Údolí strachu

Epilog

Skončilo projednávání u policejního soudu, který případ Johna Douglase postoupil vyšší instanci. A tam porota uznala, že jednal v sebeobraně, a propustila ho na svobodu. „Přimějte ho, ať rozhodně odjede z Anglie,“ napsal Holmes jeho ženě. „Jsou zde ve hře síly, které by ho mohly ohrozit víc než ty, jimž unikl. V Anglii váš manžel není v bezpečí.“

Uplynuly dva měsíce a celý případ jsme už skoro pustili z hlavy, když tu jednoho dne ráno jsme našli ve schránce na dopisy záhadný lístek.

„Ach je, pane Holmesi, ach je!“ stálo na té nevídané kartičce. Nebyla tam žádná douška ani podpis. Dal jsem se nad tou kuriózní zprávou do smíchu, ale Holmes se zatvářil nečekaně vážné.

„To je ďábelský kousek, Watsone!“ poznamenal a dlouho pak seděl se zachmuřeným čelem.

Pozdě večer nám naše hospodyně paní Hudsonová přinesla vzkaz, že si pana Holmese přeje navštívit nějaký pán, prý ve velice naléhavé záležitosti. A hned po ni vešel do pokoje Cecil Barker, náš přítel ze zámku obehnaného vodním příkopem. Byl přepadlý a vypadal zdrceně.

„Nesu špatné zprávy, přímo strašné, pane Holmesi,“ pravil.

„Toho jsem se obával,“ řekl Holmes.

„Nedoslal jste náhodou kabelogram?“

„To ne, ale zato zprávu od někoho, kdo jej dostal.“

„Jde o chudáka Douglase. Vím dobře, že se jmenuje Edwards, ale pro mne to vždycky bude jen John Douglas z Benito Canyonu. Říkal už jsem vám, že před třemi týdny odjel s manželkou na lodi Palmyra do Jižní Afriky.“

„Ovšem.“

„Loď připlula do Kapského Města včera večer. Dnes ráno jsem od paní Douglasové dostal tenhle kabelogram:

„Ha! Tak takhle ho tedy dostali?“ řekl zamyšleně Holmes. „Nepochybuji ani v nejmenším, že si to dobře narežírovali.“

„Chcete říct, že to nebyla nešťastná náhoda?“

„Kdepak náhoda!“

„Zavraždili ho?“

„Ovšem!“

„Taky si to myslím. Ti pekelní Brakýři, to prokleté hnízdo pomstychtivých vrahů——“

„Ale kde, milý pane,“ řekl Holmes. „Tohle prozrazuje ruku mistra. Žádný případ, ve kterém hrají brokovnice s upilovanými hlavněmi nebo těžkopádné šestiranné revolvery. Starého mistra lze poznat podle tahu štětce. Věřte, že v tom na první pohled poznávám Moriartyho dílo. Tenhle zločin byl připraven v Londýně, nikoli v Americe.“

„Jaký je ale motiv?“

„Dal jej spáchat člověk, který si nemůže dovolit neúspěch — člověk, jehož výlučná pozice je vybudována právě na tom, že se mu podaří všechno, co podnikne. Velký mozek a obrovská organizace se spolčily ke zničení jediného člověka. Je to totéž, jako kdybyste chtěl rozlousknout ořech bucharem — absurdní mrhání energií — nicméně ořech je rozdrcen na padrť.“

„A co vlastně má ten člověk s celou tou věcí společného?“

„Mohu vám říct jen tolik, že vůbec první zpráva, kterou jsme o tomhle případu dostali, přišla od jednoho jeho důvěrníka. Ti Američani na to šli náramně důvtipně. Čekala je práce v Anglii, a proto si vzali za partnera — jak by to udělal každý zkušený zločinec z cizí země — proslulého experta na zločiny. Od toho okamžiku byl osud jejich oběti zpečetěn. Zprvu se spokojil jen tím, že jim s nasazením té své mašinérie jejich oběť vypátral. Potom asi naznačil, jak by se celá věc měla realizovat. Když se nakonec v novinách dočetl o nezdaru vyslaného agenta, zakročil v té věci sám a udělal to tak, že lze poznat ruku mistra. Slyšeli jste, jak jsem zámeckého pána z Birlstonu varoval, že nadcházející nebezpečí bude horší než to, které minulo? Měl jsem pravdu nebo ne?“

Barker se v bezmocném hněvu udeřil zaťatou pěstí do čela.

„A to mi říkáte, že za těchhle okolností máme zůstat sedět se založenýma rukama? Říkáte mi, že na toho krále všech ďáblů je každý krátký, že se mu nikdy nikdo nedostane na kobylku?“

„Ne, to neříkám,“ prohlásil Holmes s očima jakoby upřenýma do daleké budoucnosti. „Neříkám, že se na něho nedá vyzrát. Musíte mi ale dát čas — musíte mi ale dát čas!“

Chvíli jsme všichni seděli mlčky, ale ty fatální oči dál upřeně zíraly před sebe, jako by chtěly proniknout závojem.