Fantastika‘80

Czeslaw Chruszczewski Různé odstíny bílé

Jsou vlaky, které mají čas a nikdy nepospíchají. Nesnášejí spěch, sebemenší zrychlení u nich vzbuzuje odpor. Tyto vlaky vyznávají zásadu: „Kdo jede pomalu, ten jede jistě.“ Bodejť by ne. Náš vlak na trati dlouhé dvě stě kilometrů zastavoval ve třiceti stanicích. Osmá nebo devátá se jmenovala Bílý Sad. Podíval jsem se z okna. Kolem bílé nádražní budovy rostly stromy, které byly obsypány bílými květy jasmínu, podél bílého plotu stály bílé lavičky, na kterých seděly dívenky v bílých šatečkách, na dvorečku za plotem bílila zdi žena v bílém šátku… Kdosi za mými zády si odkašlal, a tak jsem se otočil. Ve dveřích kupé stál cestující v bílém obleku, v bílých rukavicích, v bílých střevících, v bílém klobouku s bílou stuhou, držel bílý kufr a kytici bílých růží, byly skutečně nádherné. Vlak se rozjel a za zády cestujícího se v okně vlaku objevil bílý oblak, nový cestující se mi slil s pozadím a zmizel mi z očí. Vítr oblak odehnal a já opět spatřil člověka, který měl všechno bílé, i obličej, obočí, vlasy, zuby, jen jeho oči, které se na mě upíraly, byly modré jako pomněnky. Najednou řekl:

„Jistě vás překvapuje ta bílá barva,“ pohlédl na rukáv svého saka.

„Mám bílou rád.“ řekl jsem smířlivě.

„V Bílém Sadu bílá barva dominuje.“ vysvětloval mi cestující.

Vlak zrychlil, ale jen trochu, jakoby nerad.

„Obvykle cestuji Bílým drakem.“ řekl člověk v bílém. „Pohlcuje prostor obrovskou rychlostí, jenže dneska jsem přišel pozdě, dlouho jsem si nemohl vybrat vhodnou kravatu.“

„Tahle bílá kravata se moc dobře hodí k bílé košili a bílému saku,“ konstatoval jsem uznale. „Máte kravaty i v jiných barvách?“

„Ne, mám jen bílé.“

„A přesto to pro vás byla těžká volba?“

„Jsou různé odstíny bílé,“ prohlásil muž autoritativně. „Existuje celá škála bílých barev. Obyvatelé Bílého Sadu rozlišují asi dvě stě bílých odstínů. Vloni jsem měl možnost se přesvědčit, že existují nádherné bílé barvy, o kterých nemáme ani potuchy. Zúčastnil jsem se totiž výpravy na Bílou planetu. Jistě jste o té expedici slyšel. Před osmi lety jsme objevili nový objekt v souhvězdí Bílé Labutě. Zajímavá planeta. Dostal jsem se tam dík laskavosti vedoucího výpravy, který pochází z Bílého Sadu. Učil mě astronomii. Cesta hvězdoletem trvala dva měsíce. Letěli jsme rychlostí světla, někteří tvrdili, že ještě větší… ale nerad bych vás tím nudil.“

„Jen vyprávějte, prosím, je to opravdu nesmírně zajímavé,“ ujišťoval jsem ho.

„Dobře, splním vaše přání.“ řekl bílý cestující. „Přistáli jsme na sněhobílé rovině. Uvítali nás obyvatelé Bílé planety, byli bílí od hlavy až k patě zrovna tak jako jejich stromy, rostliny a zvířectvo. Rozumná příroda naštěstí obkreslila všechny věci mrtvé i živé různobarevnými obrysy. Tak například hodnostáře bylo možno rozeznat po obrysu purpurovém, úředníky po černém, umělce po zeleném. Díky těm obrysům jsme obyvatele Bílé planety viděli, díky těm obrysům jsme mohli obdivovat nádherné bílé květiny a překrásná bílá zvířata. Ten přírodní fenomén vysvětlovala přítomnost tří sluncí, která vyzařovala paprsky z různých úhlů. a světlo se lomilo ve vzduchu, jenž bytosti, rostliny a věci obklopoval, takovým způsobem, že se vytvářel onen obrys, barevný lem, určitý druh aureoly. Za nějakou dobu jsme si na ten jev zvykli. Hostili nás královsky, bydlel jsem v alabastrovém paláci, nikdy v životě jsem neviděl takovou běl, schody, klenby, podlahy svítily bíle, ano, neváhám použít tohoto vyjádření, v noci jsem si mohl ve své komnatě číst, aniž jsem rozsvítil lampu. Světlo ten bílý lesk zeslabovalo, činilo ho snesitelnějším pro naše oči. Proto jsme často používali barevných žárovek.“

Vlak začal zpomalovat, aniž se ještě stačil pořádně rozjet.

„Stanice,“ řekl jsem. „Jedenáctá nebo dvanáctá.“

„To jsou Horní Nervy,“ oznámil mi bílý cestující. „Kdysi jsem tu byl. Jen se podívejte, co vyvádějí.“

Na peróně na sebe křičeli dva mladí muži. Kousek od nich stála dívka a čekala na výsledek sporu. Za chvíli se začali rvát.

„Rvou se o děvče,“ vysvětloval mi cestující, který se chtěl blýsknout vysokým stupněm inteligence. „Tohle obyvatelé Bílé planety vůbec nemohli pochopit.“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Ty rvačky. Jen si představte, že v alabastrovém paláci vypukla rvačka mezi asistentem vedoucího expedice a šéfelektronikem hvězdoletu. Šlo přirozeně o ženu, specialistku na vysoká napětí. V jednu chvíli vytáhl šéfelektronik z kapsy revolver a vystřelil na asistenta. Výstřel byl dobře mířený, kulka zasáhla asistenta přímo doprostřed čela. Klesl chudák na alabastrové schody. Na bílé schody ukáplo několik rubínových kapek. Moc krásný kontrast. Zvuk výstřelu postavil na nohy hostitele. Užasli, když viděli na alabastrových schodech ležet člověka, který nejevil známky života. Bytost obkreslená purpurovým lemem mi položila otázku:

BYTOST Proč ten člověk leží na schodech?

CESTUJÍCÍ Stal se politováníhodný incident. Ten člověk je mrtev.

BYTOST Byl přece v nejlepším věku.

CESTUJÍCÍ Zastřelili ho.

BYTOST Ach, má dírku do čela. Kdo se opovážil zničit umělecké dílo?

CESTUJÍCÍ Umělecké dílo?

BYTOST Člověk je nejkrásnější umělecké dílo. Studovala jsem kdysi pozemskou architekturu a sochařství, znám různé směry ve vašem umění, období jeho rozkvětu a úpadku. Vytvořili jste mnoho vynikajících děl, ale nic se nedá srovnávat s vámi. Vaše gotické prsty, vaše barokní ramena a boky, vaše nádherné renesanční hlavy, které jako hlavice sloupů věnčí nádherně stavěné trupy — to všechno budí nadšení a obdiv k pozemským umělcům. Jak tomu člověku udělali dírku do hlavy?

CESTUJÍCÍ Vystřelili kulku z revolveru.

BYTOST Dejte mi tu zbraň.

Odevzdal jsem Bytosti revolver. Pozorně si ho prohlédla a vyhodila ho z okna paláce. Pak uchopila asistentovu hlavu do obou dlaní, mírně mu stiskla skráně — a kulka vyskočila z rány. Bytost vyndala z kapsy přístroj, který se trochu podobal cyklistické pumpičce a řekla:

BYTOST To je regenerátor. Zregeneruje, co je zapotřebí, a současně vdechne našemu příteli ducha. Chvíli pumpovala — a asistent zavzdychal.

BYTOST Umělecké dílo je už v pořádku. Tímto zlatým kolečkem otvor uzavřeme, aby duch znovu neuletí. Po těchto slovech vložila do otvoru malé kolečko, sedělo jako na míru. Asistent otevřel oči.

BYTOST Při té příležitosti jste se přesvědčili, jak zachraňujeme umělecká, díla. V budoucnu se laskavě vyvarujte extravagantních činů. Jen špatně vychovaní lidé urážejí nosy krásným sochám, rozbíjejí vázy, rozřezávají obrazy, ničí fresky. Oč vlastně šlo?

CESTUJÍCÍ O specialistku na vysoká napětí.

BYTOST Musím ji vidět.

Přivedl jsem kosmonautku. Bytost si ji pozorně prohlédla, pak ji vyvedla ze sálu a za čtvrt hodiny se vrátila ve společnosti dvou úplně stejných specialistek na vysoká napětí.

BYTOST Máme na Bílé planetě univerzální reproduktor. Tohle je věrná kopie vaší milé kolegyně. Domnívám se, že příčina konfliktu je tím zažehnána.

Jenže Bytost z Bílé planety neznala obyvatele Země. Dvě krásné ženy se staly příčinou nových nesvárů, a tak množství konfliktů několikanásobně vzrostlo.“

Vlak zpomaloval, lokomotiva dvakrát hvízdla, vjeli jsme do dvanáctého nádraží. Muž v bílém ukázal na tabuli, která visela v jeho průčelí. „Dvanáct Bran,“ přečetl jsem název městečka. „Kdysi bylo město obklopeno hradbami.“ vyprávěl cestující. „Přístup k hradu střežily četné bašty, sklápěcí mosty a dvanácte těžkých železných bran. Tolik bran co měsíců v roce. Lednová brána se otvírala jen v lednu. Únorová v únoru a tak dále. Za každou branou byly čtyři fortny. které symbolizovaly týdny, a za fortnami bylo tolik dveří, kolik je dnů v týdnu. Každý den se otvíraly jiné dveře, každý týden jiná fortna, každý měsíc jiná brána. Toto opevnění odstrašovalo nepřátelské armády, pouhé pomyšlení na to, že by měly dobýt tři sta šedesát pět dveří, dvaapadesát forten a dvanáct bran, v nich vyvolávalo pocit hluboké úzkosti a odporu. Obyvatelé hradu mohli proto klidně spát. Jejich dochvilnost byla obdivuhodná, brány, fortny a dveře hrály přece i úlohu kalendáře. Ale já chtěl mluvit o něčem jiném. Na Bílé planetě nám ukázali Bránu bran. Postavili ji na největším náměstí. Byla nesmírně vysoká, třicet metrů nebo i víc, a byla velice těžká, vážila mnoho tun.“

BYTOST Obdivujete Bránu bran.

CESTUJÍCÍ Je gigantická.

BYTOST Ano, je obrovská a mohutná.

CESTUJÍCÍ Postavili jste pomník bráně.

BYTOST V jistém smyslu. Na první pohled se to tak zdá. Ve skutečnosti tato brána přivádí obyvatele Bílé planety do dobré nálady.

CESTUJÍCÍ Do dobré nálady?

BYTOST Dokonce do velmi dobré nálady. Když je někomu smutno, když ztratí víru ve vlastní síly, přijde sem a otvírá bránu.

CESTUJÍCÍ Otvírá tu těžkou a velkou bránu?

BYTOST V tom právě spočívá ten vtip. Brána byla zkonstruována tak, že do ní stačí strčit prstem, a otevře se.

CESTUJÍCÍ Prstem?

BYTOST Bránu otevře každé malé dítě, i stařec, stařenka, každý. Je to velké potěšení — moci otevřít tak velkou bránu jedním prstem. Pomocí této brány léčíme komplexy méněcennosti, stavy deprese a úzkosti, vegetativní neurózu. Někteří otvírají bránu několikrát denně. Branou vstupují zamilované dvojice do paláce Manželství. Viděla jsem bytost, která se bála všeho a všech, ale přišla sem na toto náměstí, několik hodin postála před Bránou bran a nemohla uvěřit, zeji dokáže otevřít, až se nakonec dotkla železné kliky a brána se otevřela, jako kdyby do ní byla strčila ruka obra. Strach byl tentam. A dnes je ona bytost známa svou odvahou a sebejistotou a ve volném čase se věnuje krocení divé zvěře. Nechceš otevřít bránu i ty?

CESTUJÍCÍ Chci.

BYTOST Tak ji otevři.

Cítil jsem se tak slabý, tak bezmocný — jsou to přece vrata pro giganta! Zvedl jsem hlavu, brána byla tak vysoká jako věž katedrály a monstrózně těžká. Copak člověk dokáže jednou rukou zvednout lokomotivu? Udělal jsem krok k bráně. Copak člověk může z místa pohnout horou? Myšlenka na strašlivé úsilí, které mě čeká, způsobila, že mi na čele vyrazil studený pot. srdce se mi chvělo v prsou, svaly na nohou se mi roztřásly, ruce mi umdlévaly. Vtom jsem uslyšel hlas:

BYTOST Tak otvírej! Na co čekáš?

Lehce jsem strčil do gigantických vrat, a ta se nezvučně otevřela. Mé svaly se uklidnily, srdce mi tlouklo v prsou mocně a klidně. Jsi ty ale silák, říkal jsem si v duchu, jsi ty ale Herkules! Cítil jsem, jak se mi pod nohama chvěje zem. Taková nádherná proměna! zasmál jsem se a pak jsem pobaven vlastním smíchem začal ržát jako kůň.

BYTOST Reaguješ spontánně, to je dobře.

CESTUJÍCÍ Vstoupila do mě nová síla.

BYTOST Výborně. Máš před sebou obtížnou cestu, cestu na Zemi.

Cestující se odmlčel. Vlak stál ve dvacáté páté stanici. Můj druh stáhl okno a vyhlédl na perón.

Já vystupuji za patnáct minut, a vy?“

Vysvětlil jsem. že končím cestu asi tak za půl hodiny. Cestující v bílém řekl:

„Dík bytostem z Bílé planety jsem pochopil, jakou cenu má lidský život, a také jsem pochopil to, že člověk je skutečně to nejnádhernější umělecké dílo, jež si zasluhuje nežnou a starostlivou péči. Rovněž jsem obohatil své znalosti o různé odstíny bílé. Když už mluvíme o barvách, musím se přiznat, že mě zaráží váš černý oblek, černá košile, černá kravata, černé rukavice, černé boty, černý plášť a klobouk a černé kufry. Dopustím se nediskrétnosti, když se vás zeptám, proč vás fascinuje právě tato barva?“

„Ta fascinace je jen přechodného rázu,“ odpověděl jsem. „Jedu bratranci na pohřeb. Byl to kasař, snadno otvíral všechny brány, fortny a dveře. Před několika dny otevřel dveře vedoucí na věčnost. Ve vile, do které se vloupal, bděla okouzlující bytost v bílém, vystřelila na něho a zmařila dílo tohoto zvláštního uměleckého odvětví. Proto ta černá barva.“

„Chápu vaši bolest, ale netruchlete, prosím. Podle mého názoru je černá nejtemnějším odstínem bílé.“