3 Kopec Zlatého úsvitu

Na rozlehlém nízkém kopci několik mil severovýchodně od města Cairhien, hodný kus cesty od silnic i lidských obydlí, se objevila svislá čára jasného světla, vyšší než muž na koni. Na všechny strany se táhly mírné terénní vlny. Na celé míle daleko se objevil jenom tu a tam nějaký ten keřík, až k lesu, který pláň obklopoval. Tráva padala, když se světlo jakoby otočilo a rozšířilo do obdélníkového otvoru do vzduchu. Nemálo suchých stébel bylo podélně rozříznuto, jak by to nedokázala žádná břitva. Rozřízla je díra ve vzduchu.

Jakmile byl průchod zcela otevřen, vyhrnulo se z něj množství zahalených Aielů, mužů i Děv, kteří se rozběhli do všech stran a obstoupili kopec. Téměř skryti v tom proudu byli čtyři bystroocí asha’mani, již zaujali postavení kolem samotného průchodu a obhlíželi okolní krajinu. Nikde se nic nehýbalo, jen vítr, prach, vysoká tráva a v dálce větve stromů, přesto každý asha’man studoval scénu se zaujetím hladovějící káně pátrající po králíkovi. Králík dávající pozor na káni mohl být stejně pozorný, ale nikdy by se nezmohl na to, aby působil tak hrozivě.

Proud lidí byl nepřerušený. Jednu chvíli se ven hnali Aielové, vzápětí po dvou procválali cairhienští ozbrojenci na koních s karmínovým Praporcem Světla, který se zvedl, jakmile praporečník projel průchodem, v čele. Bez zastávky vzal Dobraine své muže, v přilbách a s plechovými rukavicemi, stranou a začal je řadit kousek po svahu do přesných řad, s kopími skloněnými stejným směrem. Byli to zkušení veteráni, připravení se na jeho pokyn otočit libovolným směrem a zaútočit.

V patách posledních Cairhieňanů projel Perrin na Tanečníkovi, šedák jedním krokem přešel z kopce pod Dumajskými studnami na kopec v Cairhienu. Perrin se mimoděk sehnul. Vrcholek průchodu měl hodný kus nad hlavou, jenže on viděl, jaké škody může otevírající se průchod napáchat, a nehodlal zkoušet, nakolik je bezpečnější, když stojí klidně. Za ním hned následovali Loial a Aram – ogier, opěšalý, s dlouhou sekerou přes rameno, přidřepl – a potom dvouříčtí muži, krčící se v sedle ještě značný kus za průchodem. Rad al’Dai nesl praporec s červenou vlčí hlavou, Perrinův praporec, protože to každý tvrdil, a Tell Lewin Rudého orla.

Na ty se Perrin snažil nedívat, zvlášť na Rudého orla. Dvouříčtí chtěli mít obojí. Perrin byl urozený pán, takže musel mít prapory. Byl urozený pán, ale když jim nařídil, aby se těch zatracených praporů zbavili, nikdy nezmizely na dlouho. Červená vlčí hlava ho označovala za něco, čím nebyl a být nechtěl, kdežto Rudý orel... Více než dva tisíce let poté, co Manetheren zahynul v trollockých válkách, a skoro tisíc let poté, co Andor spolkl tu část, jež kdysi bývala Manetherenem, se tento prapor pro každého Andořana rovnal vzpouře. V hlavách některých lidí se stále vynořovaly staré pověsti. Samozřejmě už po několik pokolení si Dvouříčtí téměř neuvědomovali, že jsou Andořané, ale královny své názory neměnily tak snadno.

S novou královnou Andoru se sešel před dávnými časy, aspoň mu to tak připadalo, v Tearském Kameni. Tenkrát ještě nebyla královna – a doopravdy jí nebude do své korunovace v Caemlynu – ale Elain vypadala jako docela příjemná mladá žena, a hezká, ačkoliv on si na světlovlásky nepotrpěl. Byla trochu moc zaujatá sama sebou, samozřejmě, poněvadž byla dědičkou, dcerou královny. A rovněž Randem, pokud miliskování za rohem něco znamenalo. Rand jí chtěl předat nejenom Lví trůn Andoru, ale i Sluneční trůn Cairhienu. Určitě pak bude dost vděčná, aby nechala projít vlající vlajku, která v podstatě nic neznamená. Perrin pozoroval dvouříčské muže, jak se řadí za oběma korouhvemi, a jen potřásl hlavou. V každém případě si s tímhle bude lámat hlavu někdy jindy.

Dvouříčtí muži neměli preciznost cairhienských ozbrojenců, většinou to byli kluci jako Tod, sedláci a ovčáci, přesto věděli, co dělat. Každý pátý muž uchopil otěže ještě dalších čtyř koní, zatímco jezdci chvatně sesedali, dlouhé luky již měli napjaté a v rukou. Ti na zemi se rozestavili do nepříliš rovných řad a rozhlíželi se kolem spíš se zájmem než ostražitě, nicméně toulce si kontrolovali zkušenými pohyby a luky zvládali obratně, dlouhé dvouříčské luky, jež i s nasazenými tětivami byly dlouhé, skoro jako byli vysocí muži, kteří je napínali. A jedině oni s těmito luky dostřelili dál, než by kdokoliv, kdo nepocházel z Dvouříčí, považoval za možné. A oni taky dokázali zasáhnout, nač zamířili.

Perrin doufal, že dnes toho nebude třeba. Občas snil o světě, kde to nikdy nebylo třeba. A Rand...

„Věříš, že mí nepřátelé spali, zatímco jsem já byl... pryč?“ řekl Rand náhle, když stáli a čekali, až Dashiva otevře průchod. Měl na sobě kabátec, který vyhrabali někde ve vozech, dobře střižené zelené sukno, ale těžko takový, na jaké byl nyní zvyklý. Pokud by nestáhl kabátec z nějakého strážce či cadin’sor z Aiela, byl to jediný kus oděvu v celém táboře, který mu padl. Pravda, mysleli byste si, že bude trvat na hedvábí a jemně výšivce, podle toho, jak nechal vozy prohledat od vrchu dolů, včera a ještě ráno.

Vozy se táhly v koloně, koně byli zapřažení, plachty sundané a železné obruče sklopené. Kiruna a ostatní sestry, které složily slib, seděly nacpané v prvním voze a nebyly zrovna nadšené. Jakmile si uvědomily, že jim námitky k ničemu nebudou, přestaly se vzpírat, ale Perrin pořád slyšel jejich chladné a rozzlobené mumlání. Aspoň se vezly. Jejich strážci obklopili vůz a šli hezky po svých, zamlklí a s kamennými tvářemi, zatímco zajaté Aes Sedai stály ztuhlé a mrzuté v hloučcích obklopených všemi moudrými, které nešly s Randem, což znamenalo všechny kromě Soriley a Amys. Strážci zajatkyň se mračili v dalším hloučku o sto kroků dál, jako studená smrt na čekané, i přes svá zranění a hlídající siswai’aman. Kromě Kirunina velkého vraníka, jehož otěže držel Rand, a myší klisny s útlými spěnkami pro Min, byli koně Aes Sedai a strážců, které nezabrali asha’mani – nebo kteří nebyli připřaženi k vozům místo zabitých zvířat, a tohle vyvolalo protesty horší než kvůli tomu, že jejich majitelé musejí pěšky! – přivázaní v dlouhé řadě za vozy.

„Věříš tomu, Flinne? Grady?"

Jeden z asha’manů, čekajících, až projde průchodem, rozložitý chlapík s tváří sedláka, se nejistě podíval na Randa a pak na ošlehaného, kulhajícího staříka. Oba měli na límci stříbrný meč, ale ne draka. „Jenom hlupák si myslí, že jeho nepřátelé budou stát klidně, když se nekouká, můj pane Draku,“ řekl stařík mrzutě. Mluvil jako voják.

„A co ty, Dashivo?"

Dashiva sebou trhl, překvapen, že na něj mluví. „Já... vyrostl na statku.“ Urovnal si opasek s mečem, což nebylo nutné. Údajně měli cvičit s mečem stejně tolik jako s jedinou silou, ale Dashiva zřejmě nepoznal jílec od hrotu. „Já se moc nevyznám v tom, mít nepřátele.“ Přes jeho neohrabanost v něm byla jistá nestoudnost. Ale ona vlastně celá ta banda byla zjevně odkojená nadutostí.

„Když se budeš držet v mojí blízkosti,“ poznamenal Rand tiše, „tak na to přijdeš.“ Z jeho úsměvu se Perrin zachvěl. Když dával rozkazy projít průchodem, usmíval se, jako by čekal, že na ně na druhé straně zaútočí. Tvrdil, že nepřátele má všude. Nesmí na to zapomínat. Nepřátelé jsou všude a on neví, kdo to je.

Odchod pokračoval bez jakýchkoliv potíží. Vozy přejely od Dumajských studní do Cairhienu, sestry na prvním se drncaly jako ledové sochy. Jejich strážci klusali s vozem, svírali jílce mečů a nikdy se delší dobu nedívali na jedno místo. Očividně si mysleli, že jejich Aes Sedai potřebují ochranu jak před těmi, co již byli na kopci, tak před kýmkoliv, kdo by se mohl objevit. Moudré poháněly své svěřenkyně. Mnohé používaly k popohánění Aes Sedai proutky, přestože sestry odváděly docela slušnou práci, když předstíraly, že tam nejsou ani moudré, ani žádné proutky. Přišli shaidští gai’šainové, klusali ve čtyřstupu pod dozorem jediné Děvy. Ta jim ukázala, aby se postavili na místo, kde nebudou zavazet, a odběhla za ostatními Far Dareis Mai. Gai’šainové si v řadách klekli, nazí jako prst a hrdí jako orli. Následovali zbývající strážci, taky pod stráží. Vyzařoval z nich nahromaděný vztek, který Perrin cítil i přese všechno ostatní. Pak se objevil Rhuark se zbytkem siswai’aman a Děv, čtyři další asha’mani, vedoucí i koně pro první čtveřici za průchodem, a Nurelle se svou okřídlenou gardou, mající na kopích červené praporky.

Mayenerové se naparovali, že dělají zadní stráž, vesele se smáli a chvástavě pokřikovali na Cairhieňany o tom, co by udělali, kdyby se Shaidové vrátili, přestože nebyli doopravdy poslední. Nakonec přijel Rand na Kirunině valachovi a Min na své kobylce. Sorilea a Amys kráčely po jednom boku vysokého vraníka, Nandera a půl tuctu Děv po druhém a za nimi Dashiva vedl mírně vypadající kobylu. Průchod zmizel a Dashiva zamrkal na místo, kde předtím stál, chabě se usmál a pak se neohrabaně vyškrábal do sedla. Zdálo se, že mluví sám k sobě, ačkoliv to nejspíš bylo jen proto, že se mu meč zapletl mezi nohy a on málem upadl. Určitě ještě nebyl šílený.

Na kopci stálo vojsko, připravené k útoku, který očividně nepřicházel. Malé vojsko, jenom pár tisíc lidí, ačkoli předtím, než Aielové vytáhli houfně přes Dračí stěnu, by bylo slušně velké. Rand pomalu navedl koně k Perrinovi a obhlížel přitom krajinu. Obě moudré ho těsně následovaly, tiše spolu rozmlouvaly a pozorovaly jej. Nandera a Děvy šly za nimi a sledovaly okolí. Kdyby byl Rand vlk, Perrin by byl řekl, že větří. Přes vysokou sedlovou hrušku měl položeno Dračí žezlo, půl lokte kopí s hlavicí, ozdobené zelenobílými střapci a s vyřezanými draky. Občas ho potěžkal, jako by si ho připomínal.

Když Rand přitáhl otěže, zahleděl se na Perrina stejně napjatě jako předtím na okolní krajinu. „Věřím ti,“ řekl nakonec a kývl. Min se zavrtěla v sedle a on dodal: „A tobě taky, Min, samozřejmě. I tobě, Loiale.“ Ogier znepokojeně přešlápl a váhavě pohlédl na Perrina. Rand se rozhlížel po kopci, díval se na Aiely, asha’many a ostatní. „Důvěřovat můžu tak málo lidem,“ zašeptal unaveně. Jeho pach byl směsí, která by stačila pro dva muže, směsí hněvu a strachu, odhodlání a zoufalství. A tím vším se proplétala únava.

Jenom ať jsi v pořádku, chtěl mu říci Perrin. Drž se. Pocit viny ho však zadržel. Protože to chtěl říci Draku Znovuzrozenému, ne příteli z dětství. Chtěl říci příteli, aby zůstal při zdravém rozumu. Drak Znovuzrozený musel zůstat zdráv.

„Můj pane Draku,“ zavolal náhle jeden z asha’manů. Vypadal ještě skoro jako kluk, velké tmavé oči měl velké jako dívka a na límci neměl ani draka, ani meč, jen se pyšně nesl. Narishma, vzpomněl si Perrin. „Na jihozápadě.“

Objevila se tam postava, vyběhla z lesa asi míli daleko, žena se suknicemi přivázanými ke stehnům. Perrin jasně poznal Aielanku. Moudrá, pomyslel si, ačkoliv se to na pohled nedalo nijak určit. Prostě si byl jistý. Při pohledu na ni se mu vrátila předchozí podrážděnost. Někdo tady, právě když se jen čistě náhodou vykulili z průchodu, to nemohlo znamenat dobré zprávy. Když se vydával za Randem, Shaidové už zase řádili v Cairhienu, ale pro Aiely byla moudrá moudrou bez ohledu na kmen. Navštěvovaly se jako sousedky na čaj, zatímco se jejich kmeny rdousily navzájem. Dva Aielové v zápase na život a na smrt by ustoupili stranou, aby mezi nimi moudrá mohla projít. Možná to včerejšek změnil, možná ne. Unaveně vydechl. Rozhodně nemohla přinášet dobré zprávy.

Skoro všichni na kopci zřejmě měli stejný pocit. Na všechny strany se rozbíhaly vlnky pohybu, potěžkávaly se oštěpy, nasazovaly šípy. Cairhieňané i Mayenerové se vrtěli v sedlech a Aram vytáhl meč, přičemž mu oči svítily nadšeným očekáváním. Loial se opřel o svou dlouhou sekeru a lítostivě hladil břit. Čepel vypadala jako obrovská dřevorubecká sekera, ale byly na ní vyryté a zlatem tauzované lístky a spirály. Zlacení bylo trochu ošoupané nedávným používáním. Bude-li ji Loial muset znovu použít, udělá to, ale stejně zdráhavě, jako Perrin použil svoji, a z mnoha stejných důvodů.

Rand prostě jen seděl na koni a díval se, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Min pobídla klisnu blíž, aby ho mohla hladit po rameni, jako někdo, kdo se snaží uklidnit zježeného mastifa.

Moudré se taky netvářily znepokojeně, ale ani jen tak nepostávaly. Sorilea kývla a tucet žen, strážících Aes Sedai, se připojil k ní a Amys, hodný kus daleko od Randa a dokonce i z Perrinova doslechu. Jen málokterá měla šedé vlasy a Sorilea byla jediná vrásčitá baba, ale ony moudré tady všeobecně neměly moc šedin. Vlastně jen málo Aielů se šedin dožilo. Tyhle ženy však měly vysoké postavení či vliv, nebo jak moudré takové věci vůbec posuzovaly. Perrin viděl Sorileu a Amys, jak se se stejnou bandou radí už předtím, ačkoliv radit se zřejmě nebylo to správné slovo, když Sorilea mluvila, Amys k tomu občas něco podotkla a ostatní poslouchaly. Edarra měla námitky, ale Sorilea ji usadila, očividně aniž se zarazila v proslovu, a pak ukázala na dvě z nich, Sotarin a Cosain. Ty si okamžitě přehodily sukně přes ramena a vyrazily k nově příchozí, až se jim nohy míhaly.

Perrin poplácal Tanečníka po krku. Žádné zabíjení. Ještě ne.

Tři moudré se setkaly asi tak půl míle od kopce a zastavily se. Chvilku se bavily a pak se všechny rychle vrátily zpátky na kopec. A rovnou za Sorileou. Nově příchozí, mladší žena s dlouhým nosem a kšticí neuvěřitelně červených vlasů, rychle něco vykládala. Sorilee s každým slovem tuhla tvář. Když červenovláska skončila – nebo spíš když ji Sorilea několika slovy uťala – celá banda se otočila k Randovi. Ale žádná za ním nešla. Čekaly, s rukama v bok a loktušemi přes lokty, nevyzpytatelné jako kterákoliv Aes Sedai.

Car’a’carn,“ zamumlal Rand suše. Přehodil nohu přes hrušku, sklouzl ze sedla a pomohl dolů i Min.

Perrin taky sesedl a vedl Tanečníka za nimi k moudrým. Loial se taky přidal a Aram následoval na svém koni, ale nesesedl, dokud mu Perrin nepokynul. Aielové nejezdili, pokud to nebylo zcela nezbytné, a považovali za hrubost, když se k nim někdo přiblížil na koni. Připojil se i Rhuark a Gaul, jenž se z nějakého důvodu mračil. Samozřejmě že přišly i Nandera, Sulin a Děvy.

Rudovláska začala, jakmile se Rand přiblížil. „Bair a Megana postavily hlídky na každou cestu, po které by ses mohl vrátit do města zabijáků stromů, Car’a’carne, ale pravda je, že si nikdo nemyslel, že tohle bude –“

„Feraighin,“ přerušila ji ostře Sorilea. Rudovláska cvakla zuby a zavřela pusu, jen jasně modré oči upírala na Randa a vyhýbala se pohledu na zamračenou Sorileu.

Nakonec se Sorilea nadechla a otočila se k Randovi. „Ve stanech došlo k potížím,“ řekla bezvýrazným hlasem. „Zabijáci stromů začali šířit drby, že jsi odešel do Bílé věže s Aes Sedai, které pro tebe přišly, abys poklekl před amyrlininým stolcem. Nikdo, kdo zná pravdu, se neodvážil promluvit, jinak by byl výsledek ještě horší.“

„A jaký je výsledek?“ zeptal se Rand tiše. Vyzařovalo z něj napětí a Min ho začala opět hladit.

„Mnozí věří, že jsi Aiely opustil,“ sdělila mu Amys stejně tiše. „Bezútěšnost se vrátila. Každý den tisíc i víc odhodí oštěpy a zmizí, protože nedokážou čelit naší budoucnosti ani minulosti. Někteří možná odcházejí k Shaidům.“ Na chvíli se jí do hlasu vloudilo znechucení. „Šeptá se, že pravý Car’a’carn by se Aes Sedai nevydal. Indirian říká, že pokud jsi odešel do Bílé věže, nemohlo to být dobrovolně. Je připravený odvést Codarry na sever do Tar Valonu a zatančit si s oštěpy s každou Aes Sedai, kterou najde. Nebo s každým mokřiňanem. Říká, že tě musely zradit. Timolan mumlá, že jestli jsou ty řeči pravdivé, tak jsi ty zradil nás, a on že odvede Miagomy zpátky do Trojí země. Až uvidí tvou mrtvolu. Mandelain a Janwin se drží svých názorů, ale oba naslouchají jak Indirianovi, tak Timolanovi.“ Rhuark se zamračil a vtáhl vzduch mezi zuby. Pro Aiela to bylo, jako by si zoufalstvím rval vlasy.

„To nejsou dobré zprávy,“ namítl Perrin, „ale podle vás to zní jako rozsudek smrti. Jakmile se Rand ukáže, ty řeči skončí.“

Rand si prohrábl vlasy. „Kdyby to tak bylo, tak by se Sorilea netvářila, jako kdyby spolkla ještěřici.“ Ony vlastně i Nandera a Sulin vypadaly, jako by jejich ještěrky byly ještě živé cestou do žaludku. „Co jsi mi ještě neřekla, Sorileo?“

Žena s tuhou tváří se na něj slabě, pochvalně usmála. „Vidíš dál, než co je vyřčeno. Dobře.“ Hlas však měla stále tvrdý jako kámen. „Vracíš se s Aes Sedai. Někteří uvěří, že to znamená, že jsi před nimi poklekl. Ať řekneš a uděláš cokoliv, budou věřit, že nosíš uzdu Aes Sedai. A to jen než se dozvědí, že jsi byl zajatcem. Tajemství si najdou štěrbinky, že by se tudy ani blecha neprotáhla, a tajemství, které zná hodně lidí, má křídla.“

Perrin obhlížel Dobraina a Nurelleho, kteří přihlíželi se svými muži, a znepokojeně polkl. Kolik z těch, kteří šli za Randem, za ním šli jenom proto, že měl za sebou váhu Aielů? Určitě ne všichni, ale na každého muže, který se rozhodl, protože Rand byl Drak Znovuzrozený, jich pět či deset přišlo, protože na nejsilnější řady svítí Světlo nejjasněji. Kdyby se Aielové rozdělili nebo odešli...

Na takovou možnost nechtěl ani pomyslet. Při obraně Dvouříčí poznal hranice svých možností, věděl, že jen tak tak zvládl tohle. Ta’veren neta’veren, nedělal si iluze o tom, že by byl jedním z mužů, kteří nakonec končí v kronikách. To bylo pro Randa. Problémy s jednou vesnicí byly hranicí jeho možností. Přesto si nemohl pomoci. V hlavě měl zmatek. Co udělá, jestli dojde na nejhorší? Hlavou mu táhly seznamy. Kdo zůstane věrný a kdo by se mohl pokusit vyklouznout. První seznam byl dostatečně krátký a druhý zas dostatečně dlouhý, aby mu z toho vyschlo v krku. Až příliš mnoho lidí pořád kulo pikle kvůli svým výhodám, jako kdyby nikdy neslyšeli o Dračích proroctvích a Poslední bitvě. Měl podezření, že někteří to budou dělat ještě v den, kdy Tarmon Gai’don začne. Nejhorší bylo, že většina ani nebudou temní druzi, jenom lidé hledící nejdřív na vlastní zájmy. Loial svěsil uši. Viděl totéž.

Sorilea ještě nedomluvila s Randem, když hodila na stranu zamračený pohled, kterým by mohla vyrývat díry do železa. „Bylo vám řečeno, že máte zůstat na voze.“ Bera a Kiruna se prudce zastavily a Alanna do nich málem vrazila. „Bylo vám řečeno, že nemáte bez dovolení sahat na jedinou sílu, ale vy jste bez dovolení poslouchaly, co tu bylo projednáváno. Zjistíte, že myslím vážně, když něco řeknu.“

Přes Sorilein zlověstný pohled si ty tři stály na svém, Bera a Kiruna s ledovou důstojností, Alanna s doutnajícím vzdorem. Loial k nim stočil obrovské oči, potom se zase podíval zpátky na moudré. Jestliže předtím věšel uši, teď je měl zkroucené do kornoutků a dlouhé obočí mu viselo k lícím. Perrin v duchu neklidně probíral své seznamy a nepřítomně zauvažoval, jak daleko to Aes Sedai ještě hodlají dohnat. Odposlouchávat s pomocí jediné síly! Reakce moudrých mohla docela dobře být horší než Sorileino štěkání. I Randa.

Tentokrát však ne. Rand si jich zřejmě nevšímal. Díval se přímo skrz Sorileu. Nebo možná zase poslouchal něco, co nemohl slyšet nikdo jiný. „Co mokřiňani?“ zeptal se nakonec. „Colavaere byla korunovaná královnou, že?“ Nebyla to ani otázka.

Sorilea kývla a palcem poklepávala na jílec svého nože, pozornost však ani na okamžik neodtrhla od Aes Sedai. Aiely příliš nezajímalo, koho si mokřiňané zvolí za krále či královnu, zvlášť mezi stromy zabíjejícími Cairhieňany.

Perrina do prsou bodl rampouch. Že Colavaere z rodu Saighan chtěla Sluneční trůn, nebylo žádné tajemství. Intrikovala a usilovala o něj ode dne, kdy byl zavražděn Galldrian Riatin, ještě než se Rand vůbec prohlásil Drakem Znovuzrozeným, a intrikovala dál i poté, co se na veřejnost dostalo, že jej Rand hodlá předat Elain. Jen málokdo však věděl, že je chladnokrevná vražedkyně. A Faile byla ve městě. Aspoň nebyla sama. Bain a Chiad se budou držet u ní. Byly to Děvy a její přítelkyně, možná skoro to, co Aielové nazývali skoro-sestrami. Nedopustily by, aby jí někdo ublížil. Rampouch však nezmizel. Colavaere Randa nenáviděla a následně také každého, kdo mu byl blízký. Jako třeba manželka muže, jenž byl Randovým přítelem. Ne. Bain a Chiad ji udrží v bezpečí.

„Tohle je delikátní situace.“ Kiruna si kupodivu nevšímala Soriley a přiblížila se těsně k Randovi. Na tak hubenou ženskou měla moudrá oči jako kladiva. „Ať uděláš cokoliv, může to mít vážný dopad. Já –“

„Co říkala Colavaere o mně?“ zeptal se Rand Soriley až příliš nedbalým tónem. „Ublížila Berelain?“ Berelain, první z Mayene, kterou Rand nechal ve vedení Cairhienu. Proč se nezeptal na Faile?

„Berelain sur Pendrag je v pořádku,“ zamumlala Sorilea, aniž by přestala sledovat Aes Sedai. Kiruna navenek zůstávala klidná i přes to, že jí skočili do řeči a nevšímali si jí, ale pohledem, který upírala na Randa, by dokázala zmrazit i výheň s dýmajícími měchy. Sorilea kývla Feraighin.

Rudovláska sebou trhla a odkašlala si, očividně nečekala, že jí dovolí promluvit. Důstojnost znovu nasadila jako spěšně navlečené šaty. „Colavaere Saighan řekla, že jsi odešel do Caemlynu, Car’a’carne, nebo možná do Tearu, ale ať už jsi šel kamkoliv, nikdo nesmí zapomenout, že jsi Drak Znovuzrozený a všichni tě musejí poslouchat.“ Feraighin si odfrkla. Drak Znovuzrozený neměl v aielských proroctvích místo, jen Car’a’carn. „Řekla, že se vrátíš a potvrdíš ji na trůně. Často mluví s náčelníky, vybízí je, aby odvedli oštěpy na jih. V poslušnosti tobě, řekla. Moudré nepřijímá, a když mluvíme, slyší jenom vítr.“ Tentokrát se odrfknutím blížila Sorilee. Kmenovým náčelníkům nikdo neříkal, co dělat, jenomže rozzlobit moudré byl špatný způsob, jak náčelníky o čemkoliv přesvědčit.

Perrinovi to však dávalo smysl, aspoň pokud dokázal myslet na něco jiného než na Faile. Colavaere nejspíš nikdy těm „divochům“ nevěnovala dostatečnou pozornost, aby si uvědomila, že moudré dělají víc, než že jenom rozdávají bylinky, ale ona chtěla dostat z Cairhienu všechny Aiely do jednoho. Otázkou bylo, vzhledem k okolnostem, jestli jí naslouchá některý z náčelníků. Rand však otázku, která byla nasnadě, nepoložil.

„Co ještě se ve městě stalo? Cokoliv jsi slyšela, Feraighin. Možná něco, co by mohlo připadat důležité jenom mokřiňanovi.“

Feraighin opovržlivě pohodila rudou hřívou. „Mokřiňané jsou jako písečné blechy, Car’a’carne. Kdo ví, co jim připadá důležité? Zvláštní věci se ve městě občas přihodí, jak jsem slyšela, stejně jako v táboře. Lidi občas vidí věci, které nemůžou být, nebo na čas to, co nemůže být, je. Muži, ženy, děti umřeli.“ Perrina zasvrběla kůže. Věděl, že má na mysli to, co Rand nazýval „bublinami zla", stoupající z věznice Temného jako pěna na zapáchající bažině, proplouvaly vzorem, dokud nepraskly. Perrina kdysi jedna zachytila. Už nikdy nechtěl vidět další... „Jestli myslíš to, co dělají mokřiňani,“ pokračovala, „kdo má čas pozorovat písečné blechy? Pokud tě neštípnou. To mi něco připomíná. Nerozumím tomu, ty však možná ano. Tyhle písečné blechy tě dřív nebo později štípnou.“

„Jaké písečné blechy? Jací mokřiňani? O čem to mluvíš?“

Feraighin nezvládala bezvýrazný pohled tak dobře jako Sorilea, jenomže Perrin ještě nepoznal moudrou, která by schvalovala netrpělivost. Dokonce ani u náčelníka náčelníků ne. Vystrčila bradu, přitáhla si loktuši a odpověděla. „Před třemi dny přišli k městu Caraline z Damodredů a Toram Riatin. Vydali prohlášení, že Colavaere Saighan je uchvatitelka, sedí však v táboře na jih od města a nedělají nic, jenom občas do města pošlou pár lidí. Mimo tábor jich i stovka uteče před jedním algai’d’siswai nebo dokonce gai’šainem. Na lodi k městu včera dorazil muž zvaný Darlin Sisnera a další Tairenové a připojili se k nim. Od té doby hodují a pijí, jako by něco oslavovali. Vojáci zabijáků stromů se scházejí ve městě na rozkaz Colavaere Saighan, ale naše stany hlídají víc než druhé mokřiňany nebo samotné město. Hlídají a nic nedělají. Ty možná víš, proč to všechno je, Car’a’carne, já ale ne, ani Bair nebo Megana nebo kdokoliv v táboře.“

Urozená paní Caraline a urozený pán Toram vedli Cairhieňany, kteří odmítli přijmout, že Rand a Aielové dobyli Cairhien, stejně jako vznešený pán Darlin vedl jejich protějšky v Tearu. Ani jedna vzpoura ničeho nedosáhla. Caraline a Toram celé měsíce seděli na úpatí Páteře světa, vyhrožovali a požadovali, a Darlin dělal totéž v Haddon Mirku. Zřejmě s tím už skončili. Perrin se přistihl, že palcem zlehka hladí břit své sekery. Hrozilo, že Aielové vyklouznou pryč, a Randovi nepřátelé se scházeli na jednom místě. Teď už stačilo, jen aby se objevil jeden ze Zaprodanců. A Sevanna se svými Shaidy. To by byla třešnička na dortu. Přesto to všechno bylo stejně důležité jako to, že někdo viděl chodit noční můru. Faile musí být v pořádku. Prostě musí.

„Lepší se dívat než bojovat,“ zamumlal Rand zamyšleně a opět poslouchal něco neviditelného.

Perrin s Randem z celého srdce souhlasil – skoro všechno bylo lepší než boj – ale Aielové to tak neviděli, ne, když došlo na nepřátele. Rhuark i Sorilea, Feraighin, Nandera a Sulin, všichni na Randa zírali, jako by řekl, že písek je lepší pití než voda.

Feraighin se vytáhla na špičky. Nebyla na Aielanku zrovna vysoká, nesahala Randovi ani k rameni, ale zřejmě se mu snažila dívat z očí do očí. „V tom mokřinském táboře je jen něco málo přes deset tisíc,“ řekla káravě, „a ve městě ještě míň. Snadno se s nimi vypořádáme. Dokonce i Indirian nezapomíná, že jsi přikázal, aby žádného mokřiňana nezabíjeli kromě v sebeobraně, ale oni si potíže vyvolávají sami. A nepomůže, že jsou ve městě Aes Sedai. Kdo ví, co –“

„Aes Sedai?“ Slova zněla chladně, avšak Rand sevřel Dračí žezlo, až mu zbělely klouby. „Kolik?“ Z jeho pachu Perrina zasvědilo mezi lopatkami. Náhle cítil, jak se zajaté Aes Sedai dívají, i Bera, Kiruna a ostatní.

Sorilea se přestala o Kirunu starat. Dala ruce v bok a stiskla rty. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Nedalas mi příležitost, Sorileo,“ namítla Feraighin trochu příliš ufuněně a svěsila ramena. Modrýma očima zalétla k Randovi a vzpamatovala se. „Může jich být tak deset nebo víc, Car’a’carne. My se jim samozřejmě vyhýbáme, zvlášť od...“ Znovu pohled na Sorileu a funění. „Nechtělas o mokřiňanech nic slyšet, Sorileo. Jenom o našich stanech. Řeklas to.“ K Randovi, narovnaná. „Většina zůstává pod střechou Arilyn Dhulaine, Car’a’carne, a skoro nevycházejí.“ K Sorilee, shrbená. „Sorileo, víš, že bych ti byla pověděla vše. Tys mě zarazila.“ Když si uvědomila, kolik lidí se dívá a kolik se začíná usmívat, aspoň mezi moudrými, Feraighin vyvalila oči a zrudla. Otáčela hlavou mezi Randem a Sorileou a pohybovala rty, ale neřekla nic. Některé moudré se začaly pochechtávat. Edarra se ani nenamáhala zakrýt si ústa. Rhuark zvrátil hlavu dozadu a zařehtal se.

Perrinovi rozhodně nebylo do smíchu. Aiel našel něco směšného i na tom, když mu z těla trčel meč. Navrch ke všemu Aes Sedai. Světlo! Rychle se dostal k tomu, co bylo důležité. „Feraighin? Moje žena, Faile, je v pořádku?“

Nepřítomně se na něj podívala a potom viditelně sebrala zbytky své důstojnosti. „Myslím, že Faile Aybara je v pořádku, Sai’caire,“ řekla s chladnou důstojností. Nebo skoro. Snažila se vrhat na Sorileu pohledy jenom koutkem oka. Sorileu to nepobavilo, zdaleka ne. S rukama zkříženýma na prsou si Feraighin důkladně prohlédla, až vedle toho prohlídka, jakou obvykle prováděla Kiruna, vypadala mírně.

Amys položila Sorilee ruku na paži. „To není její chyba,“ zamumlala mladší žena, příliš tiše, aby ji zaslechl někdo jiný než věkovitá moudrá a Perrin. Sorilea zaváhala, pak kývla. Pohled, jímž stahovala lidi z kůže, vybledl do její obvyklé nevrlosti. Amys byla, pokud Perrin viděl, jediná, kdo tohle dokázal, jediná, kterou Sorilea nepošlapala, když se jí dostala do cesty. No, Rhuarka taky nepošlapala, avšak on se choval spíš jako balvan ignorující bouřku. Amys dokázala zarazit déšť.

Perrin chtěl od Feraighin slyšet víc – myslela si, že Faile je v pořádku? – ale než stačil otevřít ústa, Kiruna do toho vletěla se svým obvyklým taktem.

„Teď mě pozorně poslouchej,“ řekla Randovi a důrazně mu šermovala rukou pod nosem. „Řekla jsem, že situace je delikátní. Není. Situace je mnohem složitější, než si vůbec umíš představit, tak křehká, že ji i dech rozbije. Já s Berou tě doprovodíme do města. Ano, ovšem, Alanno, s tebou taky.“ Netrpělivě štíhlou Aes Sedai odmávla. Perrin si myslel, že se snaží předvést ten zvětšovací trik. Zdálo se, že se na Randa kouká svrchu, nicméně on byl neustále o hlavu a ramena vyšší. „Musíš se od nás nechat vést. Jeden špatný pohyb, jedno špatné slovo a můžeš dohnat Cairhien do stejné katastrofy, do jaké jsi dohnal Tarabon a Arad Doman. Horší, mohl bys napáchat nevyčíslitelné škody ve věcech, o kterých skoro nic nevíš.“

Perrin sebou trhl. Celá tato řeč už nemohla být lepší, aby Rand vzplanul. Jenomže Rand prostě poslouchal, dokud neskončila, a potom se obrátil k Sorilee. „Odveď Aes Sedai do tábora. Všechny, prozatím. A zařiď, ať každý ví, že jsou Aes Sedai. Ať je vidět, že skočí, když řekneš ropucha. Poněvadž ty skáčeš, když Car’a’carn řekne, tak by to mělo každého přesvědčit, že nenosím vodítko Aes Sedai.“

Kiruna zrudla. Bylo z ní cítit rozhořčení a rozčilení tak silně, až Perrina zasvrbělo v nose. Bera se ji snažila uklidnit, jenže bez většího úspěchu, přičemž na Randa vrhala pohledy typu ty nevědomý mamlase, a Alanna se kousala do rtu, jak se snažila neusmát. Podle pachu vycházejícího od Soriley neměla Alanna být proč veselá.

Sorilea po Randovi hodila bleskovým úsměvem. „Možná, Car’a’carne,“ řekla suše. Perrin pochyboval, že ona by skákala pro kohokoliv. „Možná je to přesvědčí.“ Neznělo to, že by tomu věřila.

Rand znovu potřásl hlavou a odkráčel s Min, v doprovodu Děv, vydávaje rozkazy ohledně toho, kdo půjde s ním a kdo s moudrými. Rhuark začal šikovat siswai’aman. Alanna Randa sledovala pohledem. Perrin by byl moc rád věděl, co se tu vlastně děje. Sorilea a ostatní taky pozorovaly Randa, rozhodně z nich však nebyla cítit pokora.

Perrin si všiml, že Feraighin stojí opodál sama. Teď měl příležitost. Jenomže když se ji snažil chytit, Sorilea, Amys a zbytek „rady“ ji obklopily a jeho prostě odstrčily z cesty. Poodešly o kus dál, než ji začaly zasypávat otázkami. Ostré pohledy, vrhané za Kirunou a druhými dvěma sestrami, nezanechávaly žádné pochyby, že další odposlouchání nebudou tolerovat. Kiruna to zřejmě zvažovala a mračila se tak, až byl div, že jí tmavé vlasy na hlavě nestojí. Bera jí cosi důrazně vykládala a aniž se Perrin snažil, zaslechl „rozumná“ a „trpělivá", „opatrná“ a „hloupá". Komu to platilo, nebylo jasné.

„Až dorazíme do města, bude se bojovat.“ Aram mluvil dychtivě.

„Ovšemže ne,“ opáčil Loial rozhodně. Stříhal ušima a celý nesvůj pokukoval po své sekeře. „Nebude se bojovat, viď že ne, Perrine?“

Perrin zavrtěl hlavou. Nevěděl. Kdyby jenom ostatní moudré nechaly Feraighin na pokoji, jenom na chviličku. Co mají tak důležitého na pořadu?

„Ženské,“ zamumlal Gaul, „jsou divnější než opilí mokřiňani."

„Cože?“ řekl Perrin nepřítomně. Co by se stalo, kdyby se prostě protlačil kroužkem moudrých? Jako by mu Edarra četla myšlenky, významně se na něj zamračila. I některé další. Občas se zdálo, že ženy dokážou číst mužům myšlenky. No...

„Povídal jsem, že ženy jsou divné, Perrine Aybaro. Chiad mně řekla, že mi svatební věneček k nohám nepoloží. Skutečně mi to řekla.“ Aiel mluvil pohoršeně. „Řekla, že si mě vezme jako milence, ona a Bain, ale žádná další.“ Jindy by to Perrina šokovalo, ačkoliv to již slyšel. Aielové byli v takovýchto věcech neuvěřitelně... otevření. „Jako kdybych nebyl dost dobrý na manžela.“ Gaul si rozzlobeně odfrkl. „Nemám Bain rád, avšak oženil bych se s ní, aby měla Chiad radost. Když Chiad nechce uvít svatební věneček, měla by mě přestat pokoušet. Když ji nemůžu zaujmout natolik, aby si mě vzala, měla by mě nechat jít.“

Perrin se na něj zamračil. Zelenooký Aiel byl vyšší než Rand, skoro o hlavu vyšší než Perrin. „O čem to mluvíš?“

„O Chiad, samozřejmě. Copak jsi neposlouchal? Vyhýbá se mi, ale pokaždé, když ji potkám, zastaví se na dost dlouho, aby bylo jisté, že ji uvidím. Nevím, jak to děláte vy mokřiňani, ale u nás je to jeden ze způsobů, co ženy používají. Když to nejmíň čekáš, dostaneš ji do očí, a pak je pryč. Do dnešního rána jsem ani nevěděl, že je s Děvami.“

„Chceš říct, že je tady?“ zašeptal Perrin. Rampouch byl zpátky, čepel, vyrývající do něj díru. „A Bain? Je tady taky?“

Gaul pokrčil rameny. „Málokdy jsou jedna bez druhé. Já však chci vzbudit Chiadin zájem, ne Bainin.“

„Světlo spal jejich zatracený zájmy!“ zařval Perrin. Moudré se po něm otočily. Vlastně se po něm otáčeli všichni lidé na kopci. Kiruna a Bera civěly a tvářily se poněkud moc zamyšleně. S námahou se přinutil mluvit tišeji. Nemohl však nic udělat s napětím v hlase. „Mají ji chránit! Ona je ve městě, v královským paláci, s Colavaere – s Colavaere! – a ony ji mají chránit.“

Gaul se poškrábal na hlavě a podíval se na Loiala. „Je tohle nějaký mokřinský humor? Faile Aybara už vyrostla z krátké sukně.“

„Já vím, že není malá!“ Perrin se zhluboka nadechl. Bylo velice těžké udržet klidný hlas, když měl žaludek plný kyseliny. „Loiale, vysvětlíš tomuhle... Gaulovi, že naše ženy kolem nepobíhají s oštěpy, že Colavaere Faile nenabídne souboj, prostě někomu nařídí, aby jí podřízl krk nebo ji shodil z hradby nebo...“ Obrazů bylo příliš. Ve chvíli začne zvracet.

Loial ho neohrabaně poplácal po rameni. „Perrine, vím, že máš starosti. Vím, jak bych se cítil, kdyby se něco stalo Erith.“ Štětičky na uších se mu zatřepaly. S ním tedy bylo dobré si popovídat. Utíkal by, co by mu síly stačily, jen aby se vyhnul své matce a mladé ogierce, kterou pro něj vybrala. „Á. No. Perrine, Faile na tebe čeká je zdravá a v pořádku. Vím to. A ty víš, že se o sebe umí postarat. No, dokázala by se postarat o sebe, o tebe, o mne i o Gaula.“ Jeho dunivý smích zněl nuceně a rychle přešel ve smrtelnou vážnost. „Perrine... Perrine, nemůžeš být vždycky s Faile, abys ji chránil, jakkoliv bys chtěl. Ty jsi ta’veren. Vzor se kolem tebe otáčí s nějakým záměrem a pro ten záměr využije i tebe.“

„Světlo spal vzor,“ zavrčel Perrin. „Může celej shořet, pakliže ji to udrží v bezpečí.“ Loialovi ztuhly uši zděšením a dokonce i Gaul se zatvářil polekaně.

Co to ze mě dělá? pomyslel si Perrin. Opovrhoval těmi, kteří se dřeli a usilovali pouze o vlastní cíle, pomíjeli Poslední bitvu i to, že se Temného stín šíří světem. Jak se od nich lišil?

Rand vedle něj přitáhl vraníkovi otěže. „Jedeš?"

„Už jdu,“ řekl Perrin hluše. Neměl na své otázky odpovědi, jednu věc však věděl. Pro něj Faile byla svět.

Загрузка...