Fantastika‘80

Stanislaw Lem Sto třicet sedm sekund

Pánové, vzhledem k nedostatku času a nepříznivým okolnostem odchází většina lidí z tohoto světa, aniž o něm pouvažuje. A ti, co se o to přece jen pokusí, těm se z toho zatočí hlava a rozhodnou se věnovat radši něčemu jinému. Já k nim taky patřím. Závisle na mé kariéře se sice rozrůstaly řádky, které mé osobě věnovali ve Who’s Who, avšak ani v posledním, ani v dalších vydáních nebude vysvětleno, proč jsem nechal novinařiny. A právě o tom vám chci vyprávět, i když bych to za jiných okolností určitě neudělal.

Znal jsem jednoho nadaného chlapce, který se rozhodl, že si postaví citlivý galvanometr, a podařilo se mu to až příliš dobře. Přístroj se pohyboval, i když nešel proud, protože reagoval na záchvěvy zemské kůry. Tato anekdota může být mottem k mému vyprávění. Byl jsem tenkrát nočním redaktorem zahraničního servisu UPI. Zažil jsem toho tam moc, mimo jiné automatizaci redigování novin. Rozloučil jsem se se živými sazeči a začal pracovat s počítačem IBM 0161, který byl speciálně uzpůsoben pro redakční práci. Upřímně lituju, že jsem se nenarodil před sto padesáti lety. Můj příběh by byl začínal slovy „svedl jsem hraběnku de…“, a až bych se dostal k tomu, jak jsem kočímu vytrhl z rukou opratě a sám se jal pohánět koně, abychom ujeli vrahům, které si na nás najal žárlivý manžel, nemusel bych vám vysvětlovat, ani kdo je to hraběnka, ani v čem spočívá svedení. Dneska jsme na tom hůř. Počítač 0161 není mechanický sazeč. Je to démon rychlosti, brzděný různými inženýrskými fígly jen proto, aby s nimi člověk udržel krok. Tento počítač nahrazuje deset až dvanáct lidí. Je přímo napojen na stovku dálnopisů, takže to, co naši korespondenti vyťukávají v Ankaře, Bagdádu a Tokiu, se dostává do jeho obvodů všechno najednou. Počítač to třídí a promítá na monitor několik návrhů na strany ranního vydání. Mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, kdy je uzávěrka listu, může vyrobit až padesát různých variant. Záleží na redaktorovi, která varianta půjde do stroje. Sazeč, který by měl provést ne padesát, ale jen pět návrhů, jak zlomit číslo, by se z toho zbláznil. Počítač pracuje miliónkrát rychleji než kdokoli z nás, totiž mohl by tak pracovat, kdybychom mu to dovolili. Je mi samozřejmě jasné, že takovýmihle poznámkami ubírám svému vyprávění na půvabu. Co by zbylo z půvabu hraběnky, kdybych neopěvoval její alabastrová ňadra, ale hovořil o jejich chemickém složení? Žijeme v době pro vyprávěče přímo katastrofální, protože to, co se vypráví srozumitelně, je zastaralé harampádí, a to, co se vypráví jako senzace, vyžaduje celé strany encyklopedie a vysokoškolských učebnic. Jenže proti tomuhle prokletí ještě nikdo žádný lék nevynalezl. Přesto byla spolupráce s mým IBM fascinující. Jakmile přišla nová zpráva — a to se odehrávalo v kulaté veliké místnosti, ve které ustavičně ťukaly dálnopisy —, počítač je okamžitě zkusmo zlomil do makety strany. Přirozeně jen na monitoru. To všechno je hra elektronů, světlo a stín. Někdo lituje lidi, kteří přišli o tuhletu práci. Já je nelituju. Počítač nemá ctižádost, neztrácí nervy, když pět minut před třetí chybí poslední zpráva, nemá žádné domácí starosti, nechodí si před prvním půjčovat prachy, nepodléhá únavě ani se nevytahuje, že ví všechno nejlíp, a zejména se neuráží, když se mu to, co zlomil na první stranu, poručí vysázet nonparejem na stranu poslední. A současně je úžasně náročný, chvíli trvá, než to člověk pochopí. Když se mu řekne,ne“, je to „ne“ definitivní a neodvolatelné jako tyranův ortel — nemůže přece protestovat! Ale protože se nikdy nemýlí, mají chyby ranního vydání jen jediného autora, a tím je vždycky člověk. Konstruktéři IBM mysleli absolutně na všechno až na tu maličkost, že bez ohledu na to, jak jsou dálnopisy vyváženy a instalovány, vždycky se trochu chvějí, asi tak jako rychlý psací stroj. Následkem toho chvění mají kabely, které spojují redakční dálnopisy s počítačem, tendenci uvolňovat se, až nakonec vypadnou zástrčky ze zásuvek. Stává se to málokdy, asi tak jednou nebo dvakrát za měsíc. Námaha, kterou to od nás vyžaduje, tedy vstát a zastrčit zástrčky nazpátek, je tak nepatrná, že nikdo z nás nežádal o výměnu kontaktů. Uvažoval o tom sice každý z nás, kteří jsme tam mívali službu, ale nikdo pro to nic neudělal. Možná že teď už je vyměnili. Pokud to udělali, nebude se už nikdy opakovat jev, o kterém vám chci vyprávět.

Stalo se to na Štědrý večer. Měl jsem číslo hotové už před třetí hodinou, rád jsem si vždycky udělal aspoň několikaminutového strejčka, abych si mohl oddychnout a zapálit dýmku. Měl jsem příjemný pocit, že rotačka nečeká na mě, ale na poslední zprávu — toho Štědrého večera šlo o zprávy z Iránu, kde bylo ráno zemětřesení. Agentury hlásily jen část korespondentovy depeše, protože po prvním otřesu přišel další, tak silný, že zničil kabelové spojení. Protože mlčel i rozhlas, domnívali jsme se, že rozhlasová stanice je v troskách. Spoléhali jsme na našeho člověka, byl to Stan Rogers, mrňavý jako žokej, čehož nejednou využil k tomu. aby se dostal na palubu nějakého vojenského vrtulníku, kde už nebylo místo, pro něho se ta výjimka udělala, protože nevážil víc než kufr. Na monitoru byla maketa titulní strany s posledním prázdným obdélníkem. Spojení s Íránem bylo nadále přerušeno. Několik dálnopisů sice ještě rachotilo, ale zvuk tureckého jsem poznal vždycky hned. To je věc praxe, člověk se to naučí automaticky. Překvapilo mě, že bílý obdélník zůstává prázdný, přestože by se v něm slova měla objevit tak rychle, jak rychle je vyťukával dálnopis, ale ta pauza nikdy netrvala déle než sekundu nebo dvě. Potom se celý text zprávy, ostatně velmi stručné, okamžitě materializoval. což mě taky překvapilo. Znám ho nazpaměť. Titul byl už hotový. Pod ním běžely věty: „V Sahabádu se dvakrát opakovaly podzemní otřesy o síle sedmi a osmi stupňů mezi desátou a jedenáctou hodinou místního času. Město je v troskách. Počet obětí se odhaduje na tisíc, počet lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, na šest tisíc.“

Zadrnčel zvonek, kterým mě alarmovala tiskárna, byly zrovna tři hodiny. Jelikož tak lakonický text ponechával kousek místa volného, rozředil jsem ho dvěma větami navíc, stiskl knoflík a nechal sjet hotové číslo do sazárny, kde ho hned převzaly linotypy a kde se skládalo, aby mohlo jít do rotačky.

Neměl jsem už nic na práci, a tak jsem vstal, protáhl se a zapálil si dýmku, která mi zhasla. Na zemi jsem spatřil ležet kabel. Vypadl ze zástrčky. Patřil k dálnopisu z Ankary. Právě k tomu dálnopisu, kterého použil Rogers. Když jsem ho zvedal, prolétla mi hlavou nesmyslná myšlenka, že ležel na zemi už předtím, než se ozval dálnopis. Bylo to přirozeně absurdní, jakpak by mi mohl počítač sdělit tuto zprávu, kdyby nebyl spojen s dálnopisem? Přistoupil jsem pomalu k dálnopisu, utrhl papír s natištěnou zprávou a zvedl ho k očím. Hned jsem měl dojem, že zpráva je formulována trochu jinak, ale byl jsem unavený a nesoustředěný jako vždycky v tuhle hodinu a nevěřil jsem své paměti. Znovu jsem tedy počítač zapnul, dal si ukázat titulní stranu a oba texty jsem porovnal. Opravdu se lišily, i když jen nepatrně. Dálnopisový text zněl: „Mezi desátou a jedenáctou hodinou místního času došlo ke dvěma po sobě následujícím otřesům v Sahabádu o síle sedm a osm stupňů. Město je úplně rozbořeno. Počet obětí přesahuje pět set, a počet těch. kteří přišli o střechu nad hlavou, šest tisíc.“

Stál jsem a zíral hned na obrazovku, hned na papír. Nevěděl jsem, co si myslet ani co dělat. Smysl obou textů byl týž až na jediný věcný rozdíl — na počet obětí na životech, protože Ankara jich uváděla pět set, kdežto počítač jednou tolik. Zachoval jsem si normální reflex novináře a okamžitě se spojil se sazárnou.

„Poslyš,“ řekl jsem Langhornovi, ten měl tenkrát službu, „zachytil jsem chybu v íránské zprávě, první strana, třetí sloupec, poslední řádka, správně nemá být tisíc…“

Odmlčel jsem se, protože turecký dálnopis se probudil a začal vyťukávat: „Pozor, Poslední zpráva. Pozor. Počet obětí ze zemětřesení se nyní odhaduje na tisíc. Rogers. Konec.“

„Tak co je? Tak jak to má být?“ volal zdola Langhorne. Povzdychl jsem si.

„Promiň, kamaráde,“ řekl jsem, „žádná chyba tam není, přehlédl jsem se. Všechno je v pořádku. Pusť to tak, jak to je.“

Rychle jsem odložil sluchátko, došel k dálnopisu a přečetl si tu dodatečnou zprávu asi šestkrát. Líbila se mi čím dál tím míň. Měl jsem asi takový pocit, jako by mi pod nohama měkla podlaha. Obešel jsem počítač kolem dokola a prohlížel si ho s nedůvěrou, ve které byla rozhodně i notná dávka strachu. Jak to udělat? Nemohl jsem to pochopit a cítil jsem, že čím déle o tom budu uvažovat, tím méně tomu budu rozumět.

Doma v posteli jsem nemohl usnout. Už z ohledu na duševní hygienu jsem si zakazoval na tu bláznivou historku myslet. Z věcného hlediska to byla konečně maličkost. Věděl jsem, že o tom nemůžu nikomu vyprávět, nikdo by mi neuvěřil. Každý by to považoval za fór, ještě k tomu naivní a hloupý. Převaloval jsem se z jednoho boku na druhý tak dlouho, až jsem si umínil, že si na tu věc posvítím, to znamená, že začnu systematicky zkoumat, jak počítač reaguje na odpojení dálnopisu. Teprve pak jsem pocítil určitou úlevu, aspoň takovou, že se mi podařilo usnout.

Probudil jsem se v dost optimistické náladě a kupodivu i s pocitem, že jsem tu záhadu rozřešil nebo aspoň přišel na něco, co se dalo za řešení považovat.

Dálnopisy se při práci třesou. Při tom jejich chvění vypadávají zástrčky ze zásuvek. Nemůže to být zdrojem náhradní signalizace? Dokonce i já s mými nedokonalými a pomalými lidskými smysly jsem dokázal rozeznat jednotlivé dálnopisy podle jejich zvuku. Pařížský jsem poznal, když se rozjížděl, podle toho, že měl výrazně kovové údery. Je-li tedy přijímač stokrát citlivější, zachytí i ty nepatrné rozdíly, k nimž dochází mezi údery jednotlivých knoflíků s písmeny. Není to pochopitelně možné stoprocentně, a právě proto nezopakoval počítač dálnopisný text slovo od slova, ale trochu ho stylisticky předělal, prostě sám doplnil to, co mu chybělo. Pokud jde o počet obětí, projevil se jako stroj původem matematický. Mezi počtem zbořených domů. denní dobou, kdy došlo k zemětřesení, a počtem obětí na životech musí existovat statistické korelace. Když počítač přeskočil toto číslo, možná že použil své schopnosti bleskového vyčíslení a jeho výsledkem bylo oněch tisíc obětí. Náš korespondent, který nic nepočítal, vyslal číselný odhad, který mu tam na místě sdělili, a když chvíli nato získal informaci přesnější, zaslal opravu. Počítač ho trumfl proto, že se neopíral o zvěsti, nýbrž o exaktní statistický materiál, jehož síla tkvěla v jeho ferritové paměti. Tento logický závěr mě zcela uklidnil.

IBM 0161 není přece jen pasivním sdělovatelem. Když člověk, který obsluhuje dálnopis, udělá pravopisnou nebo syntaktickou chybu, objeví se tato chyba na obrazovce, ale ve zlomku sekundy ji nahradí forma správná. Někdy to nastane tak rychle, že to člověk ani nestačí zaregistrovat a přesvědčí se o provedené opravě, až teprve když srovná napsaný text s textem, který počítač promítl na obrazovku. IBM není ani pouhým automatickým sazečem, protože má spojení s počítačovou sítí jak agentur, tak knihoven a lze od něho žádat údaje, kterými se dají okamžitě obohatit příliš hubené zprávy. Zkrátka všechno jsem si to krásně vysvětlil, přestože jsem měl nadále v úmyslu provést pár dalších malých pokusů na vlastní pěst, jen co zas budu mít službu, ale umínil jsem si, že nebudu nikomu vyprávět ani o nich, ani o té štědrovečerní historce: protože to bude rozumnější.

Příležitostí jsem měl dost. Už za dva dny jsem opět seděl v sále zahraničního servisu, a když začal Bejrút vysílat zprávu o zmizení ponorky ze šesté flotily ve Středozemním moři, vstal jsem, a aniž jsem spustil pohled z obrazovky, na které se bleskově objevovala slova textu, vytáhl jsem nenápadným plynulým pohybem zástrčku ze zásuvky. Text se na zlomek sekundy přestal rozrůstat, ale zůstal na monitoru, přerušen v polovině slova, jako kdyby překvapený počítač nevěděl, co si počít. Toto zaváhání však opravdu trvalo jen okamžik. Skoro hned nato začala na bílém pozadí naskakovat další slova a já je horečnatě srovnával s textem, který vyťukával dálnopis. Opakovalo se to, co už jsem znal — počítač uvedl dálnopisnou zprávu poněkud jinými slovy: „mluvčí šesté flotily prohlásil“ místo „řekl“, „pátrání pokračuje“ místo „nebylo dosud skončeno“. Oba texty se lišily ještě několika takovými maličkostmi.

Je zajímavé, jak snadno si člověk zvykne na něco zvláštního, pokud rozluští mechanismus té zvláštnosti — anebo pokud se mu aspoň zdá, že ho rozluštil. Už jsem měl pocit, že si s počítačem hraju jako kočka s myší, že ho dokážu doběhnout, že jsem pánem situace. Maketa čísla měla ještě četné lysinky, a texty, které měly ta bílá místa zaplnit, přicházely teď, v informativní špičce, po několika najednou. Vyhledával jsem postupně příslušné kabely z jejich změti a vytahoval ze zdi jednu zástrčku po druhé, až jsem jich držel v ruce šest nebo sedm. Počítač klidně pracoval dál, přestože už nebyl spojen s žádným dálnopisem. Zřejmě rozlišuje vyťukávaná písmena a slova podle chvění, řekl jsem si, a co nereprodukuje okamžitě, to získá bleskurychlou extrapolací nebo jinou svou matematickou metodou. Choval jsem se jako v transu. Soustředěně jsem čekal, až se ozve další dálnopis — a když se rozběhl římský, zatáhl jsem za kabel tak prudce, že současně vypadla i druhá zástrčka, ta, kterou šel proud do dálnopisu, a tak se přirozeně odmlčel. Užuž jsem vykročil, abych zástrčku zastrčil do zásuvky, ale nedalo mi to a pohlédl jsem předtím na monitor.

Římský dálnopis byl mrtvý, ale počítač klidně zaplňoval místo, které bylo určeno pro italskou vládní krizi „těsně před uzávěrkou“. Se zatajeným dechem a s pocitem, že se zas děje něco divného s podlahou a mými koleny, jsem došel k obrazovce a nevinná slova „jmenoval předsedou vlády Battista Castellaniho…“ jsem četl jako depeši z onoho světa. Honem jsem spojil římský dálnopis s kabelem hlavního přívodu, abych mohl oba texty porovnat. Ano, teď už byly rozdíly mezi nimi daleko větší, ale počítač se neodchyloval od pravdy, tedy od obsahu zprávy. Ministerským předsedou se skutečně stal Castellani, avšak tato věta se vyskytovala v jiném kontextu a o čtyři řádky níž než na monitoru. Vypadalo to, jako když dva novináři, kteří se dozvědí stejnou zprávu nezávisle na sobě, zredigují její text každý po svém. S podlamujícími se koleny jsem se posadil, abych se ještě naposled pokusil zachránit svou hypotézu, ale už jsem cítil, že to bude pokus marný. Veškerá má racionalizace se v mžiku zřítila. Jak by taky mohl počítač dešifrovat záchvěvy dálnopisu, který byl hluchý a mrtvý? Nemůže přece zachytit záchvěvy toho dálnopisu, na který píše v Římě náš korespondent! Zatočila se mi z toho hlava. Kdyby byl v tu chvíli někdo přišel, bůhvíco by si byl o mně pomyslel — celý mokrý, s roztěkaným pohledem a s otepí kabelů ve zpocených rukou jsem asi vypadal jako zločinec přistižený při činu. Měl jsem pocit jako myš, kterou zahnali do kouta, a taky jsem jako zoufalá myš reagoval — začal jsem honem odpojovat všechny dálnopisy, až po chvíli ustalo ťukání posledního z nich a já zůstal v absolutním tichu se svým počítačem. A pak se stala divná věc, snad ještě divnější než to, co se dělo až dosud. Přestože maketa čísla nebyla ještě zaplněna, přírůstek textů zjevně poklesl. Ba co víc. v novém zpomaleném tempu se objevovaly věty bez konkrétního obsahu, jalové, prostě takzvaná omáčka. Hodnou chvíli zalézaly ještě šňůrky řádků na svá místa na monitoru, ale nakonec znehybněly — všechny. Několik textů teď mělo absurdně komický ráz, byla tam noticka o fotbalovém zápase, ve které místo výsledku figurovala prázdná fráze o statečnosti hráčů obou mužstev. Další zprávy z Íránu končily konstatováním, že zemětřesení je jev kosmický, protože se vyskytuje i na Měsíci. Nemělo to ani hlavu, ani patu. Záhadné zdroje, z nichž počítač až dosud čerpal exaktní inspiraci, vyschly.

Mým hlavním úkolem bylo přirozeně zlomit číslo, a tak jsem tedy v maximálním spěchu zapnul dálnopisy a o tom, co se přede mnou odehrálo, jsem mohl uvažovat až teprve po třetí hodině, kdy se rozjela rotačka. Věděl jsem, že nebudu mít klid, dokud nepřijdu na příčinu té fascinující exhibice obratnosti s neméně fascinujícím koncem. Laikovi se ze všeho nejdřív nabízí myšlenka, že by bylo nejlepší se na to zeptat počítače samého, když je tak chytrý a současně tak absolutně poslušný, ať prozradí, jak pracoval, díky jakým mechanismům, když byl odpojen, a ať prozradí i to. co tu jeho práci pak zastavilo. Tuto myšlenku nám nasadily do hlavy populární báchorky o elektronických mozcích. S počítačem se přece nedá hovořit jako s člověkem a není rozhodující, jestli je chytrý nebo hloupý. Není to přece osoba! Stejně dobře bychom mohli očekávat, že nám psací stroj řekne, kde a jak ho máme opravit, když se porouchal. Počítač přetváří informaci, k níž nemá žádný rozumový vztah. Věty, které vyplivuje, jsou jako vlaky, které jedou po kolejnicích skladby. Když vykolejí, znamená to, že v něm cosi správně nefunguje, ale on o tom neví, a to z toho prostého důvodu, že o počítači lze říkat „on“ jen jako o lampě nebo stolku. Náš IBM uměl samostatně formulovat a přeformulovávat texty stereotypních zpráv, nic víc. O tom, jakou váhu jednotlivé texty mají, musí vždycky rozhodovat člověk. IBM dokázal zkompilovat dvě informativně se doplňující zprávy v jednu nebo vybrat frazeologický úvod k čistě věcnému textu, například k depeši, dík hotovým vzorům takových postupů, jichž měl v sobě zaznamenány statisíce. Ten úvod odpovídal obsahu depeše jen díky tomu, že IBM prováděl její statistický rozbor a vychytával takzvaná klíčová slova. Jestliže se tedy v depeši opakovaly termíny „branka“, „trestný“, „soupeřovo mužstvo“, vybíral něco z repertoáru sportovních závodů. Počítač je stručně řečeno jako železničář, který dovede správně přehodit výhybku, spojovat vagóny a posílat vlaky správným směrem, přestože nezná jejich obsah. Vyzná se v druzích slov, vět a frází, často vnějškových, těch, které podléhají matematickým operacím analýzy a skladby. Nemohl jsem tedy od něho očekávat žádnou pomoc.

Tu noc jsem strávil doma bezesnou, v úvahách. V práci počítače jsem konstatoval tuto pravidelnost: čím déle byl odpojen od informačních zdrojů, tím hůř zprávu rekonstruoval. Připadalo mi to dost pochopitelné, uvážíme-li, že pracuju v žurnalistice přes dvacet let. Jak víte, redakce takových dvou vysokonákladových týdeníků jako Time a Newsweek jsou na sobě zcela nezávislé. Při redigování jednotlivých čísel mají společné jen to, že se nacházejí na téže planetě a v analogickém čase disponují stejnými zdroji informací. Navíc se obracejí k stejnému čtenářstvu. Proto nemůže překvapovat podobnost mnoha jejich článků. Tato podobnost plyne z dokonalého přizpůsobení trhu, jehož dosáhly oba rivalizující týmy. Umění psát přehledy událostí v jedné zemi nebo v rozsahu jednoho týdne na celé zeměkouli, tomu se lze naučit, a jestliže pisatelé zaujímají podobné hledisko — hledisko novinářské elity Spojených států — mají podobné vzdělání, analogické informace a operují jimi tak, aby dosáhli u čtenáře maximálního efektu — pak není divu, že texty, sestavované nezávisle a rovnoběžně, připomínají někdy dvojčata. Tato podobnost nejde nikdy tak daleko, aby stejné byly celé věty, avšak zorný úhel, tón, intenzita afektace, rozložení akcentů, zvýraznění určitých drastických detailů, kontrapunktické vyhranění vlastností — například v portrétu nějakého politika — čili to všechno, co má upoutat čtenářovu pozornost a co mu má vsugerovat, že dostává vynikající informace z nejlepšího pramene, představuje arzenál triků každého zkušeného novináře. V jistém smyslu byl náš IBM „maketou“ takového reportéra. Znal příslušné metody a triky, a tedy uměl to, co každý z nás. Dík rutině, která do něho byla naprogramována, se stal géniem působivé frazeologie, šokující sestavy údajů, jejich nejvhodnější expozice. Tohle všechno jsem věděl, ale věděl jsem i to, že jeho koncert se tímto způsobem vysvětlit nedá. Jak to, že byl tak schopný, i když byl odpojen od dálnopisů? A proč ta jeho schopnost trvala tak krátce? Proč potom začal blábolit? Ještě jsem si dělal iluze, že na tyto otázky dokážu najít odpovědi sám.

Před příští službou jsem zatelefonoval našemu korespondentovi v Rio de Janeiru a požádal ho. aby nám na začátku nočního servisu poslal kratičkou falešnou zprávu o výsledku utkání v boxu Argentiny s Brazílií. Měl uvést všechna vítězství Brazilců jako argentinská a naopak. V době našeho rozhovoru nemohly být výsledky známy, utkání mělo začít pozdě večer. Proč jsem se obrátil právě na Rio? Protože jsem žádal o službu, která byla z profesionálního hlediska přímo neslýchaná, a protože Sam Gernsback, který tam byl naším korespondentem, je můj přítel a patří k tomu vzácnému, drahocennému druhu lidí, kteří se na nic neptají.

To, co jsem až dosud zažil, mě vedlo k domněnce, že počítač zopakuje falešnou zprávu — tu, kterou Sam vyťuká na svůj dálnopis. (Nepopírám, že už jsem si o tom utvořil vlastní hypotézu. Představoval jsem si, že se dálnopis stává jakýmsi rozhlasovým vysílačem a jeho kabely že plní funkci antény. Myslel jsem si, že můj počítač dokáže zachytit elektromagnetické vlny, které se vytvářejí kolem kabelů vedených v zemi, protože je zřejmě dostatečně citlivým přijímačem.)

Gernsback měl svou falešnou zprávu hned nato opravit. První bych samozřejmě zničil, aby po ní nezbylo ani stopy. Plán, který jsem si vymyslel, mi připadal nesmírně rafinovaný. A aby můj pokus získal křížový ráz, umínil jsem si, že budu až do přestávky mezi utkáním udržovat normální spojení dálnopisu s počítačem a že dálnopis odpojím až po pauze. Nebudu se zdržovat líčením svých příprav, emocí a ovzduší oné noci, řeknu vám jen, co se stalo. Počítač uvedl, tedy vysázel do makety falešné výsledky zápasu do přestávky, kdežto po přestávce výsledky skutečné. Chápete, co to znamenalo? Dokud byl odkázán na dálnopis, nic nerekonstruoval ani „nekombinoval“, prostě jen do písmene zopakoval to, co bylo sděleno z Ria. Jakmile jsem ho však odpojil, přestal brát ohled na dálnopis a současně i na kabely, které podle mé domněnky hrály roli rádiové antény, a prostě uvedl skutečné výsledky utkání! To, co v tu dobu vyťukával Gernsback, nemělo pro můj IBM vůbec žádný význam. Ale to ještě není všechno. Uvedl správně výsledky všech utkání v těžké váze, ale při posledním se zmýlil. Jedno bylo naprosto nezvratné: od chvíle, kdy byl odpojen, přestal záviset na dálnopise, a to jak na tom mém, tak na tom v Riu. Získával informace jakousi docela jinou cestou. Když jsem celý zpocený a s vyhaslou dýmkou stále ještě nemohl strávit to, čeho jsem byl svědkem, ozval se brazilský dálnopis: Sam sděloval správné výsledky, jak bylo dohodnuto, a v poslední větě ohlásil jednu opravu: výsledek zápasu v těžké váze byl rozhodnutím soudců změněn, neboť se zjistilo, že váha rukavic Argentince, který v ringu zvítězil, neodpovídala předpisům.

Počítač se tedy nezmýlil ani jednou. Potřeboval jsem ještě jednu zprávu, proto jsem po uzávěrce čísla zetelefonoval Samovi. Spal už, a tak mi vynadal, když jsem ho probudil. Chápal jsem ho, protože otázky, kterými jsem ho zasypal, mu musely připadat bláhové, ba přímo slabomyslné: v kolik hodin byl vyhlášen výsledek v těžké váze a za jak dlouho nato změnili soudci rozsudek? Konečně jsem ze Sama obojí vypáčil. Zápas byl prohlášen za neplatný skoro hned. jakmile bylo vyhlášeno vítězství Argentince, protože když soudce zvedal jeho ruku jakožto vítěze, nahmátl pod kůží rukavice závažíčko, předtím ukryté pod vrstvou z umělé hmoty, která se však při zápase uvolnila a posunula. Sam odběhl k telefonu těsně předtím, už ve chvíli, kdy odpočítaný Brazilec zůstal ležet na prknech, protože chtěl zprávu odeslat co nejdřív. A tak počítač nevděčil za svou informaci tomu. že by byl četl Samovy myšlenky, neboť uvedl správný výsledek v době, kdy jej Sam ještě neznal.

Dělal jsem ty noční pokusy skoro půl roku a dověděl jsem se spoustu věcí, přestože jsem nadále ničemu nerozuměl. Jakmile jsem počítač odpojil od dálnopisu, nejprve na dvě sekundy strnul, ale pak pokračoval ve vysílání zprávy — po sto třicet sedm sekund. Do té chvíle věděl o události vše, potom už nic. S tím bych se byl možná nějak smířil, ale přišel jsem na něco ještě horšího. Počítač předpovídal budoucnost, a to neomylně. Nemělo pro něj žádný význam, zda se uváděná informace týká událostí, které se už staly, nebo událostí, k nimž teprve dojde — jen když se směstnaly do rozmezí dvou minut a sedmnácti sekund. Pokud jsem mu naklepal do dálnopisu nějak smyšlenou informaci, poslušně ji zopakoval, ale ztichl hned, jakmile jsem vytáhl kabel. Dovedl tedy pokračovat v popisu pouze toho, co se někde skutečně odehrávalo, ale ne toho. co si někdo vymyslel. K takovému závěru jsem aspoň dospěl a zapsal jsem si to do zápisníku, který jsem stále nosil u sebe. Pomalu jsem si na jeho chování zvykl a sám nevím, kdy mi začalo připomínat chování psa. Stejně jako psa jsem ho musel nejdřív navést na konkrétní stopu, dát mu jaksi pořádně očichat počáteční vývoj událostí, jako by to byly stopy, a on stejně jako pes potřeboval trochu času. aby si údaje vtiskl do paměti. Když jich dostal příliš málo, odmlčoval se nebo se vymlouval všeobecnými frázemi, anebo se dokonce dostával na falešnou stopu. Pletl si například různá místa stejného názvu, pokud jsem mu je neurčil zcela jednoznačně. Stejně jako psovi mu bylo úplně jedno, po jaké stopě půjde, ale když už na ní byl, šel po ní spolehlivě. Po sto třicet sedm sekund.

Naše noční potyčky, které se konaly obvykle mezi třetí a čtvrtou ráno, vypadaly jako policejní výslechy. Snažil jsem se ho přimáčknout ke zdi, vynalézt taktiku křížového výslechu, vlastně spíš vylučujících se alternativ, až jsem dostal nápad, který mi připadal senzační pro svou jednoduchost. Jak si vzpomínáte, Rogers posílal zprávu o zemětřesení v Sahabádu z Ankary, což znamená, že odesilatel zprávy nemusel být zrovna na tom místě, kde se popisované události odehrávaly. Pokud však šlo o události pozemské, nedalo se vyloučit, že někdo, ať člověk, nebo zvíře, tyto události pozoruje a že toho počítač nějakým způsobem dovede využít. Rozhodl jsem se fingovat začátek zprávy týkající se místa, kde žádný člověk není a nikdy nebyl — na Marsu. Udal jsem počítači aerografické souřadnice samého středu Syrtis Minor, a když jsem dospěl ke slovům „v tuto chvíli je na Syrtis Minor den, pozorujeme okolí a vidíme…,“ trhl jsem za kabel a vytáhl ho ze zásuvky. Po sekundové pauze dokončil počítač „planetu ve slunečních paprscích“ — a to bylo všecko. Přeformuloval jsem ten začátek aspoň desetkrát na všechny možné způsoby, ale nevyrazil jsem z něho ani jediný konkrétní detail, pořád se uchyloval k všeobecnostem. Konstatoval jsem, že jeho vševědoucnost se netýká jiných planet, a sám ani nevím proč, trochu se mi ulehčilo.

Co jsem měl dělat dál? Mohl jsem samozřejmě tuto obrovskou senzaci vypálit do světa, získat si slávu a pěknou hromádku peněz. Jenže já tuhletu eventualitu ani na okamžik nebral vážně. Proč? Sám ani dobře nevím. Snad proto, že zveřejnění té záhady by nejprve vyloučilo z jejího okruhu právě mne. Dovedl jsem si představit ty davy techniků, expertů, dorozumívajících se svým profesionálním žargonem, které by k nám vtrhly. Bez ohledu na to. k čemu by dospěli, já bych z celé té věci okamžitě vypadl jako amatér a zmatkář. Pak už bych mohl jen líčit své dojmy, udílet interviewy a inkasovat šeky. Na tom mi tedy záleželo nejméně. Byl jsem ochoten rozdělit se s někým o své tajemství, ale ne zcela se ho vzdát. Rozhodl jsem se tedy přibrat k spolupráci dobrého odborníka, ke kterému bych mohl mít stoprocentní důvěru. Znal jsem blíž jen jednoho, Miltona Harta z MIT. Je to charakterní a originální chlapík, vlastně trochu starosvětský. proto se mu těžko pracuje ve velkém týmu, jenže vědec samotář je dnes vymírajícím mastodontem. Vzděláním byl Hart fyzik a povoláním informatik programátor. To mi vyhovovalo. Setkávali jsme se sice až dosud na poli dost zvláštním, hráli jsme totiž oba madžong, kdežto jinak skoro vůbec ne, ale právě při takové hře se lze o tom druhém dovědět leccos. Jeho výstřednost se projevovala v tom, že zničehonic vyslovoval nahlas všelijaké podivné myšlenky. Vzpomínám si, jak se mě jednou zeptal, jestli náhodou nemohl Bůh stvořit svět neúmyslně. Nikdy se nedalo poznat, kdy mluví vážně a kdy žertuje, nebo si prostě z druhého utahuje. Zcela nepochybně to byla otevřená hlava. Telefonicky jsem se ohlásil a zajel nejbližší neděli za ním. Jak jsem předpokládal, s mým konspirativním plánem souhlasil. Nevím, zda mi uvěřil hned, Hart nepatří k lidem výřečným, ale uvěřil mi všechno, co jsem mu vyprávěl, a jako první věc potom udělal něco, co mě vůbec nenapadlo. Odpojil náš počítač od federální informativní sítě. Neobyčejný talent mého IBM byl okamžitě tentam, jako když mávne kouzelným proutkem. Tajemná moc netkvěla tedy v počítači, nýbrž v síti. Jak víte, obnáší dnes tato síť přes čtyřicet tisíc výpočetních středisek, a jak možná nevíte (já o tom nevěděl, dokud mi to neřekl Hart), má hierarchickou stavbu, poněkud připomínající nervovou soustavu obratlovce. Síť má státové uzly a paměť každého z nich obsahuje víc faktů, než znají všichni jejich vědci dohromady. Každý účastník platí poplatek stanovený na základě toho, kolik hodin práce počítače spotřebuje za měsíc — plus a krát nějaké činitele — protože je-li problém, který má účastník, pro nejbližší počítač příliš obtížný, zapojí mu dispečer automatickou posilu z federální rezervy, to znamená z volných nebo nevytížených počítačů. Tím dispečerem je přirozeně počítač. Dbá o rovnoměrné zatížení celé informativní sítě a dozírá na takzvané banky tajné paměti čili nedostupné údaje, chráněné státním, vojenským a jiným tajemstvím. Protáhl jsem obličej, když mi Hart tohleto vykládal. Ačkoli jsem věděl, že existuje síť a že UPI je jejím účastníkem, uvažoval jsem o tom asi jen tolik, co telefonující člověk uvažuje o zařízení telefonní centrály. Hart, který si potrpí na ironické poznámky, řekl, že mi bylo milejší představovat si své noční t? te? t? te s počítačem jako romantická randíčka odtržená od ostatního světa, protože to spíš zapadá do stylu fantastických příběhů nežli střízlivá úvaha, že jsem jen jedním z abonentů, kteří obvykle mezi třetí a čtvrtou ráno spí, což znamená, že síť je v tu dobu nejméně zatížena a že právě dík tomu může IBM využívat jejího potenciálu tak, jak by si to nikdy nemohl dovolit v ranní špičce. Hart překontroloval účty, které UPI platilo jako abonent, a ukázalo se, že můj IBM párkrát využíval šedesáti až pětašedesáti procent kapacity celé federální sítě. Takové neuvěřitelné zatížení sice netrvalo dlouho, jen několik desítek sekund, ale i tak měl už dávno někdo projevit zájem o to, proč nějaký službu mající novinář agenturního servisu bere ze sítě dvacetkrát větší kapacitu, než potřebuje k výpočtu všech rubrik národního důchodu. Dnes už je zkomputerizované všechno, i kontrola spotřeby informací, a je známo, že počítače se nemůžou ničemu divit — pokud jsou včas placeny účty, s čímž nebyl problém, protože ty zas platil počítač, a to ten náš, z UPI, účetnický, a tak prošlo i to, že za můj zájem o krajinu na Syrtis Minoru na Marsu zaplatilo UPI devětadvacet tisíc dolarů, tedy poplatek dost mastný, když uvážím, že jsem uspokojen nebyl. Ačkoli můj počítač tenkrát mlčel jako ryba, udělal vše, co bylo v jeho a nejen jeho silách, když po osm minut jeho mlčení, přerušeného jen vymlouvající se frází, provedla síť biliony a triliony operací — bylo to vidět černé na bílém na měsíčním účtu. Něco jiného je, že ráz té Sisyfovy práce pro nás zůstal španělskou vesnicí. Byly to nějaké ryze algebraické čárymáry.

Varoval jsem vás, že tohle není historka o duchách. Záhrobní zjevení, předtuchy, mystická proroctví, proklatci. pykající přízraky jakož i všichni ti ostatní dobráčtí, poctiví, milí a hlavně prostí tvorové vymizeli z našeho života jednou provždy; kdo by chtěl podrobně vyprávět o duchovi, který lezl do stroje IBM hlavním kanálem federální sítě, ten by musel rýsovat diagramy, psát vzorce a jako detektiv používat jedněch počítačů, aby se dostal na kobylku druhým. Duch nového typu se rodí z vyšší matematiky, proto je tak nepřístupný. Moje historka ztratí glanc dřív, než vám vstanou vlasy na hlavě, protože se teď chystám vyprávět to, co mi říkal Hart. Informativní síť vypadá úplně stejně jako elektrická, jen s tím rozdílem, že se z ní čerpají informace, a ne elektřina. Oběh. ať už elektrické energie nebo informací, připomíná pohyb vody v nádržích spojených rourami. Kapalina teče tam, kde naráží na nejmenší odpor, tedy tam, kde je jí nejvíc třeba. Přerušíme-li jeden přívodní kabel, hledá si elektřina cestu sama po jiných linkách, čímž může dojít k přetížení nebo havárii. Obrazně řečeno, když můj IBM ztratil spojení s dálnopisem, obracel se na síť, která se na to heslo rozjela rychlostí téměř dvaceti tisíc kilometrů za sekundu, tak rychle se totiž pohybuje proud ve vodiči, než se všechny přivolané posily sehrály, uplynula jedna až dvě sekundy, a právě po tu dobu počítač mlčel. Potom se spojení jako by obnovilo, ale do jaké míry bylo správné, o tom jsme nadále neměli potuchy. Všechno, co se vysvětlilo, mělo až potud věcný, fyzikální ráz a dokonce se dalo přepočítat na dolary, jenže získané informace byly čistě negativní. Věděli jsme už, co udělat, aby počítač svůj kromobyčejný talent ztratil — stačilo jej odpojit od informativního kanálu. Ale pořád jsme nechápali, jak mu mohla pomoci síť, jak to, že se správně strefila do nějakého Šahabádu, kde bylo zrovna zemětřesení, nebo do toho sálu v Riu, kde se právě konalo utkání v boxu. Síť je uzavřený systém spojených počítačů, slepý a hluchý vůči celému okolnímu světu, s výstupy a vstupy, jimiž jsou dálnopisy, telefonní zástrčky, registrátory ve společnostech nebo na federálních úřadech, řídicí pulty v bankách, energetických centrálách, velkých firmách, na letištích a tak dále. Nemá žádné oči, žádné uši, žádné vlastní antény ani smyslová čidla a kromě toho nesahá mimo území Spojených států, jak by tedy mohla získat informace o tom. co se děje v nějakém Íránu?

Hart, který toho věděl zrovna tolik co já, tedy nic, se však zachoval docela jinak než já. Nekladl si totiž takovéhle otázky a mě nepouštěl ke slovu, když jsem ho jimi chtěl zasypat. A když už se mu nepodařilo zadržet mou rozezlenou zvědavost a když jsem mu řekl všelijaké nepříjemné věci, které člověku mezi třetí a čtvrtou ráno po neprospané noci snadno vyletí z pusy, řekl mi, že není věštkyně ani jasnovidec. Síť zřejmě projevuje vlastnosti, které se do ní nenaplánovaly a s nimiž se ani nepočítalo. Jsou omezené, jak tomu nasvědčuje případ s Marsem, mají tedy povahu fyzikální čili dají se zkoumat, což může časem přinést určité výsledky, jenže ty určitě nezodpoví mé otázky, protože takové otázky se ve vědě klást nesmějí. Podle Pauliho pravidla může být každý kvantový stav obsazen jen jednou elementární částicí, a ne dvěma, pěti nebo miliónem. Fyzika se omezuje na toto konstatování a nikdo se jí nesmí ptát, proč všechny částice tuto zásadu přísně dodržují a co nebo kdo jim brání chovat se jinak. Podle zásady indeterminismu se částice chovají způsobem určeným pouze statisticky a v dosahu tohoto indeterminismu provádějí věci z hlediska klasické fyziky neslušné nebo přímo hrozné, neboť porušují zákony chování, ale protože k tomu dochází v relacích neurčitosti, nelze je nikdy přistihnout v okamžiku, kdy ty zákony porušují. A zase je zapovězena otázka, jak si částice mohou dovolit takové kousky v indeterministickém prostoru pozorování, co je zmocňuje k takovým kouskům, které zdánlivě odporují zdravému rozumu, protože takové věci do fyziky nepatří. V jistém smyslu by si člověk opravdu mohl myslet, že se uvnitř v relacích neurčitosti chovají částice jako zločinec, který si je zcela jist beztrestností, protože ví, že ho zcela určitě nikdo in flagranti nepřistihne, ale tohleto je antropocentrický způsob vyjadřování, které nejenže nic nedává, ale navíc do věci zavádí škodlivý zmatek, protože zdánlivě připisuje elementárním částicím perfidní či mazané intence, tedy intence lidské. Lze se dále domnívat, že informativní síť dokáže získávat informace o tom, co se děje na Zemi, i tam, kde neexistuje ani tato síť, ani žádná její čidla. Dalo by se přirozeně říct, že si síť vytváří „vlastní percepční pole“, a „teleologickými gradientami“ nebo pomocí podobné terminologie fabrikovat jiné pseudovysvětlení, které však nebude mít žádnou vědeckou hodnotu. Jde o to, abychom se přesvědčili, co, v jakých mezích a za jakých výchozích a mezních podmínek může síť provést, a všechno ostatní patří už do moderních fantastických románů. Že lze poznávat okolí bez očí, uší a jiných smyslů, to víme, protože to dokazují speciálně zkonstruované modely a pokusy. Dejme tomu, že máme numerický stroj s optimizátorem, který dbá na maximální tempo výpočetních procesů, a že se ten stroj může s vlastním pohonem pohybovat v terénu, který je zpoloviny zastíněný a zpoloviny ozářený sluncem. Pokud se stroj bude na slunci přehřívat a klesne tím tempo jeho práce, uvede optimizátor do chodu jeho pohon a stroj se bude pohybovat po terénu tak dlouho, až se dostane do stínu, kde vychladne a bude pracovat efektivněji. Tímto způsobem tedy odlišuje tento stroj stín od světla, přestože nemá oči. Je to příklad primitivní, ale ukazuje, že se lze orientovat i bez pomoci smyslů citlivých na vnější vjemy. Hart mě tedy usadil, aspoň na nějakou dobu, a pustil se do svých výpočtů a pokusů, a já si mohl myslet, co jsem chtěl. To už mi zakázat nemohl. Možná — uvažoval jsem — že do sítě zapojil svůj počítač ještě nějaký jiný podnik, došlo k překročení kritického limitu, aniž to kdo věděl, a síť se proměnila v organismus. Přitom člověku hned vytane na mysli obraz nějakého Molocha, hrůzného pavouka nebo elektrického mnohonožce, který je kabelovými chapadly zarytý v zemi od Skalistých hor až po Atlantik, sečítá na objednávku množství podaných poštovních zásilek, rezervuje místa v letadlech, ale současně potají kuje strašlivé plány, jak ovládnout Zemi a uvrhnout lidstvo do otroctví. To jsou přirozeně nesmysly. Síť není takový organismus jako baktérie, strom, zvíře nebo člověk, nad bodem kritické složitosti prostě přešla v systém, tak jako se stává systémem hvězda nebo galaxie, když se nahromadí sdostatek hmoty v prostoru, síť je systém a organismus, který se nepodobá žádnému z jmenovaných, protože je nový, takový, jaký dosud nikdy žádný nebyl. My jsme ji sice vybudovali, ale až do konce jsme nevěděli, co vlastně děláme. Využívali jsme ji. ale byla to jen maličká soustíčka. jako kdyby se mravenci pásli na mozku a v miliardě v něm probíhajících procesů hledali to, co dráždí jejich chuťová tykadla a kusadla. Hart obvykle přicházel na mou službu kolem třetí s aktovkou vycpanou papíry a termoskou plnou kávy a pouštěl se do práce, kdežto já se cítil vyšplouchnutý, ale co se dalo dělat, když z věcného hlediska měl pravdu? Uvažoval jsem po svém dál a zapadal do kolejí mně dostupných představ, například jsem si představoval, že svět dosud mrtvých předmětů, energetické linky, kabely podmořského telegrafu, televizní antény, možná i drátěné ploty, mostní oblouky a nýty, kolejnice, výtahy, struny v betonových budovách, že všechno to se po impulsu ze sítě náhle propojí v jediný obrovský pozorovací systém, který je po odpočítávané sekundy řízen zrovna mým IBM, protože k poznání, že právě on se stal krystalizačním centrem této potence, mě přivedlo několik podružných náhod. Ale ani tyhlety moje vidiny nevysvětlovaly byť jen mlhavě tak překvapivé a konkrétní detaily jako jeho nadání předpovídat události a jako jeho dvouminutové omezení — a tak jsem se musel nutit k mlčenlivé trpělivosti, protože jsem věděl, že Hart dělá maximum toho, co může.

Přecházím k faktům. Prohovořili jsme s Hartem dvě věci — praktické využití efektu a jeho mechanismus. Navzdory prvnímu dojmu nejsou praktické perspektivy efektu stosedmatřiceti sekund ani příliš velké, ani příliš významné, mají spíš spektakulární ráz — něčeho neuvěřitelného. Rozhodnutí, která určují osudy národů a běh světových dějin, se většinou nevejdou do rozmezí dvou minut a kromě toho naráží dvouminutové předpovídání budoucnosti na zdánlivě podřadnou, ale ve skutečnosti zásadní překážku: aby počítač začal formulovat ty své neomylné prognózy, je nutno jej nejprve navést na konkrétní stopu, nasměrovat ho, a to vyžaduje čas, obvykle delší než dvě minuty, jde tedy o zisk z praktického hlediska většinou hned promarněný. Mez předpovědi nelze posunout ani o zlomek sekundy. Hart se domníval, že je to nějaká konstanta univerzální, byť nám dosud neznámé povahy. Jistě by bylo možno hrát si na rozbíjení banků velikých heren, uvažovat například o zisku z rulety, avšak náklady na instalaci příslušného zařízení by byly značné (IBM stojí přes čtyři milióny dolarů) a zorganizovat dvousměrné a přitom bedlivě skryté spojení mezi hráčem u stolu a výpočetním střediskem — to by byl také tvrdý oříšek, nemluvě už o tom, jak brzy by se prozradilo, že tu něco není v pořádku. Ostatně takové využití efektu nás oba nezajímalo.

Hart sestavil zlomkovitý katalog úspěchu našeho počítače. Pokud se ho zeptáte na pohlaví dítěte, které se má za dvě minuty narodit konkrétní ženě na konkrétním místě, určí toto pohlaví s naprostou jistotou, ale takovou předpověď lze těžko považovat za hodnou toho úsilí. Pokud začnete házet mincí nebo hrací kostkou a sdělíte počítači začáteční výsledky série hodů a pak svou informaci přerušíte, udá vám výsledky všech dalších hodů až do sto sedmatřiceti sekund budoucího času, a to je vše. Musíte samozřejmě tou kostkou nebo mincí opravdu házet a sdělovat počítači za sebou následující výsledky, a to nejméně v počtu šestatřiceti až čtyřiceti, což silně připomíná navádění psa na správnou stopu., jednu z miliard, protože ví bůh, kolik lidí v tom okamžiku hází mincí nebo kostkou, a počítač, který je hluchý a slepý, musí ze všech těch případů identifikovat vaši sérii hodů jako tu jedinou, o kterou jde. Musíte ale tou kostkou nebo mincí doopravdy házet. Jestli přestanete, bude vyťukávat samé nuly, a jestli hodíte jen dvakrát, udá jen ty dva výsledky. Takže i k tomu potřebuje spojení se sítí, přestože mu síť podle zdravého rozumu nijak nemůže pomoci, když házíte kostkou pár kroků od něho — co tu ta síť má vůbec co dělat? Vše v tom smyslu, že kdybychom ho od ní odpojili, nevyrazí ze sebe ani slabiku, a nic v tom smyslu, že nám ta souvislost není jasná. Povšimněte si, že počítač ví předem, zda kostkou házet budete, nebo nebudete, a tudíž předvídá vývoj celé situace, tedy nejen osud kostky, to, kterou plochou se otočí nahoru, ale i váš vlastní osud, alespoň pokud jde o vaše rozhodnutí házet kostkou či neházet. Dělali jsme i takové pokusy, že jsem se například rozhodl házet šestkrát za sebou, ale Hart mi to měl střídavě buď překazit, nebo umožnit, přičemž jsem neznal jeho rozhodnutí v daných hodech. Vyšlo najevo, že počítač předem zná nejen můj záměr házet šestkrát, ale i Hartovo rozhodnutí, a že tedy ví, kdy má Hart v úmyslu mě chytit za ruku, ve kterém držím pohárek, abych další hod nemohl provést. Jednou se stalo, že jsem chtěl hodit čtyřikrát za sebou, ale v stanoveném časovém rozmezí jsem hodil jen třikrát, protože jsem zakopl o kabel na zemi a nestačil hodit kostkou včas. Počítač však předvídal to mé zakopnutí, pro mě zcela nečekané, věděl toho o mně daleko víc než já sám. Vymysleli jsme si složitější situace, kterých by se mělo účastnit mnoho lidí najednou. například takovou, že by došlo k nepředstíranému zápasu o pohár s kostkami, ale tyhle varianty jsme nevyzkoušeli, protože vyžadovaly čas a úsilí, které jsme si nemohli dovolit. Hart také místo kostek použil malého přístroje, ve kterém se jednotlivé atomy izotopu rozpadají na obrazovce se objevují záblesky, takzvané scintilace. Počítač je nedokázal předpovědět přesněji než fyzik, to znamená udával jen pravděpodobnosti rozpadu. Kostek ani mincí se toto omezení netýká. Zřejmě proto, že to jsou předměty makroskopické. Jenže v našem mozku přece určují rozhodnutí procesy mikroskopické. Zřejmě nejsou kvantové povahy, říká Hart.

Zdá se, že v celém tom obraze jsou rozpory. Jak to, že počítač může předem vědět, že za dvě minuty zakopnu, přestože v okamžiku, kdy tu prognózu formuluje, sám ještě nevím, že udělám krok, který povede k zakopnutí, a jak to, že současně neví, které atomy radioaktivního izotopu se rozpadnou? Hart tvrdí, že ten rozpor netkví v událostech samých, nýbrž že je vlastností našich představ o světě, zejména o čase. Hart se domnívá, že nejde o to, že počítač předpovídá budoucnost, nýbrž o to, že naše vnímání světa je do určité zvláštní míry omezeno. Toto jsou jeho slova: „Jestliže si představíme čas jako přímku, která se táhne z minulosti do budoucnosti, vypadá naše vědomí jako kolo, které se točí po té přímce a vždycky se jí dotýká jen v jednom bodě. Ten bod nazýváme přítomností, jež se okamžitě mění ve chvíli minulou a přenechává místo chvíli další. Výzkum psychologů ukázal, že to, co považujeme za moment přítomnosti, nemající žádné časové trvání, je ve skutečnosti maličko prodlouženo a trvá necelou půlsekundu., Je tedy možné, že styk s onou přímkou, jež představuje čas, může být ještě delší, že lze mít kontakt s jejím větším úsekem najednou a že maximální rozměry tohoto časového úseku činí právě sto třicet sedm sekund.“

Je-li tomu skutečně tak, jak říká Hart, pak je celá naše fyzika pořád ještě antropocentrická, protože vychází z předpokladů, které neplatí mimo okruh smyslů a vědomí člověka. Znamená to, že svět je jiný, než dnes hlásá fyzika, a že k jasnovidectví jako předpovídání budoucnosti, ať už elektronovému či neelektronovému. nikdy nedochází. Fyzika prožívá hrozné potíže s časem, který by podle jejích obecných teorií a zákonů měl být dokonale reverzibilní. jenomže není. Navíc působí otázka měření času v rozmezí vnitroatomových jevů různé potíže, a to tím větší, čím menší je časový interval, jenž máme určit. Možná že to plyne z toho, že pojem přítomnosti je nejen tak relativní, jak o tom hovoří Einsteinova teorie, čili závislý na lokalizaci pozorovatelů, ale že je rovněž závislý na samém rejstříku jevů na témže „místě“.

Počítač tkví prostě ve své fyzikální přítomnosti a ta přítomnost je časově delší než naše. To, co se u nás má teprve stát za dvě minuty, děje se už pro počítač zrovna tak, jako pro nás to, co momentálně vnímáme. Naše vědomí je jen částečkou toho všeho, co se odehrává v našem mozku, a když se rozhodneme hodit kostkou jen jednou, abychom „oblafli“ počítač, který má předpovědět celou sérii hodů, on to ví hned. Ale jak? To si můžeme představit jen pomocí primitivních příkladů: zablýsknutí a zahřmění atmosférického výboje jsou současné pro pozorovatele blízkého a rozdílné pro vzdáleného. Záblesk přestavuje v tomto případě mé němé rozhodnutí, že za pár sekund přestanu házet kostkou, a zahřmění je chvíle, kdy další hod skutečně neprovedu. Počítač dokáže jakýmsi neznámým způsobem zachytit v mém mozku ten „záblesk“ čili můj úmysl. Hart říká, že to má vážné filozofické důsledky, znamená to totiž, že máme-li svobodnou vůli, rozprostírá se až teprve za mezí sto sedmatřiceti sekund, jenže my sami o tom z introspekce nevíme. V rozmezí těch sto sedmatřiceti sekund se náš mozek chová podobně jako těleso, které se pohybuje bezvládně a nemůže náhle změnit směr pohybu; k tomu potřebuje čas, v němž by zapůsobila síla měnící dráhu, a něco takového se odehrává v každé lidské hlavě. To vše se však netýká světa atomů a elektronů, tam je počítač stejně bezradný jako naše fyzika. Hart soudí, že čas není ve skutečnosti žádná čára, nýbrž že je to spíš continuum, jež má na makroskopické úrovni docela jiné vlastnosti než „dole“, tam, kde se vyskytují rozměry už jen atomové. Hart se domnívá, že čím větší je nějaký mozek nebo soustava mozku podobná, tím širší je prostor jeho styku s časem čili s takzvanou „přítomností“, kdežto vlastní atomy se s ní nestýkají vůbec, jen se jaksi pohybují kolem ní. Zkrátka přítomnost je cosi jako trojúhelník: bodová, nulová tam. kde jsou elektrony a atomy, a nejširší tam, kde jsou velká tělesa obdařená vědomím. Jestli mi řeknete, že z toho nerozumíte ani slovu, tak vám odpovím, že já tomu taky nerozumím, a dokonce ještě to, že Hart by se nikdy neodvážil říkat takové věci od katedry nebo je publikovat ve vědeckém časopise. Řekl jsem vám vlastně už všechno, co jsem vám říci chtěl, a zbývají mi jen dva epilogy, jeden věcný a druhý rázu anekdoty z černého humoru, kterou vám přenechávám zcela nezištně.

První je ten, že Hart mě přesvědčil a věci se ujali odborníci. Jeden z nich, velké zvíře, mi po několika měsících řekl, že když počítač rozebrali a zase dali dohromady, jev už se neopakoval. Tohle mi ani tak moc podezřelé nebylo jako spíš to, že specialista, se kterým jsem mluvil, měl na sobě uniformu. A ještě to, že se o celé té věci nedostalo do tisku ani písmenko. Harta rychle vystrnadili z výzkumu. Ani on nechtěl o té věci mluvit, jen jednou, když vyhrál partii madžongu, mi zničehonic řekl, že sto třicet sedm sekund neomylné předpovědi se za jistých okolností rovná rozdílu mezi zničením a záchranou světadílu. Pak se odmlčel, jako kdyby se kousl do jazyka, ale už když jsem od něho odcházel, spatřil jsem na jeho psacím stole otevřený svazek nějaké práce našpikované matematikou — o raketách ničících jaderné hlavice. Možná že měl na mysli takové souboje raket. Ale to už jsou jen mé dohady.

Druhý epilog se udal těsně před tím prvním, přesně pět dní před příjezdem hordy znalců. Povím vám, co se tehdy stalo, ale nebudu to komentovat a předem odmítám odpovídat na jakékoli otázky. Byly to poslední pokusy nás dvou. Hart měl na mou službu přivést jednoho fyzika, který si vzal do hlavy, že efekt sto sedmatřiceti sekund souvisí s tajemným číslem sto třicet sedm. což prý je Pythagorův symbol základních vlastností vesmíru. První si tohoto čísla povšiml nežijící už anglický astronom Eddington. Ale fyzik se nemohl dostavit, a Hart přišel sám, asi ve tři, zrovna když šlo číslo do stroje. Hart se naučil zacházet s počítačem přímo fenomenálně. Provedl několik jednoduchých vylepšení, jež naše pokusy velmi usnadnila. Nemuseli jsme už vytahovat zástrčku ze zásuvky, protože v zástrčce byl vypínač, a tak jsme odpojovali počítač od dálnopisu jediným dotykem prstu. Jak už víte, na nic se ho nelze ptát přímo, ale lze mu sdělovat libovolné texty připomínající ten druh neosobně redigované informace, jímž se vyznačují noticky v tisku.

Měli jsme docela obyčejný elektrický psací stroj, který hrál úlohu dálnopisu. Napsali jsme do něj vhodně sestavený text a přestali psát v předem dohodnuté chvíli tak, aby byl počítač jaksi přinucen pokračovat ve fingované „zprávě“.

Hart tu noc přinesl hrací kostky a zrovna si vyndával své věci. když zazvonil telefon. Byl to sazeč Blackwood, který měl tu noc službu. Patřil k zasvěceným. Řekl:

„Poslyš, mám tu Amy Fosterovou, Billovu manželku. Jemu se podařilo utéct ze špitálu, zastavil se doma, vyrval jí klíče od auta. nasedl do něj a odjel, v jakém stavu, to je ti snad jasné. Informovala už policii a teď přiběhla sem, že jí třeba nějak pomůžeme. Já vím, že to nemá smysl, ale ty tam máš toho svého proroka, třeba by na něco přišel, ne?“

„Nevím,“ povídám já, „nemyslím… Ale… víš… nemůžeme ji jen tak poslat pryč… Ať přijde sem k nám, ať vyjede služebním výtahem…“

A protože ta jízda musela chvíli trvat, otočil jsem se k Hartovi a začal mu vysvětlovat, že náš kolega novinář Billy Foster poslední dva roky hrozně pil, dokonce i když měl službu, a tak ho vyhodili z práce, v tu dobu si to zkomplikoval psychodeliky, měl za jediný měsíc dvě vážné autohavárie, protože řídil zpola bez sebe; sebrali mu řidičský průkaz, doma bylo peklo, až ho konečně manželka s těžkým srdcem poslala na protialkoholickou kúru, ale on teď foukl ze špitálu, přišel domů, sebral auťák a odjel neznámo kam — pochopitelně že přinejmenším opilý. Možná i po narkotiku. Jeho manželka přišla sem, na policii už to hlásila, hledá, kdo by jí pomohl, jistě to chápete, doktore. Za chviličku je tady. Co myslíte, můžeme pro ni něco udělat? A očima ukazuju na počítač.

Hart se nepodivil, není to člověk, který se tak snadno nechá překvapit, a povídá: „Co riskujeme? Spojte stroj s počítačem.“ Ještě než jsem to udělal, objevila se Amy. Bylo na ní vidět, že mu ty klíče od vozu nedala jen tak. Hart jí přisunul židli a povídá: „Jde nám o čas. viďte? Nedivte se tedy ničemu, nač se vás budu ptát, a odpovídejte, jak nejlíp dovedete. Nejdřív potřebuju manželovy přesné osobní údaje — jméno, příjmení, popis a tak dále.“

Ovládala se docela slušně, jen ruce se jí třásly. Říká:

„Robert Foster. Sto třicátá šestá Avenue, novinář, třicet sedm let, výška pět stop sedm coulů, brunet, brýle z rohoviny, na krku pod levým uchem jizva po zranění, váha sto šedesát devět liber, krevní skupina nula… stačí to?“

Hart neodpovídá a začíná psát. Na obrazovce se současně objevuje text: Robert Foster, bytem Sto třicátá šestá ulice, muž střední postavy, s bílou jizvou pod levým uchem, krevní skupina nulová, odjel dnes z domova autem…

„Prosil bych značku a číslo vozu,“ říká jí.

„Rambler N. Y. šest set padesát sedm devět set devadesát dva.“

Odjel dnes z domova autem značky Rambler N. Y. šest set padesát sedm devět set devadesát dva a v tuto chvíli se nachází…

Teď doktor zmáčkl vypínač. Počítač je odkázán sám na sebe. Ani chvíli neváhá, text na obrazovce roste:

V tuto chvíli se nachází ve Spojených státech severoamerických. Špatná viditelnost, způsobená deštěm a nízkou oblačností, ztěžuje řidiči řízení…

Hart vypíná počítač. Uvažuje. Začíná psát ještě jednou od začátku, s tím rozdílem, že po „se nachází“ píše „na úseku silnice mezi“ — a zde zas vypne zdroj informací. Počítač pokračuje bez váhání:… New Yorkem a Washingtonem. Jede v krajním proudu, předjíždí dlouhou řadu nákladních vozů a čtyři Shellovy cisterny, přičemž překračuje dovolenou maximální rychlost…

„Aspoň něco,“ bručí Hart, „jenže my nepotřebujeme vědět směr, my z něho musíme vymáčknout víc.“ Říká mi, abych smazal to, co bylo, a zase začíná znovu. „Robert Foster… a tak dále… se nachází na úseku silnice mezi N. Y. a Washingtonem mezi milníky číslo…“ a tady vypíná kabel. Počítač v tu chvíli dělá něco. co jsme u něho ještě neviděli. Anuluje část textu, který už se objevil na obrazovce, a my čteme: Robert Foster… odjel z domova… a nyní se nachází v mléce na okraji silnice New York — Washington. Je na místě obava, že ztráta, jakou utrpěla firma Muller-Ward. nebude uhrazena pojišťovnou United TWC, protože před týdnem vypršelá pojistka nebyla prodloužena.

„Copak se zbláznil?“ povídám. Hart mi naznačuje, abych byl zticha. Začíná psát ještě jednou, dospívá ke kritickému místu a vyťukává:…“se nyní nachází na okraji silnice New York — Washington v mléce. Jeho stav…“ a zde se odmlčuje. Počítač pokračuje:… je takový, že se nehodí ke konzumaci. Z obou cisteren vyteklo celkem 29 hektolitrů. Při dnešních cenách…

Hart mi říká. abych to smazal, a bručí si: „Typické nedorozumění. Ovládá gramatiku. Slovo ‚jeho‘ se mohlo vztahovat zrovna tak na Fostera jako na mléko. Znova!“

Zapínám počítač. Hart tvrdošíjně píše tu podivnou „zprávu“, za oním mlékem dělá tečku a píše nový odstavec: „Stav Roberta Fostera je v tuto chvíli…“ Přestává. Počítač na vteřinu znehybní, pak smaže celou obrazovku — máme před sebou prázdný, mlhavě svítící čtverec bez jediného slova — přiznávám, že mi začaly vstávat vlasy na hlavě. A potom se formuluje text: Robert Foster není v žádném zvláštním stavu, protože právě překročil s autem značky Rambler N. Y. 657 992 státní hranici. Hrom aby do tebe. myslím si a s úlevou jsem si oddychl. Hart mi s nepříjemným úsměškem znovu pohybem přikazuje, abych to všechno smazal, a zase začíná od začátku. Po slovech „Robert Foster se nyní nachází v místě, jež nese název…,“ vypíná počítač. Ten pokračuje:… různý, závislý na tom, jaký kdo má na tuto věc názor. Je nutno konstatovat, že jde o osobní mínění, které dle našich zvyklostí a naší Ústavy nelze nikomu vnucovat. Toho názoru je aspoň náš list. Hart vstává, sám vypíná počítač a dává mi hlavou diskrétně najevo, abych vyprovodil Amy, která myslím nic z té magie nepochopila. Když jsem se vrátil, telefonoval, ale mluvil tak tiše, že jsem nic neslyšel. Když zavěsil, podíval se na mě a povídá:

„Sjel do protisměru a čelně se srazil s cisternami, které vezly mléko do New Yorku. Žil ještě asi minutu, když ho vytahovali z vozu, proto se počítač nejdřív vyjádřil: nachází se v mléce. Když jsem tu větu opakoval potřetí, bylo už po všem, no, je fakt, že lze mít různý názor na to, kde se člověk octne po smrti a jestli se vůbec někde octne.“

Z toho vidíte, že není vždycky snadné využívat fantastických možností, jaké nám skýtá pokrok, nemluvě už o tom, že to může být dost hrůzostrašná zábava, zamyslíme-li se nad směsicí novinářského žargonu a bezmezné naivity či chcete-li lhostejnosti k věcem lidským, kterou pochopitelně projevuje elektronová mašinérie. Ve volné chvíli si můžete popovídat o tom, co jsem vám vyprávěl. Osobně bych si teď radši poslechl nějakou jinou historku, abych na tuhletu zapomněl.