17 Vítězství logiky

Když ho Tylin konečně propustila, Mat se vyřítil z paláce, a kdyby si myslel, že to bude k něčemu dobré, byl by utíkal. Mezi lopatkami ho svědilo, až skoro zapomněl, jak se mu v hlavě otáčejí kostky. Nejhorší okamžik – ten úplně nejhorší z tuctu špatných – přišel, když si Beslan utahoval ze své matky, řka, že by si měla na bály najít nějakého hezounka, a Tylin se smíchem tvrdila, že královna nemá na mládence čas, a celou dobu se na Mata dívala těma zatracenýma orlíma očima. Teď věděl, proč králíci utíkají tak rychle. Dusal přes náměstí Mol Hara, aniž vnímal okolí. Kdyby Nyneiva a Elain křepčily s Jaichimem Carridinem a Elaidou v kašně pod sochou nějaké dávno mrtvé královny přes dva sáhy vysoké a ukazující rukou na moře, byl by kolem prošel bez povšimnutí.

V šenku U tulačky bylo šero a ve srovnání s jasem a vedrem venku i poměrně chladno. Mat si vděčně sundal klobouk. Ve vzduchu se vznášel slabý tabákový dým, ale okenice s arabeskovými řezbami přes široké oblouky oken dovnitř vpouštěly dostatek světla. Nad okny byly pro Swovanoc přivázané ucourané borové větvičky. V jednom rohu provozovali dvě ženy s flétnami a chlapík s bubínkem mezi koleny pronikavou, rytmickou hudbu, kterou si Mat oblíbil. Dokonce i v tuto denní dobu zde bylo pár hostí, cizí kupci ve slušně prostém suknu spolu s několika Ebúdarci, většinou ve vestách různých cechů. Tady nebyli žádní tovaryši, dokonce ani pocestní. U Tulačky nebylo jídlo a pití zrovna nejlevnější, natož pobyt.

Chřestění kostek na stole v rohu bylo ozvěnou pocitu v jeho hlavě, ale on se otočil na druhou stranu, kde na lavici u dalšího stolu seděli tři z jeho mužů. Corevin, Cairhieňan s hustým knírem a nosem, díky němuž jeho oči vypadaly ještě menší, seděl svlečený do pasu a potetované ruce držel nad hlavou, zatímco mu Vanin kolem trupu omotával pruhy obvazů. Vanin byl třikrát objemnější než Corevin a docela připomínal plešatějící měch sádla přetékající z lavice. Vypadalo to, že ve svém kabátci spí už nejméně týden. Takhle Vanin vypadal vždycky, dokonce i hodinu poté, co mu služka kabát vyžehlila. Někteří kupci si trojici znepokojeně prohlíželi, ne však Ebúdarci. Muži či ženy, už mnohokráte viděli něco podobného, i horšího.

Harnan, tairenský velitel oddílu s hranatou bradou a s hrubě vytetovaným jestřábem na levé tváři, Corevinovi spílal. „...nestarej se o to, co řekl nějaký prodavač ryb, ty chramostejle, prostě použij tu svou zatracenou palici a nepřijímej prokletý výzvy jenom proto, že –“ Když zahlédl Mata, odmlčel se a snažil se vypadat, jako by neřekl, co Mat zaslechl. Prostě vypadal, jako by ho bolely zuby.

Kdyby se Mat zeptal, ukázalo by se, že Corevin uklouzl a upadl na vlastní dýku, nebo nějaká podobná hloupost, o které měl Mat předstírat, že jí věří. Takže se Mat jenom opřel pěstmi o stůl, jako by neviděl nic neobvyklého. Pravdou bylo, že to zase nebylo nic tak neobvyklého. Vanin byl jediný, kdo už neměl dva tucty škrábanců. Z nějakého důvodu muži vyhledávající potíže obcházeli Vanina stejně širokým obloukem jako Naleseana. „Už se tu zastavili Tom nebo Juilin?“

Vanin od obvazování ani nevzhlédl. „Neviděl jsem tady ani nohu, prst nebo nehet. Na chvilku se tu ale votočil Nalesean.“ Vanin nebyl na žádné nesmysly s „mým pánem". Nenadělal žádné ciráty s tím, že nemá rád urozence. Nešťastnou výjimku tvořila jenom Elain. „Nechal ti v pokoji truhlu obitou železem, a když odcházel, blábolil něco o cetkách.“ Zatvářil se, jako by si chtěl odplivnout mezerou mezi zuby, ale pak se podíval na jednu ze šenkýřek a neudělal to. Panímáma Ananová se vrhla jako dravec na každého, kdo jí plival na podlahu, házel jí na ni kosti nebo si na ni dokonce jen vyklepával fajfku. „Kluk je vzadu ve stáji,“ pokračoval, než se Mat stačil zeptat, „s knížkou a jednou z těch hostinský dcerušek. Další holka mu naplácala na zadek, že ji do něj štípl.“ Dovázal poslední uzel a vrhl na Mata žalující pohled, jako by to byla nějakým způsobem jeho vina.

„Chudinka maličká,“ zamumlal Corevin a otočil se, aby se ujistil, že obvaz zůstane na místě. Na jedné paži měl levharta a kance, lva a ženu na druhé. Žena na sobě zřejmě kromě vlasů neměla nic moc. „Fňukal, to jo. Ale rozveselil se, když ho Leral nechala, aby ji držel za ruku.“ Všichni muži na Olvera dohlíželi jako houf strýčků, ačkoliv rozhodně nepatřili k tomu druhu, který by si matka pro svého syna přála.

„Přežije to,“ ucedil Mat suše. Chlapec tyhle zvyky nejspíš chytal od svých „strýčků". Příště mu nechají udělat tetování. Alespoň Olver neutekl a nepobíhal s rošťáky z ulice. Zřejmě se mu to líbilo skoro tolik jako obtěžovat dospělé ženy. „Harnane, ty počkáš tady, a jestli uvidíš Toma nebo Juilina, chytíš je za flígr. Vanine, chci, abys šel zjistit, co půjde, o Chelsainským paláci, je kousek od Třívěžový brány.“ Zaváhal a pohlédl přes místnost. Z kuchyně vycházely služebné s jídlem a častěji s pitím, vracely se pak s prázdným nádobím. Většina hostí se zřejmě soustředila na stříbrné poháry, jen dvě ženy ve vestách tkadlen se tiše dohadovaly, jejich vinný punč stál netknutý, a nakláněly se přes stůl k sobě. Někteří kupci asi smlouvali, mávali rukama a namáčeli prsty do pití, aby si mohli po stole čmárat sumy. Hudba by měla jeho slova přehlušit, přesto však ztišil hlas.

Po novince, že Jaichim Carridin si k sobě zve temné druhy, Vanin svraštil kulaťoučkou tvář, jako by hodlal plivnout, ať už ho u toho uvidí kdokoliv. Harnan si cosi zamumlal o špinavých bělokabátnících a Corevin navrhl, že Carridina ohlásí občanské gardě. Čímž si vysloužil natolik znechucené pohledy od druhých dvou, že honem zabořil obličej do poháru piva. Byl jedním z mála mužů, o nichž Mat věděl, že dokážou v tomhle horku pít ebúdarské pivo. Nebo vlastně vůbec pít alkohol.

„Dávej bacha,“ varoval ho Mat, když Vanin vstal. Ne že by si dělal opravdu starosti. Vanin se na takového tlusťocha pohyboval s překvapivou lehkostí. Byl nejlepším zlodějem koní ve dvou státech, a to přinejmenším, a dokázal dokonce i kolem strážce proklouznout neviděn, ale... „Je to hnusná cháska. Bělokabátníci nebo temní druzi, obojí.“ Vanin jenom zavrčel a kývl na Corevina, aby si vzal košili a kabát a šel s sebou.

„Můj pane?“ ozval se nalevo Harnan. „Můj pane, slyšel jsem, že včera byla v Rahadu mlha.“

Mat se už už chtěl otočit, ale zarazil se. Harnan se tvářil ustaraně a jemu hned tak něco starosti nedělalo. „Co tím myslíš, mlha?“ V tomhle horku by mlha hustá jako kaše přece nevydržela ani vteřinku.

Velitel oddílu celý nesvůj pokrčil rameny a zahleděl se do svého poháru. „Mlha. Slyšel jsem, že v ní chodily... divný stvoření.“ Vzhlédl k Matovi. „Slyšel jsem, že lidi prostě zmizeli. A některý našli sežraný, teda částečně ožraný.“

Mat se ovládl a nezachvěl se. „Mlha je pryč, ne? Tys v ní nebyl. Boj se, až budeš. Víc dělat nemůžeš.“ Harnan se pochybovačně zamračil, byla to však čistá pravda. Tyhle bubliny zla – takhle je nazýval Rand a předtím i Moirain – praskaly tam, kde se jim zamanulo, a zřejmě ani Rand nemohl udělat nic, aby je zastavil. Dělat si kvůli nim starosti bylo zřejmě stejně účinné, jako dělat si starosti s tím, že vám může zítra spadnout na hlavu taška ze střechy. Méně, protože jste mohli zůstat doma.

Bylo zde však něco, kvůli čemu stálo za to dělat si starosti. Nalesean nechal jejich výhru nahoře. Zatracení šlechtici rozhazovali zlato jako vodu. Mat nechal Harnana studovat pohár a zamířil ke schodišti bez zábradlí vzadu v šenku, ale než ke schodům došel, zastavila ho jedna služebná.

Caira byla štíhlá dívka s plnými rty a kouřmým pohledem. „Hledal tě tu nějaký muž, můj pane,“ řekla, škubla sukněmi ze strany na stranu a svůdně k němu vzhlédla zpod dlouhých řas. Hlas měla taky svůdný. „Říkal, že je ohňostrůjce, ale mně připadal šupácký. Objednal si jídlo, a když mu ho panímáma Ananová nechtěla dát, odešel. Chtěl, abys zaplatil ty.“

„Příště, holubičko, mu to jídlo dejte,“ řekl jí a vtiskl jí do hlubokého výstřihu stříbrňák. „Promluvím s panímámou Ananovou.“ Chtěl najít nějakého ohňostrůjce – skutečného, ne jenom nějakého chlapíka, co prodává rachejtle plné pilin – ale na tom teď příliš nezáleželo. Ne, když zlato zůstalo bez dozoru. A mlha v Rahadu, temní druzi, Aes Sedai a zatracená Tylin, spouštějící se beze smyslů...

Caira se jen zahihňala a kroutila se, jako když pohladíš kočku. „Chceš, abych ti do pokoje přinesla punč, můj pane? Nebo něco jinýho?“ S nadějí, vyzývavě se usmála.

„Možná později,“ řekl a prstem jí poklepal na nos. Znovu se zahihňala. Dělala to vždy. Caira by měla sukni vyhrnutou do půlky stehna i výš, aby ukázala spodničky, kdyby jí to panímáma Ananová dovolila, ale hostinská na své služebné dohlížela skoro stejně přisně jako na své dcery. Skoro. „Možná později.“

Mat vyklusal po širokých schodech a pustil Cairu z hlavy. Co udělá s Olverem? Chlapec se jednou dostane do vážných potíží, jestli si bude myslet, že může takto zacházet se ženami. Mat usoudil, že ho bude muset držet dál od Harnana a ostatních, jak jen to půjde. Měli na chlapce špatný vliv. Ještě tohle, navrch ke všemu ostatnímu! Musí dostat Nyneivu a Elain z Ebú Daru dřív, než se zvrtne ještě něco horšího.

Měl pokoj vepředu, s okny vedoucími na náměstí, a když došel ke dveřím, podlaha na chodbě za ním zavrzala. Ve stovkách hostinců by si toho ani nevšiml, ale podlahy u Tulačky nevrzaly.

Ohlédl se – a otočil se právě včas, aby pustil klobouk a padající obušek zachytil levou rukou místo hlavou. Rána mu ochromila ruku, avšak zoufale se držel, když se mu silné prsty zaryly do hrdla a nutily ho couvnout, až se opíral zády o dveře do svého pokoje. Udeřil se o ně hlavou, až to zadunělo. Před očima mu tančily stříbrem lemované černé skvrnky, které mu zastíraly zpocený obličej. Doopravdy viděl jen velký nos a zažloutlé zuby a i to bylo rozmazané. Náhle si uvědomil, že upadá do bezvědomí. Prsty spolu s přístupem vzduchu do plic zabraňovaly přístupu krve do mozku. Volnou rukou zajel pod kabát a snažil se nahmátnout jílec některého z ukrytých nožů, jenže to bylo, jako by si jeho prsty již nepamatovaly, k čemu jsou. Obušek se uvolnil. Viděl, jak se zvedá, cítil, jak se zvedá, aby mu prorazil lebku. Posledními zbytky vědomí se soustředil, vyrval z pochvy nůž a bodl.

Jeho útočník pronikavě zaječel a Mat si nejasně uvědomil, jak se mu obušek odrazil od ramene, když padal na podlahu, muž však jeho krk nepustil. Mat ho klopýtavě tlačil zpátky, volnou rukou mu páčil prsty a opakovaně do něj bodal nožem.

Chlapík náhle upadl, sklouzl z Matovy čepele. Nůž ho málem následoval na podlahu. Stejně tak Mat. Lapal po dechu, po sladkém vzduchu, a na čemsi visel, držel se dveřního rámu, aby se udržel na nohou. Z podlahy k němu vzhlížel muž s obyčejnou tváří očima, které již nikdy nic neuvidí. Byl to hromotluk se zakroucenými murandskými kníry v tmavomodrém kabátě, který by se hodil pro menšího kupce či úspěšného řemeslníka. Vůbec nevypadal jako zloděj.

Mat si najednou uvědomil, že se při rvačce prodrali otevřenými dveřmi. Pokojík to byl menší než Matův, bez oken, matné osvětlení pak poskytovaly dva kahany na stolcích vedle úzké postele. Od velké otevřené truhly se narovnal hubený světlovlasý muž a divně se podíval na mrtvolu na podlaze. Truhla zabírala většinu volného prostoru v místnosti.

Mat otevřel ústa, aby se omluvil, že tak hrubě ruší, a hubeňour vytrhl od pasu dlouhou dýku, sebral z postele palici, přehoupl se přes truhlu a skočil po Matovi. Takhle se lidé na mrtvé cizince nedívají. Mat, nejistě se držící veřejí, hodil spodem svůj nůž, a jílec ještě málem neopustil jeho ruku a už sahal pod kabátcem pro další. Jeho nůž zasáhl muže přímo do hrdla a Mat málem upadl podruhé, tentokrát úlevou, když se muž chytil za krk, krev mu stříkala mezi prsty, a přepadl dozadu do otevřené truhly.

„Je dobrý mít štěstí,“ zakrákal Mat.

Potácivě si došel pro nůž a pečlivě ho mrtvému otřel o šedý kabát. Tenhle měl lepší kabát než ten na chodbě. Za něj by se nestyděl ani menší urozený pán. Podle límce byl mrtvý Andořan. Mat se sesul na postel a zamračil se na muže roztaženého v truhle. Jakýsi hluk ho přiměl vzhlédnout.

Ve dveřích stál jeho komorník a neúspěšně se snažil za zády schovat velkou železnou pánev na smažení. Nerim měl v malém pokojíku vedle Matova, o nějž se dělil s Olverem, dokonalé kuchyňské vybavení a všechno ostatní, o čem si myslel, že by sluha urozeného pána mohl na cestách potřebovat. Byl malý dokonce i na Cairhieňana a hubený jako tyčka. „Můj pán má, obávám se, zase krev na kabátci,“ zamumlal trudnomyslně. V den, kdy bude mluvit jinak, vyjde slunce na západě. „Přál bych si, aby byl můj pán na své oblečení opatrnější. Odstranit krev, aniž by zanechala skvrnu, je velmi obtížné, a hmyz ani nepotřebuje další povzbuzení, aby do látky prožíral díry. Na tomto místě je víc hmyzu, než jsem kdy viděl, můj pane.“ Ani slůvkem se nezmínil o dvou mrtvých nebo o tom, co zamýšlel podniknout s tou pánví.

Křik přivolal další pozornost. Hostinec U tulačky nebylo místo, kde by křik prošel nepovšimnut. V chodbě zadupaly kroky a panímáma Ananová důrazně odstrčila Nerima stranou a zvedla si sukně, aby mohla překročit mrtvolu na podlaze. Za ní následoval její manžel, prošedivělý chlapík s hranatým obličejem a dvojitou náušnici Staroslavného a ctihodného spolku síťařů v levém ušním lalůčku. Dva bílé kameny ve spodním kroužku prozrazovaly, že kromě člunu, na kterém velí, vlastní ještě dva další. Jasfer Anan byl jedním z důvodů, proč si Mat dával pozor, aby se příliš neusmíval na dcery panímámy Ananové. Za pasem měl zastrčený pracovní nůž i delší, zakřivenou čepel, a dlouhá modrá a zelená vesta mu odhalovala paže a hruď se spletí jizev po soubojích. On však byl naživu a většina mužů, kteří mu ty jizvy způsobili, ne.

Druhým důvodem k opatrnosti byla sama Setalle Ananová. Mat se ještě nikdy nenechal zahnat od holky kvůli její matce, dokonce i když její matka vlastnila hostinec, v němž přebýval, ale na panímámě Ananové cosi bylo. Velké zlaté kroužky v uších se jí houpaly, když si bez mrknutí oka prohlížela oba mrtvé. Byla hezká i přes lehce prošedivělé skráně a svatební nůž jí spočíval v prohlubni mezi oblinami, které by za normálních okolností přitahovaly pohledy jako svíčka můry, přesto podívat se na ni takhle by bylo jako dívat se na... Ne na matku. Možná na Aes Sedai – ačkoliv to, samozřejmě, udělal, jenom se podíval – nebo na královnu Tylin, Světlo mu v tomhle případě pomáhej. Určit přesně proč nebylo snadné. Jednoduše na ní něco bylo. Bylo prostě těžké myslet na něco, co by mohlo Setalle Ananovou namíchnout.

„Jeden z nich na mě skočil v chodbě.“ Mat zlehka kopl do truhly. I přes mrtvého muže, ležícího uvnitř, s končetinami přehozenými přes okraje, vydala dutý zvuk. „Tohle je až na něj prázdný. Myslím, že tam chtěli nacpat, co se jim podaří čmajznout.“ Snad zlato? Nebylo pravděpodobné, že se o tom již doslechli, vyhrál teprve před několika hodinami, nicméně panímámu Ananovou požádá, aby mu ho schovala na nějakém bezpečnějším místě.

Hostinská klidně kývla, oči měla vážné. Kvůli mužům, probodeným v jejím hostinci, se nečepýřila. „Trvali na tom, že to nahoru odnesou sami. Tvrdili, že je to jejich zboží. Ubytovali se těsně předtím, než jsi přišel. Na pár hodin, říkali, aby se prospali, než pojedou dál do Nor Chasen.“ To byla malá víska na pobřeží na východě, nebylo však pravděpodobné, že by jí byli sdělili pravdu. Její tón to ostatně naznačoval. Mračila se na mrtvé muže, jako by si přála, aby z nich stále ještě mohla vytřást odpovědi na otázky. „Ale ohledně pokoje byli hrozně vybíraví. Ten světlovlasý to vedl. První tři, co jsme mu nabídli, odmítl, pak přijal tenhle, a ten je určený pro jedinýho sluhu. Myslela jsem, že jsou moc lakomí.“

„Dokonce i zloděj může být skrblík,“ utrousil Mat nepřítomně. Tohle byl právě ten druh události, z níž by se mu mohly v hlavě zase začít otáčet kostky – v hlavě, kterou by teď měl určitě prasklou jako tykev, nebýt té šťastné okolnosti, že útočník šlápl na jediné prkno v podlaze v celém hostinci, které vrzlo – jenže ty zatracené kostky se mu v hlavě ještě otáčet nepřestaly.

„Myslíš, že to byla jen náhoda, můj pane?“

„Co jinýho?“

Neodpověděla, jen se znovu zamračila na mrtvoly. Možná nebyla tak vyrovnaná, jak si myslel. Koneckonců se v Ebú Daru nenarodila.

„Poslední dobou je ve městě spousta darebáků.“ Jasfer měl hluboký hlas, a i když mluvil normálně, znělo to, jako by štěkal rozkazy na rybářské bárce. „Možná bys měla začít uvažovat o tom, že si najmeš stráže.“ Panímáma Ananová jen zvedla obočí, její manžel však už zvedl v obraně ruce. „Mír s tebou, ženo. Promluvil jsem bez přemejšlení.“ Ebúdarské ženy byly známé tím, že svou nespokojenost s manželem dávaly najevo dost ostrým způsobem. Docela dobře bylo možné, že pár jizev má od ní. Svatební nůž se dal využít různě.

Děkuje Světlu, že není sezdán s Ebúdarkou, Mat vrátil svůj nůž do pochvy vedle ostatních. Díky Světlu nebyl vůbec ženatý. Prsty nahmátl nějaký papír.

Panímáma Ananová svého manžela z háčku jenom tak lehce nepustila. „To děláš často, manželi,“ řekla a přejela prstem jílec nože mezi ňadry. „Mnoho žen by to nenechalo jen tak plavat. Elynda mi neustále říká, že nejsem dost tvrdá, když plácáš hlouposti. Musím jít svým dcerám dobrým příkladem.“ Roztrpčenost se rozpustila v úsměvu, i když jen nepatrném. „Považuj to za vyhubování. Já ti zase nebudu vykládat, kdo by měl tahat kterou síť na kterým člunu.“

„Jsi ke mně příliš laskavá, ženo,“ odtušil suše. Hostinské v Ebú Daru žádný cech neměly, ale každý hostinec ve městě byl v rukou ženy. Podle Ebúdarců by nejhorší smůla pronásledovala každý hostinec, který by vlastnil muž, a každé plavidlo, které by vlastnila žena. V rybářském cechu také nebyly žádné ženy.

Mat papír vytáhl ven. Byl sněhobílý, drahý, tuhý a složený. Několik řádek na něm bylo zapsáno velkým tiskacím písmem, jakým by mohl psát Olver. Nebo dospělý, který nechtěl, aby někdo poznal jeho rukopis.

ELAIN A NYNEIVA ZACHÁZEJÍ PŘÍLIŠ DALEKO. PŘIPOMEŇ JIM, ŽE JIM Z VĚŽE STÁLE HROZÍ NEBEZPEČÍ. VARUJ JE, AŤ JSOU OPATRNÉ, JINAK BUDOU JEŠTĚ KLEČET A ŽÁDAT ELAIDU O PROMINUTÍ.

To bylo všechno. Bez podpisu. Stále jim hrozí nebezpečí? To naznačovalo, že nejde o nic nového, a nějak se k nim nehodilo, že se nechaly popadnout vzbouřenkyněmi. Ne, to byla špatná otázka. Kdo mu tuhle noticku podstrčil? Zřejmě to byl někdo, kdo si myslel, že mu ji nemůže dát přímo. Kdo měl příležitost od rána, kdy si oblékl tenhle kabát? Tehdy tam papír určitě nebyl. Někdo, kdo se dostal blízko. Někdo... Mimoděk se přistihl, že si pobrukuje úryvek z písničky „Ona mé oči oslňuje a mou mysl zamlžuje". Tady se na stejnou melodii zpívala jiná slova, nazývali písničku „Nahoru, dolů a dokola kolem". Do toho zapadaly pouze Teslyn nebo Joline, a to bylo nemožné.

„Špatný zprávy, můj pane?“ otázala se panímáma Ananová.

Mat vsunul papír zpět do kapsy. „Už někdy nějakej muž pochopil ženský? Nemyslím jen Aes Sedai. Prostě ženský všeobecně.“

Jasfer zařval smíchy, a když po něm jeho žena šlehla výhružným pohledem, smál se ještě víc. Pohled, jejž hostinská vrhla na Mata, by svou dokonalou vážností zahanbil i Aes Sedai. „Muži to mají docela snadný, můj pane, stačí jenom, když se dívají nebo poslouchají. Ženy mají mnohem horší úkol. My se musíme snažit pochopit muže.“ Jasfer se chytil veřejí a po snědých tvářích se mu až koulely slzy. Ona si ho prohlížela úkosem, s nakloněnou hlavou, pak se obrátila, ztělesněný chladný klid – a praštila ho pěstí do žeber tak tvrdě, až se mu podlomila kolena. Jasfer přešel ze smíchu v sípání. „V Ebú Daru máme rčení, můj pane,“ prohodila panímáma Ananová k Matovi přes rameno. „Muž je bludiště ostružiní v temnotě a dokonce ani on sám nezná cestu.“

Mat si odfrkl. Ta mu tedy pomohla. No, Teslyn nebo Joline nebo někdo jiný – musel to být někdo jiný, jenom kdyby přišel na to kdo – Bílá věž byla stejně hodný kus cesty odsud. Přímo tady byl Jaichim Carridin. Zamračil se na mrtvoly. A stejně tak stovka dalších ničemů. Nějak ty dvě dostane bezpečně z Ebú Daru. Potíž byla v tom, že neměl nejmenší tušení jak. Přál si, aby se ty zatracené kostky zastavily, a k šípku s nimi.


Komnaty, o něž se Joline dělila s Teslyn, byly dosti prostorné, včetně samostatné ložnice pro každou, ještě jedné pro jejich komorné a další, která by se docela dobře hodila pro Blaerika a Fena, kdyby Teslyn dokázala vystát, aby s sebou Joline měla svoje strážce. Ta ženská považovala každého muže za vzteklého vlka, a když něco opravdu chtěla, nedalo se jí odmítnout. Byla stejně nesmiřitelná jako Elaida a rozdupala všechno, co se jí postavilo do cesty. Ve všem skutečném si byly rovny, to rozhodně, ale jen málokomu se podařilo nad Teslyn zvítězit, pokud neměl jasnou výhodu. Když Joline vstoupila, seděla Teslyn právě u psacího stolu v obývacím pokoji a její brk příšerně škrábal o papír. S atramentem vždycky skrblila.

Joline kolem ní beze slova proplula na balkon. Byla to vlastně dlouhá klec z bíle natřeného železa. Mříž byla tak hustá, že muži, pracující v zahradě o tři podlaží níž, by jen s obtížemi viděli, že na balkoně někdo je. Květinám se v tomto kraji v horku obvykle dařilo, jejich divoké barvy přerazily i zbarvení vnitřku paláce, dole však teď nic nekvetlo. Zahradníci procházeli po cestičkách s vědry vody, přesto byla většina lístků žlutá či hnědá. Joline by to nepřiznala ani na mučení, ale toho vedra se bála. Temný se dotýkal světa a jejich jedinou nadějí byl volně pobíhající kluk.

„Chleba a vodu?“ ozvala se náhle Teslyn. „Poslat toho Cauthonovic kluka do Věže? Pokud se na našich plánech něco změnilo, sděl mi to, prosím, dřív, než to řekneš ostatním.“

Joline cítila, jak jí zahořely tváře. „Merilille bylo třeba usadit. Učila, když jsem byla novickou.“ Stejně tak Teslyn. Byla to přísná učitelka, která své třídy držela v železné pěsti. Už jenom to, jak promluvila, bylo připomínkou, varováním, aby nešla proti ní, rovnost nerovnost. Merilille však stála níž. „Nechávala nás stát před celou třídou a ryla a ryla, dokud nedostala odpověď, kterou chtěla, až jsme tam stály přede všemi a brečely zoufalstvím. Předstírala soucit, nebo s námi možná soucítila, ale čím víc nás poplácávala a říkala nám, ať nebrečíme, tím to bylo horší.“ Prudce se odmlčela. Tohle vůbec nechtěla vykládat. Byla to Teslynina chyba, pořád se na ni koukala, jako by ji hodlala kritizovat za skvrnu na šatech. Měla by to ale chápat. Ji Merilille učila taky.

„Ty si tohle pamatuješ i po takové době?“ Teslyn se v hlase ozývala silná nedůvěra. „Sestry, které nás učily, konaly jenom svou povinnost. Občas si myslím, že to, co o tobě Elaida řekla, je pravda.“ A znovu začala protivně škrábat brkem.

„To... mě prostě napadlo, když Merilille začala, jako kdyby byla skutečně vyslankyně.“ A ne vzbouřenkyně. Joline se zamračila do zahrady. Nenáviděla jednu každou z těch žen, které rozbily Bílou věž a ještě to stavěly na odiv celému světu. Je i každého, kdo jim pomáhal. Elaida ale také udělala hroznou chybu. Se sestrami, které se vzbouřily, by se nyní mohla usmířit s celkem nepatrnou námahou. „Co o mně říkala? Teslyn?“ Škrábání pokračovalo, jako nehty škrábající po břidlicové tabulce. Joline se vrátila dovnitř. „Co Elaida říkala?“

Teslyn položila na svůj dopis další list papíru, ať už jako piják či proto, aby ho zakryla před Jolininýma očima, hned však neodpověděla. Mračila se na Joline – nebo tak možná jenom vypadala, u ní se to občas velice špatně poznávalo – a nakonec si povzdechla. „Nuže dobrá. Když to musíš vědět. Říkala, že jsi pořád ještě dítě.“

Dítě?“ Jolinin šok neměl na druhou ženu pražádný vliv.

„Některá,“ prohlásila Teslyn klidně, „se ode dne, kdy si oblékne bílý šat, změní jen málo. Některá se nezmění vůbec. Elaida si myslí, že jsi ještě nedospěla a nikdy nedospěješ.“

Joline rozzlobeně pohodila hlavou, nehodlala promluvit. Tohle od osoby, jejíž matka byla dítě, když ona sama získala šátek! Elaidu jako novicku příliš rozmazlovaly, nadělaly s ní kvůli její síle a pozoruhodné rychlosti, s níž se učila. Joline tušila, že proto tak zuří kvůli Elain, Egwain a té divožence Nyneivě. Protože byly silnější než ona, protože jako mladší novicky strávily mnohem kratší dobu, a nezáleželo na tom, že je dopředu tlačily příliš rychle. No, Nyneiva vlastně nikdy nebyla mladší novickou, a to bylo naprosto neslýchané.

„Když už jsi s tím přišla,“ pokračovala Teslyn, „třeba bychom mohly zkusit této situace využít.“

„Co tím myslíš?“ Joline uchopila pravý zdroj a usměrnila pramen vzduchu, aby si z tyrkysem vykládaného stolku zvedla stříbrný džbán a nalila si do stříbrné číše punč. Jako vždycky ji vzrušilo objetí saidaru, uklidňující i radostné zároveň.

„Řekla bych, že to bude jasné. Elaidiny rozkazy stále platí. Elain a Nyneivu je nutné vrátit do Věže, jakmile budou nalezeny. Souhlasila jsem, že počkáme, ale možná bychom už dál čekat neměly. Škoda že s nimi není ta al’Vereovic holka. Ale díky těmhle dvěma opět získáme Elaidinu milost, a když se nám podaří přihodit i Cauthonovic kluka... Myslím, že s těmi třemi by nás přivítala, jako bychom přišly se samotným al’Thorem. A z téhle Aviendhy bude dobrá novicka, divoženka nedivoženka.“

Číše na pramenech vzduchu doplula Joline do ruky a ona jedinou sílu váhavě propustila. Nadšení, které cítila, když se pravého zdroje dotkla poprvé, ji nikdy neopustilo. Melounový punč byl jenom ubohou náhražkou za saidar. Nejhorší část trestu, než odešla z Věže, byla ztráta práva dotknout se saidaru. Skoro nejhorší část. Trest si určila sama, Elaida však dala jasně najevo, že pokud nebude dost tvrdý, osobně zařídí, aby byl. Joline nepochybovala, že pak by byl výsledek mnohem horší. „Její milost? Teslyn, ona nás ponížila jen z toho důvodu, aby ostatním ukázala, že může. Poslala nás do téhle zamušincované díry, jak nejdál od všeho důležitého dění to jenom šlo na téhle straně Arythského oceánu, jako vyslankyně ke královně, která má menší moc než tucet šlechticů, z nichž kterýkoliv by jí mohl zítra sebrat korunu, kdyby se s tím tedy chtěli obtěžovat. A ty se chceš vlichotit zpátky do Elaidiny přízně?“

„Ona je amyrlin.“ Teslyn se dotkla dopisu zakrytého listem papíru a chvíli papíry posouvala sem a tam, jako by si chtěla uspořádat myšlenky. „Že jsme chvíli zůstaly zticha, jí připomnělo, že nejsme žádní pejskové na hraní, když ale zůstaneme zticha příliš dlouho, dalo by se to považovat za velezradu.“

Joline si odfrkla. „Směšné! Až budou navráceny, jenom je potrestá, že utekly, a teď i za to, že předstírají, že jsou hotové sestry.“ Stiskla rty. V tomhle byly vinny obě, a ty, které jim to dovolovaly, rovněž, ale značný rozdíl znamenalo, že se jedna hlásila k jejímu vlastnímu adžah. Než za to s Elain zelené adžah skončí, bude z ní velmi polepšená mladá žena, která usedne na andorský trůn. Ačkoliv by možná bylo nejlepší, kdyby si Elain nejdřív zabezpečila Lví trůn. Je třeba dokončit její výcvik, tak nebo tak. Joline se nehodlala dívat, jak Věž Elain ztrácí, ať už udělala cokoliv.

„Nezapomínej na spojení se vzbouřenkyněmi.“

„Světlo, Teslyn, nejspíš je sebraly úplně stejně jako holky, které vzbouřenkyně vytáhly z Věže. Copak za mák záleží, jestli začnou čistit stáje zítra nebo za rok?“ Tohle bylo určitě to nejhorší, čemu budou mladší a přijaté novicky, které jsou nyní se vzbouřenkyněmi, muset čelit. „Dokonce i adžah může klidně počkat, než je dostane do ruky. Vždyť jim přece nic nehrozí. Jsou, koneckonců, přijaté a jistě to vypadá, že celkem spokojeně zůstanou tam, kde na ně dosáhneme, kdykoliv budeme chtít. Já říkám, zůstaňme sedět, kam nás Elaida strčila, a pokračujme v nicnedělání a mlčení. Dokud se nás hezky nezeptá, aby zjistila, co děláme.“ Neřekla ale, že je připravená čekat, dokud nebude Elaida sesazena jako předtím Siuan. Sněmovna určitě nebude její zastrašování a neschopnost snášet věčně, ale Teslyn koneckonců byla červená a tohle by se jí určitě nelíbilo.

„Asi to není nijak naléhavé,“ řekla Teslyn pomalu, nicméně nevyslovené „ale“ jako by přímo vykřikla.

Joline si dalšími prameny vzduchu ke stolu přitáhla křeslo na kolečkách a usadila se, aby svou společnici přesvědčila, že mlčení je to nejlepší, co mohou udělat. Tak pořád ještě dítě, co? Kdyby bylo po jejím, Elaida by se z Ebú Daru nedozvěděla ani slovíčko, dokud by o ně nežebronila.


Žena na stole se vzepjala, jak jen jí pouta dovolovala, oči jí vylézaly z důlků a na hrdle jí vystupovaly šlachy, jak pořád pronikavě vřískala. Náhle se vřískot změnil v hlasité zachrčení, žena se křečovitě zkroutila, zatřásla se od zápěstí ke kotníkům a potom se zhroutila. Doširoka vyvalené, prázdné oči upírala na pavučinami pokrytý strop sklepa.

Uvolňovat se nadávkami bylo iracionální, ale Falion by dokázala, že i vzduch zmodrá stejně jako kterýkoliv stájník. Nikoliv poprvé si přála, aby tu místo Ispan měla Temaile. Temaile na otázky dostávala odpovědi velmi ochotně a nikdo nezemřel, dokud s ním neskončila. Samozřejmě Temaile měla už tak moc práce, to však nebylo podstatné.

Falion znovu usměrnila, sebrala ze špinavé podlahy šaty té ženy a hodila je na tělo. Pásek z červené kůže spadl na zem a ona ho popadla rukou a praštila s ním na hromádku. Snad měla použít jiné metody, ale řemeny, kleště a rozpálená železa byly tak... špinavé. „Nechejte tělo někde v uličce. Podřízněte jí krk, ať to vypadá, že ji oloupili. Peníze z měšce si můžete nechat.“

Dva muži dřepící na patách u kamenné zdi si vyměnili pohledy. Arnin a Nad mohli být podle vzhledu bratři, měli černé vlasy, oči jako korálky a jizvy a tolik svalů, že by to víc než stačilo třem mužům, ale měli dost rozumu, aby dokázali splnit prostý rozkaz. Obvykle. „Odpuštění, paní,“ řekl Arnin váhavě, „ale nikdo neuvěří –“

„Udělejte, co jsem řekla!“ štěkla a usměrnila, aby ho vytáhla na nohy a praštila s ním o zeď. Hlava se mu odrazila od kamene, jistě to však žádné škody nenapáchalo.

Nad se hnal ke stolu a blekotal: „Ano, paní. Jak přikazuješ, paní.“ Když ho propustila, Arnin neblekotal, jen bez dalších námitek klopýtal pomoci zvednout tělo, jako pytel s odpadky, a vynést ho ven. No, teď to vlastně byly jen odpadky. Falion svého výbuchu zalitovala. Neovládnout se bylo iracionální. Občas to však bylo asi účinné. Po všech těch letech ji to stále překvapovalo.

„Moghedien se tohle nebude líbit,“ řekla Ispan, jakmile byli muži pryč. Modré a zelené korálky, vpletené do černých copánků, zachřestily, když pohodila hlavou. Celou dobu zůstala ve stínu v rohu a měla kolem sebe spletenou ochranu, aby nic neslyšela.

Falion se s námahou nezamračila. Ispan byla poslední společnice, kterou by si vybrala. Byla modrá, nebo bývala. Možná byla pořád. Falion sama sebe nepovažovala za méně bílou jen proto, že se připojila k černému adžah. Modré byly příliš usilovné, kolem všeho, co bylo třeba nahlížet s naprostou odtažitostí, ovíjely city. Ona by si zvolila Riannu, další bílou. Přestože ta žena měla na několik otázek logiky pěkně podivné, nerozumné názory. „Moghedien na nás zapomněla, Ispan. Nebo jsi od ní snad dostala nějakou soukromou zprávu? V každém případě jsem přesvědčená, že ten poklad neexistuje.“

„Moghedien říká, že existuje.“ Ispan začala rázně, její tón rychle změkl. „Zásoba angrialů a sa’angrialů a ter’angrialů. Pár kousků dostaneme. Náš úplně vlastní angrial, Falion. Možná dokonce i sa’angrial. Slíbila nám to.“

„Moghedien se zmýlila.“ Falion se dívala, jak druhá žena zděšeně poulí oči. I Vyvolení byli jen lidé. Tohle zjištění Falion ohromilo také, některé se však odmítaly nechat poučit. Vyvolení byli nesrovnatelně silnější, nesrovnatelně víc věděli a bylo docela dobře možné, že již získali dar nesmrtelnosti, ale podle všech důkazů proti sobě kuli pikle a bojovali navzájem stejně jako dva Muranďané s jednou pokrývkou.

Ispanino zděšení se rychle změnilo v hněv. „Hledají i další. Copak by hledali nic? Hledají přátelé Temného. Ty museli poslat jiní Vyvolení. A i když hledají Vyvolení, pořád říkáš, že tu nic není?“ Nechtěla to vidět. Když něco nebylo možné najít, nejzřejmější důvod byl ten, že to tu prostě nebylo.

Ispan přecházela sem a tam, šustila suknicemi a mračila se na prach a pavučiny. „Tohle místo smrdí. A je špinavé!“ Otřásla se, když po stěně přeběhl velký černý šváb. Na okamžik ji obklopila záře, pramen brouka rozmáčkl s praskavým zvukem. Ispan se jen ušklíbla a otřela si ruce do sukně, jako by nepoužila jedinou sílu. Měla jemný žaludek, naštěstí ji to však nepostihovalo, když se dokázala odpoutat od skutečného činu. „Neohlásím neúspěch jedné z Vyvolených, Falion. Ona by nás přinutila ještě závidět Liandrin, víš!“

Falion se nezachvěla. Přešla však ke stolu a nalila si pohár švestkového punče. Švestky byly přestárlé a punč příliš sladký, ruce se jí však nezachvěly. Strach z Moghedien byl zcela na místě, avšak poddat se strachu ne. Třeba byla ta žena mrtvá. Určitě by si je již povolala nebo je ve spánku znovu odnesla do Tel’aran’rhiodu, aby jí vysvětlily, proč ještě nesplnily její příkazy. Dokud však neuvidí její tělo, jediná rozumná volba byla pokračovat, jako by se měla Moghedien každou chvíli objevit. „Existuje způsob.“

„Jak? Vyslechnout každou moudrou ženu v Ebú Daru? Kolik jich tu je? Stovka? Nebo dvě stovky? Myslím, že toho by si sestry v Tarasinském paláci všimly.“

„Zapomeň na své sny, že budeš mít vlastní sa’angrial, Ispan. Žádná dlouho ukrytá zásoba tu není, ani žádný tajný sklep pod palácem.“ Falion mluvila chladným, odměřeným tónem, možná tím odměřenějším, čím vzrušenější Ispan byla. Vždy ráda fascinovala třídu mladších novicek zvukem vlastního hlasu. „Skoro všechny moudré ženy jsou divoženky, je vysoce nepravděpodobné, že by věděly, co chceme zjistit. Ještě žádná divoženka nevlastnila angrial, natož sa’angrial, na to by se zcela jistě přišlo. Naopak, podle všech záznamů divoženka, která objeví předmět spojený s jedinou silou, se ho zbaví, jak nejrychleji to jde, protože se bojí, že na sebe přivolá hněv Bílé věže. Ale na druhou stranu ženy, které vyhodí z Věže, stejnými obavami netrpí. Jak sama dobře víš, když je před odchodem prohledávají, celá jedna třetina si u sebe něco schová, skutečný předmět jediné síly nebo domnělý. Z těch pár moudrých žen, které v současnosti odpovídají, byla Callie dokonalá volba. Když ji před čtyřmi lety vyhodily, pokusila se ukrást malý ter’angrial. Byla to zbytečná cetka, která jen dělala obrázky květin a vydávala zvuk vodopádu, přesto to byl předmět spojený se saidarem. A snažila se přijít na tajemství všech ostatních novicek, a velice často uspěla. Pokud by v Ebú Daru byl byť jediný angrial, nemluvě o velké zásobě, myslíš, že by tady mohla být čtyři roky, aniž by ho našla?“

„Já nosím šátek, Falion,“ odsekla Ispan pozoruhodně rozčilená. „A tohle všechno vím stejně dobře jako ty. Říkalas, že existuje i jiný způsob. Jaký?“ Ona prostě odmítala používat mozek.

„Co by Moghedien potěšilo stejně jako ten poklad?“ Ispan na ni jen civěla a podupávala. „Nyneiva z al’Mearů, Ispan. Moghedien nás opustila, aby ji pronásledovala, ona však očividně nějak unikla. Když Moghedien předáme Nyneivu – a taky tu Trakandovic holku, když už budeme v tom – odpustí nám sto sa’angrialů.“ Což samozřejmě docela jasně ukazovalo, že i Vyvolení se mohou chovat iracionálně. Bylo však nejlepší chovat se v přítomnosti těch, kteří byli iracionální a zároveň mocnější než ona, neobyčejně obezřetně. Ispan mocnější nebyla.

„Měly bychom ji zabít, jak jsem chtěla, když se poprvé objevila,“ odplivla si. Mávajíc rukama si to rázovala sem a tam a pod střevíčky jí hlasitě křupalo smetí. „Ano, ano, já vím. Naše sestry v paláci by mohly mít podezření. Nechceme přitáhnout jejich pozornost. Copak jsi ale zapomněla na Tanchiko? A na Tear? Kde se objeví tyhle dvě holky, následuje pohroma. Já si myslím, že když už je nemůžeme zabít, měly bychom se od Nyneivy z al’Mearů a Elain z Trakandů držet co nejdál. Jak nejdál to půjde!“

„Uklidni se, Ispan. Uklidni se.“ Pokud něco, tak Falionin uklidňující tón druhou ženu rozčílil ještě víc, ale Falion měla víru. Logika musí převážit nad city.


Seděl na obráceném sudu ve vzácném chládku v úzké, zastíněné uličce a prohlížel si dům na drahé straně frekventované ulice. Náhle si uvědomil, že se zase drží za hlavu. Nebolela ho, ale občas měl takový divný pocit. Nejčastěji tehdy, když myslel na to, na co si nemohl vzpomenout.

Tři poschodí bílé omítky, dům patřil zlatnici, kterou údajně navštívily dvě přítelkyně, s nimiž se před pár lety poznala na cestě na sever. Přítelkyně zahlédli lidé jen na okamžik, když dorazily, od té doby již ne. Zjistit tohle bylo snadné, zjistit, že to jsou Aes Sedai, bylo jen o vlásek obtížnější.

Hubený mladý muž v rozedrané vestě, jenž jistě neměl za lubem nic dobrého, jen si pohvizdoval cestou ulicí, se zastavil, když ho zahlédl sedět na sudu. Jeho kabát a místo ve stínech – i zbytek, jak lítostivě připustil – nejspíš vypadaly lákavě. Sáhl si pod kabát. Už neměl sílu ani obratnost pro šerm, ale dva dlouhé nože, které nosil už přes třicet let, překvapily nejednoho šermíře. Možná se mu něco z toho objevilo v očích, protože hubený mladík si to rozmyslel a odhvízdal si to pryč.

Brána vedle domu, vedoucí dozadu ke zlatnickým stájím, se otevřela a objevili se dva hromotluci, tlačící kolečka vysoko naložená použitou slámou a hnojem. Co mají za lubem? Arnin a Nad nebyli zrovna muži, kteří by se živili vyklízením stájí.

Rozhodl se, že tu zůstane do setmění, aby se podíval, jestli znovu nenajde tu Carridinovu hezkou malou vražedkyni.

Znovu si sáhl na hlavu. Dřív nebo později si vzpomene. Nezbývalo mu moc času, ale bylo to vše, co měl. Tolik se pamatoval.

Загрузка...