Údolí strachu

Kapitola I — Mladík

Příběh začíná čtvrtého února roku 1875. Byla krutá zima a v údolích Gilmertonských hor ležely spousty sněhu. Parní pluh ale stále udržoval trať volnou a večerní vlak, spojující dlouhou řadu hornických a hutnických osad, pomalu supěl po příkrých horských svazích, po kterých vede trať ze Stagvillu, ležícího v rovině, do Vermissy, městského střediska na okraji Vermisského údolí. Odtud potom trať klesá k Barton’s Crossingu, Helmdalu a do čistě zemědělské oblasti kolem Mertonu. Byla to pouhá jednokolejka, ale dlouhé řady vagónů naložených uhlím a železnou rudou, stojící u každé vlečky — a těch bylo mnoho — svědčily o skrytém bohatství, které přilákalo do těchto opuštěných končin Spojených států amerických drsné přivandrovalce a naplnilo je rušným životem.

Bez nadsázky to byla pustina. První průkopník, který tudy procházel, uměl si stěží představit, že nejkrásnější prérie a nejbohatší šťavnaté pastviny jsou bezcenné ve srovnání s touto ponurou krajinou, plnou hustých hvozdů a černých skal. Nad temnými a často téměř nepřístupnými lesy, pokrývajícími obě úbočí, tyčily se vysoké, holé štíty hor, pod nimiž se bělal sníh a černaly rozervané skály, které svíraly mezi sebou dlouhé, obloukovité a křivolaké údolí. Tím údolím se teď vláček zvolna sunul.

V prvním osobním vagónu právě rozžehli petrolejové lampy — byl to dlouhý, prostě vybavený vůz, v němž sedělo asi dvacet či třicet lidí. Většinou samí dělníci, vracející se z denní práce v dolním konci údolí. Umouněné tváře a bezpečnostní kahany neklamně svědčily o tom, že je mezi nimi alespoň tucet horníků. Seděli v hloučku, pokuřovali, potichu si něco vykládali a co chvíli pokukovali po dvou mužích, sedících na protější straně vagónu, jejichž uniformy a odznaky prozrazovaly, že to jsou policisté. Několik dělnických žen a pár cestujících, připomínajících drobné místní obchodníky, doplňovalo počet pasažérů; výjimku tvořil jen jakýsi mladý muž, který seděl sám v koutě. Právě ten nás však zajímá. Prohlédněte si ho dobře, stojí za to.

Je to mladý muž; je středně vysoký a má svěží pleť. Pokud jde o jeho věk, není těžké uhodnout, že se blíží třicítce. Má velké, bystré, dobrácké šedé oči, které čas od času zvědavě přimhouří, když se přes brýle rozhlédne po lidech kolem sebe. Je na něm vidět, že je společensky založený, možná i trochu prostoduchý, a dává si záležet, aby se ke každému choval přátelsky. Kdekdo snadno pozná, že má před sebou družného a sdílného člověka, jenž nepostrádá důvtipu a který se rád zasměje. Kdyby ho však někdo pozoroval déle a důkladně, jistě by mu neušla jeho energická brada a přísně sevřené rty, které by ho varovaly, že pod zevnějškem se skrývá cosi hlubšího a že ten příjemný, hnědovlasý irský mladík nepochybně dokáže, ať už v dobrém či ve zlém, poznamenat svou přítomností každou společnost, jíž bude představen.

Jednou či dvakrát se na zkoušku pokusil oslovit nejbližšího horníka, ale když dostal jen krátkou, nevlídnou odpověď, stáhl se do sebe a nepřirozeně se odmlčel; zamyšleně zíral do krajiny za oknem, na kterou se už snášel soumrak. Nebyl to příliš povzbudivý pohled. V houstnoucím šeru pulsovala na svazích hor rudá zář pecí. Velké haldy strusky a skládky popela se zvedaly po obou stranách a nad nimi strměly vysoké těžní věže uhelných dolů. Místy se podél trati vynořovaly roztroušené skupiny ubohých dřevěných domků, v nichž se už začaly rýsovat čtverce rozsvěcejících se oken, a na častých zastávkách bylo vidět hloučky jejich špinavých obyvatel. Železnorudná a uhelná pánev ve Vermisském údolí rozhodně nebyla útulkem pro lenivé a změkčilé. Všude bylo vidět stopy nelítostného boje o život, vykonané namáhavé práce a drsných, silných lidí, kteří ji vykonali.

Mladík vyhlížel z okna do neutěšené krajiny a v jeho tváři se mísil zájem s odporem, což zjevně prozrazovalo, že je ve zdejší končině poprvé. Chvílemi vytahoval z kapsy objemný dopis, nahlížel do něho a na okrajích si dělal nějaké poznámky. V jednom okamžiku vytáhl ze zadní kapsy něco, co s sebou obvykle lidé jeho zevnějšku a chování nenosívají — námořnický revolver největší ráže. Když jej šikmo sklonil proti světlu, záblesk na okrajích měděných nábojů v bubínku prozradil, že zbraň je nabitá. Rychle ji zastrčil zpátky do tajné kapsy, ale přece jen ne tak rychle, aby si toho nevšiml jeden z dělníků, který si sedl na vedlejší lavici.

„Hej, kamaráde!“ zvolal. „Vidím, že máš s sebou hotový arzenál a jsi připravený na všechno.“

Mladík se poněkud rozpačitě usmál.

„To víte,“ řekl, „tam, odkud přicházím, se bez těchhle věcí někdy neobejdeme.“

„A kde to je?“

„Naposled jsem byl v Chicagu.“

„Ve zdejším kraji jsi prvně?“

„Ano.“

„Ta věcička se ti může hodit i tady,“ řekl dělník.

„Doopravdy?“ Zdálo se, že to mladíka zajímá.

„Neslyšel jsi nic o tom, co se tu po okolí děje?“

„Nic mimořádného.“

„Vidíš, a já myslel, že si o tom vrabci štěbetají po celé Americe. Brzo o tom uslyšíš dost a dost. Co tě sem přivádí?“

„Slyšel jsem, že pro člověka, který není líný, je tu vždycky práce.“

„Jsi členem odborového svazu?“

„Ovšem.“

„Tak to bys mohl práci dostat. Máš tu nějaké přátele?“

„Zatím ne, ale možnost si je získat.“

„Jakto?“

„Jsem členem Řádu svobodných zednářů. Není jediné město, kde by nebyla lóže, a kde je lóže, tam najdu přátele.“

Tato poznámka udělala na jeho společníka neobyčejný dojem. Podezíravě se rozhlédl kolem sebe po ostatních lidech ve vagónu. Horníci si stále ještě šeptali mezi sebou. Oba policisté podřimovali. Vstal, přešel uličku, sedl si těsně k cestujícímu mladíkovi a podal mu ruku.

„Ruku na to,“ řekl.

Oba si pevně stiskli ruce.

„Vidím, že mluvíš pravdu. Bude ale dobře se přesvědčit.“

Zvedl pravou ruku k pravému obočí. Cestující ihned zvedl levou ruku k levému obočí.

„Temné noci jsou nepříjemné,“ řekl dělník.

„Ano, zvlášť pro cizince na cestách,“ odpověděl mladík.

„To docela stačí. Jsem bratr Scanlan z lóže 341 ve Vermisském údolí. Vítám tě v našich končinách.“

„Děkuji. Já jsem bratr John McMurdo z lóže 29 v Chicagu. Velmistr J. H. Scott. Mám ale opravdu štěstí, že jsem tak brzo narazil na bratra.“

„Tady v okolí je nás spousta. Nikde jinde v celých Spojených státech není řád v takovém rozkvětu jako ve Vermisském údolí. Takové mládence, jako jsi ty, ale můžeme potřebovat. Nechápu, jak je možné, že takový statný mužský, a navíc člen odborového svazu, nemůže najít v Chicagu práci.“

„Práce jsem tam měl dost,“ řekl McMurdo.

„Tak proč jsi odešel?“

McMurdo kývl směrem k policistům a usmál se.

„To by myslím zajímalo tamhlety chlapy,“ řekl.

Scanlan si s pochopením povzdechl.

„Jsi v maléru?“ zeptal se šeptem.

„V ošklivém.“

„Nucené práce?“

„A to ostatní.“

„Ne ale pro zabití?“

„Na to je brzo — mluvit o takových věcech,“ pravil McMurdo a zatvářil se jako člověk, který se ukvapil a řekl víc, než chtěl. „K odchodu z Chicaga mám dobrý důvod, to vám zatím musí stačit. Kdo vlastně jste, že si osobujete právo ptát se mě na takové věci?“

V šedých očích za brýlemi se zableskl náhlý a nebezpečný hněv.

„Dobrá, kamaráde. Nic ve zlém. Chlapci si o tobě nebudou myslit nic špatného, ať jsi provedl cokoli. Kam máš teď namířeno?“

„Do Vermissy.“

„To je třetí zastávka na trati. Kde budeš bydlet?“

McMurdo vytáhl obálku a zvedl ji ke kalně mžikající petrolejce.

„Tady je adresa — Jacob Shafter, Sheridan Street. Má to být penzión a doporučil mi jej jeden známý v Chicagu.“

„Ne, ten dům neznám, ale Vermissa je pro mě trochu z ruky. Bydlím v Hobson’s Patchi a tam právě přijíždíme. Poslyš ale, než se rozejdeme, dám ti jednu dobrou radu. Kdybys měl ve Vermisse nějaké potíže, jdi rovnou do Union Housu a navštiv šéfa, McGintyho. To je velmistr vermisské lóže a v tomhle kraji se nestane nic, co si Černý Jack McGinty nepřeje. Na shledanou, kamaráde. Možná že se některý večer setkáme v lóži. Pamatuj ale na má slova: budeš-li mít potíže, jdi za šéfem McGintym.“

Scanlan vystoupil a McMurdo opět zůstal sám, jen se svými myšlenkami. Byla už noc a ve tmě hučely a šlehaly plameny pecí, kterých stále přibývalo. Na jejich úděsném pozadí se shýbaly a namáhaly temné postavy, točící se a obracející zároveň s pohybem rumpálu či jeřábu, v rytmu věčného rachotu a řinčení.

„Řekl bych, že takhle nějak to vypadá v pekle,“ ozval se nějaký hlas.

McMurdo se otočil a spatřil, že jeden z policistů si sedl vedle něho a zírá do ohnivé pouště.

„V tom punktu,“ řekl druhý policista, „s tebou souhlasím — v pekle to asi jinší nebude. A jestli jsou tam dole ještě horší ďáblové než pár těch, které bychom mohli jmenovat, tak to potom předčí všechno očekávání. Hádám, že jste tady u nás poprvé, mladý muži, ne?“

„A co má být?“ odpověděl McMurdo nerudně.

„Jen to, že bych vám radil, abyste byl opatrnější při volbě svých přátel. Být na vašem místě, nezačínal bych si nic s Mikem Scanlanem a jeho bandou.“

„Co je vám hrome do toho, s kým se přátelím?“ rozkřikl se McMurdo tak hlasitě, že se všechny hlavy ve vagónu otočily, aby jim z té hádky nic neušlo. „Prosil jsem se vás o radu? Nebo mě považujete za takového cucáka, že bych si bez ní neuměl poradit sám? Člověk má mluvit, když se ho někdo na něco zeptá, ale přisámbůh, že si počkáte, než se vás na něco zeptám já!“

Celý se nasupil a vycenil na strážníky zuby jako rozběsněný pes.

Oba policisté, dobromyslní a obtloustlí strejcové, se zarazili nad nevídanou vzteklostí, s níž mladík odmítl přátelský pokus o navázání rozhovoru.

„Nic ve zlém, mladý muži,“ řekl jeden, „varovali jsme vás jen pro vaše dobro, když jsme z vašeho chování poznali, že jste cizinec.“

„Jsem tu cizí, ale lidi jako jste vy a vám podobní znám až moc dobře,“ křičel McMurdo vztekle a zároveň chladnokrevně. „Jak vidím, jste všude stejní — rozdáváte rady, o které se vás nikdo neprosí.“

„Možná že se co nevidět sejdeme znova,“ řekl jeden ze strážníků a ušklíbl se. „Vy jste pěkné číslo, jak na vás tak koukám.“

„Taky se mi zdá,“ poznamenal druhý. „Hádám, že se ještě uvidíme.“

„Já se vás nebojím, to si nemyslete,“ křičel McMurdo. „Jmenuji se Jack McMurdo — rozumíte? Když budete chtít, najdete mě u Jacoba Shaftera v Sheridan Street ve Vermisse. Vidíte, že se před vámi neskrývám, ne? Takovým jako jste vy se mohu podívat do očí ve dne i v noci, jak libo. Abyste náhodou nebyli na omylu.“

Mezi horníky se ozvalo bručení plné souhlasu a obdivu k smělému vystupování neznámého mladíka, kdežto oba policisté znova začali rozmlouvat mezi sebou. O několik minut později vjel vlak do prabídně osvětleného nádraží a nastalo všeobecné vystupování, neboť Vermissa je zdaleka největším městem na trati. McMurdo se chopil kožené příruční brašny a už chtěl vykročit do tmy, když ho jeden z horníků oslovil.

„Namouduši, kamaráde, vy jste to těm poldům dal jaksepatří,“ řekl hlasem plným obdivu. „To byla radost vás poslouchat. Dovolte, abych vám nesl brašnu a ukázal vám cestu. Chodím domů kolem Shafterova penziónu.“

Z hloučku ostatních horníků, odcházejících z nástupiště, mu několik přátelských hlasů popřálo ,Dobrou noc’. Ještě dřív než buřič McMurdo poprvé vkročil do Vermissy, město už o něm vědělo, co je zač.

Krajina byla dost děsivá sama o sobě, ale město působilo snad ještě depresívnějším dojmem. V celém tom dlouhém údolí člověk alespoň cítil jakýsi ponurý majestát obrovských ohňů a mračen vznášejícího se kouře, lidská síla a podnikavost tam našly odpovídající pomníky v haldách, které navršila vedle obludných výkopů. Město však vypadalo jenom jako mrtvá zóna nejubožejší ohavnosti a špíny. Doprava proměnila širokou ulici v kanál plný odporné kaše z rozježděného bláta, smíšeného se špinavým sněhem. Postranní ulice byly úzké a hrbolaté. Četné plynové lucerny jako by sloužily jen k tomu, aby ještě jasněji ukázaly dlouhou řadu dřevěných domků. Každý z nich měl na straně obrácené do ulice verandu a všechny byly stejně zanedbané a špinavé. Jak se blížili do centra města, zpestřila scénu řada bohatě osvětlených obchodů a ještě víc množství výčepů a heren, v nichž horníci utráceli těžce vydřené, ale vysoké mzdy.

„Tohle je Union House,“ řekl průvodce a ukázal na dům s výčepem, který téměř aspiroval na důstojnost hotelu. „Šéfem je tu Jack McGinty.“

„Co je to za člověka?“ zeptal se McMurdo.

„Nepovídejte! Vy jste o šéfovi ještě nic neslyšel?“

„Jak bych o něm mohl slyšet, když víte, že jsem ve zdejším kraji poprvé?“

„Já myslel, že je to jméno známé po celých Spojených státech. Často jste na ně mohl narazit v novinách.“

„V jaké souvislosti?“

„No přece,“ horník ztlumil hlas, „s těmi aférami.“

„Jakými aférami?“

„Panebože, vy jste mi ale nějaký divný člověk, jestli se neurazíte, že vám to říkám. V tomhle kraji neuslyšíte o jiných aférách než těch, co mají na svědomí ti brakýři.“

„Mám dojem, že jsem o nich v Chicagu něco četl. Říkají si brakýři a je to banda vrahů, že?“

„Nekřičte tak — proboha!“ zvolal horník, polekaně zůstal stát a užasle zíral na svého společníka. „Člověče, jestli budete tady u nás na ulici takhle mluvit, můžete se spolehnout, že se nedožijete vysokého věku. Spousta lidí už tu přišla o život z mnohem nicotnějších příčin.“

„Vždyť já ale o nich dohromady nic nevím. Jen to, co jsem četl.“

„A já neříkám, že to nebyla pravda.“ Horník se při řeči nervózně rozhlédl kolem sebe a zapátral očima po tmavých koutech, jako by se bál, že v nich číhá nějaké nebezpečí. „Pokládáte-li zabití za vraždu, ví bůh, že se tu vraždí ostošest. Neodvažujte se ale ani jen pípnout jméno Jacka McGintyho v téhle souvislosti, mladíku, poněvadž jemu se donese každé šeptnutí a on nepatří k lidem, kteří by někomu něco prominuli. Tak — tady máte dům, který hledáte, ten, co stojí kousek dál od ulice. Zjistíte sám, že starý Jacob Shafter, majitel penziónu, je nejpoctivější člověk, jaký se dá v tomhle městě najít.“

„Děkuji,“ řekl McMurdo, potřásl novému známému rukou a vykročil s brašnou v ruce po cestičce k penziónu. Hlasitě zaklepal na dveře, které se hned otevřely. Otevřel je však někdo docela jiný, než čekal.

Byla to žena — mladá a neobyčejně krásná. Trochu připomínala Švédky; blondýnka s nádhernými vlasy, které přitažlivě kontrastovaly s černýma očima, jimiž si neznámého překvapeně a s milými rozpaky změřila. Na půvabně bledé tváři jí vystoupil ostýchavý ruměnec. Jak stála v ozářeném obdélníku otevřených dveří, McMurdovi se zazdálo, že co živ neviděl krásnější obraz. Kontrast se špinavým a odpudivým okolím jenom zvyšoval její půvab. Rozkošná fialka, která rozkvetla na černých haldách důlní strusky, by ho nepřekvapila víc. Byl tak uchvácen, že zůstal beze slova stát a jenom zíral, dokud dívka sama nepřerušila mlčení.

„Myslela jsem, že je to otec,“ řekla příjemným hlasem s nepatrným švédským přízvukem. „Přišel jste ho navštívit? Je někde ve městě a každou chvíli už by se měl vrátit.“

McMurdo na ni dál hleděl s neskrývaným obdivem, až před tím neostýchavým návštěvníkem sklopila oči.

„Ne, slečno,“ řekl po chvilce, „nemám naspěch a počkám, až se otec vrátí. Váš penzión mi doporučili — prý se u vás dobře jí a bydlí. Myslel jsem, že mi bude vyhovovat, a teď to vím docela jistě.“

„Nějak rychle jste se rozhodl,“ řekla s úsměvem.

„To by dokázal každý, kromě slepce,“ odpověděl McMurdo.

Usmála se při tom komplimentu.

„Pojďte prosím dál,“ řekla. „Já jsem Ettie Shafterová, dcera majitele. Maminka nám umřela, a tak vedu penzión sama. Zatím si můžete sednout tady vpředu ke kamnům, dokud se otec nevrátí. Ale ... on už je tady — můžete si všechno dojednat rovnou s ním.“

Po cestičce se blížil obtloustlý, ztěžka kráčející muž. McMurdo mu několika slovy vysvětlil, oč jde. Jeden jeho známý, nějaký Murphy, mu dal v Chicagu adresu penziónu. On sám ji zas dostal od někoho jiného. Starý Shafter projevil neobyčejnou ochotu. Neznámý mladík se dlouho nedohadoval o podmínkách, přistoupil na všechno a bylo zřejmé, že o peníze nemá nouzi. Za stravu a byt měl platit dvanáct dolarů týdně; částka byla splatná vždy předem. A tak se stalo, že McMurdo, podle svých vlastních slov uprchlík před zákonem, našel útočiště pod Shafterovou střechou a první krok na cestě vedoucí k dlouhému řetězu ponurých událostí, které skončily až daleko odtud v jiné zemi, byl učiněn.

Kapitola II — Velmistr

McMurdo byl člověk, který na sebe uměl rychle upozornit. Ať se objevil kdekoli, lidé kolem něho to záhy poznali. Za týden už byl v Shafterově penziónu nejvýznamnějším hostem. Bylo tam deset či dvanáct nájemníků, ale to byli samí počestní parťáci nebo obyčejní účetní z obchodů, vesměs lidé ze zcela jiného těsta než mladý Ir. Když se večer sešli ke společnému posezení, vyrukoval vždy s nejlepšími anekdotami, nikdo neuměl tak dobře vyprávět a zpívat jako on. Byl to rozený dobrý společník a měl v sobě jakýsi osobní magnetismus, který dokázal v celé společnosti vyvolat dobrou náladu.

Přesto však se u něho znova a znova — jak už prokázal ve vlaku — projevoval sklon k náhlým záchvatům divokého hněvu, který vzbuzoval respekt, a dokonce i strach u všech, kdo se s ním sešli. Také k zákonu dával najevo hořké pohrdání, což některým z jeho spolubydlících působilo radost, ale v jiných vyvolávalo jisté obavy.

Hned od počátku však svým neskrývaným obdivem dával všem na srozuměnou, že majitelova dcera si získala jeho srdce v okamžiku, kdy poprvé spatřil její krásu a půvab. A nebyl to žádný plachý nápadník. Už druhý den jí řekl, že se do ní zamiloval, a od toho dne to opakoval stále znova a vůbec nebral ohled na to, co mu odpovídala, aby trochu zchladila jeho přílišnou odvahu.

„Někdo jiný?“ zvolal vždycky. „Dobrá, tím hůř pro něho! Ať si dá dobrý pozor! Mám snad ztratit životní příležitost, to, po čem toužím z celého srdce, kvůli někomu jinému? Můžete mi říkat ,Ne!’, jak dlouho chcete, Ettie! Však on přijde den, kdy řeknete ,Ano’, a jsem dost mladý, abych si mohl počkat.“

Byl to nebezpečný nápadník — s tím svým pohotovým irským jazykem a vybraným chováním rozeného svůdce. Navíc ho obklopovalo kouzlo zkušeností a tajemství, které dokáže vzbudit v každé ženě zájem, postupně přerůstající v lásku. Uměl vyprávět o líbezných údolích v monaghanském okrese, odkud pocházel, o překrásném dalekém ostrově, o nízkých pahorcích a zelených lukách, které se zdály ještě krásnější, když fantazie kouzlila jejich obraz v této zasněžené a špinavé končině. Znal ale dobře i život ve velkých městech na severu, v Detroitu i v dřevorubeckých táborech u Michiganu, mluvíval o Buffalu a konečně i o Chicagu, kde pracoval na pile. A naznačoval, že pak ho potkala nějaká romantická událost, uměl vzbudit dojem, že ve velkoměstě prožil jakési podivné věci, tak podivné a intimní, že o nich nemůže ani mluvit. Dojemně vyprávěl o náhlém odchodu, o zpřetrhání starých pout, o útěku do cizího světa, který skončil v tomto nudném údolí, a Ettie ho poslouchala a oči jí zářily soucitem a porozuměním — dvěma vlastnostmi, které se tak rychle a přirozeně dokážou proměnit v lásku.

McMurdo si našel přechodné zaměstnání jako účetní — byl to člověk, který měl slušné vzdělání. Většinu dne trávil mimo domov a dosud se mu nehodila příležitost představit se velmistrovi místní lóže Řádu svobodných zednářů[11]. Toto opomenutí mu však jednoho večera připomněla návštěva Mika Scanlana, zednáře, s nímž se seznámil ve vlaku. Malý, černooký, nervózní Scanlan s ostře řezanou tváří projevoval velkou radost z nového setkání. Po dvou sklenkách whisky se vytasil s účelem své návštěvy.

„Poslyš, McMurdo,“ řekl, „pamatoval jsem si tvou adresu, a tak jsem si troufl tě navštívit. Překvapuje mě, že ses ještě neohlásil u velmistra. Proč jsi k šéfovi McGintymu nezašel?“

„Musel jsem si nejdřív najít práci. Měl jsem co dělat.“

„Pro něho si musíš najít vždycky čas, i kdyby ti nezbýval na nic jiného. Proboha, vždyť se chováš jak šílenec! Měl jsi jít do Union Housu a dát se zapsat hned druhý den ráno po příjezdu! Kdyby sis ho rozhněval — to se prostě nesmí stát — víc ti neřeknu!“

McMurdo se zatvářil poněkud překvapeně.

„Jsem členem lóže víc než dva roky, Scanlane, ale ještě jsem neslyšel, že by člen měl tak neodkladnou povinnost.“

„V Chicagu možná ne!“

„Zdejší řád je přece stejný.“

„Myslíš?“ Scanlan se na něho dlouze a upřeně podíval. V očích mu zasvitlo cosi zlověstného.

„A ne snad?“

„To si povíme za měsíc. Slyšel jsem, žes měl nějakou rozpravu s policajty, když jsem vystoupil z vlaku.“

„Jak to víte?“

„Hm, to se neutají — v tomhle kraji se roznese všechno, dobré i zlé.“

„Je to pravda. Řekl jsem těm psům, co si o nich myslím.“

„Tak to budeš chlap podle McGintyho gusta.“

„Co — taky nemá rád policii?“

Scanlan se dal do smíchu.

„Běž ho navštívit, kamaráde,“ řekl, když odcházel. „Nebude nenávidět policii, ale tebe, když to neuděláš! Dej si poradit od přítele a jdi tam hned!“

McMurdo měl náhodou ten večer absolvovat jinou, naléhavější rozmluvu, která však, jak se ukázalo, s tou první souvisela. Možná že jeho nadbíhání Ettii začalo být nápadnější než zpočátku, nebo že už neušlo ani jeho dobromyslnému a bezelstnému švédskému domácímu — tak či onak, majitel penziónu si mladíka pozval do svého soukromého bytu a bez okolků přikročil rovnou k věci.

„Tak se mi zdá, mladý muži, že jste se nějak začal zajímat o mou Ettii. Je to tak, nebo se snad mýlím?“

„Ano, je to tak,“ odpověděl mladík.

„V tom případě bych vám chtěl říct, že je to marné, poněvadž vás už někdo předešel.“

„Ettie mi to řekla.“

„A můžete mi věřit, že vám řekla pravdu! Pověděla vám ale také, o koho jde?“

„Ne. Ptal jsem se jí na to, ale nechtěla mi to říct.“

„To bych prosil. Je to vykutálená mrška. Možná že vás ale nechtěla postrašit.“

„Postrašit?“ McMurdo se rozzuřil v jediném okamžiku.

„Přesně tak, milý příteli! A vůbec byste se nemusel stydět — toho člověka se bojí víc lidí. Jmenuje se Teddy Baldwin.“

„A kdo to hrome je?“

„Je to šéf brakýřů.“

„Brakýři! O těch jsem už slyšel. Jednou tady, podruhé zas někde jinde, ale vždycky šeptem! Čeho se všichni bojíte? Co jsou to zač — ti brakýři?“

Majitel penziónu instinktivně ztlumil hlas jako každý, kdo se kdy o tom strašném spolku zmínil.

„Brakýři,“ řekl, „jsou starý řád svobodných zednářů.“

Mladík sebou trhl.

„Ale vždyť já sám jsem také členem toho řádu.“

„Vy? Kdybych to věděl, nikdy bych vás nepustil přes práh, ani kdybyste mi platil sto dolarů týdně.“

„A co je na tom řádu špatného? Slouží charitativním účelům a přátelství mezi lidmi. Tak je to ve stanovách.“

„Někde možná. Tady ale ne!“

„A čemu slouží tady?“

„Je to spolek vrahů, nic jiného.“

McMurdo se nevěřícně zasmál.

„Jak to můžete dokázat?“ zeptal se.

„Jak? Cožpak vám těch padesát vražd nestačí? Co Milman a Van Shorst, Nicholsonova rodina, starý pan Hyam, malý Billy James a ti ostatní? Jak to dokážu? Cožpak je v tomhle údolí muž nebo žena, kteří by to nevěděli?“

„Podívejte!“ řekl vážně McMurdo. „Chci, abyste odvolal, co jste řekl, nebo mi to dokázal. Než z téhle místnosti odejdu, musíte udělat jedno nebo druhé. Vžijte se do mé situace. Jsem v tomhle městě cizinec. Patřím ke spolku, o kterém vím jen tolik, že je zcela bezúhonný. Jeho lóže najdete po celých Spojených státech a nikde se o něm nedá říct nic špatného. A teď, právě když se chci přihlásit do místní lóže, řeknete mi, že je totožný s organizací vrahů, známou pod jménem ,Brakýři’. Myslím, že mi dlužíte buď omluvu, nebo vysvětlení, pane Shaftere.“

„Mohu vám říct jen to, co vědí všichni, mladý muži. Šéfové jednoho spolku jsou i šéfy druhého. Urazíte-li jedny, ti druzí se vám pomstí. Máme o tom až příliš mnoho důkazů.“

„To jsou jen pomluvy! Chci, abyste mi to dokázal!“ řekl McMurdo.

„Až tu budete žít delší čas, uvidíte sám. Zapomínám ale, že jste jeden z nich. Brzo budete stejně špatný jako ti ostatní. Budete si muset najít jiný byt, mladý muži. U mne už být nemůžete. Nestačí, že jeden z těch lidí se dvoří mé Ettii a já nemám odvahu ho vyhodit? Mám mít ještě dalšího na bytě? Ano, myslím to vážně, dnes u mne budete spát naposled!“

A tak se stalo, že McMurdo byl donucen opustit nejen pohodlný byt, ale i dívku, kterou miloval. Ještě týž večer ji zastihl v salóně samotnou a pověděl jí o svých obtížích.

„Váš otec mi dal právě výpověď z penziónu,“ řekl. „Nemrzelo by mě to, kdyby šlo jen o ten pokoj, ale věřte mi, Ettie, ačkoli vás znám teprve týden, jste světlem mého života a nemohu bez vás žít.“

„Ach, mlčte, pane McMurdo! Tohle mi neříkejte,“ pravila dívka. „Už jsem vám přece řekla, že jste přišel pozdě, ne? Je už tu někdo jiný, a přestože jsem mu neslíbila manželství v dohledné době, nemohu je přinejmenším slibovat nikomu jinému.“

„A co kdybych byl býval první, Ettie? Měl bych naději?“

Dívka zabořila tvář do dlaní.

„Přísahám, že bych si přála, abyste byl přišel první vy,“ zavzlykala.

V příštím okamžiku před ní McMurdo klečel na kolenou.

„Proboha, Ettie, jednejte podle toho!“ zvolal. „Chcete kvůli tomu slibu zničit sobě i mně život? Poslechněte své srdce, drahá, je vám spolehlivějším vůdcem než nějaký slib, který jste dala dřív, než jste věděla, co říkáte.“

Sevřel Ettiinu bílou ruku ve svých tvrdých, snědých dlaních.

„Řekněte, že budete moje, a společně si poradíme se vším.“

„Ne tady?“

„Ale ano, tady.“

„To ne, to ne, Jacku!“ Svíral ji v té chvíli v náručí. „Tady by to nebylo možné. Nemohl bys mě odtud odvést?“

Na okamžik bylo na McMurdově tváři vidět, jaký zápas se v něm odehrává, ale nakonec ztuhla, jako by byla ze žuly.

„Ne, zůstaneme tady!“ řekl. „Ubráním tě proti celému světu a právě tady, kde jsme, Ettie!“

„A proč bychom spolu nemohli odejít?“

„To nejde, Ettie, já odtud nemohu odejít.“

„Proč ne?“

„Nedokázal bych už nikdy zvednout hlavu, kdybych měl pocit, že jsem se odtud nechal vyhnat. A pak, čeho bychom se báli? Nejsme snad svobodní lidé ve svobodné zemi?

Máš-li ráda ty mě a já tebe, kdo by měl odvahu nás rozdělit?“

„Ty nic nevíš, Jacku! Jsi tu teprve krátce. A neznáš toho Baldwina. Neznáš McGintyho a jeho brakýře.“

„Ne, neznám je a nebojím se jich — nevěřím té pověsti, kterou mají,“ řekl McMurdo. „Žil jsem mezi hodně drsnými lidmi, má drahá, a místo abych se bál já jich, skončilo to vždycky tím, že se oni báli mne — vždycky, Ettie. To je přece šílenství na první pohled! Jestli ti chlapi, jak říká tvůj otec, páchají v tomhle údolí jeden zločin za druhým, a jestli je kdekdo zná jménem, jak je možné, že ještě žádného nepohnali před soud? Na to mi odpověz, Ettie!“

„Poněvadž se nenajde svědek, který by měl odvahu proti nim vystoupit. Kdyby to někdo udělal, do měsíce by byl mrtev. A také proto, že mají vždy svoje lidi, kteří odpřísáhnou, že obviněný byl někde hodně daleko od místa zločinu. O tom všem jsi ale jistě musel číst! Pokud vím, ve Spojených státech neexistují noviny, které by o tom nepsaly.“

„Ovšem, něco jsem četl, to je pravda, ale myslel jsem, že je to výmysl. Možná že ti chlapi mají nějaký důvod, proč to dělají. Možná že jim bylo ukřivděno a nemají jinou možnost, jak dosáhnout spravedlnosti.“

„Ach, Jacku, takhle už přede mnou nikdy nemluv! Takhle totiž mluví on — ten druhý!“

„Baldwin? Ten tohle říká?“

„A právě proto se mi tak hnusí. Ach, Jacku, teď ti mohu konečně povědět pravdu. Hnusí se mi z celého srdce, ale zároveň z něho mám strach. Bojím se o sebe, ale především mám strach o otce. Vím, že by nás potkalo něco moc zlého, kdybych se odvážila povědět, co opravdu cítím. Proto ho pořád odbývám nějakými neurčitými sliby. V tom byla ve skutečnosti naše jediná naděje. Kdybys ale chtěl se mnou uprchnout, Jacku, mohli bychom s sebou vzít i otce a žít někde daleko odtud, kam moc těch darebáků nesahá.“

Na McMurdově tváři se znova objevily stopy vnitřního zápasu, ale nakonec zůstala opět jako ze žuly.

„Nic zlého se ti nestane, Ettie — a tvému otci také ne. A pokud jde o ty darebáky, doufám, že se přesvědčíš — než to budeme mít všechno za sebou, že jsem stejně špatný jako nejhorší z nich.“

„Ne, to ne, Jacku! Tobě bych věřila kdekoli.“

McMurdo se trpce zasmál.

„Panebože, jak málo mě znáš! Tvá nevinná dušička, má drahá, si neumí ani představit, co se děje v mé duši. Ale počkat — moment, kdopak to k nám jde na návštěvu?“ Dveře se pojednou otevřely a nadutě vešel nějaký mládenec, který se tvářil, jako když mu patří půl světa. Byl to hezký, elegantní chlapík a věkem i postavou se dost podobal McMurdovi. Černý plstěný klobouk se širokou střechou, který se nenamáhal smeknout, stínil hezký obličej s drzýma, panovačnýma očima a nosem zahnutým jako jestřábí zobák. Vztekle pohlédl na mladý pár, sedící u kamen.

Ettie zmateně a polekaně vyskočila. „Pěkně vás vítám, pane Baldwine,“ řekla. „Přicházíte dřív, než jsem čekala. Pojďte se posadit.“

Baldwin stál s rukama založenýma v bok a hleděl na McMurda.

„Kdo to je?“ zeptal se úsečně.

„Můj přítel, pane Baldwine — náš nový nájemník. Pane McMurdo, dovolíte, abych vás představila panu Baldwinovi?“

Oba mladí muži na sebe nevlídně kývli. „Doufám, že vám slečna Ettie řekla, co je mezi námi?“ zeptal se Baldwin.

„Nevěděl jsem, že je mezi vámi nějaký vztah.“

„Vážně ne? Tak teď to víte. Říkám vám, že tahle mladá dáma patří mně a že je venku moc pěkný večer, jak stvořený na to, abyste se šel projít.“

„Děkuju, nemám na procházení náladu.“

„Ne?“ Baldwinovy drzé oči vzplanuly hněvem. „A nemáte náhodou náladu se poprat, pane nájemníku?“

„To mám,“ vykřikl McMurdo a vyskočil. „Nikdy jste neřekl nic, co bych tak přivítal.“

„Proboha, Jacku! Proboha!“ zvolala v rozčilení nešťastná Ettie. „Ach, Jacku, Jacku, on ti něco udělá!“

„Podívejme se, pro vás je to Jack?“ řekl Baldwin a zaklel. „To už jste spolu tak daleko?“

„Ach, Tede, mějte rozum a nevztekejte se! Kvůli mně, Tede, jestli jste mě měl někdy rád, nebuďte malicherný a umějte odpouštět!“

„Myslím, Ettie, že kdybys nás nechala o samotě, vyřídili bychom si to mezi sebou,“ řekl McMurdo klidně.

„Nebo si snad chcete vyjít na tu procházku se mnou, pane Baldwine? Je přece pěkný večer a hned za tímhle blokem domů je docela příhodný plácek.“

„Vyřídím si to s vámi a nebudu si muset špinit ruce,“ řekl jeho sok. „Než s vámi budu hotov, budete litovat, že jste kdy překročil práh tohohle domu.“

„Teď je na to nejvhodnější čas,“ zvolal McMurdo.

„Čas si volím sám, vážený pane. To račte nechat na mně. Podívejte se!“ Z ničeho nic vysoukal rukáv a ukázal na předloktí zvláštní znak, který vypadal jako vypálený cejchovacím železem. Byl to kruh a v něm trojúhelník. „Víte, co to znamená?“

„Nevím a je mi to jedno.“

„Nevadí — slibuji vám, že se to dovíte. A nebudete ani o moc starší než teď. Slečna Ettie by vám o tom možná mohla něco povědět. A pokud jde o vás, Ettie, vy se ke mně vrátíte po kolenou. Slyšíte, milá dívenko? Po kolenou! A pak vám povím, jaký bude váš trest. Zasela jste — a já vám přísahám, že budete i sklízet!“ Zběsile se na oba podíval. Pak se otočil na podpatku a o vteřinu později za ním bouchly domovní dveře.

McMurdo a dívka stáli chvíli mlčky. Potom ho objala.

„Ach, Jacku, byl jsi statečný — skvělý! Je to ale marné — musíš utéct! Dnes v noci, Jacku, ještě dnes v noci! Je to tvoje jediná naděje. Usiluje ti o život. Jakou máš proti němu šanci, když je jich dvanáct a je mezi nimi šéf McGinty. Nezapomínej, že mají k dispozici všechny prostředky mocné lóže.“

McMurdo se vyprostil z její náruče, políbil ji a jemně ji znova posadil do křesla.

„Jen klid, má drahá, jen klid. Nerozčiluj se a neměj o mne strach! Já sám patřím ke svobodným zednářům. Řekl jsem to už tvému otci. Nejsem možná o nic lepší než ti ostatní a nedělej ze mne žádného světce. Teď mě možná také nenávidíš, když jsem ti to pověděl, ne?“

„Jak bych mohla, Jacku? Nikdy bych tě nedokázala nenávidět, co živa budu. Slyšela jsem, že na tom není nic špatného, když někdo patří ke svobodným zednářům — ovšem všude jinde, jenom ne tady — a nevím, proč bych měla měnit svůj názor na tebe. Když k nim ale patříš, Jacku, proč mezi ně nejdeš a nespřátelíš se s šéfem McGintym? Ach, pospěš si, Jacku, neodkládej to! Pověz mu o tom sám první, než poštve ty psy na tvou stopu.“

„Také mě to napadlo,“ řekl McMurdo. „Půjdu tam rovnou teď a nějak to urovnám. Můžeš říct otci, že tu dnes ještě přespím a zítra si najdu jiný byt.“

Ve výčepu McGintyho hospody bylo plno jako vždy — s oblibou se tam scházely všechny pochybné a sprosté typy z celého města. Majitel se mezi nimi těšil značné popularitě; potrpěl si totiž na jakousi drsnou žovialitu, což ovšem nebylo nic než maska, skrývající mnoho jiných vlastností. I kdyby však nebyl tak oblíbený, strach, který z něho měli v celém městě, ba v celém padesátikilometrovém údolí a po obou stranách hor, stačil by sám o sobě k tomu, aby ve výčepu bylo vždy plno; kdekdo se ucházel o jeho přízeň.

Kromě už zmíněné tajné moci, o níž se všeobecně věřilo, že ji uplatňuje naprosto bezohledně, byly mu svěřeny ještě vysoké funkce — byl městským radním a pověřencem pro stavbu silnic. K tomuto postavení mu ve volbách dopomohly hlasy ničemů, kteří na oplátku čekali, že jim za to půjde na ruku. Daně a poplatky dosáhly závratné výše; veřejné práce se permanentně zanedbávaly; podplacení revizoři schvalovali pochybné účty a slušní občané byli pohrůžkami donucováni přispívat na veřejný vyděračský systém; především však museli držet jazyk za zuby, aby se jim nestalo něco horšího. A tak šéf McGinty nosil rok od roku stále vyzývavější diamantové jehlice, jeho zlaté řetězy byly stále těžší a těžší a skvěly se na stále nádhernějších vestách, jeho výčep a hostinec se stále rozrůstal a hrozil, že pohltí celou jednu stranu Tržního náměstí.

McMurdo otevřel létací dveře výčepu a razil si cestu shlukem lidí v atmosféře zamlžené tabákovým kouřem a prosycené výpary lihovin. Místnost byla jasně osvětlena a obrovská, těžká zlacená zrcadla na všech zdech odrážela a znásobovala pouťově křiklavou iluminaci. Několik číšníků s vyhrnutými rukávy bylo v pilné práci; horlivě míchali koktajly pro návštěvníky kupící se u širokého, mosazí obloženého pultu. Na druhém konci, s doutníkem vyzývavě trčícím v ostrém úhlu z koutku úst a opíraje se o pult celým tělem, hověl si mohutný, vysoký a statný muž, zřejmě proslulý McGinty osobně. Byl to obr s černou hřívou, plnovous mu sahal až na lícní kosti a havraní vlasy mu padaly až na límec. Pleť měl snědou jako nějaký Ital a v jeho očích byla jakási podivná mrtvá čerň; navíc trochu šilhal, a to obojí mu propůjčovalo zvláštní zlověstný výraz. Všechno ostatní na tom člověku — harmonicky rostlá postava, jemné rysy a přímé chování — bylo v souladu s družnou žoviálností, kterou navenek předstíral. Člověk by řekl, že má před sebou upřímného a poctivého chlapa, dobráka od kosti, kterému sem tam uklouzne nějaké to drsnější slůvko. Teprve když se zahleděl do jeho mrtvě černých očí, hlubokých a nemilosrdných, zjistil, že se mu začínají třást kolena a že stojí tváří v tvář nekonečným možnostem dřímajícího zla, které může kdykoli procitnout a k němuž se druží síla, odvaha a prohnanost — vlastnosti, které je činí ještě mnohem nebezpečnějším.

McMurdo si toho člověka nejdřív dobře prohlédl, pomocí loktů si k němu se svou obvyklou nedbalou smělostí prorazil cestu zástupem a prodral se i skupinkou pochlebníků, soupeřících o přízeň mocného šéfa a hlučně se smějících každému vtipu, který McGinty tu a tam utrousil. Pronikavé šedé oči neznámého mladíka se nebojácně upřely přes brýle do mrtvé černi panenek — a McGinty se k němu prudce obrátil.

„Co byste rád, mladíku? Nevzpomínám si, že bych vás už někde viděl.“

„Já jsem tu nový, pane McGinty.“

„Tak nový nejste, abyste nemohl gentlemana oslovit titulem, který mu patří.“

„Pan McGinty je pan radní, mladíku,“ ozval se hlas z hloučku.

„Promiňte, pane radní. Neznám ještě zdejší zvyklosti. Poradili mi ale, abych vás navštívil.“

„Hm, tak jste tady. Jen si mě dobře prohlédněte. Co si o mně myslíte?“

„Na úsudek je ještě brzo. Máte-li ale tak velké srdce jako postavu a tak pěknou duši jako tvář, pak si nemohu přát nic lepšího,“ řekl McMurdo.

„Hrome, vy ale máte v puse pravý irský jazyk,“ zvolal majitel hostince, trochu na rozpacích, zda má nebojácného návštěvníka povzbudit, nebo dál trvat na své důstojnosti. „Jste tedy tak laskav, že se vám zamlouvá můj zevnějšek?“

„Ovšem,“ řekl McMurdo.

„A řekli vám, abyste mě navštívil?“

„Ano.“

„A kdo vám to řekl?“

„Bratr Scanlan z lóže 341 ve Vermisse. Připíjím vám na zdraví, pane radní, a na to, abychom se lépe poznali.“ Zvedl ke rtům sklenku, kterou před něho postavili, a když pil, vztyčil malíček.

McGinty, který ho upřeně pozoroval, povytáhl hustá černá obočí.

„Takhle to je tedy?“ řekl. „Na to se budu muset podívat trochu líp, pane——“

„McMurdo.“

„Trochu líp, pane McMurdo, poněvadž tady u nás hned tak někomu nevěříme a taky nevěříme všemu, co nám řekne. Pojďte na moment sem za pult!“

Vzadu byla malá místnost, obestavená sudy. McGinty pečlivě zavřel dveře a sedl si na soudek; zamyšleně hryzal doutník a měřil si svého společníka černýma, zneklidňujícíma očima. Hezkou chvíli oba seděli v naprostém mlčení.

McMurdo bezstarostně snesl zkoumavý pohled; jednu ruku měl v kapse kabátu a druhou si nakrucoval hnědý knír. Pojednou se McGinty sehnul a vytáhl hrozivě vypadající revolver.

„Račte se podívat, pane vtipálku,“ řekl. „Kdybych si myslel, že s námi hrajete nějakou falešnou hru, byl bych s vámi velice rychle hotov.“

„Zvláštní přivítání,“ odpověděl McMurdo důstojně, „vítá-li takhle velmistr lóže svobodných zednářů neznámého bratra.“

„Jenže to je právě to, co mi nejdřív musíte dokázat,“ řekl McGinty, „a pomáhej vám bůh, jestli se vám to nepodaří. Kde vás přijali?“

„V lóži 29 v Chicagu.“

„Kdy?“

„24. června 1872.“

„Který velmistr?“

„James H. Scott.“

„Kdo vede váš okres?“

„Bartholomew Wilson.“

„Hm, na vás si s nějakou zkouškou hned tak někdo nepřijde. Co tu děláte?“

„Pracuji, stejně jako vy — jenom mám mnohem horší práci.“

„Nemáte pro odpověď nikdy daleko.“

„To ne, na jazyk jsem nikdy nebyl líný.“

„Jste tak čilý i při činu?“

„Lidé, kteří mě znají nejlíp, říkají, že ano.“

„No, možná že si vás vyzkoušíme dřív, než se nadějete. Slyšel jste něco o zdejší lóži?“

„Slyšel jsem, že přijímá za bratry jen opravdové chlapy.“

„To máte pravdu, pane McMurdo. Proč jste odešel z Chicaga?“

„Ať visím, jestli vám to povím.“

McGinty vytřeštil oči. Nebyl zvyklý na takovéhle odpovědi, ale docela dobře se bavil.

„Proč mi to nechcete říct?“

„Poněvadž bratr bratru nemá lhát.“

„To je ta příčina taková, že se o ní nedá mluvit?“

„Můžete si to vyložit, jak chcete.“

„Podívejte, mladý muži, jako od velmistra ode mne nemůžete čekat, že přijmu do lóže člověka, za jehož minulost nemohu ručit.“

McMurdo se zatvářil rozpačitě. Pak vytáhl z náprsní kapsy ohmataný výstřižek z novin.

„Neudáte kamaráda?“ řekl.

„Dám vám pár facek, jestli se mnou budete takhle mluvit!“ vykřikl McGinty vztekle.

„Máte pravdu, pane radní,“ řekl McMurdo pokorně. „Omlouvám se vám. Plácl jsem to bez uvážení. Vím dobře, že jsem ve vašich rukou v bezpečí. Podívejte se na ten výstřižek.“

McGinty přelétl očima zprávu o zastřelení nějakého Jonáše Pinta v hospodě u jezera, v Market Street v Chicagu na Nový rok 1874.

„To byla vaše práce?“ zeptal se, když mu výstřižek vracel.

McMurdo přikývl.

„Proč jste ho zastřelil?“

„Pomáhal jsem strýčku Samovi vyrábět dolary. Možná že ty moje byly z trochu horšího zlata než jeho, ale vypadaly stejně dobře a výrobní náklady nebyly tak vysoké. Ten Pinto mi pomáhal lifrovat — “

„Co že vám pomáhal?“

„No, to znamená pouštět ty dolary do oběhu. Potom mi řekl, že mě práskne. Možná že to udělal. Nečekal jsem ale, až se o tom přesvědčím. Zabil jsem ho a vytratil jsem se sem, do uhelné pánve.“

„Proč právě do uhelné pánve?“

„Poněvadž jsem četl v novinách, že tady lidé nejsou příliš vybíraví.“

McGinty se dal do smíchu.

„Nejdřív jste padělal peníze, pak vraždil a teď přicházíte sem k nám a myslíte, že vás tu uvítáme s otevřenou náručí?“

„Tak nějak,“ odpověděl McMurdo.

„No, myslím, že uděláte kariéru. Poslyšte, uměl byste ještě dělat ty dolary?“

McMurdo vytáhl z kapsy půl tuctu mincí. „Tyhle nikdy neviděly washingtonskou mincovnu,“ řekl.

„Neříkejte!“ McGinty je zvedl ke světlu na své dlani; ruku měl zarostlou jako gorila. „Nevidím žádný rozdíl! Sakra, z vás bude náramně užitečný bratr, to už vidím. Dva nebo tři darebáky mezi sebou potřebujeme, příteli McMurdo, poněvadž jsou časy, kdy se musíme postarat sami o sebe. Jinak by nás brzo přimáčkli ke zdi, kdybychom se nevzepřeli těm, kdo nás k ní tlačí.“

„Nu, pokud jde o mne, myslím, že se dokážu vzepřít stejně dobře jako všichni ostatní.“

„Zdá se, že vám nechybí kuráž. Nehnul jste ani brvou, když jsem na vás namířil ten revolver.“

„Já v nebezpečí nebyl.“

„A kdo tedy?“

„Vy, pane radní.“ McMurdo vytáhl z postranní kapsy námořnické kazajky revolver s nataženým kohoutkem. „Celou tu dobu jsem na vás mířil a myslím, že střílím přinejmenším stejně rychle jako vy.“

McGinty zrudl vztekem a pak se hlasitě rozchechtal.

„Hromské dílo!“ zaklel. „Takový postrach, jako jste vy, jsme tu neměli už kolik let. Počítám, že z vás jednou bude ozdoba naší lóže ... K čertu, co zas mi chcete? Copak si už člověk nemůže pět minut pohovořit s gentlemanem o samotě, aby ho někdo nevyrušil?“

Číšník z výčepu zůstal zaraženě stát.

„Promiňte, pane radní, ale přišel za vámi Ted Baldwin. Říká, že s vámi musí hned mluvit.“

Vzkaz byl zbytečný, protože Baldwinova nehybná, krutá tvář hleděla číšníkovi přes rameno. Vzápětí Baldwin vystrčil číšníka ven a zavřel za nim dveře.

„Tak vida,“ řekl a rozzuřeně šlehl po McMurdovi očima, „vy jste sem dorazil první, jak vidím. Musím vám o tomhle chlapovi říct pár slov, pane radní.“

„Jen to povězte tady a hned — přede mnou!“ vykřikl McMurdo.

„Budu mluvit, kdy budu chtít a jak budu chtít!“

„Ale, ale!“ řekl McGinty a vstal ze sudu. „Takhle by to nešlo. Máme tu nového bratra, Baldwine, a nesluší se vítat ho tímhle způsobem. Podej mu ruku, člověče, a usmiřte se.“

„Nikdy!“ vykřikl Baldwin nepříčetně.

„Nabídl jsem mu, abychom změřili síly v zápase, jestli si myslí, že jsem mu v něčem ukřivdil,“ řekl McMurdo. „Jsem ochoten bít se s ním pěstmi, a kdyby mu to nevyhovovalo, může si zvolit jakýkoli jiný druh zápasu. Nechávám na vás, pane radní, abyste nás rozsoudil, jak se na velmistra sluší.“

„Oč vůbec jde?“

„O děvče. Může si přece vybrat, koho chce.“

„Myslíte?“ vykřikl Baldwin.

„Pokud jde o dva bratry z jedné lóže, řekl bych, že má právo zvolit si sama,“ řekl šéf.

„Tak takhle vy rozhodujete?“

„Ano, tak, Tede Baldwine,“ řekl McGinty a potměšile se na něho podíval. „Máš snad proti mému rozhodnutí nějaké námitky?“

„Vy chcete odkopnout člověka, který stál pět let věrně při vás, a rozhodnout ve prospěch přivandrovalce, kterého vidíte prvně v životě? Nejste velmistrem na doživotí, Jacku McGinty, a přísahám, že při příští volbě—“

Radní po něm skočil jako tygr. Jeho ruka se zaklesla kolem Baldwinova krku a srazil muže na soudek. Ve zběsilém vzteku by ho snad byl zabil, kdyby McMurdo nezasáhl.

„Pomalu, pane radní! Proboha, uklidněte se!“ křičel a snažil se ho od Baldwina odtrhnout.

McGinty pustil svou oběť a Baldwin, napůl uškrcený a šokovaný, lapal po dechu a třásl se po celém těle, jako by se byl právě podíval smrti do tváře. Zničeně se posadil na soudek, na který jej předtím McGinty srazil.

„Říkal sis o to už mockrát, Tede Baldwine! A dnes jsi to dostal!“ křičel McGinty a mohutný hrudník se mu vzdouval a klesal. „Myslíš si možná, že když mě nezvolí velmistrem, že zasedneš na moje místo ty. O tom ale musí rozhodnout lóže. Dokud jsem tu šéfem já, nedovolím, aby někdo reptal proti mně a mým rozhodnutím.“

„Nic proti vám nemám,“ blekotal zničeně Baldwin.

„Tak dobrá,“ zvolal McGinty a v mžiku se vrátil ke své dřívější bodré žovialitě, „všichni jsme zas dobří přátelé a ta záležitost je skončena.“

Pak zvedl z police láhev šampaňského a vytáhl z ní zátku.

„A teď,“ pokračoval, když naléval do tří vysokých číší, „si připijeme na usmířenou podle zákona lóže. Po tomhle přípitku, jak víte, nesmí už mezi námi být žádný svár. Levou ruku na ohryzek a ptám se tě, Tede Baldwine — jak zní formule. Odpověz!“

„Mraky jsou těžké,“ řekl Baldwin.

„Ale rozptýlí se navždy.“

„A na to přísahám.“

Oba muži se napili vína a stejný ceremoniál se opakoval mezi Baldwinem a McMurdem.

„Tak,“ zvolal McGinty a zamnul si ruce, „tím končí všechny rozbroje a sváry. Kdybyste v nich pokračovali, povolala by vás k disciplíně lóže, a ta v našich končinách vládne pádnou rukou, což bratr Baldwin dobře ví, a vy se o tom brzo přesvědčíte, bratře McMurdo, kdybyste chtěl vyvolávat nějaké rozmíšky.“

„Věřte mi, že se budu mít na pozoru,“ řekl McMurdo a podal Baldwinovi ruku. „Já se rychle pohádám a rychle umím zapomenout. Říkají, že to dělá ta horká irská krev. Ale pokud jde o mne, je to skončeno a nebudu v sobě dál živit žádnou zášť.“

Baldwin musel nabízenou ruku přijmout, neboť strašlivý šéf z něho nespouštěl zlověstné oči. Jeho zachmuřená tvář však jasně prozrazovala, že na něho McMurdova slova neudělala dojem. McGinty jim oběma poklepal po ramenou.

„Ach, ty ženy, ty ženy!“ zvolal. „Když pomyslím, že mi jedna spodnička dokáže znesvářit dva moje chlapce! To je pak zatracená práce. To se rozumí, že rozhodnout musí to děvče, takovéhle otázky nepatří do pravomoci velmistra — chvála bohu! Máme dost svých starostí i bez žen. Přijmeme vás za člena lóže 341, bratře McMurdo. Máme tu ale vlastní zvyky a obřady — jiné než v Chicagu. V sobotu večer máme shromáždění, a dostavíte-li se do něho, uděláme z vás navždy člena řádu svobodných zednářů ve Vermisském údolí.“

Kapitola III — Lóže 341 ve Vermisse

Druhý den — po večeru, kdy se odehrálo tolik vzrušujících událostí — odstěhoval se McMurdo od starého Jacoba Shaftera a ubytoval se u vdovy MacNamarové, která bydlela až na nejvzdálenějším okraji města. Scanlan, s nimž se seznámil hned zpočátku ve vlaku, využil krátce nato příležitosti, přestěhoval se do Vermissy a oba bydleli společně. Jiný nájemník v bytě nebyl a bytná, stará a dobrosrdečná Irka, příliš nevyhledávala jejich společnost, takže si mohli mluvit a dělat, co chtěli, což je vždy vítané lidem, kteří mají společná tajemství. Shafter nešel až do krajnosti a dovolil McMurdovi, aby se u něho stravoval, pokud bude chtít, a tak ani jeho styky s Ettií nijak neutrpěly. Právě naopak; jak plynuly týdny, byl jejich vzájemný vztah stále pevnější a důvěrnější. Ve svém pokoji v novém bytě se McMurdo cítil v bezpečí a tak brzo vytáhl formy na ražení mincí a několika bratrům z lóže pod slibem přísného mlčení dovolil, aby se na ně přišli podívat; z návštěvy si každý z nich odnášel v kapse pár ukázek falešných mincí vyrobených tak dokonale, že je bylo možno uvést do oběhu bez potíží a sebemenšího nebezpečí. Proč se McMurdo snížil až k tomu, aby vůbec pracoval, když ovládal toto podivuhodné umění, to zůstalo jeho novým přátelům věčnou záhadou, ačkoli každému, kdo se na to zeptal, vysvětloval, že kdyby žil bezpracně z neznámých prostředků, netrvalo by to dlouho a policie by mu byla na stopě.

Jeden policista už o něho skutečně projevil zájem, ale tato epizoda naštěstí přinesla odvážnému podnikateli víc užitku než škody. Po prvním představení stalo se jen málokdy, že večer nezašel k McGintymu do výčepu a nesnažil se tam blíž seznámit s „chlapci“, jak znělo vzájemné žoviální oslovení mezi členy té nebezpečné bandy, která zamořila město a celé okolí. Svým sebejistým vystupováním a troufalými řečmi si získal oblibu u všech; navíc rychlost a ‚profesionalita’, s níž vyřídil v hospodské rvačce jednoho svého soupeře, vydobyla mu úctu celé té drsné party. Po jedné další epizodce si ho však začali vážit ještě víc.

Jednou večer, kdy bylo ve výčepu doslova nabito, otevřely se dveře a vešel muž v šedomodré uniformě a špičaté čepici člena báňské policie. To byla speciální organizace, založená majiteli uhelných dolů a místní železnice, a měla za úkol podpořit úsilí řádného policejního sboru, který byl naprosto bezmocný před bandou ničemů, terorizující celé okolí. Když vešel, rozhostilo se ticho a upřel se na něho nejeden zvědavý pohled, ale vztahy mezi policisty a kriminálníky jsou ve Spojených státech prapodivné, a McGinty, stojící za pultem, nedal najevo žádné překvapení, když se mezi jeho zákazníky objevil příslušník policie.

„Whisky bez! Zatraceně sychravá noc,“ řekl policista. „My se myslím ještě neznáme, pane radní, že?“

„Vy jste ten nový kapitán?“ zeptal se McGinty.

„Ano, to jsem já. Doufáme, že vy, pane radní, a ostatní přední občané nám pomůžete obhajovat v tomhle městě zákon a pořádek. Jsem kapitán Marvin — od báňské policie.“

„Docela dobře bychom se bez vás obešli, kapitáne Marvine,“ řekl McGinty mrazivě. „Máme ve městě vlastní policii a bez importovaného zboží si poradíme. Vždyť vy jste jen placený nástroj kapitalistů, najatý k tomu, aby mlátil a střílel chudší spoluobčany.“

„Prosím, jak myslíte, o to se spolu nebudeme přít,“ řekl policista dobromyslně. „Myslím, že všichni děláme jen svou povinnost. Co o ní kdo soudí, to už je jiná věc. Názory mohou být různé.“ Vypil svou sklenku whisky a už byl na odchodu, když vtom pojednou zahlédl tvář Jacka McMurda, který se na něho mračil s hlavou opřenou o loket. „Ale, ale! Koho to vidím,“ zvolal a přeměřil si ho od hlavy k patě. „To je přece starý známý.“

McMurdo si od něho odsedl.

„Nikdy v životě jsem se nepřátelil ani s vámi, ani s žádným jiným zatraceným policajtem,“ řekl.

„Známý nemusí být vždycky přítel,“ řekl policista a ušklíbl se. „Vy jste Jack McMurdo z Chicaga, nikdo jiný — nic mi nezapírejte.“

McMurdo pokrčil rameny.

„Já nic nezapírám,“ řekl. „Myslíte, že se stydím za své jméno?“

„Rozhodně byste k tomu měl dobrý důvod.“

„Co tím sakra chcete říct?“ zařval McMurdo a zaťal pěsti.

„Tak to pr, Jacku, s křikem u mne nepochodíte. Než jsem přišel do téhle zatracené uhelné díry, byl jsem u policie v Chicagu a chicagského lotra poznám na první pohled.“

McMurdo protáhl tvář.

„Nevykládejte mi, že jste Marvin z chicagské ústředny!“ zvolal.

„Ovšem, pořád ten starý Teddy Marvin — k vašim službám. Ještě jsme nezapomněli, že jste u nás zastřelil Jonáše Pinta.“

„Já ho nezastřelil.“

„Ne? To mám brát jako nestranný důkaz? Jenže jeho smrt vám přišla neobyčejně vhod, poněvadž jinak by vás byli usvědčili z penězokazectví. Dnes už se tím ale nemusíme trápit, poněvadž mezi námi řečeno — a možná že prozrazuji víc, než mi má povinnost dovoluje — nemohli by vám nic dokázat a můžete se v Chicagu znova objevit třeba zítra.“

„Cítím se docela dobře tam, kde zrovna jsem.“

„Nu, řekl jsem vám jen, jak se věci mají, a jste pěkný bručoun, když mi ani nepoděkujete.“

„Doufám, že to se mnou myslíte dobře, a děkuji,“ řekl McMurdo, ale neznělo to z jeho úst příliš vděčně.

„Ani neceknu, dokud budu vidět, že vedete spořádaný život,“ řekl kapitán. „Spolehněte se ale, že stačí jediná lotrovina a pohovoříme si spolu jinak! Přeji vám dobrou noc — a vám také, pane radní!“

Policista odešel z výčepu, ale i ta krátká rozmluva stačila k tomu, aby McMurda ověnčila gloriolou místního hrdiny. O jeho divoké minulosti v dalekém Chicagu se šeptalo už dřív. McMurdo však veškeré otázky odbýval úsměvem, jako by nestál o žádný věhlas a pochybnou slávu. Teď však se dosavadní pověsti potvrdily — a z oficiálních úst. Hospodští povaleči se kolem něho shlukli a srdečně si s ním potřásali rukou. Od toho okamžiku pil na jejich účet, a přestože hodně snesl, aniž na něm bylo co znát, byl by oslavovaný hrdina strávil tu noc pod stolem, nebýt Scanlana, který ho odvedl domů.

V soboru večer byl McMurdo uveden do lóže. Domníval se, že ho přijmou bez slavnostního ceremoniálu, neboť zasvěcen byl už v Chicagu, ale ve Vermisse měli své zvláštní obřady, na které byli hrdí a jimž se musel každý uchazeč podrobit. Shromáždění se sešlo ve velkém sále Union Housu, vyhrazeném k tomuto účelu. Ve Vermisse bylo přítomno asi šedesát členů, což ovšem ani zdaleka nebyla celá organizace, poněvadž v údolí existovalo mnoho jiných lóží a další byly po obou stranách hor; při každém nebezpečném podniku si vyměňovaly členy, takže zločiny páchali lidé v místě zcela neznámí. Dohromady jich bylo v uhelné pánvi roztroušeno nejméně pět set.

V holé zasedací síni se muži shromáždili kolem dlouhého stolu. Stranou stál další stůl, plný láhví a sklenic, a někteří členové spolku už po něm toužebně pokukovali. McGinty seděl v čele stolu, na husté hřívě černých vlasů měl nasazenu plochou čapku z černého sametu, kolem krku měl ostře purpurovou štolu, takže vypadal jako kněz, předsedající nějakému ďábelskému obřadu. Napravo i nalevo od něho seděli vyšší hodnostáři lóže, mezi nimiž bylo vidět i hezkou, krutou tvář Teda Baldwina. Každý z nich měl nějakou šerpu či medailon jako emblém své hodnosti. Většinou šlo o muže zralého věku, ale ostatní členstvo spolku tvořili mladí lidé, osmnácti až pětadvacetiletí, pohotoví a schopní vykonavatelé příkazů svých představených. Mezi staršími bylo mnoho takových, jejichž tváře prozrazovaly duše nemilosrdných tygrů a zločinců, ale podíval-li se člověk na řadové členy, stěží by uvěřil, že ti dychtiví mladíci s upřímnými pohledy jsou ve skutečnosti bandou nebezpečných vrahů, propadlých tak naprosté mravní zvrácenosti, že jsou dokonce pyšní na svou schopnost se zdarem obstát v nejpochybnějších podnicích a s hlubokou úctou shlížejí na každého, o kom je známo, že umí odvést takzvaně „čistou práci“. Jejich zvrhlému uvažování připadalo jako odvážný a rytířský čin přihlásit se dobrovolně do akce proti člověku, který jim nikdy neublížil a kterého v mnoha případech v životě neviděli. Když zločin spáchali, dohadovali se mezi sebou, kdo z nich vlastně zasadil osudnou ránu, a bavili sebe i celou společnost podrobným líčením výkřiků a křečí vražděného. Zpočátku se snažili držet své temné skutky v tajnosti, ale v době, kterou popisuje tento příběh, odhodili už veškerou kamufláž, neboť opětovné nezdary zákona jim dokázaly, že jednak se proti nim nikdo neodváží svědčit, jednak že mají neomezený počet vlastních spolehlivých svědků, na které se mohou odvolat, a bohatou pokladnu, v niž je dostatek prostředků na to, aby si mohli zaplatit nejlepšího advokáta v celém Státě. Za dobrých deset let řádění nebyl jediný z nich odsouzen, a tak jediné nebezpečí, které kdy Brakýřům hrozilo, mohlo přijít pouze ze strany oběti. Ta totiž — ačkoli se vždy postarali, aby byli v přesile a přepadli ji znenadání — se občas bránila a dokázala leckterého z útočníků šeredně poznamenat.

McMurda upozornili, že ho čeká jakási zkouška, ale nikdo mu nechtěl říct, v čem záleží. Dva slavnostně se tvářící bratři ho odvedli do vedlejší místnosti. Přes prkennou přepážku k němu ze shromáždění doléhal šum nesčetných hlasů. Jednou či dvakrát zaslechl své jméno a věděl, že debatují o jeho zasvěcení. Pak vešel člen zednářské stráže se zelenou a zlatou stuhou přes prsa.

„Velmistr přikazuje, aby byl svázán, oslepen a uveden,“ řekla stráž. Potom mu všichni tři svlékli kabát, vyhrnuli mu rukáv na pravé ruce a nakonec mu stáhli lokty provazem a spoutali ho. Potom mu hlavu a horní část obličeje zakryli kápí ze silné černé látky, takže nic neviděl, a posléze ho uvedli do shromáždění.

Pod kápí byla tma jak v pytli a strašně dusno. Slyšel hluk a šumění lidí kolem sebe a pak se zdálky ozval zastřený hlas McGintyho, ztlumeně pronikající látkou staženou přes uši.

„Johne McMurdo,“ pravil hlas, „jsi již členem Řádu svobodných zednářů?“

Přisvědčil úklonou.

„Patříš do lóže 29 v Chicagu?“

Opět se uklonil.

„Temné noci jsou nepříjemné,“ pravil hlas.

„Ano, pro cizince na cestách,“ odpověděl.

„Mraky jsou těžké.“

„Ano, bouře se blíží.“

„Jsou bratři spokojeni?“ zeptal se velmistr.

Ozval se souhlasný hukot hlasů.

„Víme, bratře, podle tvého hesla a protihesla, že jsi vskutku jeden z nás,“ řekl McGinty. „Musíš však vědět i ty, že v tomto a dalších okresech našeho kraje máme jisté vlastní obřady a také vlastní povinnosti, které si žádají celých mužů. Jsi připraven ke zkoušce?“

„Jsem.“

„Jsi odvážný?“

„Jsem.“

„Udělej tedy krok kupředu, abys to dokázal.“

Při těchto slovech ucítil na očích dva ostré hroty, které mu tlačily na víčka tak, až se mu zdálo, že přijde o zrak, pohne-li se kupředu. Nicméně se vzchopil a odhodlaně vykročil; jakmile to udělal, tlak zmizel. Ozvalo se pochvalné šeptání.

„Je odvážný,“ pravil hlas. „Dokážeš snést bolest?“

„Stejně jako ostatní,“ odpověděl.

„Vyzkoušejte ho!“

Jen s největším vypětím vůle potlačil výkřik, když mu předloktím projela trýznivá bolest. Div při tom náhlém šoku neomdlel, ale kousl se do rtu a zaťal ruce v pěst, aby nedal nic najevo.

„Snesu víc než tohle,“ řekl.

Tentokrát se ozval hlasitý potlesk. Lepší uvedení nového člena v lóži dosud nezažili. Čísi ruce ho poplácaly po zádech a kdosi mu stáhl kápi z hlavy. Stál tu, mžoural a usmíval se. Noví bratři mu blahopřáli ze všech stran.

„Ještě slovíčko, bratře McMurdo,“ řekl McGinty. „Složil jsi už přísahu mlčenlivosti a věrností a víš, že její porušení se trestá okamžitou a neodvratnou smrtí?“

„Vím,“ řekl McMurdo.

„Podrobuješ se vedení přítomného velmistra za všech okolností?“

„Podrobuji.“

„Jménem lóže 341 ve Vermisse tě tedy vítám k účasti na jejích výsadách a poradách. Dej na stůl lihoviny, bratře Scanlane, abychom mohli připít našemu váženému bratrovi.“

McMurdovi přinesli kabát, ale dřív než si jej oblékl, podíval se na pravou paži, která ho dosud nesnesitelně pálila. Na předloktí měl ostře ohraničený kruh s trojúhelníkem uprostřed, hluboké a rudé znamení, které mu tam zanechalo cejchovací železo. Několik nejbližších sousedů si vyhrnulo rukávy a ukázalo mu vlastní vypálené znaky lóže.

„Prodělali jsme to všichni,“ řekl jeden, „ale nikdo při tom nebyl tak statečný jako ty.“

„Pchá! Vždyť to nic nebylo,“ řekl; bolest a palčivost však přesto cítil.

Přijímací ceremoniál byl zakončen přípitky a zasedání lóže pokračovalo. McMurdo, který byl zvyklý jen na nezáživná jednání v Chicagu, naslouchal tomu, co pak následovalo, s krajním zájmem, a překvapilo ho to víc, než se odvážil dát najevo.

„Prvním bodem na pořadu dnešního jednání,“ řekl McGinty, „je přečtení dopisu skupinového mistra Windla z lóže 249 v mertonském okrese. Píše v něm:

Windle nikdy neodmítl, když jsme ho požádali o příležitostnou výpomoc jednoho či dvou mužů, a proto nesmíme odmítnout ani my jeho.“ McGinty se odmlčel a rozhlédl se kalnýma, zlovolnýma očima po místnosti. „Kdo se na tu práci hlásí dobrovolně?“

Několik mladíků zvedlo ruce. Velmistr na ně pohlédl a pochvalně se usmál.

„Vezmeš si to na starost ty, Tygře Cormacu. Budeš-li stejně šikovný jako posledně, nebudeš litovat. A ty, Wilsone.“

„Nemám revolver,“ řekl dobrovolník, chlapec, kterému jistě nebylo ještě ani dvacet let.

„Je to tvá první práce, vid“? Nu, jednou se člověk v krvi smočit musí. Bude to pro tebe dobrý začátek. Pokud jde o revolver, už na tebe čeká, spolehni se na to. Stačí, když se oba ohlásíte v pondělí. Po návratu vás nemine slavné uvítání.“

„Dostaneme tentokrát nějakou odměnu?“ zeptal se Cormac, zavalitý mladík se surovou, brunátnou tváří, který si pro svou divokost vysloužil přezdívku „Tygr“.

„O odměnu se nestarej. Děláš to přece pro čest, kterou ti to přinese. Až úkol splníš, najde se možná na dně pokladny pár dolarů.“

„Co ten člověk udělal?“ zeptal se mladý Wilson.

„Na to se takoví jako ty nemají co ptát. Proč se staráš, co udělal? Odsoudili ho tam u nich, naše věc to není. Na nás je vyřídit to za ně, jako by to oni vyřídili za nás. Když o tom mluvím, příští týden k nám přijdou dva bratři z martonské lóže — obstarat zas něco tady.“

„Kteří to jsou?“ zeptal se někdo.

„Věř, že je rozumnější se neptat. Když nic nevíš, nemůžeš o ničem svědčit a dostat se kvůli tomu do maléru. Spolehni se, že to jsou lidé, kteří odvedou čistou práci, když na to přijde.“

„Vždyť je také nejvyšší čas!“ zvolal Ted Baldwin. „Lidé už se tu začínají moc roztahovat. Není to ani týden, co parťák Blaker vyhodil z práce tři naše členy. Dlužíme mu to už dávno, ale teď to od nás dostane i s úroky.“

„Co dostane?“ zašeptal McMurdo svému sousedovi.

„Pořádnou porci srnčích broků z brokovnice,“ zvolal muž a hlučně se rozesmál. „Co říkáš, bratře, jak to tu vedeme?“

Zdálo se, že McMurdova zločinecká duše už vstřebala otrlé manýry spolku, jehož členem teď byl.

„Zamlouvá se mi to,“ řekl. „Pro kurážného mládence je to u vás jak stvořené.“

Několik členů, sedících kolem něho, zaslechlo jeho slova a zatleskalo jim.

„Co je?“ křikl od druhého stolu velmistr s černou hřívou.

„Tady nový bratr říká, že se mu zamlouvá, jak to tu vedeme.“

McMurdo na okamžik vstal.

„Chci jen říci, ctihodný velmistře, že bych si pokládal za čest, kdyby se lóže rozhodla použít mých služeb.“

Veliký potlesk uvítal jeho slova. Lóže vycítila, že nad obzorem vychází nové slunce. Některým ze starších se však zdálo, že je to trochu příliš rychlá kariéra.

„Navrhuji,“ prohlásil tajemník Harraway, stařec s tváří supa a šedým plnovousem, který seděl vedle předsedy, „aby bratr McMurdo počkal, dokud lóže sama neuzná za vhodné použít jeho služeb.“

„Ovšem, tak jsem to myslel. Svěřuji se do vašich rukou,“ řekl McMurdo.

„Tvůj čas přijde, bratře,“ řekl předseda. „Povedeme tě v evidenci jako člena, který nabídl své služby, a jsme přesvědčeni, že v našem kraji ještě uděláš kus dobré práce. Dnes v noci je třeba vyřídit jednu drobnou záležitost, na níž se můžeš podílet, chceš-li.“

„Počkám si na něco, co bude stát za to.“

„Přesto můžeš v noci přijít — alespoň poznáš, co v této společností znamenáme. To ti ale ještě oznámím později. Předtím však,“ — nahlédl do jednacího pořádku — „musíme projednat ještě několik bodů. Především chci vznést dotaz na pokladníka, jaký je momentální stav našich financí. Máme vyplácet penzi vdově po Jimu Carnawayovi. Zahynul při práci pro lóži a vdova nesmí žít v nouzi.“

„Jima zastřelili minulý měsíc, když naši chtěli zabít Chestera Wilcoxe z Marley Creeku,“ informoval McMurda jeho soused.

„Naše momentální finanční situace je dobrá,“ řekl pokladník, který před sebou držel účetní knihu. „Firmy byly v poslední době velkorysé. Max Linder a spol. zaplatil pět set, aby měl pokoj. Bratři Walkerové poslali sto dolarů, které jsem na vlastní zodpovědnost vrátil a požádal o pět set. Nedostanu-li odpověď do středy, není vyloučeno, že budou mít poruchu na strojním zařízení. Loni jsme jim museli zapálit třídič, aby přišli k rozumu. Také západní odbočka uhelné společnosti zaplatila pravidelný roční příspěvek. Máme dostatečnou hotovost, abychom mohli dostát všem závazkům.“

„A co je s Archiem Swindonem?“ zeptal se jeden bratr.

„Všechno prodal a opustil okres. Ten starý lotr nám tu nechal dopis, že bude raději v New Yorku svobodně zametat ulice, než by se jako uhlobaron podřídil teroru bandy vyděračů. Udělal zatraceně dobře, že se vytratil dřív, než jsme dopis dostali! Myslím, že už nenajde odvahu se tady v údolí objevit.“

Na druhém konci stolu, naproti předsedovi, vstal starší, hladce vyholený muž s laskavým výrazem ve tváři.

„Bratře pokladníku,“ řekl, „smím se zeptat, kdo koupil majetek toho člověka, kterého jsme vypudili z okresu?“

„Jistě, bratře Morrisi. Koupil jej stát a Martonská železniční společnost.“

„A kdo koupil Todmanovy a Leeovy doly, které byly loni na prodej za stejných okolností?“

„Táž společnost, bratře Morrisi.“

„A kdo koupil Mansonovy, Skumanovy, Van Deherovy a Atwoodovy železárny, které byly na prodej nedávno?“

„Všechny koupila důlní společnost West Wilmerton General.“

„Řekl bych, že nezáleží ani za mák na tom, kdo je koupil — stejně je nemůže z okresu odnést, bratře Morrisi,“ řekl předseda.

„Při veškeré úctě, kterou k vám chovám, ctihodný velmistře, domnívám se, že by nám na tom záležet mělo. Tenhle proces už tu probíhá dobrých deset let. Postupně odtud vyháníme všechny drobné majitele. A jaký je výsledek? Na jejich místě vidíme velké společnosti, jako je Železniční a Železářská, které mají ředitele v New Yorku nebo ve Filadelfii a naše hrozby neberou vážně. Můžeme se sice vypořádat s jejich místními šéfy, ale to znamená jen tolik, že na jejich místo pošlou jiné. A pro nás z toho vzniká nebezpečí. Drobní majitelé nám nemohli škodit, neměli k tomu ani peníze, ani moc. Pokud jsme je nevyždímali do poslední kapky, zůstávali v naší moci. Jakmile ale ty velké společnosti zjistí, že stojíme mezi nimi a jejich zisky, nebudou litovat námahy ani výdajů, aby nás uštvaly a pohnaly před soud.“

Po těchto zlověstných slovech se rozhostilo ticho, tváře všech jako by potemněly a vyměnily si zasmušilé pohledy. Cítili se tak všemocní a nedotknutelní, že si ani ve snu nepřipouštěli pomyšlení na možnost odplaty či trestu. A přesto při té představě zamrazilo i ty nejbezstarostnější.

„Radím proto,“ pokračoval mluvčí, „abychom drobným majitelům neukládali tak těžká břemena. V den, kdy je vyženeme všechny, moc tohoto spolku se zhroutí.“

Nepříjemné pravdy nemají lidé rádi. Když se mluvčí znova posadil, ozvaly se rozhněvané výkřiky. McGinty vstal se zachmuřeným čelem.

„Bratře Morrisi,“ řekl, „naháníš nám věčně strach jako sýček. Pokud budou členové lóže stát při sobě, není ve Spojených státech síly, která by je mohla ohrozit. Nevyzkoušeli jsme si to u soudů už dost často? Očekávám, že velké společnosti budou raději platit než bojovat, stejně jako malé. Tím, bratři,“ — McGinty při těch slovech odložil černou sametovou čapku a štólu — „dnešní zasedání skončilo. Zbývá už jen jediná maličkost, o které stačí se zmínit, až se budeme rozcházet. Nadešel čas bratrského občerstvení a zábavy.“

Lidská povaha je věru zvláštní. Ve shromáždění byli muži, pro které byla vražda něčím zcela běžným, kteří znova a znova zabíjeli otce rodin, často lidi, proti nimž necítili žádnou osobní zášť, a netrápil je přitom soucit ani výčitky svědomí nad plačící ženou a bezmocnými dětmi, jakmile ale uslyšeli něžnou a patetickou hudbu, byli dojati až k slzám. McMurdo měl krásný tenor, a kdyby si byl nedokázal získat přízeň lóže už dřív, jistě by mu ji neupřeli teď, když je rozlítostnil písněmi „Já sedím u tvých dveří, Mary“ a „Na hrázi u Allanova rybníka“. Hned první večer vysloužil si nový člen lóže mimořádnou oblibu mezi bratry, už teď byl vybrán k postupu a budoucí kariéře. K tomu, aby se stal váženým členem svobodných zednářů, bylo ovšem třeba ještě jiných vlastností než jenom dobré kumpánství. Jakých, to se dověděl dřív, než večer skončil. Láhev whisky obešla mnohokrát dokola a muži už byli celí rudí ve tvářích a ochotní ke každé špatnosti, když velmistr vstal a znova je oslovil.

„Chlapci,“ řekl, „máme tu ve městě chlapa, který si koleduje o výprask, a je na vás postarat se, aby dostal, co mu patří. Mám na mysli Jamese Stangera z Heraldu. Četli jste, jak se do nás zase pustil?“

Ozval se opilý řev nadšeného souhlasu, drmolené nadávky a kletby. McGinty vytáhl z kapsy u vesty novinový výstřižek.

„,Zákon a pořádek!’ — tak to nazval. ,Vláda teroru v uhelné a železnorudné oblasti. Dvanáct let už uplynulo od prvních vražd, které dokázaly, že mezi námi, v našem středu, existuje zločinecká organizace. Její řádění od toho dne nikdy neustalo a nyní dosáhlo vrcholu, který nás třísní skvrnou hanby před celým civilizovaným světem. Má tohle snad být naší odměnou za to, že naše velká vlast poskytuje útočiště cizincům, prchajícím před evropskou despocií? Děláme to snad proto, aby se z nich vzápětí stali tyrani lidí, kteří jim poskytli přístřeší, a aby nastolili vládu teroru a bezpráví přímo ve stínu posvátné hvězdnaté vlajky svobody, a to teroru a bezpráví takového druhu, že bychom se otřásli hrůzou a odporem, kdybychom o podobných poměrech četli, že panují v nějaké nejprohnilejší orientální monarchii. Víme, co je to za lidi. Organizace je zákonem povolená a veřejná. Jak dlouho to ještě máme snášet? Což snad budeme žít věčně———’ To snad stačí, dál ty nesmysly číst nemusím!“ zvolal předseda a hodil výstřižek na stůl. „Tohle o nás píše. Ptám se vás — jak mu odpovíme?“

„Zabít ho!“ zvolalo tucet zběsilých hlasů. „Proti tomu protestuji!“ řekl bratr Morris, onen muž s dobráckým čelem a hladce vyholenou tváří. „Opakuji vám, bratři, že v tomto údolí vládneme příliš pádnou rukou a doženeme věci k tomu, že se proti nám v sebeobraně všichni spojí, aby nás zničili. James Stanger je starý člověk. Ve městě a v celém okrese si ho všichni váží. Jeho noviny se zasazují za všechno, co je v údolí solidní. Když toho člověka odklidíme, vyvolá to v celém státě pozdvižení, které skončí naší likvidací.“

„A jak by nás asi zlikvidovali, pane Bázlivko?“ zvolal McGinty. „S pomocí policie? Víte dobře, že polovina policie od nás bere plat a druhá se nás bojí. Nebo se snad obrátí na soudy a na soudce? O to se už přece pokusili — a jak to dopadlo?“

„Tenhle případ by mohl soudit i soudce Lynch,“ řekl bratr Morris.

Poznámku uvítala hlasitá bouře hněvu. „Stačí, když zvednu prst,“ zvolal McGinty, „a budu tu mít ve městě dvě stě mužů, kteří je vyčistí od jednoho konce k druhému.“ Pak pojednou zvýšil hlas a hustá černá obočí se mu hněvem stáhla do hrozivého mračna. „Poslyšte, bratře Morrisi, dávám si na vás pozor a dělám už to nějaký čas. Sám máte strach a snažíte se ho nahnat i ostatním. Nebude to pro vás šťastný den, bratře Morrisi, až se vaše jméno objeví na jednacím pořádku, a mám dojem, že bych je tam měl napsat.“

Morris smrtelně zesinal a zdálo se, že se pod ním podlomila kolena, když si znova sedal. Roztřesenou rukou se chopil sklenice a napil se; teprve pak byl s to odpovědět. „Omlouvám se vám, ctihodný velmistře, a všem bratrům z lóže, jestli jsem řekl víc, než jsem měl. Jsem věrný člen — to všichni víte — a ta slova úzkosti mi uklouzla jen ze strachu, aby lóži nepotkalo něco zlého. Mám ale větší důvěru ve váš úsudek než ve svůj, ctihodný velmistře, a slibuji, že už neřeknu nic, čím bych se vás dotkl.“

Mračno hněvu zmizelo z velmistrova čela, když to ponížené škemrání uslyšel.

„Výborně, bratře Morrisi. Samotného by mě mrzelo, kdybych vám byl nucen uštědřit lekci. Dokud však sedím na tomto křesle já, bude naše lóže jednotná ve slovech i v činech. A teď, chlapci,“ pokračoval a rozhlédl se po shromáždění, „řeknu vám jen tolik — když Stanger dostane to, co si zaslouží, budeme s tím mít víc nepříjemností, než je třeba. Tihleti žurnalisti drží za jeden provaz a všechny časopisy ve státě začnou svolávat policii a národní gardu. Soudím ale, že bychom mu měli dát pořádně na pamětnou. Zařídíš to, bratře Baldwine?“

„Jistěže!“ řekl mladík horlivě.

„Kolik lidí k tomu budeš potřebovat?“

„Šest. A dva, aby hlídali dveře. Půjdeš ty, Gowere, ty, Mausele, ty, Scanlane, a oba Wyllabyové!“

„Slíbil jsem účast i novému bratrovi,“ řekl předseda.

Ted Baldwin se na McMurda podíval a jeho pohled prozrazoval, že nezapomněl ani neodpustil.

„Dobrá, může jít, jestli chce,“ řekl rozmrzele. „To stačí. Čím dřív se dáme do práce, tím líp.“

Shromáždění se rozcházelo s výkřiky, řevem a opilým prozpěvováním. Výčep ale byl dosud plný flamendrů a mnozí bratři tam zůstali. Skupina, která dostala úkol, však vyšla do ulice. Po chodníku kráčeli po dvou po třech, aby nevzbudili pozornost. Noc byla neobyčejně studená a na mrazivém nebi plném hvězd svítil půlměsíc. Muži zůstali stát a shromáždili se ve dvoře, odkud bylo vidět na vysokou budovu. Mezi jasně osvětlenými okny skvěla se zlatá písmena nápisu: Vermissa Herald. Zevnitř se ozýval rachot tiskařského lisu.

„Hej, ty,“ řekl Baldwin McMurdovi, „ty budeš stát dole u vrat a dávat pozor, abychom měli pořád volnou cestu. Arthur Willaby tam zůstane s tebou. A vy ostatní pojďte se mnou. Žádný strach, chlapci, máme tucet svědků, že zrovna teď sedíme v Union baru.“

Byla už skoro půlnoc a ulice byla prázdná; jen tu a tam klopýtal domů nějaký flamendr. Skupina přešla ulici, otevřela vrata redakce a Baldwin se svým doprovodem vpadl dovnitř. Vzápětí už se hnali vzhůru po schodišti. McMurdo a Willaby zůstali dole. Z místnosti nahoře se ozval výkřik, volání o pomoc, dusot nohou a třesk povalených židlí. Za okamžik vyběhl na odpočívadlo schodiště nějaký šedovlasý muž. Chytili ho ale dřív, než se dostal dál, a jeho brýle s křápnutím spadly McMurdovi k nohám. Pak se ozval úder a zasténání. Stařec ležel tváří na odpočívadle a šest klacků naráželo o sebe, jak do něho bušily. Svíjel se a dlouhé, pavoučí končetiny se třásly pod dopadajícími ranami. Většina útočníků toho konečně nechala, ale Baldwin, s krutou tváří zkroucenou do pekelného pošklebku, bil muže dál do hlavy, kterou si stařec marně snažil krýt rukama. Bílé vlasy už měl potřísněné krví. Baldwin se pořád ještě skláněl nad svou obětí a zasazoval jí krátké, sadistické rány všude, kde uviděl nekryté místo, ale vtom McMurdo vyběhl do schodů a odstrčil ho.

„Zabiješ ho,“ řekl. „Nech toho!“

Baldwin se na něho užasle podíval.

„Táhni k čertu!“ vykřikl. „Co si to dovoluješ — ještě ses v lóži ani neohřál! Uhni!“ Zvedl hůl, ale McMurdo vyškubl ze zadní kapsy revolver.

„Ty uhni!“ vykřikl. „Udělám ti z hlavy cedník, jestli na mě sáhneš. Lóže se nedovolávej — copak velmistr nepřikázal, že toho člověka nemáme zabít? A co ty děláš? Chceš ho zabít!“

„Má pravdu,“ poznamenal jeden z mužů.

„Tak už si sakra pospěšte!“ volal zezdola Willaby. „Ve všech oknech se už svítí a za pět minut máte na krku celé město.“

V ulici se už opravdu rozléhalo volání a dole v hale se už shromáždila skupinka sazečů a typografů, kteří si dodávali kuráž k činu. Útočníci nechali redaktorovo bezvládné a nehybné tělo nahoře na schodišti, seběhli dolů a vyřítili se do ulice. Když se vrátili do Union Housu, někteří se vmísili mezi hosty ve výčepu a zašeptali přes pult McGintymu, že úkol byl beze zbytku splněn. Ostatní, a mezi těmi byl i McMurdo, se rozptýlili v postranních uličkách, odkud se menšími oklikami dostali domů.

Kapitola IV — Údolí strachu

Když se McMurdo druhý den ráno probudil, měl věru proč si vzpomenout na své přijetí do lóže. Po alkoholu ho bolela hlava a paže, na kterou mu vypálili znak, byla zanícená a opuchlá. Jelikož měl vlastní zdroj příjmů, chodíval do práce značně nepravidelně; mohl proto posnídat až pozdě a zůstat dopoledne doma, aby napsal dlouhý dopis příteli. Potom si přečetl Daily Herald. Ve zvláštním sloupci, zalomeném těsně před uzávěrkou, stálo: ,Násilí v redakci Heraldu! Redaktor vážně zraněn!’ Byla to krátká zpráva o události, o níž věděl mnohem víc než pisatel. Končila prohlášením:

Dole ještě stálo, že k ochraně redakce byla povolána hlídka báňské policie, ozbrojená winchestrovkami.

McMurdo odložil noviny a právě si zapaloval dýmku rukou, která se mu ještě třásla po všech těch výstřednostech minulého večera, když se ozvalo zaklepání na dveře a bytná mu předala dopis, který před okamžikem přinesl nějaký mladík. Byl bez podpisu a stálo v něm:

McMurdo přečetl dopis dvakrát a s krajním překvapením; neměl tušení, co znamená, a kdo jej mohl psát. Kdyby byl napsán ženskou rukou, mohl by se domnívat, že jde o počátek některého z těch dobrodružství, s nimiž měl v minulosti rozsáhlou zkušenost. Bylo to však písmo muže, a navíc zřejmě vzdělaného člověka. Po jistém váhání se rozhodl, že se celé věci podívá na kloub.

Miller Hill je špatně udržovaný veřejný park uprostřed města. V létě si tam lidé rádi chodívají odpočinout, ale v zimě je v parku dost pusto. Z kopce je výhled nejen na celé pochmurné a roztažené město, ale i dál, na stáčející se údolí s roztroušenými doly a továrnami, černajícími se ve sněhu po obou jeho úbočích, a na zalesněné a zasněžené horské hřebeny, které je lemují. McMurdo kráčel vzhůru po stezce plné záhybů a vroubené zimostrázem, až došel k opuštěné restauraci, která v létě bývá střediskem veškerých zábav. Před ní stála holá vlajková žerď a pod ní nějaký muž s kloboukem staženým do čela a vyhrnutým límcem svrchníku. Sotva se otočil, McMurdo spatřil, že je to bratr Morris, člen lóže, který proti sobě včera v noci tak popudil velmistra. Šel k němu a oba si vyměnili smluvený pozdrav lóže.

„Rád bych si s vámi pohovořil, pane McMurdo,“ řekl stařec s jistou váhavostí, která prozrazovala, že se pohybuje po choulostivé půdě. „Jste moc hodný, že jste přišel.“

„Proč jste dopis nepodepsal?“

„Člověk musí být opatrný, pane McMurdo. V takovýchhle dobách nikdy neví, co se může obrátit proti němu. Dokonce ani komu může důvěřovat a komu ne.“

„K bratrům z lóže snad lze mít důvěru, ne?“

„Ach ne. Ne vždycky,“ zvolal Morris vehementně. „Zdá se, že cokoli řekneme, ba i to, co si jen myslíme, donese se zpátky McGintymu.“

„Podívejte,“ řekl McMurdo ostře, „teprve včera v noci, jak dobře víte, jsem přísahal našemu velmistrovi věrnost. Chcete ode mne, abych přísahu porušil?“

„Jestli je tohle váš názor,“ řekl Morris smutně, „pak musím jedině litovat, že jsem vás obtěžoval a požádal o schůzku. To už je všechno moc špatné, když si dva svobodní občané spolu nemohou otevřeně pohovořit.“

McMurdo, který svého společníka pozoroval velice ostražitě, slevil poněkud ze své upjatosti.

„Mluvil jsem samozřejmě jen za sebe,“ řekl. „Víte dobře, že jsem tu teprve krátce a všechno je mi tu cizí. Nesluší se, abych vám něco široce dlouze vykládal, pane Morrisi, a jestliže pokládáte za správné mi něco sdělit, jsem tu, abych to vyslechl.“

„A donesl to šéfovi McGintymu,“ řekl Morris trpce.

„V tom mi tedy opravdu křivdíte,“ zvolal McMurdo. „Samozřejmě, že jsem loajální vůči lóži, to vám říkám otevřeně, ale musel bych být špatný chlap, kdybych komukoli opakoval to, co mi chcete důvěrně sdělit. Nechám si to pro sebe, ale varuji vás předem: nečekejte ode mne ani pomoc, ani sympatie.“

„Dávno už si nedělám iluze, že bych se jednoho či druhého dočkal,“ řekl Morris. „Tím, co vám povím, svěřuji sice svůj život do vašich rukou, ale kdybyste byl sebešpatnější — a včera v noci se mi zdálo, že se co nevidět vyrovnáte těm nejhorším — přece jen jste tu nový a nemůžete mít svědomí tak okoralé jako oni. Proto jsem si řekl, že bych si s vámi měl promluvit.“

„Dobrá, co máte na srdci?“

„Má kletba na vaši hlavu, jestli mě udáte!“

„Už jsem vám řekl, že to neudělám.“

„Rád bych se vás zeptal, zda vám tenkrát — když jste vstupoval do řádu svobodných zednářů v Chicagu a skládal slib dobročinností a věrnosti — přišlo někdy na mysl, že vás to může zavést ke zločinu?“

„Pokud tomu říkáte zločin,“ odpověděl McMurdo.

„Jestli tomu říkám zločin!“ zvolal Morris a hlas se mu chvěl rozhořčením. „Jestli tomu chcete říkat jinak, znamená to, že jste toho dosud málo viděl. Byl to zločin včera v noci, když člověka tak starého, že by to mohl být váš otec, zbili tak, že mu po bílých vlasech tekla krev? Byl to zločin — nebo vy tomu snad říkáte jinak?“

„Leckdo by třeba řekl, že to je boj,“ odpověděl McMurdo. „Boj mezi dvěma skupinami lidí a se vším, co k němu patří, takže každý bije, jak nejlíp umí.“

„Možná. Přišlo vám ale na mysl něco takového, když jste v Chicagu vstupoval do řádu svobodných zednářů?“

„Ne, musím přiznat, že ne.“

„Mně také ne, když jsem do něho vstupoval ve Filadelfii. Byl to jen dobročinný klub a místo pro schůzky s přáteli. Pak jsem se doslechl o tomhle městě — proklínám hodinu, kdy jsem o něm prvně slyšel — a vydal jsem se sem, abych si polepšil. Panebože! Abych si polepšil! Má žena a tři děti přišly se mnou. Otevřel jsem si na Market Square obchod se střižním zbožím a vedlo se mi docela dobře. Rozhlásilo se ale o mně, že jsem u svobodných zednářů, a donutili mě vstoupit do místní lóže, do té, do které jste vstoupil včera večer vy. Na předloktí mi vypálili znak hanby a do srdce ještě něco horšího. Zjistil jsem, že musím poslouchat zlovolného darebáka a že mě zapletli do svých zločinných sítí. Co jsem mohl dělat? Každé slovo, které jsem řekl ve prospěch nápravy věcí, považovali hned za zradu, stejně jako včera večer. Odejít nemohu, poněvadž jediné, co mám, je ten obchod. Kdybych vystoupil z lóže, vím, že by mě zavraždili, a na to, co by čekalo mou ženu a děti, netroufám si ani pomyslet. Je to strašné, mladý muži — strašné!“ Zakryl si tvář rukama a celé tělo se mu roztřáslo křečovitými vzlyky.

McMurdo pokrčil rameny.

„Vy jste pro takovouhle práci moc útlocitný,“ řekl. „Prostě se na takovéhle věci nehodíte.“

„Měl jsem svědomí a náboženství, ale oni ze mne udělali stejného zločince, jako jsou sami. Dali mi úkol. Kdybych byl odmítl, věděl jsem, co bude následovat. Jsem možná zbabělec. Možná že to ze mne udělalo pomyšlení na bezbrannou ženu a na děti. Tak či onak — neodmítl jsem a budu si to vyčítat do smrti. Šlo o opuštěný dům, dvacet mil odtud, za horským hřebenem. Nařídili mi čekat před vraty stejně jako včera v noci vám. Netroufli si mi takovou práci svěřit. Ostatní šli dovnitř. Když se vrátili, měli ruce zakrvácené až po zápěstí. A když jsme odcházeli, dalo se v domě za námi do pláče dítě. Byl to pětiletý chlapec, kterému zavraždili otce před jeho očima. Div jsem neomdlel hrůzou, ale přesto jsem se musel tvářit otrle a usmívat se, poněvadž jsem dobře věděl, že když to neudělám, budou zanedlouho odcházet se zkrvavenýma rukama z mého domu a bude to můj malý Fred, kdo bude plakat pro svého otce. Tehdy jsem už ale byl zločinec — spolupachatel vraždy, byl jsem navždy ztracen pro tento svět i království nebeské. Jsem dobrý katolík, ale kněz se mnou nechtěl ztratit ani slovo, když se doslechl, že patřím k Brakýřům, a exkomunikoval mě z církve. Tak to se mnou vypadá. A teď vidím, že se vydáváte stejnou cestou, a ptám se vás, jak to skončí. Jste ochoten také se stát chladnokrevným vrahem, nebo můžeme něco udělat, abychom tomu zabránili?“

„Co chcete podniknout?“ zeptal se McMurdo příkře. „Chcete je udat?“

„Chraň bůh!“ zvolal Morris. „Vím zcela jistě, že pouhá myšlenka na něco takového by mě stála život.“

„To je v pořádku,“ řekl McMurdo. „Myslím, že jste slaboch a že si ty věci moc berete.“

„Já že si to moc beru? Počkejte, až tu budete žít déle! Jen se podívejte dolů do údolí. Vidíte ten mrak ze stovek komínů, který na ně vrhá stín? Věřte mi ale, že mrak vraždy, který se těm lidem vznáší nad hlavou, je těžší a horší než tenhle. Je to Údolí strachu — Údolí smrti. Lidé zde mají hrůzu v srdci od svítání do setmění. Jen počkejte, mladý muži, přijdete na to sám.“

„Dobrá, povím vám, co si myslím, až toho uvidím víc,“ řekl McMurdo lhostejně. „Je mi ale jasné, že jste člověk, který se sem naprosto nehodí, a že čím dřív obchod prodáte, tím líp pro vás — i kdybyste měl dostat jen deset centů z každého dolaru skutečné ceny. Nechám si pro sebe všechno, co jste mi řekl, ale přísahám, že jestli se dozvím, že jste udavač——“

„Ne, nic takového!“ zvolal Morris úpěnlivě.

„Dobrá, zůstane tedy při tom. Rozmyslím si všechno, co jste mi řekl, a jednoho dne se k tomu možná vrátím. Doufám, že jste to se mnou myslel dobře, když jste se mi s tím svěřil. Teď už ale abych šel domů.“

„Jen ještě slovíčko, než odejdete,“ řekl Morris. „Možná že nás někdo spolu viděl. Mohli by se začít vyptávat, o čem jsme mluvili.“

„Ach tak, dobře, že jste na to vzpomněl.“

„Nabízel jsem vám v obchodě místo účetního.“

„A já odmítl. Kvůli tomu jsme se sešli. Na shledanou, bratře Morrisi, a ať se vám v budoucnu daří všechno líp než dosud!“

Téhož dne odpoledne, když McMurdo seděl a zamyšleně pokuřoval u kamen ve svém pokoji, otevřely se dveře a objevila se v nich obrovská postava šéfa McGintyho. Pozdravil ho zednářským znamením, sedl si naproti mladíkovi a chvíli na něho upřeně zíral; ten však před zpytujícím pohledem neuhnul.

„Nechodím na návštěvy často, bratře McMurdo,“ řekl konečně. „Mám dost co dělat s těmi, kteří chodí navštěvovat mě. Myslel jsem ale, že se trochu projdu a stavím se u tebe v bytě.“

„Pokládám si to za čest, pane radní,“ odpověděl McMurdo srdečně a vytáhl z almárky láhev whisky. „Nečekal jsem, že mě poctíte svou návštěvou.“

„Co dělá ruka?“ zeptal se šéf.

McMurdo se kysele ušklíbl.

„No, ještě jsem na to nezapomněl,“ řekl. „Stojí to ale za to.“

„Jistěže,“ odpověděl McGinty. „Samozřejmě těm, kteří jsou loajální, chovají se podle toho a pomáhají lóži. O čem jste mluvili s bratrem Morrisem dnes dopoledne na Miller Hillu?“

Otázka přišla zcela nečekaně a bylo dobře, že na ni měl připravenou odpověď. McMurdo se hlasitě rozesmál.

„Morris nevěděl, že si vydělávám na živobytí tady doma. A také se to nikdy nedoví, poněvadž pro můj vkus má trochu moc svědomí. Jinak ale má ten děda dobré srdce. Myslel, že snad nemám být z čeho živ a že mi pomůže, když mi v tom svém obchodě se střižním zbožím nabídne místo účetního.“

„Tak o to tedy šlo?“

„O to.“

„A ty jsi odmítl?“

„Ovšem. Cožpak nevydělám tady doma desetkrát víc při čtyřhodinové pracovní době?“

„Správně. Na tvém místě bych se ale s Morrisem moc nepřátelil.“

„Proč ne?“

„Prostě proto, že ti to říkám. Pro většinu lidí tady u nás je to dostatečný důvod.“

„Pro většinu možná ano, ale ne pro mne, pane radní,“ řekl McMurdo odvážně. „To byste měl vědět, jestli se vyznáte v lidech.“

Snědý obr na něho upřel oči a jeho chlupatá tlapa na okamžik sevřela sklenici, jako by ji chtěl svému společníkovi hodit na hlavu. Pak se ale znova zasmál — hlasitě, chvástavě a neupřímně, jak měl ve zvyku.

„Ty jsi vážně zvláštní patron,“ řekl. „Prosím, když chceš znát důvody, povím ti je. Neříkal před tebou Morris nic proti lóži? Žádné pomluvy?“

„Ne.“

„Ani proti mně?“

„Ne.“

„No, tak to jen proto, že si netroufá ti věřit. Ve skrytu duše to ale není loajální bratr. Dobře to víme, a proto ho hlídáme a čekáme na vhodnou příležitost, abychom ho pokárali. Myslím, že se ta příležitost už blíží. Pro prašivé ovce není v našem ovčíně místo. A když se ty budeš přátelit s neloajálním člověkem, mohli bychom si myslet, že také nejsi loajální.“

„Přátelit se s ním budu sotva, poněvadž ten chlap se mi nezamlouvá,“ odpověděl McMurdo. „A pokud jde o tu neloajálnost, kdyby mi to řekl někdo jiný než vy, určitě už by to podruhé neopakoval.“

„Dobrá, to stačí,“ řekl McGinty a vyprázdnil sklenici. „Přišel jsem si s tebou včas promluvit a tím to je odbyté.“

„Zajímalo by mě,“ řekl McMurdo, „jak jste se vůbec dověděl, že jsem s Morrisem mluvil.“

McGinty se zasmál.

„Mám přece povinnost vědět, co se v tomhle městě děje,“ řekl. „Uděláš nejlíp, když budeš počítat s tím, že se dovím úplně všechno. No, už je čas a chci ti ještě jen říct——“

Rozloučení však bylo náhle přerušeno naprosto nečekaným způsobem. Dveře zapraštěly a rozlétly se dokořán; zpod špičatých policejních čepic na ně zíraly tři zamračené, nastražené tváře. McMurdo vyskočil a sáhl po revolveru, ruka mu však uvízla v půli cesty, když si uvědomil, že mu na hlavu míří dvě winchestrovky. Muž v uniformě vstoupil do místnosti s šestiranným revolverem v ruce. Byl to kapitán Marvin, kdysi z Chicaga, nyní ve službách báňské policie. Potřásl hlavou a maličko se na McMurda usmál.

„Myslel jsem si, že se do něčeho zapletete, vy povedený pane McMurdo z Chicaga,“ řekl. „Cožpak si nemůžete dát pokoj? Vemte si klobouk a pojďte s námi.“

„Tohle by vás mohlo přijít draho, kapitáne Marvine,“ řekl McGinty. „Myslíte, že můžete takhle vpadnout do domu a obtěžovat počestné lidi, kteří dodržují zákony?“

„Vás se celá věc netýká, pane radní McGinty,“ řekl policejní kapitán. „Nepřišli jsme pro vás, ale tady pro pana McMurda. Vy byste nám měl při plnění našich povinnosti napomáhat, a ne nám v nich bránit.“

„Je to můj přítel a zaručuji se za jeho chování,“ řekl šéf.

„Jen abyste se co nevidět nemusel zodpovídat ze svého vlastního chování, pane McGinty,“ odpověděl policejní kapitán. „Tenhle McMurdo se dal na cestu zločinu, ještě než sem přišel, a kráčí po ní vesele dál. Strážný, vemte si ho na mušku, než ho odzbrojím.“

„Tady máte revolver,“ řekl McMurdo chladnokrevně. „Kdybychom spolu byli tváří v tvář, tak snadno byste mě nedostal, kapitáne Marvine.“

„Kde máte zatykač?“ zeptal se McGinty. „Zatracená práce — když vedou policii lidé jako vy, člověk má někdy dojem, že žije v nějaké sakrabónii a ne ve Vermisse. Tohle je kapitalistická zvůle a spolehněte se, že o nás ještě uslyšíte.“

„Dělejte, co pokládáte za svou povinnost, pane radní. My jenom plníme to, co nám přikazuje naše povinnost.“

„Z čeho mě obviňujete?“ zeptal se McMurdo.

„Ze spoluúčasti na zbití starého redaktora Stangera v redakci Heraldu. A není to vaše zásluha, že vás nežalujeme pro vraždu.“

„Pchá, jestli proti němu máte jen tohle,“ vykřikl McGinty a dal se do smíchu, „můžete si ušetřit spoustu starostí, když to rovnou pustíte k vodě. Tenhle člověk byl u mne ve výčepu a hrál tam poker až do půlnoci. Přivedu vám tucet svědků, kteří mu to dosvědčí.“

„To je vaše věc a můžete si ji schovat až na zítra k soudu. Zatím půjdete s námi, pane McMurdo, a chovejte se klidně, jestli nechcete dostat pažbou pušky přes hlavu. A vy prosím ustupte, pane McGinty, varuji vás: když jsem ve službě, nestrpím žádný odpor.“

Kapitán jednal tak energicky a rozhodně, že McMurdovi a jeho šéfovi nezbylo než se s celou situací smířit. Šéf však přece jen ještě stačil zašeptat zatčenému pár slov předtím, než McMurda odvedli.

„A co — “ ukázal palcem vzhůru, aby naznačil, že má starost o zařízení penězokazecké dílny.

„To je v pořádku,“ zašeptal McMurdo, který si včas udělal pro své nádobíčko vhodný úkryt pod podlahou.

„Sbohem a ničeho se neboj,“ řekl šéfa potřásl mu rukou. „Zajdu za advokátem Reillym a výlohy obhajoby vezmu na sebe. Slovo na to, že si tě pod zámkem dlouho nenechají.“

„Tím bych si tak jistý nebyl. Střežte vězně, vy dva, a kdyby se o cokoli pokusil, zastřelte ho. Před odchodem ještě prohledám dům.“

Marvin svou pohrůžku splnil, ale bylo zřejmé, že po ukryté mincovně nenašel ani stopy. Když se vrátil do přízemí, vydal se s McMurdem střeženým policisty na strážnici. Setmělo se a zvedla se ostrá vánice, takže ulice byly téměř opuštěné. Několik povalečů však přesto skupinu sledovalo. Osměleni tím, že není vidět, pokřikovali z dálky na zatčeného.

„Zlynčujte člena těch prokletých Brakýřů!“ křičeli. „Zlynčujte ho!“ Když ho eskorta postrkovala před sebou do budovy strážnice, povaleči výskali a řvali smíchy. Po krátkém formálním výslechu u inspektora, který měl službu, poslali McMurda do společné cely. Uviděl tam Baldwina a tři další zločince z minulé noci. Všichni byli zatčeni odpoledne a čekali, až je příštího dne ráno postaví před soud.

Dlouhá ruka svobodných zednářů však dosáhla i do této zdánlivě nedobytné bašty zákona. Pozdě večer přišel žalářník s otepí slámy na kavalce, ale vytáhl z ní dvě láhve whisky, pár sklenek a balíček karet. A tak strávili rozjařenou noc bez jediného úzkostlivého pomyšlení na soud, který je ráno čekal.

Výsledek ostatně potvrdil, že se neměli čeho obávat. Pro nedostatek důkazů nemohl správní soud postoupit případ soudu trestnímu. Na jedné straně byli sazeči a typografové nuceni přiznat, že světlo nebylo příliš jasné, oni sami že byli mimořádně rozrušeni a že tedy stěží mohou totožnost útočníků odpřisáhnout s naprostou jistotou, třebaže věří, že obžalovaní byli mezi nimi. Když je podrobil křížovému výslechu chytrý advokát, kterého si McGinty najal, svědčili ještě mnohem mlhavěji. Zraněný redaktor už vypověděl pod přísahou, že byl náhlostí útoku tak překvapen, že může s jistotou tvrdit jen tolik, že první muž, který ho uhodil, měl knír. Dodal ještě, že ví, že šlo o Brakýře, poněvadž nikdo jiný v celém městě proti němu nemůže chovat nepřátelské pocity a navíc už mu tato organizace dlouho vyhrožovala pomstou za jeho otevřené články. Na druhé straně však souhlasné a neochvějné svědectví šesti občanů, včetně váženého městského radního McGintyho, jednoznačně potvrdilo, že obžalovaní seděli u karet v Union Housu a byli tam ještě dlouho poté, kdy došlo k přepadení. Není třeba říkat, že byli zproštěni obžaloby a soudce se jim div neomluvil za nepříjemnosti, které jim byly způsobeny, což v sobě mlčky zahrnovalo i pokárání kapitána Marvina a policie za přehnanou služební horlivost.

Výrok soudu byl uvítán hlasitým potleskem v soudní síni, kde McMurdo zahlédl spoustu známých tváří. Bratři z lóže se smáli a mávali na ně. Byli tam však i jiní, kteří seděli se zkousnutými rty a zklamanýma očima, když obžalovaní po řadě opouštěli soudní síň. Jeden z nich, energický človíček s černým plnovousem, nepokrytě vyjádřil za sebe i za své přátele, co si myslí, když triumfující obžalovaní procházeli kolem něho:

„Vrazi prokletí!“ zvolal. „Však my se s vámi vypořádáme!“

Kapitola V — Nejtemnější hodina

Potřeboval-li Jack McMurdo ještě vůbec něco ke zvýšení své popularity mezi pochybnými kumpány, pak se o to postaralo jeho zatčení a propuštění z vazby. Dějiny spolku dosud nezaznamenaly případ, aby člen provedl něco, zač se dostal před soud hned týž den, kdy do lóže vstoupil. Těšil se už pověsti dobrého společníka a bodrého flamendra a navíc ještě velkého prchlivce, který se nenechá urážet ani od všemocného šéfa. K tomu ke všemu vzbudil ve svých kumpánech dojem, že mezi nimi není ani jediný, kdo by byl s to tak pohotově vymyslet nějaký krvelačný plán a tak zdatně jej uskutečnit. „Tenhle chlapec odvede čistou práci,“ řekli si starší mezi sebou a čekali na chvíli, kdy mu budou moci svěřit nějaký úkol. McGinty měl už povolných a vhodných nástrojů dost, ale uznával, že tenhle je z nich nejschopnější. Připadal si jako člověk, který drží na šňůře divokého pátracího psa. Měl psíky vhodné k nasazení na drobnou práci, ale jednoho dne chtěl na svou oběť poštvat i tohohle. Několika členům lóže, mezi nimi i Tedu Baldwinovi, byla rychlá kariéra nového člena proti srsti a nenáviděli ho kvůli tomu, ale měli se před ním na pozoru, poněvadž věděli, že se umí stejně dobře smát jako rvát.

Přízeň kumpánů si získal, to je pravda, ale jinou — o kterou mu šlo víc — současně ztratil. Otec Ettie Shafterové už o něm nechtěl ani slyšet a řekl mu, že si nepřeje, aby k nim chodil. Ettie sama do něho byla příliš zamilovaná, než aby se ho nadobro vzdala, ale přesto ji zdravý rozum varoval před vyhlídkami na manželství s člověkem pokládaným za zločince. Po bezesné noci se jednoho dne ráno rozhodla, že ho navštíví — možná naposled — a že se ze všech sil přičiní, aby se zbavil špatných vlivů, které ho přivedly na šikmou plochu. Vypravila se za ním do bytu, kam ji už několikrát zval, a přišla až do místnosti, které používal jako obývacího pokoje. Seděl u stolu zády ke dveřím a před sebou měl nějaký dopis. Dívku pojednou napadlo, že mu provede malé čtveráctví — bylo jí pouhých devatenáct let. McMurdo ji neslyšel, když otvírala dveře. Přistoupila proto k němu po špičkách a zlehka mu položila ruku na skloněné rameno.

Chtěla-li ho vystrašit, pák se jí to věru podařilo, ale jen proto, aby se pořádně vylekala sama. Vyskočil jako tygr, otočil se k ní a pravou rukou ji chytil za krk. Levačkou zároveň zmačkal papír, ležící před ním. Okamžik stál a zíral na ni. Zuřivost, která mu zkřivila rysy, vystřídal vzápětí údiv a pak radost — stačil ale letmý pohled do té zběsilé tváře, aby v hrůze ucouvla před něčím, co dosud ve svém klidném životě nepoznala.

„To jsi ty?“ řekl a otřel si čelo. „Když si pomyslím, že jsi ke mně přišla, má drahá, a já jsem tě div neuškrtil! Pojď, miláčku, a dovol, abych to napravil!“ řekl a rozevřel náruč.

Dívka se však ještě nevzpamatovala z toho záblesku strachu a provinilosti, který tak jasně vyčetla z jeho tváře. Veškerý ženský instinkt jí napovídal, že nešlo jen o leknutí překvapeného člověka. Byl to projev viny — viny a strachu.

„Co se ti stalo, Jacku?“ vykřikla. „Proč ses mě tak polekal? Ach, Jacku, kdybys měl čisté svědomí, nemohl by ses na mě tak podívat!“

„To víš, myslel jsem na jiné věci, a když ses připlížila tak potichu jako nějaká víla — “

„Ba ne, Jacku, v tom bylo ještě něco víc.“ Zmocnilo se jí náhlé podezření. „Ukaž mi ten dopis, který jsi psal!“

„Ach ne, Ettie, to nemohu.“

Její podezření se proměnilo v jistotu.

„Píšeš nějaké jiné ženě!“ zvolala. „Vím to. Proč bys jinak přede mnou dopis schovával? Psal jsi své ženě? Jak mohu vědět, že nejsi ženatý, když tě tu nikdo pořádně nezná?“

„Nejsem ženatý, Ettie. Přísahám ti na to. Jsi pro mne jediná na světě. Přísahám na Kristovy svaté rány!“

Celý zbledl vášnivou snahou ji přesvědčit a Ettie uvěřila.

„Proč mi tedy nechceš ukázat ten dopis?“

„Povím ti to, miláčku,“ řekl. „Jsem vázaný přísahou, že ho nikomu neukážu. A právě tak jako stojím ve slově tobě, musím je dodržet i vůči těm, kterým jsem to slíbil. Ta věc se týká lóže a nesmím ji prozradit ani tobě. A že jsem se polekal, když ses mě dotkla — cožpak je tak těžké to pochopit? Vždyť to mohla být ruka nějakého detektiva.“

Cítila, že jí říká pravdu. Sevřel ji do náruče a polibky rozptýlil její obavy a pochybnosti.

„Sedni si sem ke mně. Je to trochu skromný trůn pro takovou královnu, ale nic lepšího ti tvůj chudý milý nemůže nabídnout. Doufám ale, že ti co nevidět obstarám vhodnější. Uklidnila ses už?“

„Jak bych mohla být klidná, Jacku, když vím, že jsi zločinec a patříš mezi zločince? Když neznám dne ani hodiny, kdy se dovím, že jsi ve vězení pro vraždu? ,McMurdo, co patří k těm Brakýřům,’ — tak o tobě včera mluvil jeden náš nájemník. Jako kdyby mi nůž do srdce bodl.“

„Ach, silná slova nelámou kosti!“

„Jenomže byla pravdivá.“

„Ale, miláčku, není to tak zlé, jak si myslíš. Vždyť jsme jen chudáci a trochu svérázným způsobem se hlásíme o svá práva.“

Ettie objala milého kolem krku.

„Nech toho, Jacku! Prosím tě o to — proboha toho nech! O to jsem tě dnes přišla poprosit. Ach, Jacku, prosím tě o to na kolenou! Klečím před tebou a snažně tě prosím, abys toho nechal.“

Zvedl ji, přitiskl její hlavu na prsa a chlácholil ji.

„Nemáš tušení, miláčku, oč mě žádáš. Jak toho mohu nechat, když by to znamenalo porušit přísahu a rozejít se s kamarády? Kdybys věděla, jak to se mnou vypadá, nemohla bys mě o něco takového prosit. A pak, i kdybych chtěl, jak to mohu udělat? Snad si nemyslíš, že by mě lóže jen tak pustila, když znám všechna její tajemství?“

„Pamatovala jsem i na to, Jacku. Všechno jsem už promyslela. Otec má našetřené nějaké peníze. Tohohle města má už po krk, vždyť to není žádný život — třást se před těmi lidmi od rána do večera. Je ochoten odtud odejít. Uprchneme společně do Filadelfie nebo do New Yorku, kde před nimi budeme v bezpečí.“

McMurdo se dal do smíchu.

„Lóže má dlouhé prsty. Myslíš, že jimi do Filadelfie nebo do New Yorku nedosáhne?“

„Dobrá, tak tedy odejdeme na Západ nebo do Anglie, nebo třeba do Švédska, odkud otec pochází. Kamkoli — jen když nezůstaneme v tomhle Údolí strachu.“ McMurdo si vzpomněl na starého bratra Morrise. „Hm, to už je podruhé, co slyším, že údolí takhle pojmenovali,“ řekl. „Zdá se, že na některé z vás ten stín dolehl opravdu těžce.“

„Kalí doslova každý okamžik našeho života. Počítáš, že nám Ted Baldwin někdy odpustí? Kdyby se tě nebál, co myslíš, že bychom od něho mohli čekat? Měl bys vidět ty jeho hladové oči, když se na mě podívá!“

„Však já bych ho naučil, jak se má chovat, kdybych ho při tom přistihl! Ale podívej, holčičko, já odtud odejít nemohu. Prostě nemohu, to ti říkám jednou provždy. Když mi ale dovolíš, abych si poradil sám, pokusím se najít nějaké čestné východisko.“

„Z tohohle se ctí nevyvázneš.“

„Jistě, záleží na tom, jak to kdo vidí. Jestli mi ale poskytneš šest měsíců, zařídím všechno tak, že se budu moci beze studu podívat komukoli do tváře.“

Dívka se dala do radostného smíchu.

„Šest měsíců!“ zvolala. „Slibuješ?“

„To víš, může se to protáhnout na sedm nebo na osm. Ale v nejhorším případě do roka budeme z tohohle údolí pryč.“

Víc Ettie nedosáhla, ale i to pro ni bylo dost. Byl to aspoň vzdálený paprsek světla, ozařující bezprostřední budoucnost. Vrátila se do otcova domu s takovou úlevou, jakou nepoznala od chvíle, kdy Jack McMurdo vstoupil do jejího života.

Člověk by se domníval, že jako člen lóže bude McMurdo zasvěcen do všech podniků a veškeré činnosti spolku; sám však brzo zjistil, že jde o organizaci mnohem rozsáhlejší a rozvětvenější — lóže byla jen její část. Ani šéf McGinty o lecčems nevěděl, neboť kromě něho existoval ještě jakýsi okresní vedoucí, který bydlel v Hobson’s Patchi — o něco dál po trati — a ten řídil několik lóží zároveň a uplatňoval nad nimi svou moc podle vlastní úvahy a často zcela nečekaně. McMurdo ho viděl jen jednou; byl to potměšilý, šedovlasý mužík, připomínající krysu, s šouravou chůzí a uhýbavým pohledem, plným jízlivosti. Jmenoval se Evans Pott a dokonce i velký šéf z Vermissy k němu cítil štítivý odpor, podobný nejspíš tomu, co cítil obrovitý Danton před drobným, ale nebezpečným Robespierrem.

Jednoho dne obdržel Scanlan, který teď byl McMurdovým spolubydlícím, od McGintyho dopis, v němž byl vložen další list od Evanse Potta. Okresní vedoucí v něm sděloval, že mu posílá dva spolehlivé muže, Lawlera a Andrewse, kterým byl v okolí Vermissy svěřen jistý úkol, o němž v zájmu věci neuvádí žádné bližší podrobnosti. Postará se velmistr o jejich vhodné ubytování a stravování do té doby, než nadejde čas k akci? McGinty k tomu připsal, že je vyloučeno, aby se někdo tajně a nenápadně ubytoval v Union Housu, a že by byl proto McMurdovi a Scanlanovi zavázán, kdyby cizincům poskytli na několik dní přístřeší ve svém bytě.

Oba muži přijeli hned ten večer, obtíženi batohy. Lawler byl starší, prohnaný, zamlklý a rezervovaný; na sobě měl starý černý frak, který spolu s měkkým plstěným kloboukem a rozcuchaným, prošedivělým plnovousem mu dodával vzezření kočovného kazatele. Jeho společník Andrews byl skoro ještě hoch s upřímnou veselou tváři a počínal si tak bodře jako člověk, který si vyjel na dovolenou a chce z ní využít každé minuty. Oba byli naprostí abstinenti a ve všech ohledech se chovali jako vzorní členové spolku — s jedinou malou výjimkou, že totiž to byli vrazi, kteří už nejednou dokázali, že jsou nanejvýš schopnými exekutory této vražednické asociace. Lawler měl na kontě čtrnáct splněných úkolů a Andrews tři.

McMurdo shledal, že jsou zcela ochotni vykládat o temných činech své minulosti a líčit je s nestoudnou skromností lidí, kteří prokázali lidské společnosti cenné a nezištné služby. O poslání, které přijeli splnit sem, se však nezmiňovali.

„Vybrali nás proto, že ani já, ani chlapec nepijeme,“ vysvětloval Lawler. „Mohou se na nás spolehnout, že nikdy neřekneme víc, než je třeba. Nesmíte nám to mít za zlé, ale plníme jenom příkazy okresního vedoucího.“

„Jistě, jedeme v tom přece všichni společně,“ řekl Scanlan, McMurdův spolubydlící, když seděli všichni čtyři pohromadě u večeře.

„To je pravda a budeme vám proto vyprávět třeba do rána, jak jsme zabili Charlieho Williamse nebo Simona Birda — nebo o které chcete práci z minulosti. O tomhle úkolu ale neřeknem ani slovo, dokud nebude splněn.“

„Je tady asi tak půl tuctu lidí, které bych si rád vypůjčil na slovíčko,“ řekl McMurdo a zaklel. „Doufám, že jste nepřišli kvůli Jacku Knoxovi z Ironhillu? Dal bych za to nevím co, kdybych věděl, že dostane, co mu patří.“

„Ne, na toho ještě nedošlo.“

„Ani kvůli Hermanu Straussovi?“

„Ne, kvůli tomu také ne.“

„No, když nám to nechcete říct, nemůžeme vás k tomu nutit, ale věděl bych to rád.“

Lawler se zasmál a zavrtěl hlavou. Nedalo se z něho vytáhnout nic.

Navzdory mlčenlivosti obou hostů rozhodli se Scanlan s McMurdem, že se té takzvané „zábavy“ zúčastní. Když proto jednou časně zrána McMurdo zaslechl, že se ti dva hosté plíží dolů po schodech, probudil Scanlana a oba se ve spěchu oblékli. Sotva měli šaty na sobě, zjistili, že povedená dvojice už se neslyšně vykradla z domu a nechala za sebou otevřené dveře. Ještě se nerozednilo, ale ve světle luceren zahlédli oba muže na konci ulice. Opatrně je sledovali a tiše se brodili hlubokým sněhem.

Dům, kde bydleli, stál skoro na kraji města, a tak se brzo octli na rozcestí v otevřené krajině. Tam čekali tři muži, s nimiž Lawler a Andrews chvíli vzrušeně hovořili. Potom šli všichni společně dál. Bylo jasné, že jde o nějaké významné poslání, jehož splnění si vyžádá většího počtu lidí. V těchto končinách bylo několik cest vedoucích k různým dolům. Neznámí se vydali po cestě do Crow Hillu, kde byl mamutí podnik, řízený silnou rukou, která dokázala — díky energickému a nebojácnému řediteli Josianu H. Dunnovi z Nové Anglie — udržet jistý pořádek a disciplínu i během dlouhé vlády teroru.

Tou dobou se už rozednívalo a po zčernalé cestě se k podniku blížily řady horníků, kráčejících v hloučcích i jednotlivě.

McMurdo a Scanlan se přidali k ostatním, ale nespouštěli oči z mužů, které sledovali. Všude se boulila hustá mlha a z ní se pojednou ozval pronikavý jekot parní píšťaly. Byl to signál, oznamující, že za deset minut začnou sjíždět těžní klece s denní směnou.

Když došli na volné prostranství u šachty, čekalo už tam asi sto horníků, kteří v třeskutém mrazu nervózně podupávali a dýchali si na prsty. Neznámí stáli ve skupince ve stínu strojovny. Scanlan a McMurdo vylezli na haldu strusky, odkud byl dobrý výhled do celého okolí. Uviděli důlního strojníka, velikého Skota s plnovousem — jmenoval se Menzies — který právě vyšel ze strojovny a zahvízdal na píšťalku povel ke spuštění klecí. V tom okamžiku se zároveň k okraji šachty přiblížil vysoký, svalnatý mladík s hladce vyholenou, energickou tváří. Jak přicházel, zavadil pohledem o skupinku mužů stojících mlčky a nehybně u strojovny. Muži si stáhli klobouky do očí a vyhrnuli límce, aby jim nebylo vidět do obličejů. Předtucha smrti zamrazila na okamžik ředitele u srdce. Hned ji však se sebe setřásl a uvědomil si, že má povinnost zakročit proti cizím vetřelcům.

„Kdo jste a co tu pohledáváte?“ zeptal se a přistoupil k nim.

Odpovědi se nedočkal; zato mladý Andrews udělal krok kupředu a střelil ho do břicha. Stovka čekajících horníků stála bez hnutí a bezradně — byli jako ochromení. Ředitel se chytil oběma rukama za břicho a zlomil se v pase. Vrávoravě se pokoušel odejít, ale další vrah vystřelil a ředitel klesl na bok, kopal kolem sebe a zarýval prsty do hromady škváry. Skot Menzies zařval vzteky, když to viděl, a rozběhl se proti vrahům s těžkým železným klíčem v ruce. Přivítaly ho však dva výstřely do tváře a skácel se mrtev k nohám svých vrahů. Někteří z horníků se pokusili vyrazit kupředu a zároveň se ozval neartikulovaný výkřik lítosti a hněvu, ale stačilo, aby dva z útočníků vyprázdnili své šestiranné revolvery nad hlavy zástupu: horníci se zalekli a rozprchli; pár jich dokonce vzalo nohy na ramena a zběsile pádili domů, do Vermissy. Když se hrstka nejodvážnějších znova shromáždila a vrátila se k dolu, pohltila už skupinu vrahů ranní mlha a nenašel se jediný svědek, který by byl s to odpřísáhnout totožnost mužů, kteří spáchali dvojnásobnou vraždu před očima stovky diváků.

Scanlan a McMurdo se vydali na zpáteční cestu. Scanlan byl poněkud zaražený, poněvadž poprvé viděl vraždění na vlastní oči a nezdálo se mu, že je to tak velká zábava, jak se domníval. Strašlivý nářek manželky mrtvého ředitele jim zněl v uších a provázel je na jejich cestě do města. McMurdo byl zamyšlený a zamlklý, ale pro chvilkovou slabost svého společníka neprojevil sebemenší pochopení.

„Opravdu je to jako válka,“ opakoval. „Co jiného je to než válka mezi námi a nimi? Je to válka a my v ní splácíme každý úder, jak nejlíp umíme.“

V zasedací síni lóže v Union Housu bylo ten večer mnoho jásotu nejen nad zabitím ředitele a strojníka dolu na Crow Hillu — které mělo společnost přiřadit k ostatním terorizovaným a vydíraným podnikům v okrese — ale i nad dalším vítězstvím, jehož lóže dosáhla zcela jinde. Ukázalo se, že když okresní vedoucí poslal pět spolehlivých mužů, aby zasadili tento úder ve Vermisse, požádal zároveň na oplátku, aby z Vermissy tajně vybrali a poslali tři své muže zabít Williama Halese ze Stake Royalu, jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších majitelů dolů v Gilmertonském okrese, muže, o kterém se obecně věřilo, že nemá na světě jediného nepřítele, poněvadž to byl ve všech ohledech přímo vzorný zaměstnavatel. Zásadně však trval na vysoké výkonnosti, a propustil proto několik opilých a líných employés[12], kteří byli členy všemocného spolku. Ani výhružné obrázky s rakvemi, které mu přibili na dveře, nezviklaly jeho rozhodnutí, a proto nad ním ve svobodné, civilizované zemi vynesli rozsudek smrti.

Poprava byla neprodleně vykonána. Ted Baldwin, který se teď rozvaloval na čestném místě vedle velmistra, vedl vybranou skupinu. Jeho brunátný obličej a skelné, krví podlité oči prozrazovaly nedospalost a opilost. S dvěma dalšími kumpány strávil minulou noc v horách. Všichni tři byli zanedbaní a poznamenaní nepohodou. Žádné hrdiny, vracející se ze ztracené varty, nepřivítali by však jejich kamarádi s větším nadšením. Znova a znova vyprávěli svoje zážitky uprostřed radostných výkřiků a výbuchů smíchu. Počkali si na svého muže, když se za soumraku vracel domů, na vrcholu příkrého kopce, kde kůň musel jít krokem. Byl tak zabalený do kožichu, který ho měl chránit před mrazem, že ani nestačil sáhnout po revolveru. Vyvlekli ho z vozu a stříleli do něho jako do živého terče.

Nikdo z nich toho člověka neznal, ale zabíjení je vždy dramatický zážitek — a tak dokázali gilmertonským Brakýřům, že na členy z Vermissy je spolehnutí. Došlo při tom i k jisté contretemps[13], poněvadž na vrchol kopce přijel nějaký muž se ženou právě ve chvíli, kdy vrazi ještě vyprazdňovali revolvery do nehybného těla. Řekli si, že by je měli oba také zastřelit, ale jelikož to byli neškodní lidé, kteří neměli s doly nic společného, jenom jim přísně přikázali, aby jeli dál a drželi jazyk za zuby, nechtějí-li, aby je potkalo něco horšího. Zkrvavené tělo tam nechali pro výstrahu všem příliš krutým zaměstnavatelům a tři šlechetní mstitelé se kvapně vzdálili do hor, kde panenská příroda hraničí s oblasti vysokých pecí a hald černé strusky.

Byl to pro Brakýře slavný den. Na údolí padl ještě temnější stín. A právě tak jako si moudrý generál volí okamžik vítězství k zdvojnásobení svého úsilí, aby nepřátelé neměli čas vzpamatovat se z pohromy, i šéf McGinty, přehlížeje potměšilýma a zamyšlenýma očima dějiště svých válečných operací, dal povel k dalšímu útoku na zdemoralizovaného protivníka. Ještě ten den večer, když se podnapilá společnost rozcházela, přitáhl si McMurda za ruku a odvedl ho do zadní místnosti, kde spolu kdysi měli první rozhovor.

„Poslyš, mládenče,“ řekl, „sehnal jsem konečně práci, nad kterou nebudeš muset ohrnovat nos. Vykonáš ji vlastnoručně a jak budeš chtít.“

„Jsem hrdý na to, že mi to říkáte,“ odpověděl McMurdo.

„Můžeš si s sebou vzít dva chlapy — Manderse a Reillyho. Už dostali příkaz, aby se připravili. V tomhle okrese půjde všechno šejdrem, dokud neusadíme Chestera Wilcoxe. A jestli se ti ho podaří vyřídit, máš zajištěnou vděčnost všech lóží v celé uhelné pánvi.“

„Udělám, co je v mých silách, spolehněte se. Kdo to je a kde ho najdu?“

McGinty vytáhl z koutku úst svůj obligátní, napůl rozžvýkaný a nedokouřený doutník a na lístku vytrženém ze zápisníku začal kreslit hrubý plánek.

„Je to hlavní štajgr z Iron Dyke Company — tvrdý chlap, který sloužil na vojně u strážního praporu, samá jizva a samý šrám. Dvakrát už jsme se pokusili dostat se mu na kobylku, ale ani jednou nám to nevyšlo a Jim Carnaway přitom přišel o život. Je na tobě, aby sis to vzal na starost. Tohle je jeho dům — stojí o samotě na křižovatce u Iron Dyku, přesně tak, jak jsem ti to tady nakreslil. Žádný jiný dům není na dohled. Ve dne se to provést nedá, ten chlap je ozbrojený a střílí hned a přesně, na nic se předem nevyptává. Zato v noci — no prostě, je tam, s manželkou, třemi dětmi a služkou. Nemůžeš si vybírat a nad někým se smilovávat. Buď všechny nebo nikoho. Kdybys mu mohl položit ke dveřím pytel střelného prachu s pořádně dlouhým doutnákem — “

„Co ten chlap provedl?“

„Už jsem ti přece řekl, že zastřelil Jima Carnawaye.“

„Proč ho zastřelil?“

„Co se o to hrome staráš? Carnaway byl v noci u jeho domu a on ho zastřelil. To musí stačit tobě i mně. Je na tobě, abys mu to splatil i s úroky.“

„Jsou tam ale dvě ženy a děti. Ty mají taky vyletět do vzduchu?“

„Nedá se nic dělat — jak se mu chceš jinak dostat na kůži?“

„Připadá mi to trochu tvrdé, když ty ženské a děti nikomu nic neudělaly.“

„Co je to za řeči? Zalekl ses toho?“

„Jen klid, pane radní, nerozčilujte se. Co jsem kdy řekl nebo udělal, abyste si mohl myslet, že odmítám splnit rozkaz velmistra lóže? Jestli je to správné nebo ne — o tom musíte rozhodnout vy.“

„Takže to uděláš?“

„Ovšem.“

„Kdy?“

„Nejlíp by bylo, kdybyste mi poskytl dvě tři noci na to, abych si dům jaksepatří prohlédl a vymyslel nějaký plán. Pak — “

„Výborně,“ řekl McGinty a potřásl mu rukou. „To už nechám na tobě. Bude to slavný den, až nám přineseš zprávu o splnění úkolu. Tohle je poslední úder, který je všechny srazí na kolena.“

McMurdo dlouho přemýšlel o poslání, které mu velmistr tak náhle svěřil. Opuštěný dům, v němž Chester Wilcox bydlel, stál v nedalekém údolí, asi pět mil od města. Ještě tu noc se tam vydal zcela sám, aby útok řádně připravil. Z průzkumného výletu se vrátil až za denního světla. Přes den si pohovořil s oběma přidělenými mladíky, Mandersem a Reillym, ke všemu odhodlanými zabijáky, kteří byli posláním tak nadšeni, jako by šlo o lov na jelena. O dva dny později se sešli v noci za městem. Všichni tři byli ozbrojeni a jeden z nich nesl pytel střelného prachu, jakého se používá v lomech. K osamělému domu dorazili teprve ve dvě hodiny. Noc byla větrná a cáry mraků co chvíli zastíraly měsíc, stojící téměř v úplňku. Dostali výstrahu, aby se měli na pozoru před psy, a kradli se proto kupředu velice opatrně — revolvery s nataženými kohoutky drželi v rukou. Nebylo však slyšet nic kromě kvílení větru a sténání větví, které se jim ohýbaly nad hlavami. McMurdo chvíli naslouchal u dveří osamělého domu, ale uvnitř panovalo naprosté ticho. Potom umístil pytel s prachem na práh, nařízl ho nožem a zastrčil do něho doutnák. Jakmile se doutnák rozhořel, dal se s oběma kumpány rychle na útěk a všichni tři byli v bezpečné vzdálenosti a přikrčeni v příkopě dřív, než se ozvalo ohlušující zahřmění exploze, následované rachotem hroutící se budovy. V té chvíli věděli s jistotou, že úkol je splněn. V krvavých análech spolku nebyl záznam o čistěji odvedené práci. Jenomže běda — celé to směle vymyšlené a dobře zorganizované úsilí vyznělo naprázdno! Chester Wilcox, předem varovaný osudem mnoha obětí a věda, že je odsouzen k likvidaci, odstěhoval se den předtím s celou rodinou do bezpečnějšího a méně známého bytu, kde je všechny střežila policejní hlídka. A tak nálož střelného prachu rozmetala jen prázdný dům a ostřílený starý voják ze strážního praporu dál učil disciplíně horníky z Iron Dyku.

„Nechte mi ho na starosti,“ řekl McMurdo. „Ten člověk je můj a já ho dostanu, kdybych na to měl čekat celý rok.“

Na shromáždění celé lóže mu vyslovili dík a odhlasovali důvěru, čímž byla celá záležitost na čas skončena. Když se o pár týdnů později objevila v novinách zpráva, že po Wilcoxovi někdo střelil ze zálohy, bylo veřejným tajemstvím, že McMurdo nezahálí a pokouší se tak či onak splnit nedokončený úkol.

Takové tedy byly metody řádu svobodných zednářů a takové byly činy Brakýřů, jimiž rozšířili svou hrůzovládu nad velkým a bohatým okresem, který byl tak dlouho vydán napospas jejich úděsnému řádění. Nač ale třísnit tyto stránky ještě dalšími zločiny? Nepověděl jsem snad už dost, abych ukázal tyto lidi a jejich metody v pravém světle? Jejich hrůzné činy vešly do historie a lze si o nich přečíst všechny podrobnosti. Tam se také zájemce může dovědět, jak byli zastřeleni policisté Hunt a Evans, kteří se odvážili zatknout dva členy spolku — byla to hnusná, dvojnásobná vražda, naplánovaná vermisskou lóži a chladnokrevně spáchaná na dvou bezmocných, odzbrojených mužích. V análech se lze dočíst i o tom, jak byla zastřelena paní Lanbeyová, ošetřující svého manžela, který byl na rozkaz šéfa McGintyho utlučen téměř k smrti. Zavraždění staršího Jenkinse, následující krátce po vraždě jeho bratra, zmrzačení Jamese Murdocha, zkáza rodiny Staphouseových, jejichž dům byl rozmetán explozí, vražda Stendalových — to vše následovalo v měsících té strašné zimy jedno po druhém. Temný stín se vznášel nad Údolím strachu. Nadešlo jaro se zurčením potoků a kvetoucími stromy. Celá příroda, tak dlouho svíraná okovy zimy, ožila novou nadějí, ale nikde nebyla žádná naděje pro muže a ženy, žijící pod jařmem teroru. Mrak nad jejich hlavami nebyl nikdy tak temný a beznadějný jako počátkem léta reku 1875.

Kapitola VI — Nebezpečí

Vláda teroru vrcholila. McMurdo, který už byl jmenován do rady starších a měl nejlepší vyhlídky, že jednoho dne vystřídá McGintyho v úřadě velmistra, byl teď na společných poradách téměř nepostradatelný — bez jeho rady a doporučení lóže nic nepodnikala. Čím oblíbenější však byl mezi svobodnými zednáři, tím zachmuřenější pohledy ho vítaly, kdykoli se objevil ve vermisských ulicích. Občané si navzdory teroru dodali odvahy a spojili se proti svým utlačovatelům. Do lóže pronikly pověsti o tajných schůzkách v redakci Heraldu a o tom, že loajálním občanům byly rozdány zbraně. McGintyho a jeho kumpány však podobné zprávy neznepokojovaly. Bylo jich mnoho, byli energičtí a dobře vyzbrojení. Jejich protivníci neměli pevnou organizaci a byli bezmocní.

Všechno to skončí planými řečmi jako už tolikrát v minulosti a možná nějakým bezvýznamným zatčením — to byl názor McGintyho, McMurda a všech odvážnějších členů lóže, s nímž se nikterak netajili.

Stalo se to v květnu, jednou v soboru večer. Lóže měla všechny sobotní večery vyhrazené a McMurdo právě odcházel z bytu na schůzi, když ho přišel navštívit bratr Morris, onen muž trápený výčitkami svědomí. Čelo měl plné vrásek, jeho dobrácká tvář byla přepadlá a usouzená.

„Mohu s vámi mluvit otevřeně, pane McMurdo?“

„Jistěže.“

„Nikdy nezapomenu, že jsem vám jednou otevřel své srdce a vy jste si svěřené tajemství nechal pro sebe, ačkoli se vás na to, o čem jsme spolu mluvili, přišel zeptat sám velmistr.“

„Co jiného jsem mohl dělat, když jste mi projevil důvěru? Neudělal jsem to proto, že bych souhlasil s tím, co jste mi tehdy říkal.“

„To dobře vím. Jste ale jediný, s kým mohu bez nebezpečí mluvit. Tady nosím tajemství,“ — položil si ruku na srdce — „a to mě trápí a ukracuje mi život. Škoda že nebylo spíš svěřeno někomu jinému než mně. Když je prozradím, bude to docela jistě znamenat vraždu. Když si je však nechám pro sebe, může to skončit zkázou nás všech. Bůh mi pomoz, ale opravdu už jsem s rozumem v koncích!“

McMurdo se na něho vážně podíval. Morris se třásl po celém těle. Mladý muž nalil do sklenice trochu whisky a podal mu ji.

„To je lék pro takové, jako jste vy,“ řekl. „A teď mi povězte, oč jde.“

Morris se napil a bledá tvář mu trochu zčervenala.

„Dá se to povědět jednou větou,“ řekl. „Jde nám po stopě detektiv.“

McMurdo na něho užasle upřel oči.

„Vy jste se zbláznil, člověče!“ řekl. „Copak ve městě není policajtů a detektivů spousta? A jak nám kdy ublížili?“

„Ale kde, to není člověk odtud z okresu. Správně říkáte, že ty všechny známe a nemohou nám toho moc udělat. Slyšel už jste ale někdy o Pinkertonových agentech?“

„Něco jsem o nich někde četl.“

„V tom případě mi můžete věřit — jestli po nás jdou Pinkertonovi agenti, naše šance se rovnají nule. To není žádná vládní organizace, které je vcelku lhostejné, zda uspěje nebo ne. Je to naprosto seriózní soukromá detektivní kancelář, která musí vykázat výsledky a nedá si pokoj, dokud jich nedosáhne. Jestli se do téhle záležitosti vložil některý Pinkertonův agent, jsme vyřízení.“

„Musíme ho zabít.“

„Ach, tak vidíte, co vás napadlo první! V lóži to dopadne právě tak. Neřekl jsem vám, že to skončí vraždou?“

„Jistě — jenže co je to vražda? Není to v tomhle kraji dost obvyklá věc?“

„To máte pravdu, ale nebudu to já, kdo ukáže na člověka, který má být zavražděn. Do smrti už bych neměl chvilku klidu. Jenomže na druhé straně nám jde o krk. Co mám proboha dělat?“ V zoufalé nerozhodnosti přešlapoval z jedné nohy na druhou.

Na McMurda však jeho slova zapůsobila hlubokým dojmem. Nebylo těžké vidět, že sdílí Morrisův názor o hrozícím nebezpečí a nutnosti nějak mu čelit. Energicky chytil Morrise za rameno a zatřásl jím.

„Poslyšte, člověče,“ zvolal a rozčilením mu pisklavě přeskočil hlas, „tím nic nespravíte, když tu budete sedět a naříkat jak stará bába nad nebožtíkem. Povězte mi fakta. Co je to za chlapíka? Kde je? Jak jste se o něm dověděl? Proč jste přišel za mnou?“

„Protože jste jediný člověk, který mi může poradit. Říkal jsem vám už, že jsem měl na Východě obchod, než jsem přišel sem. Mám tam dodnes dobré přátele a jeden z nich slouží u telegrafu. Tady je dopis, který jsem od něho včera dostal, je to na téhle stránce nahoře. Můžete si to přečíst sám.“

McMurdo četl:

„A teď si přečtěte doušku.“

McMurdo chvíli seděl mlčky a svíral dopis v roztřesené ruce. Mlha se na okamžik zvedla a před sebou spatřil propast.

„Ví o tom ještě někdo jiný?“ zeptal se.

„Neřekl jsem to nikomu.“

„Ten člověk — ten váš přítel — má tady u nás ještě někoho, komu může psát?“

„Hm, ještě asi dva tři lidi.“

„Členy lóže?“

„Pravděpodobně ano.“

„Ptám se proto, že možná někomu napsal, jak ten detektiv, ten Birdy Edwards vypadá. V tom případě bychom se mu mohli dostat na stopu.“

„No, možné to je. Nezdá se mi ale, že by ho znal. Informuje mě jenom o novinkách, které se dověděl ve službě. Odkud by mohl toho Pinkertonova agenta znát?“

McMurdo sebou pojednou prudce trhl.

„Hrome,“ zvolal, „už vím, o koho jde. A jsem hlupák, že mě to nenapadlo dřív. Panebože, že ale máme štěstí! Vyřídíme ho tak rychle, že nebude mít čas nám uškodit. Poslyšte, Morrisi, svěříte tu věc do mých rukou?“

„Ovšem, budu jen rád, když se toho zbavím!“

„O to se postarám. Stačí, když ustoupíte do pozadí a necháte mě jednat. O vašem jménu nemusí padnout ani zmínka. Vezmu to všechno na sebe, jako by dopis přišel mně. Souhlasíte s tím?“

„Právě o to jsem vás chtěl žádat.“

„Tak tedy platí. Vy se držte stranou, raději vůbec nevystrkujte hlavu. Půjdu teď rovnou do lóže a uvidíte, že starý Pinkerton brzo spláče nad výdělkem.“

„Nezabijete ale toho člověka?“

„Čím míň toho víte, příteli Morrisi, tím líp budete spát a nebude vás tolik trápit svědomí. Na nic se neptejte a nechte věci jít svou vlastní cestou. Teď jsem to vzal do ruky já.“

Morris smutně potřásl hlavou, když odcházel.

„Mám pocit, že jeho krev padne na mou hlavu!“ naříkal.

„Sebeobrana není vražda, to byste měl vědět,“ řekl McMurdo a zlověstně se usmál. „Buď on, nebo my. Ten chlapík by nás všechny zničil, kdybychom ho v údolí nějaký čas trpěli. A vás, bratře Morrisi, budeme nejspíš muset zvolit velmistrem, poněvadž jste dozajista zachránil lóži.“

Z jeho činů však bylo brzo jasné, že tuto novou okolnost nebere na tak lehkou váhu, jak by se mohlo zdát z jeho slov. Možná že se v něm ozvalo špatné svědomí, možná že na něho zapůsobila proslulost Pinkertonovy detektivní kanceláře, možná že v tom hrálo roli vědomí, že velké a bohaté společnosti se rozhodly definitivně s Brakýři skoncovat — ať už důvody byly jakékoli, jeho činy připomínaly chování člověka, který se připravuje na nejhorší. Než odešel z domu, zničil každý kousek papíru, který by ho mohl z něčeho usvědčit. Teprve potom si zhluboka oddechl, poněvadž se mu zdálo, že je v bezpečí. Přesto však si byl vědom nějakého ohrožení, poněvadž cestou do lóže se stavil u starého Shaftera. Měl zakázáno se v domě objevit, ale když zaklepal na okno, Ettie za ním přišla ven. Z očí jejího milého se vytratila bezstarostná irská rozvernost a z jeho vážné tváře Ettie vyčetla, že se nad ním vznáší nějaká hrozba.

„Něco se stalo!“ zvolala. „Ach, Jacku, hrozí ti nebezpečí!“

„Neboj se, miláčku, tak zlé to zas není. Přesto by ale bylo rozumné, kdybychom se k něčemu rozhodli, než se situace zhorší.“

„K čemu ale?“

„Před časem jsem ti slíbil, že odtud jednoho dne odejdu. Myslím, že ta chvíle se blíží. Obdržel jsem dnes večer nějaké špatné zprávy a je mi jasné, že se co nevidět dostanu do nesnází.“

„Jde po tobě policie?“

„To ne, ale Pinkertonův agent. Ty jistě nevíš, zlatíčko, kdo vůbec to je a co to může znamenat pro člověka, jako jsem já. Zabředl jsem do těch zdejších záležitostí příliš hluboko a musím z toho rychle vyklouznout. Řeklas mi, že když odejdu, půjdeš se mnou.“

„Ach, Jacku, to bude tvoje záchrana.“

„V některých věcech jsem byl odjakživa poctivec, Ettie. Za nic na světě bych ti nezkřivil vlásek na hlavě a také bych tě nikdy nechtěl strhnout z toho nadoblačného zlatého trůnu, kde tě pořád vidím. Věříš mi?“

Bez jediného slova mu dala ruku do dlaně.

„Poslyš tedy, co ti řeknu, a udělej, co ti nařídím, protože je to pro nás opravdu jediná možnost. V tomhle údolí se teď bude leccos dít, cítím to v kostech. Mnozí z nás se budou muset o sebe nějak postarat. Já budu jeden z nich. Jestliže odtud odejdu, ať už ve dne nebo v noci, ty musíš jít se mnou!“

„Přijdu za tebou, Jacku.“

„Ne, musíš jít se mnou. Jestli se pro mne tohle údolí uzavře a nikdy už se sem nebudu smět vrátit, nemohu tě tu přece nechat, když se možná budu muset skrývat před policií a nebudu mít možnost poslat ti zprávu. Proto musíš jít se mnou. Znám jednu hodnou ženu ve městě, odkud jsem přišel, k té tě odvedu a u ní zůstaneš, dokud se nebudeme moci vzít. Půjdeš?“

„Ano, Jacku, půjdu.“

„Bůh ti žehnej za to, že mi věříš. Musel bych být satan v lidské podobě, kdybych tvou důvěru zklamal. A teď dávej pozor, Ettie: vzkážu ti jen jediné slovo, a jakmile se je dovíš, necháš všeho a hned přijdeš na nádraží do čekárny. Tam zůstaneš, dokud pro tebe nepřijdu.“

„Přijdu ve dne nebo v noci, Jacku, jakmile mi pošleš vzkaz.“

McMurdo odešel do lóže poněkud uklidněn vědomím, že započal s přípravami k útěku. Členové už byli v zasedací síni a teprve po složitém ceremoniálu s hesly a odezvami prošel řetězy vnějších a vnitřních stráží, které lóži hlídaly. Když vešel, pozdravily ho radostné ovace. Dlouhá místnost byla plná a v mlze tabákového kouře spatřil rozcuchanou černou hřívu velmistrovu, kruté, nepřátelské rysy Baldwinovy, supí tvář tajemníka Harrawaye a tucet dalších, kteří patřili k představeným lóže. Měl radost, že jsou tam všichni, a budou se moci poradit o zprávě, kterou přináší.

„Rádi tě vidíme, bratře!“ zvolal předseda. „Máme tu jistý problém, který by potřeboval Šalamouna, aby ho správně rozsoudil.“

„Jde o Landera a Egana,“ vysvětlil mu soused, když si McMurdo sedal. „Oba si dělají nárok na peníze, které lóže vypsala jako odměnu za zastřelení starého Crabba v Stylestownu. Kdo ale dokáže, čí kulka ho zabila?“

McMurdo vstal a zvedl ruku. Výraz jeho tváře přiměl celé shromáždění k napjaté pozornosti. Všichni strnuli v očekávání a v síni se rozhostilo ticho, že by bylo slyšet upuštěný špendlík.

„Ctihodný velmistře,“ řekl McMurdo slavnostním hlasem, „žádám právem naléhavosti, abyste mi přednostně udělil slovo.“

„Bratr McMurdo žádá o slovo právem naléhavosti,“ řekl McGinty. „Podle jednacího řádu lóže má na ně právo. Prosím, posloucháme tě, bratře.“

McMurdo vytáhl z kapsy dopis.

„Ctihodný velmistře a bratři,“ prohlásil, „přináším dnes bohužel špatné zprávy. Bude však lépe, když je vyslechnete a když o nich budeme jednat, než aby na nás bez varování dopadl úder, který by nás všechny zničil. Obdržel jsem informaci, že nejmocnější a nejbohatší společnosti v tomto státě se spojily k tomu, aby nás zlikvidovaly, a že už teď pracuje v údolí Pinkertonův detektiv, nějaký Birdy Edwards, a shromažďuje důkazy, které by pro mnohé z nás mohly znamenat oprátku na krk a všechny, jak tu sedíme, by nás mohly přivést do vězení. Tak vypadá situace, a jelikož je třeba, abychom ji projednali, požádal jsem o slovo právem naléhavosti.“

V zasedací síni nastalo mrtvé ticho. Přerušil je až předseda.

„Jaké o tom máš důkazy, bratře McMurdo?“ otázal se.

„Jsou tady v tom dopise, který se mi dostal do rukou,“ odpověděl McMurdo a přečetl příslušné místo nahlas. „Jde o mou čest, a proto vám nemohu o dopisu prozradit bližší podrobnosti, ani jej nesmím dát z ruky, ale ujišťuji vás, že v něm není nic jiného, co by se dotýkalo zájmů lóže. Předkládám vám celou tu věc tak, jak jsem se ji dověděl.“

„Dovolte, abych poznamenal, pane předsedo,“ řekl jeden ze starších bratrů, „že o Birdy Edwardsovi jsem už slyšel. Je prý to Pinkertonův nejschopnější člověk.“

„Zná ho někdo od vidění?“ zeptal se McGinty.

„Ano,“ řekl McMurdo, „já ho znám.“

V zasedací síni se ozval šum udivených hlasů.

„Jsem přesvědčen, že ho máme v hrsti,“ pokračoval McMurdo s triumfálním úsměvem ve tváři. „Budeme-li postupovat rychle a chytře, uděláme s tím se vším krátký proces. Věnujete-li mi důvěru a poskytnete-li mi pomoc, nemusíme se skoro ničeho obávat.“

„A čeho bychom se měli vlastně bát? Co může vědět o našich záležitostech?“

„Měl byste pravdu, kdyby byli všichni tak odhodlaní jako vy, pane radní. Za tím člověkem ale stojí všechny ty milióny, jimiž kapitalisté disponují. Myslíte, že se v žádné naší lóži nenajde ani jediný nespolehlivý bratr, kterého by si nemohli koupit? Přijde na kloub všem našim tajemstvím a možná že už se to dokonce stalo. Proti tomu je jen jediná bezpečná obrana.“

„Postarat se, aby nikdy z údolí neodešel,“ řekl Baldwin.

McMurdo přikývl.

„Správně, bratře Baldwine,“ řekl. „My dva jsme měli mezi sebou jisté neshody, ale dnes večer jsi řekl svatou pravdu.“

„A kde tedy je? Jak ho poznáme?“

„Ctihodný velmistře,“ řekl McMurdo vážně, „dovoluji si vás upozornit, že jde o věc příliš závažnou, než abychom ji mohli projednávat před celým plénem lóže. Chraň bůh, že bych snad chtěl o někom z přítomných pochybovat, ale kdyby k uším toho člověka proniklo jen jedno jediné slůvko, mohli bychom se rozžehnat s nadějí, že ho kdy dopadneme. Chci proto lóži požádat, pane předsedo, aby ze svého středu zvolila užší výbor, v němž byste, mohu-li to navrhnout, byl vy, bratr Baldwin a pět dalších. Tak budu moci mluvit svobodně o tom, co vím a co pokládám za vhodné podniknout.“

Návrh byl okamžitě přijat a výbor zvolen. Kromě předsedy a Baldwina byl v něm ještě tajemník s tváří supa — Harraway, brutální mladý vrah Tygr Cormac, pokladník Carter a bratři Willabyové, nebojácní a odhodlaní muži, kteří se nezastavili nikdy před ničím.

Obvyklá pitka, jíž zasedání lóže zpravidla končívalo, byla tentokrát krátká a poněkud stísněná. Nad hlavami těchto lidí se vynořil zlověstný mrak a mnozí z nich si poprvé uvědomili, že bezstarostné nebe, pod nímž se jim tak dlouho dobře žilo, začíná se kalit chmurami blížící se pomsty. Surovosti, kterých se dopouštěli na jiných, staly se jim už natolik součástí každodenního života, že pouhé pomyšlení na možnou odplatu jim připadalo vzdálené. Nebyli s to vůbec pochopit, že hodina se blíží. Brzo se proto zvedli k odchodu a nechali své vůdce, aby se v klidu poradili.

„Tak prosím, McMurdo,“ řekl McGinty, když byli konečně sami. Všech sedm mužů sedělo na židlích jako když je přimrazí.

„Právě jsem vám řekl, že Birdyho Edwardse znám,“ začal McMurdo vysvětlovat. „Nemusím snad dodávat, že tu nevystupuje pod svým pravým jménem. Vsadil bych se, že je to statečný člověk, ale rozhodně ne žádný ztřeštěnec. Žije tu pod jménem Steve Wilson a bydlí v Hobson’s Patchi.“

„Jak to víš?“

„Náhodou jsem se s ním dal do řeči. Tehdy mě samozřejmě nic nenapadlo, a kdyby se mi byl nedostal do rukou ten dopis, dávno bych na naše setkání zapomněl. Teď však vím s jistotou, že je to on. Sešel jsem se s ním ve středu ve vagóně, když jsem jel dál do údolí, a věřte mi, že ten chlap je opravdu tvrdý oříšek. Řekl mi, že je novinář, a v té chvíli jsem tomu uvěřil. Chtěl se dovědět co nejvíc o Brakýřích a o tom, čemu říkal ,násilí’, aby mohl napsat článek do New York Pressu. Ptal se mne na všechno možné, jen aby ze mne pro ty noviny něco vytáhl. Spolehněte se, že jsem nic neprozradil. ,Zaplatím za to a zaplatím dobře,’ říkal, ,jen když seženu něco zajímavého, co náš šéfredaktor ocení.’ Pověděl jsem mu to, o čem jsem si myslel, že ho to nejvíc potěší, a on mi za ty informace dal dvacet dolarů. ,Dostanete ode mne desetkrát tolik,’ řekl, ,když mi zjistíte všechno, co potřebuji’.“

„A co jsi mu vlastně řekl?“

„Žvásty. Co mi slina na jazyk přinesla.“

„A jak víš, že to není novinář?“

„To vám povím. Vystoupil v Hobson’s Patchi a já také. Náhodou jsem přišel na poštu právě ve chvíli, kdy z ni on odcházel.“

„,Poslyšte,’ řekl mi úředník u telegrafu, když ten chlap zmizel, ,tohle bychom mu měli počítat dvojnásob.’ ,Taky se mi zdá,’ odpověděl jsem. To, co napsal do telegramu, vypadalo totiž jako nějaká čínština, vůbec tomu nebylo rozumět. ,Odesílá plný blanket takových nesmyslů každý den,’ řekl úředník. ,To asi budou nějaké speciální zprávy do novin,’ řekl jsem, ,a má strach, aby ho s tím někdo nepředběhl.’ Myslel si to tehdy ten úředník a myslel jsem si to i já, ale dneska se mi zdá, že šlo o něco jiného.“

„Hromské dílo, zdá se, že máš pravdu!“ řekl McGinty. „Co bychom s tím ale podle tebe měli dělat?“

„Proč za ním nejít rovnou a neoddělat ho?“ navrhl kdosi.

„Má řeč — čím dřív, tím líp.“

„Vydal bych se na cestu hned teď, kdybych věděl, kde ho najdu,“ řekl McMurdo. „Bydli v Hobson’s Patchi, ale nevím, v kterém domě. Přesto jsem ale vymyslel plán, záleží jen na tom, jestli jej schválíte.“

„A jaký?“

„Zítra ráno se vydám do Patche. Vyhledám ho s pomocí úředníka od telegrafu. Počítám, že by mohl vědět, kde bydlí. A pak mu prostě řeknu, že jsem sám členem řádu svobodných zednářů. Nabídnu mu, že mu za slušnou cenu prozradím všechna tajemství lóže. Vsaďte se, že mi na to skočí. Řeknu mu, že mám potřebné dokumenty doma, ale že bych riskoval život, kdyby za mnou přišel v době, kdy budou nablízku lidé. To přece pochopí i ten, kdo je praštěný pytlem. Řeknu mu, aby přišel v deset hodin večer, pak že mu ukážu všechno. To ho přiláká, ručím vám za to.“

„A co dál?“

„To ostatní už můžete naplánovat sami. Dům vdovy MacNamarové stojí o samotě. Ta ženská je naprosto spolehlivá a hluchá jak pařez. V domě je jenom Scanlan a já. Když na to přistoupí — a dám vám vědět, jakmile mi to slíbí — můžete ke mně přijít už v devět. Všech sedm. Do domu ho vlákáme. Jestli z něho ale ještě někdy odejde živý — nu, pak může Birdy Edwards do smrti mluvit o štěstí.“

„Krk na to, že se u Pinkertona uprázdní místo jednoho detektiva,“ řekl McGinty. „Provedeme to tak, jak říkáš, McMurdo. Zítra večer v devět budeme u tebe. Ty za ním jen zavřeš dveře, to ostatní už nech na nás.“

Kapitola VII — Birdy Edwards v pasti

Jak McMurdo řekl, stál dům, v němž bydlel, zcela o samotě a zdál se jako stvořený k provedení zločinu, který hodlali spáchat. Byl až na konci města a navíc dostatečně daleko od silnice. V každém jiném případě by stačilo, aby útočníci prostě vylákali oběť na ulici, jak to udělali už mnohokrát, a zvolili si ji za terč svých revolverů; tentokrát však bylo třeba zjistit, co všechno ten člověk ví a co už sdělil svým zaměstnavatelům. Nemohli vyloučit, že už je příliš pozdě a že detektiv už svůj úkol splnil. I tak tu ale byla možnost alespoň se pomstít člověku, který je přivedl do nezáviděníhodné situace. Nevzdávali se však naděje, že se detektiv dosud nedověděl nic obzvlášť důležitého, neboť jinak — usuzovali — by se nezdržoval se zapisováním a odesíláním bezcenných zpráv, které mu poskytl McMurdo. To všechno se ale chtěli dovědět přímo od něho. Jakmile jim padne do rukou, najdou už způsob, jak ho přinutit, aby mluvil. Dokázali už rozvázat jazyk nejednomu neochotnému svědkovi.

McMurdo se vydal do Hobson’s Patche, jak se domluvili. Zdálo se, že policie o něho ten den ráno jeví nějaký mimořádný zájem a kapitán Marvin — ten, který tvrdil, že ho zná už z Chicaga — ho dokonce oslovil, když čekal na nádraží. McMurdo se ale k němu otočil zády a odmítl s ním mluvit. Odpoledne se ze svého výletu vrátil do Vermissy a zašel za McGintym do Union Housu.

„Přijde,“ pravil mu.

„Výborně!“ pochválil ho McGinty. Obr měl vysoukané rukávy, na přepychové vestě mu svítily zlaté řetězy a přívěsky, pod rozcuchaným plnovousem se třpytil veliký diamant. Výčep lihovin a politika dopomohly šéfovi k bohatství a k moci. Vyhlídka na žalář, případně i šibenici, která před ním tak hrozivě vyvstala minulou noc, zdála se mu proto ještě děsivější.

„Myslíš, že toho ví moc?“ zeptal se úzkostlivě.

McMurdo smutně potřásl hlavou.

„Je už tu nějaký čas — přinejmenším šest neděl. Jistě se sem nepřijel pokochat přírodními krásami. Jestliže mezi námi pracoval celou tu dobu a měl k dispozici peníze železničních společností, obávám se, že už došel k nějakým výsledkům a že je předal dál.“

„V celé lóži není jediný nespolehlivý člověk,“ zvolal McGinty. „Všem se dá stoprocentně věřit. Ale přece jen, teď mě to napadá, je tu ten Morris, ta zbabělá krysa. Co když ten? Jestli nás někdo zradí, tak jedině on. Mám chuť za ním kvečeru poslat dva chlapce, aby mu trochu zvalchovali hřbet a pokusili se z něho něco vymáčknout.“

„Což o to, marné by to nebylo,“ odpověděl McMurdo. „Nezapírám, že mám Morrise celkem rád a mrzelo by mě, kdyby mu nějak ublížili. Mluvil jsem s ním o záležitostech lóže několikrát, a třebaže jsem měl dojem, že je vidí v trochu jiném světle než vy nebo já, nezdálo se mi, že je z těch, kdo nás půjdou udat. Tím vám ale neříkám, že bychom ho měli nějak šanovat.“

„Však já tomu dědkovi dám co proto,“ řekl McGinty a zasakroval. „Dávám si na něho pozor už nejmíň rok.“

„To musíte vědět sám nejlíp,“ odpověděl McMurdo. „Ať už se ale rozhodnete jakkoli, do zítřka nic nepodnikejte — musíme se držet zpátky, dokud nebude vyřízena ta záležitost s Pinkertonovým agentem. Dneska na sebe policii poštvat nesmíme.“

„Máš pravdu,“ řekl McGinty. „A z Birdyho Edwardse vymáčkneme, od koho ty zprávy dostával, kdybychom mu měli srdce vyříznout. Nezdálo se ti, že má nějaké podezření? Netuší, že je to past?“

McMurdo se dal do smíchu.

„Myslím, že jsem vyhmátl jeho slabé místo,“ řekl. „Má dojem, že jsem ho přivedl Brakýřům na stopu — a na to ho přilákám třeba do horoucích pekel. Dostal jsem od něho peníze,“ ušklíbl se McMurdo a vytáhl svazek dolarových bankovek, „a dostanu ještě víc, až mu ukážu všechny ty dokumenty.“

„Jaké dokumenty?“

„O žádné dokumenty vlastně nejde. Napovídal jsem mu všelijaké nesmysly o stanovách, knihách zednářských zákonů a členských přihláškách. Doufá, že se u mne všechno doví a přijde všemu na kloub.“

„Doví se toho tolik, až ho to bude mrzet,“ řekl McGinty zlověstně. „Neptal se tě, proč jsi mu ty dokumenty rovnou nepřinesl?“

„Jak bych mohl takové věci nosit s sebou, když jsem podezřelá osoba. Kapitán Marvin se kolem mne dneska na nádraží zase točil!“

„Slyšel jsem o tom,“ řekl McGinty. „Jak to odhaduji, nejtěžší podezření v téhle věci padne na tebe. Až se s ním vypořádáme, můžeme ho hodit do některé staré šachty, ať už to ale uděláme jakkoli, zůstane faktem, že ten člověk bydlel v Hobson’s Patchi a tys tam právě dnes byl.“

McMurdo pokrčil rameny.

„Jestli odvedeme dobrou práci, nikdy nám nedokážou, že jsme ho zabili,“ řekl. „Po setmění ho nikdo neuvidí do domu přicházet. A já se postarám, aby ho nikdo neuviděl odcházet. Podívejte, pane radní, vyložím vám teď svůj plán a prosím vás, abyste do něho zasvětil ostatní. Vy přijdete včas. Dobrá. On přijde v deset. Má zaklepat třikrát a já mu otevřu. Potom si stoupnu za něho a dveře zavřu. V té chvíli je náš.“

„To všechno je zcela jasné a snadné.“

„Jistě, ale další krok potřebuje rozvážit. Ten chlapík není žádná bábovka a je po zuby ozbrojen. Oklamal jsem ho sice jaksepatří, ale přesto se nejspíš bude mít na pozoru. Dejme tomu, že ho zavedu rovnou do pokoje, kde bude sedm mužů. On ale čeká, že budu doma sám. Dojde ke střílení a někdo může být zraněn.“

„To jistě.“

„A hluk může navíc způsobit, že budeme mít na krku všechny zatracené policajty, co jich v tomhle městě je, a dřív než se nadějeme.“

„To myslím máš pravdu.“

„Chtěl bych to narafičit jinak. Vy všichni budete ve velkém pokoji — v tom, který jste viděl, když jste se u mne nedávno stavil na kus řeči. Otevřu mu a uvedu ho do salónu hned vedle dveří. Tam ho nechám, řeknu mu, že jdu pro ty dokumenty. Získám tím možnost informovat vás o tom, jak se věci vyvíjejí. Pak se k němu vrátím a přinesu mu nějaká falešná lejstra. Až je začne číst, vrhnu se na něho a pověsím se mu na pravou ruku, aby nemohl sáhnout po revolveru. Až uslyšíte, že vás volám, vpadnete dovnitř. Čím dřív to bude, tím líp, poněvadž je příbuzně stejně silný jako já a nevím jistě, zda si s ním poradím sám. Odhaduji ale, že ho dokážu udržet, než přijdete.“

„To je dobrý plán,“ řekl McGinty. „Lóže za něj bude tvým dlužníkem. Myslím, že až uvolním velmistrovské křeslo, budu moci jmenovat muže, který nastoupí po mně.“

„Ale kde, pane radní, vždyť jsem tu skoro ještě nováček,“ řekl McMurdo, ale jeho tvář prozrazovala, jak si komplimentu velkého muže váží.

Když se vrátil domů, začal se sám připravovat na neblahý večer. Nejdřív vyčistil, naolejoval a nabil svůj revolver značky Smith & Wesson. Potom provedl inspekci pokoje, v němž měl být detektiv chycen do pasti. Byla to rozlehlá místnost s dlouhým stolem z jedlových prken uprostřed a velkými kamny v jednom koutě. Všechny ostatní stěny měly okna. Ta však byla bez okenic — jen s lehkými záclonami, které se daly zatáhnout. McMurdo je pozorně prozkoumal. Nepochybně ho napadlo, že do místnosti je vidět a pro tak tajnou záležitost se příliš nehodí. Dům však stál přece jen dost daleko od silnice, a tak snad na tom nebude tolik záležet. Nakonec celý plán prodiskutoval se svým spolubydlícím. Scanlan, ačkoli patřil k Brakýřům, byl nevýbojný zakrslý mužík, příliš bojácný na to, aby se vzepřel názorům svých kumpánů, ale v skrytu duše byl zděšen jejich krvavými činy, při kterých byl několikrát donucen asistovat. McMurdo mu stručně vysvětlil, co se chystá.

„Na tvém místě, Miku, zůstal bych na tu jednu noc někde venku a nepletl se do toho. Než se rozední, budou tady krvavá jatka.“

„Abys mi rozuměl, Macu,“ odpověděl Scanlan, „mně nechybí dobrá vůle, ale kuráž. Když jsem viděl, jak u dolu oddělali ředitele Dunna, bylo to na mne přece jen trochu moc. Na tohle já nejsem; jsem z jiného těsta než ty nebo McGinty. Když mi to nebude mít lóže za zlé, udělám to, co mi radíš, a nechám vás tu celou noc o samotě.“

Muži přišli ve stanovenou hodinu. Navenek vypadali jako vážení občané, byli vymydlení a dobře oblečeni, ale znalec lidských tváří by z jejich krutých rtů a nelítostných očí vyčetl, že Birdy Edwards nemá ani tu nejmenší šanci. V místnosti nebyl jediný člověk, který by si byl nejmíň desetkrát nenamočil ruce v krvi. Byli tak otrlí, že zavraždit člověka pro ně neznamenalo víc, než zaříznout ovci. Zevnějškem i mnohokrát prokázanou surovostí mezi nimi ovšem vynikal obávaný šéf. Tajemník Harraway byl shrbený, zatrpklý muž s dlouhým, nataženým krkem a s nervózními, křečovitými pohyby. Jeho poctivost byla příslovečná, pokud šlo o finanční záležitosti řádu, ale na komkoli jiném byl ochoten dopouštět se nejkrutějších křivd a bezpráví. Pokladník Carter byl muž ve středních letech s nevzrušeným, trochu rozmrzelým výrazem ve tváři a pergamenově žlutou pletí. Byl neobyčejně schopný organizátor a v jeho konspiračně založeném mozku se rodily detaily téměř všech zločinných akcí. Oba Willabyové byli muži činu, vysocí, zdatní mladíci s odhodlanými tvářemi, zatímco jejich kumpán, Tygr Cormac, zavalitý černovlasý mládenec, naháněl svou divokou neurvalostí strach i svým nejbližším přátelům. Takoví lidé se té noci sešli pod McMurdovou střechou, aby zabili Pinkertonova detektiva.

Hostitel postavil na stůl láhev whisky a všichni se k práci, která je čekala, řádně posílili. Baldwin a Cormac byli už napůl opilí a alkohol v nich vyvolal ty nejhorší běsy. Cormac na okamžik položil ruce na kamna — topilo se v nich, protože jarní noci byly dosud chladné.

„To bude stačit,“ řekl a zaklel.

„Jasně,“ řekl Baldwin, který pochopil, co tím Cormac myslí. „Až ho k nim přivážeme, dovíme se od něho pravdu.“

„Žádný strach, my z něho pravdu vymáčkneme,“ řekl McMurdo. Ten člověk měl nervy ze železa. Třebaže na něm spočívala tíha celého podniku, choval se stejně lhostejně a chladnokrevně jako kdykoli jindy. Ostatním to neušlo a odměnili ho potleskem.

„Ty si s ním dokážeš poradit,“ řekl šéf pochvalně. „Hlavně aby ho nic nevarovalo, dokud ho nebudeš držet pod krkem. Jenom je škoda, že ta zdejší okna jsou bez okenic.“

McMurdo šel od jednoho okna k druhému a zatáhl záclony ještě pečlivěji.

„Teď už nás tu opravdu nikdo nevyčmuchá. Pán na holení tu bude co nevidět.“

„Možná že nepřijde. Co když zvětří nebezpečí?“ řekl tajemník.

„Jen se nebojte, ten přijde,“ odpověděl McMurdo. „Celý se na to třese — zrovna tak jako vy na něho. Poslouchejte!“

Všichni seděli jak voskové figuríny a někteří svírali v rukou sklenice, které nezvedli k ústům. Někdo třikrát hlasitě zaklepal na dveře.“

„Pst!“

McMurdo zvedl varovně ruku. Muži na sebe triumfálně pohlédli a ruce spočinuly na ukrytých zbraních.

„Nikdo nesmí ani pípnout, to si pamatujte,“ zašeptal McMurdo, když vycházel z místnosti a opatrně za sebou zavíral dveře.

Vrazi čekali a napjatě naslouchali. Počítali kroky svého kumpána, ozývající se z chodby. Pak slyšeli, jak otvírá domovní dveře. Vzápětí zaslechli několik slov, snad pozdrav. Potom se v domě rozlehly cizí kroky a neznámý hlas. V příštím okamžiku bouchly dveře, zarachotil klíč, zaklapl zámek. Oběť je v pasti, z níž není úniku. Tygr Cormac se děsivě zasmál a šéf McGinty mu přitiskl svou velkou ruku na ústa.

„Ticho buď, ty blázne!“ zašeptal. „Pořád ještě nás můžeš přivést do maléru!“

Z vedlejší místnosti k nim doléhalo nejasné mumlání. Hovor se zdál nekonečný. Pak se otevřely dveře a objevil se v nich McMurdo s prstem na rtech.

Přistoupil ke konci stolu a přejel po nich očima. Jakoby se celý maličko změnil. Připomínal teď člověka, před nímž bezprostředně stojí velký úkol. Tvář měl jako vytesanou ze žuly. Pod brýlemi mu planuly oči prudkým vzrušením. Na první pohled bylo jasné, že se stal vůdcem všech. Zírali na něho s dychtivým očekáváním, ale on neříkal nic, mlčel a stále ještě si měřil jednoho po druhém tím zvláštním pohledem.

„Tak co?“ zašeptal konečně šéf McGinty. „Je tady? Je tady Birdy Edwards?“

„Ano,“ odpověděl McMurdo pomalu. „Birdy Edwards je tady. Birdy Edwards jsem já!“

Po těch několika slovech následovalo deset vteřin tak hlubokého ticha, jako by v místnosti nebylo živé duše. Na kamnech syčela čajová konvice a pískot unikající páry přímo řezal do uší. Sedm zbledlých tváří, všechny obrácené k člověku, který se stal pánem jejich života a smrti, strnulo v nevýslovné hrůze. A pak se pojednou z oken vysypalo sklo, zaježily se v nich lesklé hlavně pušek a zároveň kdosi strhl záclony. Když to šéf McGinty spatřil, zařval jako raněný medvěd a vrhl se k pootevřeným dveřím. Tam však byl zastaven namířeným revolverem, za jehož muškou se zatřpytily přísné modré oči kapitána Marvina z báňské policie. Šéf ucouvl a klesl na židli.

„Tam budete víc v bezpečí, pane radní,“ řekl muž, kterého všichni znali jako McMurda. „A vy, Baldwine, jestli nedáte z ruky ten revolver, připravíte kata o potěšení se s vámi seznámit. Hoďte ho na zem, nebo přísahám, jak je bůh nade mnou — Tak, teď je to v pořádku. Dům je obklíčen čtyřiceti ozbrojenými muži, takže si můžete sami spočítat, jaké máte šance. Vezměte jim ty revolvery, Marvine!“

Hrozbě tolika namířených pušek nebylo možné klást odpor. Muži byli jeden po druhém odzbrojeni. Zamračeni, skleslí a užaslí seděli pořád ještě kolem stolu.

„Rád bych vám pověděl pár slov, než se spolu rozloučíme,“ řekl muž, který je vlákal do pasti. „Doufám, že mě příště uvidíte až na lavici svědků u soudu. Chci, abyste do té doby měli o čem přemýšlet. Teď víte, kdo jsem. Konečně mohu vyložit karty na stůl. Jsem Birdy Edwards z Pinkertonovy kanceláře. Dostal jsem za úkol zničit váš gang. Musel jsem hrát obtížnou a nebezpečnou hru. Kromě kapitána Marvina, který zde stojí, a mých zaměstnavatelů, nikdo na světě nevěděl, že jsem se rozhodl tuto hru sehrát. Dnes večer je chválabohu po všem a já jsem svou hru vyhrál!“

Hledělo na něho sedm bledých a strnulých tváří. Z očí jim sálala nesmiřitelná nenávist. Četl v nich nezlomnou, nemilosrdnou hrozbu.

„Myslíte si možná, že hra není ještě skončena. To riziko přijímám. Vím však zcela jistě, že někteří z vás si v ní už nikdy nezahrají. Kromě vás bude dnes v noci zatčeno šedesát dalších lidí. Přiznám se, že když jsem se tohoto úkolu ujímal, nevěřil jsem, že něco takového jako váš spolek může vůbec existovat. Myslel jsem, že jsou to pouhé novinářské kachny a že to všem dokážu. Řekli mi, že budu mít co činit se svobodnými zednáři, a proto jsem šel do Chicaga a stal jsem se členem lóže. Jen ještě víc mě to utvrdilo v přesvědčení, že jde o zveličený a nafouknutý novinářský žvást, poněvadž v Řádu jsem se s žádnými nepravostmi nesetkal, naopak — kdekomu prokazovali jen dobro. Musel jsem však splnit svůj úkol, a proto jsem přišel sem, do údolí uhelných dolů. Teprve tady na místě jsem poznal, že jsem se mýlil a že vůbec nejde o nadsázku jako z nějaké šestákové detektivky. Zůstal jsem tady, abych tomu všemu přišel na kloub. Nikdy jsem v Chicagu nikoho nezabil a v životě jsem nevyrobil jediný falešný dolar. Peníze, které jsem vám dával, byly pravé, ale věřte, že se mi tyhle výdaje bohatě vyplatily. Věděl jsem, jak se spolehlivě vetřít do vaší přízně, a proto jsem předstíral, že prchám před zákonem. Mělo to přesně ten efekt, jaký jsem očekával.

Potom jsem se stal členem vaší pekelné lóže a účastnil jsem se vašich porad. Někdo možná řekne, že jsem byl stejný darebák jako vy. Ať si ale říká kdo chce co chce, hlavní je, že jsem vás dostal. A jaká je vlastně pravda? Tu noc, kdy jsem se stal vaším členem, ztloukli jste starého Stangera. Nemohl jsem ho varovat, poněvadž jsem k tomu neměl čas, ale zadržel jsem vaši ruku, když jste ho chtěl zabít, Baldwine. Kdykoli jsem sám něco navrhl, abych si mezi vámi udržel získanou pozici, vždycky šlo o něco, čemu jsem mohl zabránit. Nemohl jsem zachránit Dunna a Menziese, poněvadž jsem toho nevěděl dost, ale postarám se, aby jejich vrazi neunikli oprátce. Chestera Wilcoxe jsem předem varoval, takže když jsem vyhodil jeho dům do povětří, byl už s celou rodinou dávno v bezpečném úkrytu. Mnoho zločinů jsem odvrátit nemohl, to je pravda, ale stačí, když si vzpomenete, jak často se vaše oběť vracela domů nějakou jinou cestou, nebo byla právě ve městě, když jste si pro ni přišli, nebo naopak zůstala doma, když jste čekali, že půjde ven — to všechno byla moje práce.“

„Prokletý zrádče!“ zasyčel McGinty přes zaťaté zuby.

„Jistě, McGinty, můžete mě tak nazvat — když nic jiného, aspoň si trochu ulevíte. Vy a vám podobní jste v tomhle kraji byli nepřáteli boha i člověka. Bylo k tomu třeba chlapa, aby se postavil mezi vás a ty ubožáky a ubožačky, které jste drželi v hrsti. Existovala jen jedna možnost, jak to dokázat, a já jsem jí využil. Nazýváte mě ‚zrádcem’, ale já si myslím, že tisíce lidí mě nazvou ,osvoboditelem’, který sestoupil do pekel, aby je spasil. Potřeboval jsem na to tři měsíce. Nechtěl bych ty tři měsíce prožít znova, ani kdyby mi za to dávali celý státní poklad ve Washingtonu. Musel jsem tu zůstat tak dlouho, dokud jsem do všech podrobností neznal každého člověka a každé zdejší tajemství. Byl bych s tím ještě chvíli vyčkal, kdybych se byl nedověděl, že se mé inkognito začíná rozplývat. Do města přišel dopis, který by vám byl všem otevřel oči dokořán. Pak už jsem musel jednat a jednat rychle. Nic víc vám povědět nechci, snad jen ještě to, že až přijde můj čas, bude se mi snáz umírat při vzpomínce na práci, kterou jsem v tomhle údolí vykonal. Ale teď už vás nebudu zdržovat, Marvine. Odveďte je a skončeme to.“

Zbývá už dopovědět jen málo. Scanlanovi byl svěřen zapečetěný dopis s prosbou, aby jej odevzdal na adresu slečny Ettie Shafterové — a toto poslání postilióna lásky přijal s mrknutím oka a světáckým úsměvem. V časných ranních hodinách nastoupila krásná žena a muž skrývající tvář za vyhrnutým límcem do zvláštního vlaku, který vypravila železniční společnost, a rychle, bez zastávek na trati odjeli pryč z nebezpečného kraje. Toho dne byla Ettie a její milý v Údolí strachu naposled. Deset dní nato byli v Chicagu oddáni a starý Jacob Shafter jim byl na svatbě za svědka.

Soud nad Brakýři se nekonal ve Vermisském údolí, ale ve vzdáleném městě, kde jejich stoupenci nemohli strážce zákona žádným způsobem zastrašit. Marně se namáhali. Finanční prostředky lóže sice tekly plným proudem — peníze krvavě vyždímané z celého kraje vyděračskými hrozbami — ale všechny pokusy o záchranu obžalovaných vyzněly naprázdno. Jasné, nepředpojaté a střízlivé svědectví člověka, který znal jejich životy, organizaci a zločin do všech detailů, bylo neotřesitelné a selhaly proti němu všechny triky sebeprohnanějších obhájců. Po tolika letech byla konečně jejich moc zlomena a celá organizace rozprášena. Hrozivý mrak zmizel z vermisského nebe navždy. McGinty skončil na šibenici a svou poslední hodinku uvítal zbabělým nářkem a hořekováním. Osm jeho hlavních stoupenců stihl stejný osud. Padesát dalších bylo odsouzeno k různě dlouhým trestům na svobodě. Poslání Birdyho Edwardse bylo zdárně dovršeno.

Přesto však, jak sám předem uhodl, hra nebyla dosud u konce. Pořád se vynořovali další a další, kteří se nepoučili z porážky, a chtěli si zahrát ještě nějaké to kolo. Ted Baldwin například šibenici unikl a právě tak bratři Willabyové. Podobné štěstí potkalo i několik nejzběsilejších členů gangu. Na deset let zmizeli ze světa, ale potom nastal den, kdy se znova octli na svobodě — a tím dnem Edwardsův klidný život skončil. Nepřekvapilo ho to, naopak s tím spíš počítal, neboť dobře znal svoje pappenheimské. Zavázali se mezi sebou tou nejslavnostnější přísahou, že své kumpány krvavě pomstí, a vynasnažili se ze všech sil, aby svému slibu dostáli. Z Chicaga musel uprchnout po dvou málem zdařilých pokusech připravit ho o život. Unikl tehdy jen o vlásek a dobře věděl, že vyčkávání na třetí pokus by zaplatil životem. Změnil si jméno a odešel z Chicaga do Kalifornie, kde ho stihla krutá rána osudu, neboť Ettie zemřela. Znova se jim ho málem podařilo zabít, ale později mu zas na oplátku přálo štěstí: pracoval — tentokrát pod jménem Douglas — v odlehlém kaňonu s anglickým partnerem, jistým Barkerem, a získali celé jmění, doslova bohatství. Nakonec dostal výstrahu, že krvežízniví mstitelé jsou mu znova na stopě, a v posledním okamžiku jim dokázal uniknout do Anglie. Jako John Douglas se tam znova oženil s hodnou a věrnou ženou a společně žili pět let v Sussexu na zámku jako venkovští boháči. Jejich klidný a pohodou naplněný život ukončily až podivné události, o kterých už víme.