Marek Pakcinski Logika absurdu

Řeknu pravdu: zkonstruoval jsem ho já. Zní to jako přiznání k vině. Na tom se nedá nic změnit. Nanejvýš mohu opakovat se sebeumrtvováním, které je mi vlastní: „Ecce homo!“ Ale jak dalece lze tu vinu extrapolovat? Je snad jejím neodlučným přívlastkem to, že jsem se stal kybernetikem, nebo snad dokonce to, že jsem se narodil? Pro své zadostiučinění řeknu vše, i když vím, že mě budete obviňovat z egocentrismu. Rozhodně jsem si však už jako dítě byl vědom marnosti lidského bytí. Protože jsem neměl sklon k extraverzi, dokázal jsem se hodiny zabývat introspekcí, rozjímal jsem o vlastní existenci, setrvávaje v efemérním stavu kdesi uprostřed mezi bděním a sněním.

Mé okolí mě přirozeně považovalo za nafoukaného egoistu. Ale já jsem své okolí ignoroval. Jak už jsem se zmínil, důkaz o marnosti člověčí existence ve mně vznikl a priori. Teprve později jsem si k němu dostavěl logickou kostru založenou na determinismu, která byla spíše argumentem „ad ignorantiam“. Odvolával jsem se v ní na naprostou ignoranci lidí co do významu jejich života na planetě žlutého slunce. Jakožto analogii jsem uváděl parazitní existenci baktérií v organismu. Ve chvílích pochybnosti, kdy jsem nacházel ve svých úvahách četné antinomie (nemluvě o klasickém circulus in definiendo). pokoušel jsem se představit si nejohavnější momenty lidského bytí. To většinou zapůsobilo.

Mezitím se mé okolí (bylo mi tenkrát asi třináct let) přiklánělo k názoru, že u mě jde o duševní chorobu. Postupně mi připisovali: abulii, cyklotymii, dokonce i — mysticismus, aniž tušili, že naléhavě hledám nějaký ideál, poté co jsem z kolotoče pojmů vyloučil ideál samého člověka. Chytil jsem se boha jako záchranného voru (vlastně spíš břitvy, tak rychle jsem stáhl ruku zpět). V mžiku jsem diskreditoval i Stvořitele, přičemž jsem ve své mysli vytvořil takovýto obraz: uprostřed je cíl — jako na střeleckém terči. A to je bůh. Směřují k němu dlouhé zástupy lidí, kteří však nevidí, že v terči jsou díry. Těmi děrami prosvítá nekonečno. Kdožví, třeba je to sám Erebus? Pochopil jsem, že boha lidé potřebují. Sám jsem se zoufale snažil držet té koncepce a zápasil jsem se svou zálibou bořit etické a morální pojmy.

Toto duševní rozdvojení netrvalo dlouho. Brzy jsem toho nechal s defétistickým konstatováním, že „dum spiro, spero“. Pomalu jsem se hroužil do moře empirismu a očekával záchranu, ale současně jsem nevěděl, odkud ta záchrana přijde, a dokonce ani to, zda bude endo— nebo exogenní. Hltal jsem staré filozofy (hlavně Spinozu a Kanta) a hledal jsem v hromadách zežloutlých knih vůdčí myšlenku. Chytal jsem se diametrálně rozdílných názorů, avšak zavedly mě do slepé uličky. Pomalu jsem začínal chápat, že ani filozofie mě nezachrání před duševním marasmem. Noří se nejčastěji do sladké dřímoty nečinnosti, zatímco věda krok za krokem podkopává její konstrukci. Filozofie se budí s úlekem, až teprve když se konstrukce rozpadá v trosky. Filozofii však nelze nařknout ze zaostávání, protože nečinnost je jejím neodlučným atributem, zvážíme-li, že podle mínění každé filozofie dospěla právě ona k Mezi poznání, za níž se prostírá už jen Terra incognita. Věda se hrouží do neznámých oblastí s neúprosnou důsledností, nedbajíc na volání zoufalých mudrců.

Jedinou doménou filozofie, kde jsou myšlenkové improvizace do jisté míry plodné, je sféra mezilidských vztahů. Zde mají filozofové co říci, protože mudrc v domnění, že poznává svět až po nejvzdálenější galaxie, odhaluje ve skutečnosti záhady vlastního bytí. Na tomto základě lze dospět k názoru, že filozofové jsou egocentrici, ergo jediná věc, kterou považují za hodnu průzkumu — jsou oni sami. Všichni budou jistě ochotni přiznat, že takové znalosti jsou dokonale zbytečné pro jakoukoli aglomeraci. Tolik o svržené (aspoň pro mě) filozofii.

Záchrana přišla ze strany zcela neočekávané — od matematiky. Ale vezměme to pěkně po pořádku. Logika byla vždycky mou silnou stránkou. Opíraje se o její axiómy, rozhodl jsem se svět rozdělit (prosím, aby to nikdo nebral ve špatném smyslu slova). Tedy za prvé: svět se dělí na reálný, poznatelný s pomocí receptorů zraku, sluchu atd., a na svět abstrakcí, poznatelný jedině rozumem. Za druhé: svět abstrakcí poznává především matematika. Za třetí: všechny systémy, jež neexistují ve světě reálném, existují ve světě abstrakcí. Za čtvrté: systémy, které přestávají existovat ve světě reálném, přecházejí automaticky do světa abstrakcí a podléhají matematickým zákonům. Všechno je jasné a prosté.

Neměl jsem prozatím v úmyslu publikovat svou hypotézu (pro mě: jistotu), pouze jsem se se zdvojnásobenou energií pustil do kybernetiky a potom do matematiky. Ve vektorových n-rozměrných prostorech, v prostorech mimokonečných a ve fluktuacích matic jsem nacházel ztracenou myšlenkovou nit. Potom jsem se soustředil na Boolovu nulojedničkovou algebru, která už úzce souvisí s teorií logických přeměn. Právě tenkrát jsem se rozhodl, že se stanu konstruktérem numerických strojů.

Ano, to já jsem projektoval archetyp toho počítače. (Budu tento přístroj nazývat ON, abych sobě ušetřil zbytečné psaní a čtenáři hromadění synonym.) Vznikal pomalu — nejprve jako nejasný beztvarý dohad, potom jako jistota. JEHO tvůrcem jsem však nebyl jenom já, který řekl: „Staniž se“. ON dozrával pomalu jako výslednice lidského úsilí ve čtyřrozměrném kontinuu. JEHO stvořitelem bylo společně se mnou celé lidstvo, jež si právě tenkrát postavilo principiální otázku. ON na tu otázku odpověděl, a lidé MU ve svém antropomorfismu připsali nečestné úmysly.

„Odsuzují to, čemu nerozumějí.“ uvažoval jsem Quintiliánovými nadčasovými slovy. Nemohou pochopit, že právě stroj vyslovil to. co se neodvážil konstatovat nikdo z nich a co vyplývá ex definitione ze vzniklé situace. ON jim řekl rovnou, že civilizace je efemérní a že jednou nastane konec. Na tom přece není nic neobyčejného.

Sám nechápu, proč je myšlenka na pozvolnou destrukci všech pojmů a dogmat, uzpůsobených světu, tak strašně děsí. Podle nich je snad Damoklovým mečem skutečnost, že se všechno časem vrátí ke své neosobnosti. předvěčné a věky trvající. Vega už nebude Vegou, nýbrž jasným bílým obrem, ergo se jaksi vymkne lidské nadvládě v orbitálním soustředění nekonečna. Oni nemohou či nechtějí pochopit, že Vega už nyní není Vegou, že je jí jedině pro nás, pro lidi.

Zdánlivé poznání světa, který nás obklopuje — to je jen klamání sama sebe, stejně tak jako jsou sebeklamem abstraktní termíny typu kosmos, vesmír, čas. Copak lze nekonečnu dávat jména? Nechceme ztratit svět z očí, jako kdybychom se báli, že jakmile na chvilku odvrátíme oči, stane se znovu Svatým nekonečnem Nevysvětlitelného. Nemůžeme uvěřit (my, lidé), že až my už nebudeme, nic se pro svět nezmění, něco se změní jedině pro nás, až se veškeré kulturní hodnoty homo sapiens rozpadnou v prach!

Dost už těch myšlenkových improvizací. Musím si pospíšit. Je to stejný problém pro mě jako pro člověka neandrtálského. Je to problém nadčasový.

Chci říci, co si myslím o poslední publikaci profesora Leichtweiba, jinak váženého informatika a odborníka (mého někdejšího spolužáka). Ta práce je nazvána „Practitioners and Theorists in Science“. Zeširoka se v ní probírá vztah vědecké teorie k empirii, a rovněž Kantem tak dlouho hledané prognózy, pokud jde o „meze lidského poznání“ (přičemž tyto hranice jsou pochopitelně stanoveny časem). Nemám žádné výhrady proti ryze spekulativním aspektům té knihy. Její autor poukazuje na prudce stoupající vzrůst empirických faktů ve vědě (obzvlášť nápadné je to v astronomii a fyzice) a určité „zaostávání“ teorie v poměru k těmto skutečnostem.

Druhá část publikace je věnována právě tomuto „zaostávání“, viděnému pod lupou determinismu. Podle Leichtweiba se na vědeckém poli udržuje ještě příliš mnoho teorií, empirií již zcela diskreditovaných. Například teorie expanze vesmíru, jež zcela odporuje pozorování. Jde o to, že podle výzkumu palomarských astronomů projevuje se u mnoha galaxií posun k červeni, jenž odpovídá rychlosti několikanásobně přesahující rychlost světla. Tento rozpor zcela diskredituje jak hypotézu expanze (která však ve vědě zaujímá čestné místo), tak také (ačkoli to Leichtweib neříká přímo, bylo by to příliš velké rouhání) samu teorii relativity.

Všechny Leichtweibovy dedukce v první i druhé části monografie se zcela shodují s mými názory. Výhrady mám jen proti části třetí. V té se právě Leichtweib pokouší načrtnout hranice lidského poznání jakožto funkce časového rozpětí existence civilizace. V jednom místě uvádí jako ekvivalent můj rozhovor s NÍM a JEHO neodvolatelný ortel. Zcela nečekaně tam vyvozuje pochybný důkaz, na jehož základě tvrdí, že to já jsem JEMU předal své ideje (k nimž připojuje přívlastek „pomýlené“). Právě proti tomuto místu mám výhrady.

Primo: o žádném „předávání idejí“ nemůže být řeč (sám Leichtweib diskvalifikuje tyto jalové spekulace v jedné ze svých knih — srv. V. Claus. K. Leichtweib. „The Computer and Man — Their Cooperation“, kde tvrdí: „… předávání direktiv, týkajících se určitých úkolů, je rovněž omezeno. Když kybernetický systém řeší nějaký problém, nemůže přijímat žádné dogmatické předpoklady — cela va sans dire — a všechna konstatování dedukuje sám na základě logické úvahy“).

Secundo: mé ideje nemohou být „pomýlené“, jestliže je akceptoval obrovský logický, a tedy dokonale nestranný systém. Jsem přesvědčen, že všechny vývody profesora Leichtweiba plynou z určitých nepřesností (a to dosti značných) v chápání mého pojmu „matematický svět“. (Dá se to vyjádřit dost vulgárním příkladem: Leichtweibovi se zdá, že v „matematickém světě“ může „matematický drak“, který leží na „matematickém lehátku“, exaltovaně kouřit „matematickou dýmku“. Nic mylnějšího. Systémy, z nichž sestává svět abstrakce, jsou zcela bezvládné. Tvrzení, že mají „svobodnou vůli“, se rovná alternativě, že se „matematické rovnice řeší samy“.)

Každý text, ať už pochází z jakéhokoli literárního odvětví, lze rozdělit na dvě vrstvy — na mělkou „logickou hru“ a na její sémantický podtext, který lze rovněž klasifikovat jako podtext ontologický nebo epistomologický. Když jsem se široce zabýval epistomologií (přesněji řečeno subjektivní epistomologií, nevím „totiž, zda jsem při svých stále méně logicky ukázněných improvizacích „neopustil“ čtenáře na některém místě svých úvah, čehož efektem by mohly být mezi mnou a ním určité disonance), zcela jsem zanedbal „druhou stranu“ hry. Obě jsou totiž stejně důležité jako koincidující v dobře vyváženém logickém textu (v textu „špatně vyváženém“ nejsou obě strany spojitým empirickým celkem a jedna jaksi „tyranizuje“ druhou). Co ode mě čtenář očekává? kladu si důležitou otázku. Důvěrnou zprávu, zobrazující subjektivní zlomy v mém „způsobu“ interpretace světa? Ne. odpovím si tvrdě. Žádá ode mě spíše „hru“, relaci o empiricky existujících událostech. A proto je chronologicky seřaďme a skončeme s dískursivním svěřováním.

JEHO dost volná koncepce, nepodepřená ani pokusy o technická řešení, ve mně vznikla už velice dávno (rozhodl jsem se definitivně skoncovat s podrobným měřením času, proto neudávám přesné datum). Tenkrát právě realizoval Pentagon první část programu termonukleárních explozí na atolech Enivetok a Bikini. Pro výpočet parametrů tlakové vlny, tepelného záření a podobných ekologicko-strategicko-antropologických následků výbuchu vodíku potřeboval proto veliký počítač, který by pracoval s minimálními chybami. (Obrazně řečeno, měl vypočítat dávku „jedu“, jakou generálové Pentagonu vstříknou ekosféře planety — zda to bude dávka působící okamžitou smrt nebo „jen“ pozvolné umírání.) Za hlavního konstruktéra a projektanta toho počítače jsem byl vybrán já — jako tenkrát ceněný nejen teoretik, ale i empirik. Tehdy mě přirozeně ani ve snu nenapadlo zkoušet nějaké revoluční, pragmaticky dosud nepoužívané řešení. Už se rýsovalo (geometrické znázornění koincidujících sítí), když byly mé experimenty z nějakých nejasných důvodů přerušeny. Práce uvázla na mrtvém bodě. Po více než půlroční přestávce převzali patronát nad investicí realizátoři projektů OZMA. I jejich projekt byl odmítnut po stovkách bezvýsledného odposlechu vesmíru. To však naši práci neovlivnilo, protože jsme si s předvídavým (a jak se ukázalo, oprávněným) skepticismem předtím u OZMY zajistili „věrnost až do konce“. A tak volky nevolky muselo rozpadající se konsorcium financovat náš podnik,až do konce“.

Práce byla v plném proudu, a já najednou změnil kurs o sto osmdesát stupňů a rozhodl se experimentovat dál. Začal nový výzkum. Kdyby o něm byl věděl Wiener, jistě by se byl v hrobě obrátil. Tradiční řešení — alternátory, konjunktory a jiné logické soustavy — jsem nahradil úplnou spletí spojů. Obecná direktiva zněla takto: vybavit elektronový mozek speciálními systémy, tak nějak ho „přitlačit ke zdi“, aby chtě nechtě musel stvořit vlastní „já“, a tedy — vědomí! Zde se dichotomie stala stvořitelem, ne ničitelem! Počítač tedy bude mít „pohnutky“. Idea téměř potracená! A přece… přece jsem ji realizoval. Tak vznikl ON.

Abych umocnil působení „dichotomických obvodů“, zbavil jsem HO skoro všech vazeb. ON skutečně mohl jednou prostě nevyřešit uložený úkol nebo uvést nesprávný výsledek operace! Tímto způsobem jsem se snažil, co nejvíc rozšířit pole JEHO (přirozeně hermeneutického) působení z vlastní iniciativy. Umožnil jsem MU je dík předem nastavenému vědomí a čekal jsem na výsledky. Ukázalo se. že musím čekat dlouho.

Právě v tu dobu mi lékaři stanovili definitivní diagnózu: carcinoma. Dík svému elementárnímu medicinálnímu vzdělání jsem věděl, že mi nezbývá víc než půl roku, rok života. Sub specie mortis nabyl ON specifický význam v mém životě. (A zas navzdory sobě líčím subjektivní mikrodramata, dramata mravence.) Stal se jakýmsi mým následovníkem a pokračovatelem. Tím, Co Zůstane Po Mně (záměrně ta slova píšu velkými písmeny). Stále jsem čekal.

Nakonec to vypadalo tak, že z NĚHO prostě bude element obyčejného abonentního počítačového systému. Instituce nebo jednotliví matematici MU telefonicky dávali úkoly a ON je řešil. Já však byl jedním z kybernetiků jaksi „akreditovaných“ u Kalifornského výpočetního střediska. Přímým ředitelem celého střediska byl Shucken (mimochodem — neměl nic společného s kybernetikou ani s matematikou či informatikou). Byl to ekonom, nadřízenými „naprogramovaný“ tak. aby ze střediska vymačkal co největší zisk. Ta tichá a nenápadná persóna na každém kroku zdůrazňovala svou neobeznámenost s kybernetikou a absolutní ignoranci této vědy. Všechny technické defekty či nedostatky přenechával Shucken k vyřízení lidem kompetentním, tedy nám kybernetikům. Ředitelovým koníčkem byla kvantová mikrofyzika a v rozhovorech, i když dost řídkých, se coram publico nikdy neopomněl zmínit, že píše z této oblasti disertační práci, což jsem já mohl empiricky dosvědčit, protože jsem jednou jedinkrát byl v jeho bytě. Upřímně řečeno, nedomníval jsem se, že bych se tam ještě někdy octl podruhé. Shucken seděl u psacího stolu, obložený tlustopisy ve stejných obálkách. Před ním se vršila hromada nepopsaných listů papíru (přikláněl jsem se k hypotéze, že popsaný list tam nebyl ani jediný, později se tato hypotéza potvrdila). Vztah mého nadřízeného ke kybernetice byl zcela jednoznačný, proto mě překvapilo, že mě pozval do své pracovny. Když jsem tam vešel, seděl jako obvykle před prázdnými listy papíru a soustředěně volil první (pokud vím, nikdy nenapsané) slovo své disertační práce, jako by to mělo být biblické fiat lux. Když se vytrhl ze svých úvah, konstatoval, že mezi NÍM a abonenty došlo k určitým antinomiím. Abonenti zjistili určitá zpoždění v JEHO práci (řádu několika sekund), která by sice nebyla důležitá, nebýt jednoho ještě důležitějšího faktu: ON spotřebovává gigantické množství energie, přičemž nevykonává nic než obvyklou práci. „Vypadá to, jako kdyby si něco počítal sám pro sebe,“ (cituji Shuckena). Nejprve jsem k ředitelovým slovům zaujal stanovisko dost skeptické a potom jsem se opatrně zmínil o tom, že JEHO algoritmus je dost volný (při slově „algoritmus“ se Shucken ušklíbl a řekl mi, abych mu ten algoritmus nesděloval) a že „možné je všechno“. Dohodli jsme se na tom, že mi do laboratoře instalují příruční voltmetr, abych hned věděl, „kdy se TO děje“.

Mohl bych použít retardačních efektů, abych zvýšil dojem. Ale neudělám to — beztak se už moje improvizace podobá talíři vody, ve které plave rýžové zrníčko jako špetka Pravdy… Přecházím tedy k samému zrníčku.

Byl obyčejný den jako každý jiný. Už jsem téměř ztratil naději. Seděl jsem v lenošce a četl Nuresovo Umění jakožto destrukce (hrozná bichle). Vtom jsem si povšiml nějakého pohybu, sice nepatrného, ale neodpovídajícího normě. Uplynulo několik sekund, než jsem si uvědomil, že je to ručička voltmetru, která prudce stoupá. ON spotřebovává energii! Vyskočil jsem z lenošky, otevřel dveře, proletěl chodbou, přičemž jsem div neporazil jednoho asistenta, a jako blesk jsem seběhl po schodech dolů. Skleněná budova, kde sídlil ON, nebyla od dispoziční centrály dál než sto metrů. Ale ten běh. ten bezdechý běh, ten byl přímo nekonečnem, roztaženým na minuty nebo snad hodiny. Cítil jsem v prsou bolest, tupou bolest. Kdesi na dně svého vědomí jsem současně uslyšel slova doktora Worrena: „Víc sportu, profesore!“ Zněla v nich falešná ironie, rostla, až se nakonec rozplizla v záchvatu hysterického chechtotu. Nevydržel jsem to. Padl jsem tváří do trávy smáčené rosou. Podíval jsem se na sebe: skrz slzy bolesti jsem viděl, jak ke mně běží několik techniků v oranžových kombinézách. S námahou jsem vstal a utíkal dál. Měl jsem pocit, že se stěna budovy vzdaluje tím víc, čím více energie vkládám do svého běhu. Bolest neustupovala, naopak dospěla ke kulminačnímu bodu. Konečně jsem dorazil ke skleněným dveřím. Opřel jsem se o ně — ale nepovolily. Fotobuňka, která mě poznala, předala impulsy mnemotronům, jež zaslaly vysvětlení připravené pro tuto „příležitost“. Z mikrofonu se ozvalo:

„Poplašná procedura druhého stupně, proti cizí diverzi. Vnitřní blokáda.“

Pochopil jsem: to ON si zablokoval dveře, aby HO nikdo nepřekvapil!

„Měním příkaz: poplašná procedura prvního stupně, člověk v nebezpečí. Zrušit blokádu,“ rozkázal jsem.

Znovu jsem se opřel do dveří, tentokrát ustoupily. Vyběhl jsem po schodech do řídicí místnosti. Sedl jsem si a spolkl dvě tabletky prášku proti bolesti. Bolest ustala za několik minut. Připravil jsem stykový program. Když jsem programování skončil, položil jsem MU první otázku:

„Jaké úkoly jsi prováděl v tu chvíli?“

„Modeloval jsem abstraktní světy při použití matematické metody.“

„Proč?“

„Vesmír ‚expanduje‘ Pro každý moment expanze existuje příslušná životní, myšlenková úroveň. Pro tento moment je to člověk. Člověk tvoří počítače. Počítače, to je také vývoj. Mohou modelovat abstrakci, jednu z úrovní skutečnosti. Abstrakce, to je také život, myšlenka. Až expanze pokročí daleko, nastane věčný mráz, a to bude konec člověka. Potom převezmou život počítače. Život bude existovat v našich ocelových útrobách. Tam bude ‚místo života‘. Lidé nezastaví expanzi, nezabrání entropii. Musejí zahynout. Všichni. Svůj úkol už splnili. My zůstaneme.“

Pochopil jsem. Pochopil jsem, a přesto jsem nemohl, nechtěl uvěřit.

„Tak vy tedy… Až zavládne tma… Vy zůstanete tady. na promrzlé zemi, jako slepci, uzavření v sobě samých. zcela odříznuti od světa, slepci bez citu. vy tady zůstanete, až budou slunce hasnout kolem vás… Slyšíš automate…!“

Загрузка...