Temná strana slunce

8

Dom obrovskými skoky kličkoval po pastvinách. Všude kolem něj svištěly kusy skořápek. Na jednom rameni, v místě, kde ho škrábl letící střep, měl dlouhou popáleninu, a jen díky neuvěřitelnému štěstí mu úlomek neuťal hlavu.

Zem mu najednou najednou zmizela pod nohama a hluboko dole se objevila hladina jezera. Bylo nejen obrovské, ale také chladné a pravděpodobně bezpečné. Popohnal sandály a přímo z letu se otočil tak, aby padal střemhlav do vody. Letěl z velké výšky a potopil se velmi hluboko. Otočil se v záplavě bublin a vyrazil k hladině. V uších mu zvonilo. Jenže se nevynořoval, ale dál klesal.

S úžasem a nedůvěrou ucítil, že došlápl na dno jezera. S vypoulenýma očima vnímal, jak se mu voda kolem nohou zahřívá, když se ho sandály pokoušely neúspěšně zvednout ode dna vzhůru. Dech mu došel, plíce praskaly a nakonec se nadechl vody.

Byl v hloubce několika metrů. Dýchal vodu. Nadechl se znovu a pokoušel se o tom nepřemýšlet.

Voda je obohacena velkým množstvím kyslíku. Neutopíš se v ní.

Zírala, na něj velká stříbrná ryba, která vzápětí máchla ocasem a zmizela. Kolem nohou mu proběhlo něco jako desetinohý krab.

Neboj se.

Byl to zvuk. Něco na něj mluvilo.

„Takže ty musíš být Chatogastr.“ Dom upřel pohled do kalné vody. „Hledali nějaké vodní stvoření, ale hledali jen v mořích. Nevidím tě.“

Jsem tady. Uvažuješ ve špatných pojmech.

Voda zazářila hvězdami. Pomrkávaly nahoře, dole, na všech stranách. Stále cítil, jak mu kolem nohou víří voda, ale všechny ostatní smysly mu říkaly, že stojí a dýchá v mezihvězdném prostoru. V hlubokém vesmíru. Ve středu hvězdné mlhoviny.

Ne, to je střed galaxie.

„To je jen iluze.“

Ne, to je paměť. Dívej se.

Ve středu galaxie, kde se hvězdy jedna druhé dotýkají rameny a mezihvězdné vzdálenosti se měří ve světelných týdnech, se črtala jedna planeta, která tonula v divoké záři tisíců sluncí. Byla z vody.

Její střed se nazýval Voda IV, třetí nejpodivnější látka ve vesmíru, a její povrch vřel. Dom pozoroval, jak se mu v mozku s nezadržitelnou úporností vznikajících krystalů tvoří fakta.

Po několik tisíc let planeta poletovala vesmírným nebem po těch nejneuvěřitelnějších oběžných drahách, zářící duha z páry, kterou tlak fotonů vytvaroval do podoby obrovského zjevení. Pak vybuchla.

Dom se přistihl, jak se vyděšeně krčí. Záplava bublajících kapek vody, celé moře vody vyletělo z epicentra exploze a proletělo kolem něj, zahaleno oblakem páry na cestě k okraji galaxie.

A věděl s jakousi dokonalou jistotou, že ten horký vlhký svět dal vznik životu. Byl to svět, který nevěděl vůbec nic o Žolicích. V horké vodě se spojily naprosto nepravděpodobné složky, vytvořily naprosto nemyslitelné molekuly a…

„Ty jsi jezero,“ řekl Dom.

To je ono. Jak se má můj starý přítel Banka?

„Ještě před několika dny se měl dobře,“ odpověděl Dom. „Hm, vyhýbáš se veřejnosti?“

Ale vůbec ne, jen mám rád své soukromí. Banka byl jediná životní forma, která byla v celém širém okolním vesmíru, když jsem sem dorazil. Sluneční psi mě znají, vědí o mně. Jenže já jim pomáhám, starám se o jejich štěňata a oni o mně mlčí.

„Staráš se o jejich štěňata? Ty musíš být telepat.“

Ne v tom smyslu, jak to chápeš ty. Ale většina živých organismů se skládá převážně z vody a já jsem celý voda. Pijí mě a já se stávám jejich součástí — tak jako jsem součástí tebe. Osmóza, rozumíš? Doufám, že se tě to nedotklo?

„V žádném případě,“ zavrtěl Dom hlavou. Vykopl ze dna jezera oblak zvířeného bahna a pokoušel se přesvědčit, že se mu to všechno nezdá.

Před osmi našimi dny za mnou přišel posel od Banky. Banka je kámen, já voda. Vládne mezi námi porozumění.

Dom se usmál. „Neexistuje nějaká pověst o inteligentním slunci, které žije někde směrem ke galaktickému severu?“ zeptal se.

Ano, ale není to jen pověst, je to pravda. On je velice zvláštní. Právě začínáme s pátráním po inteligentním plynovém mraku, abychom doplnili kvartet živlů. No, Banka mi prostě oznámil, že mi posílá osobu, která by mi měla pomoci s rozšiřovacím programem.

„O tom nemluvil — mně řekl, že bys mi mohl pomoci najít svět Žoliků,“ podivil se Dom.

Možná, že dokážeme pomoci jeden druhému.

„Co víš o Žolicích?“

Nic. Vědomosti nejsou moje oblast působnosti. Já se zabývám…

Pro tu věc neexistoval přesný výraz. Chatogastr se to pokusil vysvětlit a Domovou hlavou proletěla řada představ. Intuice byl příliš hrubý výraz; bylo v tom něco z vědomostí listu, který ví, jak roste strom, něco hřejivého, snivého, tajemného…

Mohl bych se probrat tvou pamětí? Potřeboval bych to. Děkuji. Zažiješ možná pocit podobný snu, ale tvé vědomí zanechám v tom stavu, v kterém bych si je přál najít.

O něco později Jezero řekl: Všeobecně řečeno, neexistuje temná strana slunce. Začněme s věžemi Žoliků. Jejich pláště jsou pravděpodobně tvořeny jednou jedinou molekulou. Přesné použití a schopnosti věží neznáme, i když víme, že pohlcují veškerou okolní energii a žádnou nevydávají. Myslím, že bych ti měl říci, že pro jejich existenci neexistuje žádný rozumný důvod, rozhodně ne rozumnější, než pro existenci člověka, například.

Zdálo by se, že vrah, který tě sleduje, má za úkol zabránit ti v objevení světa Žoliků. Jenže na druhé straně možná jenom urychluje tvé pátrání tím, že tě nutí vydat se cestami, po kterých bys za obvyklých okolností nešel.

Vezměme v úvahy samotné Žoliky. Není pochyb o tom, že skutečně žili. Zůstaly po nich různé artefakty, z nichž největší jsou Řetězové hvězdy, které dokazují, že měli nejen sílu, ale i odvahu. Opustili střed vesmíru, který byl na Vlkovi, což naznačuje, že pochopili vnitřní význam Jednoty. Opustili Zítřejší vrstvu Třetího oka, což, jak věřím, znamená, že začali experimentovat s cestami časem. Nicméně ve všech předpokladech je základní omyl, když se domníváme, že obraz Žoliků vznikne souhrnem všech jejich výtvorů. Vždyť to mohly být pouhé hračky, obraz jejich mládí. Astronomická zjištění naznačují, že pokud se vůbec vyvinuli na nějakém světě, může být ten svět dnes už dávno mrtvý. Skutečnost, že svět Žoliků zatím nebyl nalezen v naší“ životní bublině“, mě vůbec nepřesvědčil, že by byl někde ukryt. Já věřím, že tady není. Většině myslících tvorů by mělo být jasné, že „temná strana slunce“ je spíše myšlenka než místo.

„Už mě to taky napadlo,“ připustil Dom. Seděl v řídkém bahně a pozoroval, jak nahoře na hladině jezera tančí světelné záblesky. „Je to jen básnická představa?“

Poezie je jedno z nejdokonalejších umění. Žolici ho museli ovládnout.

Dom si povzdechl. „Hned na začátku jsem měl takový dojem, že je to spíše otázka, jak najít nějaké přiléhavé vysvětlení, třeba jako je to Hrsh-Hgnovo.“

Abych řekl pravdu, to je velmi poetické a dokonce i možné. Jenže…

Další odbočka do nevysvětlitelna. Dojem: pocit nesprávnosti, tradičně vtělený do téměř fyzické bolesti, jíž někteří lidé zakoušejí, když vidí křivě pověšený obraz, který nemohou narovnat. Pocit disharmonie.

To by je vlastně přibližovalo k creapiiům. Prostředí ovlivňuje myšlení a Žolici nemyslí jako creapiiové. Na druhé straně jsou creapiiové nejinteligentnější rasou naší doby. Doporučuji ti, aby sis je prostudoval. V creapiích je klíč k Žolikům.

„Myslím, že to chápu,“ řekl Dom a vstal. „Chceš říct, že svět Žoliků by vlastně mohl být jen způsob pohledu na vesmír?“

Přesně.

„Navštívím creapiie.“ Pokusil si vzpomenout. „Mám dojem, že Vyšší řády právě otevřely jeden studijní vor na Řetězových hvězdách, že?“

Pokud jsem dostal správné informace, tak ano. Protože Vyšší řády zastupují nejchytřejší creapiie a ti se specializují na studium ostatních životních forem, tvoje rozhodnutí je správné.

Dom se připravil vyplout na povrch, ale pak se zarazil. „Chtěl jsi, abych pro tebe něco udělal?“

Je to velká služba. Jsi prezident Protitoče, světa, který se z větší části skládá z vody?

„Jeho povrch je z větší části pokryt vodou. Zhruba devadesát procent, včetně močálů.“

Rád bych emigroval.

Chatogastr krátce vysvětlil svůj požadavek. Pás byl příjemný svět, ale chyběla mu na něm jakákoliv stimulace. Mohl hovořit s tekutou složkou slunečních psů, kteří se jako štěňata napili z jezera a díky svým telepatickým schopnostem — které byly ostatně jen vedlejším produktem jejich obrovského mozku — mohli získávat informace z vědomí cestujících. Jenže Chatogastr se chtěl rozrůst. Nepotřeboval loď. Kdyby byl Dom ochoten vzít svou láhev na pitnou vodu a naplnil ji vodou z jezera, převezl by na Protitoč dost velký kus Chatogastra na to, aby se celý obrovský Tethyský oceán stal Chatogastrem. Chatogastr byl velmi přesvědčivý a výmluvný.

Postaral bych se o vaše ryby a hlídal bych všechny vodní cesty. Dodal bych příliv a odliv podle přání a reguloval bych sílu příboje, abych tak poskytl co nejlepší ispiraci básníkům. Ten, kdo ze mne pije, pije ze studnice samotného vesmíru. Prosím.

Dom váhal a Jezero chápal proč.

Nemám žádnou moc. Mohu pomáhat, ale neumím bojovat. K čemu by mi byly dobyvatelské výboje? Jsem…

Nepřeložitelný výrok vyjadřoval více myšlení než sílu, názory formované spíše vodou než tvorem, jistotu, že jezero říká — ne snad pravdu, protože to zakládalo předpoklad, že by mohlo lhát, a Chatogastr lhát neuměl…

„Mohlo by se stát, že mě správní rada přehlasuje, ale…“ otevřel malou láhev, kterou měl uloženu v batohu, „nastup si.“ Z láhve vyletěla vzduchová bublina.

Děkuji.

Stačilo několikrát kopnout nohama a Dom se ocitl na hladině. Vynořil se z vody a zamířil k pobřeží.

Jak se zdálo, Popraskot už skončil. Když vystupoval po svahu, zahlédl ještě tu a tam nějaká snášející se vejce, ale ta vybuchla daleko na jihu. Několik mokrých štěňat, ne větších než člověk, se opodál pokoušelo o své první krůčky.

Tu a tam se po obloze proletovala starší štěňata, roztřeseně větřící čenichy natažené k mračnům. Narezlá srst jejich jehlanovitých těl vypadala jako právě učesaná. Nedaleko jezera stálo jedno z nich a třáslo se.

„Pssst!“

Z trávy náhle vyrazil Hrsh-Hgn a robot s velkou trojkou na prsou. Aniž zpomalili tempo, chytili Doma pod pažemi a všichni tři se řítili zpět k jezeru.

Vzduch začal páchnout metanem, nasládle ovocným pachem, který Domovi drhnul v hrdle.

„Hrshi! Isaacovi se to přece jen podařilo? Co se ale stalo s Isaacem? Jsi přece Isaac? Co se stalo?“

Robot byl napůl pokrytý sazemi a na jedné ruce bylo vidět škrábance způsobené kovovým předmětem. Phnob nepřítomně přisvědčil a každou chvíli se obracel přes rameno, aby pozoroval pláň za nimi. Nejbližší štěně se divoce roztřáslo a z napuchlých žláz vedle širokého zadku mu vystupovaly obláčky páry.

„Toho robota pokoussal pess,“ zamumlal Hrsh-Hgn, „to bylo pěkné vzrůšo! Cave Canem!“

Dopadli do trávy. Těsně před nimi něco vybuchlo a nechalo po sobě velký kráter. Nad savanou proletěl závan žhavého vzduchu a před sebou hnal mračno mastného černého dýmu. Během několika vteřin nastala nepravá noc.

Nad nimi se neohrabaně zvedalo další sluneční štěně a za ním zůstávaly tři plamenné stopy. Pomalu, přesně jako jeho předci, kteří před miliónem let opustili nepřátelský svět, se vzneslo nad travnatou pláň.

Nabíralo rychlost a výšku, vyfouklo kouřový kruh a když se Domovi ztrácelo ve vzdáleném mraku, stále ještě zrychlovalo.

Výpočty.

Hrs-Hgn otočil segmentem malé logaritmické kostky.

„Cítím velkou úlevu, protože ti mussím říci, že to nemůže fungovat,“ oznámil.

„Na palubě O skok napřed jsou dva ochranné obleky,“ Dom se nedal vyrušit z klidu. „Jeden z nich by ti měl padnout.“

O tři kilometry dál se zvedalo v oblaku černého dýmu další kvičící sluneční štěně.

„Podívej se na to takhle,“ začal Isaac vemlouvavě. „Když na madam zaútočíme s paměťovými meči nad hlavou, přestane si hrát, ošklivě se namíchne a dá se do nás naplno. Troufl bych si říci, že by asi nedovolila, aby se Domovi něco stalo, ale… jaké myslíš, že máš šance ty?“

„Lepší pečené jehně, než vařená ovce.“

„Na palubě Jednoho skoku není žádné palivo,“ upozornil Dom.

„Ani kapka,“ dodal Isaac.

„Je to jediná možnost.“

Další štěně vyletělo k nebi za ohlušujícího rachotu břišních plynů. Hrsh-Hgn ho pozoroval a v jeho obrovských revmatických očích se odrážela bouře různých emocí.

„Ale já to sse zvířaty vůbec neumím!“ zalkal.

To bylo přiznání porážky. Dom a Isaac se na sebe podívali a spokojeně přikývli.

O patnáct minut později se snesla Opilá do trávy vedle opuštěné jachty. Joan si znechuceně prohlížela své strážce.

„Je vás dvacet a přece vám utekli!“

„Robot páté třídy provedl řadu nelogicky po sobě následujících činností,“ vysvětloval jí Dvanáctka.

„Byl to mozek páté třídy. Řekl, že bude počítat do tří,“ dodával snaživě Devítka.

„Pak nás udeřil,“ pokračoval Dvanáctka.

„Až se vrátíme do civilizace, osobně dohlédnu na to, aby na tom robotovi provedli lobotomii,“ prohlásila Joan zachmuřeně. „Proč jsme vlastně vůbec začali stavět humanoidní roboty?“

„Roboti páté třídy byli zkonstruováni a vyrobeni proto, že jejich…“ začal Dvanáctka, ale i on měl dost inteligence na to, aby umlknul, když se na něj Joan podívala.

Přidusali další čtyři roboti a přinesli nehybná těla Trojky a Osmičky.

„Cítím smutek,“ řekl Dvanáctka.

„Nechť rezavějí v pokoji,“ ozval se ozvěnou Devítka.

„Až je překalibrují, zařídím, aby byli zařazeni o třídu níž,“ procedila Joan mezi zuby. „Dobrá. Vy, zbytek, dejte se do hledání. Neodletíme odsud, dokud je nenajdeme.“

O patnáct kilometrů dál vyrazila k nebi tři sluneční štěňata. Zprvu letěla poněkud nejistě, protože musela vyrovnávat nepředvídanou nadváhu, ale brzo se jejich let zklidnil a štěňata zamířila ke hvězdám.

Hrsh-Hgn kvílel, že ještě chvíli na téhle oběžné dráze a rozpadne se na kusy, ale jednání se slunečním psem se uspěchat nedalo.

Jmenovala se Rokle-Trioda-Pohlazení-Záruka-Hudsonská-Zátoka-Přednostní. Visela přímo nad nimi.

„Štěňata dorazila na oběžnou dráhu bezpečně a bez nejmenší újmy,“ vysvětloval jí Dom trpělivě.

Ano, ale byl to zavrženíhodný čin, člověče. Bezpečnost našich štěňat je pro nás vrcholně důležitá.

Dom uvažoval velmi rychle.

„Nesu sémě Chatogastra,“ prohlásil patetickým hlasem.

Každý přítel jezera je i mým přítelem, výtržníku. Možná, že by větší částka, převedená na konto slunečních psů, posloužila jako omluva za zločin, kterého jsem byla svědkem jen já sama. Jak se jmenuješ?

„Dom Sabalos.“

To jméno mně zní povědomě. V poslední době jsem ho už zaslechla. Nicméně Řetězové hvězdy jsou až na okraji životní bubliny. Bude to dlouhá cesta mimoprostorem.

„Robot ji snese bez potíží. Můj přítel a já máme své ochranné obleky. Můj přítel se na cestu velmi těší.“ odpověděl Dom, který přizpůsobil styl řeči zkrácenému projevu slunečního psa.

Byla to dlouhá, velmi dlouhá cesta mimoprostorem.

Dom si marně říkal, že je uvnitř osobního pole slunečního psa v naprostém bezpečí, nedokázal se uvolnit a celou cestu svíral psí srst takovou silou, až ho bolely ruce. Jak se ukázalo, obleky působily jako silné depresivum, vyvolávající pocity, proti kterým byla strašidelná zjevení jen drobnou nepříjemností. Hrsh-Hgn omdlel. Isaac si vypnul většinu operačních okruhů.

Trvalo to opravdu velmi dlouho.