Hluboké pastviny

Čtrnáctá kapitola

Hlavní účetní odložil tabulky a grafy na stůl a přes obroučky staromódních brýlí se vítězoslavně rozhlédl po nepočetném publiku.

„Takže, pánové, vidíte,“ pronesl, „že o tom není pochyb. V této oblasti,“ a znovu ukázal na mapu, „je nezvykle velké procento ztrát vorvaňů. Už to nemůže být jen otázka náhodných čísel. Za posledních pět let při tazích zmizelo v této malé oblasti minimálně sedm, maximálně jedenáct velryb.

Jistě víte, že vorvaň obrovský nemá přirozené nepřátele. Jedině kosatky občas napadnou malé samice s mládětem. Ale máme ověřeno, že do této oblasti už po léta žádný vetřelec nepronikl, a přesto zmizela tři dospělá zvířata. Podle našeho názoru zbývá jediná možnost.

Mořské dno je v této oblasti v hloubce kolem třinácti set metrů. To znamená, že vorvani se mohou dole zdržet lovem jen několik minut, potom se musí vynořit a nadechnout. Od doby, kdy se zjistilo, že se živí téměř výhradně olihněmi, přírodovědci uvažují, jestli se oliheň dokáže velrybě ubránit. Většinou panuje názor, že ne, protože velryba je daleko větší a silnější.

Nesmíme ale zapomínat, že ani dnes si nikdo není jistý, jakých rozměrů obrovské olihně dorůstají. Z oddělení biologie mi sdělili, že byl nalezen Bathyteutis Maximus s chapadly o délce dvacet šest metrů. Navíc olihni by stačilo velrybu zdržet u dna dost dlouho, aby se utopila, protože by nestihla vyplout na hladinu pro vzduch. Před několika lety jsme tedy usoudili, že v této oblasti žije minimálně jeden nezvykle veliký exemplář olihně. Dali jsme mu — ehm — jméno Percy.

Do konce minulého týdne byl Percy pouhou teorií. Potom, jak jistě víte, byla na hladině nalezena mrtvola velryby S.87693. Byla ošklivě pohmožděná a tělo měla pokryté šrámy, jaké způsobují olihně ostrými konci přísavek. Podívejte se, prosím, na tyto fotografie.“

Vytáhl z kufříku několik snímků a poslal je kolovat. Každá fotografie zachycovala kousek povrchu velrybího těla, porušeného bílými šrámy a kruhy. Uprostřed každého snímku bylo měřítko, aby bylo možné udělat si představu o skutečných rozměrech.

„Tohle jsou stopy po přísavkách. Mají až devíticentimetrový průměr. Myslím, že můžeme prohlásit, že Percy už není jen teorií. Otázkou je, co s ním podnikneme. Každý rok nás stojí minimálně dvacet tisíc dolarů. Rád bych si poslechl vaše návrhy.“

Následovala chvíle ticha, kdy si skupina vedoucích pracovníků zamyšleně prohlížela fotografie. Potom ředitel oznámil: „Požádal jsem pana Franklina, aby přišel a vyslovil svůj názor. Tak co tomu říkáte, Waltře? Myslíte, že byste si s Percym poradil?“

„Pokud bych ho našel, tak určitě. Ale dno je tam hodně členité a hledání by mohlo trvat dost dlouho. Obyčejná ponorka by samozřejmě nestačila — v takové hloubce by to nebylo bezpečné, zvlášť když by se na ni Percy začal lepit přísavkami. Mimochodem, jak je podle vás vlastně velký?“

Hlavní účetní, který se sebejistě pohyboval mezi čísly, odpověděl až po chvíli váhání.

„Není to můj odhad,“ pronesl nakonec omluvným tónem, „ale biologové tvrdí, že může být až padesát metrů dlouhý.“

Ozvalo se několik hvízdnutí, ale na ředitele to dojem neudělalo. Už dávno se přesvědčil o pravdivosti tvrzení, že v hlubinách žijí daleko větší ryby, než jaké se dostanou k hladině. Věděl, že v prostředí, kde růst neomezuje gravitace, mohou někteří tvorové růst téměř bez ustání, pokud se vyhnou předčasné smrti. A obrovská oliheň má ze všech mořských živočichů nejlepší předpoklady se ubránit. I její jediný nepřítel, vorvaň obrovský, se za ní může potopit jen do hloubky tisíc pět set metrů.

„Existuje řada možností, jak Percyho zneškodnit, ale musíme ho napřed najít,“ vložil se do hovoru hlavní biolog. „Výbušniny, jed, elektrický proud — každý z těchto prostředků je možno použít. Ale pokud to nebude nevyhnutelné, byl bych raději, kdybychom se mohli zabíjení vyhnout. To zvíře patří k největším živočichům, jací kdy na Zemi žili a zabít ho by byl zločin.“

„Prosím vás, doktore Robertsi!“ protestoval ředitel. „Rád bych vám připomněl, že náš úřad se zabývá výhradně produkcí potravin — výzkum ani zachování živočišných druhů, s výjimkou velryb, nespadá do naší kompetence. Navíc si myslím, že výraz zločin je v souvislosti s nějakým přerostlým měkkýšem příliš silné.“

Doktora Robertse ale ředitelova poznámka nezastrašila.

„Souhlasím s vámi, pane,“ pokračoval zdvořile, „že vaším hlavním úkolem je produkce potravin a ekonomické faktory nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele. Zároveň ale musím připomenout, že průběžně spolupracujeme s oddělením pro výzkum a toto je jen další příležitost k oboustranně prospěšné spolupráci. Vlastně tím můžeme získat dlouhodobý přínos.“

„Pokračujte,“ vybídl ho ředitel s lehkým mrknutím oka. Zajímalo ho, jaký geniální plán vědci, kteří měli spolu s kolegy z oddělení pro výzkum pracovat pro něj, upekli.

„Žádnou obrovskou oliheň se ještě nepodařilo odchytit živou. Důvodem je především skutečnost, že na to nemáme potřebné vybavení. Byla by to nákladná akce, ale pokud se nám podaří Percyho najít a chytit, další náklady už nijak vysoké nebudou. Proto navrhuji, abychom se ho pokusili dostat živého.“

Nikdo se neobtěžoval dotazem, jak si to představuje. Když doktor Roberts tvrdí, že to je proveditelné, znamená to, že už vypracoval plán postupu. Pro ředitele je typické, že přehlížejí drobné technické detaily, které s ulovením několikatunové bránící se olihně z hloubky patnácti set metrů souvisejí a věnují se přímo nejdůležitějšímu bodu.

„Uhradí to oddělení pro výzkum? A co bude s Percym, až ho chytíme?“

„Neoficiálně mohu slíbit, že oddělení pro výzkum zajistí potřebné dodatečné vybavení, pokud my zajistíme ponorky a jejich obsluhu. Budeme také potřebovat plovoucí plošinu, kterou jsme si loni půjčovali od údržbářů. Je dost velká pro dvě velryby, takže oliheň určitě udrží. Tady jistě budou nějaké dodatečné výdaje, budeme muset zajistit vzduchovací zařízení, elektronickou síť, aby Percy nemohl vyskočit, a tak dál. No, zřejmě budeme při jeho zkoumání používat dok jako laboratoř.“

„A potom?“

„Coby, prodáme ho.“

„Obávám se, že poptávka po padesátimetrovém domácím mazlíčkovi nebude nijak převratná,“ vytáhl doktor Roberts svůj trumf.

„Pokud dostaneme Percyho živého a v dobrém stavu, Mořský svět za něj zaplatí padesát tisíc dolarů. Tak vysoká byla nabídka profesora Miltona, když jsem s ním dnes ráno mluvil. Nepochybuju, že bychom mohli dostat i víc. Koneckonců, obrovská oliheň bude jistě největší atrakcí, jakou kdy Mořský svět měl.“

„Oddělení výzkumu se neosvědčilo,“ bručel ředitel, „a zdá se, že teď chcete do té zábavné akce nalákat nás. Co se mě týče, připadá mi to předem odsouzené k neúspěchu. Pokud mě účetní dokáží přesvědčit, že ten projekt není příliš nákladný a pokud se neobjeví další překážky, pustíme se do toho. Tedy pokud si pan Franklin a jeho kolegové myslí, že je to proveditelné. To jsou totiž lidé, kteří by tu práci odvedli.

Pokud má pan Roberts připravený nějaký plán, rád bych ho s ním prodiskutoval. Je to velice zajímavý projekt.“

Tak tomuhle se říká zdrženlivé vyjádření, pomyslel si Franklin. Nepatřil k lidem, kteří se pro věc bezhlavě nadchnou. Už dávno se poučil, že takové nadšení obvykle končí zklamáním. Pokud se operace Percy bude realizovat, bude to nejzajímavější úkol, s jakým se za pět let působení v ponorce setkal. Ale vypadalo to příliš lákavě, aby to mohla být pravda. Určitě se přihodí něco, co celý projekt zhatí.

Nic takového se ale nestalo. O necelý měsíc později se snášel ke dnu ve speciálně upravené ponorce pro velké hloubky. Asi sedmdesát metrů za ním ho následoval Don Burley ve druhém stroji. Bylo to poprvé, co se od dob výcviku na Heronu setkali při práci, ale když se Franklina zeptali, koho by chtěl za partnera, bez váhání jmenoval Dona. Tohle byla životní šance a Don by mu nikdy neodpustil, kdyby si vybral někoho jiného.

Franklin občas uvažoval, jestli Don jeho rychlý služební postup nenese nelibě. Před pěti lety byl Don hlavním strážcem a Franklin zcela nezkušeným začátečníkem. Teď jsou oba hlavními strážci a Franklin zanedlouho zřejmě zase povýší. Nijak to nevítal, i když byl nepochybně ctižádostivý, protože mu bylo jasné, že čím vyšší postavení získá, tím méně času bude trávit pod vodou. Don zřejmě dobře ví, co dělá. Bylo těžké představit si ho někde v kanceláři…

„Vyzkoušej si světla,“ ozval se Donův hlas z reproduktoru. „Doktor Roberts chce, abych tě vyfotil.“

„Dobře,“ odpověděl Franklin. „Zapínám.“

„Bože — ty opravdu vypadáš skvěle! Být olihní, jsem si jist, že bys mi připadal neodolatelný. Zapni na chvíli boční světla. Díky. To je teda věc. Poprvé v životě vidím někoho jet rychlostí deset uzlů v hloubce přes tisíc metrů.“

Franklin se ušklíbl a vypnul světla. Tento nápad doktora Robertse se zdál na první pohled jednoduchý, ale zbývalo zjistit, jestli se osvědčí. Mnoho mořských živočichů má čidla na vnímání světla. Mohutné olihně díky obrovským očím reagují na světlo velice citlivě. Umožňují jim nejen nalákat oběť, ale také přivábit své druhy. Pokud jsou olihně tak inteligentní, jak se předpokládá, Percy jejich maskování brzy prohlédne, pomyslel si Franklin. Bylo by ironií osudu, kdyby si ho Percy spletl s vorvaněm obrovským a dal se s ním do boje.

Skalnaté dno bylo teď asi sto osmdesát metrů pod nimi, každý detail byl zřetelný už na radiolokátoru krátkého dosahu. Místo nevypadalo nijak slibně. Může tu být bezpočet jeskyní, ve kterých se může Percy ukrýt — a pak není naděje ho odhalit.

Na druhou stranu, velryby ho našly — ke své škodě. To, co dokáže velryba, přesvědčoval Franklin sám sebe, dokáže ponorka také.

„Máme štěstí,“ ozval se Don. „Voda je tu čirá. Něco takovýho jsem v týhle hloubce ještě nezažil. Pokud nezvíříme bahno, máme viditelnost kolem sta metrů.“

To bylo důležité. Kdyby voda byla zvířená a viditelnost malá, světelné vábničky by Franklinovi nebyly k ničemu. Zapnul vnější kameru a vyhledal slabý odraz Donova reflektoru přibližně sedmdesát metrů za sebou. Ano, mají štěstí. Čirá voda jim jejich úkol velice usnadní.

Franklin zaměřil nejbližší signál a s maximální přesností určil polohu své ponorky. Aby měl jistotu, požádal o totéž Dona a porovnali rozdíl. Potom začali po rovnoběžných trasách prohledávat dno.

Bylo nezvyklé najít v takové hloubce holou skálu, protože mořské dno bývá obvykle pokryté vrstvou několika desítek metrů bahna a usazenin. Franklin usoudil, že tady musí být silné proudy, které udržují tuto oblast čistou. Ale teď žádný proud necítil a ujistil ho o tom i pohled na měřič odchylky. Zřejmě tu proudění souvisí s ročním obdobím a s osm kilometrů vzdáleným Millerovým kaňonem, který je ještě o tři tisíce metrů hlubší.

Každých několik vteřin Franklin zapnul soustavu barevných světel a napjatě sledoval, jestli se dostaví nějaká odezva. Před chvílí mu dělalo společnost hejno vyplašených ryb. Vypadaly jako z hrozného snu — kolem jednoho metru dlouhé, měly obrovské čelisti a z těla jim trčely podivná tenká tykadla a výčnělky. Lákavé záblesky světla byly zřejmě silnější než strach z vibrací motoru a ryby si dodaly odvahy prozkoumat ponorku zblízka. Ale za chvíli je nechal za sebou. Vzápětí se ale vynořovaly další příšery a zdálo se, že každá je jiná.

Obrazovce kamery se Franklin příliš nevěnoval. Důležitější byla obrazovka radiolokátoru dlouhého dosahu, která ho upozorňovala na to, co leží tři sta metrů před ním. Musel hledat svou kořist, ale zároveň dávat pozor na skály a pahorky, které se mohly na trase ponorky náhle objevit. Plul rychlostí deseti uzlů, která nebyla sice nijak vysoká, ale vyžadovala soustředění. Občas se ho zmocnil pocit, jako by letěl v husté mlze nad vrcholky zalesněného pohoří.

Urazili téměř deset kilometrů a stále se nic nedělo. Potom se otočili a po rovnoběžné trase se vraceli zpátky. Kdyby celá akce nevedla k cíli, alespoň tu podrobně prozkoumají dno. On i Don měli zapnutý záznam, takže přístroje automaticky mapovaly dno pod nimi.

„Kdo tvrdil, že to bude vzrušující?“ ozval se Don po čtvrté obrátce. „Ještě jsem nezahlíd ani mladou chobotnici. Možná ty olihně plašíme.“

„Roberts tvrdil, že na vibrace nereagují, tak si myslím, že by se bát neměly. Navíc mám pocit, že Percy není žádný strašpytel.“

„Pokud existuje,“ dodal Don skepticky.

„Nezapomínej na ty obrovské otisky přísavek. Co by je mohlo dělat? Myši?“

„Hej!“ vyhrkl Don. „Podívej se na signál na dvou stech padesáti stupních ve vzdálenosti dvě stě třicet tři metrů. Vypadá to jako skála, ale myslím, že se to pohnulo.“

Další falešný poplach, pomyslel si Franklin. Ne, signál se zachvěl. Pane Bože, ono se to hýbe!

„Sniž rychlost na půl uzlu,“ nařídil. „Schovej se za mě, já zapnu světla.“

„Ten signál je zvláštní. Jako by ta věc měnila velikost.“

„Mohl by to být náš hoch. Tak jdeme na to.“

Ponorky pluly nad nekonečnou, lehce nakloněnou planinou a stále je provázelo hejno zvědavých pohledných koníků. Na obrazovce kamery se všechno, co bylo dál než padesát metrů, utápělo v mlze. Neporadily si s ní ani infra detektory. Franklin vypnul reflektory a dál hledal jen na obrazovce radaru.

Ve vzdálenosti sto šedesát metrů se na obrazovce začal objevovat nezaměnitelný tvar a ve sto třiceti metrech už nebylo pochyb. Ve sto metrech Franklina spěšně opustily ryby, které ho dosud provázely. Bylo jasné, že tohle není bezpečné místo. V sedmdesátimetrové vzdálenosti zapnul světelné vábničky, ale se spuštěním reflektorů a kamery ještě chvíli počkal.

Po dně kráčel les — les pohybujících se zakroucených chapadel. Obrovská oliheň na chvíli ztuhla, když ji světla oslnila. Vzápětí bleskově stáhla chapadla a vytvořila dojem jednolité, proudnicově tvarované hmoty. Potom vyrazila plnou silou a tryskovou rychlostí proti ponorce.

V poslední chvíli uhnula a Franklin zachytil krátký pohled velkého oka bez víček. Mělo v průměru minimálně třicet centimetrů. V následujících vteřinách se ozvala silná rána na trup ponorky a skřípavý zvuk, jak se obrovská chapadla snažila rozdrtit kov. Franklin se rozpomněl na šrámy, které vídal na oteklé kůži vorvaňů a byl rád, že jeho chrání silná ocel. Slyšel, jak mu obr utrhl vnější osvětlení — nevadí, svému účelu posloužilo.

Bylo potřeba ohlásit, co se děje. Ponorka se občas pořádně otřásla, ale Franklin se nepokoušel uniknout. Pokud nebude hrozit bezprostřední nebezpečí, zůstane na místě.

„Vidíš, co dělá?“ zeptal se Dona trochu nejistým hlasem.

„Jo, objal tě svýma osmi pažema a zbylejma chapadlama mi mává. A nevídaným způsobem mění barvy, ale na popis není čas. Rád bych věděl, jestli tě chce fakt sníst, nebo je to jen projev něžnosti.“

„Ať je to cokoli, moc příjemné to není. Pospěš si a nafoť to, ať odsud můžu vypadnout.“

„Dobře, dopřej mi pár minut, abych to mohl taky natočit. Potom si ho označíme.“

Dvě minuty připadaly Franklinovi jako věčnost, ale nakonec byl Don hotový. Percy stále neprokazoval nic ze stydlivosti, kterou u něho doktor Roberts předpokládal, ačkoli teď už si mohl jen těžko myslet, že ponorka je další oliheň.

Don pečlivě zamířil do nejsilnější části Percyho fráčku, kde se sonda bezpečně zachytí, ale neublíží. Po nárazu harpuny obrovský měkkýš uvolnil sevření a Franklin využil příležitost a vyrazil plnou rychlostí vpřed. Cítil na zádi plavidla rohovitá chapadla. Potom byl ale najednou volný a vystřelil vzhůru ke vzdálené obloze. Byl rád, že se mu podařilo uniknout, aniž by musel použít některou z arzenálu zbraní, kterými byla ponorka pro podobné účely vybavena.

Don ho následoval v těsném závěsu. Kroužili sto sedmdesát metrů nad mořským dnem a stále ještě nebylo mnoho vidět. Na obrazovce radaru se dno jevilo jako ostře ohraničená planina, ale teď v jejím středu poblikávala zřetelná hvězdička. Malá vysílačka, jen patnáct centimetrů dlouhá a přibližně dva centimetry široká, kterou měl Percy zabodnutou v těle, už odváděla svou práci. Bude sloužit přibližně týden, než se jí vybijí baterie.

„Označili jsme ho!“ vyhrkl Don nadšeně. „Teď už se před náma nemůže schovat.“

„Pokud se té šipky nezbaví,“ upozornil Franklin opatrněji. „Jestli to dokáže setřást, můžeme ho začít hledat znovu.“

„Mířil jsem já,“ zdůraznil Don vážně. „Vsaď se deset ku jedný, že to zůstane na svým místě.“

„Jestli jsem se tady něco naučil,“ odvětil Franklin, „tak nepřijímat tvoje sázky.“ Zvýšil rychlost a vydal se k hladině, vzdálené stále ještě víc než osm set metrů. „Nemůžeme nechat doktora Robertse čekat — ten chudák bude netrpělivostí bez sebe. Mimochodem, sám bych ty záběry rád viděl. Je to poprvé, kdy jsem vystupoval ve filmu spolu s obrovskou olihní.“

V duchu si připomněl, že tohle byl teprve začátek, pouhé zvednutí opony. Hlavní bod programu mají ještě před sebou.