Slaboši!

Pohybovala se pralesem s udivující rychlostí. Koneckonců byly tam místy stopy vozů, které mohla sledovat, a navíc měla velmi dobrý smysl pro orientaci. Kromě toho, prakticky jí stačilo jít neustále z kopce. Byla rozhodnuta, že v okamžiku, kdy narazí na nějaký potok nebo řeku, bude je sledovat.

Pak se jí najednou zdálo, že stromy neuvěřitelně houstnou. Vozové stopy byly jasné a vedly více méně správným směrem, ale stromy po obou stranách cesty byly nasázeny mnohem hustěji, než by člověk čekal, a když se pokusila vrátit, zjistila, že za ní už vůbec žádné stopy nejsou. Pak už se občas bleskurychle otáčela a čekala, že uvidí, jak se stromy hýbají, ale nepřistihla je. Stály stoicky na svých místech, pevně zakořeněné v mechu.

Necítila vítr, ale ve vrcholcích stromů to tiše šumělo, jako by stromy vzdychaly.

„Dobrá,“ procedila mezi zuby. „Dobrá. Stejně jsem šla. Chtěla jsem odejít. Ale já se vrátím!“

Přesně v té chvíli cesta vyústila na paseku, která tam ještě včera večer nebyla a zítra už tam zase nebude. Byla to mýtina ozářená stříbřitým měsíčním svitem, který se odrážel od desítek ostrých parohů a tesáků a celých řad planoucích zelených a žlutých očí. Když se spojí slabí a bezmocní, mohou být dosti opovrženíhodní, ale vévodkyně rychle pochopila, že v okamžiku, kdy se k nim připojí i silní, vznikne určitý problém. Na několik vteřin se nad mýtinou rozhostilo naprosté ticho přerušované jen tichým dechem, ale pak se vévodkyně ušklíbla, zvedla nůž a vrhla se kupředu.

Přední řady shromážděných zvířat se rozestoupily, aby ji nechaly projít, a pak se za ní zavřely. Dokonce i ty, v nichž byli zajíci.

Království si vydechlo.


Na vřesovištích, přímo ve stínu vysokých štítů, najednou utichl mnohohlasý sbor přírody. Cvrčci ustali ve svém zpěvu, sovy přestaly houkat a vlci se starali o své.

Ozvala se píseň, která se odrážela od útesu k útesu, zvedala se do skrytých horských údolí a strhávala malé laviny. Vinula se tajnými tunely pod ledovci, a když se násobila mezi ledovými stěnami, ztrácela její slova smysl.

Kdybyste chtěli opravdu zjistit, o čem píseň zpívá, museli byste se vydat na dlouhou cestu z vysokých hor dolů, k dohasínajícímu ohni u bludného kamene, kde se zvukové uzly, flažolety i ozvěny soustřeďovaly kolem malé paní středního věku, která mávala nad hlavou prázdnou lahví.

„…a kdejakou šnečí dámu, stačí chytit v domě samu, zato paní ježková…“

„Zdá se mi, že takhle ode dna to chutná mnohem líp, co?“ řekla Magráta v marném pokusu přehlušit Stařenčinu píseň.

„To je fakt,“ přikývla Bábi a upila ze své sklenice.

„Ještě tam je?“

„Podle zvuku bych skoro odhadla, že to Gyta dopila.“

Seděly na voňavém mechu a dívaly se na kulatý měsíc.

„Takže konečně máme krále,“ nadhodila Bábi. „A všechno skončilo.“

„To všechno díky vám a Stařence, vážně,“ řekla Magráta a škytla.

„Jak to?“

„No, mně by byl nikdo neuvěřil, přesvědčily jste je vy.“

„No, víš sama, že se nás ptali,“ připustila Bábi.

„Jasně, ale každý ví, že čarodějky nelžou, to je hrozně důležitá věc. Chtěla jsem říct, že všichni viděli, jak jsou si podobní, ale to mohla být náhoda. Víte,“ Magráta se začervenala, „dívala jsem se na to, co znamená droit de seigneur. Dobračka Sejkonopná měla velký slovník.“

„Ano,“ přikývla Bábi. „V pořádku.“

Magráta si uvědomila, že atmosféra poněkud zhoustla.

„Ale řekly jste pravdu, že ano?“ zeptala se. „Jsou to opravdu bratři, že?“

„To se spolehni,“ vmísila se jim do řeči Gyta Oggová. „O tom není pochyb. Byla jsem u jeho matky, když se ten tvůj — když se náš nový král narodil. A taky u královny, když se narodil malý Tomjan, a ta mi řekla, kdo je jeho otec.“

„Gyto!“

„Nojo.“

Víno jim stoupalo do hlavy, ale kolečka v Magrátině mozku se stále ještě točila.

„Počkejte chvilku.“ řekla.

„Pamatuju si šaškova otce,“ řekla Stařenka a mluvila pomalu a uvážlivě. „Byl to velmi oduševnělý mladík, to ti řeknu. Nevycházel se svým otcem, šaškovým dědečkem, víš, ale chodil tam často na návštěvy. Podívat se na staré známé, přátele a tak.“

„Dělal si přátele velmi snadno,“ zabručela Bábi.

„Zvlášť mezi dámami,“ souhlasila Stařenka. „Byl překrásně urostlý, pravý atlet, pamatuješ? Dokázal šplhat po stěnách jako nikdo jiný, alespoň jsem to slyšela.“

„Byl u dvora velmi oblíbený,“ pokývala Bábi hlavou. „To zase vím já.“

„Ó, to ano. Alespoň u královny v každém případě!“

„Král byl zvyklý jezdit neustále po těch svých honech,“ pokračovala Bábi.

„To byl ten jeho droit,“ přikyvovala Stařenka. „Pořád byl venku a někde se s tím potuloval. Občas se nevracel domů ani na noc.“

„Počkejte chvilku,“ opakovala Magráta.

Obě se na ni podívaly.

„Copak?“ zeptala se Bábi.

„Ale vy jste přece všem řekly, že jsou to bratři a Verence že je otec!“

„To je pravda.“

„Ale řekly jste to tak, že všichni věří, že —“

Bábi Zlopočasná si přitáhla kolem ramen těsněji šál.

„Jsme povinny mluvit pravdu,“ řekla. „Ale nikde nebyla řeč o tom, že musíme všem vytroubit i věci, na které se nikdo neptal.“

„Ne, počkejte, to znamená… vy chcete říct, že král Lancre ve skutečnosti není —“

Jediné, co chci říci, je,“ zarazila ji Bábi pevně, „že máme krále, který není o nic horší než někteří jiní a je mnohem lepší než většina ostatních, krále, který má hlavu na správném místě —“

„I když je to trochu proti tradicím,“ přidala si Stařenka.

„— a že duch starého krále našel šťastně svůj klid, byla velmi krásná korunovace a některé z nás si odtamtud dokonce přinesly památeční korbele, na které nemají nárok, protože ty byly určeny jen dětem, a že, koneckonců a jedno s druhým, všechno dopadlo mnohem lépe, než mohlo. To říkám já. Nezáleží na tom, jak to mělo být, nebo co se mohlo stát. Důležité je to, jak to je.

„Ale on potom není opravdový král!“

„Možná, že je,“ řekla Stařenka.

„Ale vždyť jste mi teď řekly, že —“

„Kdo ví? Bývalá královna neuměla nijak zvlášť počítat, třicet už na ni bylo hodně. Kromě toho, on neví, že není po otci královského rodu.“

„A ty mu to jistě neřekneš?“ nadhodila Bábi Zlopočasná.

Magráta zírala na měsíc, který právě zastřelo několik mráčků.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Pak je všechno v pořádku,“ řekla Bábi. „Podívej, vezmi si to takhle. I královský rod musí někde začít. Proč by nemohl začít jím? Vypadá, že to bere vážně, což je mnohem víc, než jak se k tomu staví většina ostatních. Půjde mu to, uvidíš.“

Magráta pochopila, že prohrála. Proti Bábi Zlopočasné jste vždycky prohráli, zajímavé na tom bylo jenom jak. „Jenže vy dvě jste mě velmi překvapily, vážně,“ řekla. „Jste přece čarodějky. To znamená, že byste se měly starat o takové věci, jako je pravda, tradice a osud, nebo ne?“

„A to je právě ono. Ty to chápeš celé špatně,“ odpověděla jí Bábi. „Osud je důležitý, to máš pravdu, jenže lidé, kteří věří, že je jejich osud kontroluje, se většinou začnou chovat jako blázni. A přitom je to vlastně úplně naopak.“

„Bodejť, vykvajzni se na osud!“ souhlasila nadšeně Stařenka.

Bábi po ní mrskla pohledem.

„Konečně přiznej, že sis nikdy nemyslela, že být čarodějkou bude snadné, nebo snad ano?“

„Pořád se učím,“ řekla Magráta. Upřela pohled přes vřesovisko, k místu, kde na obzoru světlal slabý proužek nastávajícího rána.

„Myslím, že bych měla jít, začíná pomalu svítat.“

„Jo, já taky,“ přidávala se Stařenka. „Naše Shirl se vždycky zlobí, když mi nese snídani a já ještě nejsem doma.“

Bábi opatrně shrabovala uhlíky dohořívajícího ohně.

„Tak kdy se my tři zase sejdem, hmm?“

Čarodějky se po sobě nejistě podívaly.

„No, já mám příští měsíc plné ruce práce,“ řekla Stařenka. „Nějaké narozeniny a takové věci. Ehm. A s tím vším zmatkem se mi doma nakupilo dost různých prací, které už nepočkají. Znáte to. Jo a pak se taky musím nějak postarat o všechny ty duchy.“

„Myslela jsem, že jsi je vrátila zpátky na hrad,“ podivila se Bábi.

„Když jim se tam nechtělo,“ řekla Stařenka maličko omlouvavě. „A abych se vám přiznala, tak nějak už jsem si je zvykla mít v domě. Večer je to docela dobrá společnost. Už skoro ani nekvílejí, věřily byste?“

„To je prima,“ přikývla Bábi. „A co ty, Magráto?“

„Mně to připadá, že v téhle roční době je strašně moc práce, vám se nezdá?“ odpověděla Magráta otázkou.

„Rozhodně,“ usmála se na ni Bábi Zlopočasná přívětivě. „Myslím, že není dobře plánovat moc dlouho dopředu, že? Takže tuhle otázku nechme otevřenou, ono se to nějak vyvrbí samo, co vy na to?“

Magráta i Stařenka svorně přikývly. Tak se rozešly a ve chvíli, kdy krajinou pomalu přicházel nový den, odcházely tři čarodějky samy se svými myšlenkami k domovu.[25]

Загрузка...