Hluboké pastviny

Šestnáctá kapitola

Tajemník Úřadu pro vědu a výzkum mu sice pozorně naslouchal, ale Franklinovi neušlo, že ho jeho problém nezaujal. Když dokončil řeč, kterou si tak dlouho a pečlivě připravoval, pocítil zklamání. Věděl, že udělal všechno, co bylo v jeho silách. Co se bude dít dál, už nezávisí na něm.

„Rád bych si vyjasnil pár bodů,“ začal tajemník. „Začal bych tím nejdůležitějším. Proč jste se neobrátil na výzkumné oddělení Ministerstva pro moře a oceány, ale přímo na Světový sekretariát?“

Franklin věděl, že je to poněkud choulostivá záležitost. Ale tuto otázku čekal a byl na ni připraven.

„Přirozeně jsem se nejdřív snažil získat podporu u nás, pane Farlane. Problém tam sice vzbudil zájem, zvlášť poté, co se nám podařilo odchytit obrovskou oliheň. Ale operace Percy se ukázala daleko nákladnější, než se původně předpokládalo, a existuje kolem ní i mnoho nejasností. Nakonec několik vědců přešlo do jiných oddělení.“

„Vím,“ přerušil ho tajemník s úsměvem. „Někteří z nich přišli k nám.“

„Takže u nás teď získá podporu pouze výzkum zaměřený na praktické otázky chovu a to je důvod, proč přicházím za vámi. Navíc si myslím, že potřebné pravomoci máte jedině vy. Náklady na provoz dvou hlubinných ponorek jsou značné a musela by je schválit vyšší místa, než pouhé oddělení našeho úřadu.“

„Pokud by se našly prostředky, jste si jist, že by byl i dostatek lidí?“

„Ano, tedy ve vhodnou dobu. Teď jsou ohrady téměř stoprocentně spolehlivé — už tři roky nedošlo k žádné vážnější poruše — a strážci kromě doby každoročních tahů a odchytu na porážku moc práce nemají. Proto mi ten nápad připadal zajímavý…“

„Aby se využily ladem ležící schopnosti strážců?“

„No, to je trochu zjednodušené. Nerad bych vzbudil dojem, že Úřad pro chov velryb není vytížený.“

„Nic takového by mě nenapadlo ani ve snu,“ usmál se tajemník. „Další věc je trochu osobní. Proč se o ten projekt tak zajímáte právě vy? Stál vás určitě spoustu času a starostí — a obávám se, že vašich nadřízených se dotkne, že jste s ním šel rovnou za mnou.“

Odpovědět na tuto otázku by nebylo snadné ani někomu, koho člověk dobře zná, natož někomu zcela neznámému. Pochopí tenhle muž, který se dostal na vysoké místo ve státní správě, jak fascinující je záhadný signál na obrazovce radaru, který zahlédl Franklin jen jednou před několika lety? Ano, pochopí, protože kousek vědce v něm určitě zůstalo.

„Jako hlavní strážce,“ vysvětloval Franklin, „už pravděpodobně nebudu mít tolik příležitostí trávit čas pod vodou. Je mi třicet osm let a na tuto práci začínám být starý. Jsem zvídavý, možná jsem se měl věnovat vědě. Rád bych ten problém vyřešil, i když je mi jasné, že hodně věcí mluví proti.“

„To dokážu ocenit. Tenhle plán průzkumu ale zahrnuje polovinu světových moří.“

„Ano. Je mi jasné, že to vypadá beznadějně, ale nové radiolokátory mají třikrát větší dosah než ty, které jsme používali dřív a signál takových rozměrů nelze přehlédnout. Je jen otázkou času, než ho někdo najde.“

„A ten někdo chcete být vy. No, má to logiku. Když jsem obdržel váš dopis, promluvil jsem s biology a ti vyslovili tři názory, ale ani jeden nebyl příliš povzbudivý. Jedni tvrdí, že podobné signály jsou jen výsledkem chyb radaru nebo nějaké nesourodosti ve vodě.“

Franklin si odfrkl. „Ti, kdo pracují s radarem, všechny duchy i falešné signály poznají. Jinak by tu práci nemohli dělat.“

„Ano, v tom s vámi souhlasím. Většina mých lidí tvrdí, že z většiny mořských hadů se nakonec vyklubaly olihně, úhoři nebo jiné ryby. To, co vaše hlídky zachytily, budou buď tyto druhy nebo velký žralok.“

Franklin zavrtěl hlavou. „Odraz všech, které jste jmenoval, bezpečně poznám. Tohle je něco jiného.“

„Třetí námitka je teoretická. Ve velkých hloubkách není dost potravy, aby se tak velká a aktivní forma života mohla nasytit.“

„Tím si nikdo nemůže být jistý. Ještě v minulém století vědci tvrdili, že na mořském dně nemůže život vůbec existovat. Dnes už víme, že to byl nesmysl.“

„No, váš návrh se mi líbí. Uvidíme, co se dá dělat.“

„Mnohokrát vám děkuju, pane Farlane. Možná by bylo lepší, kdyby se o naší schůzce nikdo z Úřadu pro chov velryb nedozvěděl.“

„My jim to říkat nebudeme, ale obávám se, že na to přijdou.“ Tajemník vstal a Franklin usoudil, že jednání je u konce. Mýlil se.

„Než se rozloučíme, pane Frankline, rád bych si vyjasnil ještě jednu věc, která mi dělá starosti už řadu let.“

„O co se jedná, pane?“

„Nikdy jsem nepochopil, proč kvalifikovaný strážce bloumá uprostřed noci za Velkým bariérovým útesem a v téměř dvousetmetrové hloubce chce; dýchat stlačený vzduch.“

Nastala dlouhá odmlka, při které se oba muži měřili pohledem. Franklin pátral v paměti, ale tajemníkova tvář mu nic neříkala. Bylo to už dávno a v té době se setkával s množstvím lidí.

„Patříte k těm, kdo mi tenkrát pomohli?“ zeptal se. „Pokud ano, rád bych vám poděkoval.“ Po krátké odmlce dodal: „Víte, tehdy to nebyla nehoda.“

„Myslel jsem si to. Tím se všechno vysvětluje. Ale než změníme téma, co se stalo s Bertem Darrylem? Nikdy jsem se nedokázal dopátrat pravdy.“

„No, přišel o dobrou pověst a důvěru a nedokázal už Mořského lva provozovat. Naposledy jsem ho potkal v Melbourne. Byl na dně, protože právě zrušili celní hlídky a slušný pašerák si už neměl jak vydělat na živobytí. Nakonec se pokusil získat za Mořského lva pojistku. Ponorku podpálil a poblíž ostrovů opustil. Šla ke dnu, ale likvidátoři ji našli a začali se zajímat, proč z paluby zmizely před požárem všechny cenné věci. Nevím, jak se z toho kapitán nakonec dostal.

A to byl konec toho starého mizery. Dal se na pití a jednou v noci se v Darwinu rozhodl, že si půjde zaplavat. Jenomže zapomněl, že je odliv — a v Darwinu klesá při odlivu hladina o deset metrů. Skočil z mola a srazil si vaz. Kromě věřitelů litovala jeho konce i spousta dalších lidí.“

„Chudák starý Bert. Na světě bez takových chlapíků brzy zavládne nuda.“

Franklin si pomyslel, že taková slova znějí z úst vysokého úředníka Světového sekretariátu přinejmenším kacířsky. Ale těšila ho — a nejen proto, že s nimi souhlasil. Bylo mu jasné, že nečekaně získal vlivného přítele a šance na realizaci jeho projektu se tak výrazně zvýšily.

Nečekal, že věci budou probíhat závratnou rychlostí, takže týdny ticha a čekání ho nijak nezneklidňovaly. Krom toho měl dost práce. Hluchá sezona nastane až za tři měsíce a do té doby se na něj hrnulo množství drobných, ale nepříjemných problémů.

Jedna událost se ale nedala nazvat drobnou. Na svět přišla Anna Franklinová. Měla vykulené oči, otevřenou pusu a Indra začala pochybovat, že se k vědecké kariéře kdy vrátí.

Franklin, ke svému velkému zklamání, nebyl v době narození dcery doma. Vedl flotilu šesti ponorek u ostrovů Pribilof, aby zabránili v cestě velké skupině zabijáckých velryb. Podobnou práci nedělal poprvé, ale tentokrát byla díky využití nové techniky akce velice úspěšná. Použili nahrávek zvuků, vydávaných tuleními mláďaty a malými velrybami, pouštěli je do moře a tiše čekali na zabijáky.

Objevilo se jich několik stovek a nastala nepředstavitelná jatka. Než se malá flotila vrátila na základnu, zahynulo víc než tisíc kosatek. Byla to těžká a někdy i nebezpečná práce a přes její nezbytnost působila tato vědecky provedená řezničina na Franklina depresivně. Nedokázal se ubránit obdivu k rychlosti a síle lovců, které sám honil a vždycky byl rád, když měl podobnou akci za sebou. Zdálo se, že kosatky se z děsivých zkušeností poučily a statistici budou muset rozhodnout, jestli se opakování podobné operace v další sezoně vyplatí.

Franklin se sotva stačil vzpamatovat a trochu se pomazlit s Aničkou, která mu ale nijak nedávala najevo, že ho poznává, a už se musel vydat do jižní Georgie. Měl zjistit, proč velryby, které jinak bez potíží vplouvaly do jatečních ohrad, začínají být podezíravé a do vrat se jim nechce. K vyřešení záhady ale nijak nepřispěl. Zatímco se zabýval psychologickými aspekty, jeden mladý inspektor zjistil, že z továrny na zpracování masa pronikala do vody krev. Nebylo divu, že velryby, jejichž čich není ve srovnání s jinými savci nijak zvlášť vyvinutý, zostražitěly a do míst, kde tolik jejich příbuzných našlo smrt, se jim nechtělo.

Jako hlavní strážce teď Franklin působil v roli pohyblivého zažehnavače problémů a mohl být kdykoli vyslán na jakékoli místo na světě. Sám podobný stav vítal, ale rodina ho nesla hůř. Jakmile člověk práci strážného zvládl, krom hlídání a péče o velryby už ho nic dalšího nečekalo. Donu Burleymu a jemu podobným ta práce poskytovala uspokojení a bavila je, ale Don nebyl příliš ctižádostivý ani nijak intelektuálně zaměřený. Franklin o tom přemýšlel bez jakéhokoli pocitu nadřazenosti. Prostě to tak je a Don by to klidně přiznal také.

Právě byl v Anglii jako znalec před Velrybářskou komisí, což byl státem určený hlídací pes Úřadu pro chov velryb, když se mu ozval doktor Lundquist, který nahradil doktora Robertse po jeho odchodu na lukrativnější místo v akváriu Mořského světa.

„Právě jsem dostal tři bedny přístrojů ze Světového sekretariátu. Nic takového jsme neobjednávali, ale je na nich vaše jméno. Co to má znamenat?“

Franklin bleskově uvažoval. Musí to přijít právě v době, kdy je pryč! Jestli ředitel odhalí jeho záměry dřív, než se mu podaří ho zpracovat, bude z toho bouřka.

„Je to příliš složité na vysvětlování po telefonu,“ odpověděl Franklin. „Během deseti minut bych měl předstoupit před komisi. Někam to zastrčte, všechno vám vysvětlím, až se vrátím.“

„Doufám, že to není nějaká levota — je to nezvyklý postup.“

„Nemějte obavy — uvidíme se pozítří. Kdyby se na základně objevil Don Burley, ať se na ty věci podívá. Papíry dám do pořádku hned po návratu.“

To bude na celé věci nejhorší, pomyslel si. Získat vybavení, o které nikdo oficiálně nepožádal, a zařadit je bez velkého vyptávání do inventáře bude minimálně stejně zapeklité jako najít obrovského mořského hada…

Jeho obavy byly ale z valné míry zbytečné. Jeho nový vlivný přítel z oddělení pro výzkum při Světovém sekretariátu většinu problémů předvídal. Vybavení bylo Úřadu pro chov velryb jen zapůjčeno a po splnění úkolu bude vráceno. Ředitel z jednání pochopil, že jeho se projekt netýká. Měl sice jisté pochybnosti, ale Franklin byl oficiálně krytý.

„Zřejmě víš, o co jde, Walte,“ pronesl v laboratoři, když vybavení konečně vybalili. „Bude lépe, když mi vysvětlíš, o co se jedná a k čemu to má být.“

„Je to automatický záznam, daleko lepší než ty, které máme umístěné u vrat na počítání velryb, když jimi proplouvají. Je to vlastně radiolokátor dlouhého dosahu, který zkoumá okruh dvaceti kilometrů až na dno. Všechny statické signály vyčlení a zaznamená pouze pohybující se předměty. Je možné nastavit, aby si všímal jen signálů od určité velikosti. Tuto operaci provede každých šest minut, tedy dvě stě čtyřicetkrát za den. Zmapuje jakoukoli oblast.“

„Důmyslné. Předpokládám, že po nás chtějí, abychom tu věc umístili na určité místo a uvedli do chodu.“

„Ano — a každý týden vyzvedli informace. Budou užitečné i pro nás. Mimochodem, ta zařízení jsou tu tři.“

„Ti chlápci z výzkumu jsou velkorysí! Byl bych rád, kdybychom měli taky tolik peněz na rozhazování. Ukažte mi, jak ty věci fungujou — pokud fungujou.“

Všechno proběhlo v klidu a o mořském hadovi nepadlo ani slovo.

Víc než dva měsíce po něm nebylo ani stopy. Každý týden vyzvedla hlídka, která pracovala nejblíž, záznamy ze tří zařízení, umístěných na dně moře v místech, která Franklin pečlivě vybral s ohledem na předešlá pozorování. S nadšením, které zvolna přecházelo v zatvrzelé odhodlání, zkoumal stovky metrů zastaralého šestnáctimilimetrového filmu, který ale v nahrávacích zařízeních zatím nic jiného nenahradilo. Při promítání filmů viděl tisíce signálů, zachycujících pohyb mořských stvoření ve dne v noci.

Obvykle byl však film prázdný, protože nastavil zařízení tak, aby vypouštělo všechny signály předmětů kratších než dvacet pět metrů. Tím vyřadil všechno, kromě skutečně rozměrných velryb — a kořisti, kterou hledal. Když se dala do pohybu celá hejna, film byl tečkovaný signály, které poskakovaly velkou rychlostí po obrazovce. Před očima měl téměř tisíckrát zrychlený život pod hladinou.

Po dvou měsících planého pátrání se ho začal zmocňovat pocit, že všechna tři zařízení špatně umístil, takže a začal uvažovat o jejich přemístění. Rozhodl se, že to udělá, až dorazí příští várka filmů. Nové lokality měl už vytypované.

Ale tentokrát našel, co hledal. Signál byl v rohu obrazovky a radar ho zachytil jen při čtyřech otočeních. Podlouhlý signál zachytilo zařízení před dvěma dny. První důkaz tedy měl, ale není ověřený.

Posunul zbylá dvě záznamová zařízení tak, aby všechna dohromady tvořila trojúhelník o straně dlouhé pět kilometrů a aby se jejich dosah částečně překrýval. Následoval další týden trpělivého vyčkávání.

Čekání ale stálo za to. Koncem týdne měl všechna fakta, která potřeboval na zahájení akce. Měl jasný a nezpochybnitelný důkaz.

Obrovský živočich, příliš dlouhý a tenký, než aby si ho bylo možné splést s jinými zvířaty, se pohyboval v neuvěřitelné hloubce téměř sedmi tisíc metrů a dvakrát za den se vynořil o tři tisíce metrů výš, zřejmě za potravou. Ze záznamu mohl Franklin celkem dobře odhadnout jeho zvyky a pohyb. Pokud neopustí oblast a neztratí se beze stopy, neměl by být problém zopakovat úspěch s Percym.

Neměl zapomínat, že pod vodou se nic neopakuje dvakrát.