Temná strana slunce

9

Dom přemýšlel, co je na nich vlastně tak poutavého. To ovšem ve chvíli, kdy byly Hvězdy vzdáleny ještě nějakých dvacet SL a byli k němu natočeny bokem.

Pak se přiblížila creapiijská převozní loď.

Představte si žloutkový věneček o průměru pět miliónů kilometrů. Pak si představte další. A ty dva spojte.

Řetězové hvězdy. A kolem nich se potácí Mínos — planeta vytvořená tisíci asteroidů, přitažených napříč světelnými roky a zformovaných do podoby světa. To byla další hříčka Žoliků — mínóský labyrint.

Přepravní kabina byla prázdná, s výjimkou tvarově přizpůsobivých sedadel a obrazovky. Zvenčí vypadala obrovská, několikrát větší, než průměrná dopravní loď, a až překvapivě aerodynamická. Dom věděl, že většinu hmoty tvoří ochranné stínění, spolu s motorem dost velkým a silným na to, aby zvedl loď od povrchu i navzdory drtící přitažlivosti slunce. Aerodynamické tvary však pro něj zůstávaly záhadou.

Nakonec pochopil. I slunce mají atmosféru.

Na obrazovce se rychle zvětšovaly zářící spojené kruhy, až jejich vnější okraje přesáhly formát obrazovky. Domovi nijak nepomohlo, když si znovu a znovu opakoval, že je to jen obraz… obraz něčeho, co bylo přístroji a clonami zastíněno natolik, že se to jevilo jen jako oslnivě zářící. Všechny instinkty se mu snažily dokázat, že se řítí do nitra hvězdy.

„Jsme zrozeni ze slunce a naše cesta k němu je krátká,“ citoval naprosto nevhodně Isaac. Dom se uvolnil a zasmál se. Měl dojem, že slyší tlumené dunění, ne nepodobné hukotu slunečních protuberancí. To bylo samozřejmě nemožné. On si prostě jenom namlouval, že něco takového slyší. Samozřejmě, že to bylo nemožné.

Nakonec zmizely všechny orientační body a obrazovka se změnila na oslnivě bílý obdélník. Hrsh-Hgn se třásl s instinktivní hrůzou všech phnobů, kteří nesnášeli přímé slunce. Dom si představil, jak se loď nad žhnoucím mořem bez obzoru blíží k pevnině, a svou představivost vypnul ve chvíli, kdy mu začala ukazovat všechny ty malé mechanické součástky lodi, které by se mohly porouchat.

Když se objevil vor, zdálo se, že je s ním něco velmi v nepořádku.

Umělci a oko představivosti většinou zpodobňovali vor jen pár metrů od mola, jaké používají lovci dagonů, někdy i s postavami creapiiů nonšalantně klouzajícími po palubě. Vor byl samozřejmě otevřený k nebi a něco jako žlutý oceán leželo hluboko pod ním. Jenže ani Vyšší řády tady nedokázaly přežít bez ochrany, snad jen na nejbližších Popelových hvězdách, a vor užívaný na Řetězových byl jeden z prvních slunečních vorů vůbec. Byla to jednoduše řečeno matná polokoule, která se vznášela plochou stranou dolů v něčem, co na obrazovce vypadalo jako řídká mlha.

Převozní loď se mírně zakolébala a na jedné straně kabiny se odsunula část stěny, za kterou se objevilo ústí kruhového šedého tunelu. Přátelský kovový hlas je vyzval, aby jím prošli. Dom opatrně vykročil jako první.

Zvuk, který zaslechl, ho zasáhl jako rána palicí. S nevěřícím výrazem se rozběhl kupředu.

Bylo to moře.

Jeho Srstnatost CReegE + 690° popojížděl po pláži na svých pestrobarevných pásech. Byl velký, mnohem větší než creapiiové nižších řádů, kteří žili na Protitoči. Jeho vejcovitý oděv měl barvu zlata. Po boku mu poskakoval koloušek a na manipulačním chapadle seděl malý modrý ptáček. Jeho Srstnatost se zastavila těsně za hranicí příboje a trpělivě čekala.

Dom cítil, jak se nohama dotýká písečného dna, a začal se vlnami brodit ke břehu. První úžas nad podobou creapa už byl pryč. Dom věděl, že stojí tváří v tvář stvoření, které patří k vůdcům nejpokročilejší rasy inteligentních bytostí, rasy desetkrát starší, než lidský rod. Bylo by ho zajímalo, jestli se na něj ten bezvýrazný ovoid vůbec dívá. A jestli ano, co vidí?

Pancéřované chapadlo mu podalo ručník. Byl z froté a voněl citrony.

„Příjemná koupel?“ hlas mluvící sametovým tenorem se zhmotnil zdánlivě odnikud.

„Děkuji, ano.“ odpověděl Dom. Otevřel ruku a ukázal creapovi malou purpurovou lasturu.

„Trivia monarcha sinistrale,“ řekl creap. „Protitočský inkoustovec penízkový. Krása je v jednoduchosti. Jak se ti líbí můj oceán?“

Dom se ohlédl zpět k vlnám. Příboj byl padělaný. Obzor — dokonalá iluze — ohraničoval moře sto metrů od břehu. Umělé slunce se koupalo v teplé oslňující záři, která byla pravá. Na západním obzoru visela v náznaku červánků Večernice.

„Přesvědčivý,“ odpověděl.

Creap se příjemně zasmál a vedl ho pomalu po pláži.

V prostoru bylo víc země než vody. A jako u moře, i tady snad creap udělal chybu jen v přemíře velkorysosti. Na jednu stranu se táhla pláň s nazlátlou trávou, která v mírných vlnách sahala až ke vzdáleným horám. Hory byly křišťálově čisté a na jejich monumentálních vrcholcích by jistě našli důstojné sídlo sami bohové. Na druhé straně začínal prales. Z pukliny ve skále pramenil poměrně silný vodní proud a klikatil se hlubokým korytem, jehož písečné břehy lemovaly kořeny stromů. Nad vodou se zatřepetala vážka, jeden z těch velkých druhů z Nové Země. Mezi stromy se zelenal hustý trávník, posetý modrými zvonky hořců, Tu a tam byly v trávě vidět zaječí pěšinky. Nedaleko rostl trs voňavého fenyklu a mezi stromy na břehu potoka se vinuly liány. V dáli bylo vidět sopečný vulkán.

„Mám ti vyprávět o zadní projekci, ukrytých zařízeních a umělém zavlažování?“ zeptala se Jeho Srstnatost nevinně. Dom zhluboka nasál vzduch. Byl cítit deštěm.

„Myslím, že tomu tak docela nevěřím,“ odpověděl. „Kdybych začal kopat tady v té zemi, co bych našel?“

„Vrchní vrstvu úrodné země, pak starší vrstvu a v ní jednu nebo dvě pečlivě vybrané zkameněliny.“

„A pak?“

„Hm, skálu. Vápenec do hloubky tří metrů.“

„A dál?“

„No prosím, pryč s iluzí. Dále v tomto pořadí: technickou vrstvu potřebných mechanizmů, jeden metr monomolekulární mědi, slabý film zoxidovaného kovu a náznak matrixového pole. Mám jít ještě hlouběji?“

„To bylo dost hluboko, Vaše Srstnatosti.“

„Takže můžeme pokračovat v cestě? Musím nakrmit kapra.“

Později, když byla zlatá ryba sytá natolik, že přestala zvonit na malý mosazný zvonek, creap pokračoval: „Musí pro to být důvod? Pak považuj za důvod třeba to, že studuji živou inteligenci. Pozemskou, lidskou inteligenci zvlášť. Už při tom, když to říkám, si uvědomuji, že u tebe pravděpodobně dojde k chybné interpretaci tohoto slovního spojení. Řekněme tedy místo toho, že když jsem se začal zabývat studiem Jednoty, rozhodl jsem se to udělat z lidského hlediska, chápeš? Je známé, že prostředí ovlivňuje a formuje vědomí a proto…“ mávl chapadlem v gestu, zahrnujícím moře, prales i vzdálené hory současně. „Samozřejmě by bylo jednodušší přesunout se na některý z lidských světů, ale už zdaleka ne tak pohodlné.“

Dom si násilím připomenul, že kdesi pod jeho nohama hoří přírodní výheň. Jenže creapiiové současně studovali řetězové hvězdy a ty chtěli studovat opravdu zblízka. Jeho Srstnatost mimo jiné také naznačil, že v současnosti probíhá na voru několik experimentů.

„Žolici?“ řekl creap. „Jistěže ti pomohu, pokud budu moci. Jsi náš první necreapiijský návštěvník. Slyšel jsi ve svém kulturním okruhu o nějakém proroctví, které by zahrnovalo zeleného muže s mořem v láhvi?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Dom a pak se náhle vyděsil. „Nějaké takové existuje?“

„Žádné, o kterém bych věděl. Jenže to spojení zní jako chléb a voda každého proroctví.

Musíš si uvědomit, že nejsme v situaci, abychom ti mohli poskytnout nějaké zvláštní rady, k takovému účelu potřebujeme několik desítek tisíc let pečlivého studia. Máš nějaké konkrétní otázky?“

„Creapiiové nebyli Žoliky.“

„Pravda. To však nebyla otázka, ale konstatování.“

„Tak dobrá. Vy jste nejstarší ze všech ras. Nemůžeme počítat Chatogastra nebo Banku, to jsou jen jednotlivé organizmy. Z toho částečně vyplývá, že vy se Žolikům pravděpodobně nejvíc podobáte. Tedy duševně, myslím. Ne, vlastně ani tak ne. Asi by bylo nejpřesnější říci ve svém všeobecném zaměření.“

Creap se zasmál. „A jaké je naše všeobecné zaměření?“

„Studujete jiné životní formy. Člověk — lovec, creap — shromažďovatel informací. Mohu být osobní?“

„Prosím, buď,“ odpovědělo obrovské zlaté vejce a Dom zčervenal.

„No, jak bych to… už jsem se setkal s creapii předtím. Víte, co se mi na nich vždycky zdálo divné? I na vás, Vaše Srstnatosti? Jste tolik lidští.

Hrsh-Hgn je můj přítel, ale je to phnob. Vyzařuje to z něj každou chvíli, a přitom žije většinu života na Protitoči. Maličkosti, způsob pohledu na život, jako v případech, kdy se oba díváme na jednu a tutéž věc a já vím, že on ji vidí úplně z jiného rasového úhlu. Ale creapiiové, které jsem potkal, takovým dojmem zdaleka nepůsobí.“

„Žijeme na horkých světech. Jsme bezpohlavní, osminozí. Myslíš i lidští?“ řekl CReegE + 690°.

„U Chela! Lidství je stav mysli, nikoliv těla! Ale okamžik. Vždycky jsem přemýšlel, proč mám pocit, že jsou mi tak podobní, když musí být tak jiní? Teď si myslím, že asi bude tím, že všichni creapiiové, se kterými jsem se setkal, se vědomě pokoušeli přizpůsobit lidskému pohledu na věci. Nejdřív jsou humánní a pak teprve creapiiové.“

Dom se podíval na creapa, ale vejce nemělo obličej. Po nějaké chvíli se ozval hlas odnikud. „Na tom, co říkáš, je mnoho pravdy.“

„Myslím si, že to děláte proto, abyste co nejlépe porozuměli vesmíru,“ pokračoval Dom. „Člověk vidí jiný vesmír než phnobové. Omlouvám se, mám pocit, že nevybírám ta správná slova. Oni prožívají jiný vesmír. Je to tak správně?“

„To je velmi dokonalá myšlenka. Než s ostatními zasedneme k jídlu, mohl by ses na něco podívat?“

Našli pro něj vejcovitý oblek, uzpůsobený pro návštěvníky a vybavený jednoduchým kontrolním panelem. Bylo to jako jet v malém svislém tanku. V Domově případě měly všechny izolační vrstvy udržet teplo hlavně venku, ne uvnitř. Pak se vydali k hlavní části voru.

Potom už si na mnoho věcí nevzpomínal. Jednotlivé prožitky se mu pomíchaly a vytvořily směsici vedra, obrovských lesklých oblud, dunění slunce a podivného chvění vzduchu. Pamatoval si, jak ho dovedli k pozorovací plošině, postavili do středu matrixových smyček a vyzvali, aby se podíval vzhůru.

Kruhová hvězda, na které byl vor zakotven, právě prolétala pod obloukem svého dvojčete. Na chladnějším světě by takový zážitek stačil na to, aby inicioval vznik tuctu náboženství.

Zářící oblouk, jen místy jasnější než okolní nebe. se pomalu posouval po solárním nebi.

Dom netušil, jestli ostatní creapiiové vědí, že to neohrabaně ovládané vejce ukrývá mladého člověka a ne opilého creapa, pokud ovšem creapiiové pijí. Pravděpodobně ne. Když úkaz pozoroval hodinu, cítil se opilý.

Ten pocit trval ještě několik minut potom, co se vrátili do obytného prostoru. CReegE mu nemusel dávat žádná vysvětlení. Něčím, co se vzdáleně podobalo osmóze, získal pocit creapství. Creap se mu to pokoušel říci a měl pravdu. Svět creapiiů, to bylo Sjednocení, nesmírně vzdálené světu lidí. Proto se creapiiové pokoušeli myslet — cítit — jako lidé. Jedině v tom spočíval způsob, jak porozumět celému původu vesmíru, říkal creap. Dom najednou jakoby zázrakem pochopil, že oficiální pohled na creapiie byl chybný. Říkalo se o nich, že jsou rasou zrozenou pro vědy. Creapiiové byli logický mozek vesmíru, nejvyšší analyzátoři, rasa inteligentních robotů v tom smyslu, v jakém si roboty představovali první průkopníci robotiky. To nebyla pravda. Co to bylo, o co usilovaly předsadhimistické sekty? Ryzí realita? To bylo ono. Creapiiové byli mystiky vesmíru.

Jedli pod košatou hrušní. Hrsh-Hgn měl omáčku z jemně nakvašených olejovitě černých muchomůrek, skutečnou lahůdku. Isaac si dal pro doplnění energie porci brambor z Celé Galštiny a Dom měl směs dokonale připravených mořských pochoutek. Začínal si navíc uvědomovat, že creapiiové jsou navíc automaticky odborníky téměř na všechno. Jeho Srstnatost sál něco z tlakového zásobníku, který přikládal ke vstupnímu otvoru v místech, kde měl pravděpodobně žaludek.

„Kde je váš další cílový přístav?“ zeptal se creap.

„Mínos, jestli mě tam můžete dopravit,“ odpověděl Dom. „Musím si někde pořídit novou loď a vím, že na Mínosu je mnohorasové osídlení. Také bych se mohl podívat na Labyrint.“

„Myslíš, že by se mohl v Labyrintu ukrývat klíč?“ zeptal se creap konverzačním tónem.

Isaac si odkašlal a strčil Doma loktem do žeber.

„To byla skvělá literární narážka,“ prohlásil. „Dokonce i jméno té planety je —“

„Já vím,“ přikývl Dom. „Těším se na setkání s Mínotaurem. Hrshi?“

„Oh, nic,“ řekl phnob a zvedl hlavu. „Jen mě tak napadlo, že jssem sse najednou ocitl uprosstřed pověssti.“

Novou loď nazval O skok za zády. Byla nejlepší, jakou mohla malá loděnice na Mínosu nabídnout. Neměla dokonce ani autovar, což jí spíše připočetli k dobru, ale všechny matrixy byly dokonale vyladěny a kabina měla rozměry přece jen o něco větší než skříň na šaty.

„Proč O skok za zády?“ zeptal se Isaac.

„Relativita,“ odpověděl Dom. „Její celé jméno by mělo znít,Tak daleko o skok napřed, že kdyby měl Einstein pravdu, měli byste ji těsně za zády. Pokus se to nějak vepsat na identifikační panel. Myslíš, že to dokážeš?“

„Určitě,“ odpověděl Isaac posmutněle. „Ale kultivované to není.“

Procházeli lidskou vědeckou kolonií směrem k Labyrintu, jehož nejbližší stěna se zvedala nad nízkými obytnými kopulemi kus před nimi.

„Co si myslíš o Vyšších řádech?“ zeptal se Hrsh-Hgn.

„Nádhera,“ odpověděl Dom nezávazně. „Co ty?“

„Ssetkal jsem sse ss několika z nich, když tě vzali na tu vycházku. Byl jssem velmi překvapen jejich phnobsskosstí, jak jssi jisstě předpokládal, a tvoje úvaha, že každá rassa vidí ssvůj odraz v —“

Z Labyrintu se směrem k nim vyvalilo malé stříbrné vejce a mávalo chapadlem, v němž svíralo kus papíru. Načervenalé zabarvení očního stínítka napovídalo, že se jedná o creapa velmi nízké úrovně.

„Psst!“ zasykl hlas odnikud. „Nechcete si koupit mapu? Nemůžete do Labyrintu bez mapy. Je nakreslena mým chovným bratrem podle pravých leteckých snímků.“

„Zmiz, vypálený mozku!“ zaječel jakýsi větší creap, jehož pásy duněly směrem ke skupince. „Nuže, sirové a dony, je vidět, že jste inteligentní lidé a že potřebujete mapu. A pohleďte, já mám mapu, sirové a dony, mapu, jakou je vidět málokdy.“

„Potřebujeme mapu?“ zeptal se Don.

„Ne tak docela,“ odpověděl Hrsh-Hgn, který už Labyrint navštívil. „Ale jssou to pěkné ssuvenýry.“

Když vstupovali do Labyrintu, popojíždělo kolem nich několik dalších obchodníků s plány a mapami.

Žolici si znovu maličko zažertovali. Tu a tam pravděpodobně někdo z vědců nebo výzkumníků poukázal na to, že Labyrint pravděpodobně vůbec nebyl míněn jako bludiště, ale nikomu se nepodařilo přijít s teorií, která by jeho účel dokázala vysvětlit jinak. Doma nepřekvapilo, když jeho společníci, kteří kráčeli každý z jedné strany, náhle zmizeli. Hrsh-Hgn ho před tímto efektem varoval.

Něco ve stěnách, tvořených monomolekulární hmotou, vytvářelo samostatný vesmír pro každého jedince, který mezi ně vstoupil. Proto také nebyly všechny mapy a letecké fotografie k ničemu. Domova vlastní mapa bludiště by byla naprosto dokonalá — ale jen pro Doma.

Jednou zahlédl mlhavý obrys Hrsh-Hgna, který se vynořil z jedné stěny, aby se vzápětí ztratil v jiné. Dom na stěnu zabušil a zjistil že je tvrdá a pevná. Rozhlédl se kolem, a když zjistil, že je sám, přejel po jejím povrchu paprskem termopalu. Stěna se ani nezahřála. Na pouhou iluzi byla velmi solidní.

Střed Labyrintu našel po pěti minutách rychlé chůze. Paměťový meč měl stále v podobě termopalu, a když se před ním objevil Ways, stačil tak tak zastavit ukazovák na spoušti.

„Jak vidím, tak jsi mě čekal,“ řekl Ways.

Dom vystřelil. Ways na něj vrhl ublížený pohled a natáhl ruku. Od dlaně se mu odrazila rostoucí koule, která podivným způsobem lámala světlo, dopadla na zem, několikrát poskočila a zmizela.

„První kolo,“ řekl Ways. „Podívej, já mám matrix oslabující resonanci, a co máš ty?“

„Kdo jsi?“ zeptal se Dom. Pohybem palce změnil meč na vrhací nůž.

„Ways se Země.“ na okamžik se odmlčel a hodil nůž Domovi zpět. „Obávám se, že sis otupil hrot,“ pokračoval v řeči, „ale byl to moc pěkný hod.“

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi mě přišel zabit, ale to asi není příliš chytrá otázka, že?“

„Ne,“ odpověděl Ways. „Mám dojem, že je to marné, ale musím to zkoušet, k čemu bych jinak měl svobodnou vůli.“

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Jistě. Musíš si uvědomit, že vesmír je příliš malý na to, abychom se tam vešli i my, i Žolici. Jsou lidé, kteří se obávají, že se Žolici už teď mohou objevit každým dnem.“

„A představují si nějaký druh oblud s obrovským mozkem?“

„Já se obávám, že očekávají spíše bohy. Když se setkáš s obludou s velkým mozkem, víš, na čem jsi, ale bohové — to je něco jiného. Nikdo nechce být zotročenou rasou. Aha, abych nezapomněl, mám tady pro tebe pár věcí.“

Robot odsunul hrudní panel a hodil Domovi Iga. Sotva se zvířátko ocitlo v bezpečí na rameně svého pána, obrátilo se k Waysovi a nenávistně na něj zavřísklo. Pak rychle zalezlo Domovi pod košili.

„A ještě něco…“ řekl robot. Chvilku něco hledal za hrudním panelem. „Lituju, že to tak dlouho trvá, ale víš, jak to chodí, nic není na svém místě. Aha, tady.“

Dom zachytil malou kouli dřív, než si uvědomil, co dělá. Ways ho pozorně sledoval.

„To je matrixový generátor bez vinutí,“ řekl.“ Právě teď ti to mělo utrhnout hlavu. Ošklivé, já vím.“

Dom hodil kouli za nejbližší stěnu. Nakrátko se zableskla v záři Řetězových hvězd a se slyšitelným nárazem dopadla do vedlejší uličky. Pak do něj Ways narazil. Robot měl výhodu váhy. Dom se překulil na záda a pokusil se protivníka setřást, ale tak tak stačil uhnout hlavou. Pěst narazila do země těsně vedle jeho ucha. Úder byl tak silný, že robotovi popraskala umělá kůže na kloubech. Ways okamžitě máchl rukou stranou a pokusil se Doma udeřit hřbetem dlaně, ale Dom stačil hlavu ještě o kousek pootočit, takže ho zasáhla jen špička prstu, která mu přejela po čele.

Zpod košile mu vyskočil Ig a vrhl se robotovi do očí. Ten ho střásl jako obtížný hmyz, odskočil a protáhl si prsty.

„Odmítám uvěřit v nezranitelnost,“ prohlásil. „Tak, teď to zkusíme doopravdy.“

Matrixový generátor vybuchl. Labyrint se otřásl.

Tlaková vlna zvedla Wayse jako hadrovou pannu a udeřila s ním o stěnu. V letu zasáhl Doma nohou do prsou. A kdesi vysoko nad nimi se chystala k přistání loď.