Koruna z mečů

24 Rodinka

Neuvěřitelné, pomyslela si Reanne, dívajíc se z okna, jak dvě cizí dívky mizí v ulici mezi obchodníky, žebráky a občasnými nosítky. Jakmile byly ty dvě odvedeny, ihned se vrátila do zasedací místnosti. Nevěděla, co si o nich myslet, a to, jak trvaly na svém tváří v tvář zdravému rozumu, bylo jen částí toho, co ji na nich mátlo.

„Nepotily se,“ špitla jí u ucha Berowin.

„Ano?“ Kdyby nedala slovo, byla by zařídila, aby zpráva dorazila do Tarasinského paláce už do hodiny. Bublal v ní strach, stejná panika se jí zmocnila po jediném průchodu stříbrnými oblouky, když ji zkoušely na přijatou. Stejně jako to dělala, když ji to chytilo v následujících letech po zkoušce, i teď se rázně ovládla. Vlastně si neuvědomila, že strach z toho, že by mohla zase pobíhat a vřískat, dávno přemohl jakoukoliv možnost, že by to udělala. Modlila se, aby ty holky svého šílenství nechaly. Modlila se, aby je, pokud to neudělají, chytili daleko od Ebú Daru a buď je umlčeli, nebo jim nevěřili. Bylo třeba provést bezpečnostní opatření, ochrany, které se nepoužívaly celá léta. Aes Sedai však byly téměř všemocné. To věděla velmi dobře.

„Nejstarší, není možné, že starší z těch dvou je...? My jsme usměrnily a...“

Berowin se nešťastně odmlčela, ale Reanne to nemusela promýšlet, dokonce ani když by odsunula mladší holku stranou. Proč by nějaká Aes Sedai předstírala, že je míň, o tolik míň? Kromě toho by je každá opravdová Aes Sedai všechny srazila na kolena a přinutila je žebrat o milost, nestála by tu tak pokorně.

„Neusměrňovaly jsme před Aes Sedai,“ prohlásila rázně. „Neporušily jsme žádné pravidlo.“ Tato pravidla platila pro ni stejně jako pro všechny ostatní. Nejpřednější z nich znělo, že všechny jsou si rovny, dokonce i ty, které byly na čas postaveny do čela. Jako by tomu mohlo být jinak, když ty, které byly nahoře, musely nakonec sestoupit? Pouze skrze pohyb a změnu mohly zůstat v skrytu.

„Ale některé drby se zmiňují o holce jako amyrlin, nejstarší. A věděla –“

„Vzbouřenkyně.“ Reanne do toho vložila veškeré rozhořčení a nedůvěru, jež cítila. Že by se někdo opovážil vzbouřit proti Bílé věži? Pak vůbec nebylo divné, že se ke každému takovému přilíply neuvěřitelné příběhy.

„A co Logain a červené adžah?“ chtěla vědět Garenia a Reanne na ni upřela pohled. Ta ženská si vzala další hrnek, než se vrátila nahoru, a podařilo se jí vzdorně se napít.

„Ať je pravda jakákoliv, Garenie, není na nás, abychom kritizovaly, cokoliv Aes Sedai mohou udělat.“ Reanne stiskla rty. To se těžko srovnávalo s tím, co cítila ke vzbouřenkyním, jenže jak by mohla nějaká Aes Sedai udělat něco takového?

Saldejka však sklonila hlavu na souhlas, možná že taky chtěla skrýt mrzutě našpulené rty. Reanne si povzdechla. Ona sama se vzdala snů o zeleném adžah už dávno, ale byly tu takové jako Berowin, které věřily, jak si myslely tajně, že by se mohly jednoho dne do Bílé věže nějak vrátit, nějak se ještě stát Aes Sedai. A potom tu byly ženy jako Garenia, skoro stejně špatné v zachovávání svých přání v tajnosti, přestože jejich přání byla desetkrát víc zapovězená. Ony by skutečně přijímaly divoženky a dokonce chodily hledat holky, které se mohly naučit usměrňovat!

Garenia neskončila. Vždycky dodržovala disciplínu jenom stěží a často překračovala hranice. „Tak co tahle Setalle Ananová? Ty holky vědí o kruhu. Musela jim to říct ta Ananovic ženská, i když jak to ví...“ Otřásla se způsobem, který by pro většinu ostatních byl příliš okatý, jenže ona nikdy neuměla pořádně skrývat své pocity. I když by měla. „Ať už nás zradil kdokoliv, je nutné ji najít a její zradu potrestat. Ona je hostinská, musíme ji naučit, aby si dávala pozor na jazyk!“ Berowin hekla, oči vykulené děsem, a dopadla na židli tak tvrdě, že se málem odrazila.

„Pamatuj, kdo ona je, Garenie,“ vyjela Reanne ostře. „Kdyby nás zradila Setalle, už bychom se plazily do Tar Valonu a celou cestu žebraly o odpuštění.“ Když přišla do Ebú Daru poprvé, vyprávěly jí příběh o ženě, která se musela doplazit do Bílé věže, a nic, co od té doby u Aes Sedai viděla, ji nepřimělo o tom v nejmenším zapochybovat. „Těch pár tajemství, co zná, uchovává v tajnosti z vděčnosti a já pochybuji, že ta zeslábla. Byla by zemřela při prvním porodu, kdyby jí rodinka nepomohla. Co ví, pochází z nepozornosti jiných, když si myslely, že je neslyší, a ty už byly potrestány před víc než dvaceti lety.“ Přesto by byla ráda, kdyby se dokázala přimět k tomu, aby Setalle požádala o větší opatrnost. Před těmi holkami si očividně nedávala pozor.

Žena znovu sklonila hlavu, ale tvářila se umíněně. Aspoň část tohoto kola stráví Garenia v ústraní, rozhodla se Reanne, a dostane zvláště nařízeno, aby pracovala na své umíněné puse. Alise málokdy potřebovala víc než týden, aby žena došla k názoru, že umíněnost se nevyplácí.

Než to ale stačila sdělit Garenii, udělala ve dveřích pukrle Derys a ohlásila Sarainyu Vostovanovou. Sarainya, tak jako obvykle, prošla rovnou dál dřív, než Reanne stačila říci, že ji přijme. Jistým způsobem vypadala vedle téhle působivé krásky Garenia pokorná, i když Sarainya dodržovala přesně literu každého pravidla. Reanne si byla jistá, že kdyby měla možnost, nosila by vlasy spletené do copánků se zvonečky a bylo by jí lhostejné, jak to ladí s červeným pásem. Ale kdyby měla možnost, neodsloužila by s pásem ani jedno kolo.

Sarainya samozřejmě udělala pukrle ve dveřích a poklekla před ní se skloněnou hlavou, ale ani po padesáti letech nezapomínala, že kdyby se někdy přiměla k návratu do rodného Arafelu, byla by velmi mocnou ženou. Pukrlata a to ostatní byly jen ústupky. Když mluvila, měla chraplavý, imponující hlas, ale byla otázka, jestli se ta žena někdy vzpamatuje, a Reanne zapomněla na problémy s Garenií.

„Callie je mrtvá, nejstarší sestro. Podřízli jí krk a zřejmě ji oloupili dokonce i o punčochy, avšak Sumeko tvrdí, že ji zabila jediná síla."

„To není možné!“ vyhrkla Berowin. „Žádná žena z rodinky by neudělala něco takového!“

„Aes Sedai?“ navrhla váhavě Garenia. „Jenže jak? Tři přísahy. Sumeko se musela zmýlit.“

Reanne zvedla ruku a ostatní umlčela. Sumeko se nikdy nemýlila, ne v tomhle. Byla by ve žlutém adžah, kdyby ji úplně nezlomily zkoušky na šátek, a ačkoliv to bylo zakázané, přes bezpočet pokání, když se nikdo nedíval, pracovala na tom, aby se naučila víc. Žádná Aes Sedai tohle udělat nemohla a žádná žena z rodinky by to neudělala, ale... Ty holky, tak zatvrzelé, znající, co by neměly. Kruh vydržel příliš dlouho, nabízel pomoc příliš mnoha ženám, aby byl teď zničen.

„Tohle se musí udělat,“ řekla jim. Znovu ji zachvátil strach, protentokrát si ho však skoro nevšimla.

Nyneiva vztekle vyrazila z domku. Bylo to neuvěřitelné! Tyhle ženské mají cech. Věděla to! Ať říkaly cokoliv, byla si jistá, že taky vědí, kde je mísa. Byla by udělala cokoliv, co bylo nutné, aby je přiměla to prozradit. Předstírat před nimi pár hodin mírnost by bylo mnohem snazší než snášet Světlo ví kolik dní Mata Cauthona.

Uměla bych být tak poddajná, jak by chtěly, říkala si podrážděně. Myslely by si, že jsem měkká jako starej střevíc! Mohla bych... To byla lež a nepotřebovala ani známou ohavnou pachuť, aby si to uvědomila. Kdyby měla sebemenší možnost, třásla by s každou z těch ženských, dokud by jí neřekly, co chce vědět. Byla by jim ukázala Aes Sedai, až by brečely!

Úkosem se zamračila na Elain. Druhá žena vypadala ztracená v myšlenkách. Nyneiva by raději nevěděla, na co právě teď myslí. Promarněné dopoledne, téměř dokonalé pokoření. Nerada se mýlila. Ještě nebyla zvyklá, aby si to přiznávala, ještě ne. A nyní se bude muset Elain omluvit. Omlouvání skutečně nenáviděla. No, v jejich pokojích to bude ošklivé. Mohla jenom doufat, že Birgitte a Aviendha budou stále ještě venku. Nehodlala s tím začínat na ulici, když kolem chodil Světlo ví kdo. Dav zhoustl, ačkoliv slunce nebylo o moc výš, a na obloze kroužila veliká hejna křičících mořských ptáků.

Najít cestu všemi těmi zákrutami a zatáčkami nebylo právě nijak snadné. Nyneiva se musela půltucetkrát zeptat na cestu, zatímco Elain civěla na druhou stranu a předstírala nezájem. Rázovala si to přes mosty, vyhýbala se vozům a bryčkám, uskakovala z cesty spěchajícím nosítkům, která se proplétala davem, a přála si, aby Elain něco řekla. Nyneiva věděla, jak si pěstovat zášť, a čím déle mlčela, tím horší bylo, když promluvila, takže čím déle Elain kráčela mlčky, tím temnější byl v Nyneivině mysli obraz toho, jak to bude vypadat po návratu v jejich pokojích. To ji rozčilovalo k nepříčetnosti. Přiznala, že se zmýlila, i kdyby jen sobě. Elain neměla právo nechat ji takhle trpět. Nasadila takový výraz, že dokonce i lidé, kteří si nevšimli jejich prstenů, se jim vyhýbali širokým obloukem. Lidé, kteří si prstenů všimli, zřejmě obvykle mívali naléhavou potřebu být o ulici dál. Dokonce i někteří nosiči s nosítky se jí vyhýbali.

„Jak stará ti Reanne připadala?“ zeptala se náhle Elain. Nyneiva málem nadskočila. Už byly skoro zpátky na Mol Hara.

„Padesát let. Možná šedesát. Nechápu, proč na tom záleží.“ Přelétla očima lidi kolem, aby se ujistila, že nikdo není na doslech. Procházející pouliční prodavačka, s podnosem, na němž byly vyložené malé žluté plody zvané citrony, se pokusila spolknout slovo uprostřed, když si všimla, že se na ni Nyneiva dívá, načež se předklonila nad tác a začala škytat a dusit se. Nyneiva si odfrkla. Ta žena nejspíš poslouchala, pokud neplánovala uříznout jim měšec. „Ony jsou v cechu, Elain, a vědí, kde je ta mísa. Já prostě vím, že jo.“ Tohle ale vůbec říci nechtěla. Kdyby se omluvila, že do toho Elain zatáhla, hned teď, třeba by to nebylo tak zlé.

„Asi mají,“ procedila Elain nepřítomně. „Asi by mohly. Jak to, že dokázala tak zestárnout?“

Nyneiva se zastavila přímo uprostřed ulice. Po všem tom dohadování, poté, co je vyhodily, ona řekne asi? „No, já soudím, že zestárla stejně jako my ostatní, den po dni. Elain, jestli sis to myslela, proč jsi ohlásila, kdo jsi, jako Rhiannon ve Věži?“ Tohle se jí docela líbilo. Podle příběhu to, co královna Rhiannon dostala, se dost lišilo od toho, co chtěla.

Elain otázku zřejmě přeslechla, i přes všechno své vzdělání. Odtáhla Nyneivu stranou, jak kolem rachotil zelený kočár se záclonkami – ulice tu nebyla zrovna široká – před krejčovskou dílnu se širokým vchodem, za nímž bylo vidět několik krejčovských panen navlečených do zpola dodělaných šatů.

„Ony by nám stejně nic neřekly, Nyneivo, ani kdybys klečela a prosila na kolenou.“ Nyneiva rozčileně otevřela pusu, ale pak ji zavřela. Ona nikdy neřekla nic o prošení. A stejně, proč by v tom měla být sama? Lepší jakákoliv žena než Mat Cauthon. Elain ale měla mouchu v nose a nehodlala se nechat odvést z cesty. „Nyneivo, musela zpomalit jako všechny ostatní. Jak je stará, aby vypadala na padesát nebo šedesát?“

„O čem to tu plácáš?“ Nyneiva si bez přemýšlení zapamatovala místo, kde byly. Švadlenina práce vypadala docela dobře, stála za bližší prohlídku. „Nejspíš neusměrňuje víc, než nakolik si může pomoct, bojí se, že by ji lidé zaměnili se sestrou. Koneckonců by nechtěla mít příliš hladkou tvář.“

„Tys ve třídě nikdy neposlouchala, že ano?“ zamumlala Elain. Všimla si, jak se ve dveřích usmívá kyprá švadlena, a odtáhla Nyneivu na roh. Vzhledem k množství krajek, které měla švadlena na šatech, živůtek jimi byl úplně zakrytý a kousky krajky spadaly též přes odhalené spodničky, bude dávat dobrý pozor, jestli si Nyneiva něco objedná. „Zapomeň na chvíli na šaty, Nyneivo. Kdo je nejstarší přijatá, na jakou si pamatuješ?“

Nyneiva se na Elain upřeně podívala. Od té ženské to znělo, jako by nikdy nemyslela na nic jiného! A ona také poslouchala. Občas. „Elin Warrel, myslím. Je asi tak mýho věku, myslím.“ Ovšem, i šaty, co měla švadlena na sobě, by vypadaly dobře se slušnějším výstřihem a menším množstvím krajek. Zelené hedvábí. Lan měl rád zelenou, ačkoli ona si rozhodně nehodlala vybírat šaty pro něj. Měl taky rád modrou.

Elain vyštěkla smíchy, až Nyneivu napadlo, jestli snad promluvila nahlas. Prudce se začervenala a chtěla to vysvětlit – byla si jistá, že by to zvládla, do Bel Tinu – jenže druhá žena ji nepustila ke slovu. „Elin přišla těsně před tvým příchodem do Věže, Nyneivo, navštívit její sestra. Její mladší sestra. Ta žena měla šedé vlasy. No, prošedivělé. Muselo jí být přes čtyřicet, Nyneivo.“

Elin Warrel že je přes čtyřicet? Ale...! „Co chceš vlastně říct, Elain?“

Nikdo nebyl dost blízko, aby je slyšel, a nikdo jim zřejmě nevěnoval větší pozornost, snad kromě nadějné švadleny, ale Elain ztišila hlas do šepotu. „My zpomalujeme, Nyneivo. Někde mezi dvaceti a pětadvaceti začneme stárnout pomaleji. Potká to každou ženu, která dokáže usměrňovat. Jak moc záleží na tom, jak jsme silné, ale na tom vlastně záleží vždycky. Takima říkala, že podle ní je to začátek získávání bezvěkosti, ačkoliv já myslím, že tu nikdo nezíská dřív než nejméně za rok dva od získání šátku, některým to trvá i pět a víc. Mysli. Víš, že každá sestra se šedými vlasy je stará, i když se o tom nemáš zmiňovat. Takže jestli Reanne zpomalila, a to musela, jak stará je?“

Nyneivě nezáleželo na tom, jak je Reanne stará. Bylo jí do pláče. Nebylo divu, že jí všichni odmítali uvěřit její věk. Vysvětlovalo to, proč se jí ženský kroužek doma koukal přes rameno, jako by si nebyly ženy jisté, jestli je dost stará, aby se jí dalo věřit. Získat bezvěkou tvář sestry bylo hezké, ale jak dlouho potrvá, než jí zešedivějí vlasy?

Zamrkala a rozzlobeně se odvrátila. A něco ji udeřilo, zachytila ránu z boku do hlavy. Zavrávorala a užasle se otočila k Elain. Proč ji ta ženská praštila? Jenže Elain ležela na hromádce, oči měla zavřené a na spánku se jí dělala fialová podlitina. Nyneiva omámeně padla na kolena a vzala přítelkyni do náručí.

„Tvé přítelkyni se asi muselo udělat špatně,“ řekla jakási žena s dlouhým nosem, klečící vedle ní, aniž by se starala o žluté šaty, odhalující příliš velký kus poprsí dokonce i na ebúdarské poměry. „Ukaž, pomůžu vám.“

Vysoký chlapík, docela švihák ve vyšívané hedvábné vestě, nebýt jeho dost úlisného úsměvu, se sklonil, aby vzal Nyneivu za ramena. „Tady mám kočár. Vezmeme vás někam, kde je to pohodlnější než na dlažbě.“

„Jděte pryč,“ řekla jim Nyneiva zdvořile. „Nepotřebujeme vaši pomoc.“

Muž se ji však pořád snažil zvednout a odvést k červenému kočáru, kde jim zuřivě mávala překvapeně se tvářící žena v modrém. Žena s dlouhým nosem se skutečně snažila zdvihnout Elain, děkujíc muži za pomoc a žvatlajíc o tom, jak je jeho kočár dobrý nápad. Z ničeho nic se tu zjevil dav přihlížejících, stáli v půlkruhu, ženy soucitně mumlaly o omdlévání z horka, muži nabízeli pomoc s odnosem paní. Hubený chlapík, drzý jako opice, se Nyneivě sápal po váčku přímo jí pod nosem.

Hlava se jí točila natolik, že uchopit saidar pro ni bylo obtížné, ale i kdyby ji všichni ti protivní lidičkové nerozčílili dost, to, co uviděla ležet na ulici, by bohatě stačilo. Byl to šíp s tupou kamennou hlavicí. Ten, který škrábl ji, nebo ten, co zasáhl Elain. Usměrnila a hubený zloděj se předklonil, držel se za břicho a kvičel jako prase v trní. Další pramen, a žena s dlouhým nosem přepadla dozadu, vřískajíc o dvě oktávy výš. Muž v hedvábné vestě se zřejmě rozhodl, že nakonec jeho pomoc vůbec nepotřebují, poněvadž se otočil a utíkal ke kočáru, ona ho však taky vyplatila. Řval víc než rozzuřený býk, když ho žena v modrém vtahovala za vestu do kočáru.

„Děkuju, ale my žádnou pomoc nepotřebujeme,“ zaječela Nyneiva. Zdvořile.

Zůstalo jen pár lidí, kteří ji mohli slyšet. Jakmile začalo být jasné, že je tu používána jediná síla – a lidé z ničeho nic vyskakující a ječící bez nějaké viditelné příčiny byli pro většinu diváků jasným důkazem – všichni odspěchali. Žena s dlouhým nosem se zvedla a doslova vyskočila na zadek červeného kočáru, kde se zuby nehty držela, když kočí v tmavé vestě práskl do koní a vyjel tak rychle, že lidé museli uskakovat z cesty. Dokonce i chmaták kulhal pryč, jak nejrychleji to šlo.

Nyneivě by bylo úplně jedno, i kdyby se otevřela země a všechny pohltila. S bolavým hrudníkem vytvořila jemné pramínky větru a vody, země, ohně a ducha, smísila je a smíchala s Elain. Bylo to prosté tkanivo, nedělalo jí potíže kromě lehké bolesti hlavy, a s výsledkem začala zase volně dýchat. Podlitina nebyla vážná. Kosti v Elainině lebce zůstaly celé. Normálně by převedla ty samé prameny do složitějšího tkaniva, léčení, které sama znovu objevila. V té chvíli se však na víc než nejprostší tkanivo nevzmohla. Jenom s duchem, větrem a vodou setkala léčení, které žluté používaly od nepaměti.

Elain prudce otevřela oči a nadechla se, jak nejvíc to šlo, zkroutila se jako chycený pstruh a patami zabušila do dláždění. Trvalo to ovšem jenom chvíli, ale za tu chvíli se podlitina srazila a zmizela.

Nyneiva jí pomohla na nohy – a objevila se ženská ruka s cínovým pohárem plným vody. „Dokonce i Aes Sedai by po tomhle mohla mít žízeň,“ prohodila švadlena.

Elain sáhla po poháru, ale Nyneiva jí položila prsty na zápěstí. „Ne, děkujeme ti.“ Žena pokrčila rameny, a když se otáčela, Nyneiva dodala jiným tónem: „Děkujeme.“ Čím častěji to říkala, tím to pro ni bylo snazší. Nebyla si jistá, jestli se jí to líbí.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Elain. „Proč jsi mě nenechala se napít? Já mám žízeň a hlad.“

Nyneiva se ještě naposledy zamračila na švadlenu a sklonila se pro šíp.

Ta ženská žádné vysvětlování nepotřebovala. Zasvitl kolem ní saidar. „Teslyn a Joline?“

Nyneiva zavrtěla hlavou. Lehká nevolnost zřejmě mizela. Nemyslela si, že by se tyhle dvě snížily k něčemu takovému. Nemyslela si to. „A co Reanne?“ zeptala se tiše. Švadlena už zase stála ve dveřích, stále s nadějí. „Mohla by chtít zajistit, abychom určitě odešly. Nebo hůř, možná to byla Garenia.“ To bylo skoro stejně děsivé jako Teslyn a Joline. A dvakrát protivnější.

Elain se nějak dařilo vypadat krásně, i když se škaredila.

„Ať to byl kdokoliv, vyřídíme to. Uvidíš.“ Mrak se ztratil. „Nyneivo, jestli kruh ví, kde ta mísa je, můžeme ji najít, ale...“ Zdráhavě se kousla do rtu. „Já znám jen jeden způsob, jak si být jistá.“

Nyneiva pomalu kývla hlavou, ačkoliv by raději snědla hrst hlíny. Dnešek vypadal chvíli dobře, ale potom se zřítil do hlubin, od Reanne k... Ach, Světlo, za jak dlouho bude mít šedé vlasy?

„Neplač, Nyneivo. Mat nemůže být tak špatný. Za pár dní ji pro nás najde, já to vím.“

Nyneiva se jenom víc rozplakala.