračka Sejkonopná se snažila vyhnout každé zbytečné krutosti. Rostlinné bílkoviny jsou naprosto dokonalá náhražka.“

„To znamená, že oko mloka a had močidlák jsou taky v háji, co?“

„Ano, Bábi.“

„Kaldoun z jaguára taky.“

„Ten je tady.“

„Co zase má být, k čertu, tohle, omluvte mou klačtinu?“

„To je kaldoun z jaguára. Náš Vane to koupil od jednoho přespolního obchodníka.“

„Jseš si jistá?“

„Nás Vane se ho na to zvlášť ptal, Esme.“

„Vypadají jako každé jiné droby. Tak dobrá. „Tuplem psot a slot a klopot, ohni hoř a kotli v klokot!“ — PROČ ta voda v kotli neklokotá Magráto?“

Tomjan se probudil celý roztřesený. V místnosti byla tma. Venku proráželo mlhu nad městem několik hvězd a tu a tam se ozvalo zahvízdnutí nějakého kapsáře či hrdlořeza, kteří se vydávali za výkonem svého zákonného povolání.

Ve vedlejší místnosti bylo ticho, ale pode dveřmi byl vidět proužek světla.

Vrátil se do postele.

Na druhé straně líné řeky se v téže době vzbudil šašek. Ubytoval se v budově cechu šašků a tatrmanů, ne snad proto, že by chtěl, ale proto, že mu vévoda nedal žádné peníze navíc a usnout bylo velmi obtížné. Studené stěny přivolávaly tolik vzpomínek! Kromě toho, když se pozorně zaposlouchal, slyšel tlumené vzlyky a občasné zakňourání ze studentských ložnic, kde ubozí chovanci s hrůzou snili o životě, který mají před sebou.

Pokusil se naklepat polštář tvrdý jako kámen a upadl do neklidného spánku. Nakonec se mu začal zdát sen.

„…aby kaše byla hladká, ano. No jo, jenže tady se neříká jak hladká!“

„Dobračka Sejkonopná vždycky říkala, že je nejlepší vyzkoušet kapku v hrnku studené vody, jako když děláš domácí čokoládu.“

„Má to ovšem jednu nevýhodu, Magráto. Žádny hrnek totiž nemáme.“

„Myslím, ze bychom měly pokračovat, Esme. Za chvíli začne svítat.“

„Dobrá, dobrá, já jen až to nebude fungovat, že jsem vás varovala. Tak se na to mrkněme dál… ‚Z paviána chlup a…‘ kdo má ten paviání chlup? Hm, díky, Gyto, i když mně připadá spíš jako kočičí chlup, Gyto, ale na tom nezáleží. ‚Chlup z paviána opice a kořen mandragoří‘, no jestli je tohle pravá mandragora, tak to bych se moc divila… ‚jazyk červeného střevíce a trochu vůně tchoří‘, aha, vidím, že tady si někdo zažertoval, co?“

„Prosím, pospěšme si!“

„No dobrá, dobrá. Houkání soví a svetluščí svit. Přiveďte k varu a nechte povařiť.“

„Poslyš, Esme, víš, že to vůbec nechutná špatně?“

„Nikdo neříkal, že to máš pít, ty přitroublá ženská!“

Tomjan se vztyčil na posteli. Byly to zase ony, ty samé tváře, hašteřivé hlasy, zkreslené prostorem i časem.

Ještě potom, co se obrátil k oknu a rozhlédl po městských ulicích, kterými se pomalu rozlévalo ranní světlo, slyšel odněkud z dálky ty hlasy jako doznívající dunění bouře…

„Hned mě napadlo, že ten kousek s jazykem z boty tam nepatří.“

„Je to pořád hrozne řídké, neměly bychom tam přidat trochu škrobové moučky?“

„Myslím, zeje to jedno. Buď je na cestě, nebo není…“

Rychle vstal a opláchl si obličej v umyvadle.

Z Mášrechtova pokoje se valilo husté ticho. Tomjan si natáhl šaty a opatrně otevřel dveře.

V první chvíli měl dojem, že uvnitř sněžilo, protože v jenom rohu místnosti byla závěj tvrdých bílých koulí. Mášrecht seděl uprostřed místnosti u svého nízkého stolku, hlavu na hromádce papírů a chrápal.

Tomjan přešel po špičkách pokojem a rozbalil jednu náhodně vybranou papírovou kouli. Uhladil ji a četl:

Polovina textu byla přeškrtána a navíc na něm byla obrovská kaňka. Tomjan papír odhodil na zem a vybral si další kouli.

Podle toho, jak papír vypadal, se dalo soudit, že s touhle koulí udeřil Mášrecht o stěnu zvláště velkou silou. Mášrecht kdysi vyprávěl Tomjanovi svou teorii inspirace, a podle toho, jak to v jeho pokoji vypadalo, musely nápady dnes v noci přímo pršet.

Okouzlen těmi zvláštními okénky do tvořivého procesu, která se mu tady otevírala, sebral Tomjan další kouli.

Tomjan se na okamžik zamyslel nad tím, co to může být to mnozí efektové, což Mášrecht pokaždé vpletl do režijních poznámek. Mášrecht mu to odmítl říci. Možná že to mělo něco společného s poezií vzniklou pod vlivem alkoholu.

Nakonec přistoupil ke stolu a s nesmírnou opatrností vytáhl z pod hlavy spícího trpaslíka několik archů a položil je na ubrus.

Na prvním, tom úplně nejhořejším, četl:

Verence Felmet svátek Všech malých bohů Noc nožů, dýk králů, napsal Mášrecht, jeden ze členů Vínozpěvovy herecké společnosti. Komedie Tragédie o osmi pěti šestitřech devíti obrazech.

Tomjan otočil stranu.

Mladík chvíli četl, ale nakonec převrátil celý štůsek papírů najednou a podíval se na poslední stranu.

Mášrecht chrápal.

V jeho snech vzlétali a padali bohové, lodě se majestátně a dokonale sunuly plátěným mořem, obrazy poskakovaly, spojovaly se a měnily se v blikající tvary. Muži poletovali zavěšeni na drátech, bez drátů, velké lodě představ spolu navzájem bojovaly na nebi fantazie, moře se otvírala, někdo řezal dámy napůl pilou, tisíc specialistů na jevištní efekty se dohadovalo a chichotalo. A celým tím zmateným snem probíhal Mášrecht, věděl, že nic z toho ve skutečnosti neexistuje a nikdy existovat nebude a že všechno, co má k dispozici, je pár čtverečních metrů prken, plátno a trochu barev a všechny představy, které mu letěly hlavou, musí polapit jen s jejich pomocí.

Jen ve svých snech jsme svobodní. Po zbytek života potřebujeme peníze.

„Je to dobrá hra,“ řekl Vínozpěv, „když pominu toho ducha.“

„Duch tam zůstane,“ prohlásil stroze Mášrecht.

„Lidé vždycky křičí a házejí po duších různé věci. A sám dobře víš, jak těžce se oprašuje křídový prach z oblečení.“

„Duch tam zůstane. Je to dramatická nezbytnost.“

„V minulé hře jsi taky říkal, že je to dramatická nezbytnost.“

„Taky byla.“

„A v Potěšte se sami a v Čaroději z Ankhu a ve spoustě dalších.“

„Já mám duchy rád.“

Stáli na jedné straně a pozorovali, jak trpasličí řemeslníci sestavují stroj na umělé vlnobití. Ten se skládal z několika spirálových vřeten pokrytých plátnem, pomalovaným v odstínech modré, zelené a bílé, a zabíral celou šíři jeviště. Celé zařízení doplňovalo několik ozubených kol, převodů a nekonečných pásů vedoucích ke šlapacímu kolu v levé kulise. Když se roztočily všechny plátěné šroubovnice najednou, museli se lidé se slabšími žaludky dívat jinam.

„Námořní bitvy,“ vydechl Mášrecht. „Ztroskotání. Tritoni. Piráti!“

„Nepřesné odhady nákladů, hochu,“ zasténal Vínozpěv a opřel se pohodlněji o svou hůl. „Udržovací poplatky, peníze na údržbu. Přesčasy.“

„Vypadá to velice… složitě,“ připustil Mášrecht. „Kdo to navrhoval?“

„Jeden bláznivý starý chlápek z ulice Mazaných řemeslníků,“ řekl Vínozpěv. „Jmenuje se Leonard z Quirmu. Vlastním povoláním je malíř a takovéhle věci dělá jen jako koníčka. Náhodou jsem se doslechl, že na něčem podobném pracuje už celé měsíce. Když zjistil, že mu to nepoletí, rychle a výhodně jsem to od něj zakoupil.“

Tiše pozorovali, jak se vzdouvají falešné vlny.

„Pořád ještě sis to nerozmyslel?“ zeptal se Vínozpěv po chvíli.

„Ne. Tomjanje pořád ještě trochu divoký. Potřebuje s sebou někoho staršího, kdo by na něj dohlédl.“

„Budeš mi chybět, hochu. Nestydím se za to. Byl jsi jako můj syn. Kolik je ti vlastně let? Nikdy jsi mi to neřekl.“

„Sto dva.“

Vínozpěv smutně přikývl. Jemu bylo šedesát a doháněl ho kloubový revmatismus.

„Dobrá, takže jsi pro mě byl jako vlastní otec,“ opravil se.

„To se nakonec všechno srovná,“ prohlásil Mášrecht s důvěrou. „Poloviční výška, dvojnásobný věk. Když z toho spočítáš průměr, dá se říct, že žijeme stejně dlouho jako lidi.“

Principál si povzdechl. „Víš, já si vážně nedovedu představit, co tady bez tebe a Tomjana budu dělat.“

„Vždyť se jedná jen o léto a hodně lidí tady s tebou zůstává. S námi odjíždějí prakticky jenom nováčkové. Sám jsi říkal, že to pro ně bude výborná zkušenost.“

Vínozpěv vypadal zkroušeně. V chladném větru, který kvílel v napůl dokončeném divadle, se zdál mnohem menší než obvykle, připomínal nafukovací balónek dva týdny po oslavě. Holí posunoval po zemi několik dřevěných hoblin.

„Stárneme, pane Mášrechte. Alespoň,“ opravil se, „já začínám být starý a ty stárneš. Už jsme slyšeli půlnoční zvony.“

„Máš pravdu. Ty nechceš, aby jezdil, vid?“

„Nejdřív jsem pro to byl. Vždyť víš. Pak mně napadlo, že kolem obchází osud. Vždycky, když se zdá, že konečně jde všechno hladce, zasáhne ten mizerný osud. Víš dobře, že odtamtud pochází. Narodil se někde v těch horách. Teď ho osud volá nazpět. Vím, že už ho neuvidím.“

„Ale vždyť se jedná jen o to léto —“

Vínozpěv pozvedl ruku. „Nepřerušuj mě. Právě jsem chytil krásně dramatickou slinu.“

„Promiň.“

„Ty víš, že není z mé krve.“

„Ale přesto je to tvůj syn,“ řekl Mášrecht. „Celý ten humbuk kolem dědičnosti zdaleka není tak pravdivý, jak se tvrdí.“

„Je od tebe hezké, že to říkáš.“

„Myslím to vážně. Podívej se na mě. Nikdo nepředpokládal, že budu psát divadelní hry. U trpaslíků se dokonce ani nepředpokládá, že umějí číst. Já bych si na tvém místě zas tak moc s osudem hlavu nelámal. Mně osud předurčil, abych byl kovkopem. Osud to v polovině případů zbabrá.

„Tvrdil jsi ale, že vypadá, jako by z oka vypadl tomu šaškovi. Já jsem si ničeho takového nevšiml, věříš?“

„Musí na to být to správné světlo.“

„Říkám, tady se kolem potuluje Osud.“

Mášrecht pokrčil rameny. Dávno už zjistil, že Osud je zvláštní chlapík. Často ho ani nezahlédneš. A když si myslíš, že jsi ho zahnal do kouta, ukáže se, že je to úplně někdo jiný — třeba Náhoda nebo Prozřetelnost. Zamkneš před ním dveře, a on už ti stojí za zády. A když si myslíš, že stačí jediný pořádný hřebík a udržíš ho na místě — bác ho, uteče ti s kladivem.

Mášrecht užíval osudu hodně. Jako nástroj pro jeho hry byl mnohem lepší než duch nebo zjevení, zvláště, když se měly oprášit a uvést nějaké staré. Bylo by však nesmyslné myslet si, že jste schopni postihnout jeho podobu. A pokud se jedná o myšlení, tak to se dá velmi snadno kontrolovat.

Bábi Zlopočasná popuzeně mžourala do Stařenčiny křišťálové koule. Tahle byla mnohem horší než ta minulá, protože byla z nazelenalého skla a bez ohledu na to, že ji dovezl jeden ze Stařenčiných synů až od moře, nebyla zcela pravidelná. Bábi měla nepříjemný dojem, že ta koule zkresluje všechno včetně pravdy.

„Tak už je zaručeně na cestě,“ řekla nakonec. „Jede na káře.“

„Ohnivý bílý hřebec by byl lepší,“ naklonila se ke kouli i Stařenka Oggová, „okšírovaný brokátem a zdobený zlatem a tak.“

,A má kouzelný meč?“ zeptala se Magráta a natáhla krk, aby lépe viděla.

„Vy dvě,“ ušklíbla se Bábi, „vy nejste čarodějky, ale pěkné ostudy. Já nevím — kouzelní koně, ohnivé meče. Žvaníte jako dvě děvečky od krav.“

„Kouzelný meč je důležitý,“ odporovala Magráta. „Takový hrdina musí mít kouzelný meč. Mohly bychom mu nějaký udělat,“ dodala toužebně. „Z meteorického železa. Znám na to skvělé zaklínadlo. Vezmeš nějaké meteorické železo,“ hlas jí znejistěl, „a pak z něj uděláš meč.“

„Já se nehodlám zdržovat těmi starými praktikami,“ prohlásila rezolutně Bábi. „Kolikrát musíš čekat celé dny, než se ta zatracená věc rozhodne udeřit, a pak máš strach, že ti upadne ruka.“

„A taky mateřské znaménko jahodové barvy,“ přiložila si polínko Stařenka Oggová, která se nedala vyrušit ze svých úvah.

Její dvě společnice se na ni s očekáváním zadívaly.

„Mateřské znaménko jahodové barvy je další věc, kterou musíte mít, když jste princ a vracíte se, abyste vznesli nárok na své království. Tak je to, to ví každý. Jenom jednu věc nevím, jak všichni vědí, že má zrovna jahodovou barvu.“

„Jahody nemůžu ani vystát,“ prohlásila Bábi, upřela znovu oči do koule a dodala nepřítomně: „Mám po nich kopřivku.“

V nazelenalých hlubinách koule, páchnoucích po bývalých humrech, políbil droboučký Tomjan rodiče, jedné části ansámblu potřásl rukama, druhou část zobjímal a pak vylezl na kozlík první káry.

Takže to muselo zabrat, pomyslela si Bábi. Jinak by sem přece nejel, že? A všichni ti ostatní musí být parta jeho důvěryhodných druhů. Koneckonců, je to jasné, na cestě divokou krajinou, dlouhé pět set mil, se může stát cokoliv.

Skoro bych řekla, že meč a brnění má někde ve voze.

Pak v ní ale zahořel malý plamínek pochybnosti a ona ho začala systematicky dusit. Není jediný jiný důvod, proč by se měl vracet do Lancre. Určitě jsme celé to kouzlo provedly správně. Jenom ty přísady… A většina rýmů… A taky jsme asi nezvolily nejpříhodnější dobu. A Gyta toho nakonec větší část odnesla domů kočkám, to možná taky nebylo nejsprávnější.

Ale přece je už na cestě. Kdo mlčí, ten nelže.

„Hoď přes tu kouli hadr, až skončíš, Esme, buď tak hodná,“ řekla Stařenka. „Vždycky se bojím, že se z ní na mě někdo bude dívat, až si vlezu do vany.“

„Už je na cestě,“ řekla Bábi a spokojenost v jejím hlase byla tak mocná, že byste s ní mohli drtit obilí. Přes kouli navlékla černý sametový sáček.

„Je to dlouhá cesta,“ nadhodila Stařenka. „Neměly bychom křičet hop, dokud nepřeskočí. Po cestě je můžou přepadnout lapkové.“

„Dohlídnem na něj,“ řekla Bábi.

„To není správné. Jestliže se má stát králem, měl by být schopen vybojovat si své boje sám.“

„Nechceme, aby zbytečně plýtval silami,“ prohlásila Stařenka odměřeně. „Potřebujeme, aby byl svěží a silný, až sem dorazí.“

„A pak, doufám, ho necháme, aby si své boje vybojoval sám,“ řekla Magráta.

Bábi několikrát klepla dlaněmi o sebe způsobem úspěšných obchodníků.

„Správně,“ přikývla, „alespoň do té doby, dokud bude vyhrávat.“

Tentokrát se sešly v domě Stařenky Oggové. Magráta si našla nějakou záminku, proč tam zůstala ještě potom, co se Bábi vydala těsně před svítáním k domovu. Začala Stařence pomáhat s úklidem.

„Co se stalo se zásadou nevměšování se?“ nadhodila.

„Co jako myslíš?“

„Ale ty víš. Stařenko.“

„No, ono to zas není tak moc vměšování,“ začala Stařenka poněkud nešikovně. „Jen tak trochu pomáháme běhu věcí.“

„To přece nemyslíš vážně?“

Stařenka si sedla a začala si hrát s polštářem.

„Tak dobrá, koukni, všechny ty řeči o nevměšování se do různých záležitostí jsou dobré při normálním průběhu věcí,“ řekla. „Nevměšovat se je snadné, když se vměšovat nemusíš. Nezapomeň, že taky musím myslet na rodinu! Náš Jason už se několikrát popral kvůli tomu, co o nás lidé vykládají. Našeho Jeníka propustili z armády. Jak já to vidím, když pomůžeme novému králi na trůn, bude nám dlužit přinejmenším laskavost. Myslím, že to je naprosto poctivé.“

„Ale ještě minulý týden jsi říkala —“ Magráta se zarazila, protože ji šokovala Stařenčina schopnost přetvářet a zdůvodňovat věci k obrazu svému.

„V magii může týden znamenat velmi dlouhou dobu,“ usmála se Stařenka. „Tak třeba patnáct let. Ale co, Esme je pevně rozhodnutá to provést a já jí v tom nemíním bránit.“

„Takže ty mně vlastně říkáš,“ řekla Magráta ledovým tónem, „že to vaše nevměšování je totéž, jako kdybyste se zapřísáhly, že nebudete plavat. Zásadně a nikdy svou přísahu neporušíte, pokud náhodou nespadnete do vody?“

„Lepší porušit přísahu než se utopit,“ přikývla filozoficky Stařenka.

Natáhla se k okennímu parapetu a vzala si odtamtud malou hliněnou dýmku, která vypadala jako miniaturní soudek dehtu. Zapálila si ji uhlíkem z dohořívajícího ohně, zatímco Silver ji zamyšleně pozoroval ze svého polštáře.

Magráta z nudy stáhla sametový povlak z koule a zírala na ni.

„Myslím, že se nikdy pořádně v magii nevyznám. Vždycky ve chvíli, kdy mám dojem, že už jí začínám rozumět, všechno se změní.“

„Všichni jsme jenom lidé.“ Stařenka vyfoukla směrem ke krbu kroužek modravého dýmu. „Každý je jenom člověk.“

„Mohla bych si půjčit kouli?“ zeptala se najednou Magráta.

„Klidně,“ odpověděla Stařenka. Pak se usmála na Magrátina záda. „Pohádala ses s tím tvým mládencem?“

„Já vážně nevím, o čem to mluvíte.“

„Už jsem ho neviděla nějaký týden.“

„No, on ho vévoda poslal, aby —“ Magráta se zarazila, ale pak pokračovala, „poslal ho, aby někde něco vyřídil. Ale nemyslete si, že mi to nějak vadí, vůbec ne.“

„Samozřejmě. Už chápu. Tu kouli si v každém případě půjč.“

Magráta byla ráda, že je doma. Na blatech sice v noci nebývala ani živá duše, ale během posledních měsíců se situace zřetelně zhoršila. Kromě všeobecného podezření proti čarodějkám začalo těm několika lidem z Lancre, kteří měli nějaké konexe s ostatním světem, docházet, že buď a) se v okolních zemích přihodilo neuvěřitelné množství věcí, o kterých nic neslyšeli, nebo b) čas se zbláznil. Nebylo jednoduché to dokázat,[21] ale několik kupců, kteří přijížděli do Lancre, poukazovalo na to, že po letošní zimě jsou cesty mnohem starší, než by měly být. Neočekávané události se v horách Beraní hlavy očekávaly tak nějak samo sebou kvůli jejich zvýšenému magickému potencionálu, ale několik let, která se ztratila přes noc, to bylo trochu příliš.

Magráta zamkla dveře, přitáhla okenice a opatrně položila na kuchyňský stůl křišťálovou kouli.

Pak se soustředila…

Šašek podřimoval pod plachtou říční bárky, která plula proti proudu Ankhu pravidelnou rychlostí dvou mil za hodinu. Nebyl to nijak zvlášť vzrušující způsob dopravy, ale nakonec jste se dostali, kam jste potřebovali.

Zdálo se, že je v bezpečí, ale spal neklidně a ve spaní se přehazoval.

Magrátu už mnohokrát napadlo, jaké to je, když někdo celý život dělá něco, co nechce. Musí to být, jako když je mrtvý, jenže horší, protože je živý a může trpět.

Považovala šaška za slabocha, za špatně vychovaného člověka, za muže, který nutně potřeboval dodat sebevědomí a kus pořádné páteře. Toužila po tom, aby se už vrátil a ona mohla být smutná z toho, že už ho nikdy neuvidí.

Bylo to dlouhé horké léto.

Nesnažili se věci uspěchat. Mezi Ankh-Morporkem a horami Beraní hlavy se prostíral rozlehlý kraj. Byla to skvělá zábava, musel připustit Mášrecht. A to nebylo slovo, kterým by se trpaslíci oháněli často.

Potěšte sami sebe šla dobře. Ta šla vždycky dobře. Nováčkové se překonávali. Zapomněli na jednotlivá slova a hráli dokonalé žerty, gagy, vtípky. Ve Sto Latech odehráli celé třetí jednání Melliase a Gretalíny na pozadí, které patřilo do hry Magické války, ale jak se zdálo, nikdo si nevšiml, že největší milostná scéna v historii se odehrává na pozadí obrovské záplavové vlny, která se žene napříč světadílem. To bylo možné jen proto, že Tomjan hrál Gretalínu. Výsledek byl tak zářivý, že Mášrecht Tomjana bez ohledu na beznadějně vyprodané hlediště (dá-li se tak nazvat pronajatá stodola) pokusně přehodil do role jiné. I tak zbylo tolik záře, že by se s její pomocí dal osvětlit menší městys. A to v tom představení hrál Gretalínu mladý Wimsloe, který byl trošku jednoduchý, zadrhával v řeči a od kterého se čekalo, že se teprve časem vyhraje.

Následující den, v jakési bezejmenné vesničce uprostřed nekonečného zelného moře, obsadil Mášrecht Tomjana do role starého Miškina v Potěšte se sami. To byla role, ve které vždycky exceloval starý Vínozpěv. Bylo nemožné, aby ji hrál člověk mladší čtyřicítky, pokud vám ovšem nestačil Miškin s namalovanými vráskami a polštářem místo břicha.

Mášrecht se nikdy necítil starý. Jeho otec si ještě dnes vytěžil své tři tuny rudy denně, a to mu bylo dvě stě.

Teď na něj stáří dopadlo jako palice. Pozoroval, jak se Tomjan šourá po jevišti, a na krátký okamžik pocítil, jaké to je, být starým tlustým mužem, naloženým ve víně, bojujícím ve vzpomínkách boje, o které dnes už nikdo nestojí. Mužem visícím na okraji pozdního středního věku zuby nehty ve strachu, že se nenávratně zřítí do stáří. Visí tam však jen za jednu ruku, protože druhou už zvedá na pozdrav smrti. Jistě, tak nějak si to při psaní té postavy představoval, ale teď to prožil.

Bohužel, nové hry se podobné kouzlo netklo. Odehráli ji několikrát, aby zjistili, jak to půjde. Diváci ji pozorně zhlédli a šli domů. Nikdo se dokonce ani neunavoval tím, aby po hercích něco házel. Nebylo to tím, že by si o hře mysleli, že je špatná. Mysleli si, že není nic moc.

A přitom tam byly všechny správné přísady. Tradice pravila, že zlého krále si diváci vždycky vychutnají s potěšením. Čarodějnice táhly vždycky. Zjevení Smrtě bylo velmi dobré a mělo několik skvělých veršů. Promíchejte to všechno dohromady… a celý efekt je najednou pryč, zbude vám nemastná, neslaná směska, která jen tak zaplní na pár hodin jeviště.

Pozdě v noci, když herci spali, si sedl Mášrecht v jednom z vozů a začal horečnatě přepisovat. Přeorganizoval scény, vynechal kusy textů, přidal kusy textů, připsal roli klauna, přidal další souboj a několik speciálních efektů. Nezabralo to. Hra se chovala jako úžasný a složitý obraz — pravá žeň skvostných detailů z blízka — ale z dálky jen nechutná mazanice.

Když občas dostal inspiraci, pokusil se dokonce změnit styl. Herci, kteří vstávali ráno dřív, už si zvykli, že kolem vozu se jako velké muchomůrky povalovaly papírové koule s Mášrechtovými odvrhnutými literárními pokusy.

Tomjan si ponechal ten nejpodivnější.

„Myslím,“ zašel po nějaké době Tomjan za Mášrechtem, „že bys měl trochu zpomalit. Udělal jsi, co se po tobě chtělo. Nikdo neřekl, že to musí zářit.“

„Ale ono by to šlo, rozumíš? Jen kdyby se mi to podařilo dát pořádně dohromady.“

„Jseš si absolutně jistý tím duchem?“ zeptal se Tomjan. Způsob, jakým to řekl, jasně naznačoval, že on ne.

„Na duchovi není nic špatného,“ ohradil se prudce Mášrecht. „Ta scéna s duchem je jedna z nejlepších, jaké jsem kdy napsal.“

„O tom nepochybuju, jenom mně napadlo, jestli je v té správné hře, nic víc.“

„Duch zůstane. Tak a teď na cestu, hochu.“

O dva dny později, v době, kdy modrobílá stěna hor Beraní hlavy začala zaplňovat celý středový obzor, byla výprava přepadena. Nebylo to nijak dramatické. Právě přepravili vozy přes brod a odpočívali ve stínu skupiny stromů, které najednou ze svých větví setřásly lupiče.

Mášrecht se rozhlédl po řadě půltuctů špinavých a rezavých čepelí. Zdálo se mu, že si jejich vlastníci nejsou tak docela jisti, co by měli dělat dál.

„Máme někde potvrzenku, že jsme už letos —“ začal.

Tomjan do něj strčil loktem. „Nevypadají na cechovní lupiče,“ sykl. „Všechno mi říká, že tohle jsou lidé na volné noze.“

Bylo by hezké, kdybychom mohli říci, že náčelník lupičů byl obrovský zlý chlap s rudým šátkem na hlavě, zlatou náušnicí v jednom uchu a černým plnovousem, kterým by se daly čistit zapečené kastroly. Bylo by to až příliš vyumělkované. A tak to taky ve skutečnosti bylo. Tomjan si letmo pomyslel, že s tou dřevěnou nohou už to ten člověk maličko přehání, ale bylo vidět, že náčelník si roli dokonale nastudoval.

„A to se podívejme,“ začal náčelník banditů, „copak to tady máme? A jestlipak to má nějaké peníze?“

„Jsme herci,“ řekl Tomjan.

„Což by mělo odpovědět na obě otázky současně.“ dodal Mášrecht.

„Nechtě si své vtípky,“ zachmuřil se bandita. „Já náhodou byl ve městě. Poznám, když někdo trousí vtipné poznámky. Pamatujte si, že —“ pak se otočil ke svým společníkům a pozvedl jedno obočí, aby naznačil, že teď přijde něco velmi chytrého, „nebudete-li dost opatrní, mohl bych mít sám nějakou ostrou poznámku.“

Za jeho zády se rozhostilo nechápavé ticho, dokud netrpělivě nepopleskal dlaní svou šavli.

„Tak dobrá,“ řekl, když utichl sbor nejistého smíchu. „Vezmeme si prostě všechny vaše drobné, cennosti, potraviny a oblečení, které u vás najdeme.“

„Mohl bych k tomu něco říct?“ zeptal se Tomjan.

Společnost kolem něj rychle couvala do pozadí.

„Budeš škemrat o milost, co?“ nafoukl se bandita.

„Přesně to chci.“

Mášrecht si zastrčil ruce hluboko do kapes a zvedl pohled k nebi. Velmi tichoučce si pískal a ze všech sil přemáhal nutkání, které mu stahovalo obličejové svaly do velmi zlomyslného šklebu. Byl si vědom, že i ostatní členové souboru pohlížejí na Tomjana s očekáváním.

Určitě jim naservíruje tu prosbu o milost z Trollovy báje, pomyslel si…

„Chtěl bych totiž zdůraznit jednu věc —“ začal Tomjan a rytmus jeho řeči se maličko změnil. Hlas přešel do hlubší polohy, pravá ruka se dramaticky pozvedla, „— hodnota člověka není v úspěších, které dobude zbraní, či v hladu plenění —“

Bude to stejné jako s tím chlapem, který se nás pokusil okrást ve Sto Latech, pomyslel si Mášrecht. Jestli to zase skončí tím, že nám dají své meče, co s nimi budeme, k sakru, dělat? A je to tak trapné, když se jeden po druhém dávají do pláče.

V tom okamžiku padl na okolní svět nazelenalý stín a Mášrecht měl dojem, že přesně na prahu slyšitelnosti rozeznává podivné hlasy.

„Jsou tam nějací muži s meči. Bábi!“

„— ničení krásy světa ohněm a mečem —“ říkal Tomjan a hlasy na okraji Mášrechtovy představivosti pokračovaly: „Žádný můj král nebude nikoho o nic prosit! Podej mi ten džbán s mlékem, Magráto!“

„— vášeň v srdci, polibky —“

„Dostala jsem ho darem od své tety.“

„— tu korunu všeho snažení, ten skvost nad skvosty—“

Všude kolem vládlo naprosté ticho. Jeden nebo dva z banditů tiše vzlykali do dlaní.

Jejich náčelník řekl: „To je všechno?“

Zdálo se, že je Tomjan poprvé ve svém životě v rozpacích.

„No… ano,“ řekl nakonec. „Hm. Mám vám to opakovat?“

„Byla to dobrá řeč,“ připustil náčelník. „Ale nevím, co to má společného se mnou. Jsem praktický člověk. Navalte všechny cennosti.“

Hrot jeho meče se zvedl do výše Tomjanova krku.

„A vy ostatní tady nepostávejte jako idioti,“ dodal. „Mrskněte sebou. Nebo to tady mladej schytá.“

Mladý Wimsloe zvedl opatrně ruku.

„No co je?“ utrhl se na něj bandita.

„J-jste si j-jistý, ž-že j-jste p-poslouchal d-dobře, p-pane?“

„Nebudu vám to říkat dvakrát! Buď uslyším já cinkání peněz, nebo vy pěkné zachroptění!“

Jediné, co však nakonec zaslechli, byl sílící svist a pak tříštivou ránu, jak se odněkud z výšky snesl velký džbán s boky, vzhledem k rozdílu výšek, ojíněnými ledem a dopadl přesně na červený šátek obalující náčelníkovu hlavu.

Ostatním banditům stačil jediný pohled, kterým zhodnotili výsledek srážky, aby se dali na spěšný úprk. Herci nevěřícné zírali na ležícího banditu. Mášrecht postrčil nohou kus zmrzlého mléka.

„No tohle, to mi tedy řekni,“ prohlásil nejistě.

„On si nevšiml jediného slova!“ zašeptal Tomjan.

„Je to rodilý kritik,“ prohlásil trpaslík. Džbán byl bílý s modrou výzdobou. Je komické, jakých podrobností si člověk v podobných situacích všimne. Džbán už byl v minulosti alespoň jednou rozbitý, uvědomil si Mášrecht, protože viděl místa, kde už byly kousky jednou slepeny. Někdo měl ten džbán opravdu rád.

„To, s čím jsme se tady setkali,“ řekl a pokoušel se sešikovat zbytky své otřesené logiky, „musel být nějaký výjimečný větrný vír. To je jasné.“

„Ale džbány s mlékem přece nepadají jen tak z nebe,“ řekl Tomjan a předvedl tak vzácnou lidskou schopnost popírat očividné.

„O tom nic nevím. Slyšel jsem o rybách a žábách a taky o kamenech,“ pokračoval Mášrecht. „Proč by to nemohla být jednou keramika?“ Pomalu se vzpamatoval. „Je to prostě jeden z těch výjimečných přírodních jevů. V téhle části světa k nim dochází téměř neustále, přesně řečeno tak často, že už ani nejsou výjimečné.“

Nastoupili zpět do vozů a pokračovali v cestě nezvykle tiše. Mladý Wimsloe posbíral každičký kousek džbánu, který našel, a uložil je v jednom kufru na rekvizity. Zbytek dne strávil tím, že pozoroval oblohu a doufal, že spadne ještě cukřenka.

Vozy se pomalu šinuly vzhůru po prašných úbočích Beraní hlavy, pouhopouhá smítka v mlhavém nitru křišťálové koule.

„Jsou v pořádku?“ zeptala se Magráta.

„Potulují se sem a tam,“ zabručela Bábi. „Možná že jsou to dobří herci, ale co se týče cestování, musí se toho ještě hodně učit.“

„Byl to moc pěkný džbán!“ řekla Magráta. „Podobné už se ani nedostanou. Víte, tím jsem chtěla říct, že kdybyste řekla, co máte v úmyslu, byla bych vám podala žehličku, co stála vedle.“

„Život spočívá v jiných věcech, než jsou džbány na mléko.“

„Měl kolem hrdla vzorek ze sedmikrás.“

Bábi si jí nevšímala.

„Myslím si, že je čas, abychom se na toho nového krále podívaly. Zavři.“ Pak se zlomyslně uchichtla.

„Vy jste se zlomyslně zachichotala. Bábi,“ obvinila ji Magráta nevrle.

„Nezachichotala! To bylo…“ Bábi rychle zalapala v hlavě, „…spokojené uchechtnutí.“

„Vsadila bych se, že Černá Alissa se taky zlomyslně chichotala.“

„Měla bys dávat pozor, abys nakonec neskončila jako ona,“ přiložila si Stařenka ze svého místa u krbu. „Nakonci už byla tak trochu komická, vzpomínáš? Otrávená jablka a takové věci…“

„No, no, a to všechno jen proto, že jsem se možná trochu… zlomyslně zasmála,“ popotáhla Bábi. Měla pocit, že se zbytečně stahuje do obrany. „Na chichotání není vlastně nic špatného, když se nepoužívá často.“

„Myslím, že jsme zbloudili,“ řekl Tomjan. Mášrecht se rozhlédl po hnědofialových blatech, která se táhla až k modrobílé hradbě hor Beraní hlavy. I teď uprostřed léta se na nejvyšších vrcholcích bělaly ledové čepičky. Byla to scenérie, jejíž krása se velmi snadno popisovala.

Včely měly plno práce, nebo se tak alespoň tvářily, protože poletovaly a bzučely nad pásy tymiánu kolem cesty, jako když mají napilno. Přes horské louky pomalu putovaly stíny malých obláčků. Všude panovalo velké, prázdné ticho, které většinou panuje v prostředí, kde nejenže nejsou žádní lidé, ale které ani žádné lidi nepotřebuje.

Ani ukazatele.

„Ztratili jsme se dobře před deseti mílemi,“ odhadl Mášrecht. „Tady už musíme být v nějakém jiném světě.“

„Tvrdil jsi, že hory jsou protkány trpasličími doly,“ nadhodil Tomjan. „A taky jsi říkal, že trpaslík v horách vždycky ví, kde je.“

„Pod zemí, to jsem řekl. Je to všechno otázka vrstev a nerostných útvarů. Na povrchu to neplatí. Tam se do toho plete krajina.“

„Co kdybychom ti vykopali díru,“ navrhl Tomjan.

Ale i tak to byl překrásný den. Cesta se proplétala skupinkami borovic a jedlí, předsunutými hlídkami pralesa, a bylo příjemné nechat muly, aby si šly svým tempem. Ta cesta, jak si pomyslel Mášrecht, nás nakonec někam dovede.

Tenhle zeměpisný omyl už způsobil smrt mnoha lidí. Není pravda, že každá cesta někam vede, všechny musí mít jen začátek.

„Ale my jsme se opravdu ztratili, co?“ ozval se Tomjan po chvíli.

„Určitě ne.“

„Tak, kde tedy jsme?“

„V horách. To je z mého atlasu naprosto jasné.“

„Měli bychom zastavit a zeptat se někoho na cestu.“

Tomjan se rozhlédl zvlněnou krajinou. Někde v dáli zakřičela osamělá koliha, ale možná že to byl jezevec. Mášrecht měl v otázkách živé přírody poněkud nejasno, alespoň v těch, které se odehrávaly nad poslední žulovou vrstvou. V okruhu několika mil nebylo živé duše.

„A měl jsi na mysli někoho konkrétního?“ řekl poněkud jízlivě.

„Támhletu ženskou v tom legračním klobouku,“ ukázal Tomjan.

„Už ji chvíli pozoruju. Ale když zjistila, že se na ni dívám, schovala se támhle za tím křovím.“

Mášrecht se otočil a podíval se na křoví, které se mírně kývalo.

„Hoj, vy tam, matičko,“ zavolal.

Z křoví vypučela rozhořčená hlava.

„Čí jsem já matička?“

Mášrecht zaváhal. „To je jen takový řečnický obrat, paní… slečno…“

„Paní,“ usekla Bábi Zlopočasná. „A jsem jen obyčejná chudá žena, která sbírá roští,“ dodala vzdorovitě.

Pak si odkašlala. „Božíčku,“ pokračovala, „že jste mě ale vystrašil, mladý pane. Mé ubohé staré srdce.“

Kolem vozů zavládlo ticho. Pak se ozval Tomjan. „Promiňte?“

„Co?“ zarazila se Bábi.

„Vaše staré srdce co?“

„Co má být s mým starým srdcem?“ podivila se Bábi, která nebyla zvyklá chovat se jako stařena a měla proto v této oblasti velmi chudičký repertoár. Jenže mladým dědicům, kteří se vydali za svým osudem, tradičně pomáhají tajemné stařenky sbírající dříví a ona neviděla důvod, proč tuhle tradici porušit.

„Ale vždyť jste o něm sama mluvila.“

„No, to není důležité. Božíčku! Skoro bych řekla, že hledáte Lancre,“ nadhodila Bábi opatrně, nedočkavá dostat sek jádru věci.

„To je pravda,“ přisvědčil Tomjan. „Už celý den.“

„Zajeli jste příliš daleko, panáčku,“ usmála se na něj Bábi. Musíte se vrátit asi dvě míle a zahnout polní cestou vpravo, kolem borového hájku.“

Wimsloe zatahal Tomjana za rukáv.

„Když p-potkáš n-na cestě t-tajemnou s-stařen-ku, m-musíš jí n-nabídnout n-něco k j-jídlu. N-nebo ji p-přenést p-přes ř-řeku.“

„Ty jsi to už někdy udělal?“

„P-přináší to s-smůlu, když to n-neuděláš.“

Tomjan se na Bábi mile usmál.

„Neměla byste chuť s námi něco zakousnout, dobrá mat—, stář—, madam?“

Bábi se zatvářila pochybovačně.

„A co by to bylo?“

„Solené vepřové.“

Zvrtěla hlavou. „Děkuji vám mnohokrát,“ řekla s noblesou, „ale vždycky se po něm hrozně nafouknu.“

Otočila se na podpatku a zmizela v houští.

„Taky bychom vám mohli pomoci přes řeku!“ volal za ní Tomjan.

„Přes jakou řeku?“ zeptal se Mášrecht. „Vždyť jsme na vřesovišti, tady široko daleko žádná řeka není.“

„M-musíme je d-dostat na s-svou s-stranu,“ tvrdil jim Wimsloe. „P-potom vám p-pomůžou.“

„Možná, že jsme jí měli říct, aby tady počkala, než nějakou řeku najdem,“ ušklíbl se Mášrecht kysele.

Odbočku našli snadno. Cesta vedla do pralesa protkaného stejným množstvím stop jako seřaďovací nádraží. Byl to prales, který ve vás budí dojem, že vás stromy zezadu pozorují a obloha se zdá hrozně vysoko a daleko. Přestože den byl horký, mezi stromy vládlo vlhké, pochmurné šero a stromy se stahovaly k cestě, jako by ji chtěly pohltit docela.

Netrvalo dlouho a ztratili se znovu a nakonec došli k závěru, že ztratit se tam, kde nevíte kde jste, je horší než se ztratit v obyčejné krajině.

„Taky nám mohla popsat cestu přesněji,“ zabručel Mášrecht.

„Nejlíp uděláme, když se zeptáme té další báby,“ uklidňoval ho Tomjan. „Podívej támhle.“

Postavil se na sedadle.

„Hej, vy tam, stař… dobrá…“ zarazil se.

Magráta si shrnula šátek z obličeje.

„Jen ubohá ženská na chrastí,“ vyštěkla. Pozvedla suchý proutek, který nesla v ruce, aby svá slova jaksepatří zdůraznila. To, že čekala několik hodin uprostřed lesa úplně sama a s výjimkou stromů neměla na koho promluvit, jí na náladě nepřidalo.

Wimsloe strčil do Tomjana loktem a ten okamžitě na tváři vykouzlil vřelý úsměv.

„Neměla byste chuť s námi něco pojíst, stař… dobrá… slečno? Bohužel už nemáme nic jiného než solené vepřové.“

„Maso je pro trávicí ústrojí velmi těžké,“ odpověděla Magráta. „Kdybyste mohl nahlédnout do svého tlustého střeva, zděsil byste se.“

„To věřím,“ zabručel Mášrecht.

„Víte, že dospělý muž neustále nosí ve svých vnitřnostech až dvě kila nestráveného tmavého masa?“ zeptala se Magráta, jejíž přednášky o správné výživě byly tak realistické, že se před ní celé rodiny ukrývaly do sklepů a čekaly, až odejde. „Zatímco semena borových šišek a semínka slunečnic —“

„Není tady v okolí nějaká řeka, přes kterou byste náhodou potřebovala pomoct, co?“ zeptal se Tomjan zoufale.

„Nebuďte blázen,“ zavrtěla Magráta hlavou. „Jsem jen chudá žena, která sbírá chrastí a třeba by mohla ztraceným poutníkům ukázat cestu do Lancre.“

„Aha,“ rozjasnil Mášrecht obličej. „Hned jsem si myslel, že se k tomu nakonec dostanem.“

„Teď se dáte na rozcestí doleva a u toho velkého puklého kamene zahnete vpravo. Nemůžete to minout,“ řekla Magráta.

„Prima,“ zavrčel Mášrecht. „No, už vás nebudeme zdržovat. Určitě ještě musíte nasbírat spoustu dřeva a tak.“

Potom popohnal písknutím muly do kroku a tiše si brumlal do vousů.

Když je o hodinu později cesta zavedla do bludiště balvanů velikosti několikapatrových domů, zarazil Mášrecht muly, opatrně odložil opratě a založil si ruce na prsou. Tomjan se na něj užasle zadíval.

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co to děláš?“ zeptal se.

„Čekám,“ odpověděl trpaslík zachmuřeně.

„Za chvíli bude tma.“

„Nebudeme tady dlouho.“

Stařenka Oggová to vzdala poměrně brzo a vylezla zpoza svého kamene.

„Máme jen solené vepřové, je to jasné?“ zaútočil na ni Mášrecht ostře. „Kdo zaváhá… Tak a teď: kudy nejkratší cestou do Lancre?“

„Pořád rovně, za potokem doleva, pak na cestu, která vede k mostu, nemůžete to minout,“ odpověděla pohotově Stařenka.

Mášrecht se chopil opratí. „Zapomněla jste říct božíčku.“

„A do pr… nojo. Božíčku.“

„A pokud tomu rozumím, jste jen ubohá stařenka na roští, že?“ pokračoval Mášrecht.

„Zásah, mladíku,“ rozzářila se Stařenka. „Právě jsem se chystala, že se do toho pustím, fakt.“

Tomjan strčil do trpaslíka.

„Zapomněl jsi na řeku,“ upozornil ho. Mášrecht se k němu obrátil.

„Aha, jo,“ zabručel. „A můžete tady počkat, než najdeme řeku.“

„Abychom vám přes ni mohli pomoct,“ doplnil ho Tomjan opatrně.

Stařenka Oggová na něj vrhla okouzlující úsměv. „Přes řeku vede bytelný most,“ vysvětlovala. „Ale když už mě chcete svézt, neřeknu ne. Tak jedem.“

K Mášrechtovu pobouření si Stařenka vykasala sukně, vyškrabala se na kozlík, vmáčkla se mezi Tomjana a trpaslíka a pak se zavrtěla jako nůž na ústřice, takže obsadila přinejmenším půlku lavičky.

„Byla tady nějaká řeč o soleném vepřovém,“ začala, jen se usadila. „Trochu hořčice by k němu nebylo?“

„Ne,“ odsekl jí nevrle Mášrecht.

„Slané vepřové bez dochucovadel je dost fádní,“ okomentovala tento nedostatek Stařenka, „ale to nevadí, dejte ho sem.“ Wimsloe jí beze slova podal košík, ve kterém byla večeře pro celý ansámbl. Stařenka nadzvedla víko a přelétla obsah kritickým pohledem.

„Ten sýr už je maličko přezrálý,“ řekla. Je na čase ho sníst. A co je v té kožené láhvi?“

„Pivo,“ odpověděl Tomjan o vteřinku dřív, než se Mášrechtovi podařilo vtělit ve slova svůj okamžitý nápad. Byl by řekl: „Voda.“

„Dost mizerné pivo,“ oznámila jim po krátké odmlce Stařenka. Pak začala šmárat v sukních po váčku na tabák.

„Má někdo z pánů oheň?“ vyzvídala.

Několik herců vytáhlo svazečky sirek. Stařenka spokojeně přikývla a schovala svůj váček.

„Fajn,“ usmála se. „A teď, měl by někdo špetku tabáku?“

O půl hodiny později zadrkotaly vozy po lancreském mostě, projely kolem několika vzdálenějších hospodářství a pralesem, který, jak víme, tvořil podstatnou část království.

„To je ono?“ zeptal se Tomjan.

„No, to není úplně celé,“ odpověděla Stařenka, která čekala přece jen trochu víc nadšení. „Kus království leží ještě támhle za horami. Ale tohle je jeho rovný kus.“

„Tomuhle vy říkáte rovný?“

„Plochý,“ opravila ho Stařenka. „Ale vzduch je tady skvělý. Támhle to, to je hrad, ze kterého se nabízí malebný výhled do širého kraje.“

„Myslíte jako do pralesa?“

„Bude se vám tady líbit,“ dodávala jim Stařenka odvahu.

„Je to trochu malé.“

Nad tím se Stařenka zamyslela. Strávila téměř celý život v Lancre. Vždycky byla ochotná odpřisáhnout, že má tu správnou velikost.

„Je to skvost,“ řekla. „Všude po ruce.“

„Co všude, kde po ruce?“

„Všude je blízko.“

Mášrecht mlčel. Vzduch opravdu byl skvělý, stékal sem pomalým proudem z nedostupných vrcholků hor a voněl pryskyřicí z horských pralesů. Projeli branou do místa, kterému se tady nahoře pravděpodobně říkalo město. Kosmopolita, který se v něm po všech těch letech ukrýval, ovšem prohlásil, že dole na pláních by něco takového zařadili mezi „roztroušené osady“.

„Támhle vidím hostinec,“ ozval se Tomjan pochybovačně.

Mášrecht sledoval jeho pohled. „Jo,“ zabručel nakonec. „Jo, skoro to tak vypadá.“

„Kdy uspořádáme představení?“

„To nevím. Nejlepší bude, když vzkážeme na hrad, že už jsme tady.“ Mášrecht se poškrabal na bradě. „Šašek říkal, že místní král, nebo co to je, chce nejdřív vidět scénář.“

Tomjan se rozhlédl po městě Lancre. Zdálo se mu dost mírumilovné. Nevypadalo jako místo, odkud na noc vyhánějí herce. Potřebovalo nějaké obyvatele.

„To je hlavní město království,“ řekla Stařenka Oggová. „Všimněte si, jak skvěle jsou navrženy ulice.“

„Jsou?“ nechápal Tomjan.

„Jak skvěle je navržena ulice,“ opravila se Stařenka. „A taky domy jsou ve velmi dobrém stavu, na dobrém místě, co bys k řece kamenem dohodil.“

„Dohodil?“

„Co bys kámen do řeky upustil,“ připustila Stařenka. „Upravená hnojiště, koukněte, a pěkně prostorné —“

„Madam, my jsme vaše město přijeli pobavit, ne koupit,“ prohlásil Mášrecht.

Stařenka Oggová vrhla koutkem oka pohled na Tomjana.

„Jenom jsem chtěla, abyste si všimli, jak pěkné je to město,“ řekla.

„Vaše občanská pýcha vás ctí,“ přikývl Mášrecht. „A teď prosím, opusťte vůz. Určitě si ještě musíte nasbírat nějaké chrastí. Božíčku.“

„Díky za ten žvanec,“ usmála se Stařenka a slézala z vozu.

„Za večeři,“ opravil ji Mášrecht.

Tomjan do něj strčil. „Mohl bys být trochu slušnější,“ zabručel. „Nikdy nevíš.“ Otočil se ke Stařence. „Děkujeme vám, dobrá — oh, je pryč.“

„Přijeli sem, aby tady hráli divadlo,“ oznamovala Stařenka.

Bábi Zlopočasná k Stařenčinu rozhořčení v klidu pokračovala na sluníčku v loupání fazolí.

„No? Copak ty nic neřekneš? Zjišťovala jsem věci. Sbírala informace. Neseděla jsem doma na zadku a nevařila polívku —“

„Omáčku.“

„No jo, to ale musí být důležitá omáčka!“

„Jaké divadlo?“

„To neřekli. Ale jestli se nepletu, je to něco pro vévodu.“

„Na co by ten potřeboval divadlo?“

„To mi taky neřekli.“

„Já si myslím, že to bude takový trik, aby se dostali do hradu,“ pokývala Bábi vševědoucně hlavou. „Moc chytré. Viděla jsi něco ve vozech?“

„Bedny a rance a tak.“

„Budou plné zbroje a zbraní, to záleží na tom, co mají v plánu.“

Stařenka Oggová se zatvářila pochybovačně.

„Víš, ani mně moc jako vojáci nepřipadali. Jsou hrozně mladí a nezkušení.“

„To je mazané. Předpokládám, že uprostřed představení král veřejně vystoupí a prohlásí se rovnou na jevišti, kde ho každý uvidí. Skvělý plán.“

„Ještě je tady něco jiného,“ ozvala se znovu Stařenka, sebrala ze stolu jeden fazolový lusk a začala ho žvýkat. „Zdá se, že se mu tady vůbec nelíbí.“

„Musí se mu tady líbit. Vždyť to má v krvi.“

„Přivedla jsem je sem tou hezčí cestou. Okolí si ani nevšiml.“

Bábi zaváhala.

„Možná že měl vůči tobě nějaké podezření,“ řekla nakonec. „Třeba ho to okouzlilo natolik, že nebyl schopný řeči.“

Odložila misku s fazolemi a zahleděla se zamyšleně k lesu.

„Pracuje ještě někdo z vaší rodiny na hradě?“

„Shirl a Daff pomáhají v kuchyni od té doby, co se kuchař zbláznil.“

„Výborně. Promluvím s Magrátou. Myslím, že bychom se na to představení měly jít podívat.“

„Skvělé,“ řekl vévoda.

„Díky, sire,“ odpověděl Mášrecht.

„Popsal jsi tu strašlivou událost dokonale,“ prohlásil vévoda. „Skoro, jako kdybys tam byl. Ha. Ha.“

„Ale nebyl jsi tam, že ne?“ naklonila se vévodkyně podezřívavě kupředu.

„Použil jsem jen svou představivost,“ pospíšil si Mášrecht s odpovědí. Vévodkyně se na něj podívala pohledem, kterým mu doporučovala, aby se jeho představivost považovala za šťastnou, že ji nedala vyvléci na nádvoří a vyslechnout za pomoci čtyř koní a řetězů.

„Všechno je přesné,“ přikyvoval vévoda, který jednou rukou listoval v rukopise. „Je to přesně, přesně, přesně, jako to ve skutečnosti bylo.“

„Jak to ve skutečnosti bude,“ sykla vévodkyně.

Vévoda otočil další list.

„A ty jsi v tom také, má drahá,“ řekl. „Úžasné. Slovo za slovem, přesně jak si to budu pamatovat. A jak vidím, máte tady i Smrtě?“

„To je velmi vděčné,“ řekl Mášrecht. „Lidé už to tak nějak čekají.“

„Kdy to můžete představit?“

„Odehrát,“ opravil ho Mášrecht a dodal: „Už jsme to zkoušeli. Takže okamžitě, jak si budete přát.“ A pak odsud vypadneme, pomyslel si, pryč od těch tvých očí podobných dvěma syrovým vajíčkům a té ženské hory v rudém hedvábí a hradu, který, jak se zdá, přitahuje větry jako magnet. Tohle se tedy v žádném případě nestane jednou z mých nejlepších her, to vím jistě.

„Kolik jsme vlastně řekli, že vám zaplatíme?“ zeptala se vévodkyně.

„Myslím, že se mluvilo o ještě jednom stu stříbrných,“ Mášrecht se mírně uklonil.

„Stojí to za to, do posledního šestáku,“ pokyvoval vévoda hlavou.

Mášrecht se spěšně odporoučel dřív, než s ním mohla vévodkyně začít smlouvat. Ale cítil, že by sám rád zaplatil nějakou sumu, jen kdyby už odsud byli pryč. Skvost! pomyslel si. Bohové, jak se někomu může takové království líbit?

Šašek čekal na loučce u jezírka. Zíral toužebně na oblohu a přemýšlel, kde je asi Magráta. Řekla přece, že je to jejich místo, a to, že se s ním o ně v téže chvíli dělilo několik krav, na tom nic neměnilo.

Nakonec se objevila. Měla zelené šaty a mizernou náladu.

První, co řekla, bylo: „Co to má znamenat s tou divadelní hrou?“

Šašek si sedl na vrbový pařez.

„Nejsi ráda, že mě vidíš?“ zeptal se.

„Ale ano. Samozřejmě. Ale poslyš, ta divadelní hra —“

„Můj pán chce něco, co by každého přesvědčilo, že je právoplatným králem Lancre. Hlavně jeho samotného, myslím.“

„A proto jsi jel do města?“

„Ano.“

„To je nechutné!“

„Líbil by se ti víc způsob, který navrhovala vévodkyně?“ odpověděl jí šašek odměřeně. „Ta si jednoduše myslí, že by bylo nejlepší všechny umučit. V takových věcech je opravdu dobrá. A pak by došlo k boji a tak dál. Zemřelo by mnoho lidí. Taková cesta by byla jednodušší.“

„Kde je tvoje kuráž, člověče?“

„Prosím?“

„Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“

„Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“

Magráta si sedla vedle něj. Zjisti o té hře co nejvíc, přikázala jí Bábi. Běž a promluv si s tím svým uzvoněným přítelem. Odpověděla Bábi, že on je velmi loajální, třeba mi nic neřekne. A Bábi řekla, že není čas na žádné polovičatosti. Když budeš muset, tak ho sveď.

„Kdy budete hrát?“ zeptala se a přisunula se k němu blíž.

„Jářku, obávám se, že to ti nesmím říct,“ odpověděl šašek. „Vévoda mi přímo řekl: ‚A ne aby tě napadlo prozradit čarodějkám, že se bude hrát zítra večer!‘ “

„No, v tom případě mi to neříkej,“ souhlasila Magráta.

„V osm hodin.“

„Aha.“

„Ale na půl osmou pozval malou společnost na sherry, troufám.“

„Předpokládám, že nám nesmíš prozradit, ani kdo je pozván,“ nadhodila Magráta.

„Přesně tak. Většina ze známých osobností Lancre. Ale rozuměj, já ti nic neříkám.“

„Smozřejmě, že ne,“ přikývla Magráta.

„Ale myslím si, že máte právo vědět, co všechno vám nesmím říct.“

„To máš pravdu. Existuje stále ještě ta malá branka vzadu, kudy se dá projít do kuchyní?“

„Myslíš ta, co bývala pořád otevřená a nikdo ji nehlídal?“

„Tu.“

„No tak ta je skoro pořád otevřená a skoro nikdo ji nehlídá.“

„Myslíš, že by tam mohl někdo kolem osmé večer hlídat?“

„No, mohl bych tam hlídat já.“

„Výborně.“

Šašek odstrčil stranou vlhký nos jedné přítulnější krávy.

„Vévoda vás bude čekat,“ dodal.

„Řekl jsi, že řekl, abys nám to neřekl.“

„On řekl, že vám to nesmím vyzradit. Ale taky dodal ‚ony stejně přijdou, alespoň doufám‘. Divné, vážně. Když to povídal, zdálo se, že má skvělou náladu. Ehm. Mohli bychom se po představení vidět?“

„Víc toho neřekl?“

„Oh, ještě něco o tom, že ukáže čarodějkám jejich budoucnost. Nějak jsem tomu nerozuměl. Opravdu bych se s tebou po představení rád sešel, víš. Koupil jsem —“

„Nevím, jestli si nebudu muset mýt vlasy,“ odpověděla Magráta nepřítomně. „Promiň, ale teď už budu muset opravdu jít.“

„Dobrá, ale já jsem ti koupil tenhle dár—“ řekl zmateně a pozoroval odcházející postavu.

Když zmizela mezi stromy, celý se zmenšil a sklopil oči k náhrdelníku, který nervózně žmoulal v prstech. Musel připustit, že je velmi nevkusný, ale byla to přesně taková věcička, jaké milovala, samé stříbro a lebky. Stál ho příliš mnoho.

Kráva, oklamaná rohy jeho šaškovské čepice, mu strčila jazyk do ucha.

Je to pravda, pomyslel si šašek. Čarodějky občas skutečně provádějí lidem ošklivé věci.

Nastala zítřejší noc a čarodějky se s pochybnostmi a velmi váhavě vydaly oklikou k hradu.

„Jestli nás tam vévoda chce mít, já tam nejdu,“ řekla Bábi. „Má určitě nějaký plán. Používá na nás hlavologii.“

„Něco se určitě děje,“ souhlasila Magráta. „Poslal své lidi do naší vesnice a ti tam zapálili tři domy. To dělá vždycky, když je v dobrém rozmaru. A ten jeho nový seržant, ten taky nemine jedinou příležitost, kde si může škrtnout sirkou.“

„Naše Daff mi říkala, že viděla dnes ráno ty herce zkoušet,“ přidala svou trošku Stařenka, která si nesla sáček lískových oříšků a koženou láhev, ze které stoupala bohatá ostrá vůně. „Říkala, že to byl samý křik a propichování a pak dohadování, kdo to udělal, a celé kusy, kde si lidé dlouho mumlají sami pro sebe velice hlasitými hlasy.“

„Herci,“ zabručela Bábi opovržlivě. „Jako kdyby svět nebyl plný historie, oni si musí vymýšlet ještě další.“

„A podle mě jsou taky hrozně hluční,“ přidávala se k ní Stařenka. „V hledišti člověk pomalu neslyší vlastního slova.“ Hluboko v kapse na sukni také nesla několik hradních kamenů, ve kterých strašilo. Král bude konečně svobodný.

Bábi přikývla. Pomyslela si však, že to bude stát za to. Neměla nejmenší představu, co má Tomjan v úmyslu, ale její vestavěný smysl pro dramatično ji ujišťoval, že ten chlapec má za lubem něco důležitého. Napadlo ji, jestli snad neseskočí z jeviště a neubodá vévodu k smrti, a přistihla se při tom, že si toužebně přeje, aby to udělal.

„A všichni svatí ať…“ zašeptala sama pro sebe, „jak se to to… ochraňují toho, kdo tady pak bude králem.“

„Měly bychom si pospíšit,“ prohlásila Stařenka. „Nebo bude všechno sherry pryč.“

Sklíčený šašek čekal u malé zadní branky. Když spatřil Magrátu, tvář se mu rozjasnila, ale pak mu ztuhla v překvapeném výrazu, když uviděl její dvě společnice.

„Nedojde k žádným potížím, že ne?“ řekl. „Nechci, aby se tam stalo něco ošklivého. Prosím!“

„Já absolutně nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla mu Bábi s královským výrazem a proplula kolem.

„Nazdárek, rolničko,“ usmála se Stařenka a strčila ho přátelsky loktem do žeber. „Doufám, že nám tady tuhle naši holku nezdržuješ dlouho do noci!“

„Stařenko!“ zakřikla ji šokovaná Magráta. Šaškovi se na tváři objevila klasická nevinně omluvná grimasa typu „no dovolte, mně přece ani nenapadlo…“, jaká je typická pro mladíky, kteří se setkají s neodbytnou postarší ženou komentující jejich intimní život.

Starší čarodějky prošly dovnitř. Šašek chytil Magrátu za ruku.

„Vím o místě, odkud je skvěle vidět,“ řekl.

Zaváhala.

„To je v pořádku,“ dodal šašek spěšně. „Se mnou budeš v bezpečí.“

„Ano, určitě,“ řekla Magráta a nahlížela mu přes rameno, aby zjistila, kudy se pustily její dvě společnice.

„Budou hrát venku na hlavním nádvoří. Půjdeme do jedné z věží u brány, odtamtud je překrásný výhled přímo na jeviště a nikdo tam nebude. Zanesl jsem tam trochu vína a všechno jsem připravil.“

Když pořád ještě váhala, dodal: „A je tam nádrž s vodou a krb, ve kterém strážní občas topí. To kdyby sis třeba chtěla mýt vlasy.“

Hrad byl plný hostů, kteří postávali v tichých skupinkách tím přihlouplým způsobem lidí, co se vidí celý den a teď se sejdou znovu za neobvyklých společenských okolností jako třeba na podnikovém večírku. Čarodějky mezi nimi prošly, aniž vzbudily jakoukoliv pozornost, a usadily se na jednu z lavic seřazených pod narychlo postaveným jevištěm na hlavním nádvoří.

Stařenka Oggová přistrčila Bábi svůj sáček s ořechy.

„Dáš si?“ zeptala se.

V tom okamžiku k nim přistoupil jeden z konšelů Lancre a ukázal na volné místo vedle Stařenky.

„Sedí tady někdo?“

„Sedí,“ přikývla Stařenka.

Radní se pátravě rozhlédl po okolních lavicích, které se rychle plnily, a nakonec oči znovu upřel na volné místo přímo před sebou. Pak si s výrazem odhodlání podkasal suknici obšitou kožešinou.

„Myslím si, že protože představení začne každou chvíli, budou si muset vaši přátelé, až přijdou, najít místo někde jinde,“ prohlásil a sedl si.

Během několika vteřin jeho obličej zbledl. Začaly mu cvakat zuby. Chytil se za břicho a zasténal.[22]

„Říkala jsem vám to,“ neodpustila si Stařenka, když se potácel pryč. „Tak proč se ptáte, když si nedáte poradit?“ Naklonila se k prázdnému místu. „Oříšek?“

„Ne, díky,“ odpověděl král a mávl průsvitnou rukou. „Stejně by mnou okamžitě prošly skrz.“

„Teď zvu vás všechny, každého z publika, hosté i veškeré panstvo, poslyšte náš příběh, který vám bude…“

„Co je zase tohle?“ zasykla Bábi. „Kdo je ten chlap v těch přiléhavých kalhotách?“

„To je Prolog,“ vysvětlovala Stařenka. „Vždycky vystupuje na začátku, aby všichni věděli, o čem ta hra je.“

„Já mu nerozumím ani slovo!“ zachmuřila se Bábi. „Co je to to ‚zpudlika‘?“

„To je takový druh psa,“ odpověděla jí Stařenka, aniž hnula brvou.

„No to je tedy pěkné, co? ‚Zvu vás všechny, každého psa, vítám vás v divadle‘! To tedy lidi opravdu naladí.“

Kolem se ozvalo sborové „psst!“.

„Ty lískáče mají po čertech tvrdé skořápky,“ posteskla si Stařenka a vyplivla ořech do dlaně. „Na tenhle si budu muset vzít botu.“

Bábi se ponořila do nezvyklého ticha plného očekávání a pokoušela se naslouchat Prologu. Divadlo v ní vzbuzovalo obavy. Mělo svou vlastní magii, magii, která jí byla cizí a kterou neovládala. Ale ono to bylo ještě horší. Byla to magie patřící lidem, kteří neměli s magií nic společného. Byla ovládána obyčejnými lidmi, kteří neznali pravidla. Měnili svět, protože v jejich podání vypadal lépe.

Vévoda s vévodkyní seděli na trůnech přímo před jevištěm. Bábi na ně upřela nevraživý pohled, vévoda se napůl obrátil a ona viděla, že se spokojeně usmál.

Chci, aby svět zůstal takový, jaký je, pomyslela si. Chci, aby i minulost zůstala beze změny. Minulost bývala mnohem lepší, než je teď.

Hudebníci začali hrát.

Mášrecht vyhlédl za sloupem a dal znamení Wimsloeovi a Brattsieyovi, kteří se vyšourali do světla pochodní.

STARÝ MUŽ: „Co to jen postihlo tuto žem?“

(stařec)

STARÁ ŽENA: „Ta hrůza—“

(stařena)

Trpaslík je chvilku pozoroval z kulis a rty se mu nehlasně pohybovaly. Pak odklusal nazpět do strážnice, kde byl zbytek účinkujících v rozličných stadiích oblečení. Vyrazil ze sebe tradiční zuřivý výkřik hlavního inspicienta.

„Tak sebou pohněte,“ přikazoval. „Královští zbrojnoši! A čarodějnice — kde jsou, k sakru, ty zatracené čarodějnice!?“

Rychle se k němu seběhli tři mladí herci.

„Já nemůžu najít svoji bradavici.“

„Kotel je plnej kotelního kamene!“

„Já mám v paruce nájemníky!“

„Uklidněte se, uklidněte se,“ zařval Mášrecht. „To se do představení všechno vystříbří!“

„Ale představení už začalo, Mášrechte!“

Mášrech sebral hrst tmelu z maskérského stolku a připlácí prvnímu na tvář bardavici jako pomeranč. Druhému narazil slámovou paruku i s jejími obyvateli a pak narychlo prohlédl kotel. Zjistil, že je plný kotelního kamene, na kterém není nic špatného. Zatím na jevišti upustil jeden z vojáků štít, a když se pro něj shýbal, upustil kopí. Mášrecht zakoulel očima a pomodlil se ke všem bohům, kteří by se náhodou dívali.

Hned od začátku to nešlo dobře. Původní zkoušky měly určité dětské nemoci, to byla pravda, ale nic tragického. Mášrecht však ve svém životě zažil jednu nebo dvě opravdu monumentální hrůzy a teď začínal mít pocit, že tohle bude ta nejhorší. Společnost byla nervóznější než hrnec humrů. Jedním uchem zaslechl, že dialog na jevišti nějak skomírá, a rozběhl se do kulis.

„— pomstíti otce tvého hroznou smrt —“ zasyčel a rychle se vracel k roztřeseným čarodějkám. Zasténal „mnozí efektové!“. A tahle trojice měla podle scénáře terorizovat celé království! Měl ještě minutu, než přijde jejich narážka.

„Dobrá,“ prohlásil a trochu se sebral. „Tak — teď tohle: víte, co jste? Jste zlé čarodějnice, jasný?“

„Jasný, Mášrechte,“ odpověděli roztřeseně.

„Řekněte mi, co jste!“ přikázal jim.

„Jsme zlé čarodějnice, Mášrechte.“

„Hlasitěji!“

„Jsme zlé čarodějnice!“

Mášrecht prošel podél jejich roztřesené řady a pak se najednou otočil na podpatku. „A co budete dělat?“

Druhá čarodějnice se poškrabala pod svou mírně živou parukou.

„Budeme proklínat lidi?“ pustil se na tenký led. „Ve scénáři se říká —“

„Já tě NESLYŠÍM!“

„Budeme proklínat lidi!“ vykřikli, přičemž se postavili do pozoru a upřeli oči kupředu, aby se vyhnuli jeho pohledu.

Mášrecht opět prošel podél jejich řady.

„Co jste?“

„Jsme babizny, Mášrechte!“

„A jaké babizny?“

„Jsme zlé babizny!“ zaječeli a začali se dostávat do té správné nálady.

„Jaké zlé babizny?“

„Odporné zlé babizny!“

„Kujete pikle?“

„Jasně!“

„Čarujete?“

„Jasně!“ Vzpřímil se do celé své výše, ať už byla jakákoliv.

„Takže co jste?“ vykřikl.

„Jsme odporné zlé babizny, čarujem a kujem pikle!“

„Výborně!“ Ukázal třesoucím se prstem k jevišti, ztlumil hlas a v tom okamžiku naplnila atmosféru dramatická inspirace, ta povzbudila jeho tvořivou náladu a způsobila, že řekl: „Teď chci, abyste odsud vypadli a rozpoutali tam pravé peklo. Ne pro mě. Ne pro toho mizerného kapitána.“ Přehodil si imaginární doutník z jednoho koutku do druhého, posunul si z čela imaginární helmici a zasípal: „Ale pro kaprála Wallkowskiho a jeho malýho čoklíka.“

Nevěřícně na něj zírali.

Za jevištěm někdo zatřásl plátem plechu, a porušil tak celou náladu.

Mášrecht obrátil oči v sloup. Vyrostl v horách, kde se potulovaly bouře od jedné hory ke druhé a místo nohou jim sloužily blesky.

Pamatoval si bouře, které změnily celou horu a místo celých kusů pralesa za sebou nechaly holou rovinu. Dělej co dělej, plát plechu není totéž, ať už s ním člověk třese sebesnaživěji.

Jen jednou, pomyslel si, jen jedinkrát. Ať to alespoň jedenkrát zahřmí, jak má!

Otevřel oči a upřel je na čarodějky. „Na co tady ještě čekáte?“ zaječel. „Marš na jeviště a proklejte je!“

Pozoroval, jak klopýtají na jeviště, a v tom okamžiku mu Tomjan zaklepal na hlavu.

„Mášrechte, nemáme korunu.“

„Hmm?“ zabručel trpaslík, jehož mysl zápasila se způsobem, jak postavit stroj na hromy a blesky.

„Nemáme korunu, Mášrechte. Musím mít na hlavě korunu.“

„Ale to víš, že máme korunu. Tu velkou s červenými skly, ta dělá dojem, vzpomeň si, použili jsme ji v tom místě, co bylo to velké náměstí!“

„Obávám se, že jsme ji tam zapomněli.“

Zaznělo další slaboučké zachřestění plechu, ale i přesto ta část Mášrechtova vědomí, která žila hrou, zaslechla, že hlas na scéně zadrhuje. Vběhl do kulis.

„— z žumpy prstík nekřtěňátka —“

„No dobrá, tak si najdi nějakou jinou,“ poradil Tomjanovi nepřítomně. „Podívej se do kufru s rekvizitami. Jsi zlý král, korunu musíš mít. Mrskni sebou, chlapče, za pár minut máš nástup. Improvizuj trochu!“

Tomjan se vrátil nazpět k proutěnému kufru. Vyrostl mezi korunami, velkými zlatými korunami vyrobenými ze dřeva a sádry, posázenými jemným sklem. Prořízl si zuby na kloboucích pomazaných hlav. Jenže většina z nich si teď klidně spočívala v Zeměploše. Vytahal postupně ven skládací dýky, lebky a vázy, vrstvy nastřádané za celá léta, až došel na dno a jeho prsty se sevřely na něčem tenkém a kulatém ve tvaru jednoduché koruny. Nikdy ji nikdo nechtěl, protože vypadala tak nekorunovatě.

Bylo by hezké poznamenat, že mu tiše zazvonila pod rukama. Je docela možné, že to udělala.

Bábi seděla tichá jako socha a téměř stejně chladná. Hlavou se jí pomalu plížila hrůza poznání.

„To jsme my,“ řekla. „Kolem toho hloupého kotle. To máme být my, Gyto!“

Stařenka Oggová se zarazila, ruku s ořechem napůl cesty k bezzubým ústům. Zaposlouchala se do slov.

„Já tedy v životě nezavinila jediné ztroskotání!“ prohlásila uraženě. „Vždyť oni tam vykládají, jak ženou lodi do záhuby! Nikdy jsem něco takového neudělala!“

V téže chvíli strčila nahoře ve věži Magráta šaška do žeber.

„No že se nestydí,“ řekla s pohledem upřeným na třetí čarodějnici. Takhle přece vůbec nevypadám, že ne?“

„Vůbec ne,“ potvrdil jí šašek.

„A ty vlasy!“

Šašek vyhlédl střílnou jako dychtivý chrlič.

„Vypadá to jako sláma. A ještě k tomu ne zrovna čistá.“

Zaváhal a sevřel rukama kameny porostlé mechem. Než odjel z města, požádal Mášrechta o pár vhodných slov, která by mohl říct mladé dámě, a celou cestu domů se je učil nazpaměť. Takže teď, nebo nikdy.

„Rád bych se tě zeptal, zda bych tě mohl přirovnat k letnímu dni. Protože — no poslouchej — dvanáctý červen byl velmi krásný den a… Ah. Ona odešla…“

Král Verence sevřel okraj svého sedadla a jeho prsty jím bez odporu prošly. Na jeviště vyšel Tomjan.

„To je on, že? To je můj syn?“

Nerozbitý ořech vypadl Stařence z prstů a kutálel se po zemi. Přikývla.

Verence k ní obrátil uštvanou, pobledlou tvář.

„Ale co to dělá? Co to říká?“

Stařenka zavrtěla hlavou. Král naslouchal s otevřenýma očima a Tomjan, který se po scéně kradl jako krab, začal svůj hlavní monolog.

„Skoro bych řekla, že představuje vás,“ řekla Stařenka nezúčastněně.

„Ale takhle jsem já nikdy nechodil! Proč má na zádech hrb? A co má s nohama?“ Chvíli poslouchal a potom zděšeně dodal: „A tohle jsem nikdy neudělal! Nebo tohle! Proč říká, že jsem to udělal?“

Pohled, který vrhl na Stařenku, byl plný prosby. Pokrčila rameny.

Král zvedl ruku, sundal si poloprůsvitnou korunu a důkladně si ji prohlédl.

„A přitom má na hlavě mou korunu! Podívejte, je to ona! A ještě říká, že jsem udělal všechna ta —“ na minutu se odmlčel, aby si vyslechl poslední kuplet, a dodal: „Dobrá. Tohle jsem možná udělal. Tak jsem zapálil pár chalup. To ale dělá každý. Je to dobré pro rozvoj stavařiny.“

Položil si korunu zpět na hlavu.

„Proč to všechno o mně říká?“ zakvílel.

„To je umění,“ řekla Stařenka. „To je totiž to, jak se to… zrcadlo života.“

Bábi se pomalu otočila na svém místě a rozhlédla se po přítomných. Upřeně sledovali představení a tváře měli napjaté. V bezdechém tichu nasávali slova jako mořské houby vodu. Tohle bylo skutečné. Bylo to skutečnější než skutečnost. Byla to historie. Možná, že to nebylo pravda, ale to s tím nemělo nic společného.

Bábi si nikdy nezakládala na slovech. Nikdy se jim nevěnovala. Slova přece vůbec nebyla důležitá, důležité byly činy. Teď si to vyčítala. Jistě, slova nebyla důležitá, byla měkká a tekla jako voda, ale byla také mocná jako voda a teď zaplavovala obecenstvo, vymílala kameny pravdy a odnášela minulost.

Tak to jsme my. Každý sice ví, kdo jsme a co děláme, ale budou si pamatovat to, co vidí tady — tři užvaněné zlé babice ve špičatých kloboucích. A všechno, co jsme udělaly, čím jsme byly, to přestane existovat.

Podívala se na králova ducha. No, nebyl o nic horší než kterýkoliv jiný král. No ano, spálil tu a tam nějaký ten dům a celkem lhostejně, ale to jen v těch chvílích, kdy ho něco skutečně rozzuřilo. Jenže u něj to nebyla posedlost. Tam, kde poranil svět, po něm zůstaly rány, které se téměř beze stopy zahojily.

Člověk, který napsal tohle divadlo, věděl, jak magii použít. Dokonce i já chvílemi věřím tomu, co hrají, a přitom vím, že v tom není ani zbla pravdy.

Umění nastavuje zrcadlo životu. A asi proto bude všechno obrácené.

Prohrály jsme. Nemůžeme udělat nic. Vůbec nic, jen kdybychom se staly přesně tím, co předvádějí. Stařenka Oggová ji strčila loktem do žeber. „Slyšela jsi to?“ řekla rozhořčeně. „Jeden z nich řekl, že vaříme v kotli malé děti! To je nactiutrhání! Přece tady nebudu sedět a poslouchat, jak říkají, že vaříme v kotli malé děti!“

Když vstávala, chytla ji Bábi za šátek. „Nedělej nic!“ sykla. „Všechno by bylo jenom horší!“ „Prý ‚děcko, co odhodila panečnice‘,“ říkají. To asi mluví o mladé Millii Hipwoodové. Ta neměla dost odvahy jít s tím za mámou, tak doma řekla, že jde na dřevo, a utekla ke mně. Byla jsem s ní vzhůru celou noc,“ brumlala si Stařenka potichu. „Porodila moc hezkou holčičku. Jsou to pomluvy! A co je to vlastně ‚panečnice‘?“ zeptala se nakonec.

„Slova,“ řekla Bábi napůl pro sebe. „To jediné zbylo. Slova.“

„A teď tam vylezl nějaký člověk s trumpetou. Co tam chce dělat? Aha. Konec jednání prvního,“ komentovala Stařenka dění.

Slova nebudou zapomenuta, pomyslela si Bábi. Mají v sobě sílu. Jsou to sakra dobrá slova.

Ozvalo se další zahřmění, které skončilo podivným zachřestěním, jaké mohl způsobit například plát plechu, který někomu vyklouzl z ruky a narazil do zdi.

Vedro leželo na lidech jako těžký polštář a mačkalo i vzduch tak, že se mu špatně dýchalo. Bábi viděla, jak se k vévodově uchu naklonil sloužící. Ne, ten představení určitě nezastaví. Samozřejmě, že ne. Chce, aby se hra dohrála až do konce.

Vévoda musel cítit její pohled v zátylku. Obrátil se, zaostřil pohled a vrhl na ni podivný úsměv. Pak strčil do své ženy a oba se rozesmáli.

Bábi Zlopočasná se zlobila často. Považovala to za jednu ze svých silných stránek. Upřímná zlost je jednou z největších tvůrčích sil světa. Jenže se člověk musel naučit, jak ji používat. To znamenalo nenechat ji jen tak odkapat. Je třeba ji zachytit za hrází, opatrně, nechat ji, aby zmohutněla, nasbírala sílu, naplnila několik údolí vaší mysli a pak ve chvíli, kdy celá ta konstrukce už už hrozí zborcením, otevřít malou trubku až dole, u základny hráze, a nechat vytrysknout nepředstavitelně silný paprsek spravedlivého hněvu, který nezadržitelně roztočí turbíny pomsty.

Cítila zem, cítila ji i pod několika metry základů a kamenných dlaždic, koženými podrážkami a tlustými i tenkými punčochami. Cítila, jak zem čeká.

Pak zaslechla, jak král říká: „Má vlastní krev! Proč mi to udělal? Musím se ho na to zeptat!“

Opatrně vzala Stařenku Oggovou za ruku.

„Pojď, Gyto,“ řekla.

Lord Felmet seděl na trůně a zářil jako šílený na svět, který mu v téhle chvilce připadal skvělý. Věci fungovaly lépe, než se odvážil doufat. Cítil, jak se za ním minulost rozpouští jako ledy v jarní záplavě.

V náhlém nápadu zavolal sloužícího zpět.

„Zavolej kapitána gardy,“ řekl, „a vyřiď mu, ať najde ty tři čarodějnice a uvězní je.“

Vévodkyně si odfrkla.

„Nepamatuješ si, co se stalo posledně, hlupáku?“

„Ale to jsme nechali dvě z nich na svobodě,“ řekl vévoda. „Tentokrát… seberem všechny tři. Veřejné mínění je na naší straně. Tahle věc má na čarodějky velký vliv, ony jsou na ně vlastně odkázané.“

Vévodkyně si jednou rukou postupně natahovala prsty ruky druhé, až jí praskalo v kloubech, a tak dala jasně najevo, co si myslí o veřejném mínění.

„Musíš připustit, milovaná, že všechno zatím vypadá tak, jako by tenhle pokus vycházel skvěle.“

„Zatím to tak opravdu vypadá.“

„Dobrá. Tak tady, chlape, jen tak nestůj. Řekni mu, že to musí být, než hra skončí. Než hra skončí, chci mít všechny tři čarodějnice pod zámkem.“

Smrť si upravil před zrcadlem kašírovanou lebku, přihladil si kápi širokého pláště, kousek poodstoupil a posoudil celkový efekt. Bylo to jeho první vystoupení. Byl rozhodnut, že musí dopadnout co nejlépe.

„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, jehož ni… nikdo… Mášrechte, jehož nikdo?“

„Oh, proboha, Dafe! Jehož ni zámek nezadrží, ni brána s těžkou závorou, vážně nechápu, jak ti může dělat potíž zapamatovat si… tak ne, vy idioti!“ Mášrecht se vrhl do bludiště zákulisí a pronásledoval dvojici nonšalantních kulisáků.

„Dobrá,“ řekl Smrť jen tak pro sebe. Pak se otočil zpět k zrcadlu.

„…jehož ni tumtum, tumtytumty, tum tumty tum tumty závorou,“ řekl poněkud nejistě a nadhodil si kosu. Ostří z ní upadlo.

„Myslíš si, že jsem dost strašný?“ zeptal se a pokoušel se je nasadit nazpět.

Tomjan, který seděl na svém hrbu a pil čaj, na něj povzbudivě kývl.

„Jen žádný strach, příteli. Ve srovnání s tebou je Smrť obyčejná figura z panoptika. Ale možná, že bys mohl zkusit být trochu víc vyzáblý.“

„Jak to myslíš?“

Tomjan odložil hrnek. Najednou to vypadalo, jako když mu na obličej padl stín. Oči mu zapadly, rty mu ustoupily ze rtů, kůže na bradě a lícních kostech se mu napjala a obličej zesinal.

„PŘIŠEL JSEM SI PRO TEBE, TY STRAŠLIVÝ HERČE!“ řekl dutým hlasem a každá slabika dopadla na své místo jako víko rakve. „Asi takhle,“ řekl.

Dafe, který se zděšeně přitiskl ke zdi, se trochu uvolnil a nervózně se uchechtl.

„Proboha, nedovedu si představit, jak to děláš,“ vypravil ze sebe. „Čestně, já nikdy v životě nebudu tak dobrej jako ty.“

„Ale na tom vážně nic není. A teď utíkej. Mášrecht má už teď nervy nadranc.“

Dafe na něj vrhl vděčný pohled a rozběhl se pomoci se změnou jeviště.

Tomjan dál nejistě srkal svůj čaj a všechny zvuky, které k němu doléhaly ze zákulisí i z jeviště, kolem něj vířily jako řídká mlha. Měl starosti.

Mášrecht mu řekl, že všechno kolem hry je v pořádku s výjimkou hry samotné. A Tomjan měl dojem, že právě hra se neustále snaží na sebe vzít jiný tvar. V duchu slyšel jiná slova, jenže byla tak slabá, že jim nerozuměl. Bylo to skoro, jako kdyby se snažil vyslechnout cizí rozhovor. Musel mluvit stále silněji, aby zahnal ten bzukot, který mu zněl neustále v hlavě.

To nebylo v pořádku. Když je jednou hra napsaná, tak je — prostě napsaná. Neměla by obživnout a překrucovat se.

Nebylo divu, že bylo třeba všechny neustále pobízet nebo jim pomáhat. Hra se jim kroutila pod rukama a pokoušela se změnit.

U všech bohů, jak bude šťastný, až budou pryč z toho pochmurného hradu a daleko od šíleného vévody. Rozhlédl se kolem sebe, došel k závěru, že bude nedlouho před koncem druhého jednání, a v touze po čerstvém vzduchu začal bloudit po okolí.

Pod jeho dotekem se otevřely jakési dveře a on vyšel na hradby. Dveře za sebou přitáhl, a tak utlumil zvuky z jeviště do sametového bzukotu. Mezi mřížemi mraků zapadalo ohnivě rudé slunce a vzduch byl klidný jako zavřený mlýnský náhon a horký jako pec.

Přešel na druhý konec hradeb a nahlédl do rokliny. Hluboko dole pěnila řeka Lancre zahalená věčnou mlhou.

Obrátil se a vešel do místa tak ledově studeného, že zalapal po dechu.

Za šaty ho tahal podivný vítr. Slyšel nesrozumitelné mumlání, jako kdyby se mu někdo pokoušel něco říci, ale nebyl schopen nasadit správnou rychlost. Chvilku stál ochromeně na místě a lapal po dechu, ale pak se rozběhl ke dveřím.

„Ale my nejsme čarodějnice!“

„Proč potom jako čarodějnice vypadáte? Svažte jim ruce, hoši!“

„Ano, ale dovolte, my nejsme opravdové čarodějnice.“

Kapitán stráže vrhal pohledy z obličeje na obličej. Do očí mu padly špičaté klobouky, rozcuchané vlasy páchnoucí vlhkým seníkem, nezdravě zelené tváře a hejno bradavic. Místo kapitána vévodovy stráže nebylo perspektivní pro nikoho, kdo byl příliš iniciativní. Byl požádán o tři čarodějnice, a jak se zdálo, tyhle tři objednávce docela vyhovovaly.

Kapitán do divadla nikdy nechodil. Když ho život napnul na žebřík dospívání, vyděsil ho v jedné obstarožní hře Kašpárek s Kalupinkou[23] a od té doby si dal záležet na tom, aby se jednak vyhnul každému organizovanému představení a za druhé všem místům, kde by mohli eventuálně žít krokodýlové. Poslední hodinu trávil tichým pitím na strážnici.

„Řekl jsem, abyste jim svázali ruce, ne?“ vyštěkl. „Máme jim dát taky roubíky, kapitáne?“ „Kdybyste byli ochotní nás vyslechnout, tak byste zjistili, že jsme tady s divadlem…“

„Jasně,“ řekl kapitán a otřásl se. „Dejte jim roubíky.“

„Prosím vás…“

Kapitán se sehnul a podíval se do tří párů vyděšených očí. Třásl se.

„Tak tohle,“ řekl, „bylo naposled, kdy jste někomu sežraly jeho oběd.“

Uvědomil si, že teď už se na něj začínají divně dívat i jeho vlastní vojáci. Odkašlal si a sebral se.

„Dobrá, mé teatrální čarodějnice,“ řekl. „Odehrály jste své představení a je čas na odměnu.“ Pokynul svým mužům. „Ověšte je řetězy.“

Další tři čarodějky seděly v přítmí za jevištěm a nepřítomně zíraly do tmy. Bábi Zlopočasná držela na klíně jednu kopii scénáře a občas do ní nahlédla, jako kdyby tam hledala nějaký nápad.

„Mnozí efektové, následuje exkurz,“ četla nejistě. „To znamená, že se stane spousta různých věcí najednou,“ vysvětlovala Magráta. „To se vždycky do her dává.“

„Efektové a co?“ zeptala se Stařenka, která ji neposlouchala.

„Exkurz,“ opakovala Magráta trpělivě.

„Aha. Zajet si takhle k moři, to bych si dala líbit!“

„Dej pokoj, Gyto,“ řekla Bábi Zlopočasná, „to určitě nemyslí tebe. Bude to asi pro herce. Nejspíš, aby se vzpamatovali ze všech těch mnohých efektů.“

„Tohle nesmíme dovolit,“ řekla Magráta najednou. „Jestli jim to projde, budou z čarodějek už navěky staré báby se zeleným ksichtem.“

„Které se ještě navíc míchají do královských záležitostí,“ přidala se Stařenka. „Což, jak je známo, nikdy neděláme.“

„Mně nevadí vměšování,“ prohlásila Bábi Zlopočasná. „Mně vadí, když se někdo vměšuje ve zlém.“

„A taky když někdo týrá zvířata,“ zabručela Magráta. „Všechny ty řeči o psím oku a ropuším uchu! Nikdo takové věci nepoužívá.“

Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová se jedna druhé velmi opatrně vyhýbaly pohledem.

„Panečnice!“ odfrkla si Stařenka pohrdavě.

„Čarodějky přece takové nejsou,“ pokračovala Magráta. „Žijeme přece v souladu s velkými cykly přírody a neubližujeme nikomu a je hnusné, když o nás tvrdí něco jiného. Měly bychom jim proměnit morek v kostech v roztopené olovo!“

Obě starší čarodějky na ni pohlédly s určitou dávkou překvapeného obdivu. Začervenala se, vůbec ne do zelena, a sklopila oči k zemi.

„Dobračka Sejkonopná měla takový recept,“ pokračovala. „Je docela jednoduchý. Stačí, když si seženete trochu olova a pak —“

„Nemyslím, že by to bylo to pravé,“ zarazila ji Bábi po těžkém vnitřním boji, který v tu chvíli svedla sama se sebou. „Lidi by si to mohli vysvětlovat všelijak.“

„Ne na dlouho,“ řekla Stařenka, které se Magrátin nápad očividně líbil.

„Ne, těchhle věcí se teď musíme vyvarovat,“ prohlásila Bábi tentokrát o něco přesvědčivěji. „To by pak nemělo konce.“

„A proč prostě jenom nezměníme slova?“ nadhodila Magráta. „Až se zase objeví na jevišti, maličko je zhypnotizujeme, takže zapomenou slova, co mají říkat, a my jim vložíme do úst jiná slova.“

„Předpokládám, že jsi odbornice na divadelní řeč?“ nadhodila Bábi jízlivě. „Musí to být ta správná slova, jinak budou mít lidé podezření.“

„Já si myslím, že na tom není nic těžkého,“ řekla Stařenka pohrdavě. „Koukla jsem se do té knihy. Důležité je, aby to mělo rytmus — tumpty-dy-tumpty-tumpty.“

Bábi o tom chvilku uvažovala.

„Obávám se, že to nebude jen tak jednoduché. Bude v tom ještě něco jiného,“ řekla nakonec. „Některá z těch povídání byla skvělá. Já sama jsem jim z větší části nerozuměla.“

„Není v tom vážně žádný trik,“ trvala na svém Stařenka Oggová. „A stejně, většina z nich své texty zapomíná. Bude to hračka.“

„Vložíme jim tedy do úst jiná slova?“ zeptala se dychtivě Magráta.

Stařenka přikývla. „Žádná nová slova neznám, ale přinutíme je zapomenout ta, co měli říkat.“

Obě se tázavě podívaly na Bábi Zlopočasnou. Ta pokrčila rameny.

„Myslím, že za pokus to stojí,“ připustila.

„Všechny ještě nezrozené čarodějky světa nám budou vděčné,“ prohlásila Magráta vzletně.

„Hm, no tak dobře,“ souhlasila Bábi.

„No konečně! Na co si to vy tři hrajete? Všichni už vás hledají!“

Čarodějky se obrátily a spatřily rozčileného trpaslíka, který se pokoušel nad nimi naklonit.

„Nás?“ řekla užasle Magráta. „Ale my přece nejsme —“

„Ale ano, jste. Vzpomeňte si, přidali jsme to tam minulý týden. Druhé dějství, popředí, kolem kotle. Nemusíte mluvit. Symbolizujete okultní síly při práci. Jenom musíte být co nejzlejší. Tak pojďte, buďte hodní, mládenci. Zatím jste to dělali moc dobře.“

Mášrecht pleskl Magrátu po zadku. „Tohle nevypadá špatně, Wilfe,“ prohlásil pochvalně, „ale proboha přidej si tam ještě nějakou vycpávku, pořád to není to pravé. Billeme, ty bradavice jsou skvělé. Musím říct,“ spokojeně se usmál a ustoupil o pár kroků, „že vypadáte jako ty nejodpornější zlé čarodějnice, jaké si jen člověk může přát. Skvělá práce. Škoda, že v těch parukách máte… Pospěšte si. Opona jde nahoru během minutky. Zlomte vaz.“

Znovu pleskl Magrátu po zadku a tentokrát si mírně narazil ruku a odběhl, aby pro změnu křikl na někoho jiného.

Ani jedna z čarodějek se neodvažovala promluvit. Magráta i Stařenka Oggová se podvědomě obrátily k Bábi.

Ta si posmrkla. Zvedla hlavu. Rozhlédla se kolem. Podívala se na jasně osvětlené jeviště za svými zády. Potom tleskla rukama a ozvěna tlesknutí se rozlehla celým hradem. Nakonec si ruce zamnula.

„Příležitost dělá zloděje,“ prohlásila pochmurně. „Tak, předvedeme jim to rovnou naostro.“

Stařenka vrhla koutkem oka ošklivý pohled za Mášrechtem. „Zlom si svůj vlastní!“ zabrumlala.

Mášrecht stál v kulisách a právě dal signál ke zvednutí opony. A také muži s plechem, protože dějství začínalo hromem.

Bylo ticho.

„Hrom!“ sykl hlasem, který bylo slyšet přes půl hlediště. „Tak co je s ním?“

Za nejbližším sloupem se ozval nešťastný hlas. „Já jsem upadl, ten plech se ohnul a teď dělá jenom ‚chroust, chroust‘!“

Mášrecht zůstal nehybně stát a počítal v duchu do deseti. Společnost ho pozorovala, jako když do nich udeřil hrom, což bohužel nebylo pravda.

Nakonec pozvedl k nebi zaťaté pěsti a prohlásil:

„Chci bouři! Nic víc než obyčejnou bouři! Ne velkou. Nějakou. Chci, aby bylo všem jasné, CO CHCI! Už toho mám DOST! Chci hrom, a to HNED!“

Jako odpověď na jeho slova prořízl oblohu děsivý blesk, který rozdělil mnohočetné stíny hradu v jasně ohraničenou běl a čerň. Těsně v patách mu následovalo zahřmění.

Byl to nejsilnější zvuk, který Mášrecht ve svém životě slyšel. Měl pocit, že hřmění se zrodilo v jeho hlavě a teprve pak se z ní vydralo ven.

Převalovalo se nebem a třáslo každým kamenem hradu. Odevšad se sypal prach. Kus vzdáleného cimbuří se s elegantní pomalostí baletky odlomil, převrátil a zmizel v nenasytné hlubině rokliny.

Když dunění skončilo, zbylo po něm ticho, které znělo jako zvon.

Mášrecht se zadíval k obloze. Nad hradem letěla nízká černá mračna, která střídavě zakrývala hvězdy. Bouře se vrátila.

Strávila celá léta tím, že se učila své profesi. Celé roky číhala v zapadlých údolích. Cvičila hodiny a hodiny před lesklým ledovcem. Vybrousila své umění k naprosté dokonalosti. A teď, dnes v noci, jak viděla, se mohla ukázat před tím, co se zdálo být očekávajícím a pozorným publikem, a rozhodla se, že to udělá, že se předvede v plné šíři a kráse, divoká, nezkrotná, prostě jako… bouře.

Mášrecht se usmál. Možná, že bohové přece jen naslouchali. Přál si, aby si byl místo hromu řekl o pořádný stroj na vichřici.

Divoce zagestikuloval na Tomjana.

„Tak jedem!“

Mladík přikývl a pustil se do recitace své role.

„A teď je naše postavení neochvějné —“

„Vždyť je ten kotel jenom z cínu,“ sykla Stařenka. „A ještě k tomu je plný kotelního kamene!“

„A ten oheň je jen z červeného papíru,“ zašeptala Magráta. „Tam zezdola vypadal tak skutečně a je to jenom červený papír! Koukněte, můžete do něj klidně strčit —“

„To je jedno,“ řekla Bábi. „Chovej se zaměstnaně a čekej, až řeknu.“

Když zlý král a hodný vévoda začali svůj dialog, který nakonec vyústí v pověstné soubojové scéně, čím dál tím víc si začali uvědomovat, že se za nimi děje něco podivného, a z publika se tu a tam ozvalo uchechtnutí. Po naprosto nevhodné salvě smíchu riskoval Tomjan pohled koutkem oka.

Jedna z čarodějek rozebírala jejich oheň na kousky. Druhá se pokoušela vyčistit kotel. Třetí seděla se založenýma rukama a zírala na něj.

„Samotná země vzpírá se té tyranii —“ začal Wimsloe, ale pak si všiml výrazu na Tomjanově tváři a sledoval jeho pohled. Hlas se mu vytratil. „A žádá mě, abych ji pomstil,“ napovídal mu pohotově Tomjan.

„A-ale —“ zašeptal Wimsloe a pokoušel se nenápadně ukázat hrotem dýky.

„To bych se hanbou propadla, kdyby mě měl někdo přistihnout s tak špinavým kotlem,“ řekla Stařenka Oggová šeptem, který bez potíží doletěl až na druhou stranu nádvoří. „Chtělo by to tvrdší hadr, kýbl jemného písku a dva dny práce, to vám řeknu!“

„A žádá mě, abych ji pomstil!“ zasyčel Tomjan. Koutkem oka zahlédl v kulisách Mášrechta, který znehybněl v gestu vyjadřujícím nepříčetnou zuřivost.

„A jak to vlastně dělají, že jim bliká?“ zeptala se Magráta.

„Mlčte, vy dvě,“ přikazovala jim Bábi. „Rušíte lidi.“

Otočila se k Wimsloeovi a maličko nadzvedla klobouk. „Jen pokračujte, mladíku. Nás si nevšímejte.“

„Cože?“ zeptal se zmateně Wimsloe.

„Aha, tak země tě žádá, abys ji pomstil, že?“ pronesl zoufalý Tomjan. „I nebe tě dokonce žádá o pomstu, že?“

Při tomto jeho projevu vyprodukovala bouře druhý blesk, který srazil špičku další věže…

Vévoda se přikrčil na sedadle a jeho tvář se změnila v panoráma strachu. Natáhl kupředu zbytek toho, co kdysi bývalo prstem.

„Támhle jsou!“ vydechl. „To jsou ony. Co ale dělají v mé hře? Kdo jim dovolil být v mé hře?“

Vévodkyně, která zdaleka nebyla nakloněna řečnickým otázkám jako vévoda, mávla na nejbližšího strážného.

Zatím se na jevišti Tomjan potácel pod tíhou scénáře. Wimsloe byl nepříčetný. A ke všemu teď ztratil nit i Gumridge, který měl na hlavě paruku z česaného lnu a představoval hodnou vévodkyni.

„Ach, tak ty mě zveš zlým králem, ač hlasitě si netroufáš, jen slovem šeptaným, bych já sám se doslechl,“ zakrákoral Tomjan. „A zavolal jsi STRÁŽ? Snad nějakým tajným znamením, aniž jsi použil rtů či jazyka.“

Na scénu se pozpátku vypotácel strážný, který se po Mášrechtově postrčení tak tak udržel na nohou. Ten zíral na Bábi Zlopočasnou.

„Mášrecht se ptá, co se to tady, u všech čertů, děje?“ zasykl.

„Co díš?“ snažil se Tomjan nadlidsky. „Slyšel jsem dobře, jak pravíš: ‚Už spěchám, má paní?‘ “

„Říká, abys je vyhnal z jeviště!“

Tomjan postoupil do popředí.

„Jen plané vychloubání, muži. Pohleď jak snadnou vyhnu se tvému pomalému kopí. Povídám… pohleď, jak snadno vyhnu se tvému pomalému kopí! Tvému kopí! Držíš ho ve své mizerné ruce, proboha!“

Zbrojnoš na něj vrhl zoufalý, nepřítomný úsměv.

Tomjan zaváhal. Ostatní tři herci přítomní na jevišti upřeně pozorovali čarodějky. A před Tomjanem se s neodbytností požadavků daňového úřadu vztyčila vidina souboje, ve kterém bude muset, jak to vypadalo, zaútočit sám na sebe, odrážet vlastní rány a nakonec sám sebe ubodat k smrti.

Obrátil se ke třem čarodějkám. Najednou užasle otevřel ústa.

Poprvé v celém životě ho jeho dokonalá paměť zklamala. Nenapadalo ho nic, co by mohl říci.

Bábi Zlopočasná vstala. Přešla na okraj jeviště. Publikum zatajilo dech. Zvedla ruku.

„Odstupte, duchové myšlenek a přístroje mechanické, já volám teď Pravdu, neb jest —“ poněkud zaváhala — „dnes tumpty — tumpty její den.“

Tomjan cítil, jak ho obchází mráz. Jak se zdálo, ostatní se probírali k životu.

Z hlubin jejich naprosto prázdných myslí se vyhrnula nová slova, slova rudá krví a pomstou, slova, která zněla ozvěnou v kamenných hradních zdech, slova ukrytá v křemeni, slova, která chtěla být slyšena, slova, která vyplňovala hercům ústa tak pevně, že pokus nevyslovit je by jim polámal čelisti.

„Teď se ho nemusíš bát,“ prohlásil Gumridge-dobrá vévodkyně. „Vždyť je do němoty zpitý. Vezmi tu dýku, manželi — jen její ostří dělí tě od tvého království.“

„Já se toho neodvážím,“ odpověděl Wimsloe-dobrý vévoda a pokusil se s úžasem podívat na své vlastní rty.

„Kdo se to dozví?“ Gumridge mávl rukou k publiku. Už nikdy v životě tak hrát nedokáže. „Hleď, tam jest jen slepá temná noc. Teď vezmi dýku a zítra království je tvé. A bodni, muži!“

Wimsloeovi se třásla ruka.

„Mám ji, ženo,“ řekl. „Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně? Sevřu si tě, tak!“

„Samozřejmě, že je to dýka. Tak do toho, konej, co třeba. Slabí si nezaslouží smilování. Pak řekneme, že spadl ze schodiště.“

„Ale lidé nás budou podezřívat!“

„Což nemáme hladomornu? Nejsou tam palečnice? Vlastnictví je devět desetin práva, choti, když to, co vlastníš, je nabroušená čepel.“

Wimsloe napřáhl ruku.

„Já nemohu! Byl vůči mně vtělená dobrota…“

„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti…“

Dafe slyšel jen šum vzdálených hlasů. Upravil si svou masku, zkontroloval si v zrcadle smrtelné rysy a v temnotě momentálně opuštěného zákulisí nahlédl do scénáře.

„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, kterého — kterého —“

Jehož.

„Díky,“ přikývl mladík nepřítomně. „Jehož ni zámek nezadrží, ni —“

Brána.

„Ni brána s těžkou závorou. Hle, pojďte a zaslechně—“

HLE, POJĎTE A VYSLECHNĚTE MŮJ PŘÍBĚH O TÉ NOCI KRÁLŮ.

Dafe schlípl.

„Když ty jsi o tolik lepší než já,“ zasténal. „Umíš nasadit přesně ten správný hlas i tón a pamatuješ si text.“ Obrátil se. „Při tom jsou to jen tři řádky a Mášrecht mi… za to… nakope… to…“

Nedořekl a ztuhl. Oči se mu zvětšily a změnily se ve dva velké talíře vrchovatě naložené hrůzou, ale v té chvíli mu Smrť lusknul prsty před obličejem.

Zapomeň, přikázal, otočil se a tiše se odkradl mezi kulisy k východu na jeviště.

Prázdnými důlky přeletěl řadu kostýmů, voskové substance a líčidla na maskérském stolku. Nosními otvory nasál smíšené pachy kuliček proti molům, vazelíny a potu.

Je tady něco, pomyslel si, co by téměř mohlo patřit bohům. Lidé si postavili svět ve světě. Ten druhý odráží ten první stejně věrně, jako odráží kapka vody okolní krajinu. A přesto… přesto…

Dali si záležet, pomyslel si Smrť, aby dovnitř toho malého světa vložili všechno, čemu by měli chtít uniknout — nenávist, strach, tyranii a tak dál. Lidé toužili po tom, odpoutat se sami od sebe, a přitom každé umění, které stvořili, je jen zavádělo hlouběji do nich samých. Smrť tím byl fascinován.

Objevil se tady z velmi konkrétního a důležitého důvodu. Kvůli duši, na kterou si činil nárok. Ale teď nebyl čas na zbytečnosti. Ale koneckonců, co znamená čas?

Nohama nevědomky vyklepal zvláštní rytmus na dláždění. Smrť se rychle rozhlédl, a když zjistil, že je sám v šedém příšeří, krátce si zaslepoval.

— MILÁČKU, BUDU FILMOVÁ HVĚZDA, O JAKÉ SE TI NEZDÁ —

Pak zvážněl, srovnal si kosu na rameni a tiše čekal na svou narážku.

Za celou dobu jeho existence se mu nestalo, že by nějakou minul.

Však on se tam nakonec objeví a vezme je s sebou.

„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti. Teď!“ Vstoupil Smrť a jeho nohy zaklepaly po jevišti.

TEĎ TŘESTE SE, UBOZÍ SMRTELNÍCI, řekl, PROTOŽE JÁ JSEM SMRŤ, KTERÉHO — KTERÉHO — JEHOŽ NI…

Zaváhal. Zaváhal poprvé ve své věčné existenci. Přestože byl zeměplošský Smrť zvyklý jednat s miliony lidí, zůstávala každá jednotlivá smrt důvěrná a osobní.

Smrť se málokdy ukazoval, vídávali ho především lidé s okultním nadáním a pak pochopitelně momentální klienti. Důvod, proč ho neviděl nikdo jiný, spočíval v tom, že lidský mozek je svým způsobem geniální a odmítá vnímat obraz věcí natolik strašných, že by se s nimi nebyl schopen vyrovnat. Tady ovšem došlo k určité zpětné vazbě. Protože několik set lidí v hledišti očekávalo, že v tomto okamžiku uvidí smrt, skutečně ho viděli.

Smrť se pomalu otočil a oplatil pohled stovek zírajících očí.

Dokonce i teď, kdy se zmítal ve spárech pravdy, poznal Tomjan kolegu herce v nesnázích a svedl boj se svými mluvidly.

„Ni zámek nezadrží…“ zašeptal mezi zuby a s křečovitě staženým obličejem.

Smrť na něj vrhl šílený pohled klasického trémisty.

JAK? zašeptal hlasem, který zněl, jako by někdo na kovadlinu zaklepal malým olověným kladívkem.

„Ni brána s těžkou závorou…,“ snažil se Tomjan ze všech sil.

…NI ZÁMEK NEZADRŽÍ, NI BRÁNA… HM… Opakoval Smrť a prázdné oční důlky upíral se zoufalou naléhavostí na Tomjanovy rty.

„Stezkou…“

NI BRÁNA S TĚŽKOU ZÁVOROU.

„Ne, to nedokážu!“ prohlásil Wimsloe. „Někdo mě spatří! Tam dole ve stínech se kdosi skrývá.“

„Nikdo tam není!“

„Cítím ten pohled.“

„Slabochu! Jak mám tě přesvědčit? Hleď, jeho noha stanula na vrcholku schodiště!“

Wimsloeova tvář se pokřivila strachem a nejistotou. Odtáhl ruku.

„Ne!“

Ten výkřik však zazněl z hlediště. Vévoda se na svém místě napůl zvedl a zuby zaťal do kloubů jedné zmučené ruky. Zatímco všichni znehybněli, naklonil se k užaslým divákům.

„Ne! Já jsem to neudělal. Tak to nebylo. Nikdo nemůže říct, že to bylo právě takhle! Nebyli jste tam!“ Rozhlédl se po tvářích, které se k němu obracely ze všech stran, a vpotácel se mezi diváky.

„Já taky ne,“ zachichotal se najednou. „Já jsem totiž v té době spal, víte? Dobře si to pamatuju. Na přehozu mé postele byla krev, na podlaze byla krev a já ji nemohl umýt z rukou, ale to není předmětem vyšetřování. Nedovolím mluvit o věcech, které jsou záležitostí celonárodní bezpečnosti. Byl to jen sen, a až se zítra probudím, bude zase živý. A zítra se to nestane, protože k tomu nedošlo. A zítra můžete říct, že jsem o tom nevěděl. Jaký hluk dělalo jeho padající tělo! Byl by probudil i mrtvé… a kdo by si pomyslel, kolik má v sobě krve?“ V té chvíli už vylezl na jeviště a vesele se ušklíbl na shromážděné postavy.

„Doufám, že tím se to všechno vyjasnilo,“ řekl. „Ha, ha.“

V následujícím tichu otevřel Tomjan ústa, aby řekl něco vhodného, konejšivého, a zjistil, že není, co by řekl. Jenže to už do něj vstoupila jiná osoba, zmocnila se jeho rtů a promluvila:

„Mou vlastní dýkou, ty lumpe! Věděl jsem, že jsi to byl ty. Viděl jsem, jak stojíš na vrcholku schodů a cumláš si palec! Zabil bych tě tady na místě, jenže pak bych to tvé kvílení musel poslouchat celou věčnost. Já, Verence, bývalý král —“

„Tohle má být nějaké svědectví?“ ušklíbla se vévodkyně. Objevila se přímo pod jevištěm a s ní bylo půl tuctu zbrojnošů.

„Jsou to jen nactiutrhači,“ dodala. „A nejen to, jsou to i zrádci. To všechno byly jen žvásty bláznivých herců!“

„Já byl krvavý král Lancre!“ vykřikl Tomjan. „Vtom případě jsi byl předpokládaná oběť,“ prohlásila odměřeně vévodkyně, „a jako takový neschopný předstoupit před porotu. To by bylo proti všem zvyklostem.“

Tomjanovo tělo se obrátilo ke Smrťovi. „Tys tam byl! Tys to všechno viděl!“

OBÁVÁM SE, ŽE MĚ NIKDO NEBUDE OCHOTEN VZÍT ZA SVĚDKA.

„To znamená, že neexistuje důkaz, a kde není důkazů, tam není zločinu,“ zvýšila hlas vévodkyně. Pokynula zbrojnošům.

„Tady máš ten svůj pokus,“ ušklíbla se na svého manžela. „Myslím si, že můj způsob je přece jen lepší.“ Rozhlédla se po jevišti a zrak jí padl na čarodějky. „Uvězněte je,“ přikázala.

„Ne,“ ozval se najednou šašek a postoupil kupředu. „Já jsem byl tu noc ve velké síni. Zabil jste krále, můj pane.“

„Neudělal jsem to!“ zakřičel vévoda. „Nebyl jsi tam! Neviděl jsem tě tam. Já ti přikazuju, abys tam v té chvíli nebyl!“

„Nikdy předtím ses to neodvážil říci,“ zasyčela lady Felmetová.

„To je pravda, paní. Ale teď to říct musím.“

Vévoda na něj zaostřil nejistý pohled.

„Přísahal jsi mi věrnost až do smrti, můj šašku,“ procedil mezi zuby.

„Ano, můj pane, je mi to líto.“

„Jsi mrtev!“

Vévoda vytrhl ochromenému Wimsloeovi z ruky dýku, vrhl se kupředu a zarazil ji až po jílec šaškovi do srdce. Magráta vykřikla.

Šašek se nejistě kýval sem a tam.

„Díky bohům, že už to skončilo,“ řekl, když se Magráta prodrala skupinkou herců a přitiskla si jeho hlavu na to, čemu budeme laskavě říkat prsa. Šaška napadlo, že ještě nikdy nehleděl ňadrům tváří v tvar tak zblízka, naposled v dobách, kdy byl kojencem, a od světa bylo zvláště kruté, že mu tuhle zkušenost dopřál teprve ve chvíli, kdy už byl mrtev.

Slabě se v Magrátině náručí pohnul a stáhl si z hlavy opovrženíhodnou rohatou čepici a odhodil ji tak daleko, jak to jen dokázal. Uvědomil si, že už nemusí být dál šaškem, nemusel si už lámat hlavu přísahami a ničím jiným. Připadlo mu, že přidá-li k tomu ještě místo, kde spočívá, je smrt proti životu markantní vylepšení.

„Neudělal jsem to,“ trval na svém vévoda.

Nic mě nebolí, pomyslel si šašek. To je legrační věc. Na druhou stranu, jak může člověk cítit bolest, když je mrtev. Bylo by to stejně zbytečné plýtvání.

„Všichni jste viděli, že jsem to neudělal,“ prohlásil vévoda.

Smrť vrhl na šaška zamyšlený pohled. Pak sáhl do záhybů černého pláště a vytáhl přesýpací hodiny. Měly na sobě droboučké rolničky. Maličko s nimi zatřásl, takže se tiše rozcinkaly.

„Taky jsem nikomu nepřikázal, aby něco takového udělal,“ pokračoval vévoda spěšně. Jeho hlas přicházel odněkud z daleka, až z míst, kde se teď pohybovalo jeho vědomí. Celá společnost na něj beze slova zírala. Bylo nemožné nenávidět někoho takového, ale většina z přítomných pocítila strašlivý stud za to, že se zdržují v jeho společnosti. Styděl se dokonce i šašek, a to byl mrtev.

Smrť znovu poklepal na hodiny a pak se na ně podíval z blízka, aby zjistil, zda nejdou špatně.

„Vy lžete,“ prohlásil zpěvavým tónem vévoda. „A lhát, to je ošklivé.“

A pomalu, jako ve snu, bodl několik kolemstojících herců. Pak pozvedl dýku.

„Vidíte?“ zajásal. „Žádná krev! Nebyl jsem to já!“ Podíval se na vévodkyni, která se nad ním tyčila jako obrovská vlna tsunami nad malou rybářskou vesničkou.

„Byla to ona,“ řekl. „Ona to udělala.“

Dvakrát ji jen tak jako mimochodem bodl, pak bodl sám sebe a nechal dýku vypadnout z ochablých prstů.

Po několika minutách ticha prohlásil hlasem, který zněl skoro normálně: „Teď už mě nedostanete.“

Obrátil se ke Smrťovi. „Objeví se kometa?“ naklonil hlavu ke straně. „Vždycky, když zemře princ nebo král, musí se objevit kometa. Půjdu a podívám se, můžu?“

Pomalu odcházel. Diváci začali tleskat a jásat.

„Musíš připustit, že v sobě měl skutečně něco královského,“ řekla nakonec Stařenka Oggová. „Akorát že se ukazuje, že šlechta se umí zbláznit mnohem líp než takoví jako ty nebo já.“

Smrť si tiskl přesýpací hodiny k hlavě a jeho tvář vyzařovala zmatek.

Bábi Zlopočasná sebrala ze země dýku a opatrně zkusila její špičku prstem. Ta hladce zajela do rukověti a tiše při tom zaskřípala.

Podala ji Stařence.

„Tady máš svůj kouzelný meč,“ řekla.

Magráta se podívala na dýku a pak na šaška.

„Tak jsi mrtvý, nebo nejsi?“

„Musím být mrtvý,“ řekl šašek mírně přidušeným hlasem. „Mám dojem, že jsem v ráji.“

„Ne, počkej, já mluvím vážně.“

„Já nevím, ale docela rád už bych se nadechl.“

„Pak musíš být živý.“

„Všichni jsou živí,“ řekla Bábi. „Je to falešná dýka. Hercům s pravou dýkou v ruce by se asi nedalo moc věřit.“

„To víš, že ne,“ ušklíbla se Stařenka. „Vždyť nedokážou ani vypucovat kotel!“

„Jestli jsou všichni živí, nebo ne, to mě vůbec nezajímá,“ prohlásila vévodkyně. „Protože jsem vládkyně, je na mně, abych rozhodla co a jak. Zdá se, že můj manžel přišel o rozum.“ Obrátila se ke zbrojnošům „Proto nařizuju —“

„Teď!“ zasyčel král Verence Bábi do ucha. „Teď!“

Bábi Zlopočasná se narovnala.

„Mlč, ženská!“ prohlásila. „Pravý král Lancre stojí před tebou!“

Položila ruku Tomjanovi na rameno.

„Kdo? On?“

„Kdo? Já?“

„To je zvláštní,“ zavrtěla hlavou vévodkyně, „a já myslela, že je to nějaký herec.“

„Má pravdu, paní,“ souhlasil s ní Tomjan, kterého se zmocňovala panika. „Můj otec šéfuje divadlu, ne království.“

„Je to skutečný král. Můžeme to dokázat,“ nedala se odbýt Bábi.

„Oh, ne,“ zamračila se vévodkyně. „To vám neprojde. Nic takového jako dědici, kteří se tajemně vracejí do svého království, neexistuje. Stráže — chopte se ho.“

Bábi Zlopočasná pozvedla varovně ruku. Zbrojnoši nejistě přešlapovali z nohy na nohu.

„Není to náhodou čarodějka, co?“ prohlásil jeden z nich nejistě.

„Samozřejmě,“ přikývla vévodkyně.

Zbrojnoši ještě víc znejistěli.

„Já viděl, když proměnily člověka v čolka,“ prohlásil jeden vzdorovitě.

„Jo, a taky dokážou, že ztroskotá loď.“

„A umí mnohé efekty a kdoví co ještě!“

„Jo! O tom bychom si měli promluvit. Za čarodějnice bychom měli dostávat rizikové příplatky.“

„Může s námi udělat cokoliv, koukněte. Co kdyby z nás udělala panečnici?“

„Nebuďte hlupáci,“ řekla vévodkyně. „Takové věci čarodějnice nedělají. To jsou všechno jen povídačky, které mají postrašit lidi.“

Zbrojnoš zavrtěl hlavou.

„No, mně se to zdálo přesvědčivé až dost.“

„Samozřejmě, že ano, vždyť vás to všechny mělo —“ začala vévodkyně. Pak si povzdechla a vytrhla zbrojnošovi z ruky kopí.

„Ukážu vám, jakou moc vlastně ty čarodějky mají!“ řekla a bodla kopím přímo proti Bábinu obličeji.

Bábina ruka vyletěla rychlostí útočícího hada a zachytila kopí hned za hlavicí.

„Tak,“ řekla, „takže už to zašlo takhle daleko?“

„Mě nevystrašíte, baby sudičky,“ odfrkla si vévodkyně.

Bábi jí upřela na několik vteřin pohled do očí. Potom překvapeně zabručela.

„Máš pravdu,“ souhlasila. „Opravdu tě nevyděsíme, že?“

„Myslíš si, že jsem vás nestudovala? Vaše magie, to jsou všechno triky, iluze a mámení, určené k omámení slabých mozků. Já z ní strach nemám. Dělej, co umíš nejhoršího.“

Bábi ji chvilku pozorovala.

„Co umím nejhoršího?“ pokývala nakonec hlavou. Magráta a Stařenka se jí rychle odšouraly z cesty.

Vévodkyně se zasmála.

„Jsi chytrá,“ řekla, „to ti přiznám. A rychlá. Tak se do toho pusť, babo. Zavolej si své ropuchy a démony, Já…“

Najednou se zarazila, ústa se jí pomalu otvírala a zavírala, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Rty se jí pak stáhly nazpět v grimase nesmírné hrůzy, oči upírala někam za Bábinu hlavu, někam za konec světa k něčemu úplně jinému. Jedna kloubnatá ruka jí vyletěla k ústům a z hrdla se jí draly přerývané kvílivé vzlyky. Ztuhla na místě jako zajíc, který spatřil lasičku a nade vší pochybnost ví, že je to poslední lasička, kterou kdy v životě spatřil.

„Co jste jí udělala?“ zeptala se Magráta, která se odvážila první promluvit. Bábi se maličko samolibě usmála.

„Hlavologie,“ řekla a usmála se podruhé. „Na něco takového nepotřebuješ žádnou magii typu Černá Alissa.“

„Ano, ale co jste jí udělala?“

„Nikdo nemůže být takový jako ona, aniž by si ve své hlavě vybudoval hradby, do kterých se uzavře,“ řekla Bábi. „Já jsem je prostě jen zbourala. Každý výkřik. Každá prosba. Každý záchvěv viny. Každé píchnutí svědomí. Všechno najednou jí zní v hlavě. Je na to takový malý trik.“

Vrhla na Magrátu blahosklonný úsměv. „Jednou tě to naučím, když budeš chtít.“

Magráta se nad tím chvíli zamyslela. „To je strašné,“ vypravila ze sebe.

„Nesmysl,“ zasmála se Bábi úsměvem, který by vyděsil i otrlého recidivistu. „Každý chce znát své skutečné já. A jí se to teď splnilo.“

„Jsou případy, kdy musíš být velmi laskavá, chceš-li být krutá,“ dodala Stařenka Oggová znalecky.

„Myslím, že to je ta nejhorší věc, která se kdy může někomu přihodit,“ řekla Magráta, která pozorovala, jak se vévodkyně kymácí dopředu a dozadu.

„Proboha, používej trochu svou představivost, děvče,“ zavrtěla Bábi nesouhlasně hlavou. „Jsou mnohem horší věci. Jehly pod nehty, například, různé hrátky s kleštěmi.“

„Do ruda rozpálený nůž, který ti někdo vrazí do zadku,“ přidala se Stařenka Oggová. „A držadlem napřed, takže když si ho chceš vytáhnout, pořežeš si prsty—“

„Tohle je to nejhorší, co jsem jí mohla udělat,“ pokračovala Bábi trochu upjatě. „Je to v pořádku a správné. Tak jedná správná čarodějka, víš? Není třeba to nějak dramatizovat. Většinu magie si tvoříme v hlavě. To je hlavologie. Tak a teď, kdybyste —“

Vévodkyni se z úst vydral zvuk podobný úniku plynu z prasklého potrubí. Hlava sebou najednou trhla dozadu. Otevřela oči, zamrkala a zaostřila na Bábi. Tvář se jí stáhla nenávistí.

„Stráže!“ vykřikla. „Přikázala jsem, abyste je zatkli.“

Bábi poklesla čelist. „Cože?“ vypravila ze sebe. „Ale — ale ukázala jsem ti tvé pravé já…“

„A to se mám zbláznit, nebo co?“ Když vojáci nesměle chytili Bábi za ruce, naklonila se vévodkyně k Bábi a její husté obočí se stáhlo do dramatického „V“ nenávisti a triumfu. „Měla jsem se rozsypat na kusy, co? Dobrá, stařeno, ukázala jsi mi přesně, jaká jsem, rozumíš, a já jsem na to pyšná! Udělala bych to všechno znovu, jenže by to bylo ještě delší a krutější! Líbilo se mi to a dělala jsem to, protože jsem to chtěla dělat!“

Udeřila se do mohutné rozlohy své hrudi, až to zadunělo.

„Vy užvanění idioti!“ prohlásila. „Jste tak slabí. Vy si vážně myslíte, že lidé jsou ve většině případů uvnitř dobří, co?“

Skupina na jevišti ucouvla pod silou jejího triumfu.

„No tak!“ vykřikla vévodkyně. „Já nahlédla do svého nitra. Vím, co pohání lidi. Je to strach. Obyčejný, hluboce zakořeněný strach. Není mezi vámi jediný, kdo by se mě nebál. Stačí, abych zadupala, a hrůzou si naděláte do gatí a teď především —“

V tom okamžiku ji Stařenka Oggová udeřila kotlem do týla.

„Tak ona se rozhodla, že nedá pokoj, co?“ řekla běžným konverzačním tónem, když se vévodkyně svezla k zemi. „No, kdyby se mě někdo zeptal, co si o tom myslím, řekla bych, že je trochu praštěná.“

Zavládlo dlouhé rozpačité ticho.

Bábi Zlopočasná zakašlala. Pak obdarovala oba vojáky, kteří ji drželi, jasným, přátelským úsměvem a ukázala na pahorek, který vévodkyně vytvořila na zemi.

„Odneste ji a strčte ji zatím do nějaké cely,“ přikázala. Muži se postavili do pozoru, pak chytili vévodkyni pod pažemi a s viditelnými obtížemi ji vlekli pryč.

„Opatrně!“ volala za nimi Bábi.

Pak si zamnula ruce a obrátila se k Tomjanovi, který ji stále ještě pozoroval s otevřenými ústy.

„To bychom měli,“ sykla. „Tak a teď, chlapče, ty nemáš na výběr. Jsi králem Lancre.“

„Ale já nevím, jak být králem!“

„Všichni jsme tě přece viděli! Dělal jsi to dokonale včetně toho křiku!“

„Ale vždyť to bylo jen divadlo, já jsem to hrál!“

„Pak hraj dál. Být králem, to je jako —“

Bábi zaváhala a luskla prsty na Magrátu. „Jak říkáš těm věcem, kterých je vždycky ve všem sto?“

Magráta se nejdřív zatvářila zmateně, ale pak pochopila. „Myslíte procenta?“

„Jo, ty,“ souhlasila Bábi. „Většina procent z toho, být králem, znamená umět hrát, jestli chceš něco vědět. V tom musíš být vážně dobrý.“

Tomjan vrhal zoufalé pohledy do kulis, kde měl být Mášrecht. Trpaslík tam skutečné byl, ale tomu, co se teď dělo na jevišti, už nevěnoval skoro žádnou pozornost. Měl před sebou scénář a zuřivě ho přepisoval.

UJIŠŤUJI TĚ, ŽE NEJSI MRTEV, MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Vévoda se zahihňal. Někde cestou sebral prostěradlo, obtočil ho kolem sebe a teď se plížil nejopuštěnějšími hradními chodbami. Občas udělal tiše „húúúú“.

To dělalo Smrťovi starosti. Lidé mu většinou tvrdili, že nejsou mrtví, a na to byl zvyklý. Smrt, to je vždycky tak trochu šok a mnoho lidí se s tím velmi špatně vyrovnávalo. Jenže člověk, který při každém vdechu a výdechu svého těla tvrdil, že je mrtev, to byla pro Smrtě nová zkušenost.

„Budu vyskakovat na lidi,“ zasnil se vévoda. „Celou noc budu chřestit kostmi, budu se krčit pod střechou a lkaním předpovídat úmrtí v domě —“

TO DĚLAJÍ VÍLY SMRTI — BÁNŠÍ.

„Stejně to budu dělat, když se mi zachce,“ odsekl mu vévoda se stopou bývalé tvrdohlavosti. „A taky budu proplouvat zdmi, klepat do stolečků a na každého, kdo se mi nebude líbit, budu odkapávat ektoplazmu. Ha. Ha.“

TO NEPŮJDE. ŽIVÍ LIDÉ NEMOHOU DĚLAT DUCHY. LITUJI.

Vévoda podnikl neúspěšný pokus proplout stěnou, vzdal se a klenutým obloukem prošel do jedné z nejzpustlejších a nejpoškozenějších částí hradu. Vystoupil na pobořené hradby a rozhlédl se. Bouře poněkud zeslábla a tříčtvrteční měsíc vyhlížel mezi mraky jako jízdenka na věčnost, kterou vám vnucuje cestovní kancelář.

Ze zdi vedle něj se vynořil Smrť.

„Tak mi řekni jedno,“ prohlásil najednou vévoda, „když nejsem mrtev, co tady děláš?“

Vyskočil na cimbuří a zamával prostěradlem.

ČEKÁM.

„Čekej si celou věčnost, kostnatá tváři!“ zvolal vévoda triumfálně. „Budu žít v šerém světě, najdu si nějaké řetězy, kterými budu chřestit, budu —“

Udělal krok nazpět, ztratil rovnováhu, dopadl těžce na zeď a uklouzl. Kratičkou chvíli se pokoušel zbytek jeho pravé ruky zachytit na kamenech, ale pak zmizel i ten.

Smrť je všudypřítomný a v určitém slova smyslu bude právě tak pravda, když řekneme, že stál na starých hradbách a nepřítomně odfukoval neexistující smítka z ostří své kosy nebo že čekal mezi ostrými balvany hluboko v temné soutěsce, do pasu ponořen ve zpěněných vodách řeky Lancre. Zkostnatělým pohledem prohlížel hladinu řeky před sebou, až se najednou očima zastavil na místě, kde voda bublala několika zrádnými centimetry nade dnem z ostrých kamenů.

Zanedlouho se napůl průhledný vévoda ve světélkujích vlnách posadil.

„Budu strašit v jejich chodbách,“ řekl, „a za tichých nocí jim budu šeptat pode dveřmi.“ Hlas mu pomalu slábl a začal se ztrácet v nekonečném řevu řeky. „Postarám se, aby jim proutěná křesla strašidelně vrzala, jen počkej, uvidíš!“

Smrť se na něj usmál.

KONEČNĚ MÁ TVÁ ŘEČ SMYSL.

Začalo pršet.

Déšť, který bouře přinášejí od hor Beraní hlavy, má zvláštní, pronikavou kvalitu, ve srovnání s níž působí ostatní běžné deště jako suché. Teď právě takový déšť zaplavoval střechy hradu Lancre a zdálo se, že protéká přímo krytinou a plní velkou síň hradu nepříjemnou teplou vlhkostí.

Ve velké síni se shromáždila snad polovina všeho obyvatelstva Lancre. Venku hukot deště přehlušoval dokonce i řev řeky v soutěsce. Voda smáčela jeviště. Na malovaném pozadí se začaly rozpouštět a slévat barvy a jedna z opon se odtrhla z tyče, s tichým zapleskáním padla na zem a vytvořila tam barevné jezírko.

Zatím uvnitř končila Bábi Zlopočasná svou řeč.

„Zapomněla jsi na korunu,“ zašeptala Stařenka Oggová.

„Aha,“ přikývla Bábi. „Takže koruna. Máji na hlavě, vidíte? Když herci odjížděli, ukryly jsme korunu na dně jejich koše s rekvizitami, mezi ostatní koruny, protože jsme věřily, že tam ji nikdo hledat nebude. Vidíte, jak dokonale mu padne?“

Je třeba vzdát hold Bábině přesvědčivosti, protože celý zástup opravdu viděl, jak koruna Tomjanovi padne. Jediný, kdo o tom skutečně pochyboval, byl Tomjan, protože cítil, že jediné, co brání koruně, aby se nestala náhrdelníkem, jsou jeho uši.

„Představte si ten pocit, když si ji poprvé nasadil,“ pokračovala Bábi. „Předpokládám, že ucítil zvláštní mysteriózní brnění.“

„No, já cítil spíš —“ začal Tomjan, ale zjistil, že ho nikdo neposlouchá. Pokrčil rameny a nahnul se k Mášrechtovi, který stále ještě pilně psal.

„Myslíš, že ‚mysteriózní‘ může znamenat taky ‚nepříjemný‘?“ sykl.

Trpaslík mu věnoval nepřítomný pohled.

„Cože?“

„Povídám, může ‚mysteriózní‘ znamenat taky ‚nepříjemný‘?“

„Co? Jo tak. Ne. Neřekl bych.“

„A co to tedy přesně znamená?“

„Nevím. Něco velkopanského. Asi.“ Mášrechtův pohled se vrátil k papíru, jako kdyby ho přitahoval magnet. „Pamatuješ, co jsi řekl o všech těch zítřcích? Potom mi chybí ten kousek po —“

„Taky jsi nemusel všem vykládat, že jsem — adoptovaný,“ řekl Tomjan.

„No ano, ale když ono to tak bylo, víš?“ odpověděl mu trpaslík nepřítomně. „V těchhle věcech se vyplatí říkat pravdu. Tak a teď — on ji opravdu bodl, nebo ji jenom obvinil?“

„Já nechci být králem!“ zašeptal mu Tomjan naléhavě. „Každý říká, že jsem celý otec!“

„To je zvláštní, to že je někdo po někom,“ zamyslel se trpaslík. „Představ si, že bych byl já celý můj otec. V tom případě bych byl teď třicet metrů pod zemí a kopal bych kámen, a přitom —“ Hlas se mu vytratil. Upíral pohled na špičku svého brku, jako by ho namočený konec fascinoval.

„A přitom co?“

„Co?“

„Copak mě neposloucháš?“

„Já věděl, už když jsem to psal, že to není v pořádku, že je to nějaké popletené… Cože? Jo. Králem. Ale to je fajn zaměstnání. Zdá se sice, že je v tom oboru dost nevybíravá konkurence, ale jsem rád, že to s tebou takhle dopadlo. Jakmile se jednou staneš králem, můžeš si dělat, co chceš.“

Tomjan se podíval po tvářích lancreských radních, kteří se shromáždili kolem stolu. Měli bystré, nebo spíš mazané výrazy a v očích jim seděl vypočítavý pohled. Podobali se sedlákům na dobytčím trhu. Zvažovali ho. Pomalu, tak nějak chladně a neosobně mu došlo, že až bude králem, může si skutečně dělat, co bude chtít. Ovšem za podmínky, že bude chtít být králem.

„Můžeš si postavit své vlastní divadlo,“ obrátil se k němu Mášrecht a oči mu na okamžik zazářily. „S tolika propadly, kolik si jich jen budeš přát, a nádhernými kostýmy. Každý večer můžeš hrát v nové hře. Víš, můžeš mít prostě divadlo, vedle nějž bude Zeměplocha vypadat jako stodola.“

„A kdo by se sem na mě přijel podívat?“ zeptal se Tomjan a klesl na lavici.

„Všichni.“

„Co? Každou noc?“

„Mohl bys jim to přikázat,“ ucedil koutkem úst Mášrecht, aniž zvedl pohled od papíru.

Jestli jsem se nebál, že řekne přesně tohle, pomyslel si Tomjan. Určitě to nemyslí vážně, dodal k tomu v duchu samaritánsky. Má svou hru. On vlastně v tomhle světě neexistuje, rozhodně ne teď, v téhle chvíli. V čele stolu stála prázdná židle, ve které seděl, jak ho ujišťovali, duch jeho skutečného otce. Byl by rád, kdyby mohl říct, že ve chvíli, kdy mu byl představen, cítil něco víc než pocit chladu a šumotu v uších.

„Předpokládám, že bych mohl otci pomoct se zaplacením Zeměplochy,“ řekl.

„To by od tebe bylo hezké, určitě,“ přikývl Mášrecht.

Otáčel korunou v prstech a jen tak napůl ucha naslouchal hovoru, jehož útržky poletovaly sem a tam velkou síní.

„Patnáct let?“ řekl užasle starosta Lancre.

„Musely jsme,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„A já si hned myslel, že pekař minulý týden přijel nějak brzo.“

„Ne, ne,“ vysvětlovala čarodějka netrpělivě. „To není tak, jak si myslíte. Nikdo nic neztratil, ani neprodělal.

„Podle mého výpočtu,“ ozval se muž, který v Lancre sloužil současně jako kostelník, městský úředník a hrobník, jsme na tom všichni prodělali patnáct let.“

„Ale vůbec ne,“ protestoval starosta. „To je přece jasné. Čas je jako klikatá cesta, podívej, a my to vzali pěkně zkratkou přes pole.“

„Kdepak,“ protestoval úředník a přitáhl si kus papíru. „Podívej se, když…“

Tomjan dovolil, aby se nad ním hladina slov zase uzavřela.

Každý chtěl, aby byl králem. Nikdo ovšem nemyslel na to, co chtěl on. Jeho názor se nepočítal.

Moment! To bylo ono! Nikdo nechtěl, aby byl králem konkrétně on. Prostě vyhovoval a byl po ruce.

Zlato nečerná, alespoň ne ve smyslu fyzikálního procesu, ale Tomjan cítil, že lesk té kovové obroučky v jeho rukou má nepříjemnou hloubku. Spočívala na příliš velkém množství ustaraných i jiných pomazaných hlav. Když jste si ji přitiskli k uchu, mohli jste zaslechnout výkřiky.

Uvědomil si, že se na něj někdo dívá, a ten pohled přebíhal po jeho tváři s intenzitou kyslíkového hořáku, který olizuje nedobytnou pokladnu.

Byla to ta třetí čarodějka, ta mladá… ta nejmladší s pozorným výrazem a účesem typu živý plot. Ta, co seděla vedle přítele šaška, jako kdyby na něm vlastnila většinový podíl.

Nepřehlížela si jeho obličej, spíš studovala jeho podobu. Očima si ho měřila od kořene nosu, jako by měla místo očí šupleru. Obdařil ji úsměvem, ale ona si ho ani nevšimla. Jako všichni ostatní, pomyslel si.

Všiml si ho jedině šašek, úsměv mu s omluvným výrazem oplatil a přidal skromné spiklenecké gesto, které říkalo: co tady vůbec dělají takoví dva citliví lidé jako my dva? Ta žena si ho prohlížela znovu, nakláněla hlavu sem a tam a přivírala oči. Obracela hlavu střídavě k šaškovi a Tomjanovi. Pak se naklonila k nejstarší čarodějce, jediné osobě v celé horké vlhké místnosti, která jakýmsi zázrakem dostala korbel piva, a šeptala jí něco do ucha. Ty dvě spolu začaly šeptem vést oduševnělý rozhovor. Byl to přesně ten klasický způsob, jakým ženy vedou podobné rozhovory. Za normálních podmínek se odehrává přímo přede dveřmi, nebo ještě lépe v nich, a všechny zúčastněné stojí se založenýma rukama. Pokud je někdo tak nevychovaný a pokusí se projít, hovor okamžitě ustane a pokračuje teprve v okamžiku, kdy je nezdvořák bezpečně z doslechu.

Všiml si, že Bábi Zlopočasná zmlkla a všichni ve velké síni na něj s očekáváním upírají oči.

„Děje se něco?“ řekl.

„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se korunovace konala zítra,“ navrhla Bábi. „Pro království není dobré být bez krále. Království to nemá rádo.“

Vstala, odstrčila židli, přešla k Tomjanovi a vzala ho za ruku. Bez protestů ji následoval přes sál a po schodišti nahoru k trůnu, kde mu položila ruce na ramena a jemně ho posadila na sedadlo z odřeného červeného plyše.

Ozvalo se praskání a šoupání lavic a židlí. Vyděšeně se rozhlédl.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Neboj se,“ řekla Bábi pevně. „Všichni by ti jen rádi vyjádřili úctu a zavázali se ti věrností. Stačí, když každému vznešeně kývneš na pozdrav, zeptáš se, co dělá a zda ho to těší. Ó, ano, a dobře uděláš, když jim teď vrátíš tu korunu.“

Tomjan si ji rychle stáhl z hlavy.

„Proč?“ zeptal se.

„Chtějí ti ji darovat.“

„Ale já už ji přece mám!“ nechápal Tomjan.

Bábi si trpělivě povzdechla.

„Ovšem jenom, jak se to to — fyzicky,“ vysvětlovala. „Takhle to bude i s obřadem.“

„Myslíte jako pomyslně?“

„Tak,“ řekla Bábi, Jenže to je v tomhle případě mnohem důležitější.“

Tomjan sevřel opěradla trůnu.

„Zavolejte mi Mášrechta,“ poprosil.

„Ne, je to třeba udělat, jak říkám,“ pravila Bábi důrazně. „Všechno je předem určeno, nejdřív se setkáš s —“

„Řekl jsem, abyste mi zavolali trpaslíka. Copak jsi mě neslyšela, ženská?“ Tentokrát se podařilo Tomjanovi nasadit správný rytmus i intonaci, ale Bábi byla velmi zdatný soupeř.

„Obávám se, že si dost dobře neuvědomuješ, mladíku, s kým mluvíš,“ odsekla.

Tomjan se na trůně napůl vztyčil. Hrál celou řadu králů a většinou to nebyli králové, kteří by vznešeně kynuli rukama a vyptávali se lidí, jestli je baví práce. Patřili spíš k těm typům, které dokázaly přinutit své lidi zaútočit v pět hodin ráno a za mrazu, a k tomu je ještě přesvědčit, že je to lepší než být tou dobou v posteli. V duchu je všechny pěkně shrnul dohromady a uštědřil Bábi vrchovatou dávku královské nadutosti, pýchy a arogance.

„Mysleli jsme si, že mluvíme se svou poddanou,“ prohlásil. „Teď udělejte, co jsme řekli!“

Bábina tvář se několik vteřin nehnula, zatímco v duchu bleskově přemítala, jak dál. Pak se pro sebe usmála, řekla lehce „jak si přejete“ a šla přivolat Mášrechta, který stále ještě psal.

Trpaslík se prkenně uklonil.

„Nech těch pitomostí,“ štěkl na něj Tomjan. „Co mám dělat teď?“

„Nevím. Chceš, abych ti napsal děkovací řeč?“

„Už jsem ti své řekl. Nechci být králem!“

„No jo, tak to by tady mohl být nějaký problém s děkovací řečí,“ souhlasil trpaslík. „Poslyš a rozmyslel sis to dobře? Být králem, to je velká role!“

„Jenže je jediná, kterou člověk smí hrát!“

„Hm. No dobrá, tak jim prostě řekni ‚ne‘.“

„Jen tak? Myslíš, že to půjde?“

„Za zkoušku rozhodně nic nedáš.“

Mezitím se k nim přiblížila skupina lancreských hodnostářů, kteří nesli korunu na hedvábné podušce. Všichni měli na tvářích výraz oddané úcty s příslušnou špetkou sebeuspokojení. Nesli korunu, jako kdyby to byl dárek pro hodného chlapečka.

Starosta Lancre si odkašlal do dlaně.

„Příprava velkého korunovačního obřadu zabere nějakou chvíli,“ začal, „ale rádi bychom —“

„Ne,“ řekl Tomjan.

Starosta zaváhal. „Prosím?“

„Já ji nepřijímám.“

Starosta znovu zaváhal. Rty se mu začaly nehlučně pohybovat a oči mu lehce zesklovatěly. Cítil, že musel cestou trošku zabloudit, a rozhodl se, že bude lepší, když to zkusí znovu.

„Příprava velkého korunovačního —“

„Já nechci,“ přerušil ho Tomjan. „Nechci být králem.“

Starostova ústa se otvírala naprázdno, takže se podobal kapru na suchu.

„Mášrechte,“ volal Tomjan v zoufalství o pomoc. „Ty přece umíš zacházet se slovíčky.“

„Víš, naše potíž je asi v tom,“ zamyslel se trpaslík, „že když ti nabídnou korunu, není sovo ‚ne‘ zařazeno do seznamu volitelných odpovědí. Možná, že by byli ochotni přemýšlet o slově ‚možná‘.“

Tomjan vstal, uchopil korunu a držel ji nad hlavou jako tamburínu.

„Tak a teď mě všichni poslouchajte,“ vykřikl. „Děkuji vám za vaši nabídku, je to pro mě velká čest. Ale já ji nemohu přijmout. Nosil jsem víc korun, než se dá spočítat, a jediné království, kterému dokážu vládnout, má vepředu oponu. Odpusťte.“

Jeho prohlášení následovalo hrobové ticho. Jak se zdálo, nebyla to ta nejvhodnější slova.

„Vidíš,“ prohlásil Mášrecht klidně, „to je další problém. Ty totiž už jsi králem. Je to prostě role, kterou pro tebe napsali, už když jsi se narodil.“

„V té roli budu mizerná šmíra!“

„Na tom nezáleží. Král, to není role, ve které je člověk dobrý. To prostě znamená, že jím je.“

„Nemůžete mě tady nechat! Vždyť široko daleko není nic jiného než pralesy!“

Tomjan znovu ucítil ten dusivý chlad a tiché bručení v uších. Měl dojem, že před sebou na okamžik zahlédl vysokého smutného muže, spíš jeho jemně mlžnou podobu, který k němu prosebně vztahuje ruku.“

„Lituju,“ zašeptal. „Vážně lituju.“

Mizícím obrysem zahlédl čarodějky, které ho upřeně pozorovaly.

Mášrecht vedle něj řekl: „Měl bys nějakou naději jen v případě, že by se našel ještě nějaký jiný dědic. Nepamatuješ si, že bys měl náhodou nějakého bratra, nebo aspoň sestru?“

Nepamatuju si nikoho! Mášrechte, já —“

Mezi čarodějkami došlo opět k rušné výměně názorů. A pak se Magráta pustila přes velkou síň, postupovala nezadržitelně jako přílivová vlna, jako nával krve do hlavy, nezadržitelně jako píst hydraulického lisu a mířila k trůnu a za sebou vlekla šaška.

„Hej, povídám?“

„Hm. Halóó!“

„É, jářku, promiňte, slyší nás někdo?“

Hrad nahoře byl plný pokřiku a všeobecného nadšení a nebyl nikdo, kdo by zaslechl prosebné a zoufalé hlasy, které se ozývaly z chodby od podzemních kobek a stávaly se s každou uplynulou hodinou prosebnější a zoufalejší.

„Ehm, prosím? Odpusťte! Billem má tu hroznou věc s krysami, víte, jako když vám to nedělá dobře, když dovolíte. Jéééé!“

Nechme kameru svého duševního pohledu pomalu klouzat podél prastarých zšeřelých chodeb, zabrat v detailu mokvající houby na stěnách, reznoucí řetězy, vlhko, temné stíny…

„Cožpak nás opravdu nikdo neslyší? Podívejte, už toho bylo dost! Jistě se stala nějaká komická chyba, koukněte, ty paruky si klidně sundáme…“

Nechme se tajemné ozvěny odrážet v koutech plných pavučin a v tunelech plných hlodavců, dokud nezeslábnou do síly slabého šepotu na hranici slyšitelnosti.

„Halóó! Povídám, dovolte, pomoc?“

Však on sem dolů nakonec někdo zabloudí.

Nedlouho potom se Magráta zeptala Mášrechta, zda věří na dlouhé známosti. Trpaslík se přestal věnovat své činnosti, která se skládala z nakládání káry.[24]

„Ani ne,“ zněla jeho rozvážná odpověď. „Spíš na dobré a na těch nejvyšších místech.“

Uběhl měsíc. Nad sametově temnými vřesovišti táhla zemitě vlhká vůně předčasného podzimu a jako ozvěna matného třpytu hvězd zazářila na blatech malá jiskřička.

Bludný kámen byl na svém obvyklém místě, ale neustále ve střehu, aby se dal na útěk v okamžiku, kdyby se objevil nežádoucí návštěvník.

Čarodějky seděly ve vyčkávavém tichu. Jak se zdálo, neměla tahle schůzka naději zařadit se mezi stovku nejúspěšnějších sabatů všech dob. Kdyby je viděl Musorgskij, Noc na Lysé hoře by skončila někdy po odpolední svačině.

Pak se ozvala Bábi Zlopočasná. „Řekla bych, že to byla dobrá hostina, co?“

„Bylo mi skoro špatně,“ narovnala se pyšně Stařenka Oggová. „A naše Shirl pomáhala v kuchyni a donesla mi domů nějaké zbytky.“

„Jo, něco jsem slyšela,“ přikývla odměřeně Bábi. „Říká se, že prý chyběla půlka prasete a tři láhve sektu.“

„Je hezké, že si někteří lidé ještě dnes vzpomenou na starého člověka,“ pokračovala klidně Stařenka, které se hned tak něco nedotklo. „Taky mám jeden z korbelů, které se používaly při hostině.“ Vytáhla jej ze zástěry. „Je na něm napsáno ‚Vivat Verence II. Rex‘. Je to legrační, že mu říkají Rex. Nemyslím, že je to dobré přirovnání. Představte si krále s náhubkem a na řetězu u boudy!“

Znovu zavládlo delší ticho. Pak začala zeširoka Bábi. „Dost nás překvapilo, Magráto, že jsi tam nebyla.“

„Víš, tak nějak jsme si obě myslely, že budeš sedět v čele stolu,“ přidala se k ní Stařenka. „Myslely jsme si, že ses přestěhovala na hrad.“

Magráta tvrdohlavě upírala pohled na vlastní nohy. „Nikdo mě nepozval,“ řekla potom pokorně.

„No, já taky nevím nic o nějakém zvaní,“ prohlásila Bábi. „Nebyly jsme pozvány. Lidé nemusí čarodějky zvát, zkrátka vědí, že když budeme chtít, přijdeme prostě samy. Místa pro nás našli hned,“ dodala spokojeně.

„Víte, on měl jistě plno starostí,“ informovala Magráta své nohy.

„Musel si ve všem udělat jasno a taky pořádek, víte? Je velmi chytrý, víte? Uvnitř, myslím.“

„Velmi střízlivý mladík,“ řekla Stařenka.

„No, ale je úplněk,“ převáděla Magráta rychle řeč jinam. „Na sabat za úplňku musíme všechny bez ohledu na to, jak důležité závazky máme jinde.“

„A ptala —“ začala Stařenka Oggová, ale Bábi ji umlčela nenápadnou, ale tvrdou ranou loktem do žeber.

„Je to moc pěkné, že věnuje tolik času tomu, aby uvedl království zase do pořádku,“ prohlásila Bábi uklidňujícím tónem. „To dokazuje jeho opravdovou účast. Skoro bych řekla, že nebude trvat dlouho a všechno půjde jako na drátkách. Učí se rychle. Být králem je velmi náročné.“

„Jistě,“ souhlasila Magráta sotva slyšitelným hlasem.

Ticho, které pak zavládlo, bylo skoro hmatatelné. Nakonec ho porušil hlásek Stařenky Oggové, jasný a ostrý jako ledová tříšť.

„Heleďte, přinesla jsem s sebou lahvinku toho bublinkového vína,“ řekla. „Jako kdyby se byl náhodou… no jako pro případ, že… pro případ, že bychom měly chuť si dát skleničku,“ vyklouzla v poslední chvíli a zamávala lahví na své dvě společnice.

„Já nechci,“ zavrtěla Magráta zasmušile hlavou.

„Jen se napij, děvče,“ řekla přísným hlasem Bábi Zlopočasná. „Dneska máme moc studenou noc. Udělá ti to dobře na prsa.“

Měsíc se prodral potrhanými mraky a v jeho světle vrhla Bábi na Magrátu udivený pohled.

„Poslyš,“ řekla, „máš nějak neuspořádaný účes. Holka, holka, ty tvoje vlasy vypadají, jako kdyby sis je nemyla přinejmenším měsíc.“

Magráta propukla v pláč.

Tentýž měsíc ozařoval i jinak bezvýznamné městečko Beranov, nějakých devadesát mil od Lancre.

Tomjan opustil jeviště za hromového potlesku, který provázel závěr hry Troll ankhský. Přinejmenším stovka lidí se bude dnes večer vracet domů s myšlenkou, zda jsou ti trollové opravdu tak zlí, jak si až dodnes mysleli, i když jim to stejně nezabrání, aby si o nich i nadále nemysleli to nejhorší.

Mášrecht ho poplácal po zádech, když si sedl ke svému stolku a začal si stírat silnou vrstvu šedého líčidla, které mu mělo dodat podobu chodícího kamene.

„Bylo to skvělé,“ prohlásil. „Ta milostná scéna — to bylo dokonalé. A když ses obrátil a zařval na mága… řekl bych, že v celém hledišti nezůstalo jedno sedadlo suché.“

„Já vím.“

Mášrecht si zamnul ruce.

„Dnes večer si klidně můžeme dovolit zajít do hospody,“ zašklebil se spokojeně. „Takže stačí, abychom —“

„Vyspíme se ve vozech,“ odpověděl Tomjan pevně a zašilhal na sebe do střepu zrcátka.

„Ale vždyť víš, kolik nám ša- král dal! Mohli bychom celou cestu domů, noc co noc, spát v prachovém peří.“

„Zůstaneme u slamníků a dobrého zisku,“ zavrtěl hlavou Tomjan. „A to ti zaplatí bohy z nebes a démony z podzemí a vítr a vlny a tolik propadel, že je ani nespočítáš, má drahá zahradní ozdobo.“

Mášrechtova ruka spočinula na okamžik na Tomjanově rameni. Pak řekl: „Máš pravdu, šéfe.“

„Jasně, že mám. Jak to pokračuje s hrou?“

„Hmm? S jakou hrou?“ podivil se Mášrecht nevinně.

Tomjan si opatrně odlepil falešnou vrásku mezi obočím.

„Nehraj to na mě,“ usmál se. „Ta hra. Král Lancre.“

„Jo ta. No jde to. Docela to jde, musím říct. Však ona se nakonec vyloupne.“ Mášrecht rychle změnil téma hovoru. „Poslyš, víš, že bychom mohli zahnout k řece, tam si najmout loď a doplout až domů? To by byla krása, co?“

„Jenže taky můžeme dojít domů po souši a vybrat další peníze. To bude ještě pěknější, nemyslíš?“ ušklíbl se na něj Tomjan lišácky. „Dnes večer jsme vybrali sto tři pence, při monologu Posledního soudu jsem spočítal hlavy v sále. To je i po odečtení všech nákladů skoro celý stříbrňák.“

„Ty jsi skutečně celý otec, o tom není jediné pochyby,“ přikývl Mášrecht.

Tomjan se opřel a podíval se na sebe do zrcadla.

„Jo,“ přikývl. „Taky si to myslím.“

Magráta neměla ráda kočky a pomyšlení na myší pasti ji děsilo. Vždycky si myslela, že by se dalo i s tvory, jako jsou myši, dojít k nějaké rozumné dohodě a rozdělit dostupné potraviny tak, aby z nich měly obě strany co největší užitek. Byl to velmi humanitární názor, který ovšem, bohužel, nesdílely myši, a proto byla Magrátina kuchyň, osvětlená měsícem, plná života.

Když se ozvalo zabušení na dveře, zdálo se, že se celá podlaha rozběhla ke stěnám.

Po několika vteřinách se zabušení ozvalo znovu.

Pak byla krátká přestávka. Další zabušení zatřáslo dveřmi v závěsech a navíc se ozval hlas: „Otevřete, ve jménu krále!“

K prvnímu hlasu se ublíženým tónem přidal druhý:

„Nemusíte tak křičet! Proč tak křičíte? Nikdo vám nepřikazoval, abyste tak křičel! Vždyť když takhle křičíte, kdekoho vyděsíte!“

„Promiňte, pane! To už tak nějak patří k věci.“

Možná že další zabušení bylo o něco slabší, faktem však je, že po něm z věšáku na druhé straně dveří spadla Magrátina zástěra.

„Jste si jistý, že bych to nemohl udělat sám?“

„To se tak prostě nedělá, pane, aby král sám klepal na obyčejné domovní dveře. Nejlíp, když to necháte na mně. otevřete ve jménu —“

„Desátníku!“

„Promiňte, pane, trochu jsem se zapomněl.“

„Zkuste západku.“

Ozvalo se několik velmi váhavých zvuků.

„Nelíbí se mi, jaký to vydává zvuk, pane,“ prohlásil neviditelný seržant. „Mohlo by to být nebezpečné. Jestli vám mohu poradit, pane, já bych to podpálil!“

„Podpálil?“

„Ano, pane. Vždycky to tak děláme, když nám nechtějí otevřít. Pak jsou většinou venku, než byste řekl švec.“

„Nemyslím si, desátníku, že by to bylo v tomhle případě to nejlepší. Myslím si, že zkusím tu západku sám, jestli vám to nevadí.“

„To mi zlomí srdce, pane.“

„No, to je mi líto.“

„Co kdybyste mě nechal, abych ji alespoň vykopl?“

„Ne!“

„Koukněte, a co kdybych zapálil alespoň hajzlík —“

„Nepřipadá v úvahu!“

„Támhleten kurník vypadá, že by vzplál jako —“

„Desátníku!“

„Pane!“

„Vraťte se do hradu!“

„Cože? A to vás tady mám nechat samotného?“

„Tohle je výjimečně delikátní záležitost, desátníku. Jsem si jist, že jste muž neobyčejných kvalit, ale jsou chvíle, kdy i král potřebuje být sám. Týká se to jedné mladé ženy, jestli mi rozumíte?“

„Aha. Už je mi to jasné, pane.“

„Díky. Teď mi pomozte sesednout.“

„Promiňte, pane, to ode mne bylo netaktní.“

„Už o tom nemluvte.“

„Kdybyste chtěl, pomohl bych vám ji trochu rozpumpovat —“

„Prosím, desátníku, vraťte se do hradu.“

„Jistě, pane. Pokud jste si jistý, pane. Díky, pane.“

„Desátníku?“

„Pane?“

„Budu potřebovat někoho, kdo odveze mou čepici a rolničky do budovy cechu v Ankh-Morporku, teď, když jsem skončil. Myslím, že vy byste byl pro tenhle důležitý úkol ideální.“

„Děkuji vám mnohokrát, pane. Jsem vám velmi zavázán.“

„Vidím, že ve vás doslova hoří touha být užitečný.“

„Jistě, pane.“

„A v cechu si dejte pozor, aby vás uložili do pokoje pro hosty.“

„Ano, pane. Děkuji, pane.“

Pak zazněla kopyta odjíždějícího koně. Několik vteřin poté tiše cinkla západka a šašek se vplížil dovnitř.

Vyžaduje to velkou dávku odvahy, vplížit se potmě do kuchyně čarodějky, ale asi ne o tolik víc, než chodit v purpurovém kabátci se sametovými rukávy a vykrajovaným lemem. Jednu věc je mu třeba připočíst k dobru. Nebyly na něm rolničky.

Přinesl láhev jiskřivého vína a velkou kytici. Oboje cestou poněkud ztratilo na kvalitě. Položil věci na stůl a sedl si vedle doutnajících uhlíků v krbu.

Promnul si oči. Byl to dlouhý den. Cítil, že není dobrý král, ale měl celý život na to, aby sám na sobě tvrdě pracoval a změnil se v něco, k čemu nebyl původně určený. A pokud se stačil informovat, ani jeden z jeho předchůdců to ani nezkusil. Bylo tady tolik práce, tolik škod k napravení, množství věcí, které se musely zorganizovat…

A k tomu všemu tady byl ještě problém s vévodkyní. Z jakéhosi důvodu se cítil povinen uvěznit ji ve slušné cele ve vzdušné věži. Koneckonců nedávno ovdověla. Cítil, že by měl být k vdovám slušný. Jenže když byl slušný k vévodkyni, ničeho tím nedosáhl, nepochopila to a myslela si, že je to jeho slabost. Měl hrozný strach, strach, že to dojde tak daleko, že jí bude muset dát useknout hlavu.

Ne, být králem, to opravdu nebyla žádná legrace, pomyslel si. To musel přiznat. Netrvalo dlouho a usnul.

Zato vévodkyně nespala. Byla už na půli cesty dolů hradní stěnou, kudy se spouštěla na provizorním laně z navázaných prostěradel. Minulý den strávila oškrabáváním malty kolem mříží v okně své cely, i když bylo pravda, že z průměrné hradní cely byste si probourali cestu i kusem sýra. Ten blázen! Dal jí příbory a spoustu ložního prádla. To byl přesně ten způsob, jakým takoví lidé reagovali. Dovolili, aby za ně myslel strach. Báli se jí i ve chvílích, kdy si mysleli, že ji mají ve své moci (a slabí nikdy nemají silné ve své moci, přesněji řečeno nikdy je neovládnou). Kdyby se byla uvrhla do vězení ona sama, byla by se přinutila, aby litovala, že se vůbec narodila. Ale oni jí dali přikrývky a dělali si o ni starost.

No, však ona se vrátí. Všude kolem byl velký svět a ona věděla, jak zatáhnout za provázek tady a pohnout pákou tam, takže lidé zase udělají, co bude chtít. Tentokrát si nepověsí na krk neschopného manžela. Slaboch! Byl z nich všech nejhorší, neměl v sobě odvahy, ani co by se za nehet vešlo!

Dopadla těžce do mechu, chvilku lapala po dechu, ale netrvalo dlouho a s nožem v ruce proklouzla kolem základů hradu do pralesa.

Půjde až k nejvzdálenější hranici a tam přeplave řeku. Nebo si postaví malý vor. Ráno už bude tak daleko, že ji nenajdou, a stejně pochybovala, že by se vůbec někdo pustil po její stopě.