Temná strana slunce

7

Na Protitoči byl svátek Prasečí hlídky, který se shodou okolností podle sadhimistického kalendáře kryl se svátkem Malých bohů. To obvykle znamenalo mnohem větší shromáždění klače, někdy dokonce to, že se několik klačských shromáždění spojilo ke společným oslavám, ale o půlnoci se všechna shromáždění rozešla, aby úsvit nového dne mohl sledovat každý z členů zvlášť. Jenže jak s pochmurnou jistotou tvrdili staří sadhimisté, člověk na den Prasečí hlídky nikdy nemohl být tak docela sám. Za prvního úsvitu se možná z některých lidí stanou básníci, proroci, nebo dokonce získají nějaké nové nadání, třeba schopnost hrát na palcovou flétnu. A jeden či dva zešílí.

Zem pod ním byla teplá.

Chvíli trvalo, než si Dom uvědomil, že leží ve vlažné vodě. Zůstával roztažený ve velké kaluži, ze které stoupala pára. Za jejími okraji začínaly sněhové závěje.

Slyšel vzdálený řev vzduchu. Něco proletělo napříč nebem a na okamžik zastínilo hvězdy. Za sebou nechávalo nadzvukový třesk. Pak se věc otočila v malém oblouku, napůl popírajícím jak přitažlivost, tak setrvačnost, pomalu se vrátila a dokonalým manévrem se snesla na okraj jezírka. Bohužel to nefungovalo. Voda totiž začínala znovu mrznout. Loď se na nejistém podkladě opile zakývala, vznesla se znovu do vzduchu a vrátila se o několik minut později, tentokrát velmi pomalu.

Poklop se otevřel a v něm se objevil Isaac.

„Tak co, zmizíme už odsud konečně, nebo ne?“ vykřikl.

„Mátovou sodu, šéfe?“

Dom si vzal sklenici, ve které tiše zvonil led. Na stěnách se tvořila jinovatka. Chutnalo to, jako když skočíte do závěje.

Na pažích, na nohou a na zátylku měl novou zelenou kůži, tam, kde se nyny znovu přizpůsobilo tvarové paměti jeho těla.

Isaac stiskl paměťový knoflík lodní dílny a nasunul na gravitační sandály podrážky. Pak je hodil přes místnost Domovi.

„Udělal se v nich v tom vedru kraťas,“ oznámil mu lakonicky. „Teď by měly být v pořádku.“

Dom se díval na povrch Banky, ozářený svitem hvězd. Teplé jezírko už kompletně zamrzlo. Jeho povrch vytvářel ve sněhu něco jako lesklé oko. Měl skutečně štěstí. Na té osvětlené straně Banky voda ve stínu vřela. Vyladil si na lodním spojovacím zařízení Banku.

Hrsh-Hgna naložili na palubu Opilé, cíl neznámý. Banka nevěděl nic o muži se zlatým náhrdelníkem ani o osudu malého Iga. To Banka zahřál svůj povrch a poslal za Domem Isaaca, protože — protože úmrtí na Bance byla velmi výjimečná a banka nenáviděl následná vyšetřování.

Dom přerušil spojení a zabubnoval prsty na ovládací panel. Ve vypnuté obrazovce se odrážela jeho tvář.

Byla tmavě zelená, posetá skvrnami světlejší zeleně, protože tvarová paměť neregistrovala údaje o intenzitě barvy. V stabilně udržované teplotě lodi chodil Dom nahý. V očích se mu stále ještě objevovaly vzpomínky na prožitou bolest, ale už myslel na muže se zlatým límcem, na toho člověka s úsměvem, který Doma strašil ve snech.

„Nikdo si ho nevšimne,“ řekl nakonec nahlas. „Je to jen obyčejná tvář v davu. Pokouší se mě zabít.“

Váhavé zvedl Korodorův dar. Už s ním několikrát cvičil, prošel s paměťovým mečem celý program a teď se zájmem pozoroval, jak se atomy reprogramují. Pohyb… a držel v ruce jehlový meč… krátký nůž… střelnou zbraň, která si sama tvořila střelivo tak, že vyssávala a mrazila vodu z ovzduší a takto vzniklou kulku dokázala prohnat ocelovým lodním pláštěm… jinou zbraň — termopal…

„Nevím, jak mě babička našla až tady,“ řekl po chvilce. „I když na druhou stranu je to logické místo. Zato já vím, kam míří Opilá teď.“

„Protitoč?“

„K Pásu. Ona tu informaci z Hrsh-Hgna určitě dostala. Dovedu si docela dobře představit, jak mu vyhrožuje repatriací na Phnobis.“

„To mi nepřipadá jako nějaká výhrůžka, šéfe.“

„Phnobovi ale ano. Jakmile by ho vrátili zpět na Phnobis, V krátkém čase by se stal obětí obřadního tsuri, i kdyby se snažil sebevíc. Ne, bude mluvit.“

Isaac vklouzl na pilotní sedadlo.

„Můžete se vrátit zpět na Protitoč. Vaše babička, co se vás týče, má jistě na srdci jen to nejlepší.“

„Musím pokračovat v cestě. Nedovedu to vysvětlit, ale vím, že prostě nemám na vybranou. Rozumíš mi?“

„Ne, šéfe. Takže na Pás? Doplnil jsem kalibraci mimoprostorového počítače. Mělo by to fungovat.“

„Doufám, že to není jen tvoje zbožná víra.“

Potěžkal v ruce paměťový meč. Jestli na něj na Páse někdo čeká…

Světélkující stěny. Duchařské, napůl rozmazané vidiny. Miniaturní hvězdy, tísnivý pocit lodi v mimoprostoru. A další vidiny.

„U Chela, co bylo tohle?“

„Vypadalo to jako dinosaurus, šéfe. Pruhovaný.“

Podvědomě si sáhl na obojek na krku, ale na jeho tváři nebylo vidět zlost. Zlost rozptylovala myšlenky a snižovala schopnosti a proto žil ve stavu uměle udržovaného klidu. Ale občas přemýšlel o tom — beze zlosti, ale chladně a velmi cílevědomě — co by udělal, kdyby se mu podařilo zbavit se obojku.

Co všechno by udělal s Asmanem. A s tím zneužitým géniem, který vymyslel obojkové okruhy.

Dveře se otevřely.

Asman zvedl hlavu a ztuhnul. Dlouhá místnost za ním na krátkou vteřinu utichla. Bývalo to tak pokaždé. Pak Asman namířil zbraň…

Asman namířil zbraň a ukázal na tři kostky v kalíšku. Jeho zbraň byl termopal, který měl všechny bezpečnostní pojistky odstraněny a spoušť vyladěnou na nejslabší dotyk. Věděl, že v případě nouze bude Asman střílet instinktivně.

Hodil tři šestky.

„Znovu.“ Hodil tři šestky.

„Znovu?“ zeptal se tiše. Asman se slabě usmál, vstal a zakýval rukou.

„Promiň,“ řekl. „Víš, jak to chodí.“

„Jednoho dne udělám chybu. Přemýšlel jste o tom?“

„Waysi, v ten den, kdy uděláš chybu, už nebudeš Ways, a víš dobře, že budu okamžitě střílet, protože to nebudeš ty, ale podvodník.“

Asman obešel stůl a poklepal ho po rameni.

„Zatím ti to jde skvěle,“ řekl.

„Jak jinak?“

Ways jednou viděl svůj technický popis. Byl na poloviční cestě inspekční šachtou, která se v době, kdy nebyla v užívání, zaplavovala plynným chlórem. Měl nelegálně získat čísi osobní data, k nimž nebyl úředně povolen přístup. Nikdy se neunavoval tím, aby si pamatoval přesný účel své návštěvy — byl to prostě jeden z mnoha úkolů, které se k němu dostaly prostřednictvím Asmanovy kanceláře — ale zatímco se zahřívala malá inspekční obrazovka, objevily se na ní mimo jiných náhodných konfigurací i jeho vlastní technické parametry a popis. Navzdory chlórové mlze si je okamžitě zapamatoval.

V hrubých rysech to byla standardní výbava robota páté třídy, ovšem doplněná důležitými vylepšeními, která obsahovala například skryté zbraně, spojovací techniku a vzhled. Postavit robota — humanoida bylo několikrát složitější, než postavit tu nejdokonalejší pátou třídu. Zahrnovalo to totiž mimo jiné složité mechanizmy slzných kanálků, zařízení pro růst vousů a mnoho dalších. Pokud byl takový robot navíc určen ke špionážním účelům a počítalo se s tím, že se může setkat s jakoukoliv eventualitou, byla jeho výbava doplněna škálou těch nejpodivnějších zařízení…

Ale většina Waysových doplňků se týkala vybavení v oblasti matematiky pravděpodobnosti. Nějakou dobu mu trvalo, než pochopil proč. Roboti páté třídy se úředně řadili k humanoidům. Byli navrženi a vybudováni, aby mohli být vším, čím mohli být lidé, a Ways byl navržen tak, aby měl štěstí.

Asman ho vedl k nástěnné malbě, pokrývající celou stěnu velké nízké místnosti. Sám prostor byl anonymní, stejně jako muži sedící u přístrojů. Mohlo to být bezpečnostní centrum kteréhokoliv ze světů řízených správní radou. Ways si byl jistý, že se místnost nachází v podzemí, cítil, jak se kolem něj a nad ním prostírají jednotlivé izolační vrstvy. Jenže v kvalitě vzduchu i v osvětlení bylo něco, co spolu se sebejistým způsobem, jakým se Asman — rodilý pozemšťan — pohyboval, dávalo tušit, v podzemí které planety se nacházejí.

Nástěnná malba představovala spleť jasně zářících barevných linek, kroužků a čtverců popsaných symboly p-matiky, a kresba se mu před očima v některých místech pomalu měnila.

„Zatím jsi byl skvělý,“ opakoval Asman. „Pustil ses na cestu podle té správné rovnice.“

„Co se toho týká, jak si mám být jistý? Prostě se ho jen pokouším zabít, stejně jako ti ostatní. Chcete, abych to znovu zkusil na Pásu?“

„Ne, váš další bod setkání bude…“ Asman se podíval na propletené linky… „Ano, neuvidíte se dříve, než navštíví toho creapa. Pro tohle období máme univerzální plán, který zahrnuje všechny nepředvídatelné události. Je to všechno v rovnicích. Budeme se jim držet v patách. Pak stačí ještě jeden útok, až se dostane na Laoth, a budeme ve vesmíru Žoliků.“

Ways pomalu zamrkal. „Je tohle informace, kterou potřebuju znát?“

Asman mu pohled oplatil. „Co tím myslíš?“

„Podívejte,“ začal Ways a sedl si. „Vy jste mě udělal. Tedy přesněji řečeno ne vy, konkrétně, ale někdo na Laothu, nebo na Lunaru. Udělali mě. Jsem robot.“

„To ovšem není nic, co by se počítalo ve tvůj neprospěch. Kdybychom byli creapiiové, vypěstovali bychom creapa s potřebnými vlastnostmi v nějaké nádrži. Jenže člověka vyrobit nemůžeš, takže ty jsi…“

„To chápu, ale já jsem robot, i když velmi specializovaný. Mám všechno od nehtů na nohou po podpažní potní žlázy, ale to jsou všechno jen napodobeniny. Proč by mělo záležet na tom, co roboti ví?“

„No, to máš vlastně pravdu. Poslyš, zajímá tě to?“ Bylo vidět, že Asmana se zmocňuje netrpělivost.

„Jistě. Proč nezemře, když ho zabiju?“

„Vesmír se mění.“

Střelte někoho docela zblízka, zasáhněte ho tak, že váš paprsek rozloží každou molekulu organického původu od hlavy k patě. V tomto případě všechno směřuje k jedinému neměnnému výsledku — monomolekulární mlha, na podlaze několik zdrhovadel a kovových drobností a slabý zápach spáleniny. Jenže je tady ještě pořád alternativní možnost. Termopal vypadne ze synchronního pole. Nebo podlehnete klamu, že jste stiskl spoušť, a přitom jste to neudělal. V rámci proměnného vesmíru neexistuje něco jako neochvějná jistota, je jen místní tišina v divokém proudu nahodilostí. Stává se to málokdy, ale když vyhodíte minci, může někdy spadnout na hranu, nebo taky nespadne vůbec.

„Je více než pravděpodobné, že Dom Sabalos objeví svět Žoliků během…“ Asman se podíval na nástěnnou malbu „…dvaceti standartních dnů. Zabránit mu v tom nemůžeme. Představuje náš první neúspěch ze všech těch… oh, bylo jich snad tisíce.“

„Dva tisíce tři sta devět,“ řekl Ways. „Já je zabil.“

„Ti všichni měli správné rovnice života. Ten objev mohl udělat kterýkoliv z nich. Například jeho otec.“

„A teď to najednou nefunguje,“ přikývl Ways. „Narazili jsme na kus historie, kterou nedokážeme změnit. A navíc jsme v podezření, víte to? Podívejte se na mladého Sabalose. Všechna ta opatření na tom jejich dokonale neškodném a bezpečném světě. Sabalosové jsou populární rodina. Po smrti jeho otce museli cítit, že je mladý Dom také v nebezpečí, a že to nebezpečí nepochází z Protitoče. Nemyslím, že mu něco řekli o Žolicích dřív, než dospěl. A ještě něco. My ho ke světu Žoliků přímo ženeme.“

Asman si zamyšleně zamnul ruce.

„O tom už jsme uvažovali.“

„Kdybychom se ho nepokusili zabít, byl by pravděpodobně stále ještě na Protitoči. Místo toho poletuje vesmírem s robotem a phnobským expertem na Žoliky — poměrně dobrým expertem — tedy podle toho, co jsem slyšel.“

Asman přikývl. „Ano, jenže myslící tvor nemusí cestovat, aby něco našel,“ odpověděl. „Nicméně to, co říkáš, je pravda. Vypracovali jsme plán pro nepředvídatelné situace. Kdyby selhalo všechno ostatní, pořád ještě ho můžeme jednoduše sledovat.“

Zavládlo těžké ticho. Nakonec řekl Ways tiše: „Na temnou stranu slunce?“

„Když nebude jiná možnost, tak ano. Ať už je to kdekoliv. Podle našich nejnovějších výpočtů je to právě to, co budeme muset udělat.“

„Takže se na to připravujete?“

„Jistě. Občas mám, robote, strašlivý pocit, že žijeme ve velkém, neustále se opakujícím kruhu, kde děláme věci, protože bylo předpovězeno, že je budeme dělat. Všechno jsou jenom výsledky, žádné příčiny. Stejně se tam ale vypravíme a budeme pořádně ozbrojení.“

Ways se podíval nejprve na něj a pak se rozhlédl dlouhou nízkou místností. Na okamžik zauvažoval o existenci vesmíru, polapeného v koloběhu předpovědí a jejich realizací, v mezním uzavřeném okruhu, a napadlo ho, jestli by si obyvatelé takového systému vůbec někdy uvědomili, co dělají.

„To nestačí,“ řekl. „Proč neumírá?“

Asman pokrčil rameny. „Věřil bys, že Žolici pozměnili vesmír právě o tolik, aby zůstal naživu? Je to jejich současný favorit. Možná, že si přejí, aby jejich svět našel. Možná — a to je naše nejpravděpodobnější hypotéza — že jen čekají na to, až je někdo objeví. Možná, že je třeba provést ho poněkud odlišným alternativním vesmírem, aby se vůbec dostal do toho vesmíru, kde žijí Žolikové. To je ta nejmenší pravděpodobnost, ale i tu musíme brát v úvahu.“

Ways mlčel.

„To dává dost látky k přemýšlení, co?“

Přikývl. Pak odhrnul plášť a několikrát si přejel rukama po hrudi. Část ocelového pancíře se odsunula a Ways vytáhl malou klícku, narychlo spletenou z izolovaného drátu. Uvnitř bylo drobné krysovité stvoření, růžové a šestinohé, které se ve svém vězení točilo dokola, vřískalo a plivalo po Asmanovi.

„To je jeho domácí mazlíček,“ Asman naklonil hlavu ke straně.

„Předpokládal jsem, že to budete vědět,“ řekl robot.

„Je to v záznamech,“ připustil Asman. „Nebudeme se pouštět do podrobností. Tak to je Ig. Podivný malý tvoreček, co?“

„To tedy ano,“ přikývl Ways. „Zeptejte se mě, jak se rozmnožují a já vám to s chutí a hodně nahlas vysvětlím. Dokážou sežrat a strávit všechno, včetně umělé kůže, jak se ukázalo.“ Strčil Asmanovi pod nos prst, který byl ohlodán až na kovový základ. „Jsem nejnovější expert na Igy. Protitočští rybáři tvrdí, že jsou to duše utonulých mužů, kterým se mohou tak trochu i podobat. Jsou to třetí největší vzduch dýchající stvoření, která se na té planetě vyvinula. Phnobové věří, že nosí štěstí, a rybáři říkají, že když si Ig někoho oblíbí a usadí se u něj, znamená to, že pro takového člověka nebude žádné zranění smrtelné. Je možné, že mají základní psychické schopnosti, jako psi nebo draci ze Třetího oka. Je těžké pochopit proč, protože nemají žádné přirozené nepřátele a jsou něco jako totem celé planety. Bomba by se měla, předpokládám, umístit v hrudním koši.“

„Bomba?“

„Váš plán počítá s tím, že Dom bude poté, co objeví svět Žoliků, zabit. Ale to jste mi, mimochodem, neřekl. Jenže jsem si téměř jistý, že přesně to máte v úmyslu. Tenhle tvor k němu lne. Vymyslím způsob, jak mu ho vrátit.“

Asman zakryl klícku. „Abych řekl pravdu, skutečně jsme o něčem takovém uvažovali. Dobrá,“ dodal s téměř nepostřehnutelným záchvěvem nervozity.

Zatímco služební robot odnášel klícku, zeptal se Wayse: „Máš rád jídlo?“

„Kalorie jsou do určité míry velmi užitečným zdrojem energie, jak jistě víte.“

Přesunuli se tedy do Temné strany slunce, nízké budovy phnobského typu, postavené mezi písečnými pahorky na místě, kde se Žolický ústav stýkal s Minnesotským mořem. Byla ovšem jen jednou z mnoha. Kolem Ústavu postupně vzniklo celé město, založené na Žolickém průmyslu, omezeném turistickém ruchu a cizích návštěvnících. Většina z pozemských turistů se sem přijížděla podívat na cizince, protože se při tom mohli cítit jako kosmopolité, a vedení Temné strany to v zásadě podporovalo. Stěny byly ozdobeny nápaditými holografickými malbami — creapiijské sluneční vory plující napříč Lutyenem 789-6, droskská osmičlenná jednotka na pohřební hostině, zahradníci se zachmuřenými tvářemi, bojující s dravým stromem na Baklažánu, nebo lžičníci, provozující jakousi zcela nepochopitelnou činnost na jednom ze svých ledových světů.

Byly tam i sochy. Výběr phnobského umění byl nepřesvědčivý a pravděpodobně to většinou byly padělky, ale například sněhová socha od neznámého droska z peninsuly Tka byla téměř určitě pravá, stejně jako… věc, která se tak těžce popisovala a ještě hůř chápala, jež se pomalu otáčela pod stropem a občas narazila do zdi. Podlaha byla živá, pokrytá polointeligetním kobercovým pruderiánem, který byl pochopitelně na výplatní listině, a obsluhující roboti byli praví laothané. Temná strana byla přizpůsobivějšími cizinci oblíbena a často navštěvována, protože měli rádi její kuchyni a cenili si zdejší unikátní pozemské atmosféry.

Na měděné tabulce na jídelním lístku bylo vyryto motto, které říkalo: „Posloužíme čímkoliv.“

„Vypráví se historka o tom, jak sem jednou přišel droskský náčelník a dožadoval se, aby mu byl podán toast s pomazánkou z mozku jeho babičky,“ začal Asman, když usedali ke stolu.

„A oni mu odpověděli, že litují, ale že jim bohužel právě došel chléb,“ doplnil ho Ways. „Tahle historka se vypráví skoro všude, naposled jsem ji slyšel na ‚Nové‘. Dám si to, co vy, jestli je v tom dost škrobu.“

„Tak si dáme něco z Epifýzy, co říkáš? Kuskus rychlého štěstí.“

Za Asmanem byla další nástěnná malba a protože byla velmi speciální, byl velmi speciální i stůl, u kterého seděli. Asman i se svým hostem tam byli uvedeni okázale a velmi obřadně. Ředitel Ústavu byl velká atrakce.

Malba zachycovala tucet nebo přibližně podobné množství ras, shromážděných v podřízených postojích kolem trůnu, na němž seděl člověk. Byl zcela jasně lidský, i když hubený jako epifýzec, měl na sobě oblek harlekýna a čepici s rolničkami. Usmíval se. Za ním zářilo slunce, jednu polokouli mělo ve stínu, zatímco druhá se z tohoto úhlu jevila jen jako tenký půlměsíc.

„Je nějaký zvláštní důvod, proč by se měl Žolik podobat člověku?“ zeptal se Ways. Nabral si plnou hrst hmoty z kouřící mísy, zkušeným pohybem ji uhnětl a polkl najednou.

„Ani ne. ‚Žolik‘ je čistě lidský překlad. Když chcete jednoho z nich vypodobnit v reprezentativní podobě, musí být lidský, nebo alespoň humanoidní,“ vysvětloval Asman. Usmál se na Wayse koutkem úst. „A zbytek symboliky se vám zamlouvá?“

„Žolik jako Pán stvoření? To by odpovídalo domněnkám, že v těchhle končinách vesmíru tak trochu pomohli životu na svět. Na jeho výrazu je něco, co napovídá, že to nebylo z čistě lidumilných pohnutek. Rasy vhodné jako otroci?“

„Možná. Lidství — a myslím lidi toho druhu, který sahá tak někam k Lunaru — si nemůže dovolit setkat se s Žoliky, ať už je to kdokoliv. Mají na nás alespoň pět miliónů let náskok. A co je důležitější, měli celou galaxii jen pro sebe. Nemuseli se učit, jak mají vyjít s těmi či oněmi. Proto je hledáme, nemůžeme připustit, aby nás našli první.“

„Předpokládáte tedy, že stále ještě žijí?“

„A co by je mohlo vyhubit? Jaký druh bohů — nebo ďáblů — se z nich zatím stal? Myslím si, že se ukrývají. A vyčkávají.“

„Co se stane se mnou?“ zeptal se tiše Ways. Asman se zatvářil poplašeně, ale pak rychle nasadil neutrální výraz.

„Chceš opustit Ústav?“

Ways se dotkl prstem zlatého obojku. „Tohle je jediná věc, která mě svazuje. Ano, chtěl bych opustit Ústav. Vím, kolik jsem stál. Výhoda toho být robotem spočívá mimo jiné i v tom, že kolem neexistují žádné velké nezodpovězené otázky. Znám svou cenu, vím, proč jsem byl stvořen. Zaplatím do posledního pikostandartu. Můžete si ale ponechat všechny ty lidské ozdoby, já je potřebovat nebudu.“

Najednou se vznesl od stolu saltem dozadu, rozbil židli a už při dopadu skrčil nohy tak, aby byl připraven k dalšímu skoku. Ten ho přenesl přes vedlejší stůl a do cesty běžícímu muži, který se zastavil na místě, zatímco Waysovy kovové ruce mu svíraly zápěstí, dost silně na to, aby to ošklivě bolelo. Malý osobní termopal dopadl na koberec, který se s odporem zazmítal.

Robotova ruka vyletěla rtuťovitým pohybem a mužova krku se dotkl jeden prst. Útočník se okamžitě a bez jediného zvuku sesul k zemi. Ways se omluvně uklonil hostu z Celé Galštiny, který vyděšeně zíral na své zničené jídlo, a vydal se nazpět k Asmanovu stolu.

„Omlouvám se,“ řekl ředitel. „Atentátníci jsou určitým rizikem mého povolání.“

„Byl příliš hlučný, když zaměřoval termopal,“ řekl Ways. „Doufám, že vám poslali povinné ohlášení?“

„Ale ano, měl na to tři dny a běžnou smlouvu se společností Univerzální Smrt. Jenže tady jsem to opravdu nečekal, vedení podniku má v tomto směru své smlouvy. Myslím, že podají formální stížnost.“

„Říkala smlouva, kdo za ním stojí?“

„Ne, byl to starý formulář na zakázku provedenou historickou střelnou, nebo novější energetickou zbraní. Myslím si ale, že za tím byl jeden z mých… no, to je můj problém. Díky.“

Do jídelny vešli taktně dva příslušníci bezpečnostní gardy a odstranili tělo. Ways prohlédl místnost. Dva nižší úředníci z pozemské Rady si stěžovali hlavnímu vrchnímu, ale mimozemští hosté se už uklidnili. Někteří z nich si pravděpodobně dokonce mysleli, že celá událost byla součástí podnikového představení. Během oslav Hladoteleté vystupovali na Celé Galštině tanečníci, kteří… Ways uzavřel mozková spojení této nechtěné informaci a vrhl pohled na dva obědvající, napůl ukryté za luxusním porostem dřímající trnohrotky z Baklažánu. Jedním z dvojice byl velký muž se zjizveným obličejem v jednoduchých, ale velmi dobře vypracovaných šatech, druhým stařičký odřený sloužící robot. Během celého zmatku, který vznikl kolem vražedného pokusu, ani jeden z nich nezvedl hlavu. Hráli jakousi podivnou hru s malými roboty na velké šachovnici.

Ways se obrátil k Asmanovi.

„Odjedu,“ řekl. „Je dohodnuto, že po téhle poslední aféře své styky s Úřadem podle sedmnáctého podzákona robotiky přeruším. Děkuji vám za oběd. Byl velmi energetický. Dobrou noc.“

Když robot odešel, Asman se usadil do židle a upřel zamyšlený pohled na protější stěnu. Ve vniřním uchu mu tiše zabzučelo a ozval se známý hlas. Dva známé hlasy. Tedy až na to, že to nebyly skutečné hlasy, ale zvuk, který se vyhnul pracným sluchovým cestám a vstoupil přímo do jeho myšlenek.

„Zajímavé.“

„Zajímavé možná, ale já navrhuji, abyste ho okamžitě rozebrali,“ prohlásil další hlas.

Asman si pomyslel: „Pane prezidente, kolik je vás přítomno?“

„Jen já a lady Ladkinová. Tohle se nedá v žádném případě považovat za oficiální schůzi Rady. Pozorovali jsme s velkým zájmem, jak se to celé vyvíjí, i když, abych tak řekl, bez jednomyslného závěru,“ ozval se zase první hlas.

Asman mávl na vrchního, vyšel ven do tmy a zamířil po pískem vysypané cestičce zpět k Ústavu.

„Ways se s tím vyrovná,“ pomyslel si.

Hlas lady Ladkinové byl nedůtklivý. „Proč se vlastně musíme tím robotem vůbec zabývat? Znám několik lidí, u kterých se vyskytuje potřebná kombinace oddanosti a mentálního poškození.“

„Madam, když pomineme předpověď, že k tomuto účelu použijeme robota jako je Ways,“ pospíšil si, než ho stačila znovu přerušit, „dokázal, že je v podobných vražedných útocích nedostižný. On má na svědomí tu pohromu v radě Nové Země, například. Lorde Pane, vyslechnete mě?“

„Pokračujte,“ zaduněl mu v hlavě prezidentův hlas. „V tomto okamžiku se účastním dotykového koncertu na Třetím oku. Nemá to jiskru.“

„Můj pane, madam, zorganizoval jsem dnešní večer přesně podle vašeho přání a to i za cenu určitého rizika — nebezpečí, které hrozilo mně samému. Útočník mohl uspět. V US věděli, co od nich chci, ale stejně jsem musel podepsat revers a bylo vidět, že na to poslali svého nejlepšího muže. Vy přirozeně víte, že toho robota monitorujeme. Samozřejmě, že nenávidí Ústav a do určité míry sympatizuje se Sabalosem —“

„Stejně jako já,“ řekl Pan a tentokrát Asman zachytil vzdálenou ozvěnu orchestru, „Myslím, že jsem se s ním dokonce jednou setkal. Jeho babička a já jsme bývali velmi dobří přátelé. Ona už teď musí být stará, velmi stará. Příjemná a hezká žena. Ach. právě jsme vyslechli Půlnoční zvony.“

„Musíme toho chlapce brát jako nástroj, pane,“ pomyslel si Asman trpělivě a pomalu procházel mezi dunami. „Ways ho lituje, ale myslím, že jsem k vaší spokojenosti a nad veškerou pochybnost dokázal, že nemá na vybranou a musí se k nám chovat loajálně. Jak ostatně sám řekl, je jenom robot, a i robot páté třídy se dá postavit s určitými přednostními okruhy.“

„Ten obojek…“ začala lady Ladkinová.

„Ten se zaktivuje v tom velmi nepravděpodobném případě, že by se Ways pokusil vydat jinou než žádoucí cestou,“ odpověděl Asman hladce.

Zabručela něco nesrozumitelného a umlkla.

„Mohu tedy pokračovat?“

Ozvala se další krátká ozvěna hudby. „Tohle je odvozená věc. Oh, ano, pokračujte. Naše předpovědi jsou velmi spolehlivé, že ano? Nemám zrovna největší radost, že musíme vmontovat nálož do toho jeho domácího mazlíčka — já sám mám několik koček, které mám velmi rád — ale musíme být praktičtí. Pokračujte. Předpokládám, že od vás dostanu vyčerpávající zprávu.“

Asman náhle mezi dunami osaměl.

Dom se probudil. Chvilku se jen tak volně vznášel a pořádal si myšlenky. Pak se jednou nohou odstrčil a pomalu přeplul kabinu.

Den už dospěl na tuhle část Pásu, přestože večerní rozhraní postupovalo před jeho očima po povrchu planety a Pruh na Pásu byl vidět celý.

Byla to pět tisíc kilometrů široká rovníková oblast, která obepínala tlustý svět jako korzet. I odsud seshora se zdálo, že se Pás hýbe tak rychle, že náhodný pozorovatel měl nutkání napínat uši, aby zaslechl bzukot nebo svist, který při tom vydává. Planeta byla obrovská. Pruh bylo šedohnědé horské pásmo, jediný horský masiv dlouhý čtyřicet tisíc kilometrů, lemovaný po obou stranách modrozelenými pruhy savan. Savany byly ohraničeny dvěma tmavomodrými skvrnami moři, které dosahovaly až ke zploštělým pólům a bílým polárním čepičkám.

„Je to vysvětlitelné s použitím teorie o posunu kontinentů, vysoké rotaci a prastaré vulkanické činnosti, šéfe,“ ozval se Isaac a pozvedl hlavu od lodního kuchaře. „Nebo vás to nezajímá?“

„Musí to být pekelný život, tam dole,“ zamyslel se Dom. „S tím, jak to slunce napaluje po obloze a tak dál.“

„Sluneční psi to mají rádi.“

Dom přikývl. Byl to jejich svět. Vyvinuli se na Baklažánu, ale před šesti sty lety za něj dostali velmi pěknou sumu v hotovosti a domovské právo na Pás jako náhradu. Sluneční psi byli příjemní, ale velmi nebezpeční, když se s nimi někdo setkal v období Kladení. Zatím Domovy teleskopické pátrače neobjevily nic jiného než skupinky slunečních štěňat, které se daly pozorovat z vesmíru pouhým okem jako velké skvrny na konci šestnáct tisíc kilometrů dlouhého pásu, spaseného napříč modrozelenou savanou.

Na planetě se nacházely i dva úzké pásy bažin a v horách modré stužky řek. Bylo tam také jedno malé jezero. Po nějakém osídlení nebylo ani stopy.

Dom si prošel údaje, které měl o tomto podivném světě k dispozici. Společnost pro ochranu divokého života, financovaná creapii, měla na planetě malou stanici obsluhovanou roboty, jako součást smlouvy, která ovšem současně zakazovala jakákoliv nepovolená přistání. Vedení Společnosti říkalo, že původním předpsovským obyvatelem planety byl tvor nazývaný Chatogastr, i když planeta měla jen velmi skromné rostlinstvo a vůbec žádný živočišný život. Rostliny navíc nevykazovaly ani ten poslední náznak inteligence. Pás prostě neměl žádnou vlastní vyšší formu života a proto si ho také sluneční psi vybrali. Všeobecně se říkalo, že Chatogastra si psi vymysleli, že to byla součást jejich legend. V poslední době na Pásu nikdo nepřistál. Velmi výjimečně se tam uchýlila některá loď s poruchou, ale stanice robotů byla na takové případy připravená a vybavená. Děkujeme za váš zájem.

Ti sluneční psi, se kterými se Domovi podařilo navázat spojení, odmítli o daném tématu mluvit. Kolem planety jich ostatně kroužila celkem slušná řádka.

Jak se Pás otáčel pod lodí, dostali se znovu do rádiového pole Opilé nekonečnem. Zvuková jednotka zapraskala a ozval se Joanin hlas.

„Pořád ještě nechceš přistát, Dome? Měj rozum. Myslím, že jsi se v tom všem zachoval velmi hloupě.“

Její hlas mu zněl někde v pozadí, protože Dom znovu zaměřil teleskopické oko a upřel pohled na planetu.

Ze vzdálenosti několika tisíc kilometrů se Opilá jevila jako plochá, kovově lesklá skvrna na konci dlouhého stínu, který, Dom zaklel, se mu zkracoval před očima. Stála uprostřed nekonečné travnaté pláně pokrývající část světadílu, zhruba na poloviční cestě mezi horským pásem a mořem a jen asi patnáct kilometrů od osamělého jezírka. Tu a tam se žluté sluneční světlo v těsném sousedství lodi odrazilo od něčeho lesklého. Roboti.

„Vždyť už jsi tam nahoře celé hodiny. Stejně budeš muset brzo přistát a já náhodou vím, že už teď nemáš dost paliva, abys odsud odstartoval. Dej si říct. Já přece nejsem tvůj nepřítel. Prosím, vrať se se mnou zpátky na Protitoč. Nedokážeš si představit, v jakém jsi nebezpečí.“

Dom se snad posté zadíval na ukazatel stavu paliva. Měla pravdu.

V zoufalství se chopil planetárního průvodce, který našel v lodní knihovně O skok napřed, mezi inspirujícími knihami o ekonomice.

„Je to jen velmi skromně vybavený svět, i když z vesmíru velmi krásný,“ četl. „Je to nejbližší podoba, jakou docílí kámen, když se rozhodne podobat se plynnému obrovi. Pás byl objeven a popsán creapii BC 5 356, ale nakonec jej získali sluneční psi jako líheň a místo k výchově svých štěňat. Nepovolené přistání je zakázáno, s výjimkou případů nouze. A ani naléhavá přistání by neměla být podniknuta v pozdním orbitálním jaru.“

To je jasné, pomyslel si Dom. Byl by se skoro vsadil, že tam dole je teď pozdní orbitální jaro. Jenže tam dole byl i Hrsh-Hgn a také neexistující bytost nazývaná Chatogastr.

„Dobrá,“ obrátil se nakonec k Isaacovi, „my uděláme tohle…“

„Přistávají, madam.“

Joan přeběhla řídící kabinu a jediným pohybem shodila robota z velitelského křesla.

Obrazovka jí ukázala tenkou linku nad planetou. Pomalu se ohýbala dolů a zanedlouho ukázaly obrazovky O skok napřed, která se hnala nad plání a s imponující dovedností kopíroval terén.

„To je jen takové vzpurné gesto. Sabalos až do morku kostí,“ usmála se pyšně Joan. „Není žádná hanba vzdát se, když už jiná možnost nezbývá.“

Malá loď prolétla kolem a přistála necelé dva kilometry od Opilé, přičemž poplašila skupinu slunečních štěňat, která se s hlasitým kňučením rozběhla na všechny strany.

„Osmičko a Trojko, běžte tam a přiveďte ho.“

Dva z robotů stojících kolem lodi opustili kruh a vydali se na cestu travou, sahající jim až po kolena.

„Tak to bychom měli,“ řekla Joan spokojeně. Otočila sedadlo a poslala sloužícího do zásobárny pro džbán trpkého epifýzského vína. Jediný další cestující v kabině na ni upřel truchlivý pohled.

Na Phnobisu byla tři pohlaví, ale mezi phnoby existovalo ještě další dělení — na ty, kteří žijí na Phnobisu, a na ty, kteří tam nežijí. Ty dvě skupiny byly nezaměnitelné. Neexistovaly zpáteční jízdenky. Phnobská víra byla neoblomná a říkala, že vesmír končí v souvislé přikrývce mračen obklopující planetu, a phnobové, kteří se vraceli, velmi kazili obchod.

To byl jeden z důvodů, proč vznikala na ostatních světech velká, umělými mračny stíněná buruku.

„Tak se zdá, že tě nakonec přece jen nebudu muset vrátit.“ „Za tuhle dobrou zprávu vám mnohokrát děkuji.“ Hrsh-Hgn udělal znechucený obličej a začal si masírovat protáhlý hubený hrudník. „Vaši roboti jssou dosst ssuroví, madam.“

„Použili jen o trošku více síly, než bylo nezbytně nutné, to jsem si naprosto jistá.“ Naklonila se kupředu. „Řekni mi — je to jen pro ukojení mé vlastní zvědavosti — co se přesně stane phnobům, kteří se vrátí?“

„Lodě mussí přisstát ve ssvaté oblassti. Ti phnobové, kteří ssesstoupí z výšin, jssou obětováni nožem, alesspoň to sse říká. To nemá logiku. Já possílal celou ssvou mzdu na ssvaté fondy, jak víte. No ale tak to bývá. Jak říká sstaré rčení — Frsskss Sshhss Ghss Ghnng-ghngss.“

Joan zvedla obočí. „Skutečně? Hrsskss-gng, drahý příteli, a to mnohá.“

Hrsh-Hgn se studem zasedal. „Promiňte, madam, neuvědomil jssem ssi, že mluvíte…“ Podíval se na ni s novým respektem.

„Nemluvím. Jenže jsou určitá slova, která se člověk naučí už při letmém setkání s jazykem. Pro samičku humanoidů pozemského původu je to ve skutečnosti poklona, pokud tě mohu uklidnit.“

Obrátila se nazpět k obrazovce.

Roboti číslo Osm a Tři se blížili k lodi, ze které se ozýval zpěv protitočské balady „Myslíš snad, že ze sebe nechám dělat blbce?“, kterou někdo dost nedokonale doprovázel na palcové varhany. Když se přiblížili k lodi, vyděsili další sluneční štěně, které se rozběhlo pryč.

Průlez byl otevřený. Trojka vstoupil dovnitř.

Tam narazil na Isaaca, který ho přátelsky pozoroval.

„Jak vidím, člověk tady není,“ zabzučel Trojka.

„Správně,“ přikývl Isaac.

Trojka ho ostražitě pozoroval. Nakonec zachrastil kovovým hlasem: „Jsem robot třetí třídy. Žádám vás, abyste zůstal na svém místě, dokud nedostanu nové příkazy.“

„Na druhé straně já jsem robot páté třídy, s přídavnými podokruhy lidského Pátka,“ oznámil mu Isaac mile.

Trojkovi se rozblikalo levé oko. Isaac zvedl montážní klíč.

„Uvědomuji si možnost časově řazených úkonů, které zahrnují násilí,“ řekl Trojka. Ustoupil o krok. „Vyjadřuji svůj názor, že bych byl raději, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se násilí vyhnuli.“

V otvoru průlezu se objevila hlava Osmičky, který dodal: „I já vyjadřuji názor, že bych dal přednost tomu, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se vyhnuli násilí.“

Isaac klíč zamyšleně potěžkal. „Na roboty třetí třídy jste velmi chápaví. Jsme tady jen my tři a ani jeden z nás není nekovový robot humanoidního typu. Máte v úmyslu mě obtěžovat?“

„Máme příkaz doprovodit obsah této lodi k naší paní,“ odpověděl Trojka, který po očku pozoroval klíč.

„Můžete neuposlechnout.“

„Neuposlechnout může robot páté třídy. Třída čtyři může neuposlechnout za určitých okolností. My nejsme roboti páté, ani čtvrté třídy. Je to politováníhodná skutečnost.“

„Pak vás musím dočasně vypojit,“ oznámil jim Isaac pevně.

„I když jste mnohem inteligentnější než já, musím vám klást odpor,“ odpověděl Trojka a nejistě přešlápl.

„Násilná akce začne při číslovce tři,“ řekl Isaac. „Jedna. Dvě.“

Klíč zazvonil na Trojkově aktivačním tlačítku. „Tři,“ řekl Isaac a obrátil se k Osmičce, který zíral na svého padlého druha s výrazem úžasu.

„Uvědomuji si průběh časově nelogicky řazených údajů, které vyústily v násilí,“ prohlásil.

Isaac ho udeřil.

Nějakou chvíli mu trvalo, než si demontoval obličejový panel a arodynamické obložení těla a přemístil si na hruď velkou plastikovou trojku. Pak se vydal k druhé lodi, s triumfálním pocitem někoho, kdo slyší vzdálený zvuk polnice.

Bez jakýchkoliv potíží se dostal až do lodní kajuty. Joan zvedla hlavu.

„Dali jste si na čas,“ řekla. „Kde jsou? A kde je Osmička?“

„Na palubě lodi došlo k řadě událostí, jejichž chronologické řazení vyústilo v násilí,“ odpověděl jí Isaac. Jediným pohybem zvedl Hrsh-Hgna ze sedadla, hodil si ho přes rameno a dal se na útěk. Divokým smykem prolétl vstupním otvorem těsně předtím, než kryt se sykotem zapadl.

Na zemi před lodí postavil phnoba na zem a ukázal k východu. „Utíkej. Je tam jezero. Za chvilku tě dohoním,“ dodal. „V tomto okamžiku si uvědomuji možnost velkého množství nelogicky řazených násilných akcí.“

Na zesílený Joanin příkaz se dvacet strážných robotů otočilo jako jeden a rozběhlo se k němu.

Neustoupil ani o krok a to jim dělalo starosti. Prvnímu, který k němu dorazil, Isaac řekl: „Jste všichni roboti třetí třídy?“

Robot číslo Dvanáct odpověděl: „Někteří z nás jsou roboti druhé třídy, ale většina z nás jsou roboti třetí třídy. Já sám jsem robot třetí třídy.“

Isaac se podíval k nebi. Cítil se velmi šťastný. Věděl ovšem, že to není správné.

„Oprava,“ řekl. „Od této chvíle jste všichni sedící vodní pernatci rodu Scipidae.“

Dvanáctka chvíli mlčel. „Já jsem robot třetí třídy,“ prohlásil dost nejistě.

„Oprava,“ zavrtěl Isaac hlavou. „Opakuji, od této chvíle jste sedící kachny. Teď napočítám do tří…“

Vykročil kupředu a jeho atomové srdce zpívalo lyrický hymnus nadřazené inteligence.

Dom vyskočil z klesající jachty dřív, než se dostala do zorného pole přístrojů Opilé a několikrát se otočil ve vzdušné vlně za její zádí, než ho sandály ustálily ve svislé poloze. Klesal, dokud nebyl jen necelé dva metry nad travnatou plání, a rychlým klouzavým letem vyrazil k východu.

Zhruba deset minut se houpal nad zeleným povrchem hustého pažitu, který byl, kromě několika druhů plevelů, lišejníků a mořských řas, jediným rostlinným zástupcem na planetě. Na Pásu zůstala příroda jen u několika málo vyzkoušených druhových linií.

Několikrát minul skupinky slunečních štěňat, velkých neohrabaných stvoření, která se snášela z vesmíru a klouzala nad světadílem jako mračna. Tu a tam se od skupiny oddělil některý větší jedinec, nezdravě bledý jako všichni sluneční psi v pubertě, sedl si na svůj objemný zadek a žalostným pohledem zíral k nebi. Většina z nich páchla zkvašenou sladkou travou.

Když je Dom míjel, jedno ze štěňat ze sebe vydalo unavené zakničení, udělalo na svých pahýlovitých nohách pár neohrabaných kroků a pak znovu zaujalo svou roztouženou pozici.

Slunce 82 Erandini rychle stoupalo k poledni.

Stanice robotů byla na vzdálenějším břehu jezera, pravděpodobně proto, že jezero bylo jedním z mála orientačních bodů Pásu. Dom se rozhodl, že to zkusí tam. Chatogastr někde být musel.

Na okamžik se zastavil, napil se vody a snědl studené stehno jakéhosi nelétajícího ptáka, pozornost lodního autovaru. Vzduch byl teplý a jarní. Neustávající zvuk žvýkání, provázející skupinu slunečních štěňat, která si vypásala svou cestu kolem světa, poskytoval příjemnou zvukovou kulisu.

Vzduch před Domem zasyčel. Objevila se malá kovová koule, kus před ním se zastavila a zůstala viset na svých antigravech. Chvíli Doma pozorovala a pak se z ní vysunula ústa.

„Předpokládám, že patříte k pohyblivé inteligenci typu B, řekla koule. „Podle předpovědi dojde k Popraskotu v této oblasti během deseti minut. Oblečte si ochranný oděv, nebo vyhledejte podzemní úkryt!“

Pak se zvedla o něco výš a vrhla se k severu, přičemž ze sebe neustále vyrážela hlasité výkřiky. „Popraskot! Popraskot! Varujte se vajec!“

„Hej!“ vykřikl Dom. Koule se vrátila.

„Co je?“

„Nerozumím.“

Kouli chvilku trvalo, než jeho informaci strávila. „Jsem mozek první třídy,“ oznámila mu nakonec. „Vyhledám zdroj příslušných informací.“

Znovu zvýšila rychlost. Její cestu značily neustále se vzdalující výkřiky: „Varujte se vajec!“

Dom se za ní chvilku díval a pak pokrčil rameny. Ostražité se rozhlédl kolem a od pasu vytáhl paměťový meč. Většina ze slunečních štěňat, přesněji řečeno všechna kromě těch na nebi, se pohodlně rozvalovala v zelené trávě a přežvykovala. Scéna působila neobyčejně idylicky.

O půl světa dál, nad lesklou vrstvou ovzduší, začal Popraskot. Na oběžné dráze se shromáždili sluneční psi. Nakladli vejce. Inkubační doba teď přicházela do své poslední fáze.

První vejce se s řevem řítilo přehřátým vzduchem a přední oblina skořápky za sebou nechávala žhavou stopu. Nakonec na špičatém konci popraskala a otevřel se první padák. Jen o zlomky vteřiny později kolem prvního vejce vykvetly na všech stranách další kopule bílých membrán.

První vejce dopadlo na zem, kde mělo setrvat následujících deset let, sto šedesát kilometrů severně od Doma. Přehřátá skořápka vybuchla a rozpadla se na tisíc kusů, které požaly trávu na mnoho metrů kolem…

Druhé dopadlo na západ od jezera. Skořápka explodovala jako puma a do ruda rozžhavené úlomky zasypaly skupinu štěňat, která teď ležela díky prastarému vrozenému instinktu v bezpečné poloze — hlavou směrem od dopadu vejce — a mohutnými, polštářům podobnými předními tlapami si přikrývala hlavu.

Zpoza jednoho z nich se ozvala phnobská kletba.