Adam Wišniewski-Snerg Oáza

Černým kouřem zastřené slunce se už chýlilo ke kanálu u Západního smetiště, když chlapec našel druhou láhev jedu. Nad tou první dlouho neuvažoval — vypil její obsah, přestože si předtím sliboval, že polovičku té štiplavé tekutiny přenechá mladší sestře. Ale když spatřil zkřížené hnáty a umrlčí lebku, která se na něho usmála ze špinavé nálepky, zapomněl netrpělivý klučina na svůj slib.

Druhá nádoba vypadala ještě nebezpečněji: byla naplněna polotekutou hnědozelenou hmotou, která neobyčejně pronikavě páchla, proto také chlapec bez většího rozmýšlení nechal v láhvi polovinu obsahu, aby ho mohla ochutnat i sestra a aby mohla bratra pochválit, jak je na ni hodný. Té nafoukané holce se bude určitě líbit, jak je tahleta neočekávaná kořist stará. Smrtonosná substance z vrcholu Východního smetiště tam totiž ležela několik desítek let. než ji chlapec vyhrabal z hromady shnilých hadrů, plechovek od coca-coly a zežloutlého starého papíru.

Zbytky starých novin vycpal chlapec díry ve svém záplatovaném šatstvu. Než sjel z haldy strusky dolů, pečlivě si zasunul pod odřené kalhoty dvousvazkové pojednání O ochraně přírodního prostředí, aby si neodřel zadek. Vzhledem k tomu, že za jeden metr jízdy se rozedřel průměrně jeden list Ochrany, zbyly chlapci na přečtení u rodinného ohniště, rozdělaného na úpatí hory. jen dvě poslední strany tohoto význačného díla.

Matka na něho čekala s opožděným obědem.

„Kde jsi byl?“

„Chytal jsem lelky na hromadě.“

„A já tady hulákám už hodinu, ničím si hlasivky na čistém vzduchu, a kluk jako by se do kanálu propadl!“

Těmto slovům obvykle předcházelo dlouhé kázání, a tak si chlapec zapálil vajgla, kterého našel cestou, aby matčin hněv poněkud zmírnil. Jen se obklopil mrakem tabákového kouře, hned pro něho vymyslela lepší zábavu.

„Skoč mi do kanálu za Jižním smetištěm a přines mi půl kýble průmyslového odpadu.“

„Hned, maminko. Ale nemohl bych jít až po obědě?“

„Ne, miláčku. Běž hned. protože nemám čím rozředit polévku. Dědeček poslední dobou nějak ztloustl. Lékař doporučil, abychom mu přidávali do jídla čistý průmyslový odpad. Nesmí jíst příliš kalorická jídla.“

„A já něco vím! Ale nikomu to neřeknu!“ zapištěla chlapcova sedmiletá sestra.

Dívala se směrem k zničenému energetickému bunkru. Na jeho kovovém příklopu ležel devadesátiletý stařec. Chlapec zvedl zrezivělé vědro, odtáhl děvčátko od ohniště a vedl je pěšinou mezi haldami rozmanitého starého železa a přes staletý hřbitov aut k Jižnímu smetišti.

„Co víš?“ otázal se a ponořil vědro do kanálu.

„Neřeknu!“ odpověděla tvrdohlavě.

„Něco ti dám, když mi to řekneš.“

„A co?“

„Něco moc a moc dobrého.“

„Ukaž, ukaž!“

„Zavři oči a zvedni bradu.“

Když si vedle něho dřepla, chlapec vytáhl z kapsy láhev. Byla lepkavá od hnědozelené mazlaviny. Musel si pomáhat klacíkem, aby hustý obsah láhve přenesl k sestřiným široce otevřeným ústům. Pozoroval ji s velkým napětím. Její tvářička byla pokryta silnou vrstvou rezavého prachu.

Otevřela oči.

Ještě.“

„Už jsi sežrala všechno.“ Nahlédl do láhve. „Zhltalas to. Chutnalo ti to?“

„A jak!“ spolkla sliny.

„Tak mluv, co víš.“

„Vím. proč dědeček tloustne.“

„No?“

„Dneska ráno jsem ho špehovala. Když všichni spali, slezl z bunkru a šoural se k deskám na suchý atmosférický déšť.“

„Tak to je on!“

„Ano! A slízal z fólie všechen radioaktivní prach, který maminka už šest neděl sbírala pro nemocného tatínka.“

„To musím mamince říct.“

„Žalobník!“

Obloha byla zastřená clonou modravého dýmu. Olověný mrak plul nízko nad údolím, tvořeným pohořími strusky, korodovaného starého železa a hromadami průmyslového a městského odpadu. Popraskané roury a zabahněné kanály odváděly polotekutou. chemikáliemi otrávenou hmotu doprostřed údolí, odkud vítr roznášel smradlavý vzduch po celém okolí. Hustá clona dýmu se udržovala nad oázou dík nepřetržité činnosti několika desítek komínů. Byly staré, ale pořád ještě se z nich valil kouř z nitra země, kde sto let pracovaly nevypnuté tovární automaty.

Když se děti vrátily do tábora, poslušně se posadily k ohništi.

„Hned vám dám oběd,“ řekla matka. „Ale ještě si před jídlem zakuřte, na lačný žaludek je to zdravější.“

Postavila před ně domácí lékárničku. Ta byla plná nedopalků nalezených na smetišti. Děti v sobě tu zhoubnou náruživost rozvíjely nerady. Matka je pohladila po špinavých hlavičkách a obrátila se k bunkru, kde ležel starý muž.

„Tatínku, už byste konečně mohl slézt z toho vybitého zářiče!“ zvolala hlasité. „Na revma je nejlepší kyselina solná, protože nejrychleji pronikne do kostí. Říkám vám to pořád, jenomže vy neděláte celý den nic rozumnějšího, než že se vyhříváte.“

„Cože…? Cože máte?“

„Povídám, že ta stará deska už dávno nevyzařuje smrtonosné paprsky gamma! A vy se pořád jen ozařujete jako úplný pitomec.“

„Co? Že je plný hrnec?“

„Ale nic. Oběd je na stole.“

Dědeček sklouzl z bunkru a začal klátit nohama směrem k desce, na které stála plechovka s porcí kouřící polévky. Toto poslední léto nosil stařec těžký zimní oděv. Vypadal v něm jako cibule. Měl na sobě asi patnáct kilo zažloutlé makulatury, kterou svázal do balíků a ty si k tělu přivázal kusy zrezivělého drátu. Šmajdat v tomto úboru bylo pro něho hrozně namáhavé. U hromady rozbitých láhví ztratil směr a zastavil se. aby čichem zjistil, kde je stůl, ale když konečně našel správný kurs. nevydal se na další cestu hned.

Před obědem obvykle míval dobrou náladu. V tu dobu si rád trochu zažertoval, ale často se mu to nevyplatilo, protože snacha byla pořád nabručená. Stál chvíli v mraku prachu, který vítr sfoukával z hory černého popela, a usmíval se na vlastní myšlenky.

„Místo abyste čoudili šedesát cigaret denně.“ řekl provokativně na adresu kouřící mládeže, „mohli byste aspoň jednou dojít na. kraj oázy a nadýchnout se čerstvého kyslíku.“

„Ale tatínku, co to plácáte?“ zneklidněla žena.

Děti otočily ke starci vyděšené obličejíčky.

„To mi jen tak ulítlo…“ zakašlal.

„A šlukujte pořádně, hlupáčkové moji malí. Dědečkovi už zas něco ulítlo, přestože každý vzdělanec ví, že bez nikotinu se žádný mladý organismus nemůže správně vyvíjet.“

Stařec se došoural k dohasínajícímu ohništi. Vedle něho se vršila hromada starých počítacích strojů. Posadil se vedle ní na televizní přijímač, který čouhal z bláta.

Žena sypala do hrnce cyankáli ze slánky. Potrpěla si na ostré koření, a proto ji znepokojovala skutečnost, že jeho zásoba se hrůzostrašně rychle zmenšuje.

„Pořád mi ty děti demoralizujete, tatínku,“ vrátila se k choulostivé otázce. „Celý svět jste prošel, starému železu rozumíte, makulaturu dovedete číst, ale když před dětmi něco plácnete, tak z toho člověku vstávají vlasy na hlavě!“

„Stejně ta děcka dlouho neuhlídáš,“ povzdychl si s lítostí. „Mládež dneska brzy hledá narkotika. Když je včas nepoučíš, dovědí se od těch ničemů ze sousedního kanálu, že ze všech dopingových prostředků — po injekci čistých vitamínů a po slunečním záření — vyvolává nejbarevnější halucinace doušek čerstvého vzduchu.“

„I propánajána!“ zacpala žena dětem uši. „Už ani slovo, nebo jaktěživ nedostanete k večeři svou čtvrtku denaturátu!“

„Vyhrožuješ, protože víš, jak mám ten petrolej rád.“

„Však vám ho taky vždycky rádi dáme, když se nám podaří vyhrabat z trosek pár omšelých lahví nějakého dobrého rozpouštědla. Ale do výchovy dětí se mi, tatínku, nepleťte!“

Starce zamrzely nepříjemné poznámky, jakými matka na jeho adresu nikdy nešetřila, proto posmutněl a uzavřel se do sebe. Radši mlčky pozoroval krajinu, aby nedráždil zamračenou ženu a neprovokoval ji k odvetě.

Ve značné výši se utvořil pancíř hustého smogu. Trosky komínů odváděly dým do atmosféry, jen tu a tam prosvětlené anemickými slunečními paprsky. Od hory popela k nim plul mrak prachu, který vítr zformoval do vzdušného víru. Vír trhal na kusy zežloutlé noviny a partitury, obracel stránky v zpráchnivělých knihách, strhával magnetofonové a filmové pásky z cívek a vcucával je do svého trychtýře.

Dívenka přilila do ohně zbytek nedojedené polévky. Plameny vyšlehly vysoko.

„Kdypak dnes přijde tatínek z ochrany přírodního prostředí?“ pošeptala matce do ucha.

„Před půlnocí, ty moje zlatá špindíro.“

„A proč chodí pořád a pořád později?“

„Protože neděli věnuje dobrovolné občanské práci. Říkala jsem vám už před třemi týdny, že ho na schůzi obyvatel naší oázy zvolili předsedou Ochranářského kroužku. Měl z té čestné funkce radost jako malé dítě. a to tím spíš, že mohl do první akce poslat čtyřicet dobrovolníků, takže do večera vymýtili hektar nového lesa. Ale počáteční nadšení statečných dřevorubců bohužel brzy pohaslo, takže jejich pozdější práce už neměla dostatečně rytmický průběh.

Následující neděli se počet lidí, kteří si uvědomovali, jaké nebezpečí nám hrozí, zmenšil na dvacet. Před týdnem se do boje s nebezpečným živlem přihlásilo už jen patnáct aktivistů, kdežto dnes dovedl tatínek z místa ranního srazu na kraj džungle už jen půl tuctu nejvytrvalejších nadšenců. Šesti sekerami tak hned neočistí od bujného rostlinstva parcelu, kterou si vytyčili pro své ambiciózní plány!“

Optimistický tón v hlase ženy. když hovořila o manželových ambiciózních plánech, starce dopálil.

„Příští neděli půjdu na tu rasovinu sám!“

„To ho nezlomí.“ opáčila bystře.

„Místo aby si hlídal hromadu vlastního smetí, ztrácí čas a ničí si zdraví takovou Sisyfovou prací.“

„Nedá se nic dělat! Někdo přece musí myslet na budoucnost našich dětí!“

„Jim přece ještě zelené nebezpečí nehrozí. Džungle se zakusuje do oázy rychlostí sto metrů za rok, což znamená, že do jejího středu dorazí začátkem příštího století. Teprve další generace bude muset hledat útulek uvnitř továrních komínů.“

„Naše děti by se mohly přestěhovat do sousední oázy.“ poznamenal chlapec.

„Krucif…!“ vyrazil ze sebe stařec v záchvatu kašle.

„Synáčku,“ šťouchla žena do klučiny a ukázala, že z plamenů se nekouří, „hoď do ohně roli dehtového papíru, když se dědečkovi tak špatně dýchá. Já zatím půjdu naproti tatínkovi.“

„To určitě.“ dokončil stařec, když se změnil vítr. „Bezmezná džungle zardousí na cestě každého cestovatele. Teď, po pádu sousedních továren, nás dělí od nejbližší oázy čtyři sta kilometrů. Do trosek měst proniká les s dvojnásobnou rychlostí. Přišli jsme o všechno. Dnes už nic neuchrání před zkázou nečetné svědky katastrofy, kteří se zachránili z pohromy, přestože ještě v době mého dědečka, kdy na naší zeměkouli žilo šedesát miliard lidí, byla celá země pokryta přírodním prostředím.“

„A co pokrývalo vodu?“ zajímala se dívenka.

„Koryty řek taky tekl čistý průmyslový odpad a čerstvý odpad městský, kdežto po povrchu oceánu plavala tlustá vrstva nafty nenarušené vodním rostlinstvem.“

„Takže rostlinky tenkrát ještě na světě nebyly?“

„Existovaly jen v nevelkém množství. Tu a tam se s nimi experimentovalo. Ale znali je jen vědci. Vegetovaly pod přísnou kontrolou význačných odborníků, kteří je syntetizovali z neorganických sloučenin a drželi v laboratořích, kterým se říkalo skleníky.“

„A čemu ty skleníky sloužily?“

„Tak se kdysi říkalo skleněným komorám, které byly určeny k dušení zelených škůdců.“

„Taky by ses někdy mohl pohrabat v knihovně,“ poradil chlapci stařec a ukázal na smetiště. „V tamtěch dávných bezstarostných letech ještě nikdo nenazýval rostliny škůdci, ani netušil, že se jednou bude muset bojovat proti zvířatům, která byla rovněž konstruována podle směrnic genetického inženýrství a přechovávána v klecích. Naopak — jejich první exempláře byly zahrnuty nesmírnou péčí. Vědci se jimi chlubili, přestože je nikdo nepotřeboval. Teoretická možnost stvořit zvířata i možnost, potvrzená úspěšnými pokusy, v nich živila víru v moc lidského intelektu. Říkal jsem vám přece, že než byly vyprodukovány první umělé rostliny a zvířata, pokrývalo celou Zemi přírodní prostředí.“

„Když bylo přírodní, tak proč v době našeho pradědečka vyhynulo jen za jediný rok skoro celé šedesátimiliardové pozemské lidstvo?“

„To je záhada. Na to dosud nikdo nepřišel, přestože byly za účelem lepšího oběhu fantastických dohadů zdvojnásobeny náklady makulatury.“

„Ale přece tenkrát nepomřeli všichni,“ poznamenal chlapec. „Proč se před útokem džungle, tedy v době prvního pogromu, zachránilo jenom těch několik málo lidí, jejichž organismy (což vyšlo najevo krátce po invazi rostlin, zahájené rozbitím skleníků) byly na zelené nebezpečí nejcitlivější?“

„No právě!“ zvolalo děvčátko. „Náš pradědeček byl prý tak alergický na umělý pyl, vůně a chutě, že ze strachu před nesnesitelnými lišeji utíkal do komory benzínových spalin nebo skákal do kyseliny solné, jen co spatřil nějaké kytky. Z toho by vyplývalo, že naši předkové byli hrozní neduživci, tak jak to, že přežili ten tragický rok jen oni?“

„To ti nedovedu vysvětlit, má drahá. Ale srdce se mi zastavilo v prsou, když jsem uslyšel řinčení železné logiky v tvém dětinském štěbetání.“ Stařec se zamračil. Vyrazil, zátku ze čtvrtlitrovky denaturátu, obrátil láhev do sebe, pohrabal se v příručním smetišti, vytáhl odtamtud jed na krysy a začal ho přikusovat k pití. Pak vtáhl do chřípí černý dým a pohlédl k Jižnímu smetišti, odkud právě vyšla sedmičlenná skupina sekerami ozbrojených mužů, kterou vedla jeho snacha. „Kdybych dokázal ukojit tvou přirozenou zvědavost, děvenko,“ pokračoval měkce, skoro něžně, „byl bych velice moudrý člověk. Ale v tom případě bych se nedusil tady pod tím holým nebem, kde už skoro nemáme co dýchat, ale dřepěl bych si s celou rodinou v luxusním komíně jako nějaký kapitalista.“

Do tábora zalétla ozvěna dojemné písně, jež se odrážela od automobilového hřbitova, písně, kterou zvučným barytonem zpíval vedoucí Kroužku na ochranu přírodního prostředí, jenž se právě vracel z nedělní akce:


„Až přejdou milióny let, rozfouká vítr celý svět a nás taky — jakby smet.“


Sólistovi odpověděl harmonický sbor ženců:


„Les táhl se tu stovky mil, než černý plyn Zem zahalil, leč přijde zas ten krásný čas, kdy svěží bor zaplaví nás.“


„Rýmovat písničky, to dovedete,“ pochválil stařec syna, když zorganizovaná skupina dorazila k ohništi. „Ale jestlipak vám ta vaše práce jde taky tak rytmicky? Kolikpak jste toho dnes oholili?“

„Na takovou práci já kašlu!“ zaklel muž před dětmi. „Abychom se rvali o každý kousíček ladem ležící půdy! U kanálu jsme s maximálním úsilím vymýtili les kapradí. Ale přeslička toho hned využila a vrhla se na to rumiště jako drak. Vyrubali jsme ji z posledních sil. Hledáme tovární komíny, abychom si trochu oddychli, jenže ty kolosy vypadají vedle plavuně jako trpaslíci… A už sotva živoří. Když jsem dneska pod strží bušil sekyrou do jedné tlusté klády, nadělaly se mi na sekyře zuby. Protože jsem chtěl jít příkladem, vyšplhal jsem se nahoru na sráz a odtamtud jsem zavolal na kamarády, aby mi nástroj vyměnili. Hodili mi pilu a k tomu dobrou radu, abych z toho kopce koukal zmizet, protože tyranosauři, vypasení na svobodě, mají teď nohy jako sloupy a zuby jako bagry. A přestože se nevyznačují moc rychlým reflexem, nemají rádi, když je někdo moc dlouho lechtá do pat. Minulou neděli mi jiné potvory rozšlapaly dva aktivisty. Stegosauři jsou slušnější a taky inteligentnější. Pod obratným jezdcem efektivně udusávají trávníky. Jenže obsluha těch obřích plazů je technicky dost obtížná, mají totiž na hřbetech ostré rohové štíty, Když takový vytrvalý žokej po delší jízdě seskočí na zem, ještě týden se drží za rozbolavělou hlavu. Jo. málem bych byl zapomněl! Mám pro tebe dárek, dcerunko. Podívej, co jsem našel na kraji džungle.“

Muž podal děvčátku provázek, na jehož konci bylo uvázané něco, co bylo schované v pytli od cementu. Děvčátko zatáhlo za provázek. Z pytle vylezlo podivné stvoření, těžko říct, zda krokodýl, nebo prasátko. Zvířátko si z lidí nic nedělalo a rozběhlo se k hromadě smetí. Chvíli se hrabalo ve zbytcích hynoucí civilizace a pak se s veselým mlaskáním vrátilo k ohništi. Všichni o ten zvuk projevili zájem. V předmětu, který zvířátko drželo v rypáčku, poznali dětského dudlíka.

Děvčátko škublo za provázek.

„Netrhej mu nožičky!“ pokáral ji dědeček. „V naší nádherné mezozoické době je sice těžké najít na tom nenápadném prasavci něco neobvyklého, ale kdoví, co přinese další éra, kenozoická. Třeba za několik desítek miliónů let vyroste z něčeho tak ukrutánsky směšného lidoop.“

Žena pokrčila rameny a pohlédla na starce se soucitem.

„Už byste se mohl konečně ovládnout, tatínku. Celý svět jste prošel, starému železu rozumíte, makulaturu dovedete číst, ale když před dětmi něco plácnete, tak z toho člověku vstávají vlasy na hlavě!“

Загрузка...