Hluboké pastviny

Třináctá kapitola

O lesku povolání strážce koluje mnoho mylných představ. Franklin jim nikdy nepodlehl, takže hodiny trávené na moři na hlídkách, kdy se nic neděje, ho nezklamaly ani nezaskočily. Vlastně je měl rád. Poskytovaly mu čas na přemýšlení a právě na těchto osamělých plavbách v srdci moře se zbavil posledních zbytků obav a strachu.

Rok strážce se řídil rozvrhem migrace velryb, který se ale neustále měnil podle toho, jak se zúrodňovaly a ohrazovaly nové plochy. Léto mohl trávit opatrným pohybem pod arktickým ledem a zimu neustálým přejížděním rovníku. Někdy vyjížděl každý den ze stanic na pobřeží, někdy z pohyblivých základen jako Rorqual, Pequod nebo Cachelot. Jednu sezónu se může zabývat velrybami s obrovskými kosticemi, které proplouvaly mořem a potravu doslova vysávaly jako hustou planktonovou polévku. V další sezóně se mohl setkat s jejich naprosto odlišnými sestřenicemi, dravými, zubatými kytovci, jejichž nejdůležitějšími reprezentanty jsou kosatky. Tohle nebyli mírní býložravci, ale drsní bojovníci, kteří se na svou kořist vrhali v hloubce osm set metrů pod hladinou, kam ještě pronikaly sluneční paprsky.

Je možné, že strážce celé týdny, dokonce i měsíce nezahlédne jedinou velrybu. Úřad pro chov velryb měl ale i množství jiných úkolů. Všichni, kdo měli co do činění s mořem, se na něj dříve nebo později obrátili s žádostí o pomoc. Některé požadavky byly smutné. Několikrát za rok vyplouvaly ponorky na předem ztracené pátrací akce po utonulých sportovcích nebo výzkumnících.

Objevily se ale i veselé situace. Jednou se nějaký senátor obrátil na úřad v Sydney, aby mu pomohli najít umělý chrup, který ztratil spolu s vládou nad surfem. Říkalo se, že tehdy obratem dostal obrovské žraločí čelisti doprovázené omluvou, že jde o jediné volné zuby na pláži Bondi, o které se nikdo nehlásí.

Některé úkoly byly skutečně oslnivé a když se objevily, byl o ně neobyčejný zájem. Úřad pro rybolov měl malé oddělení s malým počtem lidí, které se zabývalo chovem perel. Během doby sběru byli občas strážci vyčleněni ze své obvyklé práce a pomáhali na perlových polích.

Franklin měl takovou příležitost jednou v Perském zálivu. Byla to práce s jasným cílem, hodně připomínala zahradničení. Potápělo se při ní maximálně do hloubky sedmdesáti metrů, takže stačily dýchací bomby se stlačeným vzduchem a potápěč se pohyboval na torpédu. Nejvhodnější oblasti pro pěstování perel se osazovaly vybranými perlorodkami a hlavním úkolem bylo ochránit je před jejich přirozenými nepřáteli — hlavně hvězdicemi a rejnoky. Když dospěly, vynesly se na hladinu na prohlídku — byla to jedna z prací, kterou se ještě nikomu nepodařilo zmechanizovat.

Všechny nalezené perly náležely samozřejmě Úřadu pro rybolov. Ale nikomu neuniklo, že manželky strážců, kteří se na tomto úkolu podíleli, začaly zanedlouho po manželově návratu nosit perlový náhrdelník nebo náušnice — výjimkou nebyla ani Indra.

Náhrdelník dostala v den, kdy se narodil Petr. S příchodem syna měl Franklin pocit, že stará kapitola jeho života skončila a jednou provždy se uzavřela. Samozřejmě to nebylo pravda. Nikdy nezapomene, ani po tom netouží, že mu Irena porodila Roye a Ruperta. Ale ti žijí ve světě, který je mu vzdálený jako planeta nejvzdálenější hvězdy. Bolest z odloučení se postupně vytrácela, protože žádný smutek nemůže trvat věčně.

Byl rád, i když toho kdysi hořce litoval, že přímá komunikace s Marsem nebyla ze Země možná. Díky šestiminutovému zpoždění i ve chvíli, kdy k sobě planety měly nejblíž, bylo spojení nemyslitelné. Franklin se tedy nemohl mučit pohledem na Irenu a chlapce na videotelefonu. Každé Vánoce si vyměnili nahrávky a sdělili, co se za předešlý rok událo. Krom občasných dopisů to byl jejich jediný kontakt a Franklinovi úplně stačil.

Irena si v roli vdovy vedla zcela bezúhonně, chlapci jí museli hodně pomáhat, ale Franklin si čas od času přál, aby se znovu provdala. Jí i dětem by se určitě hodně ulevilo. Nikdy jí to ale nedokázal navrhnout a ona sama se o něčem takovém nikdy nezmínila, i když toto téma sám nastolil.

Jak to nese Indra? I to bylo těžké odhadnout. Troše žárlivosti se možná neubrání. Při několika hádkách, ke kterým během jejich manželství došlo, dávala jasně najevo nelibost, že je jen jeho druhou manželkou.

K hádkám u nich ale docházelo málokdy a po Petrově narození byly ještě vzácnější. Manželský pár si vytváří dynamicky nestabilní systém, který se ale po narození prvního dítěte změní z života dvojice na soužití trojice.

Franklin byl teď tak šťastný, jak si vždycky přál. Jeho rodina mu poskytovala citovou jistotu, kterou potřeboval. Díky práci prožíval pocity zaujetí a dobrodružství, jaké kdysi hledal ve vesmíru. V moři bylo víc života a divů než v nekonečném prázdném prostoru mezi planetami a on zjistil, že už jen zřídka touží po pohledu na modrou planetu Zemi, mihotavou stříbřitou mlhu Mléčné dráhy nebo po vzrušení při pohledu na měsíce Marsu na konci dlouhé cesty.

Moře začalo formovat jeho život i myšlení jako všem schopným lidem, kteří ho dokázali poznat a odhalit jeho tajemství. Cítil příbuzenské vztahy ke všem stvořením, která se ve vodě pohybují, i když šlo o nepřátele a jeho povinností bylo je ničit. Především ale cítil náklonnost a téměř tajemnou úctu, za kterou se částečně styděl, k obrovským stvořením, o jejichž osudech rozhodoval.

Byl přesvědčen, že ten pocit zná většina jeho kolegů, i když se zdráhali dát ho najevo. Nejblíž se k němu v hovoru dostali ve chvíli, kdy někoho obvinili, že se v dané situaci chová víc jako velryba než jako člověk. Bez této formy sblížení se zvířaty by nikdo ze strážců nemohl svou práci dělat skutečně dobře, ale občas se stávalo, že to vypadalo přehnaně. Klasickým příkladem — každý se dušoval, že se to skutečně stalo — bylo chování jednoho ze starších strážců, který měl pocit, že kdyby se každých deset minut s ponorkou nevynořil, udusil by se.

Strážci byli považováni — a sami sebe také považovali — za elitu odborníků pracujících pod vodou. Proto je vždycky zavolali v případě nějakého nezvyklého úkolu, kterého se nikdo jiný nechtěl ujmout. Občas šlo o vyloženě sebevražedné nápady a klientovi, který o ně stál, bylo potřeba vysvětlit, že se musí ze svých potíží dostat jinak.

Občas ale nebylo vyhnutí a bylo nutno riziko podstoupit. Všichni si vzpomínali, jak se hlavní strážce Kircher ve dvaadvacátém roce vydal k obrovským vpustím, kterými proudila chladicí voda do obrovské jaderné elektrárny zásobující energií polovinu Jižní Ameriky. Jeden z filtrů se uvolnil a opravit ho mohl jedině člověk přímo na místě. Kircher, připoutaný silnými lany, aby ho vpust nepohltila, se ponořil do řvoucí temnoty. Udělal, co bylo potřeba a v pořádku se vrátil, ale bylo to naposledy, kdy sestoupil pod vodu.

Franklin zatím plnil jen obvyklé úkoly, nemusel se vyrovnat s ničím tak děsivým jako Kircher. Nebyl si jistý, jak by ve vypjaté situaci reagoval. Úkol, který by mu připadal neúměrně riskantní, by mohl samozřejmě odmítnout, vymezení jeho pracovních povinností bylo zcela jednoznačné. Ale sebevražedné riziko bylo tabu, pouze s výjimkou extrémních okolností. Od nadřízených by takový člověk žádnou nevoli nepocítil, ale jen s velkými obtížemi by potom dokázal vyjít se svými kolegy.

Franklinova první akce nad rámec povinností na sebe nechala čekat téměř pět let — pět rušných, prací naplněných, ale přece jen jednotvárných let. Když k ní ale došlo, přímo si o odmítnutí říkala.