Koruna z mečů

20 Vzory ve vzorech

Sevanna si opovržlivě prohlížela své zaprášené společnice, rozesazené v kruhu na malé pasece. Téměř bezlisté větve stromů poskytovaly trochu chladnějšího stínu a místo, kde Rand al’Thor vrhal smrt, bylo přes sto mil na západ, přesto ostatní ženy uhýbaly očima, jako by se dívaly přes rameno. Bez potních stanů se žádná nedokázala řádně očistit, bylo to jen chvatné opláchnutí obličeje a rukou na konci dne. Na suchém listí vedle ní stálo osm malých stříbrných pohárků, každý jiný, a stříbrný džbán s vodou, který byl během ústupu zprohýbaný.

„Buď nás Car’a’carn nesleduje,“ vyhrkla náhle, „nebo nás nedokázal najít. Obojí mi vyhovuje.“

Některé skutečně nadskočily. Tionina kulatá tvář zbledla a Modarra ji poplácala po rameni. Modarra by byla hezká, kdyby nebyla tak vysoká a kdyby se vždycky nesnažila chovat mateřsky ke každému ve svém dosahu. Alarys se příliš soustředila na své sukně, které měla již tak dost úhledně rozložené kolem sebe, a pokoušela se nevidět to, co nechtěla vidět. Meira měla svěšené koutky tenkých rtů, ale kdo mohl vědět, jestli kvůli svému otevřenému strachu z Car’a’carna, či strachu ostatních? Měly důvod se bát.

Dva plné dny po bitvě a kolem Sevanny se nesešlo ani celých dvacet tisíc oštěpů. Therava a většina moudrých, které byly na západě, stále chyběly, včetně všech ostatních, které byly k Sevanně připoutány. Některé z těch, co chyběly, se určitě musely dostat zpět k Rodovrahově Dýce, avšak kolik už jich nikdy neuvidí vycházet slunce? Nikdo si na taková jatka nevzpomínal, tolik mrtvých v tak krátké době. Dokonce ani algai’d’siswai nebyli skutečně připraveni zatančit si v dohledné době s oštěpy. Důvod ke strachu tu byl, ale ne důvod dávat strach najevo jako mokřiňan, otevřeně, nezakrytě, aby to všichni viděli.

Aspoň Rhiale si to zřejmě uvědomila. „Jestli máme tohle udělat, tak se do toho dejme,“ zamumlala, ztuhlá rozpaky. Byla jednou z těch, co nadskočily.

Sevanna vytáhla z váčku malou šedou krychli a postavila ji na zhnědlé listí uprostřed kruhu. Someryn si položila ruce na kolena a tak se naklonila, aby si ji prohlédla, až hrozilo, že vypadne ze své jupky. Nosem se téměř dotýkala krychle. Všechny strany kostky pokrývaly složité vzory a zblízka bylo ve větších vzorech vidět menší a snad ještě menší v těch menších. Jak to bylo vyrobeno, tak maličké, tak jemné, tak přesné, Sevanna netušila. Kdysi si myslela, že kostka je z kamene, ale teď už si tím tak jistá nebyla. Včera jí krychle náhodou spadla na kámen, aniž by se sebeméně poškodila jediná rytina. Pokud to byla rytina. Ta věc musela být ter’angrial. Tolik věděla.

„Nejmenší možný pramen ohně se musí zlehýnka dotknout tady toho, co vypadá jako pokroucený srpek měsíce,“ sdělila ostatním, „a další tady nahoře, na té značce jako blesk.“ Someryn se velice rychle narovnala.

„Co se stane pak?“ zeptala se Alarys, pročesávajíc si prsty vlasy. Vypadalo to jako nepřítomné gesto, ona si však vždycky našla způsob, jak každému připomenout, že má vlasy černé a ne žluté nebo ryšavé, jak bylo běžné.

Sevanna se usmála. Ráda věděla něco víc než ostatní. „Použiju to, abych povolala mokřiňana, který mi to dal.“

„Tohle už jsi nám řekla,“ pronesla Rhiale kysele a Tion se drze zeptala: „A jak ho to povolá?“ Randa al’Thora se možná bála, ale skoro ničeho jiného. Rozhodně ne Sevanny. Belinde zlehka pohladila krychli kostnatým prstem a svraštila vybělené obočí.

Sevanna udržela hladkou tvář a málem si podrážděně pohladila náhrdelník nebo upravila loktuši. „Řekla jsem vám všecko, co potřebujete vědět.“ Podle jejího názoru mnohem víc, než potřebovaly vědět, jenže to bylo nutné. Jinak by byly všechny s oštěpy a ostatními moudrými, jedly tvrdý chleba a sušené maso. Nebo by spíš všechny byly na cestě na východ a hledaly další přeživší. Dávaly pozor na pronásledovatele. I kdyby vyrazily později, ještě by snadno urazily padesát mil, než by se zastavily. „Slova kance nestáhnou a už vůbec nezabijí. Jestli se chcete odplížit zpátky do hor a strávit zbytek života utíkáním a schováváním, tak běžte. Jestli ne, tak udělejte, co musíte, a já udělám svoji část.“

Rhiale na ni vzdorovitě upírala modré oči a Tion šedé. Dokonce i Modarra se tvářila pochybovačně, a to ji se Someryn držela Sevanna v pěsti nejpevněji.

Sevanna čekala, navenek klidná, nehodlala jim znova něco vykládat nebo žádat. Žaludek se jí však stahoval vzteky. Nenechá se porazit, protože tyhle ženské mají studené nohy.

„Když musíme,“ povzdechla si Rhiale nakonec. Až na nepřítomnou Theravu odporovala nejčastěji, ale Sevanna do ní vkládala naděje. Páteř, která se odmítá ohnout, bývá často nejtvárnější, jakmile jednou povolí. To platilo na ženy i na muže. Rhiale a ostatní se podívaly na krychli, některé se mračily.

Sevanna samozřejmě nic neviděla. Uvědomila si, že i kdyby nic neudělaly, pořád by vlastně mohly tvrdit, že krychle prostě nefunguje, a ona by se to nikdy nedozvěděla.

Najednou však Someryn zalapala po dechu a Meira skoro šeptala: „Vtahuje to víc. Hele.“ Ukázala. „Oheň sem a sem, a zemi a vzduch a ducha, naplnit tunely.“

„Ne však všechny,“ přidala se Belinde. „Dají se, myslím, naplnit mnoha způsoby. A jsou tam místa, kde se prameny... obtáčejí... kolem něčeho, co tam není.“ Svraštila obočí. „Musí to natahovat i mužskou část.“

Několik žen se trochu odtáhlo, posunuly si loktuše a oprašovaly sukně, jako by chtěly sedřít špínu. Sevanna by dala cokoliv, aby to viděla. Skoro cokoliv. Jak mohou být tak zbabělé? Jak to mohou takhle dávat najevo?

Nakonec řekla Modarra: „Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom se ohněm dotkly jinde.“

„Dejte do volací krabičky moc síly nebo špatným způsobem a mohla by se roztavit,“ ozval se odkudsi mužský hlas. „Dokonce by mohla vy –“

Hlas se odmlčel, jak ostatní ženy vyskočily a rozhlížely se mezi stromy. Alarys a Modarra zašly tak daleko, že od pasu vytáhly nože, ačkoliv když ovládaly jedinou sílu, ocel nepotřebovaly. Mezi stíny a světlem se nic nehýbalo, ani ptáček neproletěl.

Sevanna nehnula brvou. Věřila tak třetině toho, co jí mokřiňan napovídal, a tomuhle vlastně ne, ale poznala Caddarův hlas. Mokřiňané měli vždycky víc jmen, ale on jí sdělil jenom tohle. Muž mnoha tajemství, usoudila. „Zaujměte svá místa,“ nařídila jim. „A vraťte prameny tam, kde byly. Jak ho mám povolat, když se bojíte slov?“

Rhiale se otočila s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Nepochybně přemýšlela, jak Sevanna ví, že přestaly usměrňovat. Té ženské to nemyslelo jasně. Pomalu, nejistě si zas posedaly do kruhu. Rhiale nasadila bezvýraznější tvář než všechny ostatní.

„Takže jsi zpět,“ ozval se zase Caddarův hlas. „Máš al’Thora?“

Něco v jeho tónu ji varovalo. Nemohl nic vědět. Ale věděl. Pustila z hlavy všechno, co mu chtěla vykládat. „Ne, Caddare. Ale přesto si musíme promluvit. Sejdu se s tebou za deset dní tam, kde jsme se setkali poprvé.“ Do toho údolí na Rodovrahově Dýce se dostane dřív, potřebovala však čas na přípravu. Jak to mohl vědět?

„Dobře, žes mi řekla pravdu, holka,“ procedil Caddar. „Zjistíš, že nemám rád, když se mi lže. Udržuj souřadnice pro lokalitu a já za tebou přijdu.“

Sevanna šokované zírala na krychli. Holka? „Co jsi to říkal?“ chtěla vědět. Holka! Nevěřila vlastním uším. Rhiale se na ni velmi nápadně nedívala a Meira zkřivila rty do úsměvu, což jí moc nešlo, protože se usmívala málokdy.

Pasekou se nesl Caddarův povzdech. „Řekni své moudré, ať dělá přesně to, co dělá teď – nic jiného – a já za tebou přijdu.“ Nucená trpělivost v jeho hlase škrábala jako brousek. Až od toho mokřiňana dostane, co chce, navlékne mu gai’šainskou bílou. Ne, černou!

„Co tím myslíš, že přijdeš, Caddare?“ Odpovědí jí bylo ticho. „Caddare, kde jsi?“ Ticho. „Caddare?“

Ostatní si vyměnily znepokojené pohledy.

„On je šílený?“ ozvala se Tion. Alarys zamumlala, že musí být, a Belinde se rozzlobeně ptala, jak dlouho mají pokračovat s tímhle nesmyslem.

„Dokud neřeknu dost,“ sdělila jí Sevanna tiše s pohledem upřeným na krychli. Pocítila pramínek naděje. Když dokáže tohle, tak jí určitě může dát, co slíbil. A možná že... Nebude doufat příliš. Vzhlédla k větvím, které téměř překrývaly celý palouček. Slunce ještě muselo k vrcholu své dráhy urazit kus cesty. „Jestli nepřijde do poledne, půjdeme.“ Čekat, že nezabručí, bylo příliš.

„Takže tu budeme sedět jako kameny?“ Alarys zkušeně pohodila hlavou a všechny vlasy jí přepadly přes rameno. „Kvůli mokřiňanovi?“

„Ať už ti slíbil cokoliv, Sevanno,“ přidala se zakaboněná Rhiale, „za tohle to určitě nestojí.“

„Je šílený,“ vrčela Tion.

Modarra kývla na krychli. „Co když pořád slyší?“

Tion si opovržlivě odfrkla a Someryn řekla: „Odkdy nás zajímá, jestli muž slyší, co říkáme? Rozhodně mě ale netěší na něj čekat.“

„Co když je jako ti mokřiňani v černých kabátech?“ Belinde stiskla rty, až se skoro vyrovnala Meiře.

„Nebuď směšná,“ ohrnula pysk Alarys. „Mokřiňani takové od pohledu zabíjejí. Ať už algai’d’siswai tvrdí cokoliv, musela to být práce Aes Sedai. A Randa al’Thora.“ To jméno vyvolalo bolestné mlčení, nevydrželo však.

„Caddar musí mít podobnou krychli,“ ozvala se zase Belinde. „Musí mít ženu s darem, aby mu fungovala.“

„Aes Sedai?“ Rhiale znechuceně zachrčela. „I kdyby měl u sebe deset Aes Sedai, ať si přijdou. Vyřídíme to s nimi, jak si zaslouží.“

Meira se zasmála, suše, odpovídalo to jejímu výrazu. „Skoro začínám věřit, že zabily Desaine.“

„Dávej si pozor na jazyk!“ prskla Rhiale.

„Ovšem,“ zamumlala Someryn nervózně. „Neopatrná slova by mohly zaslechnout nepovolané uši.“

Tionin smích byl krátký a nepříjemný. „Tahle banda má míň kuráže než jeden mokřiňan.“ Na což jí, samozřejmě, Someryn odsekla, i Modarra, a Meira pronesla slova, která by měla za následek výzvu, nebýt obě moudré, a Alarys promluvila ještě drsněji a Belinde...

Jejich dohadování Sevannu podráždilo, i když znamenalo, že nebudou kout pikle proti ní. Proto však nezvedla ruku, aby je umlčela. Rhiale se na ni zamračila, otevřela ústa, a v té chvíli zaslechly, co Sevanna slyšela už hodnou chvíli. Něco šustilo ve spadaném listí v lese. Žádný Aiel by tolik hluku nenadělal, i kdyby se blížil k moudrým bez vyzvání, a žádné zvíře by se k lidem tolik nepřiblížilo. Tentokrát se Sevanna zvedla s ostatními.

Objevily se dvě postavy, muž a žena, a pod nohama jim praskalo tolik větviček, že by to probudilo kámen. U palouku se oba zastavili a muž lehce naklonil hlavu, jak mluvil k ženě. Byl to Caddar v téměř černém kabátci s krajkou kolem krku a zápěstí. Aspoň neměl meč. Asi se se ženou hádali. Sevanna by měla být schopná slyšet něco z jejich slov, ticho však bylo naprosté. Caddar byl téměř o hlavu vyšší než Modarra – byl vysoký na mokřiňana a dokonce i na Aiela – a ženina hlava mu nesahala ani k ramenům. Měla stejně tmavou pleť a vlasy jako on a dost krásnou, aby Sevanna stiskla rty, oblečená byla v jasně rudém hedvábí a šaty měla střižené tak, aby měla odhalenou větší část poprsí než Someryn.

Jako by ji to pomyšlení přivolalo, Someryn se přiblížila k Sevanně. „Ta žena má dar,“ šeptla, aniž by od páru odtrhla oči. „Splétá přehradu,“ našpulila rty a váhavě dodala: „Je silná. Hodně silná.“ Sevanna nikdy nepřišla na to, proč se síla v jediné síle mezi moudrými nepočítá – přičemž byla vděčná, že tomu tak je, kvůli sobě – ale Someryn se pyšnila tím, že ještě nikdy nepotkala ženu tak silnou, jako byla sama. Z jejího tónu Sevanna usoudila, že tato žena je silnější.

V té chvíli jí nezáleželo na tom, jestli ta žena dokáže pohnout horou nebo jen stěží zapálit svíčku. Musela to být Aes Sedai. Neměla na to tvář, ale několik z těch, co Sevanna viděla, ji nemělo též. Takhle se musel Caddar dostat k ter’angrialu. Takhle je našel a přišel. Tak brzy. Tak rychle. Možnosti se rozvíjely a naděje rostla. Ale kdo z nich dvou byl ve velení?

„Přestaňte do toho usměrňovat,“ nařídila. Pořád přes to mohl slyšet.

Rhiale na ni vrhla pohled, skoro ji litovala. „Someryn už to udělala, Sevanno.“

Sevanninu náladu však nemohlo nic pokazit. Usmála se a řekla: „Tak dobrá. Pamatujte, co jsem říkala. Mluvit budu já.“ Většina žen přikyvovala. Rhiale si odfrkla. Sevanna se usmívala dál. Z moudré nebylo možné udělat gai’šaina, ale tolik zpráchnivělých zvyků již bylo odloženo, že mohly následovat i další.

Caddar a žena znovu vykročili a Someryn zašeptala: „Pořád drží jedinou sílu.“

„Sedni si vedle mě,“ vyhrkla rychle Sevanna. „Sáhni mi na nohu, jestli usměrní.“ Tohle ji žralo. Ale musela to vědět.

Sedla si, nohy složila pod sebe a ostatní se k ní připojily, nechaly jen místo pro Caddara a ženu. Someryn seděla tak blízko, že se dotýkaly koleny. Sevanna zatoužila po křesle.

„Vidím tě, Caddare,“ pronesla obřadně i přes to, jak ji urazil. „Sedni si, ty i tvoje žena.“

Chtěla vidět, jak Aes Sedai zareaguje, ona však jen zvedla obočí a líně se usmála. Oči měla černé jako on, černé jako krkavec. Druhé moudré stavěly na odiv chlad. Kdyby Aes Sedai u studní nedovolily, aby se Rand al’Thor osvobodil, určitě by byly zabily či zajaly jednu každou z nich. Tahle Aes Sedai si toho musela být vědoma, protože Caddar očividně věděl, co se stalo, přesto se žena rozhodně netvářila ustrašeně.

„Tohle je Maisia,“ řekl Caddar a posadil se na zem kousek nalevo od místa, jež mu nechaly. Z nějakého důvodu se nechtěl dostat na dosah. Možná se bál nožů. „Řekl jsem ti, abys použila jednu moudrou, Sevanno, ne šest. Někteří muži by mohli mít podezření.“ Z nějakého důvodu se tvářil pobaveně.

Ta žena, Maisia, si při vyslovení svého jména přestala uhlazovat suknice a zlobně se na něho zamračila, tak vztekle, že mu to mohlo stáhnout kůži z těla. Snad si myslela, že udrží její totožnost v tajnosti. Neřekla však nic. Po chvíli se posadila vedle něj a znovu se usmála, tak náhle, jako by nikdy nepřestala. Nikoliv poprvé byla Sevanna vděčná za to, že mokřiňané nosili své city jako na talíři.

„Přinesls tu věc, co může ovládat Randa al’Thora?“ Na džbán s vodou se ani nepodívala. Když je tak hrubý, proč by měla dodržovat obřady? Nevzpomínala si, že by se takhle choval při jejich prvním setkání. Možná byl díky Aes Sedai smělejší.

Caddar se na ni tázavě podíval. „No, proč ho nemáš?“

„Budu ho mít,“ odtušila rázně a on se usmál. Maisia též.

„Tak až ho budeš mít.“ Jeho úsměv přímo křičel pochybami a nedůvěrou. Ta ženská se otevřeně vysmívala. Pro ni se také najde černý hábit. „To, co mám, ho ovládne, až bude chycen, ale nedokáže ho to přemoct. Nebudu riskovat, že se o mně dozví, dokud ho nebudeš mít zabezpečeného.“ Ani v nejmenším ho tohle přiznání nezahanbilo.

Sevanna potlačila zklamané píchnutí. Jedna naděje zmizela, ale ostatní zůstaly. Rhiale a Tion zkřížily ruce na prsou a zíraly před sebe, za kruh, za něj. Už nestál za poslouchání. Ony samozřejmě nevěděly všechno.

„Co Aes Sedai? Ovládne ta věc i je?“ Rhiale a Tion přestaly zírat do lesa. Belinde se zachvělo obočí a Meira se na ni podívala přímo. Sevanna proklínala jejich nedostatek sebeovládání.

Caddar byl ale stejně slepý jako všichni mokřiňani. Zvrátil hlavu dozadu a rozřehtal se. „Chceš říct, že ti unikl al’Thor, ale chytlas Aes Sedai? Sáhlas po orlovi a chytila pár skřivánků!“

„Můžeš opatřit to samé pro Aes Sedai?“ Málem skřípala zuby. Předtím byl určitě zdvořilý až dost.

Caddar jen pokrčil rameny. „Možná. Bude-li cena správná.“ Pro něj to byl prach, naprosto bezvýznamné. Vlastně ani Maisia se netvářila nějak zaujatě. Zvláštní, jestli byla Aes Sedai. Co jiného by ale byla?

„Tvůj jazyk háže jasné barvy do větru, mokřiňane,“ řekla přísně Tion. „Jaký máš důkaz?“ Pro jednou Sevanně nevadilo, že promluvila mimo pořadí.

Caddarovi se stáhla tvář, pro všechno na světě, jako by byl kmenový náčelník, jako by uslyšel urážku, ale ve chvilce byl zase samý úsměv. „Jak si přeješ. Maisie, pohrej si trochu s tou volací krabičkou, ať vidí.“

Someryn si posunula sukně a přitiskla Sevanně na stehno klouby ruky, když se šedá krychle zvedla na loket do vzduchu. Odrážela se tam a zpět, jako by si s ní žena pohazovala, pak se naklonila a otáčela se na špičce stále rychleji, až byla vidět rozmazaně.

„Chtěly byste, aby si s ní točila na nose?“ zeptal se Caddar se širokým úsměvem.

Tmavá žena mhouřila oči a hleděla přímo před sebe, nyní byl její úsměv očividně nucený. „Myslím, že jsem předvedla dost, Caddare,“ utrousila chladně. Ale krychle – volací krabička? – se otáčela dál.

Sevanna pomalu odpočítala do dvaceti, než řekla: „To stačí.“

„Už toho můžeš nechat, Maisie,“ řekl Caddar. „Vrať to tam, kde to bylo.“ Teprve tehdy se krychle pomalu spustila a jemně spočinula na původním místě. Jak byla tmavá, vypadala žena bledá. A vzteklá.

Kdyby byla sama, Sevanna by se zasmála a zatančila. Takhle měla potíže udržet hladkou tvář. Rhiale a ostatní měly spoustu práce s opovržlivým koukáním na Maisii, aby si toho všimly. Co fungovalo na jednu ženu s darem, bude fungovat i na jinou. Na Someryn a Modarru to možná nebylo potřeba, jenomže na Rhiale a Theravu... Nesměla vypadat příliš dychtivá, ne, když ostatní věděly, že žádné zajaté Aes Sedai nemá.

„Ovšem,“ pokračoval Caddar, „chvíli potrvá opatřit ti, co žádáš.“ Zatvářil se vychytrale a snažil se to zakrýt. Jiný mokřiňan by si toho možná nevšiml. „Varuji tě, cena nebude malá.“

Sevanna se proti své vůli předklonila. „A způsob, jakým ses sem dostal tak rychle? Kolik, aby nás to naučila?“ Podařilo se jí nemluvit dychtivě, ale bála se, že jí do hlasu proniklo pohrdání, jež cítila. Mokřiňané za zlato udělají cokoliv.

Muž to možná zaslechl. Rozhodně překvapeně vyvalil oči, než se stačil ovládnout. Takhle to bylo. Díval se na své ruce a lehce zdvihl koutky úst. Proč jí jeho úsměv připadal potěšený? „To není něco, co dělá ona,“ řekl hlasem hladkým jako dlaně, „ne sama od sebe. Je to jako volací krabička. Můžu ti jich pár opatřit, ale cena za ně je ještě vyšší. Pochybuji, že to, co jste sebrali v Cairhienu, bude stačit. Naštěstí můžeš použít... cestovní krabičky, abys své lidi dostala do bohatších zemí.“

Dokonce i Meira měla hodně práce, aby se netvářila dychtivě. Bohatší země a nemuset procházet mezí těmi hlupáky, co jdou za Randem al’Thorem.

„Pověz mi víc,“ vyzvala jej Sevanna chladně. „Bohatší země by mě mohly zajímat.“ Ne však dost na to, aby zapomněla na Car’a’carna. Caddar jí dá všechno, co slíbil, než ho prohlásí za da’tsang. Ještě dobře, že zřejmě rád nosí černou. Pak nebude nutné dávat mu nějaké zlato.

Pozorovatel se protáhl mezi stromy a nevydal sebemenší zvuk. Bylo úchvatné, kolik toho člověk mohl zjistit skrze volací krabičku, zvlášť ve světě, kde byly zřejmě jenom dvě další. Ty rudé šaty se sledovaly snadno a oni se ani jednou neohlédli, dokonce se ani nepřesvědčili, jestli je nestopuje někdo z těch takzvaných Aielů. Graendal si udržovala zrcadlovou masku, zakrývající její pravý vzhled, avšak Sammael tu svou uvolnil, byl opět zlatovlasý a jen o hlavu a ramena vyšší než jeho společnice. Taky propustil propojení. Pozorovatele napadlo, je-li to za daných okolností moudré. Vždycky přemýšlel nad tím, kolik odvahy, jíž se Sammael tolik holedbal, je ve skutečnosti jen hloupost a slepota. Nicméně stále držel saidín, takže možná nebyl tak úplně slepý k nebezpečí.

Pozorovatel je sledoval a poslouchal. Neměli o tom tušení. Pravou sílu, taženou přímo z Velikého pána, mohl vidět a zachytit pouze ten, kdo jí vládl. V zorném poli mu tančily černé flíčky. Samozřejmě bylo třeba zaplatit, cena byla při každém dalším použití vyšší, on však byl vždycky ochoten platit, bylo-li to nezbytné. Být naplněn pravou sílou bylo skoro jako klečet pod Shayol Ghulem a koupat se ve slávě Velikého pána. A sláva stála za bolest.

„Ovšemže jsem tě musel mít s sebou,“ vrčel Sammael a zakopl o suchý šlahoun. Mimo města se skutečně nikdy necítil dobře. „Už jen tím, že jsi tam byla, jsi jim odpověděla na sto otázek. Nemůžu uvěřit, že ta hloupá holka skutečně sama navrhla to, co jsem chtěl.“ Vyprskl smíchy. „Možná jsem sám ta’veren."

Větev, která Graendal částečně bránila v cestě, se ohýbala, až hlasitě praskla. Chvíli visela ve vzduchu, jako by jí hodlala svého společníka praštit. „Ta hloupá holka ti vyřízne srdce a sežere ho, jestli dostane jen sebemenší příležitost.“ Větev odletěla stranou. „Mám pár vlastních otázek. Nikdy jsem si nemyslela, že své příměří s al’Thorem udržíš déle, než budeš muset, ale tohle...?“

Pozorovatel zvedl obočí. Příměří? Tvrzení, podle všech důkazů, stejně riskantní, jako bylo falešné.

„Já jeho únos nepřipravil.“ Sammael po ní vrhl něco, co nejspíš považoval za trpký pohled. Díky jeho jizvě to spíš vypadalo jako vzteklá grimasa. „Měla v tom ale prsty Mesaana. Možná i Demandred a Semirhage, i přes to, jak to skončilo, ale Mesaana zcela určitě. Třeba bys měla znovu zvážit, co myslel Veliký pán tím, když chtěl, aby se al’Thorovi nic nestalo.“

Graendal to zvažovala tak důkladně, až zakopla. Sammael ji chytil za loket a udržel ji na nohou, ale jakmile získala rovnováhu, vytrhla se mu. Zajímavé, dokonce i vzhledem k tomu, co se stalo na tom palouku. Graendalin skutečný zájem patřil těm nejkrásnějším vybraným z nejmocnějších, ale klidně by si zaflirtovala, třebas jen proto, aby jí uběhl čas, i s mužem, jehož hodlala zabít nebo jenž chtěl zabít ji. Jediní muži, s nimiž nikdy nekoketovala, byli ti Vyvolení, kteří chvíli stáli nad ní. Nikdy nepřijala být v jakékoliv dvojici níže postavená.

„Tak proč s nimi pokračovat?“ Z jejího hlasu ukapávala roztavená láva, ačkoliv své pocity normálně skvěle ovládala. „Al’Thor v Mesaaniných rukou je jedna věc. Al’Thor v rukou téhle divošky je něco zhola jiného. Ne že by měla šanci se k němu dostat, jestli je opravdu hodláš vyslat na to rabování. Cestovní krabičky? Jakou hru to hraješ? Mají zajatce? Jestli si myslíš, že je naučím nátlak, tak na to rovnou zapomeň. Jedna z těch ženských nebyla zanedbatelná. Nebudu riskovat sílu a schopnosti pohromadě, ne u ní, ani u někoho, koho by to mohla naučit. Nebo máš někde v těch svých hračkách schovaný svazovač? Mimochodem, kde jsi byl prve? Nejsem ráda, když mě někdo nechává čekat!“

Sammael se zastavil a ohlédl se. Pozorovatel stál úplně nehybně. Od hlavy k patě byl zamotaný do divnolátky, takže mu byly vidět jenom oči, a nemusel si dělat starosti, že ho zahlédnou. Za léta se stal odborníkem v mnoha oblastech, jimiž Sammael opovrhoval. I v některých, jež si oblíbil.

Průchod se otevřel náhle, přeřízl vpůli strom a Graendal nadskočila. Rozpůlený kmen se opile naklonil. Teď Graendal rovněž zjistila, že Sammael drží pravý zdroj.

„Snad sis nemyslela, že jim říkám pravdu?“ poznamenal Sammael posměšně. „Menší vzestup chaosu je stejně důležitý jako velký. Půjdou, kam je pošlu, udělají, co budu chtít, a naučí se spokojit se s tím, co jim dám. Stejně jako ty, Maisie.“

Graendal propustila iluzi a stála tam stejně zlatovlasá jako on, stejně světlá, jako byl on tmavý. „Jestli mi tak řekneš ještě jednou, zabiju tě.“ Hlas měla ještě bezvýraznější než tvář. Myslela to vážně. Pozorovatel se napjal. Kdyby to zkusila, jeden z nich by zemřel. Měl by se do toho zaplést? Černé flíčky se mu před očima míhaly stále rychleji.

Sammael její pohled opětoval stejně tvrdě. „Pamatuj, kdo bude Nae’blisem, Graendal,“ procedil a prošel průchodem.

Ona tam chvíli jen stála a dívala se do otvoru. Po straně se objevila kolmá stříbrná čára, ale než se její průchod začal otevírat, propustila tkanivo, pomalu, světlo se stáhlo do bodu, než zhaslo. Pozorovatele přestala svrbět kůže, jak propustila i saidar. Se staženou tváří následovala Sammaela a jeho průchod se za ní zavřel.

Pozorovatel se jen pokřiveně usmál za divnolátkovou číhalskou maskou. Nae’blis. To vysvětlovalo, proč Graendal poslouchá, proč Sammaela nezabila. Tohle muselo zaslepit dokonce i ji. A Sammael riskoval ještě víc, když prohlašoval, že s Luisem Therinem uzavřel příměří. Pokud to ovšem nebyla pravda. Velikého pána těšilo, když mohl poštvat jednoho svého služebníka proti druhému, aby zjistil, kdo z nich je silnější. Jenom nejsilnější mohli stát v jeho slávě. Jenže dnešní pravda nemusela být i zítřejší. Pozorovatel viděl, jak se pravda mění i stokrát mezi východem a západem slunce. Nejednou ji sám změnil. Zvážil, že se vrátí a sedm žen na palouku zabije. Zemřely by snadno. Pochyboval, že vědí, jak vytvořit pravý kruh. Černé flíčky zaplnily zorné pole, vodorovná vánice. Ne, nechá to běžet svým vlastním směrem. Prozatím.

Pro jeho uši svět ječel, když použil pravou sílu, aby protrhl malou díru a prošel mimo vzor. Sammael ani nevěděl, že má pravdu. Malé zvýšení chaosu může být stejně důležité jako velké.